Archiv štítku: Postcards from Arkham

Žižkovská noc 2017 (pátek)

Žižkovská noc 2017

Datum: 24.3.2017
Místo: Praha, Žižkov
Účinkující: Hypnos, Květy, Nathanaël Larochette, Obscure Sphinx, Postcards from Arkham, Sangre de muerdago, Secret of Darkness, Somnus Aeternus, Veena

Onotius: Svou páteční pouť po žižkovských klubech (tedy, slovo pouť je možná trochu eufemismus, vzhledem k tomu, že jsem vystřídal dva a hned jsem měl cestování plné kecky) jsem započal v Nové Chmelnici, kde program v šest otvírali Secret of Darkness. Před koncertem jsem pro přehled sjel jejich poslední desku „Neotericus Universum“, abych se ujistil o tom, co jsem tak už předem z doslechu tušil – že půjde o solidně řemesně zvládnutý black / death metal s melodickými prvky. A přesně tak to fungovalo i naživo. Působili energicky, odhodlaně a set příjemně odsýpal. Publikum sice zpočátku čítalo skutečně drobný hlouček lidí, ale fanoušci se postupně trousili. Zvuk většiny nástrojů byl bez problémů čitelný a z kapely čišelo nepopiratelné charisma. Přesto show působila jako klasické uniformní metalové divadélko, které fungovalo přesně v očekávaných mantinelech. Ale i tak to takhle na začátek večera byla příjemná pohodovka.

Skvrn: V pátek se už začalo lítat. Z kopce, do kopce, kolmými jistotami i úhlopříčkami s otazníkem. Ani na vykřičníky neradno zapomínat – zajímavost vedle zajímavosti, a já uvidím jen zlomek – no ta frustrace musí nějak ven. Každopádně konec interpunkce, tečka. Teď už jen velká hrst vystupujících a radosti.

Skvrn: V raný večer ne hudba, ne literatura, ale loutkové divadlo s dočasnou základnou v prostorách Studia Žižkov. Průjezd mě dovádí k zavřeným dveřím, ale měl bych být správně and what about you, taky na divadlo? No, jen abyste z toho, holky cize mluvící, něco měly. Nakonec jsme se, jezinky, dostaly dovnitř. Prostor pracovní, chodbou rovně a sálek, vedle rozsvícený kancl, snad to neshoří na světlech. Blik, to by mohlo jít. Sálek průchozí, slyšet je všechno od východu přes bar až k psí boudě někde za stěnou. Ale jo, sem s tím.

Skvrn: Svůj loutkářský um představil Robert Smolík spolu s dvouhlavým doprovodem zvukových tvořitelů. Nastražený mikrofon, dráty, šutry, písek – ruční výroba před zraky přítomných. Říkal tu někdo ne hudba? Nad zvukovou dílnou pak dřevěná konstrukce s točnou, útulný pokojík pro Upíra na Koštofánku, inscenaci inspirovanou světem Josefa Váchala. Hororový námět si podal ruce s nadhledem, tedy zcela v duchu váchalovského groteskna; přesně takhle to já rád. A taky hraní beze slov, často v náznacích, pokud možno jednoduše, párek rukou přece nemluví za deset. Vedle hereckého umu a vtipu magnetizovala i výtvarná stránka. Loutky, scéna i rekvizity podtrhly „dřevěnou linku“ (a zase ten Váchal!), čímž Smolíkův koncept dosáhl plného sevření. Potěšilo – a moc.

Onotius: Chvilka bloudění z klubu do klubu mě malinko zdržela, ale právě tak akorát, abych do Paláce Akropolis dorazil pár minut před začátkem poetického alternativního popu Květy. Jejich studiovou tvorbu znám velmi zběžně, ale to vůbec nevadilo, protože hudba byla na první dobrou srozumitelná a velmi příjemná. Nebojte, to neznamená, že se jedná o nějaký podlézavý jednoduchý tříakorodový pop, kdeže. Tohle trio si dokáže hrát se zvukem, chvilku zní svižný kytarový rock, jindy stupňující atmosférická elektronikam jindy až hammondkově znějící klávesová sóla a do toho pěkné různorodé rytmické kejkle s všelijakými tamburínami apod. To všechno je pak korunováno texty reflektujícími poetiku běžného života i jakési snové vize. Je tu realita, naivita a především ta čeština funguje vlastně jako další hudební nástroj. Jasně, místy to sklouzne k takové popíkové banalitě, ale vždy záhy přijde moment, jaký byste nečekali. Nu, rád jsem si zas jednou rozšířil obzory. Příjemné, určitě od nich něco seženu.

Skvrn: Rychlá akce, úprk za Veena do Orionu, o patra blíž moři. Loutkařina byla fajn a TengriKvěty mi mou nepřítomnost doufám prominou, holt někdy jindy. Ve sklepení Orionu jsem jak jinak než pozdě, mám ale pomocnou ruku, martyrium s odposlechy. Nakonec vyřešeno a Veena v sálku napěchovaném po bar, rohy, schody i stropy začínají hrát. Kořeny slowcorové větvičky Kalle a metalově zemité větve Nod Nod jsou zapuštěné pravě někde tady. Nic komplikovaného, často docela rokec, ale zahraný s vlastní tváří, navíc s uhrančivým přednesem zpěvačky Veroniky. Ostatně rádi jsme si zvykli. Za chvíli konec, říkám si příjemný koncert a že tohle můžu vždy. Teď už ale zase výšlap, klesat není kam… s těžkostí reality, bez metafor, neb Veena byli vážně fajn.

Onotius: Do Chmelnice se vracím přibližně v době prvních riffů Somnus Aeternus, o nichž jsem tu referoval už nedávno, když se zastavili v Modré vopici společně s Heiden a Dying Passion. Z velké části bych se mohl odkazovat na tehdejší report, v němž jsem chválou zrovna nešetřil. No, a oproti jejich setu na turné Svlékni tmu jim zde hraje do karet o poznání vyrovanější zvuk – což je celkem překvapení, protože kdo by sázel zrovna na Chmelnici. Snad jen u vokálů je zde podobný problém jako tehdy – growly jsou slyšet dobře, ale čisté zpěvy jsou takové podivně tlumené. Nicméně zbytek je celkem vyrovnaný, i když stále trochu prim hraje rytmika – ale tak to u doomu celkem nevadí. Co se týče nasazení, formace si podobně jako minule drží zápal a prožívá každou minutu. Víceméně ve mně zůstávají podobné pocity, jaké byly minule – velmi povedený set.

Skvrn: Jsem v patách věži. Však čemu jinému, kolena, ramena i hlava s anténou v nedohlednu. A výtahem dnes ne, stačí ty paty. S prostorem Atria na Žižkově kousek od nich. Otvírá se proluka v zástavbě, další hodiny přede mnou. Místo je to krásné, členité, s nápadem. Vzadu výstavní síň, vlevo bar, uprostřed zasklený venek a napravo odsvěcený kostel Povýšení svatého Kříže. Právě v něm zahrály mé největší žižkovské naděje – folkové delegace ze Španěl a francouzské Kanady.

Sangre de muerdago

Skvrn: Jeden z dalších večerů toho pátečního dne otvírají Sangre de muerdago. Poslední zbloudilci usedají na místa, dveře bouchnou a kostel rázem oddělí od atriového života. Příprava k výletu za námi, teď již tóny galicijských dálav. Čtyřčlenné těleso s rituální předměty na půl cesty, svíce plápolají hřejivou září stejně jako kapela. Přístupný melodický neofolk barvitě plyne, se všemi nástroji coby plnohodnotnými průvodci. Harfa vytrvale přede, nyckelharpa udává melodie, španělka pak v kombinaci se zpěvem přidává dojem niterní výpovědi. Často se ozve příčná flétna, zespoda údery bodhránu a nejednou i sbor o všech hrajících hlavách. Ty příběhy, tu krajinu musel slyšet každý, aniž by uměl uno, dos, tres. Španělský temperament ukázal svou zadumanou polohu, neopomněl vzpomínky, sny, bardství ani intimitu. A zahrál krásně, překrásně.

Onotius: Obscure Sphinx vlastně byli jedním z hlavních argumentů, proč jsem se na letošní Žižkovskou noc nechal zlákat. Ale ač byla má očekávání celkem velká, realita je nejen naplnila, ale ještě předčila. Pokud mě studiová tvorba téhle formace nahlodávala velmi pozvolna a postupně, pak živé vystoupení jsem byl schopen hltat plnými doušky od první do poslední vteřiny. Uhrančivé dunivé riffy, různorodé vokální kreace a paralelně s tím prožitý herecký výkon zpěvačky Wielebny, bosé v černém tílku, omotané obvazy a s věčně hypnotizovaným výrazem.

Obscure Sphinx

Onotius: Pozornost budící rituál z pódia a paralelně s tím hudba nutící publikum sebou škubat po vzoru pulzujících rytmů i opájet se tajemnou ponurostí v těch měkčích pasážích. Naprostá přesvědčivost a snaha vypotit ze sebe to nejlepší do poslední kapky. Vše pěkně pozoruji z první lajny, hudba se mnou epilepticky šije všemi směry. V jednu chvíli jsem pár centimetrů od Wielebny, která stojí na krajíčku pódia a jako by čerpala energii z naprosto fascinovaných diváků. Yony v kapuci vypadá jako nějaký čaroděj a každý úder do strun provádí s rozvážným a odhodlaným výrazem. Zvuk je v prvních řadách vyrovnaný – a on i kdyby nebyl, ze samotných rytmů mrazí. Aplausem si můžeme vytleskat ruce. Slyším komentáře lidí, kteří o kapele slyšeli poprvé v životě, že to bylo bezvadné. A já též nemám co vytknout, fantazie.

Onotius: Sice je mi jasné, že Obscure Sphinx dnes už asi těžko něco překoná, minimálně ještě na jednu kapelu se ale regulérně těším, a to na deathmetalové Hypnos. Ti mají release party své nové desky „The Whitecrow“, z níž zazní trojice songů. Ty překvapují střídmějšími tempy a blackovějším feelingem. Jinak se setkáme s relativně pestrým repertoárem z jejich kuchyně a publikum, ačkoliv poněkud prořídlé, je vděčné a pod pódiem parádně řádí. Panuje taková správná festivalová nálada. Bruno má jako tahoun nepopiratelné charisma a autoritu, což na pódiu patřičně zužitkovává. Zvuk jedné z kytar je bohužel trochu tlumený, takže některé momenty si musím trochu domýšlet, ale není to zas něco fatálního. Za jiných okolností bych možná byl přísnější, ale tady vévodí silná a uvolněná atmosféra a já jsem po jejich setu naprosto nabuzen. Spokojenost.

Skvrn: Hodiny v Atriu ukazují na skluz. Kanadský kytarista Nathanaël Larochette teprve chystá scénu, takže je čas na průzkum výstavního sálku, v němž neposedně kouká instalace „Regulátor“ Michala Pustějovského. Stočené – elektronikou opatřené – plechové objekty čekají na aktivitu pozorovatele i svých plechových spoluprotějšků. Dupnout, štěknout a plechový sbor spouští. Akce, reakce, nečekané zvraty a dozvuky, známe to z našich, doufejme, neplechových životů. V kostele se zatím dokončují přípravy, poslední dráty nachází své spojence, Nathanaël Larochette již méně početné publikum. Do dvanácté nedlouho, řady prořídly a řídnout budou i dál, jen počkejte.

Skvrn:Larochettovi jsme si už pár řádků střihli, alespoň v rámci projektu tříčlenného Musk Ox, dokonce došlo i na vzájemné povídání, kuk. Nyní přijel kanadský hudebník sám, s instrumentální sólovkou „Earth and Sky“ na triku a elektroakustickou šestistrunkou na zádech. Larochette je sólově logicky méně rozmáchlý, nevrstvící, naopak akcentuje úspornost a osobitost sdělení. Ve skladbách vychází z úzkého motivického sevření, hraje si s mírnými posuny dění, rovnoměrnými proudy, na něž nečekají nástrahy ostré akce. V pokročilou hodinu vévodí uvolnění, vtip, jak jinak se ostatně bránit před postupnými odlivy a klapáním dveří. Je pozdě a Larochette to ví. Už mám jít? Řekněte, má ten blázen vypadnout? Ale vážně, je mi tady krásně, opravdu krásně, výjimečný prostor. Říká hlas za kytarou i já. Ještě dvě písně a nakonec pozdní padla. Nákupy, několik prohozených vět – s tím rozhovorem jsme prostě nemohli sáhnout vedle – a domů. Jo, a abych nezapomněl, kdo má rád Musk Ox, bude nové album, tak se těšte.

Onotius: Nechce se mi nikam jezdit, tak na Chmelnici zůstávám ještě na Postcards from Arkham. A v jejich případě se ve mně mlátí dva protichůdné dojmy. Pokročilá nálada v klubu jejich atmosferické muzice celkem přeje, na druhou stranu já zkrátka asi nikdy nebudu nějakým jejich velkým fanouškem, neboť samotná muzika mi přijde přeprodukovaná a v rámci české scény trochu přeceněná. Navíc se mi zdá trochu obskurní ten kontrast mezi jejich hlavním estetickým vzorem, mistrem hororové atmosféry Howardem P. Lovecraftem, a neškodnou a relativně nekonfliktní post-rockovou hudbou. Na druhou stranu, podobně jako když jsem je viděl naposledy na předloňském Brutal Assaultu (tehdy jejich studiové tvorby naprosto neznalý), vystoupení jako takové mě vlastně celkem potěšilo.


CARNIVAL OF SOULS #4 – Další děsivě temná noc v Karviné!

Další rok pryč, a to je důvod proč se přichystat na další dušičkový bál CARNIVAL OF SOULS! Po dvou letech se k nám vrací kultovní FURIA z Polska a návrat to je velkolepý. Pár dní před akcí vychází nové full album „Księżyc milczy luty“, které k nám přivezou spolu s novým EP+LP „Guido“. Tohle 2LP je zajímavé i tím, že se nahrávalo živě v dole 300 m pod zemí! Z Jižních Čech k nám dorazí black metalové legendy Honza Kapák (ex-MASTERS HAMMER, ex-MANIAC BUCHER, studio HELLSOUND) a Petr Rámus Mecák se svými kolegy a hlavně black/death kapelami AVENGER a IMPURITUM. Druzí jmenovaní odehrají letošní poslední koncert a není jasné, kdy a kde vůbec zahrají příště a zdali se tak vůbec ještě stane. Jsme velmi rádi, že se nám kluky podařilo k návštěvě Slezska přesvědčit. Speciální akustický set odehrají domácí POSTCARDS FROM AKRHAM, po 13 letech se vrátili na scénu RAVENARIUM a půjde o jejich první koncert mimo Slovensko po 14 letech!  Neméně důležitý je návrat na scénu brněnských pagan/folk/metalistů ŽREC, kteří představí novou sestavu i nové písně. Samozřejmě nebude chybět oblíbená dřívější tvorba. Na poslední chvíli se pak do sestavy přidali slovenští sympho/black/death maniaci EMPYRION a věřte, že lepší start festivalu si nemůžete přát!

Carnival of Souls

Lístky znovu k dostání jen na místě a jediná možnost, jak ušetřit je přijít v masce. Nebude chybět projekce ani tombola. V tombole mimo jiné můžete vyhrát vstup na ostravský koncert POSSESSED, ABSU, BELPHEGOR pořádaný klubem Barrák! A znovu se není třeba bát, že se z Karviné nedostanete domů! Na klubovém parkovišti bude přistaveno speciální festivalové taxi, které bude za velmi výhodné ceny jezdit do Ostravy, Bohumína, Havířova, Orlové, Českého Těšína nebo kamkoliv budete potřebovat.

Program bude ukončen tradičně tak, aby každý stihl ranní spoj směrem na Prahu nebo Žilinu.

K festivalu nebudou chybět speciální trika, která jsou pouze na předobjednávku. Náhledy a kompletní informace v tomto odkazu:
https://www.facebook.com/events/1100093946734331/

Souhrn informací i nejaktuálnější novinky najdete na oficiálním webu:
http://www.crystalprod.cz/carnivalofsouls.htm

Další odkazy:
FB: https://www.facebook.com/carnivalofsoulsfest
Oficiální FB událost: https://www.facebook.com/events/1778852772344586/
BZ: http://bandzone.cz/fan/carnivalofsoulsfest

Carnival of Souls

CARNIVAL OF SOULS festival #4
Sobota 26. listopadu 2016
Karviná, Hard Cafe, Česká Republika

FURIA (POL) – black metal
www.let-the-world-burn.org/

AVENGER (CZE) – black/death
www.bandzone.cz/avengerband
www.facebook.com/avenger.cz

ŽREC (CZE) – pagan/slavonic/folk metal
www.zrec.cz
www.bandzone.cz/zrec

RAVENARIUM (SVK) – black/death
www.facebook.com/ravenarium
www.bandzone.cz/ravenarium

POSTCARDS FROM ARKHAM (CZE) – post/rock
www.postcardsfromarkham.wz.cz
www.facebook.com/POSTCARDSFROMARKHAM

IMPURITUM (CZE) – death/black
www.bandzone.cz/impuritum
www.facebook.com/Impuritum-734563389954602

EMPYRION (SVK) – symphonic black/death
www.empyrion.eu
www.facebook.com/empyrion.band

Start: 17:30
Vstupné:
250 Kč / 9 € (v masce)
299 Kč / 11 € (bez masky)

[tisková zpráva]


Carnival of Souls festival #4 info – první kapely!

CARNIVAL OF SOULS festival IV – první 4 kapely zveřejněny! ŽREC a RAVENARIUM znovu na scéně!

Další pokračování temnotou prolezlého severomoravského festivalu se blíží! Tentokrát v sobotu 26.11 a zatím účast potvrdili:

ŽREC – CZ (www.bandzone.cz/zrec)
RAVENARIUM – SK (www.banzone.cz/ravenarium)
POSTCARDS FROM ARKHAM – CZ – speciální akustické vystoupení! (www.bandzone.cz/postcardsfromarkham)
NONAMEN – PL (www.nonamen.pl)

Headlinera a zbývající kapely včetně zbývajícího infa zveřejníme již brzy!

Novinky vždy na: www.facebook.com/carnivalofsoulsfest

facebook událost: https://www.facebook.com/events/1778852772344586/

[tisková zpráva]

Carnival of Souls


Ador Dorath, Postcards from Arkham, Stíny plamenů

Ador Dorath, Postcards from Arkham, Six Degrees of Separation
Datum: 5.12.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Ador Dorath, Postcards from Arkham, Six Degrees of Separation, Stíny plamenů

V nedávné době po České republice proběhlo třívíkendové turné tří českých kapel Ador Dorath, Postcards from Arkham a Six Degrees of Separation. Na některých datech z celkových šesti však tato trojice nehrála sama, někdy je doplnily další kapely, jinde tyto tři vystoupily v rámci jiné akce (jmenovitě Carnival of Souls v Karviné nebo Waiting for the Winter v Brně). Na část šňůry se třeba přidala plzeňská smečka Stíny plamenů, což byl i případ posledního pražského koncertu, kam jsem se vydal i já…

Večer otevřeli Six Degrees of Separation, jejichž studiová tvorba mě obecně baví a živě se na ně vždycky rád mrknu. Jakožto první skupina hráli před nejskromnějším počtem přihlížejících, což byla možná trochu škoda, ale asi se nedá nic moc dělat, protože na někoho ta první pozice prostě vyjít musí. Nicméně i přesto Six Degrees of Separation předvedli vcelku sympatický set, který určitě neodflákli, a zejména kytarové duo CanniVlasa pařilo vcelku zodpovědně. Doctorovi to taky zpívalo výborně, takže i když živě Six Degrees of Separation vždycky malinko ztrácejí ze svého výlučného zvuku (fakt – tahle kapela prostě má vlastní ksicht), nebylo důvodu k nespokojenosti. Co si budeme povídat, věci jako „Lucius“, „Tekno-Prophet“ nebo „Guilt Is a Vector of Time“ jsou jednoduše výborné a takovými člověk nikdy nepohrdne.

Jako druzí přišli na řadu Ador Dorath, jejichž desky mám také hodně rád a obzvláště ta debutová je excelentní i po té spoustě let. Živě mě však tahle smečka nikdy nedokázala složit a vždycky to byl takový koncert na pohodu, ale nic zvláštního. Koncert v Praze však nabídl jedno hodně příjemné překvapení, o němž jsem do poslední chvíle netušil, protože různé Facebooky a tyhle kraviny nesleduju – na poslední dvě zastávky turné z Francie přiletěla původní zpěvačka Lenka Machová, s níž Ador Dorath letos v létě vystupovali i na letních festivalech. V takové konstelaci je trochu škoda, že nepadlo ještě víc věcí z „Adon Nin Edeleth Ador Dorath“, ačkoliv taková „Hail to Majesty“ anebo třeba „Mountain“ z druhého alba „Symbols“ mě rozhodně potěšily.

Na druhou stranu, pořád to nebyla vyložená šleha a stejně jako už tolikrát v minulosti, i nyní to byl prostě „jen“ pohodový koncert, ale nic kulervoucího. Nevím, Ador Dorath asi budou navždycky kapelou, která mě baví víc studiově než živě (což ale zase nejsou zdaleka sami). Ani neumím říct, co je na tom špatně, protože jsou to všichni výborní instrumentalisté a zpěvák Ivoš je navrch ještě správný showman, ale do té síly studiovek mi tam prostě něco chybí. Navíc trochu zamrzelo, že když už Ador Dorath dělají klubový koncert se svojí původní zpěvačkou, což se, hádám, asi nebude dít nějak často, tak Lenka nebyla většinu setu vůbec, ale fakt vůbec slyšet. Nicméně, nechci vypadat, že to nějak dissuju, protože pořád šlo o pohodové vystoupení a nemůžu tvrdit, že bych se u toho nudil.

Popravdě řečeno, v tuhle chvíli už vlastně hrálo všechno, kvůli čemu jsem dorazil, jelikož Postcards from Arkham mě moc nezajímali a informace, že budou hrát i Stíny plamenů, mě nějakým způsobem minula (nevím, jak se mi to povedlo, ale fakt – i to se prostě stává), a klidně můžu říct, že kdyby tam ty Stíny jako poslední kapela nebyly, tak bych se po Ador Dorath sebral a šel domů. Nicméně to tak nebylo, takže jsem tam přece jenom zůstal jak na poslední Stíny plamenů, tak i (když už jsem tam byl) na třetí Postcards from Arkham. Než ale došlo na Frodysovu post-rockovou partičku, nadešel čas na vyhlašování tomboly, v níž se mezi cenami objevila nějaká cédečka, oblečení, jeden vinyl, dvě flašky chlastu i vstupenky na příští ročník Metalgate Czech Death Festu. Já osobně jsem však vyhrál akorát tak hovno, takže zpátky na muziku…

Když se Postcards from Arkham vynořili, úplně na tom začátku, tak mě docela zaujali a jejich debut „Oceanize“ mě prvních pár poslechů docela bavil. Nicméně, to zaujetí opadlo strašně rychle (skutečně jen jednotky poslechů) a od té doby mě to začalo brutálně nudit, protože – fakt si to řekněme upřímně – to prostě není nic jiného než úplně generický post-rock, navíc mi přijde, že strašně a zbytečně přeceňovaný. Možná to má trochu atraktivnější tématiku než další žánrové spolky, ale ta mi k tomu zase moc nesedí. No, nebudu to natahovat – s tímhle úvodem vás asi nepřekvapí, že mě Postcards from Arkham vůbec nebavili. Samotná kapela se sice na pódiu snažila a svoje posluchače, jimž se to líbilo, to evidentně mělo, ale já se spíš nudil, protože ty zvonivé post-rockové kytárečky mi přijdou víc homosexuální než atmosférické.

Stíny plamenů, které mají čerstvě na kontě novou desku „Šum v pološerech“, naštěstí náladu spravily. Ačkoliv zrovna tahle skupina mi ze všech Morbivodových projektů přirostla k srdci asi nejméně, tak živě je to vždycky sranda, což platilo i tentokrát. Nechyběly samozřejmě gumáky, painty, ultrazlé grimasy do publika a řada kanalizačních vypalovaček, jichž mají Stíny plamenů na kontě už dost. Objevila se i ukázka „Flexibilní stoka“ ze zmiňované novinky, ale došlo samozřejmě i na dostatek prověřených kusů včetně regulérně hitového „Morbivodního potrubí“. Co ale bylo hlavní – vystoupení Stínů plamenů mělo spád a tah na bránu a zejména po ospalých Postcards from Arkham to vyniklo dvojnásob. Nejzábavnější set večera.

Pražská zastávka Dreamscapes Tour byla taková… no, pohodová – nic víc v tom nebylo. Šlo o fajnový večer se vcelku solidními vystoupeními, u nichž jsem se až na jednu výjimku nenudil, ale nebylo to nic výjimečného. Obecně vzato šlo prostě jen o jeden koncert z mnoha a nějaké kecy o nezapomenutelné noci nebo životním zážitku na místě fakt nejsou. Na druhou stranu, ztráta času to taky nebyla a za docela rozumné vstupné (150 kaček) – proč ne…


Carnival of Souls festival #3 – 21.11.2015

Carnival of Souls festival #3

CARNIVAL OF SOULS #3 – Temnota se znovu valí na Karvinou!

Téměř přesně po roce se vrací podzimní CARNIVAL OF SOULS festival! Tentokrát očekávejte z Polska stoner/doom/psychadelic/spacerock mágy GALLILEOUS (vůbec poprvé s novou zpěvačkou!), odpadní mistry STÍNY PLAMENŮ, kteří ze stok vyloví songy ze zbrusu nového přírůstku “Šum v pološerech”, zasnít se vás nechají post-rockoví psychadelici POSTCARDS FROM ARKHAM, kteří pokřtí novinku “ÆØN5”. Nemalou měrou k dokonalosti večera přispějí všem dobře známí klasici SIX DEGREES OF SEPARATION, ADOR DORATH a svůj um předvedou i o něco méně profláklejší death/black maniaci MALLEPHYR a vikingové TEARS OF STYRBJØRN.

Lístky seženete opět pouze na místě a jediná možnost jak ušetřit je přijít v masce. Nebude chybět projekce ani tombola. A znovu se není třeba bát, že se z Karviné nedostanete domů! Na klubovém parkovišti bude přistaveno několik vozů speciálního festivalového taxi, které bude za velmi výhodné ceny jezdit do Ostravy, Bohumína, Havířova, Orlové, Českého Těšína nebo kamkoliv budete potřebovat.

Program bude ukončen znovu tak, aby každý stihl ideální brzký ranní spoj na Prahu nebo na Slovensko.

Souhrn informací i nejaktuálnější novinky najdete na oficiálním webu:
http://www.crystalprod.cz/carnivalofsouls.htm

Další odkazy:
FB: https://www.facebook.com/carnivalofsoulsfest
Oficiální FB událost: https://www.facebook.com/events/898978353502512/
BZ: http://bandzone.cz/fan/carnivalofsoulsfest

CARNIVAL OF SOULS festival #3
Sobota 21. Listopadu 2015
Karviná, Hard Cafe, Česká Republika

GALLILEOUS (PL) – stoner/doom/psychadelic/spacerock
http://gallileous.bandcamp.com/
https://www.youtube.com/watch?v=yiqplUrMLI4

STÍNY PLAMENŮ – arsonistic black metal
https://www.facebook.com/stinyplamenu
https://www.youtube.com/watch?v=_QicyYQwAgU

ADOR DORATH – obscure mystic
http://bandzone.cz/adordorath
https://www.youtube.com/watch?v=WPI27D-tpuM

MALLEPHYR – black/death
http://bandzone.cz/mallephyr
https://www.youtube.com/watch?v=5KXLNZYsl8Q

POSTCARDS FROM ARKHAM – proggressive post-rock
http://bandzone.cz/postcardsfromarkham
https://www.youtube.com/watch?v=eiDxPDVx7WU

SIX DEGRESS OF SEPARATION – metal
http://bandzone.cz/sixdegreesofseparation
https://www.youtube.com/watch?v=e7Gbz_MeDWI

TEARS OF STYRBJØRN – epic/viking metal
http://bandzone.cz/tearsofstyrbjorn
https://www.youtube.com/watch?v=25mA1axuNBo

Start: 17:30
Vstupné:
150 Kč / 5,50 € (v masce)
199 Kč / 7,50€ (bez masky)

[tisková zpráva]


Brutal Assault 20 (Skvrn)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Minority Sound, Postcards from Arkham, Trap, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Atari Teenage Riot, Be’lakor, Enslaved, Sunn O))), Vildhjarta

Pátek: Dødheimsgard, Godflesh, Курск, Lantlôs, Sebkha-Chott, Skepticism, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Einherjer, Heaven Shall Burn, Ne Obliviscaris, Outre, Phurpa, Rome, Rosetta, Sólstafir

Brutal Assault historicky podvacáté, podeváté v josefovské pevnosti a podruhé s mou účastí. Pořadatelé vyhlašují ročník kapel střední velikosti a meteorologové zase dny úmorných veder. Oba tábory nakonec plní své sliby na maximum, a ve středeční den tak vyrážím dřív, jen abych se vyhnul vagónové kremační peci. Nedaří se a už kolem desáté ranní odklízím pot z čela ve velkém. Na horko zapomínám až při setkání s prvními festivalovými cestovateli. Z počátku celkem silná káva – že prej posraný uprchlíci, že prej slovanská vzájemnost a do toho všeho Borovička a domácí pálenica. Borovička sice bodla, ale jinak rezignuji. Řeč nacházím až po chvíli s jedním z přítomných – Dødheimsgard jsou headliner. Pátek je ovšem daleko a raději než na něj myslím na v tu chvíli podstatnější věci. Chci vylézt z té pojízdné sauny, zakotvit stan a podstoupit náramkovou proceduru. Už aby to bylo.

První úkol splněn a na světě je nemilé zjištění. Stany stojí nejen na místě mého loňského zimoviště, ale především tam, kde jsem za krásných západů slunce nacházel bezvadnou náhradu za pach festivalových Toiek. Je to jasné, do Josefova prostě dorazilo víc lidí. Pofestivalově zveřejněná čísla – 18 000 fanoušků proti loňským 15 000 – mluví za vše. U hlavní brány je ale relativní klid. Stojí se jen fronta na vstupenky, což se mě však díky zakoupenému e-ticketu netýká, a vyrážím vstříc náramkové četě. Ta čeká sice trochu jinde než vloni, ale její nalezení je otázkou vteřin a díky nulovým frontám jsem ovrácenkován a zanedlouho se už potuluji areálem. Zde zůstává takřka vše při starém a všimnout si lze snad jen několika drobností. U velkých pódií se močí do žlabu, ne na zeď, žeton stojí 32 místo 30 korun a nad publikem již nelétá dvojice kamer. Naopak nadále létají letečtí akrobaté, které vidím v snad ještě krkolomnějších polohách než o rok dřív. Nezmarněme čas, hurá na první muziku.


Středa:

Hned zkraje dávám přednost pódiu Metalgate, které se během minulého ročníku stalo věrným terčem ne úplně milých poznámek. Šapitó bylo neskutečnou výhní, ze které se vždy po konci vystoupení konaly hromadné úprky a letos by to vzhledem k venkovním teplotám už vážně mohlo být o zdraví. Na místě objevuji relativně vzdušný stan s bílou střechou a v nějakých 15:30, kdy začínají hrát post-rockoví Postcards from Arkham, tu je dokonce chladněji než pod širým nebem. Jako otvírák do celého čtyřdenního maratonu se mi tahle česká čtveřice zdála ideální. Měl to být převozník mezi mou delší dobou bez živého koncertu a extrémními metalovými násery, které poté přišly. Jenže převozník to vzal trochu hopem a v cuku letu byl skoro u cíle. Na post-rockové poměry se hraje dost tvrdě a především dost nahlas, což se týká hlavně enormně přehuleného kopáku. Nechybí pro post-rock typické šelesty výšek, ani důraz na instrumentální složku. Vokály se objevují tu a tam, bohužel až tuším na poslední skladbu jen mrtvě ze studiovky. Jinak ale poměrně sympatický setík, byť přímluvou k poslechu studiové tvorby neokořeněný.

Příští zastávka Minority Sound. Naposlouchané je nemám, nicméně metal okořeněný o elektroniku jsem očekával správně. Pod pódiem se schází aktivní hlouček věrných, kteří paří tak, jak frontman Gulesh píská, avšak mě to nijak nebere a v hlavě mi nezůstává jediná silnější melodie. Ne, že by se nedalo čeho chytit, spíše naopak, chytlavé to bylo až až, ale poté nastoupilo toliko výraznějších kapel, že se zkrátka nepoštěstilo. Po Minority Sound mě přemáhá první z únav, které se pravidelně hlásí až do sobotního večera. A jelikož jsou v tu chvíli přede mnou jména jako Triptykon či Mayhem, dávám si dvacet a řeč teď vážně není o té speciální pivní zabijárně. Přicházím tak o domácí Drom, blízkovýchodní rarachy Melechesh i květák Chrise BarrettaMonuments. Hlavně ti Drom bolí, ale co, náplast na hudební bol přichází záhy.

Na klubové scéně se totiž objevuje plachta s nápisem Ad Nauseam. Znamená to jediné –  nástup italských hudebníků vyznávajících chaotické pojetí death metalu, s nímž prostřednictvím debutové desky sbírají jedno kladné hodnocení za druhým. Já jsem se do díla ještě nepustil, ale živě jsem si tuhle věc nemohl nechat ujít. Nelituji. Hned první tóny zvěstují absolutní zkázu. Neuvěřitelné struktury skladeb, strhující nasazení a nadpozemská atmosféra. Toť prostředky, jimiž Ad Nauseam přítomné obecenstvo neúnavně zatloukají do země. Není třeba hrozivých proslovů, warpaintu, nábojových pásů, ani tmy. Jen samotná hudba mění jinak nenápadnou čtveřici drobných hudebníků v hrozivé nositele zla. Zvlášť vokalista Andrea Petucco v tomto ohledu exceluje a jeho nasranost přijímám slovo od slova za svou. Tomuhle říkám sebevědomé přesvědčení k domácímu poslechu. Bravo!

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Následující Triptykon tak mají po vynikajících Ad Nauseam úkol nelehký. Když se však sympatická čtveřice v čele s legendárním Tomem G. Warriorem objevuje na pódiu, není co řešit, bude to dobré. Okamžitě mě upoutává Warriorova pokora a přístup ke zbytku kapely. Ta kolektivní pohoda z pódia přímo čiší a je jasnou odpovědí na již sedm let neměnnou sestavu. Pevností otřásají kultovní songy Triptykonních předchůdců stejně jako skladby nové epochy. Nejen díky tomu velmi vyvážený set, z něhož s radostí vyzdvihnu dvě největší pecky – „Tree of Suffocating Souls“ a stařešinu „Procreation (of the Wicked)“. Jiné kousky ale nijak nezaostávaly a výsledkem je jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Triptykon jsou nadále v excelentní formě a další studiový zásek opět zboří undergroundové žebříčky. Jsem o tom přesvědčen.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Dvě „zlé“ kapely dohrály a v štafetový kolík přebírá zase nějaká ta „hodná“. Na pódiu se totiž objevuje melancholická Katatonia, nastupující s touhou odčinit loňské patálie s technikou. Žel první skladby působí všelijak, jen ne přesvědčivě. Vyzařované emoce mě nepřesvědčují a nedaří se jim zakrýt zásadní nedostatek – Renkse prostě zpívá falešně. To je u Katatonie, především u té nové, dost blbé. Oblíbenou „Forsaker“ takřka nepoznávám a už už se mám k odchodu. Nakonec dávám ještě jeden song a nevěřím vlastním uším, co se během chvíle začíná dít. Vše se pozvolna obrací k lepšímu a Renksea konečně začíná poslouchat hlas. Kapela mě žádá o návrat důvěry a já s radostí vyhovuji. Přijít o „Lethean“ či „Soil’s Song“ hrané v již výborné kondici by byla přece škoda. Půlka setu je sice (opět) v háji, ale v součtu s loňským vystoupením se konečně dostáváme k délce jednoho koncertu, takže nač to hudrování, že ano.

Po Katatonii toho mám plné kecky a začínám sbírat zbytky posledních sil na kultovní Mayhem. Přicházím tak o synťákového Perturbatora, nicméně Mayhem můžu alespoň důstojně odposlouchat. Před začátkem norského „blackmetalování“ mě však do oka praští hned dvě věci. Nejenže je tu lidí jak nakakáno (proboha, vždyť je středa), ale než se ujme slova Atilla, vedle se paří na Soulfly. Vydržet musím těžké wtf „ólé, o-leo-leo-lé, Soulfláj, Soulfláj“, za což jsem aspoň odměněn rychlým „docavalerováním“.

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Po menší prodlevě vnímám pohyb i mezi kulisami Mayhem. Okamžitě si všímám nešťastného umístění Atillova oltáře, který kryje Hellhammera tak dokonale, že chvíli váhám, jestli tam tenhle hračička vůbec sedí. Zrak tedy upírám převážně na frontmanskou bestii, které to s lebkou a oprátkou čaruje tentokrát o poznání lépe než s hlasem. Každopádně úplně špatné to není a tu a tam nějaká ta delikátní hlasová prasečina vykoukne. Výkon Atilly však patří k tomu lepšímu. Na pódiu zoufale postrádám šťávu a nějaký bravurní moment, který mě přesvědčí o formátu kapely. Podíl na tom má i výběr skladeb. Hrají se především jednoduché přímočaré fláky a potěšen jsem vlastně až na konci, kdy přichází řada na dvojici „Freezing Moon“, „De mysteriis dom Sathanas“ ze stejnojmenného opusu. Naopak z novinky „Esoteric Warfare“ nezaznělo vůbec nic, absolutní nula. Převažuje zklamání a především rozčarování z faktu, že Ad Nauseam a Triptykon byli o tolik lepší.

Je jedna v noci… co dál? Hlavní pódia mají pro dnešek utrum a plnou odpovědnost teď nese Metalgate stage. Aspoň nakrátko jdu mrknout na Trap, což má být cosi z ranku experimentální elektroniky. Jsem na místě a nevěřícně čučím před sebe. Je to elektronika, je to experimentální a je to hlavně šíleně pošahaný. A dobrý. Na pódiu blbne týpek s mikrofonem a sukní, no a pak taky bubeník, možná se sukní, možná bez ní. Vzhledem k jeho posezu to pro jistotu nekontroluji, nerad bych byl svědkem nějakého nemilého pohledu. Teploměr určitě ukazuje pořád přes třicet a co já vím, jak to má pan tlučmistr s odvětráváním. I lidi jsou šílení a půlka stanu paří jako o život. A jelikož mě to baví a chci se na noc pořádně vybít, jdu si dát skočnou. Po pár minutách to ale vzdávám a odcházím. Už to prostě fyzicky nedávám. Teď už si jen vzpomenout, kam jsem to vlastně zapíchnul stan…


Čtvrtek:

Ve čtvrtek vyhlížím norské matadory ArcturusEnslaved, sludgeovou Amenru či atmosfériky Agalloch. Teď je ovšem u slova popolední výheň a melodeath v podání Be’lakor. Je znát, že tihle australští protinožci mají jisté renomé a i přes přímou paprskovou masáž se pod pódiem srocuje početný houf hudbychtivých uší. Radost mám ze skvěle složených skladeb, nepodělaného zvuku i z potěšení, se kterým Be’lakor hrají. Hlavně frontman George Kosmas je z výborně zaplněného plácku pod pódiem na větvi a je vidět, že úplně neví, jestli je přednější rozdávání úsměvů nebo death metalové zlo-grimasy. Je to však upřímné a zážitek mi to rozhodně nekazí. Nejistota přichází až v závěru setu spolu s novým songem z teprve chystané desky. Do zvukového popředí se dostávají klávesy, které s kytarami tentokrát nemluví společnou řečí a navzájem se obě složky trochu hledají. Toť však jediná větší kaňka, zbytek setu nezklamal.

Slovy chvály naopak nemohu adresovat Vildhjartě. Tyhle djentové skopičiny naživo můžu, ale Švédové jsou takoví nevýrazní a nepozdává se mi se mi ani paleta samplů, která mi v té muzice vůbec nesedí. A i když má Vildhjarta to synchronizované headbangování bezvadně secvičené, nevydržím a odcházím. Hodiny tréninku před zrcadlem to holt nezachránily.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Do areálu se vracím na astrální cestovatele Arcturus. Velká pódia se zvukově celkem osvědčila a jsou to právě až Arcturus, s nimiž si zvukař neví rady. Je to takové upachtěné hledání. Hledání rovnováhy mezi kytarami a klávesami stejně jako hledání zapadlých houslí,  které nejsou slyšet pro změnu vůbec. I Vortexův vokál by zasloužil lepší zvukařské zacházení, a ačkoliv se tenhle sympaťák snaží ze všech sil, solidně vyzpívané výšky jsou dopředu odsouzeny k zániku. Je tak docela jedno, zda zrovna znějí songy z „La Masquerade Infernale“, „Sideshow Symphonies“ či nového „Arcturian“. Zkrátka není to prostě ono a já doufám, že příště, pakliže nějaké příště nastane, neskončí jen u rozporuplných pocitů. Ty si totiž jinak sympatický výkon kapely nezasloužil.

Původně jsem měl v plánu zajít i na deathovou temnotu v podání Asphyx, ale nakonec jsem usoudil, že moudřejší bude posečkat pod pódiem, které mají zanedlouho rozeznít progresivně blackové kompozice Enslaved. Absolvuji obligátní otočku ke korýtku s vodou a rychle zpět. Sice se najde jedno tradiční festivalové hovado klestící si cestu vpřed se slovy „here is a place for me“, ale jinak se těch několik desítek minut čekání vyplácí. Hraje se hodně nahlas, ale tentokrát mi to nevadí. Jednotlivé nástroje jsou dobře čitelné, ač nepopírám, že hodiny domácích poslechů udělaly své. Výběr skladeb nepřekvapuje, prostor dostávají především poslední desky včetně nového „In Times“. Neskutečný je otvírák „Thurisaz Dreaming“ i zdařile sekundující dvojice „Building with Fire“, „Ethica Odini“. Vydařené jsou i návraty do minulosti. Prostřednictvím „Fusion of Sense and Earth“ vzpomínám na „Ruun“, díky „As Fire Swept Clean the Earth“ zase na „Below the Lights“ a „před-Isové“ časy. Absolutorium zasluhuje dvojice vokalistů, obzvlášť pak Herbrand Larsen, který mě dokonale vyzpívanými pasážemi utvrzuje v tom, že je pro dnešní Enslaved mužem nepostradatelným. Čas se nachyluje a mně nezbývá než se s tím smířit. Ovšem pocity spokojenosti nemizí a kolují ve mně doteď. Jedním slovem extratřída.

Čtvrteční program se zdá být nekonečným. I když mám takové veličiny jako Arcturus a Enslaved za sebou, vrchol teprve vyhlížím. Následující Atari Teenage Riot mě k němu však přesvědčivě nevedou a po výtečných Enslaved znamenají tvrdý pád na zem. Na místě, kde včerejší Trap neskutečně nakopávali, stojím přikovaný k zemi a jen nesměle pozoruji, co se děje na pódiu. Prostě mě to nebaví. Navíc je to – a na Metalgate stage už poněkolikáté – úplně zbytečně nahlas, tudíž k odchodu se mám o to rychleji.

Na místo činu se vracím s úderem dvaadvacáté. V případě sludgeové Amenry bych zklamání rozdýchával jen stěží, nicméně takové myšlenky berou společně s prvními tóny za své. Je to totiž vynikající. S nadšením pozoruji pódiovou scenérii – zpěváka otočeného vzad, černobílý výlev dataprojektoru a nadpozemskou práci se světly. Vlhnou však především uši. Omráčen jsem táhlými gradacemi přecházejícími v neskutečné kytarové násery a salvy světelných blikanců. Se slovem „vynikající“ si brzy nevystačím, tohle je až na tu festivalovou délku setu bezchybnost sama. I ti lidi kolem nejsou na obtíž a je bezva, že tu do toho konečně nikdo nekecá a nemoshuje. Randál končí a balancuji. Tomuhle prostě nemám co vytknout. Nakonec mi z toho vychází nejen nejlepší vystoupení dne, ale rovnou set celého festivalu. Amenro, smekám.

Amenru naplno rozdýchávám až pofestivalově. Pevnost totiž chrlí jméno za jménem a na řadě jsou američtí Agalloch. Netajím se tím, že jejich přírodní čarování můžu, avšak od samotného ohlášení zastávky na Brutal Assault ve mně proudila skepse. Agalloch prostě nejsou festivalová kapela. Původní obavy se pak mění v krutou realitu. Vadí mi snad úplně všechno. Zvuk je totální prasárna, jedna valící se koule a pohřbení skvělých nápadů. Třeba díky jemnějším pasážím nestojí „Limbs“, jakožto jedna z mála skladeb, za totální vyližprdel. Další mínus – lidi. Zuřivý moshing na Enslaved jsem ještě jakžtakž překousnul, ale na Agalloch, no to už je vážná diagnóza. A vlastně jen další potvrzení, že zvuk absolutně nekorespondoval se samotnou hudbou. Zklamání.

Blížící se konec čtvrtečního programu znamená jediné – první bolestnou kolizi. Proti sobě stojí monolitický drone Sunn O))) a black metalový tandem Sarke, Svartidauði. Nakonec volím legendární „závorkařinu“, za což se musím s časovým odstupem hrdě bít po prsou. Zprvu to ale vypadá všelijak. Čtvrthodinová sekera a kapela nikde, už aby to začalo. Těším se na pohledy metalových předsudkářů i na strnulou moshpitovou četu, která zjistí, že tady to asi vážně nepůjde. A ačkoliv v dálce slyším – v souvislosti se Sunn O))) vážně úsměvné – „szybko, szybko“, poté, co se kapela objeví na pódiu, působí okolní publikum dojmem, že opravdu ví, co jsou ti Sunn O))) a vlastně i ta dronařina zač. A to mě po těch dojebaných Agalloch vlastně moc těší. K samotnému setu toho příliš napsat nelze. Ohlušující droning, kvantum vypuštěné mlhy a třesoucí se vnitřnosti. A katarze, totální katarze, totální očista po celém dni. I když vše zanedlouho končí, na vedle hrající Svartidauði nemá cenu myslet. Set Sunn O))) je totiž neustále ve mně a já nemám potřebu ho ze sebe vyhánět. O špičkové zakončení dne je rázem postaráno.


Pátek:

Páteční den jsem měl v plánu započít ve společnosti polských Decapitated. Vedro mě však přemluvilo k šetření sil a na slušně zaplněném náměstí jsem se jen mihnul. Čeká mě totiž čtyřhodinový maraton na klubové stagi. Běh na dlouhou trať otvírá francouzská experimentálně rock/metalová Sebkha-Chott. Ani nevím, co k jejímu vystoupení říct. Avantgarda jako blázen, naprostá ztřeštěnost, vše vyhnané ad absurdum. Roztodivné nástroje, propracované kostýmy i čuník s důtkou zajímající se o pozoun a všechna natřásající se pozadí. Že za tím vším stojí nějaký hlubší, až filozoficko-politický koncept, se dozvídám až později, z vystoupení bych to totiž nepoznal. Já osobně viděl „jen“ absolutní tvůrčí svobodu a vybočení ze zajetých „brutálně assaultových“ kolejí.

Štafetu na Metalgate stage v tu chvíli přebírají britští Winterfylleth, což je pro nezasvěcené příjemný přímočarý atmo-black. Britským patriotům konečně napomáhá zvuk, a ačkoliv se ukazuje, že jednotlivé songy jsou si sobě relativně podobné, nejsem jediný, kdo se dobře baví. Příjemně k publiku promlouvají i čisté vokály, které se sice objeví jen párkrát, ale zato v precizně vyzpívané podobě. Navíc z hrdel všech tří kytaristů. Vystupování britské čtveřice je civilní a zpěváku Naughtonovi nedělá problém činit blackové zlo i v „nepředpisových“ jeansových kraťasech. Proč ne. Energický a výborně odsýpající může být black metal i bez mnohovrstevných nánosů černobílého paintu. Winterfylleth toho budiž důkazem.

Kdyby člověk na Lantlôs narazil až s poslední řadovkou, jen stěží by odhadoval, že za rok tyhle snílky potká právě na extrémně metalovém festivalu. Já jsem však rád, že to neustálé metalování můžu prokládat něčím jiným, a agresivního zvuku kytar doprovázených dvojkopákovými salvami se tak nepřejím. I proto dávám Lantlôs přednost před souběžně hrajícími Primordial. Pro leckoho kacířský čin, pro mě mimo výše uvedeného prokládání taktéž jasné ne pražícímu slunci, tlačenicím pod pódiem i mezipódiovému přebíhání navíc. Lantlôs se dostává i přes prořídlé divácké řady solidnímu přijetí a zvlášť dámy jsou evidentně spokojené. Pohledy na pódium, kde pánové bohužel okatě hrají na to, aby se líbili, si s radostí odpouštím, nicméně některé hudební momenty se nebojím označit za výborné. Měkčí pasáže zní snad lépe než ze studiovky, zatímco vzpomínky na black metalové včerejšky končí díky utopeným vokálům a nečitelným kytarám rozpačitě. Celkově takový průměr.

Setlist Курск:
01. Имя на стене
02. Аллея Сталина
03. Чёрная дыра
04. Пророк
05. [new song]
06. Сталинград

Účastí na Lantlôs jsem tedy nic moc nezkazil. Špatné rozhodnutí však přichází záhy, kdy z duelu Курск vs. The Dillinger Escape Plan vybírám právě finské rusofily. Baví mě snad jen úvod, kdy nespouštím oči ze skvostného sovětského arsenálu. Kytara–kalašnikov a armádní uniformy jsou jen začátek. Do kolen mě dostává až basákova khaki jednostrunka s rudou hvězdou „na přídi“. Tenhle ukázkově vztyčený prostředníček všem širokohmatníkovým stvůrám se vážně povedl. Zato reproduktory píší zhola jiný příběh. To, že mi agresivní pojetí doomu, které Курск spustili, úplně nesedlo, je problém můj. Za těžce čitelný zvuk ale vážně nemůžu a mám co dělat, abych z tohohle přehuleného brajglu předčasně neutekl. Výtky mám i k výkonu frontmana Erkkiho Seppänena. Nejenže nejsem za celou dobu s to rozeznat, zda se snaží o čistý zpěv, řev či něco mezi, je to především pódiové chování, které se zdá být v přímém rozporu s vojenskou poslušností. Vadí mi neustálé přebíhání po pódiu i odchod do zákulisí během delší instrumentální pasáže. A je mi tak nějak jedno, jestli zrovna zní „Имя на стене“ či diváctvem vyprošený „Сталинград“. Z tohohle se dalo vytřískat mnohem víc.

Odcházím do kempu a návrat plánuji až na funeral doomové Skepticism. Uši si vyžadují chvíli klidu, a tak místo poslouchání kempových výkřiků volím špunty. Dělat jsem to neměl. Usínám. Budík sice mám, ale když neslyším ani salvu polských „kurew“, reálně hrozí, že se proberu až ráno. Nakonec se na mě usmívá štěstěna a ve finále přicházím jen o větší polovinu skeptického setu. Zajímavá věc, takový funeral doom na probuzení. Ale fungovalo to a nakonec jsem se bavil víc než u řadovek, do nichž mi zatím nebylo souzeno proniknout. Uvidíme, jak se v tomto ohledu osvědčí nové „Ordeal“. Skepticism dohrávají a zbývá si snad sypat popel na hlavu, že jsem neviděl víc. I když dopadnout to mohlo stále o poznání hůř. Prospat Dødheimsgard, bylo by těch do éteru vypuštěných debilů a kurev mnohem víc.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Přesun z klubového pódia na pevností náměstí nebyl nikdy sladší. Nejednou proklínané pendlování se stalo vítaným politím živou vodou. I díky těm prochrápaným Skepticism mám teď energie na rozdávání a dva koncerty přede mnou teď vypadají jako nic. Navíc se jde na Godflesh. Na ústředním plácku je konečně k hnutí, a cestu kupředu tak absolvuji bez větší námahy a přítomnosti kyselých obličejů. Vypadá to, že za Godflesh masy nepřijely. Pódiu vládnou dvě bezvlasé postavy, chytlavé industriální samply a prostý datáč s ještě prostší prezentací. Má to ale duši. V tu chvíli bez výhrad akceptuji jeden flák za druhým, čert vem, že si jsou docela podobné a zvukově to není stoprocentní. Má to koule a mně to stačí. Snad bych si jen představoval trochu živější publikum, vždyť potenciál v muzice rozhodně byl. Jinak ale absolutní spokojenost a vrchol čtvrtečního programu.

Před Dødheimsgard nakonec stíhám ještě pár songů od pánů z Marduk. Výborný zvuk, výborný výkon kapely a rozhodně nejlepší black metal na letošních velkých pódiích. Mayhem v téhle konkurenci působí jako bezradná parta rutinérů. Co se dá dělat, čas tlačí, musím o dům dál – Dødheimsgard jsou tu.

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Začátek je bez debat excelentní včetně zvuku. V plné délce zní nová „God Protocol Axiom“. Zní přesně jako z desky, nicméně konečně vše cítím taky na vlastní (husí) kůži. Skvělá výstavba skladeb, svojská rytmika i nadhled zúčastněných, korunovaný Aldrahnovými črty na neviditelné sklo. To všechno tam je a to všechno mě náramně baví. Žel po doznění „God Protocol Axiom“ dávají Dødheimsgard sbohem nejen nové desce, ale rovněž výbornému zvuku. Pakliže mé ucho bylo dostatečně pozorné, před koncertem se zvučilo právě na pasáže z „A Umbra Omega“ a vše se přizpůsobovalo jim. Není pak divu, že starší blackové kousky zanikly v neprostupné kytarové břečce. Starou tvorbu nemám precizně naposlouchanou, přiznávám, ale to, co se ten večer z repráků linulo, bych místy ani nepovažoval za halas z dílny Dødheimsgard. Přesto nejsem (nebo alespoň nejsem schopen být) zklamaný. Mohlo to být diametrálně lepší, ale i tak za tu úvodní výtečnou třetinu pociťuji jistou vděčnost.


Sobota:

Sobotu otvírám na velkém pódiu post-metalovou Rosettou, která hraje snad v tom největším možném parnu. Zrovna tuhle kapelu bych dal na vedle pod stanem, ale co už, Američanům to hrálo docela solidně, frontman aspiroval vedle AldrahnaDødheimsgard na sympaťáka ročníku a solidní základ posledního festivalového dne byl na světě.

Již vloni jsem hořekoval nad mizernou informovaností o nečekaných přesunech jednotlivých vystoupení. Vloni to málem odnesli Manes, letos Svartidauði. Tentokrát bohužel úplně. Kolizi se Sunn O))) jsem nevrle přijal, nicméně to, že tihle Islanďané zahráli i druhý set, jsem se prostě nedozvěděl. Zaznamenávám naopak přehození setů Outre a Ne Obliviscaris. Byť to pro mě, jakožto bytost, která by se objevila na obou koncertech, znamená pramálo. Outre prý mají být black metalová avantgarda, alespoň podle programu. Zaznívají první tóny a musím říct, že pěkně kecá. Válcuje mě totiž přímočarý black s akcentem na moderně znějící atmosférickou riffáž, k níž Poláci místo introvertního spirituálna přidávají kus nespoutanosti a oldschoolové drzosti. Je to výborné, překvapující, nicméně avantgardní… to asi ne. Kapela má v zádech jeden z nejlepších zvuků, a je tedy jasné, že i na klubovém pódiu lze přímočarou výpověď prodat i jinak než v podobě nezkrotné hlukové koule. A i když za tmy mohli mít Outre ještě větší sílu, já hlásím jedno z nejpříjemnějších festivalových překvapení.

Tou dobou se můj mobil, tedy jediný časový rádce, zmáhá na poslední prosbu o doplnění šťávy, a do chodu tak dávám náhradní cihlu nejmenované finské značky. Ta se však tváří, že o momentální časové realitě nemá tušení, a hodiny tak nastavuji metodou „čtyři už byly a pět snad ještě ne.“ Můj odhad se neukázal být zrovna nejlepším a pod střechou Metalgate stage, kde hrají lucemburští Rome, se objevuji s nějakým desetiminutovým mankem. Lidí moc, alkoholových pařičů naštěstí méně (holt nonstop pod parou to člověk v tomhle vedru do soboty nedotáhne) a až na jednoho odolného týpka s šilhavýma očima mi tuhle písničkářskou parádu nikdo nekazí. Tvorbu Rome jsem si sice představoval trochu jinak, ale nevadí, bavím se dobře. Příjemný vokál a poměrně odpočinkové kompozice přichází v dobu, kdy je většina festivalového dne přede mnou, nesmírně vhod. Jistá nestrojovitost Rome budiž milým bonusem a důkazem, že tři, čtyři vystoupení měsíčně mají pak mnohem větší sílu než jednotlivé výstřižky s plně zaplněného koncertního kalendáře. Spokojenost.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Úplně na rovinu, na Sólstafir jsem se netěšil. Ostatně dvojice kolem vrchního kohouta Tryggvasona si za to může sama. S vyhozeným bubeníkem Gummim to mohlo být jakkoliv, a i kdyby měla blíž k pravdě vyjádření kapely (o čemž jen tak mimochodem pochybuji), mělo se vše nejprve vyjasnit, ne dennodenně koncertovat. Teď to vypadá jako promyšlená sviňárna za všechny prachy. Zatímco se ostatní kolem mě dobře baví, já to nedokážu. Nic se mnou nedělá jinak skvělá „Ótta“, ani „Náttmál“, a když už se mnou nepohne ani dokonalost slyšící na jméno „Fjara“, přešlapuji na místě a nevím co si myslet. Na konec ještě pár klišé frází, potřesení pravice s nejbližšími diváky – těmi nejlepšími možnými spojenci při soudních rozepřích – a je hotovo. Pryč s tou pachutí, hurá na Phurpa.

Na Phurpa, která to jako pokusný králík pořadatelů pěkně odnesla. Sorry, ale tohle byl vážně totální fail, jehož by se natolik zkušený organizátor, měl vyvarovat. Orientální náměstíčko v prostoru Octagonu se totiž proměnilo v nepoznání. Absolutní chaos, ukázková tlačenice a dva v dáli utopení pořadatelé, kteří to nemůžou zvládnout. Hrát se má už dobrých deset minut a mimo pár hlav před sebou nevidím skoro nic. Nemít východ plus mínus na dohled, tak se začnu klasutrofobicky ošívat. Nakonec ještě pár minut posečkávám. Phurpa přichází, začíná hrát a místo toho, aby lidi ztichli, je tu ještě větší bordel než dřív. Na tohle už vážně nemám nervy, utíkám pryč. Konečně úleva a trocha životního prostoru. A Heaven Shall Burn jako pravá melodeath/metalcorová pomsta přede mnou, hehe.

Setlist Heaven Shall Burn:
01. Counterweight
02. Profane Believers
03. Land of the Upright Ones
04. Combat
05. Forlorn Skies
06. Hunters Will Be Hunted
07. Voice of the Voiceless
08. Black Tears [Edge of Sanity cover]
09. Trespassing the Shores of Your World
10. Endzeit
11. Like Gods Among Mortals
12. The Disease

Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal

Setlist Anaal Nathrakh:
01. Acheronta movebimus
02. Unleash
03. Monstrum in Animo
04. Forging Towards the Sunset
05. Bellum omnium contra omnes
06. Between Shit and Piss We Are Born
07. In the Constellation of the Black Widow
08. Of Fire, and Fucking Pigs
09. Idol
10. The Joystream
11. Do Not Speak

Zastávku na Heaven Shall Burn jsem ani v nejmenším neplánoval a nakonec jsem rád, že s Phurpa to dopadlo tak, jak dopadlo. Nevidím sice začátek setu, ani nějaké pořádné místo k zakotvení, ale bavím se náramně. Nikterak objevný, ale zatraceně chytlavý, melodeathem chycený metalcore prostě bodnul prostě bodnul. Ve skvělé formě se ukazuje obzvlášť frontman Marcus Bischoff, až se mi chce říct, že tu mám solidní záplatu za ten prokaučovaný The Dillinger Escape Plan. Na závěr ještě osvěta jednoho z kytaristů – metal prý nekurvit jinými vlivy (Heaven Shall Burn jsou přece odjakživa čistokrevní metalisté) a že prý je čest hrát na stejném pódiu s At the Gates. Aspoň, že tyhle řeči neprotkaly celý set. Loňského Anselma bych si totiž připomínal jen velmi nerad.

Proklamovaní At the Gates se před Heaven Shall Burn museli sklonit. Formálně bylo úplně vše v pořádku. Lindberg pobíhal sem a tam, řval, seč mu síly stačily, jen rebelství a spontánnost zůstala v devadesátkách. Všechno bylo až moc na jistotu – nic neošidit, nic nepřidat. Neprofesorštější set celého ročníku. U dlouhou dobu odpočívajících At the Gates celkem zarážející.

Konec festivalové přehlídky byl nejen kvůli ignoraci orientálního pódia (tedy i oželení Cult of Fire) trochu slabší. Zbývají už jen Einherjer, Anaal Nathrakh a Ne Obliviscaris, tedy až na poslední jmenované nic, od čehož bych očekával výrazné zázraky. Proč Einherjer dostali příležitost v ideálním hracím čase, nechápu, ale co, aspoň je už pár metrů od pódia relativně k hnutí. Od Norů jsem do té doby neslyšel ani notu, každopádně víc než očekávané Bathory v tom cítím black’n’roll kolegů Khold. Doprovodné samply se sice za zvukem kytar důkladně schovávají, avšak tentokrát mi to zas tak nevadí a i díky překvapivé přímočarosti se solidně bavím. Na domácí poslech to momentálně není, ale naživo to špatné rozhodně nebylo. Konec, tadá, jde se „análnit“ do stanu.

Anaal Nathrakh jsou (jen v tom nejlepším) totální hudební prasata. Když se však taková prasečina sejde s ještě prasáčtějším zvukem, výsledkem je nečitelně chrochtavý bordel. Hudebně se tak příliš nebavím, nicméně odcházet se mi nechce. Moshpitové řádění na ostří nože mám totiž z první řady hezky ve vysokém rozlišení. Je pravděpodobné, že dotyční se chtěli před odjezdem odevzdat ze všech sil, a kapela samotná v tom zůstala nevinně, ale nakonec to bylo fuk, frekvence, jakou byli crowdsurfeři odesíláni nad ruce přítomných se jen tak nevidí. Navzdory tomu, že samotní Anaal Nathrakh zůstali de facto v roli přihlížejících.

Zatímco program na festivalovém náměstí již pomalu uzavírají zádumčiví Estoteric, klubová stage na své finální tóny ještě čeká. Tečka za festivalem začíná slibně. Ne Obliviscaris jsou naživo nekompromisně metaloví, avšak překvapivě sdílní a publiku otevření, což má na svědomí především houslista Tim Charles. Zvuk je sice opět zbytečně řvavý, tentokrát však bezproblémově čitelný. Díky i za ty slyšitelné housle, které tu na rozdíl od Arcturus nebyly jen na parádu. Poslední tóny doprovází nejen mohutný potlesk stejně tak jako právě Charles, jenž se ukazuje být i zkušeným davoplavem. Kdo by to byl řekl, že ten největší pařič metalového festivalu bude houslista.


Zhodnocení:

Je dobojováno. Co dodat? Hlavním festivalovým ukazatelem jsou kapely, o nichž toho bylo napovídáno až až a v tomto ohledu jen zmíním zvuk. Na obou hlavních stagích, hlavně na té pravé, byl výborný, a byť to občas nebylo na nějaké plácání se po zádech, zvukaři tu odvedli dobrou práci. Zato Metalgate stage mě nepřestává co do názorových rozdílů fascinovat. Je bezva, že to bylo oproti loňsku teplotně k vydržení, leč zvuk bych stále neoznačil za přesvědčivý. Ano, bylo to lepší než v šapitó, ale několik kapel zvukař zkrátka pohřbil. Přitom častokrát by jen stačilo ubrat na hlasitosti. Ani popel naopak nemůžu říct na zvuk „měkčích“ kapel, což však oproti loňsku zas tak velký posun kupředu není.

Další věc – Orientální stage. Do budoucna buď podobné záležitosti omezit, nebo je drobně zpoplatnit. Většinu toho příšerného davu beztak tvořili jen zvědavci, co se šli prvně podívat na žhavou novinku a až v druhém sledu na Phurpa a Cult of Fire. Jestli chceš tuhle exkluzivitu vidět, prostě si trochu připlať. Zdá se mi to úplně fér. Počet přítomných by tak byl plně pod kontrolou. Eliminace existencí, kteří musí pořvávat i na sibiřské šamany, by pak byla příjemným bonusem.

Závěrem už jen v opomenutých bodech. Bezproblémová ochranka, hvězdní hasiči, bezvadné centrum BA a rychlé odbavení u vstupů na straně jedné, fronty na žetony, minimum kapelního merche a absence umývárny u Metalgate stage pak na té druhé. Za rok na shledanou? Uvidíme. Přiznám se však, že vloni jsem byl po doznění posledních tónů přesvědčenější.


Brutal Assault 20 (Onotius)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Melechesh, Postcards from Arkham, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Asphyx, Be’lakor, Bloodbath, Cannibal Corpse, Enslaved, Sarke, Sunn O))), Svartidauði, Vildhjarta

Pátek: Death DTA, Decapitated, Dødheimsgard, God Dethroned, Godflesh, Krisiun, Primordial, Sebkha-Chott, Sepultura, The Dillinger Escape Plan, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Carach Angren, Cradle of Filth, Defeated Sanity, Ne Obliviscaris, Outre, Rome, Rosetta, Sólstafir

Tvářit se jako protřelý mazák a nakecat vám, že na tuzemský Brutal Assault jezdím od prvních ročníků, bych sice mohl, leč po chvíli mých postřehů by vám bylo jasné, že vás pěkně tahám za fusekli. Koneckonců, nedalo by vám nejmenší práci zjistit si, že v době prvního ročníku jsem byl ještě v pozdně prenatálním stádiu (nehledě na to, že první ročník byla akce velká jak školní besídka). Pravda je samozřejmě taková, že na Brutal Assault jsem jel letos poprvé. To na jednu stranu znamená, že se těžko mohu věnovat jakékoliv komparaci s minulými ročníky, vytahovat moudra o tom, jak jmenované kapely v tomhle roce zahrály lépe či hůře, že klubová scéna dříve připomínající cirkus konečně dostala smysluplný formát, že toitoiky byly tentokrát takové či onaké, na druhou stranu mohu poskytnout nezaujatý pohled na současnou tvář festivalu bez ohledu na idealizované vzpomínky.

„Letošní ročník byla pořádná pařba.“
„Nemyslíš pařák?“
„Tak trochu obojí…“

Letošním hybatelem (a myslím, že v konkurenčních reportech už o tom jistě bylo napsáno více než dost) bylo sluníčko. Překvapivě tím však není myšleno ono uskupení pojmenované po značce zesilovačů, nýbrž spalující žár od hvězdy, jejíž oběh kolem středu Mléčné dráhy trvá přibližně 226 milionů let. Hrozba úpalu a neustálá žízeň člověku zrovna nepomáhala ve zvládání naplněných harmonogramů, minimálně mně se však velkou část toho, co jsem chtěl vidět, skutečně podařilo zhlédnout. Pravda, u některých kapel, jimž předcházely hodiny postávání, paření, případně zuřivého gestikulování rukou do rytmu muziky, jsem byl donucen sednout, což mě mrzí především u takových Ne Obliviscaris poslední večer, neboť byli neskutečně čistě nazvučeni a hráli vskutku parádně, přesto jsem si však některé bandy neodpustil a i přes lehké fyzické přemáhání si je nakonec užil – například Svartidauði (jejich první vystoupení) či Mayhem.


Středa:

Po opáskování a vstupu do areálu se mi poprvé naskytl pohled na vnitřek pevnosti a dvě mohutná hlavní pódia Metalshop a Jägermeister, přičemž u prvního jmenovaného už postávali první fanoušci čekající na Diptheria. Já zatím podnikl svou první exkurzi areálem a prohlédl si množství stánků s merchem i jídlem, obešel kolem spousty záchodků (dokonce existovala za žetonový poplatek i služba VIP toalety – roztomilé, ne?) a zatím neznale obešel Octagon a místa s výstavami a kinem. A dorazil tak až ke klubové scéně Metalgate skryté pod střechou.

První regulérní vystoupení, jež jsem viděl, byli post-rockoví Postcards from Arkham, kteří působili charismaticky a zbourali má očekávání, že půjde o něco kýčovitě atmosférického, jak napovídaly promo fotky umístěné na stránkách festivalu. Žánrově se papírově jednalo o post-rock, mimo něj jsem však (minimálně v živém provedení) registroval i prvky melodického death metalu. Výstavby melodií nebyly nejoriginálnější, přesto se to příjemně sledovalo a poslouchalo. Lidi v ideální náladě – koneckonců, očekávaný svátek pořádné hudby právě začal.

Na Metalgate stage jsem zůstal i na Mallephyr, novou black / death metalovou kapelu kytaristy Lorda Opata ze Stínů plamenů, který po rozpadu své předchozí kapely Gate of Illusions hraje (jak se zdá) konečně hudbu, jež mu na sto procent sedí. A také mu to svědčí, neboť když si uvědomím, že tato kapela má za sebou teprve necelý rok existence, nelze jinak než uznale pokývnout a smeknout pomyslný klobouk z hlavy (a že by se v tom počasí takový celkem hodil). Jistě je to zase jakási variace na model black / death, ale se svěžími kytarovými linkami a bicími. Na scénu přišli zčásti v kapucích a s nastříhanými kusy oblečení a gesty jako by vzdávali hold kapelám od ImmortalInquisition.

Setlist Melechesh:
01. The Pendulum Speaks
02. Tempest Temper Enlil Enraged
03. Ladders to Sumeria
04. Grand Gathas of Baal Sin
05. Genies, Sorcerers and Mesopotamian Nights
06. Multiple Truths
07. Triangular Tattvic Fire
08. Rebirth of the Nemesis: Enuma Elish Rewritten

Na doporučení se po chvíli odpočinku vydávám na Drom, kteří nabízí celkem příjemnou formu post-metalu. Je pravda, že v melodičtějších momentech jsou místy celkem předvídatelní, na druhou stranu jako celek to zní dost slušně. Jejich ekologicko-etické poselství leckoho potěší, jiného rozladí, když se tak ptá, co pro to dělají oni. Tak či tak, vzhledem k tomu, že jsem je slyšel poprvé, mám určitě další předmět ke zkoumání. A za to jsem rád.

A protože vidět set Monumets od prostředka mi přišlo jako nesmysl, dal jsem si raději „pauzu s pěnou“ a vrátil se až na Melechesh. Jejich tvorbu nemám nijak zvlášť naposlocuhanou, přesto mě jejich muzika většinou potěší a ani živé vystoupení nebylo výjimkou. Pravda, ničím extra nevyčnívali, zahráli ovšem na podobnou notu jako ze studiovek a já byl spokojen.

Následovalo slušné dilema, zda rychle běžet koupit desku a pelášit na autogramiádu milovaných Triptykon, zůstat u hlavních pódií a dát si thrashové klasiky Nuclear Assault, či se přesunout na avantgardní death metal Ad Nauseam na Metalgate stage. A ačkoliv jsem chtěl stihnout to první, čas byl neúprosný, a tak jsem nakonec skončil na vystoupení Ad Nauseam, čehož rozhodně nelituji, neboť byli skvělí. Jejich obtížně uchopitelná forma death metalu koketující s prvky Ulcerate, Gorguts či neméně technicky a kompozičně neotřelých blackerů Deathspell Omega, mě opravdu chytla. Zvuk sice mohl být o kapku čitělnější, ovšem nazvučit takovouhle hudbu jako z desky, to musí být kumšt. Absolutní spokojenost dával najevo nejeden fanoušek, sympaťák vedle mě zuřivě gestikuloval a házel hlavou, paní s tričkem Gigan uznale pokyvovala a já pravou rukou vyklepával rytmiku a občas pohodil hlavou.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Po jejich setu je opět volná chvíle ovšem s tím, že bylo třeba velice obezřetně hlídat čas, neboť měli následovat Triptykon a na ty je potřeba sehnat solidní místa. Během loňského roku se v mých očích totiž tato švýcarská banda navazující na tvorbu legendárních Celtic Frost díky impulzu, jímž byla deska „Melana Chasmata“, transformovala v srdeční záležitost. Když se tedy na pódiu postupně zjevili všichni členové v čele s Tomem Gabrielem Fischerem, bylo jasné, že tohle bude něco. Začali hned první vzpomínkou na Warriorovo působení v Celtic Frost prostřednictvím „Procreation (of the Wicked)“. Já se však těšil především na kousky Triptykon, a proto můj entusiasmus gradoval při peckách „Goetia“, „Tree of Suffocating Souls“ a „Altar of Deceit“. Aby byla pouť historií Fischera kompletnější, zazněl nejen ještě cover „Circle of the Tyrants“ opět od Celtic Frost, ale i cover „Messiah“ od Hellhammer. Závěr pak obstarával opus „The Prolonging“. Osobně bych byl schopen představit si lepší setlist, například minimálně taková „Boleskin House“ by atmosféru jistě ještě o kus pozvedla. Jinak ale vystoupení bylo velmi intenzivní a silné – i přesto, že mi přišel zvuk Warriorovy kytary trochu zvláštní.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Těsně poté, co dohrál poslední tón od švýcarských králů, na vedlejším pódiu spustila další srdcovka, tentokrát švédská Katatonia. Ta loni prý kvůli technickým problémům odehrála pouze čtyři skladby, a proto byla letos pozvána znovu. Dost možná to bylo tím, že nás předtím nekompromisně nadrtili Triptykon, ovšem začátek byl dost rozpačitý. Částečně to bylo také způsobeno nenápadným zvukem kytar, který se teprve postupně napravoval. Když si však konečně vše sedlo, Katatonia mě nemálo bavila. Set byl postavený převážně na kouscích z posledních tří desek a dvou kusů z „Viva Emptiness“. Jen se na mně podepsala únava a absence tekutin, tudíž jsem si musel po čase dojít pro vodu a pár písniček i proseděl. Švédové však věděli, jak na mě, a spustili „Criminals“ ze skvělé „Viva Emptiness“ a já opět vystartoval. Fajn vystoupení.

A ačkoliv jsem měl v původně plánu podívat se, jak stagnuje Max Cavalera se svými Soulfly naživo, kvůli již zmíněné únavě jsem se šel rekreovat a vrátil se až na Mayhem. Ti začali s drobným zpožděním a spustili klasickým intrem „Silvester Anfang“, aby navázali přesně ve stylu svého červeného dema songem „Deathcrush“. Dřevní klasika, nic víc třeba dodávat. Zvuk kytar je vůči sobě trochu bohužel nevyrovnaný, ale atmosféra se drží. Attila na pódiu prováděl rituály s všemožnými proprietami od lebky až po oprátku. Dále se hraje z většiny desek s výjimkou novinky, což upřímně řečeno vůbec nechápu, neboť ji mám dost v oblibě. Mimo klasik z debutu však potěšila především „To Daimonion“„Grand Declaration of War“. Ačkoliv jsem od dost lidí slyšel, že pro ně byli tentokrát Mayhem zklamáním, já byl spokojen. To se však nedalo říct o polské dvojici kousek za mnou, která si ze setu Mayhem přišla udělat spíš srandu a každou chvíli (a to i ty absolutně nejnevhodnější) provolávali různá „hobluj“ a podobně. Když jeden fanoušek nevydržel, jak mu řvou do ucha, a odpověděl jim, co si o tom myslí, po chvíli utrousili něco o zakomplexovanosti zdejších fanoušků a hrdě pokračovali.

Následující Ador Dorath z klubové stage mi pak už hráli jen na dobrou noc.


Čtvrtek:

Čtvrteční program jsem zahájil až před půl druhou odpoledne na Be’lakor, kteří byli velice fajn. Tato mladší generace melodického death metalu se nebojí lehkých záchvěvů progrese a zároveň má už vytvořen svůj charakteristický rukopis, který se neváže na dogmata vybudovaná ať už švédskou větví v čele s At the Gates či Children of Bodom. Navíc takováhle hudba umně snoubící melodičnost, tvrdost i netuctový zvuk naživo dost dobře funguje, čehož tohle vystoupení bylo důkazem. Zahráli i novou skladbu s trochu zvláštním začátkem, kdy klávesy vyhrávaly motiv, k němuž se kytary přidaly s rytmikou. Ovšem tyto složky jako by lehce nekorespondovaly, navíc kytary střídaly dva navzájem podobné akordy. Pak se však skladba vyvíjela a jsem zvědav, jak na mě bude působit ze studiovky.

Vildhjarta dramaturgicky znamenala odbočku k preciznímu djentu s dvěma zpěvy, klasickými sekanými riffy a vzdušnými melodiemi. Tahle muzika má z mého pohledu naživo jednu důležitou slabinu: tak čistého zvuku, jenž je pro tenhle styl důležitý, totiž podle mě jde jen těžko živě docílit. Proto jsem od velkých pódií odcházel s trochu rozpačitým pocitem z vystoupení, ale nějaký průser to zase nebyl.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Dále jsem se s výjimkou krátkého mrknutí na kus The Tower, což se jevilo jako příjemný Candlemass-like doom metal, šel podívat až na avantgardní metal norských Arcturus. Radost z toho, že je vidím, záhy vystřídalo lehké zklamání z horšího ozvučení. Například svou oblíbenou „Nightmare Heaven“ jsem poznal asi až půl minuty po začátku. Zatímco rytmika si jela svoje, klávesy a housle byly slyšet jen dost slabě, podobně tak i Vortexovy teatrální vokály. Ty navíc občas i trochu ujížděly. Přesto nemohu říci, že bych si jejich vystoupení neužil, neboť subjektivně pro ně jistou slabost zkrátka mám.

To, co ve mně ovšem vyvolalo ohromnou radost, byla show death metalových Asphyx. Zvuk byl pro změnu vyrovnaný, čitelný, patřičně hoblující a hudebníci si hraní na takovém festivalu, jakým je Brutal Assault, evidentně zatraceně užívali. Sluníčko mi v tu chvíli kupodivu (a je to kacířská myšlenka) přišlo i příjemné a chlapi valili to své správné deathové chřestění s precizností i nasazením. Od „Scorbutics“ přes „Deathhammer“ až po „Last One on Earth“ bylo vystoupení po celou dobu pořádná jízda..

A následovala srdeční záležitost v podobě Enslaved. Dobré místo bylo povinností, kvůli čemuž jsem se v průběhu Asphyx snažil nenápadně posouvat směrem k vedlejší stage. Jakmile pak hudebníci napochodovali na pódium, věděl jsem, že na tohle budu ještě dlouho vzpomínat. Začátek pěkně ve stylu „Thurisaz Dreaming“, otvíráku nové desky, z níž pak zazněla ještě chytlavá „Building with Fire“. Dále pak setlist tvořily „Fusion of Sense and Earth“„Ruun“, „As Fire Swept Clean the Earth“„Bellow the Lights“, ale i „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasill“. To působilo velice svěže vytáhnout něco tak starého a zatáhnout to trochu více do současného obalu. Kapela si hraní užívala, a ačkoliv nelze říci, že by to nebylo zrovna nahlas, vše podstatné bylo celkem vyladěno a kupříkladu čistý zpěv (což je právě věc, která často naživo v takovém nářezu může ujíždět, protože se hudebník neslyší) byl solidně zvládnutý. A vedra si rázem člověk při těch severských melodiích ani nevšímal.

Setlist Bloodbath:
01. Let the Stillborn Come to Me
02. Mental Abortion
03. So You Die
04. Breeding Death
05. Anne
06. Cancer of the Soul
07. Weak Aside
08. Unite in Pain
09. Like Fire
10. Eaten

Následující koncert Bloodbath se nesl v duchu technických problémů, nejrpve s dvojšlapkou bicích Martina Axenrota, poté s prskáním v mikrofonu. Upřímně řečeno mi však tyto problémy nepřišly na poslech tak významné, možná kdyby na to nebylo upozorňováno, ani by si toho leckdo nevšiml. Jinak bylo vystoupení povedené a závěr v provedení „Eaten“ slušně fungoval.

Zatímco u Vildhjarta jsem říkal, že takovou hudbu autenticky odprezentovat naživo není jednoduché, hudba post-metalových Amenra je k tomuhle jako dělaná. Na pozadí se promítají různé melancholické a psychedelické obrazy, zatímco se spouští atmosférická a těžká hudba. Když na to přijde, hypnoticky medituje, jindy rázně drtí. Ačkoliv jsem už od nich pár desek slyšel, moc toho ve mně neuvízlo, koncert posílil motivaci lépe tuhle muziku prozkoumat. Velmi intenzivní vystoupení nejedním označováno za jedno z nejlepších. Já byl přeci jen trochu střízlivější, ale určitě se mi to líbilo.

Cesta pro vodu znamenala letmý poslech hitovky „Hammer Smashed Face“ souběžně hrajících Cannibal Corpse, což mě vedlo ke zjištění, že mají zvuk neuvěřitelně vypiplaný. Připadlo mi to skoro jako z desky. Tak či tak jsem chtěl dát uším před Agalloch odpočinek, a tak jsem se pomalu vracel k Metalgate stage.

Volba mezi Kreator a Agalloch byla jedním z nejnepříjemnějších dilemat, jež si na mě letošní ročník přichystal. Roli nakonec taky trochu hrála očekávaná návštěvnost, jež znamenala obavu z kvanta lidí na Kreator, tudíž jsem se nakonec vydal směrem ke klubové scéně. Agalloch ze začátku spustili mnohem blackověji, než bych od nich čekal, přeci je mám stále zafixované spíš podle té mrazivé melancholie ve stylu „The Mantle“ (zrovna z té bohužel nic nezahráli), než podle věcí právě z novinky. Časem však zazněly klasické kousky z „Ashes Against the Grain“ a člověk došel satisfakce, že je na té správné kapele. Zde byla slyšet trochu disproporce mezi vysokými a nízkými frekvencemi, tudíž vysoké atmosferické kytary občas zněly civilněji než z desky a podklad působil banálněji, než tomu tak je na desce. Každopádně, nejatmosféričtější momenty fungovaly výborně. Celkový dojem tedy lehce pozitivní, avšak překvapivě nikterak nadšený.

Pár syrových kousků black’n’rollu v podobě pecek typu „Primitive Killing“ a „The Drunken Priest“ obstarali Sarke bez Nocturna Culta, ovšem chvíli před koncem již peláším směrem k hlavním pódiům, ať stihnu alespoň kus dronových Sunn O))), „fajnšmekrovině“ letošního ročníku. Ti však kvůli technickým problémům mají zpoždění – poprvé je všechno připraveno, umělá mlha vytvořená, spustí se hudba… a najednou nic. Po nějaké čtvrt hodině to teprve skutečně začíná a to mohu setrvat jen chvíli, neboť se těším na své poslední hrdiny dne, islandské blackové Svartidauði.

Přesně jak jsem předpokládal, Svartidauði byli perfektní. Jejich nápaditá kytarová práce s precizními bicími a mohutná blacková atmosféra, občasné disharmonie a okultní image využívající kapuc a šátků přes obličej mě bavila od začátku do konce tak, že jsem na bolavé nohy ani nepomyslel. Zuřivě jsem gestikuloval a vychutnával každý tón a i zpětně mám pocit, že se Islanďané postarali o jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Kdybych však tušil, že v pátek zahrají znova, mohl jsem s klidným svědomím vidět i celé Sunn O))), kteří prý byli taky skvělí. No, škoda.


Pátek:

První páteční skupinou byli pro mě až Brazilci Krisiun, jež jsem již měl tu čest vidět, když hráli před dvěma lety společně s Kataklysm (na které jsem se tentokrát vykašlal) a Fleshgod Apocalypse. K jejich pojetí death metalu nejde napsat nic moc víc, než že se jedná o skvělý oldschool, který zní naživo zatraceně účinně. Takhle jsem si především osvěžil vzpomínky na klasické pecky z „The Great Execution“ –  „The Will to Potency“, „Blood of Lions“ a především chytlavou rytmickou „Descending Abomination“.

A v death metalovém duchu se pokračovalo polskými Decapitated, kteří měli tu smůlu hrát v tom nejnepříjemnějším pařáku. Já osobně se již při Krisiun ohlížel, zda by nebylo kde se schovat a zároveň vidět na pódium (což samozřejmě možné nebylo), nyní už jsem občas namísto rytmického hrození paží raději dlaní chránil hlavu před přímým sluncem. Zpět však k samotné muzice – objektivně Decapitated odehráli vystoupení, za které se ani náhodou nemusejí stydět, sluníčko nesluníčko, svůj čas využili efektivně a uživali si svého techničtějšího death metalu do sytosti, stejně jako nemálo diváků.

Co se týče nějaké nonkonformnější avantgardy, než jsou tací Arcturus, za zmínku v line-upu stáli především Sebkha-Chott (na Metalgate stage), maskovaní pošuci s maskotem v kapuci s prasečím rypákem, který sám sebe bičoval přes zadek, jindy ostatní masíroval u hudby, občas zalezl do bedny na kolečkách umístěné na pódiu, aby z ní pak vítězoslavně vylezl. Mimo toho sem tam zatroubil na trombón. Hudebně zde dominovala bezpražcová baskytara, jež zde společně s kytarou a bicími vyhrávala nejrůznější progresivní melodie. Celkem zajímavá šílenost, byla korunována sympaťákem s tričkem Sabatonu, který nechápavě kroutil hlavou. Zážitku to hned dodalo na autenticitě.

Na zastřešené scéně jsem zůstal i na následující Winterfylleth, což je upřímně řečeno kapela, která by mi papírově měla sednout, přesto jsem ji nikdy nějak v oblibě nechoval. A živé vystoupení na tom pranic nezměnilo, zvláště v porovnání s následujícími Primordial, kteří jim celkem s přehledem ukázali, jak se takováhle hudba naživo hraje. Nechci Wintterfylleth nějak shazovat, zahráli celkem solidně, jen podle mě nikterak nevyčnívali. Slyšel jsem však i hlasy, které jejich vystoupení velmi chválily, tak jsem se na ně možná jenom špatně vyspal, kdo ví.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Na přesun k Jägermeister stage jsem měl půl hodinku, což bylo tak akorát na zlatavý mok, a pak začali již zmiňovaní Irové. Primordial se vedrem nenechali omezovat a zanechali ve mně hluboký dojem. Hráli především z poslední trojice alb, ovšem jednou zabrousili ke „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím „The Coffin Ships“. Nejvíce však zapůsobily „As Rome Burns“ a „Empire Falls“ z geniálního „To the Nameless Death“. Při nich atmosféra patřičně zhoustla, neboť minimálně druhou jmenovanou znají snad všichni. Nevšiml jsem si žádné významější zvukové disproporce a patřičně jsem si vystoupení užil.

Ačkoliv jsem měl tušení o tom, jací jsou The Dillinger Escape Plan naživo šílenci, vidět to na vlastní oči zkrátka stálo za to a je mi líto každého, kdo si to z nějakého důvodu nechal ujít. Skutečně nechápu, jak jsou schopni hrát tak technicky složitou hudbu a ještě u toho skákat, dělat otočky či crowdsurfovat (to v případě zpěváka a kytaristy – samozřejmě ani jeden nepřestal se zpěvem/hraním). Vokalista Greg Puciato toto vždy dováděl nejdál – především, když se rozhodl vyšplhat po konstrukci pódia. Když zjistil, že šňůra od mikrofonu nedosáhne, tak ho hodil nějakému securiťákovi, a pak seskakoval a nechal si ho vrátit. To vše za zvuku takových pecek jako například „Highway Robbery“ či „Farewell, Mona Lisa“ tvořilo velmi intenzivní show, jíž snad nemám, co bych vytknul. Kdybych neměl pocit zodpovědnosti, že ještě chci v následujícím dnu nějaké ty kapely ještě vidět, klidně bych se na tomhle kompletně rozbil. Fakt neuvěřitelná pecka. To se musí vidět!

Napalm Death letos prý ke konci měli nějaké katastrofální technické problémy, já ovšem viděl pouze začátek show (alespoň zahlédnout jsem legendy musel), neboť jsem se pak pomalu přesouval na God Dethroned. Ti byli další z řady skvělých death metalů, které letos podávaly silné výkony. Zvuk byl povedený, což vzhledem ke klubové stage nebyla zrovna samozřejmost, a hráli nové i starší věci. Mně osobně potěšilo zařazení „Nihilism“„The Lair of the White Worm“, desky, již jsem svého času dost točil.

Setlist Sepultura:
01. Biotech Is Godzilla
02. Arise
03. From the Past Comes the Storms
04. Ratamahatta
05. Roots Bloody Roots
06. Refuse/Resist
07. Territory
08. Propaganda

Kvůli přestávce, díky níž jsem nepošel na hlad a žízeň, jsem přišel na Sepulturu o chvilku později a ještě během ní šetřil síly. Z toho mála, co jsem viděl ze Soulfly, na mě tohle působilo nějak důvěryhodněji, ovšem v žádném případě nechci vynášet soudy, neboť jsem na Soulfly strávil skutečně jen chvilku. Hrály se především klasiky typu „Refuse/Resist“, „Territory“, „Roots Bloody Roots“ či „Arise“. Já osobně bych ocenil i nějaké kousky z „Beneath the Remains“, kdy ještě kapela nebyla tak groove, nýbrž o špetku techničtější. Přesto to bylo celkem fajn, i když si nedokážu odůvodnit to obrovské nadšení, jež jejich vystoupení provází. Koneckonců nějak mě příliš nenaplňuje, když obě kapely – tedy SepulturaSoulfly – stále žijí především dvacet let starými fláky, jakkoliv je rád takhle naživo slyším. Jako by ta muzika trochu ztratila identitu.

I když teď jsem si asi pod sebou trochu podřízl větev, neboť následovali Death DTA, tedy Death bez Chucka, a u těch mi to nevadilo. Ty jsem si i přes to, co jsem nyní drze vytkl Sepultuře, nehorázně užil. Nesmrtelné kompozice navždy zapsané do srdcí všech správných „smrtících kovařu“ zde zněly s obrovskou péčí a precizností a Chuck rozhodně nemá nejmenší důvod se v hrobě obracet, ba naopak – vidět to, mohl by na bývalé kolegy být zatraceně hrdý. Při „Symbolic“, „Bite the Pain“ a především závěru „Crystal Mountain“ jsem skoro zamáčkl slzu dojetí. Ačkoliv je tahle kapela vlastně jen revival, je to ten nejlepší, jaký si můžete přát.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Následující Godflesh mě pak zastihli ve stavu, kdy jsem byl fyzicky bohužel značně vyčerpán, což mi dost kazilo magický prožitek, který tato hutná muzika skýtá. Silná basa, programované bicí, minimalistické kytarové riffy a různé atmosféru podporující animace tvořili audiovizuální vjem, jejž bych za jiných okolností nejraději hltal plnými doušky, jenomže v tu chvíli jsem na to bohužel moc neměl. Když však spustily klasiky „Like Rats“ a „Streetcleaner“ z debutu, únava jako by najednou neexistovala a já opět zuřivě gestiguoval do rytmu.

A abych zvládl ještě pro mě hodně důležitou kapelu, jíž byli Dødheimsgard, které se v mém soukromém žebříčku přičiněním novinky (jež vedla k prozkoumání nesmrtelné „666 International“) vystřelili mezi oblíbence, musel jsem si dát odpočinek, i přestože jsem původně plánoval vidět i Marduk.

Dødheimsgard byli naživo dost mizerně nazvučeni, výsledný pocit z nich ovšem dost vyrovnával neskutečně poctivý a přátelský přístup, s nímž kapela k vystupování přistoupila. Bylo vidět, že si na své hudbě dávají záležet a nenechali na sebe dlouho naléhat se spontánním přídavkem. Z každé studiovky zahráli jednu skladbu, plus ještě z klasického EP „Satanic Art“. Já si však nejvíce užíval parádní „Ion Storm“ ze „666 International“. Aldrahn mimo zpěvu do hudby vkládal jakousi vizionářskou show, kdy se buď pohupoval ze strany na stranu, nebo rukou jako by jemně črtal před sebe různé linky. Bylo na nich vidět, že jsou až neobvykle uvolnění. Nebýt zvuku, hráli perfektně.


Sobota:

Setlist Defeated Sanity:
01. Verblendung
02. Stoned then Defiled
03. Engorged with Humiliation
04. Generosity of the Deceased
05. Verses of Deformity
06. Engulfed in Excrutiation
07. Salacious Affinity
08. Introitus
09. Consumed by Repugnance

První sobotní kapely u mě dost soupeřily s únavou, tudíž souboj Psycroptic vs. karimatka ve stínu bohužel vyhrála ta karimatka. Na Defeated Sanity jsem se však přemluvil. Ti rozhodně byli hodně solidní, ale k jejich technickému brutálnímu deathu by mi sedl trochu jiný zvuk jinak precizně zvládnutých bicích. Tak či tak hráli velmi tvrdě i precizně a basa patřičně bublala. Slušné vystoupení.

Následovala Rosetta na velkém pódiu, a ačkoliv jsem se ze začátku silně obával, že před pódiem budu jen se skupinkou nadšenců, nakonec se prostor za mnou celkem zaplnil. A kapela hrála vzhledem ke stopáži skladeb celkem krátce a navíc v ne úplně nejvděčnější dobu, přesto zanechala velmi kladný dojem. Někdy by to chtělo si je dát v klubu, to by bylo něco.

Následoval přesun k zastřešené scéně, kde dle změny programu měli hrát Outre. Jejich tvorbu jsem měl poslechnutou trochu zběžně, avšak celkem solidně to odsýpalo. Jejich image byla podporována o proslovy otrhaného zpěváka, jenž říkal takové roztomilosti, jako že doufá, že zdechneme na cestě domů. Zábavný misantrop rozdávající dobrou náladu, kam jen může. Hudebně to mělo solidní atmosféru, i když v noci by vynikli mnohem víc.

Na Metalgate stage následovali Carach Angren, symfonicky blackové divadélko. A naživo to vskutku neznělo špatně, klávesy a symfonično bylo nazvučeno dobře, kytary o chlup méně, ale celkově byl zvuk celkem v pořádku. Hrálo se dost z posledních dvou alb, ovšem zazněla i „The Carriage Wheel Murder“ ze skvělého debutu „Lammendam“. Bohužel by se mi přeci jen naživo líbilo, kdyby měli i živou baskytaru. Hloubky mohly být trochu silnější.

The Haunted jsem kvůli odpočinku vynechal a vydal se trochu naslepo až na Rome. Ti nabízeli skvělou neofolkovou odbočku, a ačkoliv se po čase stali celkem předvídatelnými, rozhodně nenudili. I když jsem čekal naživo mnohem větší folk, set na mě působil spíš jako melancholický rock. Tak jako tak příjemné.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Setlist Cradle of Filth:
01. Cthulhu Dawn
02. A Dream of Wolves in the Snow
03. Summer Dying Fast
04. Honey and Sulphur
05. Right Wing of the Garden Triptych
06. Nymphetamine (Fix)
07. Born in a Burial Gown
08. Cruelty Brought Thee Orchids
09. Her Ghost in the Fog
10. From the Cradle to Enslave

Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal

To, co jsem však rozhodně nechtěl vynechat, byli islandští Sólstafir, jejichž melancholický metal má naživo opravdu sílu. V současné době se o kapele mluvilo především v souvislosti s nepěknou situací ohledně soudu s bývalým bubeníkem Ólim Pálmasonem. Ten s kapelou prý bez vysvětlení přestal koncertovat, a když byl vyhozen, ozval se se žalobou za užívání jména bez vyplacení podílu. Na kapele však starosti vidět nebyly a naservírovala nám výborné vystoupení. Nyní se hrálo z poslední trojice alb a přízeň diváků si jejich set byl schopen hravě získat. Ve chvíli, kdy spustila notoricky známá balada „Fjara“, zamáčkl slzu snad i nejtvrdší grinder či blacker. Západ slunce krásně doplňoval atmosféru.

Vzhledem k tomu, že tísnění na Phurpa mi nebylo moc příjemné a kapela stále nezačínala, vzdal jsem to a raději se šel mrknout, zda mě ještě dneska mají šanci bavit Cradle of Filth. A vlastně to bylo celkem fajn. Pomineme-li fakt, že je Dani Filth hlasově už celkem za zenitem, odsýpalo to solidně a svou atmosféru to mělo. Únava a fakt, že za chvíli začnou jinačí klasici At the Gates, mě však pomalu přesouvala k vedlejšímu pódiu a bolavé nohy mě přinutily posadit se na zaprášenou zem a zbytek setu pouze poslouchat.

At the Gates odvedli velmi solidní práci. Zvuk byl celkem povedený, ovšem přizpůsobený spíš věcem z posledního alba než ostrým záležitostem ze „Slaughter of the Soul“ či „Terminal Spirit Disease“. Show byla absoultně profesionální, energická, ovšem vzhledem k množství lidí a únavě jsem větší část sledoval od stánků.

Vzhledem k tomu, že má snaha dostat se do Octagonu na Cult of Fire vyšla vniveč (což je škoda, protože prý byli skvělí a snažili se dělat čest svému jménu až tak, že málem zapálili pódium), dal jsem si další odpočinek, abych ještě zvládl poslední dvojici kapel, již jsem chtěl zhlédnout. První z nich byli britští Anaal Nathrakh, kteří ještě v jednu hodinu ráno byli schopni diváky klubové scény vyburcovat do zuřivého kotle. Jejich ozvučení kupodivu nebylo tak surové, jak mohlo, především čisté vokály však místy zněly dost falešně (například v pecce „Between the Shit and Piss We Are Born“). To mi bylo líto, ale z pohledu na ten masakr mi bylo jasné, že na tom moc vystoupení založené není. Obecně to byl jeden z největších nářezů na letošním Brutal Assaultu. Atmosféra a muzika zde šly ruku v ruce.

Poslední kapelou byli progresivní blackeři Ne Obliviscaris, kteří se postarali o závěr festivalu skutečně jak má být. Trochu jsem se obával, aby tuhle perfekcionalistickou muziku naživo zvukově nezdevastovali. Nestalo se, ba naopak, disponovali jedním z nejčistších nazvučení, jaké jsem na Metalgate stage za festival slyšel. Ani housle se neztrácely a to ve spojitosti s komplikovanými kompozicemi jejich dvou alb vybudovalo mocný zážitek, jenž – nebýt unaven – mohl být jedním z nejlepších. Vyprosit si přídavek se bohužel nepodařilo (kapela měla perné cestování a moc se nevyspala), a tak nezbývalo než dokulhat do stanu a padnout.


Zhodnocení:

Celkový dojem je, i přes fyzickou náročnost zapříčiněnou po okraj naplněným line-upem a ďábelským vedrem, velmi pozitivní. Bylo neustále na co koukat – pokud zrovna nehrála hudba, byla možnost kin, výstav i odpočinku. Z výstav bych vytáhl expozici věnovanou historii festivalu, jež rok za rokem mapovala proměnu lokální akce v obří festival dnešního formátu. Na tom se zároveň dala pozorovat i proměna scény za oněch dvacet let – jak z kapel, jež původně byly někde na konci soupisu se postupně stávaly pojmy apod.

Co se týče organizačních věcí, musím pochválit rychlé odbavení, jež mi nezabralo více než  čas nasazování náramku. Pokud jde o můj vztah k zálohovaným kelímkům – myslím, že to není vůbec špatný nápad, rozhodně lepší, než se brodit v hromadách rozšlapaných na jedno použití. Žetony mě však trochu obtěžovaly. Na jednu stranu chápu, že to krátí čas u stánků s pivem, kde se desítka rovná jednomu žetonu, na druhou stranu, když i sprcha u kempů se platí v žetonech, člověk fakt nemá náladu jít s ručníkem nějakých 300 metrů a stát fronty hned dvě. Naštěstí řeka je zadarmo.

Dále byl podle mě problém nepřítomnosti zdroje vody (stejně jako stánku na žetony) v zadní části areálu u Metalgate stage. Špinavé toitoiky jsou kapitola sama pro sebe, ale s tím se asi na akcích podobného formátu celkem počítá. Příjemné byly různé vychytávky jako například hasičský vůz poskytující dočasné osvěžení od úmorného vedra, případně různé vizuální doprovody atmosféry při koncertech jako například ohně či postavy v kápích na hradbách.

Já jsem tedy velmi spokojen, a pokud bude příští rok zase zajímavá sestava (o čemž nepochybuji), těším se opět na viděnou.


Nový videoklip Postcards from Arkham

První singl a videoklip od POSTCARDS FROM ARKHAM plný temně pohádkové atmosféry a melodií z nového alba AE0N5, které vychází v září, je právě venku!

Předobjednávat můžete prostředníctvím e-shopu METALGATE například jako speciální edici plnou bonusů.

So, let’s turn on the lights of wisdom, let’s look behind the curtain.
Let’s take off the veil of ignorance.

Odkaz na videoklip: https://youtu.be/eiDxPDVx7WU
Odkaz na předobjednávku: http://goo.gl/b7RlnG
Web kapely: http://postcardsfromarkham.wz.cz/

[tisková zpráva]


Postcards from Arkham

Postcards from Arkham - Oceanize
Země: Česká republika
Žánr: post-rock

Otázky: H.
Odpovědi: Frodys
Počet otázek: 16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

Post-rockoví Postcards from Arkham se letos ukázali svým debutem “Oceanize”, který si pozornost zaslouží jak po hudební stránce, tak i po té tématické. Zejména te druhé jsme se věnovali v následujícím rozhovoru, který proběhl s kapelníkem Frodysem…


Zdravím do města Arkham! Myslím, že ani nejde začít rozhovor jiným způsobem, než jakým začne – otázkou na váš hlavní inspirační zdroj, kterýmžto je tvorba známého amerického Howarda Phillipse Lovecrafta. První otázka je velice triviální – proč právě Lovecraft? Jste fanoušky jeho knih?

Zdravíme a děkujeme za možnost vyjádřit naše vnitřní postoje a názory na vašem webu, vážíme si toho. Teď už k tvým otázkám :)

Při prvotní myšlence post-rockové kapely pro nás bylo důležité, aby šlo opravdu o intenzivní zážitek založený na určité atmosféře, náladách opřených o něco skutečně hlubokého, ne jen o další kapelu hrající instrumentální hudbu, což je věc, která mne na post-rockových kapelách trochu vadila – absence paralel a kotva k určité myšlence tak aby hudba, která obsahuje nejen skvělé kompozice a melodie měla i duši .

Knihám H.P.Lovecrafta jsem se dostal před dlouhým časem a stále v nich objevuji mnoho věcí, jež mne nutí i k zamyšlení. Při čtení si vždy v hlavně snažím přehrát aktuální děj jako film, daří se mi však hodně vybavit si celkovou atmosféru a prostředí ve kterém se daný příběh odehrává, což není úplně běžné, protože je mnoho jiných spisovatelů soustřeďujících se na vykreslení a popisu atmosféry, u Lovecraftových děl nějak vše vzniká bezděčně. Spojit tedy hudbu, v našem případě post-rock s Lovecraftem ve mne už hodně let vzbuzovalo velký zájem – to vše ale trošku jinak než by všichni ostatní čekali.

Již v recenzi jsem zmiňoval, že vidím menší rozpor v atmosféře. Když člověk řekne Lovecraft, většina lidí si asi vybaví záležitosti jako Cthulhu, jenže tyto jeho nejslavnější povídky, popř. novely mi připadají mnohem více temné než nálada “Oceanize”… i když na druhou stranu je pravda, že vaše album má – alespoň tedy podle mého názoru – takovou vodní náladu, přičemž právě hluboké vody oceánu hrají například v “Mýty Cthulhu” také velkou roli, stejně tak jako třeba v “Dagon” a dalších příbězích. Jak byste nám tento rozdíl v atmosféře vysvětlili? Co jste tím sledovali? Měl to snad být takový trochu odlišný pohled na Lovecrafta?

Skvělý postřeh :) Upřímně můžu přiznat, že jsem trošku zklamán, že právě tento kontrast vidí jen málo lidí. Čekal jsem velkou kritiku na téma vykrádání Lovecrafta, pošlapání či dokonce zkomerčnění jeho odkazu, což se však nakonec nestalo.

Totiž, většina lidi by čekala, že hudba inspirovaná Lovecraftem bude velmi opravdu velmi temná, strašidelná a depresivní – což k němu samozřejmě sedí nejvíce. Této stránce se však věnují jiné kapely, například SepticFlesh nebo Cradle of Filth, a v případě SF jim to jde, musíš i sám uznat, vskutku dobře. Snažit se tedy napodobit podobný styl (ač mezi metalem a rockem je rozdíl) by pro nás nebylo atraktivní.

Když jsem skládal materiál pro “Oceanize” (některé skladby jsou staré téměř pět let) snažil jsem se z povídek vytáhnout něco víc než je na první pohled zřejmé. Osobně mám rád méně známé povídky jako “Polaris”, “Cool Air”, “Vyvrženec” atd. které na mne působí téměř gothickou atmosférou až romantickou náladou. A to jsou právě aspekty, které jsem se snažil z Lovecraftových děl vytáhnout. Samozřejmě, hodně záleží na pohledu čtenáře, jak dílo uchopí což mám osobně nejradši, Lovecraft dává velký prostor fantazii čtenářů což dokazují například některé povídky, jež jsou skoro nedokončené nebo mají otevřený konec.

Inspirovali jste se při tvorbě hudby nějakými konkrétními díly od Lovecrafta? A pokud ano, jakými? Máte sami nějaké osobní favority v rámci jeho tvorby? Třeba u mě osobně vede asi “Hrůza v Dunwichi” a samozřejmě “V horách šílenství”…

Jak už jsem v minulé otázce naznačil, hodně mě přitahují méně známé povídky. Samozřejmě “The Call of Cthulhu”, “At the Moutains of Madness” jsou geniální díla při, kterých jsem napětím zadržoval dech. I tyto kousky mají v sobě úžasnou atmosféru a i něco z nich jsem se snažil vtisknout na “Oceanize” a jejich vliv bude určitě i cítit na dalších našich počinech. Nicméně pro inspiraci mi nejlépe posloužily jiné příběhy, které člověk objeví při hlubším vnoření do historie tohoto spisovatele.

Pokud si poslechnete od začátku do konce “Oceanize” je tam cítit atmosféra moře a tudíž mýtu Cthulhu což je samozřejmě záměr, toto album je asi nejvíce věnováno a nejblíže má k tomuto dílu, musím však prozradit že je to asi naposled kdy je tomuto dílu věnované celé album nebo podstatná část alba. Další nahrávky už budou v duchu jiných příběhů, možná i trochu jiných spisovatelů… kdo ví :)

Lovecraft svého času ve svých knihách vytvořil opravdu fascinující a rozsáhlou mytologii, která si jen těžko hledá na poli literatury konkurenci, tím spíš, když vše bylo propracováno do nejmenších detailů, díky nimž spousta lidí věřila, že to může pravda… dokonce i dnes jsou stále lidé, kteří jsou přesvědčeni, že “Necronomicon” šíleného Araba Abdula Alhazreda byl opravdu napsán a že po jeho přečtení může člověk zešílet… Jak se vy sami v tomto rozsáhlém světě orientujete? Jste na slovo vzatí odborníci, kteří studují veškeré dostupné prameny a celou Lovecraftovu tvorbu mají pročtenou od A do Z, nebo to do zas až takových extrémů neženete?

Přiznám se že o “Necronomicon” jsem jednu chvíli, ze začátku objevování také takto přemýšlel a teprve potom jsem se začal hlouběji zajímat o celou spletitou síť odkazů. Skutečně jsem již zmiňovaného Šíleného Araba hledal mezi spisovateli než jsem zjistil, že jde jako o alter ego samotného Lovecrafta který byl (navzdory jeho xenofobii vůči jiným rasám) fascinován arabskou kulturou.

Lovecraft po sobě zanechal tak hlubokou a propracovanou, téměř až divadelní scénu se, kterou se jen tak někdo nemůže rovnat. Upřímně se děsím toho, až se jeho děl chytne nějaký americký filmový producent s vidinou vydělat několik milionů dolarů.

Neodvažuji sebe nazývat nějakým odborníkem nebo dokonce znalcem Lovecraftových děl, je ještě hodně povídek, které jsou zatím skryté mému zraku, navíc pokud se někdy budete snažit přečíst nějaké jeho dílo v původním jazyku jedná se o zcela jiný zážitek. Lovecraft byl skutečně hodně vzdělaný člověk což je z jeho výrazu a pojetím příběhu hodně znát.

Postcards from Arkham

Z jakého důvodu jste se vlastně rozhodli zpracovávat Lovecraftovu tvorbu za pomoci post-rockových prostředků? Lovecraft v hudebních textech není zas až tak výjimečný, povětšinou však kapely volí spíše extrémnější formu hudebního vyjádření (což souvisí s výše zmiňovanou atmosférou jeho knih)… Máte třeba nějaký přehled o dalších skupinách, které se zabývají Lovecraftem? V letošním roce jsem zaregistroval kupříkladu The Great Old Ones z Francie, kteří se blýskli velice zajímavým debutem…

Jak už jsem prozradil výše, velice se mi líbí cesta, kterou v některých skladbách zpracovali Řečtí SepticFlesh. Kombinace death metalu s orchestriálními prvky je naprosto podmaňující a například skladba “Lovecraft’s Death” [z alba “Communion”, 2008 – pozn. redakce] je po hudební a hlavně textové stránce naprosto úžasná.

Samozřejmě Lovecraftovská díla přímo vybízejí ke zpracování v doom či blackovém žánru, což je k náladám povídek asi nejblíže ale jak jsem již naznačil, tato cesta je až příliš jednoduchá (snad se nikdo neurazí, myslím to tak že tento způsob je pro spisovatele tohoto žánru příliš zřejmý). Kombinace instrumentální hudby, vrstvených a atmosférických kytar a kompozic byla pro nás daleko zajímavější.

Také je hodně vidět že Lovecraftovská díla se začínají hodně šířit mezi další příznivce a tím pádem do jiných žánrů a vrstev lidské společnosti.

The Great Old Ones jsem také zaregistroval a pokud bych nezvolil post-rock, byla by právě cesta black metalu nebo doomu cestou Postcards from Arkham. Mimochodem tito Francouzi hrají v prosinci tuším v Praze, takže pokud mi to čas dovolí, přijdu se na ně mrknout [12. prosince po boku Make a Change… Kill Yourself, Utarm a Finster, ale ne v Praze, nýbrž v Rakovníku].

Opusťme už pana Lovecrafta a pojďme dále. Na svém Facebooku jste v jednom statusu uvedli jako svůj další inspirační zdroj slavný film “The Shining”, alias v češtině “Osvícení”, od Stanleyho Kubricka. Otázka je stejná jako v případě Lovecrafta – proč vás zaujal právě tento snímek a jak se tento kousek promítl do výsledné podoby “Oceanize”? Pokud se bavíme o “Osvícení”, v jaké podobě ho máte nejradši – dáváte přednost zmiňovanému známému bijáku z roku 1980, televiznímu zpracování z roku 1997 nebo máte nejradši původní knihu od dalšího mistra hororu, Stephena Kinga?

Skvělý postřeh :) Díla Stephena Kinga a zejména “The Shining” jsou opravdu velmi inspirativní a ovlivňují nespočet dalších umělců čemuž se nelze divit. Mě osobně se nejvíce zamlouvá Kubrickovská varianta, navzdory názoru samotného Kinga, který prý s tímto ztvárněním není moc spokojen :) Je sice od knižní předlohy trochu odlišný ale právě to je to největší kouzlo, Kubrickovký smysl pro detail je už jen třešničkou na pomyslném dortu.

S tímto filmem souvisí jiný klenot, který samotný Kubrick nutil shlédnout herce z jeho “The Shining”, řeč je o jednom z mnoha skvělých filmů Davida Lynche“Eraserhead”, “Mazací hlava”. Tento film mě svou atmosférou naprosto dostal a donutil mne nad ním přemýšlet ještě hodně dlouhou dobu. Naprosto obdivuji, když jakékoliv dílo – film, kniha cokoliv dokáže člověka vtáhnout a ovlivnit, v případě tohoto filmu vtáhnout a zničit. Je to skutečně intenzivní zážitek, ve kterém se režisérovi daří zahrávat si téměř s divákovým psychickým stavem.

Jsou zde nějaká další díla, ať už literární, filmová nebo jakákoliv jiná, která byste byli ochotni označit jakožto inspirační zdroj pro Postcards from Arkham? A co takhle hudební inspirace, ta nějaká je?

Některé jsem již zmínil a existuje mnoho dalších – z knižních například díla E.A. Poa nebo Sira A.C. Doyla, což jsou spisovatelé, které obdivoval i samotný Lovecraft. Osobně si troufám tvrdit, že právě knižní předlohy jsou jako zdroj inspirace nejlepší protože nabízí prostor pro fantazii čtenáře. Možná i to je jeden z důvodů upadající hudební originalitě kapel, současní mladí lidé téměř nečtou klasickou literaturu, což je určitě škoda.

Hudebně jsou k PFA asi nejblíže God Is an Astronaut nebo If These Trees Could Talk, což jsou skutečně velké post-rockové kapely. Tuším, že jsem na Bandzone v komentářích četl přirovnání nás právě ke God Is an Astronaut což beru jako velký kompliment. Jejich skloubení kytarové práce s elektronikou (hlavně na prvních počinech) je téměř geniální.

Inspirací je opravdu hodně a v budoucnu neplánujeme držet se jen Lovecrafta, například z důvodu že nechceme být známí nějakým vykrádáním jednoho spisovatele či něco podobného, Arkham je město a každé město se skládá z mnoha ulic, a také my se budeme skládat z mnoha motivů a inspirací, které nás někam zavedou nebo se v nich ztratíme. Pro nás je však důležité že naše hudba bude mít smysl a nějakou hloubku

Nyní už ale k samotným Postcards from Arkham. Jste vlastně úplně novou kapelou, nicméně jak sami uvádíte, jednotliví členové už nějaké zkušenosti za sebou mají. Můžete nám prozradit, kdo se vlastně za tímto projektem skrývá a kdo jej má na svědomí? Pokud se nemýlím, podařilo se mi identifikovat Frodyse z Dissolving of Prodigy a Ill Crow (pokud se mýlím, tak se samozřejmě omlouvám)… kdo dál?

Ano správně. V Ill Crow již nějaký čas nepůsobím a Dissolving of Prodigy se po posledním koncertě, který se uskuteční v lednu stane nejspíš studiovou kapelou – doufám ale že dále budeme přispívat světu aspoň sem tam nějakým albem a kapela Enwyllion momentálně také hibernuje.

V současné době se hlavně věnuji hybrid-metalovým Awrizis a PFA což doufám, že tak na dlouhou dobu zůstane, neboť jsem myslím dospěl do fáze, kde jsem spokojen. Kombinace energické a živelné hudby s téměř romanticky podloženou kapelou mi dovoluje naplno se skladatelsky uplatnit za což jsem velice vděčný a do obou kapel dávám 100% všeho, co jsem jako muzikant schopen nabídnout.

Dalšími členy jsou muzikanti a známi z mého okolí, jedná se však o pár spolehlivých lidí, kteří mi s PFA pomáhají, za což jsem jim skutečně vděčný. V dnešní době je totiž obrovská nouze o poctivé muzikanty, kteří hrají a tvoří hudbu ze skutečné vášně pro umění.

Jak se to má s živým vystupováním Postcards from Arkham? Chystáte se na pódia, nebo nemáte v plánu vůbec vystupovat? Pokud je správně ta první možnost, máte už představu, kdy a kde se premiéra uskuteční?

Samozřejmě moc si přejeme vystupovat živě a to co nejvíce. Nejdůležitější však je celková kvalita. Když se zamyslíme nad tím, že skladby jsou docela složité a hodně strukturované (každá skladba obsahuje téměř dvacet kytarových stop) není sladění koncertní sestavy dvakrát jednoduché. Všechno musí být sehrané se samply a muzikanti se musí navzájem doplňovat.

Další důležitá věc je již mnohokrát zmiňovaná atmosféra. Přál bych si hrát celé album “Oceanize” jako celek a živá prezentace musí být opravdu strhující a energická. Snažím se přijít na nějaký originální způsob jak toho dosáhnout, podmínka je však energie, která musí vyzařovat ze samotných muzikantů. Koncert PFA tedy určitě bude, já doufám, že co nejdříve ale až budeme stoprocentně připraveni a budeme si jistí, že diváci si sebou odnesou kousek našeho odkazu.

V následujících pár otázkách bych se rád mrknul na zoubek vašemu debutu “Oceanize”. Nahrávka má pouhých 26 minut – proč tak málo? Nebylo víc materiálu? Nebo to snad má co dočinění s malou trpělivostí posluchačů v dnešní překotné době? Nebo jste si prostě a jednoduše řekli, že už dost a že takhle je to prostě akorát, že víc hudby už by bylo moc a méně zas málo?

Materiálu a nápadu bylo a je docela hodně, důvodem této stopáže například byla obava z nepochopení principu celé kapely, původně jsme měli v úmyslu natočit jen asi tří skladbové EP na kterém bychom si ověřili, jak se naše hudba líbí posluchačům a kritikům.

Jak jsem však již prozradil v průběhu nahrávání se začaly rýsovat další, nové skladby. Byla by škoda toho nevyužít takže jsme se rozhodli vydat plnohodnotné ALBUM se stopáži něco kolem půl hodiny (to aby lidi během poslechu neusnuli).

Nakonec jsme však pár songu z alba vyřadili, jednalo se o skladby, které celý koncept “Oceanize” trošku narušovaly, už tak se tam jen tak tak dostala skladba “Polaris”, která je taky trochu jiná. Nějaký zlomový důvod proč má album “Oceanize” tuto stopáž není, zkrátka jsme vybrali skladby, které do sebe zapadaly na to jestli to bude přes třicet minut hracího času nebo pod jsme nějak ohled nebrali.

Docela mne na “Oceanize” zaujaly vokály, jichž je minimum a spíš než o zpěv se jedná o mluvené slovo, které zní skoro až jako sampl z nějakého filmu. Co je tedy vokál zač? Jedná se o hlas někoho z kapely, nebo je snad správně můj tip? Pokud se jedná o zpěv někoho ze členů, byl pro výslednou nahrávku použit nějaký efekt, nebo má dotyčný opravdu takový hlas?

Vokálu je na albu skutečně minimum a navíc jsou povětšinu dané hodně do pozadí ať nijak nenarušují celkovou atmosféru.

Slyšet jsou dva druhy vokálu. První je ženský zpěv, který je téměř v každé skladbě. Moc mi pomohla místní zpěvačka Blanka, která má zkušenosti s muzikály a působila v několika metalových kapelách. Pokud s tím bude souhlasit, určitě bych chtěl navázat spolupráci na dalších počinech.

Další vokální linka je vypravěčské recitování jednoho Lovecraftova díla. Ten kdo uhodné kterého dostane zlatého bludišťáka! :)

Jakým způsobem jste “Oceanize” nahrávali? Ptám se především z toho důvodu, že zvuk mi bohužel přijde jako jedna z největších slabin alba. Místy se mi zdá trochu zahuhlaný, v hlasitějších momentech to zní jako menšího zvuková koule, což bylo slyšet hlavně tehdy, když jsem počin poslouchal na sluchátkách. Tipoval bych to na nějaké domácí studio, je to tak? Jste vy sami se zvukem na 100% spokojeni, nebo v tomto ohledu také vidíte nějaké rezervy stejně jako já?

Samozřejmě se zvukem nejsme stoprocentně spokojeni, z nahrávky je patrná jistá kulatost a zatuchlost a taky troška undergroundu, s odstupem času si uvědomuji, že to mohlo dopadnout mnohem hůře (smích) Nahrávka vznikala v mém malém domácím studiu a to je samozřejmě slyšet. Jeden z důvodu také jednoduše je že bychom si normální kvalitní nahrávací studio v této fázi ve které se kapela nachází, nemohli finančně dovolit. Celkově se album natáčelo cca dva měsíce. Některé skladby byly na pětadevadesát procent dokončené, zbytek se dodělával přímo ve studiu a některé skladby vznikali přímo při nahrávání vrstvením nápadů a aranží. Když si představím, že bychom takto pracovali přímo ve studiu, byl by náš účet na kilometry dlouhý :) Výhodou tohoto způsobu nahrávání byla pohoda a velké tvůrčí zázemí což je pro nás nejdůležitější. Na dalších nahrávkách se zvukově posuneme, ale mírnou undergroundovost bych chtěl zachovat :)

Postcards from Arkham

Na albu se objevila i předělávka “Enjoy the Silence” od Depeche Mode, ve vašem podání tedy “Enjoy the Graveyard Silence”. Proč právě Depeche Mode? Osobně musím říct, že jsem nikdy nebyl nějak velkým fanouškem coverů, ale zrovna v tomto případě se výsledek docela povedl a k celkovému vyznění nahrávky bez problému pasuje. Jste vy sami fanoušky Depeche Mode?

To jsme velice rádi, přesně toho jsme chtěli dosáhnout.

Od Depeche Mode mám v oblibě jen pár skladeb a mezi nimi právě “Enjoy the Silence”. Vždy mě lákalo trochu rozvinout temnou stránku této písně, kterou jsem tam pociťoval. Postcards from Arkham mi poskytli tu správnou příležitost a také myslím, že se výsledek povedl.

Chtěli bychom z toho udělat takovou malou tradici. Vzít nějaký song, jež je všeobecně znám a udělat ho do trošku temnější podoby. Dokonce mám v merku pár variant a myslím, že za některé mě budou někteří lidé nenávidět :) Zatím ještě nevím, kterou skladbu vyberu, ale každopádně to bude skladba od interpreta který je stylu PFA hodně vzdálený.

Pokud jsem vše správně pochopil, “Oceanize” je prozatím k dispozici pouze jako download, je to tak? Jak se to má s vydáním alba na nějakém fyzickém nosiči? Víte už, kdy by se tak mohlo stát?

Dát album volně ke stažení a zadarmo se nám zdálo jako nejlepší varianta pro položení fanouškovské základny. Současně hledáme vydavatele pro tento a další počiny takže pokud si tohle zrovna čte majitel nějakého vydavatelství ať nás, prosím kontaktuje :)

Byli bychom opravdu rádi, kdybychom sehnali nějakého vydavatele, protože by to pro nás byla ještě větší motivace, jelikož chceme hrát hudbu, pro co nejvíce lidí což jde s nějakým Labelem za zády daleko lépe.

Současně, však musím podotknout, že naší hlavní prioritou je hudbu skládat a vydávat bez jakéhokoliv zisku. Absence labelu nás nijak nebrzdí při tvoření, takže ať už si nás někdo všimne či nikoliv, v našem snažení určitě nepolevíme. Jsme nesmírně rádi že PFA zaujalo tolik lidí, na to že se jedná o začínající kapelu máme odezvy z mnoha státu nejen v Evropě, což je naprosto úžasné. Všichni mluví o tom, jak Internet ruinuje hudební průmysl (což je z části pravda), zároveň však mladým kapela otevírá velké možnosti a šance. Věřím, že pokud má kapela ambice a vůli někam se dostat nebude jejich snažení nikdy marné, vše chce jen velkou trpělivost a odhodlání!

Jak vidíte budoucnost Postcards from Arkham? Půjde čistě o nárazový (či snad dokonce jednorázový?) projekt, nebo máte v plánu pokračovat jako regulérní kapela se vším všudy, co k tomu patří? V tomto případě, budou pro vás všechny Postcards from Arkham hlavní prioritou? Máte ještě (nebo snad už?) v zásobě nějaké další skladby, které se na “Oceanize” neobjevily, nebo je oněch osm písní včetně jedné předělávky vším vaším dosavadním materiálem?

Určitě o Postcards from Arkham ještě uslyšíte. Už teď můžu prozradit, že na přelom roku chystáme něco většího. Skladby a nápady už jsou, ale nechceme nic uspěchat, a určitě ne na úkor kvality. Snažíme se dělat hudbu co nejkvalitněji a tvůrčí proces opravdu nezanedbáváme. Na dalších počinech se pokusíme rozvinout kladné stránky a posunout se o kousek dále. Většina lidí si stěžovala na málo temnosti, můžu prozradit, že nové skladby jsou skutečně o trochu temnější ale zároveň melodičtější, čímž možná udělám radost lidem, kteří si myslí že “Oceanize” bylo vyměklé, na druhou stranu však budou tvrdší ale zároveň více popové. Chceme vyvolávat diskuze a posouvat svou hudbu každou skladbu trochu jinam, což se některým lidem určitě nebude líbit. Opravdu se možná budete divit, jak budou nové skladby znít a co budou obsahovat, naprostá nevázanost na jakýkoliv jiný žánr je pro nás velice důležitá. Třeba z PFA bude jednou něco jako dark-pop (smích)

16. Blížíme se konci a čeká na nás poslední otázka. Máme ve zvyku dávat poslední dotaz v trochu odlehčeném duchu, na vás jsem si vymyslel následující věcičku – pokud byste si museli vybrat jeden Lovecraftův příběh, který byste měli prožít na vlastní kůži, který by to byl? Odpověď, že radši žádný, samozřejmě neuznáváme (smích). Díky za rozhovor a ať se vám daří!

Opravdu zajímavá otázka k zamyšlení.

Víte, že Lovecraft napsal i jeden trochu komický příběh, který je parodií na romantické divadelní hry? Takže pokud bych si měl prožít nějaký jeho příběh tak abych se při tom neposral strachy nebo rovnou nezbláznil byla by to právě “Sladká Ermengarda”/“Sweet Ermengarde”.

Tahle odpověď tě však určitě plně neuspokojila, takže pokud bych si měl vybrat nějaký typický Lovecraftův příběh byl by to asi “The Festival”/“Slavnost”. Na tomto kousku mě vždy fascinovalo místo na kterém se vše odehrává. Scenérie zasněženého městečka a dobrodružství spojené s mrazivou minulostí vlastní rodiny daleko od domova je až příjemně mrazivá. Takže bych si vlastně i rád prožil všechny povídky odehrávající se ve městě Arkham (žádné překvapení.) Kdyby to opravdu šlo výlet do tohoto města by stál určitě za to, neznám snad tajemnější a úžasnější místo. Bylo by zajímavé zjistit že Arkham skutečně někde existuje…

Nakonec bych ještě jednou poděkoval za nabídku k rozhovoru, skutečně zajímavé otázky, při odpovídání jsem se opravdu bavil a doufám že si čtenáři z rozhovoru odnesli i něco více…


Postcards from Arkham – Oceanize

Postcards from Arkham - Oceanize
Země: Česká republika
Žánr: post-rock
Datum vydání: 2.4.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Oceanize
02. The 2nd of April
03. Depths of Blue
04. From the Bottom of the Sea
05. The Calling
06. Sweet Drowning
07. Polaris
08. Enjoy the Graveyard Silence [Depeche Mode cover]

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

Občas se stane, že se objeví nějaký nový hudební projekt, který člověka překvapí. Ani to nemusí být překvapení stylem, že si z toho sednete na zadek a týden se nebudete s to vzpamatovat (ačkoliv i to se stává, i když jen výjimečně), kolikrát stačí jen takové malé vcelku příjemné překvapení, “jen” pěkná hudba – i to se počítá, zvlášť u zcela nové kapely, od níž jste nečekali vůbec nic. Přesně to se povedlo jistým Postcards from Arkham, kteří se se svou muzikou vrhli přímo do spletitého světa jednoho z největších mistrů hororu, pana Howarda Phillipse Lovecrafta.

Nutno hned na začátek říct, že právě toto čerpání z děl Lovecrafta je pro mne osobně jednou z nejvíce rozporuplných záležitostí na “Oceanize”. Samozřejmě proti samotné této inspiraci nic nemám, dělala a dělá to obrovská spousta kapel a vůbec mi to nevadí, nicméně v případě Postcards from Arkham mi přijde, že se atmosféra, jakou prezentují na “Oceanize”, diametrálně liší od nálady Lovecraftových prací. Pokud si vezmeme jeho nejslavnější díla jako “Volání Cthulhu”, “V horách šílenství”, “Hrůza v Dunwichi” nebo “Dagon” (a samozřejmě i mnohá další), všechny je i přes rozdílné dějové linie a rozdílné pozadí spojuje neuchopitelná a obskurní atmosféra, povětšinou zde není nic vyloženě explicitního, přesto neustále cítíte cosi plíživého – přesně díky tomuto neodehnatelnému pocitu, že lidstvo vlastně nic neznamená v kontextu obrovského spícího zla (například), jsou Lovecraftovy knihy dodnes kultem, protože v tomhle byl ten člověk mistr. “Oceanize” mi ovšem v kontextu tohoto přijde jako docela pohodová záležitost, která se příjemně poslouchá a člověk si u ní odpočine… nechci říkat, že je vyloženě relaxační, ale do jisté míry možná i to. To samozřejmě samo o sobě v žádném případě není negativum, jen vidím malinký rozpor mezi náladou inspiračního zdroje a samotného výsledku.

Nicméně se jistě najdou lidé, jimž nic podobného vůbec vadit nebude. Popravdě řečeno, pokud odhlédnu právě od této skutečnosti, vidím v “Oceanize” a zajímavou velmi příjemnou desku. Postcards from Arkham se pohybují na vlnách atmosférického post-rocku, jemuž naštěstí ona atmosféra opravdu nechybí – jen je, jak již bylo zmíněno, docela jiná a o dost klidnější, než bych třeba já osobně čekal od záležitosti, z níž mají čouhat mocná chapadla.

Přestože má nahrávka sama o sobě jistě co říct a osobně musím říct, že mne opravdu baví, několik málo dalších neduhů se ještě najde. Hlavně mi přijde, že ty nejzajímavější motivy a nápady, které Postcards from Arkham mají, se takřka ihned vytratí. Jako příklad bych mohl uvést “The 2nd of April”, kde se přibližně po minutě a čtvrt objeví klidnější pasáž, která je velmi dobrá. Pomalu ovšem začíná gradovat postupným zesilováním jakéhosi “óóó” a rytmiky v pozadí – právě tato gradace zní naprosto úžasně, želbohu jen několik málo vteřin, a poté je hned pryč, aby se zlomila do jiné pasáže, která je sice taktéž velmi povedená, přesto si myslím, že z podobného nájezdu šlo vytěžit o poznání více. A takových případů by se našlo více.

Vzhledem k tomu, že to možná prozatím vypadá jako poněkud kritičtější recenze, považuji na tomto místě za nutné zdůraznit fakt, že i přes vše zmíněné je “Oceanize” dost povedená věc a mně osobně se velmi líbí; jde pouze o dílčí nedostatky, které jsou do jisté míry i subjektivní. “Oceanize” sice v mých očích postrádá onu obskurní lovecraftovskou atmosféru, na druhou stranu má však atmosféru svou vlastní, muzikou pouze počínaje, decentní, avšak povedenou stylizací grafických doplňků konče. Že se mi zdá, že by šly některé momenty zužitkovat lépe, to je právě onen subjektivní problém; asi těžko má totiž řešit, jak by to znělo, kdyby tohle a tamto.

“Oceanize” sice trvá jen 26 minut, z nichž ještě tři tvoří vkusně provedená předělávka “Enjoy the Silence” od Depeche Mode, zde nazvaná “Enjoy the Graveyard Silence” (mimochodem, právě Depeche Mode jsou místy z alba docela cítit, možná i proto sem tento cover naprosto přirozeně zapadl), ale jedná se o poslech dost příjemný a zábavný, nenudící a zajímavý. Album se možná nevyvarovalo několika dětským nemocem – a to nejen těch, které jsem zmínil výše… například se mi zdá, že v hlasitějších pasážích zvuk malinko ujíždí… ale to také může být jen můj osobní pocit a v žádném případě se nejedná o nic natolik zásadního, aby to jakkoliv zkazilo velice celkový kladný dojem z “Oceanize”. Kladný tím spíš, že je v kapele cítit nemalý potenciál do budoucna…

Na závěr bych si místo klasického závěru dovolil zmínit ještě několik věcí, které se mi v předchozím textu nikam nevešly. Za prvé je asi v recenzi vhodné upozornit vokály, jichž je na “Oceanize” minimum a nejsou provedené jako klasický zpěv, nýbrž jako mluvené slovo. Na úplný konec by asi za ztrátu nějakého toho slůvka stálo zmínit také nějaké konkrétní skladby. Mám-li mluvit sám za sebe, nejvíce mne baví nejrůznorodější “The 2nd of April”, poklidná “From the Bottom of the Ocean” a závěr nahrávky v podobě “Sweet Drowning” (možná nejpovedenější píseň) a “Polaris”.


Další názory:

Od prvního setkání s produkcí Postcards from Arkham jsem cítil, že mám co do činění s kapelou, ve které když nic jiného dříme slušný potenciál, navíc doprovázený zjevným perfekcionismem. Vizuální stránka věci, zvuková úroveň nahrávky i hudba samotná mi připravily menší šok, protože ač nejsem v post-rockových vodách moc zběhlý, bez znalostí reálií bych netipnul, že se jedná o dílo domácí hudební formace. Jedná se totiž o velmi příjemnou minimalistickou hudbu, která dovede ve správných podmínkách opravdu zafungovat. To se však bohužel neděje pokaždé, a proto musím tvůrcům vytknout přemíru pasáží bez slyšitelného vývoje, nebo chcete-li průběhu, a značné rezervy v práci s jinak dobrými melodickými motivy. Že to jde a ne že ne, se může posluchač přesvědčit několikrát napříč celou nahrávkou (pokud mám být konkrétní, nejlépe je na tom v tomto směru závěrečná “Polaris”), a já věřím, že pokud se muzikanti do budoucna odhodlají k trochu viditelnějšímu kompozičnímu úsilí, můžeme se dočkat velmi zdařilé nahrávky, která by mohla výrazně promluvit do žánrových poměrů minimálně na domácí scéně. “Oceanize” je k tomu dobrý odrazový můstek.
Ježura