 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 37:23 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (H.):
Vždycky mi přišlo, že Pharmakon si na své obaly dokázala vybrat znepokojivé výjevy. Určitě netvrdím, že jde o ten největší hnus, co jste kdy mohli na obálce nějakého alba spatřit, přesto si dovolím prohlásit, že ty obrazy v sobě měly něco zneklidňujícího a nebyly zrovna přátelské. Ať už to byl klín plný larev na „Abandon“, lekce z biologie na „Bestial Burden“ nebo ruční hrobeso na „Contact“, mělo to svou nervózní atmosféru.
Proto mě docela překvapilo, že letošní čtvrtý počin „Devour“ přišel s poměrně cudným artworkem. V jiných ohledech však naštěstí Margaret Chardiet, jak zní občanské jméno téhle experimentální hudebnice z New York City, pokračuje v tradici nastolené předešlými nahrávkami. Dodržení abecedního pojmenovávání alb je ještě tím nejmenším. Měl jsem na mysli spíš vlastní hudební obsah „Devour“, který by měl podle mého názoru opětovně potěšit všechny příznivce industriálního lomozu, skřípení, hlukových ploch a zefektovaného vřískání.
Margaret Chardiet možná na civilních fotkách vypadá docela nevině (a obzvlášť to platilo u starších alb… ostatně „Abandon“ vydala v době, kdy jí bylo teprve 22 let), ale hluku se nebojí. Vlastně dělá muziku, vedle níž se nemalá část samozvaně drsných metalových chlapáků může jít strachy pokakat za roh. Netvrdím, že Pharmakon produkuje to největší zvěrstvo, co kdy kdo slyšel, přece jenom prasárny jako harsh noise wall jsou ještě o kus jinde, ale její tvorba je sympaticky usazena na pomezí tísnivého sonického experimentu a hudebnosti.
Jinými slovy, produkce Pharmakon není jen o akustickém tlaku a síle samotného zvuku. Má to myšlenku a v jednotlivých skladbách, extrémnímu výrazivu navzdory, lze pořád jasně cítit kompozici a tvůrčí záměr. Což ostatně můžeme vidět i na tom, že příprava jednotlivých nahrávek zabírá přibližně stejně času jako u konvenčnějších žánrů, tudíž je zřejmé, že se nejedná jen o strojově sekaný hluk a bordelózní improvizace, jak se občas u nějakých noisových interpretů (bohužel?) děje. Daní za to je samozřejmě už zmiňované polevení ve skutečném extrému, takže pokud hledáte muziku, co vám s mozkem provede hard reset, měli byste jít hledat jinam.
Na druhé straně bych si dovolil říct, že pokud chce nějaký noise-panic objevit kouzlo hlukového spektra, pak to jsou právě nahrávky jako „Devour“, které by mu mohly otevřít oči. Jakkoliv je totiž Pharmakon z obecného hlediska extrémní, v rámci noisu patří spíš k tomu (nej)stravitelnějšímu.
Nechápejte mě ale špatně, samozřejmě to není jenom o tom, kdo jaký dovede udělat binec. Výše řečené nijak nepopírá, že „Devour“ je ve skutečnosti dobrá deska, s níž si Pharmakon s přehledem udržuje svou vysokou kvalitativní laťku. Prozatím nešlápla vedle ani jednou a ni letošní novinka na tom nic nemění.
Už nástup „Homeostasis“ je skvělý a jedná se pravděpodobně o doposud nejpůsobivější otvírák Pharmakon. Již zde si lze povšimnout, že písně stojí na nějakém ústředním motivu, který se prolíná celým trváním té konkrétní stopy, a to i třeba v případě desetiminutové „Pristine Panic / Cheek by Jowl“. Přesto bych „Devour“ nenazýval jednotvárným albem, protože leckdy se skladby daří dobře gradovat, jindy je podání natolik intenzivní, že beztak není čas cokoliv jiného řešit („Deprivation“).
„Devour“ si samozřejmě nezaslouží nic jiného než palec nahoru. Pharmakon si to jednoduše dává skvěle a její počínání za slyšení stojí.
Druhý pohled (Dantez):
Covery vždy naturalisticky odrážely nepříjemný náboj hudby Pharmakon. „Devour“ je v tomto ohledu dosud tím nejkrotším, a to vlastně platí i pro desku samotnou. Chardiet přitom na agresi vědomě neubírá. Spíše začíná vyprchávat shock factor, který byl kdysi udáván jak zmíněným vizuálem, tak kontrastem mezi extrémní formou hudby a poměrně nevinným vzhledem jediné členky projektu. Společně s tímto faktorem začíná mizet i nápaditost. „Devour“ už příliš nepřekvapuje, ani nezaráží. Místy stále nabízí vydařenou hru s hlukovými vrstvami a smyčkami, zejména ve finální „Pristine Panic/Cheek by Jowl“, kde se prolínají řezavé smyčky a nehezky tlačí na uši. Jindy se hluk poutavě usměrňuje mechanickým lomozem („Self-Regulating System“). V závěru to však není nic, co by již nenabídly předešlé desky, mnohdy i v surovější formě. Nabízí se proto sáhnout spíše po nich, nebo někam úplně jinam, například po posledních deskách Puce Mary či Uboa.
