Archiv štítku: power metal

Dream Evil – In the Night

Dream Evil - In the Night
Země: Švédsko
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 25.1.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ač power metal nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry, čas od času se tu objeví skupina, která mě zabaví na hodně dlouho. Naposled to byli u nás profláklí Němci Edguy, ale ty mi jeden nejmenovaný redakční kolega ve svém reportu na loňský Masters of Rock “znechutil” tak, že jsem si je už nepustil. Teď se tu objevila švédská parta Dream Evil a power metal v této formě mě velice baví. Pro mě osobně zatím jedno z největších překvapení roku 2010.

Ve skupině působil dříve i Gus G., kterého si k sobe vybral jako nahrádu za Zakka i samotný Ozzy Osbourne. Gus G. společně s Dream Evil nahrál tři desky a na čtyři roky starém “United” hostoval. Po čtyřech letech se Dream Evil vrátili, sice v hodně pozměněné sestavě, ale ve formě. Z poslední nahrávky “United” tu zůstal pouze bubeník – Pat Power.

Začátek alba se dá označit jako více než luxusní. “Immortal”, “In the Night” a “Bang Your Head” se dají s přehledem označit jako vůbec nejlepšími songy na celé desce. Album v podstatě nezpomaluje a přes další velice dobré songy “See the Light”, “Electric”, “Frostbite” a “On the Wind” se dostáváte k ploužákové “The Ballad”. Až tahle píseň zpomaluje skvěle rozjetý začátek, po takové půlhodince hazení hlavou byste si měli dojít pro své chotě a jeden ploužáček si s nima dát. Ale pozor, nenechávejte je u sebe delší dobu, po baladě tu opět začíná skvělá jízda, tentokrát v podobě “In the Fires of the Sun”. Dále to pokračuje ve stejném duchu, nářez, jak má být. Jednoduše toto album nemá žádné hlušší místo, s výjimkou “The Ballad”, kterou bych spíše umístil až na konec alba jako rozloučení. Doporučuji si ještě sehnat verzi alba s dvěma bonusovými nahrávkami “Good Nightmare” a “The Return”, i když se jedná pouze o bonusové písně, jsou stejně kvalitní jako songy předtím.

Jediné, co se mi na albu trochu nezamlouvá, jsou texty. Ohrané texty typu “We are immortal, we just cannot die”, “Metal forever” anebo vůbec nejlepší kus v “The Ballad “Sometimes we get tired, Ohh… of being metal stars, Sometimes we get hired, to play on Jupiter and Mars”. Ne že bych byl nějaký posedlý texty, o které se většinou nezajímám, v tomto případě jsem ale musel udělat výjimku. Možná by neuškodilo trochu originality, ale pro pobavení dobré. S tímto se setkáte na všech výtvorech skupiny.

In the Night” je velice povedeným albem, které by mohlo zaujmout hodně lidí. Hudební část skvělá, deska šlape, jak má, a není tu moment, kde bych se vyloženě nudil. Lyrická část trochu pokulhavá, pokud ale toto vypustíte, čeká vás 46 minut skvělé zábavy.


Powerwolf – Bible of the Beast

Powerwolf - Bible of the Beast
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 27.4.2009
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Raise You Fist, Evangelist
02. Moscow After Dark
03. Panic in the Pentagram
04. Catholic in the Morning… Satanist at Night
05. Seven Deadly Saints
06. Werewolves of Armenia
07. We Take the Church by Storm
08. Resurrection by Erection
09. Midnight Messiah
10. St. Satan’s Day
11. Wolves Against the World

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Velice často se stává, že se člověku určitý žánr vůbec nelíbí, přesto jej z tohoto ranku nějaká kapela zaujme. Já osobně třeba neposlouchám deathcore, ale na takových Winds of Plague docela solidně ujíždím. Thrash metal taky zrovna nemusím, ale Testament, to je žrádlo. Stejně tak nemám rád ani power metal, Němce Powerwolf jsem si však z nějakého neznámého důvodu opravdu oblíbil, zvláště pak jejich aktuální řadovku „Bible of the Beast“, která vyšla letos v dubnu.

Celkem paradoxní je, že jsem si oblíbil zrovna Powerwolf. Co jsem si totiž už dřív projížděl nějaké názory na ně, tak z toho kapela nevycházela zrovna dobře. Spíše se o ní hovoří tak trochu jako, ehm… o průměrné formaci, která je možná zajímavá svojí image a postavou zpěváka Attily Dorna (ještě o něm bude řeč), nikoliv však hudbou. Co na to říct? Samozřejmě bychom to mohli sfouknout klasickým “100 lidí, 100 chutí”, ale podle mě jsou to kecy, protože Powerwolf produkují pěkný a chytlavý power metal s koulema! Jasně, cenu za originalitu možná nevyhrají, ale to nic nemění na tom, že minimálně právě novinkové „Bible of the Beast“ se poslouchá náramně.

Když si projdeme nejlepší pecky alba, za zmínku jistě stojí hned úvodní výbušný otvírák „Raise Your Fist, Evangelist“ i následující „Moscow After Dark“ s výbornou závěrečnou pasáží, zpěvná „St. Satan’s Day“ nebo třeba „Resurrection by Erection“ s velice vtipným textem („Raise you phallus to the sky and you never die“). Mými osobními favority jsou nebezpečně chytlavé vály „Werewolves of Armenia“ a hlavně „Catholic in the Morning… Satanist at Night“, které by vám při případném poslechu rozhodně neměly proklouznout.

Obecně se dá říct (a když tak o tom přemýšlím, možná jsem to mohl napsat rovnou a zbytečně se nezdržovat s vypisováním poloviny tracklistu), že „Bible of the Beast“ stojí především na lehce zapamatovatelných riffech, při kterých prostě není možné nehrozit jak blázen, a na hitových refrénech. A že to není zrovna moc originální popis? Co byste chtěli, vždyť je to power metal a přesně o tohle tady jde, takže je to vlastně klad jak prase.

Celou desku, stejně jako i její starší předchůdce, neuvěřitelně táhne dopředu svým zpěvem Attila Dorn. Tento rodilý Rumun je totiž vyškoleným operním pěvcem a vládne opravdu hromovým hlasem. Tenhle chlápek se pro power metal snad narodil. Je to vskutku požitek, když člověk taky jednou konečně nemusí poslouchat falešné rádoby výšky nějakých kastrátů, ale opravdovou kvalitu.

A právě Attila Dorn je zajímavý ještě jednou věcí. Je to totiž dosti zarputilý křesťan. A právě tady by mohla kosa ortodoxního metalisty narazit na kámen. Zvláště když se podíváte na již jednou lehce zmiňovanou vlkodlako-religiózní image. A po projetí názvů songů přímo cítíte ten závan náboženství. Jenže pozor, Powerwolf vám žádné klíny do hlavy vtloukat nebudou! Přečtěte si texty a pochopíte. Vše je totiž podáno s velkou dávkou nadhledu a hlavně nadsázky. A to je na Powerwolf vlastně sympatické, Attila si totiž v textech svým způsobem dělá srandu jak ze své vlastní víry, tak ze všech true satanistů. A jak říkám, to vše podané s velkou dávkou nadsázky. Celé texty jsou v podstatě o vlkodlacích a metalu. Což je sice možná klišé jako sviňa, ale za ty chytlavé heavy vypalovačky člověk kapele leccos odpustí.


Sonata Arctica, Delain, Winterborn

Sonata Arctica
Datum: 12.11.2009
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Delain, Sonata Arctica, Winterborn

O účasti na této akci jsem začal přemýšlet někdy v polovině léta. Po různých peripetiích, které tu nechci rozvádět, jsem se dopracoval i k nákupu lístku – bohužel za poněkud nekřesťanskou cenu, bratru 750 Kč, ale co se dá dělat, když vstupenky distribuované oficiální cestou už dávno našly své majitele…

Po úspěšném srazu s druhou polovinou výpravy jsme oba vyrazili směr Roxy a už na křižovatce Revoluční s Dlouhou mi došlo, jak to asi bude vypadat vevnitř. Fronta se totiž táhla až k Revoluční a mě popadla deprese. Naštěstí jsme zkusili, jak vypadá fronta z druhé strany, a to už byl o dost příjemnější pohled – cca 30 metrů je už celkem snesitelná cifra. Začleněním našich natěšených tělesných schránek do fronty začalo čekání, které neukončil avizovaný nástup první kapely v 18:20, ale až asi o čtvrt hodiny později “dobrá vůle” pořadatelů, dost možná podpořená několika hlasitými projevy nesouhlasu ze strany tou dobou už značně moknoucích fanoušků. Organizátorům patří za tento lapsus velké mínus.

Když už jsme se konečně probili přes securiťáky, přes které by nebyl problém pronést samopal a bednu granátů k tomu, (opět) děsivá fronta u šatny rozhodla o osudu svrchních částí oděvu (čti: bundy a mikiny skončily v koutě za jakousi sedačkou). Díky bohu za to, protože nebýt téhle zkratky, asi bychom se jen těžko dostali odhadem do páté řady. Tou dobou už ale (patrně) dlouho hráli Winterborn, takže na jejich zhodnocení zbyly pouhé tři songy. Nevím, nakolik to bylo způsobeno nerozehřátým publikem, ale tihle finští heavy/power/melodic metalisté ve mně zanechali pouze dojem nevýrazné a nudné “show”. Fanoušci Winterborn prominou, ale pro mě největším plusem první rádoby třetiny večera bylo ještě stále příjemné klima…

Do první pauzy se sál zatím naplnil do takové míry, že jsem se neodvážil (navíc s varováním, že v Roxy točej “Krušárnu za čtyřicet”) opustit svoje tvrdě vybojované místo a radši se okázale nudil, nebo se tu a tam zaobíral myšlenkou, jak asi zahrají Delain, o nichž jsem měl jenom kusé informace. Odpověď se nabídla asi po 20 minutách čekání. Nizozemská kapela v čele se sympatickou rusovláskou Charlotte Wessels a klávesákem Martijnem Westerholtem (ano, čtete správně, Robert WesterholtWithin Temptation je jeho bratr) zahájila skladbou “Invidia” z aktuálního alba “April Rain” a mně začalo docházet, že tohle bude velice příjemný zážitek.

Setlist Delain:
01. Invidia
02. The Gathering
03. Stay Forever
04. Go Away
05. Virtue & Vice
06. Nothing Left
07. Control the Storm
08. Pristine

Instinkt mě tentokrát nezklamal, neboť i dalším skladbám se podařilo vykouzlit spokojený úsměv na mé tváři a silné nutkání nestát na místě jako sloup. K hudbě samotné – klasifikoval bych ji jako mimořádně líbivý, pozitivní a lehkotonážní symphonic metal. Kapela je relativně mladá a zatím má na kontě dvě alba, přičemž při sestavování setlistu pro čtvrteční show byl brán zřetel především na aktuální desku “April Rain”, skladby z ní totiž zabraly celé 3/4 setlistu. Nelze však říct, že by to celému vystoupení jakkoli uškodilo. Prakticky všechny skladby nabídly publiku neokoukané a chytlavé melodie, korunované skvělým hlasovým projevem zpěvačky. I přes počáteční obtíže se zvukem bylo zjevné, že živá prezentace nic neubírá z kvality studiové nahrávky. Na vystoupení Delain bylo jasně vidět, že je hraní naživo baví a jsou do něj ochotni vložit spoustu energie. Snad právě díky tomuto přístupu si celá skvadra během pár songů získala většinu publika a podařilo se jí vytvořit skvělou atmosféru. O to víc zamrzelo, že po pouhých osmi skladbách museli muzikanti za bouřlivé odezvy publika vyklidit pole a uvolnit tak místo headlinerovi večera – finské lahvi nitroglycerinu nesoucí jméno Sonata Arctica

Po několika minutách, které jsem trávil střízlivěním z vystoupení Delain, mi došla jedna celkem zásadní věc. V sále bylo totiž vedro na umření a na lidech to bylo vidět. Nedostatek tekutin mohl mít v tomto prostředí fatální následky. Jak jsem se později dozvěděl, foťáky vypovídaly službu a několik lidí dokonce zkolabovalo, k čemuž zřejmě neměla daleko ani jakási slečna hned vedle mě. Z tohoto důvodu patří pořadateli další velké mínus.

Setlist Sonata Arctica:
01. Everything Fades to Gray
02. Flag in the Ground
03. Paid in Full
04. The Last Amazing Grays
05. FullMoon
06. As If the World Wasn’t Ending
07. 8th Commandment
08. Last Drop Falls
09. White Pearl, Black Oceans
10. Juliet
11. The Cage
12. We Will Rock You
13. In Black and White
14. Don’t Say a Word
15. Vodka

Mezera mezi Delain a Sonatou Arcticou byla zřetelně nejdelší, nicméně po úmorném čekání sál konečně potemněl a za zvuků instrumentálky “Everything Fades to Gray” začal koncert, který se mi s odstupem času jeví jako adept na událost podzimu. Hned s druhým songem “Flag in the Ground” Sonata Arctica nasadila tempo, které nepolevilo až do konce. Frontman Tony Kakko předváděl takovou show, že bylo stěží uvěřitelné, že při tom ještě stíhá fantasticky zpívat. Jeho nápaditost a eskapády na pódiu neznaly mezí, a za to mu musím vyseknout poklonu. Mám-li to shrnout, vezměte si můj popis Delain, vynásobte ho deseti, přidejte vtípky k fanouškům, spoluhráčům a samozřejmě také perfektní hecování a ovládání obecenstva a stále to bude málo. Jedinými vadami na kráse jinak dokonalé show bylo již zmiňované pekelné horko a (opět) nevyvážený zvuk u několika počátečních songů. Tyto detaily ale nemohly ubrat na entusiasmu publika, které odvádělo rovněž skvělou práci od začátku do konce. Mohutné skandování naplněného sálu pomohlo dopilovat atmosféru k dokonalosti a mám za to, že pánové ze Sonaty Arcticy mohli být navýsost spokojeni. Co se výběru skladeb týče, svůj prostor dostala pochopitelně aktuální novinka “The Days of Grays”, kterou v setlistu reprezentovalo pět skladeb. Na starší alba se však nezapomnělo a zastoupena byla všechna. Zazněl tak takřka povinný hit “FullMoon”, powermetalová hymna “Don’t Say a Word” nebo fantastická balada “Last Drop Falls”… A ano, byla i “Vodka” :)

Chcete resumé? Když jsem odcházel z Neckbreaker’s Ball, netušil jsem, že mě může o čtyři dny později potkat ještě lepší zážitek. A stalo se. Troufám si tvrdit, že kdo přišel a neomdlel z vedra, na tento fantastický večer pár let nezapomene. Je ale možné, že na příští rok avizovaný návrat Sonaty ArcticyDelain do českých luhů a hájů tento fenomenální zážitek přebije. Za sebe doufám, že ano, protože tam určitě budu k zastižení…


Symphony X – Paradise Lost

Symphony X - Paradise Lost
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 26.6.2007
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Oculus ex inferni
02. Set This World on Fire
03. Domination
04. The Serpent’s Kiss
05. Paradise Lost
06. Eve of Seduction
07. The Walls of Babylon
08. Seven
09. The Sacrifice
10. Revelation (Divus pennae ex tragoedia)

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

„Ztracený ráj“ aneb „Paradise Lost“ je epická báseň Johna Miltona, která pojednává o vyhnání Adama a Evy z ráje. Michael Romeo, kytarista a hlavní mozek americké power/progressive metalové smečky Symphony X, se rozhodl zpracovat toto dílo do koncepčního alba a v roce 2007 spatřilo „Paradise Lost“ světlo supermarketů a e-shopů.

Bylo to moje první album Symphony X a já se toho trochu bál, protože je tato skupina často srovnávána s Dream Theater, a tak jsem si myslel, že to bude jen nějaká laciná napodobenina a nečekal jsem od toho vůbec nic. Nevím, proč jsou tyto dvě kapely srovnávány, protože spolu nemají, kromě množství skillu v rukou instrumentalistů a zlata v hrdlech vokalistů, společného vůbec nic. Moje nadšení začalo hned s designem desky, obálka je vážně super a já jen doufal, aby byl obsah alespoň stejně tak dobrý.

S odstupem času a znalostí jiných desek Symphony X můžu říct, že na posledním albu celkem dost přitvrdili a že „Paradise Lost“ je spíš power než prog, ale nijak to celku neškodí. Romeo a spol. vytváří chytlavé melodie a refrény, jež ještě dlouho budou znít v hlavě – pomocí techničnosti hraní a zabijáckých riffů, které nutí házet hlavou. Po epickém a při prvním poslechu jistě zbytečném a nudném intru „Oculus ex inferni“ přichází konečně ta chvíle, která většinu posluchačů dostane do kolen.

Skladba „Set This World on Fire“ má všechno, co by skladba kapely typu Symphony X měla mít – je tvrdá, melodická, lehce zapamatovatelná, chytlavá a pořádně vám nakope prdel. Takovéto hvězdné ingredience má většina písní na albu. Ale zpátky k intru. Po několika posleších ho možná stále budete považovat za zbytečné, ale možná ho budete milovat – je to totiž fantastický způsob, jak vás nažhavit, než se na vás vrhne ta pravá smršť, a navíc je v něm skryto spousta vyhrávek lahodných pro ucho.

Síla a energie je něco, co po celou dobu jen tak nezmizí a dokáže vás pořádně nabít. Většina songů překypuje energií, co dává skupina do hraní, a vrcholí v kytarových / klávesových sólech, které začnou vždy v tu správnou chvíli a jsou opravdovou třešničkou na dortu každé skladby. Všechno se ale nepohybuje jen v rychlých nebo středních tempech, na albu jsou i dvě balady, titulní „Paradise Lost“ a „The Sacrifice“. Zpěvák Russell Allen zpívá excelentně a dává do toho všechno, obzvlášť v „Paradise Lost“ předvádí velmi emotivní výkon.

Všichni členové kapely předvádí svoji virtuozitu společně ve skvělé harmonii a v celku tvoří mistrovské dílo. Kytarové riffy jsou tvrdé, ale ve skutečnosti Romeo nepotřebuje ani moc velké zkreslení, aby to všechno znělo dobře. Kytara zní téměř čistě, stejně jako ostatní nástroje ve vynikající produkci, kterou, aby toho nebylo málo, zajistil sám Michael Romeo. Klávesák Michael Pinella výtečně doplňuje Romea při jeho riffech a sólech, občas si taky zasóluje a můžu říct, že je to souhra stejně výtečná jako u kouzelníčků Rudesse a PetruccihoDream Theater.

A jsme u konce, tam kde recenzent neví co napsat. „Paradise Lost“ je absolutní chuťovka, omračující, brutální, melodická, paraziticky chytlavá, emotivní, zapamatovatelná a vůbec skvělá. Hlavně je taková, že nechytne jen zatvrzelého milovníka progresu, ale jakéhokoliv dalšího rockera / metalistu, a také je to výborný záchytný bod pro nové posluchače Symphony X.


HammerFall – No Sacrifice, No Victory

HammerFall - No Sacrifice, No Victory
Země: Švédsko
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 20.2.2009
Label: Nuclear Blast

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tuhle kapelu jsem měl vždy zafixovanou jako tu, co má “každou desku stejnou” a ani tentokrát chlapci nezklamali. I přesto, že je to obvyklá práce HammerFall, je slyšet určitá změna, možná za to ale může Pontus Norgren, nový kytarista, který trochu mění sound skupiny.

Hammerfall na své nové desce splnili to co obvykle – vytvořili desku s nakažlivými a chytlavými heavy/power melodiemi a zaručili že na koncertech budou všichni zpívat s kapelou.

Otvírák “Any Means Necessary”, nasazuje albu klasické střední tempo (HammeFall nejsou žádní rychlíci), které se drží v celém albu. Jedna z nejlepších částí desky je “Punish and Enslave”, která vás chytne super riffem už od začátku a nepustí. Refrén z “Legion” asi bude hodně dlouho sedět v hlavě, vynikající je i “Hallowed Be My Name”, nebo titulní skladba. HammerFall nezapomněli ani na balady (“Between Two Worlds”) a na instrumentálku, která mi přijde trochu nezáživná a moc natažená, ale ostatním se může líbit…

Deska je super na odddech, nic složitějšího v jejich hudbě hledat nejde. HammerFall vytvořili solidní album, nikterak originální, ale je to přesně to, co se od nich čeká a co tak dobře dělají už několik let. Žádná originalita je zároveň mínusem, stejně jako jednoduchost, proto dávám 7/10.