 |
|
Datum: 17.9.2016
|
Vím, že název Prague Death Mass je inspirován songem Negative Plane, ale už u druhého ročníku jsem si říkal, že bych se za nějaký hnusný death metal na soupisce rozhodně nezlobil. Snad by šlo do zbraně povolat i zvučnější jméno, ale britští Sheol svou roli zvládli opravdu obstojně. S výjimkou jedné nebo dvou nových skladeb se pochopitelně hrálo z vydaného EPka „Sepulchral Ruins Below the Temple“ a splitka s Fōr. Na oněch titulech mi osobně úplně neseděly některé melodické vyhrávky a vokály, ale zde si vše sedlo jak prdel na hrnec. Zvláště vokální projev byl live mimořádně krutý a výrazný. Set Sheol prakticky nabídli vše, co od skutečné death metalové kapely očekávám. Pořádné koule, dobré riffy, solidní dávku agresivity a znatelný opar hnusu, špíny a temna nad tím vším. Myslím, že Britové patřili k těm lepším kapelám festivalu a jistě by si zasloužili i živelnější podporu publika.
S LVTHN laťka mírně poklesla. Belgičané nehráli špatně, jejich black metal měl asi všechno, co by měl mít, ale prostě mě naživo nedokázali oslovit (to samé platí i o studiových počinech). Vystoupení pro mě táhl dojem, že má kapela poctivě odcvičeno ve zkušebně a také s vervou odeřvaný, i když poněkud fádní vokál. Vrcholem setu LVTHN byl tedy závěrečný cover Katharsis – „666“. Pánové jej dle očekávání zahráli se ctí a nezbytnou silou a jasně ukázali, že KTHRSS patří k tomu nejlepšímu, co v rámci žánru kdy vzniklo.
Další exkluzivní debutové vystoupení na Prague Death Mass III odehráli Whoredom Rife – kapela se dvěma kmenovými členy (V. Einride – všechny nástroje / naživo bicí a K. R. – vokály), kteří doposud zůstávají pro nezasvěcené neznámými figurami. To možná platí i o live basákovi, jehož jsem neidentifikoval, ale každý již od prvního pohledu věděl, komu konkrétně byly svěřeny koncertní kytarové party. První dva vypuštěné songy „Gitt til Odin“ a „Fyrstens land“ byly pro mnohé dostatečnou motivací ke koupi debutové minialba „The Worship of Idols Instead of God; Idolatry“ (více v recenzi) a musím říct, že díky nim byla moje očekávání vysoká. Navíc, když Darvaza mohli hned napoprvé vystřihnout ukázkový sekec mazec, tak proč by se to samé nemohlo podařit i Whoredom Rife? No nemohlo, protože zvuk (i s ucpávkami) byl úplně V HAJZLU. Když set Whoredom Rife začal, ve hlukové kouli vynikal pouze mocný tlukot bicích a silný vokál (K. R. si to dle mého názoru opravdu dával). Kus první skladby jsem si byl jistý, že kapela začala s „Gitt til Odin“, i když pohled na hmatníky kytar mě v tom nijak neutvrzoval (prostě jsem si ten riff nějak vsugeroval). Ale ve skutečnosti touto skladbou Whoredom Rife svůj koncert končili, takže jsem byl úplně mimo. S postupem času byl zvuk už o něco maličko poslouchatelnější, i když to beztak způsobila jen změna pozice cca z šesté řady úplně dozadu. Dojmu nepomohl ani naprosto minimální pohyb hudebníků na pódiu, ale to bych přičetl na vrub skutečnosti, že z odposlechů se nesl údajně ještě horší kanál než ten, co jsme slyšeli my. Takže kapela těch pár svých songů (tuším, že všechny z miníčka a něco z chystaného debutu) musela zahrát úplně zpaměti. Takhle by to fakt nešlo, ale kapelu z toho vinit nehodlám.
K Diabolicum vám toho naneštěstí moc nenapíšu, jelikož jsem z nich viděl nějakých nic neříkajích pět minut. Před blokem zla Archgoat, Dark Sonority, Absu bylo nutné trochu nabrat sil a v případě Arcikozla se taky mírně namrdat.
Rozum totiž kázal, aby se člověk kvůli včerejší Profanatice a pekelnému vedru v klubu trochu klidnil, ale v tomto případě to opravdu nepřicházelo v úvahu. Archgoat byli další z mála, kterým kanálnější zvuk Prague Death Mass III prostě seděl a i pomalejší songy hrnuly až hanba. Mé druhé setkání s kapelou (cca po roce a půl) bych hodnotil možná jako o něco lepší, protože výměna energie mezi kapelou (mám pocit, že si pánové taky trochu přihnuli) a lidmi v kotli fungovala velice dobře. Závěr s „Rise of the Black Moon“ a „Hammer of Satan“ vysloveně bolel, přehmatům navzdory, ale jinak toho víc netřeba psát. Setlist Archgoat se v posledních měsících stejně moc nemění a většině asi bude jasné, že se jednalo o hnus, bordel a zlo.
Nebyl jsem sám, pro koho byli Dark Sonority nejočekávanější kapelou, ale nakonec se nejvyšší mety naprosté magické posedlosti, kterou v mém případě stanovili spříznění Mare, nedotkli. I když k tomu neměli daleko, podobně jako třeba včerejší Irkallian Oracle. Světlo bylo omezeno na minimum, na pódiu svítili snad jen svíce z oltáře pod bicími. Přišlo mi, že lidem taky konečně přestalo mrdat a nestávalo se mi tedy tak často, že by mou pozornost od kapely odváděla obrazovka něčího telefonu (a nebo jsem se prostě jen lépe soustředil). Pohyb na pódiu byl opět minimální a mohutný Blix v popředí, který střídal dohromady snad asi jen čtyři pozice těla, se svým jedinečným hlasem prostě kázal; povětšinou opravdu zpěvně. Vystoupení Dark Sonority otevřely tóny kláves ohlašující novou skladbu z chystané dlouhohrající desky. Novinky zazněly celkem dvě a bez sebemenších pochyb byly minimálně o třídu výš než cokoliv z debutového, již tak velice solidního EP „Kaosrekviem“. Z něj mimochodem zazněly „Du morgenstjerne, morgenrødens sønn“ a „Deres blod være over dem!“ (i když v případě druhé jmenované si opravdu 100% jistý nejsem). Korunu ovšem vystoupení nasadila závěrečná hymna Kaosritual – „Djevelpakt og trolldomsmakt“. Uff, no. Kdyby Blix kupříkladu ono „O’ Baphomet“ více vyřval po Steingrimovsku (i když chápu, že asi necítí potřebu napodobovat), dost možná by se můj dojem přelil v něco opravdu zdrcujícího, z čeho se podlamují kolena a míjí smysly. Ale už jen počáteční riff tohoto opusu (mimo jiné) byl ohromný zážitek sám o sobě.
Výpadky kláves byly jediným objektivním nedostatkem na jinak výborném koncertu Dark Sonority. Nejednalo se možná o absolutní vrchol ďáblova umění, ale titul jedné z nejlepších kapel třetího ročníku Prague Death Mass si pro sebe urvali snadno.
To, že mě Dark Sonority duševně nesežvýkali úplně na maximum, znamenalo, že mi nic nebránilo dát vše pro zasrané ABSU! Proscriptor, Ezezu a Vis Crom to do lidí naprali naprosto bestiálním způsobem, že to jen horko těžko šlo víc. Troufám si říci, že koncertů jsem zažil opravdu slušné množství. Ale jen obtížně bych vyjmenovával kapely, jež by se Absu, co se týče živelnosti a energie, která z pódia cákala, dokázaly vyrovnat. Jo, pořád bylo teplo jak v piči a zvuk taky mohl/měl být lepší. Mohl bych si i pofňukat, že lidi nebyli víc zfanatizovaní, případně že Absu nezahráli tu či onu skladbu. Ale jebat, byl to fakt absolutně nejvíc metal. Naprosto kultovní také bylo, když Proscriptor šel posledních pár skladeb odzpívat dopředu. Tipuju, že jeho místo za bicími nahradil Gunslut, jako tomu bylo na posledních amerických tours, ale nějak jsem neměl možnost se podívat jeho směrem, protože má pozornost patřila tomu hrozícímu maniakovi s šátkem přes čelo. Závěr s „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“ už asi epičtější být nemohl. Kdo nemiluje mytologický okultní metal, ať zdechne! V prosinci v ČR s Possessed znova!
Vyšťavený ale spokojený; již zbývalo jen zhlédnout závěrečné Abysmal Grief. Neměl jsem možnost si košatou diskografii Italů nějak více prostudovat, ale mnohé napoví třeba to, že jsem si hned po skončení jejich nekromantické ceremonie šel koupit poslední desku „Strange Rites of Evil“. Poučen zkušenostmi předchozích dnů jsem moc nečekal, že by Abysmal Grief mohli strhnout nějakou větší „párty“, ale opak byl pravdou. Hlouček zbývajících účastníků se pod pódiem více semknul a živě reagoval na kázání vokalisty a klávesisty Labese C. Necrothytuse. Ten své klávesy objížděl jako mladý Michal David na piku a své vokální party (někde mezi nemrtvým P. Steelem a stále živým Ra z Necros Christos) sypal jako pán. Jo, jasně, že trochu přeháním, ale Abysmal Grief měli opravdu veliký drive a ohromné charisma. Paralela s Necros Christos se nabízí i co se týče hudby, jelikož pohřební jízda Abysmal Grief měla podobně houpavý a chytlavý charakter. Člověk se mohl sám sebe právem tázat (podle toho, co se dělo na pódiu), zda se pánové berou vůbec vážně a jestli jsou zlo a temnota skutečně přítomny… Ale ono se stačilo do hudby trochu ponořit, i víc než jen smysly, a rázem bylo jasné, že jakýsi autentický temný podproud tam doopravdy je. Byl jsem rád, že jsem se ještě udržel na nohách, ale Abysmal Grief mi jako kouzlem nedovolili odejít. Výborná tečka. A teď už verdikt.
Nemá cenu si nalhávat, že by třetí, závěrečný ročník Prague Death Mass byl lepší než předchozí dva. Z hlediska dramaturgického a organizačního není prakticky co vytknout. Pár opravdu zničujících vystoupení se našlo, vyslovený průser (à la posledně Azazel) se taky nekonal. Líbilo se mi přesné dodržování časového rozpisu a zařazení ne-blackových kapel byl taky super nápad. Zmíněný hic byl mnohdy snesitelný jen s vypětím vůle a pravidelným zaléváním sebe sama, ale to je věc, která ztěžovala přežití už na Prague Death Mass II. I když si nepamatuji, že by u dvojky lidé omdlévali, jak tomu údajně bylo zde.
Ad. zvuk. Hnůj prvního dne mě naštěstí minul. Jediná kapela, kterou jsem risknul bez ochrany sluchu, byla Darvaza a v uších jsem měl zalehnuto ještě většinu dne poté. Pak už jsem si běžel ucpat uši aspoň hajzlákem, dokud jsem u stolku s merchem nenarazil na normální ucpávky. Zvuk byl po většinu posledních dvou dnů více či méně akceptovatelný, ale jak jsem napsal výše, pár vystoupení ještě zaříznul.
Merch (nosiče + textil) byl mimochodem vydatný a za příjemné ceny, až byl kolikrát fakt problém se prorvat ke stolku a v klidu si vybrat. Ale to samozřejmě nepovažuji za mínus.
Ale i kdyby byla v sále funkční ventilace a zvuk podobně v cajku jako třeba během druhého dne Prague Death Mass II, nezměnilo by to asi nic na tom, že největší problém tohoto ročníku tkvěl v přítomném obecenstvu. Bylo fajn se s lidmi pobavit u baru či venku, ale během vystoupení mě publikum zpravidla sralo. Vzhledem k výborným zážitkům prvních dvou mší jsem se domníval, že Prague Death Mass obecně nabízí víc, než jen pouhé festivalové povyražení a povrchní zábavu. Nevidím lidem do hlavy, nerad někoho soudím, ale přišlo mi, že až na klasicky posedlou menšinu si lidi přišli hlavně zapařit a udělat pár fotek, aby bylo zřejmé, že byli na kultovním SOLD-OUT fesťáku.
Další „argument“: Možná to bylo teplem, ale prostor pod pódiem byl málokdy opravdu nacpaný jako tomu bylo obvyklé při předchozím ročníku. Minimálně při Prague Death Mass II jsem měl často problém se dorvat na nějaké solidnější místo vepředu. Zde bych naopak při většině kapel mohl v klídečku chodit od baru do cca třetí řady, bez toho abych se před někoho musel cpát „násilím“. Ale hlavně! To, že pro německy-hovořící blackmetalové hipstry je evidentně pod jejich úroveň se během kapel, které to vyžadují, aspoň trochu odvázat či „zašpinit“, jsem se letmo otíral už výše. Hlavně, že máš fotku na instagramu, píčo. Jakýsi fanatismus či hmatatelné nadšení ve vzduchu prostě chybělo a ani zdaleka to není jen můj vlastní dojem. Nabízí se tedy klasické trondheimské rčení: „Death to false devotion!“
Tak jako tak, děkuji z celého srdce všem zainteresovaným za tu jízdu, kterou všechny tři ročníky Prague Death Mass nabídly. Mnohé vzpomínky si uchovám až do smrti.
