 |
| Země: Polsko Žánr: black / death metal Datum vydání: 5.1.2014 Label: Transcending Obscurity Tracklist: Hodnocení: 5,5/10 K recenzi poskytl:
|
Úvod dnešního povídání zasvětím jednomu srovnání. Byť to může leckterým znít až kacířsky, boom Behemoth si dovolím přirovnat k tomu, co se dělo před několika lety kolem Dimmu Borgir. Oba spolky se vypracovaly v komerčně úspěšné kapely a dokázaly tak představit extrémní metal širšímu obecenstvu, přičemž především pozice Behemoth je ve své domovině takřka neohrozitelná. Naši severovýchodní sousedé však měli z několika ohledů cestu mnohem trnitější. Polské silně věřící obyvatelstvo je v otázce náboženství často zcela nekompromisní a minimálně z toho hlediska to měla Nergalova smečka rouhačů složitější. K tomu si přidejme ještě jeden fakt. Norsko bylo od počátku zčernalých věků vedeno za Mekku (v dnešní době získává toto sousloví zcela nový rozměr) black metalu. Do Polska se tato hudba dostala až o pár let později a tehdejší scéna nevykazovala sebemenší náznak směřující ke vzniku dnes natolik uznávané polské školy (black/)death metalu.
Jestliže šlo v době vydání prvních počinů Dimmu Borgir, tedy kolem roku 1994, říct, že norský black metal byl několika výjimečnými nahrávkami prakticky definován, to polští Behemoth onu záplavu nahrávek způsobili sami a stali se tak nejen komerčním gigantem, ale i velice vlivnou kapelou v undergroundových vodách. Ty vyplivly i black/deathové kvarteto Preludium, o němž dnes zapředeme řeč.
Je těžké při recenzi polské black/deathové kapely eliminovat častý výskyt slova Behemoth, jenomže v případě Preludium je ona podobnost do očí bijící. Preludium se sice dali dohromady v roce 1999, tedy až devět let po vzniku zkušenějších kolegů, ale i onen hudební vývoj zdá se býti vývojem vysoce podobným. Preludium totiž podobně jako Behemoth vydali svou prvotinu s klasickým black metalovým fontem, které pravděpodobně zakrývalo nejspíš i hodně syrovou hudbu. Postupem let se však Preludium z black metalové éry dem přehoupli do black/deathového období až k současné death metalové podobě. Ta však mimo žánrového zařazení Nergalovu družinu tolik nepřipomíná, nicméně že by šlo zároveň o něco originálního, to se zrovna také říci nedá.
Na poslech “Redemption” jsem se docela těšil. Ne, že bych byl kdovíjakým black/death metalovým nadšencem, to ostatně nejsem, ale zaujalo mě angažování kytaristy a vokalisty v jedné osobě – jakéhosi Iona – v avantgardně (post-) black metalovém uskupení Mord’A’Stigmata. Říkal jsem si tedy, že alespoň části by se tvorba této záležitosti mohla odrazit ve zvuku nového alba. Opak je však pravdou, tady zůstáváme na čistokrevném tradicionalismu, který jakýkoliv výraznější pohyb kupředu ignoruje. Zvuk je u většiny polských smeček tím nejzásadnějším aspektem a “Redemption” na tom není jinak. Preludium však zní oproti výše vzpomínaným spolkům o poznání oldschooldověji, staromilštěji a v neposlední řadě také méně monumentálně. Preludium na to jdou jinak, celé je to syrovější, neopracovanější, avšak nikoli neohrabané, jelikož řemeslně je zde všechno provedeno na jedničku a v tomto ranku mohu Preludium směle posadit vedle žánrových špiček.
Co se samotných skladeb týče, Preludium jsou oproti zbytku polské školy o chloupek pomalejší a zatěžkaněší. Bohužel však ale také monotonnější a častokrát i nudnější. Změna temp se zde stává vítaným a v případě “Redemption”, sluší se říct, i nedostatkovým zbožím. Poláci se sice nebojí kontrastů, ale ty přicházejí namísto tempových změn v podobě změn intenzivity. A o tom vlastně celá deska je. Žádná zběsilá sóla, jen poctivě budované, variované a gradované rify. Sem tam se sice vyskytne pár atmosféričtějších pasáží, což je případ takové “Destiny of Mortals”, ale opět nejde o nic, co by zásadně vybočovalo. Patrně nejlepší moment přichází se skladbou “Incarnations”, ve které dominuje hra tlučmistra Piotra Ungeheuera, jenž si na většině stopáže vystačí s monotónním blast beatováním a “Incarnations” je kolem a kolem jedinou světlejší výjimkou. Koneckonců, hra na bicí dostatečně vykresluje celkový pocit, který jsem si z “Redemption” odnesl – řemeslně výborné, jinak však bez většího překvapení a silných momentů. Není pak tedy divu, že album ke konci posluchači připadá čím dál nevýraznější. A je úplně jedno, že skladby z konce desky nejsou o nic slabší než ty ze začátku.
“Redemption” je bez pochyby poctivě odvedenou řemeslnou i skladatelskou prací, jeden zásadní, pravděpodobně ten nejzásadnější atribut jsem v jeho blast beatech, spletitých rifech a mrtvolných vokálech nenašel: duši. Nechápejte mě zle, ale necítím zde žádné pouto, které by poslech “Redemption” zásadně povznášelo nad ty průměrné a nutilo by mě si ho znovu a znovu pouštět. Fanoušek zatěžkaného death metalu zklamán nebude, ale já protáčím “Redemption” naposled.