Archiv štítku: Progenie Terrestre Pura

Redakční eintopf – květen 2017

The Ruins of Beverast – Exuvia
Nejočekávanější deska měsíce:
The Ruins of Beverast – Exuvia


H.:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Progenie terrestre pura – oltreLuna

Kaša:
1. Avatarium – Hurricanes and Halos
2. Hate – Tremendum

Zajus:
1. Sólstafir – Berdreyminn
2. Linkin Park – One More Light
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Skvrn:
1. Oxbow – Thin Black Duke
2. Slowdive – Slowdive

Onotius:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox
3. Acherontas – Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)

Metacyclosynchrotron:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox

Cnuk:
1. Full of Hell – Trumpeting Ecstasy
2. Danzig – Black Laden Crown

H.

H.:

V květnu mě zas tolik věcí nerajcuje, takže není žádný problém najít útočiště u The Ruins of Beverast. Mluvit o působivosti téhle atmosférické lahůdky z Německa je skoro plýtvání slovy, protože to všichni s dobrým vkusem už dávno vědí. Obal novinky „Exuvia“ mi sice připadá mírně dementní, ale po hudební stránce očekávám další monument, a jestli to tak nebude, budu hodně, hodně zklamán.

Povinností bude taktéž novinka „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Musím se přiznat, že první dva singly mi nijak zvlášť neučarovaly, ale flintu do žita neházím. Však i v případě minulého „Honeymoon“ jsem si z prvních ukázek na zadek nesednul a vše do sebe zapadlo až v rámci celku. Pořád věřím (a doufám), že „Lust for Life“ bude ve finále moc příjemná záležitost, která opětovně potvrdí, že Lana je bohyně.

Na sklonku měsíce nehodlám minout ani druhé album kosmických průzkumníků Progenie terrestre pura. Debut „U.M.A.“ byl výborný, ale až následující elektronické EP „Asteroidi“ bylo bez přehánění fenomenální. Novinka „oltreLuna“ se jistě vrátí zpět k blackmetalovému zvuku, ale i tak doufám, že Italové nezklamou a poskytnou další působivou dávku sci-fi atmosfér. Obálka je stejně jako na prvotině ohromně lákává, snad taková bude i hudba.

Kaša

Kaša:

Když jedna z největších doomových senzací této dekády ohlásila na květen novinkovou placku, bylo mi hned jasné, že v měsíčním eintopfu se na ni za žádných okolností nemůžu vykváknout. Severští Avatarium se totiž na svých prvních dvou albech blýskli v opravdu dobrém světle a nemám důvod pochybovat o tom, že by to do třetice nemělo být stejné. Parta kolem Leifa Edlinga a podmanivé Jennie-Ann Smith si během krátké doby vybudovala solidní fanouškovskou základnu a hlavním důvodem je samozřejmě kvalitní přísun hudby v dosud pravidelných intervalech. Pevně věřím, že „Hurricanes and Halos“ naváže na ceněné předchůdce a na svém třetím opusu přinesou Avatarium minimálně stejně kvalitní přísun trýznivých riffů dokořeněných poctivou rockovou atmosférou

Sice jsem si říkal, že na tomto místě uvedu pouze švédské Avatarium, ale nemůžu si pomoct a musím vzpomenout ještě polské Hate. Na jejich novinku jsem vcelku zvědavý z jednoho prostého důvodu. Předchůdce „Crusade: Zero“ byl velmi silný a tak nějak doufám, že nakopnul Hate k lepším zítřkům, na které bych si v jejich podání velmi rád zvyknul. No, uvidíme. První singl „Asuric Being“ splnil přesně svůj účel a na „Tremendum“ jsem díky němu zdravě natěšený.

Zajus

Zajus:

Květen je po dlouhé době prvním měsícem, kdy dokáži stěží zaplnit všechna místa redakčního eintopfu, neboť nabídka je tentokrát velmi slabá. Jedničku mám však jasnou – islandské Sólstafir jsem sice poprvé poznal s jejich tři roky starým počinem „Ótta“, ovšem i tak krátká doba stačila, aby se mi vryli mnoha nádhernými momenty hluboko do paměti. Vzhledem k vytrvalosti, s jakou Sólstafir vydávají jedno povedené album za druhým, tak považuji „Berdreyminn“ za sázku na jistotu. To s druhým místem si zdaleka tak jistý nejsem. Nové Linkin Park si poslechnu už jen z povinnosti, neboť se na mé hudebně-posluchačské pouti jen málokterá kapela zapsala tak výrazně, byť v případě Linkin Park mluvíme již o vzdálené minulosti. Na rozdíl od mnohých jsem přesvědčen, že Američané dosud nevydali vyloženě průserovou desku, a pokud se jim tuto (ne zrovna úctyhodnou) formu podaří přenést i na „One More Light“, budu plně spokojený. To v případě Lany Del Rey jsem spíše nováčkem, který před dvěma lety ochutnal sladké plody jejího „Honeymoon“ a napjatě čeká, zda letošní „Lust for Life“ vysoko nastavenou laťku dodrží. Ovšem vzhledem k tomu, že všechna tato alba vyjdou až v druhé polovině měsíce, si budu muset hlavně dlouho počkat.

Oxbow

Skvrn

Skvrn:

Jestliže koncertní fazóna jara neuvadá, studiově mi nebude dvakrát hej. Pár desek k průzkumu se sice najde, ale nakonec kdy ne, že? Zmínku zasluhující jména jsem si ve finále nachystal dvě. To první je zámořské, opředené bezpočtem otazníků a absencí jistot. U zpravidla novátorského rocku Oxbow to ale mějme za jediné správné. Výtečný koncert v pražském Futuru možná odhalil některé z indicií – asi se bude dost zpívat, ale zároveň taky mást –, konkrétní záchytné body mi ovšem nadále chybí. Krom Oxbow nesmím opomenout ani shoegazovou legendu Slowdive. Třebaže její eponymní návrat utekl ven až příliš brzy, bez zmínky takovéhoto studiového comebacku (22 let!) by nešlo brát květnovou pozvánku k poslechu za kompletní.

Onotius

Onotius:

Ještě jsem nestihl ani pořádně zpracovat jednohubku „Takitum Tootem!“ z loňského prosince a už na nás přichystali další, tentokrát již dlouhohrající desku „Exuvia“. Mluvím samozřejmě mistrech ponuré atmosféry The Ruins of Beverast. A v blackmetalové linii bude pokračovat i zbytek mého žebříčku. Jednak na nás totiž vyrukují norští Dødsengel s plackou nesoucí název „Interequinox“ a posléze dají průchod svým okultním choutkám též řečtí Acherontas se svou „Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)“. Očekávám měsíc plný zlověstných melodií, krutých riffů a mrazivé atmosféry. Snad nebudu zklamán.

Dødsengel

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Lákavých desek je poslední dobou tolik, že už prostě nestíhám je pořádně naposlouchávat. Jak se tak dívám na různé výčty nadcházejících alb, tak květen nevypadá nijak ultra nadupaně, ale pár těžkých vah, kterým svou pozornost budu muset věnovat stůj co stůj, se najde. Například novým The Ruins of Beverast. Epko „Takitum Tootem!“ jsem ignoroval, vypuštěnou ukázku prozatím taky, čekám totiž na plnou věc. Z dosavadních reakcí mě napadlo, zda se Meilenwald nerozhodl posunout zase trochu jinam, což bych klidně uvítal, i kdyby to mělo znamenat, že mě deska nebude bavit. Za (mimo jiné) „Rain Upon the Impure“ jsem takovým dlužníkem, že si do budoucna může nahrávat klidně i záchodový grind a já mu to nebudu mít za zlé. Jako „nesvatou povinnost“ bych označil i chystané Dødsengel. Na rozdíl od „Exuvia“ začínám novou nahrávku „Interequinox“ již naposlouchávat a prozatím to vypadá, že nezemské geniality dřívějších desek „Imperator“ a „Mirium Occultum“ dosaženo není. Jedním dechem ale dodávám, že Norové rozhodně nevyprodukovali povrchní škvár, takže na závěry je ještě brzo. Tímto hlásím konec. Květen má v zásobě zajímavých titulů mnohem více, ale již nic, co bych potřeboval slyšet opravdu nutně.

Cnuk

Cnuk:

Jedničkou květnového vydání eintopfu jsou pro mě rozhodně harcovníci Full of Hell. Naposledy o sobě dali vědět koncem minulého roku singlovým splitkem s Nails. Z nového videoklipu k titulní skladbě „Trumpeting Ecstasy“ jsou však slyšet doznívající vlivy soundu nabraného ze splitka s kapelou The Body. Tahle kolaborace, rovněž z minulého roku, je také jejich posledním řadovým počinem. Američanům se zřejmě zalíbilo noisové až dronové vyznění, které v kombinaci s jejich řízným powerviolence nebylo vůbec špatné. Uvidíme, kam si dovolili svoji tvorbu posunout tentokrát.

Druhou a také poslední příčkou je album „Black Laden Crown“ od skupiny Danzig. Asi není potřeba blíže představovat, o co či koho se jedná. Sedm let stará placka „Deth Red Sabaoth“ vyšvihla Danziga zpět do širšího povědomí a nutno konstatovat, že to byl překvapivě vyvedený materiál. Od té doby stihl vydat pouze cover album „Skeletons“, které mě upřímně moc nezajímalo. Jestliže půjde novinka ve šlépějích poslední řadovky, je jasné, že bude převládat spokojenost. V jádru kapely se nezměnilo nic, avšak ve studiu se na skladbách podíleli hned čtyři bubeníci. Nevím, co bylo důvodem, ale může to být zajímavé na poslech. Nejedná se totiž o žádné neznámé žoldáky, nýbrž jména Joey Castillo, Johnny Kelly, Karl Rosqvist a Dirk Verbeuren.

Avatarium


Redakční eintopf #72.1 – speciál 2014 (H.)

H.

H.:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
3. Ilya – In Blood
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Darkspace – Dark Space III I

CZ/SVK deska roku:
1. Schwarzprior – IDDQD
2. Kult ofenzivy – Nauky různic

Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi

Artwork roku:
Odraza – Esperalem tkane

Shit roku:
Svet Kant – Loneliness

Koncert roku:
Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014

Videoklip roku:
Triptykon – Aurorae

Potěšení roku:
Lana Del Rey – Ultraviolence

Zklamání roku:
Die Antwoord – Donker Mag

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Tady není absolutně o čem diskutovat… Lux Occulta jsem měl rád vždycky, ale tomu, že by jejich comebacková deska dala zapomenout na všechnu starší tvorbu a doslova ponížila všechna ostatní alba široko daleko, jsem zase nevěřil. Jenže “Kołysanki” je něco jako hudba z jiného světa… tvrdit, že je to deska roku, by bylo málo, protože tohle je jedno z nejlepších alb za dlouhé roky, jedna z nejlepších nahrávek aktuálního tisíciletí – zcela vážně. Naprosto dokonalý, uhrančivý, dechberoucí a – nebojím se to říct – skutečně geniální kus umění, na němž není jediná vteřinka špatně. Absolutní hudební fantazie.

2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
Nečekal jsem nic a dostal jsem neuvěřitelně zmagořenou, zdrogovanou a naprosto nezařaditelnou směsici black metalu, punku, ujetých melodií, kláves, psychedelie a asi dalších padesáti věcí. Výsledkem je naprosto originální koktejl, který se jednoduše nedá přestat poslouchat. Na téhle desce jsem si vypracoval pomalu regulérní závislost, jež mě stále ještě neopustila… a jestli ani neopustí, vůbec mi to vadit nebude. Můj možná největší objev roku 2014.

3. Ilya – In Blood
Jen málokteré album mi v letošním roce učarovalo takovým způsobem jako zasněná intimní atmosféra v podání Ilya. “In Blood” v sobě míchá prvky indie rocku, ambientu a trip-hopu do těžko zařaditelné, ale o to působivější mozaiky, do níž se člověk jednou ponoří a už nebude chtít pryč. Svého času jsem možná udělil “jen” 9 bodů, ale čas ukázal, že jsem tuto nádheru ještě hodně podcenil, protože nakonec se “In Blood” muselo sklonit pouze před “Ukolébavkami” od Lux Occulta a španělskou magořinou na druhé pozici.

4. Triptykon – Melana Chasmata
Už jsem to říkal na různých místech asi tak tisíckrát, ale moc rád to budu opakovat, dokud nechcípnu, a zrovna teď to klidně řeknu znova – Thomas Gabriel Fischer je bůh extrémního metalu. To není subjektivní názor a ani to není předmětem diskuze – to je holý fakt a kdo tomu nevěří, ten tvrdé muzice nerozumí. A na druhé desce Triptykon to švýcarská legenda, bez níž by metal prostě nebyl takový, jak jej dnes známe, opětovně a do puntíku potvrzuje. “Eparistera Daimones” možná bylo ještě o ždibíček dokonalejší, “Monotheist” od Celtic Frost také, ale to nic nemění na tom, že “Melana Chasmata” je monumentální deska, jež drtí na potkání.

5. Darkspace – Dark Space III I
Skvělých kapel jsou mraky, ale těch, jejichž pozice je pro každého posluchače skutečně výjimečná, je absolutní minimum. Švýcarští astronauti Darkspace však mezi takové pro mě bezesporu patří… ještě nikdo nikdy nedokázal tak uhrančivým způsobem zhudebnit nekonečnost kosmu jako právě oni a po vydání netrpělivě očekávaného “Dark Space III I” to platí stále. Čtvrtá plavba mezi hvězdy a černé díry už překvapivá není, silná a působivá je však stále jako při první výpravě. Hlubiny hudby Darkspace jsou stále nekonečné a na tom se nic nemění…

Schwarzprior - IDDQD

CZ/SVK deska roku:

1. Schwarzprior – IDDQD
Letošní rok mi na české scéně nepřišel nějak extrémně pamětihodný, tedy alespoň já jsem nezaznamenal nějaký solidnější počet počinů, které by mě skutečně sebraly (i když pár věcí jsem si ještě nestihl pustit, to je pravda), ale to neznamená, že by snad Schwarzprior byli jednookými králi mezi slepci, jelikož jejich debutová elektronická syrovost “IDDQD” mě právě sebrala. Odporně návykové, stále však inteligentní beaty, specifický vokál a v neposlední řadě maniakální texty… a jediná skutečně výjimečná česká nahrávka uplynulého roku.

2. Kult ofenzivy – Nauky různic
I když jsem s výjimkou Schwarzprior na nějakou skutečnou bombu loni nenarazil, ani volba Kultu ofenzivy na druhé místo není z nouze ctnost. Tenhle undergroundový projekt mě se svým syrovým, minimalistickým a Nietzschem ovlivněným black metalem baví už od debutu “Symfonie oceli”… a vzhledem k tomu, že “Nauky různic” jsou nejspíš doposud nejlepší deskou, jaká pod hlavičkou Kultu ofenzivy vyšla, není co řešit…

Neřadový počin roku:

Progenie terrestre pura – Asteroidi
Italské duo Progenie terrestre pura po povedeném debutu “U.M.A.” hned s prvním dalším počinem opustilo black metalové teritorium a vydalo se na pole IDM a space ambientu v rámci experimentálního EP “Asteroidi”… Jenže to Italům vyšlo na 100 % a s odstupem je jejich elektronická tvář snad ještě zábavnější než ta metalová a těchto 25 minut vesmírné atmosféry je naprosto božích. Jedinou nevýhodou počinu je tak to, že trvá právě jen 25 minut, protože to je na takhle skvělou záležitost bolestně málo.

Odraza - Esperalem tkane

Artwork roku:

Odraza – Esperalem tkane
Vždyť se na ten obal podívejte – vážně vám není jasné, proč vybírám právě ten? Vždyť z toho odporná a nepříjemná atmosféra doslova teče. Sice “Esperalem tkane” od polského projektu Odraza nevyhrává v kategorii obalu roku suverénně, jelikož takové “Sacred White Noise” od Thantifaxath bylo dalším horkým kandidátem na titul, ale to nic nemění na faktu, že přebal Poláků je hodně silný.

Shit roku:

Svet Kant – Loneliness
Jasně, úplně největší sračka, jakou jsem letos asi slyšel, je asi Lidande, ale to je věc, jež se nedá brát vážně. Svet Kant je však horší v tom, že je to seriózně míněný projekt, který má opravdu ambice a jeho autoři jsou tak sebevědomí, až je to spíš na škodu, protože zároveň postrádají jakoukoliv soudnost. To, co se totiž děje na “Loneliness”, je fakt žumpa a konkrétně třeba vokály jsou mimo veškerá měřítka, směšné i smutné zároveň, v každém případě zcela neposlouchatelné. To vše navíc korunováno extrémně namyšleným a arogantním přístupem samotných muzikantů… řeknu vám, že to, co jsem zažil při komunikaci s nimi, bylo hodně přes čáru.

Koncert roku:

Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014
Sice si nemohu stěžovat, že bych letos žádné dobré koncerty neviděl, naopak hned několik jich bylo skutečně skvělých. Na druhou stranu mi ovšem žádný nepřišel skutečně výjimečný jako předloni třeba Aluk Todolo, okultní vystoupení na Prague Death Mass nebo fenomenální Nick Cave. To však nic nemění na tom, že testosteronový náser v podání Combichrist sem mohu napsat úplně v klidu, protože jsem si málokterý koncert užil jako právě tenhle. Víte, já jsem takový nepařící typ a radši tu muziku opravdu vnímám a poslouchám, ale na Kristovi v kombíku jsem to byl já, kdo byl za toho šíleného debila, který proskákal celý koncert a řval s kapelou všechny texty… a příště si to hned půjdu zopakovat.

Videoklip roku:

Triptykon – Aurorae
Tato kategorie mi letos dělala asi největší problémy, jelikož jsem zjistil, že jsem videoklipy vlastně úplně přestal sledovat, takže jsem už chtěl začít zpětně něco nakoukávat, abych sem měl co napsat… ale pak jsem si řekl jebat, beztak bych sem nakonec dal Triptykon, tak to radši udělám rovnou. “Shatter” sice bylo svého času s podobnou černobílou hrou na atmosféru ještě o trochu silnější, ale ono to nakonec nevadí, protože i “Aurorae” jednoznačně potvrzuje, že švýcarské zlo má pořád sílu.

Potěšení roku:

Lana Del Rey – Ultraviolence
V letošním roce sice vyšla i silnější alba a leckomu by se mohlo zdát divné, že mě třeba výše zmiňovaný geniální návrat Lux Occulta nepotěšil víc, ale já vám nevím… Na to, aby se dostalo do žebříčku pěti nejlepších, “Ultraviolence” nemá, ale přesto jsem se do téhle nahrávky zamiloval takovým způsobem, že jsem ji zde jednoduše chtěl nějakým způsobem zmínit. A vzhledem k tomu, že mě uhrančivá Lana Del Rey opravdu upřímně potěšila (bohužel skutečně jen hudebně, abyste si nemysleli), právě tahle kategorie je jak stvořená pro to, abych ji k tomu využil.

Zklamání roku:

Die Antwoord – Donker Mag
Těšil jsem se hodně, první dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě neskutečně namlsaly a navnadily… aby se pak ukázalo, že to jsou jediné dvě skutečně kulervoucí pecky na albu. Zbytek “Donker Mag” totiž tvoří dalších pár poslouchatelných tracků a početná sbírka debilit, jejichž poslech se rovná ztrátě času. Obrovská škoda, protože tihle jihoafričtí magoři mají rozhodně na víc.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Původně jsem se chystal, že tady řeknu něco strašně chytrého, ale vlastně nevím co, protože když vidím, jaké obrovské množství desek jsem si nestačil poslechnout, i když jsem to udělat chtěl, připadá mi, že vlastně nemám nárok na to, abych mohl uplynulý rok z hudebního hlediska nějak pořádně zhodnotit. Rok 2014 kolem mě jednoduše prosvištěl tak obrovskou rychlostí, že jsem si toho nestačil pomalu ani všimnout, ale něco mi říká, že ani 2015 v tomhle ohledu nebude lepší. Ale co, alespoň vyjdou novinky od A Forest of Stars a Thy Catafalque, takže ono to tak na pytel snad nebude…


Redakční eintopf #72.5 – speciál 2014 (Atreides)

Atreides

Atreides:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Manes – Be All End All
3. Pontiak – Innocence
4. Primordial – Where Greater Man Have Fallen
5. ††† – †††

CZ/SVK deska roku:
1. Saiga – Steppenlord
2. Divided – Born to Sleep

Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi

Artwork roku:
Manes – Be All End All

Shit roku:
The Bordellos – Extra Smooth

Koncert roku:
Pontiak, Kurac: Praha – Klub 007, 16.4.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
objevy

Zklamání roku:
nic

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Polská Lux Occulta platí za jedno ze synonym pro avantgardu, což s přehledem dokázala i po probuzení z téměř desetiletého spánku. Neuchopitelná atmosféra těchhle něžných a zároveň neskutečně zvrácených ukolébavek mě chtě nechtě neustále přitahuje. Poslech směsi jednotlivých momentů, výjevů tradic misících se s útržky moderny a postmoderny je natolik nepřenositelná zkušenost, že ji nejde popsat slovem. “Kołysanki” jsou natolik výjimečné, že na ně mám náladu jen velmi zřídka, počin je to ale naprosto dokonalý. Návrat ve velkém stylu.

2. Manes – Be All End All
I tady čekání stálo za to. Po sedmi letech od “How the World Came to an End” přišli Manes s nahrávkou rovněž velmi osobitou a velmi těžko uchopitelnou. Jemný, často až intimní nádech skladeb jde ruku v ruce s čirou energií. K silnému pocitovému podloží se člověk musí dostat sám, a ačkoliv není “Be All End All” k posluchači zlá, zadarmo své poklady nevydá. Pokud ji nezatratíte po prvním neúspěchu, bohatě se vám odmění.

3. Pontiak – Innocence
Tihle američtí chasníci se sice světem trmácí už deset let a desek už taky vydali pěknou řádku, v našich končinách jsou ale prakticky neznámým pojmem. “Innocence” je moje první setkání s nimi a na první poslech mě poslalo do kolen. Upřímnost a nespoutaná energie v dokonalé noise rockové formě.

4. Primordial – Where Greater Man Have Fallen
Věštecké komando zádumčivých Irů s novou deskou. Těžko tvrdit, že s nejlepší v diskografii, protože každý jejich zářez je specifický něčím jiným. Po mírné stagnaci se Primordial vydali do nových, ještě depresivnějších vod načichlých doom metalem. Pokud jste po poslechu předchozí desky byli v bahně tak po kolena, “Where Greater Man Have Fallen” vás v něm vymáchá až po uši. Monumentální, žalostné a skvostné zároveň.

5. ††† – †††
Přemýšlel jsem, čím zaplnit poslední položku, protože těch věcí, které by si zasloužily tady být a ke kterým jsem si za těch několik měsíců vypěstoval osobní vztah, je zkrátka moc. Nakonec je to Chino Moreno a jeho další vedlejšák. Je zajímavé, že tuhle persónu znám prakticky jen díky jeho bočním projektům. Nicméně debutovka ††† je natolik uhrančivá, že jsem ji nemohl nezmínit. Chytlavé a přitom chytře poskládané písně, skvěle smíchaná elektronika a kytary a famózní vokál ale prostě dělají svoje. Tohle prostě musíte slyšet sami, protože “†††” jde jen těžko popsat slovem.

Saiga - Steppenlord

CZ/SVK deska roku:

1. Saiga – Steppenlord
Nálož. Asi tak by se dala popsat palba od tria lovců ze Sibiře. Přebal zdobí trofej sajgy, nitro vás zahltí přívalem psychedelie. Monumentální atmosférické plochy o rozloze sibiřských stepí jsou silně podmaňující a divy, které na nich Saiga předvádí, jsou silně uhrančivé. Tenhle výlet na Sibiř je šamanský očistec v nejlepším slova smyslu a lepší žánrová deska snad letos nevyšla. A to ani ve světě.

2. Divided – Born to Sleep
Ospalý shoegaze našlapaný ještě ospalejší atmosférou. Koketování kytar s elektronikou, jemuž dominuje vyjetý dívčí vokál, je prostě unášející a uchvacující. Tahle dvojice z Ústí nad Labem a Frýdku-Místku prostě dala dohromady nejlepší shoegaze, jaký jsem za poslední roky slyšel, a to i v porovnání se skvělými Manon Meurt, kteří se již v žánru pohybují kolik let. Svěží, atmosférické, parádní.

Neřadový počin roku:

Progenie terrestre pura – Asteroidi
Původně jsem chtěl vyzdvihnout především “The Cavern” od Inter Arma. Jenže tuhle jeskyni ještě zdaleka nemám tak probádanou, jak bych sám chtěl, proto raději volím “Asteroidi” od Italů Progenie Terrestre Pura. Půlhodinka perfektního vesmírného ambientu si vás snadno omotá kolem prstu a na chvostu komety s vámi absolvuje vyhlídkovou jízdu po Mléčné dráze. EP má jedinou vadu – stopáž je na tak úchvatný výlet zatraceně krátká.

Manes - Be All End All

Artwork roku:

Manes – Be All End All
Všechny příčky mého Top 5 mají jedno společné – perfektní artwork. Vážně, každý se mi líbí a každý nějakým způsobem vystihuje hudbu, kterou doprovází. Přebal “Be All End All” jsem ale vybral hlavně kvůli tomu, že na něj lze těžko najít nějaký jednotný názor. Je tak divný, že se do něj buď zamilujete, nebo se na něj budete zhnuseně dívat skrz prsty. Ono se není co divit, je krásný a odporný zároveň. Obskurní. Tak trochu jako to zasyflené, zkurvené lidství, které tam někde v sobě každý z nás má.

Shit roku:

The Bordellos – Extra Smooth
Mohl bych si tu kopnout třeba do posledního Ortelu, nicméně mám za to, že kapela v tomhle ohledu dělá všechnu práci za mě. A pořád to není hudebně taková sračka jako počin “Extra Smooth” od Britů The Bordellos. Absolutně jsem nepochopil, co touhle parodií na hudbu chtěli sledovat, ale když se na to podívám zpětně, tak jsem k nim vážně byl ještě moc hodný. Dost možná i proto, že jsem se je nějakým způsobem snažil pojmout, nicméně když jsem si tu desku schválně pustil po půl roce, považuji těch 3,5 bodu za jejich vítězství, protože tolik si tenhle shit ani omylem nezaslouží.

Koncert roku:

Pontiak, Kurac: Praha – Klub 007, 16.4.2014
Přijde mi hrozně nefér, že bych měl do koncertu roku vmáčknout jen jednu událost, jeden okamžik. Těch skutečně úchvatných koncertů, které bych sem mohl napsat, bylo víc než dost, nicméně nakonec jsem zvolil Pontiak, protože jejich vystoupení pro mě bylo ve všech ohledech výborné. Živelné a syrově upřímné. Nefalšovaná radost z toho, že tři bráchové můžou sypat do lidí svojí hudbu a oni jim to oplácí nadšením minimálně stejným, čemuž dost specifické prostředí strahovské Sedmičky jen prospělo. Balík prožitků se propojil s určitými vzpomínkami, díky čemuž tenhle zážitek z hlavy jen tak nevymažu.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Videoklip byl v mém případě dost těsný souboj mezi “Lágnætti” z poslední desky Sólstafir a vůbec prvním klipem od Primordial. Nakonec jsem vybral ten ponuřejší, depresivnější, temnější… a snad i o kus atmosféričtější. Tím nechci říct, že první jmenovaný je špatný, to vůbec ne, ale zkrátka mě hnus a tahání mrtvol oslovilo přece jen o kousek víc, přestože klip Sólstafir nabízí víc vizuálních frajeřinek a parádně zachycený oheň.

Potěšení roku:

objevy
Letošní objevy. Jsou mezi nimi zejména domácí (Saiga, Divided, Kalle), ale i zahraniční (Spectral Haze, †††, Lethe a další). Vedle toho i několik velmi kvalitních počinů od interpretů, jako je Aneta Langerová, od kterých jsem to vůbec nečekal. V neposlední řadě spousta fantastických koncertů: Pontiak, Wovenhand, Manes, The Body, Sage Francis, Sui Generis Umbra a řada dalších.

Zklamání roku:

nic
Z hudebního světa? Upřímně, netuším. Mnohem víc jsem zklamán a částečně i nasrán z jiných věcí, které se v téhle republice dějí, naopak hudba je jednou ze zástupu věcí, díky kterým si zachovávám zdravý rozum. Pokud bych měl nějak zabíhat do negativ, nezaznamenal jsem žádný rozpad mojí oblíbené kapely, úmrtí jsou sice smutná, nicméně žádné mě nezasáhlo natolik, abych z toho byl špatný. Většinu relativně negativních událostí přecházím flegmatickým pokrčením ramen. Takhle spatra mě napadá jen stoupající obliba kapel jako Ortel, minimálně ve spojení s jejich tmářstvím, což je ovšem téma na delší debatu, které prakticky leží za hranicí hudebního světa. Takže… asi vážně vůbec nic.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Dobrý rok. Pro mě určitě. Koncerty, které mi utkvěly v paměti, by určitě vydaly víc než na počet prstů na obou rukou a alba jsou na tom početně ještě silněji. První pětku v úvodu mého eintopfu bych dokázal hravě doplnit minimálně další pěticí počinů, které mi nějakým způsobem utkvěly nejen v uších, ale především i v srdci a našel jsem si k nim nějaký vztah. 2014 pro mě byl hodně aktivní rok a hudebně to platí dvojnásob. Jsem dost zvědavý, co přinese ten současný.


Progenie Terrestre Pura – Asteroidi

Progenie Terrestre Pura - Asteroidi
Země: Itálie
Žánr: IDM / ambient
Datum vydání: 15.10.2014
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Atreides – 7,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Nedělám si iluze o tom, že by měl někdo podrobnou představu o tom, co všechno jsme na Sicmaggot už recenzovali… tu mám snad jenom já a i tak se v tom už sám začínám trochu ztrácet, kolik toho bylo. Rád ale připomenu, že v květnu loňského roku se tu objevila recenze na debutovou desku italského projektu Progenie terrestre pura, které jsem udělil – dodnes myslím, že zaslouženě – 9 bodů, což je známka opravdu vysoká. Italské duo na “U.M.A.” předvedlo fantastický space black metal, od něhož jsem se nějakou chvíli skutečně nemohl odtrhnout…

Uběhl takřka rok a půl a Progenie terrestre pura přichází s dalším počinem – nejedná se ovšem o druhou desku, ale “jen” o digitální EP. To ale neznamená, že by snad šlo o nějaký méněcennější počin, který by si nezasloužil pozornost, jelikož je tomu přesně naopak. Italové totiž potvrdili, že fantastický debut rozhodně nebyla náhoda a že dar tvořit úžasnou hudbu skutečně mají. A ještě víc je to znatelné díky tomu, že “Asteroidi”, jak se ono EP jmenuje, se vydalo úplně jiným směrem než “U.M.A.” – jelikož Progenie terrestre pura dočista opustili metal a vydali se na pole čistého IDM/ambientu. A opětovně je to fantazie, která má dostatečnou sílu na to, aby posluchače přenesla do vzdálených galaxií.

“Asteroidi” obsahuje jen dvě skladby, jejichž hrací doba dosahuje 25 minut, ale upřímně bych si dal líbit ještě mnohem delší porci, protože toto je hudba, která mě vskutku oslovuje a ohromně mě baví. Obě kompozice obepíná fantastická atmosféra (s níž plně koresponduje i grafická stránka), ale Progenie terrestre pura nestaví jen na ní a dokážou přijít i s úžasnými konkrétními momenty, jako jsou kupříkladu naprosto dechberoucí melodie v polovině “Comete (I:Plutone – II:Kuiper – III:Oort)”.

“Asteroidi” je vedeno jako experimentální EP, tudíž předpokládám, že na další desce se Italové vrátí k black metalu. Na rovinu však říkám, že bych byl jedině rád, kdyby někdy vydali i dlouhohrající album ve stylu “Asteroidi”, protože je to nádherná muzika.


Druhý pohled (Atreides):

Ke space blackové tváři Progenie terrestre pura, kterou představili na svém loňském debutu, jsem se ještě nedostal. Zato se mi dostalo do pracek jedno velmi příjemné EP, pod nímž jsou rovněž podepsaní a na kterém vsází na docela jinou hudbu. Dvě skladby, které novinka “Asteroidi” obsahuje, se točí kolem vesmírného ambientu řízlého lehkou příchutí IDM, a pokud vás kdy žánr sci-fi alespoň trochu zajímal, tak je tenhle počin v podstatě povinností.

Spíš než tradiční nahrávku mi “Asteroidi” ponejvíc připomíná soundtrack bloudění (virtuálním) vesmírem, a když se během těch 25 minut stihnete ponořit dost hluboko, odmění vás obrazy vzdálených kosmických těles plujících vesmírem, fantasticky kolorovaných mlhovina dalších krás, co jich vesmír nabízí. První, delší titulní skladba je hodně poklidná a trochu víc se rozjede až ve druhé polovině. Během čtvrt hodiny se však stačí rozvinout ve velmi příjemný kus hudby. Nikam něspěchá, a pokud si ji chcete skutečně vychutnat, prostě jí budete muset dát trochu čas – nicméně parádní táhlé melodie za to vážně stojí.

Druhá, desetiminutová skladba “Comete (I:Plutone – II:Kuiper – III:Oort)” se rovněž rozjíždí pomaleji a není až tolik melodická, i když nosná melodie, která se celou skladbou táhne jako ohon komety a tu a tam vystupuje na povrch, je parádní. Jako celek pak trochu klidnější, vrstevnatější. Narozdíl od předchozí rytmičtější skladby jí doplňuje řada drobných ruchů, šum přístrojů imaginárních sond a další mnozí efektové.

Je mi skoro trochu smutno z toho, že takhle parádní kus hudby není rozvinut ve větším formátu a upřímně doufám, že tohle ípko nebude jediný ambientní počin, který kdy Progenie terrestre pura stvoří. Poslouchá se totiž náramně – stačí se rozvalit do gauče, pustit si “Asteroidi”, relaxovat a nechat se unášet skrze červí díry do jiných dimenzí. Příště už plnohodnotnou desku, prosím.


Třetí pohled (Skvrn):

Vesmírná mašina Progenie terrestre pura se mi ze začátku vyhýbala, ovšem nakonec si i mě uhrančivý debut “U.M.A.” přeci jen našel. Dávka moderně pojatého space black metalu mi dobře posloužila během čekání na mnohem neopracovanější (avšak rozhodně ne méně výborné) těleso Darkspace. A i ve společnosti takového velikána se Italové rozhodně neztratili. Neuplynul ani rok od debutového alba a hle, Progenie terrestre pura dostali náladu na experimentování. I když těžko soudit, zda kombinace IDM a space ambientu je o tolik experimentálnější než již tak novátorské splynutí space ambientu s black metalem. Netřeba se zabývat hloupostmi, pojďme rovnou na věc.

Ačkoliv žánrová obměna může leckomu připadat razantní, ve skutečnosti ona (nejspíš) krátkodobá výhybka prvotinu solidně doplňuje. A to jak atmosféricky, tak i kvalitativně. “Asteroidi” je již z žánrové podstaty mnohem klidnější, uvolněnější a od posluchače vyžaduje ještě soustředěnější poslech, přesto zachovává vesmírnou vizi nastolenou debutem. Člověku se tak prostřednictvím EP naskytne prostor pro zklidnění a prozkoumání vesmírných zákoutí, do jejichž tajů je poslechem “Asteroidi” pokaždé ponořen. A věřte mi, že jakmile si “Asteroidi” pustíte, do jeho konce ho zkrátka a dobře nevypnete. Celé to bezvadně plyne, posluchač netrpí opakováním nudných pasáží a neustále má co objevovat. Zároveň se již v prvních posleších začnou zjevovat až nečekaně chytlavé pasáže, které jsou bezesporu jednou z hlavních devíz ípka.

Něco přes 25 minut uběhne doslova a do písmene rychlostí světla a člověk i díky tomu dokáže “Asteroidi” vyposlechnout hned několikrát za sebou. Mě osobně takováhle muzika baví, ale na druhou stranu si přeji, aby Italové na vesmírné pojetí black metalu nerezignovali a dále díky jeho prostředkům vesmír rozpitvávali. Nevylučuji však, že svůj názor v budoucnu změním a další ambientní Progenie terrestre pura s ještě většími očekáváními uvítám. Zatím však black metal vede…


Progenie terrestre pura – U.M.A.

Progenie terrestre pura - U.M.A.
Země: Itálie
Žánr: IDM / ambient
Datum vydání: 15.4.2013
Label: Avantgarde Music

Hodnocení: 9/10

Tracklist:
01. Progenie terrestre pura
02. Sovrarobotizzazione
03. La terra rossa di marte
04. Droni
05. Sinapsi divelte

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Skupina s poněkud podivným názvem Progenie terrestre pura, známá též pod zkratkou q[T]p, je relativně mladý italský projekt, který je tvořen dvěma členy se stylovými jmény Eon[0] a Nex[1]. Co se oné mladosti kapely týče, v překladu to znamená to, že Progenie terrestre pura fungují od roku 2009 a za svou dosavadní cestu po hudebním kolbišti vydali pouze jeden demosnímek před dvěma lety. Jak ale vidno, demo padlo na poměrně úrodnou půdu, protože aktuální debutová dlouhohrající deska “U.M.A.” (alias “Uomini, Macchine, Anime”, neboli “Lidé, stroje, duše”) již vychází pod respektovaným labelem Avantgarde Music. Pojďme se na ni nyní podívat…

Avantgarde Music jsou poměrně známí tím, že s oblibou loví poměrně netradiční kapely, které do svých žánrů přinášejí (nebo se o to přinejmenším snaží) cosi nového a které jsou v jistém slova smyslu poměrně netradiční, což bezezbytku platí rovněž o Progenie terrestre pura. Co tedy máme od toho projektu očekávat? Ten žánrový a tematický popis “U.M.A.” ve své podstatě zas tak složitý není – stačí se jen podívat na obálku (která je jen tak mezi námi opravdu skvělá, stejně tak jako další artworky alba – nebojím se říct, že co do grafické stránky je to počin opravdu excelentní) a máme jasno, že se zde budeme pohybovat v jakémsi sci-fi světě budoucnosti, otřeme se o vesmír a další související kratochvíle. Dále už je jen nutné prozradit, že byste si toto měli zasadit do black metalové kontextu, a jsme doma…

Když už jsme nakousli tematické zaměření “U.M.A.”, asi by se slušelo zmínit, že pokud nemluvíte italsky, tak si v textech Progenie terrestre pura příliš nepočtete. To je bohužel i můj případ, protože italsky neumím ani slovo, tudíž mám smůlu, což mě poměrně mrzí, jelikož mě kapela zaujala natolik, že bych si lyrickou část její tvorby s chutí pročetl. Jak je tedy možné, že si dovolím usuzovat ohledně tématiky “U.M.A.”, když tomu vůbec nerozumím? V tom je právě jedno z kouzel té desky – protože samotná hudební stránka je natolik výmluvná, že slovům ani není potřeba rozumět, abyste porozuměli tomu, jakým hudebním jazykem Progenie terrestre pura mluví.

Po celou hrací dobu, která na jednotlivé songy rozhodně není malá, když nejkratší položka tracklistu čítá více jak sedm minut, na posluchače vážně dýchá úžasně vybudovaná sci-fi atmosféra. Ačkoliv jsem si vědom toho, že tohle bude klišé jako prase, “U.M.A.” jako by člověka opravdu přeneslo do jiného světa, který leží daleko v budoucnosti a nejspíše i hluboko ve vesmíru. Vzpomeňte si na ty úplně nejlepší sci-fi filmy, jaké jste kdy viděli, ty nejvíc kultovní fláky – “U.M.A.” je stejně dobré, akorát to není film, nýbrž hudební deska, nicméně natolik silná, že vám bude mysl zásobovat tolika obrazy, jako kdybyste se ve skutečnosti opravdu dívali na stříbrné plátno. A to je něco, čeho si já upřímně velice, velice cením, protože muziku, jež by dokázala něco podobného, umí skládat vážně málokdo, i když o tom kdekdo kecá.

Přestože tu již padl žánr black metal, z výše řečeného je myslím dostatečně zřejmé, že úplně klasická žánrovka to nejspíš nebude, což je pravda. Ve skutečnosti jsou Progenie terrestre pura mnohem proměnlivější a variabilnější, než by spousta lidí od black metalu očekávala, přestože se dnes jedná možná o ten nejprogresivnější a nejrozmanitější metalový subžánr. To už je ale na úplně jinou debatu, která sem nyní nepatří, tudíž zpátky k “U.M.A.”. Progenie terrestre pura využívají pestrou škálu různých výrazových prostředků, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani náznaky něčeho, co bychom s přimhouřením oka mohli nazvat jakýmsi konvenčním black metalem, především v podobě blastbeatů, nicméně něčeho takového je tam naprosté minimum. První housle možná hraje obrovská paleta klávesových rejstříků od ambientních ploch až po různé elektrické ruchy, Progenie terrestre pura toho ovšem nabízejí mnohem víc. Výtečně napsané jsou baskytarové linky, které na “U.M.A.” rozhodně nehrají jen vedlejší roli někde v pozadí, ale místy zvládnou nabízet naprosto lahůdkové momenty, jež jsou doslova pastvou pro uši. Stejně tak to platí i o kytarách, které se melodií vůbec neštítí, právě naopak jsou možná ještě častější než klasické riffy, navíc provedené s takovou bravurou, že si člověk při poslechu sem tam vybaví samotné Pink Floyd, jejichž duch se nad některými pasážemi vznáší mnohem víc, než by člověk u (v základě) black metalové kapely čekal. Ostatně, chvílemi mají Progenie terrestre pura blíž k prog-rocku než k black metalu.

Pokud vás ovšem nebaví se zbytečně nimrat v podobných detailech a vystačíte si s obecným shrnujícím hodnocením, pak si můžete být jistí, že “U.M.A.” je nahrávka opravdu úžasná, přestože se možná zpočátku tváří trochu nenápadně a pořádně se začne odkrývat až po více posleších. Kdo té desce však svůj sluch věnuje, ten rozhodně litovat nebude – kdo má rád inteligentní propracovanou muziku, která se nebojí nepřešlapovat na místě a která má silné atmosféry na rozdávání, měl by si jít “U.M.A.” sehnat v podstatě teď hned. Na to, že se jedná o debut, se Progenie terrestre pura opravdu předvedli v tom nejlepším možném světle. Za mě lepších 9 bodů a další růst není vyloučen!