Archiv štítku: progressive metal

Akercocke – Antichrist

Akercocke - Antichrist
Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 28.5.2010
Label: Earache Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Chtěl jsem se vzdálit od všeho toho progu typu Shadow Gallery a Dream Theater, tak jsem se podíval úplně na druhou stranu, k black metalu a death metalu, ovšem jsem narazil (nebo jsem byl naražen kolegou H.) na kapelu, která se dá taky označit jako progresivní a avantgardní. Akercocke je, dámy a pánové, prostě bordel a prasárna. Satanisté, kteří hrají zásadně ve stylu “suit up!” (v obleku) a tvoří kombinace všemožných stylů, nejen metalu. Už myslíte, že máte představu, jak ta hudba může znít? Já si zase myslím, že se pletete.

Hlavním tahounem kapely je podle mého názoru zpěvák, který je opravdu univerzální a v čistých pasážích zní jako Mikael Åkerfeldt (Opeth), někdy zase může připomínat Fernanda Ribeira (Moonspell), ale kromě toho dokáže snad všechny brutálnější druhy zpěvu/vokálního projevu a nebojí se je všechny využít. Části s čistým vokálem jsou jeden z hlavních důvodů, proč se dají Akercocke zařadit do škatulky prog. Další důvod je moment překvapení.

Moment překvapení bych definoval jako skok z největší brutální řežby, kde jedou šílené bicí dvojšlapku, kytary hustí riffy, které by nezkušenému metalistovi/rockerovi přivodily krvácení z uší, a vokál se rovná takzvanému blití, do klidné části, kde vás uchlácholí klidný hlásek a jemná melodie kytary. Moment překvapení by se možná dal popsat také jako ta avantgardní část hudby Akercocke. Nikdo jiný si prostě nedovolí hrát rychlou dvojšlapku na bicí do téměř romantické části.

Nedokážu popsat jak zruční jsou instrumentalisté kapely, ovšem s jistotou můžu říct, že svoji práci dělají dobře. Bubeník jede rychlostí světla a jen málokdy se mu povede zastavit narozdíl od ostatních, kteří zvládají i pomalejší tempa. Kytarista nahazuje rychlá zběsilá i pomalá a melodická sóla a baskytara je většinou dobře slyšet a příjemně bublá. Kromě nástrojů a zpěvu můžeme slyšet ale i mnoho dalších zvuků, které dokreslují atmosféru.

Mluvené slovo, krákání havranů nebo ozvěna dupotu na chodbě nejsou jediné zvláštnosti, často se dostane i na, dovolím si říct, ambientní části. Celý první “song” “Black Messiah” je jakési hučení a šumění všeho druhu, stejně jako třeba outro ke skladbě “Summon the Antichrist”. Atmosféra ale není vždy jen temná, objevují se i orientální a tribal prvky, konkrétně v “Distant Fires Reflect in the Eyes of Satan”. Když už jsem u skladeb, vyzdvihnu největší pecky “Axiom” a “The Dark Inside”, ve kterých jsou všechny prvky a všechna esa, která jsem popsal. Brutality, melodie, překvapení, atmosférické prvky, sóla…

Zatím se z recenze může zdát, že deska je geniální bordel, která nemá chybu, ale opak je pravdou. Jsou i momenty, kdy prostě hudba začne nudit a já přestanu vnímat, jako například při skladbě “The Promise”. I přes pár slabších chvilek je to však výborné album a doporučuji ho všem “brutal-kompatibilním”, opravdu to není nic pro čajíčky (smích).


In Vain – Mantra

In Vain - Mantra
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Captivating Solitude
02. Ain’t No Lovin’
03. Mannefall
04. On the Banks of the Mississippi
05. Dark Prophets, Black Hearts
06. Wayakin (The Guardian of the Nez Perce)
07. Circle of Agony
08. Sombre Fall, Burdened Winter
09. Wayphearing Stranger [bonus track]

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Tak jsem se konečně dočkal! Debutová deska In Vain, „The Latter Rain“, s mými ušními bubínky svého času pěkně zamávala a od té doby jsem jen netrpělivě vyhlížel pokračovaní. I když to nakonec trvalo déle, než bylo původně plánováno (deska měla vyjít už loni v květnu), na „Mantra“ by se stejně vyplatilo čekat i 10 let. Je to totiž neuvěřitelná lahůdka. Nejdříve jsem myslel, že bude nemožné se „The Latter Rain“ vyrovnat či na něj alespoň patřičně navázat, ale stejně jako před třemi lety, i teď In Vain nakonec dokázali předčit veškerá má očekávání. A to bez toho, aby „Mantra“ byla kopírkou debutu. Naopak, jde si svou vlastní cestou, přesto však nese obdobné styčné body, díky nimž kapelu ihned rozpoznáte.

In Vain mají vlastně vše, co si jen člověk může u hudební skupiny přát. Jsou originální, sví, mají myšlenku a nápady. Jejich muzika má v sobě atmosféru a technickou zručnost zároveň. Nestojí na místě, ale vyvíjejí se a vždy jsou o krok napřed před posluchačem, který tak neví, co ho čeká o minutu později. Přesto všechno je deska navíc neuvěřitelně kompaktní. Písně se plynule přelévají z pomalých atmosférických vyhrávek do metalového nářezu, do něhož jsou naprosto přirozeně zapuštěna sóla, nepřeberné množství různých vyhrávek a v neposlední řadě i spousta různých, ale ve všech případech skvělých vokálů. To vše je podané s neuvěřitelnou lehkostí a nadhledem.

Hudba, jako je tato, se prostě nedá dost dobře popsat slovy. Možná to bude znít jako klišé, ale tohle prostě musíte slyšet, abyste pochopili, o čem mluvím. Jako příklad stačí uvést hned první skladbu „Captivating Solitude“, která je vskutku excelentní. Ve své podstatě se nejedná o nic extra složitého, přesto však píseň oplývá jen stěží uchopitelnou atmosférou, jejíž naléhavost během oněch sedmi minut neskutečně graduje. In Vain přes sebe umně skládají jednotlivé hudební vrstvy, nápady, malé detaily a jemné nuance, které všechny dohromady tvoří čiročirou nádheru.

„Problém“ je ale v tom, že by se to dalo říct o každé písničce z alba. Musím vytáhnout další recenzentské klišé, ale co skladba, to skvost. V tomto případě je to ale myšleno naprosto doslovně. Nuda se během poslechu nemůže dostavit ani na jedinou minutu. Jako by kapela ani toto slovo neznala. Právě naopak, „Mantra“ je zábava na dlouhé a dlouhé hodiny.

V minulém odstavci jsem tvrdil, že každá píseň je naprosto úžasná a má na desce své pevné místo, a to je beze zbytku pravda, přesto je zde jedna kompozice, kterou prostě musím vyzdvihnout. Jde o „Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)“. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, prostě nenacházím vhodná slova, kterými by šel popsat tento nepřekonatelný epos o severoamerických indiánech z kmene Nez Perce. Při klidné rozehře si jen představujete starého indiána, jak v noci, v záři ohně a při svitu hvězd vypráví příběh o dávných časech, které „jsou navždy ztraceny“, abyste se do nich záhy na několik příštích minut sami přenesli. Nemám slov, neznám dostatečných superlativ.

Pokud si někdo myslel, že prakticky dokonalá prvotina „The Latter Rain“ byla jen náhoda, „Mantra“ jej rychle vyvede z omylu. Tahle skupina je absolutní unikát. Opravdu jediní svého druhu. Nemám jinou možnost než to absolutně nejvyšší hodnocení.


Shadow Gallery – Digital Ghosts

Shadow Gallery - Digital Ghosts
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 23.10.2009
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Shadow Gallery, prog metal z Ameriky, pro naše čtenáře asi další z neznámých kapel, o které dnes bude vyprávět strýček Earthworm. Další jedinečná kapela, která je zvláštní hlavně sborovými zpěvy a vynikajícím vokalistou Mikem Bakerem. Počkat… vlastně byla zvláštní vynikajícím Mikem Bakerem. Ten totiž 29. října 2008 zemřel (R.I.P.) a nahradil ho Brian Ashland.

A jakže dopadl nováček v kapele? Moc dobře… Jeho hlas je hodně podobný tomu, co měl Mike Baker, Brian se asi taky trochu snaží znít jako on, navíc má i dobrý rozsah, takže zvládá hlubokého drsňáka i vysoký zpěv. Fanoušci Shadow Gallery by podle mě neměli být Brianem zklamáni.

Jaké máme další změny kromě zpěváka? Shadow Gallery měli vždy hlavně silné refrény a chytlavost a většinu tvorby táhnul hlavně Mikeův zpěv, instrumenty zůstávaly víc vzadu. Tentokrát ale jako by se kapela trochu bála kvůli ztrátě Mikea a přidala na riffážích, sólech příjemných na poslech a různých dalších vyhrávkách. Naopak se trochu ubralo na snadno zapamatovatelných refrénech, které vám budou znít v hlavě na každém kroku.

Zvuk kapely se také hodně změnil. Zdá se mi, že hoši trochu přitvrdili a také znějí moderněji. Modernizace ovlivnila hlavně sbory, které znějí úplně jinak už na první poslech, a celkově je album temnější a hutnější, pořád ale s tzv. Shadow Gallery feelingem.

Spousta lidí si myslelo, že s Mikovou smrtí zemřela i kapela, jenže ta se rychle oklepala a přichystala výtečné album, které sice není bez chybičky, ale ukazuje že nový zpěvák i zbytek kapely jsou vynikající hudebníci a že do budoucna s nimi máme ještě počítat.


Nokturnal Mortum – Голос сталі

Nokturnal Mortum - Голос сталі
Země: Ukrajina
Žánr: progressive folk / black metal
Datum vydání: 26.9.2009
Label: Oriana Music

Tracklist:
01. Пролог
02. Голос сталі
03. Валькирия
04. Україна
05. Моєї мрії острови
06. Шляхом Сонця
07. Небо сумних ночей
08. Біла вежа

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nokturnal Mortum jsou jednou z nejznámějších kapel a největších legend východoevropské blackmetalové scény, kam dále patří například jejich ukrajinští krajané Крода nebo Rusové Темнозорь. Všechny tyto tři skupiny (samozřejmě ale nejsou zdaleka jediné, na Ukrajině a v Rusku je podobných spolků mnohem více) jsou vcelku známé svými politickými postoji a myšlenkami, které, co si budeme povídat, inklinují „lehce doprava“. Těžko říct, jestli jsou tyto kapely opravdu přímo nacistické, nebo jsou „jen“ hodně zapálenými patrioty, jak samy tvrdí. Jak je to ale jak chce, nic podobného v této recenzi řešit nechci a ani nebudu. Rozebírat budu jen samotnou hudbu, nic víc, tak si to prosím uvědomte, než mne začnete peskovat za „propagaci nacismu“. Propagovat se bude jen výborná muzika, kterou Nokturnal Mortum, ať sou jejich názory jakkoliv kontroverzní, bezpochyby produkují. A pokud si náhodou myslíte, že to s těmito „alibi“ přeháním, tak nepřeháním. Už jsem viděl případy, kdy se antifáci sesypali na hudební zine, který si dovolil uveřejnit recenzi na album kapely podobného ražení. Toliko na úvod.

Novinka „Голос сталі“ přichází k posluchačům až v samém závěru roku, a to velmi nenápadně a v podstatě bez jakékoliv reklamy, navzdory tomu, že byla alespoň v jistých kruzích dost očekávaná. Každopádně už je placka venku a vaší pozornosti by určitě uniknout neměla, protože, minimálně co se hudební stránky týče, je o co stát (textovou stránkou se v případě Nokturnal Mortum já osobně radši moc nezaobírám, jednak jsou texty ukrajinsky a tomu já prd rozumím, ale hlavně jde o onu lehce pochybnou ideologii, která se mi tak trochu příčí).

Počátky Nokturnal Mortum se nesou spíše v blackmetalovějším ražení, ale mě jejich první dva počiny „Goat Horns“ a „To the Gates of Blasphemous Fire“ nikdy moc nebraly, takže jsem jim nikdy extra velkou pozornost nevěnoval, a protože to je už nějaký ten pátek, co jsem je slyšel, ani si pořádně nepamatuji, jak přesně zní. Co ale vím jistě, je to, že třetí album „Нехристь“ z roku 1999 je už omračující nahrávkou, která umně kombinuje surové blackmetalové železo s neodolatelně chytlavými folkovými vsuvkami. Jenže šest let je dlouhá doba, a tak se během této doby Nokturnal Mortum posunuli směrem dál od černého kovu a jejich čtyřka „Мировоззрение“ (známá také jako „Weltanschauung“) je takřka čistý folk metal s jen lehkou blackovou patinou. Ale co „Голос сталі“, které vychází po dalších čtyřech letech? Nutno říct, že s novinkou kapela opět pokračuje ve svém vývoji dopředu, jenže směrem, jaký bych si jen těžko kdy tipnul.

Úvodní instrumentální folkové intro „Пролог“ však víc klame, než navnazuje na věcí příští, protože po takovémto počátku jsem opravdu nečekal, že následující hodinka hudby bude vypadat tak, jak ve skutečnosti vypadá. „Пролог“ totiž mně osobně docela naznačoval, že „Голос сталі“ je prostě jen mladší dvojče „Мировоззрение“. Opak je však pravdou, přestože mi to tak na první poslech nepřišlo tak zřetelné. Nečekejte zase, že by Nokturnal Mortum hodili celou minulou desku za hlavu a začali skákat z žánru do žánru, vždyť jistá kontinuita byla v jejich diskografii vždy cítit, ale jde o to, že skupina své hudební myšlenky z „Мировоззрение“ obohatila o pro sebe dosud nevídané prvky a v důsledku tak sama sebe posunula směrem dál. Právě v tom spočívá onen vývoj na „Голос сталі“.

Nokturnal Mortum

Ani druhá „Голос сталі“ však ani v nejmenším nenaznačuje, co za „úlety“ bychom měli očekávat. Ve své podstatě se jedná o velmi dobrou písničku, která by se, snad až na občasné mocné závany z tábora nesmrtelné legendy Bathory, mohla klidně vyskytovat i na „Мировоззрение“. Takže svým způsobem jde o velice vkusný otvírák. Zato v hned následující „Валькирия“ cítím jistou podobnost s albem „Jilemnický okultista“ od Čechů Master’s Hammer (nedivte se, Master’s Hammer je podzemní legenda, zasvěcenými uznávaná po celé Evropě), aby se po přibližně čtyřech minutách zvrhla v předlouhé prog-rockové kytarové sólo, za nějž by se nemuseli stydět ani takoví Pink Floyd!

Čtvrtá skladba s hrdým názvem „Україна” je zase o kousek folkovější, avšak zdobí ji velice zajímavý zpěvný refrén. Překvapením je ale opět sólo, které je tentokrát čistě heavymetalové. Takový šok jako v předchozím případě to ale není. Každopádně, jedna z nejexperimentálnějších písniček přichází vzápětí. Po úvodním nástupu se „Моєї мрії острови“ zvrhne do další pasáže, jež jako by vypadla z dílny Pink Floyd, a když už myslíte, že vás nic nepřekvapí, objeví se klávesy à la Dark Tranquillity. Že je to všechno neuvěřitelné? Kdybych to neslyšel na vlastní uši, tak bych se také myslel, že ano.

Nokturnal Mortum

Jen pro pořádek, aby to nevypadalo, že Nokturnal Mortum pouze vykrádají velké množství žánrově rozdílných kapel a kousky z toho slepují dohromady, všechna použitá přirovnání jsou jen z mé hlavy, abych vám přiblížil, jak „Голос сталі“ zní. Ve skutečnosti bych to spíše než kopírováním nazval stejnými výrazovými prostředky zasazenými do zvuku a nálad Nokturnal Mortum. To nic ale nemění na faktu, že album je na poměry žánru dosti experimentální a velmi, velmi pestré, což je jenom dobře, protože se díky tomu řadí takové ty „hledačské“ desky, v nichž je neustále co objevovat, a které nezačnou nudit ani po velkém množství poslechů. Dokonce ani velká délka skladeb by vás neměla odradit, neboť skupina nemá problém s udržením posluchačovi pozornosti i za hranicí 10 minut.

Tak kde je tedy ten háček? Že by v přílišné roztříštěnosti nahrávky způsobené nepřeberným množstvím různorodých motivů? Omyl, dámy a pánové. I s tímhle si Nokturnal Mortum dokázali bez větších problémů poradit. Byť to možná zní jako protimluv, přesto všechno drží „Голос сталі“ pohromadě jako pevná skála. Žádný háček nehledejte, žádný tam není. Nokturnal Mortum prostě a jednoduše stvořili velkou nahrávku. Nic víc, nic míň. Přesto dávám „jenom“ devět bodů. Přece jenom tu fošnu poslouchám zatím jen pár dní (to ale nic nemění na tom, že jsem ji za jeden den zvládl otočit i sedmkrát a pořád mě to bavilo). Zeptejte se mě na „Голос сталі“ za nějaký ten rok a já vám povím, jak si doopravdy stojí.

Nokturnal Mortum

Co říct závěrem? Já myslím, že říkat již nemusím nic. Vše již totiž bylo řečeno v předešlém textu. A tak vám netradičně na konec doporučím ještě jednu skladbu, kterou jsem v předešlých řádcích nezmínil – nádhernou, závěrečnou „Біла вежа“. Tentokrát ale podle nevyzvoním, co za perly se v ní ukrývá, ať z toho taky něco máte. Snad jen prozradím, že je tato kompozice opravdu lahůdková a zároveň celé „Голос сталі“ završuje vskutku s noblesou.


Death – The Sound of Perseverance

Death - The Sound of Perseverance
Země: USA
Žánr: death / progressive metal
Datum vydání: 31.8.1998
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / twitter

Právě dnes je to osm let, co zemřel Chuck Shuldiner, takzvaný “otec death metalu”. Jeho kapela Death, ve které působil jako kytarista, zpěvák, zakladatel a vůbec hlavní mozek, byla (logicky) průkopníkem death metalu a je stále uctívána spoustou lidí. Jedinečné melodie a riffy, technické bicí, rychlá sóla, to všechno bylo stvořeno v hlavě Chucka Shuldinera. Tuto recenzi věnuji právě jemu a podle mě nejlepší desce jeho kapely – “The Sound of Perseverance”.

Začnu s vokály. Stejně jako se postupně vyvíjela hudba Death (od tzv. old school metalu se čím dál víc přesouvala k techničtější hudbě), se vyvíjel i Chuckův zpěv, growl, chrocht, říkejte si tomu, jak chcete. Na posledním albu se vokál vyvinul v jakýsi skřek, který možná každému nesedne, a kdo neslyšel, možná neuvěří, že by se to mohlo hodit k hudbě na albu, ale kupodivu všechno dokonale sedí. K vokálům patří samozřejmě texty a rád bych vám o nich něco řekl, bohužel jsem je ale nezkoumal.

Pravděpodobně nejúžasnější prvek na albu je kytara. Rychlé riffy přecházejí do pomalejších, melodičtější vyhrávky se mění v hoblování. Dojde i na akustickou kytaru v instrumentálce “Voice of the Soul”, která je možná jedna z nejlepších instrumentálních skladeb vůbec. Často dochází i k harmoniím dvou kytar, například v už zmíněné instrumentálce. Nakonec neskutečná sóla, která možná obyčejný smrtelník nedokáže tolik ocenit, ale každý kytarista u nich určitě má erekci (snad nejsem sám (smích)).

Pravděpodobně nikdy nepochopím bicí na této nahrávce. Ještě jsem neslyšel nic tak technického, bláznivé rytmy, které ale dávají smysl, určitě na prvních pár poslechů zní šíleně, možná i trochu jako absolutní bordel. Opravdu, když to poslouchám, nezdá se mi, že by bubeník měl jenom dvě ruce. Samozřejmostí je ale i rychlá dvojšlapka, bez které by to nebyl death metal (smích).

Zbývá ještě poslední nástroj – baskytara. Když je slyšet, je radost ji poslouchat, jenže docela často hodně zaostává za kytarami, co se týče hlasitosti. Nemůže za to produkce, ta je čistá, jako kdybyste na ni použili Vanish (skvrn a špíny se zbavíš). Deska je absolutně bez jakéhokoliv ruchu nebo snad nečitelného riffu, jako v některém black metalu (nic proti blacku).

Takže, první chyba na zdánlivě bezchybné desce je příliš tichá baskytara. Je ještě něco, co kazí desítkové hodnocení? Možná občas příliš natažené skladby, ale jako správný hardcore fanda musím dodat – jen trochu. A poslední věc co je špatně, je to, že poslední skladba, která zazní při poslechu tohoto geniálního díla, je cover Judas Priest. Nic proti Judas Priest, jejich hudba mi šmakuje, ale přece jenom mohl být trošku lepší finiš.


Pain of Salvation – Linoleum

Pain of Salvation - Linoleum
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 16.11.2009
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jste připraveni na recenzi, kde si nemůžete být jisti ničím? Nevím, asi nedokážu zkritizovat cokoliv, co Pain of Salvation vydají, i kdyby to bylo bůhvíco. Tato kapela je moje srdcovka a na novinku jsem se těšil jak hladové děcko na mámin prs. Po “Scarsick”, které mě pořád moc nechytlo (oproti ostatním kouskům), jsem se bál kterým směrem se Pain of Salvation vydají. Podle Daniela Gildenlöwa se na novince pokusil přiblížit zvuku 70. let, který si ale nedokážu představit, takže hodnotit nemůžu. Co ale můžu říct hned je, že narozdíl od “Scarsick”“Linoleum” chytlo už na první poslech a nepustilo a asi ještě dlouho nepustí.

Jaké jsou změny? Asi hlavní novinkou je, že v hudbě se klade větší důraz na riffy, kytara a další nástroje mají trochu větší slovo a hlavním tahounem už není tolik zpěv. Zpěv se taky trochu změnil, Daniel má ještě větší rozsah než dřív a dokonce si občas i pořádně zařve/zascreamuje/zaburácí. Noví spoluhráči odvádějí velmi dobrou práci a člověk by asi nepoznal, že nastaly změny v personálu. A nakonec bych chtěl pochválit produkci, která je čistá, jak jen to jde, a basa je slyšet excelentně a není “nástroj, co tam asi je, ale nikdo o něm neví” jako u Slayer.

Jelikož je na EP jenom šest skladeb, po dlouhé době prozkoumáme každou z nich jednu po druhé. Máme šest tracků, přičemž čtyři z nich jsou skladby z alba “Road Salt”, na které se bude čekat velmi obtížně, a dva jsou bonusy – kecání ve studiu a cover skladby “Yellow Raven” od Scorpions. Já osobně jsem si je rozdělil ještě trochu jinak, protože “If You Wait” je spíš intro k nějakému songu, co bude na albu, a přestože se poslouchá docela dobře, není to tak plnohodnotná skladba jako “Linoleum”, “Mortar Grind” a “Gone”.

EP začíná právě titulním songem, který odkrývá všechny změny a předvádí super riffáž a chytlavost. Skladba je na poměry Pain of Salvation celkem tvrdá a rocková a nesnaží se, stejně jako zbytek alba, plout do rapu nebo hiphopu, což mi trochu vadilo na “Scarsick”. Následuje “Mortar Grind”, asi nejagresivnější skladba, ve které Daniel nejvíc řve a je znát, že do toho jako vždy dává všechno. Dále následuje krátká, pomalá balada “If You Wait”, která, jak jsem již zmínil, pravděpodobně slouží jako nějaké intro. Po ní konečně přichází největší pecka “Gone”, která je asi nejtradičnější a taky se do ní nejhůř dostává. Obsahuje všechno, co od Pain of Salvation člověk může chtít.

Pátá “skladba” je (celkem) vtipné kecání kapely ve studiu o bonusech, co přidá na album (členové chtějí přidat své vlasy). A nakonec cover “Yellow Raven” od Scorpions, který geniálně zakončuje celé EP. Sice to není jejich vlastní tvorba, ale zní prostě skvěle. Jak teď budu hodnotit? Tak zaprvé uberu bodíky za “Bonus Track B”, protože dvakrát to vtipné je, ale napotřetí už ne a sáhnout do kapsy a přepnout na další skladbu mě stojí velké úsilí (smích). Taky uberu bodíky za to, že udělali moje čekání na “Road Salt” ještě horší. Suma sumárum to bude subjektivních srdcařských 8/10.


Dream Theater – Black Clouds & Silver Linings

Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 23.6.2009
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. A Nightmare to Remember
02. A Rite of Passage
03. Wither
04. The Shattered Fortress
05. The Best of Times
06. The Count of Tuscany

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už je to nějaký čas, co jsem nasliboval recenzi na novou desku Dream Theater, a taky už to bude pár neděl, co album spatřilo světlo světa. Jak ale moudré tetky praví – dočkej času jako husa klasu! Tak ale teď k věci – fandové této bandy, stejně jako vždy před vydáním nové desky, diskutovali o tom, jestli bude něco nového, jestli to bude tvrdší, jestli se vrátí ke kořenům, jestli to bude nuda, jestli to bude to samé, co už jsme slyšeli předtím, a tak dále, a tak dále. Tento kousek je asi nepotěšil. Nebudu to nechávat na konec, vlivy (dokonce i víc než to) z jejich předchozích počinů vám dýchají na záda každou chvíli. Dokonce se mi u některých částí zdá, že „tenhle riff už na nějakém albu měli“.

Tím se dostáváme ke čtvrté skladbě – „The Shattered Fortress“. Je to pátá a poslední píseň, která se věnuje léčení z alkoholové závislosti bubeníka Mikea Portnoye. Celý příběh je rozdělen do dvanácti částí a název má „Twelve-Step Suite“. Problém je v tom, že první song „The Glass Prison“ na albu „Six Degrees of Inner Turbulence“ byl skvělý, další část „This Dying Soul“ z něj vzala pár riffů, pár nových přidala, „The Root of All Evil“ udělalo to samé, pak znovu a znovu a vzniklo z toho „The Shattered Fortress“. Kolosální hybrid, který kombinuje v sobě snad všechny dobré části starších songů. Ty songy byly super, proč by se mi neměla líbit procházka po starších albech s třešničkou na dortu? Nebudu dělat, že mi vadí, že je to opakování a vykrádání sebe sama.

Další zajímavá část je otvírák „A Nightmare to Remember“, který měl mimochodem živou premiéru právě u nás, v Praze. Začíná hutnými tvrdými riffy a po chvíli poznáváme styl starých dobrých Dream Theater. Portnoy bubnuje opravdu zběsile, pořád ale technicky a přesně, Petrucci sází do hlav riffy a sóla, tomu přizvukuje Rudess s klávesami a Myung do toho hučí baskytarou. Musím pochválit LaBrieho, na albu podává velmi dobrý výkon stejně jako na koncertu. Ovšem mě absolutně neberou vokály, asi trochu zkreslené, o které se postaral Mike Portnoy a které se docela dost vyskytují právě v „A Nightmare to Remember“. Ta je o autonehodě, kterou prožil John Petrucci (kytarista).

Dále máme „A Rite of Passage“, kterou jsme taky měli možnost slyšet naživo, která ale hodně staví na chytlavosti refrénu, jinak nemá kromě jednoho riffu a sóla moc co nabídnout. Sice je to vůči Portnoyovi nefér, ale vůbec mě nevzala „The Best of Times“, kterou napsal svému umírajícímu otci. Srdceryvná balada plná vzpomínek na otce bohužel nezískala moje sympatie. Další balada „Wither“ není špatná, ale zase není úplně kulervoucí. Nejlepší na albu je ale epos „The Count of Tuscany“. Tahle píseň by měla být společně s několika dalšími definicí Dream Theater – má všechno, co od nich může člověk chtít. Riffy, změny tempa, chytlavý refrén, zajímavý příběh, dobrá sóla a vůbec instrumentální části, klidnou pasáž a finále, které postupně graduje. Excelentní.

Album rozhodně není perfektní. I když se mi „The Shattered Fortress“ líbí, nemůžu zapřít podobnosti v ostatních písních a to už by se stávat nemělo. Epická „The Count of Tuscany“ je výtečná, pak jsou na albu i dobré písně, pak dobré části v horších písních a pak nuda. Opravdu velcí fandové asi zuří, pro mě to zas tak špatné není a pro někoho, kdo do Dream Theater teprve proniká nebo k nim nemá takový vztah, je to asi skvělý odrazový bod a přinejmenším dobré rockové/metalové album.


Symphony X – Paradise Lost

Symphony X - Paradise Lost
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 26.6.2007
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Oculus ex inferni
02. Set This World on Fire
03. Domination
04. The Serpent’s Kiss
05. Paradise Lost
06. Eve of Seduction
07. The Walls of Babylon
08. Seven
09. The Sacrifice
10. Revelation (Divus pennae ex tragoedia)

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

„Ztracený ráj“ aneb „Paradise Lost“ je epická báseň Johna Miltona, která pojednává o vyhnání Adama a Evy z ráje. Michael Romeo, kytarista a hlavní mozek americké power/progressive metalové smečky Symphony X, se rozhodl zpracovat toto dílo do koncepčního alba a v roce 2007 spatřilo „Paradise Lost“ světlo supermarketů a e-shopů.

Bylo to moje první album Symphony X a já se toho trochu bál, protože je tato skupina často srovnávána s Dream Theater, a tak jsem si myslel, že to bude jen nějaká laciná napodobenina a nečekal jsem od toho vůbec nic. Nevím, proč jsou tyto dvě kapely srovnávány, protože spolu nemají, kromě množství skillu v rukou instrumentalistů a zlata v hrdlech vokalistů, společného vůbec nic. Moje nadšení začalo hned s designem desky, obálka je vážně super a já jen doufal, aby byl obsah alespoň stejně tak dobrý.

S odstupem času a znalostí jiných desek Symphony X můžu říct, že na posledním albu celkem dost přitvrdili a že „Paradise Lost“ je spíš power než prog, ale nijak to celku neškodí. Romeo a spol. vytváří chytlavé melodie a refrény, jež ještě dlouho budou znít v hlavě – pomocí techničnosti hraní a zabijáckých riffů, které nutí házet hlavou. Po epickém a při prvním poslechu jistě zbytečném a nudném intru „Oculus ex inferni“ přichází konečně ta chvíle, která většinu posluchačů dostane do kolen.

Skladba „Set This World on Fire“ má všechno, co by skladba kapely typu Symphony X měla mít – je tvrdá, melodická, lehce zapamatovatelná, chytlavá a pořádně vám nakope prdel. Takovéto hvězdné ingredience má většina písní na albu. Ale zpátky k intru. Po několika posleších ho možná stále budete považovat za zbytečné, ale možná ho budete milovat – je to totiž fantastický způsob, jak vás nažhavit, než se na vás vrhne ta pravá smršť, a navíc je v něm skryto spousta vyhrávek lahodných pro ucho.

Síla a energie je něco, co po celou dobu jen tak nezmizí a dokáže vás pořádně nabít. Většina songů překypuje energií, co dává skupina do hraní, a vrcholí v kytarových / klávesových sólech, které začnou vždy v tu správnou chvíli a jsou opravdovou třešničkou na dortu každé skladby. Všechno se ale nepohybuje jen v rychlých nebo středních tempech, na albu jsou i dvě balady, titulní „Paradise Lost“ a „The Sacrifice“. Zpěvák Russell Allen zpívá excelentně a dává do toho všechno, obzvlášť v „Paradise Lost“ předvádí velmi emotivní výkon.

Všichni členové kapely předvádí svoji virtuozitu společně ve skvělé harmonii a v celku tvoří mistrovské dílo. Kytarové riffy jsou tvrdé, ale ve skutečnosti Romeo nepotřebuje ani moc velké zkreslení, aby to všechno znělo dobře. Kytara zní téměř čistě, stejně jako ostatní nástroje ve vynikající produkci, kterou, aby toho nebylo málo, zajistil sám Michael Romeo. Klávesák Michael Pinella výtečně doplňuje Romea při jeho riffech a sólech, občas si taky zasóluje a můžu říct, že je to souhra stejně výtečná jako u kouzelníčků Rudesse a PetruccihoDream Theater.

A jsme u konce, tam kde recenzent neví co napsat. „Paradise Lost“ je absolutní chuťovka, omračující, brutální, melodická, paraziticky chytlavá, emotivní, zapamatovatelná a vůbec skvělá. Hlavně je taková, že nechytne jen zatvrzelého milovníka progresu, ale jakéhokoliv dalšího rockera / metalistu, a také je to výborný záchytný bod pro nové posluchače Symphony X.


Dream Theater, Cynic

Dream Theater
Datum: 30.6.2009
Místo: Praha, Tesla Aréna
Účinkující: Cynic, Dream Theater

Dream Theater, legendární kapela z oblasti progresivního metalu, se rozhodla navštívit Prahu a podpořit tak svoji novou desku “Black Clouds & Silver Linings”. Koncert se uskutečnil v nemalé Tesla Areně.

Hlavním hvězdám předskakovali pro některé také legendární Cynic, kteří začali chvíli před osmou hodinou. Zaznělo intro, které poukázalo na duchovní prvky, které jejich hudba obsahuje. Čekal jsem, že moc lidí Cynic nebude zajímat a spíš půjdou na pivko, připravovat se na Dream Theater, ale kupodivu se dostavilo dost lidí. Kapela postupně zahrála celou novou desku “Traced in Air” a přihodila dva fláky ze starého “Focus”. Novou desku jsem ještě neslyšel, tak jsem většinu vystoupení koukal s otevřenou pusou a jen tak poslouchal. Cynic mě osobně potěšili absencí “robo hlasu” , který mi na jejich deskách vadí, a rozhodně si tím přilepšili.

Cynic sice hráli dobře, ale nikdo se už nemohl dočkat hlavní hvězdy. Hala se během pěti minut solidně zaplnila, i když 100% vyprodáno nebylo. Publikum šílelo, čekání bylo neskutečné, a když se rozeznělo intro, přehlušil ho orgasmický řev diváků. Kapela koncert odstartovala songem “In the Presence of Enemies Pt.1” (zpěvák James LaBrie tedy přišel až o několik minut později po zbytku kapely :-)), která byla super, ale mě 100% dostali až druhou “Beyond This Life”, která je jedna z mých oblíbených.

Kapela jela bez keců, bez přestání, hezky jeden song za druhým. Následovala vypalovačka “Panic Attack” z alba “Octavarium” a po ní velké překvapení – světová premiéra songu “A Nightmare to Remember” z nové desky živě. Nové album vlastně není nic extra, ale songy z něj naživo působí fantasticky.

Setlist Dream Theater:
01. In the Presence of Enemies Pt. 1
02. Beyond This Life
03. Panic Attack
04. A Nightmare to Remember
05. Hollow Years
06. Constant Motion
07. Erotomania
08. Voices
09. A Rite of Passage
10. The Spirit Carries On
11. As I Am
– – – – –
12. Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper / Learning to Live / The Crimson Sunset

Skladba “Hollow Years” byla určitě jeden z nejlepších momentů koncertu. Výtečná balada, kterou zpívali skoro všichni v hale. Diváci se trochu zapojili i při řvaní “Constant Motion” ve stejnojmenném songu. Hlasivky naopak odpočívaly při instrumentální “Erotomania” a k ní patřící “Voices”, po které přišel song z nového alba – “A Rite of Passage”.

Další balada “The Spirit Carries On” ukázala, že kapela není jen stroj na dokonalé hraní bez emocí, jak se o ní říká, a LaBrie taky překvapil skvělým výkonem, vlastně skvěle odzpíval celý koncert, bylo vidět, že je ve formě. Nicméně tato balada byla další, u které se publikum pořádně prozpívalo. Někdy v této části koncertu na chvíli odešel bubeník Mike Portnoy a vrátil se oblečený ve sparťanském hokejovém dresu. Následovala vypalovačka “As I Am”, po které kapela zalezla do útrob haly, aby se vyhecovaná křikem fanoušků vrátila o pár minut zpět a vytasila míchanici “Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper” / “Learning to Live” / “The Crimson Sunset”. V první části při skladbě “Metropolis” jsme se dočkali dloooouhého sóla kytaristy Johna Petrucciho s klávesákem Jordanem Rudessem, jež bylo pro mě vrcholem koncertu a užil jsem si ho stejně jako hudebníci. Celý koncert trval něco kolo dvou hodin a určitě to byl životní zážitek. Kdo neviděl, o hodně přišel.


Dream Theater – Images and Words

Dream Theater - Images and Words
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 7.7.1992
Label: Atco Records

Tracklist:
01. Pull Me Under
02. Another Day
03. Take the Time
04. Surrounded
05. Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper
06. Under a Glass Moon
07. Wait for Sleep
08. Learning to Live

Hodnocení: 9,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dream Theater, známá kapela hrající progresivní metal, vystoupí 30. června v Praze a já jsem se na její počest rozhodl sepsat recenzi k jejímu albu “Images and Words”. “Proč zrovna ‘Images and Words’,” ptáte se, “vždyť je tu nová deska!” Jenže nová deska vyjde až 23. června a to by nestačilo mlsnému recenzentovi k několikanásobnému poslechu a sepsání recenze, když má tolik jiné práce jako například nalejvání se. A navíc, “Images and Words” je deska superklasická. Ale před samotnou recenzí krátká předmluva.

Dne 2. června se malý Earthworm rozhodl napsat tuto recenzi, a jelikož zrovna nemohl večer spát, sednul si, vzal tužku a papír a psal. Psal a psal, až popsal tři strany A4, a tak každý, kdo s jeho sáhodlouhou recenzí vydrží, má u něj velké plus. A kdo nevydrží, ten má mínus. A kdo nedočetl ani sem, je hloupý špindíra a měl by se smažit v nebi :)

“Images and Words” je kultovní album, u kterého leží počátky moderního progmetalu. I když Queensrÿche nebo Fates Warning byli první, co zkoušeli zkombinovat Black SabbathRush, na tomto albu to Dream Theater přenesli na vyšší úroveň. Opravdu, dá se říct že z “Images and Words” si bere inspiraci většina progmetalového klání, například i Cynic nebo Savatage.

Dream Theater jsou mistry svého řemesla, tedy heavy metalu, a pro mě jsou jednou z nejtalentovanějších kapel na světě, hlavně instrumentálně. Techničnost jejich hraní, komplexnost písní a neskutečný hlas Jamese LaBrieho tvoří kombinaci, na kterou může být Amerika hrdá. Cesta těchto mistrů (i přes pár změn klávesáka), začala právě albem “Images and Words”.

Je to sice až druhé album Dream Theater, ale poprvé na něm můžeme slyšet pravé přednosti kapely. Na rozdíl od předchůdce “When Day and Dream Unite” jsou skladby delší a komplexnější, ale hlavní je změna vokalisty Charlese Dominiciho, ten se totiž věkově ke skupině nehodil, byl o deset let mladší než ostatní. Byl nahrazen již zmiňovaným Jamesem LaBriem, který se stal jedním z klíčových faktorů a poznávacích znamení Dream Theater. Někteří právě kvůli jeho hlasu skupinu odsuzují, ale on je taky jeden z důvodů, díky nimž byli Dream Theater po “Images and Words” katapultováni do výšin. Samozřejmě by se neobešel bez neuvěřitelných výkonů kytaristy Johna Petrucciho, bicmena Mika Portnoye, basáka Johna Myunga a tou dobou klávesisty Kevina Moora.

Otvírák “Pull Me Under” je asi nejklasičtější skladba Dream Theater vůbec a byla první, kterou jsem od nich slyšel. Je to osmiminutová píseň plná tvrdých riffů, chytlavých melodií a skvělé práce jednotlivých instrumentů, všechno do sebe skvěle zapadá a tvoří fantastickou kombinaci. Je to tak klasická skladba, že kdybych měl vytvořit přirovnání, asi bych řekl, že je to něco, jako je “Master of Puppets” pro Metallicu nebo “Run to the Hills” pro Iron Maiden. Je to také skvělý příklad toho, jak vytvořit song, který se bude líbit i zatvrzelému deathmetalistovi, i někomu, kdo o metalu nemá ani ponětí, nebo s ním začíná. Každý si na konci řekne: “Tak tohle bylo sakra dobrý!”

Nálada se najednou úplně změní s nástupem “Another Day”. Dream Theater se rozhodně nebojí experimentovat a odklánět se od metalu. Možná to tak zpočátku nevypadá, ale je to dobrá skladba, po pár posleších se určitě každý přistihne, že si v duchu zpívá s písní :) Atmosféru skvěle doplňuje saxofon, kvůli němuž tuto skladbu někteří fanoušci odsuzují.

Další dlouhá, nepopsatelně krásná skladba nese název “Take the Time”. Začíná bicími, přidá se tvrdá kytara, slyšíme pár riffů a vyhrávek, pak se ozvou klávesy, nahodí fantastické sólo a dál se v rytmu basy dostáváme k jazzové části… a to je teprve prvních 60 sekund, ještě je před námi dalších 7 a půl minuty. Nedá se to moc dobře popsat, děje se zde najednou tolik věcí a můžeme slyšet tolik vlivů, že je pro recenzenta problém najít ta správná slova, protože toto se děje ve většině skladeb Dream Theater. Nedá se říct: “Je to něco jako…” Tato skladba je trochu jazzová, bluesová, metalová, chytlavá, ale komplikovaná, technická a podrobnější popis by byl opravdu na dlouho. Instrumentálně tento song řadím k nejlepšímu, co Dream Theater stvořili. Dejte “Take the Time” čas a rozhodně nebudete litovat.

“Surrounded” je další, a i když není moc dlouhá, nic jí to neubírá. Začíná pomalu, piano hraje, LaBrie se přidává se zpěvem, klidným a pomalým a brzy nastává exploze do jazzovité písně. Dream Theater opět dokazují, že i když to nezní jako metal, zní to dostatečně dobře na to, aby to zaujalo i metalistu.

Následuje pravá klasika Dream Theater, a kdo říká, že ne, ať roztrhne svou průkazku “fanoušek hudby”, protože si k nim nezaslouží patřit :) Řeč je o “Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper”. Je to metalová jízda plná riffů, skvělého bubnování (u některých části je těžké i poklepávat nohou do rytmu), změn nálad a skvělé instrumentální části. Poslech této skladby je další nepopsatelný zážitek. Poslechněte si to, rozhodně těch devět minut neutratíte zbytečně.

Album neztrácí páru ani při “Under a Glass Moon”, ve které je jedno z nejlepších kytarových sól vůbec. LaBrie zase ukazuje emoce, které do zpěvu dává, a kromě Petrucciho sóla je v písní opět spousta riffů, které by někomu vystačily i na několik písní.

“Wait for Sleep” je taková chvíle oddechu, krátká klávesová skladba, doprovázená pouze LaBrieho zpěvem, který se k pianu skvěle hodí, a i přesto, že je to tak krátký kousek a skončí tak rychle, jak začal, skvěle se na album hodí.

Dostat se do “Learning to Live” chvíli trvalo. Zní úplně jinak než zbytek desky, což by bylo v pořádku, protože na tomto albu nezní nic jako to druhé, ale “Learning to Live” se zdá být úplně někde jinde. Dlouhé songy Dream Theater většinou bývají tvrdší, tento kousek je spíš baladičtější, možná proto není tak lehké se do něj dostat a zapamatovat si ho. Právě za tento song ubírám půl bodu.

“Images and Words” je pro mě velmi zásadní album, protože jsem díky němu našel zálibu v prog metalu (což je momentálně můj nejoblíbenější styl), pro který je to také velmi zásadní album. Asi je to také nejlepší deska pro seznámení s Dream Theater. Obsahuje skladby všech délek a stylů od pianovky “Wait for Sleep” až po tvrdý epos “Metropolis” a ukazuje, proč je tato kapela po celém světě tak milována. Takže radím každému: zapněte YouTube, pusťte si “Pull Me Under”, “Take the Time” nebo dokonce “Metropolis Pt.1” a užívejte si. Nebo možná ještě líp, běžte a kupte si to album!