Archiv štítku: progressive metal

Pain of Salvation, Beardfish

Pain of Salvation
Datum: 26.10.2010
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Beardfish, Pain of Salvation

Srdcovka jaxvině. Přesně to jsou pro mě Pain of Salvation, prog metalová skupina, která poprvé zavítala do Čech, aby nás všechny obšťastnila svojí geniální hudbou. Přivezli si s sebou i švédské Beardfish, své prog rockové krajany, kteří se specializují na zvuk à la 70. léta, což se výborně hodí k poslední desce Pain of Salvation. Právě Beardfish měli začínat v 19:00, jenže co se nestalo, tou dobou ještě byly brány Futurum zavřené. Asi 20 minut jsem přešlapoval na chodbě u hlavního vchodu, stejně jako dost dalších fanoušků, a celá naše smečka byla vpuštěna dovnitř někdy před čtvrt na osm.

Čas posunutý o hodinu mi ještě umožnil chvilku překračovat na místě a vypít si jednu rundu Gambrinusu. V osm hodin už se na podiu objevili Beardfish, parta absolutních sympaťáků, která byla určitě tou nejlepší volbou pro předkapelu. Spousta lidí se určitě musela nudit, jejich hudba rozhodně není jednoduchá a orientovat se v ní na první poslech musí být peklo, zvlášť když zahráli šest skladeb během asi 50 minut. Já jsem byl naštěstí dobře připraven a každou minutu jsem si užíval. Chyběla mi sice moje oblíbená skladba “South of the Border”, ale i tak to bylo skvělé vystoupení. Všichni pařili, co to šlo, hlavně baskytarista. Někdo si mohl říct, že to byl zhulený Ježíš, nejvíc se mi ale honilo hlavou, že on je důvod, proč se jmenují Beardfish. Zpěvák někdy ve výškách nezvládal a nasadil řev, ale dojem to nekazilo. Na konci vystoupení nám Beardfish předvedli skladbu z nového alba, které se má na pultech ukázat někdy v příštím roce, a jsem si jist že se nemůžu dočkat.

Pěkně nažhavený z předchozího vystoupení jsem se už jenom těšil, jak za pár minut naskočí Pain of Salvation na pódium a úplně mě zmasakrují. Jenže, chybička se vloudila. Čekání se protáhlo asi na tři čtvrtě hodiny a spousta fanoušků už si rvala vlasy. Naše stání a nicnedělání bylo ještě podpořeno nějakými disco vypalovačkami, které zněly i na tento žánr dost nekvalitně, prostě tři čtvrtě hodinka na sebevraždu.

Setlist Beardfish:
01. Awaken the Sleeping
02. The Hunter
03. Destined Solitaire
04. Until You Comply
05. Without You
06. [nová skladba]

Jenže pak to přišlo. Z reproduktorů se ozvala skladba “Remedy Lane” ze stejnojmenného alba a z něj potom i první dvě skladby na sebe navazující – “Of Two Beginnings” a “Ending Theme”. Fanynky se po chvíli s orgasmem válely po zemi. Všichni věděli proč – Daniel Gildenlöw, hlavní mozek kapely, stejně jako jeho hlas, který je kurevsky mocný, a navíc je to docela fešák [teď ses prokecnul, Worme – pozn. H.]. Hlavní postava celého večera si koncert užívala a možná trochu masírovala svoje ego. Mnoha fanouškům to vadilo, jak jsem zjistil díky diskuzím na internetu. Ale proč? Kdybych dokázal to co on a pode mnou stála spousta lidí, o kterých bych věděl, že mě “žerou”, taky bych si to užíval a vtipkoval. Ano, při jednom momentu to už byla trochu přeháňka, ale o tom později.

Mezi skladbami si vybral snad každý, i kdyby měl oblíbené jen jedno z alb. Po skladbách z “Remedy Lane” nastoupila debutovka s “People Passing By” a z prvního alba později zazněla i “Winning a War” (s intrem “Welcome to Entropia”). Zástupce mělo v setlistu i nové album “Road Salt” – stejnojmennou skladbu, mezihru “Of Dust”, geniální “No Way” (jeden z vrcholů večera) a “Linoleum”. Při poslední jmenované skladbě si kapela s fanoušky chvíli pohrála a po prvním zahrání riffu všichni měli jásat a zvedat ruce. Daniel nejprve dělal nespokojeného, pak přemlouval všechny včetně barmanů a napotřetí už byl spokojen. Pro některé známka egoismu, já se skvěle bavil.

Setlist Pain of Salvation:
01. Remedy Lane
02. Of Two Beginnings
03. Ending Theme
04. People Passing By
05. Linoleum
06. Ashes
07. Diffidentia
08. Welcome to Entropia
09. Winning a War
10. No Way
11. Road Salt
12. Of Dust
13. Kingdom of Loss
14. Falling
15. The Perfect Element
– – – – –
16. Hallelujah [Leonard Cohen cover]

Po “Linoleum” jsme si mohli vychutnat dvě z nejlepších skladeb Pain of Salvation vůbec. Nejprve “Ashes” s alba “The Perfect Element”, jejíž refrén zpíval snad každý, a potom fantastickou “Diffidentia (Breaching the Core)” z desky “Be”, jež je pro mne jedno z nejlepších alb všech dob. Ke konci přišel čas i na zástupce z alba “Scarsick”, “Kingdom of Loss”. Jelikož jsem už jakž takž věděl, co mě bude čekat, tušil jsem, že přijede připravený stolek à la politický projev, ze kterého nám má Daniel kázat (to je ta přeháňka), ale byl jsem překvapen. Místo stolku, který asi byl mimo provoz, se Daniel musel prodrat publikem a stoupnout si na stůl uprostřed klubu, odkud odzpíval celou skladbu. Škoda, že většina lidí se koukalo na opačnou stranu od kapely, kytarista Johan Hallgren tam předváděl parádní výkon.

Když už jsem nakousnul kytaristu, podíváme se na členy kapely. Johan Hallgren byl zřejmě tradičně, jak známe z DVD “Ending Themes”, bez trika a šklebil se na diváky, co jen to šlo. Po Gildenlöwovi jistě druhý největší sympaťák. To se rozhodně nedalo říct o baskytaristovi se jménem Per Schelander. Jeho vzhled mě až odpuzoval, culíček a obrovské nevkusné brýle mě chvíli nechaly na pochybách o jeho pohlavní příslušnosti. Klávesák se možná tvářil trochu zle, ale asi toho měl moc na práci. Bubeníka jsem bohužel téměř nespatřil, takže mi nějak zmizel z paměti. Všichni podávali výtečný výkon, a to i pěvecký, ten večer byly takzvané backing vocals dost slyšet.

Jediné chybky byly technické, sem tam se mikrofon rozhodl, že se ohne níž, někdy kytara kvůli pedálům jela moc tiše… Každopádně zvukař má můj obdiv, ten večer bylo vše slyšet skvěle, to se často nevidí/neslyší. Ale zpět k dění na pódiu. Poslední dvě skladby z alba “The Perfect Element I” byly i poslední dvě na koncertě. Instrumentální “Falling” a 10+ minutová titulní skladba byly opravdu kulervoucí, a jak je u tohoto finiše zvykem, po dohrání posledního tónu ještě chvíli posluchač sedí s otevřenou pusou. Tady to dlouho nevydrželo, fanoušci začli volat kvůli přídavku téměř ihned a po pár minutách jsme ho přeci jen dostali.

Přišel Daniel a začal nás přemlouvat, ať se posadíme, že už jsme stáli dost dlouho a že si trochu zarelaxujeme. Trvalo docela dlouho, než se podařilo všechny usadit (“Vy tam vzadu, co jenom procházíte, sedněte si, klidně procházejte dál, ale seďte! A vy u toho sloupu se neschovávejte za bundou, vidím že nesedíte!”) a potom jsme ještě chvíli poslouchali vtipný meditační projev doprovázený akordy, díky kterým už každý věděl, že zazní skladba “Hallelujah” od Leonarda Cohena (asi po sedmi minutách povídání a stejných akordů – “Tomu už z toho musí dost hrabat co?”). Opravdu jsem netušil, že se na koncertě tak nasměju.

Nakonec se Daniel rozezpíval, stejně jako celý sál při refrénu a v půli songu se posadil na pódium i zbytek kapely. Atmosféra byla vážně fantastická, přišel jsem si jako hipík a měl jsem všechny rád. Bohužel to jednou muselo skončit, a tak se po “Hallelujah” kapela rozloučila a já jsem plný zážitků opustil Futurum. Byl to jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) koncertů, na kterých jsem kdy byl, a myslel jsem si, že se z toho zážitku nevzpamatuju a hipícká nálada mi zůstane navždy. Jenže o dva dny později jsem šel… ne, o tom vlastně až příště.


Nevermore – The Obsidian Conspiracy

Nevermore - The Obsidian Conspiracy
Země: USA
Žánr: progressive / groove metal
Datum vydání: 31.5.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Termination Proclamation
02. Your Poison Throne
03. Moonrise (Through Mirrors of Death)
04. And the Maiden Spoke
05. Empriness Unobstructed
06. The Blue Marble and the New Soul
07. Without Morals
08. The Day Yout Built the Wall
09. She Comes in Colors
10. The Obsidian Conspiracy

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nevermore se po pětiletém albovém půstu vyplněném jedním DVDčkem a sólovkami hned dvou členů opět vracejí s novým studiovým počinem „The Obsidian Conspiracy“, což je, pokud se nemýlím, ta je nejdelší odmlka v historii kapely. Ve vzduchu tím pádem visí vcelku jasná otázka, a sice jestli se ona pětiletka nějak promítla do nového materiálu, neboli – kulantněji řečeno – kam a zda vůbec se Nevermore na své aktuální nahrávce posunuli.

A nutno hned ze začátku říct, že jakékoliv zásadní stylové kotrmelce se samozřejmě nekonají, Nevermore v podstatě „jen“ pilují a opracovávají tu svojí, do jisté míry vlastně i vcelku originální hudební formulku, a i „The Obsidian Conspiracy“ tak obsahuje lehce rozpoznatelný, avšak jen těžko zařaditelný koktejl ne-power-metalového power metalu, ne-thrash-metalového thrash metalu a „čehosi progresivního“, kterým se skupina již dlouhé roky prezentuje. A ono je to svým způsobem vlastně dobře, neboť muzika Nevermore je ve své podstatě natolik svojská, že by bylo škoda její formu rozbíjet násilným pokusem o co největší posun, který by se mohl minout účinkem, zvláště pakliže je progrese vlastně sama o sobě ukrytá už v jejich samotném stylu.

Na „The Obsidian Conspiracy“ samozřejmě opět excelují dva ústřední pilíře Nevermore. Jednak je to kytarista Jeff Loomis, který opět nechává svůj cit pro vytváření nápaditých riffů a sól rozehrát na plné obrátky. Tím druhým pak není nikdo jiný než zpěvák Warrel Dane, jehož vokál se dá nejlépe popsat slovy „naprosto fantastický“. Popravdě řečeno, je to právě jeho zpěv, co mě na nahrávkách Nevermore vždy bavilo úplně nejvíce a i na novince své hlasivky rozeznívá vskutku famózně. Na kvalitní práci vokalistů jsem byl já osobně vždy zatížený a u Nevermore si toho člověk může užívat do sytosti. Nesmíme však zapomenout ani na ostatní členy, neboť i oni odvádějí kvalitní kus práce. Stačí se například zaposlouchat do basových linek Jima Shepparda a zjistíte, že je to vedle Loomise a Danea možná trochu podceňovaný hudebník.

A jak si stojí jednotlivé skladby „The Obsidian Conspiracy“? Velkým hitovým potenciálem dýchá třeba taková „Your Poison Throne“, jejíž refrén s opakovaným slůvkem „rise“ přímo vybízí k zpívání na koncertech (jak se kupříkladu ukázalo i nedávno v Plzni na Metalfestu, kde se na ni publikum v podstatě ihned chytalo, přestože deska v té době ještě venku nebyla). Ostatně, během živých vystoupení se Nevermore budou moci spolehnout hned na několik písniček z novinkového počinu. Mezi ně bezesporu patří úvodní „The Termination Proclamation“, titulní „The Obsidian Conspiracy“ a také křehká „Emptiness Unobstructed“, která byla zvěčněna rovněž jako videoklip. Všechny tři oplývají s lehkostí a nápaditostí vystavěnou, avšak bez problému zapamatovatelnou strukturou s výraznou pěveckou linkou. Mým osobním černým koněm desky je možná až nečekaně temná „And the Maiden Spoke“ s procítěným refrénem a rovněž také zajímavě pojatá „The Day Yout Built the Wall“. Osobně jsem spíše příznivcem hoblovaček než balad, ale v případě „The Obsidian Conspiracy“ musím uznale pokývat hlavou i v této „kategorii“, neboť taková „The Blue Marble and the New Soul“ se opravdu povedla. Asi se budu opakovat, ale i v případě tohoto kousku musím opět vyzdvihnout Daneův nezaměnitelný vokál.

Z celkového úhlu pohledu se Nevermore (znovu) podařilo vyprodukovat kvalitní nahrávku, nad jejímž zařazení do své sbírky já osobně moc váhat nebudu. Jak již bylo řečeno výše, nějaký výraznější posun se sice nekoná, ale na druhou stranu (a i to už bylo řečeno), hudba kapely už v sobě primárně progresi obsahuje, takže vyčpění se Nevermore, ani jejich posluchači (alespoň prozatím) bát nemusí. Číselně si u mne deska stojí přesně na rozhraní mezi 7 a 8, nakonec jsem sice výsledek zaokrouhlil dolů, ale i kdyby se pod článkem skvělo číslo 8, nic by se podle mě nezměnilo.


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Country: Norway
Genre: progressive black / death metal

Questions: H.
Answers: Johnar Håland
Number of questions: 14

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Your new album “Mantra” was just released. Despite the album was recorded back in 2008, I believe that you are still full of impressions of the making process. Can you please tell us about songwriting and recording and also about what “Mantra” is all about from your angle of view?

It was delayed because of various reasons outside our control. The recording process was the hardest I have ever experienced, without going into further details.. We are very satisfied with the album. Looking back, of course there is stuff we regret, but that is how it will always be. Additionally, we did no preproduction or rehearsals for this album. I think we will try to do that next time.

In my opinion is “Mantra” something what you can be really proud of, but have you received any other responses or reviews from the other people? What feedback have you received so far?

We have mostly received really good reviews. It seems to be 50/50 between people who like “TLR” and “Mantra” the most. But that might change when people give Mantra som more spins. We have received 2 reviews, the least good ive seen, of 4/6 and what people complain about is that it is too much variation. That is sort of also what you can attack us for, because indeed it is. All the songs are different, and we have 6 different vocal types. But most people seem to like In Vain exactly because of all the variation. When it comes to comparing the two albums I just say they are different. It is not like sport, where you can say “this is best”. However, I think “Mantra” has way better production and shows us from a much more mature side.

All the recordings were done by autumn 2008 and “Mantra” was initially supposed to be released sometimes in late spring or early summer last year. What happened that there is so big gap between the initial release date and the final release date? I know that it has something to do with the label, but I’m not sure…

There are two reasons. Delays in the recording process and that the label was reorganizing.

Word “mantra” comes from the Eastern Asian philosophy and stands for sounds or words made by higher beings which man can hear during the meditations. Are you personally interested in philosophies such as Buddhism or Hinduism? Why did you choose this word for the album’s name?

Hm, I think it is interesting, but I have not read about it. I think Asia in general is interesting. However, this is not the background of the title. I just think it is a cool title. It can mean a lot of different things, but one of them is sound. So you can sort of look at “Mantra” as our “sound”.

Here in the Czech republic, there’s band called Master’s Hammer. They’re one of our biggest black metal legends. Have you ever heard of them? I’m asking because they released their new album in December 2009 and it is entitled “Mantras”. I suppose it’s just a namesake, but I had to ask:-)

I have to be honest, I have not heard about them. But I am not your average metal head. E.g. I have no records or Metallica, Iron Maiden, Pantera, etc… I just got into metal very late. The word Mantra just came into my mind. I dont know from where.

The album artwork ís also very interesting. It was made by Brazilian artist Marcelo Vasco who previously worked with plenty of well known bands from the metal scene. Why did you chose him? Are you satisfied with cover’s final result?

We liked it a lot. To be honest, it was sort of Indie who said we should use him. But we agreed, he has done a lot of good work. The cover artwork took a lot of time and it took a while until we were happy with the final results.

You already filmed a videoclip for the song “Captivating Solitude”. Where did you shot it? How did you enjoyed the process of its creation? Is there any funny story from the shooting?:-)

We shot it at Songsvann, Oslo. It was fun, but fricking cold!! I had a hard time just playing the guitar.. No particular story from the shooting, but I can say that the first video edit we received was so bad that we almost cancelled everything, hehe… But in the end the result was good.

Very unusual in the context of the rest of your production is song “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Why did you choose the tribe of Nez Perce indiands to make a song about? What is special about them? Can you describe to us the story behind this track?

I just read a book about their attempted escape to Canada when they were chased out of their land. They gave the americans a hell of a good fight also. Wayakins are animal spirits, which the Nex Perce believed in. I thought it was interesting and wrote some lyrics about it. The most special about the Nex Perce is the mentioned struggle to try to get into Canada. However, they were stopped just on the border after having been chased for hundres of miles..

“The Latter Rain” sounds Norwegian to me, but music on “Mantra” reminds me North America a little bit. I think it’s because of songs like “On the Banks of Mississippi” or already mentioned “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Is it just a coincidence or is it a purpose? Do you feel it also like that?

Probably just a coinsidence. Apart from my interest in Native American history, I dont have any particular interest in USA. However, a lot of great music comes from there for sure!

In Vain

There is a plenty of moods and feelings in your music. Both the albums are really various. When we look at “Mantra”, there are crushing metal parts, soft atmospheric moments and many kinds of atmospheres. It seems like you are not afraid of using every single musical idea. But is there any border that you don’t want to cross just because it wouldn’t “In Vain enough”?

I used to say I would never use electronica elements, etc.. But these days I say you should never say never.. I have no idea what the songs are going to sound like before I write them. But In Vain will always be some sort of metal.

The list of guests who appeared on debut is pretty long, but there are only four guests appearing on “Mantra”. Why that?

We wanted less guests and the record to be more a band effort. I think we succeded with that. We will have guests whenever we find it appropriate and that it suits the music.

When I listen to songs like “Captivating Solitude” or “Sombre Fall, Burdened Winter” it always reminds me cold, deep woods and high mountains and your country is full of landscapes like those. I know this is maybe a little bit annoying question beacuse of its indefinitess, but where do you get the inspiration for songwriting? Does the nature of your country inspire you or it’s something completely different?

I have to be honest and say I am not very much influenced my nature. It is mostly music I get inspiration from, but it can also be television, media or just life in general.

What is the biggest difference between “The Latter Rain” and “Mantra” in your opinion?

I think “Mantra” shows us from a more mature side. The songs fit better together I think. However, I will not say “Mantra” is better than “TLR”. They r just two different albums.

What about your plans to the future? I suppose there would be a tour to support new album. Is there any possibility for you to play in the Czech republic? It would be great to see you playing here. What else should we expect from In Vain in upcoming months?

Oh, we would love to go and play there! We will definitely do a European tour, but first we need to find a suitable band to go with. We want to go on a tour with a bigger headlining band as we are not big enough to go on our own yet.

Thanks a lot for the interview and for your time. Good luck both to you and the band. If you would like something to add, go on.

Thanks a lot for the support man! We truly appreciate it.


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal

Otázky: H.
Odpovědi: Johnar Håland
Překlad: H.
Počet otázek: 14

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

In Vain já osobně považuji za jednu z nejvýjimečnějších skupin, které se za posledních pár let na scéně objevily (absolutní hodnocení v recenzi jejich studiové novinky snad mluví za vše), a tak jsem si nenechal ujít příležitost položit pár otázek zakládajícímu členovi, hlavnímu autorovi hudby a v neposlední řadě i kytaristovi Johnaru Haalandovi, zvláště když o rozhovor sám projevil zájem.


Vaše nová deska “Mantra” právě vyšla. Přestože byla nahrána už v roce 2008, věřím, že jsi stále plný dojmů z procesu jejího vzniku. Mohl bys nám prosím říct o procesu skládání, nahrávání a také o tom, o čem všem je “Mantra” z tvého úhlu pohledu?

Zpozdilo se to kvůli různým problémům mimo naši kontrolu. Samotný nahrávací proces byl ten nejobtížnější, jakého jsem se kdy zúčastnil. Do bližších detailů raději zacházet nebudu. S albem jsme opravdu spokojeni, ale když se něj zpětně podívám, jsou tu samozřejmě věci, kterých tak trochu litujeme, ale takhle tomu bude prostě vždy. Jen tak mimochodem, před nahráváním jsme nedělali žádnou předprodukci ani žádné zkoušky. Myslím, že příště to už ale vyzkoušíme.

Podle mého názoru je “Mantra” něco, na co můžete být opravdu pyšní, jak ale vypadají reakce nebo recenze od ostatních? Jaké ohlasy zatím zaznamenáváte?

Většina recenzí je opravdu příznivých. Vypadá to tak 50/50 – někomu se více líbí “The Latter Rain” [debut z roku 2007], někomu “Mantra”. To se ale může změnit, až lidé “Mantra” věnují více času. Ve dvou nejméně dobrých recenzích, které jsme zatím obdrželi, deska dostala 4 body ze 6, přičemž si stěžovaly na přílišnou různorodost. Tohle je věc, na níž si lidé v našem případě budou moci stěžovat pořád, protože naše hudba taková prostě je. Všechny písně jsou od sebe odlišné, máme třeba šest různých druhů vokálů. Vypadá to ale, že většina lidí si In Vain oblíbila právě díky té naší různorodosti. Pokud dojde na porovnání obou nahrávek, vždy říkám, že jsou rozdílné. Není to jako ve sportu, kde můžeš říct “tohle je nejlepší”. Nicméně si myslím, že má “Mantra” lepší produkci a zachycuje nás ve vyzrálejší podobě.

Veškeré nahrávání bylo hotovo s podzimem 2008 a “Mantra” měla původně vyjít někdy koncem jara nebo začátkem léta loňského roku. Co se stalo, že nastala tak velká prodleva mezi původním a konečným datem vydání. Vím, že to mělo dočinění s labelem, ale nejsem si jistý…

Důvody jsou dva. Zpoždění při nahrávání a přeorganizace celého labelu.

Výraz “mantra” pochází z východoasijské filozofie a značí zvuky nebo slova vydávané vyššími existencemi, které člověk může slyšet během meditací. Zajímáš se ty osobně nějak o filozofie jako je buddhismus nebo hinduismus? Proč jste pro název desky zvolili právě toto slovo?

Hm, myslím, že to jsou zajímavé věci, ale nečtu o ničem takovém. Asie je všeobecně velmi zajímavá. Každopádně, pozadí názvu je jiné. Prostě si myslím, že je to pěkné jméno. Může znamenat spoustu věcí, ale rozhodně ne nějaké zvuky. Můžeš to brát tak, že “Mantra” znamená náš “zvuk”.

U nás v České republice máme skupinu Master’s Hammer. Je to jedna z našich největších black metalových legend. Slyšel jsi někdy o nich? Ptám se, protože v prosinci 2009 vydali své nové album, které se jmenuje “Mantras”. Předpokládám, že je to pouze shoda jmen, ale musel jsem se zeptat :)

Abych byl upřímný, nikdy jsem o nich neslyšel. Ale já nejsem normální metalista. Například nemám ani jednu nahrávku kapel jako Metallica, Iron Maiden, Pantera a dalších. Objevil jsem metal dost pozdě. Slovo Mantra mi prostě jen tak přišlo na mysl, nevím odkud.

Obal desky je rovněž velmi zajímavý. Vytvořil jej brazilský umělec Marcelo Vasco, který již dříve spolupracoval s pěknou řádkou hodně známých kapel z metalové scény. Proč jste si jej vybrali? Jste spokojeni s výsledkem obálky?

Líbí se nám opravdu hodně. Popravdě řečeno, zařídili to Indie [Indie Recordings – vydavatelství skupiny], to oni řekli, že bychom jeho služeb mohli využít. My jsme však souhlasili a on odvedl opravdu hodně dobrou práci. Vytvoření obálky zabralo hodně času a chvíli trvalo, než jsme byli s výsledkem bez výhrad spokojeni.

Už jste natočili videoklip ke skladbě “Captivating Solitude”. Kde jste natáčeli? Jak jste si užili proces jeho vzniku? Co takhle nějaká veselá historka z natáčení? :)

Točili jsme u Songsvannu v Oslu. Byla to zábava, ale nepříjemně mrazivá! Měl jsem problémy s hraním na kytaru. Nějaká mimořádná historka z natáčení není, ale můžu prozradit, že první sestřih, co jsme obdrželi, byl tak špatný, že jsme z něj nepoužili v podstatě nic, hehe… nakonec ale výsledek dopadl dobře.

Velmi neobvyklá je v kontextu zbytku vaší tvorby skladba “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Proč jste se rozhodli natočit píseň o indiánech z kmene Nez Perce? Co je na nich zvláštního? Mohl bys nám osvětlit, co se skrývá za tímto songem?

Jen jsem četl knihu o jejich pokusu utéct do Kanady, když byli vyštváni ze své země. Ale v boji dali Američanům pekelně zabrat, jen co je pravda. Wayakini jsou duchové zvířat, v které Nez Perce věřili. Přišlo mi to velmi poutavé, tak jsem o tom napsal text. Na Nez Perce je nejvíce zvláštní právě ona snaha dostat se do Kanady. Naneštěstí byli po stovky mil dlouhém pronásledování dostiženi přímo na hranicích.

“The Latter Rain” na mě působí norsky, kdežto “Mantra” mi v mnoha ohledech přípomíná Severní Ameriku. Zřejmě na tom mají podíl písničky jako “On the Banks of Mississippi” nebo již zmíněná “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Je to jen náhoda nebo v tom byl nějaký účel? Vidíš to také tak?

Nejspíše je to jen náhoda. I přes mou zálibu v historii původních obyvatel Ameriky se o USA nijak zvlášť nezajímám. Pochází ale odsud dozajista spousta skvělé muziky!

In Vain

Ve vaší hudbě je obrovská spousta nálad a pocitů. Obě desky jsou vskutku různorodé. Když se podíváme na “Mantra”, je zde množství drtivých metalových pasáží, jemných atmosférických momentů a hodně různých nálad. Zdá se, že se nebojíte použít jakýkoliv hudební nápad. Je ale nějaká hranice, jíž už prostě nechcete překročit, protože by to prostě nebylo “dostatečně In Vain”?

Říkával jsem, že bych nikdy nepoužil elektronické prvky apod. Ale dnes bych nikdy neměl říkat nikdy. Nemám žádné ponětí, jak bude skladba znít, dokud ji nenapíšu. In Vain však budou vždy nějakým druhem metalu.

Seznam hostů, kteří se podíleli na debutu je opravdu úctyhodný, ale na “Mantra” jsou hosté pouze čtyři. Proč to?

Chtěli jsme tentokrát méně hostů, aby byla deska práce pouze samotné kapely. Myslím, že se nám to povedlo. Hosty si budeme zvát vždy, jen když nám to přijde vhodné a když vyhovující samotné hudbě.

Když poslouchám písničky jako “Captivating Solitude” nebo “Sombre Fall, Burdened Winter”, vždy to ve mně vyvolává obrazy chladného, hlubokého lesa a vysokých hor a vaše země je plná podobných krajin. Vím, že tohle bude díky své neurčitosti možná trochu nepříjemná otázka, ale kde bereš inspiraci pro skládání? Inspiruje tě příroda tvé domoviny nebo něco úplně jiného?

Musím být upřímný a říct, že na mě okolní příroda němá moc velký vliv. Inspiraci si většinou beru z hudby, ale také třeba z televize, médií nebo života obecně.

Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi “The Latter Rain” a “Mantra”?

Myslím, že nás “Mantra” ukazuje vyzrálejší. Jednotlivé skladby k sobě lépe pasují. Nemůžu ale říct, že byla “Mantra” lepší než “The Latter Rain”. Jsou to prostě dvě rozdílné nahrávky.

Co vaše plány do budoucna? Předpokládám, že by mělo následovat turné na podporu novinky. Je nějaká šance, že byste přijeli zahrát i do České republiky? Bylo by určitě skvělé, vidět vás tu naživo. Co dalšího můžeme od In Vain v následujících měsících očekávat?

Ó, rádi bychom přijeli a zahráli si u vás. Určitě nějaké evropské turné pojedeme, ale nejdříve musíme najít vhodnou kapelu, se kterou bychom mohli vyjet. Nejsme tak velká skupina, abychom utáhli vlastní koncertní šňůru.

Díky moc za rozhovor a za tvůj čas. Hodně štěstí tobě i kapele. Pokud bys chtěl ještě něco dodat, klidně to udělej.

Díky za podporu! Opravdu si toho vážíme.


Ihsahn – After

Ihsahn - After
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 26.1.2010
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. The Barren Lands
02. A Grave Inversed
03. After
04. Frozen Lakes on Mars
05. Undercurrent
06. Austere
07. Heaven’s Black Sea
08. On the Shores

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Já osobně rozhodně nejsem odpůrcem progrese v hudbě. Spíše naopak, až na nějaké čestné výjimky ji ve většině případů spíše vyžaduji. Občas se ale zákonitě musí přihodit, že nějaká kapela svou progresi nasměruje do končin, do nichž ji již posluchačsky nedokážu následovat, protože mě to prostě a jednoduše už nebere. Správně tušíte, že toto je svým způsobem i případ Emperor, potažmo Ihsahnových sólovek.

Samozřejmě, nic proti Emperor, jejich první desky „In the Nightside Eclipse“ (1994) a „Anthems to the Welkin at Dusk“ (1997) jsou skvosty, o tom není pochyb. Nikdy to sice nebyl úplně klasický black metal, a právě v tom bylo možná kouzlo Emperor, že už v době oné slavné druhé vlny black metalu byli trochu jiní, s příchodem „IX Equilibrium“ (1999) a „Prometheus: The Disciple of Fire & Demise“ (2001) jsem však začal cítit, že je v jejich hudbě to progrese chvílemi „trochu moc“. Pořád však oba počiny považuji za skvělé a čas od času si je s ohromnou chutí poslechnu. Kdyby však dále šli tímto směrem, možná bych už jejich další počiny nerozdýchal. A v jakém duchu by Emperor s největší pravděpodobností pokračovali, ukazuje právě kontinuálně navazující Ihsahnova sólová alba. Není totiž žádným velkým tajemstvím, že to byl právě on, kdo měl v Emperor hlavní slovo.

Trojice nahrávek „The Adversary“, „AngL“ a nejnovější přírůstek do rodiny „After“ nám když ne ukazují, tak alespoň simulují, jak by to mohlo vypadat, kdyby Emperor svou činnost nepřerušili. Jenže, má prognóza se naneštěstí naplnila a já osobně už Ihsahnovu současnou tvorbu prostě nedávám. Netvrdím, že je špatná. Když zapojím zbytky své objektivity, tak ty nadšené ohlasy, které se na Ihsahna valí ze všech stran, chápu a kvality všech tří desek samozřejmě uznávám, dál jsem se ale ještě nedostal. Slyším to tam a vím, že by mi můj mozek měl říkat: „Ty vole, vždyť je to našlapaná muzika. To se ti líbí jak cyp,“ přesto mi ten parchant tvrdí něco jiného. To se holt stává. Teď vás ale jistě napadne otázka, proč to já kretén recenzuju. Důvod je prozaicky jednoduchý – ostatní členové naší slavné redakce jsou holt vypráskaní lenoši, tak to zbylo zase na mě.

Pokleslý stav naší redakce vás ale, předpokládám, nezajímá, tak hurá zpátky k tomu, proč jsme dnes tady – „After“. Žhavím ony zbytky své objektivity a musím alespoň uznat, že ze všech tří inkriminovaných sólovek je právě ta nejnovější tou nejpovedenější. Nebudu zastírat, co má na tom tu největší zásluhu, a vybalím to hned ze začátku (no dobře, tohle možná není „hned ze začátku“, ale „hned zprostředka“ už mi snad uznáte) – saxofon. Je to až neuvěřitelné, jak moc tenhle jediný nástroj dokázal zamíchat kartami. Ke slovu se naplno dostává ve druhé „A Grave Inversed“ a hned je to lahůdka. Saxofonista Jørgen Munkeby z norských experimentátorů Shining jednoznačně dokazuje, že důvěru, kterou do něj Ihsahn vložil, si plně zaslouží (pokud jsem správně pochopil promo materiály, tak Jørgen dostal při tvorbě saxofonových partů v podstatě volnou ruku).

Aby to ale nevypadalo, že „After“ stojí a padá jen s Jørgenovým výkonem a že Ihsahn pouze šumaří na druhých houslích, tak to není pravda ani v nejmenším. I některé nesaxofonové skladby jsou potěchou sluch posluchačův. Důkazem budiž klidná titulka „After“ a hned po ní následující „Frozen Lakes on Mars“ s velmi povedeným refrénem. Stále se však nejedná o ten absolutní top desky.

Vrcholy alba na vás totiž čekají až v druhé polovině. Jde o totiž závěrečnou dvojičku – trochu ostřejší „Heaven Black Sea“, kterou opět pročesává čistě saxofonová pasáž; a úplně poslední, mírně smutná a melancholická „On the Shores“ (opět body za saxofon). A teď již konečně ten absolutně absolutní vrchol – na vteřinu přesně desetiminutová nádhera „Undercurrent“. Chvílemi lehká, chvílemi tvrdší a chvílemi bezmála geniální (opět ten prokletý saxík).

Ihsahn

Když tak zpětně pročítám poslední tři odstavce, tak to nakonec nedopadlo tak špatně, jak se mohlo ze začátku zdát. Ale vždyť jsem říkal, že Ihsahnovu muziku uznávám a že ji nepovažuji za špatnou. A je to právě „After“, které považuji z jeho tří dosavadních počinů za nejlepší. Takže velice solidní 7 je v konečném důsledku naprosto odpovídajícím hodnocením… za tu spoustu skvostných momentů, za ten geniální saxofon… za objektivní kvality.


Akercocke – Antichrist

Akercocke - Antichrist
Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 28.5.2010
Label: Earache Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Chtěl jsem se vzdálit od všeho toho progu typu Shadow Gallery a Dream Theater, tak jsem se podíval úplně na druhou stranu, k black metalu a death metalu, ovšem jsem narazil (nebo jsem byl naražen kolegou H.) na kapelu, která se dá taky označit jako progresivní a avantgardní. Akercocke je, dámy a pánové, prostě bordel a prasárna. Satanisté, kteří hrají zásadně ve stylu “suit up!” (v obleku) a tvoří kombinace všemožných stylů, nejen metalu. Už myslíte, že máte představu, jak ta hudba může znít? Já si zase myslím, že se pletete.

Hlavním tahounem kapely je podle mého názoru zpěvák, který je opravdu univerzální a v čistých pasážích zní jako Mikael Åkerfeldt (Opeth), někdy zase může připomínat Fernanda Ribeira (Moonspell), ale kromě toho dokáže snad všechny brutálnější druhy zpěvu/vokálního projevu a nebojí se je všechny využít. Části s čistým vokálem jsou jeden z hlavních důvodů, proč se dají Akercocke zařadit do škatulky prog. Další důvod je moment překvapení.

Moment překvapení bych definoval jako skok z největší brutální řežby, kde jedou šílené bicí dvojšlapku, kytary hustí riffy, které by nezkušenému metalistovi/rockerovi přivodily krvácení z uší, a vokál se rovná takzvanému blití, do klidné části, kde vás uchlácholí klidný hlásek a jemná melodie kytary. Moment překvapení by se možná dal popsat také jako ta avantgardní část hudby Akercocke. Nikdo jiný si prostě nedovolí hrát rychlou dvojšlapku na bicí do téměř romantické části.

Nedokážu popsat jak zruční jsou instrumentalisté kapely, ovšem s jistotou můžu říct, že svoji práci dělají dobře. Bubeník jede rychlostí světla a jen málokdy se mu povede zastavit narozdíl od ostatních, kteří zvládají i pomalejší tempa. Kytarista nahazuje rychlá zběsilá i pomalá a melodická sóla a baskytara je většinou dobře slyšet a příjemně bublá. Kromě nástrojů a zpěvu můžeme slyšet ale i mnoho dalších zvuků, které dokreslují atmosféru.

Mluvené slovo, krákání havranů nebo ozvěna dupotu na chodbě nejsou jediné zvláštnosti, často se dostane i na, dovolím si říct, ambientní části. Celý první “song” “Black Messiah” je jakési hučení a šumění všeho druhu, stejně jako třeba outro ke skladbě “Summon the Antichrist”. Atmosféra ale není vždy jen temná, objevují se i orientální a tribal prvky, konkrétně v “Distant Fires Reflect in the Eyes of Satan”. Když už jsem u skladeb, vyzdvihnu největší pecky “Axiom” a “The Dark Inside”, ve kterých jsou všechny prvky a všechna esa, která jsem popsal. Brutality, melodie, překvapení, atmosférické prvky, sóla…

Zatím se z recenze může zdát, že deska je geniální bordel, která nemá chybu, ale opak je pravdou. Jsou i momenty, kdy prostě hudba začne nudit a já přestanu vnímat, jako například při skladbě “The Promise”. I přes pár slabších chvilek je to však výborné album a doporučuji ho všem “brutal-kompatibilním”, opravdu to není nic pro čajíčky (smích).


In Vain – Mantra

In Vain - Mantra
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Captivating Solitude
02. Ain’t No Lovin’
03. Mannefall
04. On the Banks of the Mississippi
05. Dark Prophets, Black Hearts
06. Wayakin (The Guardian of the Nez Perce)
07. Circle of Agony
08. Sombre Fall, Burdened Winter
09. Wayphearing Stranger [bonus track]

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Tak jsem se konečně dočkal! Debutová deska In Vain, „The Latter Rain“, s mými ušními bubínky svého času pěkně zamávala a od té doby jsem jen netrpělivě vyhlížel pokračovaní. I když to nakonec trvalo déle, než bylo původně plánováno (deska měla vyjít už loni v květnu), na „Mantra“ by se stejně vyplatilo čekat i 10 let. Je to totiž neuvěřitelná lahůdka. Nejdříve jsem myslel, že bude nemožné se „The Latter Rain“ vyrovnat či na něj alespoň patřičně navázat, ale stejně jako před třemi lety, i teď In Vain nakonec dokázali předčit veškerá má očekávání. A to bez toho, aby „Mantra“ byla kopírkou debutu. Naopak, jde si svou vlastní cestou, přesto však nese obdobné styčné body, díky nimž kapelu ihned rozpoznáte.

In Vain mají vlastně vše, co si jen člověk může u hudební skupiny přát. Jsou originální, sví, mají myšlenku a nápady. Jejich muzika má v sobě atmosféru a technickou zručnost zároveň. Nestojí na místě, ale vyvíjejí se a vždy jsou o krok napřed před posluchačem, který tak neví, co ho čeká o minutu později. Přesto všechno je deska navíc neuvěřitelně kompaktní. Písně se plynule přelévají z pomalých atmosférických vyhrávek do metalového nářezu, do něhož jsou naprosto přirozeně zapuštěna sóla, nepřeberné množství různých vyhrávek a v neposlední řadě i spousta různých, ale ve všech případech skvělých vokálů. To vše je podané s neuvěřitelnou lehkostí a nadhledem.

Hudba, jako je tato, se prostě nedá dost dobře popsat slovy. Možná to bude znít jako klišé, ale tohle prostě musíte slyšet, abyste pochopili, o čem mluvím. Jako příklad stačí uvést hned první skladbu „Captivating Solitude“, která je vskutku excelentní. Ve své podstatě se nejedná o nic extra složitého, přesto však píseň oplývá jen stěží uchopitelnou atmosférou, jejíž naléhavost během oněch sedmi minut neskutečně graduje. In Vain přes sebe umně skládají jednotlivé hudební vrstvy, nápady, malé detaily a jemné nuance, které všechny dohromady tvoří čiročirou nádheru.

„Problém“ je ale v tom, že by se to dalo říct o každé písničce z alba. Musím vytáhnout další recenzentské klišé, ale co skladba, to skvost. V tomto případě je to ale myšleno naprosto doslovně. Nuda se během poslechu nemůže dostavit ani na jedinou minutu. Jako by kapela ani toto slovo neznala. Právě naopak, „Mantra“ je zábava na dlouhé a dlouhé hodiny.

V minulém odstavci jsem tvrdil, že každá píseň je naprosto úžasná a má na desce své pevné místo, a to je beze zbytku pravda, přesto je zde jedna kompozice, kterou prostě musím vyzdvihnout. Jde o „Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)“. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, prostě nenacházím vhodná slova, kterými by šel popsat tento nepřekonatelný epos o severoamerických indiánech z kmene Nez Perce. Při klidné rozehře si jen představujete starého indiána, jak v noci, v záři ohně a při svitu hvězd vypráví příběh o dávných časech, které „jsou navždy ztraceny“, abyste se do nich záhy na několik příštích minut sami přenesli. Nemám slov, neznám dostatečných superlativ.

Pokud si někdo myslel, že prakticky dokonalá prvotina „The Latter Rain“ byla jen náhoda, „Mantra“ jej rychle vyvede z omylu. Tahle skupina je absolutní unikát. Opravdu jediní svého druhu. Nemám jinou možnost než to absolutně nejvyšší hodnocení.


Shadow Gallery – Digital Ghosts

Shadow Gallery - Digital Ghosts
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 23.10.2009
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Shadow Gallery, prog metal z Ameriky, pro naše čtenáře asi další z neznámých kapel, o které dnes bude vyprávět strýček Earthworm. Další jedinečná kapela, která je zvláštní hlavně sborovými zpěvy a vynikajícím vokalistou Mikem Bakerem. Počkat… vlastně byla zvláštní vynikajícím Mikem Bakerem. Ten totiž 29. října 2008 zemřel (R.I.P.) a nahradil ho Brian Ashland.

A jakže dopadl nováček v kapele? Moc dobře… Jeho hlas je hodně podobný tomu, co měl Mike Baker, Brian se asi taky trochu snaží znít jako on, navíc má i dobrý rozsah, takže zvládá hlubokého drsňáka i vysoký zpěv. Fanoušci Shadow Gallery by podle mě neměli být Brianem zklamáni.

Jaké máme další změny kromě zpěváka? Shadow Gallery měli vždy hlavně silné refrény a chytlavost a většinu tvorby táhnul hlavně Mikeův zpěv, instrumenty zůstávaly víc vzadu. Tentokrát ale jako by se kapela trochu bála kvůli ztrátě Mikea a přidala na riffážích, sólech příjemných na poslech a různých dalších vyhrávkách. Naopak se trochu ubralo na snadno zapamatovatelných refrénech, které vám budou znít v hlavě na každém kroku.

Zvuk kapely se také hodně změnil. Zdá se mi, že hoši trochu přitvrdili a také znějí moderněji. Modernizace ovlivnila hlavně sbory, které znějí úplně jinak už na první poslech, a celkově je album temnější a hutnější, pořád ale s tzv. Shadow Gallery feelingem.

Spousta lidí si myslelo, že s Mikovou smrtí zemřela i kapela, jenže ta se rychle oklepala a přichystala výtečné album, které sice není bez chybičky, ale ukazuje že nový zpěvák i zbytek kapely jsou vynikající hudebníci a že do budoucna s nimi máme ještě počítat.


Nokturnal Mortum – Голос сталі

Nokturnal Mortum - Голос сталі
Země: Ukrajina
Žánr: progressive folk / black metal
Datum vydání: 26.9.2009
Label: Oriana Music

Tracklist:
01. Пролог
02. Голос сталі
03. Валькирия
04. Україна
05. Моєї мрії острови
06. Шляхом Сонця
07. Небо сумних ночей
08. Біла вежа

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nokturnal Mortum jsou jednou z nejznámějších kapel a největších legend východoevropské blackmetalové scény, kam dále patří například jejich ukrajinští krajané Крода nebo Rusové Темнозорь. Všechny tyto tři skupiny (samozřejmě ale nejsou zdaleka jediné, na Ukrajině a v Rusku je podobných spolků mnohem více) jsou vcelku známé svými politickými postoji a myšlenkami, které, co si budeme povídat, inklinují „lehce doprava“. Těžko říct, jestli jsou tyto kapely opravdu přímo nacistické, nebo jsou „jen“ hodně zapálenými patrioty, jak samy tvrdí. Jak je to ale jak chce, nic podobného v této recenzi řešit nechci a ani nebudu. Rozebírat budu jen samotnou hudbu, nic víc, tak si to prosím uvědomte, než mne začnete peskovat za „propagaci nacismu“. Propagovat se bude jen výborná muzika, kterou Nokturnal Mortum, ať sou jejich názory jakkoliv kontroverzní, bezpochyby produkují. A pokud si náhodou myslíte, že to s těmito „alibi“ přeháním, tak nepřeháním. Už jsem viděl případy, kdy se antifáci sesypali na hudební zine, který si dovolil uveřejnit recenzi na album kapely podobného ražení. Toliko na úvod.

Novinka „Голос сталі“ přichází k posluchačům až v samém závěru roku, a to velmi nenápadně a v podstatě bez jakékoliv reklamy, navzdory tomu, že byla alespoň v jistých kruzích dost očekávaná. Každopádně už je placka venku a vaší pozornosti by určitě uniknout neměla, protože, minimálně co se hudební stránky týče, je o co stát (textovou stránkou se v případě Nokturnal Mortum já osobně radši moc nezaobírám, jednak jsou texty ukrajinsky a tomu já prd rozumím, ale hlavně jde o onu lehce pochybnou ideologii, která se mi tak trochu příčí).

Počátky Nokturnal Mortum se nesou spíše v blackmetalovějším ražení, ale mě jejich první dva počiny „Goat Horns“ a „To the Gates of Blasphemous Fire“ nikdy moc nebraly, takže jsem jim nikdy extra velkou pozornost nevěnoval, a protože to je už nějaký ten pátek, co jsem je slyšel, ani si pořádně nepamatuji, jak přesně zní. Co ale vím jistě, je to, že třetí album „Нехристь“ z roku 1999 je už omračující nahrávkou, která umně kombinuje surové blackmetalové železo s neodolatelně chytlavými folkovými vsuvkami. Jenže šest let je dlouhá doba, a tak se během této doby Nokturnal Mortum posunuli směrem dál od černého kovu a jejich čtyřka „Мировоззрение“ (známá také jako „Weltanschauung“) je takřka čistý folk metal s jen lehkou blackovou patinou. Ale co „Голос сталі“, které vychází po dalších čtyřech letech? Nutno říct, že s novinkou kapela opět pokračuje ve svém vývoji dopředu, jenže směrem, jaký bych si jen těžko kdy tipnul.

Úvodní instrumentální folkové intro „Пролог“ však víc klame, než navnazuje na věcí příští, protože po takovémto počátku jsem opravdu nečekal, že následující hodinka hudby bude vypadat tak, jak ve skutečnosti vypadá. „Пролог“ totiž mně osobně docela naznačoval, že „Голос сталі“ je prostě jen mladší dvojče „Мировоззрение“. Opak je však pravdou, přestože mi to tak na první poslech nepřišlo tak zřetelné. Nečekejte zase, že by Nokturnal Mortum hodili celou minulou desku za hlavu a začali skákat z žánru do žánru, vždyť jistá kontinuita byla v jejich diskografii vždy cítit, ale jde o to, že skupina své hudební myšlenky z „Мировоззрение“ obohatila o pro sebe dosud nevídané prvky a v důsledku tak sama sebe posunula směrem dál. Právě v tom spočívá onen vývoj na „Голос сталі“.

Nokturnal Mortum

Ani druhá „Голос сталі“ však ani v nejmenším nenaznačuje, co za „úlety“ bychom měli očekávat. Ve své podstatě se jedná o velmi dobrou písničku, která by se, snad až na občasné mocné závany z tábora nesmrtelné legendy Bathory, mohla klidně vyskytovat i na „Мировоззрение“. Takže svým způsobem jde o velice vkusný otvírák. Zato v hned následující „Валькирия“ cítím jistou podobnost s albem „Jilemnický okultista“ od Čechů Master’s Hammer (nedivte se, Master’s Hammer je podzemní legenda, zasvěcenými uznávaná po celé Evropě), aby se po přibližně čtyřech minutách zvrhla v předlouhé prog-rockové kytarové sólo, za nějž by se nemuseli stydět ani takoví Pink Floyd!

Čtvrtá skladba s hrdým názvem „Україна” je zase o kousek folkovější, avšak zdobí ji velice zajímavý zpěvný refrén. Překvapením je ale opět sólo, které je tentokrát čistě heavymetalové. Takový šok jako v předchozím případě to ale není. Každopádně, jedna z nejexperimentálnějších písniček přichází vzápětí. Po úvodním nástupu se „Моєї мрії острови“ zvrhne do další pasáže, jež jako by vypadla z dílny Pink Floyd, a když už myslíte, že vás nic nepřekvapí, objeví se klávesy à la Dark Tranquillity. Že je to všechno neuvěřitelné? Kdybych to neslyšel na vlastní uši, tak bych se také myslel, že ano.

Nokturnal Mortum

Jen pro pořádek, aby to nevypadalo, že Nokturnal Mortum pouze vykrádají velké množství žánrově rozdílných kapel a kousky z toho slepují dohromady, všechna použitá přirovnání jsou jen z mé hlavy, abych vám přiblížil, jak „Голос сталі“ zní. Ve skutečnosti bych to spíše než kopírováním nazval stejnými výrazovými prostředky zasazenými do zvuku a nálad Nokturnal Mortum. To nic ale nemění na faktu, že album je na poměry žánru dosti experimentální a velmi, velmi pestré, což je jenom dobře, protože se díky tomu řadí takové ty „hledačské“ desky, v nichž je neustále co objevovat, a které nezačnou nudit ani po velkém množství poslechů. Dokonce ani velká délka skladeb by vás neměla odradit, neboť skupina nemá problém s udržením posluchačovi pozornosti i za hranicí 10 minut.

Tak kde je tedy ten háček? Že by v přílišné roztříštěnosti nahrávky způsobené nepřeberným množstvím různorodých motivů? Omyl, dámy a pánové. I s tímhle si Nokturnal Mortum dokázali bez větších problémů poradit. Byť to možná zní jako protimluv, přesto všechno drží „Голос сталі“ pohromadě jako pevná skála. Žádný háček nehledejte, žádný tam není. Nokturnal Mortum prostě a jednoduše stvořili velkou nahrávku. Nic víc, nic míň. Přesto dávám „jenom“ devět bodů. Přece jenom tu fošnu poslouchám zatím jen pár dní (to ale nic nemění na tom, že jsem ji za jeden den zvládl otočit i sedmkrát a pořád mě to bavilo). Zeptejte se mě na „Голос сталі“ za nějaký ten rok a já vám povím, jak si doopravdy stojí.

Nokturnal Mortum

Co říct závěrem? Já myslím, že říkat již nemusím nic. Vše již totiž bylo řečeno v předešlém textu. A tak vám netradičně na konec doporučím ještě jednu skladbu, kterou jsem v předešlých řádcích nezmínil – nádhernou, závěrečnou „Біла вежа“. Tentokrát ale podle nevyzvoním, co za perly se v ní ukrývá, ať z toho taky něco máte. Snad jen prozradím, že je tato kompozice opravdu lahůdková a zároveň celé „Голос сталі“ završuje vskutku s noblesou.


Death – The Sound of Perseverance (1998)

Death - The Sound of Perseverance
Země: USA
Žánr: death / progressive metal
Datum vydání: 31.8.1998
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / twitter

Právě dnes je to osm let, co zemřel Chuck Shuldiner, takzvaný “otec death metalu”. Jeho kapela Death, ve které působil jako kytarista, zpěvák, zakladatel a vůbec hlavní mozek, byla (logicky) průkopníkem death metalu a je stále uctívána spoustou lidí. Jedinečné melodie a riffy, technické bicí, rychlá sóla, to všechno bylo stvořeno v hlavě Chucka Shuldinera. Tuto recenzi věnuji právě jemu a podle mě nejlepší desce jeho kapely – “The Sound of Perseverance”.

Začnu s vokály. Stejně jako se postupně vyvíjela hudba Death (od tzv. old school metalu se čím dál víc přesouvala k techničtější hudbě), se vyvíjel i Chuckův zpěv, growl, chrocht, říkejte si tomu, jak chcete. Na posledním albu se vokál vyvinul v jakýsi skřek, který možná každému nesedne, a kdo neslyšel, možná neuvěří, že by se to mohlo hodit k hudbě na albu, ale kupodivu všechno dokonale sedí. K vokálům patří samozřejmě texty a rád bych vám o nich něco řekl, bohužel jsem je ale nezkoumal.

Pravděpodobně nejúžasnější prvek na albu je kytara. Rychlé riffy přecházejí do pomalejších, melodičtější vyhrávky se mění v hoblování. Dojde i na akustickou kytaru v instrumentálce “Voice of the Soul”, která je možná jedna z nejlepších instrumentálních skladeb vůbec. Často dochází i k harmoniím dvou kytar, například v už zmíněné instrumentálce. Nakonec neskutečná sóla, která možná obyčejný smrtelník nedokáže tolik ocenit, ale každý kytarista u nich určitě má erekci (snad nejsem sám (smích)).

Pravděpodobně nikdy nepochopím bicí na této nahrávce. Ještě jsem neslyšel nic tak technického, bláznivé rytmy, které ale dávají smysl, určitě na prvních pár poslechů zní šíleně, možná i trochu jako absolutní bordel. Opravdu, když to poslouchám, nezdá se mi, že by bubeník měl jenom dvě ruce. Samozřejmostí je ale i rychlá dvojšlapka, bez které by to nebyl death metal (smích).

Zbývá ještě poslední nástroj – baskytara. Když je slyšet, je radost ji poslouchat, jenže docela často hodně zaostává za kytarami, co se týče hlasitosti. Nemůže za to produkce, ta je čistá, jako kdybyste na ni použili Vanish (skvrn a špíny se zbavíš). Deska je absolutně bez jakéhokoliv ruchu nebo snad nečitelného riffu, jako v některém black metalu (nic proti blacku).

Takže, první chyba na zdánlivě bezchybné desce je příliš tichá baskytara. Je ještě něco, co kazí desítkové hodnocení? Možná občas příliš natažené skladby, ale jako správný hardcore fanda musím dodat – jen trochu. A poslední věc co je špatně, je to, že poslední skladba, která zazní při poslechu tohoto geniálního díla, je cover Judas Priest. Nic proti Judas Priest, jejich hudba mi šmakuje, ale přece jenom mohl být trošku lepší finiš.