Archiv štítku: progressive metal

Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Rivers of Nihil - Where Owls Know My Name

Země: USA
Žánr: technical / progressive death metal
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Cancer / Moonspeak
02. The Silent Life
03. A Home
04. Old Nothing
05. Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)
06. Terrestria III: Wither
07. Hollow
08. Death Is Real
09. Where Owls Know My Name
10. Capricorn / Agoratopia

Hrací doba: 56:38

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Nikdy jsem nepatřil k fanouškům Rivers of Nihil. Přesto jsem se rozhodl obětovat čas k napsání pár slov a především pak k poslechu jejich nového alba „Where Owls Know My Name“. Říkáte si proč? Tak jednak za to může vzruch, který tato deska způsobila, takže nešlo její vydání minout, ale především pak následovné nadšené recenze napříč médii, ve kterých se nešetří superlativy a výrazy o albech roku. Jelikož mi minulá tvorba kapely nepřipadala ničím výjimečná, byl jsem zvědavý, co že se to na letošní placce odehrává.

Nejprve si ale uveďme pár faktů. Rivers of Nihil brousí svůj technický death metal už bezmála jednu dekádu. V prvních letech vydali dvě EPčka a v roce 2013 došlo na debutové „The Conscious Seed of Light“. To představilo skupinu jako moderní, technicky vyspělou, ale přesto poměrně všední deathmetalovou záležitost, ne nepodobnou Fallujah nebo The Faceless. Nabranou pozici ještě upevnili o dva roky později s deskou „Monarchy“. No, a po třech letech a menších personálních změnách na postu bubeníka tu máme „Where Owls Know My Name“.

„Where Owls Know My Name“ obsahuje, rovněž jako jeho předchůdci, deset skladeb, avšak časově je překonává, jelikož trvá hodinu. Už z tohoto údaje je znát, že novinka je rozmáchlejší a hudebně také daleko více ambiciózní. Což, jak se ukáže, není vždy výhrou. Ono se to totiž musí umět. Pouhé shromáždění nápadů na jednu kopu může taky dopadnout jako v té o pejskovi a kočičce. Jejich upečený dort se taky nedal žrát, podobně jako se „Where Owls Know My Name“ nedá poslouchat. Vlastně teda dá, já sám to zvládl několikrát, ale s přibývajícími poslechy to bylo kurva sebezapření.

Tak se do toho pusťme. Jak už jsem napsal výše, nápadů je tady hodně, děje se tady toho hodně, ale ve výsledku vlastně nic. Takhle suše mechanické podání hudby už jsem dlouho neslyšel. Co na tom, že se tady střídají vokály, používají všelijaké nástroje a mění nálady, když to celé nemá žádnou duši. Vůbec nic z toho, co se tady děje, Rivers of Nihil nevěřím. Je to jako snaha o dosažení všeho a onanismus na všech frontách. Nejčastěji se tu objevují bezhlavé výjezdy salvy bicích, kdy jen kroutím hlavou, proč se zrovna tady museli vecpat kopáky. Stejně tak všechny ostatní nástroje dostávají přehršel prostoru, takže jindy zase začnou sóla na basu, dostane se i na klávesy a když už myslíte, že všechno bylo, tak se tam nasere znovuobjevený a nejčastěji znásilňovaný nástroj tohoto století – saxofon.

Usměrnit tenhle mišmaš se Rivers of Nihil vůbec nedaří a nepomáhá jim v tom ani produkce. Ozvučení alba je značně nevyvážené, takže například když se do toho bubeník opře, všechno ostatní jde dozadu. Možná i proto tady ty bicí jdou tak na nervy. Zároveň je zvuk až křišťálové bezpohlavní, takže když jsou skladby v hrubé poloze, nevyznívá to úplně dobře. V jemných polohách zase písně postrádají silnější rukopis, čili všudypřítomná snaha o epičnost a plné vyznění příběhu vychází vniveč.

Rivers of Nihil

Nejcitelněji je to znát v opusu „Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)“, který obsahuje všechny neduhy alba. Píseň byla zamýšlená asi jako přední kousek „Where Owls Know My Name“ a skutečně v jistém slova smyslu znamená jeho věrnou výpověď. O silnou atmosféru se tu mají starat mnohovrstevnaté vokály, od čistě vyleštěných až po growlingové, a různé změny temp a nálad, ale pranic nefunguje. V podobném duchu se nese většina skladeb.

Jak jsem předznamenal, deska má příběh. Ten se týká posledního člověka na Zemi, který byl stvořen nesmrtelným jenom proto, aby mohl této zkáze přihlížet. Texty nejsou nijak abstraktní, takže jim lze lehce porozumět a i ten příběh není špatný, ale k čemu to je, když podkres pro něj, tedy hudba, nestojí za nic? Hudebně by se taky daly vést diskuze, zdali se stále jedná o technický death metal potažmo death metal vůbec. Jsou tu vlivy progresivní ve stylu Opeth či Ne Obliviscaris, trochu Gojiry, píseň „Terrestria III: Wither“ obsahuje kvanta elektroniky, je tu hodně djentu, metalcoru, ale označit něco za čistý death metal se moc nedá.

Asi už to nebudu dále protahovat. Za mě „Where Owls Know My Name“ určitě ne. Jak vidno, své fanoušky si našlo a není jich málo, avšak v mých uších existuje spousta lepšího technického death metalu. Předchozí tvorba Rivers of Nihil, přestože jsem z ní nebyl nijak na větvi, mi byla bližší a daleko uvěřitelnější. Nové album beru jako pokus o senzaci za každou cenu, který se hrubě nepovedl.


The Atlas Moth – Coma Noir

 The Atlas Moth - Coma Noir

Země: USA
Žánr: progressive sludge metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Coma Noir
02. Last Transmission from the Late Great Planet Earth
03. Galactic Brain
04. Streets of Bombay
05. Actual Human Blood
06. Smiling Knife
07. Furious Gold
08. The Frozen Crown
09. Chloroform

Hrací doba: 48:09

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Originalita má různé podoby – některá je ryzí už od samotných prvočinitelů, jiná tkví v neobvyklé kombinaci ingrediencí. Nová deska The Atlas Moth, jež vychází tentokrát pod křídly Prosthetic Records, vskutku originální je, a to tím druhým jmenovaným způsobem. Pokud čtyři roky starý „The Old Believer“ byl poměrně žánrově ucelený zasmušilý atmosferický post/sludge metal s lehkým doomovým feelingem, pak aktuální „Coma Noir“ v sobě mísí pestrou paletu různých střípků, které jednotné žánrové označní komplikují. Ač sludgový fundament zůstává zachován, nová deska je oproti původní charakteristice nesrovnatelně pestřejší – tu slyšíme progresivní melodický death metal, za nějž by se nestyděli In Vain, jindy klávesové rejstříky tahající si svébytnou náladu posledního archaicky futuristického alba Cult of Luna, jinde zaslechneme až nu-metalovou, grungovou či rockovou nakažlivost. To vše je rámováno konceptem evokujícím, jak název a ponurý gangsterský obal tomu ilustrativně napovídají, noirové filmy. Detektivové drsné školy? Kdeže, tohle jsou muzikanti drsné školy. Ve svých vacích sice neskrývají kvér, ale své nástroje, a při příbězích, které vyprávějí, také tuhne krev v žilách. A taky to solidně odsýpá.

Titulní otvírák ihned uzemní svou mocnou riffovou průrazností (koneckonců tři kytary jsou tři kytary). „Coma Noir“ oproti minulosti překvapuje – ať už co se týče svižnějšího rytmu, tak skrze nebývale výrazné agresivní vokály. Ze začátku zní skladba jako příklon k až hardcorovější přímočarosti, nicméně v druhé půlce dostanou prostor atmosferické klávesy a celek se tedy ukáže jako nářez poměrně promyšlený. Ucelený koncept alba dokáže srocovat poměrně různorodé polohy. Na jedné straně tu máme neuvěřitelně návykovou „The Frozen Crown“ – ta na přímočarém podkladu prostřednictvím kláves buduje pohltivou mozaiku vrcholící do naprosto fantastických rozměrů. Pak tu máme „The Streets of Bombay“, jež začíná trip-hopem načichlým post-rockem, aby se transformovala do nápadité progresivně sludgové kompoice, či až bluesově začínající „Chloroform“, která v průběhu poukazuje na kontiuitu mezi staršími deskami a vrcholí odvázanými saxofony. Vše si drží mocnou atmosféru a zůstává poměrně srozumitelné pro širší spektrum posluchačů, než tomu bylo doposud. To ale není nějaký ústupek, ale přirozený vývoj.

Hevíkové zdvojování kytar a melodie střídající ostré hrubé rytmické zářezy – tak začíná „Galactic Brain“, jež opět ukazuje, že nakažlivost a propracovanost v muzice rozhodně nemusí jít proti sobě. V několika momentech propracované harmonie člověka až překvapí. A všechno to zní přirozeně a moderně. Dvojka „Last Transmission from the Late, Great Planet Earth“ je zase ve své podstatě přímočará houpavá skladba s težkotonážními riffy, jejíž atmosféru opět umně dokreslují klávesy. A takhle by se dalo pokračovat a postupně se dotknout v podstatě každého kousku na albu, protože nahrávka je vyrovnaná a v každé písní najdeme minimálně jeden highlight, na nějž by se dalo upozornit. Nicméně vlastní zkušenost je beztak nejlepší, a tak zkrátka zaapeluji – dejte „Coma Noir“ šanci.

The Atlas Moth na nové desce rezignovali na žánrovou ucelenost a předvedli zatraceně nápaditý mix, který sice může zklamat ty, jimž se pozdávala především doomovější a meditativnější složka jejich starší tvorby, nicméně nepochybuji o tom, že s aktuálním albem nasbírají nespočet nových fandů napříč metalovým publikem. Transparentnější a plnější zvuk a touha experimentovat je zde spojena se svěžími nápady, které odráží cit pro kompozici – a celek zkrátka zaujme. Ano, je pravda, že deska disponuje i pár (ale opravdu jen pár) momenty, které mohou působit jako rutina, nicméně ty silné je hravě převáží a po poslechu se dostavuje očekávaná katarze. Pokud jsem se před poslechem přeci jen trochu obával, aby kapela neustrnula v jednom osvědčeném modelu, pak po poslechu desky nemohu jinak než uznale pokývat hlavou. Epické, nakažlivé, originální, a přitom stále s patřičným nádechem bahnité podzemnosti. Doporučuji.


Jarun – Sporysz

Jarun - Sporysz

Země: Polsko
Žánr: progressive folk metal
Datum vydání: 22.12.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Sporysz
02. Powidoki
03. Jesień wieczności
04. Wichry
05. Sny jak ziemia, sny jak rzeka
06. Malowany ogień

Hrací doba: 43:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records / Jarun / Grand Sounds PR

Polským Jarun se na našich stránkách věnujeme již od vydání jejich debutového alba „Wziemiozstąpienie“, které se objevilo na podzim roku 2012. Sice mělo své mouchy, ale našly se na něm i silné momenty a celkově vzato se jednalo o dost příjemné překvapení, které navíc věštilo potenciál do budoucna. Což je svým způsobem u debutového počinu kolikrát důležitější, než aby se kapele podařilo hned napoprvé stvořit nějaké dech beroucí veledílo.

Mnohdy se ovšem stává, že ke skutečnému naplnění načrtnutého potenciálu nedojde. Svou roli v tom může hrát i všeobecná tendence metalového obecenstva stavět se vůči jakékoliv kritice, byť mnohdy konstruktivní a dobře míněné, odmítavě, lepší je všechny plácat po zádech a tvářit se, jak je všechno úžasné a každé album zážitek až za roh a ještě dál. Nedokážu říct, jestli právě tohle byl i případ Jarun, ale vím určitě, že první deska byla přijata kladně (a řekl bych, že právem), načež ta druhá, „Pod niebem utkanym z popiołu“ z května 2015, šla s laťkou dolů. Pořád sice měla svou kvalitu, ale držely ji nad vodou především progresivnější pasáže, zatímco výlety do blackmetalových vod se Polákům tak úplně nedařily.

S odstupem mohu říct, že mě „Pod niebem utkanym z popiołu“ trochu zklamalo. Zatímco „Wziemiozstąpienie“ jsem si sem tam pustil i zpětně, k druhému albu mě po nějaké časové prodlevě nic netáhlo. Možná jsem hodil flintu do žita příliš brzy, ale snad právě díky tomuhle jsem se nijak nehnal ani do poslechu třetí řadové desky „Sporysz“, která vyšla na samém sklonku loňského roku. A to byla chyba, poněvadž tentokrát se Jarun vracejí ve skvělé formě a nabízejí posluchačům svou doposud nejlepší nahrávku.

„Sporysz“ je všech tří dosavadních desek Jarun ve všech ohledech nejdospělejší a nejvyzrálejší, skladatelsky nejjistější, kvalitativně nejvýš. Hodně se mi líbí, že Poláci tentokrát prakticky rezignovali na black metal a věnují se na novince hlavně tomu, kvůli čemu byli zajímaví a co jim ostatně šlo nejlépe. To v překladu znamená, že řadit „Sporysz“ k black metalu už je docela ošemetné. Jistě se tu najdou momenty, které se černému kovu blíží z hlediska feelingu a atmosféry, ale typické žánrové postupy byste zde hledali docela marně – žádné sypačky, žádné tremolo, žádná agrese, ani nihilismus.

Jarun se nyní soustředí na to, aby dotáhli k dokonalosti spojení folk metalu a progresivního metalu, a přitom se vyhýbají klišé a standardům obou. Jejich muzika má na hony daleko pseudo-pohanským tancovačkám, jaké frčely před lety, dokonce si ani nemusejí vypomáhat tunou folkových instrumentů a udělátek, k vytvoření folklórního feelingu jim plně stačí kytary a vokály. Podobně ani ona progrese neznamená instrumentální preciznost a exlibristické hrátky (což samozřejmě není míněno tak, že by snad Jarun neuměli hrát), spíše se projevuje v podobě chytrých kompozic, které se nemusejí spoléhat na tisíckrát prověřené postupy. Popravdě řečeno, „Sporysz“ zní přesně tak, jak jsem kdysi při poslechu „Wziemiozstąpienie“ doufal, že by Jarun jednou mohli znít.

Jarun

Všechny klady se pak pojí do velmi lákavého celku, k němuž se člověk rád vrací. „Sporysz“ nemá sebemenší problém naplnit přidělený čas smysluplně a i v relativně delších písních si stále dokáže udržet pozornost. Prakticky každá píseň zvládne přijít s nějakým výtečným momentem nebo výborně vybudovanou pasáží, na niž se člověk může těšit, a naopak jsem se nezaznamenal nic, co by mě praštilo do uší, co by mi nevonělo nebo mi na desce připadalo mimo mísu.

Může to vypadat až podezřele lákavě, ale žádný zvrat ani háček nepřijde. „Sporysz“ je jednoduše bravurní nahrávka a klidně bych si dovolil říct, že prozatím patří k tomu (nej)lepšímu, co jsem měl možnost z letošní nabídky slyšet. Což nemusí implikovat něco zásadního, poněvadž ještě neskončil ani únor a valnou část času pořád věnuji dohánění restů z loňska. Jistě vím ale jednu věc – když album končí prostřednictvím krásné závěrečné melodie „Malowany ogień“, nemám pochybnosti o tom, že deska sama o sobě je skvělá. Snad i dost na to, abychom mohli prohlásit, že Jarun potenciál naznačený svým debutem opravdu naplnili.


In Vain – Currents

In Vain - Currents

Země: Norsko
Žánr: progressive extreme metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Seekers of the Truth
02. Soul Adventurer
03. Blood We Shed
04. En forgangen tid (Times of Yore Pt. II)
05. Origin
06. As the Black Horde Storms
07. Standing on the Ground of Mammoths

Hrací doba: 42:25

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandcamp2

Pět let není krátká doba a leccos se během ní může změnit. Tak například názory na hudbu, nejen obecně, ale i na konkrétní alba. To je poněkud nepraktické pro nešťastného hudebního recenzenta, který jeden den nějaké album vynese do nebes a po pár dnech a pěti letech se za svou neprozřetelnost musí téměř stydět. V mém případě je to v menší míře právě tak. Když totiž projdu své staré recenze, mám dojem, že jsem hudbu v nich zachycenou ohodnotil buď správně, nebo jsem ji přinejmenším lehce přecenil. S In Vain je to však naopak.

Přestože jsem jejich dnes již pětiletý počin „Ænigma“ v dobové recenzi chválil, již o pár měsíců později jsem měl dojem, jako by si nahrávka zasloužila hodnocení ještě vyšší. Dalších několik let na tomto pocitu nic nezměnilo, neboť „Ænigma“ zůstává takřka dokonalým prototypem moderní fúze progresivního a extrémního metalu. Není tedy divu, že v případě „Currents“ jsem se takové nespravedlnosti chtěl co možná nejspíše vyhnout a byl jsem připraven počinu obětovat hodiny a hodiny pozorného poslouchání, abych snad nezanedbal nějakou jeho stránku, která by později, byť s malou pravděpodobností a takřka nulovým dopadem na kapelu samotnou, začala rozleptávat mou víru ve vlastní schopnost ohodnotit hudbu náležitě a poctivě. Jednoduše jsem to tentokrát chtěl udělat pořádně.

Jenže ono snažení bylo vlastně zbytečné, neboť zatímco já jsem se připravoval na zdlouhavý boj s nezkrotnou obludou, Johnar Håland si ji stihl ochočit a do světa poslat již jako přívětivého mazlíčka. „Currents“ je album v podstatě chytlavé a okamžitě zapamatovatelné. Poslední desku, která si mě takto snadno omotala kolem prstu, vydali loni Trivium, ovšem v jejich případě šlo o přímočarou hudbu cílenou na co největší prvotní účinek. In Vain to samé zvládnou s materiálem, který se po bližším prozkoumání ukáže jako ohromně chytrý a postavený na množství do sebe elegantně propletených vlivů. Tvrdou prací a dlouhým pilováním dokázali In Vain mistrovský kousek, totiž že stvořili dílo, jež má přesně onu chytlavost potřebnou pro okamžité potěšení, i hlubší význam který mu dodává dlouhé životnosti.

Není tak divu, že desku, jež ve standardní edici trvá pouhých čtyřicet minut (o limitované edici až poději), otevírá „Seekers of the Truth“ se svým okamžitě zapamatovatelným kytarovým motivem a v závěru na poměry kapely nezvykle okázalým sólem. Tak jako na celém počinu je i zde prominentní role vokálů, v tomto případě hlavně hlubokého a čitelného growlu Sindre Nedlanda. Doby, kdy kapele vévodil skřehot Andrease Frigstada, jsou zjevně pryč, neboť je jeho hlas k zaslechnutí jen málokdy a většinou na pozadí. „Soul Adventurer“ je ukázkou zcela odlišné polohy In Vain, v níž dominuje čistý zpěv, který se album od alba zlepšuje, a „Currents“ není výjimkou. Přestože byla „Soul Adventurer“ zvolena za singl, rozhodně nejde o nejchytlavější skladbu na desce, na čemž se podílí i netradiční práce bubeníka Baarda Kolstada, jenž si k In Vain odskočil od Leprous. V řadách In Vain sice výrazně zkrotnul a spíše než na nečekané výplně se soustředí na co nejpravidelnější tempo svého kopáku, ovšem v případě „Soul Adventurer“ si pár drobných výpadů dovolil.

Ti praví In Vain však začínají v podstatě až s třetí „Blood We Shed“, neboť právě zde se poprvé projevuje schopnost kapely propojovat zcela odlišné světy. Zatímco první polovině songu dominují ostré riffy (mimochodem těch opravdu dobrých není na nahrávce vůbec málo), v druhé přejde kapela do opačné polohy s mnohohlasým čistým zpěvem a minimalistickou instrumentací, přičemž tento kontrast funguje skvěle právě proto, že obě poloviny obsahují v podstatě ten samý hudební motiv, ovšem v radikálně jiném podání.

Pokud je něco opravdu překvapivé, pak to, nakolik In Vain tentokrát otevřeli své karty posluchačům. Do jisté míry totiž upozadili svou vlastní unikátnost a dali průchod svým vzorům, jejichž vliv je nyní mnohem znatelnější než dříve. „Currents“ je zřetelně ovlivněna jak již zmíněnými Leprous, tak třeba legendárním Ihsahnem, typicky severskou melodickou blackmetalovou školou a v jistých momentech jsem si vzpomněl třeba i na Akercocke. Proto možná u skladeb jako „Origin“ či „As the Black Horde Storms“ nebudete mít dojem takové nápaditosti, jako tomu u In Vain bývalo dříve. Jindy si kapela naopak vypůjčuje od sebe, když v „En forgangen tid (Times of Yore Pt. II)“ staví na jednom z nejhezčích motivů minulé desky, zatímco „Standing on the Ground of Mammoths“ je strukturou i melodickým použitím saxofonu podobná písni „Floating on the Murmuring Tide“, byť mám dojem že na její úroveň přeci jen nedosahuje.

In Vain

Podstatné však je, že je vše vypilované se sochařskou precizností a i díky tomu není na albu jediná slabší chvíle a jako celek plyne nesmírně organicky. Možná i to je důvod, proč má pouze čtyřicet minut a proč z nelimitované edice vypadly právě „And Quiet Flows the Shieldt“ a „Ghost Path“ (neplést s Ghost Bath!). Obě jsou totiž divné a nedosahují melodičnosti písniček, jež se do oněch čtyřiceti minut vešly. Přesto jsou to mí favorité, neboť ukazují, jak by In Vain se zkušenostmi posledních deseti let zněli, pokud by ke skládání přistupovali stejně jako v době debutu „The Latter Rain“.

„And Quiet Flows the Shieldt“ je dlouhá píseň plná nečekaných zvratů s krásným kytarovým motivem a hlavně dojemným závěrem postaveným na souhře cella a sborového zpěvu. Je to však až „Ghost Path“, která mě naprosto nadchla. Pojí v sobě totiž temnou atmosféru připomínající Storm Corrosion (dnes již téměř zapomenutý projekt Stevena Wilsona a Mikaela Åkerfeldta), krkavčí zpěv, mohutné kytarové hromobití, symfonický orchestr a různorodé vokální hrátky. Když pak v druhé polovině naprosto nečekaně nastoupí primitivní deathmetalová smršť, mám dojem, že hudební nebe je blízko. Je snadné pochopit, proč právě tyto dvě kompozice skončily mimo standardní edici, určeny pouze fanouškům kapely. In Vain se novinkou snaží zapůsobit na širší publikum a právě těmito skladbami by ho velmi snadno odradili.

A tak se dostáváme k otázce, jak vlastně zařídit, abych si za půl roku netrhal vlasy, poté co zjistím, že z „Currents“ se stalo jiné album, než jaké jsem v době recenzování slyšel. Mohl bych třeba prohlásit, že si o něm nemyslím ani to, ani ono, nebo bych mohl recenzi o půl roku odložit a doufat, že v té době se již můj názor na desku ustálí. Ovšem je to zbytečné a je třeba riskovat, neboť svou přístupností mi šla čtvrtá řadovka In Vain naproti. „Currents“ je výtečný počin a In Vain na něm ukazují, že by si zasloužili mít publikum mnohem větší, než jakého se jim dostává. Je pravdou, že mě samotného by možná potěšilo, kdyby bylo alespoň o něco podobnější oněm dvěma bonusovým kompozicím, v nichž kapela upustila uzdu fantasii. I tak jde však o bezvadnou desku a důstojného následníka skvělého „Ænigma“.


The Minerva Conduct – The Minerva Conduct

The Minerva Conduct - The Minerva Conduct

Země: Indie / USA
Žánr: atmospheric progressive metal
Datum vydání: 20.9.2017
Label: Transcending Obscurity India

Tracklist:
01. Vile
02. Desertion
03. Metanoia
04. Trip Seq
05. Appetence
06. Exultant
07. Unearth
08. Grand Arcane

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

The Minerva Conduct je poměrně novým tělesem na hudební scéně, konkrétně té indické, většina zúčastněných se ale hudbě již nějakou tu dobu věnuje a společně působili třeba v Demonic Resurrection nebo Reptilian Death, což už jsou více méně zavedená dlouho hrající uskupení (ne, že bych snad jejich jména kdy slyšel). Značně potěšujícím faktem pro mě je, že trojice muzikantů na rozdíl od svých předchozích (respektive současných) počinů zvolila v případě toho stávajícího výrazně zajímavější a nutno říci i komplexnější přístup. Označení progresivní metal sice nemusí samo o sobě být nijak lákavým, ale v tomhle případě v sobě ono kouzelné slůvko „progresivní“ skrývá velmi širokou paletu nápadů, pro něž se tak prosté zařazení zdá být až násilným.

Hlavou celého projektu je jakýsi Prateek Rajagopal, podle Soundcloudového profilu teprve 22letý kytarista, a popravdě bych dal nevím co za to, abych měl v takovém věku alespoň poloviční kompoziční i hráčské dovednosti. Veškeré skladby jsou právě a výlučně jeho dílem a zbytek ansámblu se stává spíše prostředkem, ačkoli zdatným, k realizaci jeho nápadů. A jaké jsou to nápady!

Už famózní obal slibuje velmi košatý a bohatý zážitek a výsledná hudba mu zcela odpovídá. Každá jedna z osmi celkových skladeb je skvělá nadupaná záležitost koketující na pomezí metalcoru (případně i deathcoru), djentu a progresivního metalu doplněná o opravdu pestrou škálu všemožných elektronických zvuků a pazvuků, o něž se stará Navene Koperweis, mj. bývalý člen Animals as Leaders. Ty se velkou měrou podílejí na tom, že i po mnoha a mnoha posleších člověk s radostí objevuje stále nové detaily (a to klidně i po pěti měsících, jako je tomu v mém případě), a přesto stále nemá pocit, že odhalil všechno. Dalo by se to připodobnit k motýlímu efektu ve hrách, kdy vás každé rozhodnutí dovede někam trochu jinam – i v tomhle případě můžete k eponymnímu albu The Minerva Conduct pokaždé přistoupit trochu jinak a kdykoliv změníte přístup, odměnou uslyšíte něco jiného. A je jen dobře, že všechny skladby jsou čistě instrumentální (když nepočítám sampl na „Exultant“), poněvadž ať by byl zpěvák sebelepší, byl by už tak nějak navíc. Vjemů proudících do ucha posluchačova by bylo přehršel, což si naštěstí The Minerva Conduct uvědomují.

Nejsou to ale jen detaily, které dosud tak fascinovaně objevuji, kompozice jsou celkově výrazně proměnlivé, a byť žádná ze skladeb není vyloženě klidná a na člověka se téměř nepřetržitě valí zvuková masa nedozírných výšin, v podstatě v každé k určitému zklidnění dojde a v takových případech The Minerva Conduct předvádějí, že krom úderných propracovaných riffů zvládají i pomalejší atmosferické a někdy až hypnotické pasáže (naprosto unikátním je kupříkladu zážitek při poslechu úvodu „Grand Arcane“, která je i jako celek monumentálním a asi tím nejlepším možným uzavřením celé pouti).

The Minerva Conduct

Kapitolou samou o sobě je zvuk, který v podobných žánrech hraje poměrně výraznou a důležitou roli. Práce při mixování a následném masteringu byla v tomto případě odvedena naprosto perfektně, díky čemuž se The Minerva Conduct můžou pochlubit moderním a úderným zvukem, v němž se neztratí ani sebemenší vrznutí, jenž zároveň nezní tak odpudivě počítačově, jako je tomu v případě některých djentových uskupení („dobrým“ příkladem je třeba Bulb, vedlejší projekt Mishy MansooraPeriphery). Ten moderní háv naštěstí nezůstává zcela čistým a díky nazvučení basy je obohacen i o trochu té špinavosti a syrovosti.

Je pro mě opravdu těžké vybrat lepší či horší skladby, ale kdybych se měl rozhodnout, tak do role těch slabších bych pravděpodobně odsoudil „Vile“ a „Desertion“, které mezi zbytek zapadnou (přestože minimálně úvod „Desertion“ mne potěšil svou podobností s Vildhjarta). V žádném případě ovšem nejsou nudné, to ani v nejmenším. Horší už pro mě je vybrat si nějakého favorita, poněvadž všechno od „Metanoia“ po poslední „Grand Arcane“ je natolik originální a nabušené, že vybrat si jednu jedinou skladbu je takřka nesplnitelným úkolem (ačkoli když nad tím tak přemýšlím, asi nejvýrazněji mi v paměti utkvěla právě závěrečná „Grand Arcane“, případně ještě „Trip Seq“, přestože se jedná spíše o takovou mezihru).

Nepochybuji, že The Minerva Conduct se ode mě dočká při konečném ročním zúčtování zmínky, přestože v rámci nejlepší pětice alb to asi nebude. Buď jak buď, uběhlo pět měsíců a já jsem stále nenalezl ani jedinou výhradu, a to jakože jsem se snažil. Navíc, což se mi opravdu nestává často, mne poslech baví, i když na podobný druh hudby zrovna nemám náladu. Stejně tak si myslím, že tohle album nebude mít problém přežít zkoušku časem, při níž mnohá jiná pohoří. Takže… chci víc.


Ne Obliviscaris – Urn

Ne Obliviscaris - Urn

Země: Austrálie
Žánr: extreme progressive metal
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Seasons of Mist

Tracklist:
01. Libera (Part I) – Saturnine Spheres
02. Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths
03. Intra Venus
04. Eyrie
05. Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless
06. Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes

Hrací doba: 45:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Když jsem před osmi či devíti lety poprvé slyšel „The Aurora Veil“, první EP australské šestice Ne Obliviscaris, věděl jsem, že v rukou držím něco opravdu výjimečného. Těžko naleznete kapelu, která hned na první nahrávce zní dospěle, originálně, chytře i technicky vytříbeně zároveň. Obával jsem se však, že s takovou kombinací brutality a jemnosti, jakou Ne Obliviscaris na svém debutovém počinu přinesli, uspějí přinejlepším v malé skupince fajnšmekrů a k širší metalové komunitě si cestu nenaleznou.

Proto mě velice překvapil ohromný ohlas, jejž vyvolal jak debut „Portal of I“, tak jeho následník „Citadel“, zejména když obě alba předvedla Australany v čím dál lepší skladatelské kondici. „Urn“ se tak stalo poměrně očekávanou nahrávkou, a zatímco rostlo očekávání metalové komunity, moje očekávání naopak klesalo, neboť jsem si nebyl jistý, zda Ne Obliviscaris obhájí svou kouzlenou formulku i potřetí v řadě.

Když se dnes podívám na své nejoblíbenější kapely, vidím dvě poměrně jasné kategorie. Ty, které začaly spíše nejistě a postupně svůj zvuk definovaly, jsou schopné držet krok s dobou a neustále se vyvíjet. Naopak ty, jež na svět přišly s již velice specifickým výrazem, málokdy překonají své první počiny a mohou strávit roky trápením se ve snaze nalézt, jak se od svých kořenů důstojně oprostit. Obava, že Ne Obliviscaris patří právě do druhé skupiny, je tak na místě.

Na „Urn“ pokračují Australané v kolejích, jež definovalo již zmíněné EP „The Aurora Veil“. Jejich hudbu z velké části definuje rychlost, v níž se vše odehrává. Deathmetalové smrště jsou více než kdy dřív základem, z něhož s železnou pravidelností vystrkují růžky další charakteristické rysy kapely – houslové hrátky, kterých je tentokrát o něco více než dříve, spletitá kytarová sóla, střídání klasického growlingu s krásným a jemným čistým zpěvem, pravidelné zvolňování s akustickou kytarou v čele a skvělá melodická práce baskytary. Papírově je tedy vše na svém místě a nic nebrání tomu, aby „Urn“ bylo „desítkovou“ záležitostí, jak jsem před lety ohodnotil oba předchozí počiny a jak o nich dosud bez zaváhání stále smýšlím.

Přesto „Urn“ „desítkovou“ záležitostí není. I přes velké množství poslechů kolem mě album spíše prosviští, než aby si řeklo o pozornost a zanechalo zřetelné stopy. Důvodem je jeho absence struktury a hlubšího významu. Zatímco „Portal of I“ bylo kolekcí perfektních skladeb, takových malých světů, v nichž se dalo snadno ztratit, a „Citadel“ k tomu ještě přidalo excelentní plynutí desky jakožto celku, na „Urn“ chybí oboje. Nezdá se, že by seřazení skladeb na nahrávce mělo nějaký hlubší význam, netuším, proč je „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“, jediná vyloženě uvolňující mezihra na desce, umístěna hned po první skladbě a pochybuji, že její propojení s „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ má jakýkoli význam. Deska v jednu chvíli začne a v jinou skončí a její kraje se ani nesnaží předstírat, že jde o uzavřený a svébytný celek, který je třeba poslouchat v kuse. Horší je však absence uspořádání uvnitř jednotlivých skladeb. Ty jsou poskládané snad zcela náhodně tak, aby jakžtakž držely pohromadě, postrádají však jakýkoli vnitřní vývoj.

Ne Obliviscaris

To vše by se dalo odpustit, pokud by jednotlivé, byť nešikovně pospojované momenty byly výborné. Jenže právě zde je největší problém, těch opravdu skvělých pasáží se na desce nachází jen velmi málo. V úvodní „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ mě potěšil jen nádherný chorál v druhé polovině, třetí „Intra Venus“ nabídne několik úžasných basových linek jak ve sloce, tak v samostatném baskytarovém sólu v druhé polovině. V „Eyrie“ se vyloženě povedl snad jedině kulometný riff a výrazněji se album zvedne až s „Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless“, jejíž celá druhá polovina se skvělou instrumentální sekcí se blíží úrovni Ne Obliviscaris z minulých alb, společně s nemelodickou a agresivní první polovinou „Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes“.

Naopak bych našel hned několik nešťastných rozhodnutí jako třeba vrstvený čistý zpěv a řev v úvodní skladbě, který dohromady jednoduše nedává smysl a zní spíše jako dvě varianty téže skladby puštěné naráz. Krátká vsuvka „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“ je sice příjemná, ale ničím nenadchne a působí dojmem skladby, již kapela nahrála proto, že se to od ní očekává. Největší propadák je však celá dvanáctiminutová „Eyrie“, která jednoduše nedává ani zlomek důvodu na obhájení monumentální stopáže.

To vše nedělá z „Urn“ desku vyloženě špatnou či snad dokonce neposlouchatelnou. Pořád zde mluvíme o ohromě vysoké řemeslné úrovni, skvělých sólech, výborném zpěvu, hezkým houslovým pasážím. Je zde i jakýsi drobný vývoj v podobě téměř orchestrálních momentů. Co zde však chybí, je důvod k nadšení. Očekával jsem, že Australané buď budou pokračovat v zaběhlých kolejích jak z pohledu zvuku, tak z pohledu kvality, případně že se pokusí změnit svou tvář i za cenu, že jim nová poloha nebude pro tentokrát sedět tak dobře. „Urn“ se však drží zaběhnuté linie, a přesto není zdaleka tak dobré jako jeho předchůdci. Je to solidní deska, která však nenabízí mnoho důvodů k poslechu.


Akercocke – Renaissance in Extremis

Akercocke - Renaissance in Extremis

Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 25.8.2017
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Disappear
02. Unbound by Sin
03. Insentience
04. First to Leave the Funeral
05. Familiar Ghosts
06. A Final Glance Back Before Departing
07. One Chapter Closing for Another to Begin
08. Inner Sanctum
09. A Particularly Cold September

Hrací doba: 54:16

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozpad Akercocke mě popravdě řečeno vždy mrzel. Není to sice kapela, jejíž tvorbu bych fanaticky přehrával pořád dokola, spíš jsem si ji pouštěl jen jednou za čas, ale o to víc jsem si pak tenhle mimořádně chytře pojatý metalový extrém vychutnal. Navíc, všechna čest, „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ je podle mého skromného názoru jedno z nejlepších progresivně deathmetalových alb, jaká kdy kdo natočil.

Když tedy Akercocke v roce 2012 skončili, potěšen jsem z toho zrovna nebyl, byť přiznávám, že formace Voices dokázala alespoň trochu vyplnit prázdný prostor. Tu dalo dohromady několik členů Akercocke po rozpadu skupiny, včetně jednoho z dvou hlavních tahounů původní formace, bubeníka Davida Graye. Zpěvák a kytarista Jason Mendonça ovšem chyběl. Přesto se Voices na tradici Akercocke podařilo navázat důstojně a obě doposud vydaná alba stojí za pozornost i zpětně, pokud je neznáte.

Návrat Akercocke prasknul již v loňském roce, kdy také začali koncertovat a pracovat na nové desce. Z klasické dřívější sestavy se vrátil nejen Jason Mendonça a David Gray, ale také kytarista Paul Scanlan, jenž hrál naposledy na „Choronzon“ z roku 2003. Line-up doplňuje klávesista Sam Loynes, který před rozpadem spolupracoval s Akercocke jako koncertní výpomoc a který se podílel i na Voices, a nakonec baskytarista Nathanael Underwood jakožto jediný úplný nováček v historii Akercocke. Výsledek jejich snažení, „Renaissance in Extremis“, vyšel přesně dekádu od posledního počinu „Antichrist“.

Může to znít strašně jednoduše a zkratkovitě, ale chce se říct, že „Renaissance in Extremis“ zní, jako kdyby Akercocke vůbec nespali, jako kdyby od minulého alba neuběhlo celých deset let. To ovšem nechápejte v tom smyslu, že snad Britové zamrzli v čase, ale spíš tak, že během přestávky neztratili mnoho ze své dřívější fazóny. Chtěl jsem tím říct, že Akercocke i na „Renaissance in Extremis“ stále hrají vysoce kvalitní a také vysoce progresivní kombinaci death a black metalu. Nemusejí si vypomáhat post-metaly ani djenty ani jinými běžnými postupy současných samozvaných metalových intelektuálů. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že i přes množství volnějších pasáží zní jejich hudba stále poměrně tvrdě, riffy jsou technické, nikoliv však bezduše onanistické, a Jason Mendonça stále dokáže z hrdla vyloudit pěkný chlívek. Vždy je ovšem cítit, že v téhle hudbě nejde o přízemní pudy, naopak že je vše skládáno s rozmyslem. Akercocke kdysi hrávali ve formálních oblecích a tvrdili, že to je z toho důvodu, protože jejich muzika je umění a oni ji nechtějí degradovat. Dnes už sice kvádra nemají, ale klidně by mohli mít a jejich argument by stále platil.

Navzdory vysoce nadprůměrným kvalitám „Renaissance in Extremis“ však musím uznat, že i zde se nacházejí momenty, které mi nepřipadají úplně bezchybné. Dost často se jedná o volnější momenty, ale pravidlo bych z toho nedělal, protože jiné takové jsou zase skvělé – kupříkladu začátek „Familiar Ghosts“ je v podstatě perfektní. Ve všech případech se ovšem jedná jen o malé části jinak skvělých skladeb, takže obecně vzato spokojenost jednoznačně převládá.

Akercocke

Nejdůležitější je, že Akercocke prostřednictvím „Renaissance in Extremis“ ukázali, že jejich návrat smysl měl a že stále mají metalovému světu co sdělit. Na svá vrcholná díla „Choronzon“ a „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ sice skupina nedosáhla, přesto je „Renaissance in Extremis“ albem, které ční vysoko nad většinou ostatních současných takzvaně progresivních metalů, a na starší tvorbu Akercocke navazuje velmi důstojným způsobem.


Asmodeus – Oko Horovo

Asmodeus - Oko Horovo

Země: Česká republika
Žánr: progressive / melodic thrash metal
Datum vydání: 1.4.2017
Label: Magick Disk Musick

Tracklist:
01. Smečka prince Šavlozuba
02. Oko Horovo
03. Fenix Schizofrenix
04. Parazit
05. Kniha mrtvych
06. Prokeltí Sodomy
07. 666 očí Satanových
08. Midas
09. V ruinách města Ur
10. Černé vody Ninive

Hrací doba: 31:42

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Magick Disk Musick

Když před třemi lety klatovští Asmodeus vydávali své dnes již předposlední studiové album „Past na Davida Kleinera“, bylo to pro mě něco jako malé zjevení. Ne snad, že bych o této stálici domácí kytarové scény nikdy předtím neslyšel, nicméně tento hodně ambiciózní počin mě velmi příjemně překvapil nejen svou textovou, ale taky hudební propracovaností. Asmodeus se na svém zde vydali cestou koncepčního lyrického přístupu a progresivně laděného hudebního podkladu, což jim vyšlo opravdu na jedničku. Když tak na letošní apríl tato čtveřice ohlásila svou novinku „Oko Horovo“, přistupoval jsem k ní značně odlišně než k jejímu přímému předchůdci, jemuž nesporné kvality přisuzuji i s odstupem oněch tří let.

Miloš Bešta a jeho parta nejsou na „Oku Horově“ natolik překvapiví a nepředstavují natolik silný koncept, což ovšem nutně neznamená, že by novinka byla slabším počinem. „Oko Horovo“ není pevně svázáno konkrétním lyrickým konceptem, jenž by vyprávěl ucelený příběh, ale i přesto jasně odkazuje na starověkou mytologii. Na rozdíl od „Pasti Davida Kleinera“ se novinka nebrodí v břečkách špíny společnosti jako takové, a přestože nelze textovou stránku obou počinů přímo srovnávat, tak uznávám, že Jan Petřička odvedl po textové stránce opět velmi dobrou práci.

„Oko Horovo“ po hudební stránce svým způsobem pracuje s odkazem svého předchůdce a zpracovává jak poctivé thrashové postupy (ačkoli jich není tolik, kolik jsem čekal), tak košatější progové momenty se silným melodickým cítěním. K mému potěšení se dostane i na takřka gotické pasáže, které umocňují mystický odkaz textů, a na druhou stranu Asmodeus místy zaútočí s až deathmetalovou tvrdostí a díky tomu všemu je „Oko Horovo“ dostatečně pestrý počin, jenž udržuje posluchače neustále v pozoru.

Ne snad, že by to bylo vyloženě potřeba, protože příjemná stopáž, která se zastavila lehce za hranicí 30 minut, uteče natolik rychle, že se člověk ani nestačí rozkoukat a už mu do uší zní závěrečná progmetalová vypalovačka „Černé vody Ninive“. Ona krátká hrací doba by se z jistého úhlu pohledu dala považovat za jedinou slabou stránku „Oka Horova“, protože takto kvalitní materiál si zaslouží rozhodně větší plochy, ale klasicky oceňuji radši silné kratší album než dlouhý blábol s nějakou tou vatou, takže je vše asi tak, jak mělo být.

Co říci k samotné hudební náplni? Asmodeus si na jednotlivých skladbách dali rozhodně záležet a navzdory větší melodičnosti nepůsobí jednotlivé kusy prvoplánově. Při poslechu jsem neměl pocit, že by ten či onen motiv do celkové nálady nahrávky nezapadal nebo působil jako laciná výplň. Naopak. Každá z  písní má své opodstatnění a díky jejich kratší stopáži je většina z nich dostatečně úderná. Hned úvodní zatěžkaná „Smečka prince Šavlozuba“ si povedeným kytarovým riffem brázdí cestu velmi sebejistě a atmosférické kytarové vyhrávky tuto pecku hezky provzdušňující. Miloš Bešta přechází s jistotou sobě vlastní od zpěvnějších linek k hrubějšímu projevu a ruku v ruce s instrumentální složkou svých kolegů podtrhuje barvitost „Oka Horova“.

Mezi nejsilnější písně řadím krom úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ hned následující thrashovou titulku, odlehčenou „Knihu mrtvých“ s parádním vokálem páně Bešty a epicky vystavěné věci s tvrdými kytarami jako „Midas“ nebo již zmíněnou závěrečnou věc „Černé vody Ninive“. Hodně velkým překvapením pro mě byla čtverka „Parazit“, což je nefalšovaná gothrocková hitovka s hmatatelnou atmosférou Moonspell či Paradise Lost. Na ploše alba jako celku může působit tak nějak nepatřičně, ovšem v záplavě těch četných melodických prvků, které Asmodeus na „Oko Horovo“ nacpali, není pochyb o tom, že má na výsledném kotoučku své pevné místo. Spolu s „666 očima Satanovýma“ je to nejpřístupnější song na desce, a přestože zrovna posledně jmenovaná svádí už jen svým titulem k špinavé metalové jízdě, tak melodickými nápěvy a kytarovými vyhrávkami září na míle daleko jako velmi příjemná oddechovka.

Asmodeus - Oko Horovo

Asmodeus natočili ve všech ohledech velmi kvalitní placku, na niž můžou být právem hrdí. Oproti „Pasti na Davida Kleinera“ ubylo tvrdě kytarových pasáží a přibylo melodických vokálů, ale výsledek je neméně pestrá a hlavně vzrušující deska, na kterou při ročním zúčtování toho nejlepšího roku 2017 rozhodně nezapomenu. Jen tak dál, pánové. Takto přesvědčivá alba si dopřávám velmi rád, takže už se těším na další.


Locust Leaves – A Subtler Kind of Light

Locust Leaves - A Subtler Kind of Light

Země: Řecko
Žánr: progressive / black metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Light (Fos)
02. Pillar (Vraxos)
03. Fall (Ptosi)
04. Flight (Ptisi)

Hrací doba: 35:27

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Když jsem se pouštěl do poslechu „A Subtler Kind of Light“, očekával jsem nějaký vcelku standardní black metal modernějšího ražení. Zrovna v tomto případě jsem ale rád, že jsem se mýlil, protože hudba řeckého dua Locust Leaves je příjemně zvláštní, do jisté míry snad i neotřelá. Má svoje mouchy, to jistě ano, ale i jim navzdory je to zajímavá záležitost s jistým vnitřním kouzlem.

Až doposud měli Locust Leaves na kontě pouze splitko s krajanským projektem Spectral Lore z roku 2012… respektive jde o jedinou pořádně vydanou věc, další písně lze nalézt na webu kapely. Tento nosič jsem sice zaregistroval, ale neposlouchal jsem jej, poněvadž Spectral Lore mi k srdci úplně nepřirostli a zcela neznámá začínající kapela na druhé straně jaksi nebyla přílišnou motivací pustit se do díla. Škoda. Kdybych to zkusil, mohl bych dneska vítězoslavně tancovat, že Locust Leaves znám už dávno a třeba že „A Subtler Kind of Light“ potvrzuje potenciál, který jsem tam už před lety cítil. Jenže se tak nestalo, takže jsem totálně zapomněl, že něco jako Locust Leaves existuje, a vzpomněl jsem si až nyní, v souvislosti s „A Subtler Kind of Light“.

Dobře tedy, tak konečně pojďme k věci – co je vlastně Locust Leaves za muziku? Black metal v jejich tvorbě patrný rozhodně je, dokonce není problém nalézt vlivy soudobé blackmetalové školy, Řekové však navíc přidávají další vrstvu, díky níž jsou o kousek jinde než většina mladých blackmetalových skupin snažících se o chytřejší a promyšlené pojetí žánru. Locust Leaves totiž mají podobně blízko i k extrémní odnoži progressive metalu, a navrch je možno v kytarové hře tu a tam vycítit i vlivy thrash metalu.

V takto namíchaném koktejlu hrají prim dvě chutě – kytary a vokály. Co se týče onoho nástroje, u nějž se běžně drnká trsátkem o struny, „A Subtler Kind of Light“ nabízí poměrně pestrou škálu výrazových prostředků. Mezi ty nejnápadnější patří momenty, kdy Locust Leaves začnou splétat krkolomné kytarové labyrinty. Ty jsou často dobré, ale zároveň právě v nich tkví asi největší neduh nahrávky – někdy jsou tyhle spletence až moc zamotané a změny příliš prudké. Nicméně, může jít jen o můj subjektivní dojem, navíc se tak zdaleka neděje pořád. Kromě toho ale Locust Leaves dokážou nabídnout i hezké melodické chvilky, které jsou jasně v menšině, přesto se jejich prostřednictvím daří skladby výborně osvěžit. Dobrým příkladem obojího může být hned úvodní „Light (Fos)“.

No, a pak je tu vokál, jenž obdobně rozmanitý a vedle nějakého konvenčnějšího hrubšího vokálu nabízí i teatrální (naštěstí ne kýčovité) čistě zpívané polohy. Locust Leaves je navíc zvládají zkombinovat nejen s melodičtějšími momenty, ale i s pasážemi plnými lámaných progových kytar. Mimochodem, právě tyhle čisté zpěvy mají ve velké míře na svědomí zvláštní náladu „A Subtler Kind of Light“, což je další obrovské plus, jelikož tato divno-atmosféra jistě patří k nejzajímavějším a nejlepším aspektům alba.

Locust Leaves - A Subtler Kind of Light

Dál se sluší říct, že to nejzábavnější Locust Leaves rozehrávají v prvních dvou písních „Light (Fos)“ a „Pillar (Vraxos)“. Třetí „Fall (Ptosi)“ se sice nezpronevěřuje nastolenému receptu „A Subtler Kind of Light“, přesto je znatelně slabší a svým dvěma předchůdkyním nestačí. Určitou laťku si však stále drží a několik drobných detailů, kvůli nimž stojí za to napínat uši, se tu také najde. Finální „Flight (Ptisi)“ desku uzavírá v ambientním duchu, a i když nejde o vyloženě hloupou záležitost, nic zásadního už se tu nenachází – to stěžejní totiž Locust Leaves předvedli již v první polovině počinu.

Jak vidno, našel jsem na „A Subtler Kind of Light“ i jistá negativa, z čehož je patrné, že nejde o nějakou dokonalou záležitost. Jenže ani zmíněné neduhy nedokážou převrátit kladné dojmy. Deska totiž vyznívá sympaticky zvláštně a to mě na ní baví. Rozhodně zajímavá věcička, která ukazuje, že potenciál v Locust Leaves bezesporu je (a ne malý) a že bude zajímavé sledovat jejich další počínání. Vykročeno je stále relativně nesměle, ale velmi lákavým směrem, takže se budu těšit, co Řekové předvedou v budoucnu. Aby to ale nevyznělo jen jako reklama na nadcházející události, tak dodám, že už „A Subtler Kind of Light“ za zkoušku stojí.