 |
| Země: USA Žánr: progressive power metal Datum vydání: 25.1.2013 Label: earMUSIC Tracklist: Hodnocení: 8,5/10 Odkazy:
|
Vůči americkým Circle II Circle mám odjakživa jistou slabost. Je za tím má záliba v dnes už neexistujících Savatage a v hlase jejich zpěváka Zaka Stevense. Ten před jedenácti lety řady Savatage opustil a založil právě Circle II Circle. Na prvních deskách mu se skládáním dokonce pomáhal vrchní principál Jon Oliva, který mu po nahrání první desky “Watching in Silence” přetáhl celou kapelu do svých Jon Oliva’s Pain.
Během šesti desek jste měli šanci seznámit se s různými polohami Circle II Circle. Od klasicky laděných heavy metalových desek s odérem Savatage, přes vzdušnou melodičnost koncepčního alba “Burden of Truth”, až po tvrdě metalové nářezy “Delusions of Grandeur” a “Consequence of Power”. Na letošní novince “Seasons Will Fall” (vlastně už na výročním turné, které kapela jela s kompletním albem “The Wake of Magellan”, se zastávkou v Praze a Brně – to byl opravdu skvělý zážitek) se Stevens obklopil novou sestavou, jedinou starou známou tváří z předchozích desek zůstal baskytarista Mitch Stewart. A všichni noví členové se stali více než skvělými přírustky do rodiny Circle II Circle. Především je to mladý brilantní kytarista Bill Hudson či jeho starší kolega Christian Wentz, který zároveň desku produkoval. Album opatřil výborným zvukem, který byl ale u kapely standardem vždy. Ani o výkony klávesáka Henninga Wannera či bubeníka Adama Sagana se netřeba bát.
Je škoda, že za jednu věc desku přece jen strhat musím, a to naprosto příšerný kýčovitý obal. Takovou odpornost bych nečekal u power metalové kapely třetí ligy odněkud z Brazílie, natož od tak zkušených matadorů, jakými Circle II Circle, potažmo zpěvák Zak Stevens jsou. Ale pro mě je to v podstatě v porovnání s muzikou v drážkách nosiče jen malý nedostatek.
Co vlastně od desky lze čekat? Celkem se zapomnělo na tvrdohlavé dvoukopákové běsnění posledních dvou alb a vrací se někam mezi “Watching in Silence” a “Burden of Truth”. I když tentokrát zní kapela víc jako Savatage než kdykoliv předtím. V podstatě je to takový průsečík celé kariéry Zaka Stevense. Už s první skladbou “Diamond Blade”, která zezačátku vře očekáváním, dostanete facku zkraje, protože kytarové sólo nepřipomíná nikoho menšího než zesnulého Crisse Olivu, který byl jedním z hlavních budovatelů typického zvuku Savatage. Příchozí kytaristé mají zjevně tvorbu dokonale naposlouchanou a nacvičenou, protože se dokázali více než trefit do feelingu i zvuku riffů i sól. Ubralo se na rychlosti a většinou se jede ve středním tempu, ve kterém vyniknou jak kytarové finesy, tak čisté melodické vokály Zaka Stevense. Všechny skladby jsou opatřeny chytlavými refrény, které z hlavy nevyženete už po prvním poslechu. V tomto ohledu určitě musím zmínit první tři skladby, nebo šlapavou “Never Gonna Stop”. Přitom nejde o nějaké vlezlé laciné popěvky, ale inteligentně složené heavy metalové skladby s hard rockově obroušenými hranami. Textově se nejedná o žádná rozsáhlá filozofická témata, ale o introspektivní pohled na každodenní otázky života.
Dostane se tu i prostor na jistou progresi a “muzikálnost”, kterou oplývali Savatage. Tu muzikálnost bych zmínil především v devítiminutové “Epiphany”, která je mistrným rozvinutím odkazu těchto ne tak úplně doceněných Američanů. Je tu úplně všechno, dramatický nástup, klavírní party, valivé riffy. Úplně klasické postupy, a nad tím vším ten vokál, jeden z nejcharismatičtějších hlasů, které se po americké heavy metalové scéně pohybují. Z podobného soudku je i další dlouhá “Dreams That Never Die”. V té se dokonce dočkáme proplétání hlasů, které si Zak Stevens už od dob Savatage drží jako jisté poznávácí znamení. Ze všech skladeb vyčnívají hitové ambice a milovníci kytarových sól si přijdou na své. Jsou technicky promakaná, ale přitom nelze říct, že by šlo o bezbřehé pidlikání pro pidlikání. Jediná slabší skladba je předposlední “Downshot” se unylými hard rockovými riffy a podivným rytmem, v podstatě zbytečná písnička. Avšak ve chvíli, kdy se rozezní poslední skladba, nádherná balada “Only Yesterday”, je mírné klopýtnutí naprosto zapomenuto. Tahle píseň totiž odnáší úplně do jiných dimenzí a pokud by se objevila na nějaké starší desce Savatage, stala by se z ní nesmrtelná klasika. Tady Stevens předvádí, proč jeho hlas tak adoruji. Barva a způsob, jakým vyjadřuje emoce, nejsou totiž úplně tak často viděné. I když mu všechno nerozumíte, stejně pochopíte, co v tu chvíli svým zpěvem chce říct.
Někdo mě může obvinit z předpojatosti, protože fakt nejsem schopný odsoudit téměř nic, co přišlo z dílny Savatage nebo členů spojených s touto kapelou. Sem tam se objeví samozřejmě slabší věc, ale když si poslechnete letošní počin Circle II Circle a srovnáte to s jinými heavy metalovými patlaly, tak je to jako nebe a dudy. Ve srovnání s nedávno recenzovaným počinem Helloween, který na stejném časovém úseku nedokázal úplně přesvědčit, se deska “Seasons Will Fall” dá považovat za klenot. Škoda toho obalu.
