Archiv štítku: progressive rock

Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu

Wedrowcy-tulacze-zbiegi - Marynistyka suchego ladu

Země: Polsko
Žánr: experimental / progressive rock
Datum vydání: 5.8.2019
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. Starganiec
02. Reta
03. …
04. Sucha góra
05. Czarnożyły
06. Na górze Ciemno
07. Żelazo
08. Nad Revekol
09. Hoburgsgubben 10104

Hrací doba: 39:28

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Dom Music PR

Už ani nevím kolikrát jsem zde psal o tom, jak zasraně skvělá je celá ta katovická mini-scéna okolo Furia a Massemord. Jsem si jistý, že to bylo mockrát – dost na to, aby se mi to už nechtělo počítat. Ono to totiž u zmiňovaných dvou kapel jen začíná. Vedle nich mají jednotliví členové hromadu dalších výborných vedlejšáků a bočních kapel, namátkou třeba Morowe, Odraza, Cssaba, Biesy, Gruzja, je tu napojení i na Totenmesse nebo Thaw. Hromada jmen, která hledačům kvalitního, svojsky pojatého black metalu jistě nebudou neznámá.

Jedním z takových dalších projektů je i Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, jehož žádnou nahrávku jsme zde doposud nerecenzovali. Což byla škoda už dřív, ale ignorovat tuhle skupinu i nadále po vydání desky jako „Marynistyka suchego lądu“, tak to už by byla kardinální píčovina. Nebudeme chodit okolo horké kaše a vpálím vám to hned zkraje – tohle patří ke žhavým kandidátům na nejvyšší příčky, až se bude hodnotit hudební sklizeň za sezónu 2019.

Když už jsem výše nakousnul personální záležitosti, tak je rovnou i dokončím. Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi má na svědomí Kamil Staszalek neboli Sars, což je dlouholetý baskytarista pro FuriaMassemord. Co do bočních aktivit není tak pilný jako třeba kolegové Nihil, Namtar nebo Stawrogin, svou vlastní kreativitu soustředí výhradně do Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi. Ne, že by to snad bylo špatně. Vždyť první deska „Światu jest wszystko jedno“ (2016) byla výtečná a obě doposud vydaná minialba „Kiedy deszcz zaczął padać na zawsze?“ (2014) a „Korpus Czechosłowacki“ (2017; našince u této nahrávky jistě zaujme název) stejně tak.

Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi jde v progresivním pojetí black metalu tak daleko, až je velmi diskutabilní mluvit ve spojitosti s tímhle projektem o black metalu a možná i metalu obecně. Na nejméně metalových momentech Furia se tady teprve začíná. Rockové srdce v tom nicméně pořád je, o tom žádná. Vedle něj ale i chuť experimentovat, progresivní elektronika a hlavně obrovská porce fantastických nápadů, chytrých motivů a působivých pasáží.

Chvíli jsem přemýšlel, že bych se pokusil napsat i pár vrcholných momentů „Marynistyka suchego lądu“, ale rychle jsem zjistil, že to nezvládnu, protože bych ve finále skončil s vyjmenováváním celého tracklistu. Já vím, že to zní jako klišé, ale tady je to skutečně všechno tak super. Když prostě vypíchnu slovanský šamanismus „Nad Revekol“, tak přece nemůžu vynechat ani „Czarnożyły“, natožpak třeba sugestivní „Reta“ nebo snad „Na górze Ciemno“, která zase ukazuje, že i z jednoho jednoduchého monotónního motivu lze vytřískat sakra dobrý song. Problém ale je, že i ty nezmíněné písně by si tu zmínku zasloužily, jelikož jsou výborné. Byť se samozřejmě vlastně jedná o velice příjemný problém.

„Marynistyka suchego lądu“ je počin, na němž nemá smysl hledat jakékoliv chyby. Hledali byste totiž něco, co tam vůbec není. Klidně mě můžete vypíčovat, až si to pustíte a bude vás to nudit, ale já sám za sebe můžu úplně upřímně říct, že se letos neobjevilo moc nahrávek, jejichž obsah by na mě zapůsobil takovým způsobem jako právě tahle. Skvost.


Claudio Simonetti’s Goblin

Claudio Simonetti's Goblin

Datum: 13.4.2019
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Claudio Simonetti’s Goblin

Claudio Simonetti’s Goblin se objevili loni na festivalu Brutal Assault, kam už roky nejezdím, tudíž jsem o ně přišel a jednalo se o jednu z těch kapel, které mě docela mrzely. Potvrzení pražského klubového koncertu mi tedy udělalo radost a neváhal jsem se na něj vypravit. I když jsem tak nějak tušil (oukej, díky YouTube – věděl), že současné živé podání letitých klasik z hororových soundtracků mi nebude šmakovat tolik jako podmanivé originální nahrávky. Na jednu stranu se ale není co divit, že to zní jinak, když z původních Goblin zbyl v této inkarnaci už jen klávesista Claudio Simonetti, jenž se obklopil výrazně mladšími spoluhráči.

Claudio Simonetti’s Goblin měli původně zahrát v MeetFactory, ale koncert byl „pro velký zájem“ přeložen do nedalekého klubu Futurum. Což mi přijde trochu vtipné, protože udávaná kapacita MeetFactory je 1000 lidí, zatímco u Futura 400 hlav. To mi nevychádza. Každopádně, mělo se začít hrát v sedm, přičemž v té době bylo po klubu rozeseto jen několik málo jednotlivců, takže Simonetti a jeho gang nakonec na pódium nastoupili s hodinovým zpožděním oproti ohlášenému jízdnímu řádu. Ale chápu, čekalo se na lidi. Nicméně nechápu, proč někdo chodí na osmou hodinu, když pořadatel avizuje, že jediná kapela večera začíná hrát v sedm. Každopádně, na místo nakonec dorazila hrubým odhadem tak stovka lidí, ale kulisa byla poměrně důstojná a ohlas publika nechyběl.

Ale k věci. Claudio Simonetti’s Goblin dle očekávání čerpali především z bohaté soundtrackové tvorby, ale objevila se i nějaká ta ukázka z ne-soundtrackové desky „Roller“ z roku 1976. Došlo vesměs na všechno, co člověk mohl očekávat, tudíž zazněly ústřední skladby z filmů jako „Suspiria“, „Phenomena“, „Tenebre“, „Opera“ nebo „Dèmoni“. Nejvíce prostoru si zabraly bloky věnované písním z „Dawn of the Dead“ (před nímž Simonetti neopomněl vzpomenout na režiséra George A. Romera, jenž v létě 2017 zemřel) a „Profondo rosso“.

Tuším, že z „Dawn of the Dead“ zazněly tři songy a z „Profondo rosso“ snad čtyři, možná pět. Druhým zmiňovaným blokem končila hlavní část koncertu, přičemž o finále se samozřejmě postarala ikonická titulní kompozice. Italská čtveřice se ovšem nenechala dlouho přemlouvat a nastoupila zpátky, aby přidala ústřední píseň z filmu „La terza madre“ (hostující Dani Filth jel ze záznamu) a podruhé ještě „Dèmoni“, která původně zazněla hned zkraje koncertu (tuším, že hned jako druhá). Celkově Claudio Simonetti’s Goblin hráli přibližně dvě hodiny.

Claudio Simonetti's Goblin

Jak už jsem ale naznačil na začátku, současné podání mnohých skladeb se výrazně liší od původní podoby. Přijde mi, že – a živě to platí obzvlášť – to nyní vyznívá zbytečně metalově. V některých případech to nebylo tak rušivé („Suspiria“, „Profondo rosso“ – myšleno titulní věc), v jiných to naopak relativně sedlo („Dèmoni“, „Phenomena“ – tedy ty rozvernější kousky), jinde to však naopak ústilo ve zklamání. Jedním z takových byl třeba „Mad Puppet“„Profondo rosso“, ale asi nejvíc mě v tomhle ohledu dráždí ústřední píseň z „Dawn of the Dead“, kde ten metalovější sound kytary úplně boří atmosféru, která je v originále ohromně silná. Tady nebyla, což mi přijde jako ohromná škoda.

Většině lidí v sále to nicméně zřejmě nevadilo, protože jak už jsem zmínil, odezva byla dobrá, ačkoliv návštěvníků možná nedorazilo tolik. Dokonce došlo na několikeré vyvolávání jmen všech členů kapely. Claudio Simonetti’s Goblin tomu jdou samozřejmě naproti, protože v současném zvuku dělají z chytrého atmosférického prog rocku normální bigbít. Čemuž ostatně odpovídalo i zařazení takových prvků jako bicí sólo. Sám Simonetti mezi písničkami hrál různé krátké etudy na klávesy, v jedné chvíli rozehrál motiv „Jump“ od Van Halen a skutečnost, že to do uvolněné nálady v sále docela sedlo, mluví sám za sebe. Bezvýchodná klaustrofobická nálada skladeb jako „Dawn of the Dead“ prostě neměla šanci. Nicméně předpokládám, že takový přístup je určitě chtěný, protože sama kapela si hraní docela užívala a různých vtípků se našlo více.

Ve své podstatě to byl poměrně povedený koncert. Zklamaný vlastně také nejsem, protože jsem čekal, že to bude víc rockový koncert než soundtracková náladotvornost. Kdybych se na to vysral, tak bych byl sám na sebe naštvaný, tudíž to takhle beru, že jsem si odškrtnul povinnost, a to i za cenu obětování Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, kteří v Praze hráli ten samý den a dost pravděpodobně byli lepší.


Progres 2 – Tulák po hvězdách

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Země: Česká republika
Žánr: art / progressive rock
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Výš – Prolog
02. Rudá zloba
03. Můra
04. Bezpráví
05. V lisu
06. Cesta ven
07. Malá smrt
08. Poznám tě
09. Moře
10. Paní Óm
11. Tvůj kód
12. Vracím se
13. Arunga
14. Igar
15. Selpa
16. Planý žvást
17. Blues

Hrací doba: 60:43

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Málokterá česká potažmo československá kapela má takovou historii jako Progres 2. Dá se říci, že jsou to pamětníci, a přitom stále aktivní účastníci naší rockové historie. Začali ještě v bigbítových šedesátých letech a už tehdy se svým složitějším přístupem k hudbě odlišovali od zbytku brněnské scény a koneckonců i celé republiky. Tehdy se jmenovali The Progress Organization, nezávisle vydali singl, některé písně byly ještě v angličtině, popularita rostla, dokonce v roce 1969 předskakovali The Beach Boys a první řadovka „Barnodaj“ na sebe nenechala dlouho čekat. S nastávající normalizací však začalo téct spoustě nehodících se kapel, The Progress Organization nevyjímaje, do bot, což znamenalo konec první etapy.

Členové kapely Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Pavel Váně (kytara, zpěv) a Jan Sochor (klávesy, zpěv) si v období temna vyzkoušeli i hraní v doprovodných kapelách popových zpěváků, až si Kluka se Sochorem založili vlastní doprovodné těleso Skupinu Jana Sochora, kam začali pomalu prosazovat i své oblíbené skladby. Přidal se Váně a baskytarista Pavel Pelc, což vyústilo roku 1977 k nahrání studiového projektu „Mauglí“, který vydali pod názvem odkazujícím na minulou etapu, Barnodaj. Už během nahrávání však vše směřovalo k reinkarnaci Progresu, čímž konečně vznikl Progres 2, jenž se uvedl legendárním albem „Dialog s vesmírem“. Albem, které i přes další nutné ústupky konečně splňovalo všechno to, co chtěli Progres kdy udělat.

Od té doby fungují až do dnes. Po „Dialogu s vesmírem“ následovaly další koncepční programy: „Třetí kniha džunglí“, „Mozek“ a „Otrava krve“, z nichž vybočuje pouze pádně nazvaná deska „Změna!“ vracející se ke klasickému písničkovému stylu. Změna později nastala i u názvu kapely, a to na konci osmdesátých let, kdy vznikl projekt Progres-Prorok, pod jehož hlavičkou vyšla placka „Otrava krve“, dlouhou dobu zažitá jako poslední řadovka Progresu. Listopadu 2018 však vyšlo po dvaceti osmi letech osmé studiové album nazvané „Tulák po hvězdách“.

„Tulák po hvězdách“ se nahrával v mikulovském studiu David Kollera a skupina si ho produkovala sama, konkrétně Váně. Byl to rovněž on, kdo přišel s nápadem zhudebnit právě román „Tulák po hvězdách“ od Jacka Londona. Tento nápad kapele představil už v roce 2003. O texty se nakonec postaral Martin Kudlička a Ivan Petlan, hudbu samozřejmě složil Progres 2, v jehož sestavě nechybí žádná důležitá persona tedy – Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek. Na albu je i spousta hostů, mezi kterými nechybí třeba Emanuel Sideridis, člen The Progress Organization, a spousta dalších.

Už ale pojďme k hudbě. Jak tedy Progres 2 zní po bezmála třiceti letech? Trochu jsem se před prvním poslechem bál, aby to nebylo vyčpělé, zastaralé, bez nápadu, přeci jenom tyto návraty spíše končí zklamáním než nadšením. Progres 2 se toho však zhostil velice obstojně. Vsadil na to, co umí nejlépe – koncepční, progresivní art rockové album se silným příběhem. Samozřejmě je určitě výhodou znát Londonův originál, což není můj případ, ale povědomí o něm myslím mám. Vězeň se mučením svěrací kazajkou dostává do jiných stavů vědomí, v nichž putuje mezi hvězdami a prožívá události minulých životů.

Celý koncept je rozdělen do 17 písní o celkové délce jedné hodiny. Progres 2 tedy vůbec nezahálel, takže když už, tak už. Desku otevírá intro „Výš – Prolog“ s nápadně povědomou kytarovou vyhrávkou, později se ale překlene do klasického progresovského stylu. Na „Tuláku po hvězdách“ se ozývá spousta nástrojů třeba jako flétna, jinde zase trumpety nebo lesní roh. Jelikož se jedná o převyprávění příběhu, samozřejmě dochází k různým obměnám nálad. Poměrně brzy jsem si oblíbil tu temnější stránku, což jsou následující „Rudá zloba“ a hlavně „Můra“ s vynikající basou a refrénem. S vyprávěním dochází i k teatrálním výstupům, ostatně nahrávku lze označit za rockovou operu. Tyto momenty mi nejsou úplně po srsti, ale na druhou stranu to nezachází do takových extrémů projevu jako třeba u A Forest of Stars. Sem patří hlavně „Bezpráví“, pojednávající o mučení vězně, ale i pár skladeb ke konci.

Progres 2

Dalším povedeným kusem je „V lisu“, opět neveselá věc plná zajímavé instrumentace a přechodu z ponuré balady v docela odpíchlou věc. Nástrojová obratnost vplyne i do další „Cesta ven“ s experimentálním začátkem navozujícím ony zvláštní stavy vězně a kytarovým sólem v druhé polovině skladby. Příjemně uklidněná „Malá smrt“ o putování nekonečnem předchází až nečekaně alternativní, řekl bych devadesátkové „Poznám tě“. Zprvu mi svým rytmem trochu překážela, ale je to vlastně moc chytlavá písnička, jenom bych ji víc čekal třeba u Mňágy a Žďorp. „Moře“ ve mně svými synťáky a tvrdým riffem evokuje období „Dialogu s vesmírem“ a další „Paní Óm“ má zase výborně tajemný riff, přestože skladba je to vcelku jemná. Nejchytlavější věcí je bezpochyby hardrocková pecka „Tvůj kód“. Možná, že až moc opakuje svůj refrén, na Progres 2 trochu nezvykle, ale je tak silný a zapamatovatelný, že to docela chápu. Ostatně na svědomí ji má Roman Dragoun, čili podobnost s dávným hitem „Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce“ se nabízí.

„Tvůj kód“ lze chápat jako pomyslný vrchol alba či alespoň zlom, jelikož závěrečná část „Tuláka po hvězdách“ věnovaná nadále minulým životům mě baví o poznání méně. Hned následující „Vracím se k tobě“ mě ničím neoslovila, stejně tak podivná „Arunga“ i klávesová „Igar“. Trochu lépe vyznívá uvolněná, ale šlapající „Selpa“, avšak „Planý žvást“ zase táhne závěr alba dolů. Možná je to opět tou teatrálností a „hraním“ postav, nevím, ale tak nějak mi to překáží. Loučící se, trochu hanspaulská a příznačně nazvaná „Blues“ zní přesně tak, jak se jmenuje. Nejvíce bych na ní ocenil její vtipný text, ale ani ten zvláštní pachuť z posledních několika stop „Tuláka po hvězdách“ nezažene. Těch posledních pět písní se prostě tolik nepovedlo.

Mám-li shrnout „Tuláka po hvězdách“ do pár vět, vychází mi z toho, i přes ne zcela uspokojivé zakončení, dobré album, které je určitě hodno jména Progres 2. Vlastně takhle nějak jsem si představoval optimistickou variantu – baví mě to víc než jsem čekal, je tu několik skutečně silných nápadů a skladeb, je to skvěle natočeno a stojí to na zajímavém příběhu. Je nutné tomu věnovat několik soustředěných poslechů, já začal naplno pronikat tak s pátým, ale vyplatí se. Oddaného fanouška Progres 2 to dle mě určitě nezklame, naopak, potěší. Není to bezchybná deska, ale zcela určitě daleko víc než jen pěkný dárek k padesáti letům existence. Ještě by bylo super, kdyby na turné opět měli odpovídající audio-visuální program jako za starých časů. K tomu ale asi nedojde…


Milkilo – Atlas

Milkilo - Atlas

Země: Francie
Žánr: alternative / progressive / sludge
Datum vydání: 25.11.2017
Label: Vox Project / Wooaaargh / Dullest Records / Nooirax Producciones / Atypeek Music

Tracklist:
01. Atleast
02. Caravelles
03. Voda
04. Athome
05. Kamet
06. Styx
07. Atoms
08. Coma Cluster
09. Memoires
10. Atlast

Hrací doba: 35:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Vox Project

Popravdě řečeno už si ani nevzpomínám, čím a proč mě Milkilo zaujali. Nějaký důvod se však asi našel, protože jsem dospěl k názoru, že bych si měl poslechnout nějakou ukázku. Když jsem si ji poslechl, usoudil jsem, že bych mohl chtít slyšet i celé album. A tak se nakonec také stalo. A mohu říct, že to byl dobrý nápad, poněvadž jde o povedenou záležitost. Ani nemluvě o tom, že představovat v recenzích zajímavou muziku je vždycky přece jenom příjemnější než dissovat sračky stvořené (byť neplánovaně, ale o to je to lepší!) pouze k výsměchu.

Milkilo je francouzské duo pocházející z města Saint-Étienne. Dvojice Anto a Gab funguje už nějaký ten pátek, ale až doposud vydávala jen neřadové nosiče a brázdila koncertní pódia. Na první dlouhohrající pomník přišlo až na podzim loňského roku, po sedmi letech od vzniku skupiny. To se může zdát jako poměrně dlouhá doba, ale výsledná podoba „Atlas“ jasně ukazuje, že cesta, kdy se kapela nejdřív pořádně vyhraje a na své debutové desce se představí už jako vyzrálá formace, je správná a může přinášet zajímavé posluchačské zážitky.

Předně je nutno zmínit, že Milkilo vyznávají především rytmiku. Co to znamená? Je to vcelku jednoduché – Anto hraje na baskytaru, Gab na bicí. Toť vše. Jen baskytara bicí. Dokonce i zpěvu je na „Atlas“ naprosté minimum a album je ve své podstatě instrumentální až na předposlední a poslední píseň „Memoires“ a „Atlast“, v nichž dojde i na nějaký ten vřískot. Samozřejmě, že kapely bez kytar nejsou ničím, co by hudební svět v životě neviděl, a nejspíš každý z nás dokáže z hlavy vypálit hned několik takových, jejichž doménou byla dejme tomu „rocková“ muzika, ale kytara nikde. Nicméně i přesto se nejedná o vyloženě standardní věc a takový případů je rozhodně menšina, tudíž dává smysl to zde explicitně zdůraznit.

A stejně tak dává smysl upozornit na to, že zdánlivá nástrojová jednoduchost a absence vokálu nemusejí implikovat jednoduchost zvukovou – což je přesně tenhle případ. Muzika Milkilo je členitá pulzující masa, v jejíchž útrobách triviální řešení nenajdete. Dokonce bych řekl, pro někoho možná paradoxně, že skladby, v nichž Milkilo přistoupí ke zpěvu, jsou asi tím nejméně zajímavým, co „Atlas“ nabízí. Především tím mám obyčejnější „Atlast“ se sludgovým nádechem, jelikož u „Memoires“, která je s necelými sedmi minutami nejdelší stopou na počinu, se vokál ozve až na samotném konci.

Trochu horší je to s určením toho, co že to vlastně Milkilo hrají za žánr. Nebál bych se použít slovo progresivní… ale progresivní co? Sami Francouzi na svých stránkách uvádějí škatuli noise / sludge kraut, ale jejich produkce dle mého sluchu nezní vyloženě blízce ani jednomu ze zmíněných stylů a jejich eventuální kombinaci bych si taky vyfantazíroval v trochu jiném hávu. Možná nejblíže z těch tří mají Milkilo k tomu krautu díky výrazné rytmické stránce, nicméně bych si nikdy nedovolil tvrdit, že je „Atlas“ psychedelicky rockové album. Nezanedbatelné paralely lze nakonec najít i s tím sludgem, jak už ostatně nepřímo naznačil předchozí odstavec, ale mluvit o noisu je v tomhle případě úplně vedle.

Milkilo

Nakonec se tedy asi budeme muset spokojit s tím, že je to prostě parádní muzika. Když na to přijde, mohu vás alibisticky odkázat na přiložený přehrávač, abyste alespoň kousek „Atlasu“ sami ochutnali. Já mohu jen dodat, že skladby jako „Voda“, „Atoms“ nebo „Come Cluster“ jsou jednoduše skvělé a mají v sobě dost invence na to, abychom mohli s klidným srdcem hovořit o netuctové záležitosti. A to třeba „Atoms“ trvá pouhých 66 vteřin. Výborné nápady lze ovšem slyšet i třeba v „Caravelles“, „Kamet“ či „Styx“.

Z makro-hlediska pak lze pochválit, že kvalitních nápadů a dobrých momentů je po celé nahrávce dost na to, aby se dalo chválit. Mušky jsou jen marginální a člověk je milerád přehlédne ve světle těch nejsilnějších pasáží. V důsledku se tedy jedná o desku, již rozhodně mohu doporučit k poslechu. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat i ty méně záživné momenty, které tu a tam objeví, pak už to bude hodně vysoko.


Circle – Terminal

Circle - Terminal

Země: Finsko
Žánr: psychedelic / progressive rock
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Rakkautta al dente
02. Terminal
03. Saxo
04. Imperiumi
05. Kill City
06. Sick Child

Hrací doba: 43:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Inu, co lze napsat k albu jako „Terminal“? Na jednu stranu by toho člověk chtěl říct tolik, ale když konečně přijde na to, aby ze sebe něco vymáčknul a aby konečně vznikla dlouho odkládaná recenze, tak najednou neví odkud začít, aby šlo o alespoň vzdáleně důstojný text hodný kvalit oné desky. Chci tím říct, že je „Terminal“ až tak dobré? Hele, vlastně ano, chci!

Zkritizovat snad lze jedině to, že si Finové Circle pro svou kapelu vybrali dost nijaké jméno, takové neoriginální. Jistě však sami uznáte, že je to vcelku marginální problém, protože koho nakonec sere název skupiny? Hlavní je hudební produkce a za tu se „Terminal“ nemusí vůbec stydět, spíš naopak. Ani se nelekejte toho, že Circle na aktuální promo fotce vypadají jako banda glamrockových buzíčků, což chápu jako projev nějakého specifického humoru seveřanů.

Nicméně, pojďme už k samotné nahrávce. „Terminal“ si mě vlastně získalo hned na první poslech a během první písně. Album totiž otvírá třináctiminutový epos „Rakkautta al dente“, v jehož rámci Circle okamžitě ukážou svou obrovskou sílu. Hned po pár vteřinách začnou posluchače omotávat v psychedelickém rock’n’rollu s excelentním ústředním riffem. Uřvaný blackmetalový vokál tomu přidává punc zajímavosti a neotřelosti (až je skoro škoda, že se objevuje jen zde), bravurně fungují i zvolnění s (pojmenujme to třeba) šepotem. Jednoduše řečeno, první část skladby je téměř dokonalá a osobně si moc nedokážu představit, jak by ji šlo ještě vylepšit. Po nějakých pěti minutách se Circle vytasí s regulérně progovou pasáží, která sice není až tak kulervoucí, ale nakonec vyústí do nádherné pasáže, po níž se Finové v závěru opět vrátí k mocnému úvodnímu riffu celé písně. Uff. Už jen kvůli „Rakkautta al dente“ stojí za to „Terminal“ slyšet!

První písnička je asi vrcholem celé kolekce, ale to rozhodně neznamená, že by už dále nebylo co poslouchat. Titulní „Terminal“ také nabídne hromadu parádních riffů. Navzdory osmiminutové stopáži se z ní nakonec vyklube relativně přímočarý kousek, naštěstí však nenudí. Podobný přístup volí i rozverná „Imperiumi“. „Saxo“ nabídne jeden z nejlepších ústředních motivů celé desky s fantastickým (byť formálně jednoduchým) kytarovým motivem a podobně se blýskne i předposlední „Kill City“. Finální „Sick Child“ zase zaujme vyšší mírou psychedelie a v neposlední řadě i výtečnou vokální linkou. Byť je pravda, že zpěvy jsou dost vymazlené i v některých dalších písničkách, u nichž jsem to explicitně nezmiňoval.

Ze začátku se mi trochu zdálo, že za „Rakkautta al dente“ všechny další songy zaostávájí, ale nakonec takovou myšlenku musím odvolat. Řekl bych, že tenhle pocit byl dán především počátečním nadšením z úvodní fenomenální kompozice a následně z něho plynoucí ne stoprocentní pozorností při dalším průběhu. Nicméně netrvalo dlouho, abych zjistil, že každá píseň na „Terminal“ má něco do sebe a dokáže něčím zaujmout. A tím nemyslím pouhé formální uznání objektivních kvalit, nýbrž skutečné zaujetí. A to platí i o těch skladbách, které se mi nejdříve zdály trochu obyčejnější („Terminal“, „Imperiumi“).

Circle

Není snad tohle dobrý výsledek? Jistěže je! Ačkoliv Circle hrají už dlouho, jejich tvorba mi doposud unikala, ale o to razantnější a překvapivější bylo dlouho odkládané první setkání. Až se skoro nechce věřit, že takhle svěží desku nahrála kapela, jež má za sebou skoro třicet roků aktivní činnosti a jejíž dlouhohrající alba se již počítají na desítky. Na „Terminal“ se daří vybalancovat poměr mezi chytrostí a živočišností do sakra lákavého celku, který navíc vůbec nezní jako nějaká sázka na jistotu. A to je myslím obdivuhodné, když je člověk u rockových a metalových kapel se třemi křížky na krku zvyklý spíš na stařeckou unavenost a nostalgické omílání již řečeného. Z „Terminal“ takový pocit rozhodně nemám.

Potřebujete snad vědět ještě něco víc? Dobrá tedy, když to chcete slyšet opravdu na plnou hubu – na „Terminal“ mohu vystavit velké doporučení, protože se jedná o excelentní desku. Není radno minout!


King Gizzard and the Lizard Wizard – Murder of the Universe

King Gizzard and the Lizard Wizard - Murder of the Universe

Země: Austrálie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Flightless Records / ATO Records / Heavenly Recordings

Tracklist:
Chapter 1: The Tale of the Altered Beast
01. A New World
02. Altered Beast I
03. Altered Me I
04. Altered Beast II
05. Alter Me II
06. Altered Beast III
07. Altered Me III
08. Altered Beast IV
09. Life / Death
Chapter 2: The Lord of Lightning vs. Balrog
10. Some Context
11. The Reticent Raconteur
12. The Lord of Lightning
13. The Balrog
14. The Floating Fire
15. The Acrid Corpse
Chapter 3: Han-Tyumi and the Murder of the Universe
16. Welcome To An Altered Future
17. Digital Black
18. Han-Tyumi The Confused Cyborg
19. Soy-Protein Munt Machine
20. Vomit Coffin
21. Murder Of the Universe

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

„Pryč s mikrotonálním laděním,“ zvolal Stu Mackenzie a zahodil zurnu na druhý konec místnosti. „Pryč s krautrockovou podmanivostí,“ dodal a svou na zakázku vyrobenou kytaru zlomil o kovovou pelest postele. „Je třeba zničit vesmír!“ zařval z plných plic do prázdného prostoru a rozběhl se proti zdi. Bezvládné tělo se tiše sesulo na podlahu, zavládlo nezvyklé ticho. Když se po třech hodinách probudil v čisté, dokonale bílé peřině, s hlavou těsně omotanou obvazem, začal se hystericky smát. Věděl, jaké album nahraje příště. „Murder of the Universe“ bylo na světě.

King Gizzard and the Lizard Wizard jsou zpět, a to pouhé tři měsíce poté, co se předvedli v nejlepší formě na albu „Flying Microtonal Banana“. Pokud vás úvod poněkud zmátl (nebo pokud nevíte, co je to zurna), budu vás muset odkázat na svůj čtvrt roku starý text, neboť opakovat, čím byl „Létající mikrotonální banán“ výjimečný, by zabralo dobrých pár tisíc znaků.

Australští šílenci pokračují v plánu vydat letos čtyři až pět desek, ovšem vyvrací moje mylné domnění, že všechny budou postaveny na mikrotonálním ladění. S „Murder of the Universe“ se vrací zpět v čase a představují album, které plynule navazuje na loňský počin „Nonagon Infinity“, pokud je ovšem vůbec možné navázat na desku, která se točila v nekonečném kruhu a de facto tak neměla žádný začátek či konec.

Zvukově a v jisté míře i ideologicky je však „Murder of the Universe“ jednoznačným bratříčkem „Nonagon Infinity“. Psychedelický rock, který stojí někde v hloubi hudby, již King Gizzard and the Lizard Wizard tvoří, je zde doslova utopen pod desítkami melodií, hluků, chaosu a slov. Zastřený, těžko čitelný zvuk alba ukazuje tentokrát kapelu jako energické rockery a drive, s nímž se album tlačí dopředu, je úctyhodný. Ačkoli se King Gizzard nebojí zpomalit, většinu času znějí jako jedoucí buldozer. Splašené bicí posouvají hudbu dopředu, spleť kytar vyluzuje chytlavé melodie. Velice výrazně je slyšet i baskytara a velkou roli tentokrát hrají i klávesy a množství počítačově stvořených zvuků a pazvuků. Prostě chaos.

Je však „Murder of the Universe“ něčím výjimečné i na koncepční rovině, nebo jde jen o čtyřicet minut poctivého rock’n’rollu? Jak napověděl úvod, samotný koncept je to, co je na albu unikátní a co potvrzuje můj dojem, že Stu Mackenzie je šílenec.

„Murder of the Universe“ je deska koncepční, v tomto případě ovšem nejde o všeobjímající pojem, jen o určité zastřešení určující rámec pro tři příběhy, z nichž se album skládá a jež jsou od sebe snadno odlišitelné. Mezi jejich společné prvky patří pravidelné užívání mluveného slova a propletenost jednotlivých částí příběhů v podobě opakování a rozvíjení melodií. Bližší pozornost si však zaslouží každý z nich.

„The Tale of the Altered Beast“ je první a ze tří příběhů je to právě zde, kde se hudba a koncept spojují z celé desky nejlépe. Pojednává o proměně hlavní postavy v nestvůru, jež je napůl člověkem a napůl medvědem, a tento proces je skvěle zrcadlen v hudbě samotné, která střídá kratší sekce „Alter Me“ s delšími kusy „Altered Beast“ a dohromady tak elegantně zobrazuje transformaci z člověka na člověko-medvěda. Skladby jsou obohaceny a velké množství mluveného slova a jsou to právě vstupy vypravěčky a její chladný, neemotivní hlas, které místy narušují tok hudby a odpoutávají pozornost od propracované hudební složky. To je bohužel jeden z hlavních nedostatků celého „Murder of the Universe“.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Druhý příběh „The Lord of the Lightning vs. Balrog“ není zdaleka tak propracovaný koncepčně, nacházejí se zde však asi ty nejlepší momenty celého alba a některé opravdu skvělé melodie. Roboticky chladný hlas vypravěčky pokračuje i zde, větší důraz je ovšem tentokrát kladen na zpěv, a možná i proto je příběh dosti mlhavý a na rozdíl od „The Tale of the Altered Beast“ tak koncepčnost mírně utrpěla na úkor poslouchatelnosti, což ve výsledku vůbec nevadí. Je to právě druhý příběh, který nejvíce navazuje na „Nonagon Infinity“, jak ostatně dosvědčí už kratičká úvodní skladba „Some Context“, jež je vlastně jen přepracovanou melodií „People-Vultures“ ze zmíněné desky.

Je to však teprve třetí část desky „Han-Tayumi and the Murder of the Universe“, která mě utvrdila v dojmu, že King Gizzard and the Lizard Wizard to nebudou mít v hlavě úplně v pořádku. Hudebně je překvapivě přímočará, je zde sice množství detailů a zvukově tak zůstává konsistentní se zbytkem nahrávky, nicméně kapela citelně přitvrdila a některé riffy odhalují nečekaně punkově kořeny. Ústřední roli hraje vyprávění kyborga Han-Tayumi, které téměř vytěsnilo veškerý zpěv. Příběh pojednává o kyborgovi, jenž by si přál zažít dvě věci, které jsou pro něj nemožné a pro lidi zcela běžné – totiž smrt a zvracení. Nerad bych vyzrazoval jemné nuance příběhu, ovšem jeho závěr, při němž kyborg zvrací tak dlouho, dokud obsah jeho žaludku nevzroste na velikost galaxie, zhroutí se vlivem vlastní gravitace a stvoří černou díru, jež pohltí celý vesmír, si jen těžko mohu nechat pro sebe.

„Nonagon Infinity“ bylo album poměrně těžké na poslech, neboť šlo o nekonečnou jízdu bez jediného zvolnění, a vše tak ve výsledku splývalo v jeden velký chomáč, čemuž se King Gizzard tentokrát vyvarovali a jednotlivé skladby obdařili chvílemi klidu i momenty vyvrcholení. Je to však neustálý a nekonečný příval slov, v prvních dvou skladbách prostřednictví hlasu vypravěčky a ve třetí kyborga, který z „Murder of the Universe“ činí album, jež jednoduše není možné poslouchat „na pozadí“. Byl to až pozorný poslech, který odhalil, že jde o desku velice propracovanou a chytrou, ovšem pokud si nemáte zrovna možnost sednout a čtyřicet minut se nechat unášet (či si ji pustit do uší pří běhání či jiné mentálně nenáročné činnosti), je pro vás „Murder of the Universe“ takřka k ničemu. Oceňuji ambiciózní nápad i to, že King Gizzard and the Lizard Wizard dovedli po pouhých několika měsících přijít s opravdu originálním albem, bohužel však nadřadili koncept nad hudbu, a to na úkor poslouchatelnosti. K „Murder of the Universe“ se tak nejspíše budu vracet jen výjimečně.


Earth Electric – Vol. 1: Solar

Earth Electric - Vol. 1: Solar

Země: Portugalsko
Žánr: progressive hard rock
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Mountains & Conquerors
02. The Endless Road
03. Meditate. Mediate
04. The Great Vast
05. Set Sail (Towards the Sun)
06. Solar
07. Sabbatical Moons
08. Earthrise
09. Sweet Soul Gathering

Hrací doba: 35:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Earth Electric se na první pohled může tvářit jako nová skupina, ale čistě jen na základě formulace první části věty asi není těžké odhadnout, že to bude pravda jen zčásti. Jistě správně tušíte, že klíč vězí v sestavě. Vydat se musíme za portugalskou formací Ava Inferi, v jejímž čele stála manželská dvojice Rune Eriksen a Carmen Susana Simões. Prvního jmenovaného jistě budete znát pod pseudonymem Blasphemer – jde to totiž přesně o onoho legendárního norského kytaristu (nyní přebývá právě v Portugalsku), jenž dlouhé roky působil v Mayhem a dále hraje či hrál třeba v Aura Noir, heavymetalové allstar skupině Twilight of the Gods nebo v projektu Nadera Sadeka.

Ava Inferi natočili pouhá čtyři alba, jejichž kvalita byla ve všech případech vysoká. V roce 2013 ovšem formace ohlásila rozpad. Labutí písní se stala deska „Onyx“ z roku 2011 a úplně posledním dovětkem za fungováním kapely byla píseň „Ao teu lado“ z kompilace „One and All, Together, for Home“. Osobně mě konec Ava Inferi docela mrzel, protože mě jejich muzika vždy bavila, však mám také doma ve sbírce všechny čtyři nahrávky.

Byl jsem tedy rád, když se Rune Eriksen a Carmen Susana Simões společně s dalšími dvěma muzikanty pustili do nového projektu, jímž je právě Earth Electric. Příprava debutového počinu „Vol. 1: Solar“ sice nějaký ten rok zabrala, ale to nevadí, hlavně že je výsledek dobrý a zajímavý. Dle očekávání se hudba Earth Electric nese v docela jiném duchu než u Ava Inferi – ještě aby ne, když k ukončení předchozí skupiny došlo mimo jiné právě díky údajné vyčerpanosti a omezeného hudebního i tematického konceptu.

Zatímco Ava Inferi byl pomalý gothic / doom metal se zasněně posmutnělou melancholickou náladou, Earth Electric je výrazně rockovější a progresivnější záležitost. Kytarové party jsou hned na první poslech složitější, nepředvídatelnější, jistým způsobem snad i nápaditější, což pramení ze skutečnosti, že u Ava Inferi byla na prvním místě atmosféra, nikoliv hráčské dovednosti. Na druhou stranu je paradoxní, že jen těžko lze přeslechnout určitou náladovou podobnost mezi oběma kapelami. Navzdory hudební proměně totiž ani u Earth Electric nechybí poutavá jižanská zádumčivost, jakou jsme si tak oblíbili právě u Ava Inferi. Snad v tom má prsty i éterický vokál Carmen Simões, jenž zůstává bez větších změn, snad tedy až na jednu – zatímco v minulém působišti byl v souladu s vlastní hudební stránkou, zde jako by stál  v opozici vůči rockovějšímu vyznění. Jde ale o příjemný a smysluplný kontrast.

Earth Electric

Nejdůležitější je však samozřejmě to, že 35 minut hudby předkládaných pod souhrnným názvem „Vol. 1: Solar“ nabízí poměrně poutavý poslech. Jednotlivé skladby jsou příjemně zamotané a netriviální, přestože jim nechybí refrény, jejich stopáž je spíše menší a nedočkáme se v nich nějakých nejasných (ne)písňových struktur. Nápadů je ovšem dost – například refrén „Meditate. Mediate“ je čarovný, retro klávesové sólo v „The Great Vast“ taktéž. Nástup s „Mountains & Conquerors“ je bezchybný a některé riffy v „The Endless Road“ či „Sabbatical Moons“ jsou rovněž skvělé. Za trochu slabší kusy považuji pouze „skoro-titulní“ „Solar“, v níž se sice také nacházejí pěkné motivy, ale obecně dle mého za ostatními zaostává. Něco podobného v menší míře platí i o „Earthrise“, již ale zachraňuje především parádní pasáž ve středu songu.

Jako celek se mi „Vol. 1: Solar“ rozhodně zalíbilo. Dopředu jsem moc netušil, co přesně bych měl očekávat kromě změny oproti předcházejícímu působišti hlavních protagonistů. Věřil jsem ovšem jejich talentu a debut Earth Electric dokazuje, že taková víra nepřišla vniveč. Netvrdím, že máme tu čest s albem roku, to určitě ne, ale o nadprůměrný a chytře složený počin se rozhodně jedná. Spokojenost je na místě.


Pervy Perkin – ToTeM

Pervy Perkin - ToTeM

Země: Španělsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. I Believe
02. I. The City
03. KountryKuntKlub
04. II. The Fog
05. Mr. Gutmann
06. III. The Sound
07. Hypochondria
08. IV. The Void
09. T.I.M.E. (Part 1 The Experiment)

Hrací doba: 78:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pervy Perkin

„ToTeM“ vyšlo v dubnu roku 2016. K recenzi jsem svolil zhruba ve stejnou dobu. Jaro vystřídalo léto, léto podzim, podzim zimu. Vyměnili jsme kalendáře, píše se leden nového roku. A já konečně nacházím odvahu (a náladu) vám „ToTeM“ představit. Asi není třeba sdělovat, čím je takové zpoždění dáno, ale víte co, raději vaše myšlenky trochu usměrním. Kdyby se tak nestalo, je ze mě líné prase, které prostě není schopné sednout za tu mašinu a nabušit do ní pár písmenek. Coby, prase určitě jsem a v kombinaci s leností se v zrcadle už zřetelně poznávám, ale byl by tu ještě jeden aspekt, však si „ToTeM“ poslechněte, no a hodnoťte.

O tom, že jsou Pervy Perkin do velké míry rozporuplnou kapelou, jsem se přesvědčil už na debutu „Ink“ (2014). Španělé vysekli poctu letům, kdy vládl prog rock, jejž na desce střípkovitě doplnili metalem, elektronikou a vším možným, hlavně ať vládne pestrost. Album složené z prověřených ingrediencí pak kapela oděla do relativně současného hávu a celé si to střihla na strašidelné dvoucédéčkové ploše o ještě strašidelnější stopáži přesahující dvě hodiny a čtvrt. A ne, že by se toho za uplynou dobu příliš změnilo.

Změna přichází prakticky jediná, počet disků se smrsknul na polovinu a usadil se na přístupnějším čísle jedna. Znatelné redukci navzdory se ale nadále pohybujeme ve sférách běhů na dlouhou trať. Prostor necelých 80 minut Pervy Perkin stejně jako na debutu využívají k odkazům na minulost a k demonstraci projevů hyperaktivity, o níž by mohli zasvěceně vyprávět snad jen do bílých plášťů odění odborníci a okolí mykologa Necrococka. Ano, tak šílené to je. Jenže mám tu ještě jedno šílenější odhalení – ono to vlastně funguje. Všechny odkazy a všechna hyperaktivita dává smysl vzhledem k délce se dá novinka (na rozdíl od „Ink“) obstojněji doposlouchat. Jediná změna tak kapelu vysvobodila z šuplíčku s pozoruhodnými kuriozitami a přenesla ji do přihrádky, kde se sdružují ty „skutečně poslouchatelné“. A to aniž by se dalo mluvit o ztracení tváře a přehodnocení skladatelského přístupu.

Na ploše pěti dlouhých skladeb a čtyř meziher jsme svědky pečlivého skládání koláží komponovaných skrze vymoženosti progresivního rocku, rozdováděné i chaotičtější elektroniky, Zappovského samorostství, staromilského metalování a teatrálnosti rockových oper včetně šáhlých vokálních deklarací. Objevit zde lze kombinace věru nevídané. Na jednom disku tu vedle sebe (ano, vedle sebe, ani bych neřekl ve vzájemné opozici) najdete třeba nápěvy à la couvající Majkl (přibližně druhá třetina „Mr. Gutmann“) a krutý industrial („IV. The Void“) s náznaky noisu („III. The Sound“). Pestrost vládne. Také způsoby, jakými se Pervy Perkin dostávají ze střípku na střípek, působí rozličné. Jednou se epizoda utne, nedá se svítit a světlo se zažehne zas někde jinde, v jiném desetiletí, u jiného nástroje; jindy je přechod naprosto plynulý. Jo to se pak člověk diví, jak se na tý diskošce vzal. Když ještě před chvílí neviděl nic jinýho než džísky, máničku na máničce a dohlížejícího Devina v roli muže z budoucnosti…

Doposud to zřejmě vypadá tak, že pokud se člověk rozhodne hru Pervy Perkin akceptovat, má ideální možnost zažít mnohé. Do velké míry tomu takto opravdu je. Ač Španělé prostě a jednoduše recyklují, nedělá jim problém přijít s parádními skladatelskými nápady a posluchače v oné záplavě motivů neutopit. Přesto jsem se přistihl, že ke konci má koncentrovanost opadá a na finále mnohdy nezbývá sil. Ne, že by na konci docházelo ke skladatelskému bezvědomí či nezajímavosti předkládaných motivů, ale jsem už přesycen a přestávám mít potřebu objevovat další a další kombinace nezkombinovatelného.

Dost možná si za to můžu sám. Jsem mladý spratek a kacíř, který (až na Zappu) obdobným přísadám nikdy vehementně neholdoval, a tudíž se na ně nemůže koukat ani nostalgicky, s kapesníkem v ruce. To budiž zdůvodněním, proč na konci pokukuji po hodinkách a v budoucnu si „ToTeM“ pravděpodobně nepustím. Každopádně při zachování co možná nejvyšší objektivity (o niž jsem se v celé recenzi snažil) jde o nahrávku překypující nápady, hravostí a sympatickým nadhledem. Takže jestli výše zmíněné ingredience jsou (či alespoň byly) vaším denním chlebem, věřím, že k dosažení extáze bude „ToTeM“ vhodnější než pilulky.


Guruzsmás – Üst a gríz felett

Guruzsmás - Üst a gríz felett

Země: Maďarsko
Žánr: experimental / progressive folk rock
Datum vydání: 14.12.2016
Label: Secret Entertainment

Tracklist:
01. Kegyelmet
02. Nyitás a Kozmosz felé
03. Üst a gríz felett
04. Intermező
05. Az eke rosszabbik oldalán
06. Éjjeli hús
07. Hegyitangó
08. Engedelmet

Hrací doba: 25:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Secret Entertainment

„Somebody who is called a ‚guruzsmás‘ is a person who’s able to put a spell on someone else, or who himself/herself is being enchanted.“

Na rockové hudbě je krásné, kolika rozličných podob může nabývat, aniž by přišla o své rockové srdce. Velké stadiónové hymny, které rozskáčou tisíce lidí naráz, klasiky plné ikonických kytarových riffů, špinavý garážový marast, nadrogované psychedelie, dlouhé progresivní odysey… a vše mezi tím a ještě vše, co jde dál za naznačené hranice. A někde v tomhle nepřeberném množství inkarnací rockové muziky se ukrývají i různé divnověci, které mohou míchat nespočet odlišných přístupů dohromady, experimentovat s čímkoliv, co se jen zamane, anebo prostě jen znít strašně zvláštně. Jako třeba Guruzsmás.

Jak jste už asi dle názvu odhadli, Guruzsmás pocházejí z Maďarska. Na fotkách vypadají jak banda nějakých vidláckých cucáků, takovou fotku by klidně mohla mít česká agrometalová kapela ze čtvrté cenové – v tom lepším případě. V tom horším mi to trochu připomíná image smeček ze Šlágr TV. Nenechte se ovšem zmást, poněvadž Guruzsmás ve skutečnosti žádnou takovouhle vyprcanost neprodukují. Jejich hudba je naopak pořádný rockový čardáš!

Způsobů, jak muziku Guruzsmás pojmenovat, je evidentně hodně. Vydavatelská firma to propaguje jako „alternative psychedelic experimental progressive industrial shaman post-folk rock“, což je – ty vole, respekt! – nejvíc pošukaná škatulka, co jsem v poslední době viděl. Sama kapela si na Facebook napsala „shaman world rock \ malternatív népzene \ eklektikus post-folk“ anebo taky „Béla Bartók goes punk“ (Béla Bartók byl významný maďarský skladatel vážné hudby). Všechna tahle pojmenování znějí příšerně / zajímavě (přijde na úhel pohledu), ale jistou představu, oč by mohlo jít, jste si nejspíš vytvořili. Přesto se to pokusím pojmenovat trochu lidštěji – progresivní folk rock.

Jedna věc je nad slunce jasná – na „Üst a gríz felett“ se toho děje tolik, že jen těžko si lze vybrat, odkud s povídáním začít. Vlastně se tam pořád něco děje, jelikož Guruzsmás sypou z rukávu jeden nápad za druhým, což mě přivádí k jednomu z mých hlavních dojmů z desky. Jen těžko si lze poslech užít, budete-li „Üst a gríz felett“ poslouchat na půl ucha jako podklad k nějaké činnosti. Tohle je album, jež si vyžaduje vaši plnou pozornost – a to není žádný kec, poněvadž jsem hodně rychle přišel na to, že pokud se na poslech vyloženě nesoustředím, tak to ani zdaleka není ono. Je to z toho důvodu, že Guruzsmás nabízejí tolik kliček a zvratů, že bez oné pozornosti prostě nemáte šanci to všechno pochytit. Ale nebojte se, je tam toho tolik, že na nudu není čas.

Sice to bude znít jako nechutné klišé, to si uvědomuji, jenže u nahrávek jako „Üst a gríz felett“ se prostě nabízí vytáhnout onu otřepanou frázi, že je v tom tolik nápadů, až by to mnohým jiným formacím vystačilo na několik alb a pořád by zněly nadprůměrně. A to ani nemluvím o tom, že deska hraje pouze nějakých 26 minut! Leckde se výborné motivy střídají s takovou kadencí, až si člověk říká, že Maďaři s těmi nápady vysloveně plýtvají. Ha, podle fotek prý agrometal! Nic by nemohlo být vzdálenější realitě, protože Guruzsmás jsou lahůdkou pro náročnější, kteří chtějí slyšet tuny chytrých a nečekaných zvratů. A právě díky tomuhle všemu se jedná o záležitost, u níž je na místě mluvit o progresivním přístupu v tom pravém slova smyslu.

No, a to vše navrch zalijte znatelným folkovým feelingem. Žádné přicmrdávačky, náznaky nebo půlminutová intra (i když ta tam jsou taktéž – viz „Kegyelmet“, „Intermező“ a „Engedelmet“). Už jen z pouhé kytarové hry a zvuku kapely cítíte uherský folklór. Lehké pocukrování několika folkovými nástroji, které se tu a tam na chvilku objeví, už je jen taková třešnička na dortu. Ten folklórní pocit skutečně vyvěrá především ze základního nástrojového obsazení. A přitom – navzdory vší progresi a ctění folkových tradicí – Maďaři nijak nepostrádají živelnost rokenrolu. Když jsem výše zahlásil, že Guruzsmás hrají pořádný čardáš, mohlo to vypadat pouze jako barvité přirovnání, ale věřte tomu, že ten příměr byl mnohem přesnější, než se na první pohled asi zdálo. Neříkejte, že na to nejste zvědaví!

Je skoro až zarážející, že „Üst a gríz felett“ obsahuje jen pět regulérních písní, které ani nejsou příliš dlouhé – skoro všechny mají něco málo přes čtyři minuty, pouze „Hegyitangó“ se vyškrábala nad šest minut. A přesto je tam toho tolik, že lze album poslouchat opakovaně a mnohokrát a pořád se je možno se nechat unášet vodopádem nápadů. Nejvyšší blaho přichází v druhé půli nahrávky ve skladbách „Az eke rosszabbik oldalán“, „Éjjeli hús“ a již jmenované „Hegyitangó“. Všechny tři jsou učiněné majstrštyky plné silných motivů, stačí si poslechnout třeba jen začátek „Éjjeli hús“, kde Guruzsmás hravě přecházejí mezi proklatě bohovskými vyhrávkami a skoro až metalovou riffáží. To je jednoduše chuťovka jako svině!

Guruzsmás

Hele, lidičky, sranda stranou. „Üst a gríz felett“ je překvapení jako hrom. Nečekal jsem od toho vůbec nic a dostal jsem setsakra poutavou a inteligentní nahrávku, která v sobě spájí rockovou drzost, progresivní elitářství a folkovou osudovost. A navíc se tyto tváře mezi sebou nijak nebijí, naopak se moc příjemně doplňují a fungují spolu jedna báseň. Po všech směrech velmi sympatická nahrávka, v níž je pořád co objevovat a která vydrží na dlouho. Velké doporučení!


Opeth – Sorceress

Opeth - Sorceress

Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Nuclear Blast Entertainment

Tracklist:
01. Persephone
02. Sorceress
03. The Wilde Flowers
04. Will o the Wisp
05. Chrysalis
06. Sorceress 2
07. The Seventh Sojourn
08. Strange Brew
09. A Fleeting Glance
10. Era
11. Persephone (Slight Return)

Hrací doba: 56:35

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ten příběh známe asi všichni. Je tomu více než deset let, co se o švédských Opeth dalo hovořit jako o jedněch z předních představitelích progresivního death metalu. Parta kolem Mikaela Åkerfeldta za sebou měla hned několik kritikou i fanoušky uznávaných alb v čele s geniálním monolitem „Blackwater Park“. Po vydání „Watershed“ v roce 2008 se však v hlavě mozku kapely něco zlomilo a death metal jej přestal zajímat, díky čemuž započala v roce 2011 nová etapa fungování Opeth. Etapa, která sice nezačala nijak působivě, ovšem o to lépe zní s odstupem dvou alb na novince, která se jmenuje „Sorceress“.

Vůbec prvním albem, na němž Opeth započali svou éru retro výletů do 70. let a oprostili se od deathmetalových prvků v čele s Mikaelovým growlingem, odstartovalo „Heritage“ v roce 2011. Výsledek byl takový těžkopádný a nepřesvědčivý a co jsem si z něj do dnešních odnesl, byl dojem, že Opeth se za každou cenu snažili znít až křečovitě retrospektivně, díky čemuž jej dodnes řadím mezi nejhorší alba v bohaté diskografii kapely. Oproti starším počinům mu chyběla nezbytná lehkost, což však záhy napravilo následující „Pale Communion“ z roku 2014. Co na „Heritage“ působilo prdelně, tak na dva roky starém předchůdci bylo dotaženo do dokonalosti a výsledkem byla sebevědomá progresivně rocková nahrávka, jež čerpala ze 70. let, ponechávala si všal v sobě melancholické melodie typické pro Åkerfeldtovu partu z jejich akustičtějších pasáží případně z „Damnation“.

Schválně jsem trošku osvěžil svůj názor na předchozí dvě alba, protože novinka „Sorceress“ mi přijde oproti svým dvěma kolegům, kteří započali písničkovější etapu fungování Opeth, zase někde jinde. Ne snad, že by skupina nevěděla, jakým směrem se ubrat, ale vidím to spíš jako krystalizaci směřování, které na bylo na „Heritage“ načrtnuto velmi tenkými obrysy začínajícího malíře, jenž si ještě není svým uměním zcela jistý, kdežto na „Pale Communion“ už moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout. „Sorceress“ je nejbarvitějším albem aktuální desetiletky, umožňuje kapele využít širší paletu možností a dovolím si tvrdit, že se jedná o nejkytarovější počin od dob „Watershed“. Zapomeňte však na návrat hrubých vokálů; Mikael se i nadále zdokonaluje ve svém melodicky procítěném projevu, jenž zní s každým rokem lépe.

„Sorceress“ se mi pod kůži zažíralo mnohem rychleji, než „Pale Communion“, k němuž jsem byl zprvu nedůvěřivý a které se až s přibývajícími poslechy vypracovalo do pozice jednoho z nejlepších alb, jež jsem od Åkerfeldtovy party slyšel. „Sorceress“ je písničkovější a svým způsobem se jedná o album protikladů. Přestože nejsou přítomny deathmetalové prvky, které tvořily s akustickými pasážemi dokonalý protipól, tak na dvanácté řadovce Opeth se mísí jak klasické progrockové kompozice s psychedelickým odérem, tak kytarové věci, jež mají blízko k tradičnímu hard rocku s přesahem do heavy metalu.

Do první škatule patří na první poslech nenápadná „Will o the Wisp“, která je však jednou z nejlepších balad, jaké Opeth napsali, a jen na poměry „Sorceress“ představuje zcela jistě jeden z vrcholů. Atmosférou se jedná o zasněnou věc nesoucí si v sobě folkový odkaz na staré Jethro Tull a teskné kytarové sólo Frederika Åkessona se do ní skvěle hodí. „Sorceress 2“ a „A Fleeting Glance“ jsou spolu s „The Seventh Sojourn“ další akustické položky, každá z nich je ovšem svým způsobem jiná a nezavdávají tak příčinu k myšlenkám o nudné nahrávce. Prvně jmenovaná je velmi křehká a Mikaelův vokál zní díky použitému efektu hodně staromilsky, kdežto „A Fleeting Glance“ je epičtěji vystavěná věc s vrstvenými vokály pějícími tesknou melodii. Velkým překvapením pro mě byla „The Seventh Sojourn“ s etno bubínky a orientálními aranžemi, které jsem u Opeth slyšel naposledy snad na „Ghost Reveries“ a které jsem v žádném případě nečekal. Velmi svěží a příjemně dramatická věc ve středu alba, jež má ve standardní edici slušnou hodinou hrací dobu..

Jestliže se o čtveřici písní z předchozího odstavce dá říct, že jsou vyústěním spíše poklidnější stránky tvorby švédské pětice, tak zbylé plnohodnotné písně (nepočítám úvod a závěr v podobě dvojice „Persephone“ a „Persephone (Slight Return)“) prezentují kytarové choutky mistra Åkerfeldta s nepřeslechnutelným odérem hardrockových velikánů Deep Purple. Mluvím teď zejména o „Era“ ze závěru desky, kde se v rychlejším tempu blýsknul svou hrou Joakim Svalberg, jenž svými klávesami vnesl do Opeth špetku britského hard rocku. A neplatí to jen pro tuto píseň, ale pro tvorbu Švédů obecně, protože v Joakimovi získali Opeth velmi silného hráče, jehož jejich sestava potřebovala.

Opeth

Do metalovějších vod se noří zatěžkaný titulní vál, jenž byl představen jako první ukázka z alba, a hned následující „The Wilde Flowers“. Ty jsou dle mého názoru dokonalou ukázkou současné tváře Opeth. Pomalé, avšak do detailu promyšlené riffy se prolínají s jistou rytmikou, vyspělými vokálními linkami a vintage zvukem kláves. Titulka se mi líbí o malý kus víc, protože v sobě skrývá špetku takové té magie, jež se do Opeth vrátila spolu s minulým albem a již jsem od „Ghost Reveries“ postrádal. Tím ale netvrdím, že „The Wilde Flowers“ je špatná.

„Chrysalis“ je nejtvrdší a zároveň jednou z nejlepších kompozic na „Sorceress“. Kupředu ji ženou dunící kytary a skvělá basová linka v pozadí spolu s klávesami, díky nimž dává Joakim zapomenout na svého předchůdce Pera Wiberga. Po celých sedm minut svého trvání se nezadrhne ani na vteřinu a zní paradoxně asi nejmoderněji ze všech písní na desce. Spájí se v ní jak současně znějící kytarové riffy, tak retro aranže a hammondy. Druhou delší, v tomto případě epicky pojatou písní je „Strange Brew“, která však na rozdíl od „Chrysalis“ překypuje progmetalovými momenty a absence zjevného tahu na branku z ní činí jednu z obtížněji stravitelnějších věcí. Kytary se vrství jako kaskádovité vodopády a Mikael dodává této rozmáchlé položce na dramatičnosti svým excelentním vokálním projevem.

Protože jsem po skončení „Sorceress“ v jeho základní verzi neměl dost, tak jsem si v pozdějších společných chvílích začal dopřávat poslech limitované edice, jež je prodloužena o pět skladeb. Popravdě, trojice živých kusů mě nechává naprosto chladným, ale co stojí za zmínku, je dvojice nových kompozic „The Ward“ a „Spring MCMLXXIV“. Obě by si vzhledem ke své kvalitě a v případě „The Ward“ nádherné atmosféře zasloužily své místo na základní verzi desky, až je škoda, že se jedná „pouze“ o bonusy. Ale buďme rádi za ně, vždyť závěr „Spring MCMLXXIV“, kdy kytarové sólo plynule přechází do klávesového exhibicionismu mistra Svalberg, je jedním slovem fantastický.

Připočtěte bezchybné technické zpracování, jemuž vévodí nejen líbivý a tajemný obal, ale zejména po zvukové stránce nelze „Sorceress“ nic vytknout. Všechny nástroje jsou čitelné, basa duní jako o život, a i když se sešlápne rychlostní pedál blíž k podlaze, tak zní Opeth soustředěně a sehraně, aniž by posluchač ztrácel jednotlivé instrumentální linky, jež v takové té moderně nazvučené kouli trestuhodně splývají.

Kdepak, tohle od „Sorceress“ nečekejte. Tohle je album, jež vzniklo jako další z poct 70. létům, a protože se Opeth po nejistém začátku vypracovali během pár roků do pozice, kdy můžou říct, že opět stojí na vrcholu svých sil, tak mě z letošních retro počinů nenapadá žádný, který by se „Sorceress“ byť jen vzdáleně přibližoval. U mě sice Opeth mají pozici jednodušší, protože zaprvé patří mezi mé oblíbence a zadruhé mám takovou hudbu hodně rád, ale věřím, že uspět můžou i u mladšího posluchačstva, jemuž skupiny jako Deep Purple, Camel či Genesis nic neříkají. Kvality na to totiž „Sorceress“ má. Adept na album roku, přátelé!