Archiv štítku: progressive rock

Pervy Perkin – ToTeM

Pervy Perkin - ToTeM

Země: Španělsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. I Believe
02. I. The City
03. KountryKuntKlub
04. II. The Fog
05. Mr. Gutmann
06. III. The Sound
07. Hypochondria
08. IV. The Void
09. T.I.M.E. (Part 1 The Experiment)

Hrací doba: 78:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pervy Perkin

„ToTeM“ vyšlo v dubnu roku 2016. K recenzi jsem svolil zhruba ve stejnou dobu. Jaro vystřídalo léto, léto podzim, podzim zimu. Vyměnili jsme kalendáře, píše se leden nového roku. A já konečně nacházím odvahu (a náladu) vám „ToTeM“ představit. Asi není třeba sdělovat, čím je takové zpoždění dáno, ale víte co, raději vaše myšlenky trochu usměrním. Kdyby se tak nestalo, je ze mě líné prase, které prostě není schopné sednout za tu mašinu a nabušit do ní pár písmenek. Coby, prase určitě jsem a v kombinaci s leností se v zrcadle už zřetelně poznávám, ale byl by tu ještě jeden aspekt, však si „ToTeM“ poslechněte, no a hodnoťte.

O tom, že jsou Pervy Perkin do velké míry rozporuplnou kapelou, jsem se přesvědčil už na debutu „Ink“ (2014). Španělé vysekli poctu letům, kdy vládl prog rock, jejž na desce střípkovitě doplnili metalem, elektronikou a vším možným, hlavně ať vládne pestrost. Album složené z prověřených ingrediencí pak kapela oděla do relativně současného hávu a celé si to střihla na strašidelné dvoucédéčkové ploše o ještě strašidelnější stopáži přesahující dvě hodiny a čtvrt. A ne, že by se toho za uplynou dobu příliš změnilo.

Změna přichází prakticky jediná, počet disků se smrsknul na polovinu a usadil se na přístupnějším čísle jedna. Znatelné redukci navzdory se ale nadále pohybujeme ve sférách běhů na dlouhou trať. Prostor necelých 80 minut Pervy Perkin stejně jako na debutu využívají k odkazům na minulost a k demonstraci projevů hyperaktivity, o níž by mohli zasvěceně vyprávět snad jen do bílých plášťů odění odborníci a okolí mykologa Necrococka. Ano, tak šílené to je. Jenže mám tu ještě jedno šílenější odhalení – ono to vlastně funguje. Všechny odkazy a všechna hyperaktivita dává smysl vzhledem k délce se dá novinka (na rozdíl od „Ink“) obstojněji doposlouchat. Jediná změna tak kapelu vysvobodila z šuplíčku s pozoruhodnými kuriozitami a přenesla ji do přihrádky, kde se sdružují ty „skutečně poslouchatelné“. A to aniž by se dalo mluvit o ztracení tváře a přehodnocení skladatelského přístupu.

Na ploše pěti dlouhých skladeb a čtyř meziher jsme svědky pečlivého skládání koláží komponovaných skrze vymoženosti progresivního rocku, rozdováděné i chaotičtější elektroniky, Zappovského samorostství, staromilského metalování a teatrálnosti rockových oper včetně šáhlých vokálních deklarací. Objevit zde lze kombinace věru nevídané. Na jednom disku tu vedle sebe (ano, vedle sebe, ani bych neřekl ve vzájemné opozici) najdete třeba nápěvy à la couvající Majkl (přibližně druhá třetina „Mr. Gutmann“) a krutý industrial („IV. The Void“) s náznaky noisu („III. The Sound“). Pestrost vládne. Také způsoby, jakými se Pervy Perkin dostávají ze střípku na střípek, působí rozličné. Jednou se epizoda utne, nedá se svítit a světlo se zažehne zas někde jinde, v jiném desetiletí, u jiného nástroje; jindy je přechod naprosto plynulý. Jo to se pak člověk diví, jak se na tý diskošce vzal. Když ještě před chvílí neviděl nic jinýho než džísky, máničku na máničce a dohlížejícího Devina v roli muže z budoucnosti…

Doposud to zřejmě vypadá tak, že pokud se člověk rozhodne hru Pervy Perkin akceptovat, má ideální možnost zažít mnohé. Do velké míry tomu takto opravdu je. Ač Španělé prostě a jednoduše recyklují, nedělá jim problém přijít s parádními skladatelskými nápady a posluchače v oné záplavě motivů neutopit. Přesto jsem se přistihl, že ke konci má koncentrovanost opadá a na finále mnohdy nezbývá sil. Ne, že by na konci docházelo ke skladatelskému bezvědomí či nezajímavosti předkládaných motivů, ale jsem už přesycen a přestávám mít potřebu objevovat další a další kombinace nezkombinovatelného.

Dost možná si za to můžu sám. Jsem mladý spratek a kacíř, který (až na Zappu) obdobným přísadám nikdy vehementně neholdoval, a tudíž se na ně nemůže koukat ani nostalgicky, s kapesníkem v ruce. To budiž zdůvodněním, proč na konci pokukuji po hodinkách a v budoucnu si „ToTeM“ pravděpodobně nepustím. Každopádně při zachování co možná nejvyšší objektivity (o niž jsem se v celé recenzi snažil) jde o nahrávku překypující nápady, hravostí a sympatickým nadhledem. Takže jestli výše zmíněné ingredience jsou (či alespoň byly) vaším denním chlebem, věřím, že k dosažení extáze bude „ToTeM“ vhodnější než pilulky.


Guruzsmás – Üst a gríz felett

Guruzsmás - Üst a gríz felett

Země: Maďarsko
Žánr: experimental / progressive folk rock
Datum vydání: 14.12.2016
Label: Secret Entertainment

Tracklist:
01. Kegyelmet
02. Nyitás a Kozmosz felé
03. Üst a gríz felett
04. Intermező
05. Az eke rosszabbik oldalán
06. Éjjeli hús
07. Hegyitangó
08. Engedelmet

Hrací doba: 25:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Secret Entertainment

„Somebody who is called a ‚guruzsmás‘ is a person who’s able to put a spell on someone else, or who himself/herself is being enchanted.“

Na rockové hudbě je krásné, kolika rozličných podob může nabývat, aniž by přišla o své rockové srdce. Velké stadiónové hymny, které rozskáčou tisíce lidí naráz, klasiky plné ikonických kytarových riffů, špinavý garážový marast, nadrogované psychedelie, dlouhé progresivní odysey… a vše mezi tím a ještě vše, co jde dál za naznačené hranice. A někde v tomhle nepřeberném množství inkarnací rockové muziky se ukrývají i různé divnověci, které mohou míchat nespočet odlišných přístupů dohromady, experimentovat s čímkoliv, co se jen zamane, anebo prostě jen znít strašně zvláštně. Jako třeba Guruzsmás.

Jak jste už asi dle názvu odhadli, Guruzsmás pocházejí z Maďarska. Na fotkách vypadají jak banda nějakých vidláckých cucáků, takovou fotku by klidně mohla mít česká agrometalová kapela ze čtvrté cenové – v tom lepším případě. V tom horším mi to trochu připomíná image smeček ze Šlágr TV. Nenechte se ovšem zmást, poněvadž Guruzsmás ve skutečnosti žádnou takovouhle vyprcanost neprodukují. Jejich hudba je naopak pořádný rockový čardáš!

Způsobů, jak muziku Guruzsmás pojmenovat, je evidentně hodně. Vydavatelská firma to propaguje jako „alternative psychedelic experimental progressive industrial shaman post-folk rock“, což je – ty vole, respekt! – nejvíc pošukaná škatulka, co jsem v poslední době viděl. Sama kapela si na Facebook napsala „shaman world rock \ malternatív népzene \ eklektikus post-folk“ anebo taky „Béla Bartók goes punk“ (Béla Bartók byl významný maďarský skladatel vážné hudby). Všechna tahle pojmenování znějí příšerně / zajímavě (přijde na úhel pohledu), ale jistou představu, oč by mohlo jít, jste si nejspíš vytvořili. Přesto se to pokusím pojmenovat trochu lidštěji – progresivní folk rock.

Jedna věc je nad slunce jasná – na „Üst a gríz felett“ se toho děje tolik, že jen těžko si lze vybrat, odkud s povídáním začít. Vlastně se tam pořád něco děje, jelikož Guruzsmás sypou z rukávu jeden nápad za druhým, což mě přivádí k jednomu z mých hlavních dojmů z desky. Jen těžko si lze poslech užít, budete-li „Üst a gríz felett“ poslouchat na půl ucha jako podklad k nějaké činnosti. Tohle je album, jež si vyžaduje vaši plnou pozornost – a to není žádný kec, poněvadž jsem hodně rychle přišel na to, že pokud se na poslech vyloženě nesoustředím, tak to ani zdaleka není ono. Je to z toho důvodu, že Guruzsmás nabízejí tolik kliček a zvratů, že bez oné pozornosti prostě nemáte šanci to všechno pochytit. Ale nebojte se, je tam toho tolik, že na nudu není čas.

Sice to bude znít jako nechutné klišé, to si uvědomuji, jenže u nahrávek jako „Üst a gríz felett“ se prostě nabízí vytáhnout onu otřepanou frázi, že je v tom tolik nápadů, až by to mnohým jiným formacím vystačilo na několik alb a pořád by zněly nadprůměrně. A to ani nemluvím o tom, že deska hraje pouze nějakých 26 minut! Leckde se výborné motivy střídají s takovou kadencí, až si člověk říká, že Maďaři s těmi nápady vysloveně plýtvají. Ha, podle fotek prý agrometal! Nic by nemohlo být vzdálenější realitě, protože Guruzsmás jsou lahůdkou pro náročnější, kteří chtějí slyšet tuny chytrých a nečekaných zvratů. A právě díky tomuhle všemu se jedná o záležitost, u níž je na místě mluvit o progresivním přístupu v tom pravém slova smyslu.

No, a to vše navrch zalijte znatelným folkovým feelingem. Žádné přicmrdávačky, náznaky nebo půlminutová intra (i když ta tam jsou taktéž – viz „Kegyelmet“, „Intermező“ a „Engedelmet“). Už jen z pouhé kytarové hry a zvuku kapely cítíte uherský folklór. Lehké pocukrování několika folkovými nástroji, které se tu a tam na chvilku objeví, už je jen taková třešnička na dortu. Ten folklórní pocit skutečně vyvěrá především ze základního nástrojového obsazení. A přitom – navzdory vší progresi a ctění folkových tradicí – Maďaři nijak nepostrádají živelnost rokenrolu. Když jsem výše zahlásil, že Guruzsmás hrají pořádný čardáš, mohlo to vypadat pouze jako barvité přirovnání, ale věřte tomu, že ten příměr byl mnohem přesnější, než se na první pohled asi zdálo. Neříkejte, že na to nejste zvědaví!

Je skoro až zarážející, že „Üst a gríz felett“ obsahuje jen pět regulérních písní, které ani nejsou příliš dlouhé – skoro všechny mají něco málo přes čtyři minuty, pouze „Hegyitangó“ se vyškrábala nad šest minut. A přesto je tam toho tolik, že lze album poslouchat opakovaně a mnohokrát a pořád se je možno se nechat unášet vodopádem nápadů. Nejvyšší blaho přichází v druhé půli nahrávky ve skladbách „Az eke rosszabbik oldalán“, „Éjjeli hús“ a již jmenované „Hegyitangó“. Všechny tři jsou učiněné majstrštyky plné silných motivů, stačí si poslechnout třeba jen začátek „Éjjeli hús“, kde Guruzsmás hravě přecházejí mezi proklatě bohovskými vyhrávkami a skoro až metalovou riffáží. To je jednoduše chuťovka jako svině!

Guruzsmás

Hele, lidičky, sranda stranou. „Üst a gríz felett“ je překvapení jako hrom. Nečekal jsem od toho vůbec nic a dostal jsem setsakra poutavou a inteligentní nahrávku, která v sobě spájí rockovou drzost, progresivní elitářství a folkovou osudovost. A navíc se tyto tváře mezi sebou nijak nebijí, naopak se moc příjemně doplňují a fungují spolu jedna báseň. Po všech směrech velmi sympatická nahrávka, v níž je pořád co objevovat a která vydrží na dlouho. Velké doporučení!


Opeth – Sorceress

Opeth - Sorceress

Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Nuclear Blast Entertainment

Tracklist:
01. Persephone
02. Sorceress
03. The Wilde Flowers
04. Will o the Wisp
05. Chrysalis
06. Sorceress 2
07. The Seventh Sojourn
08. Strange Brew
09. A Fleeting Glance
10. Era
11. Persephone (Slight Return)

Hrací doba: 56:35

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ten příběh známe asi všichni. Je tomu více než deset let, co se o švédských Opeth dalo hovořit jako o jedněch z předních představitelích progresivního death metalu. Parta kolem Mikaela Åkerfeldta za sebou měla hned několik kritikou i fanoušky uznávaných alb v čele s geniálním monolitem „Blackwater Park“. Po vydání „Watershed“ v roce 2008 se však v hlavě mozku kapely něco zlomilo a death metal jej přestal zajímat, díky čemuž započala v roce 2011 nová etapa fungování Opeth. Etapa, která sice nezačala nijak působivě, ovšem o to lépe zní s odstupem dvou alb na novince, která se jmenuje „Sorceress“.

Vůbec prvním albem, na němž Opeth započali svou éru retro výletů do 70. let a oprostili se od deathmetalových prvků v čele s Mikaelovým growlingem, odstartovalo „Heritage“ v roce 2011. Výsledek byl takový těžkopádný a nepřesvědčivý a co jsem si z něj do dnešních odnesl, byl dojem, že Opeth se za každou cenu snažili znít až křečovitě retrospektivně, díky čemuž jej dodnes řadím mezi nejhorší alba v bohaté diskografii kapely. Oproti starším počinům mu chyběla nezbytná lehkost, což však záhy napravilo následující „Pale Communion“ z roku 2014. Co na „Heritage“ působilo prdelně, tak na dva roky starém předchůdci bylo dotaženo do dokonalosti a výsledkem byla sebevědomá progresivně rocková nahrávka, jež čerpala ze 70. let, ponechávala si všal v sobě melancholické melodie typické pro Åkerfeldtovu partu z jejich akustičtějších pasáží případně z „Damnation“.

Schválně jsem trošku osvěžil svůj názor na předchozí dvě alba, protože novinka „Sorceress“ mi přijde oproti svým dvěma kolegům, kteří započali písničkovější etapu fungování Opeth, zase někde jinde. Ne snad, že by skupina nevěděla, jakým směrem se ubrat, ale vidím to spíš jako krystalizaci směřování, které na bylo na „Heritage“ načrtnuto velmi tenkými obrysy začínajícího malíře, jenž si ještě není svým uměním zcela jistý, kdežto na „Pale Communion“ už moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout. „Sorceress“ je nejbarvitějším albem aktuální desetiletky, umožňuje kapele využít širší paletu možností a dovolím si tvrdit, že se jedná o nejkytarovější počin od dob „Watershed“. Zapomeňte však na návrat hrubých vokálů; Mikael se i nadále zdokonaluje ve svém melodicky procítěném projevu, jenž zní s každým rokem lépe.

„Sorceress“ se mi pod kůži zažíralo mnohem rychleji, než „Pale Communion“, k němuž jsem byl zprvu nedůvěřivý a které se až s přibývajícími poslechy vypracovalo do pozice jednoho z nejlepších alb, jež jsem od Åkerfeldtovy party slyšel. „Sorceress“ je písničkovější a svým způsobem se jedná o album protikladů. Přestože nejsou přítomny deathmetalové prvky, které tvořily s akustickými pasážemi dokonalý protipól, tak na dvanácté řadovce Opeth se mísí jak klasické progrockové kompozice s psychedelickým odérem, tak kytarové věci, jež mají blízko k tradičnímu hard rocku s přesahem do heavy metalu.

Do první škatule patří na první poslech nenápadná „Will o the Wisp“, která je však jednou z nejlepších balad, jaké Opeth napsali, a jen na poměry „Sorceress“ představuje zcela jistě jeden z vrcholů. Atmosférou se jedná o zasněnou věc nesoucí si v sobě folkový odkaz na staré Jethro Tull a teskné kytarové sólo Frederika Åkessona se do ní skvěle hodí. „Sorceress 2“ a „A Fleeting Glance“ jsou spolu s „The Seventh Sojourn“ další akustické položky, každá z nich je ovšem svým způsobem jiná a nezavdávají tak příčinu k myšlenkám o nudné nahrávce. Prvně jmenovaná je velmi křehká a Mikaelův vokál zní díky použitému efektu hodně staromilsky, kdežto „A Fleeting Glance“ je epičtěji vystavěná věc s vrstvenými vokály pějícími tesknou melodii. Velkým překvapením pro mě byla „The Seventh Sojourn“ s etno bubínky a orientálními aranžemi, které jsem u Opeth slyšel naposledy snad na „Ghost Reveries“ a které jsem v žádném případě nečekal. Velmi svěží a příjemně dramatická věc ve středu alba, jež má ve standardní edici slušnou hodinou hrací dobu..

Jestliže se o čtveřici písní z předchozího odstavce dá říct, že jsou vyústěním spíše poklidnější stránky tvorby švédské pětice, tak zbylé plnohodnotné písně (nepočítám úvod a závěr v podobě dvojice „Persephone“ a „Persephone (Slight Return)“) prezentují kytarové choutky mistra Åkerfeldta s nepřeslechnutelným odérem hardrockových velikánů Deep Purple. Mluvím teď zejména o „Era“ ze závěru desky, kde se v rychlejším tempu blýsknul svou hrou Joakim Svalberg, jenž svými klávesami vnesl do Opeth špetku britského hard rocku. A neplatí to jen pro tuto píseň, ale pro tvorbu Švédů obecně, protože v Joakimovi získali Opeth velmi silného hráče, jehož jejich sestava potřebovala.

Opeth

Do metalovějších vod se noří zatěžkaný titulní vál, jenž byl představen jako první ukázka z alba, a hned následující „The Wilde Flowers“. Ty jsou dle mého názoru dokonalou ukázkou současné tváře Opeth. Pomalé, avšak do detailu promyšlené riffy se prolínají s jistou rytmikou, vyspělými vokálními linkami a vintage zvukem kláves. Titulka se mi líbí o malý kus víc, protože v sobě skrývá špetku takové té magie, jež se do Opeth vrátila spolu s minulým albem a již jsem od „Ghost Reveries“ postrádal. Tím ale netvrdím, že „The Wilde Flowers“ je špatná.

„Chrysalis“ je nejtvrdší a zároveň jednou z nejlepších kompozic na „Sorceress“. Kupředu ji ženou dunící kytary a skvělá basová linka v pozadí spolu s klávesami, díky nimž dává Joakim zapomenout na svého předchůdce Pera Wiberga. Po celých sedm minut svého trvání se nezadrhne ani na vteřinu a zní paradoxně asi nejmoderněji ze všech písní na desce. Spájí se v ní jak současně znějící kytarové riffy, tak retro aranže a hammondy. Druhou delší, v tomto případě epicky pojatou písní je „Strange Brew“, která však na rozdíl od „Chrysalis“ překypuje progmetalovými momenty a absence zjevného tahu na branku z ní činí jednu z obtížněji stravitelnějších věcí. Kytary se vrství jako kaskádovité vodopády a Mikael dodává této rozmáchlé položce na dramatičnosti svým excelentním vokálním projevem.

Protože jsem po skončení „Sorceress“ v jeho základní verzi neměl dost, tak jsem si v pozdějších společných chvílích začal dopřávat poslech limitované edice, jež je prodloužena o pět skladeb. Popravdě, trojice živých kusů mě nechává naprosto chladným, ale co stojí za zmínku, je dvojice nových kompozic „The Ward“ a „Spring MCMLXXIV“. Obě by si vzhledem ke své kvalitě a v případě „The Ward“ nádherné atmosféře zasloužily své místo na základní verzi desky, až je škoda, že se jedná „pouze“ o bonusy. Ale buďme rádi za ně, vždyť závěr „Spring MCMLXXIV“, kdy kytarové sólo plynule přechází do klávesového exhibicionismu mistra Svalberg, je jedním slovem fantastický.

Připočtěte bezchybné technické zpracování, jemuž vévodí nejen líbivý a tajemný obal, ale zejména po zvukové stránce nelze „Sorceress“ nic vytknout. Všechny nástroje jsou čitelné, basa duní jako o život, a i když se sešlápne rychlostní pedál blíž k podlaze, tak zní Opeth soustředěně a sehraně, aniž by posluchač ztrácel jednotlivé instrumentální linky, jež v takové té moderně nazvučené kouli trestuhodně splývají.

Kdepak, tohle od „Sorceress“ nečekejte. Tohle je album, jež vzniklo jako další z poct 70. létům, a protože se Opeth po nejistém začátku vypracovali během pár roků do pozice, kdy můžou říct, že opět stojí na vrcholu svých sil, tak mě z letošních retro počinů nenapadá žádný, který by se „Sorceress“ byť jen vzdáleně přibližoval. U mě sice Opeth mají pozici jednodušší, protože zaprvé patří mezi mé oblíbence a zadruhé mám takovou hudbu hodně rád, ale věřím, že uspět můžou i u mladšího posluchačstva, jemuž skupiny jako Deep Purple, Camel či Genesis nic neříkají. Kvality na to totiž „Sorceress“ má. Adept na album roku, přátelé!


Dream Theater – The Astonishing

Dream Theater - The Astonishing

Země: USA
Žánr: progressive metal / rock
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
Disc I:
01. Descent of the NOMACS
02. Dystopian Overture
03. The Gift of Music
04. The Answer
05. A Better Life
06. Lord Nafaryus
07. A Savior in the Square
08. When Your Time Has Come
09. Act of Faythe
10. Three Days
11. The Hovering Sojourn
12. Brother, Can You Hear Me?
13. A Life Left Behind
14. Ravenskill
15. Chosen
16. A Tempting Offer
17. Digital Discord
18. The X Aspect
19. A New Beginning
20. The Road to Revolution

Disc II:
01. 2285 Entr’acte
02. Moment of Betrayal
03. Heaven’s Cove
04. Begin Again
05. The Path That Divides
06. Machine Chatter
07. The Walking Shadow
08. My Last Farewell
09. Losing Faythe
10. Whispers on the Wind
11. Hymn of a Thousand Voices
12. Our New World
13. Power Down
14. Astonishing

Hrací doba: 79:57 / 50:34

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Třinácté studiové album zámořským progových velikánů Dream Theater, „The Astonishing“, je počin, jemuž se nelze nevěnovat. Nedokážu si totiž představit, že by člověk, jenž sleduje metalovou scénu, o něj v prvním čtvrtletí letošního roku alespoň letmo nezavadil. Ani ne tak kvůli masivní marketingové kampani nebo nadšeným reakcím pasujícím tohle ambiciózní dílo již s předstihem na trůn pro nejlepší album roku, ale kvůli rozporuplnému přijetí a bouřlivým diskuzím, jež s vydáním začaly zaplavovat internet. „The Astonishing“ je totiž bez přehánění albem, které lze buď milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím si nedokážu dost dobře představit, a jestli bych měl jmenovat nejkontroverznější desku letošního roku, tak v současné době mě nenapadá žádný výrazný konkurent.

A čím si „The Astonishing“ zasluhuje ono rozporuplné přijetí? Nejedná se o klasické album Dream Theater, které by se vezlo na vlně posledních dvou počinů. Kdyby takto kapela učinila a nahrála další „Dream Theater“ nebo jemu podobné, tak by se nad tím asi nikdo nepozastavil, protože by to byl vcelku logický krok, jejž bych od Johna Petrucciho a Jordana Rudesse, kteří jsou po odchodu Mikea Portnoye hlavními tahouny kapely, čekal. Začátky „The Astonishing“ sahají někam do roku 2013, kdy si John Petrucci řekl, že by nebylo špatné napsat si progrockovou operu, což také učinil, a protože ostatní členové kapely z toho byli nadšení, tak se postupně začalo makat na novince. Výsledkem je megalomansky pojatá rocková opera o dvou dějstvích, jejichž délka dosahuje více než dvou hodin. Dvou hodin, které jsou plné patetických melodií, kytarových sól, orchestrálních aranží, vokálních melodií a příběhu, jenž si by si zasloužil, aby nikdy nevzniknul.

Je to totiž taková klišovitá variace na souboj dobra se zlem, který v záplavě všeho toho patosu, jenž je na desce ke slyšení, vyznívá spíš jako taková lepší telenovela, jen s tím rozdílem, že se neodehrává v Jižní Americe, ale ve vzdálené budoucnosti (píše se rok 2285 v zemi Great Northern Empire of the Americas). V období, kdy jedinou povolenou hudbu tvoří stroje Noise Machines čili Nomacs a jakákoli jiná její podoba je zakázaným prostředkem pro vyjádření svobody lidské mysli. To se samozřejmě nelíbí všem, a tím se tak dostávám k hlavním hrdinům „The Astonishing“, jimiž je parta odpůrců v čele s bratry Gabrielem a Arhysem. Jejich snaha bojovat proti strojům a nadvládě pomocí hudby se zase nelíbí krutému vládci Nafyryusovi. Ten má dceru Faythe, a jak už asi tušíte, co čert nechtěl, Gabriel a Faythe se sblíží víc, než by asi měli. No prostě hnus, je to jako taková moderně pojatá verze Romea a Julie, z jejíž zhudebněné verze bolí zuby. Tak moc přeslazená je.

Příběh se tváří opravdu velkolepě a musel být rozdělen do dvou aktů, z nichž každý představuje jeden disk výsledného produktu a i díky jemu jsou nuceni Dream Theater dodržovat určité postupy, které si tahle laciná love-story žádá. A tím se taky dostávám k největším neduhům, jimiž jsou vražedná hrací doba a pak taky neuvěřitelné množství klavírních balad, v nichž dostal Jordan Rudess tolik prostoru pro popuštění uzdy své zálibě v patosu, až to není hezké.

Upřímně nemám nic proti odvaze Dream Theater a svým způsobem je mi sympatické, že se rozhodli nejít vyšlapanou cestičkou a nenatočili si další variaci na „Dream Theater“, které nebylo nic moc, ale že se rozhodli stvořit svůj nejambicióznější počin, jemuž však k dokonalosti chybí mnoho věcí. Lepší dramaturgie a hudební variabilita jsou z těch nejpodstatnějších. Ono se sice občas hrábne trošku víc do strun a Petrucci vytáhne z rukávu, který je těsně obepnutý kolem jeho mohutného bicepsu, nějaký ten riff a parádní sólo, ale až příliš hrací doby je plytká variace na baladický materiál, jenž mi v podání Dream Theater nikdy moc nechutnal. Jinými slovy „The Astonishing“ schází schopnost udržet si moji pozornost po celou dobu. Neříkám, že dílčí momenty nejsou dobré. Jsou. A je jich hned několik, ovšem celkově mám dojem, že to lepší se vměstnalo do prvního aktu a ten druhý už je jen slabší odvar, což je při celkovém dojmu z prvního disku špatně.

Ruku v ruce s melodicky plytkým materiálem v pomalejším tempu se bohužel zúžil prostor pro rytmickou sekci, která místy vykročí ze stínu a předvede nějakou tu vsuvku, kdy hlavně Mike Mangini se opravdu snaží, aby svou hrou přinášel občas nějaké to oživení, ale basa Johna Myunga hraje až třetí housle. Kdo mě naopak při poslechu „The Astonishing“ překvapil, je James LaBrie. Ten se zhostil úkolu ztvárnit sám několik charakterů se ctí, a přestože jsem zrovna jeho hlasu nikdy neholdoval, tak se dokázal poprat jak s ženskými vokály, které logicky ztělesňuje ve vyšších polohách, tak mužské v těch nižších, případně si občas pomůže nějakým vokálním efektem. Co mrzí, je, že se neobjevil pro linky hlavního záporáka nějaký host s temnějším hlasem. Sice nevěřím, že to James někdy všechno uzpívá naživo, ale přesto jsem byl z jeho práce příjemně překvapen, o tom žádná.

Pokud si říkáte, kde že je něco konkrétního k písním samotným, tak vás zklamu a nečekejte ode mě žádný pokus o rozbor celé hrací doby, protože zaprvé se mi do toho nechce a za druhé si říkám, že „The Astonishing“ za to ani nestojí. Celé album se dá jen těžko popsat v tom smyslu, že bych se měl věnovat obsahu jednotlivých kompozic do bližšího detailu, protože se tam toho prostě děje hodně. Je to ale všechno na jedno brdo a brzy se začnou veškeré snahy Dream Theater ztrácet v množství nudných pasáží, takže pokud pominu několik slušných songů, tak na mě mělo „The Astonishing“ místy až odpudivý účinek, protože nejpozději po hodině poslechu jsem měl občas chuť umřít. Vážně.

Dream Theater

Opravdu povedených písní – a to tak povedených, že se mi líbí v celé délce – je na prvním disku několik. Patří mezi ně hitový singl „The Gift of Music“, progmetalová pecka „A New Beginning“ s dobrou kytarovou linkou, „A Savior in the Square“, jíž vládne skvělý LaBrie, slušně vygradovaná „Act of Faythe“, temnější „Ravenskill“ a experimentální „Three Days“. Posledně uvedená přináší asi největší odvaz z celého prvního kotoučku, jímž je závěrečná avantgardní pasáž, která bohužel končí dřív, než se stačí pořádně rozjet, protože těch 20 vteřin je zatraceně málo. Z druhého disku mě zaujala klasická „dreamovka“ „Moment of Betrayal“, jež je dost možná úplně nejlepší kompozicí z celého dvojalba, a „Our New World“ s hezky čitelnou strukturou a chytlavým kytarovým motivem. Toť vše.

Naproti těm několika povedeným kusům, jež by dohromady daly jedno slušné album, jaké bych si poslechl s velkou chutí, však stojí obrovská spousta vaty a nechutného kýče. Právě díky krávovinám jako „When Your Time Has Come“, „A Life Left Behind“, „Chosen“, „Begin Again“, „Hymn of a Thousand Voices“ či „Losing Faythe“ (a to jsem zdaleka neuvedl všechny; vybral jsem jen ty, které mě vážně sraly) je „The Astonishing“ albem, jemuž se nezaslouží přiznat všechny pocty, o něž se Petrucci a Rudess při skládání snažili. Na to, aby utáhli se ctí takovou porci muziky a vyšperkovali ji skutečně dobrým příběhem, při jehož čtení bych se bavil, na to jsou i tito profesoři malí páni. Kam se celá tahle sranda hrabe na klasiky od Queensrÿche nebo nedejbože „The Wall“ od Pink Floyd.

„The Astonishing“ je deska, která se prostě musí slyšet. Nelze si na ni vypracovat názor z několika ukázek nebo jen letmého poslechu. Je nutno opravdu naslouchat. Já se snažil nesčetněkrát, ale verdikt za mě zní, že se jedná o velkou promarněnou šanci. Šanci, jež už se opakovat nebude, protože jakožto pokus Dream Theater o sepsání rockové opery si budu pamatovat jen „The Astonishing“, a pokud ještě pánové budou někdy mít tu odvahu, aby se do podobně velkého projektu pustili opakovaně, tak já už u toho nebudu. To utrpění, které jsem zažíval s poslechem „The Astonishing“, mi za to totiž vážně nestojí.


Druhý pohled (Onotius):

Ne, bohužel. Dream Theater mám fakt rád, avšak novinka je jedna velká nafouknutá bublina. Stopáž přes dvě hodiny, nicméně skutečně silný nápad aby člověk pohledal. Na jednu stranu si cením touhy posunout se trochu jinam, nahrát opět po letech zase koncepční desku, ale sakra, když chci nahrát zhudebněný epický příběh, dvě hodiny hudby si prostě z paty nevytáhnu. Ano, album disponuje výtečnou instrumentací a pestrými aranžemi, ale kde jsou ty silné nápady a ta kompoziční bravura, s níž nám už před dvaceti lety navozovali husí kůži po celém těle? Tahle potěmkinovská vesnice mě prostě nebaví. A opravdu mě to mrzí, neboť jsou pro mě Dream Theater srdeční záležitost.

Dream Theater

Formálně je vlastně vše na svém místě – propracované intro, na sebe navazující skladby, melodie provázející celým konceptem desky – zkrátka album s příběhem s jasnou inspirací v koncepčních klasikách „The Wall“, „Operation: Mindcrime“ a podobně. Fanoušek znalý zlaté éry Dream Theater se skoro raduje, že se chystá nové „Metropolis Pt.2.: Scenes from the Memory“. Jenomže záhy přichází hromada dobře obaleného klišé a nastává dopad očekávání přímo na zem. Namísto solidních nápadů je zde totiž planá muzikálovost. Zvuk je oproti kytarovějšímu předchůdci o poznání více zaměřen na klávesy a řekl bych, že i co se týče skládání dostal Jordan Rudess tentokrát více prostoru. Avšak ačkoliv klaviaturu technicky prohání bezchybně, co se týče melodií, ničeho dosud neslyšeného se rozhodně nedočkáte. Navíc je zvuk různorodými klávesami tak přehlcen, že působí spíš přeplácaně a neautenticky.

Deska se snaží být koncepční, ale zároveň velmi písničková, ve výsledku však v sobě skrývá akorát tak kreativní bezradnost. A přitom, kdyby kapela měla soudnost, myslím, že by se z povedených momentů dala sestavit velmi solidní deska. Například „Moment of Betreyal“ je solidní hitovka, umně mezi melodičností a progresivitou balancující „A New Beginning“ též, podobně se velmi povedlo hned intro „Dystopian Overture“. Dále „The Gift of Music“, „Heaven’s Cove“ a queenovská „Lord Nafaryus“ ještě celkem ujdou. Většina ostatních je ale jen okleštěná písničkářská variace na tisíckrát vyřčené. Jak se zdá, mnohem důležitější je, aby deska zněla co nejteatrálněji, než aby disponovala opravdu silnými nápady, a to je jednoznačně špatně. Jako celek je těch pár dobrých momentů utopeno v hromadách tu lépe, tu hůře maskované vaty.

Instrumentální genialita versus vatovité melodie plné klišé. Když pejsek a kočička pečou dort, nemusí to být ještě zákonitě blaf, jenomže pokud kuchař neohlídá kvalitu ingrediencí, je už zaděláno na průšvih. Takový dort upekli Dream Theater na nové desce. A upřímně řečeno, stojí vám zato přejídat se hromadou přeslazené variace na něco co už znáte, když jste v téhle restauraci už ochutnali naprosté delikatesy?


The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Země: Velká Británie / Německo
Žánr: progressive rock / pop rock
Datum vydání: 22.1.2016
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Do Nothing Till You Hear from Me
02. Praying to a Mute God
03. Nightschool for Idiots
04. Feed the Troll
05. Your Dark Ideas
06. Last Man on Earth [bonus]
07. In The Crosshairs
08. Strange Relationship
09. Swimming Horses
10. Mavro Capelo [bonus]
11. Father Daughter

Hrací doba: 59:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

Protože se vznik The Mute Gods datuje teprve k loňskému roku a „Do Nothing Till You Hear from Me“ je jejich debutovým počinem, tak se přímo nabízí asociace s nějakou začínající partou. Skupinou, která toho za sebou moc nemá a jíž tak bude automaticky přisuzována role teprve hledající se kapely, od níž nelze čekat žádné zázraky. V tomto případě je tomu ale přesně naopak, protože od spojení trojice takových jmen, o nichž ještě bude řeč, se nedá čekat nic menšího než velmi kvalitní porce muziky s vyzrálým skladatelským a instrumentálním vkladem.

On totiž za vznikem The Mute Gods stojí Nick Beggs, který vede britské Kajagoogoo a jenž se do mého povědomí dostal teprve s nástupem do doprovodné kapely Stevea Hacketta a zejména Stevena Wilsona. Nick Beggs s druhým jmenovaným spolupracuje již od druhého sólového alba „Grace for Drowning“ a za tu dobu si u Wilsonových fanoušků, jimž Kajagoogoo nic neříká, vydobyl pověst skvělého basáka a nadaného doprovodného vokalisty. Přestože jsou The Mute Gods v podstatě jeho výtvorem, tak vzhledem k tomu, že se hned v začátcích obklopil kytaristou Rogerem Kingem z kapely Stevea Hacketta (ex-Genesis) a bubeníkem Marcem Minnemannem, s nímž se zná díky spolupráci se Steven Wilsonem, nejsou The Mute Gods jeho sólovou vizí, nicméně se tváří jako regulérně fungující skupina.

Jistě uznáte, že už jen díky personálnímu obsazení vzbuzují The Mute Gods nemalé naděje v kvalitní produkci, jejíž jádro bude blízké progresivnímu rocku britského střihu, což se taky stalo. Kdybych měl „Do Nothing Till You Hear from Me“ popsat, tak bych to nejjednodušeji zvládl s přirovnáním k barvitému koktejlu sólových alb pánů Hacketta, Wilsona a navrch řádná špetka popových melodií. To vše protřepat a posypat progmetalovými momenty, které v záplavě kláves a zvonivých kytar nejsou natolik časté, aby se The Mute Gods pouštěli do soubojů s Dream Theater. Naopak, The Mute Gods písničkovým pojetím jako by popírali zázemí, z něhož jednotliví muzikanti vzešli. Jakkoli je totiž ten britský progrockový odér slyšitelný během několika vteřin, tak silné melodické cítění a v podstatě poprockové písničky typu „Praying to a Mute God“, či „Nightschool for Idiots“ desku velmi projasňují.

Upřímně jsem byl nejvíc zvědavý na Nicka Beggse, jehož jsem znal pouze ze studiových a živých počinů Stevena Wilsona na sólové dráze, kde se vokálně představuje spíš v rámci harmonických vokálů ve vyšší poloze, čímž funguje jako doplněk k Wilsonovu zemitému vokálu (v porovnání s Beggsem). A musím říct, že jsem překvapen, jak dobrým zpěvákem se ukázal být, protože aniž bych chtěl srážet přispění zbylé dvojice instrumentálního osazenstva, tak je to Nick Beggs, kdo táhne The Mute Gods kupředu až neskutečným způsobem. Minnemann a King hrají skvěle, ale hlavním lákadlem se pro mě stal právě Beggs. Jen pro úplnost dodám, že při nahrávání „Do Nothing Till You Hear from Me“ se motalo ve studiu hned několik hostů, z nichž nejznámější jsou Adam Holzman a Nick D’Virgilio, ovšem jejich přispění jsem nijak nezaregistroval, a kdyby mi to nikdo neřekl, tak mě ani nenapadne po nich pátrat.

Nicméně, to nemůže změnit nic na tom, že z „Do Nothing Till You Hear from Me“ se vyklubala fantastická nahrávky s velmi hezkou atmosférou a silnými skladbami. Úvodní titulní položka je přesně tou písní, již bych od této trojice papírově čekal. Její vzletný refrén, klávesová linka a skvělé bicí ve mně zanechaly na úvod dobrý dojem a od té doby mě The Mute Gods měli v hrsti. Roger King a jeho kytarové sólo spolu s celkovou náladou písně připomenou atmosféru 80. let a drnčivá Beggsova basa ji tvrdí tak akorát, aby se nevytratil příjemný popový odér pramenící z refrénu. V trochu přímočařejším hávu pak pokračuje již zmíněná dvojice „Praying to a Mute God“ a „Nightschool for Idiots“, z nichž hlavně ta druhá je softpopovou baladou, ze které emoce tryskají na všechny strany, a vůbec přitom nezní jako laciný brak pro masy. Beggsův zajímavý a svým způsobem i jedinečný vokál zní v těchto písních, v nichž zpívá spíš ve vyšších polohách, velmi přirozeně a dohromady tak tvoří silnou kombinaci.

Následující „Feed the Troll“ s pevně daným rytmem, jenž je oproti předešlým hladivým kompozicím hutný, brání, aby se „Do Nothing Till You Hear from Me“ ještě před svou polovinou ztratilo v záplavě melancholie předešlých písní. V podstatě stejnou funkci má progově orientovaná „Your Dark Ideas“ a instrumentální „In the Crosshairs“, která je zajímavým kusem, ovšem musím říct, že já bych si ji představil spíš v samém závěru desky, kam by se mezi melodickou trojicí písní („Strange Relationship“, „Swimming Horses“ a „Father Daughter“) dokonale hodila. Tuto funkci plní bonusová „Mavro Capelo“, jež ale není tak kvalitní jako „In the Crosshairs“. Na základní verzi alba podobná píseň v závěru prostě chybí. Ne, že by se ke konci „Do Nothing Till You Hear from Me“ nedalo poslouchat, ale občas jsem měl pocit, že jsou The Mute Gods v závěru už lehce uspávající.

The Mute Gods

Stačilo by jen víc překvapivých instrumentálních pasáží jako klávesové sólo v prostřední části „Strange Relationship“ nebo vklad hosta, jako se tomu děje v závěrečné „Father Daughter“, v níž se představila Lula Beggs, jejíž hřejivý vokál se k tomu otcovu hodí. Takto jednotlivě jsou ty písně super, ale při jednolitém poslechu mi ke konci přeci jen něco scházelo. Hodně povedená je i rozmáchlejší „Swimming Horses“, která si v úvodu dává načas a v níž je výrazně slyšet progresivní rock 70. let díky skvělé klávesové lince a vícehlasům v pozadí. Velmi chytře vystavěná záležitost, jež i přes delší hrací dobu nenudí a do poslední chvíle si při jejím poslechu užívám každou vteřinu.

Není žádné překvapení, že kritika se v závěrečném sumírování konat nebude, protože z předchozích řádků je jasné, že The Mute Gods se mi zalíbili. Vzhledem k tomu, že po celou hodinu (počítám-li i dvojici bonusů) zde není tolik hluchých míst, abych měl chuť album v kterémkoli jeho momentu vypnout, tak jsem spokojený. Hodně spokojený. Tohle je totiž hudba, jíž ve svém volném čase poslouchám velmi rád a fakt, že je za ní podepsaná taková trojice osobností, to je už jenom třešnička na dortu. Pokud pominu svůj názor na dramaturgii desky a rozmístění několika skladeb, tak můžu debut The Mute Gods bez výhrad doporučit.


Riverside – Love, Fear and the Time Machine

Riverside – Love, Fear and the Time Machine
Země: Polsko
Žánr: progressive / atmospheric rock
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Mystic Production

Hrací doba: 60:31

Odkazy:
web / facebook

Jestli se ještě do vydání minulého alba s titulem „Shrine of New Generation Slaves“ dali polští Riverside úspěšně přikrýt žánrovou škatulkou progressive rock / metal, která je provází po celou dobu trvání jejich kariéry, tak mi dovolte říct, že nyní, v souvislosti s uvedením nejnovější desky „Love, Fear and the Time Machine“ na trh, to už není tak úplně pravda. Riverside potvrzují cestu, na níž minule nastoupili, a pomalu a jistě opouštějí progresivní stavbu kompozic a elementy, které skupinu do této žánrové příslušnosti pasovaly, jsou pomalu a jistě eliminovány na naprosté minimum. RiversideMariuszem Dudou v čele se zaměřují více na atmosféru a budování nálady, již na posluchače přenášejí, což s sebou nese ruku v ruce relativně přístupnější a k orientaci jednodušší materiál.

Riverside se zkrátka mění. Vyvíjí. A stejně jako se proměňuje samotná hudba, začíná se Mariusz cítit mnohem jistější ve zpěvných, vyloženě melodických linkách, které jsou povětšinou poklidné a neprokládá je ostřejším vokálem, který byl na poměry Riverside hrubý a oživoval starší materiál, s nímž Poláci prorazili. A musím říct, že to jemu sluší stejně tak dobře jako kapele samotné. Líbí se mi, že se Riverside vydali tímto směrem, protože stejně jako působí sebejistě zpěvák, je slyšet, že tohle je hudba, kterou chtějí Riverside dělat, protože o nějaké nejistotě, jež by z posunu hlavního výraziva mohla plynout, není slechu. „Love, Fear and the Time Machine“ je paradoxně dost možná nejsilnějším a nejkompaktnějším albem od dob „Rapid Eye Movement“.

Současní Riverside tak znějí jako taková syntéza písničkové stránky Stevena Wilsona a britských náladotvůrců Anathema. A věřte, že to není kombinace vůbec špatná, protože hned úvodní „Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?)“ spustí takový emoční vodopád, že to není pro Dudu a jeho čtyřčlennou partu tolik typické. Takřka na celé ploše desky hrají prim zvonivé elektroakustické kytary a procítěný vokál hlavního tahouna, přičemž kytarové riffy vystrčí růžky jen opravdu zřídka (viz „Saturate Me“ či „#Addicted“). Přesto však nelze říct, že by „Love, Fear and the Time Machine“ bylo albem minimalistickým, to ne. Jen si vystačí s menším množstvím výrazových prostředků, než tomu bylo v minulosti.

Za mě směřuje k „Love, Fear and the Time Machine“ jen malá výtka k samotnému závěru desky, kde je na můj vkus přeslazeno a přebaladizováno, protože když se hned za sebou sejdou písně typu „Towards the Blue Horizon“, „Time Trivellers“ a „Found (The Unexpected Flaw of Searching)“, tak se mi vždy zachce po nějakém menším oživení, které v předešlých minutách obstarala třeba právě „Saturate Me“ či dvojka „Under the Pillow“. Dramaturgicky tak poslední třetina alba zaniká pod nánosem všech těch melodií, které na posluchače Riverside vysypou, ale jinak k samotné hudbě snad jen tolik, že tím, kam se pánové posunuli, mi udělali vážně radost, protože jsou v tomto emočnějším rybníčku velmi sebejistí.


Steven Wilson – 4 ½

Steven Wilson – 4 ½
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 22.1.2016
Label: Kscope

Tracklist:
01. My Book of Regrets
02. Year of the Plague
03. Happiness III
04. Sunday Rain Sets In
05. Vermillioncore
06. Don’t Hate Me

Hrací doba: 37:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

O tom, že Steven Wilson má za sebou mimořádně úspěšný rok netřeba diskutovat. Vydal velmi dobře přijatou desku „Hand. Cannot. Erase.“, vyrazil na úspěšné turné a na přelomu loňského a letošního roku začal sbírat jedno ocenění za druhým v žebříčcích nejlepších alb sezóny, a to nejen v oblasti progresivního rocku. Od vydání posledního alba Porcupine Tree uběhlo koncem roku 2015 již dlouhých šest let a vzhledem k tomu, v jaké pozici se tento britský umělec aktuálně nachází, nelze očekávat, že by se na hybernujícím stavu, k němuž byla jeho kdysi domovská kapela uložena, mělo něco měnit.

Ostatně i on sám v jednom loňském rozhovoru uvedl, že ačkoli není motivován penězi a úspěchem jako takovým, tak jeho sólových desek se prodává víc než kteréhokoli jiného alba Porcupine Tree v minulosti. I když mu v tomhle věřím, tak už jen z komerčního hlediska by byl sám proti sobě, kdyby uložil skvěle rozjetou sólovou kariéru k ledu. A o tom uměleckém pak ani nemluvě. Jasně, mám rád Porcupine Tree a věřte, že jejich alba poslouchám velmi často, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že to nejvyspělejší, co Steven Wilson prozatím vytvořil, je ukryto spíše na jeho vlastních plackách, než je tomu na deskách britské progrockové veličiny přelomu minulého a aktuálního tisíciletí.

O důvodech, které vedly k vydání aktuálního počinu „4 ½“ ani ne rok po vydání zmíněného „Hand. Cannot. Erase.“ by se daly vést diskuze. Jedni to chápou jako snahu prodloužit aktuálního bláznovství, které kolem Wilsonovy studiové tvorby panuje, jiní zase jako vyprázdnění šuplíků před nahráváním příští plnohodnotné desky. Ono totiž „4 ½“ není myšleno jako regulérní řadové album. Obsahuje kompozice, které tomuto Britovi zbyly z let minulých a které doplnil o novou verzi jedné starší písně ještě z dob Porcupine Tree. A přestože je to spíš takové delší EP, na němž se recyklovaly starší nápady, tak jsem se nebál toho, že by to byl vyložený výškrabek zbytků, které minule nebyly dost dobré a nad nimiž se Stevenu Wilsonovi zželelo, a rozhodl se je tak bez důvodu vydat.

Kdepak. Pokud vezmu jen skladby, které jsou představeny nově a kterých je na „4 ½“ celkem pět, tak se jedná spíše o kompozice, jež by se na minulá alba svou atmosférou příliš nehodily, a tím se taky dostávám k hlavnímu nedostatku „4 ½“. Jako celek tahle nahrávka totiž příliš nefunguje. Jednotlivě nemají ty písně žádnou závažnější chybu a třeba „My Book of Regrets“ je vynikající progrocková rozmáchlost, jimiž Wilson na posledních albech nešetří, ale budeme-li za „4 ½“ hledat nějakou vodící linku, která by posluchače provedla i takto nedlouhou hrací dobou, tak narazíme. Já vím, že to není album stvořené k jednomu určitému datu a vyjadřující tak aktuální náladu a rozpoložení hlavního skladatele, ale přesto je v tomto „4 ½“ lehkým zklamáním.

Steven Wilson

Úvodní „My Book of Regrets“ představuje bezesporu ten hlavní důvod, kvůli němuž se vyplatí „4 ½“ poslouchat. Tahle progrocková suita, která se natáhla až na dlouhých deset minut, mi evokuje náladu pozdějších alb Porcupine Tree a třeba kytarový motiv v polovině třetí minuty jako by vypadl na zem při skládání „Time Flies“„The Incident“. Přesto se nedá říct, že by se jednalo o samoúčelné vykrádání sebe samého. Až popově odlehčený refrén skladbu pročišťuje a díky častým změnám nálad není dlouhá hrací doba na obtíž. Neustále se v ní něco děje a mně se líbí předěl mezi první a druhou polovinou, která je oproti úvodu melancholičtější a minimalističtější. V prostřední pasáži se kytary lehce přiostří a opět evokují pozdní tvorbu Porcupine Tree.

Následuje akustická „Year of the Plague“, která vznikla ve stejném období jako album „The Raven That Refused to Sign (and Other Stories)“, tedy před nějakými čtyřmi lety. Tato velmi jednoduchá a atmosférická záležitost je postavena hlavně na čisté akustické kytaře a klávesových plochách stejně jako „Sunday Sets in Rain“. Ačkoli druhá v pořadí se na krátký moment utrhne z teskných kytarových z tónů ke kraťoučkému progmetalovému výletu, tak v obou případech se jedná o písně instrumentální a velmi poklidné. Svým způsobem dokážu pochopit, proč se spolu s „Vermillioncore“ na předešlá alba nevešly a skončily tak na „4 ½“. „Vermillioncore“ se vymyká už jen tím, že oproti zbylým songům je vedená velmi výraznou baskytarou. Tato skladba je jako odměna pro ty, jimž by „4 ½“ přišlo až moc načichlé pop-rockovými melodiemi, protože ve „Vermillioncore“ se výrazně přitvrdí.

„Happiness III“ je ve své podstatě obdobou „My Book of Regrets“, jen s tím rozdílem, že veškeré progrockové motivy byly zapomenuty někde v dáli a na plochu čtyř minut byly vměstnány jen pop-rockové prvky v čele s typicky zvonivou kytarou a s fantastickým refrénem. Ten je tak vtíravý, že hned po prvním poslechu této hitovky, která vznikla spolu s předchozím albem „Hand. Cannot. Erase.“, jsem věděl, že ji z hlavy jen tak nedostanu. Přestože je to píseň strukturou jednoduchá, tak i zde vynikne pestré nástrojové obsazení a vrstevnatost, s jakou Wilson svou muziku komponuje.

No, a jako poslední si na album našla cestu nová verze písničky „Don’t Hate Me“ z alba „Stupid Dream“, jež vyšlo pod hlavičkou Porcupine Tree v roce 1999. Verze z „4 ½“ byla nahrána na posledním turné a právě živé nahrávky posloužily jako základ pro následné studiové dodělávky. Nejedná se o úplně doslovnou reprodukci starší verze a je upravena současnému vyznění Stevenovy doprovodné kapely, což je svým způsobem dobře, protože i tahle nová podoba má svou výhodu. Zajímavostí je pak fakt, že vokálu se krom Stevena Wilson ujala hostující zpěvačka Ninet Tayeb, jež se představila už na loňské placce a jejíž podmanivý hlas si Wilson nevybral jen tak pro nic za nic.

Steven Wilson

Není pochyb o tom, že Steven Wilson je velký umělec, a abych pravdu řekl, tak „4 ¼“ tuto reputaci nijak neohrožuje, protože i přes dílčí výtky, které k albu jako takovému mám, jsou jednotlivé písně ukázkou jeho vysokého standardu. A tak je třeba k „4 ¼“ nutno přistupovat. Jako k dílu, které je slepencem rozličných skladeb a kterými Wilson ukracuje čekání na své páté sólové album. V tom případě funguje bez problému, ale v přímém srovnáním s regulérními studiovými alby přeci jen ztrácí.


Crowned in Earth – Metempsychosis

Crowned in Earth - Metempsychosis
Země: Velká Británie
Žánr: progressive / psychedelic rock
Datum vydání: 19.1.2015
Label: Sonic Mermaid Records

Tracklist:
01. But an Echo
02. Morning Light
03. Separate Ways
04. Summer’s Pride
05. Symmetry of Night
06. Travelling Road

Hrací doba: 46:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Tu a tam narazíte na album, kde vám je podle jeho obálky, fotek členů kapely a dalších propriet nejspíš naprosto jasné, jakou hudbu můžete na jeho nosiči očekávat. V případě třetí desky britských Crowned in Earth by se vše mohlo zdát jasné – vyjetý obal, květinový ohoz Kevina Lawryho, mozku i srdce kapely, který jako by se teleportoval ze sedmdesátek do dalšího tisíciletí, nemluvě o všeříkajícím názvu desky. Nu, a tu a tam narazíte na album, které se může tvářit, jak chce, ale ve výsledku dostanete něco jiného, než jste na základě prvního dojmu očekávali. A přesně to je případ „Metempsychosis“.

Mě osobně se na první pohled vybavily květinové děti, psychedelický rock a pousta rozličných drog. Ještě aby ne, když už jen jméno desky mi evokuje psýchu z nadbytku metamfetaminu. Zkrátka hippies jak malovaní na batikovaném triku, vyjetý zpěv, psychedelie. No… v jistém ohledu jsem se vlastně i docela trefil, nicméně hudba, která se pod závojem „Metempsychosis“ skrývá, je mnohem, mnohem víc. Už delší dobu jsem nenašel interpreta, který by se vyloupl v podstatě odnikud a neposlal mě alespoň do kolen, když ne rovnou neusadil na ctěné pozadí. Crowned in Earth se to povedlo naprostým přehledem a takovou grácií, že se mi skoro až nechce věřit, jak je jejich třetí počin dobrý.

Kevin Lawry je totiž podle všeho člověk, který si nějak zvlášť neláme hlavu s takovými maličkostmi, jako je pevná strukturou písně nebo tradiční výrazivo. Fluidní kompozice skladeb prostě pluje v čase a průběžně se mění, místy plynuleji, jindy zase téměř skokem, málokdy se ale najde pasáž, která zní nepřirozeně, nebo by se v průběhu času neusadila a nezačala v širším kontextu dávat smysl. Je hodně cítit, že „Metempsychosis“ nejspíš skládal někdo, kdo byl (přinejmenším) trochu v rauši, druhým dechem je ale třeba dodat, že víc než z psychedelie nebo stoner rocku Kevin čerpá z progresivních žánrů, které koření právě drogovým oparem nebo krautrockovými vlivy.

Výsledek je ovšem výborný. Ano, „Metempsychosis“ je deska švihlá, ujetá, možná až pošahaná a něco jako autocenuzura je pro Crowned in Earth spíš cizí slovo. Což mi nijak zvlášť nevadí, ostatně i přes nezadržitelný příval nápadů většina věcí dává smysl, takže vlastně jediná větší výtka putuje na účet kláves, které po většinu času jen otravně piští jako podmaz pod kytarovými linkami a až na pár světlejších výjimek nemají na práci nic lepšího. Což je z pohledu celku škoda, protože když si rozeberu zbytek alba, získám přehršel barvitých motivů, kterým není těžké propadnout stejně jako náladotvornosti. Stačí se jen nechat unášet proudem tónů, jenž vás díky své nestálosti vždycky zanese někam trochu jinam.

Moderně znějící retro mě v podání trojice Britů zkrátka a dobře baví množstvím pestrých melodií, disharmonií, riffů a precizních basových linek. Nemluvě o tom, když do všeho toho hudebního maglajzu přihodí saxofon. Uznávám, že někomu se může album zdát příliš nejednotné, rozhárané, některé nápady trestuhodně nerozpracované. Nic proti tomu, Crowned in Earth rozhodně nehrají hudbu pro každého a občas si taky říkám, že kdyby na kompozicích ještě trochu zapracovali, mohlo by ve mně „Metempsychosis“ zanechat ještě o něco hlubší dojem. Na druhou stranu, už takhle jsem s ním nadmíru spokojen a pravidelně se k němu vracím, což je samo o sobě známkou kvality.


Sadman Institute – Revival

Sadman Institute - Revival
Země: Polsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 26.1.2015
Label: Lynx Music

Tracklist:
01. Ash & Dust
02. F.T.
03. Rotten Home
04. Take It All
05. Sacrifice
06. Trapped Between

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sadman Institute

Pokud užijeme běžně uznávanou definici slova amatér jako někoho, kdo něco činí čistě jako koníček a nikoli pro peníze, jsou amatéři téměř všichni hudebníci a všechny kapely, které zde na Sicmaggotu recenzujeme. Přesto slova amatér používáme poměrně zřídka, a to obvykle spíše jako synonyma ke slovu diletant. Amatérismus v tom nejlepším možném významu mě ovšem napadl při poslechu „Revival“ nejednou. Díky energii a nadšení, jaké do své hudby vkládají mladí Poláci Sadman Institute, mi totiž nedělá problém přehlížet i stinné stránky amatérismu, které se na „Revival“ nacházejí. Ale vraťme se trochu nazpátek.

Sadman Institute je, jak již bylo řečeno, polská kapela s velice krátkou historií. Krátká je však jen co do počtu vydaných nosičů, neboť před pár měsíci uběhlo deset let od jejího založení. Přesto je „Revival“ teprve debutovým počinem a navazuje na jediné EP z roku 2011. Obě alba pak spojuje nejen zřetelně definovaný a neměnný styl, ale i skladba „Trapped Between“.

Jestliže se poslední dobou stále častěji (a velice rád) setkávám s kapelami, jejichž žánrové ohraničení není úplně jasné, v případě Sadman Institute to nebude problém. „Revival“ je album postavené na moderním pojetí progresivního rocku, přičemž svou neotesaností občas sahá do metalových rejstříků a přímočarostí kamsi k alternativnímu rocku. Přestože tak „Revival“ není nijak objevné, rozhodně se nedá tvrdit, že by bylo jen vývarem z legend zmíněných žánrů.

Co „Revival“ charakterizuje? Tak v první řadě zní na progresivní album (kterým převážně je) díky výše zmíněným vlivům poměrně tvrdě. Riffy jsou hodně jednoduché a hrubé, rytmy nekomplikované, bicí tak nějak průhledné. Dále je zde pak poměrně specifický zpěv. Ten není vyloženě bezchybný, ale rozhodně působí charismaticky, zvláště když k jinak převážně čistému zpěvu občas přibude trochu řevu. Posledním poznávacím znamením je pak zvuk, který je dalším prvkem oné nesofistikovanosti, což je znát zejména na kopáku, který zní jako vytržený z nějaké hardcorové desky. A dohromady tohle vše funguje dobře, většinu času.

Jako obvykle totiž zábavnost poslechu stojí a padá s kvalitou materiálu. Třeba u úvodní „Ash and Dust“ bych si jen těžko mohl stěžovat. Skladba je to velice chytlavá a její jednotlivé prvky – od těžkých riffů s řevem na pozadí přes ohromně melodický refrén až k dlouhému a krásnému sólu (jednoznačně nejlepšímu na desce) – do sebe zapadají jedna báseň. I zde je však pár slabších chvil, zejména když riffy sklouznou až na hranu primitivnosti, jako okolo druhé minuty či v úplném závěru. A podobně je to ve všech skladbách, jejich naprostá většina je dobrá, jen těch pár zbytečně ostrých momentů dojem trochu kazí. Nejvíce se jich nakumulovalo v závěrečné „Trapped Between“, která je navíc s téměř desetiminutovou stopáží nejdelším kusem desky.

Možná máte dojem, že si trochu protiřečím – na jedné straně chválím hrubost desky, na druhé ji kritizuji. A je to pravda, neboť ten samý prvek je do jisté míry velice příjemný, zatímco při jejím překročení začíná být trochu otravný. Když je velice jemně zředěn, jako právě v úvodní „Ash and Dust“, tak s ním nemám problém, jenže ve chvílích kdy je ho více („F.T.“, „Trapped Between“) už to tak dobré není. Pak s radostí ocením i uvolněnou „Sacrifice“. Právě tato nevyváženost je onou stinnou stránkou amatérismu, a jak jsem již předestřel, s ohledem na pozitiva jde o únosnou záležitost.

Na jedné straně zde tak máme desku, ze které přímo sálá nadšení a potenciál. Sadman Institute mají ohromný prostor pro zlepšení a na rozdíl od mnohých jiných kapel jim tak nějak věřím, že ho jednou využijí. Zatím jsou znatelně nad průměrem, což vlastně není vůbec špatný začátek. V nejlepších momentech má jejich hudba vše potřebné k tomu, aby bavila. A těch horších zase tolik není. Snad do příště slabé stránky vychytají. Budu se těšit.


The Neal Morse Band – The Grand Experiment

The Neal Morse Band - The Grand Experiment
Země: USA
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 10.2.2015
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. The Call
02. The Grand Experiment
03. Waterfall
04. Agenda
05. Alive Again

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na úvod dnešní recenze si krátce procvičíme matematiku, ale nemusíte se ničeho bát. Počty jsou to opravdu neškodné. Neal Morse je nesmírně plodný autor. Jeho prvním výrazným počinem byl debut Spock’s Beard v roce 1995 a od té doby je k nezastavení. Za posledních 20 let sám napsal těžko uvěřitelných 24 alb. A myslím opravdu napsal, jeho kapely Transatlantic a Flying Colors, v nichž se na psaní podílejí (alespoň papírově) všichni členové, vůbec nepočítám. Jeho alba nejsou krátká, v průměru mají lehce přes hodinu. I bez kalkulačky je tak jasné, že Morse produkuje od roku 1995 ročně okolo 75 minut hudby. A to je sakra hodně. Jistě, značnou měrou se na výsledku podílí jeho série křesťanské rockové hudby, kterou zkušený mazák určitě sází z rukávu bez námahy a o které navíc beztak nikdo neví. I tak je jeho produktivita obdivuhodná.

„Hey, hey Joe
There’s a place I know
Where the grace won’t blow away
And everything is fine
In the summertime
And the battle lines are grey“
(Agenda)

V loňském roce vyšla Morseovi hned trojice alb. Nejprve v lednu spatřilo světlo světa čtvrté album „superskupiny“ Transatlantic a já si ještě dodnes pamatuji, jak rozpačité mi „Kaleidoscope“ připadalo. Na začátku září přišla řada na Morseův sólový počin matoucně pojmenovaný „Songs from November“, byť ten se řadil právě do výše zmíněné křesťanské tvorby. Konec září pak přinesl ještě druhý počin Flying Colors, „Second Nature“.

Morse však neotálel, a tak ještě než stihlo přijít jaro dalšího roku, vypustil mezi fanoušky další výtvor, tentokrát již plnohodnotně progrockový. „The Grand Experiment“ je však v jistém ohledu novinkou, na což odkazuje i jeho název. Jestliže všechny dosavadní sólové počiny Neala Morse vycházely pod signaturou Neal Morse, „The Grand Experiment“ nese značku The Neal Morse Band, a opravdu tak nejde o Morseův sólový počin.

Před více než třemi roky si Neal Morse postavil pro živá vystoupení kapelu, která se následně podílela i na povedeném albu „Momentum“. Právě tato kapela se stala základem pro The Neal Morse Band, v její sestavě tak nalezneme jak staré známé (Mike Portnoy a Randy George), tak dosud čerstvé tváře (Eric Gillette a Bill Hubauer). A opravdu, „The Grand Experiment“ zní mnohem více jako album kapely než jako sólový počin. Tato semknutost (která je zde výraznější než třeba na posledním albu Transatlantic) je asi největší změnou, jakou Morseova hudba za poslední roky prošla.

V ostatních ohledech je totiž vše prakticky při starém. Úvodní „The Call“ je asi nejslabším kouskem alba. Najdou se v ní sice silné momenty (instrumentální sekce s dramatickou basou okolo čtvrté minuty, metalový riff o pár minut později, solidní závěr), zbytek je však vata. Zejména klávesy hrají, chtělo by se říci, tužku a mohu-li ocitovat své vlastní poznámky, jde o „takové dlouhé plácání o ničem“. Mít „The Call“ čtyři, pět minut, nemohl bych si stěžovat, deset minut je však naprostá vražda.

To titulní skladba je přeci jen o něco lepší, neboť si nehraje na progresi a do posluchače rovnou natlačí příjemný rock s folkovou melodií na pozadí. Bohužel i zde musím podotknout, že by poloviční hrací doba neuškodila. První opravdu povedená je tak teprve balada „Waterfall“, která je sice sama o sobě ohromný kýč, ale její nosná melodie je vážně hezká a Morseův zpěv v jedné (bohužel krátké) chvíli krásný. Snad jen trochu variace v textu by neuškodila.

„Agenda“ dokázala vytočit posluchače už ve chvíli, kdy byla před dvěma měsíci vypuštěna jako druhý singl. Krátká chytlavá píseň připomínající to nejhorší z osmdesátkového rocku, doplněná o vrcholně hloupý text (u kterého nejsem schopen bohužel určit, zda jde o ironii, neboť z řady nijak výrazně nevyčnívá) a snad ještě hloupější videoklip, je pro mě však jedním z vrcholů alba. Morseova hudba je i přes všechny technické kudrlinky a dlouhé stopáže už roky stejná a ve své podstatě jednoduchá. „Agenda“ to pouze dává okatě najevo.

„Sometimes
In the dark night of my soul
In the corner of my life
I see the man inside“
(Alive Again)

Nebyl by to Morse, kdyby si odpustil alespoň jednu skladbu s monumentální stopáží, a tou písní je na „The Grand Experiment“ závěrečná „Alive Again“. A dopadlo to vlastně jako obvykle. „Alive Again“ v sobě skrývá ty nejlepší momenty z celého alba, bohužel rozředěné do téměř půlhodiny hudby. Úvodních pět minut je ve znamení instrumentálního rozjezdu. Prostor tak dostane jak výborný kytarista Eric Gillette, tak prověřený tlučmistr Mike Portnoy. Výsledek se (jako obvykle) poslouchá dobře, zvlášť když vše svou proradnou basou pohání Randy George. Zde však vyvstane problém, který mám i na jiném místě alba. Dokud klávesy zůstávají v pozadí a takříkajíc tvoří atmosféru, nelze moc namítat. Když se ale pustí do zběsilé jízdy, je to těžká nuda, která dokáže ve větším dávkování zabít vše, na co sáhne. Ještě o něco níže píseň klesne s nástupem zpěvu a probere se až dlouhým táhlým kytarovým sólem, jež nastartuje dramatické zlepšení. Další díl kompozice je ve znamení chytlavých trumpet a dobré nálady, a pokud existuje důvod, proč se k „Alive Again“ vracet, je to právě její střední sekce. Vše vygraduje do ohromně veselé „barokní“ sólovačky, v níž si Morseova kapela poprvé zaslouží označení progresivní. K dobré části písně se přidá i příjemná akustická sekce se zpěvem Billa Hubauera, jež však měla skladbu, která se ještě jednou nezáživně rozjede, uzavírat.

Vlastně se obávám, že tak detailní popis vůbec nebyl na místě. Morse už asi navždy zůstane stejný a já popravdě nevím, zda těch pár výborných momentů, v jejichž případě opravdu není potřeba šetřit chválou, vyváží jinak průměrný zbytek. Ani nová kapela, ani nový způsob psaní totiž nepřinesly výraznou změnu, kterou by Morse potřeboval jako sůl. Nebo by stačilo materiál nechat uzrát tři roky a poskládat desku jen z toho nejlepšího. Pak bychom měli jistotu „desítkového“ materiálu. Bohužel bude asi trvat ještě dlouho, než se o něco podobného Morse pokusí.