Archiv štítku: progressive rock

Storm Corrosion – Storm Corrosion

Storm Corrosion - Storm Corrosion
Země: Velká Británie / Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 7.5.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Drag Ropes
02. Storm Corrosion
03. Hag
04. Happy
05. Lock Howl
06. Ljudet innan

Hodnocení:
Zajus – bez hodnocení
Kaša – 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Debut Storm Corrosion byl pro fanoušky progresivního rocku jistě jednou z nejnapjatěji očekávaných letošních desek. Jeho tvůrci, tedy Steven WilsonMikael Åkerfeldt, si za poslední dvě desetiletí vydobyli pověst talentovaných hudebníků, jejich vzájemné přátelství a hudební souznění bylo známo již dlouho a otázka, jaký tedy bude jejich první opravdu společný projekt, čekala na zodpovězení poměrně dlouhou dobu. Podle samotných autorů má Storm Corrosion být třetím dílem trilogie, jež započala v září loňského roku nahrávkami “Heritage” Åkerfeldtových domovských Opeth a “Grace for Drowning”, druhou sólovou deskou Wilsona. Z těch samých prohlášení ovšem vyplývalo, že spojitost mezi těmito třemi deskami se odehrává spíše pouze v hlavě jejich tvůrců, jelikož hudebně o nějaké výrazné podobnosti mluvit nelze (a to zejména mezi dvěma výše zmíněnými deskami a dnes recenzovanou “Storm Corrosion”).

Jak bude vlastně “Storm Corrosion” znít, byla jedna z nejdůležitějších otázek. WilsonÅkerfeldt se snažili fanoušky předem připravili na skutečnost, že jejich společné dílo nebude znít jako nic z toho, co oba tvořili v minulosti. Mluvili o tom, jak budou všichni překvapení, čímž bohužel celé překvapení zkazili a alespoň já jsem nebyl překvapený ani trošku. “Storm Corrosion” znělo přesně tak, jak jsem čekal. Při prvních posleších jsem z něj byl navíc vyloženě zklamaný. Dnes ho mám přehráno dost, možná více než padesátkrát, a přesto se nemohu zbavit dojmu, že jsem do něj ještě dokonale nepronikl. Tím chci říci, že jde o album posluchačsky náročné a každý, kdo si ho bude chtít opravdu užít, mu bude muset věnovat velké množství času ještě předtím, než se mu Storm Corrosion odmění jakýmkoliv posluchačským požitkem. Jak však tuto bariéru překonáte, začnou se před vámi dít nádherné a nezvyklé věci, které za počáteční úsilí jednoduše stojí.

Úvodní “Drag Ropes” zněla ve všech upoutávkách z doby před vydáním alba a také se stala jeho prvním (a tuším, že i posledním) singlem. V temných smyčcích a pomalém tempu se začíná odehrávat příběh předurčený k tragickému závěru (čímž referuji směrem k textu skladby a ne její kvalitě), nádherně převedený do vizuální podoby v povedeném videoklipu. Zásadní pozornost je upřena na harmonickou souhru vokálů obou umělců. Ti se různě střídají a navzájem se výborně doplňují. Smyčce rychle zmizí a vedoucí roli přebere jemná kytara, piano a směs mnohých melodických i nemelodických zvuků. Jedním z na “Storm Corrosion” pravidelně užívaných prvků je výrazný zvrat přibližně v polovině skladby. “Drag Ropes” v tomto není jiná. Ve chvíli, kdy se Åkerfeldtův hluboký zpěv začne prolínat s mnohem výše posazeným hlasem Wilsona a zlověstné smyčce vystřídá jemná kytarová melodie, se nálada změní. Temnota jako by vylezla na povrch. Wilson a Åkerfeldt se proti ní snaží bojovat dojemným kytarovým sólem, jenže depresivní závěr dává najevo, že to byl boj neúspěšný, že tomu dokonce ani nemohlo být jinak. Možná si v tomto místě říkáte, že si už poněkud moc vymýšlím, či že bych byl rovnou zralý na uklidňující prášky a svěrací kazajku, jenže toto přesně je efekt plného prožívání “Storm Corrosion”. V jeho nenápadných změnách nálad, harmoniích a disharmoniích se nachází celé spektrum emocí, které potřebují čas, aby vylezly na povrch.

Následující titulní skladba je hudebně odlišná, přitom na svou předchůdkyni navazuje velmi plynule. Vyvstane jakoby odnikud, Wilson s kytarou zpívá text, který sám o sobě vlastně nenese žádný význam, a přesto posluchači cosi nehmotného předává. Skladba se pomalu probouzí a ve chvíli, kdy se rozezní orientálně znějící perkuse, začne postupně ztrácet svou melodii. Vedení přebere rozladěná kytara a smyčce evokující náladu dobrého hororu. Vše graduje až do momentu, kdy si musíte položit otázku: Kam dál ještě chtějí zajít? Do konce zbývají tři minuty a píseň jako by už neměla kam pokračovat. Vše ovšem vyřeší akustická kytara, která se objeví a přebere posluchačovu pozornost tak násilným způsobem, že vám to bude připadat šokující i po mnoha posleších. Druhá skladba pak končí mnohem pozitivněji než její předchůdkyně, a přitom se ještě před chvíli zdálo, že cestu z pekla, které se v ní odehrává jednoduše nelze nalézt.

Přeskočme nyní dvě stopy (něco si také musíte objevit sami, že?) a podívejme se na pátou “Lock Howl”. Tato píseň má z celého alba asi nejblíže k chytlavosti v konvenčním slova smyslu, a to i přesto, že je jako jediná čistě instrumentální. Její nálada se mění již během první poloviny a není k tomu zapotřebí žádného ostrého zvratu, fanoušek Wilsona jistě pozná jeho charakteristický rukopis. Skladba má jasný rytmus, který se nemění až do přechodu v její polovině. Druhou část započne silná basová melodie a nesmírně návykové tleskání, jenže ani to nemá dlouhého trvání a v poslední třetině se tak píseň zdánlivě restartuje. Začne znovu, velmi podobně jako na začátku, ovšem přeci jen o trochu jinak.

Storm Corrosion

Pokoušet se o popsání hudby Storm Corrosion je zcela marné. Mohu vám pouze předat své dojmy z pozorného poslechu, jenže přitom se ani zdaleka nedotýkám podstaty, proč album tyto dojmy vyvolává. S tím souvisí jeho hodnocení. Jak bych mohl hodnotit něco, čemu stále plně nerozumím? Mohu si vymyslet číslo, které považuji za adekvátní (v tomto případě dejme tomu 9/10), ale mělo by to nějaký význam? Stejně jako mnohá velká umělecká díla byla doceněna nejdříve po letech a někdy až po staletích, tak také debutová deska dua Wilson/Åkerfeldt potřebuje čas. Sám jsem mu ho věnoval mnoho (mnohem více než kterémukoliv jinému albu v poslední době) a přesto mám dojem, že ho stále nebylo dost. A tak vám radím, pokud chcete Storm Corrosion poslouchat, počítejte s tím, že to nebude zadarmo. Všechna ta práce (totiž první poněkud nudné poslechy) se však vrátí. A stojí to za to.


Druhý pohled (Kaša):

“Storm Corrosion” jsem v uplynulých měsících několikrát označil za jedno z nejočekávanějších alb roku. Spojení hlavních mozků mých oblíbenců Opeth a Porcupine Tree přece nemůže dopadnout špatně, říkal jsem si. A měl jsem pravdu, ovšem jen částečně. Ne, že by to byl totální průser, to určitě ne, jen jsem čekal víc. Přestože Steven Wilson a Mikael Åkerfeldt tvrdili, že jejich společný projekt bude někde na půli cesty mezi posledními studiovkou Opeth, “Heritage”, a Wilsonovou sólovkou “Grace for Drowning”, je výsledek poměrně překvapivý. Album je velice minimalistické, a i když je dostatečně temné, působí velice křehce.

Storm Corrosion

Prim na desce hrají především vokál Stevena Wilsona, zasněná akustická kytara Åkerfeldta, piáno a občas dokonce orchestrální aranže. Musím přiznat, že jsem docela zklamaný, že více prostoru nedostal Mikael. Vokálně se předvedl opravdu minimálně, v podstatě pouze v úvodní “Drag Ropes”, která byla uvolněna jako první singl. V ostatních skladbách se zpěvu chopil Wilson, sice mám jeho projev rád, ale těšil jsem se spíš na spojení charakteristických vokálů obou aktérů. Totéž platí po kompoziční stránce, je zjevné, že hlavní otěže dřímal v rukou Wilson, protože “Storm Corrosion” má o velký kus blíže k jeho tvorbě (snad jen s výjimkou “Drag Ropes”, která mi víc pasuje k Opeth). Na ploše celého alba se pak naplno ukázala fascinace obou zúčastněných v sedmdesátkovém prog rocku a psychedelii.

V květnovém eintopfu jsem hádal 10/10, což se bohužel nekoná, natolik mě pánové nepřesvědčili, ale album za zvýšenou pozornost jistě stojí. Možná jsem měl jen přehnané očekávání, kdoví, ale upřímně doufám, že se v budoucnu dočkáme povedenějšího pokračování.


The Mars Volta – Noctourniquet

The Mars Volta - Noctourniquet
Země: USA
Žánr: experimental / progressive rock
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Warner Bros. Records / Sargent House

Tracklist:
01. The Whip Hand
02. Aegis
03. Dyslexicon
04. Empy Vessels Make the Loudest Sound
05. The Malkin Jewel
06. Lapochka
07. In Absentia
08. Imago
09. Molochwalker
10. Trinkets Pale of Moon
11. Vedamalady
12. Noctourniquet
13. Zed and Two Naughts

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 8,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V řadách šílenců The Mars Volta se od poslední nahrávky “Octahedron” odehrálo několik zajímavých personálních změn. Prvotně odešel (či byl odejit?) bubeník Thomas Pridgen, kterého na krátkou dobu nahradil David Elitch, jenž ovšem bubenickou stoličku nakonec přepustil Deantoni Parksovi. Z kapely byl také vyhostěn klávesák Isiah Ikey Owens, ovšem bez jakékoliv náhrady. Mimoto je “Noctourniquet” prvním albem The Mars Volta, na jehož nahrávání se nepodílel kytarista John Frusciante. Zjednodušeně řečeno šlo tedy o razantní obměnu sestavy a nabízí se tak otázka, jak se to projevilo na hudbě samotné.

“Noctourniquet” je bez debat jiné než jeho předchůdci, ovšem důvod hledejme někde jinde než v personálních patáliích. Otec The Mars Volta a autor veškeré hudby Omar Rodríguez-López se totiž rozhodl omezit svůj nástroj na minimum a novinka se tak po několika kytarových albech opět přiklání k více experimentálnímu duchu. Úvodní “The Whip Hand” sice ještě začne s lehkou rockovou náladou, netrvá to však dlouho a o slovo si řekne vpravdě brutální elektronika. Je to tak razantní změna, že jsem sám trošku zaváhal, zda to jedna z největších kapel současného prog rocku myslí vážně. Nevydrželo mi to však dlouho a hned o moment později, když Cedric Bixler-Zavala začal kříčet “Jsem mina, jsem mina, tak na mě nešlápni” mi došlo, že přesně to je ukázka skladatelské geniality, kterou dnes oplývá tak málo kapel. Nikde na zbytku alba není navíc využití elektroniky tak razantní jako v první písni, a lze si tak snadno dovodit úmysl kapely trochu posluchačovi první poslech zkomplikovat.

Popsat “Norctourniquet” je úkol obtížný, protože hudebně jde o velmi komplikovanou směs mnoha nápadů a výsledek by tak podle očekávání mohl být velmi těžko stravitelný. Ve skutečnosti je to ovšem úplně jinak a pokud se nebudete zaměřovat na drobné vychytávky, kterých zde najdeme spoustu, zjistíte, že jde jinak o velmi snadno poslouchatelné album. Zejména vokální linky nemají daleko k neskrývané hitovosti, čemuž dopomáhá Cedric podávající jeden z nejlepších výkonů kariéry. Byl to ostatně on, kdo způsobil, že novinka vychází po nejdelší časové odmlce, kterou kdy The Mars Volta mezi alby měli, a je tak pochopitelné, že se cítí uvolněněji a lépe mu to zpívá.

Většina z třinácti skladeb se odehrává v pomalejším rytmu s občasnými výlety, ve kterých se uplatňují klasické “marsvoltovské” vzorce plné zběsilých bicích a navzájem se překrývajících zvuků. V tomto ohledu je překvapivé, že onu starou tvář kapely reprezentuje zejména bubeník Deantoni Parks, ačkoliv členem staré sestavy nebyl. Rodríguez-López mu podle svých vlastních slov dal více prostoru k improvizaci než kterémukoliv jinému bubeníkovi a to se myslím vyplatilo. I v pomalejších momentech, kdy je zbytek kapely jaksi sentimentální, je Deantoniho hra dynamická a pomáhá tak udržovat unikátní tvář kapely.

Jednotlivé skladby asi nemá cenu popisovat, už jen proto, že posluchači tvorby The Mars Volta znalí album již dávno mají a nově příchozím bych nejprve doporučil sáhnout po nějaké starší nahrávce, aby si nejdříve osahali “klasický” zvuk kapely. Pokud bych měl ovšem vyzdvihnout několik písní jednotlivě, patřila by sem jistě například třetí “Dyslexicon”, hravá kompozice, jež po několikanásobné změně tempa skončí v intenzivním závěru. I přes její komplikovanost jí provází v podstatě primitivní (a značně chytlavá, pokud to jde vůbec o rytmickém nástroji říci) basová linka, což je protiklad který najdete jedině u šílenců typu The Mars Volta. Hned následující “Empty Vessels Make the Loudest Sound” je naopak mnohem jednodušší píseň, vzdáleně připomínající klasické rockové balady. Cedricův zpěv je uklidňující, rozvláčné tempo skladbu posouvá pomalu dopředu až k závěrečnému kytarovému partu, který je sice naprosto primitivní co se technické stránky týče, je ovšem až na pokraj možností naplněný emocemi.

“The Malkin Jewel” se nese na vlně uvolněného “reggae” rytmu, vrství vokály přes sebe, míchá různé zvuky do jednoho spletence a přesto patří mezi nejchytlavější písně desky. Nejdelší skladba alba “In Absentia” staví na syntezátorech, samplech a počítačově upraveném hlasu a zní tak velmi futuristicky. “Imago” je naopak jedna z nejjemnějších písní, provází jí jednoduchá akustická kytara a nebýt elektronikou zdeformovaných bicích, které kompletně mění její náladu, jeden by snad řekl že The Mars Volta konečně složili něco normálního. Starší tvorbu kapely připomíná nejvíce “Molochwalker”, jež komprimuje nápady ve stylu alba “The Bedlam in Goliath” do tříminutové hrací doby.

“Noctourniquet” je netradiční deska i na poměry The Mars Volta. Kapela zde představuje novou tvář a do puntíku tak splňuje definici progresivního rocku v pravém slova smyslu. Rozhodně nesedne každému. Troufnu si dokonce říct, že fanoušci, kteří měli tuto kapelu rádi kvůli jejímu zvuku, budou zklamáni. Ti z nás, kteří jí ovšem obdivovali pro její schopnost objevovat stále nové cesty ve starém známém terénu, snad nebudou zklamáni.


Další názory:

The Mars Volta předchází pověst opravdu hodně nestandardní experimentálně progresivní rockové muziky. Jejich předchozí tvorbu v podstatě neznám, jelikož jsou jednou z těch kapel, na jejichž poslech se chystám už nějakou dobu, ale soudě dle “Noctourniquet”, v podstatě jejich první desky, kterou jsem slyšel celou v kuse a několikrát, je tato pověst více než trefná. The Mars Volta jsou synonymem pro velice netradiční pohled na hudbu, u něhož se slovíčko progresivní dere na jazyk možná až nepříjemně často. “Noctourniquet” rozhodně není deska, na niž byste jen tak zapomněli, což se dnes cení, a jasně ukazuje, že tito pánové opravdu mají talent tvořit rockovou muziku na hony vzdálenou od toho, co většinou jako rockovou muziku chápeme. Pokud hledáte náročný materiál, jehož těžkost na poslech se odvíjí od samotného pojetí celé tvorby, nikoliv od prvoplánovitě extrémního stylu, právě u The Mars Volta jste na správné adrese. Vskutku nevšední věc, ačkoliv jen těžko pochopitelná. Že hudba kapely navíc nemá nic společného se samoúčelností, dokazuje například klidná pohodovka “Empty Vessels Make the Loudest Sound”, v níž typické ruchy sice nechybí, jsou však pojaté v rámci klidné nálady. Svým způsobem je “Noctourniquet”, potažmo celí The Mars Volta, opravdu výjimečná věc.
H.

Vizionářští, experimentální, zajímaví, divní či prostě jiní. Můžete si o The Mars Volta myslet co chcete, jedno se jim ovšem upřít nedá – nikdy nestojí na místě. Každým svým albem objevují nové teritoria, a přestože lze z každého nového alba cítit nové vlivy a inspirace, dá se říci, že se pohybují ve svých zajetých kolejích. Předchozí, skoro až odpočinkové, album “Octahedron” působilo jako dokonalý protipól ke zběsilému “The Bedlam in Goliath” a na novince je všechno zase jinak. Na “Noctourniquet” si užijeme “písničkové” podoby The Mars Volta, a i přesto můžeme mluvit o progresivním rocku s psychedelickými vlivy Pink Floyd, ovšem aniž by se jednalo o laciné retro ve stylu prog rocku, jak je tomu nyní v módě. “Noctourniquet” určitě není album na první poslech, což se od The Mars Volta snad ani nedá očekávat, ale jen tím chci naznačit, že to je jedno z těch alb, který si zaslouží trošku víc času a zvýšené pozornosti, aby mohlo být řádné pochopeno a vstřebáno. Pokud si ten potřebný čas a energii najdete, možná zjistíte, proč považuji “Noctourniquet” za jedno z nejlepších alb v (nejen) diskografii této podivné skupiny, ale i v rámci stylu za posledních alespoň 10 let.
Kaša


Beyond the Bridge – The Old Man and the Spirit

Beyond the Bridge - The Old Man and the Spirit
Země: Německo
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 18.1.2012
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. The Call
02. The Apparition
03. Triumph of Irreality
04. The Spring of It All
05. World of Wonders
06. The Primal Demand
07. Doorway to Salvation
08. The Struggle
09. The Difference Is Human
10. Where the Earth and the Sky Meet
11. All Man Can Do

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Nestává se často, aby se mnou nějaká deska zamávala již po prvním poslechu tak jako “The Old Man and the Spirit”. Předem se tak musím omluvit za případnou rozsáhlost recenze a dát vám jedno doporučení. Pokud jste fanoušky progresivního rocku (případně progresivního metalu), okamžitě zavřete tuto recenzi a běžte si “The Old Man and the Spirit” sehnat. Jakékoliv další čtení, snad kromě následujících dvou odstavců, vás totiž připraví o překvapení při poslechu a přijdete tak o část kouzla alba.

Poněkud netradiční úvod recenze máme za sebou a nyní se vás zbylé pokusím přesvědčit, proč byste tomuto albu měli věnovat svůj čas. Napřed však ještě trošku omáčky a potřebných informací. V roce 1999 se v německém Frankfurtu zrodila kapela Fallout, odehrála několik koncertů a rozpadla se poté, co se její členové rozprchli na vysoké školy a do zaměstnání v různých koutech země. Po několika letech se v hlavě jednoho z jejích členů, kytaristy Petera Degenfeld-Schonburga, zrodila myšlenka na koncepční album. Postupně okolo sebe sestavil kapelu sestávající se částečně z původních členů Fallout a částečně z muzikantů nových. Pět let trvalo než bylo “The Old Man and the Spirit” napsáno, a další čtyři, než bylo nahráno a vydáno. Zrod alba měl tak téměř vědecký průběh, a tomu napovídá i fakt, že většina členů kapely má hudební vzdělání, povětšinou z oblasti klasické hudby či jazzu.

“The Old Man and the Spirit” (“Stařec a Duše”) pojednává o dvou postavách, které se setkávají v téměř filosofickém příběhu. Duše je zosobněním moudrosti a vědomostí, jež jsou člověku nepřístupné. Postrádá ovšem lidské city. Stařec je muž, který na sklonku života přemítá o významu existence člověka a zjišťuje, že sám není schopen překonat limity lidského vnímání. S tím mu může pomoci Duše, výměnou za to však požaduje po Starci jeho schopnost cítit. Aby bylo dosaženo opravdové hloubky příběhu, má každá z postav svůj vlastní hlas. Starce zpívá Herbie Langhans a Duši, která dostala ženský hlas, Dilenya Mar. Langhansův zpěv sice zdaleka nezní stařecky, pohybuje se spíše na agresivnější hraně čistého zpěvu mladého muže v plné síle, přesto mu jeho roli snadno uvěříte. Dilenya naštěstí nezpívá operně, jak je dnes u mnohých nahrávek zvykem. Naopak se u ní často projevuje vliv jazzu, kterému se ostatně mimo Beyond the Bridge běžně věnuje.

Album otevírá skladba “The Call” pomalým rozjezdem s výrazným užitím kláves. Po chvíli přejde do prvního refrénu, ve kterém Beyond the Bridge předvedou jednu ze svých nejsilnějších stránek, tedy silné, chytlavé, ale zároveň nevtíravé vokální linky. Druhým z častých prvků alba, který se projeví už v úvodní skladbě, je mluvené slovo. Na něj v “The Call” navazuje tvrdý metalový riff a výtečné kytarové sólo, následované stejně dobrým sólem klávesovým. Ve druhé skladbě “The Apparition” se poprvé představí Duše, sama vysvětluje, kdo je a jaké jsou její schopnosti. Hudebně jde o jednu z nejrozmanitějších písní na albu, když se v jejím nitru několikrát objeví vlivy blízkovýchodní hudby střídající se s mohutným množstvím kláves. Skladba postupně graduje, k čemuž využívá sborového zpěvu v pozadí. V nejnapjatějším momentu zpívají oba hlasy zároveň, těsně před koncem na moment zvolní a dají prostor Starci, který zní nesmírně jemně a zranitelně. Třetí “Triumph of Irreality” je v podstatě instrumentální, s výjimkou krátké řeči Duše na začátku. Nejvíce prostoru v ní dostane souboj mezi sólující kytarou a klávesami, který přinese několik opravdu krásných momentů. Skladba zcela přirozeně přejde v “The Spring of It All”, nejkratší stopu alba. Ta disponuje okouzlující náladou podpořenou pianem, pomalým tempem a vzájemným střídáním zpěváků, které i přes pouhou dvouminutovou stopáž stihne vygradovat do společné zpívaného závěru. Po napjaté “Triumph of Irreality” tak jde o příjemné uklidnění a ve stejném duchu pokračuje i pátá “World of Wonders”. Ta má asi nejvíc ze všech písní popový, případně poprockový nádech, a leckomu by tak mohla nadzvednout žaludek. Já v ní spíše než pokus o chytlavou rádiovku však vidím nádhernou píseň, ve které se Dilenya poprvé představí ve své křehké, nevinné podobě. Kytarové sólo z poloviny “World of Wonders” nápadně připomíná práci Marka Tremontiho a vlastně i skladba samotná zní jako jedna jemnějších věcí od Alter Bridge.

Beyond the Bridge

S koncem “World of Wonders” jako by se uzavírala jedna část příběhu a následující tři skladby (které jsou sice hudebně rozmanité, ovšem mají společnou napjatou atmosféru) dohromady tvoří asi nejlepší část alba. Začíná to šestou “The Primal Demand“, ve které se při neustálém Lenghansově opakování jediné věty v pozadí odehrává jakési děsivé divadlo, které vyústí v kytarový riff a sólo. To plynule naváže na následující “Doorway to Salvation”, což je bez debat nejtvrdší skladba alba. Její thrash metalový úvod brzy utichne a skladba z klidného momentu graduje do velkolepého refrénu. Z něho ještě jednou zpomalí a opět vygraduje, tentokráte do velmi tvrdého metalového riffu, neutuchajících kytarových sól a pochopitelně i klávesových vyhrávek. Následná “The Struggle” staví zejména na zpěvu obou vokalistů a jejich vzájemném souboji, který ke konci nabere neskutečné obrátky, když oba hlasy jeden přes druhý křičí zcela nesouvisející texty. Následující dvě skladby zklidňují atmosféru a obě obsahují nespočet fantastických vokálních melodií. Album se tak uklidní naposledy před velkým finálem. “All Man Can Do” je velkolepá píseň mohutně využívající sborů i symfonických prvků a, i přes nesporné kvality celého alba, je právě jeho závěrečná skladba tím nejlepším, co “The Old Man and the Spirit” nabídne.

Beyond the Bridge nahráli velké album plné zvratů, krásných melodií, ale i napjatých a nervních skladeb. Je těžké uvěřit, že jde o první společné album kapely, na druhou stranu vzhledem k dlouhému časovému úseku, ve kterém vznikalo, měli jeho autoři jistě dost času k vybrušování svého díla k dokonalosti. Fakt, že je vše nahrané v dokonalém, křišťálově průzračném zvuku, není ani třeba zmiňovat. “The Old Man and the Spirit” se povedlo na výbornou a já se musím hodně ovládat, abych mu nedal desítku. I devítka je ale dostatečně důstojné hodnocení.


Pain of Salvation – Road Salt Two

Pain of Salvation - Road Salt Two
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 26.9.2011
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Fanouškovská základna Pain of Salvation má opravdu tuhý kořínek. Dalo by se říct, že mezi kapelou a posluchači funguje zákon džungle a přežijí jen ti nejsilnější. Do alba “Remedy Lane” se o kapele ještě jakžtakž dalo mluvit jako o prog metalové, ale následující “BE” všechny škatulky a předpoklady zběsile rozkousalo a zadupalo hluboko do země – a kdo přežil (a zamiloval si) žánrové skoky z folku k rapu se zastávkou na Broadwayi, podkreslovanou orchestrem, tak si určitě říkal, že už ho nic nerozhodí. Další zkouška trpělivosti a vkusu fanoušků byl “Scarsick” s plnohodnotnou rapovou skladbou, rock’n’rollem, nu-metalem a jakousi disco šíleností. Ale i za touto zdánlivě nepochopitelnou a nesourodou deskou se schovávala genialita a propracovanost. Mě dokázalo rozhodit kupodivu prosté “Road Salt One” se sedmdesátkovým zvukem.

U Road Salt One jsem se našel pouze mezi několika skladbami (hitovka “Linoleum” nebo “No Way”) a jinak tam pro mě zůstala jen šeď a nuda. “Road Salt Two” jsem v podstatě už zatratil předem a nečekal jsem vůbec, ale vůbec nic. Opak je kupodivu pravdou. Dalo by se říct, že s jedničkou má dvojka společný pouze název, zvuk sedmdesátých let a témata textů. Kvalitativně je předchůdce úplně někde jinde.

Jak už je u Pain of Salvation zvykem, velkou část zastávají pomalejší skladby a ani tentokrát to nepůsobí nijak disharmonicky ani rušivě, album je komplexní a hudba proudí přirozeně. Mezi baladami vévodí hlavně vynikající “1979” a “Through the Distance” s krátkou explozí emocí uprostřed. Rychlejší songy vůbec nezaostávají, jsou chytlavé, neméně emotivnější než balady (“Burn them away!” ve skvělé “Mortar Grind”), místy i vyvolávají nutkání si “poskočit” (rock’n’rollovější “Conditioned”), “Eleven” s nabušeným riffem nabídne dokonce i menší jam.

Všechny tyto skladby jsou suprový rock ze 70. let s typickým kytarovým zkreslením a obskurními klávesami, ale co je vyzdvihuje ještě výše, jsou jakési “ozvěny” ze zlatých časů kapely. Tuto složku zastává hlavně “The Deeper Cut” a mamutí “The Physics of Gridlock”, která se na konci trochu zvrhne. Lepší vyvrcholení než mnohohlasně, harmonicky a francouzsky (!) zpívaná pasáž pro album být nemohlo. Jediné vyloženě zbytečné skladby jsou pro mě intro “Road Salt Theme” a outro “End Credits”. Pro moje uši směska nepříjemných zvuků, nijak neoslňující melodie… prostě záležitost na přeskočení.

“Road Salt Two” kapelu jednoduše vtáhlo zpět do hry. Dobře, ani předchůdce nebyl vyloženě špatný, ale určitě byl průměrný a většinou nezajímavý, zatímco dvojka je velmi chytlavá, přístupná a má duši. Má v sobě takovou tu zvláštní esenci, co dělá hudbu Pain of Salvation jedinečnou. Rozhodně to ale není převratné album, ani nedosahuje geniality starších počinů a ty jsou znatelné jen v náznacích. Chceme ale vůbec, aby se kapela vrátila ke kořenům? Já říkám ne. Uvidíme do jakých vod se ponoříme s experimentem Pain of Salvation příště.


Opeth – Heritage

Opeth - Heritage
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 14.9.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Heritage
02. The Devil’s Orchard
03. I Feel the Dark
04. Slither
05. Nepenthe
06. Häxprocess
07. Famine
08. The Lines in My Hand
09. Folklore
10. Marrow of the Earth

Hodnocení:
Earthworm – 4/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Fanoušek progresivního rocku si ze všeho nejméně přeje, aby jeho oblíbená kapela byla skutečně progresivní…”Paul Stump (kniha “The Music’s All That Matters”)

Při poslouchání a zvažování mých názorů na “Heritage” mě napadl právě tento skvělý citát, přesně vystihující progrockového fanouška. Ačkoliv miluje jakousi experimentálnost hudby a často v ní vidí výzvu, když přijde opravdový twist, opravdový experiment, při kterém kapela opustí svůj již zažitý styl, fanoušek to nerad vidí. Podobná situace nyní nastala s Opeth a já si přijdu jako ten fanda. Hned na začátku si to ujasníme. Opeth už při podávání prvních informací o albu prozradili, že půjde o něco úplně jiného, konkrétně o 70. léta, a žádné growly a podobné záležitosti se konat nebudou. Jak řekli, tak taky udělali. Já Opeth zbožňuji. Zbožňuji prog. Poslední dobou zbožňuji i 70. léta. Jenže “Heritage” mi prostě nešmakuje.

Proč vlastně 70. léta? Åkerfeldt vlastně death metal nemá rád už pěkně dlouho. Od svých dvaceti let sní o tom, že stvoří desku, nemálo se blížící stylu King Crimson nebo Camel. Zvuk se podle mě ve finále od těchto kapel celkem liší a osobně si zlatá 70. v hlavě představím trochu jinak, ale je pravda, že podobný sound tehdy v některých seskupeních frčel. Představte si tedy nějakou opravdu obskurní kapelu z této doby. Přimíchejte Åkerfeldtův vokál a Opethovskou temnou atmosféru a jste doma, přímo v “Heritage”. Na první poslech se to nezdá, ale riffy, nálada i skladby jsou dost Opethovské, akorát trochu jinak.

Bohužel, přestože si “Heritage” jakž takž zachovalo tvář kapely, rozhodně nezachovalo její kvalitu a genialitu. S dynamikou a skládáním byly lehké problémy už na “Watershed” (klid/bordel/klid/bordel… bez pořádného smyslu) a nyní se to ještě prohloubilo. Åkerfeldt už prostě ani nedokáže propojit jednotlivé riffy tak, aby to znělo dobře. Nápadů a vynikajících částí je na albu hromada, jenže k čemu to je, když jsou tak nějak náhodně poházené dohromady a ono to snad nějak dobře dopadne? Některé přechody opravdu bijí svoji nesmyslností do uší a zní až disharmonicky. Kromě úplně perfektního intra “Heritage” a závěrečné instrumentálky “Marrow of the Earth” zní většina alba jako směsice pěkných motivů s přidanou vatou okolo, aby se to dalo nějak uzavřít a říkat tomu skladba.

Tak jsem “Heritage” pořádně potopil, ale úplná hrůza to zase není. První a poslední song už jsem zmínil, dále je tam asi nejkonzistnější skladba “Folklore” a pak krátká vypalovačka “Slither”. A pak už je tu schizofrenní zbytek. Hluchá místa i super nápady, ale opravdu špatné přechody (vlastně žádné) mezi nimi. Nejrozporuplnější pocit mám z “Famine”. Ta nabízí neskutečné pasáže, jenže najednou “prásk” a do uší vám hraje buď neposlouchatelný riff nebo se do vás ze sluchátek sype nuda. Přitom má takový potenciál! S orientálními perkusemi nebo flétnou ve stylu Jethro Tull mohli Opeth stvořit pořádnou pecku, ale nic moc z toho není.

Kapelu maximálně zbožňuji, ale tohle je zklamání. Těžko říct jestli třeba jen nechci podvědomě přijmout tu změnu, každopádně když budu mít chuť na Opeth, “Heritage” mě určitě nenapadne. A když budu mít chuť na sedmdesátky, vytáhnu z rukávu hromadu jiných kapel. Škoda, škoda.


Další názory:

Pokud Opeth před vydáním prohlašovali, že “Heritage” bude inspirováno 70. léty, tak kecali, jelikož tohle není inspirace, nýbrž sedmdesátkové retro jak noha. Je otázkou do pranice, jestli tohle Mikael Åkerfeldt už nepřehnal. Docela by mne zajímalo, jak se mu na to tvářili na firmě, když jim to tam donesl (smích). Ale dosti demagogie. Ono to totiž má svým způsobem své kouzlo, a když tak o tom přemýšlím, je to vlastně první nahrávka Opeth, která mě opravdu baví. Trochu se mi zdá, že se “Heritage” jaksi minulo dobou, ale na druhou stranu… poslouchá se to moc dobře, o tom žádná. Ale hodnotit nějak číselně, to si s prominutím odpustím.
H.


Riverside, Tides from Nebula

Riverside
Datum: 5.5.2011
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Riverside, Tides from Nebula

S klubem Exit Chmelnice jsem měl zatím jenom dobré zkušenosti, ale také jsem si odtamtud odnesl tu zkušenost, že jsem si doposud dokázal urvat místo přinejlepším na rohu pódia. A jelikož šlo o takové velikány, jako jsou polští Riverside, po chvilce přemítání jsem se rozhodl vyrazit dříve a získat nějaký strategičtější post. Ve vstupu do klubu jsem byl ale odehnán paní u stolku, která všem příchozím oznamovala odložení plánovaného začátku akce, takže jediným výsledkem mého snažení bylo akorát to, že jsem si déle počkal venku, stejně jako zbytek fanoušků. A že jich nebylo mnoho.

Propagace pražské premiéry těchto géniů ze sousední země byla opravdu žalostná. Kdyby nebylo internetů, nikdy bych se o koncertu nedozvěděl. Kdyby měli Riverside pro sebe alespoň malý kousek na reklamních plakátech na autobusových zastávkách, tak bych neřekl, ale já jsem nikde nespatřil ani jednu malou reklamu. Podle toho taky vypadala účast. Abych řekl pravdu, s mírou propagace jsem byl dokonce překvapen, že se dokázalo dostavit přes 100 lidí.

Když už nevyšla reklama, tak se alespoň vyvedly ceny. Lidové vstupné 350 korun v předprodeji se podobalo cenám, za něž nám byly nabízeny artefakty od vystupujících kapel. DVD se dvěma disky za neskutečných 250? Jen blázen by do takové nabídky nešel. Jelikož jsem strávil u alb, triček a dalších suvenýrů poměrně dlouhou dobu, přišel jsem o část vystoupení předskakujících instrumentálních Poláků Tides from Nebula. Z těch asi tří skladeb, co jsem stihnul, jsem si dokázal udělat názor a dokonce rafinovaně odhadnout vzor pro skládání songů Tides from Nebula. Nejdřív klidná pasáž, velmi příjemná pro uši a pro posluchače, potom nenápadná gradace a chvilka machrování s nástroji a nakonec krutopřísná zvuková zeď, ve které nepoznáte vůbec nic, spojená s přehnaným pařením kapely, což se absolutně nehodí ke zvukovému doprovodu. Při těchto rychlejších pasážích se na pódiu odehrávaly opravdu neskutečné kreace. Každopádně na studiové nahrávce by to nemuselo znít tak špatně.

Setlist Riverside:
01. Beyond the Eyelids
02. Out of Myself
03. Reality Dream III
04. Egoist Hedonist
05. Living in the Past
06. Ultimate Trip
07. YYZ [Rush cover]
08. Conceiving You
09. Left Out
10. Loose Heart
11. O2 Panic Room
12. Second Life Syndrome
– – – – –
13. Reality Dream I
14. Forgotten Land

Možná trochu zmatené publikum se dočkalo hlavních hvězd jen pár minut po konci předchozího vystoupení. Ihned po nástupu hlavního mozku a frontmana Mariusze Dudy jsem se ještě více utvrdil v tom, že je to druhý Steven Wilson. Chlapíkovi z Porcupine Tree není podobný jen svým přístupem k hudbě a vynikajícími skladatelskými schopnostmi, ale i vzhledově. Chlapi začali bez povídání skladbou “Beyond the Eyelids” z alba “Rapid Eye Movement”. Bez nějakého většího povídání se obešla celá show, hlavní byla hudba. Zvuk byl velmi kvalitní a bylo znát, že si na něj Riverside potrpí. Připomněli mi v tom Australian Pink Floyd Show, která byla zvukově absolutně dokonalá a bezpečně se vyrovnala studiové verzi. V Exitu sice pro kapelu nebyly takové možnosti, ale i tak udělali se zvukem co mohli.

Setlist byl velmi vyvážený a byl to vlastně průřez celou historií kapely. Každé album mělo v setu své silné zástupce a dokonce jsme se dočkali i dvou nových songů z minialba vydaného k příležitosti desátého výročí kapely. Dalším malým překvapením bylo uctění kapely Rush, a to zahráním skvělé skladby “YYZ”. Jediné, co mi trochu nesedělo, byla písnička “Ultimate Trip”, jež se nejenom mně zdá bezpečně nejslabší z celého repertoáru Riverside, a řekl bych, že místo jejího nesmyslného zařazení mezi ostatní skladby jsme se mohli dočkat klidně tří skladeb navíc. Místo nepříliš zábavných třinácti minut “Ultimate Trip” bych asi zařadil hitovky jako “Artificial Smile”, “Rainbow Box” nebo “Hyperactive”. Jasným vrcholem celého večera pro mě bylo odehrání královské čtveřice nejlepších skladeb, které následovaly ihned po sobě. Začalo to genialitou “Left Out”, následovalo kratšími “Loose Heart” a “O2 Panic Room” a skončilo eposem “Second Life Syndrome”. Ten byl malinko zkrácený, zrychlený a víckrát jsme v něm mohli slyšet vynikající refrén.

Celý koncert trval bezmála dvě hodiny a já si celou dobu užíval a vychutnával hudbu stejně jako oni a určitě si tento večer zařadím mezi fantastické vzpomínky. A hlavně doufám, že příště bude nějak vyřešena reklama a dostaví se mnohem více fanoušků.


Beardfish – Mammoth

Beardfish - Mammoth
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 29.3.2011
Label: Inside Out Music / Century Media Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédsko je plodné na kvalitní progresivní kapely a není divu, že z těchto krajů pocházejí i Beardfish, kteří si zajistili místo mezi největšími skupinami podobného žánru. Na rozdíl od svých tvrdších vrstevníků ze Švédska jsou známí hlavně díky svému zvuku, připomínajícímu 70. léta, kdy byly na vrcholu klasické prog rockové kapely, jako Yes, Genesis nebo Pink Floyd. Vlivy těchto velikánů byly vždy v jejich tvorbě hmatatelné, ale i přesto si Beardfish dokážou vždy udržet vlastní obličej. Jaký ale vůbec je charakteristický vzhled jejich hudby?

Troufám si říct, že doopravdy se kapela našla až na novince “Mammoth”. Tím nemyslím, že by snad dříve nevěděli, co dělají, přeci jenom už se na hudební scéně vyskytují jedenáct let, každé jejich album ale bylo více nebo méně experimentální a hudebně kolísalo mezi žánry. To samozřejmě také nebylo na škodu. Právě na “Mammoth” kapela nakombinovala všechny prvky, co dělaly jejich hudbu tak jedinečnou a vynikající, a dokázala tak udělat zatím nejkomplexnější album své diskografie. Ačkoliv má album přes 50 minut, tak doba rychle uteče nejen proto, že se posluchač skvěle baví, ale také díky ucelenosti desky. Celkový zvuk alba mi připomíná hlavně desku “Sleeping in Traffic: Part Two”, která je podle mě zároveň nejlepším počinem kapely – nezní až moc metalově jako “Destined Solitaire”, ale není ani příliš retro, jako první část “Sleeping in Traffic”.

Jednou z výrazných změn a zároveň velkým plusem je přidání saxofonu, což je úchvatný nástroj a k hudbě Beardfish skvěle sedne. Nejvíce si ho užijete v instrumentální “Akakabotu” nebo v epické “And the Stone Said: If I Could Speak”. Druhá jmenovaná skladba je opravdu masivní patnáctiminutový epos, který shrnuje celkovou náladu alba, a celá kapela se na něm opravdu vyznamenává, ať už jde o instrumentalisty nebo o vokál Rikarda Sjöbloma. Ten jako obvykle zpívá excelentně a má velmi charakteristický hlas, se kterým se nebojí experimentovat. Na minulém albu to bylo growlování v některých částech, zde je trochu jiný styl zpěvu zastoupen v hard rockové hymně “Green Waves”. Instrumentálně je album opravdu špičkové, nejenom díky neskutečným výkonům kapely, ale hlavně díky skvělým skladatelským schopnostem Rikarda, který je očividně na vrcholu kreativity.

“Mammoth” je technické, progresivní a originální album, které je ale zároveň velmi přístupné a chytlavé. Fanoušci kapely nemusí o ničem přemýšlet, ale mohou rovnou vyběhnout do obchodů a pro ostatní může být “Mammoth” skvělým představením kapely nebo vůbec progresivního rocku. Sice není úplně dokonalé a bez chybičky, ale zaručeně se dostane mezi má top alba tohoto roku.


Pain of Salvation, Beardfish

Pain of Salvation
Datum: 26.10.2010
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Beardfish, Pain of Salvation

Srdcovka jaxvině. Přesně to jsou pro mě Pain of Salvation, prog metalová skupina, která poprvé zavítala do Čech, aby nás všechny obšťastnila svojí geniální hudbou. Přivezli si s sebou i švédské Beardfish, své prog rockové krajany, kteří se specializují na zvuk à la 70. léta, což se výborně hodí k poslední desce Pain of Salvation. Právě Beardfish měli začínat v 19:00, jenže co se nestalo, tou dobou ještě byly brány Futurum zavřené. Asi 20 minut jsem přešlapoval na chodbě u hlavního vchodu, stejně jako dost dalších fanoušků, a celá naše smečka byla vpuštěna dovnitř někdy před čtvrt na osm.

Čas posunutý o hodinu mi ještě umožnil chvilku překračovat na místě a vypít si jednu rundu Gambrinusu. V osm hodin už se na podiu objevili Beardfish, parta absolutních sympaťáků, která byla určitě tou nejlepší volbou pro předkapelu. Spousta lidí se určitě musela nudit, jejich hudba rozhodně není jednoduchá a orientovat se v ní na první poslech musí být peklo, zvlášť když zahráli šest skladeb během asi 50 minut. Já jsem byl naštěstí dobře připraven a každou minutu jsem si užíval. Chyběla mi sice moje oblíbená skladba “South of the Border”, ale i tak to bylo skvělé vystoupení. Všichni pařili, co to šlo, hlavně baskytarista. Někdo si mohl říct, že to byl zhulený Ježíš, nejvíc se mi ale honilo hlavou, že on je důvod, proč se jmenují Beardfish. Zpěvák někdy ve výškách nezvládal a nasadil řev, ale dojem to nekazilo. Na konci vystoupení nám Beardfish předvedli skladbu z nového alba, které se má na pultech ukázat někdy v příštím roce, a jsem si jist že se nemůžu dočkat.

Pěkně nažhavený z předchozího vystoupení jsem se už jenom těšil, jak za pár minut naskočí Pain of Salvation na pódium a úplně mě zmasakrují. Jenže, chybička se vloudila. Čekání se protáhlo asi na tři čtvrtě hodiny a spousta fanoušků už si rvala vlasy. Naše stání a nicnedělání bylo ještě podpořeno nějakými disco vypalovačkami, které zněly i na tento žánr dost nekvalitně, prostě tři čtvrtě hodinka na sebevraždu.

Setlist Beardfish:
01. Awaken the Sleeping
02. The Hunter
03. Destined Solitaire
04. Until You Comply
05. Without You
06. [nová skladba]

Jenže pak to přišlo. Z reproduktorů se ozvala skladba “Remedy Lane” ze stejnojmenného alba a z něj potom i první dvě skladby na sebe navazující – “Of Two Beginnings” a “Ending Theme”. Fanynky se po chvíli s orgasmem válely po zemi. Všichni věděli proč – Daniel Gildenlöw, hlavní mozek kapely, stejně jako jeho hlas, který je kurevsky mocný, a navíc je to docela fešák [teď ses prokecnul, Worme – pozn. H.]. Hlavní postava celého večera si koncert užívala a možná trochu masírovala svoje ego. Mnoha fanouškům to vadilo, jak jsem zjistil díky diskuzím na internetu. Ale proč? Kdybych dokázal to co on a pode mnou stála spousta lidí, o kterých bych věděl, že mě “žerou”, taky bych si to užíval a vtipkoval. Ano, při jednom momentu to už byla trochu přeháňka, ale o tom později.

Mezi skladbami si vybral snad každý, i kdyby měl oblíbené jen jedno z alb. Po skladbách z “Remedy Lane” nastoupila debutovka s “People Passing By” a z prvního alba později zazněla i “Winning a War” (s intrem “Welcome to Entropia”). Zástupce mělo v setlistu i nové album “Road Salt” – stejnojmennou skladbu, mezihru “Of Dust”, geniální “No Way” (jeden z vrcholů večera) a “Linoleum”. Při poslední jmenované skladbě si kapela s fanoušky chvíli pohrála a po prvním zahrání riffu všichni měli jásat a zvedat ruce. Daniel nejprve dělal nespokojeného, pak přemlouval všechny včetně barmanů a napotřetí už byl spokojen. Pro některé známka egoismu, já se skvěle bavil.

Setlist Pain of Salvation:
01. Remedy Lane
02. Of Two Beginnings
03. Ending Theme
04. People Passing By
05. Linoleum
06. Ashes
07. Diffidentia
08. Welcome to Entropia
09. Winning a War
10. No Way
11. Road Salt
12. Of Dust
13. Kingdom of Loss
14. Falling
15. The Perfect Element
– – – – –
16. Hallelujah [Leonard Cohen cover]

Po “Linoleum” jsme si mohli vychutnat dvě z nejlepších skladeb Pain of Salvation vůbec. Nejprve “Ashes” s alba “The Perfect Element”, jejíž refrén zpíval snad každý, a potom fantastickou “Diffidentia (Breaching the Core)” z desky “Be”, jež je pro mne jedno z nejlepších alb všech dob. Ke konci přišel čas i na zástupce z alba “Scarsick”, “Kingdom of Loss”. Jelikož jsem už jakž takž věděl, co mě bude čekat, tušil jsem, že přijede připravený stolek à la politický projev, ze kterého nám má Daniel kázat (to je ta přeháňka), ale byl jsem překvapen. Místo stolku, který asi byl mimo provoz, se Daniel musel prodrat publikem a stoupnout si na stůl uprostřed klubu, odkud odzpíval celou skladbu. Škoda, že většina lidí se koukalo na opačnou stranu od kapely, kytarista Johan Hallgren tam předváděl parádní výkon.

Když už jsem nakousnul kytaristu, podíváme se na členy kapely. Johan Hallgren byl zřejmě tradičně, jak známe z DVD “Ending Themes”, bez trika a šklebil se na diváky, co jen to šlo. Po Gildenlöwovi jistě druhý největší sympaťák. To se rozhodně nedalo říct o baskytaristovi se jménem Per Schelander. Jeho vzhled mě až odpuzoval, culíček a obrovské nevkusné brýle mě chvíli nechaly na pochybách o jeho pohlavní příslušnosti. Klávesák se možná tvářil trochu zle, ale asi toho měl moc na práci. Bubeníka jsem bohužel téměř nespatřil, takže mi nějak zmizel z paměti. Všichni podávali výtečný výkon, a to i pěvecký, ten večer byly takzvané backing vocals dost slyšet.

Jediné chybky byly technické, sem tam se mikrofon rozhodl, že se ohne níž, někdy kytara kvůli pedálům jela moc tiše… Každopádně zvukař má můj obdiv, ten večer bylo vše slyšet skvěle, to se často nevidí/neslyší. Ale zpět k dění na pódiu. Poslední dvě skladby z alba “The Perfect Element I” byly i poslední dvě na koncertě. Instrumentální “Falling” a 10+ minutová titulní skladba byly opravdu kulervoucí, a jak je u tohoto finiše zvykem, po dohrání posledního tónu ještě chvíli posluchač sedí s otevřenou pusou. Tady to dlouho nevydrželo, fanoušci začli volat kvůli přídavku téměř ihned a po pár minutách jsme ho přeci jen dostali.

Přišel Daniel a začal nás přemlouvat, ať se posadíme, že už jsme stáli dost dlouho a že si trochu zarelaxujeme. Trvalo docela dlouho, než se podařilo všechny usadit (“Vy tam vzadu, co jenom procházíte, sedněte si, klidně procházejte dál, ale seďte! A vy u toho sloupu se neschovávejte za bundou, vidím že nesedíte!”) a potom jsme ještě chvíli poslouchali vtipný meditační projev doprovázený akordy, díky kterým už každý věděl, že zazní skladba “Hallelujah” od Leonarda Cohena (asi po sedmi minutách povídání a stejných akordů – “Tomu už z toho musí dost hrabat co?”). Opravdu jsem netušil, že se na koncertě tak nasměju.

Nakonec se Daniel rozezpíval, stejně jako celý sál při refrénu a v půli songu se posadil na pódium i zbytek kapely. Atmosféra byla vážně fantastická, přišel jsem si jako hipík a měl jsem všechny rád. Bohužel to jednou muselo skončit, a tak se po “Hallelujah” kapela rozloučila a já jsem plný zážitků opustil Futurum. Byl to jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) koncertů, na kterých jsem kdy byl, a myslel jsem si, že se z toho zážitku nevzpamatuju a hipícká nálada mi zůstane navždy. Jenže o dva dny později jsem šel… ne, o tom vlastně až příště.


Lunatic Soul – Lunatic Soul

Lunatic Soul - Lunatic Soul
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / ambient
Datum vydání: 13.10.2008
Label: Kscope Music

Hodnocení: 10/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ještě předtím, než se dnes už známá polská progress-rocková kapela Riverside chystala vydat svoje čtvrté studiové album “Anno Domini High Definition”, rozhodl se její baskytarista a zpěvák Mariusz Duda vydat svůj první sólový počin svého projektu se stejným názvem – Lunatic Soul. Pokud jste čekali hudbu podobnou jeho domovské kapele Riverside, tak budete vyvedeni z omylu a překvapeni, ať už mile a příjemně, nebo s obavami a zklamáním. Nedočkáte se žádného progressivního rocku, natož metalu. Život Lunatic Soul totiž nabírá docela odlišný směr než život Riverside. Na albu není ke slyšení ani jeden tón elektrické kytary, čímž Duda posluchačům nabízí jiný hudební svět a otvírá jakési hudební neznámo, které má v plánu představit v celé své kráse.

Album “Lunatic Soul” posluchače zavádí do skoro padesátiminutové tajemné darkambientní, psychedelické až, nebál bych se říci, orientální atmosféry, která je protkaná zvuky akustické kytary, tribal bubínky, podmanivými zvuky kláves, doplňovaná různými barevnými efekty a dokonce je možné zaslechnout na debutu i zvuk fléten. Do darkambientu nás zavádí hned úvodní intro “Prebirth” a sedmá instrumentální “Where the Darkness Is Deepest”. Taje orientální nálady odkrývá skladba “The New Beginning” a piano v hlavní roli si poslouchač užije v “Near Life Experience”. Každá z deseti skladeb alba je jednou desetinou celé té atmosféry a jako celek působí album naprosto famózně (a nutno podotknout, že se jedná o opravdu debutovou desku). I když se oba dva spolky, jak Riverside, tak Lunatic Soul, objevily na scéně dá se říct poměrně nedávno, už dnes se dá říci, že z nich číší něco, co jim předurčuje dlouhé působení na hudebním poli a také snad dostání se do širšího posluchačského podvědomí.

Započetím projektu Lunatic Soul a vydaním stejnojmenného alba potvrdil Mariusz Duda to, co se o něm už nějakou dobu tvrdí – mladý talentovaný hudebník s citem a smyslem tvořit hudbu, jehož hvězda na hudebním poli sice ještě tolik nesvítí, ale osobně bych mu to moc přál. Je otázkou, co si Duda nechá jako materiál pro Riverside a co pro Lunatic Soul, ale jisté je, že obě dvě uskupení se budou ubírat odlišným směrem – Riverside půjde ve stopách polského progressivního rocku a Lunatic Soul díky své akusticko-klávesové hudbě dále v ambientních náladách a melodiích. Ostatně nechme se překvapit sami. Mariusz Duda slibuje vydání druhého alba projektu Lunatic Soul, a to koncem roku 2010.


Pain of Salvation – Linoleum

Pain of Salvation - Linoleum
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 16.11.2009
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jste připraveni na recenzi, kde si nemůžete být jisti ničím? Nevím, asi nedokážu zkritizovat cokoliv, co Pain of Salvation vydají, i kdyby to bylo bůhvíco. Tato kapela je moje srdcovka a na novinku jsem se těšil jak hladové děcko na mámin prs. Po “Scarsick”, které mě pořád moc nechytlo (oproti ostatním kouskům), jsem se bál kterým směrem se Pain of Salvation vydají. Podle Daniela Gildenlöwa se na novince pokusil přiblížit zvuku 70. let, který si ale nedokážu představit, takže hodnotit nemůžu. Co ale můžu říct hned je, že narozdíl od “Scarsick”“Linoleum” chytlo už na první poslech a nepustilo a asi ještě dlouho nepustí.

Jaké jsou změny? Asi hlavní novinkou je, že v hudbě se klade větší důraz na riffy, kytara a další nástroje mají trochu větší slovo a hlavním tahounem už není tolik zpěv. Zpěv se taky trochu změnil, Daniel má ještě větší rozsah než dřív a dokonce si občas i pořádně zařve/zascreamuje/zaburácí. Noví spoluhráči odvádějí velmi dobrou práci a člověk by asi nepoznal, že nastaly změny v personálu. A nakonec bych chtěl pochválit produkci, která je čistá, jak jen to jde, a basa je slyšet excelentně a není “nástroj, co tam asi je, ale nikdo o něm neví” jako u Slayer.

Jelikož je na EP jenom šest skladeb, po dlouhé době prozkoumáme každou z nich jednu po druhé. Máme šest tracků, přičemž čtyři z nich jsou skladby z alba “Road Salt”, na které se bude čekat velmi obtížně, a dva jsou bonusy – kecání ve studiu a cover skladby “Yellow Raven” od Scorpions. Já osobně jsem si je rozdělil ještě trochu jinak, protože “If You Wait” je spíš intro k nějakému songu, co bude na albu, a přestože se poslouchá docela dobře, není to tak plnohodnotná skladba jako “Linoleum”, “Mortar Grind” a “Gone”.

EP začíná právě titulním songem, který odkrývá všechny změny a předvádí super riffáž a chytlavost. Skladba je na poměry Pain of Salvation celkem tvrdá a rocková a nesnaží se, stejně jako zbytek alba, plout do rapu nebo hiphopu, což mi trochu vadilo na “Scarsick”. Následuje “Mortar Grind”, asi nejagresivnější skladba, ve které Daniel nejvíc řve a je znát, že do toho jako vždy dává všechno. Dále následuje krátká, pomalá balada “If You Wait”, která, jak jsem již zmínil, pravděpodobně slouží jako nějaké intro. Po ní konečně přichází největší pecka “Gone”, která je asi nejtradičnější a taky se do ní nejhůř dostává. Obsahuje všechno, co od Pain of Salvation člověk může chtít.

Pátá “skladba” je (celkem) vtipné kecání kapely ve studiu o bonusech, co přidá na album (členové chtějí přidat své vlasy). A nakonec cover “Yellow Raven” od Scorpions, který geniálně zakončuje celé EP. Sice to není jejich vlastní tvorba, ale zní prostě skvěle. Jak teď budu hodnotit? Tak zaprvé uberu bodíky za “Bonus Track B”, protože dvakrát to vtipné je, ale napotřetí už ne a sáhnout do kapsy a přepnout na další skladbu mě stojí velké úsilí (smích). Taky uberu bodíky za to, že udělali moje čekání na “Road Salt” ještě horší. Suma sumárum to bude subjektivních srdcařských 8/10.