 |
| Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 29.10.2013 Label: Razor & Tie Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
Protest the Hero, pětice muzikantů ze zámořského Ontaira, tu s námi již nějaký ten pátek je. Od svého založení v roce 2001 stihli tito Kanaďané vydat čtveřici alb, z nichž poslední recenzujeme právě dnes. Při své cestě si vybudovali úctyhodnou skupinu fanoušků – alespoň tedy v poměrěch stále spíše undergroundové metalové kapely – mezi které jsem se na dlouhou dobu řadil i já sám. Ostatně není divu, již na debutu představili Protest the Hero svou technickou a navýsost melodickou variaci tenkrát velice populárního metalcoru. Když pak po třech letech vydali druhé album “Fortress”, pomyslně uhodili hřebíček na hlavičku. “Fortress” bylo naprosto precizně vyváženým mixem, vyspělejší podobou místy ještě nezralého debutu, ve které navíc pomaloučku ubývalo metalcorových postupů na úkor klasičtějších progmetalových vlivů. A nejinak tomu bylo i u nástupce, tedy z dnešního pohledu předposlední desky, dva roky starého počinu “Scurrilous”, který představoval dodnes největší skok v hudebním světě Protest the Hero – opět směrem k progresivnějšímu vyznění. A tím se dostáváme k předmětu dnešní recenze. Jak Protest the Hero naváží na dobrý, i když možná poněkud vlažně přijatý minulý počin?
Prvotně si musíme říci, že se zde žádné dramatické převraty nekonají. Album dokonale navazuje na nastavený trend a na pomyslné hranici mezi bezhlavě agresivním a sofistikovaným rozdělením metalu již kope zcela jednoznačně za stranu intelektuálů. Recept je přitom v zásadě vždy poněkud jednotvárný: solidní, ale ani náhodou novátorské kytarové riffy se střídají s takřka nekonečnými sóly (pokud to ještě lze nazvat sólem, když je na tom v podstatě postavena skladba) a se shora všemu kraluje úžasný Rody Walker, jeden z nejtalentovanějších vokalistů současného metalu. Zjednodušeně tak lze popsat všech jedenáct skladeb, ovšem tím by si album těžko vysloužilo tak vysoké hodnocení, jaké najdete na konci recenze. Kouzlo totiž není v rozmanitosti skladeb, nýbrž v jejich soudržnosti a v obdivuhodné vyrovnanosti. Stejně jako “Fortress” bylo vyzrálejší podobou debutu “Keiza”, i novinka “Volition” zní jako dospělejší a jednoduše lepší verze svého předchůdce “Scurrilous”.
Novinka tak již neoslňuje (ačkoli technická stránka stále oslnivá je), spíše vás vřele vtahuje do děje a snadno vás zabaví po v historii kapely rekordně dlouhou hrací dobu. První skladba “Clarity” je albu úvodem, jen lehce naťukne vše, co bude v dalších písních provedeno do větších detailů, zasvětí neznalé posluchače do tajů hudby Protest the Hero a nenásilně je připraví na následujících padesát minut. To pravé začne až s “Drumhead Trial”, ve které nejdříve Rody Walker předvede své nejvyšší polohy, aby následně přenechal prostor pro dvojici kytaristů, která typicky stereofonním sólem roztáhne úsměv od ucha k uchu každému milovníku dobré kytary. V “Drumhead Trial” se také objeví jeden z četných hostů kapely, zpěvačka Kayla Howran, která si s Rodym vystřihne krátký, o to však intenzivnější duet. Hostů je celkově na desce hodně, převážně jde o vokalisty, jejichž role je však málokdy tak významná jako v případě Kayly Howran.
“Tilting Against Windmills” směřuje celou první polovinou ke skvělému sborovému refrénu, první z mnoha ukázek nově objevené schopnosti kapely psát perfektně chytlavé a snadno zapamatovatelé, ne však otravné refrény. “Without Prejudice” je jedna velká technicko-melodická jízda v koncentrované podobě, která potěší odvážným basovým sólem, které, ač překryto dalšími nástroji a zpěvem, trvá až do konce skladby. “Yellow Teeth” je jedním z vrcholů alba a není náhodou, že zde Rodyho melodický zpěv převažuje nad všemi ostatními aspekty hudby. Jeho přednes je nesmírně pozitivní, je na míle vzdálený veškerému řevu, a kdyby to nebyl donebevolající blábol, tvrdil bych, že ve mně vyvolává lásku ke všem lidským bytostem. Přesto jsou vokály, nejspíše pro zpestření, pravidelně prokládány několika málo momenty hlubokého growlingu, což zmíněnou náladotvornost kupodivu nijak nekazí.
Provedu zde klasický recenznský úskok stranou a po představení alba prostřednictvím několika prvních skladeb zmínim již jen jednu, z mého pohledu tu nejlepší – “Mist”. Jde asi o nejměkčí kousek na desce, strukturou i textem je až neuvěřitelně naivní. Rodyho zvolání o dlouhé cestě domů jako by vypadlo z nějakého amerického pop-punkového videoklipu, ve kterém mužní a zároveň citliví blonďáčci jezdí na skateboardech. Refrén zní jako z dojemného broadwayského muzikálu. I tak ale skladba funguje, a to obdivuhodně dobře. V první části, kde Luke Hoskin místy opouští svůj technický styl, vynikají skvělé basové linky, v druhé pak uslyšíme precizní kytarové sólo a jeden z nejdojemnějších pěveckých momentů posledních měsíců. V závěru navíc Protest the Hero naváží na tradici z “Fortress” za písně občasně umísťovat krátké melodické instrumentální pasáže, tentokrát v podání akustické kytary a piana. “Mist” je asi nejlepší ukázkou dnešních Protest the Hero, kapely, která jde malými krůčky vpřed, aniž by popírala vlastní minulost.
Na závěr se ovšem musím vrátit zpět a připomenout svou poznámku z počátku recenze, totiž, že recept, kterým Protest the Hero tvoří, je přinejlepším hodně jednotvárný. V zásadě to nevadí, kapela moc dobře ví, jak posluchače nenudit, ovšem i tak se několika málo hlušším místům nevyhnula, byť při rozebírání jednotlivých skladeb nevyjdou tak snadno najevo. Možná je to delší stopáží, možná orientací na melodičtější a tedy snáze vstřebatelnou hudbu. Může to být i vina Rodyho Walkera, který nemusí sednou každému a i přes jeho nesporné pěvecké kvality a dosud nejlepší formu i mně občas lehce leze na nervy. Paradoxně může být na vině i příliš sterilní zvuk, který jen málo spolupracuje s nečekanou emoční stránkou alba, zatímco v technických pasážích nabízí zcela precizní čitelnost. Tak či onak mi noví Protest the Hero nepřinášejí takovou radost jako staří Protest the Hero, tedy kapela v období alba “Fortress”. Na solidních sedm a půl bodu je to však bez váhání.