 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 14:49 Odkazy:
|
Kolika kapelami prošel Banán, netuším, ale vím, že když už jsem si nějakou poslechl, tak to stálo za to. I ostatní členové Protijedu, Honza, Marián a Šaman, za sebou mají několik známých jmen české scény, ať už v hardcoru nebo třeba elektronice. On to na tom českém rybníčku není zas takový problém, provázanosti lze najít na každém kroku. S Protijedem se šlo poprvé setkat před třemi lety, kdy digitálně vydali čtyřpísňové eponymní épéčeko. A tyto čtyři skladby nyní tvoří druhou půlku jejich dlouhohrající prvotiny „Stres“.
Protijed se od kapel jako Balaclava, I Am Pentagon nebo Kovadlina liší tím, že do svého hardcoru přimíchává také dost z metalu, nicméně nazývat to metalcorem by už asi bylo zavádějící. Není to ani na úrovni Gattaca, ale kytary to má notně zkreslené a blastbeatů se to taky nebojí. Jednoduše něco, co by mohl produkovat Kurt Ballou. Kořeny lze hledat v devadesátých letech, ale i přesto zní Protijed současněji než výše zmiňované skupiny. Ostatně vše naplno ukáže už úvodní „Čuk a Gek“. Hudba Protijedu ovšem sahá i po melancholičtějších tónech, které se netočí jenom v extrémech, ale spíše jdou naproti textům, jako se děje kupříkladu ve „Šňůrách, smyčkách“ nebo „Nekonečné éře“.
Vokál je v tradiční Banánově režii, což znamená, že je to nahlas, nasraně a naplno. Asi nepřekvapí, že se opět jedná o straight edge a vegansky zaměřenou věc. Komu to nebylo dosud jasné, hitová „Jed“ jej o tom přesvědčí dozajista. Ať už se k těmto subkulturám a životním postojům hlásíte nebo ne, při poslechu je to v podstatě jedno, protože předně je to prostě dobře zahraný hardcore. To, že má nějaký vlastní názor, jenž je navíc chytře napsaný, mu v tom ale dost pomáhá. Rozhodně plus celé desky. Nové skladby opět nabízejí několik zapamatovatelných sloganů stejně jako spoustu povedených a úderných přechodů. Přesto mi přijde druhá půlka „Stresu“, kterou tvoří starší tvorba, silnější.
Tři roky staré skladby jsem si oblíbil prakticky hned, jak jsem je slyšel. Oproti novinkám se mi zdají vyhrocenější a důraznější. Jak hudebně, tak textově. Na druhou stranu jsou ale také přímočařejší a více na jistotu. To mi ovšem nijak nevadí. Vlastně je docela fajn brát „Stres“ jako kompilát dosavadního materiálu Protijedu a slyšet takhle pohromadě, jakým směrem se ubírají a k jakým změnám se za ty roky odhodlali. I produkčně mi tato druhá strana sedí lépe, kdy její zvuk tak nějak víc kope. Deska je totiž opravdu složena ze dvou kusů, jelikož starší věci se nijak nepředělávaly, ale prostě se sem jenom hodily z původního nahrávání, které obstaral stejně jako loni klasicky Amák.
Ve zvuku Protijedu bych však hlavně uvítal trochu větší osobitost, která by pomohla skladbám vyniknout. Sice svůj styl hrají s přehledem, ale nemám u toho ten pocit, že poslouchám něco jiného, neotřelého. Určitě je to povedená nahrávka a koupě na Puštíku mě jednou nemine, ale zkrátka se mnou nemávají tolik, jak bych sám chtěl.
Příznivcům hardcoru lze „Stres“ jednoznačně doporučit. Při pohledu na sestavu jsem ani neměl žádné pochybnosti, že by se nemělo v případě Protijedu jednat o další zdařilou variaci na hardcore punk. „Stres“ mě i přes všechny výtky baví a rád se k němu vracím. Je to taková příjemná jednohubka, která se díky své krátkosti jen stěží oposlouchá. Netřeba z toho dělat nic víc. První věta tohoto povídání tak platí i nadále.