Archiv štítku: Protomartyr

Redakční eintopf – listopad 2018

Paragon Impure – Sade
Nejočekávanější deska měsíce: Paragon Impure – Sade


H.:
1. Paragon Impure – Sade
2. Nachtmystium – Resilient
3. Einherjer – Norrøne spor

Onotius:
1. The Ocean – Phanerozoic I: Palaeozoic
2. Ævangelist – Matricide in the Temple of Omega
3. Cult Leader – A Patient Man

Metacyclosynchrotron:
1. Paragon Impure – Sade
2. Obliteration – Cenotaph Obscure
3. Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Cnuk:
1. Sodom – Partisan
2. Preoccupations / Protomartyr – Telemetry at Howe Bridge
3. Obliteration – Cenotaph Obscure

H.

H.:

V listopadu nečekám žádnou extázi, takže je vcelku jednoduché na prvním místě doporučit Paragon Impure. Nakonec už jen z toho důvodu, že v případě „Sade“ jde o první fošnu po třinácti letech. Víc snad k motivaci není co dodávat.

Nachtmystium spousta lidí nenávidí, protože Blake Judd je trochu dobytek, když dojde na odesílání zaplaceného merchandisu, ale hudebně mě to vždycky bavilo. Poslední roky byly trochu vachrlaté a několikeré ukončování činnosti a její následné obnovování působí, diplomaticky řečeno, nepříliš sympaticky. Snad EP „Resilient“ ukáže, že ta obnova smysl měla. Jestli ne, aspoň bude důvod k nějakému pojebu.

Z povinnosti pak samozřejmě Einherjer. Nová tvorba je oukej, i když síly té z první éry nedosahuje. Když se ale na „Norrøne spor“ podaří cca srovnat laťku „Norrøn“ a „Av oss, for oss“, tak vlastně budu spokojený. A když se Einherjer hodně vytáhnou, třeba se budu velkoryse tvářit, že přetočená verze debutu nikdy nevznikla…

Onotius

Onotius:

Zatímco koncertní listopad je opravdu nabušený, co do desek tu není příliš kousků, které bych musel zrovna bezpodmínečně slyšet. Ale dobře, trojici sestavím, koneckonců úplná bída to zase není. Třeba nové The Ocean, mistry progresivního post-metalu, si docela rád pustím. A rovnou s tím bych si měl dát i opáčko starších konceptů, protože když o tom tak přemýšlím, už strašlivě dlouho jsem je neslyšel. Na druhé místo nemohu než zmínit Ævangelist, ezotericky znějící black metal, který jistě potěší každého fandu ponurých disharmonií a sugestivní atmosféry. No a nakonec je tu ještě novinka hardcoristů Cult Leader, z jejichž desky už jsou venku dvě ukázky – a zatímco jedna zní jako klasický nářez, druhá jako by stočila kormidlo do vod post-punku. Takže jsem samozřejmě docela zvědav, v co se nakonec celá nahrávka vyvine.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Možná jsem tak v návalu emocí někdy učinil, ale nazývat debut „To Gaius (For the Delivery of Agrippina)“ (2005) belgických Paragon Impure žánrovou klasikou by bylo přehnané. Ale přesto je na jejich hudbě něco fakt zvláštního. Sice to je prakticky jen syrový, přímočarý black metal, ale s takovým fluidem, že byste při po poslechu nejraději pokousali cizí děcko v kočáru. Důvody pro poslech nového alba „Sade“ jsou nasnadě, ale trochu se obávám, zda už kouzlo není pryč.

Norské Obliteration jsem vždycky sledoval jen tak po očku a nakonec víc poslouchal spřízněné kapely, ale ukázka z novinky „Cenotaph Obscure“ mě vzala natolik, že tuhle oldschool deathovou porci musím slyšet celou. Riffy, riffy, riffy!

Za to Brity Spearhead jsem drtil už dávno, protože mi zněli jako militantnější Angelcorpse. Zvlášť s druhým albem „Decrowning the Irenarch“ (2007) jsem v době vydání strávil dost času, ale srdcovka z kapely nikdy nevyrostla, třeba i protože dosud poslední „Theomachia“ a debut jsou vysloveně nemastné neslané. Přísně pojmenovaná čtvrtá deska „Pacifism Is Cowardice“ byla v přípravě takřka sedm let, takže doufám, že Spearhead konečně zplodili magnum opus, které jsem od nich chtěl slyšet už dávno.

Paragon Impure

Cnuk

Cnuk:

Že bych kvůli nadcházejícím albům listopadu nemohl nějak dospat, úplně říct nemůžu. Vlastně mě toho v tomto měsíci ani moc neláká. Jedná se spíše o drobnosti. Tak třeba Sodom a jejich chystané EPčko „Partisan“. Kdyby nedošlo ke změnám v sestavě této legendy teutonic thrashe, asi by mě to nechalo zcela chladným, ale zpátky je Frank Blackfire, z poslední sestavy zůstal jen Tom Angelripper, a navíc hrají nezvykle ve čtyřech, takže jsem na jejich nový počin hodně zvědavý.

Dále vychází splitkový singl „Telemetry at Howe Bridge“ dvou velice zajímavých jmen současného post-punku, Preoccupations a Protomartyr. Obě obstarají jednu stranu shodně po jedné písni. Uvidíme, s čím se vytasí, osobně bych tipoval na vítěze tohoto „klání“ Protomartyr. Z klasických řadovek se pak určitě pustím do poslechu nových Obliteration. Ti vydají desku „Cenotaph Obscure“, a pokud udrží úroveň předchozích placek, půjde jistě o povedený death metal.


Protomartyr – Consolation

Protomartyr - Consolation

Země: USA
Žánr: art / post-punk
Datum vydání: 15.6.2018
Label: Domino

Tracklist:
01. Wait
02. Same Face in a Different Mirror
03. Wheel of Fortune
04. You Always Win

Hrací doba: 13:28

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Žánr post-punk zažívá v tomto desetiletí obrození. Svůj vrchol zažil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, avšak v dekádě následující upadl do zapomnění. Zpátky do povědomí se dostal začátkem nového století, a to díky revivalovým indie kapelám, které pronikly do středního proudu. Tento náhlý poprask zplodil několik hitů, ale záhy opět vyprchal. Skutečný návrat post-punku lze však vnímat nyní, v několika posledních letech. A zásluhu na tom mají i Protomartyr.

Protomartyr se dali dohromady v Detroitu roku 2008 a fungují ve stále stejné čtyřčlenné sestavě, tedy – Joe Casey (zpěv), Greg Ahee (kytara), Alex Leonard (bicí) a Scott Davidson (basa). Jen těžko je šlo minout minulý rok, kdy vydali výbornou placku „Relatives in Descent“. Už ani nevím, proč na ni nevyšla recenze, ale tak ve zkratce – je super. To už byl ale jejich čtvrtý zářez. Prvotina „No Passion All Technique“ z roku 2012 byla ještě nijak výrazným, ale dobře zahraným garažovým punkem. Vše se dostávalo do obrátek až s další „Under Color of Official Right“ a především pak s „The Agent Intellect“. Na nich se Protomartyr přeformovali do plně post-punkového tělesa, přičemž se nebojí hrát si také s artovými a noisovými vlivy. A koneckonců, zůstala jim i ta garážová drzost.

Dosavadní diskografie Protomartyr má vzestupnou tendenci. Album od alba jsou lepší a lepší, až se pomalu stali mou nejoblíbenější partičkou současného post-punku. Následovníkem posledního „Relatives in Descent“ je květnové ípko „Consolation“ a opět ukazuje, že Protomartyr jsou ve skvělé formě. Dosavadní tendence v porovnání s minulou řadovkou spíš stagnuje, či lépe řečeno, pokračuje dále na stejné úrovni, jelikož Protomartyr se nezasekli na jednom místě, posunuli se trochu jinam, laťku „Relatives in Descent“ nepřelezli, ale vyrovnali, což neznamená nic menšího než další povedený materiál z jejich dílny.

„Consolation E.P.“ nabízí čtyři skladby, z nichž na dvou hostuje Kelley Deal známá z kapely The Breeders. A není to jen takové to hostování do počtu, kdy kvákne dvě slova v refrénu. Podílela se skladatelsky na dvou písních, „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, což jsou shodou okolností dva nejlepší kusy épéčka. A bez jakéhokoliv přehánění bych také „Wheel of Fortune“ označil za vůbec nejlepší skladbu, se kterou doposavad Protomartyr přišli.

Protomartyr

První dvě písně jsou rovněž v pohodě, ale jsou tak nějak stále standardem kapely. „Wait“ jakožto otvírák začíná hodně tvrdě a dobře to doplňuje návyková kytarová vyhrávka. Trvá pouze dvě minuty, takže se tu toho nestihne moc odehrát, přesto zanechává kladný dojem. O něco delší dvojka „Same Face in a Different Mirror“ je už klidnější, rovněž povedená, ale to nejlepší má teprve přijít. Když jsem výše psal, že Protomartyr se na tomto EP posunuli zase někam jinam, měl jsem na mysli to, co vynikne právě s následující dvojicí písní.

Zatímco doposud se Protomartyr o art punk jen tak opírali, tady ho nechali naplno projevit – a vyplatilo se. „Wheel of Fortune“ má kromě nejzábavnějšího popěvku Protomartyr, „I decide who lives and who dies!“, také noisové části přesně v opačném gardu, ale vše tak skvěle graduje, že tyhle kontrasty jsou nakonec skvělou kombinací. Celá věc je patřičně temná, depresivní, v tradičně netypickém a úderném tempu, jednoduše Protomartyr v tom nejlepším balení. V podobném rozpoložení pokračuje poslední „You Always Win“, pouze s tím rozdílem, že na rozdíl od agresivní „Wheel of Fortune“ působí odevzdaně smířeným dojmem. Snad by se i vzhledem ke své atmosféře dala nazvat baladou, každopádně se jedná o zajímavé experimentální zakončení této anti-utopistické třináctiminutové jednohubky.

Z mých dosavadních slov je doufám zjevné, že „Consolation“ rozhodně doporučuji. Už teď se nemohu dočkat další řadové desky Protomartyr, protože podle všeho mají nakročeno k vytvoření vrcholného díla. Tato očekávání často zůstávají nenaplněna, ale v případě Protomartyr tomu věřím. Dokážu si představit „Consolation“ jako jakýsi předěl mezi kapitolou uzavřenou „Relatives in Descent“ a nějakou novou, tak uvidíme.


Redakční eintopf – červen 2018

Ghost – Prequelle
Nejočekávanější deska měsíce:
Ghost – Prequelle


H.:
1. Black Crucifixion – Lightless Violent Chaos
2. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum
3. Progenie terrestre pura – starCross

Zajus:
1. Zeal and Ardor – Stranger Fruit
2. Nine Inch Nails – Bad Witch
3. Mike Shinoda – Post Traumatic

Onotius:
1. Zeal and Ardor – Stranger Fruit
2. Yob – Our Raw Heart
3. Ghost – Prequelle

Metacyclosynchrotron:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Ancient Moon / Prosternatur – Secretum secretorum
3. Ghost – Prequelle

Cnuk:
1. Ghost – Prequelle
2. Protomartyr – Consolation
3. Yob – Our Raw Heart

Mythago:
1. Ben Caplan – Old Stock

H.

H.:

Tentokrát to zkusím vzít stručně…

Velkým červnovým tahákem jsou Black Crucifixion. Finská kultovka má novou fošnu po pěti letech a vzhledem k tomu, že „Coronation of King Darkness“ bylo skvělé, mám velká očekávání i k novince „Lightless Violent Chaos“.

Hodně jsem zvědav i na debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ indicko-ruského tria Jyotiṣavedāṅga se členy Tetragrammacide nebo Goatpsalm. Očekávám zlo.

Na poslední flek pak hodím italské Progenie terrestre pura, kteří si zatím vždy dokázali udržet vysokou kvalitu, tak snad ani nové EP „starCross“ nezklame.

Zajus

Zajus:

Po květnu, jenž skrýval několik špičkových hudebních lákadel, se může červen zdát z hlediska hudebního výběru měsícem poněkud slabším, ovšem i tak je z čeho vybírat. O Zeal and Ardor jsem poprvé slyšel někdy koncem loňského roku a dodnes nevím přesně, co si o jejich eklektickém satanismu myslet, ovšem kdykoli si jejich poslední album pustím, bavím se naprosto královsky. O novince vím snad jen to, že bude dvakrát delší než až příliš krátké „Devil Is Fine“, takže nezbývá než doufat, že královsky se tentokrát budu bavit dvakrát tak dlouho.

To o Nine Inch Nails nemám nejmenší pochyby. Rozhodně nepatřím mezi jejich skalní fanoušky, moc dobře však vím, že nejde o kapelu, která by desky vydávala jen do počtu. Jsem tedy zvědavý, co mají Trent Reznor a Atticus Ross na srdci. Co má na srdci Mike Shinoda, je mi celkem jasné, a způsob, jakým to prezentuje, jsem již pochválil v recenzi nedávného EP „Post Traumatic“. Stejnojmenné dlouhohrající album ukáže, zda i tentokrát bude důvod ke chvále (o čemž mám po poslechu několika opuštěných ukázek značné pochybnosti.)

Onotius

Onotius:

Čas od času se sice něco zajímavého mihne, ale zázraky nečekám. První z nahrávek, kterou jistě proženu sluchovody, bude novinka svébytné fúze soulu s black metalem – Zeal and Ardor. Minulý počin byl poměrně zajímavý, tak uvidíme, kam se posunou.

Zvědavost mi nedovolí minout ani novinku od dnes už mainstreamové mašiny Ghost. Ještě poslední deska byla solidním průsečíkem nenáročné chytlavosti a oné teatrálně okultní atmosféry, jenomže to bylo předtím, než Papa Emerita opustil zbytek sestavy a zažaloval ho za to, že je údajně okrádal o jejich díl zisku. Tak jsem zvědav, zda novinka „Prequelle“ ukáže slušný materiál, nebo jméno Ghost skončí jako bezzubá napodobenina sebe sama.

Nu a jistojistě nepohrdnu ani poctivým doom/stoner metalem v podání Yob, kteří osmého vydají nahrávku nesoucí příhodný název „Our Raw Heart“.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

K debutu Caveman Cult „Savage War Is Destiny“ se příležitostně vracím i dva roky od vydání, takže si nové EP „Supremacía Primordial“ samozřejmě nemohu nechat ujít. U jiných kapel by mě asi mrzelo, že má ípko jen jedenáct minut, ale to bordelu tohoto ražení na vymrdání palice stačí.

K Prosternatur tak vřelý vztah nechovám, ale kvality první desky jsou neoddiskutovatelné a tak jsem právem zvědavý, jak kapela v současné době zní a kam by teoreticky mohla dále směřovat. Ancient Moon neznám, ale s Prosternatur snad nebyli spárováni jen tak z prdele. Třeba mě čeká další příjemný objev.

A jelikož jsem dlouho neslyšel příjemný kytarový popík, tak po delší době očíhnu, jak si Tobiášek plní svůj dětský sen. Navíc je dobré mít v záloze pár neškodných písniček, když máte něco pustit na „společenské akci“ a tak nějak tušíte, že s Proclamation nebo Autechre asi neuspějete. Ale abych nekecal, singlovka „Rats“ se mi překvapivě dost líbila.

Ghost

Cnuk

Cnuk:

V červnu si rozhodně na málo muziky nemůžu stěžovat. Vychází hned několik zajímavých stoner/doomových kousků, z nichž nakonec vybírám jeden, a to „Our Raw Heart“ od Yob. Ti o sobě dali výrazně vědět před čtyřmi lety se studiovkou „Clearing the Path to Ascend“, ale na scéně se pohybují už mnohem déle. Věřím, že se i po letech podaří v pohodě obstojně navázat.

Dalším tipem je EP s názvem „Consolation“ od Protomartyr. Ti v současné době patří k tomu nejlepšímu z post-punku a dle singlu „Wheel of Fortune“ zdaleka neřekli poslední slovo. Dost možná si brousí nože na svůj vrchol. Tuším, že tentokrát půjde ještě o temnější dílo, než jakým byla poslední řadovka „Relatives in Descent“ z minulého roku. Opravdu se těším.

No a nakonec uvedu asi nejočekávanější desku měsíce vůbec, alespoň tedy co se rocku a metalu týče. Svůj čtvrtý opus vydávají Ghost. Dostal název „Prequelle“ a vychází hnedka prvního června. Papa Emerita třetího vystřídal Cardinal Copia a podle videa k singlu „Rats“ je to sympaťák. Píseň je to hitová, stejně jako nedávno uveřejněná „Dance Macabre“, tak uvidíme, co nabídne zbytek desky.

Mythago

Mythago:

Ještě v poslední možný den odevzdávání eintopfu jsem myslel, že to se mnou dopadne podobně, jako minulý měsíc se Cnukem. Měsíc, v němž by mě toho zajímalo méně, jsem snad ještě nezažil. Nakonec jsem si ovšem alespoň na tu jednu desku vzpomněl.

V červnu totiž vyjde novinka jednoho z mých oblíbenců, Bena Caplana. Popravdě ho sice v současnosti už ani zdaleka tolik neposlouchám, nemá pro mě prostě tu správnou atmosféru, ale přesto se na „Old Stock“ docela těším. Ničeho zajímavějšího se příští měsíc stejně s největší pravděpodobností nedočkám.

Zeal and Ardor