Archiv štítku: PRT

Portugalsko

Hexitium – The Sacrilegious Throne

Hexitium - The Sacrilegious Throne

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.7.2020
Label: Miasma of Barbarity

Hrací doba: 25:11

Odkazy:

Hexitium je další chrchel vyvrhnutý bujícím portugalským podzemím. Tenhle projekt začal flusat nahrávky v loňském roce – prozatím si připsal červencový demosnímek „The Sacrilegious Throne“ (právě o něm si nyní budeme povídat), jejž v září doplnilo splitko „Necrose Death Hunger“ s krajany Concilium, což je další místní ošklivost, v níž se angažují členové Necrobode a Summon, tedy dalších portugalských smeček.

Hexitium jsem si k recenzi vybral mimo jiné i z toho důvodu, abychom si ukázali, že portugalský underground neznamená jen skřípavý raw black metal vydávaný na značce Signal Rex / Harvest of Death. Jako nechápejte to špatně, „The Sacrilegious Throne“ je – samozřejmě – také syrové jak kurva, ale spíš než na aristokratickým elitářstvím se Hexitium zabývají neotesaným barbarským primitivismem.

To je vlastně to nejdůležitější, co „The Sacrilegious Throne“ definuje. Melodie nebo podobné pičoviny Hexitium neuznávají, na demosnímku se jede jen kruté třískání šutrem do palice ve jménu smrti a dle hesla, že v jednoduchosti tkví síla. Komplexnost nebo hlubší myšlenky platí za sprostá slova, vyznává se duté jebání do bicích, permanentní a nepříliš čitelné riffování v zahuhlaném soundu a spíš deathmetalový hluboký murmur.

Jako chápu vás, nezní to úplně lákavě. Já osobně ale „The Sacrilegious Throne“ považuji za poměrně dobrou záležitost. Ve svém zpátečnictví se jedná o docela zábavnou věc, jíž nelze upírat zlovolnou atmosféru. Vlastně jsem si to demo pustil víckrát, než bych asi měl, a přesto mě to nezačalo nudit, protože se nad tím vznáší dostatečně hustá aura zla, aby na tom těch 25 minut šlo utáhnout úplně v pohodě. Do konceptu se hodí i dvě šumivá outra, která sice nejsou tak dobrá jak drcení kostí v metalových stopách, ale ujdou a náladu „The Sacrilegious Throne“ nerozbíjejí.

Jistě, lákavost dema velkým dílem plyne z prasáckého zvuku. Obávám se, že pokud Hexitium na případné řadovce postihne klasický syndrom „zlepšování“ zvuku, přijdou o své aktuální kouzlo, protože právě ten marast je na „The Sacrilegious Throne“ nejlákavější. Ale to už samozřejmě rozebírám hypotézy, které nyní nejsou na pořadu dne. Demosnímek mi přijde povedený. Nic zásadního, ale počínání Hexitium mi je sympatické a rád si pustím i případně další námrdy.


Lycanthropic Winter Moon – Drinking Blood from the Moon’s Chalice

Lycanthropic Winter Moon - Drinking Blood from the Moon's Chalice

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal / ambient
Datum vydání: 17.7.2020
Label: Harvest of Death

Hrací doba: 24:00

Odkazy:

Lycanthropic Winter Moon patří k početné smečce rawblackmetalových hnusů z Portugalska. Jestli jste si jich už všimli, pravděpodobně se tak stalo díky loňské dlouhohrající prvotině „Nocturnal Wampyric Terror“, jejíhož vydání se ujali Harvest of Death. Já osobně jsem „Nocturnal Wampyric Terror“ slyšel spíš jen letmo, ale přišlo mi to docela solidní. Pro podobné syrové ohavnosti mám docela slabost, což výsledný dojem možná trochu zkresluje, ale tak se prostě věcí mají, tak co s tím mám do pytle dělat, že se mě tenhle druh muziky oslovuje…

Kromě první řadovky Lycanthropic Winter Moon stihli vydat ještě dvě dema „Nocturnal Wampyric Terror“ (ne náhodou se jmenuje stejně jako deska – obsahuje instrumentální verze skladeb) a „Fullmoon Sorcery“ (s raným materiálem natočeným ještě před full-length počinem). V letošním roce Portugalci navázali dalším kazetovým demosnímkem „Drinking Blood from the Moon’s Chalice“, na němž již představují nový materiál.

Bohužel musím začít zdissováním obalu dema. Lycanthropic Winter Moon svou novinku poslali do světa s dětinskou vlkodlačí malůvkou. Podobné blbosti jsem si kreslil na gymplu po sešitech, ale jít s tím na veřejnost a prdnout to na obálku seriózně míněného metalu bych si teda netroufnul. Respekt a výsměch v jednom.

Z hudebního hlediska se to nejzajímavější odehrává hned v první písni „Age of the Werewolf“. Lycanthropic Winter Moon zde předvádějí syrovou zastřenou primitivnost s barbarskou atmosférou. Nejde sice v tomhle ranku o žádný strop, ale přinejmenším rychlé pasáže jsou ok. Klávesové vsuvky mě nicméně úplně neoslovily. Druhá „Howling of the Barbarian Winter“ má taky pár slušných chvilek a klávesy mi tu dávají větší smysl, ale najdou se bohužel i nepovedené motivy. „Howling of the Barbarian Winter“ se navíc strašně rychle ohrává, protože některé riffy jsou prostě už moc tupé a ani demo sound to neskryje.

Demo uzavírá titulní „Drinking Blood from the Moon’s Chalice“, v níž Lycanthropic Winter Moon opouštějí hájemství metalu a věnují se čistému ambientu (což není nic překvapivého, stačí vzpomenout na „Frozen Carpathian Winter“„Nocturnal Wampyric Terror“). Není to úplně špatné, ale skladbě by slušelo třeba tak pět minut, nikoliv třináct. Přílišné natažení to bohužel zabíjí.

Celkově vzato mi tedy „Drinking Blood from the Moon’s Chalice“ nepřijde nijak zvlášť povedené. Metalové songy nejsou žádný zázrak a oba navíc obsahují i hodně slabé chvilky. Ambient je zbytečně a nesoudně roztahaný. Obal se mi zdá hrozný. Jedná se tedy o rozpačitou nahrávku a oproti tomu, co si pamatuju z „Nocturnal Wampyric Terror“, jde o výrazný pokles.


Ventr – Numinous Negativity

Ventr - Numinous Negativity

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.10.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. Omnipresent Abominations
02. Our Altar of Murderous Fanaticism
03. Numinous Negativity
04. A Dagger to Worship

Hrací doba: 24:53

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Portugalský black metal a Signal Rex v kolonce vydavatele – to je poslední dobou fest lákavá a osvědčená kombinace, jíž se většinou vyplatí věnovat pozornost. Bohužel se mi ovšem začíná zdát, že v posledních měsících Signal Rex vydají prakticky cokoliv, co zní trochu syrově a pochází to z Portugalska, což s sebou nutně přináší i průměrnější počiny. Obzvlášť když jde tenhle stát ve sféře black metalu dost nahoru a podzemní smečky se tu rojí jako houby po dešti. Přesto si myslím, že nelze popírat, že tahle firma se svým štemplem pustila do světa i zkurveně dobré nahrávky a pořád občas vyhrábne něco dost zajímavého.

Motivace k poslechu Ventr respektive jejich debutového minialba „Numinous Negativity“ je snad tedy zřejmá. Samotný výsledek pak podle mého názoru vůbec není špatný, takže jestli máte tuhle sortu skupin rádi, dovolím si tvrdit, že poslechem Ventr nic nezkazíte. Nedoufejte ale nic, co by vás mělo posadit na prdel.

Nehodlám tvrdit, že „Numinous Negativity“ patří někam na špici portugalského raw black metalu, protože tak to rozhodně není. O solidní počin se však myslím jedná. Ventr se soustředí především na obligátní tremolo, na jehož takřka konstantním používání jsou skladby postavené. Už jen z toho vyplývá, že byste od těchto Portugalců neměli čekat nic dosud neslyšeného nebo originálního. Ventr se drží zajetých žánrových postupů, ale chápou se jich důstojně. Proč ne. Dobře udělaná poctivá žánrovka, která ctí zavedená pravidla, může taky udělat radost, mnohdy dokonce větší než na sílu hnaná snaha o něco novátorského.

Tím spíš se mi ale zdá dost paradoxní, kolik času jsem potřeboval na to, aby se mi „Numinous Negativity“ zalíbilo. Nějakou dobu jsem totiž v prvotině Ventr slyšel jen vlažný průměr a pořád jsem se do minialba nedokázal dostat. Nebo ještě lépe řečeno – z nějakého důvodu jsem se na „Numinous Negativity“ prostě nezvládnul soustředit, takže EP vždycky jen tak bezbolestně prohučelo kolem, aniž by mě jeho obsah jakkoliv výrazněji zaujal. Uznávám ovšem, že problém se nejspíš nacházel celou dobu na mém přijímači; dokonce tuto možnost považuji za tu pravděpodobnější.

Nechci, aby to vyznělo tím způsobem, že jsem „Numinous Negativity“ poslouchal, dokud jsem si na něj prostě nezvyknul a nezačalo se mi to takzvaně líbit, abych nemusel vypičovat vydání od labelu, jehož práce je mi obecně vzato sympatická. Takhle to určitě není, protože nemám potřebu fungovat takovým alibistickým způsobem. I kdyby album vydával Satan osobně, tak jej klidně zprcám, pokud se mi to nelíbí. V případě „Numinous Negativity“ jsem měl nicméně stále pocit, že nahrávku pořád neznám dostatečně na to, abych už o ní mohl psát. Toť vše.

Jasně, ani po téhle anabázi vás tu nebudu přesvědčovat o tom, že „Numinous Negativity“ je nějaká šleha. Jde o „jenom“ dobře udělaný standard, který dokáže dobře posloužit těm, kdo ještě nemají dost syrového portugalského black metalu. Chápu, že tahle zformulované to nezní stoprocentně lákavě, ale ne všechno je genialita a i dobře udělaný standard může mít svoje kouzlo, což Ventr podle mě splňují. Pro fanatiky tedy určitě ok ípko.


Wampirvs Sinistrvs – Blood of the Vampyre

Wampirvs Sinistrvs - Blood of the Vampyre

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 28.8.2020
Label: Harvest of Death

Hrací doba: 21:04

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Lo-fi a raw black metal mám dost rád, ale v tomhle subžánru platí jedno zlaté pravidlo: jakmile má název cokoliv společného s vampýry (anebo ještě lépe s wampýry), tak se tomu kurva vyhni. Tyhle věci typicky bývají takové mrdky, že se to většinou nezakryje ani ten garážový sound.

Podobná pravidla člověk nicméně musí občas neuposlechnout, a to ze dvou důvodů: a) aby se utvrdil, že daný předpoklad stále platí; b) protože výjimky potvrzují pravidla, takže tu a tam se něco slušnějšího najde. V poslední jsem se rozhodl tohle anti-wampyric pravidlo porušit hned dvakrát. Tím prvním případem budiž Wampirvs Sinistrvs.

Wampirvs Sinistrvs je nová smečka, která náleží do vlny portugalského raw black metalu. Její náležitost k téhle sortě kapel ostatně stvrzuje také label Harvest of Death / Signal Rex v pozadí, pod jehož křídly vyšlo debutové miníčko „Blood of the Vampyre“.

Materiál čítá lehce přes dvacet minut rozdělených do čtyř stop. Ta nejdelší, „With the Blood of the Ancients“, přichází hned na začátek a vlastně se jedná o asi nejslabší kus nahrávky. Nejobyčejnější riffy, melodická pasáž by bez lo-fi zvuku zněla docela teple a celkově toho toho song nenabízí dost na to, aby si obhájil téměř osm minut hrací doby.

Následující trojice už je na tom naštěstí o něco lépe. „Cadaveric Winter“, „Nevoeiro“„Rotten Coffin“ nabídnou lepší riffy, koncentrovanější atmosféru a v některých případech dokonce i intenzivnější přednes, který k tomu docela sedne. Asi nejlépe se vyvedla „Nevoeiro“, ale i ty další dva tracky se mi zdají v pohodě a vlastně lepší, než bych čekal od skupiny, jež se jmenuje takhle debilně, a ještě to navrch dodělává retardovaným používáním v namísto u. V názvech songů zaslaného proma se ještě používá vv namísto w, ale to už budu dělat, že jsem neviděl.

„Blood of the Vampyre“ určitě není žádná pecka, ale jde o rozumnější záležitost, než jsem dopředu doufal. V rámci portugalského raw black metalu nepochybně najdete zásadně kvalitnější věci, takže sváteční posluchači by měli hledat jinde, ale fanatikům debut Wampirvs Sinistrvs na malou chvíli postačí. První skladba sice předvádí čistokrevný průměr, ale zbylé tři jsou ok a přinejmenším neurazí.


Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Onirik - The Fire Cult Beyond Eternity

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.9.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Cult Beyond Eternity
02. Trapped in Flesh, Blood and Dirt
03. Assigned to the Inexorable Flames
04. Melodies of Reflection and Praise
05. Granted the Vision, Molded into Stone
06. Murmurs of the Aging Vessel
07. Apathy of Might

Hrací doba: 45:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Poslední dobou jsem recenzoval nahrávky tak trochu z povinnosti, abych se třeba pocvičil ve slovotepectví nebo upozornil na pár solidních nahrávek, které by někomu za pozornost mohly stát, ale už to bude delší dobu, kdy jsem recenzoval vskutku nesvatou povinnost motivován ryzím nadšením.

Mozek Onirik, Gonius Rex, je na scéně aktivní už od poloviny devadesátých let, nicméně předmětná kapela existuje od roku 2002 a „The Fire Cult Beyond Eternity“ je v pořadí pátou deskou. Když jsem si letmo pustil první alba, dostalo se mi obyčejného blackového bzučáku, kde šlo tušit klíčící smysl pro ponurou melodiku, ale dopodrobna je už studovat asi nebudu. Pravý potenciál v Goniovi začal nejspíš zrát až s dlouhou nahrávkou bočního projektu Qui Incenditur – „Doctrines of the Six Regions“ (2013), kterou sice hrozně dojebává bicí automat, ale kytarově se jedná o techničtější a smělejší záležitost. Každopádně za poslech doopravdy stojí až album Onirik pojmenované „Casket Dream Veneration“. To vyšlo v roce 2015 a pokud jste ho neslyšeli, zkuste si prohnat hlavou například „Disputant by Enlightenment“, což je podle mého názoru song jak hovado, jenž vás zároveň připraví na jisté aspekty Onirik, které nezasvěcený posluchač musí prvně strávit. Myslím tím zejména Goniovu snahu o sborový zpěv.

Proč tedy „The Fire Cult Beyond Eternity“ považuji za výjimečnou nahrávku hodnou vaší pozornosti? Nadprůměrné a svébytné „Casket Dream Veneration“ bylo hudebně překonáno a Gonius Rex za pomoci SemjazyThy Darkened Shade a Acrimonious konečně stvořil pořádnou blackmetalovou produkci. Oldschoolově špinavou a zároveň perfektně čitelnou, navíc s živými bicími, které nahrál Dirge RepGehenna, The Konsortium a dalších 150 více či méně kultovních kapel. Goniovy popěvky jsou také vhodně zefektovány a zapuštěny do mixu, tudíž si nemyslím, že by někoho ono AaAaAaAa mohlo nyní odradit. A v neposlední řadě jsou propracované komplexní melodie dále rozkládány a šperkovány vynikajícími basovými linkami.

Onirik jsou tedy i popáté pevně zakořeněni v blackmetalové tradici, avšak čím je stará škola tak výjimečná? Pomineme-li památné riffy a různé magické aspekty, tak například tím, že každé stylotvorné album, ať už od Darkthrone, Emperor, Mayhem, Thorns nebo Ved Buens Ende, je nezaměnitelné. Vliv uvedených kapel je tady určitě patrný a progresivní přístup k tradici by šel v jistých ohledech přirovnat k současnějším inovátorům jako Abigor, Deathspell Omega, Negative Plane nebo Nightbringer, jenže jedna věc stále platí: Onirik zní jako Onirik, tečka.

Celkově bych tu ocenil více dravosti na úkor tesklivosti, některé pasáže mi dosud nejdou úplně pod fousy, ale pustit si „The Fire Cult Beyond Eternity“ hezky na sluchátkách od začátku do konce a prostě jen poslouchat je velká radost. Silné motivy nacházím v každé skladbě a takové „Cult Beyond Eternity“, „Assigned to the Inexorable Flames“, „Apathy of Might“ a zejména „Murmurs of the Aging Vessel“ jsou prostě hymny jak cyp. Když píšu tento odstavec, pomalu se blížím asi k dvacátému kompletnímu poslechu desky (promo mám cca od začátku srpna), stále mě kurevsky baví a určitě nemám pocit, že bych ji znal doopravdy zevrubně.

„The Fire Cult Beyond Eternity“ patří bez debat mezi nejzajímavější letošní, ryze Blackmetalové nahrávky. Odsoudit tohle album jako obyčejnou záležitost nebo náhodně poskládanou pidlikačku může dle mého názoru jen vůl, co ho poslouchal prdelí nebo má už v z vyprázdněných průměrností zmrzačený vkus. Samozřejmě ale platí, že skutečná ďáblova hudba není pro každého.


Ancient Burial – Beyond the Watchtowers

Ancient Burial - Beyond the Watchtowers

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 1.5.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. Intro + Nighthunt
02. Wolferian Woods of Belial
03. Into the Land of Death
04. Ritualistic Trinity of Evil
05. Dark Path Disciples
06. Hunger for Desecration
07. Eclipse de almas

Hrací doba: 37:53

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Portugalsko v posledních letech chrlí do světa hromadu ohromně zajímavých ortodoxních smeček praktikujících raw black metal vysokých kvalit. Ať už se jedná o blasfemické zpátečnictví nebo víc elitářský přístup, v němž se prostřednictvím primitivních vyjadřovacích prostředků a zahuhlaného soundu tvoří mysteriózní atmosféra, má to svoje kouzlo a v obou přístupech lze nalézt věci, které stojí za slyšení.

Jak už jste asi pochopili, Ancient Burial jsou další takovou smečkou. Trio nedávno pustilo do světa svou první dlouhohrající a zároveň první nahrávku vůbec s názvem „Beyond the Watchtowers“. Jejího vydání se ujal label Signal Rex, v jehož stáji může člověk najít spoustu syrového black metalu z Portugalska, tudíž z tohoto ohledu se Ancient Burial dostali do vybrané společnosti. Na druhé straně to ale znamená také tvrdší konkurenci a o to křiklavější mohou být rozdíly mezi případnou nekvalitou nové formace a úrovní již osvědčených stájových kolegů.

Řekněme, že vás pro dnešek nehodlám moc napínat, takže vám rovnou povím, jak se věci mají. Srovnání s tím nejlepší, co Portugalsko dalo sub-scéně raw black metalu, se Ancient Burial bohužel nemohou srovnávat. „Beyond the Watchtowers“ není špatná deska a rozhodně nelze tvrdit, že by se snad nedala poslouchat. Osobně si třeba myslím, že debut Ancient Burial vykazuje o poznání vyšší kvality než třeba muzika nedávno recenzovaných Armnatt vydávajících rovněž na Signal Rex. V porovnání s tím výraznějším z místní provenience nicméně „Beyond the Watchtowers“ bledne. Níž se pokusím vysvětlit důvody, které mě k takovému prohlášení vedou…

V úvodním odstavci recenze jsem hovořil o dvou typických přístupech, jimž se blackmetalové smečky z Portugalska věnují. Ancient Burial stojí někde tak na půli cesty mezi nimi. Animálnost a primitivnost sice na „Beyond the Watchtowers“ nedosahuje tak regresivní úrovně jako třeba u Vetala nebo u zmiňovaného projektu Armnatt, ale dodržování žánrových standardů a pohrdání invencí na desce nepochybně slyšet je.

Zároveň ale nelze přeslechnout, že se Ancient Burial nesnaží jen o triviální vzývání pekelných mocností a občas jim z toho vylézá i zlovolná náladotvornost. Sice není nijak zásadně koncentrovaná a strhující, ale pořád se jí najde dost na to, aby „Beyond the Watchtowers“ nebylo vyloženě nudné nebo úplně nezajímavé. Nejcitelněji se tohle zahušťování atmosféry projevuje v závěru desky prostřednictvím skladeb „Hunger for Desecration“ a „Eclipse de almas“, ale v menší míře se dá slyšet i jinde, například v „Ritualistic Trinity of Evil“.

Ancient Burial

Rovněž musím zmínit, že albu prospěl časový odstup a vyšší počet poslechů. Zpočátku na mě „Beyond the Watchtowers“ působilo sice poslouchatelně, leč hodně nezajímavě, po první pokusu jsem vlastně nenacházel moc motivace se debutem Ancient Burial hlouběji zabývat, a kdybych neměl v plánu sepsat recenzi, nejspíš bych to neudělal. Postupně však deska trochu povyrostla a něco málo jsem si v ní našel. Nakonec tedy pozitivní dojmy mírně převažují…

…což ale neznamená, že bychom se tu bavili o nějakém majstrštyku nebo že by Ancient Burial neměli na čem pracovat. Prostoru pro zlepšení je tam pořád hodně, protože se najde i dost obyčejných pasáží bez charismatu. Ve finále by tedy „Beyond the Watchtowers“ mělo zajímat spíš fanatiky, kteří holdují portugalskému raw black metalu ve velké míře. Sváteční posluchači mohou klidně vynechat a věnovat svou pozornost jen zásadním jménům.


Irae – Lurking in the Depths

Irae - Lurking in the Depths

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 26.6.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. Nightshade
02. Black Metal Violador
03. Ratazanas
04. A Blaze in the Mist
05. Between Ruins
06. Encurralado
07. Calor, fome e doenças
08. Carved in Pit Stones

Hrací doba: 43:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Jednočlenný portugalský projekt Irae je součásti uskupení Black Circle shromažďující kapely drhnoucí black metal těch nejprimitivnějších skladatelských kvalit a nejhoršího nahrávacího standardu. Vedle Irae zastřešuje černý kruh hudební humusy jako Vetala nebo Mons Veneris. Vulturius se dosud prostřednictvím Irae oddával obdobně ohyzdným aspektům. Obsah tvořilo zejména kolovrátkové tremolo zastřené šumem ohrané kazetové pásky – takový ten tradiční, neurážející a svým způsobem působivý následovník „Transilvanian Hunger“.

„Lurking in the Depths“ značí posun a od mustru zlehka ustupuje. Zvuk je o poznání čistší, lépe vynikají riffy, bicí, pořád odjebané na hulváta, jdou číst taky o dost lépe. Deska navíc nabízí širší skladatelskou variabilitu bez většího náznaku progrese – pořád jde o primitivní a atmosférický hnus, který teď ovšem zabředává do oldschoolových, kapelou nepříliš probádaných vod. Rawblackmetalové jádro navíc občas protne i nějaký ten upozaděný synťák. Irae zkrátka působí na „Lurking in the Depths“ profesionálněji. Tento dojem podporují i fotky v bookletu a cover art – namísto na desetkrát přexeroxovaných koláží dostáváme impozantní snímky typicky pózujícího Vulturiuse uprostřed mlhavé lesní scenérie. Patřičnou (ne)kvalitu si zachovává pouze vokál, který zní jako níže posazený Wrest na raných nahrávkách Leviathan.

Skromná snaha o větší variabilitu ale novince příliš nepomáhá. Jde poznat, že Vulturius v nových sférách není silný tak jako v klasičtějších polohách. Lze to ostatně slyšet hned na začátku desky – první dvě skladby více budují na pomalejších tempech a nenabízí téměř žádný solidní riff. Třetí „Ratazanas“ je o parník lepší – po ucházející úvodní variaci na Hellhammer totiž Irae tasí první svižný moment, který se otírá o evokativnější momenty z minulých desek.

Následující „A Blaze in the Mist“ více upouští od pomalejších poloh. Irae zde poprvé naplno operuje se zaběhlými aspekty a jde znát, že ví, co dělá. Riffy doprovázejí specifické echo, které hudbě přidává na poměrně neobvyklé atmosféře. Chladný tón stojí dost dobře v kontrastu s kvalitnějším zvukem. Celek působí nepříjemně, ale poslouchatelně. Stejnou kvalitou na track navazuje i následující „Between Ruins“, kterou odpaluje nejpovedenější riff z celé desky. Zbytek nahrávky se ale bohužel kvalitativně opět stáčí k úrovni, kterou měla na úplném začátku.

„Lurking in the Depths“ se může pyšnit poměrně neotřelým zvukem a poutavou atmosférou. Materiál však sráží nekonzistentní songwriting – pár riffů snadno uvízne v paměti a posluchače přenese do sépiových scenérií podobných těm na obalu. Mezi těmito momenty je však poměrně dost vaty a čekání na ně za to úplně nestojí. Deska tak předestírá ambiciózní směr, jenž však potřebuje být ukotven pomocí větší míry nápadů.


Armnatt – Dense Fog

Armnatt - Dense Fog

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 1.5.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. The Flame of Purification
02. Dense Fog
03. Black Devotion
04. Circumscribing the Circle
05. Eternal Night
06. As the Dark Moon Rises
07. Vultfigures
08. Obscure
09. In the Catacombs
10. Echoes From a Distant Past

Hrací doba: 26:08

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Ztrouchnivělý a zaprášený raw black metal chlemtající inspiraci z pravěké studnice žánru je v posledních letech na vzestupu. Těch kapel a projektů lze najít mraky a mnohé z nich se chápou dávno představených postupů s obdivuhodnou vervou a nasazením, díky nimž jejich přístup dává smysl, ačkoliv na první poslech a pro necvičené ucho to může vypadat jen jako další revival něčeho, co kdysi bylo a co už dávno odvál čas.

Portugalští Armnatt nepochybně patří k formacím, které uctívají blackmetalovou primitivnost a stavějí na primordiálním soundu. Tady se ani nikdo nesnaží předstírat, že by snad mělo jít o umění, neboť důraz je kladen výhradně na barbarství, nespoutanost a pudy.

Hudební směřování plně ilustruje také vizuální stránka Armnatt. Slovo nepsané švabachem nepřipadá v úvahu. Obaly nepotřebují víc než dvě barvy – černou a bílou. Ne odstíny šedé, opravdu jen dvě barvy v nejzákladnější možné barevné hloubce 1 BPP. Kdo používá víc než dvě barvy, je pozér.

Vlastní muzika a její provedení tomu všemu samozřejmě do puntíku odpovídá. Sice máme opět co do činění s raw black metalem z Portugalska, ale podání Armnatt se nedá úplně srovnávat se syrovou aristokracií formací jako Black Cilice, Voëmmr nebo Candelabrum. Tohle má mnohem blíž k hrubému a primitivní rouhání smeček jako Vetala. Na rozdíl ale právě od Vetala nezní Armnatt tak zkurveně humpolácky, až to skoro vypadá jako trolling. Jakkoliv je produkce syrová až do pekla, bicí nepřipomínají mlácení do hrnců v kuchyni a kytara se pořád může chlubit docela metalovým zvukem.

Taktéž dramaturgie desek je přesně taková, jakou byste dle doposud řečeného nejspíš očekávali. Nahrávky jsou krátké, jen něco okolo dvaceti pěti minut, a skladby taktéž – většina se jich vleze do rozmezí tří až čtyř minut. Namlátit to bez žádného sraní, zajebat nějakou tu nesvatost a odejít do piče. Recept jednoduchý jak hřešení v bordelu. Vzhledem k nastavenému pojetí černého kovu nicméně zcela dostačující.

Grafiku i dramaturgii obě dosavadní desky sdílejí, tudíž by se mohlo zdát, že letošní novinka „Dense Fog“ nepřináší žádný posun v porovnání s debutem „Darkness Times“ z roku 2014. Opak je však pravdou. Obě alba znějí trochu jinak. Průměrný metalový posluchač by nejspíš považoval už „Dense Fog“ za neposlouchatelný bordel, ale věřím, že průměrní posluchači sem moc nechodí (samozřejmě nic proti nim, ale o jejich sortě kapel zde typicky nepíšeme), takže se mnou jistě budete souhlasit, že „Darkness Times“ bylo mnohem syrovější. „Dense Fog“ nesporně přišlo s určitým „vylepšením“ zvuku, ale naštěstí se to odehrálo stále v rámci raw-BM produkcem, jak to máme rádi.

Armnatt

Také v hudební rovině lze cítit posun. „Dense Fog“ zná vesměs dvě základní polohy. Tou první je nepříčetné sypání a tou druhou zase překvapivě chytlavá tupá dupačka. První jmenovaný stav převažuje, tudíž dám konkrétnější příklady jen k té druhé tváři. Tu reprezentují hlavně songy „Circumscribing the Circle“ a „In the Catacombs“, které mají jeden prakticky stejný riff. Obě mi jen tak mimochodem docela připomínají „Hřbitov“ od Root. Díky soundu a občas fakt primitivním rytmům / riffům má každopádně „Dense Fog“ oproti „Darkness Times“ trochu punkový nádech.

Představené polohy občas pročísne nějaký pomalejší pasáž, viz třeba v „Obscure“, ale těch už není mnoho. Za naprosté zbytečnosti pak považuju stopy „The Flame of Purification“, „As the Dark Moon Rises“ a „Echoes from the Distant Past“, hlavně ty druhé dvě mi připadají snad jako vtip. Naštěstí mají všechny tři dohromady cca dvě a půl minuty.

„Dense Fog“ rozhodně nepatří k albům, která by se mohla chlubit nějakými zásadními kvalitami nebo snad uměleckou hodnotou. Což jsou věci, jež lze nalézt i v raw black metalu. Očekávat něco takového od Armnatt by ovšem bylo bláhové. Neměli byste od toho chtít víc než prachobyčejnou primitivní nesvatost. Jako taková na pár poslechů obstojí bez problémů, ačkoliv není ničím zvláštní nebo zajímavá. Je ale evidentní, že víc než těch pár poslechů si „Dense Fog“ nezaslouží. Všehovšudy tu totiž celou dobu mluvíme spíš o průměrném počinu.


Black Cilice – Transfixion of Spirits

Black Cilice - Transfixion of Spirits

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Darkness and Fog
02. Maze of Spirits
03. Outerbody Incarnation
04. Revelations

Hrací doba: 36:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Portugalský raw black metal je na vzestupu a Black Cilice patří k jeho čelním představitelům. Nemůžu sice tvrdit, že bych měl z tvorby tohohle projektu pečlivě naposlouchané úplně všechno do posledního demosnímku a posledního splitka, ale řadové desky mám myslím docela rozumně najeté, což mi stačí k tomu, abych Black Cilice řadil ke svým oblíbencům. Doposud mě ani jedno album téhle jihoevropské syrovosti nezklamalo, tudíž nebylo co řešit a na pátou velkou fošnu „Transfixion of Spirits“ jsem se těšil jak panic na první šukačku.

O tom, že se z Black Cilice stává docela pojem, svědčí i zběsilá rychlost, s jakou se prodávají vinyly „Transfixion of Spirits“. První pressing v černé barvě zmizel během jediné hodiny a druhý na bílém asfaltu se v e-shopu Iron Bonehead neohřál o moc déle. Nicméně skutečnost, že druhý se na shopu objevil ihned po vyprodání prvního a třetí se objevil ihned po vyprodání druhého, jasně svědčí o tom, že to stejně všechno nechali vylisovat najednou a jen se tu ždímá sběratelská vášeň.

Pojďme nicméně k samotné nahrávce. Nejprve bych si dovolil pohovořit o zvukové stránce, protože právě v tomto ohledu je vývoj Black Cilice nejpatrnější. Od dob debutové řadovky „A Corpse, A Temple“ (2011) se sound kapely výrazně posunul. Prvotina svého času nabízela hrubozrnný binec, který se blížil skoro až k noisu, jaký to byl kanál. Následující dvě desky „Summoning the Night“ (2013) a „Mysteries“ (2015) rovněž sázely na velice syrové mrazivé pojetí.

Již na předešlém počinu „Banished from Time“ byl nicméně cítit odklon od ortodoxní syrovosti a příklon k atmosféricky zastřenému zvuku. „Transfixion of Spirits“ tento směr dotahuje ještě o kousek dále, a přestože se z hlediska metalového mainstreamu stále jedná o kurevskou špinavost, jakou průměrný posluchač neskousne, v rámci diskografie Black Cilice se jedná o doposud nejčitelnější nahrávku. Předpokládám nicméně, že příznivci katalogu Nuclear Blast k nám moc často nechodí, takže si dovolím prohlásit, že pokud jste „Transfixion of Spirits“ ještě neslyšeli, možná budete s prvním puštěním překvapeni, že novinka zní vlastně docela (a relativně) stravitelně. Přinejmenším já jsem překvapený byl.

Tohle ladění dává ještě víc na odiv jednu složku hudby, již si pozorný posluchač mohl povšimnout už dříve, a to i na nahrávkách, kdy si ještě Černé cilicium rochnilo ve zvukovém marastu: Melodie není sprosté slovo, ani hereze vůči pravověrným pořádkům, a i v raw black metalu má svoje místo. Kytarových vyhrávek je na „Transfixion of Spirits“ hodně a výrazně přispívají k atmosféře alba, jako se tomu děje kupříkladu v „Revelations“. Když si ale vezmete „Maze of Spirits“, tak to už je v jisté míře regulérně melodická píseň, jejíž všeobecná extrémnost a nepřístupnost plyne víc z ušpiněného zvuku, chladných monotónních bicích a nelidského ryku. „Outerbody Incarnation“ je na tom podobně.

Black Cilice

To všechno mělo za následek, že jsem „Transfixion of Spirits“ zpočátku považoval trochu za zklamání, protože větší hnus a špína mi vyhovují víc, a skoro jsem si už začínal říkat, jestli i pro Black Cilice nenastal čas, abych jejich nahrávky přestal vyhlížet s nadšením, jako se to stalo už u mnohých jiných skupin. Všeobecný trend postupného „zlepšování“ zvuku totiž neminul ani tuhle portugalskou smečku a zrovna v jejím případě se nejedná o úplně žádoucí jev. Postupně jsem si ale na „Transfixion of Spirits“ přivykl a myslím si, že v jádru se pořád jedná o solidní nahrávku. Přinejmenším „Darkness and Fog“ a „Revelations“ jsou fakt dobré kusy a „Maze of Spirits“„Outerbody Incarnation“ také nepatří k songům, které by urážely můj jemnocit.

Bylo by tedy příkré a tmářské zapírat kvality „Transfixion of Spirits“ a tvrdit, že to album je na piču, protože rozhodně není. Kdo ovšem hledá skutečný akustický jed, toho bezesporu víc uspokojí první tři alba. Kdo chce podobně laděný raw-atmo přístup, pak minulé „Banished from Time“ se mi zdálo působivější. Celkově tedy asi nejméně sugestivní deska Black Cilice. Plus doufám, že zmiňovaný trend zpřístupňování zvuku (byť hodně relativní) nebude do budoucna pokračovat, protože „Transfixion of Spirits“ je tak strop, co jsem ochoten u raw smečky tolerovat.


Voëmmr – O ovnh intot adr mordrb

Voemmr - O ovnh intot adr mordrb

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 20.4.2019
Label: Harvest of Death

Tracklist:
01. Coecr od doemrz (Part II)
02. Dorbd divn
03. Vin ad mordrb
04. Del ed ovtmn
05. Profvndr
06. Carpatr tzaeb

Hrací doba: 43:48

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

V black metalu není výjimečné, že se několik interpretů srocuje do širšího seskupení formací, které spolu mnohé sdílejí. Většinou lze nalézt podobnost hudební, místní, leckdy mezi sebou sdílejí členy a asi můžeme docela bezpečně prohlásit, že zde panuje i jisté vzájemné porozumění po stránce myšlenkové.

Nejznámějším takovým seskupením bude nepochybně parta lidí, která se začátkem devadesátých let scházela ve sklepě hudebního obchodu Helvete, jejž vlastnil Euronymous, protože právě zde se psala jedna z nejvýraznějších kapitol blackmetalového žánru. Opomenout ale jistě nelze ani francouzské Les légions noires. Jistý věhlas má v současné době také Black Twilight Circle v čele s formacemi jako Volahn, Arizmenda či Blue Hummingbird on the Left. Podobný okruh bychom mohli vidět i v provázané islandské mini-scéně okolo skupin jako Misþyrming nebo Naðra, ačkoli tito se navenek jakožto ucelená entita neprezentují.

Podobné koalice můžeme nalézt i v Portugalsku, odkud v posledních letech proudí silná raw-blackmetalová vlna. V Black Circle najdeme spřízněné smečky Vetala, Mons veneris, Irae, Decrepitude a Rainha cólera. Do „konkurenčního“ Aldebaran Circle pak patří Ordem satânica, Trono além morte, Occelensbrigg, Mallitiae, Degredo, Espírito Aldebaran, Nox insultum a Voëmmr, přičemž jsou to ti posledně jmenovaní, jimž se dnes budeme věnovat podrobněji.

Projekt Voëmmr v minulosti vydal řadovku „Nox maledictus“, jedno demo a splitko s americkou formací Sanguine Relic. Letošní „O ovnh intot adr mordrb“ je tedy druhým dlouhohrajícím počinem a o jeho vydání se dle očekávání postarali Harvest of Death, pod jejichž křídly kapely z Aldebaran Circle vycházejí dost běžně, tudíž lze předpokládat, že určitá provázanost zde bude i tímhle směrem.

Hudební a zvukový rámec „O ovnh intot adr mordrb“ vám je asi dopředu jasný. Však co byste chtěli analyzovat na raw black metalu, hm? Někoho to může překvapit, ale něco se přece jenom najde. Stačí kupříkladu srovnat s letos recenzovaným chlívkem Vetala a ten obrovský rozdíl uslyšíte okamžitě, přestože obě kapely drhnou syrový portugalský black metal. Produkce Voëmmr není punkový kanál, kde bicí znějí jak třískání do hrnců, zdejší podání raw black metalu je vznešenější, víc elitářské a jednoznačně zaměřené na atmosféru.

Tomu odpovídá sound, jenž oné kýžené syrovosti dosahuje pomocí zastřenosti a mlhavosti, jako kdyby všechny nástroje hrály jakoby „pod dekou“. Velkou měrou k vyznění „O ovnh intot adr mordrb“ přispívají také klávesy, které sice nikdy nepřevezmou hlavní slovo, ale jemná ambientní linka v pozadí dokresluje náladu mnohem větší část hrací doby, než by se na první letmý poslech mohlo zdát. Ani kompozičně byste od „O ovnh intot adr mordrb“ neměli očekávat vyloženou neurvalost, zběsilost či snad primitivismus. Čistě skladatelsky jsou písně vlastně relativně čitelné, což ale nechává prostor pro vytvoření silných a zapamatovatelných momentů. A ty tu jsou, ne že ne.

Mohlo by se tedy zdát, že nejextrémnějšími prvky „O ovnh intot adr mordrb“ jsou vřískavý vokál a zahuhlaný sound, přičemž minimálně ten druhý ještě není dotažen do nejvyššího extrému, jaký lze na slyšitelné části zvukového spektra vyloudit. Není to ale špatně. Ze všeho nejdůležitější je, zdali nahrávka dokáže zapůsobit a vyvolat nějaké pocity, a v tomto ohledu „O ovnh intot adr mordrb“ nestrádá, protože sugestivnost tomuto počinu nepochybně nechybí. Není tedy třeba prahnout po extrému pro extrém, k tomu ostatně můžete nalézt ještě vhodnější žánry než zrovna black metal. Ale to nic nemění na skutečnosti, že druhá řadovka Voëmmr je vysoce povedená záležitost, již by si neměli nechat ujít příznivci atmosférického raw black metalu.