Archiv štítku: PRT

Portugalsko

Black Cilice – Banished from Time

Black Cilice - Banished from Time

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Timeless Spectre
02. On the Verge of Madness
03. Possessed by Night Spirits
04. Channeling Forgotten Energies
05. Boiling Corpses

Hrací doba: 37:04

Odkazy:

Přednedávnem jsme si zde v minirecenzích představili minialbum „Nocturnal Mysticism“ od Black Cilice, což byl první výskyt tohoto portugalského projektu na našich stránkách. Jestli si na článek pamatujete (případně si jej nalistujete), pak víte, že EP bylo hodnoceno jako ultra syrový black metal vysokých kvalit. Věřte ale tomu, že „Nocturnal Mysticism“ bylo i navzdory své úrovni pouhým nástřelem, protože na to stěžejní se podíváme až nyní – jde o novou dlouhohrající desku „Banished from Time“.

Vysypávat hned zkraje recenze lavinu superlativů a popustit hned na začátek stavidla nadšení většinou nepůsobí příliš důvěryhodně a nevzbuzuje dojem uvážlivosti. A to je to poslední, čeho bych chtěl zrovna u alba jako „Banished from Time“ dosáhnout, tudíž jen předešlu, že i na tuhle pasáž v recenzi dojde, a radši budu nejprve pokračovat ve střídmějším duchu.

Tím mám samozřejmě na mysli sdělení, co byste měli od Black Cilice očekávat za muziku. Ačkoliv pokud jste četli výše jmenovanou recenzi (neřkuli pokud skupinu již dávno znáte), už byste to měli vědět. Vlastně ani to ne, stačilo vám přečíst jen první odstavec, poněvadž od prosincového „Nocturnal Mysticism“ se samozřejmě žádné stylové kotrmelce neudály, takže Black Cilice je stále synonymem pro mrazivý primitivní black metal. A tentokrát je to myšleno naprosto doslovně, jelikož produkce je skutečně „raw“ až na kost, dynamický rozsah nahrávky na nule (!), zvuk zahuhlaný jak z nejzatuchlejších kanálů, k tomu zefektovaný vřískot schovaný za nepřetržitou nečitelnou nástrojovou palbou.

Mnohým z vás tohle jistě nezní vůbec vábně. Je tu však jedno velké ALE. Jistě jste sami slyšeli tu průpovídku, že v black metalu nakonec na kvalitním zvuku a hráčské ekvilibristice nezáleží – Black Cilice je přesně ten případ, který to potvrzuje. „Banished from Time“ totiž veškeré formální nedostatky dohání zkurveně hustou porcí atmosféry, v níž to vře primordiální agresí a primitivními pudy. Samozřejmě, že nejde o desku znějící současně, naopak se obrací za ranou érou druhé vlny black metalu, tudíž působí spíš jako takový hudební atavismus, ale koho to sere?! Důležité totiž není následování trendů a takzvaně moderní sound, stěžejní je feeling. Onen pověstný abstraktní pocit, jejž nelze dost dobře vystihnout slovy, nicméně když na něj narazíte, tak jej zaručeně poznáte. A „Banished from Time“ je deska, která jej rozdává plnými hrstmi.

Black Cilice

Výše jsem sliboval záplavu superlativů, takže se nedržme při zemi. Nebál bych se říct, že v „Banished from Time“ vidím a cítím samu esenci Blackmetalového Umění, onu tíživou černotu a zlo, po jehož dosažení všechny kapely touží, ale jen málokterá z nich skutečně zvládne se jej byť i jen dotknout. Silná slova? Určitě ano, sám to vím, věřte mi však, že používání takových si vždy dobře rozmýšlím a nikdy se k nim neuchyluji, nejsem-li přesvědčen, že jsou na místě. Mám snad zde ale jinou možnost? „Banished from Time“ mi dává vše, co od pravého Black Metalu chci a požaduji, představuje přesně to, jak by měl tento styl ve své nejčiřejší podobě dle mého znít, štědře rozdává vše, kvůli čemu se právě tento žánr stal mou prioritou a nejvyšší formou temné hudby. Nemám to snad ocenit? Vždyť takové dojmy mám jen u nepatrného zlomku ze všech vycházejících alb!

Co víc chcete slyšet? „Banished from Time“ je nutno poslouchat, nutno vlastnit, nutno uctívat. Syrový skvost.


Earth Electric – Vol. 1: Solar

Earth Electric - Vol. 1: Solar

Země: Portugalsko
Žánr: progressive hard rock
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Mountains & Conquerors
02. The Endless Road
03. Meditate. Mediate
04. The Great Vast
05. Set Sail (Towards the Sun)
06. Solar
07. Sabbatical Moons
08. Earthrise
09. Sweet Soul Gathering

Hrací doba: 35:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Earth Electric se na první pohled může tvářit jako nová skupina, ale čistě jen na základě formulace první části věty asi není těžké odhadnout, že to bude pravda jen zčásti. Jistě správně tušíte, že klíč vězí v sestavě. Vydat se musíme za portugalskou formací Ava Inferi, v jejímž čele stála manželská dvojice Rune Eriksen a Carmen Susana Simões. Prvního jmenovaného jistě budete znát pod pseudonymem Blasphemer – jde to totiž přesně o onoho legendárního norského kytaristu (nyní přebývá právě v Portugalsku), jenž dlouhé roky působil v Mayhem a dále hraje či hrál třeba v Aura Noir, heavymetalové allstar skupině Twilight of the Gods nebo v projektu Nadera Sadeka.

Ava Inferi natočili pouhá čtyři alba, jejichž kvalita byla ve všech případech vysoká. V roce 2013 ovšem formace ohlásila rozpad. Labutí písní se stala deska „Onyx“ z roku 2011 a úplně posledním dovětkem za fungováním kapely byla píseň „Ao teu lado“ z kompilace „One and All, Together, for Home“. Osobně mě konec Ava Inferi docela mrzel, protože mě jejich muzika vždy bavila, však mám také doma ve sbírce všechny čtyři nahrávky.

Byl jsem tedy rád, když se Rune Eriksen a Carmen Susana Simões společně s dalšími dvěma muzikanty pustili do nového projektu, jímž je právě Earth Electric. Příprava debutového počinu „Vol. 1: Solar“ sice nějaký ten rok zabrala, ale to nevadí, hlavně že je výsledek dobrý a zajímavý. Dle očekávání se hudba Earth Electric nese v docela jiném duchu než u Ava Inferi – ještě aby ne, když k ukončení předchozí skupiny došlo mimo jiné právě díky údajné vyčerpanosti a omezeného hudebního i tematického konceptu.

Zatímco Ava Inferi byl pomalý gothic / doom metal se zasněně posmutnělou melancholickou náladou, Earth Electric je výrazně rockovější a progresivnější záležitost. Kytarové party jsou hned na první poslech složitější, nepředvídatelnější, jistým způsobem snad i nápaditější, což pramení ze skutečnosti, že u Ava Inferi byla na prvním místě atmosféra, nikoliv hráčské dovednosti. Na druhou stranu je paradoxní, že jen těžko lze přeslechnout určitou náladovou podobnost mezi oběma kapelami. Navzdory hudební proměně totiž ani u Earth Electric nechybí poutavá jižanská zádumčivost, jakou jsme si tak oblíbili právě u Ava Inferi. Snad v tom má prsty i éterický vokál Carmen Simões, jenž zůstává bez větších změn, snad tedy až na jednu – zatímco v minulém působišti byl v souladu s vlastní hudební stránkou, zde jako by stál  v opozici vůči rockovějšímu vyznění. Jde ale o příjemný a smysluplný kontrast.

Earth Electric

Nejdůležitější je však samozřejmě to, že 35 minut hudby předkládaných pod souhrnným názvem „Vol. 1: Solar“ nabízí poměrně poutavý poslech. Jednotlivé skladby jsou příjemně zamotané a netriviální, přestože jim nechybí refrény, jejich stopáž je spíše menší a nedočkáme se v nich nějakých nejasných (ne)písňových struktur. Nápadů je ovšem dost – například refrén „Meditate. Mediate“ je čarovný, retro klávesové sólo v „The Great Vast“ taktéž. Nástup s „Mountains & Conquerors“ je bezchybný a některé riffy v „The Endless Road“ či „Sabbatical Moons“ jsou rovněž skvělé. Za trochu slabší kusy považuji pouze „skoro-titulní“ „Solar“, v níž se sice také nacházejí pěkné motivy, ale obecně dle mého za ostatními zaostává. Něco podobného v menší míře platí i o „Earthrise“, již ale zachraňuje především parádní pasáž ve středu songu.

Jako celek se mi „Vol. 1: Solar“ rozhodně zalíbilo. Dopředu jsem moc netušil, co přesně bych měl očekávat kromě změny oproti předcházejícímu působišti hlavních protagonistů. Věřil jsem ovšem jejich talentu a debut Earth Electric dokazuje, že taková víra nepřišla vniveč. Netvrdím, že máme tu čest s albem roku, to určitě ne, ale o nadprůměrný a chytře složený počin se rozhodně jedná. Spokojenost je na místě.


Black Cilice – Nocturnal Mysticism

Black Cilice - Nocturnal Mysticism

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 16.6.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 15:02

Odkazy:
web / facebook

O syrový black metal se pokouší množství různých interpretů – vlastně jich je až moc. Tahle specifická disciplína černého kovu je ve skutečnosti hodně těžká a lehce si na ní lze vymlátit zuby. Ostatně i v našich končinách bychom našli nejeden případ, kdy ze snahy o temnou podzemní produkci vylezlo tragikomické týrání nástrojů dělající ostudu svému žánru. Jednočlenný portugalský projekt Black Cilice však k takovým neumětelům naštěstí nepatří, právě naopak.

Poslední měsíce byly pro Black Cilice docela plodné. Letos už stihla vyjít kompilace / kniha „Curses and Oaths“ obsahující materiál ze všech demosnímků a splitek a také čtvrté řadové album „Banished from Time“, k němuž se v recenzích taktéž v dohledné době dostaneme. Nyní se ovšem podíváme na sedmipalcové minialbum „Nocturnal Mysticism“, které Iron Bonehead pustili do světa na sklonku loňského roku.

Malý asfalt ukrývá dvě skladby, „Nocturnal Mysticism Part I“ a „Nocturnal Mysticism Part II“, z nichž každá dle očekávání okupuje jednu stranu. Leckoho může překvapit, že se v zásadě jedná o poměrně melodické záležitosti, v nichž není nouze o spousty kytarových vyhrávek. Přesto o příslušnosti Black Cilice k undergroundovým pořádkům nemůže být sebemenších pochyb. Na svědomí to má samozřejmě mocně zaprasený zvuk, v němž docela zaniká i zběsilé vytí na pozici vokálů.

Netvrdím, že jsem neslyšel i větší kanály než tohle, ale i pořád je zřejmé, že Black Cilice není záležitostí pro nějaké fajnovky. Jste-li příznivci čisté produkce, zde nemáte sebemenší šanci, ale jestli vám naopak podobná zahuhlaná zla nejsou cizí, pak od „Nocturnal Mysticism“ dostane prvotřídní kvalitu. Obě skladby mají hutnou atmosféru i promyšlený vývoj a gradaci, vlastně jsou svým způsobem i docela variabilní a nejedná se o mrazivou sypanici od začátku do konce. Agresivní momenty však samozřejmě nechybí a možná právě v nich je EP nejsilnější. Čímž ale netvrdím, že jsou pasáže ve středních tempech jen do počtu, to rozhodně ne! Tak či onak, písně navzdory své délce – +/- sedm a půl minuty – vůbec nenudí.

„Nocturnal Mysticism“ je rozhodně povedeným počinem. Ukrývá v sobě krutou bestialitu primitivního archetypálního metalu z nejhlubšího podzemí, ale samo o sobě EP primitivní není. Možná jen zvukově (ale v takovém případě „primitivní“ považuji za klad), rozhodně však ne co do obsahu. Příznivci syrového černého kovu by rozhodně neměli váhat a nahrávku si sehnat.


Morte incandescente – …o mundo morreu!

Morte incandescente - …o mundo morreu!

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: War Arts Productions

Tracklist:
01. Diz não á vida
02. Num cemitério
03. O final de uma era
04. Nunca mais irá amanhecer
05. Distúrbio absoluto
06. Ser incrédulo
07. Nas esquinas da alma
08. O sol não nasce mais
09. Tiro no escuro
10. Diz adeus
11. O fogo de dentro
12. Um rasto de ódio

Hrací doba: 48:10

Odkazy:
facebook

Budeme-li se bavit o metalové scéně v Portugalsku, mnoho lidí určitě zvládne tu jednu nejznámější kapelu, ale nic moc navíc. Nicméně ti, jejichž rozhled nekončí na soupisce Masters of Rock, jistě vědí, že i na západním pobřeží Pyrenejského poloostrova se najdou vysoce zajímavé smečky. Dnes si jedno jméno z místního undergroundu představíme.

Morte incandescente možná nepatří mezi známé formace, ale o nějaké mlíčňáky se v žádném případě nejedná. Tato dvojčlenná cháska funguje už skoro 15 let a svůj debut s názvem „…Your Funeral“ vydala v roce 2003. Oba členové navíc mají na kontě působení v mnoha dalších kapelách – a v tomto výčtu mimo jiné najdeme třeba i jméno formátu Corpus Christii, jejichž ústřední postava se angažuje právě i v Morte incandescente.

Snad díky množství aktivit v mnoha kapelách Morte incandescente přehnanou aktivitou nehýří. Letošní deska „…o mundo morreu!“ tak je první řadovkou po šesti letech od „…relembrando um túmulo esquecido“, přičemž v mezičase se objevilo jen jedno EP a jedno splitko. Ale to ostatně nevadí, je to snad i lepší, než když někdo vydává album každý rok a kvalita trpěla…

Black metal v pojetí Morte incandescente je svým způsobem zvláštní – je totiž stravitelný i okrajově vyhraněný zároveň. Ona stravitelnost pramení z vlastního materiálu, jaký se na „…o mundo morreu!“ nachází. Ve své podstatě totiž Portugalci neskládají nějaká ultimátní pekla, jejich podání žánru je vlastně docela přímočaré, přehledné. Nejedná se o těžkou hnusotu, v níž by se člověk několik prvních poslechů ztrácel. Morte incandescente sice ctí žánrová pravidelná a styl riffování jistě patří do black metalu, ale je to čitelné, jisté pasáže jsou vlastně docela chytlavé a některé riffy mají odpich jako čuně.

To ale neberte jako nějaké hodnocení, jen konstatování. Jako hodnocení můžete brát prohlášení, že ani v takových případech se nejedná o nic tupého. Třebas úvodní dvojice „Diz não á vida“ a „Num cemitério“ v některých pasážích šlape jak hodinky, ale v tom dobrém slova smyslu. Navíc se tu nacházejí i zajímavé momenty, mezi něž lze zařadit kupříkladu povedený „čistší“ vokál ve druhé jmenované.

Do podzemí ovšem Portugalce táhne sound, který je syrovějšího ražení, a ačkoliv ani zde se nejedná o ten největší extrém, na jaký lze narazit, věřím tomu, že špinavý zvuk může odradit mnohé posluchače, jimž by jinak materiál po skladatelské stránce nevadil. A vedle toho Morte incandescente samozřejmě umějí i trochu přiložit pod kotel a střihnout nějakou vypalovačku, to zas né že né. Především kratší kusy typu „Nunca mais irá amanhecer“, „Ser incrédulo“, „O sol não nasce mais“ či „O fogo de dentro“ bývají ostřejší.

Aniž by bylo „…o mundo morreu!“ náladově nějak výrazně rozhádané, jsou tu také skladby, v nichž se Morte incandescente snaží i o trochu té atmosféry. V takovém případě se většinou jedná o střední tempo a mrazivější melodie, leckde dojde i na momenty, které by se neztratily ani v depressive black metalu. Typickými zástupci této kategorie mohou být „O final de uma era“, „Nas esquinas da alma“ (ta je na poměry nahrávky netypicky klidnější a snad jako jediná z celku vystupuje) nebo „Tiro no escuro“.

Ačkoliv jsem u každé z pomyslných kategorií zmínil nějaké písničky, jedná se pouze o orientační příklady. Ve skutečnosti se to totiž má tak, že všechny ty ony takzvané kategorie či tváře Morte incandescente se tu v menší, tu ve větší míře projevují vlastně v každém songu na „…o mundo morreu!“. Možná i to je důvodem, proč nahrávka drží pohromadě, když se tak děje neustále, a proč to, jak už jsem výše zmínil, není rozhádané, což je samozřejmě plus.

Jediným opravdu výrazným neduhem „…o mundo morreu!“ je trvanlivost, protože to netrvá zas tak dlouho, aby se placka ohrála. Za pár poslechů už některé tracky jako „Diz não á vida“ nebo „Distúrbio absoluto“ (ta především) působí trochu ohraně. Na druhou stranu, i přesto počin za pozornost stojí, jelikož zpočátku je to velmi zábavné a má to rozhodně něco do sebe. Za půlroku už album točit jistě nebudu, ale určitě se jedná o kvalitní žánrovku, s níž není problém na nějakou chvíli strávit.


Desecration / Holocausto Canibal – Intravisceral Necropsia

Holocausto Canibal - Necropsia Cadaverina
Země: Velká Británie / Portugalsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.8.2015
Label: Larvae Productions / Chaosphere Recordings / Uterus Productions / Grave Wax / Rest of Noise / Fat Ass Records / EveryDayHate

Hrací doba: 07:35

Odkazy Desecration:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Holocausto Canibal:
web / facebook

K recenzi poskytl:
EveryDayHate

Jedna věc je zřejmá – „Intravisceral Necropsia“ není nahrávkou pro nějaké slečinky. Přestože hrací doba nedosahuje ani osmi minut, tak to není určeno lidem, kteří považují power metal za docela tvrdou muziku. Naproti tomu, pokud si libujete v death metalovém potažmo grindovém hoblování, kde kytary pářou břicha a střeva lítají všude kolem, pak tohle bude záležitost přesně dle vašeho gusta. Ostatně – také se na tomhle splitku nepotkávají žádní amatéři, neboť obě zúčastněné smečky jsou zavedenými undergroundovými jmény, o něž jste už jistě museli přinejmenším zavadit, pokud se o tuhle scénu nějakým způsobem zajímáte.

Nicméně i přesto, že až po kotníky vězíme v kaši z vnitřností, nejsme nekulturní hovada a víme, že je slušnost alespoň formálně představit, tak pojďme na věc. Jednu stranu tohoto obrázkového sedmipalce, jenž vyšel v limitované edici 500 kopií a v kooperaci sedmi labelů, okupují britští death metaloví veteráni Desecration. Ti se na žánrovém poli pohybují již od začátku 90. let a na své pažbě mají devět dlouhohrající zářezů, z nichž ten poslední nese název „Cemetery Sickness“ a vyšel vloni. Společnost jim dělají death / grindoví řezníci Holocausto Canibal z Portugalska, jejichž dlouhohrající portfolio je sice o něco skromnější (čtyři alba – to poslední je z roku 2012 a jmenuje se „Gorefilia“), nicméně i ti mají zkušeností dost a rozhodně se nejedná o nějaké nazdárky.

Desecration na „Intravisceral Necropsia“ přispěli dvěma vály „Intravisceral Exhibition“ a „Grave Secrets“, jejichž souhrnná hrací doba činí bez pár vteřinek dvě minuty. První jmenovaný song se po úvodní fofrovačce zlomí ve střední tempo s povedenými chytlavými riffy, které jsou asi tím nejlepším, co celé splitko nabízí. „Grave Secrets“ oproti tomu vládne agresí po většinu své krátké stopáže a až na závěrečnou půlminutu už podruhé dokáže, že Desecration rozhodně umí nacpat groovy riffy do oldschoolového death metalu. Jasně, není to nic originálního ani neslyšeného, ale jak se to říká – starého psa novým kouskům nenaučíš, a dokud to je zábava, což tady je, tak proč ne…

…a něco podobného by šlo vlastně říct i o Holocausto Canibal, kteří na tenhle počin připravili jen jednu pecku „Necropsia Cadaverina“ trvající lehce přes tři a půl minuty. Oproti britským kolegům je tu samozřejmě cítit i grindový odér (paradoxní jen tak mimochodem je, že podle obrázků příslušných stran splitka by neznalec tu přítomnost grindového odéru tipoval asi spíš opačně), ale i tak se zrovna tenhle konkrétní kousek nese spíš v death metalovějším duchu. Jenž i když i Holocausto Canibal nabídnou nejednu pasáž, u níž si lze zodpovědně vytřepat palici, a taky mají hrubší sound, strana Desecration mě osobně baví trošku víc, byť rozdíl třídy to určitě není.

Jasně, „Intravisceral Necropsia“ není žádný zázrak – podobných splitek prostě vycházejí tisíce. Nicméně, přítomný matroš je úplně na pohodu, a jestli máte rádi death metal, tak to jako vcelku příjemná jednohubka dokáže posloužit.


Corpus Christii – Luciferian Frequencies / PaleMoon

Corpus Christii - Luciferian Frequencies
Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: prosinec 2014
Label: Folter Records
Původní vydání: 20.6.2011, Candlelight Records

Tracklist:
Side A:
01. The Gate
02. The Owl Ressurrection
03. Crystal Glaze Foundation
04. The Styx Reflection
05. Picatrix

Side B:
06. Deliverer of Light
07. The Infidels Cross
08. Be Dark Thy Light
09. Paths of Human Puzzles
10. In the Rivers of Red


Corpus Christii - PaleMoon

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2015
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Far Beyond the Light
02. Under Beastcraft
03. The Great Death
04. Eternal Bliss
05. Last Eclipse
06. Being
07. Night of Flaming Hatred
08. From Darkness to Total Blackness
09. Livid Night
10. Carving a Light in Me

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl (obě alba):
Metal Promotions

Asi jen těžko lze v případě Corpus Christii mluvit o nějaké legendě nebo žánrové extratřídě. Lze však bez problému mluvit o dávno zaběhnuté stálici, která má v rámci podzemního black metalu vybudované ne úplně zanedbatelné renomé, a já osobně bych si navrch dovolil dodat i to, že se jedná o jednu z nejznámějších portugalských metalových kapel (byť je jasné, že kdyby Corpus Christii pocházeli třeba z Německa, tak by šlo asi jen těžko něco takového tvrdit).

Historie téhle smečky se táhne již od konce 90. let, kdy se kapela na scéně objevila ještě pod názvem Corpus Christi. Po prvním demosnímku však bylo přidáno jedno „i“ a od té doby Portugalci už jako Corpus Christii do světa vyslali sedm dlouhohrajících desek a samozřejmě také řádku neřadových počinů. Aktuální deska s názvem „PaleMoon“ byla vyvrhnuta letos na sklonku března, avšak my se nyní nepodíváme jen na ni, ale i na jejího předchůdce, jenž se jmenuje „Luciferian Frequencies“, a to ku příležitosti vinylové reedice tohoto alba z prosince 2014. Mezi oběma nahrávkami je sice časový odstup čtyř let, což není zas až tak málo, ale i přesto jsou si obě placky v lecčems podobné, což je také ten důvod, proč ničemu nebude vadit, když budeme mluvit o obou naráz…

Ostatně, ono to není nijak zvlášť velké překvapení, že se „PaleMoon“ od „Luciferian Frequencies“ nijak zvlášť neliší, jelikož zrovna překotný vývoj doménou Corpus Christii nikdy nebyl. Netvrdím, že Portugalci znějí i na letošní novince stejně jak v roce 2000 na svém debutu „Saeculum domini“, jelikož ten rozdíl mezi současnou a prvotní tvorbou skupiny je znatelný na první poslech. Nyní je zvuk trochu čistší… z obecného hlediska to sice není naleštěné jako psí koule, ale poslední alba už jednoduše nejsou taková garáž jako zmiňovaný debut. Stejně tak je znát, že Corpus Christii šli nahoru i po kompoziční stránce – zejména je to slyšet na kytarách, které nyní mnohem propracovanější a dokážou přijít s nejednou mrazivou melodií.

Spíše jsem oním prohlášením o „neprogresi“ chtěl říct to, že se Corpus Christii vyvíjejí velice pozvolna a po malých krůčcích a myslím, že nejpozději od „The Torment Continues“ z roku 2005 si již drží ustálenou fazónu. Na druhou stranu, i tento malý vývoj je veskrze kosmetickou záležitostí, jelikož to základní gró, ono skutečné jádro muziky Corpus Christii, zůstává stále neměnné už od prvopočátku kapely. Lze jím popsat nejen „PaleMoon“ a „Luciferian Frequencies“, ale i veškeré starší desky.

Touto základní esencí je agresivní black metal povětšinou rychlejšího tempa, což je recept, od něhož se Corpus Christii doposud neodchýlili – a upřímně řečeno i pochybuji o tom, že tak ještě někdy učiní. Co si budeme povídat, tihle Portugalci se o žádné inovátorství žánru nikdy ani nepokoušeli. Pokud však prahnete po pravověrném black metalu se satanistickou tématikou – která však není provedena takovým tím vyloženě klišé tupým způsobem – pak jste na správné adrese, jelikož nemalá kvalita Corpus Christii upřít jednoduše nejde.

O žánrové čistokrevnosti Corpus Christii sice není sporu, ale nejedná se o žádnou tupou hoblovačku, naopak je znát, že tahle kapela umí. Není to nic originálního, ale Portugalci dokážou zkušeně měnit tempa, zapojit kytarové melodie, které z toho ovšem rozhodně nedělají žádnou melodickou hopsačku, a tímhle způsobem zvládnou vystavět i 40minutovou zábavnou desku, což je případ jak „Luciferian Frequencies“, tak i „PaleMoon“. Corpus Christii nemají zas tak daleko třeba k takovým Marduk (kupříkladu když při úvodní melodii „Eternal Bliss“„PaleMoon“ jsem si napoprvé pomyslel, že začíná „Ars moriendi“ od severského komanda), ale srovnáme-li letošní počiny obou skupin, tak u mě vyhrávají horkokrevní jižané, jelikož „PaleMoon“ ani zdaleka nepůsobí tak vyčpěle jako „Frontschwein“, naopak – muzika Corpus Christii má stále švih.

Mohlo by se snad zdát, že vzhledem k tomu, že se vlastně bavíme hned o dvou dlouhohrajících deskách, toho padlo poměrně málo, ale myslím, že víc není třeba. Kdybych totiž přece jen článek rozdělil a oběma nahrávkám věnoval vlastní recenzi, psal bych o obou vesměs to samé (co již padlo). A vlastně stejné by bylo i hodnocení, protože o „Luciferian Frequencies“„PaleMoon“ mohu říct, že se jedná o dobrá alba, jež patří do žánrového nadprůměru a která obě obsahují několik výtečných tracků.

Abych však přece jen jmenoval nějaké konkrétní kusy, tak v případě „PaleMoon“ mohu vyzdvihnout třeba hned úvodní „Far Beyond the Light“, „The Great Death“ s melodičtějším rozjezdem nebo vypalovačku „Livid Night“, zatímco v případě „Luciferian Frequencies“ bych mezi vrcholy zařadil kupříkladu „Crystal Glaze Foundation“, „Picatrix“ či „Deliver of Light“. Ani v jednom z obou případů se sice nejedná o nahrávky, jež by patřily na vrchol všeho black metalového snažení, ale jsou to v povedené věci, s jejichž pomocí Corpus Christii opětovně dokázali, že svou pozici na black metalovém poli nemají jen tak náhodou.

Před koncem tedy ještě zbývá dodat už jen jednu věc – vyhlásit vítěze pomyslného klání mezi oběma recenzovanými nahrávkami. Přestože jsou na tom obě desky svou formou i svou kvalitou podobně, nakonec musím zvednout ruku pro tu starší z nich, tedy „Luciferian Frequencies“, jelikož mi přijde, že je přece jen o něco kompozičně zajímavější (byť se jedná vesměs pouze o záležitosti kosmetického rázu), a subjektivně bych řekl, že má ještě o kousek větší grády než „PaleMoon“.


Nienör – Nienör

Nienör - Nienör
Země: Portugalsko
Žánr: neofolk
Datum vydání: 10.12.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Když člověk vidí kompletně černý minimalistický přebal, na němž kromě švabachem napsaného názvu kapely (a zároveň i EP) není vůbec nic, asi by tipoval, že půjde o nějakou black metalovou špínu – ostatně i v kontextu toho, co tu recenzujeme nejčastěji. V případě Nienör je však takový předpoklad nesprávný, protože realita je úplně někde jinde.

Nienör je portugalské duo, které tvoří bratrská dvojice Diogo a Francisco Ferreirovi. První výsledky svého hudebního snažení začali do světa pouštět na jaře loňského roku a v prosinci pak tři již vydané skladby doplnily o dvě zbrusu nové a v této podobě svou muziku pustili do světa v podobě bezejmenného, téměř čtvrthodinového EP.

A hudebně se tedy jedná o co? Inu, o čistokrevný neofolk. Recept Nienör je poměrně jednoduchý – především akustická kytara, sem tam zpěv a v tomto případě navíc i saxofon, jenž hudbě Portugalců dodává zvláštní melancholický feeling. Skutečně zajímavé jsou na počinu především dvě úvodní písně „O infortúnio de Nienör“ a „A elevação de Túrin“, protože i přes svou jednoduchost nabízejí příjemně koncentrovanou atmosféru, jež má co sdělit, zejména druhá jmenovaná je dost povedená a rozhodně nemám problém prohlásit, že mě baví.

Následující skladby už však tak dobré bohužel nejsou. „Cleaned at Last“ zdánlivě pokračuje ve stejném duchu jako obě instrumentální předchůdkyně, trochu ji ovšem kazí nepříliš povedený zpěv, který mi místy přijde malinko líznutý faleší. „Húrin sentenciado (epílogo)“ je ještě horší, protože jde jen o dost nezáživnou, téměř na dvě minuty nataženou vyhrávku na elektrickou kytaru.

Úplně poslední položkou EP je cover slavné folkové písně „Which Side Are You On?“, kterou už musí znát snad každý (když nic jiného, tak i díky hojnému předělávání – z metalové scény třeba Panopticon, z punkové Dropkick Murphys, u nás folkový Spiritál kvintet nebo industriální Paprsky inženýra Garina atd. atd.). Podání Nienör je takové standardní a neurazí, ale zase co si budeme povídat, zrovna tahle písnička je tak jednoduchá, že na ní vlastně není moc co zkazit.

Celkově mám z počinu trochu rozporuplný pocit… začátek je poměrně příjemný, ale druhá půle nahrávky už jde s kvalitou strmě dolů. Nicméně, poslouchat to lze a jako jednohubka na několik málo poslechů se to použít dá. Delší životnost však v tomto EP bohužel nevidím.


Moonspell – Extinct

Moonspell - Extinct
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 6.3.2015
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Breathe (Until We Are No More)
02. Extinct
03. Medusalem
04. Domina
05. The Last of Us
06. Malignia
07. Funeral Bloom
08. A Dying Breed
09. The Future Is Dark
10. La Baphomette

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (H.):

Moonspell, kteří jsou bez nějakých větších sporů suverénně největším vývozcem tvrdé kytarové hudby ze svého rodného Portugalska, se do zlaté kroniky metalu zapsali hned na začátku své kariéry se svými prvními dvěma deskami „Wolfheart“ a „Irreligious“. Zejména debutové „Wolfheart“ je podle mě dodnes fantastická záležitost, již si s obrovskou chutí kdykoliv pustím. Naštěstí však Moonspell později ukázali, že s prvními počiny zajímavost jejich kariéry nekončí a po trochu slabším a obecně chladněji přijatém konci 90. let se po roce 2000 zvedli do působivé formy, která sice kulminovala s krvavě rudým monumentem „Memorial“ z roku 2006, ale i ostatní počiny z této éry jsou přinejmenším důstojné. Jenže… nic nemůže trvat navždy.

Slyšel jsem mnoho názorů, které zatracovaly již „Night Eternal“ (2008), ale mně se i tohle album velmi líbí a myslím si, že je na něm hned několik silných kusů. Oproti tomu následující počin, jenž byl naopak přijat velice dobře kritikou i fanoušky (přinejmenším mi to tak přišlo), se pro mě stal s odstupem času trochu rozporuplný. Moonspell jej rozdělili na dvě půle, přičemž ta první, „Alpha Noir“, jež Portugalce prezentovala pouze v tom tvrdším spektru jejich tvorby, mě v době vydání vysoce bavila, jenže postupně jsem zjistil, že zpětně už nemám důvod se k ní vracet a radši sáhnu po předchozích albech. Naopak druhá půle, „Omega White“, v jejímž rámci zase Moonspell hráli čistě na klidnější a atmosféričtější notu, mě příliš nebavila ani v době vydání a postupem času se na tom nic nezměnilo. V této chvíli jsem si říkal, že to asi bylo jen krátké zaváhání a že nejnovější deska „Extinct“ vše opětovně vrátí do starých kolejí a že půjde o další album Moonspell, které budu poslouchat s chutí. Jenže… nějak se to nestalo…

Nechápejte mě zle. Abychom si vše vyjasnili hned ze začátku „Extinct“ je kvalitativně stále nad průměrem (ostatně stejně jako „Alpha Noir“). Pouze v rámci tvorby Moonspell patří k tomu méně výraznému. Portugalci si samozřejmě stále drží svůj charakteristický zvuk, jímž disponují již dlouhodobě – z tohoto pohledu novinka nijak nevybočuje z linie posledních několika desek, jenže možná právě v tom začíná být trochu problém. Až po „Memorial“ se Moonspell s každou nahrávkou vyvíjeli, byť to nutně nebyly vždy nějaké překotné změny na sílu, ale nyní znějí vlastně již potřetí v řadě takřka totožně, s čímž nijak zvlášť nepohnula ani změna producenta (což se ani nelze divit, když trochu uniformního Tue Madsena vystřídal Jens Bogren, který ta alba také seká jak na výrobní lince). Na „Alpha Noir“ to ještě díky rozseknutí na dvě odlišné poloviny nebylo tak znát, ale u „Extinct“ už si začínám říkat, že je to album v diskografii Moonspell málo výlučné.

Na druhou stranu, nijak nezastírám, že se „Extinct“ stále poslouchá velice příjemně a neměl jsem problém mu věnovat slušný počet poslechů. Jen mi přijde, že po většinu hracího času to je vážně jen na úrovni příjemně se poslouchajícího řemesla zkušených veteránů, kteří už prostě mají ten cit, aby věděli, kam na tom hmatníku sáhnout, aby to nebylo špatné. Za srdeční sval mě však na celém albu vzala pouze působivá „Malignia“ s mocným refrénem a se silnou atmosférou. Tahle skladba je sice super, ale když si vezmu, že na takovém „Memorial“ podobně excelentní kusy Moonspell sypali jeden vedle druhého, je to poměrně rozdíl. Neříkám, že třeba aranže s lehce orientálním nádechem v písničkách „Breathe (Until We Are No More)“ nebo „Medusalem“ nejsou fajn, vlastně bych si dokonce dokázal představit, že v podobném duchu by mohla vést cesta z případné stagnace, jež Portugalcům (řekněme si to upřímně) pomalu začíná hrozit, ale že bych o tom hned musel domů volat mamince, jaká je to bomba, to zase ne.

Stejně tak nelze ignorovat fakt, že se na „Extinct“ nachází i několik písniček, které jsou prostě na poměry Moonspell takové trochu obyčejné a nikam neposouvají ani album, ani kapelu samotnou. Zářným příkladem budiž třeba „Domina“, což je taková pomalejší Moonspellovská klasika, nijak zvlášť jsem si ovšem na zadek nesednul ani z „A Dying Breed“ nebo „The Future Is Dark“. Taková titulní „Extinct“ má sice poměrně lehce zapamatovatelný refrén, který živě určitě bude fungovat, ale když na to přijde, vlastně to taky není nic, co by už Portugalci v minulosti nepředvedli. Jasně, i všechny tyhle kusy stále mají svou kvalitu, a jak již padlo výše, nedělá mi sebemenší problém je poslouchat, ale když chci, aby mi muzika Moonspell něco skutečně předala, musím bohužel sáhnout po starších deskách.

„Extinct“ je tím pádem albem, s nímž jsem nějakou dobu dokázal strávit, aniž bych měl pocit, že to byl ztracený čas, akorát jsem si docela jistý, že nebudu mít potřebu jít a tu placku vrazit do přehrávače i třeba za dva, tři roky. Mluvit v případě „Extinct“ o docela pohodlné sázce na jistotu a normálnímu standardu kapely rozhodně je na místě. Nepopírám, že je to standard, za nějž by jiné skupiny mohly být vděčné, ale to nic nemění na tom, že Moonspell mají v portfoliu i mnohem silnější nahrávky, jejichž poslechu se budu věnovat radši.


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že se Moonspell albem „Memorial“ z roku 2006 vzedmuli k působivé a konstantně přetrvávající formě, která dala zapomenout na slabší přelom tisíciletí, tak jsem neměl důvod očekávat od „Extinct“ něco jiného než důstojné pokračování skvělých opusů, jakými ve své době byly „Night Eternal“ a „Alpha Noir“. Osobně jsem tipoval, že se Moonspell na rozcestí jménem „Alpha Noir / Omega White“ vydají spíše směrem agresivnějšího „Alpha Noir“, ovšem Fernando a jeho smečka vlků oprášili velké množství melodických vokálů a vzdušnější kytary, což by samo o sobě nebylo nic proti ničemu, protože tahle podoba Moonspell se mi zamlouvá, ovšem výsledek je poměrně nepřesvědčivý.

Některé skladby nejsou vůbec špatné a hodně líbí se mi jak baladičtější „Domina“, tak rockově řízná hitovka „The Last of Us“ a samozřejmě nepohrdnu ani trošku ostřejší „Extinct“, která se v refrénu stejně zlomí v pekelně nakažlivou věc. Problém, který s „Extinct“ mám, je ale jeho nevyrovnanost. Vedle opravdu dobrých písní se tentokrát Moonspell „podařilo“ umístit kompozice, které bych při troše dobré vůle byl ochotný označit maximálně jako uspokojivé. Mluvím teď hlavně o úvodní „Breathe (Until We Are No More)“, „Malignia“, „The Future Is Dark“ a závěrečné „La Baphomette“. Zejména díky nim se pro mne stal poslech „Extinct“ záležitostí, u které jsem si říkal, že by mě to přece mělo bavit, ale ve výsledku mnou novinka proplouvala tak nějak volně a aniž by ve mně zanechávala výraznější stopu, což je od portugalských náladotvůrců věc nezvyklá.

Možná mě „Extinct“ nezastihlo v tom správném rozpoložení, možná si Moonspell vybrali slabší chvilku, nicméně i přes příznivou hrací dobu strádá tahle placka na celkovou vyrovnanost a napěchovanost skvělými nápady, díky čemuž stojí ve stínu svých silnějších předchůdců.


Holocausto Canibal – Larvas

Holocausto Canibal - Larvas
Země: Portugalsko
Žánr: death metal / grindcore
Datum vydání: 20.5.2014
Label: Bizarre Leprous Production

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Bizarre Leprous Productions

O portugalských drsňácích Holocausto Canibal, hrajících již úctyhodných 17 let, jsem se nedávno doslechl poprvé. Zaujala mě především jejich kombinace death metalu s grindcorem. Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou vybalím, že květnové EP “Larvas” přináší poctivou nálož tvrdé muziky, která se však nemůže rozhodnout, čím chce vlastně doopravdy být.

Samotná minideska obsahuje čtveřici skladeb, šest live songů a hned tři remixy. Bavit se budeme jen o novinkách – živáky a remixy nejsou špatné, ale také nejde o nic nutného. Se starší tvorbou (mimo obsažené živáky) nemohu samozřejmě “Larvas” srovnávat, ale nový materiál mi nepřijde špatný. Písně nejsou sice moc dlouhé, což evokuje grind nehrubšího zrna, ale na poměrně krátkých stopážích nechybí bezpočet deathových prvků, zejména solidních melodií a rychlých riffů. Při poslechu jsem si občas vzpomněl na staré nahrávky Cannibal Corpse (například v “Nosolagnia Predatória”).

Na místě Holocausto Canibal bych se vůbec nebál trochu přidat na délce písní, zařadit více technických vychytávek a trochu se přesměrovat k brutal death metalu, protože potenciál by určitě byl. Takhle mi přijde, že “Larvas” se prostě nemůže rozhodnout, zda chce být spíše brutálním grindovým náserem, nebo deathovou mašinou. Nabízí od obojího něco (což by člověk podle žánrového zařazení tak trochu čekal, že?) a zní solidně. Jenom se prostě nemohu zbavit pocitu, že příklon k death metalu by mohl být větší a muzika Holocausto Canibal by tím získala větší hloubku a hodnotu. V současném provedení je sice dobrá, ale trochu nemastná a neslaná.

Larvas” je prostě poměrně solidní fošnou, které ale chybí nějaká přidaná hodnota a neví, kam s identitou. S poslechem chybu neuděláte, jen nesmíte čekat nic zvláštního. Potenciál by však byl.


Medo – Cruzando os portais do submundo

Medo - Cruzando os portais do submundo
Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: únor 2014
Label: Nyarlathotep Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Občas je docela zábavné, z jakých důvodů se člověk vrhne do poslechu nějaké kapely. Třeba Medo z Portugalska jsem si pustil hlavně proto, že mě zaujalo, jak vypadají. Jejich podoba totiž připomíná takového křížence mezi Ku-klux-klanem a španělskou inkvizicí; nemá to zas tak daleko třeba k českým Cult of Fire v období první desky “Triumvirát”. Tak či onak, Medo tvoří dva hudebníci (kteří si říkají Medo I a Medo II – asi aby se to moc nepletlo), nikdy nehrají žádné koncerty, desky nahrávají komplet ručně a tvrdí, že politika jde mimo ně a smyslem jejich muziky je jedině okultno.

Naštěstí poslech letošní (celkově třetí) desky “Cruzando os portais do submundo” ukázal, že Medo nejsou zajímaví jen svým vzhledem a dalšími okolnostmi, ale i hudebně. Duo (Medo jednička má na starost všechny nástroje, kolega se dvojkou zpěvy a texty) produkuje black metal v lehce syrovějším hávu, ale v tomto případě především co do zvukové stránky. Samotná muzika totiž opravdu není nějakou primitivností, jak by se na první pohled třeba mohlo zdát. Nechybí zde změny tempa, vývoje skladeb, melodie, spousta zajímavých nápadů a momentů a obecně je to vlastně docela pestrá věc. V neposlední řadě pak stojí za zmínku i vokál, protože Medo II zvládá poměrně dost různorodých poloh, které se také nebojí použít – ať se jedná o ty extrémní, nebo o čisté “chorály”.

Na “Cruzando os portais do submundo” se nachází ještě jedna zajímavá věc. Album sice začíná čistě v black metalovém duchu a netváří se, že by tomu mělo být v dalším průběhu jinak, ale postupem času se tu a tam začnou vynořovat i folkové motivy a vsuvky z oblasti Pyrenejského poloostrova, což už tak zajímavé atmosféře vlastního black metalu přidává ještě další třešničku navrch.

Ve finále “Cruzando os portais do submundo” není nic geniálního, ale rozhodně je to velice povedená deska, která má vlastní tvář a charisma a při jejím poslechu nemám dojem, že by byla existence Medo neopodstatněná. A to je něco, co bohužel ani zdaleka nemohu tvrdit o všem, co mi projde přehrávačem.