Archiv štítku: PRT

Portugalsko

Gaerea – Unsettling Whispers

Gaerea - Unsettling Whispers

Země: Portugalsko
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Svn
02. Absent
03. Whispers
04. Lifeless Immortality
05. Extension to Nothingness
06. Cycle of Decay
07. Catharsis

Hrací doba: 41:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Portugalskou formaci Gaerea jsem poprvé potkal prostřednictvím hned její první nahrávky. Tou bylo bezejmenné minialbum z roku 2016. Z pětiskladbového počinu byl slyšet určitý potenciál, ale něco mi na tom celém tak úplně nesedělo. Formálně bylo vše v pořádku, ale konečný produkt mě bavil mnohem méně, než by papírově měl. Gaerea zde nedělali nic špatně, ale jejich muzika neměla potřebné charisma, aby si člověka dokázala udržet.

Zpočátku jsem si myslel, že jen poslouchám nepozorně, takže jsem EPčku dal, řekl bych, nadstandardní počet poslechů. Pocity ovšem zůstaly prakticky totožné – lezlo to jedním uchem dovnitř a druhým prakticky okamžitě ven. Takže asi nepřekvapí, že netrvalo zas tak dlouho, abych dospěl k názoru, že nemá cenu poslouchat dále, a Gaerea jsem opustil s dojmem, že jde o skupinu, jejíž povedená image značně převyšuje poutavost vlastní hudební produkce.

Na základě nepříliš pozitivní první zkušenosti nemusí dávat smysl, že jsem se nakonec pustil i do poslechu debutového dlouhohrajícího počinu „Unsettling Whispers“. Zvědavost mě ovšem přemohla, takže jsem se rozhodl dát Portugalcům druhou šanci, abych zjistili, zdali za ty dva roky dokázali dát svému pojetí černého kovu nějaký řád, vychytat nedostatky a nabídnout muziku, která by konečně stála za pozornost.

Hned zkraje můžu prohlásit, že dojmy z „Unsettling Whispers“ jsou mírně lepší než ty z „Gaerea“. Portugalci šli v mezičase skladatelsky nahoru, díky čemuž album působí o poznání lépe než minialbum. Takové prohlášení ovšem neimplikuje, že před námi stojí nějaká úžasná nahrávka. Nestojí. „Unsettling Whispers“ totiž trpí na vesměs stejné neduhy jako jeho předchůdce, pouze v o něco menší míře.

Stejně tak i hudební náplň debutu lze popsat víceméně podobně jako tu na bezejmenné krátkohrající prvotině. Portugalci se snaží na černý kov nahlížet poněkud chytřejší optikou než primitivní dřevní rubání, pokoušejí se si hrát s atmosférou, struktury jednotlivých skladeb jsou spíš netriviální a je vidět snaha zakomponovat do nich momenty, o nichž by se mělo dát hovořit jako o působivých.

Takové snahy ovšem nebyly dotaženy do konečného důsledku, poněvadž jsem na „Unsettling Whispers“ nenašel vlastně ani jednu pasáž, o níž by se dalo tvrdit, že by na mne zapůsobila. Nejlépe z toho vychází úvodní „Svn“, kde na metalové hrození dojde až v samém závěru, a pár solidně vymyšlených momentů lze vystopovat i ve více jak osmiminutové „Whispers“.

Gaerea

Papírově vlastně všechno sedí na svém místě, přesto mi subjektivně něco chybí. Vím, že už se k nahrávce nikdy nevrátím, protože mi nedokázala poskytnout nic hlubšího. V „Unsettling Whispers“ nenacházím nic jiného než kvalitně odehraný post-black (bez sebemenší stopy „gaze“), který se ovšem drží vyšlapaných cest, a jakkoliv na první pohled může působit ambiciózně, ve skutečnosti mu schází jakékoliv vizionářství a schopnost utvořit si vlastní ksicht.

Netvrdím, že je muzika Gaerea vyslovená píčovina, na to má přece jenom příliš vysokou úroveň. Jenže proč poslouchat tohle formálně kvalitní, leč emočně vyprahlé klouzání po povrchu, když si člověk může ze stejného ranku pustit věci jako Throane či Decline of the I? Hádám, že odpověď všichni známe…


Archaic Tomb – Congregations for Ancient Rituals

Archaic Tomb - Congregations for Ancient Rituals

Země: Portugalsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.1.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Initiation
02. Vast Cursed Landscape
03. Bloody Proclamation
04. Sacred Rituals
05. Ophiussa

Hrací doba: 29:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V dnešní recenzi budeme zabrušovat do podzemních hlubin a hned na začátek mohu prozradit, že nepůjde o nějakou píčovinu, abychom z toho pak zase museli takticky vybrušovat. Sice nemohu tvrdit, že se vám v případě „Congregations for Ancient Rituals“ chystám naservírovat nějakou skrytou undergroundovou perlu, z jejíž muziky si sednete na prdel, zadek, ánus, řiť, řitní věnec, zadnici, konečník nebo hýždě, ale pokud máte v oblibě kus deathmetalové špíny, pak by vás Archaic Tomb mohli bavit.

Archaic Tomb je portugalská smečka, v jejíž sestavě nenajdeme žádná známá jména, ale stačí projet line-up na metalových archivech, aby člověku bylo jasné, že tihle borci už mají něco nahráno a nejsou to žádní začátečníci. O drtivé většině těchto kapel jsem sice doposud ani neslyšel, ale je zřejmé, že chlapi ty svoje undergroundy hoblujou dlouho, zaníceně, sveřepě a poctivě. Což jsou nakonec i vlastnosti samotného „Congregations for Ancient Rituals“.

Každopádně, „Congregations for Ancient Rituals“ je prvním demosnímkem Archaic Ritual, jenž vyšel na audiokazetě a kompaktním disku u obskurního amerického labelu Caligari Records, pod jehož křídly se objevují dost slušné (kvalitou) a dost ohavné (obsahem) věci. Tohle demo mezi ně vlastně zapadá dost přirozeně.

Archaic Tomb drhnou špinavý metal smrti, v němž není místo pro kompromisy. Melodické linky, groovy pasáže, experimenty nebo cokoliv podobného neočekávejte. Stejně tak si nechte zajít chuť na nějakou technickou vytříbenost, koule-rvoucí instrumentální výkony a vymakanou ekvilibristiku. Archaic Tomb to za všech okolností valí dřevně a primitivně, s až fanatickým zápalem pro metalový archaismus nejhrubšího zrna. Ve světle toho lze prohlásit, že si skupina své jméno vybrala vskutku příhodně a že podobně výstižný je i název jejich první nahrávky.

Na druhou stranu, „Congregations for Ancient Rituals“ není příliš agresivní nebo rychlá záležitost. Typická je zde spíš hutnost a střední tempo, které v kombinaci se zašlým soundem a povedeným murmurem dávají dohromady patřičně temnou a zlovolnou atmosféru. Síla dema sice není natolik veliká, aby na člověku zanechala výraznější šrám, a do špiček tohoto stylu má nahrávka daleko, ale příznivce formací jako Grave Miasma, Dead Congregation nebo Cruciamentum by tahle fošna potěšit mohla.

Archaic Tomb

Zajímavé může být, že Archaic Tomb se na „Congregations for Ancient Rituals“ vydávají do relativně delších stopáží. Nepočítáme-li rytmické minutové intro „Initiation“, které mně osobně přijde docela nudné a poměrně rychle jsem jej začal přeskakovat, je nejkratší skladbou pětiminutová „Bloody Proclamation“. Zbylé tři písně ovšem nejdou pod sedm minut. První z nich, „Vast Cursed Landscape“, se mi zdá relativně obyčejná. Sice i v ní se najdou solidní riffy, ale její motivy se mi po nějakém čase oposlouchaly. To nejdůležitější se po mém soudu děje v posledních dvou stopách „Sacred Ritual“ a „Ophiussa“. Právě v nich Archaic Tomb naznačují, že v budoucnu by jejich muzika nemusela být jen do počtu a že by si svůj prostor na scéně najít mohli.

Samotné „Congregations for Ancient Rituals“ nijak zásadně úžasné ještě není a určitě se nejedná o nic, co byste za každou cenu museli slyšet. Ale samo o sobě je to vcelku fajn a svou úroveň to má, je v tom poctivost a oddanost žánru bez póz. A to je rozhodně sympatická skutečnost.


Israthoum – Channeling Death and Devil

Israthoum - Channeling Death and Devil

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.7.2017
Label: Altare Productions

Hrací doba: 47:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

Portugalsko-nizozemští Israthoum nepatří mezi profláknuté blackmetalové spolky. Vzpomínám si, že jsem letmo zakopl o druhé album „Black Poison and Shared Wounds“ a seznámil se s příbuznými kapelami Ab Imo Pectore a Angrenost. Nejednalo se z mého tehdejšího pohledu o marné, ale ani o nijak zvlášť zajímavé nahrávky, a proto jsem k dalšímu hudebnímu snažení členů zůstal lhostejný. Moji pozornost ale nedávno přitáhlo v pořadí již třetí dlouhohrající album Israthoum„Channeling Death and Devil“. Nebudu kecat, zaujal mě název. A ten obsah desky naštěstí vystihuje.

Israthoum mi svou atmosféru, zvukem a přístupem připomněli triumfální ohnivou čerň korunní desky Watain „Casus Luciferi“ a také skvělé EP finských Cornigr„Funereal Harvest“. Recenzovaná novinka není pochopitelně až tak výborná a hudebně je také poněkud jinde, protože postrádá například fanatickou dravost uvedených děl. Ale jsou zde jiné aspekty, které činí z „Channeling Death and Devil“ nahrávku hodnou pozornosti.

Když si pustíte úvodní titulní skladbu tak budete mít do pěti minut jasno, zdali je vám souzeno si „Channeling Death and Devil“ oblíbit, protože „TO“ něco tam buď ucítíte, nebo ne. Možná vás skladba zaujme ortodoxními riffy, parádně aplikovaným sborovým zpěvem nebo povedeným závěrečným sólem. A to máte před sebou dalších osm vyrovnaných skladeb, ve kterých Israthoum vytáhnou ještě několik es. Solidních kytarových motivů to je dost, mě osobně těší decentní užití kláves a zmíněné zpěvné party mě dostanou stejně spolehlivě jako pasáže, kde hrají prim zefektované kytary, viz celá „Drudges of Ruination“ nebo druhá půle „A Bleak Fulgency in Splendour“.

Nemám pocit, že by „Channeling Death and Devil“ bylo narváno doslova výjimečnými nebo strhujícími nápady, faktem však zůstává, že kvalita zde je a po celou hrací dobu nedochází k větším lapsům. Skladby jsou poměrně variabilní, i když mi mezi sebou trochu splývají. Holt, některým (třeba zmíněným Watain a Cornigr) bylo do vínku dáno více a Israthoum musí ten nedostatek talentu dohánět pílí. Když jsem si navíc pročetl texty, tak jsem se jen utvrdil v názoru, že jsou muzikanti doopravdy oddáni esenci žánru, a to bez jakékoliv pompy či přetvářky. „Channeling Death and Devil“ si ale doporučení zasluhuje nejenom za věrnost blackmetalové magii.


Black Cilice – Banished from Time

Black Cilice - Banished from Time

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Timeless Spectre
02. On the Verge of Madness
03. Possessed by Night Spirits
04. Channeling Forgotten Energies
05. Boiling Corpses

Hrací doba: 37:04

Odkazy:

Přednedávnem jsme si zde v minirecenzích představili minialbum „Nocturnal Mysticism“ od Black Cilice, což byl první výskyt tohoto portugalského projektu na našich stránkách. Jestli si na článek pamatujete (případně si jej nalistujete), pak víte, že EP bylo hodnoceno jako ultra syrový black metal vysokých kvalit. Věřte ale tomu, že „Nocturnal Mysticism“ bylo i navzdory své úrovni pouhým nástřelem, protože na to stěžejní se podíváme až nyní – jde o novou dlouhohrající desku „Banished from Time“.

Vysypávat hned zkraje recenze lavinu superlativů a popustit hned na začátek stavidla nadšení většinou nepůsobí příliš důvěryhodně a nevzbuzuje dojem uvážlivosti. A to je to poslední, čeho bych chtěl zrovna u alba jako „Banished from Time“ dosáhnout, tudíž jen předešlu, že i na tuhle pasáž v recenzi dojde, a radši budu nejprve pokračovat ve střídmějším duchu.

Tím mám samozřejmě na mysli sdělení, co byste měli od Black Cilice očekávat za muziku. Ačkoliv pokud jste četli výše jmenovanou recenzi (neřkuli pokud skupinu již dávno znáte), už byste to měli vědět. Vlastně ani to ne, stačilo vám přečíst jen první odstavec, poněvadž od prosincového „Nocturnal Mysticism“ se samozřejmě žádné stylové kotrmelce neudály, takže Black Cilice je stále synonymem pro mrazivý primitivní black metal. A tentokrát je to myšleno naprosto doslovně, jelikož produkce je skutečně „raw“ až na kost, dynamický rozsah nahrávky na nule (!), zvuk zahuhlaný jak z nejzatuchlejších kanálů, k tomu zefektovaný vřískot schovaný za nepřetržitou nečitelnou nástrojovou palbou.

Mnohým z vás tohle jistě nezní vůbec vábně. Je tu však jedno velké ALE. Jistě jste sami slyšeli tu průpovídku, že v black metalu nakonec na kvalitním zvuku a hráčské ekvilibristice nezáleží – Black Cilice je přesně ten případ, který to potvrzuje. „Banished from Time“ totiž veškeré formální nedostatky dohání zkurveně hustou porcí atmosféry, v níž to vře primordiální agresí a primitivními pudy. Samozřejmě, že nejde o desku znějící současně, naopak se obrací za ranou érou druhé vlny black metalu, tudíž působí spíš jako takový hudební atavismus, ale koho to sere?! Důležité totiž není následování trendů a takzvaně moderní sound, stěžejní je feeling. Onen pověstný abstraktní pocit, jejž nelze dost dobře vystihnout slovy, nicméně když na něj narazíte, tak jej zaručeně poznáte. A „Banished from Time“ je deska, která jej rozdává plnými hrstmi.

Black Cilice

Výše jsem sliboval záplavu superlativů, takže se nedržme při zemi. Nebál bych se říct, že v „Banished from Time“ vidím a cítím samu esenci Blackmetalového Umění, onu tíživou černotu a zlo, po jehož dosažení všechny kapely touží, ale jen málokterá z nich skutečně zvládne se jej byť i jen dotknout. Silná slova? Určitě ano, sám to vím, věřte mi však, že používání takových si vždy dobře rozmýšlím a nikdy se k nim neuchyluji, nejsem-li přesvědčen, že jsou na místě. Mám snad zde ale jinou možnost? „Banished from Time“ mi dává vše, co od pravého Black Metalu chci a požaduji, představuje přesně to, jak by měl tento styl ve své nejčiřejší podobě dle mého znít, štědře rozdává vše, kvůli čemu se právě tento žánr stal mou prioritou a nejvyšší formou temné hudby. Nemám to snad ocenit? Vždyť takové dojmy mám jen u nepatrného zlomku ze všech vycházejících alb!

Co víc chcete slyšet? „Banished from Time“ je nutno poslouchat, nutno vlastnit, nutno uctívat. Syrový skvost.


Earth Electric – Vol. 1: Solar

Earth Electric - Vol. 1: Solar

Země: Portugalsko
Žánr: progressive hard rock
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Mountains & Conquerors
02. The Endless Road
03. Meditate. Mediate
04. The Great Vast
05. Set Sail (Towards the Sun)
06. Solar
07. Sabbatical Moons
08. Earthrise
09. Sweet Soul Gathering

Hrací doba: 35:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Earth Electric se na první pohled může tvářit jako nová skupina, ale čistě jen na základě formulace první části věty asi není těžké odhadnout, že to bude pravda jen zčásti. Jistě správně tušíte, že klíč vězí v sestavě. Vydat se musíme za portugalskou formací Ava Inferi, v jejímž čele stála manželská dvojice Rune Eriksen a Carmen Susana Simões. Prvního jmenovaného jistě budete znát pod pseudonymem Blasphemer – jde to totiž přesně o onoho legendárního norského kytaristu (nyní přebývá právě v Portugalsku), jenž dlouhé roky působil v Mayhem a dále hraje či hrál třeba v Aura Noir, heavymetalové allstar skupině Twilight of the Gods nebo v projektu Nadera Sadeka.

Ava Inferi natočili pouhá čtyři alba, jejichž kvalita byla ve všech případech vysoká. V roce 2013 ovšem formace ohlásila rozpad. Labutí písní se stala deska „Onyx“ z roku 2011 a úplně posledním dovětkem za fungováním kapely byla píseň „Ao teu lado“ z kompilace „One and All, Together, for Home“. Osobně mě konec Ava Inferi docela mrzel, protože mě jejich muzika vždy bavila, však mám také doma ve sbírce všechny čtyři nahrávky.

Byl jsem tedy rád, když se Rune Eriksen a Carmen Susana Simões společně s dalšími dvěma muzikanty pustili do nového projektu, jímž je právě Earth Electric. Příprava debutového počinu „Vol. 1: Solar“ sice nějaký ten rok zabrala, ale to nevadí, hlavně že je výsledek dobrý a zajímavý. Dle očekávání se hudba Earth Electric nese v docela jiném duchu než u Ava Inferi – ještě aby ne, když k ukončení předchozí skupiny došlo mimo jiné právě díky údajné vyčerpanosti a omezeného hudebního i tematického konceptu.

Zatímco Ava Inferi byl pomalý gothic / doom metal se zasněně posmutnělou melancholickou náladou, Earth Electric je výrazně rockovější a progresivnější záležitost. Kytarové party jsou hned na první poslech složitější, nepředvídatelnější, jistým způsobem snad i nápaditější, což pramení ze skutečnosti, že u Ava Inferi byla na prvním místě atmosféra, nikoliv hráčské dovednosti. Na druhou stranu je paradoxní, že jen těžko lze přeslechnout určitou náladovou podobnost mezi oběma kapelami. Navzdory hudební proměně totiž ani u Earth Electric nechybí poutavá jižanská zádumčivost, jakou jsme si tak oblíbili právě u Ava Inferi. Snad v tom má prsty i éterický vokál Carmen Simões, jenž zůstává bez větších změn, snad tedy až na jednu – zatímco v minulém působišti byl v souladu s vlastní hudební stránkou, zde jako by stál  v opozici vůči rockovějšímu vyznění. Jde ale o příjemný a smysluplný kontrast.

Earth Electric

Nejdůležitější je však samozřejmě to, že 35 minut hudby předkládaných pod souhrnným názvem „Vol. 1: Solar“ nabízí poměrně poutavý poslech. Jednotlivé skladby jsou příjemně zamotané a netriviální, přestože jim nechybí refrény, jejich stopáž je spíše menší a nedočkáme se v nich nějakých nejasných (ne)písňových struktur. Nápadů je ovšem dost – například refrén „Meditate. Mediate“ je čarovný, retro klávesové sólo v „The Great Vast“ taktéž. Nástup s „Mountains & Conquerors“ je bezchybný a některé riffy v „The Endless Road“ či „Sabbatical Moons“ jsou rovněž skvělé. Za trochu slabší kusy považuji pouze „skoro-titulní“ „Solar“, v níž se sice také nacházejí pěkné motivy, ale obecně dle mého za ostatními zaostává. Něco podobného v menší míře platí i o „Earthrise“, již ale zachraňuje především parádní pasáž ve středu songu.

Jako celek se mi „Vol. 1: Solar“ rozhodně zalíbilo. Dopředu jsem moc netušil, co přesně bych měl očekávat kromě změny oproti předcházejícímu působišti hlavních protagonistů. Věřil jsem ovšem jejich talentu a debut Earth Electric dokazuje, že taková víra nepřišla vniveč. Netvrdím, že máme tu čest s albem roku, to určitě ne, ale o nadprůměrný a chytře složený počin se rozhodně jedná. Spokojenost je na místě.


Black Cilice – Nocturnal Mysticism

Black Cilice - Nocturnal Mysticism

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 15:02

Odkazy:
web / facebook

O syrový black metal se pokouší množství různých interpretů – vlastně jich je až moc. Tahle specifická disciplína černého kovu je ve skutečnosti hodně těžká a lehce si na ní lze vymlátit zuby. Ostatně i v našich končinách bychom našli nejeden případ, kdy ze snahy o temnou podzemní produkci vylezlo tragikomické týrání nástrojů dělající ostudu svému žánru. Jednočlenný portugalský projekt Black Cilice však k takovým neumětelům naštěstí nepatří, právě naopak.

Poslední měsíce byly pro Black Cilice docela plodné. Letos už stihla vyjít kompilace / kniha „Curses and Oaths“ obsahující materiál ze všech demosnímků a splitek a také čtvrté řadové album „Banished from Time“, k němuž se v recenzích taktéž v dohledné době dostaneme. Nyní se ovšem podíváme na sedmipalcové minialbum „Nocturnal Mysticism“, které Iron Bonehead pustili do světa na sklonku loňského roku.

Malý asfalt ukrývá dvě skladby, „Nocturnal Mysticism Part I“ a „Nocturnal Mysticism Part II“, z nichž každá dle očekávání okupuje jednu stranu. Leckoho může překvapit, že se v zásadě jedná o poměrně melodické záležitosti, v nichž není nouze o spousty kytarových vyhrávek. Přesto o příslušnosti Black Cilice k undergroundovým pořádkům nemůže být sebemenších pochyb. Na svědomí to má samozřejmě mocně zaprasený zvuk, v němž docela zaniká i zběsilé vytí na pozici vokálů.

Netvrdím, že jsem neslyšel i větší kanály než tohle, ale i pořád je zřejmé, že Black Cilice není záležitostí pro nějaké fajnovky. Jste-li příznivci čisté produkce, zde nemáte sebemenší šanci, ale jestli vám naopak podobná zahuhlaná zla nejsou cizí, pak od „Nocturnal Mysticism“ dostane prvotřídní kvalitu. Obě skladby mají hutnou atmosféru i promyšlený vývoj a gradaci, vlastně jsou svým způsobem i docela variabilní a nejedná se o mrazivou sypanici od začátku do konce. Agresivní momenty však samozřejmě nechybí a možná právě v nich je EP nejsilnější. Čímž ale netvrdím, že jsou pasáže ve středních tempech jen do počtu, to rozhodně ne! Tak či onak, písně navzdory své délce – +/- sedm a půl minuty – vůbec nenudí.

„Nocturnal Mysticism“ je rozhodně povedeným počinem. Ukrývá v sobě krutou bestialitu primitivního archetypálního metalu z nejhlubšího podzemí, ale samo o sobě EP primitivní není. Možná jen zvukově (ale v takovém případě „primitivní“ považuji za klad), rozhodně však ne co do obsahu. Příznivci syrového černého kovu by rozhodně neměli váhat a nahrávku si sehnat.


Morte incandescente – …o mundo morreu!

Morte incandescente - …o mundo morreu!

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: War Arts Productions

Tracklist:
01. Diz não á vida
02. Num cemitério
03. O final de uma era
04. Nunca mais irá amanhecer
05. Distúrbio absoluto
06. Ser incrédulo
07. Nas esquinas da alma
08. O sol não nasce mais
09. Tiro no escuro
10. Diz adeus
11. O fogo de dentro
12. Um rasto de ódio

Hrací doba: 48:10

Odkazy:
facebook

Budeme-li se bavit o metalové scéně v Portugalsku, mnoho lidí určitě zvládne tu jednu nejznámější kapelu, ale nic moc navíc. Nicméně ti, jejichž rozhled nekončí na soupisce Masters of Rock, jistě vědí, že i na západním pobřeží Pyrenejského poloostrova se najdou vysoce zajímavé smečky. Dnes si jedno jméno z místního undergroundu představíme.

Morte incandescente možná nepatří mezi známé formace, ale o nějaké mlíčňáky se v žádném případě nejedná. Tato dvojčlenná cháska funguje už skoro 15 let a svůj debut s názvem „…Your Funeral“ vydala v roce 2003. Oba členové navíc mají na kontě působení v mnoha dalších kapelách – a v tomto výčtu mimo jiné najdeme třeba i jméno formátu Corpus Christii, jejichž ústřední postava se angažuje právě i v Morte incandescente.

Snad díky množství aktivit v mnoha kapelách Morte incandescente přehnanou aktivitou nehýří. Letošní deska „…o mundo morreu!“ tak je první řadovkou po šesti letech od „…relembrando um túmulo esquecido“, přičemž v mezičase se objevilo jen jedno EP a jedno splitko. Ale to ostatně nevadí, je to snad i lepší, než když někdo vydává album každý rok a kvalita trpěla…

Black metal v pojetí Morte incandescente je svým způsobem zvláštní – je totiž stravitelný i okrajově vyhraněný zároveň. Ona stravitelnost pramení z vlastního materiálu, jaký se na „…o mundo morreu!“ nachází. Ve své podstatě totiž Portugalci neskládají nějaká ultimátní pekla, jejich podání žánru je vlastně docela přímočaré, přehledné. Nejedná se o těžkou hnusotu, v níž by se člověk několik prvních poslechů ztrácel. Morte incandescente sice ctí žánrová pravidelná a styl riffování jistě patří do black metalu, ale je to čitelné, jisté pasáže jsou vlastně docela chytlavé a některé riffy mají odpich jako čuně.

To ale neberte jako nějaké hodnocení, jen konstatování. Jako hodnocení můžete brát prohlášení, že ani v takových případech se nejedná o nic tupého. Třebas úvodní dvojice „Diz não á vida“ a „Num cemitério“ v některých pasážích šlape jak hodinky, ale v tom dobrém slova smyslu. Navíc se tu nacházejí i zajímavé momenty, mezi něž lze zařadit kupříkladu povedený „čistší“ vokál ve druhé jmenované.

Do podzemí ovšem Portugalce táhne sound, který je syrovějšího ražení, a ačkoliv ani zde se nejedná o ten největší extrém, na jaký lze narazit, věřím tomu, že špinavý zvuk může odradit mnohé posluchače, jimž by jinak materiál po skladatelské stránce nevadil. A vedle toho Morte incandescente samozřejmě umějí i trochu přiložit pod kotel a střihnout nějakou vypalovačku, to zas né že né. Především kratší kusy typu „Nunca mais irá amanhecer“, „Ser incrédulo“, „O sol não nasce mais“ či „O fogo de dentro“ bývají ostřejší.

Aniž by bylo „…o mundo morreu!“ náladově nějak výrazně rozhádané, jsou tu také skladby, v nichž se Morte incandescente snaží i o trochu té atmosféry. V takovém případě se většinou jedná o střední tempo a mrazivější melodie, leckde dojde i na momenty, které by se neztratily ani v depressive black metalu. Typickými zástupci této kategorie mohou být „O final de uma era“, „Nas esquinas da alma“ (ta je na poměry nahrávky netypicky klidnější a snad jako jediná z celku vystupuje) nebo „Tiro no escuro“.

Ačkoliv jsem u každé z pomyslných kategorií zmínil nějaké písničky, jedná se pouze o orientační příklady. Ve skutečnosti se to totiž má tak, že všechny ty ony takzvané kategorie či tváře Morte incandescente se tu v menší, tu ve větší míře projevují vlastně v každém songu na „…o mundo morreu!“. Možná i to je důvodem, proč nahrávka drží pohromadě, když se tak děje neustále, a proč to, jak už jsem výše zmínil, není rozhádané, což je samozřejmě plus.

Jediným opravdu výrazným neduhem „…o mundo morreu!“ je trvanlivost, protože to netrvá zas tak dlouho, aby se placka ohrála. Za pár poslechů už některé tracky jako „Diz não á vida“ nebo „Distúrbio absoluto“ (ta především) působí trochu ohraně. Na druhou stranu, i přesto počin za pozornost stojí, jelikož zpočátku je to velmi zábavné a má to rozhodně něco do sebe. Za půlroku už album točit jistě nebudu, ale určitě se jedná o kvalitní žánrovku, s níž není problém na nějakou chvíli strávit.


Desecration / Holocausto Canibal – Intravisceral Necropsia

Holocausto Canibal - Necropsia Cadaverina
Země: Velká Británie / Portugalsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.8.2015
Label: Larvae Productions / Chaosphere Recordings / Uterus Productions / Grave Wax / Rest of Noise / Fat Ass Records / EveryDayHate

Hrací doba: 07:35

Odkazy Desecration:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Holocausto Canibal:
web / facebook

K recenzi poskytl:
EveryDayHate

Jedna věc je zřejmá – „Intravisceral Necropsia“ není nahrávkou pro nějaké slečinky. Přestože hrací doba nedosahuje ani osmi minut, tak to není určeno lidem, kteří považují power metal za docela tvrdou muziku. Naproti tomu, pokud si libujete v death metalovém potažmo grindovém hoblování, kde kytary pářou břicha a střeva lítají všude kolem, pak tohle bude záležitost přesně dle vašeho gusta. Ostatně – také se na tomhle splitku nepotkávají žádní amatéři, neboť obě zúčastněné smečky jsou zavedenými undergroundovými jmény, o něž jste už jistě museli přinejmenším zavadit, pokud se o tuhle scénu nějakým způsobem zajímáte.

Nicméně i přesto, že až po kotníky vězíme v kaši z vnitřností, nejsme nekulturní hovada a víme, že je slušnost alespoň formálně představit, tak pojďme na věc. Jednu stranu tohoto obrázkového sedmipalce, jenž vyšel v limitované edici 500 kopií a v kooperaci sedmi labelů, okupují britští death metaloví veteráni Desecration. Ti se na žánrovém poli pohybují již od začátku 90. let a na své pažbě mají devět dlouhohrající zářezů, z nichž ten poslední nese název „Cemetery Sickness“ a vyšel vloni. Společnost jim dělají death / grindoví řezníci Holocausto Canibal z Portugalska, jejichž dlouhohrající portfolio je sice o něco skromnější (čtyři alba – to poslední je z roku 2012 a jmenuje se „Gorefilia“), nicméně i ti mají zkušeností dost a rozhodně se nejedná o nějaké nazdárky.

Desecration na „Intravisceral Necropsia“ přispěli dvěma vály „Intravisceral Exhibition“ a „Grave Secrets“, jejichž souhrnná hrací doba činí bez pár vteřinek dvě minuty. První jmenovaný song se po úvodní fofrovačce zlomí ve střední tempo s povedenými chytlavými riffy, které jsou asi tím nejlepším, co celé splitko nabízí. „Grave Secrets“ oproti tomu vládne agresí po většinu své krátké stopáže a až na závěrečnou půlminutu už podruhé dokáže, že Desecration rozhodně umí nacpat groovy riffy do oldschoolového death metalu. Jasně, není to nic originálního ani neslyšeného, ale jak se to říká – starého psa novým kouskům nenaučíš, a dokud to je zábava, což tady je, tak proč ne…

…a něco podobného by šlo vlastně říct i o Holocausto Canibal, kteří na tenhle počin připravili jen jednu pecku „Necropsia Cadaverina“ trvající lehce přes tři a půl minuty. Oproti britským kolegům je tu samozřejmě cítit i grindový odér (paradoxní jen tak mimochodem je, že podle obrázků příslušných stran splitka by neznalec tu přítomnost grindového odéru tipoval asi spíš opačně), ale i tak se zrovna tenhle konkrétní kousek nese spíš v death metalovějším duchu. Jenž i když i Holocausto Canibal nabídnou nejednu pasáž, u níž si lze zodpovědně vytřepat palici, a taky mají hrubší sound, strana Desecration mě osobně baví trošku víc, byť rozdíl třídy to určitě není.

Jasně, „Intravisceral Necropsia“ není žádný zázrak – podobných splitek prostě vycházejí tisíce. Nicméně, přítomný matroš je úplně na pohodu, a jestli máte rádi death metal, tak to jako vcelku příjemná jednohubka dokáže posloužit.


Corpus Christii – Luciferian Frequencies / PaleMoon

Corpus Christii - Luciferian Frequencies
Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: prosinec 2014
Label: Folter Records
Původní vydání: 20.6.2011, Candlelight Records

Tracklist:
Side A:
01. The Gate
02. The Owl Ressurrection
03. Crystal Glaze Foundation
04. The Styx Reflection
05. Picatrix

Side B:
06. Deliverer of Light
07. The Infidels Cross
08. Be Dark Thy Light
09. Paths of Human Puzzles
10. In the Rivers of Red


Corpus Christii - PaleMoon

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2015
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Far Beyond the Light
02. Under Beastcraft
03. The Great Death
04. Eternal Bliss
05. Last Eclipse
06. Being
07. Night of Flaming Hatred
08. From Darkness to Total Blackness
09. Livid Night
10. Carving a Light in Me

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl (obě alba):
Metal Promotions

Asi jen těžko lze v případě Corpus Christii mluvit o nějaké legendě nebo žánrové extratřídě. Lze však bez problému mluvit o dávno zaběhnuté stálici, která má v rámci podzemního black metalu vybudované ne úplně zanedbatelné renomé, a já osobně bych si navrch dovolil dodat i to, že se jedná o jednu z nejznámějších portugalských metalových kapel (byť je jasné, že kdyby Corpus Christii pocházeli třeba z Německa, tak by šlo asi jen těžko něco takového tvrdit).

Historie téhle smečky se táhne již od konce 90. let, kdy se kapela na scéně objevila ještě pod názvem Corpus Christi. Po prvním demosnímku však bylo přidáno jedno „i“ a od té doby Portugalci už jako Corpus Christii do světa vyslali sedm dlouhohrajících desek a samozřejmě také řádku neřadových počinů. Aktuální deska s názvem „PaleMoon“ byla vyvrhnuta letos na sklonku března, avšak my se nyní nepodíváme jen na ni, ale i na jejího předchůdce, jenž se jmenuje „Luciferian Frequencies“, a to ku příležitosti vinylové reedice tohoto alba z prosince 2014. Mezi oběma nahrávkami je sice časový odstup čtyř let, což není zas až tak málo, ale i přesto jsou si obě placky v lecčems podobné, což je také ten důvod, proč ničemu nebude vadit, když budeme mluvit o obou naráz…

Ostatně, ono to není nijak zvlášť velké překvapení, že se „PaleMoon“ od „Luciferian Frequencies“ nijak zvlášť neliší, jelikož zrovna překotný vývoj doménou Corpus Christii nikdy nebyl. Netvrdím, že Portugalci znějí i na letošní novince stejně jak v roce 2000 na svém debutu „Saeculum domini“, jelikož ten rozdíl mezi současnou a prvotní tvorbou skupiny je znatelný na první poslech. Nyní je zvuk trochu čistší… z obecného hlediska to sice není naleštěné jako psí koule, ale poslední alba už jednoduše nejsou taková garáž jako zmiňovaný debut. Stejně tak je znát, že Corpus Christii šli nahoru i po kompoziční stránce – zejména je to slyšet na kytarách, které nyní mnohem propracovanější a dokážou přijít s nejednou mrazivou melodií.

Spíše jsem oním prohlášením o „neprogresi“ chtěl říct to, že se Corpus Christii vyvíjejí velice pozvolna a po malých krůčcích a myslím, že nejpozději od „The Torment Continues“ z roku 2005 si již drží ustálenou fazónu. Na druhou stranu, i tento malý vývoj je veskrze kosmetickou záležitostí, jelikož to základní gró, ono skutečné jádro muziky Corpus Christii, zůstává stále neměnné už od prvopočátku kapely. Lze jím popsat nejen „PaleMoon“ a „Luciferian Frequencies“, ale i veškeré starší desky.

Touto základní esencí je agresivní black metal povětšinou rychlejšího tempa, což je recept, od něhož se Corpus Christii doposud neodchýlili – a upřímně řečeno i pochybuji o tom, že tak ještě někdy učiní. Co si budeme povídat, tihle Portugalci se o žádné inovátorství žánru nikdy ani nepokoušeli. Pokud však prahnete po pravověrném black metalu se satanistickou tématikou – která však není provedena takovým tím vyloženě klišé tupým způsobem – pak jste na správné adrese, jelikož nemalá kvalita Corpus Christii upřít jednoduše nejde.

O žánrové čistokrevnosti Corpus Christii sice není sporu, ale nejedná se o žádnou tupou hoblovačku, naopak je znát, že tahle kapela umí. Není to nic originálního, ale Portugalci dokážou zkušeně měnit tempa, zapojit kytarové melodie, které z toho ovšem rozhodně nedělají žádnou melodickou hopsačku, a tímhle způsobem zvládnou vystavět i 40minutovou zábavnou desku, což je případ jak „Luciferian Frequencies“, tak i „PaleMoon“. Corpus Christii nemají zas tak daleko třeba k takovým Marduk (kupříkladu když při úvodní melodii „Eternal Bliss“„PaleMoon“ jsem si napoprvé pomyslel, že začíná „Ars moriendi“ od severského komanda), ale srovnáme-li letošní počiny obou skupin, tak u mě vyhrávají horkokrevní jižané, jelikož „PaleMoon“ ani zdaleka nepůsobí tak vyčpěle jako „Frontschwein“, naopak – muzika Corpus Christii má stále švih.

Mohlo by se snad zdát, že vzhledem k tomu, že se vlastně bavíme hned o dvou dlouhohrajících deskách, toho padlo poměrně málo, ale myslím, že víc není třeba. Kdybych totiž přece jen článek rozdělil a oběma nahrávkám věnoval vlastní recenzi, psal bych o obou vesměs to samé (co již padlo). A vlastně stejné by bylo i hodnocení, protože o „Luciferian Frequencies“„PaleMoon“ mohu říct, že se jedná o dobrá alba, jež patří do žánrového nadprůměru a která obě obsahují několik výtečných tracků.

Abych však přece jen jmenoval nějaké konkrétní kusy, tak v případě „PaleMoon“ mohu vyzdvihnout třeba hned úvodní „Far Beyond the Light“, „The Great Death“ s melodičtějším rozjezdem nebo vypalovačku „Livid Night“, zatímco v případě „Luciferian Frequencies“ bych mezi vrcholy zařadil kupříkladu „Crystal Glaze Foundation“, „Picatrix“ či „Deliver of Light“. Ani v jednom z obou případů se sice nejedná o nahrávky, jež by patřily na vrchol všeho black metalového snažení, ale jsou to v povedené věci, s jejichž pomocí Corpus Christii opětovně dokázali, že svou pozici na black metalovém poli nemají jen tak náhodou.

Před koncem tedy ještě zbývá dodat už jen jednu věc – vyhlásit vítěze pomyslného klání mezi oběma recenzovanými nahrávkami. Přestože jsou na tom obě desky svou formou i svou kvalitou podobně, nakonec musím zvednout ruku pro tu starší z nich, tedy „Luciferian Frequencies“, jelikož mi přijde, že je přece jen o něco kompozičně zajímavější (byť se jedná vesměs pouze o záležitosti kosmetického rázu), a subjektivně bych řekl, že má ještě o kousek větší grády než „PaleMoon“.


Nienör – Nienör

Nienör - Nienör
Země: Portugalsko
Žánr: neofolk
Datum vydání: 10.12.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Když člověk vidí kompletně černý minimalistický přebal, na němž kromě švabachem napsaného názvu kapely (a zároveň i EP) není vůbec nic, asi by tipoval, že půjde o nějakou black metalovou špínu – ostatně i v kontextu toho, co tu recenzujeme nejčastěji. V případě Nienör je však takový předpoklad nesprávný, protože realita je úplně někde jinde.

Nienör je portugalské duo, které tvoří bratrská dvojice Diogo a Francisco Ferreirovi. První výsledky svého hudebního snažení začali do světa pouštět na jaře loňského roku a v prosinci pak tři již vydané skladby doplnily o dvě zbrusu nové a v této podobě svou muziku pustili do světa v podobě bezejmenného, téměř čtvrthodinového EP.

A hudebně se tedy jedná o co? Inu, o čistokrevný neofolk. Recept Nienör je poměrně jednoduchý – především akustická kytara, sem tam zpěv a v tomto případě navíc i saxofon, jenž hudbě Portugalců dodává zvláštní melancholický feeling. Skutečně zajímavé jsou na počinu především dvě úvodní písně „O infortúnio de Nienör“ a „A elevação de Túrin“, protože i přes svou jednoduchost nabízejí příjemně koncentrovanou atmosféru, jež má co sdělit, zejména druhá jmenovaná je dost povedená a rozhodně nemám problém prohlásit, že mě baví.

Následující skladby už však tak dobré bohužel nejsou. „Cleaned at Last“ zdánlivě pokračuje ve stejném duchu jako obě instrumentální předchůdkyně, trochu ji ovšem kazí nepříliš povedený zpěv, který mi místy přijde malinko líznutý faleší. „Húrin sentenciado (epílogo)“ je ještě horší, protože jde jen o dost nezáživnou, téměř na dvě minuty nataženou vyhrávku na elektrickou kytaru.

Úplně poslední položkou EP je cover slavné folkové písně „Which Side Are You On?“, kterou už musí znát snad každý (když nic jiného, tak i díky hojnému předělávání – z metalové scény třeba Panopticon, z punkové Dropkick Murphys, u nás folkový Spiritál kvintet nebo industriální Paprsky inženýra Garina atd. atd.). Podání Nienör je takové standardní a neurazí, ale zase co si budeme povídat, zrovna tahle písnička je tak jednoduchá, že na ní vlastně není moc co zkazit.

Celkově mám z počinu trochu rozporuplný pocit… začátek je poměrně příjemný, ale druhá půle nahrávky už jde s kvalitou strmě dolů. Nicméně, poslouchat to lze a jako jednohubka na několik málo poslechů se to použít dá. Delší životnost však v tomto EP bohužel nevidím.