Archiv štítku: PRT

Portugalsko

Morte incandescente – …o mundo morreu!

Morte incandescente - …o mundo morreu!

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: War Arts Productions

Tracklist:
01. Diz não á vida
02. Num cemitério
03. O final de uma era
04. Nunca mais irá amanhecer
05. Distúrbio absoluto
06. Ser incrédulo
07. Nas esquinas da alma
08. O sol não nasce mais
09. Tiro no escuro
10. Diz adeus
11. O fogo de dentro
12. Um rasto de ódio

Hrací doba: 48:10

Odkazy:
facebook

Budeme-li se bavit o metalové scéně v Portugalsku, mnoho lidí určitě zvládne tu jednu nejznámější kapelu, ale nic moc navíc. Nicméně ti, jejichž rozhled nekončí na soupisce Masters of Rock, jistě vědí, že i na západním pobřeží Pyrenejského poloostrova se najdou vysoce zajímavé smečky. Dnes si jedno jméno z místního undergroundu představíme.

Morte incandescente možná nepatří mezi známé formace, ale o nějaké mlíčňáky se v žádném případě nejedná. Tato dvojčlenná cháska funguje už skoro 15 let a svůj debut s názvem „…Your Funeral“ vydala v roce 2003. Oba členové navíc mají na kontě působení v mnoha dalších kapelách – a v tomto výčtu mimo jiné najdeme třeba i jméno formátu Corpus Christii, jejichž ústřední postava se angažuje právě i v Morte incandescente.

Snad díky množství aktivit v mnoha kapelách Morte incandescente přehnanou aktivitou nehýří. Letošní deska „…o mundo morreu!“ tak je první řadovkou po šesti letech od „…relembrando um túmulo esquecido“, přičemž v mezičase se objevilo jen jedno EP a jedno splitko. Ale to ostatně nevadí, je to snad i lepší, než když někdo vydává album každý rok a kvalita trpěla…

Black metal v pojetí Morte incandescente je svým způsobem zvláštní – je totiž stravitelný i okrajově vyhraněný zároveň. Ona stravitelnost pramení z vlastního materiálu, jaký se na „…o mundo morreu!“ nachází. Ve své podstatě totiž Portugalci neskládají nějaká ultimátní pekla, jejich podání žánru je vlastně docela přímočaré, přehledné. Nejedná se o těžkou hnusotu, v níž by se člověk několik prvních poslechů ztrácel. Morte incandescente sice ctí žánrová pravidelná a styl riffování jistě patří do black metalu, ale je to čitelné, jisté pasáže jsou vlastně docela chytlavé a některé riffy mají odpich jako čuně.

To ale neberte jako nějaké hodnocení, jen konstatování. Jako hodnocení můžete brát prohlášení, že ani v takových případech se nejedná o nic tupého. Třebas úvodní dvojice „Diz não á vida“ a „Num cemitério“ v některých pasážích šlape jak hodinky, ale v tom dobrém slova smyslu. Navíc se tu nacházejí i zajímavé momenty, mezi něž lze zařadit kupříkladu povedený „čistší“ vokál ve druhé jmenované.

Do podzemí ovšem Portugalce táhne sound, který je syrovějšího ražení, a ačkoliv ani zde se nejedná o ten největší extrém, na jaký lze narazit, věřím tomu, že špinavý zvuk může odradit mnohé posluchače, jimž by jinak materiál po skladatelské stránce nevadil. A vedle toho Morte incandescente samozřejmě umějí i trochu přiložit pod kotel a střihnout nějakou vypalovačku, to zas né že né. Především kratší kusy typu „Nunca mais irá amanhecer“, „Ser incrédulo“, „O sol não nasce mais“ či „O fogo de dentro“ bývají ostřejší.

Aniž by bylo „…o mundo morreu!“ náladově nějak výrazně rozhádané, jsou tu také skladby, v nichž se Morte incandescente snaží i o trochu té atmosféry. V takovém případě se většinou jedná o střední tempo a mrazivější melodie, leckde dojde i na momenty, které by se neztratily ani v depressive black metalu. Typickými zástupci této kategorie mohou být „O final de uma era“, „Nas esquinas da alma“ (ta je na poměry nahrávky netypicky klidnější a snad jako jediná z celku vystupuje) nebo „Tiro no escuro“.

Ačkoliv jsem u každé z pomyslných kategorií zmínil nějaké písničky, jedná se pouze o orientační příklady. Ve skutečnosti se to totiž má tak, že všechny ty ony takzvané kategorie či tváře Morte incandescente se tu v menší, tu ve větší míře projevují vlastně v každém songu na „…o mundo morreu!“. Možná i to je důvodem, proč nahrávka drží pohromadě, když se tak děje neustále, a proč to, jak už jsem výše zmínil, není rozhádané, což je samozřejmě plus.

Jediným opravdu výrazným neduhem „…o mundo morreu!“ je trvanlivost, protože to netrvá zas tak dlouho, aby se placka ohrála. Za pár poslechů už některé tracky jako „Diz não á vida“ nebo „Distúrbio absoluto“ (ta především) působí trochu ohraně. Na druhou stranu, i přesto počin za pozornost stojí, jelikož zpočátku je to velmi zábavné a má to rozhodně něco do sebe. Za půlroku už album točit jistě nebudu, ale určitě se jedná o kvalitní žánrovku, s níž není problém na nějakou chvíli strávit.


Desecration / Holocausto Canibal – Intravisceral Necropsia

Holocausto Canibal - Necropsia Cadaverina
Země: Velká Británie / Portugalsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.8.2015
Label: Larvae Productions / Chaosphere Recordings / Uterus Productions / Grave Wax / Rest of Noise / Fat Ass Records / EveryDayHate

Hrací doba: 07:35

Odkazy Desecration:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Holocausto Canibal:
web / facebook

K recenzi poskytl:
EveryDayHate

Jedna věc je zřejmá – „Intravisceral Necropsia“ není nahrávkou pro nějaké slečinky. Přestože hrací doba nedosahuje ani osmi minut, tak to není určeno lidem, kteří považují power metal za docela tvrdou muziku. Naproti tomu, pokud si libujete v death metalovém potažmo grindovém hoblování, kde kytary pářou břicha a střeva lítají všude kolem, pak tohle bude záležitost přesně dle vašeho gusta. Ostatně – také se na tomhle splitku nepotkávají žádní amatéři, neboť obě zúčastněné smečky jsou zavedenými undergroundovými jmény, o něž jste už jistě museli přinejmenším zavadit, pokud se o tuhle scénu nějakým způsobem zajímáte.

Nicméně i přesto, že až po kotníky vězíme v kaši z vnitřností, nejsme nekulturní hovada a víme, že je slušnost alespoň formálně představit, tak pojďme na věc. Jednu stranu tohoto obrázkového sedmipalce, jenž vyšel v limitované edici 500 kopií a v kooperaci sedmi labelů, okupují britští death metaloví veteráni Desecration. Ti se na žánrovém poli pohybují již od začátku 90. let a na své pažbě mají devět dlouhohrající zářezů, z nichž ten poslední nese název „Cemetery Sickness“ a vyšel vloni. Společnost jim dělají death / grindoví řezníci Holocausto Canibal z Portugalska, jejichž dlouhohrající portfolio je sice o něco skromnější (čtyři alba – to poslední je z roku 2012 a jmenuje se „Gorefilia“), nicméně i ti mají zkušeností dost a rozhodně se nejedná o nějaké nazdárky.

Desecration na „Intravisceral Necropsia“ přispěli dvěma vály „Intravisceral Exhibition“ a „Grave Secrets“, jejichž souhrnná hrací doba činí bez pár vteřinek dvě minuty. První jmenovaný song se po úvodní fofrovačce zlomí ve střední tempo s povedenými chytlavými riffy, které jsou asi tím nejlepším, co celé splitko nabízí. „Grave Secrets“ oproti tomu vládne agresí po většinu své krátké stopáže a až na závěrečnou půlminutu už podruhé dokáže, že Desecration rozhodně umí nacpat groovy riffy do oldschoolového death metalu. Jasně, není to nic originálního ani neslyšeného, ale jak se to říká – starého psa novým kouskům nenaučíš, a dokud to je zábava, což tady je, tak proč ne…

…a něco podobného by šlo vlastně říct i o Holocausto Canibal, kteří na tenhle počin připravili jen jednu pecku „Necropsia Cadaverina“ trvající lehce přes tři a půl minuty. Oproti britským kolegům je tu samozřejmě cítit i grindový odér (paradoxní jen tak mimochodem je, že podle obrázků příslušných stran splitka by neznalec tu přítomnost grindového odéru tipoval asi spíš opačně), ale i tak se zrovna tenhle konkrétní kousek nese spíš v death metalovějším duchu. Jenž i když i Holocausto Canibal nabídnou nejednu pasáž, u níž si lze zodpovědně vytřepat palici, a taky mají hrubší sound, strana Desecration mě osobně baví trošku víc, byť rozdíl třídy to určitě není.

Jasně, „Intravisceral Necropsia“ není žádný zázrak – podobných splitek prostě vycházejí tisíce. Nicméně, přítomný matroš je úplně na pohodu, a jestli máte rádi death metal, tak to jako vcelku příjemná jednohubka dokáže posloužit.


Corpus Christii – Luciferian Frequencies / PaleMoon

Corpus Christii - Luciferian Frequencies
Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: prosinec 2014
Label: Folter Records
Původní vydání: 20.6.2011, Candlelight Records

Tracklist:
Side A:
01. The Gate
02. The Owl Ressurrection
03. Crystal Glaze Foundation
04. The Styx Reflection
05. Picatrix

Side B:
06. Deliverer of Light
07. The Infidels Cross
08. Be Dark Thy Light
09. Paths of Human Puzzles
10. In the Rivers of Red


Corpus Christii - PaleMoon

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2015
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Far Beyond the Light
02. Under Beastcraft
03. The Great Death
04. Eternal Bliss
05. Last Eclipse
06. Being
07. Night of Flaming Hatred
08. From Darkness to Total Blackness
09. Livid Night
10. Carving a Light in Me

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl (obě alba):
Metal Promotions

Asi jen těžko lze v případě Corpus Christii mluvit o nějaké legendě nebo žánrové extratřídě. Lze však bez problému mluvit o dávno zaběhnuté stálici, která má v rámci podzemního black metalu vybudované ne úplně zanedbatelné renomé, a já osobně bych si navrch dovolil dodat i to, že se jedná o jednu z nejznámějších portugalských metalových kapel (byť je jasné, že kdyby Corpus Christii pocházeli třeba z Německa, tak by šlo asi jen těžko něco takového tvrdit).

Historie téhle smečky se táhne již od konce 90. let, kdy se kapela na scéně objevila ještě pod názvem Corpus Christi. Po prvním demosnímku však bylo přidáno jedno „i“ a od té doby Portugalci už jako Corpus Christii do světa vyslali sedm dlouhohrajících desek a samozřejmě také řádku neřadových počinů. Aktuální deska s názvem „PaleMoon“ byla vyvrhnuta letos na sklonku března, avšak my se nyní nepodíváme jen na ni, ale i na jejího předchůdce, jenž se jmenuje „Luciferian Frequencies“, a to ku příležitosti vinylové reedice tohoto alba z prosince 2014. Mezi oběma nahrávkami je sice časový odstup čtyř let, což není zas až tak málo, ale i přesto jsou si obě placky v lecčems podobné, což je také ten důvod, proč ničemu nebude vadit, když budeme mluvit o obou naráz…

Ostatně, ono to není nijak zvlášť velké překvapení, že se „PaleMoon“ od „Luciferian Frequencies“ nijak zvlášť neliší, jelikož zrovna překotný vývoj doménou Corpus Christii nikdy nebyl. Netvrdím, že Portugalci znějí i na letošní novince stejně jak v roce 2000 na svém debutu „Saeculum domini“, jelikož ten rozdíl mezi současnou a prvotní tvorbou skupiny je znatelný na první poslech. Nyní je zvuk trochu čistší… z obecného hlediska to sice není naleštěné jako psí koule, ale poslední alba už jednoduše nejsou taková garáž jako zmiňovaný debut. Stejně tak je znát, že Corpus Christii šli nahoru i po kompoziční stránce – zejména je to slyšet na kytarách, které nyní mnohem propracovanější a dokážou přijít s nejednou mrazivou melodií.

Spíše jsem oním prohlášením o „neprogresi“ chtěl říct to, že se Corpus Christii vyvíjejí velice pozvolna a po malých krůčcích a myslím, že nejpozději od „The Torment Continues“ z roku 2005 si již drží ustálenou fazónu. Na druhou stranu, i tento malý vývoj je veskrze kosmetickou záležitostí, jelikož to základní gró, ono skutečné jádro muziky Corpus Christii, zůstává stále neměnné už od prvopočátku kapely. Lze jím popsat nejen „PaleMoon“ a „Luciferian Frequencies“, ale i veškeré starší desky.

Touto základní esencí je agresivní black metal povětšinou rychlejšího tempa, což je recept, od něhož se Corpus Christii doposud neodchýlili – a upřímně řečeno i pochybuji o tom, že tak ještě někdy učiní. Co si budeme povídat, tihle Portugalci se o žádné inovátorství žánru nikdy ani nepokoušeli. Pokud však prahnete po pravověrném black metalu se satanistickou tématikou – která však není provedena takovým tím vyloženě klišé tupým způsobem – pak jste na správné adrese, jelikož nemalá kvalita Corpus Christii upřít jednoduše nejde.

O žánrové čistokrevnosti Corpus Christii sice není sporu, ale nejedná se o žádnou tupou hoblovačku, naopak je znát, že tahle kapela umí. Není to nic originálního, ale Portugalci dokážou zkušeně měnit tempa, zapojit kytarové melodie, které z toho ovšem rozhodně nedělají žádnou melodickou hopsačku, a tímhle způsobem zvládnou vystavět i 40minutovou zábavnou desku, což je případ jak „Luciferian Frequencies“, tak i „PaleMoon“. Corpus Christii nemají zas tak daleko třeba k takovým Marduk (kupříkladu když při úvodní melodii „Eternal Bliss“„PaleMoon“ jsem si napoprvé pomyslel, že začíná „Ars moriendi“ od severského komanda), ale srovnáme-li letošní počiny obou skupin, tak u mě vyhrávají horkokrevní jižané, jelikož „PaleMoon“ ani zdaleka nepůsobí tak vyčpěle jako „Frontschwein“, naopak – muzika Corpus Christii má stále švih.

Mohlo by se snad zdát, že vzhledem k tomu, že se vlastně bavíme hned o dvou dlouhohrajících deskách, toho padlo poměrně málo, ale myslím, že víc není třeba. Kdybych totiž přece jen článek rozdělil a oběma nahrávkám věnoval vlastní recenzi, psal bych o obou vesměs to samé (co již padlo). A vlastně stejné by bylo i hodnocení, protože o „Luciferian Frequencies“„PaleMoon“ mohu říct, že se jedná o dobrá alba, jež patří do žánrového nadprůměru a která obě obsahují několik výtečných tracků.

Abych však přece jen jmenoval nějaké konkrétní kusy, tak v případě „PaleMoon“ mohu vyzdvihnout třeba hned úvodní „Far Beyond the Light“, „The Great Death“ s melodičtějším rozjezdem nebo vypalovačku „Livid Night“, zatímco v případě „Luciferian Frequencies“ bych mezi vrcholy zařadil kupříkladu „Crystal Glaze Foundation“, „Picatrix“ či „Deliver of Light“. Ani v jednom z obou případů se sice nejedná o nahrávky, jež by patřily na vrchol všeho black metalového snažení, ale jsou to v povedené věci, s jejichž pomocí Corpus Christii opětovně dokázali, že svou pozici na black metalovém poli nemají jen tak náhodou.

Před koncem tedy ještě zbývá dodat už jen jednu věc – vyhlásit vítěze pomyslného klání mezi oběma recenzovanými nahrávkami. Přestože jsou na tom obě desky svou formou i svou kvalitou podobně, nakonec musím zvednout ruku pro tu starší z nich, tedy „Luciferian Frequencies“, jelikož mi přijde, že je přece jen o něco kompozičně zajímavější (byť se jedná vesměs pouze o záležitosti kosmetického rázu), a subjektivně bych řekl, že má ještě o kousek větší grády než „PaleMoon“.


Nienör – Nienör

Nienör - Nienör
Země: Portugalsko
Žánr: neofolk
Datum vydání: 10.12.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Když člověk vidí kompletně černý minimalistický přebal, na němž kromě švabachem napsaného názvu kapely (a zároveň i EP) není vůbec nic, asi by tipoval, že půjde o nějakou black metalovou špínu – ostatně i v kontextu toho, co tu recenzujeme nejčastěji. V případě Nienör je však takový předpoklad nesprávný, protože realita je úplně někde jinde.

Nienör je portugalské duo, které tvoří bratrská dvojice Diogo a Francisco Ferreirovi. První výsledky svého hudebního snažení začali do světa pouštět na jaře loňského roku a v prosinci pak tři již vydané skladby doplnily o dvě zbrusu nové a v této podobě svou muziku pustili do světa v podobě bezejmenného, téměř čtvrthodinového EP.

A hudebně se tedy jedná o co? Inu, o čistokrevný neofolk. Recept Nienör je poměrně jednoduchý – především akustická kytara, sem tam zpěv a v tomto případě navíc i saxofon, jenž hudbě Portugalců dodává zvláštní melancholický feeling. Skutečně zajímavé jsou na počinu především dvě úvodní písně „O infortúnio de Nienör“ a „A elevação de Túrin“, protože i přes svou jednoduchost nabízejí příjemně koncentrovanou atmosféru, jež má co sdělit, zejména druhá jmenovaná je dost povedená a rozhodně nemám problém prohlásit, že mě baví.

Následující skladby už však tak dobré bohužel nejsou. „Cleaned at Last“ zdánlivě pokračuje ve stejném duchu jako obě instrumentální předchůdkyně, trochu ji ovšem kazí nepříliš povedený zpěv, který mi místy přijde malinko líznutý faleší. „Húrin sentenciado (epílogo)“ je ještě horší, protože jde jen o dost nezáživnou, téměř na dvě minuty nataženou vyhrávku na elektrickou kytaru.

Úplně poslední položkou EP je cover slavné folkové písně „Which Side Are You On?“, kterou už musí znát snad každý (když nic jiného, tak i díky hojnému předělávání – z metalové scény třeba Panopticon, z punkové Dropkick Murphys, u nás folkový Spiritál kvintet nebo industriální Paprsky inženýra Garina atd. atd.). Podání Nienör je takové standardní a neurazí, ale zase co si budeme povídat, zrovna tahle písnička je tak jednoduchá, že na ní vlastně není moc co zkazit.

Celkově mám z počinu trochu rozporuplný pocit… začátek je poměrně příjemný, ale druhá půle nahrávky už jde s kvalitou strmě dolů. Nicméně, poslouchat to lze a jako jednohubka na několik málo poslechů se to použít dá. Delší životnost však v tomto EP bohužel nevidím.


Moonspell – Extinct

Moonspell - Extinct
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 6.3.2015
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Breathe (Until We Are No More)
02. Extinct
03. Medusalem
04. Domina
05. The Last of Us
06. Malignia
07. Funeral Bloom
08. A Dying Breed
09. The Future Is Dark
10. La Baphomette

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (H.):

Moonspell, kteří jsou bez nějakých větších sporů suverénně největším vývozcem tvrdé kytarové hudby ze svého rodného Portugalska, se do zlaté kroniky metalu zapsali hned na začátku své kariéry se svými prvními dvěma deskami „Wolfheart“ a „Irreligious“. Zejména debutové „Wolfheart“ je podle mě dodnes fantastická záležitost, již si s obrovskou chutí kdykoliv pustím. Naštěstí však Moonspell později ukázali, že s prvními počiny zajímavost jejich kariéry nekončí a po trochu slabším a obecně chladněji přijatém konci 90. let se po roce 2000 zvedli do působivé formy, která sice kulminovala s krvavě rudým monumentem „Memorial“ z roku 2006, ale i ostatní počiny z této éry jsou přinejmenším důstojné. Jenže… nic nemůže trvat navždy.

Slyšel jsem mnoho názorů, které zatracovaly již „Night Eternal“ (2008), ale mně se i tohle album velmi líbí a myslím si, že je na něm hned několik silných kusů. Oproti tomu následující počin, jenž byl naopak přijat velice dobře kritikou i fanoušky (přinejmenším mi to tak přišlo), se pro mě stal s odstupem času trochu rozporuplný. Moonspell jej rozdělili na dvě půle, přičemž ta první, „Alpha Noir“, jež Portugalce prezentovala pouze v tom tvrdším spektru jejich tvorby, mě v době vydání vysoce bavila, jenže postupně jsem zjistil, že zpětně už nemám důvod se k ní vracet a radši sáhnu po předchozích albech. Naopak druhá půle, „Omega White“, v jejímž rámci zase Moonspell hráli čistě na klidnější a atmosféričtější notu, mě příliš nebavila ani v době vydání a postupem času se na tom nic nezměnilo. V této chvíli jsem si říkal, že to asi bylo jen krátké zaváhání a že nejnovější deska „Extinct“ vše opětovně vrátí do starých kolejí a že půjde o další album Moonspell, které budu poslouchat s chutí. Jenže… nějak se to nestalo…

Nechápejte mě zle. Abychom si vše vyjasnili hned ze začátku „Extinct“ je kvalitativně stále nad průměrem (ostatně stejně jako „Alpha Noir“). Pouze v rámci tvorby Moonspell patří k tomu méně výraznému. Portugalci si samozřejmě stále drží svůj charakteristický zvuk, jímž disponují již dlouhodobě – z tohoto pohledu novinka nijak nevybočuje z linie posledních několika desek, jenže možná právě v tom začíná být trochu problém. Až po „Memorial“ se Moonspell s každou nahrávkou vyvíjeli, byť to nutně nebyly vždy nějaké překotné změny na sílu, ale nyní znějí vlastně již potřetí v řadě takřka totožně, s čímž nijak zvlášť nepohnula ani změna producenta (což se ani nelze divit, když trochu uniformního Tue Madsena vystřídal Jens Bogren, který ta alba také seká jak na výrobní lince). Na „Alpha Noir“ to ještě díky rozseknutí na dvě odlišné poloviny nebylo tak znát, ale u „Extinct“ už si začínám říkat, že je to album v diskografii Moonspell málo výlučné.

Na druhou stranu, nijak nezastírám, že se „Extinct“ stále poslouchá velice příjemně a neměl jsem problém mu věnovat slušný počet poslechů. Jen mi přijde, že po většinu hracího času to je vážně jen na úrovni příjemně se poslouchajícího řemesla zkušených veteránů, kteří už prostě mají ten cit, aby věděli, kam na tom hmatníku sáhnout, aby to nebylo špatné. Za srdeční sval mě však na celém albu vzala pouze působivá „Malignia“ s mocným refrénem a se silnou atmosférou. Tahle skladba je sice super, ale když si vezmu, že na takovém „Memorial“ podobně excelentní kusy Moonspell sypali jeden vedle druhého, je to poměrně rozdíl. Neříkám, že třeba aranže s lehce orientálním nádechem v písničkách „Breathe (Until We Are No More)“ nebo „Medusalem“ nejsou fajn, vlastně bych si dokonce dokázal představit, že v podobném duchu by mohla vést cesta z případné stagnace, jež Portugalcům (řekněme si to upřímně) pomalu začíná hrozit, ale že bych o tom hned musel domů volat mamince, jaká je to bomba, to zase ne.

Stejně tak nelze ignorovat fakt, že se na „Extinct“ nachází i několik písniček, které jsou prostě na poměry Moonspell takové trochu obyčejné a nikam neposouvají ani album, ani kapelu samotnou. Zářným příkladem budiž třeba „Domina“, což je taková pomalejší Moonspellovská klasika, nijak zvlášť jsem si ovšem na zadek nesednul ani z „A Dying Breed“ nebo „The Future Is Dark“. Taková titulní „Extinct“ má sice poměrně lehce zapamatovatelný refrén, který živě určitě bude fungovat, ale když na to přijde, vlastně to taky není nic, co by už Portugalci v minulosti nepředvedli. Jasně, i všechny tyhle kusy stále mají svou kvalitu, a jak již padlo výše, nedělá mi sebemenší problém je poslouchat, ale když chci, aby mi muzika Moonspell něco skutečně předala, musím bohužel sáhnout po starších deskách.

„Extinct“ je tím pádem albem, s nímž jsem nějakou dobu dokázal strávit, aniž bych měl pocit, že to byl ztracený čas, akorát jsem si docela jistý, že nebudu mít potřebu jít a tu placku vrazit do přehrávače i třeba za dva, tři roky. Mluvit v případě „Extinct“ o docela pohodlné sázce na jistotu a normálnímu standardu kapely rozhodně je na místě. Nepopírám, že je to standard, za nějž by jiné skupiny mohly být vděčné, ale to nic nemění na tom, že Moonspell mají v portfoliu i mnohem silnější nahrávky, jejichž poslechu se budu věnovat radši.


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že se Moonspell albem „Memorial“ z roku 2006 vzedmuli k působivé a konstantně přetrvávající formě, která dala zapomenout na slabší přelom tisíciletí, tak jsem neměl důvod očekávat od „Extinct“ něco jiného než důstojné pokračování skvělých opusů, jakými ve své době byly „Night Eternal“ a „Alpha Noir“. Osobně jsem tipoval, že se Moonspell na rozcestí jménem „Alpha Noir / Omega White“ vydají spíše směrem agresivnějšího „Alpha Noir“, ovšem Fernando a jeho smečka vlků oprášili velké množství melodických vokálů a vzdušnější kytary, což by samo o sobě nebylo nic proti ničemu, protože tahle podoba Moonspell se mi zamlouvá, ovšem výsledek je poměrně nepřesvědčivý.

Některé skladby nejsou vůbec špatné a hodně líbí se mi jak baladičtější „Domina“, tak rockově řízná hitovka „The Last of Us“ a samozřejmě nepohrdnu ani trošku ostřejší „Extinct“, která se v refrénu stejně zlomí v pekelně nakažlivou věc. Problém, který s „Extinct“ mám, je ale jeho nevyrovnanost. Vedle opravdu dobrých písní se tentokrát Moonspell „podařilo“ umístit kompozice, které bych při troše dobré vůle byl ochotný označit maximálně jako uspokojivé. Mluvím teď hlavně o úvodní „Breathe (Until We Are No More)“, „Malignia“, „The Future Is Dark“ a závěrečné „La Baphomette“. Zejména díky nim se pro mne stal poslech „Extinct“ záležitostí, u které jsem si říkal, že by mě to přece mělo bavit, ale ve výsledku mnou novinka proplouvala tak nějak volně a aniž by ve mně zanechávala výraznější stopu, což je od portugalských náladotvůrců věc nezvyklá.

Možná mě „Extinct“ nezastihlo v tom správném rozpoložení, možná si Moonspell vybrali slabší chvilku, nicméně i přes příznivou hrací dobu strádá tahle placka na celkovou vyrovnanost a napěchovanost skvělými nápady, díky čemuž stojí ve stínu svých silnějších předchůdců.


Holocausto Canibal – Larvas

Holocausto Canibal - Larvas
Země: Portugalsko
Žánr: death metal / grindcore
Datum vydání: 20.5.2014
Label: Bizarre Leprous Production

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Bizarre Leprous Productions

O portugalských drsňácích Holocausto Canibal, hrajících již úctyhodných 17 let, jsem se nedávno doslechl poprvé. Zaujala mě především jejich kombinace death metalu s grindcorem. Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou vybalím, že květnové EP “Larvas” přináší poctivou nálož tvrdé muziky, která se však nemůže rozhodnout, čím chce vlastně doopravdy být.

Samotná minideska obsahuje čtveřici skladeb, šest live songů a hned tři remixy. Bavit se budeme jen o novinkách – živáky a remixy nejsou špatné, ale také nejde o nic nutného. Se starší tvorbou (mimo obsažené živáky) nemohu samozřejmě “Larvas” srovnávat, ale nový materiál mi nepřijde špatný. Písně nejsou sice moc dlouhé, což evokuje grind nehrubšího zrna, ale na poměrně krátkých stopážích nechybí bezpočet deathových prvků, zejména solidních melodií a rychlých riffů. Při poslechu jsem si občas vzpomněl na staré nahrávky Cannibal Corpse (například v “Nosolagnia Predatória”).

Na místě Holocausto Canibal bych se vůbec nebál trochu přidat na délce písní, zařadit více technických vychytávek a trochu se přesměrovat k brutal death metalu, protože potenciál by určitě byl. Takhle mi přijde, že “Larvas” se prostě nemůže rozhodnout, zda chce být spíše brutálním grindovým náserem, nebo deathovou mašinou. Nabízí od obojího něco (což by člověk podle žánrového zařazení tak trochu čekal, že?) a zní solidně. Jenom se prostě nemohu zbavit pocitu, že příklon k death metalu by mohl být větší a muzika Holocausto Canibal by tím získala větší hloubku a hodnotu. V současném provedení je sice dobrá, ale trochu nemastná a neslaná.

Larvas” je prostě poměrně solidní fošnou, které ale chybí nějaká přidaná hodnota a neví, kam s identitou. S poslechem chybu neuděláte, jen nesmíte čekat nic zvláštního. Potenciál by však byl.


Medo – Cruzando os portais do submundo

Medo - Cruzando os portais do submundo
Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: únor 2014
Label: Nyarlathotep Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Občas je docela zábavné, z jakých důvodů se člověk vrhne do poslechu nějaké kapely. Třeba Medo z Portugalska jsem si pustil hlavně proto, že mě zaujalo, jak vypadají. Jejich podoba totiž připomíná takového křížence mezi Ku-klux-klanem a španělskou inkvizicí; nemá to zas tak daleko třeba k českým Cult of Fire v období první desky “Triumvirát”. Tak či onak, Medo tvoří dva hudebníci (kteří si říkají Medo I a Medo II – asi aby se to moc nepletlo), nikdy nehrají žádné koncerty, desky nahrávají komplet ručně a tvrdí, že politika jde mimo ně a smyslem jejich muziky je jedině okultno.

Naštěstí poslech letošní (celkově třetí) desky “Cruzando os portais do submundo” ukázal, že Medo nejsou zajímaví jen svým vzhledem a dalšími okolnostmi, ale i hudebně. Duo (Medo jednička má na starost všechny nástroje, kolega se dvojkou zpěvy a texty) produkuje black metal v lehce syrovějším hávu, ale v tomto případě především co do zvukové stránky. Samotná muzika totiž opravdu není nějakou primitivností, jak by se na první pohled třeba mohlo zdát. Nechybí zde změny tempa, vývoje skladeb, melodie, spousta zajímavých nápadů a momentů a obecně je to vlastně docela pestrá věc. V neposlední řadě pak stojí za zmínku i vokál, protože Medo II zvládá poměrně dost různorodých poloh, které se také nebojí použít – ať se jedná o ty extrémní, nebo o čisté “chorály”.

Na “Cruzando os portais do submundo” se nachází ještě jedna zajímavá věc. Album sice začíná čistě v black metalovém duchu a netváří se, že by tomu mělo být v dalším průběhu jinak, ale postupem času se tu a tam začnou vynořovat i folkové motivy a vsuvky z oblasti Pyrenejského poloostrova, což už tak zajímavé atmosféře vlastního black metalu přidává ještě další třešničku navrch.

Ve finále “Cruzando os portais do submundo” není nic geniálního, ale rozhodně je to velice povedená deska, která má vlastní tvář a charisma a při jejím poslechu nemám dojem, že by byla existence Medo neopodstatněná. A to je něco, co bohužel ani zdaleka nemohu tvrdit o všem, co mi projde přehrávačem.


aNgreNOST – Planet Muscaria

aNgreNOST - Planet Muscaria
Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. INferN(O)
02. acIdShIVa
03. INTraVeNUS
04. SaTaNIOgOS
05. ScOrpIOSaUrUs
06. abSUMardUk
07. SchIzOphObOS
08. ajNagraMMaTON
09. )O(NrefNI

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Recenze na black metalovou kapelu z Portugalska se snad ani nedá začít jinak než nějakou hláškou v tom smyslu, že se zrovna nejedná o zemi, která by pro tento žánr byla typická, ale hned vzápětí dodat neskutečně překvapivé a zaručeně nečekané tvrzení, že i přesto se zde jistá zajímavá uskupení tohoto stylu najdou. Ovšem ani další pokračování našeho článku nebude zrovna velký napínák, protože nyní musí přijít jen jedna jediná otázka – platí to i o jistých aNgreNOST?

Nelekejte se toho, že “Planet Muscaria” je první deskou kapely. Ve skutečnosti se jméno aNgreNOST na scéně zjevilo již v roce 1995 a o dvě léta později vyšlo debutové EP “Evil”. V roce 1998 se ovšem skupina díky problémům hlavního mozku Pursana rozpadá… důvod, proč k tomu došlo, je však důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát, a vlastně je ve výsledku vodítkem k pochopení celé desky. K tomu se však dostaneme ještě později…

Nejdříve se podívejme na hudební stránku. Na první pohled člověk neví, co by měl vlastně očekávat, jelikož názvy písniček vypadají, jak kdyby je někdo prohnal legendárním vypatlátorem, což by mohlo působit maličko úsměvně, avšak samotná muzika aNgreNOST vůbec nic úsměvného není. Portugalci totiž hrají bezesporu seriózní black metal, který je navíc v jejich podání hodně chaotickou a dost těžce uchopitelnou záležitostí. Nemusíte se bát nějakého prasáckého zvuku nebo něco na ten způsob, z tohoto ohledu jsou vlastně aNgreNOST vesměs stravitelní – “Planet Muscaria” je těžce stravitelnou nahrávkou čistě z důvodu samotné hudební náplně.

Jak již bylo zmíněno, “Planet Muscaria” působí především strašně chaoticky. aNgreNOST se po většinu hrací doby pohybuje ve vyšších rychlostních obrátkách, skládají přes sebe velké množství různých motivů a nápadů. Rovněž se nepohybují v úplně klasickém odvětví žánru, a přestože jejich produkce stále k obsáhnutí své podstaty nepotřebuje jakékoliv přídomky a plně si vystačí pouze s pojmem black metal, je zvuk aNgreNOST zřetelně ovlivněn industrialem, dost často se zde objevují i různé klávesové plochy, ale pokud si pod black metalem s klávesami představíte muziku, která není tak ostrá jako klasická stylová podoba, zde tomu tak není. Oné zmiňované chaotičnosti a neuchopitelnosti rovněž zřetelně nahrává také delší rozpětí jednotlivých skladeb (i nad deset minut) a hlavně naprosté minimum zapamatovatelných momentů. Několik jich je, třeba jeden pár vteřin dlouhý působivý motiv s hezky zvonivou baskytarou v “SaTaNIOgOS” (cca dvě a čtvrt minuty), začátek “INTraVeNUS” nebo “vesmírné” klávesy v průběhu osmé minuty “abSUMardUk”, ale to je téměř celý výčet. V neposlední řadě také trochu zlobí více jak hodinová délka, což vstřebávání desky ztěžuje ještě více.

“Planet Muscaria” by se až doposud mohlo zdát jako spatlaný guláš bez nějakého valného řádu, vlastně se musím přiznat, že mi to tak docela přišlo taky. Aby byl člověk schopen nahrávku ocenit, jsou bezpodmínečně nutné dvě věci – musíte ji pochopit a přistoupit na její hru. To druhé je poměrně zřejmé – jednoduše na podobnou hudbu musíte mít buňku, pokud vám obdobné záležitosti alespoň trochu nic neříkají, jste tady bez šance, protože “Planet Muscaria” je prostě moc těžká deska na to, aby vás přesvědčila, že by vám to něco říkat mělo.

To pochopení je ovšem ještě zajímavější – a právě s tím se oklikou vracíme na začátek recenze, kdy jsem říkal, že důvody rozpadu aNgreNOST v 90. letech poskytnou vodítko k pochopení alba z roku 2013. Koncept “Planet Muscaria” a celé současné inkarnace skupiny totiž tkví v tom, do jaké životní situace svého času Pursan spadnul, protože ta byla také hlavní příčinou rozpadu kapely. Muzika aNgreNOST se totiž točí okolo tvrdých drog, předávkování, halucinogenů, sebepoškozování, psychickým problémům, NDE (Near Death Experience – prožitek blízké smrti), ale také odvykání závislostem a pobyty v blázinci či nemocnicích. Zjednodušeně řečeno, cesta na úplné dno a zase zpátky. Tím vším si hlavní postava aNgreNOST prošla a nyní to skrze “Planet Muscaria” ventiluje pomocí hudby. Žádné vymyšlené báchorky, nýbrž osobní zkušenosti. A právě s tímhle kontextem najednou celá ta roztříštěnost a neuchopitelnost desky začala dávat smysl. Již jsem řekl, že i mně zpočátku přišlo “Planet Muscaria” jako přeplácané nic, ale jak jsem zjistil kontext a podrobnosti celého konceptu, najednou všechny dílky skládanky zapadly do sebe. Možná vám to bude znít jako klišé nebo jen jako kec, ale je pravda, že když jsem získal povědomí o pozadí hudby, začal jsem “Planet Muscaria” záhy vnímat jinak, pochopil, oč zde běží, a především díky tomu se i výsledné hodnocení vyšvihlo citelně nahoru. A tam, kde dříve byl zmatek a hudební nelad, se najednou objevilo svým zvláštním způsobem pozoruhodné album. A pak že jde jenom o hudbu a texty a kontext nejsou důležité…


Moonspell – Alpha Noir / Ómega White

Moonspell - Alpha Noir
Země: Portugalsko
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Axis mundi
02. Lickanthrope
03. Versus
04. Alpha Noir
05. En nome do medo
06. Opera Carne
07. Love Is Blasphemy
08. Grandstand
09. Sine missione

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Alpha Noir [H.]

Co se dá vlastně od Moonspell v roce 2012 očekávat? Kapela již jako bezesporu to největší, co kdy z portugalského metalu vzešlo, nemusí nikomu nic dokazovat; myslím, že rozhodně ani nikdo z nás nebude očekávat nějaké obrovské stylové skoky a hledání nových cest tak, jak se o to Moonspell pokoušeli v 90. letech. S deskou “The Antidote” z roku 2003 si totiž jejich muzika definitivně “sedla” a portugalští vlkodlaci našli ten svůj pravý zvuk, který od té doby jen postupně pilují a obrušují. Nicméně, nutno dodat, jde jim to opravdu skvěle, alespoň dle mého názoru, jelikož následné nahrávky “Memorial” a “Night Eternal” považuji za to nejlepší, co Moonspell dokázali vytvořit od svého geniálního debutu “Wolfheart”. Očekávání od novinky “Alpha Noir” do této konstelace spadají vcelku jednoduše – jediné, co jsem od ní já osobně chtěl a očekával, bylo potvrzení vysoké formy skupiny v posledních letech. Pokud by tohle Moonspell dokázali, byl bych nadmíru spokojen. A hned na začátek bude stát za zmínku fakt, že se to vskutku povedlo, dokonce na výbornou…

“Alpha Noir” sice skutečně více či méně pokračuje v duchu svých dvou předchůdců, ale ke cti (a také ke cti jejích autorů) jí slouží to, že tato formule stále baví a ani se netváří, že by s tím někdy měla přestat. Do jisté míry to jistě bude dáno tím, že se nejedná o prachsprostý obšleh toho, co již bylo, ale že Moonspell dokázali každé své album z posledních let zabalit do sice podobné, ale vždy malinko rozdílné nálady, čímž se desky mezi sebou neslévají v jednu, ale jsou snadno odlišitelné, což také znatelně přispívá tomu, že i “Alpha Noir” stále posluchače baví, protože toto platí i o ní. Osobně mi vždy seděla více ta tvrdší forma muziky Moonspell, v porovnání s tou řekněme rockovou, a právě v tom “Alpha Noir” vyniká. Tentokrát totiž kapela tyto své dvě polohy zcela zřetelně oddělila tlustou čárou – tu rockovější představila na bonusovém “Ómega White” (viz kolegův text níže) a na “Alpha Noir” se tak dostaly jen ty rychlejší a agresivnější kusy s temnější atmosférou.

S touto pocitovou povahou desky se samozřejmě pojí i celkové hudební pojetí. Moonspell se na “Alpha Noir” ženou kupředu a místa pro zvolnění jsou minimální. Ne, že by se jednalo o vyloženě rychlou muziku, Moonspell však vždy velice umně dokázali vytvořit opravdu intenzivní tlak – a právě to je tou největší devízou “Alpha Noir”. Atmosféra by se na ní dala doslova krájet. Zpěvák Fernando Ribeiro se téměř po celou dobu pohybuje výhradně v agresivnějších polohách, ale přesto pokaždé, když spustí, zcela jasně dává najevo, proč je tak uznávaným zpěvákem. Jeho vokál, ten řvaný nevyjímaje, je prostě nezaměnitelný a po vteřině jasně identifikovatelný – a kdo o sobě tohle může říct? Nedá se však tvrdit, že by za ním ostatní členové jakkoliv zaostávali. Jak již bylo řečeno, zvuk Moonspell je dnes již pevně daný, ale tak snadno rozpoznatelný a charakteristický, že měnit jej by bylo spíše kontraproduktivní.

Za jeden z největších kladů “Alpha Noir” považuji to, že celá kolekce devíti skladeb je až podivuhodně vyrovnaná. Ačkoliv to možná bude znít jako klišé, na desce opravdu není jediná slabší píseň. Když jsem uvažoval, jaké kusy vyzdvihnout jako názornou ukázku toho nejlepšího, v podstatě jsem si nedokázal vybrat, což rozhodně o něčem vypovídá. Nejlepší je na tom ovšem fakt, že stejně jako jsou nezaměnitelná jednotlivá alba Moonspell mezi sebou, jak jsme o tom již hovořili výše, nezaměnitelné jsou i jednotlivé songy na každém z těchto alb. Vůbec nevadí, že “Alpha Noir” představuje pouze tu tvrdší polohu Moonspell, že tempo relativně stejné, už po nějakém druhém nebo třetím poslechu nebudete mít sebemenší problém skladby mezi sebou rozlišit. V každé se objevuje něco, díky čemu si ji zapamatujete – ať už je to odpalující riff, skvělý refrén, kytarové melodie (které záměrně nejsou vytažené úplně nahoru nad ostatní nástroje, což také přispívá tvrdšímu vyznění nahrávky), výborná vokální linka nebo cokoliv jiného. Jak ale člověk zjistí po dalších posleších, “Alpha Noir” zdaleka není tak triviální, aby stavěla “pouze” na výborných riffech a melodiích, jak by se možná mohlo někomu zdát, postupně totiž člověk začne odhalovat i spoustu malých detailů, které byly v závěrečném mixu strčeny jakoby do pozadí tak, že je posluchač primárně nevnímá, ale podvědomě tam cítit jsou a velice výrazně se podílí na oné nezaměnitelné atmosféře, jíž byli Moonspell vždy pověstní. Většinou to jsou klávesy, ale někdy dokonce i cello, které je naaranžované tak šikovně, že zvládne suplovat pomalu celý orchestr, ale stejnak ho člověk explicitně neslyší, jenže i tak dokáže dodat několika málo vteřinám, kde se objeví, doslova monumentální ráz.

“Alpha Noir” je ve své podstatě typická deska Moonspell posledních let – ale už jen to rozhodně není málo. Byť “Memorial” zůstává nepokořen (bavíme-li se o těch novějších počinech) a u “Night Eternal” si ještě nejsem úplně jistý, jak si v porovnání s novinkou stojí, nic to nemění na tom, že ani “Alpha Noir” se v už tak silné diskografii Moonspell neztratí ani náhodou. A přesně jak jsem prohlásil v úvodním odstavci, už jen tohle mi stačí k naprosté spokojenosti. Parádní matroš!


Další názory:

Moonspell jsem dlouhé roky naprosto opomíjel a pak mě jednoho krásného dne totálně rozložili předposledním opusem “Night Eternal”. A čím více se blížilo vydání novinky, tím více mnou mlátily smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si nepřipouštěl, že by tvůrci takového díla mohli natočit špatné album, na stranu druhou jsem se ale bál, jestli se jim podaří na “Night Eternal” navázat, aniž by se snížili k vykrádání sebe sama. Jenže album “Alpha Noir” se opět neskutečně vydařilo a přitom je od předchůdce jasně odlišitelné. V celé své čtyřicetiminutové délce jde o prvotřídní materiál, kde jedna silná skladba střídá druhou. Pokud mám nějaké vypíchnout, nesmí mezi nimi chybět neuvěřitelně majestátní “Opera Carne”, po úrovních vystavěná “Versus” a takhle bych mohl pokračovat na celé ploše setlistu, protože se tu opravdu urodilo. Jakkoli se ale od sebe jednotlivé skladby zřetelně liší, tak mají společného jmenovatele – je to výbušná energie, která srší z každého riffu a verše a která desku tak odlišuje od neméně skvělé “Night Eternal”. Je neuvěřitelné, jak je na soundu desky poznat skladatelská pohoda, která její vznik údajně doprovázela…
Ježura

Novinka “Alpha Noir” potvrzuje, v jak úžasné formě Moonspell posledních pár let jsou. Kvalitativně se na posledních albech dostali někam ke svým legendárním opusům. Z ohlášení nového alba mne však při pohledu na tracklist (počítaje bonusový disk) na chvíli přepadla lehká skepse. Nikdy jsem nebyl příznivcem dvojalb, protože jsem vždy, dříve nebo později, usoudil, že dobrá polovina skladeb působí vatovitě a spojením těch zbylých by vzniklo o několik tříd lepší album (viz poslední Avantasia). Moonspell však dokázali, že výjimka potvrzuje pravidlo a svou novinkou mě posadili na prdel. Začněme tedy logicky s “Alpha Noir”, které je prezentováno jako to hlavní, nové řadové album. Zastupuje agresivnější tvář současných Moonspell a nezní vůbec špatně. Portugalci okolo charismatického Fernanda Ribeira sází jeden skvělý riff za druhým. Fernando nám na celé ploše alba představuje výhradně svůj drsnější projev. Mohlo by se zdát, že oproti předchozím deskám, které byly přece jen trošku rozmanitější, musí působit při svém zaměření “Alpha Noir” poněkud nudným dojmem, ale není tomu tak. Garantuju vám, že od úvodní “Axis mundi”, přes singlovou “Lickanthrope” (k té vznikl mimochodem dost stupidní klip), vynikající portugalskou jízdu “En nome do medo”, až po závěrečnou instrumentálku “Sine missione” se nebudete nudit. Zcela určitě bych “Alpha Noir” označil za druhé nejlepší album v diskografii kapely, protože mne opravdu nenapadá nic, co bych vytknul…
Kaša


Moonspell - Ómega White
Země: Portugalsko
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. White Omega
02. White Skies
03. Fireseason
04. New Tears Eve
05. Herodisiac
06. Incantatrix
07. Sacrificial
08. A Greater Darkness

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Ómega White [Ježura]

Když vyšla na světlo světa zpráva, že s sebou album “Alpha Noir” přinese i dvojvaječné dvojče v podobě desky “Ómega White”, lidé očekávali leccos, jen ne druhé plnohodnotné album, protože, co si budeme povídat, tahle 2/2 alba jsou většinou pouhopouhou sbírkou toho, co nebylo pro základní desku dost dobré. Jenže jsou kapely a Kapely. A po zkušenosti, kterou ve mně zanechal poslech tohoto “druhořadého” alba, mohu naplno říci, že v mém soukromém žebříčku Moonspell zamířili do vybrané společnosti Kapel…

Jak se jim to povedlo? Tak předně hrají vynikající muziku, ale to není žádná novinka. Novinkou je naopak dvojalbum “Alpha Noir / Ómega White”, respektive vzájemný vztah obou stran téže mince. Přiznám se, že jsem se na výsledek omegy začal opravdu těšit v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že by se mohlo jednat o něco znatelně odlišného od alfy. A jak se podobné věštby obyčejně ukážou být spíš marketingovým balastem, tak v tomhle případě se stalo realitou úplně všechno, o čem na tohle téma Moonspell kdy promluvili. A čím déle oba počiny poslouchám, tím více mi dochází, jak trefnými tituly je muzikanti obdařili. “Alpha Noir” je poměrně přímočaré a energické album (tj. Alpha), ale je z něj cítit nezpochybnitelná agrese a trocha špíny (tj. Noir). Naproti tomu stojí značně potemnělý a gotikou prostoupený počin (tj. Ómega), který ale ve výsledku svým pozitivním zabarvením hladí na duši a dává zapomenout na chmurné zítřky (tj, White). Vážně magie, to vám povídám…

Tím se celkem elegantně dostáváme k jádru pudla, tedy co je “Ómega White” vlastně zač a jak zní. Pokud to mám vyjádřit co nejstručněji, je to gothic rock jak noha, který se ke skutečnému metalu blíží jen zřídka, a to ještě nikterak ochotně. Ortodoxní true metalisté teď určitě přestávají číst a jdou si spravit chuť jedinými pravými Manowar, ale kdo setrvává, dělá dobře. Dozví se totiž, že právě tahle nemetalovost tvoří stěžejní pilíř “Ómega White” a je jeho hlavním plusem. Člověka sice nejímá nutkání páchat zuřivý headbanging při každé skladbě, ale namísto toho si může nalít sklenku červeného, usadit se do pohodlného křesla a nechat se unášet hudební poetikou, která v sobě nese všechny typické poznávací znaky Moonspell, ale přitom jde úplně jinou cestou, než na jakou je fanoušek Moonspell zvyklý. Jde cestou, kterou před nějakými 25 lety vytyčili pionýři gotického rocku, kapely jako The Sisters of Mercy, Type O Negative nebo The Fields of the Nephilim.

Je tedy nasnadě, že zde nemůžeme čekat záplavu masivních riffů. Pravda, pár se jich tu také objeví a nejsou vůbec špatné, ale prim tu hrají jemné, zdánlivě jednoduché, ale přitom nesmírně působivé kytarové kompozice, které vytvářejí komorní, v některých případech až intimní atmosféru, která je pro celé album příznačná. Delikatesou jsou potom různé specialitky, které celek velice příjemně ozvláštňují. Mluvím třeba o jiskřivém zvuku, který otevírá celé album potažmo titulní skladbu “White Omega”, o decentním klavíru v závěrečné “A Greater Darkness” a našlo by se toho ještě hodně. Korunu tomu pak nasazuje pěvec, Fernado Ribeiro osobně. Na “Ómega White” nechává v plné šíři vyniknout svůj čistý a sametově jemný vokál, který spolu se zdařilým hudebním základem zásadním způsobem přispívá k celkové podobě mimořádně charismatického díla.

Do jmenování nejlepších skladeb se zde pouštět nechci, protože na osmatřiceti minutách stopáže “Ómega White” není jediná, která by za ostatními jakkoli zaostávala. Největší vztah jsem si však za tu dobu, co album poslouchám, vybudoval k “New Tears Eve”, “Herodisiac”, “Sacrificial” nebo “A Greater Darkness” a za ty dám ruku do ohně, protože jde o skutečné skvosty.

Jak to tak vypadá, Moonspell se podařil opravdový husarský kousek – natočit dvojalbum, kde ani jeden z nosičů nepůsobí méněcenným dojmem, a co víc – oba jsou mimořádně vydařené. Co se týče konkrétně “Ómega White”, v mých očích vystoupalo ještě o nepatrný stupínek výše než její sourozenec “Alpha Noir” a může za to jeho atmosféra zvláštně povznesené nálady, doprovázené postupným střízlivěním v nočním podniku okolo čtvrté ranní. Kdo to někdy zažil, asi mi dá za pravdu…


Další názory:

Zatímco z “Alpha Noir” jsem stejně z jako předchozích alb Moonspell opětovně nadšený, ohledně “Ómega White” už jsou mé pocity poněkud rozporuplnější. Na jednu stranu je to určitě dobrá věc, to jednoznačně, na druhou stranu na mě částečně působí spíše jen jako reakce kapely na neustálé volání starých fanoušků po “něčem jako ‘Irreligious’“, což ale může být jen můj osobní pocit. Nicméně i tak… pomineme-li samozřejmě stylovou rozdílnost, která byla jasně dána a avizována předem, vidím hlavní rozdíl mezi “Alpha Noir” a “Ómega White” v jedné věci – zatímco první jmenovaná dokáže v tom jednom svém agresivnějším mustru neskutečně bavit po celou dobu, “Ómega White” v tomhle trochu selhává, a i když by se mohlo zdát, že právě ona je tím rozmanitějším z obou disků (což technicky vzato opravdu je), výsledek je až příliš rozvláčný a málo dynamický, jestli mi rozumíte. Nechci zase vzbudit dojem, že “Ómega White” je špatné, to rozhodně ne, poslouchá se dobře, ale ani náhodou není podle mě na takové úrovni, aby si zasloužila tak nadšené reakce, jakými ji příznivci Moonspell častují… Ale vzhledem k tomu, že je od počátku avizována jakožto bonusový disk, asi je zbytečné remcat (smích).
H.

..pojďme dál. Přestože je “Ómega White” předkládán fandům jako bonusový disk deluxe edice, vůbec bych se nebál označit jej jako samostatné album, protože obsahuje osm původních skladeb, navíc působících jako protipól k agresivnímu “Alpa Noir”. Na “Ómega White” se dočkáme zvolnění a od drsného temného dark metalu jsme se šikovně dostali ke gotickému rock/metalu, plnému ponuré nálady s vynikajícím hlubokým, ale dostatečně melodickým vokálem. Po prvním poslechu jsem byl mírně zklamán, protože mi album přišlo nudné a ne tak zajímavé jako jeho temnější bratr. Ale dal jsem tomu šanci a dobře jsem udělal, protože po pár dalších posleších si mě “Ómega White” naprosto získalo a v současnosti jej točím snad ještě častěji než první disk. Jako vrchol bych označil “Incantatrix”, opravu krásná skladba, ve které si užijeme skvělé kytarové vyhrávky doplněné o ženský doprovodný vokál. Nejsem si jistý, komu ženský hlas patří, ale vždy když se vynoří, posouvá hudbu Moonspell o něco výš. Kapela se pro mě s tímto albem (teď mluvím jak o “Alpha Noir”, tak i “Ómega White”) definitivně vrátila mezi špičku tvrdě metalové scény. Vše, co mám na Moonspell rád, bylo dotaženo takřka do dokonalosti. Bez ztráty kvalitativní laťky dokázali přijít s 80 minutami tak skvělého materiálu, že tomu nemůžu ještě pořád uvěřit.
Kaša


Ava Inferi – Onyx

Ava Inferi - Onyx
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 14.2.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Onyx
02. The Living End
03. A Portal
04. ((Ghostlights))
05. Majesty
06. The Heathen Island
07. By Candlelight & Mirrors
08. Venice (in Fog)

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ava Inferi si bude nejspíše spousta lidí nadosmrti pamatovat jako tu kapelu, kvůli níž norský kytarista Rune Eriksen, známý rovněž jako Blasphemer, utekl z Mayhem do slunného Portugalska, aby zde tvořil muziku diametrálně odlišnou od toho, co svého času hrával u legendy norského black metalu. Ale ono to je svým způsobem logické, neboť je to věc, která se opravdu dobře pamatuje, zvláště vzhledem k faktu, jak Ava Inferi znějí. Pojďme však pro jednou zkusit oprostit se od tohoto faktu a věnovat se jenom a pouze samotným Ava Inferi… vždyť už to jsou tři roky, co k zmiňovanému odchodu z Mayhem došlo; vždyť aktuální “Onyx” je už čtvrtou deskou tohoto portugalského klenotu – to je dle mého názoru dostatečným podkladem, aby se už povídání o Ava Inferi obešlo bez odéru Mayhem

Především, Ava Inferi jsou opravdu záležitost, jež není tak úplně vhodná pro každého. Máte metal a metal; pokud pro vás metalová hudba nepředstavuje nic jiného, než podklad k protažení krčních obratlů, zde nemáte šanci ukojit své choutky. Ava Inferi je synonymum pro muziku veskrze velice pomalou, nad níž člověk musí trochu rozjímat. Oficiálně sice kombinace gothic a doom metalu, avšak nedá se říct, že by toho měli například s takovým gothic metalem mnoho společného – já osobně toto zaškatulkování chápu jen jako vyjádření toho, jak je ten doom metal v podání Ava Inferi “divný”. Anebo lépe řečeno, oba žánry skupina uchopuje velice svojským a originálním způsobem, bez ohledů na konvenčnost. Jejich tvorbou prostupuje velice specifická, unikátní atmosféra, jakási kombinace smutku, jihoevropské melancholie, sklíčenosti… popsal bych to asi jakože svítící slunce nemusí vždy znamenat dobrou náladu, jestli mi rozumíte. Je v tom zvláštní druh lehkosti, vzdušnosti, prosvítá i naděje, ale o pozitivní hudbě se mluvit nedá… ale ani o hudbě skrz naskrz negativní – obě roviny zde proplétají v podivné, ale fascinující symbióze. Ani o žádný hudební umíráček nejde – na to jsou Ava Inferi až moc nápadití po všech stránkách; s živelnou rytmikou, minimalistickou, ale účelnou kytarovou prací a hlavně s andělskou Carmen Simões za mikrofonem, která je esem v rukávu Ava Inferi. A co je na tom všem možná nejlepší – a to si dle mého názoru zaslouží opravdový obdiv – na každé desce znějí naprosto jinak, vždy však svojsky. Jako kdyby slovo “stagnace” ani neměli ve slovníku, natož pak aby jeho význam uplatňovali ve své tvorbě.

A jak tedy zní “Onyx” v porovnání s předchozími nahrávkami? Takřka ihned, už při prvním poslechu, mi přišlo na mysl, že novinka zní v prozatimní diskografii Ava Inferi jednoznačně nejkytarověji. Náznaky kytarovějšího vyznění se objevily již na posledním “Blood of Bacchus”, ale poprvé snad až u “Onyx” kapela na sebe vrství opravdu mohutné stěny riffů, nechybí však reminescence ani na takové “The Silhouette”, především v oblasti jemného, éterického vyznění. Tyto zdánlivě nesourodé prvky ale Ava Inferi s přehledem vybalancovávají, třebas i oba najednou. A stále to funguje.

Nemyslete si ale, že díky odkazům na předchozí desky je “Onyx” pouhou kombinací jejich atributů – Ava Inferi opravdu nepatří mezi skupiny, jež by toto měly zapotřebí. Spíš jako kdyby brali obdobné vyjadřovací prostředky, avšak zasazovali je do jiného kontextu, s jiným úmyslem a jiným vyzněním. A i tohle věc, která je nepochybným kladem skupiny, neboť v celé její tvorbě je tak zachována i přes neustálý progres jasně znatelná kontinuita a rozpoznatelná tvář.

Úvodní a zároveň titulní “Onyx” se rozjíždí v čistě doomovém tempu, možná až překvapivě hutném. Zanedlouho však spadne do lehčí, atmosférické polohy, v níž pokračuje až do konce, jen výbušné refrény jsou výjimkou. Právě v nich se poprvé na desce ukazuje obrovský přínos Carmen Simões, která je dost dobře možná pro výraz Ava Inferi ještě klíčovější než Rune Eriksen. A jsou to právě vypjaté a vygradované refrény, které jsou dalším význačným prvkem, s nímž přišlo už “Blood of Bacchus”. Podobně v případě v refrénu je na tom i druhá “The Living End” jen s tím rozdílem, že zde je refrén mnohem “lehčí”. Carmen opět exceluje, tentokrát však za doprovodu mužského vokálu (nečekejte chrčák – hezky čistě).

Celkové hodnocení jednotlivých písní bychom mohli shrnout do obligátního prohlášení, že každá stojí za řeč. Však ony kapely typu Ava Inferi nemají zapotřebí strkat na své desky vatu. Kupříkladu taková dvojice “A Portal” a “((Ghostlights))” jsou vnitřním napětím napěchované kousky, v první zmiňované hraje navíc velice výraznou roli baskytara. Klipová “Majesty” je v některých svých pasážích možná až nečekaně ostrá, ale rituálně znějící bicí ve slokách a jemný vokál Carmen drží vše “na uzdě”. Jako monolit působí více než devítiminutová a tím pádem zdaleka nejdelší “The Heathen Island” se zasněnou atmosférou a promyšlenou, proměnlivou strukturou. U této skladby se člověku vybaví některé skladby z “The Silhouette”. Naopak závěrečná “Venice (in Fog)” se svou monotónností otáčí až za debutem “Burdens”, ale jak již bylo řečeno, vykrádání sebe sama je to za každých okolností na hony vzdáleno.

Není pochyb o tom, že Ava Inferi je záležitost, jež by neměla uniknout žádnému hledači chytré hudby, která je dostatečně “umělecká”. V tomto případě zapadá každý dílek puzzle na své místo, krásnou obálkou počínaje, přes grafickou stránku, samotnou hudbou konče. Musím se přiznat, že předchozí počiny se mi líbily o chlup více, proto nakonec dávám “jen” 8, avšak kdo ví, jak bude poslech “Onyx” vypadat po čase. Tak či tak je Ava Inferi výjimečnou kapelou, jejíž nahrávky stojí za pozornost… za hodně pozornosti…

Ava Inferi


Další názory:

Ava Inferi ve svém “Onyx” nabízí velice skvělě poslouchatelný doom metal. V některých částích bych sice možná nahodil větší “depku”, ale i takhle je to opravdu dobré. Vyzdvihnout musím hlavně ženský vokál v podání Carmen Susany Simões, ten se mi hodně zamlouvá a do hudby se perfektně hodí. Mým oblíbeným kouskem je hlavně stejnojmenná “Onyx”, která v několika chvílích ve mně vyvolává mírnou extázi. Co k tomu více říci? Nejlépe uděláte, když si album poslechnete a sami zjístíte jeho kvality.
Seda