Archiv štítku: PRT

Portugalsko

Voëmmr – O ovnh intot adr mordrb

Voemmr - O ovnh intot adr mordrb

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 20.4.2019
Label: Harvest of Death

Tracklist:
01. Coecr od doemrz (Part II)
02. Dorbd divn
03. Vin ad mordrb
04. Del ed ovtmn
05. Profvndr
06. Carpatr tzaeb

Hrací doba: 43:48

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

V black metalu není výjimečné, že se několik interpretů srocuje do širšího seskupení formací, které spolu mnohé sdílejí. Většinou lze nalézt podobnost hudební, místní, leckdy mezi sebou sdílejí členy a asi můžeme docela bezpečně prohlásit, že zde panuje i jisté vzájemné porozumění po stránce myšlenkové.

Nejznámějším takovým seskupením bude nepochybně parta lidí, která se začátkem devadesátých let scházela ve sklepě hudebního obchodu Helvete, jejž vlastnil Euronymous, protože právě zde se psala jedna z nejvýraznějších kapitol blackmetalového žánru. Opomenout ale jistě nelze ani francouzské Les légions noires. Jistý věhlas má v současné době také Black Twilight Circle v čele s formacemi jako Volahn, Arizmenda či Blue Hummingbird on the Left. Podobný okruh bychom mohli vidět i v provázané islandské mini-scéně okolo skupin jako Misþyrming nebo Naðra, ačkoli tito se navenek jakožto ucelená entita neprezentují.

Podobné koalice můžeme nalézt i v Portugalsku, odkud v posledních letech proudí silná raw-blackmetalová vlna. V Black Circle najdeme spřízněné smečky Vetala, Mons veneris, Irae, Decrepitude a Rainha cólera. Do „konkurenčního“ Aldebaran Circle pak patří Ordem satânica, Trono além morte, Occelensbrigg, Mallitiae, Degredo, Espírito Aldebaran, Nox insultum a Voëmmr, přičemž jsou to ti posledně jmenovaní, jimž se dnes budeme věnovat podrobněji.

Projekt Voëmmr v minulosti vydal řadovku „Nox maledictus“, jedno demo a splitko s americkou formací Sanguine Relic. Letošní „O ovnh intot adr mordrb“ je tedy druhým dlouhohrajícím počinem a o jeho vydání se dle očekávání postarali Harvest of Death, pod jejichž křídly kapely z Aldebaran Circle vycházejí dost běžně, tudíž lze předpokládat, že určitá provázanost zde bude i tímhle směrem.

Hudební a zvukový rámec „O ovnh intot adr mordrb“ vám je asi dopředu jasný. Však co byste chtěli analyzovat na raw black metalu, hm? Někoho to může překvapit, ale něco se přece jenom najde. Stačí kupříkladu srovnat s letos recenzovaným chlívkem Vetala a ten obrovský rozdíl uslyšíte okamžitě, přestože obě kapely drhnou syrový portugalský black metal. Produkce Voëmmr není punkový kanál, kde bicí znějí jak třískání do hrnců, zdejší podání raw black metalu je vznešenější, víc elitářské a jednoznačně zaměřené na atmosféru.

Tomu odpovídá sound, jenž oné kýžené syrovosti dosahuje pomocí zastřenosti a mlhavosti, jako kdyby všechny nástroje hrály jakoby „pod dekou“. Velkou měrou k vyznění „O ovnh intot adr mordrb“ přispívají také klávesy, které sice nikdy nepřevezmou hlavní slovo, ale jemná ambientní linka v pozadí dokresluje náladu mnohem větší část hrací doby, než by se na první letmý poslech mohlo zdát. Ani kompozičně byste od „O ovnh intot adr mordrb“ neměli očekávat vyloženou neurvalost, zběsilost či snad primitivismus. Čistě skladatelsky jsou písně vlastně relativně čitelné, což ale nechává prostor pro vytvoření silných a zapamatovatelných momentů. A ty tu jsou, ne že ne.

Mohlo by se tedy zdát, že nejextrémnějšími prvky „O ovnh intot adr mordrb“ jsou vřískavý vokál a zahuhlaný sound, přičemž minimálně ten druhý ještě není dotažen do nejvyššího extrému, jaký lze na slyšitelné části zvukového spektra vyloudit. Není to ale špatně. Ze všeho nejdůležitější je, zdali nahrávka dokáže zapůsobit a vyvolat nějaké pocity, a v tomto ohledu „O ovnh intot adr mordrb“ nestrádá, protože sugestivnost tomuto počinu nepochybně nechybí. Není tedy třeba prahnout po extrému pro extrém, k tomu ostatně můžete nalézt ještě vhodnější žánry než zrovna black metal. Ale to nic nemění na skutečnosti, že druhá řadovka Voëmmr je vysoce povedená záležitost, již by si neměli nechat ujít příznivci atmosférického raw black metalu.


HHY & The Macumbas – Beheaded Totem

HHY & The Macumbas - Beheaded Totem

Země: Portugalsko
Žánr: experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Wilderness of Glass
02. A Scar in the Skull
03. Danbala Propaganda
04. Deep Sleep Routine
05. Ergot Glitter
06. A Scar in the Bone
07. Swisid Mekanize Rejiman

Hrací doba: 44:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Občas se stává, že člověk potřebuje hodně času, aby nějaké muzice přišel na chuť. Album se musí nechat dozrát, aby si konečně sedlo a odhalilo své skutečné kvality, a když se to povede, mnohdy to přináší tuze sladké ovoce v podobě přátelství na dlouhou dobu. Osobně mám takové situace rád. Cenit si na nich lze nejen toho finálního požitku, nýbrž celého procesu objevování.

Pak jsou tu ale i další, ve finále vlastně neméně lákavé případy, kdy nějaká skupina představuje tak zvláštní a specifický sound, že se hned při první zkoušce zaryje pod kůži a člověk prakticky okamžitě ví, že tohle je ono, že tady se prostě děje něco zvláštního, co chce poslouchat. Nemám tím na mysli chytlavou nebo hitovou hudbu, která útočí na první signální, rychle se zalíbí a stejně rychle také odpluje do toaletní mísy dějin. Mluvím o něčem, co sice možná ihned zaujme, ale rozhodně to není triviální a může se to pochlubit vysokou životností. Něco takového se nepřihodí často, protože je k tomu třeba speciálního zvuku, ale o to hezčí taková setkání jsou.

Já jsem něco na tenhle způsob pocítil u portugalské formace HHY & The Macumbas. Při prvním pohledu zdálky mi přišlo, že by se mohlo jednat o něco zajímavého, takže jsem si pustil ukázku z aktuální druhé desky „Beheaded Totem“… a ještě ani nestačila dohrát první skladba „Wilderness of Glass“, aby mi bylo jasné, že tohle potřebuju slyšet celé a že to s dost vysokou pravděpodobností bude stát za to. A věřte mi, že opravdu stojí. „Beheaded Totem“ je určitě zvláštní album, ale stejně jako zvláštní je i skvělé.

HHY & The Macumbas sami o sobě nejsou standardní kapelou. Hlavní postavou, oním HHY, je Jonathan Uliel Saldanha. The Macumbas pak znamená zbytek sestavy, která je ovšem záměrně proměnlivá a nestálá. Než se pustíme do povídání přímo k „Beheaded Totem“, ještě dodám, že první deska projektu nese název „Throat Permission Cut“ a vyšla v roce 2014. Zatím jsem si ji poslechnul jen velmi letmo, ale už teď cítím, že i ona bude stát za podrobnější průzkum.

Dobře tedy… co vás na „Beheaded Totem“ vlastně čeká? Zjednodušeně řečeno: bude to hodně perkusí a hodně žesťů. To jsou takové primární elementy, z nichž HHY & The Macumbas skládají výslednou mozaiku sedmi písniček. I když zrovna v tomhle případě je pojmenování „písnička“ docela nepřesné, protože tady se rozhodně nevyznává standardní písničková struktura.

„Beheaded Totem“ si svého posluchače obmotává kolem prstu prostřednictvím podmanivých rytmů, které tvoří základ každé skladby. Je to takové trochu „voodoo“, určitě v tom ucítíte nádech world music. I přes určitou „monotónnost“ to nedýchá žádnou psychedelikou, ale na menší trans to při správném naladění ucha nesporně je. Tak či onak, „Beheaded Totem“ je velmi rytmická nahrávka, což má právě možná prsty v tom, proč leze do hlavy tak nebezpečně rychle.

HHY and The Macumbas

Podmanivost v kombinaci s dalším množstvím menších či větších motivů, majestátních tónů lesních rohů a trochy té elektroniky nicméně dělá z „Beheaded Totem“ dostatečně barvitou i barevnou nahrávku na to, aby se dala poslouchat dlouho a opakovaně.

Asi bych chápal, kdyby tomuhle podání někdo vyčítal přílišnou monotematičnost, protože vzorec bohaté rytmiky doplněné o další „nadstavbu“ lze aplikovat na tu největší část alba, kterou tvoří trojice delších kompozic „Wilderness of Glass“, „Danbala Propaganda“ a „Deep Sleep Routine“. Šlo by však o trochu zkratkovité vyhodnocení situace, protože vedle kratších meziher „A Scar in the Skull“ a „A Scar in the Bone“ ukážou HHY & The Macumbas v závěru i elektroničtější tvář ve stopách „Ergot Glitter“ a „Swisid Mekanize Rejiman“.

Celkově se každopádně o moc vymazlenou záležitost, kterou byste měli chtít slyšet, jestli máte rádi zvláštní a silně náladotvornou muziku. HHY & The Macumbas znějí divně, ale v tom nejlepším slova smyslu. Tohle je jedna z těch věcí, které nutně potřebuji ve své sbírce, a vy byste měli taky.


Vetala – Retarded Necro Demential Hole

Vetala - Retarded Necro Demential Hole

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 25.12.2018
Label: Harvest of Death

Tracklist:
01. Untitled
02. Untitled
03. Untitled
04. Untitled

Hrací doba: 46:08

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Harvest of Death

Možná jste si všimli, že v Portugalsku se v posledních letech nenápadně zformovala jakási vlna ohavného syrového black metalu. Ohavného takovým způsobem, až je produkce těchto skupin a projektů určena výhradně pokročilejším posluchačům, jimž nevadí, že to zní tak zvěrsky, protože si bzučivý garážový sound naopak vychutnávají.

Asi nejviditelnějším představitelem tohoto trendu (chápejte bez pejorativního zabarvení) je projekt Black Cilice vydávající pod známou značkou Iron Bonehead Productions. To je ale jen špička ledovce, pod pomyslnou hladinou se skrývá další kopa smeček s tvorbou, která potěší příznivce té nejhrubší blackmetalové špíny. Loni jste kupříkladu mohli zaznamenat silně atmosférickou desku „Portals“ od Candelabrum, zmínit lze i jména jako Cripta Oculta, Ordem Satânica, Voëmmr, Trono além morte nebo Occelensbrigg.

Dalšími hříšníky, o jejichž pekelném počínání si dnes budeme vyprávět, jsou i Vetala. Dvoučlenná formace patří k seskupení Black Circle (originální název!), v němž najdete další podobně zaměřené projekty Mons veneris, Decrepitude, Irae a Rainha cólera. Většinou se pořád jedná o zvukové prasárny. Některé jsou dobré, jiné méně. V některých případech je zvuk relativně poslouchatelnější (poslední věci Irae), v dalších jde jen o zbytečný bordel, v němž není slyšet vůbec nic. Například jediný demosnímek Rainha cólera je už skutečně na hranici únosnosti / poslouchatelnosti a zajímavého na něm není vůbec nic.

To je ale samozřejmě relativní. Dokážu si představit, že existují extrémisté, jimž i Rainha cólera přijde v pohodě. A naopak bude hodně lidí (tipnul bych si, že těch bude víc), kteří za antihudební chlív označí už album jako „Retarded Necro Demential Hole“, přestože dle mých chutí se ještě jedná o počin, v němž spatřuji nějaký smysl a řád.

Čímž ale nijak nepopírám, že „Retarded Necro Demential Hole“ má zvuk jak z prdele. Což někomu může znít jako definitivní potvrzení toho, že jej kapela jako Vetala nemusí zajímat, ale já to tak úplně negativně nevnímám. A věřím tomu, že jsou mezi vámi tací, kteří rozumí, jak to myslím. Je nesporné, že právě chlívácký sound je asi nejvíc určujícím znakem „Retarded Necro Demential Hole“. Syrovost a špína jsou vyhnány do extrému takovým způsobem, že poslech do sluchátek prakticky bolí. Bicí znějí, jak kdyby Vetala třískali do plechových hrnců. Ve sklepě. O půlnoci. A před pěti minutama obětovali kozu, pannu, batole a tvojí babičku.

Vetala

Ne, vážně. „Retarded Necro Demential Hole“ zní na první poslech opravdu odpudivě. Kór když se nikdo nesere s nějakým intrem nebo rozjezdem a od první vteřiny se začne jebat do plných. Formálně jde o bestiální primitivní black metal hodně hrubého zrna. Když to všechno dáte dohromady, vyjde jednoznačný výsledek – název „Retardovaná necro dementní díra“ desku vystihuje naprosto přesně. Ponechám na vašem uvážení, jestli vám to zní zajímavě, anebo odpudivě.

Na straně druhé, tohle jsou prakticky jen prvotní dojmy. Ne, že by album takové ve skutečnosti nebylo – samozřejmě je. S přibývajícími poslechy (pokud tedy na ně máte odvahu) se ale ukáže, že jde jen o jednu tvář „Retarded Necro Demential Hole“. Při troše snahy se z toho bince dají vytáhnout i kytarové vyhrávky, místy skoro až melodie, hezky předoucí baskytara, leckdy až vygradované momenty a všeobecně docela zajímavé pasáže. Příklady lze nalézt prakticky v každé z přítomné čtveřice nepojmenovaných skladeb. Přestože přístup Vetala je víc punk a fuck off než atmo, některým chvílím se určitá náladotvornost upřít nedá. A to aniž by portugalská smečka ztrácela svou primitivnost, která po celou dobu zůstává jedním z hlavních poznávacích znamení nahrávky. S trochou nadsázky bych řekl, že místy je to tak primitivní, retardované, dementní a nekrotické, až je to skoro avantgardní.

Nepochybujte o tom, že „Retarded Necro Demential Hole“ je záležitost určená výlučně velmi úzkému okruhu fanatiků. Ale i to je svým způsobem lákavé. Jedná se o album vhodné pouze pro velmi specifické posluchačské rozpoložení, ale za správné konstelace funguje mnohem lépe, než by se mohlo zdát z letmého poslechu ukázek. Já osobně v tom zajímavost rozhodně vidím. Přinejmenším je to opravdu choré, což prostě cením.


Gaerea – Unsettling Whispers

Gaerea - Unsettling Whispers

Země: Portugalsko
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Svn
02. Absent
03. Whispers
04. Lifeless Immortality
05. Extension to Nothingness
06. Cycle of Decay
07. Catharsis

Hrací doba: 41:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Portugalskou formaci Gaerea jsem poprvé potkal prostřednictvím hned její první nahrávky. Tou bylo bezejmenné minialbum z roku 2016. Z pětiskladbového počinu byl slyšet určitý potenciál, ale něco mi na tom celém tak úplně nesedělo. Formálně bylo vše v pořádku, ale konečný produkt mě bavil mnohem méně, než by papírově měl. Gaerea zde nedělali nic špatně, ale jejich muzika neměla potřebné charisma, aby si člověka dokázala udržet.

Zpočátku jsem si myslel, že jen poslouchám nepozorně, takže jsem EPčku dal, řekl bych, nadstandardní počet poslechů. Pocity ovšem zůstaly prakticky totožné – lezlo to jedním uchem dovnitř a druhým prakticky okamžitě ven. Takže asi nepřekvapí, že netrvalo zas tak dlouho, abych dospěl k názoru, že nemá cenu poslouchat dále, a Gaerea jsem opustil s dojmem, že jde o skupinu, jejíž povedená image značně převyšuje poutavost vlastní hudební produkce.

Na základě nepříliš pozitivní první zkušenosti nemusí dávat smysl, že jsem se nakonec pustil i do poslechu debutového dlouhohrajícího počinu „Unsettling Whispers“. Zvědavost mě ovšem přemohla, takže jsem se rozhodl dát Portugalcům druhou šanci, abych zjistili, zdali za ty dva roky dokázali dát svému pojetí černého kovu nějaký řád, vychytat nedostatky a nabídnout muziku, která by konečně stála za pozornost.

Hned zkraje můžu prohlásit, že dojmy z „Unsettling Whispers“ jsou mírně lepší než ty z „Gaerea“. Portugalci šli v mezičase skladatelsky nahoru, díky čemuž album působí o poznání lépe než minialbum. Takové prohlášení ovšem neimplikuje, že před námi stojí nějaká úžasná nahrávka. Nestojí. „Unsettling Whispers“ totiž trpí na vesměs stejné neduhy jako jeho předchůdce, pouze v o něco menší míře.

Stejně tak i hudební náplň debutu lze popsat víceméně podobně jako tu na bezejmenné krátkohrající prvotině. Portugalci se snaží na černý kov nahlížet poněkud chytřejší optikou než primitivní dřevní rubání, pokoušejí se si hrát s atmosférou, struktury jednotlivých skladeb jsou spíš netriviální a je vidět snaha zakomponovat do nich momenty, o nichž by se mělo dát hovořit jako o působivých.

Takové snahy ovšem nebyly dotaženy do konečného důsledku, poněvadž jsem na „Unsettling Whispers“ nenašel vlastně ani jednu pasáž, o níž by se dalo tvrdit, že by na mne zapůsobila. Nejlépe z toho vychází úvodní „Svn“, kde na metalové hrození dojde až v samém závěru, a pár solidně vymyšlených momentů lze vystopovat i ve více jak osmiminutové „Whispers“.

Gaerea

Papírově vlastně všechno sedí na svém místě, přesto mi subjektivně něco chybí. Vím, že už se k nahrávce nikdy nevrátím, protože mi nedokázala poskytnout nic hlubšího. V „Unsettling Whispers“ nenacházím nic jiného než kvalitně odehraný post-black (bez sebemenší stopy „gaze“), který se ovšem drží vyšlapaných cest, a jakkoliv na první pohled může působit ambiciózně, ve skutečnosti mu schází jakékoliv vizionářství a schopnost utvořit si vlastní ksicht.

Netvrdím, že je muzika Gaerea vyslovená píčovina, na to má přece jenom příliš vysokou úroveň. Jenže proč poslouchat tohle formálně kvalitní, leč emočně vyprahlé klouzání po povrchu, když si člověk může ze stejného ranku pustit věci jako Throane či Decline of the I? Hádám, že odpověď všichni známe…


Archaic Tomb – Congregations for Ancient Rituals

Archaic Tomb - Congregations for Ancient Rituals

Země: Portugalsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.1.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Initiation
02. Vast Cursed Landscape
03. Bloody Proclamation
04. Sacred Rituals
05. Ophiussa

Hrací doba: 29:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V dnešní recenzi budeme zabrušovat do podzemních hlubin a hned na začátek mohu prozradit, že nepůjde o nějakou píčovinu, abychom z toho pak zase museli takticky vybrušovat. Sice nemohu tvrdit, že se vám v případě „Congregations for Ancient Rituals“ chystám naservírovat nějakou skrytou undergroundovou perlu, z jejíž muziky si sednete na prdel, zadek, ánus, řiť, řitní věnec, zadnici, konečník nebo hýždě, ale pokud máte v oblibě kus deathmetalové špíny, pak by vás Archaic Tomb mohli bavit.

Archaic Tomb je portugalská smečka, v jejíž sestavě nenajdeme žádná známá jména, ale stačí projet line-up na metalových archivech, aby člověku bylo jasné, že tihle borci už mají něco nahráno a nejsou to žádní začátečníci. O drtivé většině těchto kapel jsem sice doposud ani neslyšel, ale je zřejmé, že chlapi ty svoje undergroundy hoblujou dlouho, zaníceně, sveřepě a poctivě. Což jsou nakonec i vlastnosti samotného „Congregations for Ancient Rituals“.

Každopádně, „Congregations for Ancient Rituals“ je prvním demosnímkem Archaic Ritual, jenž vyšel na audiokazetě a kompaktním disku u obskurního amerického labelu Caligari Records, pod jehož křídly se objevují dost slušné (kvalitou) a dost ohavné (obsahem) věci. Tohle demo mezi ně vlastně zapadá dost přirozeně.

Archaic Tomb drhnou špinavý metal smrti, v němž není místo pro kompromisy. Melodické linky, groovy pasáže, experimenty nebo cokoliv podobného neočekávejte. Stejně tak si nechte zajít chuť na nějakou technickou vytříbenost, koule-rvoucí instrumentální výkony a vymakanou ekvilibristiku. Archaic Tomb to za všech okolností valí dřevně a primitivně, s až fanatickým zápalem pro metalový archaismus nejhrubšího zrna. Ve světle toho lze prohlásit, že si skupina své jméno vybrala vskutku příhodně a že podobně výstižný je i název jejich první nahrávky.

Na druhou stranu, „Congregations for Ancient Rituals“ není příliš agresivní nebo rychlá záležitost. Typická je zde spíš hutnost a střední tempo, které v kombinaci se zašlým soundem a povedeným murmurem dávají dohromady patřičně temnou a zlovolnou atmosféru. Síla dema sice není natolik veliká, aby na člověku zanechala výraznější šrám, a do špiček tohoto stylu má nahrávka daleko, ale příznivce formací jako Grave Miasma, Dead Congregation nebo Cruciamentum by tahle fošna potěšit mohla.

Archaic Tomb

Zajímavé může být, že Archaic Tomb se na „Congregations for Ancient Rituals“ vydávají do relativně delších stopáží. Nepočítáme-li rytmické minutové intro „Initiation“, které mně osobně přijde docela nudné a poměrně rychle jsem jej začal přeskakovat, je nejkratší skladbou pětiminutová „Bloody Proclamation“. Zbylé tři písně ovšem nejdou pod sedm minut. První z nich, „Vast Cursed Landscape“, se mi zdá relativně obyčejná. Sice i v ní se najdou solidní riffy, ale její motivy se mi po nějakém čase oposlouchaly. To nejdůležitější se po mém soudu děje v posledních dvou stopách „Sacred Ritual“ a „Ophiussa“. Právě v nich Archaic Tomb naznačují, že v budoucnu by jejich muzika nemusela být jen do počtu a že by si svůj prostor na scéně najít mohli.

Samotné „Congregations for Ancient Rituals“ nijak zásadně úžasné ještě není a určitě se nejedná o nic, co byste za každou cenu museli slyšet. Ale samo o sobě je to vcelku fajn a svou úroveň to má, je v tom poctivost a oddanost žánru bez póz. A to je rozhodně sympatická skutečnost.


Israthoum – Channeling Death and Devil

Israthoum - Channeling Death and Devil

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.7.2017
Label: Altare Productions

Hrací doba: 47:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

Portugalsko-nizozemští Israthoum nepatří mezi profláknuté blackmetalové spolky. Vzpomínám si, že jsem letmo zakopl o druhé album „Black Poison and Shared Wounds“ a seznámil se s příbuznými kapelami Ab Imo Pectore a Angrenost. Nejednalo se z mého tehdejšího pohledu o marné, ale ani o nijak zvlášť zajímavé nahrávky, a proto jsem k dalšímu hudebnímu snažení členů zůstal lhostejný. Moji pozornost ale nedávno přitáhlo v pořadí již třetí dlouhohrající album Israthoum„Channeling Death and Devil“. Nebudu kecat, zaujal mě název. A ten obsah desky naštěstí vystihuje.

Israthoum mi svou atmosféru, zvukem a přístupem připomněli triumfální ohnivou čerň korunní desky Watain „Casus Luciferi“ a také skvělé EP finských Cornigr„Funereal Harvest“. Recenzovaná novinka není pochopitelně až tak výborná a hudebně je také poněkud jinde, protože postrádá například fanatickou dravost uvedených děl. Ale jsou zde jiné aspekty, které činí z „Channeling Death and Devil“ nahrávku hodnou pozornosti.

Když si pustíte úvodní titulní skladbu tak budete mít do pěti minut jasno, zdali je vám souzeno si „Channeling Death and Devil“ oblíbit, protože „TO“ něco tam buď ucítíte, nebo ne. Možná vás skladba zaujme ortodoxními riffy, parádně aplikovaným sborovým zpěvem nebo povedeným závěrečným sólem. A to máte před sebou dalších osm vyrovnaných skladeb, ve kterých Israthoum vytáhnou ještě několik es. Solidních kytarových motivů to je dost, mě osobně těší decentní užití kláves a zmíněné zpěvné party mě dostanou stejně spolehlivě jako pasáže, kde hrají prim zefektované kytary, viz celá „Drudges of Ruination“ nebo druhá půle „A Bleak Fulgency in Splendour“.

Nemám pocit, že by „Channeling Death and Devil“ bylo narváno doslova výjimečnými nebo strhujícími nápady, faktem však zůstává, že kvalita zde je a po celou hrací dobu nedochází k větším lapsům. Skladby jsou poměrně variabilní, i když mi mezi sebou trochu splývají. Holt, některým (třeba zmíněným Watain a Cornigr) bylo do vínku dáno více a Israthoum musí ten nedostatek talentu dohánět pílí. Když jsem si navíc pročetl texty, tak jsem se jen utvrdil v názoru, že jsou muzikanti doopravdy oddáni esenci žánru, a to bez jakékoliv pompy či přetvářky. „Channeling Death and Devil“ si ale doporučení zasluhuje nejenom za věrnost blackmetalové magii.


Black Cilice – Banished from Time

Black Cilice - Banished from Time

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Timeless Spectre
02. On the Verge of Madness
03. Possessed by Night Spirits
04. Channeling Forgotten Energies
05. Boiling Corpses

Hrací doba: 37:04

Odkazy:

Přednedávnem jsme si zde v minirecenzích představili minialbum „Nocturnal Mysticism“ od Black Cilice, což byl první výskyt tohoto portugalského projektu na našich stránkách. Jestli si na článek pamatujete (případně si jej nalistujete), pak víte, že EP bylo hodnoceno jako ultra syrový black metal vysokých kvalit. Věřte ale tomu, že „Nocturnal Mysticism“ bylo i navzdory své úrovni pouhým nástřelem, protože na to stěžejní se podíváme až nyní – jde o novou dlouhohrající desku „Banished from Time“.

Vysypávat hned zkraje recenze lavinu superlativů a popustit hned na začátek stavidla nadšení většinou nepůsobí příliš důvěryhodně a nevzbuzuje dojem uvážlivosti. A to je to poslední, čeho bych chtěl zrovna u alba jako „Banished from Time“ dosáhnout, tudíž jen předešlu, že i na tuhle pasáž v recenzi dojde, a radši budu nejprve pokračovat ve střídmějším duchu.

Tím mám samozřejmě na mysli sdělení, co byste měli od Black Cilice očekávat za muziku. Ačkoliv pokud jste četli výše jmenovanou recenzi (neřkuli pokud skupinu již dávno znáte), už byste to měli vědět. Vlastně ani to ne, stačilo vám přečíst jen první odstavec, poněvadž od prosincového „Nocturnal Mysticism“ se samozřejmě žádné stylové kotrmelce neudály, takže Black Cilice je stále synonymem pro mrazivý primitivní black metal. A tentokrát je to myšleno naprosto doslovně, jelikož produkce je skutečně „raw“ až na kost, dynamický rozsah nahrávky na nule (!), zvuk zahuhlaný jak z nejzatuchlejších kanálů, k tomu zefektovaný vřískot schovaný za nepřetržitou nečitelnou nástrojovou palbou.

Mnohým z vás tohle jistě nezní vůbec vábně. Je tu však jedno velké ALE. Jistě jste sami slyšeli tu průpovídku, že v black metalu nakonec na kvalitním zvuku a hráčské ekvilibristice nezáleží – Black Cilice je přesně ten případ, který to potvrzuje. „Banished from Time“ totiž veškeré formální nedostatky dohání zkurveně hustou porcí atmosféry, v níž to vře primordiální agresí a primitivními pudy. Samozřejmě, že nejde o desku znějící současně, naopak se obrací za ranou érou druhé vlny black metalu, tudíž působí spíš jako takový hudební atavismus, ale koho to sere?! Důležité totiž není následování trendů a takzvaně moderní sound, stěžejní je feeling. Onen pověstný abstraktní pocit, jejž nelze dost dobře vystihnout slovy, nicméně když na něj narazíte, tak jej zaručeně poznáte. A „Banished from Time“ je deska, která jej rozdává plnými hrstmi.

Black Cilice

Výše jsem sliboval záplavu superlativů, takže se nedržme při zemi. Nebál bych se říct, že v „Banished from Time“ vidím a cítím samu esenci Blackmetalového Umění, onu tíživou černotu a zlo, po jehož dosažení všechny kapely touží, ale jen málokterá z nich skutečně zvládne se jej byť i jen dotknout. Silná slova? Určitě ano, sám to vím, věřte mi však, že používání takových si vždy dobře rozmýšlím a nikdy se k nim neuchyluji, nejsem-li přesvědčen, že jsou na místě. Mám snad zde ale jinou možnost? „Banished from Time“ mi dává vše, co od pravého Black Metalu chci a požaduji, představuje přesně to, jak by měl tento styl ve své nejčiřejší podobě dle mého znít, štědře rozdává vše, kvůli čemu se právě tento žánr stal mou prioritou a nejvyšší formou temné hudby. Nemám to snad ocenit? Vždyť takové dojmy mám jen u nepatrného zlomku ze všech vycházejících alb!

Co víc chcete slyšet? „Banished from Time“ je nutno poslouchat, nutno vlastnit, nutno uctívat. Syrový skvost.


Earth Electric – Vol. 1: Solar

Earth Electric - Vol. 1: Solar

Země: Portugalsko
Žánr: progressive hard rock
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Mountains & Conquerors
02. The Endless Road
03. Meditate. Mediate
04. The Great Vast
05. Set Sail (Towards the Sun)
06. Solar
07. Sabbatical Moons
08. Earthrise
09. Sweet Soul Gathering

Hrací doba: 35:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Earth Electric se na první pohled může tvářit jako nová skupina, ale čistě jen na základě formulace první části věty asi není těžké odhadnout, že to bude pravda jen zčásti. Jistě správně tušíte, že klíč vězí v sestavě. Vydat se musíme za portugalskou formací Ava Inferi, v jejímž čele stála manželská dvojice Rune Eriksen a Carmen Susana Simões. Prvního jmenovaného jistě budete znát pod pseudonymem Blasphemer – jde to totiž přesně o onoho legendárního norského kytaristu (nyní přebývá právě v Portugalsku), jenž dlouhé roky působil v Mayhem a dále hraje či hrál třeba v Aura Noir, heavymetalové allstar skupině Twilight of the Gods nebo v projektu Nadera Sadeka.

Ava Inferi natočili pouhá čtyři alba, jejichž kvalita byla ve všech případech vysoká. V roce 2013 ovšem formace ohlásila rozpad. Labutí písní se stala deska „Onyx“ z roku 2011 a úplně posledním dovětkem za fungováním kapely byla píseň „Ao teu lado“ z kompilace „One and All, Together, for Home“. Osobně mě konec Ava Inferi docela mrzel, protože mě jejich muzika vždy bavila, však mám také doma ve sbírce všechny čtyři nahrávky.

Byl jsem tedy rád, když se Rune Eriksen a Carmen Susana Simões společně s dalšími dvěma muzikanty pustili do nového projektu, jímž je právě Earth Electric. Příprava debutového počinu „Vol. 1: Solar“ sice nějaký ten rok zabrala, ale to nevadí, hlavně že je výsledek dobrý a zajímavý. Dle očekávání se hudba Earth Electric nese v docela jiném duchu než u Ava Inferi – ještě aby ne, když k ukončení předchozí skupiny došlo mimo jiné právě díky údajné vyčerpanosti a omezeného hudebního i tematického konceptu.

Zatímco Ava Inferi byl pomalý gothic / doom metal se zasněně posmutnělou melancholickou náladou, Earth Electric je výrazně rockovější a progresivnější záležitost. Kytarové party jsou hned na první poslech složitější, nepředvídatelnější, jistým způsobem snad i nápaditější, což pramení ze skutečnosti, že u Ava Inferi byla na prvním místě atmosféra, nikoliv hráčské dovednosti. Na druhou stranu je paradoxní, že jen těžko lze přeslechnout určitou náladovou podobnost mezi oběma kapelami. Navzdory hudební proměně totiž ani u Earth Electric nechybí poutavá jižanská zádumčivost, jakou jsme si tak oblíbili právě u Ava Inferi. Snad v tom má prsty i éterický vokál Carmen Simões, jenž zůstává bez větších změn, snad tedy až na jednu – zatímco v minulém působišti byl v souladu s vlastní hudební stránkou, zde jako by stál  v opozici vůči rockovějšímu vyznění. Jde ale o příjemný a smysluplný kontrast.

Earth Electric

Nejdůležitější je však samozřejmě to, že 35 minut hudby předkládaných pod souhrnným názvem „Vol. 1: Solar“ nabízí poměrně poutavý poslech. Jednotlivé skladby jsou příjemně zamotané a netriviální, přestože jim nechybí refrény, jejich stopáž je spíše menší a nedočkáme se v nich nějakých nejasných (ne)písňových struktur. Nápadů je ovšem dost – například refrén „Meditate. Mediate“ je čarovný, retro klávesové sólo v „The Great Vast“ taktéž. Nástup s „Mountains & Conquerors“ je bezchybný a některé riffy v „The Endless Road“ či „Sabbatical Moons“ jsou rovněž skvělé. Za trochu slabší kusy považuji pouze „skoro-titulní“ „Solar“, v níž se sice také nacházejí pěkné motivy, ale obecně dle mého za ostatními zaostává. Něco podobného v menší míře platí i o „Earthrise“, již ale zachraňuje především parádní pasáž ve středu songu.

Jako celek se mi „Vol. 1: Solar“ rozhodně zalíbilo. Dopředu jsem moc netušil, co přesně bych měl očekávat kromě změny oproti předcházejícímu působišti hlavních protagonistů. Věřil jsem ovšem jejich talentu a debut Earth Electric dokazuje, že taková víra nepřišla vniveč. Netvrdím, že máme tu čest s albem roku, to určitě ne, ale o nadprůměrný a chytře složený počin se rozhodně jedná. Spokojenost je na místě.


Black Cilice – Nocturnal Mysticism

Black Cilice - Nocturnal Mysticism

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 15:02

Odkazy:
web / facebook

O syrový black metal se pokouší množství různých interpretů – vlastně jich je až moc. Tahle specifická disciplína černého kovu je ve skutečnosti hodně těžká a lehce si na ní lze vymlátit zuby. Ostatně i v našich končinách bychom našli nejeden případ, kdy ze snahy o temnou podzemní produkci vylezlo tragikomické týrání nástrojů dělající ostudu svému žánru. Jednočlenný portugalský projekt Black Cilice však k takovým neumětelům naštěstí nepatří, právě naopak.

Poslední měsíce byly pro Black Cilice docela plodné. Letos už stihla vyjít kompilace / kniha „Curses and Oaths“ obsahující materiál ze všech demosnímků a splitek a také čtvrté řadové album „Banished from Time“, k němuž se v recenzích taktéž v dohledné době dostaneme. Nyní se ovšem podíváme na sedmipalcové minialbum „Nocturnal Mysticism“, které Iron Bonehead pustili do světa na sklonku loňského roku.

Malý asfalt ukrývá dvě skladby, „Nocturnal Mysticism Part I“ a „Nocturnal Mysticism Part II“, z nichž každá dle očekávání okupuje jednu stranu. Leckoho může překvapit, že se v zásadě jedná o poměrně melodické záležitosti, v nichž není nouze o spousty kytarových vyhrávek. Přesto o příslušnosti Black Cilice k undergroundovým pořádkům nemůže být sebemenších pochyb. Na svědomí to má samozřejmě mocně zaprasený zvuk, v němž docela zaniká i zběsilé vytí na pozici vokálů.

Netvrdím, že jsem neslyšel i větší kanály než tohle, ale i pořád je zřejmé, že Black Cilice není záležitostí pro nějaké fajnovky. Jste-li příznivci čisté produkce, zde nemáte sebemenší šanci, ale jestli vám naopak podobná zahuhlaná zla nejsou cizí, pak od „Nocturnal Mysticism“ dostane prvotřídní kvalitu. Obě skladby mají hutnou atmosféru i promyšlený vývoj a gradaci, vlastně jsou svým způsobem i docela variabilní a nejedná se o mrazivou sypanici od začátku do konce. Agresivní momenty však samozřejmě nechybí a možná právě v nich je EP nejsilnější. Čímž ale netvrdím, že jsou pasáže ve středních tempech jen do počtu, to rozhodně ne! Tak či onak, písně navzdory své délce – +/- sedm a půl minuty – vůbec nenudí.

„Nocturnal Mysticism“ je rozhodně povedeným počinem. Ukrývá v sobě krutou bestialitu primitivního archetypálního metalu z nejhlubšího podzemí, ale samo o sobě EP primitivní není. Možná jen zvukově (ale v takovém případě „primitivní“ považuji za klad), rozhodně však ne co do obsahu. Příznivci syrového černého kovu by rozhodně neměli váhat a nahrávku si sehnat.


Morte incandescente – …o mundo morreu!

Morte incandescente - …o mundo morreu!

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: War Arts Productions

Tracklist:
01. Diz não á vida
02. Num cemitério
03. O final de uma era
04. Nunca mais irá amanhecer
05. Distúrbio absoluto
06. Ser incrédulo
07. Nas esquinas da alma
08. O sol não nasce mais
09. Tiro no escuro
10. Diz adeus
11. O fogo de dentro
12. Um rasto de ódio

Hrací doba: 48:10

Odkazy:
facebook

Budeme-li se bavit o metalové scéně v Portugalsku, mnoho lidí určitě zvládne tu jednu nejznámější kapelu, ale nic moc navíc. Nicméně ti, jejichž rozhled nekončí na soupisce Masters of Rock, jistě vědí, že i na západním pobřeží Pyrenejského poloostrova se najdou vysoce zajímavé smečky. Dnes si jedno jméno z místního undergroundu představíme.

Morte incandescente možná nepatří mezi známé formace, ale o nějaké mlíčňáky se v žádném případě nejedná. Tato dvojčlenná cháska funguje už skoro 15 let a svůj debut s názvem „…Your Funeral“ vydala v roce 2003. Oba členové navíc mají na kontě působení v mnoha dalších kapelách – a v tomto výčtu mimo jiné najdeme třeba i jméno formátu Corpus Christii, jejichž ústřední postava se angažuje právě i v Morte incandescente.

Snad díky množství aktivit v mnoha kapelách Morte incandescente přehnanou aktivitou nehýří. Letošní deska „…o mundo morreu!“ tak je první řadovkou po šesti letech od „…relembrando um túmulo esquecido“, přičemž v mezičase se objevilo jen jedno EP a jedno splitko. Ale to ostatně nevadí, je to snad i lepší, než když někdo vydává album každý rok a kvalita trpěla…

Black metal v pojetí Morte incandescente je svým způsobem zvláštní – je totiž stravitelný i okrajově vyhraněný zároveň. Ona stravitelnost pramení z vlastního materiálu, jaký se na „…o mundo morreu!“ nachází. Ve své podstatě totiž Portugalci neskládají nějaká ultimátní pekla, jejich podání žánru je vlastně docela přímočaré, přehledné. Nejedná se o těžkou hnusotu, v níž by se člověk několik prvních poslechů ztrácel. Morte incandescente sice ctí žánrová pravidelná a styl riffování jistě patří do black metalu, ale je to čitelné, jisté pasáže jsou vlastně docela chytlavé a některé riffy mají odpich jako čuně.

To ale neberte jako nějaké hodnocení, jen konstatování. Jako hodnocení můžete brát prohlášení, že ani v takových případech se nejedná o nic tupého. Třebas úvodní dvojice „Diz não á vida“ a „Num cemitério“ v některých pasážích šlape jak hodinky, ale v tom dobrém slova smyslu. Navíc se tu nacházejí i zajímavé momenty, mezi něž lze zařadit kupříkladu povedený „čistší“ vokál ve druhé jmenované.

Do podzemí ovšem Portugalce táhne sound, který je syrovějšího ražení, a ačkoliv ani zde se nejedná o ten největší extrém, na jaký lze narazit, věřím tomu, že špinavý zvuk může odradit mnohé posluchače, jimž by jinak materiál po skladatelské stránce nevadil. A vedle toho Morte incandescente samozřejmě umějí i trochu přiložit pod kotel a střihnout nějakou vypalovačku, to zas né že né. Především kratší kusy typu „Nunca mais irá amanhecer“, „Ser incrédulo“, „O sol não nasce mais“ či „O fogo de dentro“ bývají ostřejší.

Aniž by bylo „…o mundo morreu!“ náladově nějak výrazně rozhádané, jsou tu také skladby, v nichž se Morte incandescente snaží i o trochu té atmosféry. V takovém případě se většinou jedná o střední tempo a mrazivější melodie, leckde dojde i na momenty, které by se neztratily ani v depressive black metalu. Typickými zástupci této kategorie mohou být „O final de uma era“, „Nas esquinas da alma“ (ta je na poměry nahrávky netypicky klidnější a snad jako jediná z celku vystupuje) nebo „Tiro no escuro“.

Ačkoliv jsem u každé z pomyslných kategorií zmínil nějaké písničky, jedná se pouze o orientační příklady. Ve skutečnosti se to totiž má tak, že všechny ty ony takzvané kategorie či tváře Morte incandescente se tu v menší, tu ve větší míře projevují vlastně v každém songu na „…o mundo morreu!“. Možná i to je důvodem, proč nahrávka drží pohromadě, když se tak děje neustále, a proč to, jak už jsem výše zmínil, není rozhádané, což je samozřejmě plus.

Jediným opravdu výrazným neduhem „…o mundo morreu!“ je trvanlivost, protože to netrvá zas tak dlouho, aby se placka ohrála. Za pár poslechů už některé tracky jako „Diz não á vida“ nebo „Distúrbio absoluto“ (ta především) působí trochu ohraně. Na druhou stranu, i přesto počin za pozornost stojí, jelikož zpočátku je to velmi zábavné a má to rozhodně něco do sebe. Za půlroku už album točit jistě nebudu, ale určitě se jedná o kvalitní žánrovku, s níž není problém na nějakou chvíli strávit.