Když se podívám na logo White Nights a na obálku jejich debutového ípka „Into the Lap of the Ancient Mother“, očekával bych od toho retro psychedelic rock. Dokázal bych si představit i příměs occult rocku. Kdybyste mi ale řekli, že tahle možnost není správně, tak bych tipoval nějaký stoner a myslel bych si, že tentokrát už se nemohu mýlit. Myslel bych si blbě.
Jediným správným předpokladem ze všech výše zmíněných je psychedelie. White Nights na ni ovšem nahlížejí blackmetalovou optikou. Jak ale pestrobarevný houbičkový obal napovídá, nepůjde o hutnou sugestivní podobu psychedelického black metalu à la Oranssi Pazuzu. Produkce White Nights je taková víc „hippie“ a lze v ní bezproblémově slyšet návaznosti dekády, v nichž se klasickému psychedelickému rocku dařilo jak lysohlávkám po dešti. Když to řeknu hodně zkratkovitě, tak „Into the Lap of the Ancient Mother“ má svou atmosférou blíž k Black Magick SS než ke zmiňovaným Oranssi Pazuzu, přestože o příslušnosti White Nights k metalu nemůže být pochyb.
Nastavený koncept se tváří dost zajímavě, protože podobných formací všude okolo zas tolik neběhá, ačkoliv spojení black metalu a atmosféry retro psychedelic rocku působí přirozeně a obě věci se podle mého názoru dají skloubit do funkčního a lákavého celku. Řešení White Nights ovšem není úplně prvotřídní a k dokonalosti mu hodně schází.
„Into the Lap of the Ancient Mother“ se podle mě nedá považovat za nepovedenou nahrávku, jež nestojí ani za odplivnutí. Muzika vyloženě špatná není a zvuk kapely se mi zdá zajímavý. Na druhou stranu to ale není ani nějak zásadně dobré a výsledek mě nechává mnohem chladnějším, než bych od nastíněné kombinace očekával a chtěl.
Celé je to jenom takové ok, v pohodě, proč ne, ale nic víc. Materiál se navíc velmi rychle ohrává a vyčerpává, takže po pár pokusech klesá chuť věnovat „Into the Lap of the Ancient Mother“ více času prakticky na nulu. To všechno dělá z debutového materiálu White Nights maximálně průměrnou nahrávku, s níž není nutné ztrácet čas. Doufal jsem v něco zajímavějšího.
Psát o tom, jak jsou Oranssi Pazuzu výjimečná skupina, by asi bylo zbytečné. Na tohle téma už se za ty roky popsaly stohy papíru, ať už toho pomyslného digitálního anebo toho skutečného. Ostatně i my zde na Sicmaggot, jsme k tomu přispěli a konkrétně já osobně jsem tu téhle finské formaci vždycky věnoval dost prostoru. Ostatně, „Muukalainen puhuu“ bylo prvním albem vůbec, jemuž se u nás na stránkách dostalo nejvyšší možné známky 10/10. To byly ty časy, kdy jsme ještě lpěli na číselném hodnocení nahrávek. A nešlo o poslední desítku, která tu na adresu Oranssi Pazuzu přistála. I nyní si ale nemyslím, že by šlo o přestřelená čísla, protože Finové přinesli něco zvláštního, pulzujícího a svébytného. To si ocenění vždy zaslouží.
Stejně tak by asi bylo zbytečné se rozepisovat o tom, jak se Oranssi Pazuzu během let posunuli z obskurní kapely na okraji zájmu k hipsteřině, na niž slyší lidé, pro něž je jinak black metal nikoliv španělskou vesnicí, protože i ve Španělsku bují kvalitní žánrové podhoubí, nýbrž spíš somálskou vesnici (ačkoliv místní metal musí být hodně black už z podstaty, haha!). Na tohle téma už se toho sice pravděpodobně napsalo výrazně méně a mnozí posluchači Oranssi Pazuzu by takové pojednání nejspíš nedocenili, ale kdo tenhle posun nevidí, musí být slepý. Nemyslím to však jako laciné plivání, poněvadž Finové si pozornost zaslouží a dostalo se jim jí, aniž by šli publiku sami naproti. Prostě si jedou svůj psychedelic shit a ukázalo se, že občas lze prorazit i čistě s kvalitou namísto nahánění posluchačů prostřednictvím propracovaného PR.
Trochu s tím ale může souviset téma, o němž se asi v souvislosti s pátou deskou „Mestarin kynsi“ mluvit musí. Oranssi Pazuzu zde totiž dokonali rozšiřování své posluchačské základny přestupem k molochu Nuclear Blast. Když si vzpomenu na období „Muukalainen puhuu“ a „Kosmonument“ a jak se tehdy ty nahrávky u nás špatně sháněly, nikdy bych si v té době netipnul, že o cca dekádu později budou Oranssi Pazuzu vydávat desku na největším nezávislém metalovém labelu. Nicméně i nyní, po vydání „Mestarin kynsi“, se mi toto spojení zdá nepatřičné a nemístné. Vypadá to prostě divně, že psychedelický black metal těch nejvyšších kvalit teď stojí po boku Nightwish, Avantasia, Sonata Arctica nebo Epica (samozřejmě jsem trochu demagogicky vybral ty nejkřiklavější příklady, ale chápete).
Druhou související věcí je, zdali se úpis Nuclear Blastu nepodepíše na hudebních kvalitách. Snad všichni jsme někdy slyšeli historky o tom, jak tenhle label údajně kecá svým kapelám i do tvorby. Což na první pohled samozřejmě vypadá jako iracionální myšlenka šířená lidmi, kteří mají nutkavou potřebu urážet metalový mainstream a dokazovat si, že oni sami jsou něco víc. Vždyť to ani nedává moc smysl, aby někdo podepsal skupinu s určitým soundem a pak ji nutil ten sound měnit. Na druhou stranu však nelze neslyšet, jak uniformně a unifikovaně ty skupiny středního proudu vydávající u velkých firem znějí.
Každopádně jde jen o spekulace a asi se nikdy nedozvíme, zdali se i na tomhle šprochu najde pravdy trochu. Důležité pro nás v téhle chvíli je, že i kdyby se něco takového v pozadí firmy dělo, Oranssi Pazuzu takové praktiky evidentně minuly. Finové totiž i na „Mestarin kynsi“ stále zůstávají svébytnou formací, jež si jede svůj sugestivní psychedelic shit. Novinka svojí kvalitou nezůstává předešlým nahrávkám nic dlužna.
A tím jsem vlastně nepřímo řekl, že „Mestarin kynsi“ je kurva skvělé. Zvuk Oranssi Pazuzu se již sice vesměs ustálil a kapela navazuje na vyznění nastolené na „Valonielu“ a rozšířené na „Värähtelijä“, ale naštěstí stále platí, že nedochází k opakování sebe sama. Oranssi Pazuzu si drží svůj ksicht a základní směřování, ale každá deska má svůj specifický rytmus. „Mestarin kynsi“ na tom nemění vůbec nic, což je samozřejmě jenom dobře.
Jinými slovy řečeno, na „Mestarin kynsi“ člověk dostane všechno, kvůli čemu si Oranssi Pazuzu oblíbil. Elektrizující atmosféra, hypnotické momenty, plíživý opar z houbiček i natripovaný intenzivní čoud, úchylné klávesové kličky, omamně předoucí basa a ještě víc. Finové ani tentokrát na svých trademarkových zbraních nešetří, ale dělají to způsobem, díky němuž posluchače ani nenapadne cokoliv o sebevykrádání. Snad za to může i opětovně výstavní songwriting a schopnost strhnout. Albům, která něco takového dokážou s podobnou samozřejmostí jako „Mestarin kynsi“, se prostě hejty neposílají ani ve snu.
Co se skladeb týče, Oranssi Pazuzu to mají pošéfované úplně na pána a kompletně se vyvarovali slabších chvilek. Celou dobu je tedy co poslouchat, takže není nutno hledat vrcholy, když vrcholem je vlastně celá deska, preference se navíc přelévají poslech od poslechu. Někdy jsem si nejvíc užil desetiminutový opus „Uusi teknokratia“ vrcholící v nafetované střední pasáži, jindy jsem si nejvíc zafičel na „Kuulen ääniä maan alta“ s přísně diktující psychedelickou rytmikou, příště zase na opiátovém dýchánku s „Oikeamielisten sali“ nebo intenzivní palbě „Taivaan portti“.
Jak tedy vidno, Oranssi Pazuzu opětovně zabodovali na plné čáře a znovu potvrzují svou unikátnost. Doposud všechna jejich alba stála za to, aby se k nim člověk vracel i zpětně, a já nevidím důvod, proč by tomu mělo být u „Mestarin kynsi“ jinak. Jednoduše povinnost – povinnost koupě pro fetišisty na fyzické nosiče a povinnost poslechu pro všechny.
Druhý pohled (Dantez):
Z odstavců výše jasně vyplývá, že jsou Oranssi Pazuzu etablovaným jménem na poli metalové avantgardy. Proto fakt není třeba věnovat mnoho času otrockým plkům o kapelní historii. Pro kontext stačí uvést, že kapela od začátku kultivuje black metal vystavěný na specifickém, kosmicko-psychedelickém templatu. S každou další deskou se přitom od blackmetalového jádra vzdaluje. „Värähtelijä“ z roku 2016 je v tomto ohledu milníkem. Oranssi Pazuzu zde představili charakteristický rukopis inspirovaný prog/psych rock/metalem, ambientem i zeuhlem. Black metal šel cítit méně než kdy jindy.
„Mestarin kynsi“ v této trajektorii pokračuje. Ještě více upozaďuje metal, přidává na syntezátorech, explozivní metalové pasáže více mění za pozvolné, ale sofistikované budování atmosféry. Ve srovnání s „Värähtelijä“ působí ambientněji, snáze se jde ztratit ve vyšperkovaných build-upech plných syntezátorů, arpeggios, nepatrných kytarových akordů a nejroztodivnějších pazvuků od bizarního klikání, přes šumy až po neverbální vokální kreace. Práce s těmito party je důmyslná, intenzivní a promyšlená natolik, že často baví více než přímější metal, do nějž skladby ve finále přepadávají. Neplatí to snad jen u prvního tracku, který se kompozičně nejvíce podobá skladbám z „Värähtelijä“. „Uusi teknokratia“ je poté pravým opakem – intenzita je stupňována opatrným vrstvením synťáků, fléten, kytar, xylofonu (?) a ženských nápěvů. Z tohoto mustru znatelně vyčuhuje jen finální „Taivaan portti“, která je protkaná konzistentní fantasmagorií od začátku až do konce a působí trochu jako bezhlavé post-rockové cvičení. Jde vlastně o jediný výraznější moment, jehož absence by desce neuškodila. Možná i naopak.
Zbytek desky se každopádně drží nastoleného trademarku i vysoké úrovně. Zábavných momentů a překvapivých elementů je zde více než dost – „Tyhjyyden sakramentti“ například efektivně vyhazuje z budovaného retardovanou kytarovou křečí, „Kuulen ääniä maan alta“ pak staví na netradičně klusajícím drumbeatu a hraje si s retro-synthwaveovou produkcí. „Mestarin kynsi“ je zkrátka důkazem, že Oranssi Pazuzu definitivně podchytili vlastní sound, jímž se ale nijak nelimitují. Hudební spektrum, s nímž kapela pracuje, je totiž velmi široké. A jeho vyčerpání je v nedohlednu.
Země: Finsko Žánr: psychedelic black metal Datum vydání: 5.4.2019 Label: Svart Records
Tracklist:
01. Void Monolith
02. The Shamanic Vision
03. Seeker’s Reflection
04. Journey to the Center of Mass
05. Wake Up the Possessor
06. Infinite Gate Opening
07. Vacuum Head
08. The Universal Eye
09. Syntheosis
Stačí zběžný poslech Dark Budda Rising a Oranssi Pazuzu k tomu, aby si posluchač uvědomil, že kolaborace mezi kapelami dává smysl. I přesto, že skupiny operují na základech odlišných žánrů, obě do nich vnášejí charakteristický a poměrně neokoukaný rukopis. Zatímco u Dark Buddha Rising jde o sludge s prvky východní religiozity, Oranssi Pazuzu ozvláštňují black metal kosmickým ambientem. Obě skupiny pak pojí aspekt psychedelie, který se z obou diskografií line téměř permanentně. To se ostatně potvrdilo na loňském ročníku festivalu Roadburn, kde se Finové po jednorázovém koncertě dohodli na zplození společné desky.
Hned na začátek se ale musím přiznat, že s tvorbou Dark Buddha Rising zase tak dobře obeznámen nejsem. Po zběžném poslechu ale můžu říct, že se jejich kreativní podíl na desce odráží zejména v tempu a (zejména těch čistých) vokálních variacích.
Možná právě i kvůli zmíněnému nedostatku erudice na mě „Syntheosis“ působí spíše jako logický pokračovatel „Värähtelijä“ od Oranssi Pazuzu. To však není vůbec na škodu. Kapela totiž využívá kolaborační projekt k tomu, aby se odpoutala od téměř všech blackmetalových tropů a bez jakéhokoliv smyslu omezení propustila uzdu experimentaci.
Té je na „Syntheosis“ opravdu do sytosti. Waste of Space Orchestra však naštěstí vše drží pevně v rukou a nespadá k bezprizorní samohaně. To je chvályhodné zejména poté, kdy zvážíme kolik efektů, synťáků a cinkátek bylo na desku vystříleno. Instrumentace, ale i celá hudební exekuce připomíná zeuhlové záseky Magma a Shub Niggurath. Atmosféra zavání krautrockovými Popol Vuh a nádech psychedelie místy evokuje King Crimson. Náboj „Syntheosis“ mi místy dokonce připomíná i některé mikrotonální pokusy King Gizzard and the Lizard Wizard. A to i přesto, že jde obecně o méně přímočarou, divnější a obtížněji přístupnou hudbu.
Už z vyjmenování vlivů je jasné, že „Syntheosis“ je album monumentálních rozměrů se stejně velkým potenciálem. Lze však říct, že deska až na pár škobrtnutí nepostrádá kohezi i navzdory abruptním změnám temp, přechodům mezi atmosférickými a energickými pasážemi nebo žánrovému kontrastu. „Syntheosis“ drží pohromadě zejména díky instrumentální integritě a také opakovaným, občas lehce poupraveným motivům. Druhý zmíněný aspekt jde pravděpodobně nejlépe slyšet na „Seeker’s Reflection“, ve které ženský vokál zpívá hlavní linku. Ta se vrací v závěrečném kolosu „Syntheosis“, kde se stejná melodie konvertuje do masivního riffu.
„Syntheosis“ je neúnavnou psychedelickou odyseou napříč žánry a zvukovými plochami. Orientální „Void Monolith“ vše nakopává a připravuje na dynamiku dvou následujících skladeb. To se mění na čtvrté „Journey to the Center of Mass“. Druhá nejdelší skladba si bere až moc času na build up, a tak trochu posírá momentum desky. Opačný případ můžeme slyšet na následující „Wake Up the Possessor“, kde dochází k sonické katarzi už po druhé minutě. Po kontemplativní „Infinite Gate Opening“ (skladba, ze které lze dle mého názoru nejvíce slyšet vliv Dark Buddha Rising) se deska vrací do bryskního tempa alba nastoleného na jeho začátku. Vše poté trochu padá na prdel s ambientní „The Universal Eye“, která jen brzdí album před nadupaným závěrečným kolosem, který je geniální kumulací všeho předtím slyšeného.
Po několika rotacích „Syntheosis“ se přistihuji, jak si z alba spíše vybírám, než abych ho ohrával od začátku do konce. Nemyslím si však, že momenty, které desku brzdí, jsou zase až tak tristní. Spíše jde o to, že si z bohatého žánrového koktejlu „Syntheosis“ raději vytáhnu, na co mám v daný moment náladu. Z řemeslného hlediska není až tak moc co řešit. Waste of Space Orchestra předvedli zdařilý kus ambiciózní práce, kterou bych se nebál doporučit i těm, kteří hoví hudební psychedelii, avšak od jejich extrémnějších podob se obvykle distancují.
Na začátek bych si dovolil vhodit do placu jednu kvízovou otázku za dva bludišťáky – kolikrát tu na Sicmaggot starý dobrák H. udělil nejvyšší hodnocení? Nebudu kruťas, nenechám vás žhavit své paměťové závity na hranici přehřátí, ani po vás nebudu chtít projíždět celý archiv stovek recenzí (to přece jenom nebylo účelem této otázky), já vám to řeknu. Z cca 220 recenzí jsem tu 10/10 nadělil celkem sedmkrát, přičemž jednou, uznávám, jsem to přestřelil. Nehodlám tu však tahat staré kostlivce ze skříně a opravovat prachem zašlé verdikty, které již dnes nikoho nepálí (ani tohle totiž nebylo účelem oné otázky), chci tím říct jen to, že když už jednou za uherský rok nejvyšší počet bodů někomu dávám, myslím to setsakramentsky vážně (říct tohle už bylo účelem mé otázky). Proto mi můžete bez uzardění věřit, že když jsem tu těsně před Vánoci léta Páně 2009 ohodnotil desítkou (mimochodem, úplně první desítkou na Sicmaggot vůbec, nešálí-li mne má sklerózou proděravělá paměť) desku “Muukalainen puhuu” nějakých (v té době) neznámých obskurních Finů s prapodivným jménem Oranssi Pazuzu, měl jsem k tomu hodně dobrý důvod. Stejně tak mi můžete věřit i to, že se tehdy nejednalo o náhlé pomatení smyslů, ani chvilkovou poblouzněnost jedním albem, ale o naprosto odpovídající ohodnocení dechberoucího veledíla, jež se nezřídka dotýká samotné hudební geniality – o tom jsem přesvědčen stále! V takové konstelaci hvězd (zrovna k Oranssi Pazuzu se astrologická přirovnání přímo nabízejí) začne člověka velice brzy pálit nejedna důležitá otázka: co pokračování… bude? A jaké bude?
Pokračování “Muukalainen puhuu” nebude, pokračování už je. Již v loňském roce vyšel split s avantgardními krajany Candy Cane, kam Oranssi Pazuzu přispěli čtyřmi novými kompozicemi. A nutno dodat, že nejenže své kolegy rozmetli na plné čáře, ale že se opět jednalo o nadpozemsky excelentní muziku. Těžkou? Ano, určitě. Stěží pochopitelnou? Dozajista. Netradiční? Naprosto bezesporu. Pořád ale neuvěřitelně fantastickou. Přesto však… split je split a deska je deska – a právě k deskám se upírá největší část mé pozornost, proto bylo vyhlížení “Kosmonument” alespoň z mé strany velice netrpělivé…
“…pokud vyhledáváte alternativnější věci, vymykající se absolutně všemu, co jste kdy slyšeli, zkuste hledat ve vesmíru. Některé hvězdy jsou opravdu zářivé,” psal jsem v závěru recenze “Muukalainen puhuu” alias “Mluvícího mimozemšťana”. Je ale vůbec možné na něco takového navázat? Jak se to vezme… Jsou skupiny, které klidně mohou vydat naprosto famózní desku, ale pořád u nich budete mít pochybnosti, jestli to nebyla náhoda a jestli to dokáží zopakovat; pak jsou skupiny, které také vydají famózní nahrávku, ale jste si u nich naprosto jistí, že to náhoda nebyla, protože prostě cítíte, že nic jiného než dokonalou hudbu ani dělat neumějí. A ten druhý případ, to jsou přesně Oranssi Pazuzu – už jen díky tomu jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že i “Kosmonument” bude něco neskutečně unikátního. Ačkoliv samozřejmě i ony čtyři kusy z “Candy Cane / Oranssi Pazuzu” v tomto přesvědčení hrály svou roli, stačilo by mi k tomuto tvrzení jen to jedno album. A jak H. řekl, tak se také stalo…
Sloučit neslučitelné v neodlučitelné – tak by mohla znít v kostce charakteristika toho, co Oranssi Pazuzu produkují. Na “Kosmonument” na první dobrou posluchače udeří hned dvě věci – v žádném případě se nejedná o kopírku “Muukalainen puhuu” (ačkoliv je pravda, že i to by stačilo k extázi), zároveň však kapela neztratila nic z té originality, která v roce 2009 položila na lopatky nejednoho příznivce metalových avantgard. Opět tedy máme co dočinění s neopakovatelnou kombinací experimentálního black metalu a psychedelie 70. let – se dvěma malými, ale jak výsledek ukazuje, podstatnými rozdíly: a) na “Kosmonument” je o chlup méně black metalu a o chlup více psychedeliky; b) tam, kde v případě “Muukalainen puhuu” stále ještě figurovaly nějaké vnější vlivy a jisté konvence, šly na “Kosmonument” veškeré zábrany stranou. A ten zbytek? Zbytek už je jenom hudební dokonalost.
Těžko lze hovořit o každém songu na “Kosmonument” zvlášť, protože to bychom tu strávili život, ještě těžší ale mluvit o všech najednou, obecně, protože to zase není možné. Pojďme se tedy jen v krátkosti podívat alespoň na první polovinu desky s tím, že ani ta druhá v ničem nezaostává…
Úvodní “Sienipilvi” je zatěžkaný hypnotický monument, drtící a monotónní “hymnus konce všech věcí” s nechutně přehulenou basou. Hned na začátek dávají Oranssi Pazuzu posluchači zabrat těžce depresivním kusem – o textu o jaderném výbuchu ani nemluvě. “Komeetta” je vedle toho opiovým oparem opředená psychedelie s nervním a svým způsobem až “skočným” (v hodně volném slova smyslu) refrénem. “Uusi olento nousee” začíná sólem na bicí a po chvíli se zvrhne v jednu z nejzběsilejších pasáží “Kosmonument”, možná by se dala nazvat s přivřením očí až čistě black metalovou, avšak neustálé kytarové ruchy v pozadí vás ani na chviličku nenechají pochybovat, že tady “něco není v pořádku”. A když se vám bude zdát, že déle už ten vesmírný bordel poslouchat nejde, Oranssi Pazuzu vám ho do uší napumpují ještě více – až když už vám začnou odumírat mozkové buňky, teprve pak vás kapela hodí z vteřiny na vteřinu do doomového bahna.
Víte, jak poznáte desku, která je opravdu skvělá a jejíž autoři jsou nápadití ve skládání? Jednoduše – když i pouhé instrumentální mezihry jsou tak fantastické, že ani klasické songy 99 % všech ostatních kapel jim nemohou konkurovat. To je případ “Luhistuva aikahäkki”, která se zpočátku tváří jako klidnější, pomalá věc s plíživou atmosférou… ale postupně zvolna nabírá na síle až do ohlušujícího závěru. Mimoto se v ní ozývá jeden totálně nepochopitelný zvuk, doopravdy jak z jiné planety… kde na to ti Oranssi Pazuzu chodí, ví to někdo? Já tedy ne a nemohu tvrdit, že by mne to nezajímalo, ale jak slyším takovou muziku, nepotřebuji to vědět. “Maavaltimo” je pak další smaženice z lysohlávek – možná ne tolik jako “Komeetta”, ale pořád dost na to, aby se z toho nepřipravenému náhodnému kolemjdoucímu protočily panenky. A stále platí – co kus, to skvost – to nesmím zapomínat neustále zdůrazňovat.
Druhá polovina “Kosmonument” je fantastická úplně stejně – od náladotvorné instrumentálky “Siirtorata 100 10100”, přes uhrančivou pomalou atmosféru “Andromeda” a kosmické inferno “Loputon tuntematon”, až k další psychedelické výhni “Kaaos hallitsee”. Tiché outro “∞” už jen dokonává dílo zkázy na posluchači a nechá jej nevěřícně zírat nad tím, co právě doposlouchal.
Bez jakéhokoliv přehánění či nadhodnocování – “Kosmonument” je unikátní dílo. Upřímně řečeno, lhal bych, kdybych řekl, že jsem v letošním roce slyšel něco lepšího – neslyšel… protože nic lepšího než druhá deska Oranssi Pazuzu podle mého skromného názoru nevyšlo. Znáte takový ten pocit, kdy se poslech hudby blíží extázi? To je “Kosmonument”. Říká vám něco to mrazení v zádech, když posloucháte něco, co se dotýká té nejvyšší hudební dokonalosti? To je “Kosmonument”. Pamatujete na těch pár naprosto výjimečných alb, které v minulosti vyšly a pro které je i hodnocení 10/10 málo (a že bychom takové napočítali pomalu na prstech jedné ruky)? Jedno z nich je přesně “Kosmonument”. Kdo neslyšel, neuvěří.
“…není to hudba pro každého, právě naopak…” – zní další citát z recenze na “Muukalainen puhuu”. A platí to i pro “Kosmonument”. Nebojím se říct, že se jedná o geniální věc, nebudeme si však nalhávat, že pro každého – tak už to ovšem bývá, že to, co je opravdu originální a “jiné”, ocení málokdo… avšak pro těch pár “vyvolených” se jedná o nevšední zážitek při každém poslech. Ale to ještě není vše, co mají “Muukalainen puhuu” a “Kosmonument” společného – společné mají ještě i to nejvyšší hodnocení, jaké je možné udělit.
Země: Finsko Žánr: psychedelic black metal Datum vydání: 22.4.2009 Label: Violent Journey Records
Tracklist:
01. Korppi
02. Danjon nolla
03. Kangastus 1968
04. Suuri pää taivaasta
05. Myöhempien aikojen pyhien teatterin rukoilijasirkka
06. Dub kuolleen porton muistolle
07. Muukalainen puhuu
08. Kerettiläinen vuohi
V posledních letech se nám tu začal objevovat jeden velice pěkný „trend“, kdy se v každém roce objeví nějaká nová, neznámá a neokoukaná kapela, jejíž debut je absolutní skvost aspirující minimálně na jednu z desek daného roku. Například loni to byli finští soudruzi Курск se svým sovětským doom metalem „Черно“. O rok dříve si zase pro sebe titul začínající kapely s dokonalou hudbou uzmuli avantgardně-progresivní Norové In Vain. A letos? Letos tato pozice připadá na další finské uskupení Oranssi Pazuzu.
Курск loni zaujali svou naprosto originální prezentací a image podpořenou vskutku výsostným doomem. In Vain zase svého času vyráželi (a vlastně stále ještě vyrážejí) dech inteligentní a promyšlenou kombinací různých žánrů, čímž vytvořili uhrančivou paletu různorodých nálad a pocitů. A čím jsou originální Oranssi Pazuzu? Odpověď nemůže být jednodušší: jenom a pouze hudbou. Povedlo se jim totiž najít recept, podle něhož totiž v podstatě ještě nikdy nikdo nevařil (nebo alespoň ne tak chutně). Pokud vám někdo tvrdí, že v hudbě již bylo řečeno vše, že dnešní kapely jsou jen kopírky těch dřívějších a že po novém tisíciletí již nevzniká originální muzika, tak kecá. Anebo ještě neslyšel Oranssi Pazuzu… anebo poslouchá jen mainstream, kde většina skupin opravdu zní na jedno brdo. Ta opravdu nejoriginálnější a nejosobitější muzika totiž vzniká právě v podzemí, kde se ještě nebojí experimentovat. A Oranssi Pazuzu jsou toho jasným důkazem. Vždyť kolik jste již slyšeli neředěných kombinací black metalu a psychedelie?
Ano, Oranssi Pazuzu na svém debutu „Muukalainen puhuu“ vládnou právě těmito dvěma na první pohled neslučitelnými žánry. Jenže hudba obecně (a v tom je jedno z jejích největších kouzel) má hranice pouze tam, kde má hranice hudebník, a pokud má člověk myšlenku, dá se skloubit téměř cokoliv. Samozřejmě může vzniknout i neposlouchatelný paskvil, zvláště pokud kapela míchá cokoliv s čímkoliv, jen aby byla zajímavá, stejně tak ale může vzniknout i absolutní klenot. A to je právě případ Oranssi Pazuzu. S deskou „Muukulainen puhuu“ se vydáte do hlubokých končin kosmu, odkud již není návratu. Jak vás deska jednou uhrane, budete se s ní na astrální cesty vydávat stále častěji. A stále hlouběji do nekončeného vesmírné prostoru.
Pokud bychom měli Oranssi Pazuzu porovnat s hvězdou kosmického black metalu Darkspace (vím, že jsou Darkspace kapelou sami pro sebe a téměř s ničím neporovnatelní, ale jde nám teď o atmosféru, ne přímo o samotnou hudbu), tak Švýcaři ničí posluchače obrovským nátlakem na psychiku, stísněností z obrovského, nikde nekončícího prostoru, Finové jsou v tomto ohledu o trochu „jemnější“, přestože i oni dokáží navodit pocit nekonečné prázdnoty. Jejich hudba je spíše meditativního rázu. Darkspace vás pohltí a rozloží na atomy jako černá díra, ve světě Oranssi Pazuzu plujete vesmírem kolem hvězdokup, skrze mlhoviny a hvězdný prach a přímo hltáte každý okamžik na tomto místě „odjinud“.
Naprosto vulgárně, jedním slovem (ale svým způsobem výstižně, i když vzhledem ke kvalitě alba mírně nepatřičně) by se hudba Oranssi Pazuzu dala popsat jako „vyhulená“. Opravdu to tak ale chvílemi zní, přívlastek „psychedelic“ holt v jejich případě není jen na ozdobu. Jedná se opravdu o jednu z nejoriginálnějších záležitostí (nejen) letošního roku. Uznávám, není to hudba pro každého, právě naopak, je to těžká deska, pokud ale vyhledáváte alternativnější věci, vymykající se absolutně všemu, co jste kdy slyšeli, zkuste hledat ve vesmíru. Některé hvězdy jsou opravdu zářivé.
