Archiv štítku: psychedelic metal

Wolvennest – Temple

Wolvennest - Temple

Země: Belgie
Žánr: psychedelic / atmospheric doom metal
Datum vydání: 5.3.2021
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Mantra
02. Swear to Fire
03. Alecto
04. Incarnation
05. All That Black
06. Succubus (feat. King Dude)
07. Disappear
08. Souffle de mort

Hrací doba: 67:30

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand se sice kolaborací neštítí a praktikují tuhle disciplínu docela rádi, ale pořád se jedná o skvělou a kultovní kapelu, takže myslím, že když s někým dávají společný počin, i když se jedná o první nahrávku dané skupiny, tak to něco znamená. To je přesně případ belgických Wolvennest, jejichž diskografie začala hned dvě spolupracemi s rakouskými klasiky.

Na druhou stranu, Wolvennest tehdy byli i nebyli začínající formace, protože v jejich sestavě najdeme zkušené muzikanti a mezi nimi hned několik zajímavých jmen. Namátkou třeba CorvuseCult of Erinyes anebo Déhà (jak se to skloňuje?) z asi tak milionu různých kapel.

Tak či onak, Wolvennest si hned začali připisovat výborné počiny. Zmiňované kolabo „WLVNNST“ (2016) je super, první regulérní řadovka „Void“ (2018) rovněž a ípko „Vortex“ bylo taky fajn. Nebyl tedy sebemenší důvod se domnívat, že by druhá dlouhohrající deska „Temple“ měla jakkoliv rupnout.

A přesto – „Temple“ za svými předchůdci v lecčems zaostává. A navíc mě trochu sere, že jsem zatím nedokázal přijít na to, v čem přesně ten problém vězí, aniž bych se musel uchýlit k nějakým abstraktním citečkům a podobným hovadinám. Na druhou stranu, všude se věčně kecá o tom, jak je muzika strašně subjektivní a jak by měla vyvolávat emoce, takže teoreticky by to vlastně mělo vycházet. Tak nebo tak, pojďme to zkusit.

„Temple“ je svým způsobem hodně fajn album, které nedělá nic špatně. Přinejmenším ne zásadně. Jestli mám nějaké výhrady, tak snad jedině ke skladbě „All That Black“, ale spíš kvůli hrozné lince v textu „I like darkness, darkness is beatiful“, kde směšnost ještě umocňuje přehrávaný zpěv Shazzuly (jejíž vokál se mi jinak líbí, ale tady se to prostě nepovedlo). Po hudební stránce nicméně ani „All That Black“ za zbytkem nezaostává.

Wolvennest sice na „Temple“ nedělají nic špatně, ale úplně stejně nedělají ani nic nadstandardně dobře. Respektive – je to dobré, nikoliv už skvělé. Deska příjemně plyne a nějakou atmosféru má, ale nedokáže strhnout a vehnat posluchače do transu, jako se to dařilo dříve. Nenašel jsem tu jedinou skladbu, která by mě dokázala okouzlit stejným způsobem jako třeba „Ritual Lovers“„Void“. Celé album teče v pomalejším tempu, okolo se vznáší zastřený psychedelický opar a poslouchá se to hezky. Hypnóza se však nedostavuje a často jsem měl pocit, že „Temple“ působí zbytečně ležérně, že by tomu slušel o něco větší tlak. Můžete namítat, že by to Wolvennest posouvalo někam, kde zřejmě nechtějí být, ale osobně si myslím, že by to dynamice „Temple“ prospělo. Na „Void“ nebo „WLVNNST“ jsem tenhle nedostatek necítil.

Své vrcholy „Temple“ nicméně má a pár kusů hodných zapamatování se zde najde. Za mě jde především o píseň „Incarnation“, jež má asi nejblíže ideálu a některé její motivy mi přijdou super. Svoje místo na nahrávce má nepochybně také „Succubus“, kde hostuje King Dude. Vzhledem k tomu, že do této chvíle desce vokálně vládne Shazzula, jedná se o příjemné ozvláštnění. Kingův hluboký charismatický hlas se navíc ke stylu Wolvennest vyloženě hodí, takže tahle spolupráce se za mě povedla. Za poslední vrchol bych označil finální „Souffle de mort“, která pracuje se šamanskou rytmikou konečně se jí daří posluchače kolébat aspoň trochu uspokojivým způsobem.

Wolvennest

Zbytek písní – „Mantra“, „Swear to Fire“, „Alecto“, „All That Black“ (odmyslete si ten otravný text) a „Disappear“ – je prostě jenom ok. Nejsou blbé, nevadí mi je poslouchat, vlastně se mi docela líbí, ale… víš jak.

„Temple“ mi svým způsobem připomíná „Feuer“ od (Dolch). Když pominu, že obě alba vyšla u Ván Records, sdílejí podobnou atmosféru a hlavně obě zanechala podobný pocit jistého rozčarování kvůli poklesu laťky oproti předešlé tvorbě, byť se stále jedná o solidní práce. Recenze sice v případě „Temple“ asi vyzněla výrazně negativněji než kdysi u „Feuer“, ale tu paralelu tam cítím.


Neptunian Maximalism – Solar Drone Ceremony

Neptunian Maximalism - Solar Drone Ceremony

Země: Belgie
Žánr: psychedelic drone
Datum vydání: 23.4.2021
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Solar Drone Ceremony

Hrací doba: 52:38

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

První pohled (H.):

Belgičané Neptunian Maximalism loni vydali svou dlouhohrající prvotinu „Éons“ a myslím, že lze asi bez větších hádek prohlásit, že šlo o jeden z nejpozoruhodnějších počinů roku. Deska hned na první pohled upoutala tím, jak monumentální byla. Označení dlouhohrající v jejím případě neznamená pouhou formalitu, nýbrž doslovné vyjádření toho, s čím bude mít posluchač čest. Jednalo se totiž o trojalbum, jehož hrací doba dosahovala bezmála dvou a čtvrt hodin čistého času. No, a tohle moře času Neptunian Maximalism vyplnili avantgardně experimentální horskou drahou, v níž se mísila psychedelie, tribal, drone a jazz.

S „Éons“ jsem strávil poměrně hodně času, přesto bych si nedovolil tvrdit, že jsem ten kolos dokázal skutečně naposlouchat. Na jednu stranu by možná dávalo smysl, kdyby Neptunian Maximalism toto dílo vydali třeba po částech, na druhou stranu ale tahle šíře patřila k identitě nahrávky. Navzdory vysokým kvalitám a extrémní podmanivosti se každopádně nejedná o počin, k němuž by se člověk mohl vracet nějak často – alespoň v mém případě tomu zabraňuje nutnost tak šílené časové investice. Přesto „Éons“ patří k záležitostem, na něž si budu pamatovat, a věřím, že když si desku výjimečně pustím, bude to s obrovskou chutí.

„Éons“ každopádně zaujalo natolik, že ohlášení další nahrávky Neptunian Maximalism potěšilo. „Solar Drone Ceremony“ už se s celkovou hrací dobou umírnilo, ale pohled na seznam stop přesto někoho může odradit – celých 53 minut totiž zabírá jedna předlouhá kompozice. Album navíc zdobí fantastická malba. Už „Éons“ mělo super obálku, ale tohle je ještě výš a jde o žhavého kandidáta na titul artworku roku. Namaloval to Francouz Hervé Scott Flament a jestli se vám malba  líbí, doporučuju se podívat i na jeho další díla, protože tam najdete i další neméně poutavé kousky.

Se „Solar Drone Ceremony“ se to nicméně má ještě o něco složitěji. Titul se prezentuje jako klasické řadové album, ve skutečnosti se ovšem jedná o koncertní záznam z března 2020 v Bruselu. Anebo to můžete brát jako řadovku natočenou živě, to je na vás. Tak či onak, zároveň se jedná o volnou adaptaci starší písně Neptunian Maximalism, a sice „The Conference of the Stars (Cleopatra That Goddess)“ z EP „The Conference of the Stars“ (2018). O tom, že půjde o značně rozdílný zážitek, nicméně svědčí už pohled na délku. Originální píseň má 16 minut. „Solar Drone Ceremony“ trvá, jak už padlo, 53 minut.

Pálí nás především jedna otázka – je „Solar Drone Ceremony“ natolik dobré, aby šlo o důstojného následovníka „Éons“ a zároveň aby dokázalo držet krok s geniálním obalem? Odpovědět lze naštěstí bez váhání a prostě – ano!

Neptunian Maximalism

(Paradoxně?) mi „Solar Drone Ceremony“ přijde o něco stravitelnější než „Éons“ a myslím, že sem se budu vracet častěji. Neznamená to ovšem, že by tím pádem novinka byla automaticky lepší než loňský monument. Oba počiny jsou totiž dost jiné. „Solar Drone Ceremony“ úplně opustilo tribal feeling a také jazz ustoupil do pozadí, i když nějaký ten saxík se samozřejmě ozve. Neptunian Maximalism se soustředí především na psychedelický dronově rockový trip. Výborná volba.

Těch padesát minut utíká jak splašených, protože se podařilo vytvořit vysoce hypnotickou záležitost s omamnou atmosférou a spoustou vrstev připravených k průzkumu. „Solar Drone Ceremony“ možná není taková divočina jako „Éons“, ale to z zní ještě nedělá mělčí nebo dokonce triviálnější nahrávku. Asi nemá cenu se tím nějak podrobněji probírat, protože takhle dlouhé věci se recenzují docela blbě a beztak se to nepodaří popsat uspokojivě, ale jako důkaz extrémních kvalit „Solar Drone Ceremony“ zmíním aspoň jednu pasáž – část, která se táhne skoro celou čtvrtou desetiminutovku, mi pokaždé dává hrozně na prdel. Kdo to má jinak, ten si u mě fest klesnul.

Výše jsem řekl, že artwork „Solar Drone Ceremony“ bude patřit ke žhavým kandidátům na nejvyšší příčky v kategorii obalů roku. Proč tohle tvrzení nerozšířit o zjevné prohlášení: Obdobné ambice bude mít také hudební náplň „Solar Drone Ceremony“. Naprostý triumf.


Druhý pohled (Cnuk):

Neptunian Maximalism i na novince „Solar Drone Ceremony“ působí jako improvizátoři pořádající tajemný rituál, který je ovšem díky tomu, že ho nyní tvoří pouze jedna stopa, o něco čitelnější, a navíc si lze jeho průběh prostřednictvím obalu snadno promítat před očima. Malba asi nemá úplně přesně popisovat dění v hudbě samotné, ale baví mě si domýšlet, v kolikáté minutě se třeba dostáváme do vyobrazeného chrámu, kdy přichází hlavní pokyn k zahájení obřadu obětování nebohých nahotin neznámým bohům či v jaké chvíli se vynoří z vod ozubený hlavonožec.

Hlavním aspektem „Solar Drone Ceremony“ je pro mě jeho ucelenost. Monstrózní „Éons“ přinášelo přehršel poloh a různých vyznění. Na novince se Neptunian Maximalism tak nějak více usměrnili. Jak už je zmíněno kolegou výše, ubylo jazzové avantgardy a více se cílí na psychedelii. Dopředu to opět táhne pohlcující temná atmosféra, která provádí posluchače od poklidného začátku až do gradujícího finále. Výborné momenty se nachází napříč celou stopáží. Tahle odysea je odehrána fakt parádně. Jedinou výtku, kterou tak mám, je to, že při porovnání s „Éons“ prostě „Solar Drone Ceremony“ nevidím tak vysoko.

Neptunian Maximalism

Možná za to může to, že druhá deska je na tom hůře po zvukové stránce (což je samozřejmě ovlivněno tím, že nahrávka byla pořízena z koncertu), avšak na druhou stranu, zvuk je natolik solidní, že nebýt potlesku na konci, tak si toho že je to naživo, ani nevšimnu. Jelikož to ale vím, tak možná ani nedokážu vnímat „Solar Drone Ceremony“ jako regulérní řadovku, čili ji nemohu řadit po bok předešlého počinu. Ostatně na poměry Neptunian Maximalism by tohle mělo být spíše něco jako EPčko než dlouhohrající deska. Každopádně „Éons“ na mě jako celek zapůsobilo silněji.

Na závěr je ovšem potřeba zdůraznit to hlavní, a sice že „Solar Drone Ceremony“ je skvělé album. Jeho poslechy nenudí, naopak mě vždycky dostanou a nutí pokukovat po obalu. Zaposlouchat se a nechat se nést je velice snadné. Pro fanoušky těžké psychedelické hudby povinnost.