Archiv štítku: psychedelic rock

White Hills / Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Desire

White Hills and Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - Desire

Země: USA / Rakousko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 17.2.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Nom de guerre
02. Await the Moon
03. Desire
04. SFG
05. Lover

Hrací doba: 23:07

Odkazy White Hills:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Sure Shot Worx

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand je název dlouhý jak týden před výplatou, ale pro vydání s názvem „Desire“ stále není kompletní. Na tomhle minialbu se totiž rakouská multi-žánrová kultovka spojila s newyorskými psychedeliky White Hills a až obě kapely dohromady stvořili tohle fialové EP o pěti skladbách.

I když může být trochu otázka, nakolik se skutečně jedná o spojení dvou kapel. Mám totiž takový dojem, že Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand v tomto případě zastupuje pouze Albin Julius. Ten je samozřejmě hlavní postavou a tahounem formace a rozhodně je legitimní říct, že ta skupina je jeho, ale i tak tahle domněnka nejspíš stojí za zmínku. Nepřijde mi totiž, že bych na „Desire“ slyšel cokoliv, co by nasvědčovalo, že zde hraje celá aktuální sestava Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Tento dojem nakonec i podporuje fakt, že na fotce k tomuhle vydání je pouze Albin*.

[*EDIT: Má domněnka se nakonec ukázala jako lichá, na nahrávce se totiž podíleli i další členové Der Blutharsch…]

A když už jsme u těch zmínek o něčem, co za zmínku stojí, jistě mohu hned vzápětí zmínit další drobnost. Nejde totiž o první spolupráci obou formací. V roce 2010, kdy se ještě Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand nazývali prostě Der Blutharsch, totiž s White Hills sdíleli sedmipalcový asfalt s názvem „Today I Want to Catch Clouds“ (pokud je vám tenhle titul povědomý, pak ano, stejně se jmenovala i pozdější kompilačka z roku 2014). V případě „Desire“ jde ovšem evidentně o jinou formu spolupráce, jelikož nový materiál je společným dílem obou seskupení.

Nyní už ale přejděme přímo k aktuálnímu nosiči. Pod obálkou s fialovým srdcem tepe muzika, jejíž nálada podobně fialově psychedelická. Řečeno trochu srozumitelnějším jazykem, Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a White Hills se potkávají na poli psychedelického rocku nebo, chcete-li, krautrocku. A to zní hodně slibně. Jednoznačné nadšení však na místě není.

Abychom se špatně nepochopili – „Desire“ vůbec není špatná nahrávka, naopak jde o dobré EP. Akorát mám pocit, že by mohlo být ještě o něco lepší a uhrančivější. Tento názor plyne především z toho, že místy je minialbum možná až příliš ospalé. A když tohle říkám, mám na mysli kupříkladu druhou „Await the Moon“. Určitě není zlá a některé vedlejší motivy jsou hezké, ale její ústřední linie je přespříliš suchá a…

…a jednoduše nedokáže zachytit svého posluchače takovým způsobem, jakým se to daří úvodní „Nom de guerre“ a titulní „Desire“. Obě táhne dopředu hypnotická výrazná baskytara, jejímuž kouzlu lze jen těžko nepodlehnout. Rytmika je ostatně jednou z hlavních zbraní psychedelické muziky – nabídne-li někdo uhrančivou rytmickou linku, má už pomalu z půlky vyhráno. Tyhle dvě písně to opětovně do puntíku potvrzují.

White Hills

Dost se mi líbí i čtvrtá „SFG“, která se jako jediná na počinu obejde bez vokálů a vlastně i přízviska rock, ačkoliv „Desire“ není rockové v tom pravém slova smyslu jako celek. Každopádně, tahle skladba stojí čistě na ambientních vesmírných zvucích a je to moc velká paráda, takhle si to rozhodně nechám líbit! Naopak finální „Lover“ je zase o něco slabší a z tohoto ohledu bych ji zařadil nikoliv po bok „Await the Moon“, ale ještě o něco níže…

Vzato kolem a kolem tedy „Desire“ nabízí tři skvělé písně, jednu neurážející a jednu slabší. Což je právě ten důvod, proč jsem výše prohlásil, že není na místě jednoznačné nadšení. Na druhou stranu, ocenit můžeme celkovou atmosféru počinu, která je krásně psychedelicky rozpitá a její mlhavý opar mám před očima ve stejné barvě jako srdce na obalu. Propojení vizuální, jakkoliv v tomto případě docela jednoduché, a hudební stránky tedy funguje velmi uspokojivě. Což je – navzdory výtkám – nakonec i můj celkový dojem z „Desire“: uspokojení.

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand


Evoke Thy Lords – Lifestories

Evoke Thy Lords - Lifestories

Země: Rusko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 24.4.2017
Label: Solitude Productions

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Evoke Thy Lords jsou další položkou v nikdy nekončícím zástupu čekajícího u svého dealera ještě na jednu čtvrtinku. Záměrně používám slovo “další”, poněvadž Evoke Thy Lord je přesně tím typem kapely, která je prostě jen „další“.

V podstatě se nedočkáte ničeho, co jste už někde neslyšeli, což nemusí být nutně špatně, pokud provedení působí přirozeně a aspoň trochu čerstvě. To ale není tenhle případ. Ani ta jediná věc, u níž byste si možná řekli, že byste ji v tomhle žánru nečekali, zpěv, totiž není nic, nad čím by se dalo jásat. Tam, kde běžně uslyšíte trochu vyšší, možná mírně nakřáplý hlas s větším množstvím efektů než do kolika jsou zaobaleny všechny nástroje dohromady, se tentokráte nachází syrově působící deathový growl, který naopak těch efektů pár postrádá a celkově do nahrávky příliš nezapadá (nebo někdy zapadá až moc). Kytary, ať už se starají o rytmickou linku nebo sóla, hrají přesně TY akordy a přesně v TOM pořadí, jaké byste u stoneru čekali, a jak už bylo řečeno, ani provedení nijak nepomáhá tomu, aby šlo o alespoň částečně zajímavý zážitek.

Tím vším neříkám, že se jedná o špatné album, jen o album nudné a naprosto průměrné, což je z mého pohledu mnohem horší, protože u těch špatných se aspoň zasmějete nebo si nad jejich tragikomičností pobrečíte. V tomto případě krom spruzenosti žádné emoce nečekejte.

Je zřejmé, o co se tahle ruská banda pokoušela – o vytvoření hypnotické pohodové atmosféry, která by posluchače přivedla do transu podobného stavu –, a ke cti jí slouží, že občas se výsledek tomuto záměru přiblíží, nicméně většinou zůstává jen u toho záměru, který je hacen předvídatelností a stejnou měrou i zpěvem, protože growl znějící jako z každé druhé garážové deathmetalové kapely je na podobnou hudbu až moc agresivní a působí nepatřičně. To ve mně vyvolává pocit, že Evoke Thy Lords se za každou cenu snažili nějak svou hudbu obohatit, ale nevěděli jak na to. Ačkoli říct, že byli úplně mimo, by bylo nepřesné, protože jedna věc, která se jim v tomto ohledu docela podařila, by se našla. Je jí flétna, jíž lze slyšet takřka po celou délku hrací doby, a která je zároveň jedním z nejsilnějších aspektů desky. Hlavně díky ní bych takové „Heavy Weather“ a „Stuff It“ byl ochoten zařadit do kategorie skladeb, které si čas od času rád poslechnu. A jsem rád, že to můžu říct zrovna o „Heavy Weather“, poněvadž kdyby se svými necelými 12 minutami byla tak nudná jako první „Regressed“, asi bych to nevydržel.

„Heavy Weather“ a „Stuff It“ se tak stávají jedinými skladbami, jež stojí za to okoštovat. Zbytek alba je jen nudná a nezajímavá, vyčpěle znějící šlichta. V minulém roce vyšlo mnoho placek, které stojí za to slyšet podstatně více. Ostatně proto tahle recenze vychází až teď, ačkoli se u mě „Lifestories“ ohřívají už od května nebo června.


Jess and the Ancient Ones – The Horse and Other Weird Tales

Jess and the Ancient Ones - The Horse and Other Weird Tales

Země: Finsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 1.12.2017
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Death Is the Doors
02. Shining
03. Your Exploding Heads
04. You and Eyes
05. Radio Aquarius
06. Return to Hallucinate
07. (Here Comes) The Rainbow Mouth
08. Minotaure
09. Anyway the Minds Flow

Hrací doba: 34:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

Již mnohokrát jsem se v místních recenzích vyznával ke své oblibě retro psychedelic occult rock kapel s holkou za mikrofonem. Formace jako Blood Ceremony, Jex Thoth, Ides of Gemini, Psychedelic Witchcraft a jim podobné mám prostě rád, strašně mě baví ten zvuk a strašně mě baví i ty holky, protože se v tomhle žánru soustředí přesně ten druh zpěvaček, jaký na mě zabírá. Dosud jsem zde však v recenzích nepředstavil jednu z nejzajímavějších takových skupin – finské Jess and the Ancient Ones. I vzhledem k tomu, že přednedávnem vyšla třetí dlouhohrající deska „The Horse and Other Weird Tales“, je nanejvýš vhodný čas to změnit.

Kdyby se mezi vámi čistě náhodou našel někdo, komu tenhle druh muziky také sedí, ale s Jess and the the Ancient Ones se doposud nesetkal, mohu vás ujistit, že tuhle kapelu si také oblíbíte. Finové formálně vzato nevybočují z vlny takto laděných formací a také naplňují veškeré subžánrové předpoklady, jaké byste od toho asi očekávali, ale stejně jako u ostatních podobných skupin – nijak to nevadí. Výsledný retro-koktejl je totiž setsakra lákavý – dost na to, aby si člověk nestěžoval.

Jinými slovy, i na „The Horse and Other Weird Tales“ se můžete těšit na výrazný feeling dávno minulých dekád. Jess and the Ancient Ones frčí na sedmdesátkách víc než domácí socialistická omladina na sbírání céček. Vintage nádech se prolíná celou deskou, ať už jde o typicky zemité rockové kytary anebo podmanivé klávesové linky. Nemůžu si pomoct, ale na mě prostě tenhle zašlý klávesový sound, který kdysi strašně frčel, pak se vytratil, a v posledních letech jej kapely jako právě Jess and the Ancient Ones opět vrátily v plné síle do hry, strašně funguje a prostě se jej nemůžu nabažit. Pokud mi jej tedy někdo servíruje takovým způsobem, jako se tomu děje kupříkladu v písních „You and Eyes“ nebo „Return to Hallucinate“, tak mě prostě má téměř automaticky v hrsti, to přiznávám.

Dalším výrazným a vlastně již také zmíněným prvkem podobných formací a tím pádem i Jess and the Ancient Ones je pak zpěvačka. Jess rozhodně umí a její hlas do takovéhle muziky sedne jak ulitý. To vše pak doplňuje citelný psychedelický opar, jehož prostřednictvím si kapela posluchače omotává kolem prstu. Přesně takhle to máme rádi, no ne?

Na druhou stranu, nechci vzbudit dojem, že Jess and the Ancient Ones patří ke skupinám stavějícím na dlouhých monotónních linkách, protože právě takhle „The Horse and Other Weird Tales“ nezní. Zdejší písně jsou dost rozmanité, vyvíjejí se a obsahují poměrně velké množství motivů. Základní linky jsou mnohdy dané, ale okolo nich se nabaluje hromada dalších zvuků a ne vždy to nutně musí být jen klávesy. Na druhou stranu, pořád se daří přicházet se zapamatovatelnými, až chytlavými pasážemi – vždyť refrény skladeb jako „Your Exploding Heads“ nebo „(Here Comes) The Rainbow Mouth“ v hlavě utkví jak nic. A že byste se jich v dohledné době dokázali zbavit? Na to ani nemyslete… Skoro bych si dovolil tvrdit, že Jess and the Ancient Ones na „The Horse and Other Weird Tales“ s naprostým přehledem servírují vysokou kvalitu tam, kde třeba Sabbath Assembly na svém posledním albu „Rites of Passage“ nabídli rozpačitost.

Ze všeho nejvíc je ovšem nutné zdůraznit jednu věc. Mnohokrát tu padly výrazy jako retro, ohlížení se za minulými dekádami, standardní postupy… to všechno je samozřejmě v určité míře pravda, zároveň však Jess and the Ancient Ones neznějí zaměnitelně s dalšími zástupci téhle vlny. Například Psychedelic Witchcraft jsou čistá nostalgie, ale Finové jsou nějakým způsobem sví. Navíc je zdobí ohromná skladatelská vytříbenost. Právě to jsou důvody, proč jsem je hned zkraje článku označil za jedny z těch nejzajímavějších. A „The Horse and Other Weird Tales“ tuto pozici stvrzuje.


Circle – Terminal

Circle - Terminal

Země: Finsko
Žánr: psychedelic / progressive rock
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Rakkautta al dente
02. Terminal
03. Saxo
04. Imperiumi
05. Kill City
06. Sick Child

Hrací doba: 43:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Inu, co lze napsat k albu jako „Terminal“? Na jednu stranu by toho člověk chtěl říct tolik, ale když konečně přijde na to, aby ze sebe něco vymáčknul a aby konečně vznikla dlouho odkládaná recenze, tak najednou neví odkud začít, aby šlo o alespoň vzdáleně důstojný text hodný kvalit oné desky. Chci tím říct, že je „Terminal“ až tak dobré? Hele, vlastně ano, chci!

Zkritizovat snad lze jedině to, že si Finové Circle pro svou kapelu vybrali dost nijaké jméno, takové neoriginální. Jistě však sami uznáte, že je to vcelku marginální problém, protože koho nakonec sere název skupiny? Hlavní je hudební produkce a za tu se „Terminal“ nemusí vůbec stydět, spíš naopak. Ani se nelekejte toho, že Circle na aktuální promo fotce vypadají jako banda glamrockových buzíčků, což chápu jako projev nějakého specifického humoru seveřanů.

Nicméně, pojďme už k samotné nahrávce. „Terminal“ si mě vlastně získalo hned na první poslech a během první písně. Album totiž otvírá třináctiminutový epos „Rakkautta al dente“, v jehož rámci Circle okamžitě ukážou svou obrovskou sílu. Hned po pár vteřinách začnou posluchače omotávat v psychedelickém rock’n’rollu s excelentním ústředním riffem. Uřvaný blackmetalový vokál tomu přidává punc zajímavosti a neotřelosti (až je skoro škoda, že se objevuje jen zde), bravurně fungují i zvolnění s (pojmenujme to třeba) šepotem. Jednoduše řečeno, první část skladby je téměř dokonalá a osobně si moc nedokážu představit, jak by ji šlo ještě vylepšit. Po nějakých pěti minutách se Circle vytasí s regulérně progovou, která sice není až tak kulervoucí, ale nakonec vyústí do nádherné pasáže, po níž se Finové v závěru opět vrátí k mocnému úvodnímu riffu celé písně. Uff. Už jen kvůli „Rakkautta al dente“ stojí za to „Terminal“ slyšet!

První písnička je asi vrcholem celé kolekce, ale to rozhodně neznamená, že by už dále nebylo co poslouchat. Titulní „Terminal“ také nabídne hromadu parádních riffů. Navzdory osmiminutové stopáži se z ní nakonec vyklube relativně přímočarý kousek, naštěstí však nenudí. Podobný přístup volí i rozverná „Imperiumi“. „Saxo“ nabídne jeden z nejlepších ústředních motivů celé desky s fantastickým (byť formálně jednoduchým) kytarovým motivem a podobně se blýskne i předposlední „Kill City“. Finální „Sick Child“ zase zaujme vyšší mírou psychedelie a v neposlední řadě i výtečnou vokální linkou. Byť je pravda, že zpěvy jsou dost vymazlené i v některých dalších písničkách, u nichž jsem to explicitně nezmiňoval.

Ze začátku se mi trochu zdálo, že za „Rakkautta al dente“ všechny další songy zaostávájí, ale nakonec takovou myšlenku musím odvolat. Řekl bych, že tenhle pocit byl dán především počátečním nadšením z úvodní fenomenální kompozice a následně z něho plynoucí ne stoprocentní pozorností při dalším průběhu. Nicméně netrvalo dlouho, abych zjistil, že každá píseň na „Terminal“ má něco do sebe a dokáže něčím zaujmout. A tím nemyslím pouhé formální uznání objektivních kvalit, nýbrž skutečné zaujetí. A to platí i o těch skladbách, které se mi nejdříve zdály trochu obyčejnější („Terminal“, „Imperiumi“).

Circle

Není snad tohle dobrý výsledek? Jistěže je! Ačkoliv Circle hrají už dlouho, jejich tvorba mi doposud unikala, ale o to razantnější a překvapivější bylo dlouho odkládané první setkání. Až se skoro nechce věřit, že takhle svěží desku nahrála kapela, jež má za sebou skoro třicet roků aktivní činnosti a jejíž dlouhohrající alba se již počítají na desítky. Na „Terminal“ se daří vybalancovat poměr mezi chytrostí a živočišností do sakra lákavého celku, který navíc vůbec nezní jako nějaká sázka na jistotu. A to je myslím obdivuhodné, když je člověk u rockových a metalových kapel se třemi křížky na krku zvyklý spíš na stařeckou unavenost a nostalgické omílání již řečeného. Z „Terminal“ takový pocit rozhodně nemám.

Potřebujete snad vědět ještě něco víc? Dobrá tedy, když to chcete slyšet opravdu na plnou hubu – na „Terminal“ mohu vystavit velké doporučení, protože se jedná o excelentní desku. Není radno minout!


Julie’s Haircut – Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin

Julie’s Haircut - Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin

Země: Itálie
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Rocket Recordings

Tracklist:
01. Zukunft
02. The Fire Sermon
03. Orpheus Rising
04. Deluge
05. Salting Traces
06. Cycles
07. Gathering Light
08. Koan

Hrací doba: 43:49

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Italská formace Julie’s Haircut už hraje delší dobu – má za sebou cca dvě a půl dekády fungování, což není úplně málo. A navíc má svoje heslo na Wikipedii, což je samozřejmě základní měřítko toho, jestli kapela něco dokázala. Nicméně i navzdory tomu, že dle tohoto důležitého měřítka Italové nejsou žádní nazdárci, osobně mi jejich existence byla až donedávna skryta.

Standardní pohádku o aktuálním albu, které prolamuje ledy, si tentokrát nechám pro sebe a radši zkusím říct něco zajímavějšího. Tahle náhodná známost totiž neskončila u jedné promiskuitní noci – z původně nezávazného povyražení se totiž vyklubala láska na první pohled (poslech). Obyčejné Bandcampové ochutnávání záhy přerostlo ve vztah nejtrvalejší možný – zařazení vinylu do osobní sbírky. Zkusím to říct stručně a jednoduše: máte-li v oblibě hudební psychedelii a pokud jste si někdy alespoň jednou jedinkrát ve slabší chvilce pomysleli něco o tom, že sem nepíšu skrz naskrz vymaštěné sračky, pak mi věřte, že „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ vám za slyšení stojí.

Snad jedinou nevýhodou desky je to, že Julie’s Haircut nabídnou její vrchol hned s první kompozicí. Jedenáctiminutový majstrštyk „Zukunft“ se už totiž nepodaří překonat, ačkoliv i mnohé následné písně jsou skvělé (ještě si povíme). Dostanete zde všechno, co jste si kdy mohli zamilovat na krautové zkouřenosti, a to v sakra lákavé kvalitě. Základem je samozřejmě hypnotický rytmus, strhující atmosféra, postupně narůstající napětí, trans. Oproti klasickému psychedelickému rocku však nad monotónní tepající rytmickou linkou nelétají nadrogované kytarové jízdy – Julie’s Haircut kytary samozřejmě využívají, ale nechávají je hrát rovnocennou roli s klávesovými rejstříky nebo saxofonovými výjezdy.

„Zukunft“ je do určité míry vrcholem i z toho důvodu, že je nejdelší, díky čemuž má největší prostor, aby si posluchače obmotala kolem prstu a utopila jej. To se sice daří i dalším písním, ale dvojnásobná porce je prostě lákavější. Julie’s Haircut si ovšem drží vysokou kvalitativní laťku po celou dobu trvání „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ – a je jedno, zdali přijde na řadu skladba blížící se standardnějšímu podání psychedelic rocku („The Fire Sermon“, „Gathering Ride“), hybnější a na poměry alba ostřejší kus („Deluge“), anebo naopak subtilnější věci, z nichž některé mají dokonce letmý ethno nádech („Orpheus Rising“, „Salting Traces“, „Cycles“, „Koan“). A do toho nezapomínejte, že se Julie’s Haircut nebojí používat saxofon, jenž patří k jejich stálému nástrojovému vybavení, jemnější elektroniku a další kupu malých detailů, aby udrželi posluchačovu pozornost až do konce. A daří se jim to.

Julie’s Haircut

Snad ani nemusím nějak zásadně zdůrazňovat, že se Italům podařilo natočit výtečnou kolekci. „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ je možná formálně monotónní album, ale rozhodně není jednoduché nebo dokonce hloupé, naopak – Julie’s Haircut svou novinku poskládali velice chytře, z mála se jim daří těžit maximum, atmosféra je strhující, životnost materiálu vysoká. Co víc chtít?

Možná je chvála „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ nošením dříví do lesa, třeba už jste album všichni slyšeli a jen já jsem zpomalený píčus, co o Julie’s Haircut až do nynějška nevěděl. Nicméně pro mě se jedná o jedno z nejpříjemnějších letošních překvapení. Pokud kapelu neznáte, můžu poslech téhle desky jenom doporučit.


A Victim of Society – Freaktown

A Victim of Society - Freaktown

Země: Řecko
Žánr: indie / psychedelic / surf rock
Datum vydání: 26.4.2017
Label: Inner Ear

Tracklist:
01. The Quick and the Dead
02. Potential Mental Patient
03. Liar
04. Would You Care?
05. Amnesia
06. A Painful Heritage of Beauty (Natalie)
07. Attention Whore
08. Freaktown

Hrací doba: 41:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inner Ear

Pekelně růžovoučký přebal „Freaktown“ by mohl leckterého drsňáka vyděsit natolik, aby si pomyslel cosi o homosexualitě a šel si pustit nějakou další z miliardy píčovin s pentagramem na obalu. Zdání však může klamat a druhé album řecké formace A Victim of Society k takovým případům patří. Pod růžovou barvou na vás totiž čeká poctivá rocková muzika – mnohem lepší, než se na první pohled může zdát.

Předpokládám, že zevrubné povídání o historii A Victim of Society by vás spíš nudilo a že v případě zájmu si takové informace dokážete prostým googlením dohledat sami, tudíž to nebudu nijak sáhodlouze rozmazávat a v rámci povinného zasazení do nějakého kontextu zmíním pouze to, že kapela pochází z Athén a že svůj debut „Distractions“ vydala v roce 2014. Od té doby do sestavy přibyl nový bubeník Pantelis Karasevdas, ale bohužel nedokážu posoudit, nakolik se tato změna promítla do soundu skupiny, poněvadž jsem zmiňovanou prvotinu neslyšel. Po poslechu letošního počinu „Freaktown“ mám ovšem chuť tohle manko dohnat!

„Freaktown“ se na první pohled tváří dost jednoduše, vlastně se albu jen těžko věří, že by v sobě mohlo skrývat zábavu na nějaký delší časový horizont. Pamatujete ovšem na to, jak jsme se před chvílí shodli, že zdání leckdy může klamat? U A Victim of Society se to netýká pouze obalu. Co zpočátku zní jako jednoduchý řízný rock’n’roll, má totiž mnohem delší životnost a trvanlivost, než by posluchač čekal. Řekové na to totiž nejdou tupě a dokázali namixovat zemitost, rockovou špinavost nebo lo-fi ladění s psychedelickými doteky, indie otevřeností nebo surfrockovou jízdou, aniž by jakkoliv trpěla soudržnost.

Jinými slovy, A Victim of Society potěší ty z vás, kdo prahnete po rock’n’rollu, ale nechcete poslouchat triviální riffy na první signální nebo podbízivé stadiónové rádoby hymny. „Freaktown“ vám zachutná, jestli chcete poslouchat rockovou kapelu, jež kromě čtyř- až pětiminutovým písniček dokáže přijít i s více jak osmiminutovým psychedelickým opusem zakončeným předlouhým bicím sólem, které navíc nezní jako egomaniakální onanie, ale dává v rámci kompozice i nahrávky jako celku smysl a dokáže posluchače bavit. Jestli vám tohle zní zajímavě, pak věřte, že ve „Would You Care?“ to dostanete. A jinde zase krátké elektronické intro, surfové kytary, skoro až stonerové riffy nebo sexy rytmický beat. A také nezapomeňme na téměř všudypřítomný psychedelický opar, jenž se tam nenápadně vznáší a „Freaktown“ hodně přidává na kreditu, byť není tím hlavním, na čem by hudba A Victim of Society stála.

A Victim of Society

Myslím, že už takhle by to mělo znít docela zajímavě, ale vidím, že jste docela nároční a nehodláte si do přehrávače pustit jen tak ledajakou sračku, jakou nějaký náhodný píčus na internetu pochválí, tak vás zkusím přesvědčovat ještě chvíli, že „Freaktown“ je deska, již byste mohli chtít slyšet. Už výše jsem nenápadně naznačil cosi o trvanlivosti – a buďte si jistí, že to nebylo náhodou. Kdybych nahrávku poslouchal třeba týden nebo dva, tak bych si nejspíš nemohl být tak jistý verdiktem – vždyť co kdyby se jednalo o pouhé dočasné poblouznění? Jenže pozor, ono to tak není. Dosaďte si namísto týdnů měsíce a zkuste si sami zodpovědět, jestli to prostě není výrazně víc, než byste očekávali od „obyčejné“ rockové desky. Ono to totiž bude tím, že „Freaktown“ není vysloveně obyčejná rocková deska, však je také její životní cyklus dočista jiný. Namísto prvotní chytlavosti a následného rychlého poločasu rozpadu jsem zde našel nahrávku, na jejíž sound a přístup jsem si musel chvíli zvykat. A trpělivost přinesla album vhodné k desítkám poslechů.

Řekl bych, že hudba A Victim of Society vám bude chutnat, fandíte-li druhu rockových skupin, jaké do České republiky vozí na koncerty třeba Silver Rocket. Není to však nutná podmínka k tomu, abyste si „Freaktown“ oblíbili. Velká paráda a hlavně velké překvapení, protože osobně jsem skutečně nečekal, že by tohle mohlo být až takhle dobré. Rozhodně stojí za slyšení.


King Gizzard and the Lizard Wizard – Murder of the Universe

King Gizzard and the Lizard Wizard - Murder of the Universe

Země: Austrálie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Flightless Records / ATO Records / Heavenly Recordings

Tracklist:
Chapter 1: The Tale of the Altered Beast
01. A New World
02. Altered Beast I
03. Altered Me I
04. Altered Beast II
05. Alter Me II
06. Altered Beast III
07. Altered Me III
08. Altered Beast IV
09. Life / Death
Chapter 2: The Lord of Lightning vs. Balrog
10. Some Context
11. The Reticent Raconteur
12. The Lord of Lightning
13. The Balrog
14. The Floating Fire
15. The Acrid Corpse
Chapter 3: Han-Tyumi and the Murder of the Universe
16. Welcome To An Altered Future
17. Digital Black
18. Han-Tyumi The Confused Cyborg
19. Soy-Protein Munt Machine
20. Vomit Coffin
21. Murder Of the Universe

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

„Pryč s mikrotonálním laděním,“ zvolal Stu Mackenzie a zahodil zurnu na druhý konec místnosti. „Pryč s krautrockovou podmanivostí,“ dodal a svou na zakázku vyrobenou kytaru zlomil o kovovou pelest postele. „Je třeba zničit vesmír!“ zařval z plných plic do prázdného prostoru a rozběhl se proti zdi. Bezvládné tělo se tiše sesulo na podlahu, zavládlo nezvyklé ticho. Když se po třech hodinách probudil v čisté, dokonale bílé peřině, s hlavou těsně omotanou obvazem, začal se hystericky smát. Věděl, jaké album nahraje příště. „Murder of the Universe“ bylo na světě.

King Gizzard and the Lizard Wizard jsou zpět, a to pouhé tři měsíce poté, co se předvedli v nejlepší formě na albu „Flying Microtonal Banana“. Pokud vás úvod poněkud zmátl (nebo pokud nevíte, co je to zurna), budu vás muset odkázat na svůj čtvrt roku starý text, neboť opakovat, čím byl „Létající mikrotonální banán“ výjimečný, by zabralo dobrých pár tisíc znaků.

Australští šílenci pokračují v plánu vydat letos čtyři až pět desek, ovšem vyvrací moje mylné domnění, že všechny budou postaveny na mikrotonálním ladění. S „Murder of the Universe“ se vrací zpět v čase a představují album, které plynule navazuje na loňský počin „Nonagon Infinity“, pokud je ovšem vůbec možné navázat na desku, která se točila v nekonečném kruhu a de facto tak neměla žádný začátek či konec.

Zvukově a v jisté míře i ideologicky je však „Murder of the Universe“ jednoznačným bratříčkem „Nonagon Infinity“. Psychedelický rock, který stojí někde v hloubi hudby, již King Gizzard and the Lizard Wizard tvoří, je zde doslova utopen pod desítkami melodií, hluků, chaosu a slov. Zastřený, těžko čitelný zvuk alba ukazuje tentokrát kapelu jako energické rockery a drive, s nímž se album tlačí dopředu, je úctyhodný. Ačkoli se King Gizzard nebojí zpomalit, většinu času znějí jako jedoucí buldozer. Splašené bicí posouvají hudbu dopředu, spleť kytar vyluzuje chytlavé melodie. Velice výrazně je slyšet i baskytara a velkou roli tentokrát hrají i klávesy a množství počítačově stvořených zvuků a pazvuků. Prostě chaos.

Je však „Murder of the Universe“ něčím výjimečné i na koncepční rovině, nebo jde jen o čtyřicet minut poctivého rock’n’rollu? Jak napověděl úvod, samotný koncept je to, co je na albu unikátní a co potvrzuje můj dojem, že Stu Mackenzie je šílenec.

„Murder of the Universe“ je deska koncepční, v tomto případě ovšem nejde o všeobjímající pojem, jen o určité zastřešení určující rámec pro tři příběhy, z nichž se album skládá a jež jsou od sebe snadno odlišitelné. Mezi jejich společné prvky patří pravidelné užívání mluveného slova a propletenost jednotlivých částí příběhů v podobě opakování a rozvíjení melodií. Bližší pozornost si však zaslouží každý z nich.

„The Tale of the Altered Beast“ je první a ze tří příběhů je to právě zde, kde se hudba a koncept spojují z celé desky nejlépe. Pojednává o proměně hlavní postavy v nestvůru, jež je napůl člověkem a napůl medvědem, a tento proces je skvěle zrcadlen v hudbě samotné, která střídá kratší sekce „Alter Me“ s delšími kusy „Altered Beast“ a dohromady tak elegantně zobrazuje transformaci z člověka na člověko-medvěda. Skladby jsou obohaceny a velké množství mluveného slova a jsou to právě vstupy vypravěčky a její chladný, neemotivní hlas, které místy narušují tok hudby a odpoutávají pozornost od propracované hudební složky. To je bohužel jeden z hlavních nedostatků celého „Murder of the Universe“.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Druhý příběh „The Lord of the Lightning vs. Balrog“ není zdaleka tak propracovaný koncepčně, nacházejí se zde však asi ty nejlepší momenty celého alba a některé opravdu skvělé melodie. Roboticky chladný hlas vypravěčky pokračuje i zde, větší důraz je ovšem tentokrát kladen na zpěv, a možná i proto je příběh dosti mlhavý a na rozdíl od „The Tale of the Altered Beast“ tak koncepčnost mírně utrpěla na úkor poslouchatelnosti, což ve výsledku vůbec nevadí. Je to právě druhý příběh, který nejvíce navazuje na „Nonagon Infinity“, jak ostatně dosvědčí už kratičká úvodní skladba „Some Context“, jež je vlastně jen přepracovanou melodií „People-Vultures“ ze zmíněné desky.

Je to však teprve třetí část desky „Han-Tayumi and the Murder of the Universe“, která mě utvrdila v dojmu, že King Gizzard and the Lizard Wizard to nebudou mít v hlavě úplně v pořádku. Hudebně je překvapivě přímočará, je zde sice množství detailů a zvukově tak zůstává konsistentní se zbytkem nahrávky, nicméně kapela citelně přitvrdila a některé riffy odhalují nečekaně punkově kořeny. Ústřední roli hraje vyprávění kyborga Han-Tayumi, které téměř vytěsnilo veškerý zpěv. Příběh pojednává o kyborgovi, jenž by si přál zažít dvě věci, které jsou pro něj nemožné a pro lidi zcela běžné – totiž smrt a zvracení. Nerad bych vyzrazoval jemné nuance příběhu, ovšem jeho závěr, při němž kyborg zvrací tak dlouho, dokud obsah jeho žaludku nevzroste na velikost galaxie, zhroutí se vlivem vlastní gravitace a stvoří černou díru, jež pohltí celý vesmír, si jen těžko mohu nechat pro sebe.

„Nonagon Infinity“ bylo album poměrně těžké na poslech, neboť šlo o nekonečnou jízdu bez jediného zvolnění, a vše tak ve výsledku splývalo v jeden velký chomáč, čemuž se King Gizzard tentokrát vyvarovali a jednotlivé skladby obdařili chvílemi klidu i momenty vyvrcholení. Je to však neustálý a nekonečný příval slov, v prvních dvou skladbách prostřednictví hlasu vypravěčky a ve třetí kyborga, který z „Murder of the Universe“ činí album, jež jednoduše není možné poslouchat „na pozadí“. Byl to až pozorný poslech, který odhalil, že jde o desku velice propracovanou a chytrou, ovšem pokud si nemáte zrovna možnost sednout a čtyřicet minut se nechat unášet (či si ji pustit do uší pří běhání či jiné mentálně nenáročné činnosti), je pro vás „Murder of the Universe“ takřka k ničemu. Oceňuji ambiciózní nápad i to, že King Gizzard and the Lizard Wizard dovedli po pouhých několika měsících přijít s opravdu originálním albem, bohužel však nadřadili koncept nad hudbu, a to na úkor poslouchatelnosti. K „Murder of the Universe“ se tak nejspíše budu vracet jen výjimečně.


Sabbath Assembly – Rites of Passage

Sabbath Assembly - Rites of Passage

Země: USA
Žánr: doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 12.5.2017
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Shadows Revenge
02. Angels Trumpets
03. I Must Be Gone
04. Does Live Die
05. Twilight of God
06. Seven Sermons to the Dead
07. The Bride of Darkness

Hrací doba: 44:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kombinaci doom metalu a psychedelického rocku (klidně i s příměsí stoner metalu) a s uhrančivou zpěvačkou mám tuze rád. Ostatně, nešálí-li mne moje děravá paměť, už několikrát jsem se tu z téhle úchylky v různých recenzích zpovídal. Věřím tomu, že podobný stav jistě sami znáte – prostě vás nějaká hudební forma kdesi v hloubi oslovuje a mohli byste ji poslouchat pořád dokola, přestože hromada z těch kapel vlastně téměř stejně. Jenže když ji miluješ, není co řešit. Pro mě je to mimo jiné právě tenhle styl.

Konkrétně Sabbath Assembly mi ovšem až do nynějška unikali. Samozřejmě, že jsem o jejich existenci věděl, to si zase nemyslete, že bych byl až takový ignorant, ale k poslechu téhle zámořské party v čele s Jamie Myers (jež v sestavě před šesti lety nahradila Jessicu BowenJex Thoth) jsem se nějak nedostal. Obligátní klišé pohádku o tom, jak daný stav věcí konečně změnilo vydání nového alba, si jistě umíte představit i bez mé nápovědy, takže se tím nebudu nadále zdržovat a rovnou se pokusím o nějakou stručnou sumarizaci svých dojmů z „Rites of Passage“.

Pod krásně namalovanou obálkou se skrývá hudba zdánlivě standardní žánrová produkce, jakou jsem naznačil již v úvodním odstavci. Ale jenom zdánlivě, poněvadž Sabbath Assembly na to jdou přece jenom trochu jiným směrem, přinejmenším tedy na svém aktuálním pátém řadovém albu. Takto řečeno to vypadá jako plus, že Američané nehrají přesně dle stanovených vzorců, ale realita je taková, že to, co je teoreticky a papírově pozitivem, je prakticky i největším kamenem úrazu „Rites of Passage“.

Když se Sabbath Assembly pustí do archetypálního rockového riffování, pak věřte tomu, že to funguje náramně a přesně v takových momentech se mi „Rites of Passage“ skutečně líbí. Problém ovšem spatřuji v tom, že Sabbath Assembly tímhle pohříchu šetří. Jako by se snad ani nechtěli pořádně rozjet, jako kdyby ony kýžené krystalické riffy záměrně odkládali, a když už s nimi přijdou, velmi záhy nastupující tempo zase zabrzdí nějakou změnou ve struktuře písně. Příliš mnoho zvratů a příliš mnoho snahy o jakýsi progresivnější přístup, na jejichž oltář padla skladatelská lehkost a plynulost hudby, což jsou atributy, které mi strašně moc scházejí. Obzvlášť u tohohle druhu muziky je postrádám téměř zoufale.

Sabbath Assembly samozřejmě nehrají jak nějaké lamy. Je zde spousta momentů, v nichž zámořská pětice ukazuje, že dokáže přijít se skvělými a vysoce poutavými nápady. Třeba kytarové sólo v závěru „Shadows Revenge“ je nádherné. „I Must Be Gone“ graduje možná až příliš zdlouhavě a první půlka působí trochu natahovaně, ale v té druhé se nacházejí skvělé motivy, kvůli nimž stojí za to vydržet. „The Bride of Darkness“ je ukázkovým příkladem výše popisovaného – parádní riff není pouštěn ke slovu takovým způsobem, jak by si zasloužil, ale když se projeví, je to super. Navzdory všem výhradám také nelze popírat, že atmosféra „Rites of Passage“ je místy docela fajn a v neposlední řadě mě také vysoce baví i zpěv Jamie Myers, jejíž projev dokáže zaujmout a nahrávku posouvá hodně dopředu.

Sabbath Assembly

Jaké je tedy finální resumé? Mé dojmy jsou dost rozporuplné. Na jednu stranu se nejedná o špatnou záležitost a některé konkrétní momenty jsou obrovská paráda, ale z hlediska celku se nejedná o tak poutavou záležitost, jak jsem doufal. Z mého hlediska tam jsou rezervy, nicméně to může být dáno i tím, že mi „Rites of Passage“ nenabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl slyšet. Na můj vkus Sabbath Assembly ten styl pojímají až příliš složitě a osobně bych dal přednost větší přímočarosti a skladatelské čistotě, to nepopírám. Nicméně i když si album už pouštět nebudu, nemohu jej ani jedním šmahem odsoudit. Je to pro mě prostě takové schizofrenní, ale jestli skutečně toužíte po jasném vyjádření – doufal jsem ve víc; nebo lépe řečeno doufal jsem, že „Rites of Passage“ dokáže po celou dobu držet uhrančivost, jaká se nyní projevuje jen v těch nejlepších pasážích. Od průzkumu starší tvorby však odrazen nejsem, ten je stále v plánu.


Space Witch – Arcanum

Space Witch - Arcanum

Země: Velká Británie
Žánr: stoner / doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 9.6.2017
Label: HeviSike Records

Tracklist:
01. Cosmonoid
02. Astro Genocide
03. Hex Solaris
04. Battle Hag

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Neznámé kapely jsou super – předem nevíte, co od nich dostanete, je v tom určitý moment překvapení, které může vyústit ve skutečný objev. Jinak se k té zajímavé muzice dostat nelze. Jak chcete nalézt poklad, když jej ani nehledáte? Samozřejmě, můžete se spálit, při hledání a testování nových věcí mnohdy sáhnete do hovna, tak to chodí. Ale snad lepší si občas přivonět k hudebnímu hovnu, než jen furt dokola točit svých pět kapel a tvářit se jako posluchačská elita.

Nicméně poklad a hovno jsou dva hraniční případy, u nichž to samozřejmě nekončí. Mezi nimi se nachází hromada dalších možností, jak moc něco může být dobré nebo naopak špatné. Angličané Space Witch naštěstí patří do té lepší poloviny. Zdráhal bych se jejich produkci nazvat pokladem, ale rozhodně se jedná o příjemné a sympatické překvapení. Prahnete-li po rychlých řešeních a okamžitých závěrech, pak ano – jejich druhé album „Arcanum“ za slyšení stojí.

Bezejmenný debut z roku 2014 jsem neslyšel a při pohledu na jeho obal mě to zas tolik neláká, ačkoliv někdy mu asi po pozitivní zkušenosti s aktuálním počinem šanci dám. Zvlášť když lákavě vypadá tracklist čítající dvě kompozice o souhrnné délce 65 minut. „Arcanum“ takhle roztáhlé není a při délce rozumných 44 minut si vystačilo se čtyřmi písněmi. Platí ovšem, že čím delší, tím lepší – a věřte tomu nebo ne, skutečně nemluvím o velikosti penisu, nýbrž o délkách písní na albu. Jinými slovy, vyvrcholení… pardon, vrchol přichází hned s první, bezmála šestnáctiminutovou skladbou „Cosmonoid“.

Space Witch na desce kombinují dva přístupy – prvním je pohled psychedelického rocku, druhým optika stoner metalu. V mnohých momentech se obě možnosti začnou i překrývat. Mému sluchu je bližší ta první jmenovaná, tudíž je docela logické, že se mi víc zamlouvají ty delší kusy, kde tato dostává víc prostoru. Začátek „Cosmonoid“ je opravdu hypnotický až za roh a dokáže tak krásně zamotat hlavu, až je skoro škoda, že Space Witch nehrají čistokrevný psychedelic rock. Píseň sice s přibývajícím časem narůstá a na první metalové riffy se čeká něco mezi pěti a šesti minutami, ale pořád si drží podmanivou náladu, monotónní rytmiku i zástup kosmických atmo-zvuků. Nakonec sice přijde, co přijít musí – „Cosmonoid“ se překlene do stoner / doomu, ale naštěstí i v této poloze po chvíli nabere zajímavý vývoj, jemuž atmosféra nechybí.

Zbylá trojice písniček se na úvodní opus úplně nechytá, ale přinejmenším dvanáctiminutová „Battle Hag“ je rovněž skvělá a její druhá polovina se vrací k psychedelickým radovánkám, které jsou v podání Space Witch tuze lahodné. Kratší kusy „Astro Genocide“ a „Hex Solaris“ již volí opačný přístup a naopak kosmické momenty přechází v doplněk, protože hlavního slova se ujímá stoner metal. Ten není nijak špatný, vlastně mi v rámci celku přijde v pohodě a uznávám, že účinek hutného riffování je s ohledem na ladění „Arcanum“ větší. Na druhou stranu, vedle psychedelických pasáží působí metalová tvář Space Witch o poznání slaběji, a navíc – celou nahrávku v tomhle duchu bych asi nedal, aniž by mě nezačala nudit, zatímco počin postavený čistě na rockových pasážích předkládané kvality bych stále slupnul jak malinu.

Možná to v některých pasážích recenze mohlo vyznívat trochu rozpačitě, ale jako celek „Arcanum“ funguje velmi dobře. Nečekal jsem od té desky příliš, ale zaujal mě obal a letmá ukázka se mi taky zdála hratelně, tak jsem do toho šel a dočkal se moc příjemného překvapení. Příznivcům psychedelického stoner / doom metalu lze „Arcanum“ jen doporučit!


Föllakzoid, Orient

Föllakzoid, Orient

Datum: 8.6.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Föllakzoid, Orient

Když se Föllakzoid objevili v Praze před několika lety, prošvihnul jsem to. Tenkrát za to nemohla ani jedna z oblíbeného triumvirátu výmluv prachy / čas / druhý den vstávám. Jednoduše jsem se o koncertu dozvěděl až po jeho konání a pěkně mě to sralo. Letošní opáčko jsem si tedy nechtěl nechat a nakonec ani nenechal uniknout. Krautrocková psychedelie Chilanů totiž dokáže krásně zamotat hlavu i z desky, tudíž jsem věřil, že v živém podání to bude ještě lahodnější kus zdrogované muziky.

Hipsterské doupě Underdogs‘, kam byl koncert krátce před soudným dnem přesunut z původně zamýšleného Thereminu, jsem nakonec našel, tak hurá na věc. Jako místní support se představili Orient, o jejichž existenci sice vím, ale jinak jsem to zatím vůbec neposlouchal. Trojice se mi představila jakožto hudebně experimentálnější formace s nejednoznačným žánrovým zařazením. A bohužel i nevyrovnanou kvalitou.

Hodně zhruba by se snad dalo říct, že se v tom mlátil industrial, jemnější elektronické styly a post-rock. V momentech, kdy Orient zabrali a vydali se do tvrdších míst s beaty, které dokázaly vcelku zodpovědně promasírovat vnitřnosti, to bylo dobré, v jedné chvilce to dokonce vyhnali tak daleko, až začali pokukovat po noisu. Na druhou stranu, vyskytovaly se zde i minuty nudy a nijakého postového kňourání. Slabé mi připadaly především pasáže, v nichž dominovala kytara a/nebo zpěv. Vzato kolem a kolem to tedy ve mně zanechalo spíš průměrné dojmy – nenadchlo, ani neurazilo. Když někde Orient potkám znovu, utíkat nebudu, ale cíleně na jejich vystoupení taky nepůjdu.

Určitě znáte takový ten vtip, co koluje po internetu… „Máma mu řekla: teple se obleč. Špatně to pochopil…“ a u toho fotka kořena, který naprosto dokonale vystihuje význam slova buzerant. No, tak přesně na tohle jsem si vzpomněl, když jsem uviděl, co má na sobě kytarista Domingo García-Huidobro – to bylo fakt teplo-peklo. Jediná klika, že byl během vystoupení Föllakzoid dostatek dýmu a světla svítila proti lidem, takže z kapely byly vidět jen siluety a nebylo poznat, co má na sobě.

Díky téhle „světelné anonymizaci“ kapely se dalo na ten strašný outfit zapomenout a zbylo pouze to, kvůli čemu jsem přišel – pořádná dávka krautu. Dlouhé monotónní kompozice s mocně psychedelickou rytmikou šlapaly jedna báseň a bylo hrozně lehké se do nich ponořit, ztratit se a nechat se unášet na kosmických vlnách. Zcela monotónní byl koncert i z vizuální stránky – k již zmiňované mlze přidejte ještě modré nasvícení a výsledek se pomalu začíná rýsovat.

Když ale říkám monotónní, nechápejte to v nějakém negativním významu! Tohle k žánru prostě patří, přesně takhle to přece u krautrocku chceme a přesně tímhle taky Föllakzoid ten večer dokázali zapůsobit. Monolitické skladby byly dlouhé a tuším, že Chilané zahráli snad jen tři, ale velmi brzy jsem se v té nekonečné a snad i nekonečně hluboké rytmické smyčce ztratil a utopil natolik, že jsem přestal vnímat takové podřadnosti jako počet písní nebo ubíhající čas. Nevím tedy, jak dlouho Föllakzoid hráli, ale rozhodně vím, že to bylo super a že skončili tak akorát. Kdyby dali ještě o jednu kompozici navíc, už by to asi začalo nudit, ale v ten moment, kdy přišel návrat do reality, jsem byl příjemně nasycen a spokojen. Příště půjdu rád znovu.