Archiv štítku: psychedelic rock

Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Lugubrum Trio Urfaust - Bradobroeders

Země: Belgie / Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock / black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Lugubrum Trio
01. Bruine moeder

II. Urfaust
02. Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal

Hrací doba: 15:16

Odkazy Lugubrum Trio:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak…

U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil. Proto mě překvapilo, když jsem v den D dorazil domů z práce, začal projíždět shop Ván Records, co za další elpíčka si k tomu přihodím, a když se chystám konečně vložit „Bradobroeders“, čumím, že je kurva do psí prdele vyprodáno.

Naštěstí už byla část vinylů rozházených do dalších obchodů, tudíž mě zachránilo distro Amor Fati, přesto je evidentní, že posluchači black metalu o Urfaust mají velký zájem. Každopádně, docela se mi líbila forma, v jaké „Bradobroeders“ vyšlo. Vylisovalo se pět verzí asfaltu limitovaných na 110 (černá, modrá, bílá) nebo 109 (červená, fialová) ručně číslovaných kusů. Vtip byl ale v tom, že zákazník si nemohl vybrat a barvy (a nejde jen o barevné provedení samotného vinylu, ale také obalu) se rozesílaly náhodně. Na mě zbyla fialová a ještě s krásným náglovským numerem 88, takže teď nad tím můžu fetišisticky onanovat, že mám o jeden kus limitovanější verzi, haha!

Zatím se hovořilo jen o Urfaust, ale split samozřejmě typicky tvoří dvě nebo víc kapel (pokud tedy nejste Furze, který kdysi na pána vydal split sám se sebou). S belgickými sousedy Lugubrum se Urfaust na společném nosiči nepotkávají poprvé. Už v roce 2015 pustily formace do světa sedmipalec „Het aalschuim der natie“ s nádherně blbým obalem (to byla pochvala, jen abychom si rozuměli).

Lugubrum respektive Lugubrum Trio jsem se nikdy nenaučil mít rád tak, jak by si tahle nevšední kapela asi zasloužila. Prostě jsem si ještě nenašel čas jim věnovat odpovídající pozornost, ačkoliv vím, že se s dost velkou pravděpodobností jedná o skupinu, jejíž muzika by mě bavila. „Bruine moeder“ to do určité míry potvrzuje, jelikož Lugubrum ukazuje jako divnou formaci s neotřelým soundem. Mluvit v případě tohohle songu o metalu je trochu mimo místu, protože se jedná spíš o jakousi rockovou prapodivnost, která si vypomáhá některý psych/retro postupy (u těch klapek je prostě evidentní, odkud vítr vane). Zní to hodně v cajku.

Přesto „Bruine moeder“ tahá za ten kratší konec a funguje pro mě spíš jen jako předehra před tím zásadním. Prostřednictvím „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ Urfaust navazují na tradici svých nejlepších minialb jako „Einsiedler“. Jde o pomalou hypnotickou skladbu s unikátním Urfaustím feelingem i nezaměnitelnou vokální stránkou. Skvost jak hovado a určitě by to mělo potěšit i ty fans, jimž nebyl úplně po chuti směr, jakým se Nizozemci vydali na posledních „Empty Space Meditation“ a „The Constellatory Practice“.

Resumé nemůže být jednodušší. Lugubrum – hodně fajn. Urfaust – pecka jak svině. Celkově – povedená fošna.


Monomyth – Orbis quadrantis

Monomyth - Orbis quadrantis

Země: Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 12.9.2019
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Aquilo
02. Eurus
03. Auster
04. Favonius

Hrací doba: 40:22

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Přijde mi, že je to teprve chvíle, co jsem zde poprvé psal o nizozemských Monomyth, ale ono to kurva letí a skoro se ani nezdá, že od vydání bezejmenného debutu uběhlo už celých šest roků. Během nich se navíc kapela nijak zvlášť neflákala, v důsledku čehož letošek přináší už čtvrtou řadovou desku „Orbis quadrantis“. A jako vždy, natěšenost byla veliká, obzvlášť když Monomyth novinku museli odložit o víc jak půlroku kvůli operaci klávesisty Petera van der Meera, která kolidovala se začátkem turné na podporu nového alba.

To máte tak. Hned na své prvotině Monomyth jednoznačně ukázali, že jejich další kroky bude záhodno sledovat. Eponymní debut mám osobně strašně rád a myslím si, že přinejmenším skladba „Loch Ness“ je prostě geniální. Druhé „Further“ bylo lehce slabší, ale i tak si Monomyth stále udrželi čistý štít. Když nic jiného, tak díky finálnímu sedmnáctiminutovému monstru „6EQUJ5“ se skupina může pochlubit další dech beroucí kompozicí. Ani třetí řadovka „Exo“ nezaváhala a nejpozději ona definitivně stvrdila, že Monomyth jsou prostě a jednoduše skvělá záležitost.

Až doposud Nizozemci nešlápli vedle a nic nenasvědčovalo tomu, že by na daném stavu věcí mělo „Orbis quadrantis“ cokoliv změnit. S dosavadní diskografií za zády a s takhle krásnou grafikou se prostě mělo jednat o sázku na jistotu, která nejenže nezklame, ale spíš nabídne další působivý psychedelický zážitek. A přesto mám trochu dojem, že Monomyth prvně lehce klopýtli a „Orbis quadrantis“ není až tak velká paráda jako předešlé věci.

Předně je nutné zdůraznit jednu věc – „Orbis quadrantis“ určitě není vyloženě špatné album. Vlastně si myslím, že stále bavíme o nadprůměrné záležitosti, protože vypičovat tohle jako skutečně nepovedenou hudbu by bylo jedině pozérství a možní i vybití frustrace z případného zklamání, které při prvních posleších ve vzduchu docela visí. Nicméně, nikdo nemůže pochybovat o tom, že Monomyth to prostě mají v ruce a i na své čtvrté řadovce zvládnou vytáhnout nádherně vypointované momenty, vygradovat skladby do působivých pasáží i splétat psychedelické pavučiny prostřednictvím podmanivé rytmické sekce nebo divných klávesových efektů.

Problém vidím v tom, že se na albu nechá nalézt i nepříjemně velké množství vaty. Chápu kupříkladu myšlenku úvodní skladby „Aquilo“, ale prvních sedm a půl minuty z celkových dvanácti je vesměs o ničem, něco skutečně zajímavého se začne dít až v závěrečných čtyřech a půl minutách. Samozřejmě můžete argumentovat tím, že by rytmický nástup neměl takovou sílu, kdyby mu nepředcházelo budování očekávání, a možná budete mít i pravdu, ale vážně bylo nutné to natahovat na sedm a půl minuty? Nehledě na to, že i ta minimalistická část šla podle mě zpracovat lépe.

Monomyth

Navíc se nejedná o jediný prohřešek vůči posluchačskému zážitku. Třeba finální „Favonius“ mohla úplně v klidu skončit po klimaxu ve dvou třetinách (a taky si odpustit utahaný rozjezd, první téměř tři minuty opět o ničem). Sice i zde chápu tu ideu, ale myslím, že extatický závěr by „Orbis quadrantis“ ukončil uspokojivěji než další minuty poklidného a nepříliš záživného rozjímání. Osobně bych si pak odpustil i určité kytarové linky v „Eurus“.

Jak už ale padlo, o vyložený průšvih se nejedná, poněvadž deska nepochybně nabízí i velmi dobré momenty. „Auqilo“ a „Favonius“ staví na postupném gradování a trpělivém posunu k cíli, přičemž v obou případech jde o exkluzivní vyvrcholení, pokud přežijete chladnější rozjezd. „Eurus“ a „Auster“ na psychedelický rock nahlížejí z hlediska opiové monotónní rytmiky, čímž trochu připomenou pojetí „Exo“, ale minimálně druhá jmenovaná s výraznou rolí kláves je super a také moc hezky vygraduje. „Eurus“ až na zmiňované kytarové výpady nakonec také není blbá.

Určité rozčarování může plynout také z toho, že na „Orbis quadrantis“ jsou Monomyth méně „kraut“ a „space“, což trochu zamrzí po „Exo“, a na druhé straně mají místy blíž k prog rocku. Takový posun možná někdo uvítá, ale já osobně radši preferuji čistější psychedelii. Nejspíš i to se podepisuje na tom, že mé přijetí „Orbis quadrantis“ je mírně chladnější. I přesto nemohu popřít, že svoje kouzlo to stále má a že ty nejlepší pasáže jsou stále mocné. Do sbírky si to časem asi pořídím. Chcete-li však zjistit, proč jsou Monomyth tak magičtí, doporučuji nejdřív zkusit starší věci.


Molasses – Mourning Haze / Drops of Sunlight

Molasses - Mourning Haze / Drops of Sunlight

Země: Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Mourning Haze
02. Drops of Sunlight

Hrací doba: 15:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Čas letí neúprosně. Je tomu už šest let od rozpadu nizozemské okultní kapely The Devil’s Blood. Po ohlášení konce ještě stihli téhož roku vydat finální třetí studiovou desku „III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars“, již tvoří nedokončené demo nahrávky pořízené v domácím studiu kytaristy a hlavního principála celého spolku Selima Lemouchiho. Ten spáchal následujícího roku sebevraždu, což definitivně zmařilo veškeré naděje na znovuobnovení činnosti formace.

Významnou, až definující součástí The Devil’s Blood byla také Selimova sestra Farida. Právě její nezaměnitelný zpěv, ve kterém mísí krásu s temnou podmanivostí (ostatně přezdívku „The Mouth of Satan“ asi nedostala pro nic za nic), tvořil nedílnou součást kapely. Byla by tedy veliká škoda tento jedinečný hlas neslyšet i nadále. Ano, občas někde tu a tam zahostovala, ale co to je oproti regulérní nahrávce. Po vynikajících počinech s The Devil’s Blood však přichází zpět do povědomí díky seskupení Molasses. Aby toho nebylo málo, v Molasses působí i jiní členové The Devil’s BloodJob van de Zande (baskytara), Ron van Herpen (kytara) a Oeds Beydals (kytara). K úplnosti sestavy ještě schází Bob Hogenelst (bicí) a Matthijs Stronks (klávesy).

Asi nikoho nepřekvapí, že hudebně se Molasses nikterak významně od tvorby The Devil’s Blood neodlišují. Pojmenováni podle poslední skladby, kterou Selim Lemouchi vydal v rámci projektu „Selim Lemouchi & His Enemies“ na jeho jediném EP „Earth Air Spirit Water Fire“, jako když pozvolně obnovují a navazují na ducha The Devil’s Blood, přičemž se mu ale nesnaží vyrovnat či ho rovnou napodobovat. Vyjádření Molasses na singlu „Mourning Haze / Drops of Sunlight“ je jemnější, trpělivě vyčkávající, bez Selimovi animální kytarové energie, což z výsledku činí docela jiný prožitek. Společným aspektem však nadále zůstává především tajemná až rituální atmosféra něčeho uzavřeného, určeného pro pár vyvolených.

Píseň „Mourning Haze“ je na singlu tou živější. Přestože lehkost úderů bicích doplněných o klávesové motivy zní poklidným dojmem, velice brzy ji narušují dravé kytary, které si díky neustálým sólovým výjezdům často berou hlavní slovo. Potěšující byl moment, kdy se poprvé ozval hlas Faridy. Na kouzlu jejího hlasu se totiž nezměnilo vůbec nic. Stále je stejně charismatický a náladotvorný. Spolu s psychedelickou hudbou a zkreslujícím se tónem kytary představuje dokonalou kombinaci. Vše tedy funguje jak má i bez tvrdších riffů známých z The Devil’s Blood. „Mourning Haze“ ale přeci jenom něco schází. Její poslední minuty dávají dostatek prostoru všem nástrojům, a to si říká o nějaké vyvrcholení. K tomu však nedochází. Namísto toho skladba pouze vyšumí do prázdna, což je trochu škoda.

Molasses

To druhá „Drops of Sunlight“, přestože ještě rozmáchlejší, nakládá se svojí délkou efektivněji. Po vkusném líbivém kytarovém intru přichází chytlavý motiv, jenž předznamenává nějaký vývoj a daří se tak posluchače držet po celou dobu v napětí. Zpěv Faridy se dostává do éterických poloh a postupně doprovází rozjíždějící se rytmiku až do samotného závěru. Za mě tedy silnější skladba než „Mourning Haze“, ale i ta se mi přes výhrady zamlouvá.

Úvodní singl Molasses tak hodnotím rozhodně kladně. Ať už „Mourning Haze“ nebo „Drops of Sunlight“, obě ukazují, že od této kapely můžeme očekávat kvalitní věci. Oceňuji, jak nenápadným a nenásilným dojmem se Molasses prezentují a nesnaží se ihned udeřit se vší silou. Naopak vydají dvě písně, které vyžadují klid a čas na vstřebání. Beru to jako velice sympatické seznámení s novou skupinou a těším se na pokračování. Na dělání závěrů a porovnávání s The Devil’s Blood je po pouhých dvou skladbách ještě brzy.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Wish I Weren’t Here

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - Wish I Weren't Here

Země: Rakousko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 10.3.2019
Label: WKN

Tracklist:
01. Evil
02. Wish I Weren’t Here
03. All One
04. Make Me See the Light
05. Just Because I Can
06. My Soul Rests Free
07. Forgotten
08. He Is Here
09. O Lord

Hrací doba: 40:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand

Stává se docela často, že s přibývajícími roky kapely zvolňují tempo a už nemají potřebu vydávat nová alba s takovou rychlostí, jako to třeba dělaly v dřívějších érách své kariéry. Samozřejmě se nejedná o model, který by byl aplikovatelný vždy a na všechny. Někdy se stává, že se daná skupina nežene do překotného vydávání nových desek již od svých počátků, jindy se zase stává, že i v pozdějších fázích jejich historie některým formacím nevysychá inspirace ani nedochází chuť tvořit. A pokud se tato trvající skladatelská potence potkává s odpovídající kvalitou materiálu, pak se jedná o vysoce sympatickou věc. Což je přesně případ Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand.

Der Blutharsch lze samozřejmě považovat za kultovní kapelu, která sice působila v minoritních žánrech (co do popularity), ale zanechala na nich velký otisk a má za sebou davy oddaných posluchačů. Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand navazují se ctí a nezaslouží si o nic menší respekt. Už jen proto, že Albin Julius a jeho kumpáni jsou stále při chuti a zásobují fanoušky jednou povedenou nahrávkou za druhou.

Schválně sledujte se mnou. Loni jsem tu recenzoval zajímavou kolaboračku „Desire“White Hills. O rok dříve vyšla deska „What Makes You Prey“. Ještě rok předtím psych-rocková jízda „Such & Ordnung“. Ještě ten rok předtím řadovka „Joyride“. A když ubereme ještě dva roky, dostáváme se už k majstrštyku „The Cosmic Trigger“. A to ani nemluvím o tom, že v mezičase vyšla i hromádka neřadových počinů. Ta kadence tam prostě je, a co je nejlepší – kvalita taktéž. Ani letošní rok se bez nového releasu Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand neobejde a chce se dodat – naštěstí. Pokud vám totiž poslední počiny kapely šmakují, rozhodně nebudete zklamáni ani z „Wish I Weren‘t Here“.

„Wish I Weren‘t Here“ zcela jistě není nejsilnějším počinem Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, ale stále si drží tu fazónu, má skvělou atmosféru, několik excelentních skladeb a celkově opiový psychedelický opar posluchače obepne se suverenitou a jistotou, na jakou jsme u téhle rakouské party zvyklí.

Songy jako „Wish I Weren‘t Here“, „Make Me See the Light“, „Just Because I Can“, „Forgotten“ (zprvu nenápadný, ale přece jenom asi vrchol alba) nebo „O Lord“ prostě mají velké kouzlo a Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand jejich prostřednictvím jednoznačně ukazují, že jsou stále při síle. Většina dalších písniček jsou věci, které pravidelného posluchače asi moc nepřekvapí, ale pořád mají něco do sebe a v rámci desky baví. Jako celek se tedy „Wish I Weren‘t Here“ poslouchá jedna báseň, pořád u toho cítím určité uspokojení (bez dvojsmyslů) a aktuálně si tu nahrávku pouštím rád. Jedinou slabší položkou je sedmá „My Soul Rests Free“, bez níž bych se asi v klidu obešel, ale ani ona mě neobtěžuje takovým způsobem, abych ji musel přeskakovat.

Když bych to měl tedy shrnout, řekl bych, že „Wish I Weren‘t Here“ je mocně v cajku. Novinka je méně experimentální než třeba „What Makes You Prey“, ani to není takový rokec jako „Sucht & Ordnung“, je méně klávesová než „Joyride“… jinými slovy jsou to Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand zase o malinko jinak, a přitom stále sví. Jejich charakteristický feeling si „Wish I Weren‘t Here“ v sobě určitě nese, takže to prostě chceš slyšet.


Coven – Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Země: USA
Žánr: occult / psychedelic rock
Rok vydání: 1969
Label: Mercury

Tracklist:
01. Black Sabbath
02. The White Witch of Rose Hall
03. Coven in Charing Cross
04. For Unlawful Carnal Knowledge
05. Pact with Lucifer
06. Choke, Thirst, Die
07. Wicked Woman
08. Dignitaries of Hell
09. Portrait
10. Satanic Mass

Hrací doba: 44:52

Odkazy:
facebook

„Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ pro mě prakticky dokonale naplňuje význam pojmu kultovní deska. Je to album, které má historický význam, v jistých ohledech předběhlo svou dobu a mělo zásadní vliv na vývoj žánru – paradoxně ne toho svého, nýbrž trochu jiného – a přitom není legendární v tom smyslu, že by bylo všeobecně uznávané a oslavované. Je to záležitost ceněná spíš (relativně) menším okruhem fanoušků, kteří si Coven zpětně našli sami. Přesto je otázka (samozřejmě čistě teoretická), jak by metalová hudba vypadala, kdyby „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ neexistovalo, protože tahle letitá nahrávka poprvé přinesla hned několik prvků, které se později staly typickými právě pro metalový žánr.

Coven vznikli v roce 1967, kdy kapelu založili zpěvačka Esther „Jinx“ Dawson, baskytarista Greg „Oz“ Osborne a bubeník Steve Ross. První dva roky se věnovali koncertování, přičemž už na nich začínalo být patrné, jakým tématickým směrem se Coven budou ubírat, když Jinx údajně každý koncert uváděla a zakončovala gestem odborně zvaným „sign of the horns“, neboli hezky česky: pořádným paroháčem. Právě Coven jsou totiž považováni za první skupinu, která toto gesto začala v rockové hudbě používat, stejně jako jsou pravděpodobně první kapelou, která vydala desku věnující se satanismu a okultismu.

Touto deskou je právě „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“, které bylo natočeno a vyšlo v roce 1969. Kromě paroháčů se na něm objevují také obrácené kříže, okultní a satanistická tématika a celé album zakončuje třináctiminutová litanie „Satanic Mass“ zachycující satanistický rituál; známá je rovněž fotka z vnitřku, na níž nahá zpěvačka Jinx leží na oltáři s lebkou v rozkroku. Nejspíš lze tedy prohlásit, že právě Coven jako první přišli s elementy, které se o mnoho let později staly typické pro některé metalové subžánry a zčásti i metalovou subkulturu obecně.

Poměrně známou perličkou je i zcela náhodná souvislost s Black Sabbath. Možná jste si při zmínce jmen členů výše všimli, že baskytarista se jmenuje Oz Osborne (respektive pod tímhle jménem je uveden na desce). Úvodní skladba „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se navíc jmenuje „Black Sabbath“. Tato podobnost s britskými metalovými velikány, kteří svůj eponymní debut vydali o rok později, je nicméně skutečně náhodná.

U mnohých takto starých průkopnických desek se stává, že jejich význam je v dnešní době víc historický než skutečně hudební. Že, jinými slovy, byly ve své době důležité a ovlivnily další, ale zub času se na nich podepsal a s odstupem již po hudební stránce nijak omračující nejsou. Na „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se mi líbí, že jde o hudebně relevantní nahrávku i nyní. I z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že Coven předběhli svou dobu nejen ve vizuálních prvcích. Anebo by bylo příhodnější říct, že „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ je nadčasovou nahrávkou? Hlavní sdělením je, že poslech si člověk může naprosto v pohodě vychutnat i dnes. A že je co vychutnávat!

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

„Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ totiž nabízí výstavní, dobově autentický occult / psychedelic rock. Právě na taková alba navazovala okultní retro vlna, která se rockovou hudbou v plné síle prohnala několik let nazpět. Jenže až při poslechu počinů jako „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ si člověk uvědomí, že jakkoliv mnohé ty mladé kapely imitovaly retro sound zdatně, pořád se jednalo jen o imitaci. Může to znít jako klišé, ale tady je slyšet ten otisk doby, což je takhle zpětně ohromně lákavé. Obzvlášť s ohledem na to, jak se zvukově ošetřují dnešní nahrávky.

Trochu paradoxní je, že velkou část „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ – pět z deseti písniček sám, u šesté jako spoluautor – složil James Vincent, zde uváděný jako Jim Dolinger, jenž ani nebyl členem kapely a k nahrávání jej přizval producent Bill Traut, který má sám autorství uvedené u „Satanic Mass“. Vincent se zpětně o albu nevyjadřoval zrovna pochvalně a jeho nahrávání nazval „bizarním projektem“.

Což je docela zvláštní i s ohledem na to, že právě on složil nejen otvírák s ikonickým názvem „Black Sabbath“, ale i další skvělé skladby jako „White Witch of Rose Hall“, hitovou „Choke, Thirst, Die“ nebo atmosférickou „Coven in Charing Cross“ a podílel se na „Pact with Lucifer“. Nicméně i písně, které si skládali členové Coven sami, jsou výborné, viz těžce psychedelická „For Unlawful Carnal Knowledge“ anebo další výrazný hit „Wicked Woman“.

Tak či onak, je pořád co poslouchat a žádný song není zbytečný. Ačkoliv budu chápat, pokud se někomu nebude chtít trávit třináctiminutový rituál „Satanic Mass“ anebo jej bude rušit další zaříkávání v „Coven in Charing Cross“ (byť kvůli těm výtečným melodiím to za to stojí i tak). Celkově bych to každopádně shrnul tak, že „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se rozhodně vyplatí znát – pro jeho historickou hodnotu i pro jeho skutečný obsah.

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Coven v sedmdesátých letech vydali ještě dvě dlouhohrající desky – selftitled počin v roce 1971 a „Blood on the Snow“ v roce 1974. Obě alba již zvukem uhnula trochu jinam, víc k hard rocku a progressive rocku; k posunu došlo i v tématické rovině. Na obalech se sice stále nenápadně objevovaly paroháče, ale nešlo o tak explicitní záležitosti. Ani jedna z těchto následujících desek se s velikostí „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ nemůže rovnat.

V roce 1975 se Coven rozpadli a velmi dlouho o nich nebylo slyšet. Prakticky až do roku 2007, kdy došlo k obnově činnosti. Ze staré party se ovšem vrátila pouze hlavní tvář skupiny, zpěvačka Jinx, která se obklopila novou sestavou. Na atmosféru debutového opusu se pak – vlastně docela důstojně – pokusila navázat albem „Jinx“ (2013) a EP „Light the Fire“ (2016), akorát v současnějším soundu a s metalovým nádechem. Ale o tom si už třeba povíme jindy. K dotažení historického povídání mohu dodat už jen to, že 20. dubna 2017 odehráli Coven svůj úplně první koncert na evropské půdě na nizozemském festivalu Roadburn. Během roku 2018 pak vyšla vůbec první oficiální reedice „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ na LP. Zdá se tedy, že odkaz Coven žije dál a že kariéra téhle formace ještě nedošla svému konci.


Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths

Jaye Jayle - No Trail and Other Unholy Paths

Země: USA
Žánr: psychedelic / alternative rock
Datum vydání: 29.6.2018
Label: Sargent House

Tracklist:
01. No Trail (Path One)
02. No Trail (Path Two)
03. Ode to Betsy
04. Accepting
05. As Soon as Night
06. Cemetery Rain
07. Marry Us
08. Low Again Street

Hrací doba: 43:23

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Nechci znít hned na začátku přehnaně melodramaticky, ale mám sto chutí napsat, že alba jako „No Trail and Other Unholy Paths“ jsou důvodem, proč mi ještě pořád dává smysl se s touhle stránkou patlat. Počkat, já už jsem to vlastně napsal. Nevadí, vždyť ono to tak vlastně opravdu je. Dost pochybuji, že bych se totiž ke kapele jako Jaye Jayle dostal sám od sebe, přestože ji zezadu jistí label formátu Sargent House. Pravděpodobně bych přehlédl. Naštěstí mám tu výhodu, že se sem tam na mailu objeví i info o zajímavé muzice. Ze zvědavosti jsem poslechl ukázky a nabyl dojmu, že tohle bych mohl chtít slyšet celé.

Za nějaký čas jsem si „No Trail and Other Unholy Paths“ skutečně pusti a jeb ho – všechno si sedlo na svoje místo, deska se mi přesně strefila do nálady a já jsem zase jednou zažil takový ten nádherný pocit, kdy vás nějaká hudba chytí za srdeční sval a vy se jí nemůžete nabažit. Člověk to album musí točit pořád dokola a ne a ne se nasytit. Když to přijde takhle znenadání, tím lepší a kolikrát i silnější to pak je.

Úvodní písnička „No Trail (Part One)“ ještě nic velkého neslibuje. Popravdě je to asi nejméně záživná položka alba a osobně ji i navzdory času tři a půl minuty beru spíše jako takové intro. Její klávesové cvrlikání je dost něco jiného, než co se odehrává později, ale i tak se vyplatí nepřeskakovat přinejmenším z jednoho důvodu – plynule na ni totiž „No Trail (Part Two)“ a prostě nechcete, aby druhá část začínala jen tak ze vzduchoprázdna. Tím spíš když se jedná naopak o jednu z nejlepších položek v tracklistu.

Předěl mezi oběma částmi „No Trail“ je ambientně tichý. Do něj se posléze usadí zpěv a hned záhy i úsporná psychedelická rytmika. Atmosféra začne makat naplno a ihned je cítit, že ono pověstné to tam je. Nikam se nespěchá, neútočí se na první signální, ale o to lákavější a trvanlivější to pomalé monotónní převalování s uhrančivým vokálem a jemnou gradací je.

Jenže žádná další skladba na „No Trail and Other Unholy Paths“ se už v podobném duchu nenese. A přesto je to pořád homogenní deska působící dojmem uceleného díla, při jehož skládání se někdo trochu namáhal a věnoval tomu péči. Anebo nenamáhal a dohnal to ryzím talentem, co já vím. Ale ve finále mě to vlastně netrápí, protože důležité je, že tak jako tak tu před sebou máme velice silnou nahrávku.

Jestli jsou si jednotlivé skladby v něčem podobné, tak asi v tom, že všechny staví na nějaké výrazné rytmické lince, která písni dává jasně identifikovatelný základ, kolem něhož se pak odehrává další magie. V některých případech je tento hlavní motiv třeba i dočasně přerušen, ale song se k němu zase poslušně vrátí. I díky tomu nelze „No Trail and Other Unholy Paths“ upřít určitý psychedelický pel, nicméně označit počin za čistý psychedelický rock by bylo dost zkratkovité. Atmosféra je každopádně prakticky ve všech stopách velmi přesvědčivá a přirozeně se do zvuku Jaye Jayle podařilo zakomponovat i hosty, z nichž nejvýraznější otisk zanechala Emma Ruth Rundle, která přispěla hned do šesti písní z osmi (čili do všech vyjma „Accepting“ a intra „No Trail (Part One)“).

„No Trail and Other Unholy Paths“ je každopádně výborné album prakticky bez slabého místa. Samozřejmě, některé skladby jsem si oblíbil o trochu více – „No Trail (Part Two)“, „Ode to Betsy“, „As Soon as Night“ nebo „Cemetery Rain“ – ale to už je spíš takový detail. Desku si totiž ve skutečnosti užívám jako celek a rozhodně vám ji mohu doporučit. Máte-li rádi chytrou a podmanivou muziku bez ohledu na žánr, určitě neprohloupíte.


Black Magick SS – Spectral Ecstasy

Black Magick SS - Spectral Ecstasy

Země: Austrálie
Žánr: occult / psychedelic rock
Datum vydání: 16.4.2018
Label: Infinite Wisdom

Tracklist:
01. Black Hand
02. Spectral Ecstasy
03. My Love
04. Fallen Tale
05. The Oath
06. Hymn of Pride

Hrací doba: 30:13

Odkazy:
bandcamp

V dnešním povídání se podíváme kapelu, po jejímž zařazení do našich recenzí volalo hned několik z vás. A zcela správně, protože máte jednoznačně pravdu, že tak krásně obskurní záležitost jako Black Magick SS sem nepochybně patří.

Tím spíš, že mnozí jiní by si o kapelu jako Black Magick SS ani neopřeli kolo. Důvodem tentokrát není extrémní hudba, která je naopak poměrně stravitelná a v určité míře až „neškodná“, nýbrž estetická stránka skupiny. Pestrobarevné malované obálky sice při pohledu zdálky mohou působit trochu dětsky (nebo dětinsky?), ale stačí jen trochu zaostřit, abyste na nich našli hromadu svastik. Mluvíme-li tedy o dlouhohrajících počinech „Kaleidoscope Dreams“ a letošním „Spectral Ecstasy“. Na starších neřadových nahrávkách byste našli i totenkopfy nebo orlice. Za své nakonec hovoří i název kapely a její logo s „bleskovým“ SS.

Ponechám čistě na vašem uvážení, jestli stylizaci Black Magick SS vezmete jako zábavnou nadsázku, nebo jestli budete chtít tasmánskou formaci ukřižovat za šíření neonacismu a propagaci ilegálních ideologií. Stejně tak si jistě sami dokážete rozhodnout, zdali vám vše zmíněné překáží v tom, abyste si užili muziku, či nikoliv. Na nic z toho mě hádám nepotřebujete, protože ať bych sem napsal cokoliv, beztak byste si mysleli svoje, obzvlášť když jde o hákenkrajce, kolem nichž se v dnešní připosrané době, kdy se kdejaký blbec urazí z čehokoliv, musí našlapovat fest opatrně. My to ale budeme zvysoka jebat a podíváme se na samotnou hudbu, která je v případě Black Magick SS parádní jak svině.

Tasmánci do světa pouští neodolatelné rockové retro, které sice mocně čerpá z minulých dekád, ale nebojí se do toho propašovat i blackmetalový feeling. Přestože formálně ten výsledek s black metalem nemá společného zhola nic, snad jedině s výjimkou vokálu, jejž bych si dokázal představit i v extrémním metalu. Samozřejmě mluvím o chrápláku, nikoliv o čistých zpěvech, které se na „Spectral Ecstasy“ objevují třeba v titulním songu. Tak či onak, klidně tomu říkejme třeba occult rock nebo psychedelic rock, jak je ctěná libost.

Black Magick SS rockovou tradici prezentují v podobě totálně chytlavých hitovek plných skvělých, v tom nejlepším možném slova smyslu vtíravých melodií. Na jednu stranu je to papírově kýč, ale ty vole, tentokrát je to myšleno v dobrém. Pokud tomu nechcete věřit, tak si pusťte třeba „My Love“, to je jednoduše hymna jak kunda, a kdo tvrdí, že na něj tohle nezabírá, tak prostě odporně kecá.

Black Magick SS

Na druhou stranu, muzika Black Magick SS má v sobě pořád jakousi špínu. Svým způsobem je nakažlivě chytlavá a melodická, a přitom stále syrová. I díky tomu zní výsledek – nebudeme si nic nalhávat, i v kombinaci s tou zdrogovaně-říšskou estetikou – tak zvláštně a osobitě. A to je nutné cenit, ať se vám to líbí nebo ne.

Věřím, že to drtivá většina posluchačů Black Magick SS neuslyší ráda, ale já bych si kapelu dovolil přirovnat třeba ke švédským Ghost, jejichž retro-recept je do určité míry podobný. Black Magick SS jsou nicméně obskurnější, bez zbytečných pozlátek, bez otravného hajpu, a aniž by je poslouchal každý kokot. Což samozřejmě berte jako plus.

K letošním počinu „Spectral Ecstasy“ bych navíc dodal, že je snad ještě lepší než loňské „Kaleidoscope Dreams“. Možná mi trochu chybí nějaké vyfetované psí kusy na klávesách, které se minule děly v poslední „Eclipse“ (nejblíže k tomu má snad titulní track, ale „Eclipse“ v tomhle ohledu nakládala ještě víc), nicméně z hlediska celku zní novinka dospěleji a co do skladatelské stránky sebejistěji.

„Spectral Ecstasy“ je každopádně výborná fošna a Black Magick SS obecně patří ke skupinám, jimž byste měli věnovat svou pozornost. Samozřejmě za předpokladu, že nepatříte mezi připochcané urážlivé sráče, co si myslí, že kontroverze do rockové muziky nepatří. Protože kurva patří a Black Magick SS je rock‘n‘roll jak čuně. Ber, nebo nech být!


Ancient Lights – Ancient Lights

Ancient Lights - Ancient Lights

Země: international
Žánr: psychedelic rock / stoner rock
Datum vydání: 3.7.2018
Label: Ritual Productions

Tracklist:
01. Decaying Lotus
02. Temple Ghosts
03. War of Attrition
04. Orichalcum Eater
05. Asakai Dasa
06. Against Nature
07. Miasmaculatum
08. Fallow Year
09. Vessel of Inevitability [CD bonus]
10. Slow Breath [digital download bonus]

Hrací doba: 73:37 (bez bonusů)

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Už delší dobu se tu neobjevila recenze na nějaký psychedelický rock, takže je nejvyšší čas to napravit a zase se jednou ponořit do těchto omamných vod. Vyřešit absenci podmanivých monotónních rytmů a zdrogovaných kytar v naših recenzích nám tentokrát pomohou Ancient Lights.

Ancient Lights je úplně nová mezinárodní formace. Baskytary se ujal Brit Adam Richardson (11 Paranoias, Ramesses), kytary Američan Ben Carr (5ive) a za bicí usedl Tim Bertilsson (Switchblade, také zakladatel Trust No One Recordings) ze Švédska. K formalitám ještě můžeme dodat, že bezejmenný debut je venku sotva pár dnů a objednat si jej můžete u Ritual Productions na 2LP. Verze na kompaktním disku se aktuálně připravuje. A abyste náhodou nebyli zmateni, ještě mohu upozornit, že nejde o jediné letošní album s názvem „Ancient Lights“ – tentýž titul použila i britská jazzová formace Uniting of Opposites pro svou květnovou novinku.

To už ale mírně odbočujeme, takže se pojďme vrátit k Ancient Lights a jejich „Ancient Lights“ (doufám, že nejsem sám, komu selftitled desky příliš nevoní). Britsko-americko-švédské trio se v základě pohybuje ve dvou polohách, z nichž jednu – naštěstí tu hlavní, která na nahrávce zabírá delší plochu – jsem už vlastně prozradil. Je jí psychedelický rock ve své +/- typické podobě.

Skvělou ukázkou takového přístupu může být hned úvodní skladba „Decaying Lotus“. Dvanáct minut, které kupředu táhne konstantní rytmická práce – v tomto případě taková v dobrém slova smyslu líná, až ospalá, což napomáhá jakémusi snovému feelingu – okolo níž se nabaluje množství dalších motivů a kytarových etud. Nechybí ani postupná gradace, která tomu dodává patřičný šmrnc. Vše pak končí minimalistickou tišší pasáží, tedy ve stejném duchu, v jakém se i začalo. Podobně laděných kusů se na „Ancient Lights“ najde vícero a osobně bych z nich vyzdvihnul „War of Attrition“ a sedmnáctiminutovou „Fallow Year“.

V téhle poloze jsou Ancient Lights poměrně přesvědčiví, ačkoliv své mouchy to má i tak. K tomu se ještě dostaneme. O něco hůře se to ale má s druhou tváří desky. Na té je totiž cítit, že členové Ancient Lights za sebou mají působení v metalových kapelách. Přinejmenším já si takhle vysvětluji, proč v určitých riffech vystrkují růžky vlivy stoneru a sludge. Právě v takových chvílích, viz třeba písně „Miasmaculatum“ nebo „Orichalcum Eater“, mi muzika přijde o poznání méně záživná než v delších psychedelických kusech. Moc mi nesedla ani dronově laděná „Asakai Dasa“, která mi na nahrávce zní malinko nepatřičně.

K tomu dále můžeme připočíst, že i v těch lákavějších částech desky jsou Ancient Lights „jenom“ hodně fajn, ale ta opravdová hypnóza, jakou rocková psychedelie dokáže zprostředkovat, se tady nekoná. Za nedostatek bych pak označil i stopáž alba, kterážto přesahuje 70 minut na verzi pro gramofonovou desku. CD verze pak nabídne ještě bonusový song „Vessel of Inevitability“ (dalších šest minut) a digitální verze jiný bonus track „Slow Breath“ (sedm a půl minuty). Na každý pád je taková hrací doba zbytečně dlouhá a dramaturgii nahrávky by nějaké seškrtání dost prospělo. Osobně bych neměl problém vybrat kandidáty na vyhazov.

Vzato kolem a kolem jsou mé dojmy z „Ancient Lights“ trochu rozporuplné. V jistých ohledech mi je ta placka vcelku sympatická a některé skladby mě prostě baví. Sice jsem se nechal slyšet, že jsou „jenom“ fajn, ale ani to vůbec není špatné, i fajn někdy stačí. Nicméně jsou tu i momenty, které mě naopak nebaví, a celkově mám pocit, že ta deska mohla být lepší, než reálně je.


White Hills / Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Desire

White Hills and Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - Desire

Země: USA / Rakousko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 17.2.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Nom de guerre
02. Await the Moon
03. Desire
04. SFG
05. Lover

Hrací doba: 23:07

Odkazy White Hills:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Sure Shot Worx

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand je název dlouhý jak týden před výplatou, ale pro vydání s názvem „Desire“ stále není kompletní. Na tomhle minialbu se totiž rakouská multi-žánrová kultovka spojila s newyorskými psychedeliky White Hills a až obě kapely dohromady stvořili tohle fialové EP o pěti skladbách.

I když může být trochu otázka, nakolik se skutečně jedná o spojení dvou kapel. Mám totiž takový dojem, že Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand v tomto případě zastupuje pouze Albin Julius. Ten je samozřejmě hlavní postavou a tahounem formace a rozhodně je legitimní říct, že ta skupina je jeho, ale i tak tahle domněnka nejspíš stojí za zmínku. Nepřijde mi totiž, že bych na „Desire“ slyšel cokoliv, co by nasvědčovalo, že zde hraje celá aktuální sestava Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Tento dojem nakonec i podporuje fakt, že na fotce k tomuhle vydání je pouze Albin*.

[*EDIT: Má domněnka se nakonec ukázala jako lichá, na nahrávce se totiž podíleli i další členové Der Blutharsch…]

A když už jsme u těch zmínek o něčem, co za zmínku stojí, jistě mohu hned vzápětí zmínit další drobnost. Nejde totiž o první spolupráci obou formací. V roce 2010, kdy se ještě Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand nazývali prostě Der Blutharsch, totiž s White Hills sdíleli sedmipalcový asfalt s názvem „Today I Want to Catch Clouds“ (pokud je vám tenhle titul povědomý, pak ano, stejně se jmenovala i pozdější kompilačka z roku 2014). V případě „Desire“ jde ovšem evidentně o jinou formu spolupráce, jelikož nový materiál je společným dílem obou seskupení.

Nyní už ale přejděme přímo k aktuálnímu nosiči. Pod obálkou s fialovým srdcem tepe muzika, jejíž nálada podobně fialově psychedelická. Řečeno trochu srozumitelnějším jazykem, Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a White Hills se potkávají na poli psychedelického rocku nebo, chcete-li, krautrocku. A to zní hodně slibně. Jednoznačné nadšení však na místě není.

Abychom se špatně nepochopili – „Desire“ vůbec není špatná nahrávka, naopak jde o dobré EP. Akorát mám pocit, že by mohlo být ještě o něco lepší a uhrančivější. Tento názor plyne především z toho, že místy je minialbum možná až příliš ospalé. A když tohle říkám, mám na mysli kupříkladu druhou „Await the Moon“. Určitě není zlá a některé vedlejší motivy jsou hezké, ale její ústřední linie je přespříliš suchá a…

…a jednoduše nedokáže zachytit svého posluchače takovým způsobem, jakým se to daří úvodní „Nom de guerre“ a titulní „Desire“. Obě táhne dopředu hypnotická výrazná baskytara, jejímuž kouzlu lze jen těžko nepodlehnout. Rytmika je ostatně jednou z hlavních zbraní psychedelické muziky – nabídne-li někdo uhrančivou rytmickou linku, má už pomalu z půlky vyhráno. Tyhle dvě písně to opětovně do puntíku potvrzují.

White Hills

Dost se mi líbí i čtvrtá „SFG“, která se jako jediná na počinu obejde bez vokálů a vlastně i přízviska rock, ačkoliv „Desire“ není rockové v tom pravém slova smyslu jako celek. Každopádně, tahle skladba stojí čistě na ambientních vesmírných zvucích a je to moc velká paráda, takhle si to rozhodně nechám líbit! Naopak finální „Lover“ je zase o něco slabší a z tohoto ohledu bych ji zařadil nikoliv po bok „Await the Moon“, ale ještě o něco níže…

Vzato kolem a kolem tedy „Desire“ nabízí tři skvělé písně, jednu neurážející a jednu slabší. Což je právě ten důvod, proč jsem výše prohlásil, že není na místě jednoznačné nadšení. Na druhou stranu, ocenit můžeme celkovou atmosféru počinu, která je krásně psychedelicky rozpitá a její mlhavý opar mám před očima ve stejné barvě jako srdce na obalu. Propojení vizuální, jakkoliv v tomto případě docela jednoduché, a hudební stránky tedy funguje velmi uspokojivě. Což je – navzdory výtkám – nakonec i můj celkový dojem z „Desire“: uspokojení.

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand


Evoke Thy Lords – Lifestories

Evoke Thy Lords - Lifestories

Země: Rusko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 24.4.2017
Label: Solitude Productions

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Evoke Thy Lords jsou další položkou v nikdy nekončícím zástupu čekajícího u svého dealera ještě na jednu čtvrtinku. Záměrně používám slovo “další”, poněvadž Evoke Thy Lord je přesně tím typem kapely, která je prostě jen „další“.

V podstatě se nedočkáte ničeho, co jste už někde neslyšeli, což nemusí být nutně špatně, pokud provedení působí přirozeně a aspoň trochu čerstvě. To ale není tenhle případ. Ani ta jediná věc, u níž byste si možná řekli, že byste ji v tomhle žánru nečekali, zpěv, totiž není nic, nad čím by se dalo jásat. Tam, kde běžně uslyšíte trochu vyšší, možná mírně nakřáplý hlas s větším množstvím efektů než do kolika jsou zaobaleny všechny nástroje dohromady, se tentokráte nachází syrově působící deathový growl, který naopak těch efektů pár postrádá a celkově do nahrávky příliš nezapadá (nebo někdy zapadá až moc). Kytary, ať už se starají o rytmickou linku nebo sóla, hrají přesně TY akordy a přesně v TOM pořadí, jaké byste u stoneru čekali, a jak už bylo řečeno, ani provedení nijak nepomáhá tomu, aby šlo o alespoň částečně zajímavý zážitek.

Tím vším neříkám, že se jedná o špatné album, jen o album nudné a naprosto průměrné, což je z mého pohledu mnohem horší, protože u těch špatných se aspoň zasmějete nebo si nad jejich tragikomičností pobrečíte. V tomto případě krom spruzenosti žádné emoce nečekejte.

Je zřejmé, o co se tahle ruská banda pokoušela – o vytvoření hypnotické pohodové atmosféry, která by posluchače přivedla do transu podobného stavu –, a ke cti jí slouží, že občas se výsledek tomuto záměru přiblíží, nicméně většinou zůstává jen u toho záměru, který je hacen předvídatelností a stejnou měrou i zpěvem, protože growl znějící jako z každé druhé garážové deathmetalové kapely je na podobnou hudbu až moc agresivní a působí nepatřičně. To ve mně vyvolává pocit, že Evoke Thy Lords se za každou cenu snažili nějak svou hudbu obohatit, ale nevěděli jak na to. Ačkoli říct, že byli úplně mimo, by bylo nepřesné, protože jedna věc, která se jim v tomto ohledu docela podařila, by se našla. Je jí flétna, jíž lze slyšet takřka po celou délku hrací doby, a která je zároveň jedním z nejsilnějších aspektů desky. Hlavně díky ní bych takové „Heavy Weather“ a „Stuff It“ byl ochoten zařadit do kategorie skladeb, které si čas od času rád poslechnu. A jsem rád, že to můžu říct zrovna o „Heavy Weather“, poněvadž kdyby se svými necelými 12 minutami byla tak nudná jako první „Regressed“, asi bych to nevydržel.

„Heavy Weather“ a „Stuff It“ se tak stávají jedinými skladbami, jež stojí za to okoštovat. Zbytek alba je jen nudná a nezajímavá, vyčpěle znějící šlichta. V minulém roce vyšlo mnoho placek, které stojí za to slyšet podstatně více. Ostatně proto tahle recenze vychází až teď, ačkoli se u mě „Lifestories“ ohřívají už od května nebo června.