Archiv štítku: psychedelic rock

Superlynx – Lvx

Superlynx - Lvx

Země: Norsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Center of the Sun
02. Silver One
03. Vapour
04. Funeral Dress
05. Throwing Fire
06. Elixir
07. Brilliance
08. The Shake
09. Huntress

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Pořádné psychedelické muziky není nikdy dost – to je heslo, jaké razím už od té doby, kdy mi učaroval psychedelický rock a jeho podmanivá atmosféra. A s takovou filozofií nikdy nepohrdnu objevováním nových skupin. A nakonec je mi úplně jedno, jestli se jedná o čistý psychedelic rock, jeho další subžánry s přídomky jako kraut či space, anebo jde o více metalové odnože psychedelické muziky. Norští Superlynx se se svým debutem „Lvx“ zařadili to té druhé jmenované kategorie…

Superlynx ve své sestavě ukrývají jedno relativně známé jméno norské scény – je jím Ole Teigen. Že vám to nic neříká? A co takhle Jormundgand anebo také Honey Lucius? To už byste se mohli chytat, ať už díky projektu Loveplanet anebo díky jeho bývalým působištím, mezi něž patří třeba Dødheimsgard, Den Saakaldte či Framferd. Ole se zdevujal bicích a doprovodných vokálů a k sobě přizval zpěvačku / baskytaristku Piu Isaksen a kytaristu Daniela Bakkena – a Superlynx jsou na světě.

Konkrétnější popis hudby doposud nepadl, přesto věřím, že dle několika náznaků jste si jej už mohli domyslet. Superlynx je skutečně další z formací, které se zhlédli ve stoner / doom metalu – samozřejmě s onou nezbytnou psychedelicky zdrogovanou patinou –, a navíc jim nechybí ani další typický žánrový atribut, tedy zpěvačka s éterickým uhrančivým vokálem. V tomto ohledu Superlynx nevymýšlejí podruhé kolo, jednoduše jedou dle dávno osvědčených žánrových postupů, ale to samozřejmě nemusí nutně vadit. Popravdě, psychedelie je jedno z těch odvětví muziky, kde něco takového nejenže toleruji, ale do jisté míry možná i vyžaduji. Jinými slovy řečeno, o mnoho více si cením schopnosti vytvořit působivou atmosféru, kvalitního songwritingu a… už jsem říkal atmosféru?

Superlynx v tomto ohledu vyloženě neselhávají, ale ani neexcelují. Anebo spíš možná dělají oboje naráz, byť toho selhávání je naštěstí o něco méně. Jakže to myslím? Docela jednoduše – „Lvx“ je relativně nevyrovnané album a kvalita jednotlivých písní značně kolísá. Z pohledu stylu a nálady je deska jednolitá, drží pohromadě a po celou hrací dobu se nijak neodchyluje od nastaveného směřování. Ale znáte to – když dva dělají totéž, není to totéž, a zde to platí zcela analogicky na jednotlivé songy nahrávky. Některé skladby jsou skutečně skvělé. Mezi mé osobní favority se řadí třeba hned úvodní „Center of the Sun“, jež nabízí přesně to, co od podobné hudby chci. Psychedelický rozjezd, postupná gradace, opilé kytarové chuchvalce, úžasná Pia a hutná atmosféra – super.

Jenže laťku nastavenou první písní se nedaří držet až do konce stopáže. Na „Lvx“ jsou bohužel i momenty, kdy se pomalé stonerové riffování začne malinko zajídat a album sklouzává k unylosti a působí mdle. Jako posluchač se mírně nudím a mám pocit, že by to mohlo být lepší. Ingredience jsou dobré a Superlynx s nimi obecně vzato umějí pracovat, ale ne vždy to prostě vyšlo na jedničku. Především střed desky obsahuje hluché pasáže, na nichž by se dalo zapracovat. A když se naopak objeví kus s parádním riffem a skvělou atmoškou jako „The Snake“, tak bohužel trvá jen minutu…

Superlynx

Přesto dojem z „Lvx“ zůstává slušný. Člověk se sice nebaví od začátku do konce, ale obecně vzato je počínání Superlynx vcelku sympatické. „Lvx“ asi není albem, k němuž by stálo za to se vracet, ať už nepravidelně nebo snad dokonce pravidelně, ale jde o album, na jehož základě bych si byl ochoten pustit případnou budoucí tvorbu. Příznivci psychedelického stoner / doom metalu se však tohohle počinu bát nemusejí a s klidem si to můžou naprat do žíly do ucha, protože přinejmenším krátkodobé zabavení z toho vydolovat lze bez větších obtíží. Pokud však k fandům žánru nepatříte a chtěli byste to s ním zkusit, asi by bylo lepší sáhnout jinam…


Der Blutharsch – Sucht & Ordnung

Der Blutharsch - Sucht & Ordnung

Země: Rakousko
Žánr: krautrock / psychedelic rock
Datum vydání: 1.12.2016
Label: WKN

Tracklist:
01. S&O track 1
02. S&O track 2
03. S&O track 3

Hrací doba: 28:21

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch

Der Blutharsch – anebo také Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, chcete-li – je kapela, která se dnes bezesporu může chlubit kultovním statusem. Ačkoliv formálně vzato nefunguje zas až tak dlouho – letos je tomu přesně dvacet let od doby, co vyšla první bezejmenná deska –, o jejím vlivu a významu snad není nutno pochybovat či diskutovat. A to vše se navíc povedlo i navzdory tomu, že Albin Julius se svými kumpány v průběhu let razantně změnili styl. V jistém momentě opustili martial industrial a další experimentální žánry a elegantně sami sebe transformovali v psychedelicky rockovou jízdu. Naopak by se dalo diskutovat spíš o tom, zdali Der Blutharsch v téhle poloze nejsou snad ještě poutavější než kdykoliv předtím.

Přijde mi, že letošní novinka „Sucht & Ordnung“ v tomto duchu nejenže pokračuje, ale snad jej dotahuje úplně nejdále v novodobé historii Der Blutharsch. Zatímco na předcházejících albech stále byly cítit dozvuky někdejšího experimentování, „Sucht & Ordnung“ je krystalicky čistá psychedelie, skoro by se až chtělo říct, že je to esence krautrockového žánru. Takovéhle tvrzení nechápejte nijak špatně, protože jsem to tak vůbec nemyslel, právě naopak! „Sucht & Ordnung“ je v té svojí žánrové čistotě doslova okouzlující a Der Blutharsch zde neztratili ani zbla ze své poutavosti. Ano, chápete to zcela správně, tímhle jsem skutečně chtěl říct, že novinka je úžasná a je doslova radost to poslouchat, jak nádherně opojné to je.

Formální popis náplně „Sucht & Ordnung“ nijak složitý není. Základy všech tří kompozic samozřejmě stojí na monumentální tepající rytmice, která je samozřejmě monotónní, jak kážou stylová pravidla. Ale tak to je to správně a přesně takhle to u rockové psychedelie přece všichni chceme, protože jak se do tohohle soundu člověk jednou zamiluje, už nikdy nebude mít dost. A nad touhle hypnotickou archetypální rytmikou pak létají další nástroje, z nichž nejvýraznější je u současných Der Blutharsch kvílející kytara. Naopak klávesy na „Sucht & Ordnung“ odvádějí spíše černou práci vzadu a příliš do popředí nevystupují, s radostí nabídnou nějaký nadrogovaný motiv, ale hlavní slovo si většinou neberou. Jenže: a) to nijak nevadí, poněvadž je deska skvělá tak jako tak; b) to jen potvrzuje myšlenku, že právě v rockovém hávu se nyní Der Blutharsch cítí nejpohodlněji.

Dle daného receptu jsou víceméně vystavěny všechny tři přítomné písně – které jsou samozřejmě nepojmenované, jak je Der Blutharsch odjakživa zvykem. První je instrumentálka, jež nabídne hned několik vrcholů, k nimž dochází ukázkovou gradací. Sólová kytara je naprosto boží, rytmicko-klávesová pasáž v půlce skladby je úchvatná a následný zlom do poslední třetiny rovněž nemá chybu. Ve velkém stylu ovšem pokračuje i dvojka, která je oproti své předchůdkyni zpočátku poněkud rozvážnější, rytmus je pomalejší a hutnější. Poprvé se také objeví deklamační ženský vokál v němčině a snad už nepřekvapí, že to má opět šťávu. Přibližně v polovině písně se pak objeví jedno z největších překvapení „Sucht & Ordnung“ – v momentě, kdy už vás monotónní rytmus bezpečně ukolébá, zničehonic nastoupí kurevsky zběsilá sypačka, po jejímž konci se song začne odvíjet zase odznova a v jiném duchu. Ani v nejmenším to ale nepůsobí nějak nepatřičně, vlastně je to strašně super.

Der Blutharsch

Básnění o poslední, více jak 13minutové skladbě už by snad bylo nošením dříví do lesa. Po darkambientním intru, při němž si lze vzdáleně vzpomenout na jistá zákoutí rané tvorby Der Blutharsch, nastoupí další mocná psychedelická jízda. V první části se nachází jedna z těch pasáží, kde se o hlavní melodie starají spíš klávesy, ale zanedlouho opět začne zpívat kytara (obrazně) a po ní i Marthynna (ta už doslovně). Kompozice se postupně zahušťuje, jede se v jednom tempu, ale tlak se stupňuje až k pomyslnému vrcholu ve dvanácté minutě, po němž následuje krátké doznívání.

„Sucht & Ordnung“ nemá ani půlhodinovou hrací dobu, ale o to intenzivnější poslech je. A víc k tomu vlastně není moc co dodat, protože to nejdůležitější už jsem dávno řekl – je radost to poslouchat. Na albu není žádné hluché místečko, všechno maká na sto procent a celé je to ohromně strhující. Jasně, pokud někdo uctívá staré Der Blutharsch a nic jiného nechce poslouchat, tak to možná nesežere, jelikož – to si řekněme upřímně – dnes už je to vlastně docela jiná kapela. Myslím ale, že zrovna Der Blutharsch měli vždycky dostatečně „open-minded“ publikum, takže by snad problém být neměl. A z druhé strany – milujete-li psychedelický rock, pak „Sucht & Ordnung“ nesmíte minout.


Der Blutharsch, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch

Datum: 15.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – které si pro potřeby dnešního povídání dovolím familiárně nazývat pouze Der Blutharsch – v osvědčeném Komunitním centru na Žižkově a.k.a. Žižkostele, toť kombinace skutečně lákavá. Sice jsem si původně nebyl na sto procent jistý, zdali budu moct dorazit, ale naštěstí vše klaplo, pročež mi nic nebránilo, abych šel otestovat, jací Albin Julius a jeho parta živě budou. Byť Det Blutharsch nejsou v Praze žádnou novinkou a kapela zde vystoupila již několikrát (však také vyšla živá alba se záznamy pražských koncertů nebo v naší metropoli proběhl křest desky „The Cosmic Trigger“), já osobně jsem to vždy nějakým způsobem projebal. O to větší je pak důvod to napravit!

Jako první se slova ujímá domácí projekt Do Shaska!, jenž předvedl svůj rituální standard – což v překladu znamená, že to nebylo vůbec špatné. Experimentální míchanice industrialu, tribal rytmů a mnohdy až chytlavých beatů fungovala parádně. Výslednému dojmu pak vydatně pomáhala i zajímavá videoprojekce – místy atmosférická, místy patřičně zvrhlá, takřka vždy ale funkční. Navíc je znát, že se nejedná o pouhé nahodilé promítání obrazů, ale že je vizuální i audio stránka propojena a jedna druhou doplňuje. Sice byla škoda, že projekce mířila přesně na hranu mezi stěnou a stropem, tudíž byla jakoby „zlomená“ v půli, ale lze to chápat, poněvadž na tomto místě to asi lépe udělat nešlo, když prostor na ochozu za skupinou už okupovala nástrojová výbava Der Blutharsch. Možná bych si ještě dovolil rýpnout, že Do Shaska! samotní by na pódiu vypadali ještě působivěji, pokud by byli všichni oblečeni do černých kuten a kápí, nikoliv jen polovina sestavy. Nicméně hudebně i atmosféricky skvělé, tma tomu slušela a nijak nevadilo, že většina přítomného publika v tuto dobu jen seděla na postranních lavicích. Vzato kolem a kolem tedy velmi dobré a citlivě zvolený support kapele jako Der Blutharsch – jiný než hlavní tahák, ale adekvátní.

Přestávka netrvala dlouho – vlastně stačilo, jen aby Do Shaska! vyklidili pole své dosavadní působnosti, jelikož pro Der Blutharsch již bylo vše nachystáno. Jak jsem výše naznačil, Albin Julius a spol. nehráli na podlaze u lidí, nýbrž vedle sebe na kruhovém ochozu, který obepíná plochu uprostřed kostela. Kapela (s výjimkou zpěvačky) oháknutá do bílých košil s černou kravatou se na ochozu rozestavila následovně: po vnějších stranách kytara vlevo a baskytara vpravo, vedle nich směrem ke středu dvakrát klávesy / vokál a veprostřed bicí. A v takovéto podobě se Der Blutharsch jali na nějakou tu hodinu kostel vytrhnout z aktuální galaxie a všechny přítomné odnést někam pryč.

Der Blutharsch

Nebylo žádným překvapením, že se vystoupení neslo v psychedelických rytmech krautrocku, ale to je za mě zcela v pořádku. Zvlášť když to funguje tak náramným způsobem, jakým to fungovalo v Žižkostele. Některé momenty neměly daleko k regulérnímu transu, Der Blutharsch působivě stahovali smyčku kolem krku pomocí monotónních psychedelických ploch a dařilo se jim tvořit ohromně opojnou atmosféru. Asi nejvíce mě zasáhlo provedení sedmé skladby z desky „When Did Wonderland End?“, která byla v nynější úpravě dočista jiná. Nemýlím-li se, tak zazněla třeba i ukázka z nadcházejícího alba „Sucht & Ordnung“ (těšme se na prosinec!), ale varlata do ohně bych za tohle tvrzení asi nedal.

Pochválit mohu i vizuální stránku, jež hrála nedílnou roli. Nešlo ovšem o žádné divadlo, vlastně to bylo vcelku jednoduché – hustá mlha (naštěstí nikoliv přehnaně hustá, byť i takhle byl občas problém některé hudebníky vidět), skrze niž prosvítalo několik tenkých paprsků barevného světla ze dvou reflektorů. Vše dohromady ovšem bylo naprosto strhující.

Na druhou stranu, úplně bezchybné vystoupení Der Blutharsch nebylo, trochu mi vadily dvě věci. Tou první byla hluchá místa mezi jednotlivými písněmi. Rakušané dokázali ve skladbách hypnotizovat, udržovat v člověku skutečné napětí, při němž nešlo dělat nic jiného než vnímat samotnou hudbu, co nejintenzivněji to šlo. Jakmile však napětí s koncem skladby povolilo, přišel potlesk publika a pak chvíle vzduchoprázdna a ticha, než začal další kus. Náladu se sice vždy podařilo nahodit zase nazpátek, ale bez pauz by byl zážitek dle mého ještě koncentrovanější.

Dalším neduhem pak byl zvuk, který mi nepřišel zrovna dokonalý (diplomaticky řečeno) a v průběhu setu i trochu kolísal. Obecně vzato byla příliš nahlas kytara, jejíž zvuk přehlušoval vše okolo; naopak klávesy by zasloužily být o poznání vytaženější a vokál hlavního principála Albina nebyl slyšet vůbec. Sice je pravda, že mikrofon stejně používal jen zřídka, protože když už zpěv, tak jej obstarávala Marthynna (ta byla v jednu chvíli rovněž takřka neslyšitelná, o chvíli později zas tak nahlas, že když přitlačila na pilu, rvalo to uši), ale i tak škoda. Nicméně nevýrazné klapky zamrzely nejvíc, byť třeba hlasitost bicí mohla jít taktéž ještě o chlup nahoru.

Der Blutharsch

Jenže ani zmiňované překážky nedokázaly přebít onu výše velebenou atmosféru, jež byla skutečně nezemská. Může se to zdát prapodivné, ale fakt bych se nebál říct, že koncert Der Blutharsch byl po boku syrového zla od Sortilegia prozatím tím nejlepším, co jsem letos živě spatřil. Troufalé? Možná, ale kdybyste byli na místě, jistě by vám to rovněž uhranulo natolik, že byste mi dali za pravdu!

Der Blutharsch nakonec byli tak skvělí, že jsem po jejich konci ani neměl náladu si zážitek ředit dalším vystoupením v podání domácích Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, kteří se ve sklepě starali o roli „pokapely“ (dle vzoru předkapela). Z povinnosti jsem si vyslechl thereminové intro a jednu píseň, počkal si na první tóny příčné flétny a pak se vydal vstříc noční Praze respektive její městské hromadné dopravě. Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip se sice netvářili špatně a zjevně měli vůli předvést svůj psychedelický rock s odpovídající dávkou kvality a nasazení, ale já jsem bohužel neměl vůli jejich snažení sledovat. Do Shaska! a především Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand mi k naprosté spokojenosti ten večer jednoduše stačili.


Psicotaxi – Effect of the Head’s Mass

Psicotaxi - Effect of the Head's Mass

Země: Itálie
Žánr: psychedelic rock / stoner metal
Datum vydání: listopad 2015
Label: Subsphera

Tracklist:
01. Q Factor
02. Un tram che si chiama pornodesiderio
03. Zingaropoli
04. August in Black
05. Il mondo nuovo
06. Performance

Hrací doba: 32:55

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Dnes se podíváme na jednu záležitost již trochu staršího data, ale jsou případy, kdy není kontraproduktivní se ohlédnout nějaký ten měsíc do minulosti a popovídat si o nahrávce, která není tak nová, aby byla ještě aktuální, ale ani tak stará, aby ji šlo považovat za retro článek. Přinejmenším tedy mě Psicotaxi zaujali takovým způsobem, že jsem ochoten jim tu takto zpětně věnovat nějaký ten prostor (jakožto hlava pomazaná a svrchovaná v rámci tohoto plátku si to mohu s klidem dovolit).

Ve slušné společnosti je samozřejmě dobrým zvykem nejprve nově příchozího představit. A protože my jsme zkurveně slušná stránka, pojďme splnit společenskou povinnost. Psicotaxi jsou italská parta, jejíž vznik se datuje k roku 2010. Nejdřív se borci prezentovali bezejmenným ípkem o třech skladbách, v jejichž rámci prvně představili své pojetí zmetalizované rockové psychedelie. Pro naše dnešní povídání je ovšem důležitější rok 2015, konkrétněji jeho jedenáctý měsíc, jemuž se v českých zemích familiárně přezdívá listopad, kdy došlo k vydání dlouhohrajícího debutu. Ten nese název „Effect of the Head’s Mass“ a kromě jedovatě žluté obálky nabízí i dost výživnou možnost poslechu.

Milánská formace hraje něco, co bychom v základě mohli nazvat kombinací psychedelického rocku a stoner metalu. O něco navrch má asi první jmenovaný žánr a mnohé momenty jsou nefalšovaným stylovým cvičením – ani nemluvě o skutečnosti, že krásně psychedelická atmosféra obklopuje celých 33 minut, co jich jen „Effect of the Head’s Mass“ trvá. Česká Wikipedie výraz „psychedelie“ definuje jako „stav mysli charakterizovaný velmi příjemným omámením smyslů“, což k poslechu Psicotaxi sedí naprosto přesně. Psychedelie v jejich podání není vydrogovaná schizofrenie, jako je tomu u jiných přeborníků, ale je setsakra příjemná a nezřídka doslova omamná.

Muzika Psicotaxi je ovšem sympatická v tom, že psychedelií to začíná, ale nekončí. Ten psychedelický rock je totiž mnohde přitvrzován a pošilhává po metalu, aby pak „Effect of the Head’s Mass“ kolikrát přešlo k regulérnímu stonerovému riffování. O zabíjení dost často pečlivě budované nálady se naštěstí nejedná. A pod tím vším lze zaslechnout i jemné elektronické proudy (jsou vážně super) a v některých chvílích se ke slovu dostávají i saxofonové orgie – v tomto ohledu exceluje především druhá „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Abychom to shrnuli: produkce Psicotaxi je – až na výjimečné mluvené slovo znějící trochu jako sampl – převážně instrumentální a bezeslovná, ale rozhodně není němá. Některým kapelám totiž k dostatečnému převyprávění toho, co chtějí sdělit, stačí jen nástroje… a Psicotaxi k nim zjevně patří.

Psicotaxi - Effect of the Head's Mass

„Effect of the Head’s Mass“ patří k těm deskám, u nichž se jen velmi těžko vybírají nějaké vrcholy či pamětihodné písničky. Jednoduše proto, že je to celé vyrovnané – ještě aby nebylo, když Psicotaxi vydali jen šest songů, jejichž souhrnná délka činí již zmiňovaných 33 minut. V souvislosti s tím mě jen tak mimochodem napadá, že bych si určitě nechal líbit i víc, protože ten matroš je tak dobrý, že při dodržení nastolené kvality by šlo bez problémů utáhnout i delší stopáž. Ale to jsme trochu odbočili, zpátky k písničkám. Sice se mi líbí všechny a každá do jedné nabízí parádní momenty, ale asi bych si neodpustil, kdybych pár konkrétních momentů přece jen nevyzdvihl a neocenil pěkně nahlas.

Samozřejmě nemohu vynechat už jmenovanou „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Saxofonové sólování zde dostalo dostatek prostoru (což je jedině dobře), aby se z toho stala jedna z nejvýraznějších chvilek „Effect of the Head’s Mass“. Dále musím rozhodně zmínit „Il mondo nuovo“, jež ve svých útrobách skrývá několik vážně excelentních melodií. Třeba jeden kytarový motiv je beze srandy úžasný – tohle je přesně jeden z těch momentů, které se člověku vryjí do paměti a při každém dalším poslechu se na ně ohromně těší.

Psicotaxi

Bezmála devítiminutová „Zingaropoli“ zase zaujme nejtrpělivěji budovanou atmosférou a skvělou gradací. Ale není v tom jediná, protože něčím podobným se může pyšnit i „August in Black“. „Q Factor“ je taktéž parádní a hned na úvod dokáže posluchače přetáhnout na svou stranu – Psicotaxi možná debutují, ale šlapavý psychedelic rock s typicky výraznou rytmikou střídají s metalovými nájezdy velmi zkušeně, a když mezi tím nechávají probublávat elektroniku, je okamžitě jasné, že tohle album nebude nuda. Začátek dobrý, nicméně konec taktéž, protože „Performance“ nahrávku uzavírá velice důstojně a elektronické sólo v samotném závěru je prostě pecka.

No vidíte to – přesně kvůli tomuhle jsem se původně nechtěl pouštět do rozebírání jednotlivých songů, protože jsem se bál, že nakonec skončím s vyjmenováním celého tracklistu. Je ovšem zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, už se stalo. Alespoň tedy vidíte, že v každé skladbě se nachází něco, co vážně stojí za to, od čehož už je jen krůček k finálnímu verdiktu, který všichni slyšíme nejradši – že to stojí za to úplně celé. Psicotaxi vydali bravurní debut, jemuž se vyplatí věnovat pozornost. Mě osobně „Effect of the Head’s Mass“ strašně baví a nepochybujte o tom, že tohle si hodně brzo koupím i na fyzickém nosiči, poněvadž přesně takovéhle desky chci ve svojí sbírce mít. A že budu budoucí počínání Psicotaxi sledovat, to snad ani není třeba dodávat…


Psychedelic Witchcraft – The Vision

Psychedelic Witchcraft - The Vision

Země: Itálie
Žánr: occult psychedelic hard rock
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. A. Creature
02. Witches Arise
03. Demon Liar
04. Wicked Ways
05. The Night
06. Different
07. The Only One That Knows
08. War
09. Magic Hour Blues

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italští Psychedelic Witchcraft mě zaujali již v loňském roce, kdy vydali své první ípko „Black Magic Man“. Ve své podstatě šlo o extrémně neoriginální věc, která snoubila dva velké trendy v současné rockové muziky – retro a okultismus. Takovýchto kapel je poslední roky jak nasráno a je to prostě módní vlna. Psychedelic Witchcraft z ní vlastně nevybočují vůbec nijak. Přesto mi jejich počínání bylo z nějakého důvodu sympatické, a ačkoliv jmenované minialbum ve své podstatě nenabízelo vůbec nic zvláštního, docela jsem se u něj bavil. Jinými slovy řečeno, má první zkušenost s produkcí Psychedelic Witchcraft vůbec nebyla odstrašující, spíš byla lepší nežli horší, takže jsem neměl důvodu vyhýbat se dlouhohrajícímu debutu „The Vision“, jenž spatřil světlo světa letos. A tentokrát už pod značkou zavedeného labelu Soulseller Records, byť ten se obecně zaměřuje spíše jiným směrem. Ale i to svým způsobem svědčí o tom, že hudba italské party není jalová.

„The Vision“ se v jádru nese na podobné, ne-li dokonce vlně jako jeho neřadový předchůdce. K popisu dlouhohrajícího debutu bych vlastně mohl použít vesměs ta samá slova, jaká jsem pronesl v minulém odstavci na adresu „Black Magic Man“. Stručně řečeno, opět je to retro rokec jak prase, okultismus, uhrančivá zpěvačka, sedmdesátky a všechny tyhle věci – nechybí nic, co člověk od takto laděné formace očekává a co neslyšel už jinde. Přesto je na „The Vision“ oproti krátkohrající prvotině slyšet citelný posun kupředu.

Tento posun se samozřejmě netýká stylového posunu, což z předcházejícího odstavce asi vyplynulo. Je tu ovšem znatelný progres co do kvalit a přesvědčivosti, s jakou Psychedelic Witchcraft ten svůj hippie rock hrají. EP „Black Magic Man“ bylo vcelku zábavné, ale stále na něm byly cítit rezervy a ne úplně všechno bylo dokonalé, tu a tam to přeci jen zaskřípalo. Během jediného roku ovšem Italové dokázali vychytat nedostatky a okultní plácačkou pozabíjet všechny přítomné mouchy, takže na „The Vision“ už prezentují vyzrálý materiál – vyzrálý v rámci mezí tohoto druhu hudby, jež je v roce 2016 už jen ze svojí podstaty tuze neobjevná.

Jsou ovšem případy, kdy se dá neobjevnost a neoriginalita odpouštět, což se týká i alba „The Vision“, na němž Psychedelic Witchcraft posledně naznačený potenciál prostě dokázali naplnit. Hlavní síla desky tkví ve skladatelské lehkosti, díky níž se to strašně hezky poslouchá, a v uvěřitelnosti, která je u podobně zpátečnických záležitostí prostě nutnost. Jistě, skladby jako „Demon Liar“, „Wicked Ways“ či „The Only One That Knows“ jsou ve své podstatě ztělesněním všech klišé klasického hard rocku a psychedelického rocku, ale Psychedelic Witchcraft to drhnou natolik zábavně, že nad tím člověk s radostí mávne rukou a radši si bude užívat šlapavé rockové tempo, příjemně ušpiněné riffy, kvílívá sóla, bluesrockové náznaky i silný a sebejistý projev Virginie Monti, jejíž vokál patří k ozdobám téhle party. K pocitu parádní rockové jízdy pak jistě napomáhá i skutečnost, že Italové sázejí především na hitové songy a vyloženě pomalejší skladby na „The Vision“ nabízejí jen dvě – „The Only One That Knows“ a „Magic Hour Blues“.

Psychedelic Witchcraft

Samozřejmě, není sporu o tom, že Psychedelic Witchcraft nenabízejí vůbec nic nového. Na tuhle hru je nutno přistoupit – jakmile se vám do toho moc nechce, tak asi není moc šance, že byste si poslech „The Vision“ užili. Pokud ale u tohoto druhu muziky zvládnete překousnout zmiňovaná negativa, jistě se budete bavit. Italům navíc do karet hraje i jistá neokoukanost a „skrytost“ jejich jména – s nadsázkou řečeno, jestli se vám Blues Pills hudebně líbí, ale sere vás jejich otravná tlačenka, pak jsou Psychedelic Witchcraft určeni právě vám.


Monomyth – Exo

Monomyth - Exo

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock / space rock
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Uncharted
02. Surface Crawler
03. ET Oasis
04. LHC
05. Moebius Trip

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nizozemci Monomyth mi poprvé uhranuli již na svém eponymním debutu, který vyšel v roce 2013. Nacházel se na něm doslova skvostný, nádherně hypnotický krautrock, jejž dodnes považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké ve jmenovaném roce vyšly. Šlo o přesně ten typ nahrávky, která je natolik dobrá, že ji okamžitě zatoužíte mít i ve svojí sbírce – to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, jelikož edici na zlatých vinylech jsem objednával záhy poté, co jsem album slyšel.

Druhá, jen o rok mladší deska „Further“ byla rovněž výtečná, měla však jednu zásadní nevýhodu. I přes své nesporné kvality prostě nedokázala dorovnat svého fantastického předchůdce. Obecně vzato to však stále byla skvělá záležitost a minimálně sedmnáctiminutový opus „6EQUJ5“ je učiněná dobrota pro všechny fanoušky hudební psychedelie.

Tak či onak, minulost Monomyth možná není nějak extrémně obsáhlá, ale rozhodně je tuze výživná. Což v překladu znamená, že nic nestálo v cestě tomu, aby se člověk těšil i na třetí desku, jejíž název zní „Exo“. Již ze samotné obálky je patrné, že nizozemská pětice na své novince nijak neuhýbá z nastolené cesty, ale zrovna v tomto případě to považuji za klad, protože talent Monomyth je příliš velký na to, aby bylo nutné opustit osvědčenou kombinaci kosmu a psychedelie takto brzo. A jsem rád, že „Exo“ mi dává za pravdu.

Hned úvodní „Uncharted“ jasně ukazuje, v čem tkví síla Monomyth a vlastně i žánru, jaký Nizozemci hrají – a to s takovou přesvědčivostí, že se vlastně jedná o (předčasný?) vrchol „Exo“. Ono co si budeme povídat, tenhle styl dlouhým kompozicím svědčí a Monomyth jsou v jejich tvorbě mistři, tudíž ani není divu, že právě bezmála čtvrthodinová „Uncharted“ je tím nejlepším, co je na novince k nalezení. Hudba pracuje na roztáhlých monotónních plochách, které postupně narůstají a bravurně gradují. Monomyth své kompozice trpělivě budují, přidávají další a další vrstvy, nechávají je růst, a přitom vlastně pracují jen s jemnými detaily a nuancemi. Muzika je po instrumentální stránce vpravdě lahůdková a propracovaná, ale hlavní roli stále hraje stavění vesmírných atmosfér. A zrovna „Uncharted“ se to na „Exo“ daří asi nejpůsobivěji. Například nástup rytmiky (který mi jen tak mimochodem připomněl geniální píseň „Loch Ness“ z debutu) je prostě excelentní.

Monomyth

Nenechte se ovšem zmýlit, i v následujících minutách je co poslouchat. Podobně báječná je totiž i sedmiminutová „ET Oasis“, což je vysloveně space opera jak vyšitá, a v těsném závěsu následuje také „LHC“. Naproti tomu kratší „Surface Crawler“ a „Moebius Trip“ (u první jmenované si lze vzpomenout třeba na kolegy z Maserati) jsou poněkud rozvernější a větší rock’n’roll, ale to nahrávce spíš přidává na rozmanitosti, než aby ji to tříštilo. Já osobně jsem magor a klidně bych si vystačil s tím, pokud by Monomyth naservírovali jen tři čtvrthodinové opusy, ale věřím tomu, že pro lidi, kteří nejsou vyloženě zažraní do rockových psychedelií, budou právě tyto písně činit celé „Exo“ stravitelnější. A těm, kdo si v psychedelii naopak rochní a jsou na tom podobně jako já, tyhle dva kousky rozhodně vadit nebudou, protože i v nich si Monomyth s přehledem zachovávají svou kosmickou auru a atmosféru. Možná se nejedná o tak pečlivě vygradované kompozice jako „Uncharted“ nebo „ET Oasis“, ale rozhodně jde pořád o setsakra parádní kus muziky.

V souvislosti s Monomyth se jistě sluší připomenout ještě jednu věc – Nizozemci jsou čistě instrumentální formací, o vokál v jejich muzice ani nezakopnete. Co se ale mě týče, v jejich případě to lze považovat spíš za plus, protože ta hudební stránka sama o sobě je natolik propracovaná, že vokál by docela zbytečně odváděl pozornost. Na co zpěv, když Monomyth dokážou dostatečně poutavě vyprávět jen za pomoci nástrojů…

Postavím-li „Exo“ vedle obou předcházejících alb Monomyth, nemohu prohlásit nic jiného, než se jedná o více než důstojného následovníka starší tvorby, jenž (opětovně) potvrzuje, že tahle kapela je jednoduše úžasná. Na prvním místě u mě stále zůstává fenomenální debut, ale „Further“ podle mě pokořeno bylo. Tak jako tak se však jedná o výtečnou záležitost, jež jistě zachutná všem milovníkům krautrocku, space rocku, psychedelic rocku a podobných žánrů.


Kikagaku Moyo – House in the Tall Grass

Kikagaku Moyo - House in the Tall Grass

Země: Japonsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Guruguru Brain

Tracklist:
01. Green Sugar
02. Kogarashi
03. Old Snow, White Sun
04. Melted Crystal
05. Dune
06. Silver Owl
07. Fata Morgana
08. Trad
09. Cardigan Song

Hrací doba: 48:32

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Vágně by šlo říct, že jsou takové dva základní druhy čistokrevného psychedelického rocku. Jedním jsou takové ty echt krautové drogy s výraznou monotónní rytmikou, která člověka pomalu opíjí, tlačí ho do kouta a táhne jej do stavů pohnutí mysli. Oproti tomu druhé podání nemá takový „tah na bránu“, je spíše usedlejší a ona psychedelie je taková řekněme umírněnější. A takové má také mnohem blíže původní podobě stylu ze zlatého věku psychedelie v 60. a 70. letech. No, a přesně té druhé jmenované formě se věnuje i formace, o níž dnes ztratíme kus řeči.

Kikagaku Moyo, nebo ještě lépe 幾何学模様, mají pro našince možná trochu krkolomný název, ale to se dá vzhledem k původu tak trochu očekávat. Podle oněch klikyháků vypadajících jak rozsypaný čaj vám již nejspíš došlo, že tato formace pochází z Japonska. Jen pro zajímavost lze zmínit, že onen název by měl znamenat „Geometrické vzory“. Nicméně hudba má tu nádhernou vlastnost, že je jaksi nadnárodní, a i když si na názvu kapely či skladeb klidně můžete zlámat jazyk a nemusíte kapele rozumět ani zbla, pořád je možné, že to člověka něčím osloví či snad dokonce pohltí. Emoce jsou totiž univerzální řečí, jíž rozumí snad každý bez ohledu na to, jakým jazykem jinak hovoří. A to, zdali skupina dokáže upoutat hudebně, se samozřejmě neodvíjí od místa původu (jakkoliv i ten v nějakých případech může hrát jistou roli a může dodat na zajímavosti, o tom se nikdo nepře), nýbrž od schopností samotných muzikantů.

A zrovna Kikagaku Moyo, všechna čest, v tomhle ohledu umí. Již předcházející deska „Forest of Lost Children“ z roku 2014 byla skvělá a obsahovala mnoho vysoce povedených nápadů (třeba taková „Smoke and Mirrors“ je prostě boží skladba). Nedokážu soudit, jak to vypadalo na eponymním debutu, jenž je ještě o rok starší, ale letošní novinka „House in the Tall Grass“ jednoznačně potvrzuje, že její předchůdce nebyla jen náhoda a že Kikagaku Moyo skutečně mají talent.

Oproti „Forest of Lost Children“ mi „House in the Tall Grass“ připadá ještě o něco křehčí. Tu a tam se sice vyskytnou i výraznější motivy (byť mnohdy to vyznívá výraznějším dojmem jen v kontextu alba) a v takové „Silver Owl“ se v jednom momentě vyskytují takřka až stonerové riffy, ale to celkové umírněnější ladění je jinak docela patrné. V případě jemného vokálu, o němž by si neznalý posluchač leckdy skoro mohl i myslet, že patří spíš ženě než muži, to moc nepřekvapí, protože ten byl takový i posledně. Měkčí dojem však podporuje přítomnost několika velmi minimalistických písní jako „Melted Crystal“, „Old Snow, White Sun“, „Fata Morgana“ nebo „Cardigan Song“. Jenže minimalistické pojetí neznamená jen snové rozjímání bez povedených motivů, důkazem čehož může být třeba druhá „Kogarashi“, jejíž některé melodie jsou prostě úžasné.

Kikagaku Moyo

Samozřejmě se zde ale nacházejí i delší strukturovanější kusy. Tato sorta je na „House in the Tall Grass“ reprezentována třeba hned úvodní „Green Sugar“, která se dle daných žánrových pravidel po většinu svého času točí okolo jednoho rytmického motivu, kolem nějž se vynořují další nápady (opět – jedna kytarová melodie je vyloženě krásná), aby se v závěru ukázkově vygradovala. Titul nejpropracovanější kompozice si dle očekávání uzmula desetiminutová „Silver Owl“, která se postupně vyvíjí, tuhle vystoupá k jednomu z několika vrcholů, aby se posléze vrátila k původní lince, ale mě osobně z těch dlouhých věcí nejvíc baví ta třetí – na předposlední pozici ukrytá „Trad“. Opět musím vyzdvihnout jeden kouzelný motiv a obecně nádhernou atmosféru, jíž ani jemnost na síle neubírá.

Obecně vzato bych pak o materiálu na „House in the Tall Grass“ mohl prohlásit i to, že se mi zdá, jako by hlavní roli tentokrát přebraly kytary a naopak sitár poměrně ustoupil co pozadí. Samozřejmě tam stále je přítomen a je slyšet, nicméně již není tak výrazný a je více zapuštěn do celku. Nutno však dodat, že ani to nijak neodbouralo nádech zašlého folku, který tvorbou Kikagaku Moyo bezpochyby prostupuje.

Ze všeho doposud řečeného je asi zřejmé, že se mi „House in the Tall Grass“ líbí. Je to hodně chytře napsaná deska, do níž je docela jednoduché se dostat, ale není úplně jednoduché ji opustit. Jinými slovy se jedná o záležitost, v jejíž přítomnosti lze strávit nemalé množství času, aniž by to člověka omrzelo, protože velká část písní je natolik dobrá, aby prostě dokázaly bavit i s odstupem. Jednoduše je to super a rozhodně se nebojte si to pustit.


Kikagaku Moyo, Sir Robin & the Longbowmen

Kikagaku Moyo

Datum: 9.6.2016
Místo: Praha, 007
Účinkující: Kikagaku Moyo, Sir Robin & the Longbowmen

Japonští Kikagaku Moyo (anebo také 幾何学模様, jestli si na to potrpíte) se v Praze představili již loni v květnu, ale tehdá se mi nějak podařilo jejich koncert projebat. Tím spíš jsem byl rád, že se pětice ze Země vycházejícího slunce takřka přesně po roce vrátila. A nyní jsem si je nenechal ujít tím spíš, že tentokrát už nehráli v Podniku, nýbrž na strahovské Sedmičce, která je vzhledem ke svojí (ne)velikosti pro podobnou muziku jako dělaná.

Na druhou stranu, Sedmička není vůbec dělaná pro větší počty lidí. Tomuhle klubu sluší akce, kde přijde tak dejme tomu padesátka lidí – to stačí k tomu, aby to nevypadalo prázdně a dalo se tam fungovat. Jak se ovšem ukázalo, Kikagaku Moyo byli tahákem pro mnohem větší cifru lidí, takže tentokrát bylo opravdu plno a o moc víc návštěvníků by se tam už asi nevešlo. Popravdě řečeno, zrovna na Sedmičce jsem byl vážně mnohokrát, ale takhle narvanou jsem ji osobně viděl snad jen na Altar of Plagues či Author & Punisher. Ale co už, já si nemám nač stěžovat, jelikož jsem si jak správná svině uzmul místo vepředu, abych měl pěkný výhled a mohl si to užít.

Je pravda, že zrovna u kapely jako Kikagaku Moyo by se skoro chtělo říct, že je beztak hlavní slyšet a ke koukání tam toho zas tolik není, takže když člověk na pódium nevidí (jakože lidi od třetí řady dál toho asi zas tak moc neviděli), nemusí to nutně znamenat zkažený koncert. Z jistého úhlu pohledu by to ale bylo zavádějící tvrzení, protože to byla zábava Japonce při hře pozorovat. Kikagaku Moyo, byť se to tak na první poslech nemusí zdát, zdobí nemalá instrumentální zdatnost a až na koncertě, kdy jim člověk vidí přímo pod ruce, jsem si uvědomil, že některá ta kytarová sóla nejsou vůbec sranda. O magickém sitáru ani nemluvě, protože na ten už je asi třeba pořádný skill i bez sólování.

Hlavně z toho ale byla cítit radost z hraní. Na kapele bylo vidět, že ji to baví a že je ráda za klub plný lidí, kteří si tu muziku užívají a měli ponětí o tom, na co a proč přišli. Jemnější momenty byl krásně zasněné a procítěné a naopak ve chvílích, kdy Kikagaku Moyo zrychlili, to byl nefalšovaný rokenrol, při němž i samotná pětka usměvavých Japonců začala regulérně pařit. Naštěstí ale koncert nepůsobil nijak náladově roztříštěně a i zdánlivě takto protichůdné přechody fungovaly. Vystoupení ubíhalo jedna báseň a takové vtípky, jako že bubeník a kytarista začali s prohozenými nástroji a až po dvou skladbách se vyměnili a zaujali správná místa, byly už jen takovou třešničkou na dortu.

Ještě před Japonci se jako předkapela představili němečtí Sir Robin & the Longbowmen, kteří mají aktuálně na kontě eponymní debutovou desku. I oni se prezentovali psychedelickým rockem, jenž sice nebyl vyloženě chudý na zajímavé pasáže, ale jako celek mě zas až tak na zadek neposadil. Některé momenty se mi líbily, zaujalo mě využívání hned tří vokálů, a dokonce i oni v jedné písni ukázali sitár. Místy to bylo rozhodně dobré a početná formace dokázala rozehrát pohodové psychedelické hody, ale k nějakému uhranutí to mělo daleko a rozhodně jsem neměl potřebu hned utíkat k merch stánku a vysolit prachy za elpíčko (a to nejen z toho důvodu, že už jsem všechno vysypal za vinyl „House in the Tall Grass“ od Kikagaku Moyo, ha!). Na druhou stranu mě ale Sir Robin & the Longbowmen ani nijak neodpuzovali a jejich přítomnost v pozici předskokana mě nedráždila. Na Kikagaku Moyo neměli a o vrcholu večera není sporu, nicméně pořád to bylo vcelku solidní a dokážu si představit, že když někdy nebudu mít do čeho píchnout, klidně zkusím dát Němcům šanci i ve studiové podobě, jestli to se mnou náhodou nehne o něco víc.

Každopádně, akce jako celek byla velmi příjemná. Samozřejmě se o to postarali především Kikagaku Moyo, ale to je naprosto v pořádku, neboť právě o nich to mělo být. Japonci předvedli skvělé vystoupení, při němž jsem se bavil. A klidně bych si i vsadil na to, že jsem tam zdaleka nebyl sám. Hodně sympatický večer. Ne vyloženě odzbrojující nebo dechberoucí, ale vysoce sympatický a pohodový, což také není málo.


Blood Ceremony – Lord of Misrule

Blood Ceremony - Lord of Misrule

Země: Kanada
Žánr: psychedelic / occult rock / doom metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. The Devil’s Widow
02. Loreley
03. The Rogue’s Lot
04. Lord of Misrule
05. Half Moon Street
06. The Weird of Finistère
07. Flower Phantoms
08. Old Fires
09. Things Present, Things Past

Hrací doba: 44:14

Odkazy:
facebook

Jsou kapely, které mají skutečně originální sound – a takové obdivujete a klaníte se jim. Pak jsou kapely, které naopak znějí tuctově a zaměnitelné – a takové nesnášíte a dissujete to na každém kroku. Nicméně, role se mohou také obrátit. Jsou i kapely, které znějí originálně, ale v honbě za vlastním ksichtem došly do stádia, kdy forma a násilná snaha najít něco, co tu ještě nebylo, vítězí nad obsahem, jenž tam být musí stůj co stůj, ať už hrajete cokoliv. Jsou ovšem i kapely, které znějí neoriginálně a vlastně si jen berou již dávno vymyšlené – a přesto jsou strašně moc super, žerete jim to a ten poslech si užíváte tak moc, až tomu skoro sami nevěříte, že vás to tak baví. A přesně do té poslední sorty patří Blood Ceremony.

Upřímně, tahle čtyřčlenná parta z Toronta nevymýšlí nic nového – ani náhodou ne. Lze ji zařadit do stejné sorty jako třebas Blues Pills či Spiders, tedy takových těch retrorockových skupin uctívajících dekády patřící hluboké minulosti. Vzhledem k psychedelii a výrazně okultnímu zaměření není problém vidět velké paralely i s formacemi jako Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones, Mount Salem, Avatarium na posledním albu, s přivřenýma očima třeba i The Devil’s Blood pro mě za mě… a tuny dalších. Tím netvrdím, že Blood Ceremony od právě jmenovaných opisují, spíš že prostě patří do podobného ranku.

Co je ovšem hlavní inspirací a z té Kanaďané fakt nevykecají ani omylem – samozřejmě Coven. Tato legendární psychedelicrocková formace těžící okultismu je jedním ze základních kamenů téhle hudební odnože, ať už se jedná o inspiraci přímou anebo nepřímou, o tom se tu se mnou snad žádný vocas hádat nebude. Jenže aby toho nebylo málo, „Krvavá ceremonie“ do své tvorby přidala ještě jednu perličku, byť ani ta není zrovna původní a lze docela s jistotou tvrdit, že ji kapela odkoukala od další rockové legendy vzniknuvší na konci 60. let. Ano, mám tím samozřejmě na mysli flétnu po vzoru samotných Jethro Tull.

Nicméně abychom si fakt rozuměli, pojďme si vyjasnit jednu důležitou věc. Dle dosavadního vývoje recenze to může vypadat, že Blood Ceremony jsou vlastně jen kompilátem prověřených postupů rockové psychedelie v okultním balení. Pche, leda tak formálně. V reálu je tahle skupina vážně skvělá a jakkoliv k tomu můžete objektivní výhrady, klidně si je strčte za klobouk, protože mě to brutálně baví. Všechna tři předchozí alba jsem si kurevsky užil a o letošní čtvrté desce „Lord of Misrule“ to platí jakbysmet.

Důvod je nasnadě a rozhodně tentokrát nemám na mysli skutečnost, že rocková psychedelie je moje krevní skupina, a když ji navrch zalijete okultismem, už mě máte napůl v hrsti. Tak to sice je a nestydím se zato (někdo má rád holky, druhý zase vdolky… a třetí zase psychedelii), ale oním důvodem jsem myslel něco jiného – Blood Ceremony jsou jednoduše tak vysoko po kompoziční stránce, že je strašně, strašně těžké nepodlehnout. A vlastně ani není důvod, proč se bránit a odolávat – není ostuda si to užít, když je to taková paráda.

Alespoň já si tedy nedokážu stěžovat, když Blood Ceremony vybalí takové skladby jako „Loreley“ či „The Rouge’s Lot“. Jasně, zrovna v těchto dvou písničkách se nacházejí motivy, které jsou člověku tuze povědomé, ale v podání Blood Ceremony to má kouzlo. Anebo třeba titulní „Lord of Misrule“, „Half Moon Street“, „Flower Phantoms“ a „Old Fires“ – to jsou naprosto regulérní hity. Hity v tom dobrém, ba přímo v tom nejlepším možném slova smyslu. První dvě zmiňované jsou esence rokenrolu, krásná psychedelická atmosféra, výtečné motivy, skvělá flétna a samozřejmě v neposlední řadě – úžasná Alia O’Brien. Na korzetové princezny v symfonickém metalu jsem už alergický, ale okultní holky v rokenrolu zbožňuju a uctívám a zrovna tahle může s klidem posloužit jako jeden z důkazů, proč tomu tak je. O tom, že má tuze podmanivý vokál a charisma až na půdu, snad není sporu.

Blood Ceremony

Pozor ale – Blood Ceremony to ohromně sluší i v pomalém tempu a minimalističtějším provedení. „The Weird of Finistère“ je výtečná a její konejšivá atmosféra nemá chybu, taktéž finální „Things Present, Things Past“ s folkrockovým nádechem bezesporu stojí za hřích. Nejedná se však o obyčejné povinné balady, toho je „Krvavá ceremonie“ daleka. Spíše se připravte na potemnělou náladu, melancholii a drogový opar. A když už jsem se pustil do vyjmenovávání písniček, tak samozřejmě nemohu zapomenou ani na tu poslední, byť ta se na „Lord of Misrule“ nachází vlastně hned na první pozici. Jistěže mám na mysli „The Devil’s Widow“, jež ze zbytku vystupuje svou délku, která správně napovídá cosi o propracovanější struktuře. A snad vás nepřekvapí, když prohlásím, že i zde jsou Blood Ceremony přesvědčiví bez sebemenšího zaváhání.

Jasně, klidně mi můžete vpálit něco o neobjektivnosti nebo snad dokonce nesoudnosti, to vám nikdo zakázat nemůže. Já ale nijak nepopírám ani nezastírám fakt, že tohle je takříkajíc můj šálek čaje a že tyhle věci to u mě mají předem ulehčené. Ale až si „Lord of Misrule“ pustíte, tak si teprve něco povíme. Je to skvělá deska, plná výborných skladeb, silných nápadů, parádní atmošky, uvěřitelná a charismatická. Tečka.


Hexvessel, New Keepers of the Water Towers

Hexvessel, New Keepers of the Water Towers

Datum: 30.3.2016
Místo: Praha, Cross
Účinkující: Hexvessel, New Keepers of the Water Towers, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Mít Hexvessel v klubu v Praze – to je něco, na co jsem čekal pěkných pár roků, a i když mě malinko mrzí, že Mat McNerney a jeho houbičková parta nestihli přijet v období fantastického alba „No Holier Temple“, pořád lepší později nežli vůbec. Na druhou stranu, setlist postavený především na letošní, psychedelicky rockové novince „When We Are Death“, která postupně zazněla takřka celá, mi rovněž nevadil, protože i to je skvělá deska. Ale to už trochu předbíháme události…

Nejprve se ujal slova domácí support v podobě Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip alias pták s kytarou, lord helma s kytarou, kabuki maska s baskytarou a paroháč za bicími (fakt – to jsem si nevymyslel). Při domácím poslechu mě tahle psychedelická partička na zadek tak úplně neposadila, ale v živém podání to bylo docela příjemné a minimálně příčná flétna à la Jethro Tull určitě potěšila. Navíc je mi sympatické, že se tu konečně někdo snaží o čistokrevný psychedelický rock, což je žánr, který, zdá se mi, v našich končinách zas tak moc nefrčí. Nicméně, rozhodně se musí nechat, že v tom jsou i dobré nápady, což na koncertě vyniklo ještě dvojnásob oproti studiovým nahrávkám, a stačí mi to k tomu, abych další počínání Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip po očku sledoval i nadále. Začátek večera tedy ne omračující, ale rozhodně pohodový.

Skutečná pecka ovšem přišla s druhými New Keepers of the Water Towers ze Švédska, kteří už Hexvessel podporovali na celé šňůře. Upřímně říkám, že do tohohle večera jsem skupinu vlastně vůbec neznal a jaksi jsem se neobtěžoval si to předem byť i jen letmo pustit – moc jsem tedy netušil, co bych měl od Švédů čekat, nicméně o to větším překvapením pro mě New Keepers of the Water Towers nakonec byli. Byla to podmanivá rocková psychedelie se spoustou vintage zvuků (mellotron!) a malých audio experimentů, které dohromady dávaly jeden sakra působivý celek. Tahákem pro oči bylo množství použitých nástrojů, s nimiž se kapela na pódium sotva vešla – mnozí by to klidně mohli považovat za poněkud zbytečné megalomanství, když využití u nejednoho instrumentu by šlo spočítat na prstech jedné ruky, což byl případ třeba gongu, ale mně to rozhodně nevadilo a naopak se mi takový přístup líbí.

Neřeknu vám, co New Keepers of the Water Towers hráli za songy, nevím to, ale rozhodně vám můžu povědět, že to mělo sakra velkou sílu a že mě kapela, jejíž někteří členové vypadali jak regulérní hipíci, dokázala udržet v napětí i v dlouhých monotónních pasážích. Inu, tohle jsem si opravdu užil – tak moc, že se Švédové dle mého názoru ten večer nemuseli stydět ani vedle Hexvessel. A to říkám i navzdory tomu, že jsem přišel především na Finy a ten zbytek mě s nadsázkou vlastně nijak moc nezajímal. Každopádně, mě si New Keepers of the Water Towers získali na svou stranu a moc rád se podrobněji podívám i na studiovou tvorbu.

No, a poté již konečně nastoupili Hexvessel v čele s McNerneym v zálesáckém ponču (které však po pár skladbách odhodil) a s parádním zvukem za zády… snad jen klávesy bych si dokázal představit víc nahlas, ale zase mě potěšila krásně zvonivá baskytara. Je sice trochu škoda, že skoro polovinu setu a i přes několikeré výzvy kapely nikdo nedokázal ztlumit zatemnit pódium, ale i tak se Hexvessel dařilo s naprostým přehledem kouzlit svou specifickou atmosféra, byť je po vydání letošní desky oděna do rockovějšího hávu.

A když už jsem zmínil letošní desku, rovnou můžu zopakovat i to, co jsem vlastně vyzradil již v prvním odstavci – Hexvessel své hraní postavili především na „When We Are Death“, které zaznělo takřka celé. To v překladu znamená, že nechyběly věci jako „Mirror Boy“, „Cosmic Truth“, „Transparent Eyeball“, „Teeth of the Mountain“ či „Mushroom Spirit Doors“. Starší tvorbě se Finové věnovali jen okrajově. Třeba z debutu „Dawnbearer“ zazněla pouze „I Am the Ritual“; druhá deska „No Holier Temple“ byla zastoupena lehce víc, například s „Woods to Conjure“ nebo magickou „Sacred Marriage“, jejíž přítomnost mi obzvlášť udělala radost.

Hexvessel

Jednu velkou nevýhodu však set Hexvessel přece jen měl – utekl strašně, ale strašně rychle. Samozřejmě, z jistého úhlu pohledu je to spíš pozitivum, protože to značí, že kapela hrála skvěle, ale i tak to bylo pryč dřív, než by se mi líbilo. Navíc, nemůžu si pomoct, mi přišlo, že Hexvessel zahráli o dvě skladby méně, než kolik měli napsáno na setlistu… ale možná jsem na ten papír jen blbě čuměl. Tak či onak, bylo to výtečné, McNerney předvedl nádherný pěvecký výkon, kytarista Simo Kuosmanen předvedl epický plnovous a skupina jako celek předvedla bravurní koncert.

Hexvessel si nakonec bez problémů potykali i se steampunkovým interiérem Crossu, ale zrovna tohle nebylo nic, čeho bych se v předstihu bál; tak nějak jsem tušil, že ani takový kontrast Finům nijak neuškodí, což se také nestalo. Trochu jsem se ovšem obával toho, že byl koncert zadarmo (což je v Crossu docela běžné). Sice se mi zdálo, že zde skutečně byli i lidé, kteří se na takovém vystoupené ocitli spíš omylem, ale nakonec jsem s ničím problém neměl a počet lidí mě neiritoval. Na rozdíl od předraženého baru a hnusného piva, ale to samozřejmě není nic, co by člověku večer zkazilo, přišel-li za hudbou. Za sebe tedy mohu vyhlásit spokojenost.