Archiv štítku: psychedelic rock

Sabbath Assembly – Rites of Passage

Sabbath Assembly - Rites of Passage

Země: USA
Žánr: doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 12.5.2017
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Shadows Revenge
02. Angels Trumpets
03. I Must Be Gone
04. Does Live Die
05. Twilight of God
06. Seven Sermons to the Dead
07. The Bride of Darkness

Hrací doba: 44:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kombinaci doom metalu a psychedelického rocku (klidně i s příměsí stoner metalu) a s uhrančivou zpěvačkou mám tuze rád. Ostatně, nešálí-li mne moje děravá paměť, už několikrát jsem se tu z téhle úchylky v různých recenzích zpovídal. Věřím tomu, že podobný stav jistě sami znáte – prostě vás nějaká hudební forma kdesi v hloubi oslovuje a mohli byste ji poslouchat pořád dokola, přestože hromada z těch kapel vlastně téměř stejně. Jenže když ji miluješ, není co řešit. Pro mě je to mimo jiné právě tenhle styl.

Konkrétně Sabbath Assembly mi ovšem až do nynějška unikali. Samozřejmě, že jsem o jejich existenci věděl, to si zase nemyslete, že bych byl až takový ignorant, ale k poslechu téhle zámořské party v čele s Jamie Myers (jež v sestavě před šesti lety nahradila Jessicu BowenJex Thoth) jsem se nějak nedostal. Obligátní klišé pohádku o tom, jak daný stav věcí konečně změnilo vydání nového alba, si jistě umíte představit i bez mé nápovědy, takže se tím nebudu nadále zdržovat a rovnou se pokusím o nějakou stručnou sumarizaci svých dojmů z „Rites of Passage“.

Pod krásně namalovanou obálkou se skrývá hudba zdánlivě standardní žánrová produkce, jakou jsem naznačil již v úvodním odstavci. Ale jenom zdánlivě, poněvadž Sabbath Assembly na to jdou přece jenom trochu jiným směrem, přinejmenším tedy na svém aktuálním pátém řadovém albu. Takto řečeno to vypadá jako plus, že Američané nehrají přesně dle stanovených vzorců, ale realita je taková, že to, co je teoreticky a papírově pozitivem, je prakticky i největším kamenem úrazu „Rites of Passage“.

Když se Sabbath Assembly pustí do archetypálního rockového riffování, pak věřte tomu, že to funguje náramně a přesně v takových momentech se mi „Rites of Passage“ skutečně líbí. Problém ovšem spatřuji v tom, že Sabbath Assembly tímhle pohříchu šetří. Jako by se snad ani nechtěli pořádně rozjet, jako kdyby ony kýžené krystalické riffy záměrně odkládali, a když už s nimi přijdou, velmi záhy nastupující tempo zase zabrzdí nějakou změnou ve struktuře písně. Příliš mnoho zvratů a příliš mnoho snahy o jakýsi progresivnější přístup, na jejichž oltář padla skladatelská lehkost a plynulost hudby, což jsou atributy, které mi strašně moc scházejí. Obzvlášť u tohohle druhu muziky je postrádám téměř zoufale.

Sabbath Assembly samozřejmě nehrají jak nějaké lamy. Je zde spousta momentů, v nichž zámořská pětice ukazuje, že dokáže přijít se skvělými a vysoce poutavými nápady. Třeba kytarové sólo v závěru „Shadows Revenge“ je nádherné. „I Must Be Gone“ graduje možná až příliš zdlouhavě a první půlka působí trochu natahovaně, ale v té druhé se nacházejí skvělé motivy, kvůli nimž stojí za to vydržet. „The Bride of Darkness“ je ukázkovým příkladem výše popisovaného – parádní riff není pouštěn ke slovu takovým způsobem, jak by si zasloužil, ale když se projeví, je to super. Navzdory všem výhradám také nelze popírat, že atmosféra „Rites of Passage“ je místy docela fajn a v neposlední řadě mě také vysoce baví i zpěv Jamie Myers, jejíž projev dokáže zaujmout a nahrávku posouvá hodně dopředu.

Sabbath Assembly

Jaké je tedy finální resumé? Mé dojmy jsou dost rozporuplné. Na jednu stranu se nejedná o špatnou záležitost a některé konkrétní momenty jsou obrovská paráda, ale z hlediska celku se nejedná o tak poutavou záležitost, jak jsem doufal. Z mého hlediska tam jsou rezervy, nicméně to může být dáno i tím, že mi „Rites of Passage“ nenabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl slyšet. Na můj vkus Sabbath Assembly ten styl pojímají až příliš složitě a osobně bych dal přednost větší přímočarosti a skladatelské čistotě, to nepopírám. Nicméně i když si album už pouštět nebudu, nemohu jej ani jedním šmahem odsoudit. Je to pro mě prostě takové schizofrenní, ale jestli skutečně toužíte po jasném vyjádření – doufal jsem ve víc; nebo lépe řečeno doufal jsem, že „Rites of Passage“ dokáže po celou dobu držet uhrančivost, jaká se nyní projevuje jen v těch nejlepších pasážích. Od průzkumu starší tvorby však odrazen nejsem, ten je stále v plánu.


Space Witch – Arcanum

Space Witch - Arcanum

Země: Velká Británie
Žánr: stoner / doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 9.6.2017
Label: HeviSike Records

Tracklist:
01. Cosmonoid
02. Astro Genocide
03. Hex Solaris
04. Battle Hag

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Neznámé kapely jsou super – předem nevíte, co od nich dostanete, je v tom určitý moment překvapení, které může vyústit ve skutečný objev. Jinak se k té zajímavé muzice dostat nelze. Jak chcete nalézt poklad, když jej ani nehledáte? Samozřejmě, můžete se spálit, při hledání a testování nových věcí mnohdy sáhnete do hovna, tak to chodí. Ale snad lepší si občas přivonět k hudebnímu hovnu, než jen furt dokola točit svých pět kapel a tvářit se jako posluchačská elita.

Nicméně poklad a hovno jsou dva hraniční případy, u nichž to samozřejmě nekončí. Mezi nimi se nachází hromada dalších možností, jak moc něco může být dobré nebo naopak špatné. Angličané Space Witch naštěstí patří do té lepší poloviny. Zdráhal bych se jejich produkci nazvat pokladem, ale rozhodně se jedná o příjemné a sympatické překvapení. Prahnete-li po rychlých řešeních a okamžitých závěrech, pak ano – jejich druhé album „Arcanum“ za slyšení stojí.

Bezejmenný debut z roku 2014 jsem neslyšel a při pohledu na jeho obal mě to zas tolik neláká, ačkoliv někdy mu asi po pozitivní zkušenosti s aktuálním počinem šanci dám. Zvlášť když lákavě vypadá tracklist čítající dvě kompozice o souhrnné délce 65 minut. „Arcanum“ takhle roztáhlé není a při délce rozumných 44 minut si vystačilo se čtyřmi písněmi. Platí ovšem, že čím delší, tím lepší – a věřte tomu nebo ne, skutečně nemluvím o velikosti penisu, nýbrž o délkách písní na albu. Jinými slovy, vyvrcholení… pardon, vrchol přichází hned s první, bezmála šestnáctiminutovou skladbou „Cosmonoid“.

Space Witch na desce kombinují dva přístupy – prvním je pohled psychedelického rocku, druhým optika stoner metalu. V mnohých momentech se obě možnosti začnou i překrývat. Mému sluchu je bližší ta první jmenovaná, tudíž je docela logické, že se mi víc zamlouvají ty delší kusy, kde tato dostává víc prostoru. Začátek „Cosmonoid“ je opravdu hypnotický až za roh a dokáže tak krásně zamotat hlavu, až je skoro škoda, že Space Witch nehrají čistokrevný psychedelic rock. Píseň sice s přibývajícím časem narůstá a na první metalové riffy se čeká něco mezi pěti a šesti minutami, ale pořád si drží podmanivou náladu, monotónní rytmiku i zástup kosmických atmo-zvuků. Nakonec sice přijde, co přijít musí – „Cosmonoid“ se překlene do stoner / doomu, ale naštěstí i v této poloze po chvíli nabere zajímavý vývoj, jemuž atmosféra nechybí.

Zbylá trojice písniček se na úvodní opus úplně nechytá, ale přinejmenším dvanáctiminutová „Battle Hag“ je rovněž skvělá a její druhá polovina se vrací k psychedelickým radovánkám, které jsou v podání Space Witch tuze lahodné. Kratší kusy „Astro Genocide“ a „Hex Solaris“ již volí opačný přístup a naopak kosmické momenty přechází v doplněk, protože hlavního slova se ujímá stoner metal. Ten není nijak špatný, vlastně mi v rámci celku přijde v pohodě a uznávám, že účinek hutného riffování je s ohledem na ladění „Arcanum“ větší. Na druhou stranu, vedle psychedelických pasáží působí metalová tvář Space Witch o poznání slaběji, a navíc – celou nahrávku v tomhle duchu bych asi nedal, aniž by mě nezačala nudit, zatímco počin postavený čistě na rockových pasážích předkládané kvality bych stále slupnul jak malinu.

Možná to v některých pasážích recenze mohlo vyznívat trochu rozpačitě, ale jako celek „Arcanum“ funguje velmi dobře. Nečekal jsem od té desky příliš, ale zaujal mě obal a letmá ukázka se mi taky zdála hratelně, tak jsem do toho šel a dočkal se moc příjemného překvapení. Příznivcům psychedelického stoner / doom metalu lze „Arcanum“ jen doporučit!


Föllakzoid, Orient

Föllakzoid, Orient

Datum: 8.6.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Föllakzoid, Orient

Když se Föllakzoid objevili v Praze před několika lety, prošvihnul jsem to. Tenkrát za to nemohla ani jedna z oblíbeného triumvirátu výmluv prachy / čas / druhý den vstávám. Jednoduše jsem se o koncertu dozvěděl až po jeho konání a pěkně mě to sralo. Letošní opáčko jsem si tedy nechtěl nechat a nakonec ani nenechal uniknout. Krautrocková psychedelie Chilanů totiž dokáže krásně zamotat hlavu i z desky, tudíž jsem věřil, že v živém podání to bude ještě lahodnější kus zdrogované muziky.

Hipsterské doupě Underdogs‘, kam byl koncert krátce před soudným dnem přesunut z původně zamýšleného Thereminu, jsem nakonec našel, tak hurá na věc. Jako místní support se představili Orient, o jejichž existenci sice vím, ale jinak jsem to zatím vůbec neposlouchal. Trojice se mi představila jakožto hudebně experimentálnější formace s nejednoznačným žánrovým zařazením. A bohužel i nevyrovnanou kvalitou.

Hodně zhruba by se snad dalo říct, že se v tom mlátil industrial, jemnější elektronické styly a post-rock. V momentech, kdy Orient zabrali a vydali se do tvrdších míst s beaty, které dokázaly vcelku zodpovědně promasírovat vnitřnosti, to bylo dobré, v jedné chvilce to dokonce vyhnali tak daleko, až začali pokukovat po noisu. Na druhou stranu, vyskytovaly se zde i minuty nudy a nijakého postového kňourání. Slabé mi připadaly především pasáže, v nichž dominovala kytara a/nebo zpěv. Vzato kolem a kolem to tedy ve mně zanechalo spíš průměrné dojmy – nenadchlo, ani neurazilo. Když někde Orient potkám znovu, utíkat nebudu, ale cíleně na jejich vystoupení taky nepůjdu.

Určitě znáte takový ten vtip, co koluje po internetu… „Máma mu řekla: teple se obleč. Špatně to pochopil…“ a u toho fotka kořena, který naprosto dokonale vystihuje význam slova buzerant. No, tak přesně na tohle jsem si vzpomněl, když jsem uviděl, co má na sobě kytarista Domingo García-Huidobro – to bylo fakt teplo-peklo. Jediná klika, že byl během vystoupení Föllakzoid dostatek dýmu a světla svítila proti lidem, takže z kapely byly vidět jen siluety a nebylo poznat, co má na sobě.

Díky téhle „světelné anonymizaci“ kapely se dalo na ten strašný outfit zapomenout a zbylo pouze to, kvůli čemu jsem přišel – pořádná dávka krautu. Dlouhé monotónní kompozice s mocně psychedelickou rytmikou šlapaly jedna báseň a bylo hrozně lehké se do nich ponořit, ztratit se a nechat se unášet na kosmických vlnách. Zcela monotónní byl koncert i z vizuální stránky – k již zmiňované mlze přidejte ještě modré nasvícení a výsledek se pomalu začíná rýsovat.

Když ale říkám monotónní, nechápejte to v nějakém negativním významu! Tohle k žánru prostě patří, přesně takhle to přece u krautrocku chceme a přesně tímhle taky Föllakzoid ten večer dokázali zapůsobit. Monolitické skladby byly dlouhé a tuším, že Chilané zahráli snad jen tři, ale velmi brzy jsem se v té nekonečné a snad i nekonečně hluboké rytmické smyčce ztratil a utopil natolik, že jsem přestal vnímat takové podřadnosti jako počet písní nebo ubíhající čas. Nevím tedy, jak dlouho Föllakzoid hráli, ale rozhodně vím, že to bylo super a že skončili tak akorát. Kdyby dali ještě o jednu kompozici navíc, už by to asi začalo nudit, ale v ten moment, kdy přišel návrat do reality, jsem byl příjemně nasycen a spokojen. Příště půjdu rád znovu.


Ides of Gemini – Women

Ides of Gemini - Women

Země: USA
Žánr: psychedelic rock / doom metal
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Rise Above Records / Interior Ministry

Tracklist:
01. Mother Kiev
02. The Rose
03. The Dancer
04. Raft of Medusa
05. Heroine’s Descent
06. Swan Diver
07. The Last Siren
08. Zohra
09. She Has a Secret
10. Queen of New Orleans

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jsou oblasti lidské činnosti, které jsou objektivně změřitelné, a pokud se v nich soutěží, lze docela s jistotou říci, kdo zvítězil. Oproti tomu v jiných oborech takový luxus neexistuje a nejde změřit šuplerou, co nebo kdo je lepší. Do druhé jmenované kategorie spadá typicky umění – hudba, literatura, malířství, film a tak dále. Každý z nás je vnímá jinak, každému se líbí trochu něco jiného a mnozí z nás si umí najít zalíbení i v počinech, jaké se většině nelíbí. Ale o tom to přece je, nalézt si v tom to svoje, nechat se zasáhnout, nechat se unášet a pak, podaří-li se takového stavu dosáhnout, jen vychutnávat.

Na mě osobně svého času takovýmhle způsobem zapůsobila americká formace Ides of Gemini. Netvrdím, že si jejich tvorbu pouštím každý den, to opravdu ne. Naopak se k tomu vracím jen občasně, ale když už, o to víc si pak užívám. V tvorbě Ides of Gemini jsem totiž nalezl určitou specifickou náladu, která mi něčím imponuje. Učarovala mi již na debutu „Constantinople“ a nadšení pokračovalo i na druhé desce „Old World | New Wave“.

Naštěstí ani letošní novinka „Women“ z nastoleného trendu neslevuje, byť Ides of Gemini v mezičase prodělali zásadní proměnu sestavy. Dosavadní trio totiž opustila bubenice Kelly Johnston-Gibson, na jejíž místo nastoupil Scott Batiste, a navíc došlo k rozšíření o dalšího člověka – baskytary se nově ujal Adam Murray. Na výsledném zvuku „Women“ to ovšem není příliš poznat, protože klíčové jádro skupiny zůstalo zachováno beze změny. Je jím kytarista J. Bennett, jenž skládá veškerou muziku, a zpěvačka (v původní tříčlenné sestavě i baskytaristka, nyní už pouze u mikrofonu) Sera Timms, jejíž vokál patří k největší přednostem Ides of Gemini.

Právě Sera Timms je největší zbraní kapely a nejvýraznějším prvkem v jejím zvuku. Ostatně – a to je poměrně ojedinělé – zpěv Sery byl hlavním důvodem k založení Ides of Gemini, aby měla prostor, kde své umění uplatnit v plné míře. A při poslechu se tomu vlastně nedivím, poněvadž její vokál je prostě fantastický a ohromně podmanivý. Hudba mu do jisté míry jen sekunduje, ale činí tak přesvědčivě. Psychedelické riffy se převalují se zodpovědnou důstojností a místy mají téměř až stonerový sound. Je zvláštní, že to celé na letmý poslech působí trochu líně až ospale, a přitom má hudba Ides of Gemini vnitřní pnutí a velkou dynamiku, hraje si s detaily a dokáže být hlavní hvězdě skupiny partnerem. Sera Timms stojí na prvním místě a její zpěv je stěžejním prvkem, ale kdyby muzika stála za hovno, tak by to jako celek rozhodně nefungovalo, takže asi tak.

Samozřejmě, že znalce starší tvorby „Women“ asi nepřekvapí. Novinka vlastně jen pokračuje ve vytyčené trase a není výrazně horší než její předchůdci, nanejvýš jen o trošku, ale „Constantinople“ u mě bude asi vždy na vrcholu, protože prostě bylo první. „Women“ se mi však pořád velmi líbí a nijak nepopírám, že kdybych se k Ides of Gemini dostal až nyní a letošní album slyšel jako první, možná by byly karty rozdané docela jinak.

Ides of Gemini

Jestli lze „Women“ a do jisté míry i Ides of Gemini obecně něco vytýkat, je to jakási jednotvárnost, která sice neruší, ale některé pomalejší a co do motivů jednodušší písně jsou díky ní zbytečně utahané. To se ovšem projeví pouze při podrobném poslechu a analyzování jednotlivých stop. Pokud se člověk jen nechá unášet na celkové nádherně mlhavé atmosféře (což není to samé jako povrchní poslech), veškeré drobné nedostatky se rozpustí a nezbude nic jiného než parádní album se zvláštní náladou a vyšperkované krásným zpěvem.

Možná právě díky zpěvačce a její dominantní roli mají Ides of Gemini ve své hudbě výrazný ženský prvek (v tomto ohledu je název aktuální desky opravdu výmluvný), jaký v maskulinním metalovém světě zas tak běžný není, a to mnohdy ani u kapel se zpěvačkou v čele. A je to přesně tahle specifická intimní atmosféra, díky níž jsem v Ides of Gemini našel takové zalíbení, a na „Women“ toto opětovně nechybí. A už jen kvůli tomu u mě panuje spokojenost. Nadšení už asi ne, ale spokojenost rozhodně.


Pontiak, Or, Bumfrang3

Pontiak, Or, Bumfrang3

Datum: 2.5.2017
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Bumfrang3, Or, Pontiak

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Květnové koncertní rojení jsem se rozhodl nakousnout hned takhle zkraje. Možná je pravdou, že vrcholy byly vytyčeny jinde a teprve čekají na své naplnění, večer s Pontiak však ani v bohatém květnovém kontextu rozhodně nebyl jen zahřívacím vstupem a položkou do počtu. Otevřel se zkrátka silný měsíc se silnými dny a ten druhý v květnovém pořadí nepatřil k výjimkám. V celé své délce, se vším všudy.

Za místo aktu si pořadatelé zvolili klubovou Lucernu, což byl asi jediný strašák, nicméně uznávám, že strašák to byl do velké míry neopodstatněný a mým veselým skepticismem značně prosycený. Stačilo mi málo, jedna tišší předskokanka před Russian Circles a bary nablízku. Kecalo se, cinkalo, já chudák z muziky nic neměl, a tím pádem byla Lucerna po jedné návštěvě už jen z principu špatná. Květnový otvírák-neotvírák naštěstí udělal Lucerně službu, předsudkům přítěž a ukázal, že v uličce kousek od koně to občas může být i veselé.

Na místo dorážím krátce před avizovanou půl devátou, stíhám krátkou připomínku kde co, oťukávám kazisvěta bara, načež záhy zaujímám místo k poslechu. Hrát se bude načas, neb čeští Bumfrang3 (že neuhádnete, kolik jich je?) již stojí v plné polní. Svůj set trio usazuje v nesnadno definovatelných vodách, nejblíž jsme asi post-rocku se všudypřítomnou psychedelickou příměsí, post-punkovější sound některých studiových skladeb je naživo opomenut. Možná až přemíra touhy hrát v nejasném oparu zapříčiňuje, že v jinak dobrém zpěvu lze jen stěží hledat konkrétní slova, na druhou stranu snaha o atmosférickou zastřenost nevyznívá naprázdno. Bumfrang3 předávají takřka snové nálady uvěřitelně, bez laciného užívání dnešních post-rockových klišé, bez přehnaných ambic, ale s nápady, třebaže ne těmi vyvolávajícími šok a rytmické bolehlavy. Dobrý rozjezd.

Or budou trochu jiná pohádka. Jistě, taky budou tři, taky budou mít kytaru, basu, škopky a hlas, ale samotná muzika odešle večer drobet jinam. Na projektoru se objevuje večerem křtěné „Jaro“ a kapela spouští. Decibely oproti otvíráku nabývají na síle, basy houstnou, mohutní, přesto se dá v řádcích ještě obstojně číst. Taky u Or to nebude s definicemi lehké, blízko je sludge, hardcorový nátlak a apel, punková neobroušenost (co do vokálů snad až přespříliš rozvolněná), nechybí ani zvolnění. Or jsou variabilní a dá se jim věřit. Od počáteční přímočarosti – minimálně pocitově – se kapela posouvá k posluchačsky nepřístupnějšímu pojetí, kde by už znalost desky bodla, jinak jsem ale v zásadě spokojen. Vydařený křest naléhavým „Jarem“.

Výjev „Jara“ vystřídaly větve „Dialectic of Ignorance“, tedy nových Pontiak. Znovu jiná pohádka, ale opět v duchu řízně kytarového večera. Přibyly fousy, věk a taky rozvaha, vůbec ústřední atribut úterního večera. Za své vzaly nátlaky, snad i jisté vážno, do Lucerny přijeli tátové-bratři, kteří tak rádi hrají ten svůj stoner, a zároveň přitom nepůsobí hloupě nostalgicky, ba snad dokonce senilně. Je to lehké, vzdušné; nadšenecké, ale precizně složené i zahrané; různorodé, přesto usazené v jedné přirozené linii. Vím sice, že Or byli až moc nahlas a teprve teď se z toho bazénu uši dostávají ven, z druhé strany jsem rád za přednost tišší srozumitelnosti. Nebyla by škoda o ty parádní vokály od bicích, od basy i od kytary přijít?

Pontiak bodují tóny novými i staršími, po čase nekrátkém dohrávají, odchází, vracejí se, štědře přidávají a nakonec se odebírají kamsi v dav, mimo jiné až překvapivě hlavami natřískaný. Ten neměl čeho litovat. Za velmi slušných zvukových podmínek spatřil dvě parádně zvolené a parádně hrající předkapely, jeden křest a vrchol pánů z Pontiak. Těch zábavných nejlepším možným způsobem.


King Gizzard and the Lizard Wizard – Flying Microtonal Banana

King Gizzard and the Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana

Země: Austrálie
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Flightless Records / ATO Records / Heavenly Recordings

Tracklist:
01. Rattlesnake
02. Melting
03. Open Water
04. Sleep Drifter
05. Billabong Valley
06. Anoxia
07. Doom City
08. Nuclear Fusion
09. Flying Microtonal Banana

Hrací doba: 41:53

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou různé cesty k úspěchu. Jednou z nich, kterou si představí a zvolí asi nejvíce lidí, je dělat to samé co ostatní, inspirovat se u nejlepších a dřít tak dlouho, dokud nebudete ještě lepší a dokud vás vaše námaha neodmění zaslouženým triumfem. Nic proti těm, kteří si tuto cestu zvolí, nepochybuji, že si svou nově nabytou pozici vydřeli (s výpomocí notné dávky štěstí, samozřejmě), ale je to tak trochu nuda. Další cesta, ovšem méně přehledná, plná slepých uliček a míst přímo se vybízejících ke karambolu, je cesta odlišení. Buďte jiní, buďte divní, a je dost možné, že když budete divní dost dlouho, úspěch se dostaví.

Australští King Gizzard and the Lizard Wizard jsou divní. V žádném případě nemohu tvrdit, že by jejich diskografie byla prošpikovaná jedním klenotem za druhým, je ovšem zřejmé, že vždy vyhledávali jiné cesty než všichni ostatní. Tak třeba namátkou: zpěv na debutovém počinu byl nahrán několika iPhony rozmístěnými po zkušebně. Jejich druhé album byla vlastně zhudebněná westernová audiokniha. Poté se obrátili k psychedelii, zaobírali se tématy, jako je vymývání mozku. Zcela akustické „Paper Mâché Dream Balloon“ nahráli na farmě. Nahrávku „Quarters!“ rozdělili na čtyři deset minut a deset sekund dlouhé skladby načichlé jazz rockem.

Donedávna největší experiment však předvedli na svém loňském albu „Nonagon Infinity“, jehož jednotlivé písně byly propleteny, jak jen to bylo jen možné. Melodie z jedné se vrátila v jiné, vše se točilo v kruhu a jednotlivé písně do sebe zapadaly jako dílky skládačky, a to včetně skladby první a poslední, takže teoreticky bylo možné poslouchat celek bez jediného oddechu a přerušení, dokud vám neexplodovala hlava. Na takto ambiciózní počin se těžko navazuje, ovšem King Gizzard and the Lizard Wizard našli cestu. Naladili své banány mikrotonálně a odletěli do vyšších sfér vědomí, kde nějakou dobu pobývali jen s Vesmírnými lidmi, ještěry, kteří ovládají svět, a uživateli psychotropních látek. Vrátili s nejlepším albem své kariéry.

Mikrotonální ladění, jak každý odborník z Wikipedie ví, je ladění se vzdálenostmi menšími než půltón, tedy jiné, než je v moderní západní hudbě obvyklé. Jak je možné si ověřit na mnoha příkladech, naše mozky mají tendenci vše, co pro ně není obvyklé, považovat za divné, a to je jistě přesně ten účel, proč si King Gizzard and Lizard Wizard tento experiment vybrali. Ostatně není to nic šokujícího, neobvyklost, kterou na předchozích albech projevovali hlavně formou a způsobem nahrávání, tentokrát vetkli hlouběji do hudby samotné.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Nebyl důvod předpokládat, že se jim to povede. Přestože jsem loňské „Nonagon Infinity“ protáčel často a rád, přeci jen mělo k bezchybnosti daleko a jeho nekonečnost byla ve výsledku spíše ubíjející. Pro nahrání novinky navíc museli překonat řadu obtíží. Naladit „běžné“ nástroje užívané v rockové hudbě mikrotonálně není tak jednoduché, ostatně si kvůli tomu King Gizzard and the Lizard Wizard nechali vyrobit zakázkové kytary. Frontman Stu Mackenzie se naučil hrát na zurnu, což je v podstatě pradědeček nám dobře známého hoboje. Výsledek však stojí za to.

„Flying Microtonal Banana“ otevírá energická hitovka „Rattlesnake“. Na rozdíl od následujících skladeb stojí „Rattlesnake“ na naprosto primitivní hře bicích, jež nechává veškerou pozornost samotným melodiím. Už zde se objevují některé klíčové prvky alba, které další skladby rozvíjejí. Veškeré vokály jsou podkresleny stejnou melodií hranou na kytary (výjimečně i na jiné nástroje) a často také zdvojeny slabším robotickým hlasem. Kapela se také nebojí různých nehudebních vlivů, v případě první skladby například dutí větru, které místy přehlušuje samotnou hudbu. V neposlední řadě jsou tu pak samozřejmě „divná“ sóla. Klíčovou roli zde hraje samozřejmě zurna, jejíž zvuk se jednoduše nedá popsat, ale díky mikrotonálnímu ladění jsou prakticky všechny melodie na nahrávce tak trochu nezvyklé, ať už jsou hrány na zurnu, kytaru, flétnu, syntezátor či baskytaru.

Celá první polovina desky je ohromně silná a „Rattlesnake“ je jen jejím úvodem. Jak následná „Melting“, tak čtvrtá „Sleep Drifter“ přinášejí množství perfektních momentů. První jmenovaná zejména v instrumentální sekci, kdy se kytara několikrát navrátí do základního motivu, který poté vždy rozvine trochu jiným směrem; v druhé jmenované pak vynikne propracovaná rytmika vzniknuvší ze souhry dvou bicích sestav, z nichž každá hraje něco tak trochu jiného, a přitom dohromady znějí naprosto bezvadně. Vrchol však nalézám v třetí „Open Water“, jež si mě svou krautrockovou podmanivostí vždy omotá kolem prstu.

Výrazný zlom přichází v polovině v podobě westernové balady „Billabong Valley“. King Gizzard and the Lizard Wizard zde výrazně zpomalí a znějí snad ještě nezvykleji než v první části desky, z nějakého důvodu jim to ovšem stále funguje a „Billabong Valley“ tak drží vysokou úroveň předchozích skladeb. Problém nastává až v druhé polovině „Flying Microtonal Banana“. Kapela jako by rezignovala na dlouhé instrumentální plochy a trojici skladeb „Anoxia“, „Doom City“ a „Nuclear Fusion“ tak vybavila jen základním motivem, jejž však dále nijak nerozvíjí. Je to znát i na délce skladeb, která z průměrných šesti minut v první polovině desky spadne kamsi ke třem v polovině druhé. Netuším, proč se King Gizzard and the Lizard Wizard rozhodli posluchače ochudit o další skvělá sóla na zurnu či jiné vychytávky, a bylo by nefér tvrdit, že kratší a přímočařejší skladby činí z „Flying Microtonal Banana“ horší album, kazí však možnost učinit z něj album ještě lepší. Závěr v podobě titulní instrumentální skladby pak opět ukazuje, jak ohromný potenciál se v melodiích nachází, King Gizzard and the Lizard Wizard se ho ovšem rozhodli nevyužít.

King Gizzard and the Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana

Jedním z možných důvodů, proč je druhá polovina desky mnohem kratší a méně výrazná, může být i snaha kapely šetřit si zajímavý materiál pro další počiny. „Flying Microtonal Banana“ totiž není jejich posledním výletem do říše mikrotonálního ladění, naopak je to pouze první ze čtyř či pěti alb, která hodlají letos vydat. Jsem trochu skeptický neboť se mi těžko věří, že by bylo v silách Australanů složit za tak krátkou dobu takové množství kvalitní hudby, a také se bojím, že pokud nepřijdou ještě s něčím jiným, onen mikrotonální experiment bude ke konci roku již vyčichlý a nezajímavý. Lepší vstup do nové éry své existence si však King Gizzard and the Lizard Wizard snad přát ani nemohli.


ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.


Superlynx – Lvx

Superlynx - Lvx

Země: Norsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Center of the Sun
02. Silver One
03. Vapour
04. Funeral Dress
05. Throwing Fire
06. Elixir
07. Brilliance
08. The Shake
09. Huntress

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Pořádné psychedelické muziky není nikdy dost – to je heslo, jaké razím už od té doby, kdy mi učaroval psychedelický rock a jeho podmanivá atmosféra. A s takovou filozofií nikdy nepohrdnu objevováním nových skupin. A nakonec je mi úplně jedno, jestli se jedná o čistý psychedelic rock, jeho další subžánry s přídomky jako kraut či space, anebo jde o více metalové odnože psychedelické muziky. Norští Superlynx se se svým debutem „Lvx“ zařadili to té druhé jmenované kategorie…

Superlynx ve své sestavě ukrývají jedno relativně známé jméno norské scény – je jím Ole Teigen. Že vám to nic neříká? A co takhle Jormundgand anebo také Honey Lucius? To už byste se mohli chytat, ať už díky projektu Loveplanet anebo díky jeho bývalým působištím, mezi něž patří třeba Dødheimsgard, Den Saakaldte či Framferd. Ole se zdevujal bicích a doprovodných vokálů a k sobě přizval zpěvačku / baskytaristku Piu Isaksen a kytaristu Daniela Bakkena – a Superlynx jsou na světě.

Konkrétnější popis hudby doposud nepadl, přesto věřím, že dle několika náznaků jste si jej už mohli domyslet. Superlynx je skutečně další z formací, které se zhlédli ve stoner / doom metalu – samozřejmě s onou nezbytnou psychedelicky zdrogovanou patinou –, a navíc jim nechybí ani další typický žánrový atribut, tedy zpěvačka s éterickým uhrančivým vokálem. V tomto ohledu Superlynx nevymýšlejí podruhé kolo, jednoduše jedou dle dávno osvědčených žánrových postupů, ale to samozřejmě nemusí nutně vadit. Popravdě, psychedelie je jedno z těch odvětví muziky, kde něco takového nejenže toleruji, ale do jisté míry možná i vyžaduji. Jinými slovy řečeno, o mnoho více si cením schopnosti vytvořit působivou atmosféru, kvalitního songwritingu a… už jsem říkal atmosféru?

Superlynx v tomto ohledu vyloženě neselhávají, ale ani neexcelují. Anebo spíš možná dělají oboje naráz, byť toho selhávání je naštěstí o něco méně. Jakže to myslím? Docela jednoduše – „Lvx“ je relativně nevyrovnané album a kvalita jednotlivých písní značně kolísá. Z pohledu stylu a nálady je deska jednolitá, drží pohromadě a po celou hrací dobu se nijak neodchyluje od nastaveného směřování. Ale znáte to – když dva dělají totéž, není to totéž, a zde to platí zcela analogicky na jednotlivé songy nahrávky. Některé skladby jsou skutečně skvělé. Mezi mé osobní favority se řadí třeba hned úvodní „Center of the Sun“, jež nabízí přesně to, co od podobné hudby chci. Psychedelický rozjezd, postupná gradace, opilé kytarové chuchvalce, úžasná Pia a hutná atmosféra – super.

Jenže laťku nastavenou první písní se nedaří držet až do konce stopáže. Na „Lvx“ jsou bohužel i momenty, kdy se pomalé stonerové riffování začne malinko zajídat a album sklouzává k unylosti a působí mdle. Jako posluchač se mírně nudím a mám pocit, že by to mohlo být lepší. Ingredience jsou dobré a Superlynx s nimi obecně vzato umějí pracovat, ale ne vždy to prostě vyšlo na jedničku. Především střed desky obsahuje hluché pasáže, na nichž by se dalo zapracovat. A když se naopak objeví kus s parádním riffem a skvělou atmoškou jako „The Snake“, tak bohužel trvá jen minutu…

Superlynx

Přesto dojem z „Lvx“ zůstává slušný. Člověk se sice nebaví od začátku do konce, ale obecně vzato je počínání Superlynx vcelku sympatické. „Lvx“ asi není albem, k němuž by stálo za to se vracet, ať už nepravidelně nebo snad dokonce pravidelně, ale jde o album, na jehož základě bych si byl ochoten pustit případnou budoucí tvorbu. Příznivci psychedelického stoner / doom metalu se však tohohle počinu bát nemusejí a s klidem si to můžou naprat do žíly do ucha, protože přinejmenším krátkodobé zabavení z toho vydolovat lze bez větších obtíží. Pokud však k fandům žánru nepatříte a chtěli byste to s ním zkusit, asi by bylo lepší sáhnout jinam…


Der Blutharsch – Sucht & Ordnung

Der Blutharsch - Sucht & Ordnung

Země: Rakousko
Žánr: krautrock / psychedelic rock
Datum vydání: 1.12.2016
Label: WKN

Tracklist:
01. S&O track 1
02. S&O track 2
03. S&O track 3

Hrací doba: 28:21

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch

Der Blutharsch – anebo také Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, chcete-li – je kapela, která se dnes bezesporu může chlubit kultovním statusem. Ačkoliv formálně vzato nefunguje zas až tak dlouho – letos je tomu přesně dvacet let od doby, co vyšla první bezejmenná deska –, o jejím vlivu a významu snad není nutno pochybovat či diskutovat. A to vše se navíc povedlo i navzdory tomu, že Albin Julius se svými kumpány v průběhu let razantně změnili styl. V jistém momentě opustili martial industrial a další experimentální žánry a elegantně sami sebe transformovali v psychedelicky rockovou jízdu. Naopak by se dalo diskutovat spíš o tom, zdali Der Blutharsch v téhle poloze nejsou snad ještě poutavější než kdykoliv předtím.

Přijde mi, že letošní novinka „Sucht & Ordnung“ v tomto duchu nejenže pokračuje, ale snad jej dotahuje úplně nejdále v novodobé historii Der Blutharsch. Zatímco na předcházejících albech stále byly cítit dozvuky někdejšího experimentování, „Sucht & Ordnung“ je krystalicky čistá psychedelie, skoro by se až chtělo říct, že je to esence krautrockového žánru. Takovéhle tvrzení nechápejte nijak špatně, protože jsem to tak vůbec nemyslel, právě naopak! „Sucht & Ordnung“ je v té svojí žánrové čistotě doslova okouzlující a Der Blutharsch zde neztratili ani zbla ze své poutavosti. Ano, chápete to zcela správně, tímhle jsem skutečně chtěl říct, že novinka je úžasná a je doslova radost to poslouchat, jak nádherně opojné to je.

Formální popis náplně „Sucht & Ordnung“ nijak složitý není. Základy všech tří kompozic samozřejmě stojí na monumentální tepající rytmice, která je samozřejmě monotónní, jak kážou stylová pravidla. Ale tak to je to správně a přesně takhle to u rockové psychedelie přece všichni chceme, protože jak se do tohohle soundu člověk jednou zamiluje, už nikdy nebude mít dost. A nad touhle hypnotickou archetypální rytmikou pak létají další nástroje, z nichž nejvýraznější je u současných Der Blutharsch kvílející kytara. Naopak klávesy na „Sucht & Ordnung“ odvádějí spíše černou práci vzadu a příliš do popředí nevystupují, s radostí nabídnou nějaký nadrogovaný motiv, ale hlavní slovo si většinou neberou. Jenže: a) to nijak nevadí, poněvadž je deska skvělá tak jako tak; b) to jen potvrzuje myšlenku, že právě v rockovém hávu se nyní Der Blutharsch cítí nejpohodlněji.

Dle daného receptu jsou víceméně vystavěny všechny tři přítomné písně – které jsou samozřejmě nepojmenované, jak je Der Blutharsch odjakživa zvykem. První je instrumentálka, jež nabídne hned několik vrcholů, k nimž dochází ukázkovou gradací. Sólová kytara je naprosto boží, rytmicko-klávesová pasáž v půlce skladby je úchvatná a následný zlom do poslední třetiny rovněž nemá chybu. Ve velkém stylu ovšem pokračuje i dvojka, která je oproti své předchůdkyni zpočátku poněkud rozvážnější, rytmus je pomalejší a hutnější. Poprvé se také objeví deklamační ženský vokál v němčině a snad už nepřekvapí, že to má opět šťávu. Přibližně v polovině písně se pak objeví jedno z největších překvapení „Sucht & Ordnung“ – v momentě, kdy už vás monotónní rytmus bezpečně ukolébá, zničehonic nastoupí kurevsky zběsilá sypačka, po jejímž konci se song začne odvíjet zase odznova a v jiném duchu. Ani v nejmenším to ale nepůsobí nějak nepatřičně, vlastně je to strašně super.

Der Blutharsch

Básnění o poslední, více jak 13minutové skladbě už by snad bylo nošením dříví do lesa. Po darkambientním intru, při němž si lze vzdáleně vzpomenout na jistá zákoutí rané tvorby Der Blutharsch, nastoupí další mocná psychedelická jízda. V první části se nachází jedna z těch pasáží, kde se o hlavní melodie starají spíš klávesy, ale zanedlouho opět začne zpívat kytara (obrazně) a po ní i Marthynna (ta už doslovně). Kompozice se postupně zahušťuje, jede se v jednom tempu, ale tlak se stupňuje až k pomyslnému vrcholu ve dvanácté minutě, po němž následuje krátké doznívání.

„Sucht & Ordnung“ nemá ani půlhodinovou hrací dobu, ale o to intenzivnější poslech je. A víc k tomu vlastně není moc co dodat, protože to nejdůležitější už jsem dávno řekl – je radost to poslouchat. Na albu není žádné hluché místečko, všechno maká na sto procent a celé je to ohromně strhující. Jasně, pokud někdo uctívá staré Der Blutharsch a nic jiného nechce poslouchat, tak to možná nesežere, jelikož – to si řekněme upřímně – dnes už je to vlastně docela jiná kapela. Myslím ale, že zrovna Der Blutharsch měli vždycky dostatečně „open-minded“ publikum, takže by snad problém být neměl. A z druhé strany – milujete-li psychedelický rock, pak „Sucht & Ordnung“ nesmíte minout.


Der Blutharsch, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch

Datum: 15.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – které si pro potřeby dnešního povídání dovolím familiárně nazývat pouze Der Blutharsch – v osvědčeném Komunitním centru na Žižkově a.k.a. Žižkostele, toť kombinace skutečně lákavá. Sice jsem si původně nebyl na sto procent jistý, zdali budu moct dorazit, ale naštěstí vše klaplo, pročež mi nic nebránilo, abych šel otestovat, jací Albin Julius a jeho parta živě budou. Byť Det Blutharsch nejsou v Praze žádnou novinkou a kapela zde vystoupila již několikrát (však také vyšla živá alba se záznamy pražských koncertů nebo v naší metropoli proběhl křest desky „The Cosmic Trigger“), já osobně jsem to vždy nějakým způsobem projebal. O to větší je pak důvod to napravit!

Jako první se slova ujímá domácí projekt Do Shaska!, jenž předvedl svůj rituální standard – což v překladu znamená, že to nebylo vůbec špatné. Experimentální míchanice industrialu, tribal rytmů a mnohdy až chytlavých beatů fungovala parádně. Výslednému dojmu pak vydatně pomáhala i zajímavá videoprojekce – místy atmosférická, místy patřičně zvrhlá, takřka vždy ale funkční. Navíc je znát, že se nejedná o pouhé nahodilé promítání obrazů, ale že je vizuální i audio stránka propojena a jedna druhou doplňuje. Sice byla škoda, že projekce mířila přesně na hranu mezi stěnou a stropem, tudíž byla jakoby „zlomená“ v půli, ale lze to chápat, poněvadž na tomto místě to asi lépe udělat nešlo, když prostor na ochozu za skupinou už okupovala nástrojová výbava Der Blutharsch. Možná bych si ještě dovolil rýpnout, že Do Shaska! samotní by na pódiu vypadali ještě působivěji, pokud by byli všichni oblečeni do černých kuten a kápí, nikoliv jen polovina sestavy. Nicméně hudebně i atmosféricky skvělé, tma tomu slušela a nijak nevadilo, že většina přítomného publika v tuto dobu jen seděla na postranních lavicích. Vzato kolem a kolem tedy velmi dobré a citlivě zvolený support kapele jako Der Blutharsch – jiný než hlavní tahák, ale adekvátní.

Přestávka netrvala dlouho – vlastně stačilo, jen aby Do Shaska! vyklidili pole své dosavadní působnosti, jelikož pro Der Blutharsch již bylo vše nachystáno. Jak jsem výše naznačil, Albin Julius a spol. nehráli na podlaze u lidí, nýbrž vedle sebe na kruhovém ochozu, který obepíná plochu uprostřed kostela. Kapela (s výjimkou zpěvačky) oháknutá do bílých košil s černou kravatou se na ochozu rozestavila následovně: po vnějších stranách kytara vlevo a baskytara vpravo, vedle nich směrem ke středu dvakrát klávesy / vokál a veprostřed bicí. A v takovéto podobě se Der Blutharsch jali na nějakou tu hodinu kostel vytrhnout z aktuální galaxie a všechny přítomné odnést někam pryč.

Der Blutharsch

Nebylo žádným překvapením, že se vystoupení neslo v psychedelických rytmech krautrocku, ale to je za mě zcela v pořádku. Zvlášť když to funguje tak náramným způsobem, jakým to fungovalo v Žižkostele. Některé momenty neměly daleko k regulérnímu transu, Der Blutharsch působivě stahovali smyčku kolem krku pomocí monotónních psychedelických ploch a dařilo se jim tvořit ohromně opojnou atmosféru. Asi nejvíce mě zasáhlo provedení sedmé skladby z desky „When Did Wonderland End?“, která byla v nynější úpravě dočista jiná. Nemýlím-li se, tak zazněla třeba i ukázka z nadcházejícího alba „Sucht & Ordnung“ (těšme se na prosinec!), ale varlata do ohně bych za tohle tvrzení asi nedal.

Pochválit mohu i vizuální stránku, jež hrála nedílnou roli. Nešlo ovšem o žádné divadlo, vlastně to bylo vcelku jednoduché – hustá mlha (naštěstí nikoliv přehnaně hustá, byť i takhle byl občas problém některé hudebníky vidět), skrze niž prosvítalo několik tenkých paprsků barevného světla ze dvou reflektorů. Vše dohromady ovšem bylo naprosto strhující.

Na druhou stranu, úplně bezchybné vystoupení Der Blutharsch nebylo, trochu mi vadily dvě věci. Tou první byla hluchá místa mezi jednotlivými písněmi. Rakušané dokázali ve skladbách hypnotizovat, udržovat v člověku skutečné napětí, při němž nešlo dělat nic jiného než vnímat samotnou hudbu, co nejintenzivněji to šlo. Jakmile však napětí s koncem skladby povolilo, přišel potlesk publika a pak chvíle vzduchoprázdna a ticha, než začal další kus. Náladu se sice vždy podařilo nahodit zase nazpátek, ale bez pauz by byl zážitek dle mého ještě koncentrovanější.

Dalším neduhem pak byl zvuk, který mi nepřišel zrovna dokonalý (diplomaticky řečeno) a v průběhu setu i trochu kolísal. Obecně vzato byla příliš nahlas kytara, jejíž zvuk přehlušoval vše okolo; naopak klávesy by zasloužily být o poznání vytaženější a vokál hlavního principála Albina nebyl slyšet vůbec. Sice je pravda, že mikrofon stejně používal jen zřídka, protože když už zpěv, tak jej obstarávala Marthynna (ta byla v jednu chvíli rovněž takřka neslyšitelná, o chvíli později zas tak nahlas, že když přitlačila na pilu, rvalo to uši), ale i tak škoda. Nicméně nevýrazné klapky zamrzely nejvíc, byť třeba hlasitost bicí mohla jít taktéž ještě o chlup nahoru.

Der Blutharsch

Jenže ani zmiňované překážky nedokázaly přebít onu výše velebenou atmosféru, jež byla skutečně nezemská. Může se to zdát prapodivné, ale fakt bych se nebál říct, že koncert Der Blutharsch byl po boku syrového zla od Sortilegia prozatím tím nejlepším, co jsem letos živě spatřil. Troufalé? Možná, ale kdybyste byli na místě, jistě by vám to rovněž uhranulo natolik, že byste mi dali za pravdu!

Der Blutharsch nakonec byli tak skvělí, že jsem po jejich konci ani neměl náladu si zážitek ředit dalším vystoupením v podání domácích Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, kteří se ve sklepě starali o roli „pokapely“ (dle vzoru předkapela). Z povinnosti jsem si vyslechl thereminové intro a jednu píseň, počkal si na první tóny příčné flétny a pak se vydal vstříc noční Praze respektive její městské hromadné dopravě. Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip se sice netvářili špatně a zjevně měli vůli předvést svůj psychedelický rock s odpovídající dávkou kvality a nasazení, ale já jsem bohužel neměl vůli jejich snažení sledovat. Do Shaska! a především Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand mi k naprosté spokojenosti ten večer jednoduše stačili.