Archiv štítku: psychedelic rock

Hexvessel – When We Are Death

Hexvessel - When We Are Death

Země: Finsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Transparent Eyeball
02. Earth Over Us
03. Cosmic Truth
04. When I’m Dead
05. Mirror Boy
06. Drugged Up on the Universe
07. Teeth of the Mountain
08. Green Gold
09. Mushroom Spirit Doors
10. Hunter’s Prayer

Hrací doba: 43:33

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Myslím, že asi zdaleka nebudu sám, kdo se k Hexvessel dostal skrze osobu jejich frontmana. Kvohst je člověk, jenž svého času zpívával v kapelách Code a Dødheimsgard – původně také Hexvessel vypadali jen jako jeho podivný vedlejší projekt, jemuž se možná bude sem tam věnovat. Ostatně, i dobové fotky k debutové desce „Dawnbearer“ (2011) dýchají trochu metalovou estetikou a klidně bych si je dokázal představit u nějakého okultního black metalu.

Nicméně to už je dávno pryč. Mathew McNerney nechal svou někdejší přezdívku za sebou, minulostí už je pro něj i pouštění hrdelních běsů s namalovanou hlavou na koncertech Dødheimsgard. Metal nechal metalem a Hexvessel, nyní už dávno regulérně fungující kapela, žádný projekt, se pro něj stali prioritou číslo jedna. Škoda to ovšem není v žádném případě! „Dawnbearer“ byla nádherná muzika a druhé album „No Holier Temple“ (2012) jakbysmet. A třetí dlouhohrající nahrávka „When We Are Death“? No, to je otázka, jejímuž zodpovězení se budeme věnovat na dalších řádcích…

Vždycky se o Hexvessel říkávalo, že je to psychedelický neofolk případně psychedelický folk. Bylo to pojmenování plavající trochu na vodě, protože těch vlivů tu bylo vždy vícero, ale v základě to dejme tomu sedělo a navíc to byla škatulka jitřící zvědavost – a přesně taková se k formaci formátu Hexvessel ohromně hodí. „When We Are Death“ ovšem přináší významný posun do poněkud odlišných vod – zapomeňte na (neo)folk, jelikož Hexvessel v roce 2016 skočili rovnýma nohama do psychedelického rocku.

Jistě, jistě, rocková psychedelie byla v tvorbě Hexvessel nějakým způsobem vždy přítomná. Bylo to především na „No Holier Temple“, kde rock vystrkoval své růžky nezanedbatelným způsobem a do některých skladeb promlouval skutečně výrazně. I přesto pro mě byl první poslech „When We Are Death“ docela překvapením, jelikož až takovou rockovou jízdu jsem od Hexvessel nečekal ani náhodou. A není důvod to zatajovat – onen první poslech pro mě byl nemalým zklamáním. Jednoduše jsem doufal v něco trochu jiného, co mi skupina jaksi nedala. A nešlo jen o první poslech, ono jich vlastně bylo víc a to jediné, co zpočátku v mých očích drželo „When We Are Death“ nad vodou, byly pomalejší baladičtější písně typu „Cosmic Truth“, „Mirror Boy“ či „Hunter’s Prayer“, což jsou momenty, v nichž se Hexvessel blíží nejvíce na dohled svému dřívějšímu já.

A co pozdější poslechy? Počáteční rozčarování se najednou rozplynulo – stačilo si jen převyknout! Hexvessel jsou totiž v jádru stále vysoce uhrančiví a působiví, jen k tomu tentokrát došli jiným způsobem a jinými prostředky. „When We Are Death“ je excelentní, zcela vážně. Je to tak dobrá muzika, že se na Hexvessel prostě nelze zlobit, že jsou odlišní. Bylo nutné si tohle uvědomit, a když se tak stalo, zbylo už jen jediné – požitkářské vychutnávání hudebního kouzla, které v tom bezpochyby stále je. Vychutnávání již objeveného a prozkoumávání nových a nových spodních proudů (není to klišé – třeba při psaní recenze jsem si zničehonic uvědomil úplně novou melodickou linku v „Earth Over Us“, již jsem do té doby nějak přehlížel). A přitom stále nemám pocit, že mi „When We Are Death“ řeklo vše, co mi říct může…

Nicméně, v jednom bodě je novinka se svými předchůdci přece jen spojena. Mám tím na mysli psychedelii, protože té se Hexvessel v žádném případě nezbavili. Vlastně spíš naopak! „When We Are Death“ je totiž místy nádherně houbičková vytripovaná záležitost a víc než kdykoliv v minulosti z toho táhne obrovská inspirace v 60. letech. Je však nutno zdůraznit, že Hexvessel jsou uvěřitelní a v žádném případě nepůsobí jako laciné kradení v archivech dob dávno minulých. A ten důvod je jasný – i přes množství retra a vintage zvuků (ty klávesy!) je v tom stále vlastní ksicht a rukopis. Jinými slovy, image lesních hipíků (stačí se podívat na aktuální fotky) Finům ohromně sluší.

Ruku v ruce s tím pak jde něco, co už šlo z předchozích řádků asi vytušit, ale přesto bych to rád zdůraznil explicitně – mám tím na mysli vysokou, skutečně vysokou koncentraci výtečných nápadů, s nimiž Hexvessel nijak nešetří a nabízejí je s takovou samozřejmostí, až se tomu nechce věřit. Navrch přihoďte charismatický zpěv (McNerney prostě umí) a dostanete… inu, „When We Are Death“ v celé jeho kráse. Čarovný psychedelický rock mající hlubokou úctu ke starým pořádkům, ale stále natolik svébytný, aby se v nich neutápěl. Myslím, že tohle tu neříkám zas tak často, takže mi to snad budete věřit, když prohlásím, že tuhle desku nesmíte za žádnou cenu minout. A je jedno, co běžně posloucháte… tohle roste a roste, dokud vás to nepřeroste. Stejně jako ty houbičky v lese.

Hexvessel


Nocturnalia – Above Below Within

Nocturnalia – Above Below Within
Země: Švédsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 23.3.2015
Label: Gaphals Records

Hrací doba: 39:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gaphals

A máme tady další retro rock ze Švédska, který pokračuje na vlně úspěchů kapel jako Ghost a Graveyard. Mladíci Nocturnalia se však nespoléhají jen na okultní atmosféru, ale sahají po podstatě rockové hudby, takže mají blíží spíše ke klasickému rockovému pojetí starých Deep Purple s občasným přídavkem psychedelických postupů Pink Floyd z dávných 70. let. To je dnes už tak provařený hudební námět, že se z toho pomalu a jistě stává (pokud již jí dávno není) módní vlna nepříliš vzdálená šílenosti po všem, co mělo někdy před 10 lety v žánrovém popisu metalcore. Z toho samozřejmě plyne určitá generičnost, kterou tyto kapely nevědomky tvoří a díky které se tvorba těch malých může leckdy i nespravedlivě slévat dohromady a zanikat za úspěchem těch několika vyvolených, kteří ke korytu přišli dříve.

A totéž platí o tomto švédském kvintetu, jehož je „Above Below Within“ debutem. Tedy, není to debut tak úplně se vším všudy, protože tahle banda již jedno album vydala, ačkoli tak učinila ještě pod svým původním jménem Nocturnal, když v roce 2013 přišlo její eponymní album. Tehdy ještě ve čtyřčlenném složení hrála prakticky totéž, takže tu změnu jména kapely příliš nechápu, ale budiž.

Celkem sedmička skladeb by se dala rozdělit na dvě roviny v souvislosti s tím, na jaké posluchače je cílená. Ta první, kratší a přímočařejší, je určena spíše pro fanoušky již zmíněných Ghost a Graveyard, protože pevně stojí na klasickém rockovém modelu, jenž má blízko ke kombinaci Deep Purple a Led Zeppelin. Patří sem zejména  dvojka „Within His Lies“ a následující „The Watchman“. Ty jsou rytmicky i co do nápadů relativně jednoduchými záležitostmi, které ale nijak neztrácí co do naléhavosti a nijak nekazí psychedelickou retro atmosféru, jež je na „Above Below Within“ jedním z nejpříjemnějších prvků.

Druhá várka kompozic čítá hlavně závěrečnou „Towards the End“, prostřední část „Sing to Sleep My Soul“ a čtvrtou „Lady of the Woods“. Jsou pomalejší, minimalističtější a hlavně psychedeličtější. Avšak nečekejte nějaké tripové šílenosti. Nocturnalia vše dávkují v přiměřených porcích, takže o úplné úlety se nejedná a třeba „Lady of the Woods“ si najde prostor k rockovějším výjezdům a klasickým kytarovým exhibicím. Pasáž ve čtvrté minutě, kdy se kytary hezky proplétají, nemá chybu. A to sólo, které následuje? Fantazie. Závěrečná „Towards the End“ jako by vypadla z prvních alb Pink Floyd. Ty vícehlasy a minimalistická atmosféra jsou dohromady skvělé. Jen škoda, že se v sestavě Nocturnalia nepohybuje klávesový hráč, který by zamýšlenému vyznění ještě víc prospěl a podtrhl už tak silnou atmosféru.

Celkově jsem s „Above Below Within“ spokojený, a přestože je to formálně takový ten retro / psychedelický / okultní (říkejte tomu jak chcete, ale víte, co myslím) standard, tak tou silnou atmosférou, která by dala krájet, a velmi povedenými kompozičními momenty by se Nocturnalia mohla vyšvihnout v dalších letech výš, než se aktuálně nachází. Materiál je to příjemný, takže bych jim to i přál.


Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 2.12.2015
Label: Kommun2 Records

Tracklist:
01. The New Order
02. Cluster of Minds
03. In the Abyss
04. I See No God Up Here
05. At the Center of All Infinity
06. Oblivion

Hrací doba: 40:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není to zas tak dávno, co jsme se zde poprvé setkali se švédskou skupinou, jež se pojmenovala dle jednoho z nejslavnějších kosmonautů naší historie, Jurije Gagarina, který je znám jakožto první člověk, jenž vzlétl do vesmíru. Yuri Gagarin, jak si ona kapela říká, totiž v září vydali dvouskladbové sedmipalcové EP „Sea of Dust“, na nějž jsme si svého času posvítili v minirecenzích. „Sea of Dust“ by však šlo svým způsobem brát jen jako takovou upoutávku na druhou dlouhohrající desku Yuri Gagan, která vyšla o pouhé tři měsíce později, byť ani jedna skladba z EP, tedy titulní „Sea of Dust“ a „Psychological Discontinuity“, se na novince nenacházejí.

Yuri Gagarin vydali svůj bezejmenný debut v říjnu 2013 a představili se na něm jakožto instrumentální a vlastně typicky space rocková kapela. Čtyři délemetrážní skladby, psychedelická atmosféra jiných galaxií, komiksově vesmírná grafika a navzdory debutovému statusu parádní trip. Ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i čerstvá novinka „At the Center of All Infinity“ – hudební stránkou počínaje, opětovně krásnou malovanou obálkou s vyobrazením jiného světa z kosmických dálav konče.

Nicméně, to pokračování jsem nemyslel v pejorativním slova smyslu. Tohle přece jenom nejsou žánry, od nichž by člověk vyžadoval a vyhledával nějakou třeskutou originalitu – když si pouštím tohle, chci slyšet hutnou zdrogovanou atmosféru a to třeba mně osobně ke štěstí bohatě stačí. A Yuri Gagarin tohle bez problémů zvládají, takže pokud jste na to podobně jako já a libujete si v rockové psychedelice, můžeme si hned na rovinu říct, že „At the Center of All Infinity“ a tvorba téhle skupiny obecně za pozornost stojí.

Pokud v tomhle oboru nejste úplní začátečníci, pak už po předchozím odstavci jistě tušíte, co od té nahrávky očekávat. Základem je samozřejmě tepající rocková rytmika, jejíž opojnost je hlavním zdrojem veškeré té psychedelie. Yuri Gagarin tohle základní žánrové pravidlo znají a dle všeho i uctívají, takže i na „At the Center of All Infinity“ hraje nerozlučná dvojka baskytary a bicích hlavní roli a stará se o to, aby posluchače obklopily hvězdné mlhoviny. Druhou nepostradatelnou složkou je pak samozřejmě zdrogovaná sólová kytara, jež poletuje všude okolo a střílí uječené kytarové výjezdy, které jako by přiletěly z hudební scény před pár dekádami.

Oproti tomu rytmická kytara hraje roli spíše doplňku, ačkoliv se musí nechat, že její hard rockové, leckde skoro až zmetalizovaně špinavé riffy jsou rovněž příjemné. Posluchače však v tomhle stylovém výseku jistě nepřekvapí ani ambientní intermezzo „I See No God Up Here“ nebo občasné výstupy zfetovaných pazvuků a efektů. Těch bych si osobně klidně nechal líbit ještě o něco víc, protože mě osobně tyhle věcičky vždycky bavily, a jak se ukazuje namátkou třeba v „Cluster of Minds“, Švédům jejich používání ani náhodou není cizí.

To ovšem nebylo myšleno jako výtka, jelikož i takhle ve své stávající podobě „At the Center of All Infinity“ hraje nádherně a dokáže si člověka obmotat kolem prstu. Žádné vrcholy nemám, protože úroveň desky je vyrovnaná, a pokud pominu zmiňovanou „I See No God Up Here“, pak žádná skladba význačným způsobem nevystupuje nad ostatní, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Všechny jsou dostatečně silné na to, aby si je psychedelicky-pozitivní člověk mohl užít na výbornou. Jasně, třeba už jmenovaná „Cluster of Minds“ je šleha stejně jako titulní kousek „At the Center of All Infinity“, ale nechci je označovat za vrcholy, neboť bych tím automaticky trochu snižoval kvality toho zbytku, což rozhodně nechci. Ať už si totiž vezmu úvodní trip „The New Order“, třetí „In the Abyss“ s bravurní kytarovou prací nebo finální devítiminutový opus „Oblivion“, tak mě prostě ohromně baví všechny do jedné. Tomu se ovšem lze jen těžko ubránit, když po vás Yuri Gagarin pálí takové lahůdky, jako je třeba přes nekonečně dlouhé psychedelické kytarové sólo táhnoucí se většinou „Oblivion“, aby posléze vygradovalo k působivému klávesovému závěru.

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity

A od tvrzení, že mě baví každá píseň do jedné, je samozřejmě už jen kousek k tomu, aby člověka bavila i celá nahrávka. Jistě, „At the Center of All Infinity“ nevyhraje cenu za nejoriginálnější desku všech dob, ani to není veledílo, jež by změnilo váš náhled na hudbu, ale to přece není nutné vyžadovat úplně od každého alba. Zvlášť, když je to takováhle paráda s tak skvělou atmosférou.


Witchcraft – Nucleus

Witchcraft – Nucleus
Země: Švédsko
Žánr: psychedelic rock / doom metal
Datum vydání: 15.1.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Malstroem
02. Theory of Consequence
03. The Outcast
04. Nucleus
05. An Exorcism of Doubts
06. The Obsessed
07. To Transcend Bitterness
08. Helpless
09. Breakdown

Hrací doba: 69:46

Odkazy:
facebook

Švédští Witchcraft patří do té sorty kapel, které v posledních letech začaly oprašovat to největší retro ze 70. let. Vybraly si záměrně dobu, kdy se teprve rodil heavy metal na prvních albech Black Sabbath a velký vliv měly progrockové, potažmo psychedelicky rockové skupiny, které si naopak libovaly v atmosféricky dotažených a rozmáchlých kompozicích a tvořily tak jakýsi opak k zrovna vznikajícímu tvrdě kytarovému hnutí. A právě švédští Witchcraft jsou jednou ze skupin, které si na kombinaci rockové psychedelie s původním sabbathovským heavy metalem v doomovějším podání přímo libují a postavily na tom svojí kariéru.

Witchcraft, kteří aktuálně vystupují jako trojice, jsou jednou z prvních mladších kapel, které se k tomuto kroku odhodlaly, a nelze je tak obviňovat z cíleného vezení se na módní vlně, ačkoli to, že měli obdobný nápad o něco dřív, z nich nedělá žádné vizionáře, to si řekněme na rovinu. Parta kolem Magnuse Pelandera si poměrně rychle našla svůj vlastní poměr mixu výše uvedených hudebních žánrů, kdy v tom jejich převládá onen heavy / doom metal s utahanými kytarami, bublající baskytarou, která to tvrdí, a minimalistickými bicími, jejichž hra je prostá na nějaké výplně a přechody. Jsou to sice ty úplně nejobyčejnější prvky, jaké lze v této hudbě použít, ale ona se z toho nestala tak rychle klasika jen tak pro nic za nic. Tato formulka i po těch letech funguje minimálně stejně působivě jako před lety (pominu-li absenci legendárních skladeb, které by měly už takřka lidový status).

To bychom měli představeny spíše delší skladby, které Witchcraft umí jako málokterá banda podobného ražení, protože třeba na novince jsou čtvrthodinové opusy hned dva a jak „Nucleus“, tak „Breakdown“ jsou dost možná nejlepšími kompozicemi celé nahrávky. Obě totiž skvěle pracují s atmosférou a svými hypnotickými kytarovými plochami mě ihned strhly. „Nucleus“ je z obou spíše tou klasičtější rockovou skladbou, protože jakkoli se postupně vyvíjí, tak minimálně prvních pět minut je ve své podstatě procítěná hard rocková písnička, která však po chvíli přenechá své výsadní postavení experimentálnější gradaci se sbory, k nimž se v samém závěru přidá vokál hostující zpěvačky. Witchcraft se zklidní, nikam nespěchají a v takřka meditativní poloze pomalu usměrňují „Nucleus“ ke svému závěru a jedná se o velmi působivou formulku.

To „Breakdown“ je již od začátku zamýšlena v psychedeličtější rovině, protože postrádá motiv nebo rovnou celou pasáž, díky nímž by se o ní alespoň částečně dalo hovořit jako o přímočaré rockové věci. Těch 15 minut dusivé atmosféry není na poslech vůbec jednoduchých, a přestože se tam toho zas tak moc neděje, tak touto kompozicí vládne takový vnitřní neklid, že jsem byl při prvním poslechu neustále v pozoru, jestli se něco nezačne dít. Ono sice nic převratného nepřijde, protože postupná gradace je od počátku docela průhledná, ale přesto je to velmi silná skladba. Ten zmučený vokál Magnuse v prostřední části, který je plný agónie, nemá chybu a z „Breakdown“ činí v této pasáži velmi syrovou záležitost, jež je ohlodaná takřka na kost.

Může se zdát, že to nejlepší máme s odbytím těchto dvou věcí za sebou a že „Nucleus“ neobsahuje žádné další vrcholy, kvůli nimž by stálo za to si nahrávku se zájmem pustit. Tak tomu naštěstí není, protože oni Witchcraft umí samozřejmě i ty kratší, řekněme přímočařejší kompozice, jimž stále nechybí zatěžkaná atmosféra, ale díky čitelnější struktuře zaujmou jinými prvky. „The Outcast“ nezvykle zpěvným vokálem a hard rockově vyčnívající kytarou, „An Exorcism of Doubts“„The Obsessed“ zase sabbathovskými riffy a v druhém případě ještě výraznou rytmikou. Líbí se mi ten neučesaný feeling, jejž si i tyto kratší písně zachovávají a odlišují se tak třeba od Graveyard, kteří znějí samozřejmě ve všech ohledech stejně retro, ale pořád se zaměřují spíš na písničkovost svého materiálu a z toho plynoucí celkovou přístupnost. Witchcraft naopak znějí velmi syrově. Jedinou výjimkou budiž právě „The Outcast“, která je v tomto ohledu opravdu vyčnívající.

Asi vůbec nejvíc jsem si oblíbil úvodní „Malstroem“„An Exorcism of Doubts“, které jsou tak na půli cesty mezi vyloženě rozmáchlými kusy a naopak přímočařejšími písněmi, takže v sobě mají oboje. Hlavně ta těžká doomová nálada „Malstroem“ je skvělá a při poslechu jsem měl z kytary a dunící basy husí kůži. „An Exorcism of Doubts“ je velmi podobná, byť ne tak minimalistická a díky občasným změnám tempa člověk neustále neví, co přesně čekat. Ten riff s ochrannou známkou Tonyho Iommiho nemá chybu, a když to slyším, tak nevěřím, že jej Witchcraft neukradli někde z archivů v Birminghamu, odkud Iommi pochází.

Kdybych měl „Nucleus“ srovnávat přímo s předchozím „Legend“, které mám ze všech předchozích alb pořád v paměti, protože jsem jej od vydání několikrát provětral, tak dám přednost novince „Nucleus“, která na mě i přes možnost rozdělení skladeb do několika skupin působí velmi semknutě a hlavně od začátku do konce nepostrádá takové to nepopsatelno, díky němuž se i z takového, dnes už rutinérského přístupu dá vytřískat z posluchače maximum. Velmi silná nahrávka, jež se řadí k tomu nejlepšímu, co Witchcraft nahráli.


Crowned in Earth – Metempsychosis

Crowned in Earth - Metempsychosis
Země: Velká Británie
Žánr: progressive / psychedelic rock
Datum vydání: 19.1.2015
Label: Sonic Mermaid Records

Tracklist:
01. But an Echo
02. Morning Light
03. Separate Ways
04. Summer’s Pride
05. Symmetry of Night
06. Travelling Road

Hrací doba: 46:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Tu a tam narazíte na album, kde vám je podle jeho obálky, fotek členů kapely a dalších propriet nejspíš naprosto jasné, jakou hudbu můžete na jeho nosiči očekávat. V případě třetí desky britských Crowned in Earth by se vše mohlo zdát jasné – vyjetý obal, květinový ohoz Kevina Lawryho, mozku i srdce kapely, který jako by se teleportoval ze sedmdesátek do dalšího tisíciletí, nemluvě o všeříkajícím názvu desky. Nu, a tu a tam narazíte na album, které se může tvářit, jak chce, ale ve výsledku dostanete něco jiného, než jste na základě prvního dojmu očekávali. A přesně to je případ „Metempsychosis“.

Mě osobně se na první pohled vybavily květinové děti, psychedelický rock a pousta rozličných drog. Ještě aby ne, když už jen jméno desky mi evokuje psýchu z nadbytku metamfetaminu. Zkrátka hippies jak malovaní na batikovaném triku, vyjetý zpěv, psychedelie. No… v jistém ohledu jsem se vlastně i docela trefil, nicméně hudba, která se pod závojem „Metempsychosis“ skrývá, je mnohem, mnohem víc. Už delší dobu jsem nenašel interpreta, který by se vyloupl v podstatě odnikud a neposlal mě alespoň do kolen, když ne rovnou neusadil na ctěné pozadí. Crowned in Earth se to povedlo naprostým přehledem a takovou grácií, že se mi skoro až nechce věřit, jak je jejich třetí počin dobrý.

Kevin Lawry je totiž podle všeho člověk, který si nějak zvlášť neláme hlavu s takovými maličkostmi, jako je pevná strukturou písně nebo tradiční výrazivo. Fluidní kompozice skladeb prostě pluje v čase a průběžně se mění, místy plynuleji, jindy zase téměř skokem, málokdy se ale najde pasáž, která zní nepřirozeně, nebo by se v průběhu času neusadila a nezačala v širším kontextu dávat smysl. Je hodně cítit, že „Metempsychosis“ nejspíš skládal někdo, kdo byl (přinejmenším) trochu v rauši, druhým dechem je ale třeba dodat, že víc než z psychedelie nebo stoner rocku Kevin čerpá z progresivních žánrů, které koření právě drogovým oparem nebo krautrockovými vlivy.

Výsledek je ovšem výborný. Ano, „Metempsychosis“ je deska švihlá, ujetá, možná až pošahaná a něco jako autocenuzura je pro Crowned in Earth spíš cizí slovo. Což mi nijak zvlášť nevadí, ostatně i přes nezadržitelný příval nápadů většina věcí dává smysl, takže vlastně jediná větší výtka putuje na účet kláves, které po většinu času jen otravně piští jako podmaz pod kytarovými linkami a až na pár světlejších výjimek nemají na práci nic lepšího. Což je z pohledu celku škoda, protože když si rozeberu zbytek alba, získám přehršel barvitých motivů, kterým není těžké propadnout stejně jako náladotvornosti. Stačí se jen nechat unášet proudem tónů, jenž vás díky své nestálosti vždycky zanese někam trochu jinam.

Moderně znějící retro mě v podání trojice Britů zkrátka a dobře baví množstvím pestrých melodií, disharmonií, riffů a precizních basových linek. Nemluvě o tom, když do všeho toho hudebního maglajzu přihodí saxofon. Uznávám, že někomu se může album zdát příliš nejednotné, rozhárané, některé nápady trestuhodně nerozpracované. Nic proti tomu, Crowned in Earth rozhodně nehrají hudbu pro každého a občas si taky říkám, že kdyby na kompozicích ještě trochu zapracovali, mohlo by ve mně „Metempsychosis“ zanechat ještě o něco hlubší dojem. Na druhou stranu, už takhle jsem s ním nadmíru spokojen a pravidelně se k němu vracím, což je samo o sobě známkou kvality.


Maserati, Auxes, Canadian Rifle

Maserati
Datum: 17.11.2015
Místo: Praha, Divadlo Dobeška
Účinkující: Auxes, Canadian Rifle, Maserati

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Jen pár dnů poté, co divadlo Dobeška ovládla bledá Chelsea Wolfe, jsem si to do pražské čtvrti Braník namířil znova, jelikož se na tom samém chystal další zajímavý koncert. Tentokrát byli v hlavní roli Američané Maserati a jejich (povětšinou) instrumentální space rock, kteří do Prahy dorazili krátce po vydání svého nového alba „Rehumanizer“. Tak se pojďme podívat na to, jaké to bylo…

Jako první začínají hrát Canadian Rifle, jejichž muzika mi k srdci moc nepřirostla, protože takovýhle dřevorubecký punk rock není zrovna moje krevní skupina. Na druhou stranu, musí se nechat, že živě to určitě šlape pohodově a i tenhle koncert ubíhal poměrně příjemným tempem, tudíž se to s pivkem v ruce dalo bez sebemenších problémů poslechnout, a když nic jiného, z podobných kapel prostě čiší ta upřímnost a zapálenost, což je vždycky sympatické. A taky je to (zrovna v tomhle případě) i dost na to, aby šlo o solidní vystoupení, které mě nakonec bavilo +/- stejně jako posledně, když jsem Canadian Rifle viděl před rokem na Sedmičce, když předskakovali Total Heels… ale co si budeme povídat, oni vesměs předváděli úplně to samé co tehdy. A stejně jako tehdy, i teď nemůžu tvrdit, že bych si to vysloveně užil, ale nedělalo mi problém se na to mrknout.

Následující Auxes se mi však líbili o poznání víc. I tahle skupina žánrově hraje zhruba něco podobného jako Canadian Rifle, ale jejich podání je o poznání nápaditější a charismatičtější. A to se na jakémsi pomyslném koeficientu zábavnosti hned podepsalo, přestože koncert Auxes vlastně z formálního hlediska vypadal stejně jako u předcházejících kolegů – základní nástrojové obsazení kytara-basa-bicí, jen zapojit a prostě hrajeme bez jakýchkoliv příkras nebo přetvářek. Ale už jen díky té mnohem zábavnější (samozřejmě z mého subjektivního úhlu pohledu, ale to snad dá rozum) muzice byl pro mě mnohem zábavnější i samotný koncert. Auxes není skupina pro ty, kdo si potrpí na nějaká lákadla pro oči, protože největší „vizuální show“ kromě samotného hraní bylo tak tričko Einstürzende Neubauten, které měl na sobě baskytarista Manuel Wirtz, ale někdo takovéhle věci prostě nepotřebuje, protože zvládne diváka / posluchače pobavit i bez toho. A to se týká nejen Auxes, ale i následujících Maserati, o nichž to platí dokonce dvojnásob…

Třetí a finální číslo samozřejmě patřilo právě Maserati, kteří se toho zhostili s jistotou a suverénně se postarali o vrchol večera. I zde se vizuálně jednalo o relativně civilní vystoupení, ale ani to vůbec nijak nebránilo tomu, aby vesmírná atmosféra posledních desek skupiny zafungovala naplno. A vůbec to netrvalo dlouho – sotva pár minut poté, co Maserati nastoupili na pódium, už člověka dokázali pohltit a nepustit jej až do samotného závěru. Naprosto vážně, tohle prostě mělo sílu jako prase a vystoupení nemělo hluchých míst, od začátku do konce všechno jelo naprosto bravurně a Maserati předváděli koncert s velkým K.

Nechci nijak snižovat výkon zbytku skupiny, protože všichni členové hráli výborně a soustředěně, aniž by to sklouzlo k chladnému profesorskému výkonu, protože to stále dokázali prožívat (to fakt není protimluv), ale hlavní hvězdou koncertu pro mě byl jednoznačně bubeník Mike Albanese. Ten chlápek totiž bubnoval bez přehánění fenomenálně a občas jsem se fakt musel doslova nutit, abych vůbec věnoval pohled i ostatním muzikantům, jelikož vůbec nebyl problém čučet celé vystoupení jen na jeho hru… to byla fakt lahůdka, neskutečné přechody, jednoduše úžasná práce. Ale pozor – pořád tam nepředváděl žádné blbost à la The Mad Drummer, fakt to dokázal takhle bravurně táhnout jen tou hrou.

Já nerad zbytečně plýtvám superlativy, zvlášť v reportech… upřímně si myslím, že všechny ty tradiční kecy ve většině reportů o nezapomenutelném večeru, životním zážitku, koncertu roku, katarzi duše a to vše nejlíp zakončené hláškou, že kdo nebyl, ten prohloupil, jsou prostě nadnesené sračky, a proto se toho sám snažím vyvarovat. Nicméně, tady si dovolím naprosto vážně prohlásit, že tohle byl jeden z nejlepších výkonů na bicí, co jsem kdy viděl, a to už nějakých pár stovek koncertů za sebou mám. Uhrančivější už byl snad jenom Haereticus ze Sortilegia (viz), ale to jen proto, že ten na ty bicí už nehrál, ten tam doslova předváděl černou magii. Vím, že spousta lidí říká, že Maserati bez Gerhardta Fuchse, jenž tragicky zemřel v roce 2009, už nejsou ono, ale to mi přijde vůči současnému bubeníkovi – zvlášť když předvádí tohle! – trochu nefér. Albanese je fakt zvíře a až někdy zase budu mít možnost, klidně se půjdu podívat jenom na jeho výkon, i kdyby tu teoreticky hrál s nějakou jinou kapelou, jejíž muzika by mě vůbec nezajímala.

Nicméně zpátky k Maserati jako celku a ke koncertu jako celku. Již padlo, že skupina má na kontě čerstvou desku „Rehumanizer“, takže nepřekvapilo, že se notně hrálo právě z ní. Pokud se nemýlím, tak byla přehrána snad skoro celá, a to včetně obou zpívaných věcí „Living Cell“ a „End of Man“. Z nejnovějšího alba jsem nezaregistroval snad jenom „Montes Jura“ a zbytek tuším zazněl. Na pár starších kousků, především ve druhé půli vystoupení, samozřejmě také došlo (vzpomínám si určitě na „Pyramid of the Sun“; něco z předposlední nahrávky „Maserati VII“ rovněž padlo), ale novinka měla jednoznačně navrch.

Popravdě řečeno jsem toho čekal poměrně dost. Přece jenom… Maserati mě z alb hodně baví a viděl jsem je poprvé, navíc obecně tyhle žánry bývají živě hodně silné. Jak ale člověk mnohdy bývá po velkých očekáváních zklamán, tak tady se to rozhodně nestalo. Naopak – z Dobešky jsem odjížděl naprosto spokojen, protože Maserati byli fakticky super. Pohodové předkapely byly už jen takový bonus navíc, protože – to říkám na rovinu – pro mě osobně byly ten večer už předem spíš jen do počtu.


Yuri Gagarin – Sea of Dust

Yuri Gagarin - Sea of Dust
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Ultraljud Records

Hrací doba: 12:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

Yuri Gagarin – nebo také počeštěle Jurij Gagarin, případně úplně správně rusky Юрий Гагарин – je samozřejmě jméno, které nikomu z vás nemusím představovat, protože ponětí o tom, kdo tenhle člověk byl, snad patří k úplně elementárním obecným znalostem. Tento sovětský kosmonaut, který žil v letech 1934-1968, se proslavil jakožto první člověk, který vzlétl do vesmíru. A právě po něm se pojmenovala i jedna švédská skupina, jejíž název tedy zní – teď to nebude moc velké překvapení – Yuri Gagarin.

Asi je vcelku zřejmé, že když se někdo pojmenuje zrovna po Gagarinovi, tak jeho muzika nejspíš bude mít co do činění s vesmírem – a taky, že ano, neboť Yuri Gagarin (formální poznámka: odteď dál kdykoliv tohle jméno zmíním, tak už mluvím švédské kapele, nikoliv sovětském astronautovi) se vrhli na pole space rocku a obecně rockové psychedelie. Poprvé o sobě tahle parta z Göteborgu dala vědět před dvěma lety, když na podzim 2013 vydala svůj eponymní debut. Pod velice hezkou malovanou kosmonautskou obálkou se ukrývaly čtyři dlouhé psychedelické a hlavně velice povedené skladby. No, a i vzhledem k tomu, že mám psychedelicky rockovou muziku v obrovské oblibě, s radostí jsem se podíval i na další novou tvorbou, byť ji Yuri Gagarin tentokrát prezentují jen prostřednictvím krátkého minialba. Nicméně – pořád lepší EP, než dostat drátem do oka, tak pojďme na věc…

Přebal je opět patřičně kosmický a už jen ten společně s názvem „Sea of Dust“ napovídá, že Yuri Gagarin ze stylizace nastavené debutem nijak neuhnuli. To je z mého pohledu jenom dobře, protože jsem přece jen chtěl slyšet další space rockovou psychedelii, ne třeba melodický death metal (když jsou z toho Göteborgu…), neboť od toho tu jsou jiní. Malý problém ovšem vidím v samotném minialbovém formátu – nemůžu si pomoct, ale podobné žánry prostě nejlépe fungují na dlouhých plochách, kdy vás kapela za pomoci rozmáchlých ploch s opojnou rytmikou pomalu táhne do atmosférických hlubin, odkud není úniku. Přesně tohle na psychedelické muzice neskutečně žeru a zároveň je to něco, čeho prostě nelze dosáhnout v čase (kupříkladu) tří minut.

Jak už asi správně tušíte, obě písně na „Sea of Dust“ jsou o něco kratší než jejich kolegyně z dlouhohrajícího debutu, takže v nich není tolik prostoru, aby člověka výše naznačeným postupem pohltily. První titulní věc, která má šest a půl minuty, tím ještě netrpí, protože ta si mě ve svém relativně pomalejším tempu dokázala získat, díky čemuž ji považuji za povedenou. Druhá „Psychological Discontinuity“, jež je ještě o minutu kratší, už je ale místy trochu moc rozjuchaná, a v momentě, kdy už si člověka konečně začne naklánět na svou stranu, tak skončí.

Nicméně i tak není vyloženě špatná, EP jako celek je vlastně dost příjemné a stálo mi za to, abych si jej pořídil do sbírky (zvláště když vyšlo na krásném modrém sedmipalci). S chutí (a nejednou) jsem si to pustil, ale přece jen – s ještě větší chutí budu vyhlížet druhou desku.


Maserati – Rehumanizer

Maserati - Rehumanizer
Země: USA
Žánr: space / psychedelic / post-rock
Datum vydání: 30.10.2015
Label: Temporary Residence Ltd.

Tracklist:
01. No Cave
02. Living Cell
03. Montes Jura
04. End of Man
05. Rehumanizer I
06. Rehumanizer II

Hrací doba: 39:53

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Silver Rocket

Já vím, že je to pěkně fousatý vtip začínat recenzi zrovna na tuhle skupinu zrovna tímhle vtipem, ale – když se řekne Maserati, většině lidí se asi jako první vybaví symbol trojzubce a s ním spojená značka luxusních italských aut. Nicméně, není třeba se obávat, jelikož se skutečně nehodláme přetransformovat do motoristického magazínu. Maserati totiž není jen značka aut, ale i rocková kapela z amerického státu Georgia. A samozřejmě právě ona bude hlavní hvězdou naší dnešní recenze…

Vzhledem k tomu, že „rocková kapela“ je jen o chlup méně vágní pojem než „hudební skupina“ (ale ve výsledku obojí neřekne skoro nic), pojďme to pro případného laika nejprve trochu zpřesnit. I laikovi dá totiž mnohem lepší představu o tom, oč v hudbě Maserati běží, prohlášení, že se tenhle zámořský kvartet pohybuje kdesi na ose mezi space rockem, psychedelic rockem a post-rockem. Ve skutečnost by vám tohle mělo dát poměrně přesnou představu toho, jak muzika Maserati zní, i kdybyste o téhle skupině až doposud neslyšeli.

Samozřejmě – v hlavní roli je typická psychedelicky rocková rytmika stavící každou píseň na jednom určitém motivu, který se proplétá celou skladbou s občasnými mírnými proměnami, a okolo toho krouží kosmické kytary. A jak v podobných žánrech bývá zvykem, právě díky tomuhle „monotónnímu“ budování kompozic si vás ta muzika vždy pomalu obmotává kolem prstu, dokud se do té astrální atmosféry dočista nepropadnete. Přesně tohle je tím, co mě osobně na psychedelických žánrech vždy strašně baví, a přesně to je i tím důvodem, proč mě baví také Maserati.

Právě tohle postupné hypnotizování posluchače Maserati bezesporu umějí a ona schopnost vytvořit takovou tu uhrančivou náladu, že se od toho člověk nemůže odtrhnout, jim rozhodně není cizí. A ačkoliv bylo až doposud vše formulované v obecné rovině, platí to i o čerstvé novince „Rehumanizer“. Maserati na ní po hudební stránce vlastně nepřicházejí s ničím, co by již nepředvedli na svých předcházejících albech (ostatně proto šlo mluvit v obecné rovině), jenže tohle je jeden z těch případů, kdy to prostě vůbec, ale vůbec nevadí, protože pořád funguje úplně skvěle. Pokud jste slyšeli již třeba předešlou dvojici nahrávek „Maserati VII“ (2012) a „Pyramid of the Sun“ (2010), pak vás „Rehumanizer“ – snad až na jeden malinký detail, k němuž se ještě dostaneme – vlastně nemá čím překvapit v tom smyslu, že byste zde slyšeli něco fungl nového, avšak to v žádném případě není překážkou v tom, abyste si novinku užili.

Všechny ty jemné gradace, fantastické rytmické přechody a detaily (ty uvozovky, když jsem zmiňoval „monotónnost“, rozhodně měly svůj význam) totiž fungují naprosto parádně i na „Rehumanizer“, a to v každé ze šesti přítomných skladeb. Kdybyste mě hodně nutili, asi bych dokázal říct, že mými osobními favority, na něž se při každém poslechu těším, jsou „Montes Jura“ a „Rehumanizer II“, ale vybírat z takovéhle desky cosi jako největší „hity“ je fakt zbytečnost, jelikož je to super od začátku do konce.

V jedné drobnosti se však „Rehumanizer“ od svých předchůdců přece jenom liší – Maserati byli vždy instrumentální skupinou a vystačili si „jen“ s nástroji. Sice se nedá říct, že se tohle na novince vyloženě změnilo, protože většina nahrávky stále je instrumentální, nicméně do dvou písní přece jen pronikly i vokály. Jistě, můžete kontrovat, že jakýsi zefektovaný robotický vokál se objevil již na „Maserati VII“ prostřednictvím songu „Solar Exodus“, což je samozřejmě pravda – ostatně, právě tenhle robot se nyní opět vrací v „End of Man“. Na druhou stranu, „Living Cell“ již nabízí regulérní zpěv, což je – pokud mě paměť náhodou neklame – u Maserati snad poprvé. Hlavní ovšem je, že vokály (myšleno jak v „Living Cell“, tak i v „End of Man“) byly zakomponovány velice vkusně a přirozeně a v daném zvukovém rámci to nepůsobí nijak jakkoliv nepatřičně.

Dál už snad není moc řešit. Z jistého úhlu pohledu je pravda, že „Rehumanizer“ je prostě jenom další album Maserati, které do jejich tvorby nepřináší nic nového (přece jenom – to minimum zpěvu je do celku zapuštěno takovým způsobem, že to celkový ráz nijak nemění, a tudíž je to vlastně pouze kosmetická změna). Ale na druhou stranu – dokud budou Američané do své sbírky přidávat takhle skvělé položky, tak to nijak nevadí, protože přejedenost je prozatím stále v nedohlednu. A to, že „Rehumanizer“ má (podle mě, samozřejmě) suverénně nejhezčí obálku v historii Maserati, už je jenom takový malý, leč příjemný bonus navíc…


Sautrus – Reed: Chapter One

Sautrus - Reed: Chapter One
Země: Polsko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 7.6.2014
Label: Pink Tank Records

Tracklist:
01. Ricochet
02. The Knurr
03. Dumbledore
04. Kuelmaggah Part 2
05. Iomi Iomi
06. Fa’yka Ye’v Domoo
07. LOSAO
08. Suentist

Hrací doba: 36:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sautrus

O historii kvarteta našich sousedů z Polska, stoner metalistech Sautrus, se toho z běžně dostupných zdrojů příliš najít nedá, takže po několika pokusech to vzdávám s tím, že se musím spokojit s minimem informací, a sice že jejich vznik se datuje k roku 2010 a jejich řady tvoří vokalista Weno Winter, Michał Nowak s kytarou, baskytarista Michał Młyniec a konečně bubeník Piotr Ochociński. Ono je ve výsledku vcelku jedno, kdo ty nástroje obsluhuje, ovšem mám rád, když můžu nahlédnout do historie skupiny a mrknout se, jak dlouhou a jak strastiplnou cestu ušli až ke své současné podobě.

Sautrus se očividně zhlédli v psychedelii 60. let, již kombinují s původní podobou heavy metalu tak, jak jej předváděli staří dobří Black Sabbath. Výsledná podoba hudby této polské čtveřice tak ve výsledku zní jako trochu horší Electric Wizard spárovaní s Kyuss. Druhé jmenované jsem vybral hlavně proto, že i když je ona šedesátková psychedelie na desce ke slyšení vcelku dost a obohacuje už tak silnou kompoziční retro náladu, tak jsou Sautrus nakloněni i ke klasičtějšímu hard rockovému mustru stavby skladeb, díky čemuž znějí právě jako kombinace stonerových velikánů ze zámoří s doomově psychedelickými Brity.

Pokud si říkáte, že to je prostě a jednoduše jenom další stoner s retro prvky, kterého je dnes všude okolo mraky, tak máte ve své podstatě pravdu. Kytarové linky jsou opravdu někde na pomezí mezi pouštně vyprahlým rockem a táhlé linky a vazbení evokují experimentálně nádech, ovšem chybí mi tady pojící prvek, který by tomu celému dal smysl a jenž by snahu Sautrus pozvedl výš, než „jen“ nad úroveň běžného žánrového standardu posledních let.

„Reed: Chapter One“ není vyloženě špatná deska, protože třeba „The Knurr“ z pozice číslo dvě na finálním tracklistu křičí široko daleko, že Sautrus umí, ale jako celek je z mého pohledu obyčejná a ve výsledku i trochu nezáživná. Přeci jen si řekněme pravdu, že stejným způsobem v dnešním době hraje skoro každá parta o významu větším než lokálním, takže abyste byli schopní prosadit se napříč scénou, která v posledních letech zažívá obrovský boom, tak to chce i něco jiného než jen vcelku slušně napsané songy. Ne, že by to k vydání poslouchatelného alba nestačilo, ale takhle prostě skončili Sautrus někde na půli cesty.

Možná působím až příliš tvrdě, ale takhle to s „Reed: Chapter One“ mám. Chybí mi tam něco, co by mě vyloženě nadzvedlo ze židle. Třeba jen lepší práce vokalisty Wena by mohla pomoct, protože ten jeho zpěv je po čase jednotvárný a jedinou písní, kde s ním opravdu pracuje, je závěrečná „Suentist“. Ta se vymyká celkově už jenom svou hrací dobou a velmi posmutnělou atmosférou. Zpěvák Weno zpívá opravdu procítěně a skoro až hypnotický kytarový motiv je sice jednoduchý, ale má takovou auru, že dokáže okouzlit. Když už to nejde ve všech případech přes ten zpěv samotný, tak by dost pomohlo trochu zapracovat s aranžemi doprovodných vokálů, protože jestli mě v tomto ohledu dokázali Sautrus vyloženě zaujmout, tak jen ve zmíněné „The Knurr“, jež díky využití četných ozvěn vokálně baví a jen tak se neztratí.

Špatná není ještě úvodní „Ricochet“, která je oproti ostatním tak nějak optimistická a dobře by se hodila jako první singl, protože ačkoli album nezastupuje jako ukázkový příklad toho, co lze na „Reed: Chapter One“ najít, tak má silné hitové ambice a na jejím pozadí přímo ukázkově burácí skvělá basová linka, kterou si příznivci tohoto nástroje užijí opravdu dosytosti, jelikož Sautrus přítomnost basy nijak nepopírají, naopak jí dávají dostatek prostoru.

Bohužel ten zbytek jednotlivých písní je takový nijaký, a přestože se povedený moment dá najít i v další rozmáchlejší kompozici „Kuelmaggah Part 2“, na níž mě baví hlavní kytarová linka, která píseň provází v burácejících pasážích, tak už tomu chybí to nepopsatelné něco. To něco, které odlišuje průměrnou nahrávku od těch opravdu excelentních. A tomuto se Sautrus na „Reed: Chapter One“ bohužel nedostává, takže právě proto o nich nemůžu mluvit jako o něčem víc než jen o dalším ze zástupců stoner metalu, jenž si vše podstatné půjčuje z let už mnohými zapomenutých.

Sautrus


Royal Thunder – Crooked Doors

Royal Thunder - Crooked Doors
Země: USA
Žánr: stoner metal / psychedelic rock
Datum vydání: 3.4.2015
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Time Machine
02. Forget You
03. Wake Up
04. Floor
05. The Line
06. Forgive Me, Karma
07. Glow
08. Ear On The Fool
09. One Day
10. The Bear I
11. The Bear II

Odkazy:
facebook / bandcamp

Historie čtveřice z americké Atlanty se začala psát již v roce 2004, k němuž se oficiálně datuje její vznik, ovšem když se na jejich činnost podíváte z blízka, tak uvidíte, že až do roku 2010 se vlastně nedělo nic, co by stálo za zmínku. Teprve v onom roce totiž přišlo na svět první EP s eponymním titulem, po němž si kapely všimli Relapse Records, díky nimž se před třemi lety objevilo na pultech debutové album „CVI“. Royal Thunder, kteří do té doby platili za naprosto neznámou partu, se sice nestali přes noc hvězdami první velikosti, ale díky svému zajímavému debutu, na němž mě svého času štvala jen přestřelená hrací doba, se dostali do širšího povědomí fanoušků zámořské alternativní scény a posluchačů kapel jako Kylesa a Baroness, s nimiž je pojí geografické kořeny.

Album „CVI“ se těšilo vcelku kladného přijetí, a bylo tak jasné, že potenciální druhé album již bude očekáváno ve zcela jiném světle a přesně tak jsem k letošnímu „Crooked Doors“ přistupoval. Ačkoli jsem nevěděl, co přesně od Royal Thunder čekat, tak jsem věřil, že brány debutu budou zdolány a tato parta, jejímž největším poznávacím znamením je basačka a zpěvačka se zvláštní jménem Mlny Parsonz, potvrdí, že tři roky starý úspěch nebyl jen obyčejnou náhodou. A to se taky stalo. Nebudu lhát, „CVI“ jsem od vydání slyšel až v uplynulých týdnech z povinnosti ke „Crooked Doors“, abych se dostal zpět do obrazu a načrtly se mi souvislosti, ovšem kdybych jej neoprášil, tak by se nic nestalo.

„Crooked Doors“ funguje bez znalostí předešlého počinu, a přestože je od minula cítit posun směrem od psychedelicky rockových písní směrem k přístupnějšímu výrazivu a hard rockové zemitosti, tak poznávací znamení, kterým je již zmíněná Mlny, se nikterak nezměnila. Její vokál na pomezí mezi zasněným éteričnem a punkovou neučesanosti tvoří nemálo z charismatu Royal Thunder jako takových, protože jakkoli jsou skladby samy o sobě kvalitní a ta špinavá zasněnost dodává „Crooked Doors“ na atmosféře a nutí člověka poslouchat to stále dokola, tak s mužským vokálem by to nejspíš nefungovalo tak dobře a dost možná bych tady Royal Thunder vytýkal jistou míru neoriginality. Oproti mnohým stonerovým partám jsou Royal Thunder sofistikovanější a postupným vrstvením nálad se třeba od Baroness odlišují.

Novinka boduje oproti svému předchůdci zejména v tom, že je ucelenější, nepůsobí už tak experimentálně a rozháraně a mnohem více je zakořeněno v současnosti a drží se několika ploch, jež Royal Thunder sluší nejvíc, takže se připravte na pomalejší a zatěžkanější kytary, jimž scházejí vyloženě ostré hrany a mnohdy hrají vcelku líbivé melodie. To je případ první „Time Machine“, která je na úvod asi tou nejlepší volbou, protože jestli něco upoutá vaši pozornost, tak je to právě kombinace příjemné melodie kytary s punkově přidrzlým vokálem Mlny a psychedelické nálady, jež se rozplyne až s prvními tóny kytarového sóla. Tak trochu na opačné straně barikády stojí rockově přímočará „Glow“, která potěší chytlavou vokální linkou, jež ji proplétá od úvodu až k závěru, kterému opět vládne sólová kytara jednoho z dvojice kytaristů Joshe Weavera a Willa Fioreho.

Nemyslete si však, že „Crooked Doors“ stojí jen a pouze na vokálech a kytarách, protože jestli mě nějaký nástroj na albu vyloženě očaroval, tak to jsou bicí Evana Diprima, který odvádí opravdu dobrou práci, a přestože jeho hra působí na první poslech minimalisticky a jednoduše, tak každý úder má své pevné místo, a to jak v rychlejších písních typu „Floor“, tak pomalejších trýznivých záležitostech jako „Forgive Me, Karma“ nebo „Ear on the Fool“. Nelze říct, které z písní jsou silnější nebo naopak slabší, ovšem myslím si, že závěr trochu ztrácí vinou dvojice „The Bear I“ a „The Bear II“. Ony to vlastně nejsou ani plnohodnotné písně v pravém slova smyslu, takže zatímco první část je spíš takový recitál Mlny za zvuků piána, tak druhá část tuto kombinaci rozvíjí, ovšem ubylo vokálů a je to vlastně takřka instrumentální outro, jež za albem dělá takovou nevýraznou tečku. Popravdě, kdyby to čtveřice zapíchla po skvělé „One Day“, tak bych se vůbec nezlobil, protože takhle musí člověk vyslechnout ještě sedm minut nepříliš opodstatněného materiálu, jenž mi ke zbytku ideově nezapadá. Ale není problém si poslech utnout o pár minut dřív, ačkoli si to tak Royal Thunder jistě nepřáli.

Nebýt této drobné vady na kráse, tak nemám ke „Crooked Doors“ závažnějších výtek. Na Royal Thunder je mi sympatické to, že se jim podařilo najít malinkou mezírku na trhu a velmi neotřelým vokálem Mlny Parsonz ten svůj jinak vcelku běžný stoner metal kombinovaný s psychedelií a hard rockem lehce okořenit a dodat mu tak hodně šťávy. Přestože je „Crooked Doors“ albem ucelenějším a celkově silnějším, tak nevím proč, ale netlačí na mě takovou silou, jako před třemi lety předchůdce „CVI“, k němuž mám asi o něco hlubší vztah. Ať už na mě však působí nebo nepůsobí, tak mu nelze upřít standard, ke kterému podobně znějící party mohou i s mnohem početnější diskografií stále jen vzhlížet.