Archiv štítku: psychedelic rock

Gallileous – Voodoom Protonauts

9.4.2015 H. Napsat komentář

Země: Polsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: 21.11.2014
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. A Daub
02. Yeti Scalp
03. Voodoom Protonauts
04. The Green Fairy
05. Brand New Cosmos
06. Omen of Death

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gallileous

Funeral doom metalisté Gallileous už drhnou na kytary tak dlouho, až by o nich bez nějakých větších problémů šlo mluvit jako o veteránech. Zato mluvit v jejich případě o funeral doom metalu je už nejspíš pasé. Přesto právě v pohřebních vodách v raných 90. letech začínali, byť tato inkarnace kapely vlastně netrvala příliš dlouho, neboť se Poláci již v roce 1995 rozpadli. O více jak deset let později však svou činnost obnovili a v roce 2008 konečně vydali svou první dlouhohrající desku “Ego sum censore deuum”.

Někteří z vás si nejspíš budou Gallileous pamatovat i díky účasti na zajímavém 4-way split albu “Unveiling the Signs”, na němž se – ještě společně s formacemi Pantheist a Wijlen Wij – objevili po boku našinců Dissolving of Prodigy. V následujících letech se však tvorba Gallileous začala stáčet mírně jiným směrem. Na druhé desce “Necrocosmos” (jež jen tak mimochodem stejně jako novinka, jíž se bude tato recenze týkat, vyšla u českého labelu Epidemie Records) se skupina posunula k něčemu, co bychom mohli nazvat atmosférickým doom metalem, do něhož promlouvaly vlivy psychedelického rocku s retro nádechem. Jenže to, co bylo na “Necrocosmos” pouze naznačeno, dotáhli Gallileous na svém nejnovějším studiovém počinu “Voodoom Protonauts” do úplného konce.

A právě proto je již od věci považovat Gallileous za funeral doom metalovou kapelu – Poláci se totiž na “Voodoom Protonauts” vrhli po hlavě do stoner / doom metalového retra s psychedelickým odérem. A ačkoliv to i to spadá pod škatulku doom, ve skutečnosti zní “Voodoom Protonauts” v porovnání třeba s “Ego sum censore deus” diametrálně odlišně, ať už se jedná o atmosféru nebo samotný sound obou alb. S nadsázkou by se dalo říct, že “Necrocosmos” byl vlastně jen takový přestupní můstek mezi starou tvorbou a tím, co Gallileous nabízejí nyní na svém nejaktuálnějším počinu.

To, jak “Voodoom Protonauts” v reálu zní, vlastně dost přesně popisuje už jen ono žánrové zařazení – deska zní totiž přesně tím způsobem, jaký jste si nejspíš všichni představili, když jsem řekl, že se nyní Gallileous pohybují ve vodách retro stoner / doom metalu nadopovaného psychedelií. Dřevní sound, stonerové riffy, předoucí baskytara, zastřený vokál, nánosy vintage kláves v pozadí – to vše na “Voodoom Protonauts” rozhodně najdete v míře více než vrchovaté. Jasně, ani omylem to v dnešní době není nic originálního, o tom se samozřejmě nemá cenu přít, ale když na vás Gallileous vybalí tak silné skladby jako třeba “Yeti Scalp” nebo “Omen of Death”, tak vám to vlastně nijak nebude vadit.

<a href="http://gallileous.bandcamp.com/album/voodoom-protonauts">Voodoom Protonauts by Gallileous</a>

Dokážu si živě představit, co napadlo nejednoho z vás – jak a jestli vůbec je tento přerod z pohřebního doom metalu do stonerového retra upřímný. Je to otázka zcela logická a správná, jelikož cokoliv retro doom začalo v posledních letech frčet neskutečným způsobem a snad jediné, co “Voodoom Protonauts” chybí k tomu, aby naprosto dokonale zapadlo do téhle vlny, jsou texty zabývající se okultismem. Nakolik je (nebo není) tato změna upřímná a nakolik to je (nebo není) vypočítavost, to zodpovědět při nejlepší vůli prostě nedokážu, protože muzikantům do hlavy nevidím a snad jen oni sami to vědí.

Mohu však s klidným srdcem říct alespoň to, že já osobně tu muziku Gallileous věřím. Asi nezvládnu přesně popsat proč, ale když si tu desku pustím, jednoduše to na mě nepůsobí jako nějaká póza nebo přetvářka, naopak mi “Voodoom Protonauts” zní autenticky (samozřejmě tak autenticky, jak autentická může retro hudba v roce 2014/2015 být). Jistě, velkou roli v tomto určitě hraje i fakt, že album má prostě a jednoduše kvalitní hudební náplň – a rozhodně nejde jen o ty dvě výše jmenované písně, protože taková titulní “Voodoom Protonauts” nebo předposlední “Brand New Cosmos” nejsou o nic menší chuťovky než taková “Omen of Death”, jež v sobě skrývá jeden skutečně lahůdkový motiv.

Ačkoliv lze k “Voodoom Protonauts” mít výtky a lze polemizovat o tom, nakolik se Gallileous (byť i třeba nevědomky) chtěli svézt na módní vlně, mě osobně to album oslovilo a hodně mě baví. I když se oproti tomu, co Poláci předváděli v minulosti, jedná o citelnou změnu, já osobně jsem jim ji uvěřil. Za mě je tedy “Voodoom Protonauts” velmi povedená nahrávka, kterou můžu doporučit dál.

Minulost

The Plastic People of the Universe – Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (2001)

3.9.2014 H. Komentáře: 4

Země: Česká republika
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 2001
Label: Globus Music

Tracklist:
01. Dvacet
02. Zácpa
03. Toxika
04. Magické noci
05. M.G.M.
06. Okolo okna
07. Elegie
08. Podivuhodný mandarin
09. Nikdo
10. Jó – to se ti to spí
11. Já a Mike
12. Ranní ptáče
13. Francovka
14. Jednou nohou
15. Spofa blues
16. Apokalyptickej pták
17. Píseň brance

Odkazy:
web / facebook

Jen málokterá česká skupina zažila ze strany bývalého komunistického režimu takové represe jako právě The Plastic People of the Universe. Ani zdaleka nebyli jediní, ale jsou to právě oni, kdo se nakonec stali čelními představiteli undergroundu a koho bychom z dnešního úhlu pohledu mohli chápat jako ukázkový příklad toho, jak na tom tehdy byla hudba, jež takříkajíc nevyhovovala.

The Plastic People of the Universe vznikli v roce 1968 a svůj název si zvolili podle skladby “Plastic People” legendárního rockového hudebníka Franka Zappy. Bylo to akorát v době, kdy pomalu skončilo Pražské jaro a nastala doba normalizace, jež měla mimo jiné velký dopad právě na kulturu. The Plastic People of the Universe se ovšem odmítli přizpůsobit požadavkům režimu, což mělo vcelku jasný důsledek, a sice že se stali vysoce nepohodlnou skupinou. Časem ztratili profesionální statut, což tehdy de facto znamenalo nemožnost oficiálně veřejně vystupovat, díky čemuž kapela dále hrála pouze na soukromých akcích jen pro pozvané. Skupina nemohla natáčet a podzemím kolovaly pouze živé nahrávky. Problémů ovšem bylo v průběhu let mnohem více – zatčení a odsouzení muzikantů, vyhoštění kanadského zpěváka Paula Wilsona, jenž se skupinou vystupoval, nucená emigrace saxofonisty Vratislava Brabence, vyvlastňování domů, v nichž The Plastic People of the Universe vystoupili atd.

“Když je dnes člověku dvacet,
chce se mu hnusem zvracet.
Ale těm, co je čtyřicet, je toho vyblít ještě více.
Jen ten, komu je šedesát,
může jít se sklerózou klidně spát.”
(Dvacet)

Cílem tohoto článku ovšem není věnovat se historii The Plastic People of the Universe – stejnak by to bylo jen opisování, takže kdo by o ni měl zájem, nechť své kroky směřuje na stránky kapely, kde se nachází poměrně podrobná verze. Tématem našeho článku totiž bude to, o čem naše malá stránka vždy byla a vždy bude – o hudbě. Jak již bylo zmíněno, The Plastic People of the Universe nemohli oficiálně natáčet desky, tudíž jejich muzika zpočátku kolovala pouze v rámci živých záznamů. Své první album kapela natočila (samozřejmě neoficiálně) na tři etapy v průběhu let 1974-1975, oficiálního vydání se však nahrávka dočkala až za necelých 30 let – v roce 2001. Tato deska se jmenuje “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” a právě té se budeme věnovat.

Vzhledem k tomu, že se tu hudbě, jakou The Plastic People of the Universe hrají, obecně příliš nevěnujeme a že mezi čtenáři nejspíš budou i mladší ročníky, lze předpokládat, že ne všichni z vás jsou plně seznámeni se všemi okolnostmi, proto začneme snůškou faktů. Název “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” je narážkou na slavnou desku “Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band” legendární britské skupiny The Beatles. Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer) byl český básník, spisovatel a filozof, jehož tvorba počínání The Plastic People of the Universe ve velké míře ovlivnila. Skupina v podstatě již od svých počátků jako texty využívala básně různých autorů (např. Jiří Kolář, William Blake, Kurt Vonnegut, Jr.), jindy se tvorbou jiných autorů nechávala jen inspirovat (například pokus o zhudebnění “Souostroví GULAG” Alexandra Solženicyna, což je rozsáhlá kniha o poměrech v sovětských lágrech, jimiž autor sám prošel – tento projekt ovšem The Plastic People of the Universe nedokončili a zachovaly se z něj jen tři instrumentální kompozice). V tomto ohledu měl Egon Bondy v tvorbě kapely poměrně výsadní postavení a v jeden čas jeho básně tvořily většinu jejích textů.

Právě to se týká i “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned”, kde se nachází celkem 17 skladeb, z nichž 12 tvoří právě básně Egona Bondyho. Ve třech dalších byly užity texty amerického spisovatele Kurta Vonneguta, Jr. (v překladu do češtiny od Jaroslava Kořána – “Já a Mike”) a českých básníků Pavla Zajíčka (“Apokalyptickej pták”) a Františka Pánka (“Píseň brance”). Zbývající dva kusy (“M.G.M.” a “Jednou nohou”) jsou pak instrumentální.

Vzhledem k tomu, že “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” bylo nahráno ve třech etapách v průběhu dvou let, je sestava v rámci jednotlivých písní poměrně proměnlivá, nicméně stabilní jádro samozřejmě tvoří lidé z klasické sestavy The Plastic People of the Universe, tj. Milan Hlavsa (baskytara, zpěv), Josef Janíček (klavifon, kytara, vibrafon, zpěv), Jiří Kabeš (housle, zpěv), Vratislav Brabenec (altsaxofon) a bubeníci Jiří Šula a Jaroslav Vožniak. Prvních 14 písní bylo natočeno v prosinci 1974 na hradě Houska, skladba číslo 15 tamtéž v únoru 1975 a poslední dvě kompozice v ateliéru Dany Müllerové v Praze v listopadu 1975.

“Jsem obětí vázanosti
toxikomanické.
Mohlo by to býti k zlosti,
ale je to komické.”
(Toxika)

Přestože The Plastic People of the Universe neměli možnost během doby minulého režimu natáčet a vydávat, jejich diskografie čítá docela velké množství počinů, ať už klasických či živých (oficiálně však začaly vycházet až v 90. letech). Důvodem, proč jsem z nich vybral právě “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned”, je velmi jednoduchý – mám tuto desku prostě nejradši. Nemohu (a ani to nedělám) se považovat za nějakého odborníka na tvorbu The Plastic People of the Universe a určitě nemám naposlouchanou každičkou vteřinu jejich hudbu, ale z toho všeho, čemu jsem kdy poslech věnoval, mi právě tento počin přirostl k srdci nejvíce.

Věřím tomu, že všichni z vás jméno The Plastic People of the Universe znají, o jejich existenci vědí a mají přibližnou představu, o koho se jedná. Jistě se však mezi vámi najdou tací, kteří i přesto jejich hudbu neznají – těm by třeba mohlo připadat, že dnes už “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” musí být pouze jakýmsi artefaktem své doby a hodnota této desky bude víc historická než opravdu hudební. Nicméně taková myšlenka je zcela mylná, protože tato nahrávka má i po 40 letech od svého vzniku stále smysl a stále ji lze poslouchat jako úplně normální album, nikoliv jen dejme tomu ze studijních důvodů. Netvrdím, že je to počin dokonalý, to rozhodně není, ani zvukově a vlastně ani hudebně, protože pár trochu slabších věcí se na něm najde, stále však má své nezaměnitelné kouzlo a atmosféru, díky čemuž mi přijde mnohem relevantnější (a tím pádem jeho poslech smysluplnější) než u velké části dnešní generické produkce.

Úvodní píseň “Dvacet” je vlastně docela prapodivná a staví na jednom dokola se opakujícím motivu, jenž slouží spíš pro přednes textu – jedinou výjimku tvoří vysoce kakofonické saxofonové sólo, k němuž song po celou svou dobu směřuje. Hned následující osmiminutová “Zácpa” je však o poznání zajímavější. První části písně vládne především Milan Hlavsa s vokálem i výtečně předoucí baskytarou. Podobně jako v první “Dvacet” se však za neustálého opakování daného motivu postupně slova na několik minut ujme Vratislav Brabenec s dlouhými saxofonovými výjezdy, po nichž se “Zácpa” překlene do poslední pasáže, která je snad nejzajímavější a The Plastic People of the Universe v ní zcela jasně ukážou, proč má jejich muzika i po 40 letech od svého vzniku stále co říct.

“Po celý život budeš roztahovat klín,
aby v něj vešel Podivuhodný mandarin.
Budeš svůj šat šít z marností a z vin,
hledat budeš, kde je Podivuhodný mandarin.”
(Podivuhodný mandarin)

Hned vzápětí ovšem přicházejí dvě kompozice, které pro mě osobně patří k největším vrcholům nahrávky. Přesně jak značí název, “Toxika” je těžce psychedelická záležitost, jejíž ústřední houslový motiv je doslova hypnotický a hlavně natolik silný, že už jej budu mít v hlavě úplně napořád. Když někdo řekne The Plastic People of the Universe, právě tahle skladba mi okamžitě naskočí jako první. Následující “Magické noci” však nejsou o nic méně působivé, a jakmile se song rozjede s monotónním třískáním do bicích a kvílením thereminu (což je jen tak mimochodem doslova geniální nástroj a je OBROVSKÁ škoda, že jej třeba metalová scéna ještě neobjevila, protože by tam sednul jako máloco), “Plastici” vás okamžitě mají v hrsti, a když se pak píseň překlene do sloky s dalším uhrančivým motivem, je o jednom z nejlepších kusů skupiny vůbec rozhodnuto.

Výborná je ovšem i minutová “Elegie”, jíž kralují housle Jiřího Kabeše a na poměry The Plastic People of the Universe možná až překvapivě hutná rytmická sekce. Především však tenhle krátký kousek předchází další fenomenální kompozici “Podivuhodný mandarin”. Zpočátku opět nechybí psychedelicky rockové omílání jednoho motivu, který však v polovině písničky vygraduje do instrumentálního vrcholu natřískaného skvělými nápady. Pro mě osobně další věc, jakou bych bez váhání jmenoval mezi vrcholy celé tvorby The Plastic People of the Universe.

“Jó – to se ti to spí” by asi někdo mohl nazvat jen jakousi hříčkou, ale ve skutečnosti tenhle kousek i přes množství vokálních pazvuků dýchá strašně působivou ponurou atmosférou, díky níž se jedná o další píseň, kterou jsem mohl slyšet klidně několiksetkrát, ale snad nikdy mě nepřestane bavit. Rockovější “Francovka” rozhodně také není špatná, ale třeba následná instrumentálka “Jednou nohou” s další řádkou výtečných motivů je ještě lepší. Posledním vrcholem je pak rozhodně “Apokalyptickej pták”, který sice v hlasitějších momentech doslova tahá uši (hlavně theremin je až bolestivě přeřvaný) a působí dost chaoticky (což se ostatně děje v průběhu celé desky, nicméně vzhledem k okolnostem a době vzniku je to pochopitelné), ale kromě toho také nabízí jednu doslova geniální melodii, kterou také stačí slyšet jednou jedinkrát a už ji z hlavy nikdy v životě nedostanete.

“Apokalyptickej pták
zakrejvá křídly oblohu.
Apokalyptickej pták
spouští železnou oponu.
Apokalyptickej pták
žvejká krvavou masu.
Apokalyptickej pták
stíná hlavy času.”
(Apokalyptickej pták)

Zatím jsem pouze chválil (ale zcela oprávněně!), ale naprosto férově musím říct, že se na “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” nacházejí i kusy, u nichž takové superlativy jako v případě výše zmiňovaných sypat nemohu. Nikdy mi moc nesedla minimalistická “Okolo okna”, byť v rámci celku nemám problém ji strávit. Hodně zvláštní je temná “Nikdo”, u níž musí být člověk doslova naladěn na stejnou vlnovou délku – zatímco při jednom poslechu si ji nepokrytě užívám, při jiném mě třeba trochu nudí. Úplná zbytečnost je kraťoučká “M.G.M.”, která je vyplněna jenom řvaním, což je (alespoň předpokládám) narážka na filmové studio Metro-Goldwyn-Mayer a jeho charakteristickou znělku se řvoucím lvem.

Tyto písně jsou ovšem ještě relativně v pohodě, na vrcholné momenty sice nemají, ale není problém je v rámci desky vyslechnout (což ostatně platí ještě o “Spofa blues”, již jsem v minulém odstavci nejmenoval). O něco hůře je na tom “Já a Mike”, jíž zabíjí především přespříliš chaotický a kakofonický zvuk. Moc se mi nelíbí ani dvojice “Ranní ptáče” a finální “Píseň brance”, i když ta pár dobrých nápadů obsahuje.

Výše jsem lehce nakousnul zvuk, který rozhodně není dokonalý – co byste také čekali od nelegálně pořízené nahrávky z půlky 70. let? Nicméně pro někoho může být až překvapivé, že i přesto se jedná o záležitost, jež je i v dnešních poměrech bez problémů poslouchatelná. Možná mi to tak jen přijde, protože “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” znám opravdu zpaměti a vlastně jen málokterou desku jsem za svůj život slyšel víckrát, ale opravdu to není problém poslouchat i ve 21. století. Ano, určitě tam jsou nečistoty a sem tam něco trochu zanikne, zvuk také mezi písněmi z jednotlivých nahrávacích seancí kolísá (hlavně “Apokalyptickej pták” a “Píseň brance” znějí dost odlišně a nekvalitněji), ale to všechno té desce dodává jakousi duši a opravdovost, jakou dnešní generická a vy(k)leštěná digitální produkce tak zoufale postrádá. Je to jednoduše underground a upřímně řečeno, tak to má být, protože bych si to album snad ani nedokázal představit s čistým zvukem. Jsou prostě nahrávky, jimž by čistý sound strašně uškodil, a tohle je zcela určitě jedna z nich. Jediný problém tak (vyjma posledních dvou skladeb natočených v pražském ateliéru) občas působí hlasitější momenty a výjezdy, kdy se hudba místy stává trochu nečitelnou, ale rozhodně se to dá přežít a není to tak fatální, aby to dojem z desky jakkoliv snižovalo.

“Proč bych chodil na vojnu,
velmi bych se divil,
do prdele,
do horoucích, do horoucích kdyby pekel,
nestačil mi civil.”
(Píseň brance)

“Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” není dokonalé album, ale rozhodně je nadčasové. To lze poznat zcela lehce z toho, že zkoušku časem dokázalo přežít a i po 40 letech má nejenže co říct, ale také vám to řekne, když si jej pustíte. Rozhodně má v sobě stále sílu a jakéhosi autentického ducha doby, jež je už dávno pryč, a i díky tomu dokáže i teď zapůsobit. I kdybyste tu desku třeba doposud neslyšeli, věřím tomu, že když ji zkusíte, i v roce 2014 si k ní klidně vypracujete vztah – ostatně, mně taky bylo v době jejího vzniku -15, a tak jsem se k ní dostal o mnoho let později, a přesto jsem si ji oblíbil natolik, že na ni nedám dopustit. Mimoto je to prostě nahrávka, která stojí za slyšení i z těch studijních důvodů, když už nic jiného. Jsou-li zde tací, kteří s tvorbou The Plastic People of the Universe nejsou doposud obeznámeni, právě “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” je nejspíš tím nejvhodnějším materiálem pro začátek, protože obsahuje několik nejznámějších skladeb a není až tak těžce stravitelné jako jiné počiny kapely. Ať tak nebo onak, slyšet tohle byste rozhodně měli, protože jde nejspíš o nejdůležitější nahrávku jedné z nejdůležitějších českých hudebních skupin.

Minirecenze

Mount Salem – Endless

10.4.2014 H. Komentáře: 3

Země: USA
Žánr: doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 28.2.2014
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není žádné tajemství, že v hudbě vždy přicházejí a odcházejí různé stylové vlny, což samozřejmě bezezbytku platí i v tvrdé muzice, v níž se poslední dobou rozmohly dva proudy. Prvním z nich je cokoliv post/djent/prog/shoegaze a podobné věci, tím druhým jsou pak žánry jako doom, stoner nebo rock v hodně retro stylu. Hlavně být retro, znít (a vypadat – plnovous nebo alespoň knírek jsou naprostá povinnost) jak ze sedmdesátek a nejlépe navrch posypat lehkou špetkou psychedelie. A v naprosto ideálním případě tomu ještě nasadit korunu texty o okultismu. A právě tímhle směrem se vydala také mladá formace Mount Salem z Chicaga…

Ostatně už jen název Mount Salem, ale i logo kapely nebo obálka debutového minialba napovídají, co se tady bude hrát. A přesně tak to také je. Retro doom metal míchaný s psychedelickým rockem, špinavé riffy, opilá baskytara, nějaké ty klávesy a samozřejmě nesmí chybět ani výrazný ženský vokál v podání Emily Kopplin. Klasicky se zde nevymýšlí vůbec nic nového, ale já osobně mám podobnou hudební produkci dost rád a konkrétně Mount Salem nemám sebemenší problém to věřit, protože z té muziky je cítit, že to takhle chtějí hrát a při poslechu vás ani nenapadne, že by mělo jít o kapelu, jež se jen veze na trendovém vlaku. A to je samozřejmě hodně dobré znamení.

Mount Salem si své debutové EP s názvem “Endless” původně vydali sami už před více jak rokem, ale přednedávnem počin vyšel znova, tentokrát už se značkou velké firmy Metal Blade Records a se dvěma bonusovými songy “The Tower” a “Mescaline II”. A upřímně se ani moc nedivím, že po tomhle materiálu skočil takovýhle label, protože je to opravdu kvalitní záležitost. Díky oběma novým songům již “Endless” dosáhlo délky regulérní řadovky (přes 42 minut), ale i když se jedná o začínající formaci, nemají Mount Salem sebemenší problém tuhle délku s přehledem utáhnout. Osobně mě jejich prvotina příjemně překvapila, hodně mě baví a líbí se mi atmosféra, tudíž nemám problém to hezky oznámkovat.

Minirecenze

Monomyth – Momomyth

10.11.2013 H. Napsat komentář

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Burning World Records

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10
Stick – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Různé krautrocky, spacerocky a další psychedelie jsou záležitosti, které mi v posledních měsících strašně zachutnaly, nicméně jich poslouchám docela málo, jelikož si pečlivě vybírám – a zatím vždy jsem měl šťastnou ruku… U Monomyth to ovšem zpočátku vypadalo, že mi štěstí došlo… naštěstí pouze vypadalo. První poslech, který jsem ve společnosti stejnojmenného debutu těchto holandských psychedeliků absolvoval, byl totiž z kategorie těch letmých, tudíž jsem si na tom jaksi nevšiml něčeho zvláštního. Jakmile jsem se však při druhé seanci začal na hudbu soustředit, Monomyth mě okamžitě měli, ta deska mě takřka ihned totálně pohltila.

Všechny kompozice jsou delšího rázu a rozjíždějí se trochu pomaleji, ale postupně narůstají a všechny gradují ve fenomenálních závěrech – což neznamená, že by ono postupné gradování a stupňování atmosféry nebylo taktéž fenomenální. Mimoto postupně narůstá i deska jako celek a dvě finální kompozice “Loch Ness” a “Huygens” jsou skoro až z jiného světa. Rovněž se mi neuvěřitelně líbí obrovské množství nádherných vintage zvuků a efektů, jimiž je celá nahrávka prošpikována, především co se klávesových rejstříků týká, ale mnohdy i v kytarové práci.

Na “Monomyth” je naprosto úžasná ještě jedna věc – když tu nahrávku posloucháte, vlastně si zpočátku skoro ani nevšimnete, že jde o počin čistě instrumentální, nějaký zpěv člověku vůbec nechybí. Samotná hudba k posluchači totiž promlouvá s takovou intenzitou, že vůbec není třeba, aby tak činil ještě vokál. Vlastně si říkám, že by pro mě zpěv naopak nejspíš byl rušivým elementem, neboť “Monomyth” je dokonalé (!) tak, jak je teď.

Už jsem to řekl jednou, ale klidně to zopakuji – toto album si mě bezvýhradně podmanilo. Každý jeden poslech je excelentním zážitkem a stále a pořád mám chuť tuto hodinovou cestu do kosmu podstupovat znova a znova. Zároveň si neumím představit, že bych si “Monomyth” mohl užít, aniž bych soustředěně nevnímal každý jeden tón, aby mi neuniklo vůbec nic z této fantastické mozaiky.

Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že já se k Monomyth dostal teprve na základě nadšených hodnocení kolegů nad a pode mnou, zbyla na mne role takového toho přicmrndávače, protože vysoké známky jsou v tomto případě opravdu na místě a já souhlasím téměř se vším, co z jejich řádků už zaznělo. “Monomyth” působivě kombinuje krautrock a klasickou rockovou psychedelii v jeden funkční celek, kterému k dokonalosti nechybí mnoho.

Ačkoli se nejedná úplně o můj šálek čaje, protože tuto hudbu vyloženě nevyhledávám, tak netrvalo dlouho, aby si mě Monomyth získali na svou stranu. Čtyři z pěti skladeb překonávají pomyslnou desetiminutovou hranici, což samozřejmě budí dojem na poslech velmi náročného díla, které vám nedá nic zadarmo a budete mu muset nějaký ten soustředěný poslech věnovat, protože ačkoli se dá deskou jen tak letmo proplout, tak její skutečná krása se odkrývá až s přibývajícími poslechy, kdy máte stále co objevovat.

<a href="http://monomyththeband.bandcamp.com/album/monomyth">Monomyth by Monomyth</a>

Přestože je hlavní síla “Monomyth” v jeho celistvosti, kdy není problém jej sjet klidně i dvakrát po sobě, tak jsem neměl problém si jej rozebrat na jednotlivé kusy, protože skladby vypráví své vlastní pomyslné příběhy. Je fakt, že já si podobná alba radši vychutnám i se zpěvem, protože nejsem zrovna skalní fanoušek instrumentálních alb, ale na druhou stranu to není myšleno jako výtka, že by Monomyth něco vyloženě chybělo. S přibývajícími minutami deska roste a já si absolutního favorita našel až v závěrečné “Huygens”, která je opravdu fenomenální a její ústřední kytarová linka nemá chybu. Tohle by se ostatně dalo říct o všech skladbách, ale ten konec mi přijde přeci jen o trošku zajímavější. Kdybych chtěl rozebírat skladbu po skladbě, tak bych stejně skončil u superlativů jako geniální, dech beroucí a podobně, takže vás toho ušetřím, protože i tak bych měl co dělat, abych zachytil podstatu “Monomyth”.

K podobným albům se člověk nedostává denně, takže i proto budu následovat zbytek stáda a uděluji vysokých 9,5 bodů, protože věřím, že tohle album ještě poroste a na konci roku jej ještě jednou zmíním.

Třetí pohled (Stick):

Od jisté doby, co jsem přišel na hudbu kapely Aluk Todolo, kteří silně koketují s vlivy krautrocku, cítím velmi silnou náklonnost téměř k čemukoliv, co zavání podobným hudebním zaměřením. Stejně jako kolega nade mnou nemám těch kapel zrovna moc, ale když už, tak tomu většinou totálně propadnu. Stejně se tomu tak stalo, když jsem narazil na debut holandských Monomyth.

Při pohledu na stopáž lze říct, že to vypadá na hodně utahanou záležitost, ale chyba lávky. Skladby jsou dynamické, chytlavé a napínavé. Psychedelické a repetitivní motivy vás zamotávají do svých sítí a než se stihnete rozkoukat, jste plně polapeni v jejich chapadlech a plavíte se po vlnách vesmírného moře společně s dalším aktéry tohoto kouzelného spektáklu.

Přestože zezačátku zní album nenápadně, s každou minutou roste a nakonec docházíte k přesvědčení, že si to určitě musíte vychutnat ještě jednou. Melodie jsou výrazné a přesto schované za množství efektů a různých ruchů. Můj osobní vrchol (byť desku poslouchám zásadně jako celek) přichází ve chvíli, kdy začne hrát melancholická “Loch Ness”. Ta mě totiž odnáší někam úplně na jinou planetu v úplně jiné galaxii. Jedna z nejpůsobivějších záležitostí, které jsem měl tu čest za poslední dobu slyšet. Nicméně fakt nemá význam něco zvlášť vyzdvihovat, protože jakmile si desku nesjedete od začátku do konce, vůbec tuhle koncepci nepochopíte a zůstanete akorát tak zmateně tápat nad tím, jestli vám to vůbec líbí, nebo ne. Na to se vykašlete a šupem si desku pořiďte, ponořte se sluchátkama do křesla či betle a nechce se unášet. Až se z tohoto tripu probudíte, některé věci vám budou připadat úplně malicherné.

Recenze

Furze – Psych Minus Space Control

2.6.2012 H. Napsat komentář

Země: Norsko
Žánr: psychedelic rock / experimental black metal
Datum vydání: 15.5.2012
Label: Fysisk Format

Tracklist:
01. Occult Soul, With Mind
02. Psych Mooz Space Control
03. Reaper Subconscious Guide
04. Triad of Lucifer
05. When Always Ready

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud by se uskutečnilo hlasování o největšího magora široko daleko, bodrý sympaťák Woe J. Reaper by byl určitě jedním z favoritů. O tomhle norském chasníkovi koluje pěkných pár historek, které jsou ale povětšinou silně přitažené za vlasy, nicméně i samotná jeho muzika, kterou páchá pod hlavičkou projektu Furze, je dostatečně šílená na to, aby měl své místo v panoptiku předem jisté.

První dvě desky “Trident Autocrat” a “Necromanzee Cogent” se nesly v duchu naprosto garážového black metalu, který byl garážovější než všechny garáže světa. Třetí “UTD: Beneath the Odd-Edge Sounds to the Twilight Contract of the Black Fascist / UTD: The Wealth of the Penetration in the Abstract Paradigmas of Satan” (nejen název je na tomhle album cool – ve skutečnosti na něm Furze udělal split sám se sebou) sice v tomto stylu pokračovalo, avšak s odstupem času a v kontextu následujících počinů už na něm lze cítit menší příklon ke kanálnímu psychedelickému black metalu (tohle je škatulka roku!). A právě do čisté psychedelie se Woe J. Reaper pustil na dalším opusu “Reaper Subconscious Guide” a vzal to natolik zodpovědně, že už by bylo skoro zavádějící mluvit o jakékoliv formě black metalu, místy šlo spíše o “zčernalý” psychedelický rock s pořádně vyhulenou atmosférou. Například taková “It Leads” má k black metalu asi stejně daleko jako kdejaký power metal, možná ještě dál.

A právě v této chvíli přichází pátá deska “Psych Minus Space Control”, aby na “Reaper Subconscious Guide” navázala. Už podle prvotních informací o novince bylo vcelku jasné, že “Reaper Subconscious Guide” nebylo pouhým výkřikem do tmy a náhodným experimentem, nýbrž novou cestou, po níž se bude muzika Furze nadále ubírat, což nakonec poslech “Psych Minus Space Control” potvrdil. A dle mého skromného názoru je to jenom dobře – první počiny jsou ve svém oboru opravdu dobré, nějakým záhadným způsobem jsou mi doslova sympatické, ale čistě po hudební stránce musím říct, že “Reaper Subconscious Guide” si s odstupem pouštím rozhodně častěji a mnohem víc mě oslovuje. “Psych Minus Space Control” tedy pokračuje v podobném duchu, což kvituji, avšak je nutné dodat, že oním duchem je myšlena spíše jen ona obskurní atmosféra, jinak je Furze zase o kus jinde a dál.

Na jednu stranu “Psych Minus Space Control” nebylo na první poslech takový šok, jelikož člověk po “Reaper Subconscious Guide” věděl, že už nemá čekat zvuk à la otvírání rezavé konzervy a black metalové peklo, byť bylo v podání Woe J. Reapera dosti nestandardně úchylné. Jistým překvapením je však to, jakým způsobem Furze tentokrát dosáhl té samé opiové atmosféry, jelikož k tomu použil dosti odlišných prostředků. Zatímco “Reaper Subconscious Guide” bylo co do stylu spíše čistokrevným psychedelickým rockem, “Psych Minus Space Control” se technicky vzato opět navrací k black metalovému žánru, byť se silnými vlivy takového doom metalu a samozřejmě – v některých momentech – i onoho psychedelic rocku. To vše je ale v konečném důsledku poněkud bezpředmětné, protože hlavní je fakt, že Furze opět vydal desku, která se jen tak neslyší. Výraznou měrou se na netradičnosti podílí i fakt, že nahrávka je v drtivé většině své délky instrumentální, nikoliv však v úplně celé, sem tam si Woe J. Reaper totiž do mikrofonu něco kvákne, ale jen minimálně.

“Occult Soul, With Mind” hned od prvních vteřin kouzlí nevídanou náladu značně “opilým” riffem. Song se přelévá v dlouhých instrumentálních plochách, v nichž jsou zejména díky šnečímu tempu nejznatelnější zmiňované vlivy doom metalu, nechybí však ani vesmírné klávesy, které zejména v druhé polovině skladby výrazně promlouvají do dění. Středobodem desky je skorotitulní “Psych Mooz Space Control” (což ostatně podle samotného Woe J. Reapera byl původní název alba), jež se rozjíždí poklidně psychotropním brnkáním, jež se po pěti minutách zlomí v krkolomně drogovou jízdu bez zábran, ale zato se spoustou skvělých detailů.

Oproti tomu “Reaper Subconscious Guide” je vlastně titulní písní minulé desky, ale objevuje se až na desce aktuální. A s výjimkou minutového intra opravdu i hudebně připomíná více album “Reaper Subconscious Guide”, čili se jedná o poněkud rockovější věc. Nicméně, jak již bylo řečeno, “Reaper Subconscious Guide” i “Psych Minus Space Control” čarují v podstatě totožné nálady, byť pomocí jiných cest, což má za následek to, že i tato skladba na “Psych Minus Space Control” zapadá zcela přirozeně a posluchač ji bez jakéhokoliv odmlouvání stráví… pokud je tedy vůbec schopen strávit samotnou podstatu muziky Furze.

Čtvrtá “Triad of Lucifer” se nese v obdobném stylu jako první “Occult Soul, With Mind”, ale s tím rozdílem, že zde tento model působí malinko variabilněji (což neznamená ani lépe, ani hůře, jen pestřeji). U závěrečné “When Always Ready” by se snad vůbec poprvé dalo říct, že se jedná o čistý black metal, nicméně stojí za zmínku to, že je to pořád black metal ve stylu Furze – a to asi hovoří samo za sebe.

Jisté je to, že jak “Psych Minus Space Control”, tak Furze obecně je poněkud těžko stravitelná hudba, která asi 95 % metalového posluchačstva (vlastně asi jakéhokoliv posluchačstva) zcela mine. Většina lidí, pokud se o albu vůbec dozví, tak jej po první ochutnávce obejde hodně dlouhou oklikou, čemuž se já osobně divit nebudu ani v nejmenším, ale sám za sebe musím říct, že mně tahle záležitost naopak neskutečně chutná, zvláště od té doby, co se Woe J. Reaper vydal na psychedelické pole, protože mu to jde vskutku bravurně. A věřím v to, že ti lidé, kteří jsou naladění na podobnou notu a takováhle muzika jim chutná, to budou vidět stejně, ačkoliv jich asi nebude moc. “Psych Minus Space Control” mnoho lidí neosloví, ale ti, u nichž se to podaří, si budou desku cenit extrémně vysoko, protože ve skutečnost se jedná o excelentní materiál, byť poněkud trhlý. Ale to je asi v tomto případě naopak obrovské pozitivum.

Reporty

The Plastic People of the Universe, Papír sklo plasty

21.2.2010 H. Napsat komentář

Datum: 19.2.2010
Místo: Česká Lípa, KD Crystal
Účinkující: Papír sklo plasty, The Plastic People of the Universe

The Plastic People of the Universe jsou jednou z nejkultovnějších a nejzásadnějších hudebních skupin, které se kdy v Čechách objevily. O tom není pochyb. A to nejen kvůli své pestré historii, ale také především díky své originální hudbě. A jak jsem se již v minulosti měl sám tu čest osobně přesvědčit, jejich živá vystoupení jim na kvalitách nikterak neubírají, spíše naopak – když se zadaří, psychózní pocity z jejich muziky (hlavně té starší tvorby) se na pódiu násobí. Prošvihnutí jejich koncertu bych tedy ze své strany považoval za jasnou známku kreténismu, naštěstí se však jako kretén necítím (alespoň ne tolik) a vystoupení jsem si ujít nenechal.

Lehce jsem se děsil místního kulturáku jakožto místa konání, kde se podařilo pohřbít nejeden koncert, zvláště pokud kapela disponuje více jak třemi nástroji. Nakonec však zvuk uši nerval, což jsem samozřejmě kvitoval s povděkem. Návštěvnost byla také vcelku slušná, plocha před pódiem byla sice zaplněna možná tak z poloviny (a ještě prořídlé), i když bych tedy očekával trochu víc, vzhledem k legendárnímu statusu The Plastic People of the Universe. Většinou dorazili staří fotři (to není v žádném případě myšleno jako urážka), co ještě živě pamatují časy, kdy byli Plastici zakázaní, omladina totiž ten večer vyrazila za kulturou na nějaký souběžně probíhající ples či co (no fuj).

Celý večer otevřela místní alternative-rocková parta Papír sklo plasty, od níž jsem toho moc nečekal, ale musím uznat, že to byl vcelku zábavný a příjemný výstup. Sehnat něco, co by se byť i jen vzdáleně zvukově či stylově podobalo The Plastic People of the Universe je vskutku oříšek, Papír sklo plasty však byli zřejmě tou nejschůdnější volbou. Se samotnými The Plastic People of the Universe se sice mohli rovnat jen těžko, i tak ale nebylo chvílemi těžké odhadnout, koho že si to doma občas pouští, zvláště, když si od Plastiků vypůjčili některé úryvky textů. Jejich vystoupení chvílemi zavánělo lehkou nudou, hlavně v těch klidnějších částech, jak se “urvali ze řetězu” a spustili obě kytary najednou společně se saxofonem, znělo to zase naopak velmi solidně. Pódium ovládal zpěvák (a v některých skladbách příležitostně i kytarista) se svými úchylnými kreacemi, největším překvápkem pro mě však bylo to, že na saxofon a klávesy tam hrál můj učitel občanky. To bych do něj neřek, hehe…

Poté už ale přišli na řadu ti, kvůli nimž ten večer všichni dorazili – The Plastic People of the Universe. Žádné efektní nástupy či něco podobného, kapela v klidu přišla, vzala do připravené nástroje a začala hrát. Hned s prvními tóny dokázali člověka vtáhnout do jedinečné atmosféry svých nenapodobitelných skladeb, jakou nedokáže vykouzlit nikdo jiný. Šedivé vlasy (a vousy) hlavních protagonistů značily letitý nadhled a jistotu, s níž tvořili veškeré komorně zatěžkané pocity nových skladeb, tak předlouhé psychedelické plochy těch starých. Psychedelie, avantgarda, experiment, progrese, alternativa, to vše lze v hudbě The Plastic People of the Universe najít, a to vše také předvedli. Tato skupina nepotřebuje absolutně nic jiného, mluví za ni jen a pouze hudba.

Koncert byl postaven především na novější tvorbě, což celkem logické, když poslední deska “Maska za maskou” vyšla před nějakými dvěma nebo třemi měsíci. Právě ta zazněla v podstatě téměř celá – jen tak namátkou třeba “TV idylka”, “Marie, vstávej”, “Maska”, “Cizí vlasy”, “Magorův šém” nebo “Tygr v Praze”. V setu však samozřejmě nechyběly ani staré kulťárny (nebo také “vykopávky” a “fosilie”, jak je nazýval Vratislav Brabenec) jako například “Apokalyptickej pták”, uhrančivá “Magické noci” nebo “Podivuhodný mandarín”.

Během českolipského koncertu rovněž proběhl křest nejnovější koncertní nahrávky The Plastic People of the Universe, “Obešel já polí pět”, která se dala vůbec poprvé sehnat právě na této akci. Pod pojmem křest si však v tomto případě nepředstavujte nic okázalého – Vratislav Brabenec CDčko jen lehce ocvrnknul obyčejnou vodou a hrálo se dál.

Co jsem ale celkem nepobíral je, jak mohou někteří lidé v publiku na podobnou muziku zběsile tancovat, jako kdyby to byl nějaký punk. To ale jen tak na okraj. Samotné kapele se nedá vytknout v podstatě nic, snad jen tu pauzu uprostřed vystoupení bych klidně oželel, ale čert to vem, přece jenom už to nejsou nejmladší pánové. The Plastic People of the Universe každopádně předvedli výborný koncert.

Sicmaggot