Archiv štítku: psychedelic

Zaum – Divination

Zaum - Divination

Země: Kanada
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 26.4.2019
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Relic
02. Pantheon
03. Procession

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Vždycky je mi sympatické, když se nějaká skupina album od alba zlepšuje, a zrovna o kanadských Zaum se právě tohle myslím tvrdit dá. Jejich druhá řadová nahrávka „Eidolon“ (2016) mi přišla silnější a vyzrálejší než jejich prvotina „Oracles“ (2014), i když ve finále mě vlastně bavily obě desky. Jakmile jsem tedy zjistil, že v letošním roce si Zaum opět po tříleté odmlce připravili třetí dlouhohrající zářez „Divination“, moc dlouho jsem s jeho poslechem neváhal. A vyplatilo se, poněvadž Kanaďané opět posunuli svou laťku o kousek výše a servírují svůj nejpůsobivější počin.

Od minulého alba došlo k jedné poměrně zajímavé změně. Zakládající dvojice Kyle Alexander McDonald (zpěv, baskytara, sitár, klávesy) a Christopher Lewis (bicí) k sobě přibrala třetího člena nebo ještě lépe řečeno členku. Ne snad, že by se Zaum rozhodli svůj zaduněný sound postavený na baskytaře konečně obohatit o elektrickou kytaru, která v jejich základním arzenálu pro někoho možná překvapivě schází. Nawal Doucette přispívá dalšími klávesami a elektronikou, i když je nutné jedním dechem dodat, že se to týká zejména koncertní prezentace. Jednoznačně to nicméně ukazuje, jak si Zaum potrpí na ozvláštňování svého zvuku elementy, které jdou dalece nad rámec standardního sludge / doom metalu. Což je samozřejmě chvályhodné a kapelu to jenom šlechtí, jelikož právě originalita a netradičnost patří v dnešním zahlceném metalu k nejlákavějším atributům.

O lecčems ostatně vypovídá i skutečnost, že Zaum ve své muzice běžně využívají sitár. Vedle toho se na „Divination“ objevuje i další plejáda hostujících nástrojů, mezi nimiž nechybí kupříkladu cello nebo didgeridoo. Všechny tyhle instrumenty přidávají hudbě Kanaďanů jednu velkou vrstvu navíc, přičemž skupinu ctí i to, s jakou přirozeností dokážou přecházet mezi atmosférickými, místy až tribal ambientními pasážemi k riffovým hradbám a nazpátek, případně obě tyto tváře kombinovat v jedno. Na „Divination“ se totiž najde i dost momentů, kdy na pozadí sludge/doomového rozjímání plynou další sitárové plochy, což zní prostě parádně.

Rozjímání je taktéž docela zajímavé slovo, které muziku Zaum v jistém směru rovněž vystihuje. Sludge / doom metal v podání téhle formace totiž není nihilistický marast. Pokud se rádi topíte v hudebním bahně, zrovna Zaum vás asi plně neuspokojí, ale asi není třeba dodávat, že to není úplně účelem a že pro tyto kratochvíle můžete vcelku lehce nalézt vhodnější formace. Psychedelie a hypnotické hloubání vystihují obecné nálady „Divination“ (popřípadě tvorby Zaum jako celku) mnohem příhodněji. Je-li vám tedy bližší trpělivě budování velkých atmosfér, pak jste tady rozhodně na správné adrese.

Zaum

Z hudebního hlediska tedy „Divination“ nemám moc co vytýkat. Zaum pro mě před poslechem novinky nebyli neznámým pojmem, tudíž jsem věděl, co bych měl očekávat, a to jsem také dostal, navrch ještě v doposud nejvyšší formě. V tomto ohledu tedy spokojenost. Pestrobarevná, skoro až pohádková obálka už mě vzrušuje o poznání méně, ale vzhledem k tomu obsahu pod ní jsem schopen a ochoten to odpustit. A nakonec, i tohle už vlastně patří k poznávacím znamením Zaum, tudíž o nemilé překvapení se nejedná.


Oltretomba – L’ouverture des fosses

Oltretomba - L'ouverture des fosses

Země: Dánsko
Žánr: psychedelic black / doom metal
Datum vydání: 28.6.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Des experiences cruelles
02. Thoth
03. Le texte des pyramides
04. Requiem pour grand duc
05. Ablation de la boîte cranniene
06. L’ouverture des fosses

Hrací doba: 33:16

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Labelů jako Caligari Records si osobně opravdu cením. Nejenže je tahle zámořská firmička pojmenovaná podle jednoho z nejlepších snímků všech dob, „Kabinetu doktora Caligariho“, ale i její přístup k hudbě a filozofie jsou mi skrz naskrz sympatické. Vydává kapely, které nikdo nezná a neposlouchá, na audiokazetách, které už si dneska nikdo nekupuje. Záležitost pro pár věrných, kteří jsou kompatibilní s obskurním vkusem majitele Caligari Records. Ne všechno, co zde vyjde, mi sice bez výhrad šmakuje, obzvláště nahrávky stylem směřující k death metalu mě zas až tak neberou, ale některé kousky jsou fakt kurevsky dobré, leckdy i nevšední a v tom nejlepším možném slova smyslu divné. Dnes si právě jednu takovou představíme.

Oltretomba pocházejí z Dánska a na rozdíl od většiny kapel vydávajících u Caligari už mají něco za sebou a nepřicházejí se svým prvním demáčem. Skandinávské trio již v roce 2016 vydalo dlouhohrající debut „Zenker“, který jsem doposud neslyšel, ale pište si, že se na něj po zkušenost s letošní novinkou určitě podívám. Aktuální počin „L’ouverture des fosses“ mě totiž baví opravdu mocně a hned takhle z fleku vám můžu říct, že byste jej měli slyšet. Tohle je totiž deska, jakou by si žádný z příznivců podivné, pochmurné a zároveň podmanivé hudby neměl nechat ujít.

Formálně bychom styl „L’ouverture des fosses“ mohli nazvat kombinací black a doom metalu, nicméně vězte, že Oltretomba neznějí tak, jak byste si dle takového pojmenování asi představovali. Svou strukturou většina skladeb nechá vzpomenout spíš na krautrockové zkouřenosti, aniž by papírově s tímto žánrem měla muzika skupiny něco společného. Stejně tak bych se vůbec nehádal, kdyby mi někdo tvrdil, že na „L’ouverture des fosses“ slyší dronové elementy, a najít si v tom ambientní vlivy také není až takový problém, podobně se kdesi ve spodních vrstvách ozývají zvuky, u nichž si skoro nemůžete být jistí, zdali se jedná o elektroniku nebo „jen“ zprasenou baskytaru. Sázím na to druhé, ale ve výsledku je to jedno – hlavně že to zní tak dobře!

Bylo by zavádějící tvrdit, že je to celé zabalené v blackmetalovém hávu, protože takhle standardní blackmetalový potažmo ani metalový sound nevypadá, ale určitě to má v sobě kus blackmetalové esence a elitářského nihilismu. Což je v kombinaci s notnou dávkou psychedelického feelingu dost lákavá kombinace. Opravdu silně lákavá. Atmosféra maká neskutečným způsobem, dokáže to pohltit a nepustit. V náručí „L’ouverture des fosses“ jsem našel onen pověstný stav, kdy je člověk takřka zhypnotizován hudbou a nedokáže vnímat prakticky nic jiného sdělení toho, co právě poslouchá. A to je věc, kterou rozhodně nepotkávám na každém rohu. O to víc si pak ale takových desek cením.

Oltretomba

Vzpomínám si, že když jsem „L’ouverture des fosses“ poslouchal poprvé, hned úvodní „Des experiences cruelles“ mě zaujala a říkal jsem si, že tohle by mohlo být sakra dobré. Jen těžko jsem v té době mohl tušit, že první skladba je sice dobrá, ale po ní následují ještě mnohem větší palby. „Thoth“, „Le texte des pyramides“ anebo titulní song na závěr jsou naprosté majstrštyky, ačkoliv každý z nich je trochu jiný a v rámci alba výjimečný. „Ablation de la boîte cranniene“ je rovněž výtečná a čistě ambientní „Requiem pour grand duc“ vlastně jakbysmet. Popravdě řečeno, nenacházím prakticky žádná slabá místa.

Nebudu vám lhát, vážení. „L’ouverture des fosses“ je jedno z nejlepších alb, jaká jsem v roce 2018 slyšel. Doufal jsem, že Oltretomba budou zajímaví, ale nečekal jsem, že bych u nich našel skutečný klenot. O to víc je ovšem jeho objev cennější. Tohle prostě chceš slyšet, bez keců.


White Hills / Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Desire

White Hills and Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand - Desire

Země: USA / Rakousko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 17.2.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Nom de guerre
02. Await the Moon
03. Desire
04. SFG
05. Lover

Hrací doba: 23:07

Odkazy White Hills:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Sure Shot Worx

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand je název dlouhý jak týden před výplatou, ale pro vydání s názvem „Desire“ stále není kompletní. Na tomhle minialbu se totiž rakouská multi-žánrová kultovka spojila s newyorskými psychedeliky White Hills a až obě kapely dohromady stvořili tohle fialové EP o pěti skladbách.

I když může být trochu otázka, nakolik se skutečně jedná o spojení dvou kapel. Mám totiž takový dojem, že Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand v tomto případě zastupuje pouze Albin Julius. Ten je samozřejmě hlavní postavou a tahounem formace a rozhodně je legitimní říct, že ta skupina je jeho, ale i tak tahle domněnka nejspíš stojí za zmínku. Nepřijde mi totiž, že bych na „Desire“ slyšel cokoliv, co by nasvědčovalo, že zde hraje celá aktuální sestava Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand. Tento dojem nakonec i podporuje fakt, že na fotce k tomuhle vydání je pouze Albin*.

[*EDIT: Má domněnka se nakonec ukázala jako lichá, na nahrávce se totiž podíleli i další členové Der Blutharsch…]

A když už jsme u těch zmínek o něčem, co za zmínku stojí, jistě mohu hned vzápětí zmínit další drobnost. Nejde totiž o první spolupráci obou formací. V roce 2010, kdy se ještě Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand nazývali prostě Der Blutharsch, totiž s White Hills sdíleli sedmipalcový asfalt s názvem „Today I Want to Catch Clouds“ (pokud je vám tenhle titul povědomý, pak ano, stejně se jmenovala i pozdější kompilačka z roku 2014). V případě „Desire“ jde ovšem evidentně o jinou formu spolupráce, jelikož nový materiál je společným dílem obou seskupení.

Nyní už ale přejděme přímo k aktuálnímu nosiči. Pod obálkou s fialovým srdcem tepe muzika, jejíž nálada podobně fialově psychedelická. Řečeno trochu srozumitelnějším jazykem, Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a White Hills se potkávají na poli psychedelického rocku nebo, chcete-li, krautrocku. A to zní hodně slibně. Jednoznačné nadšení však na místě není.

Abychom se špatně nepochopili – „Desire“ vůbec není špatná nahrávka, naopak jde o dobré EP. Akorát mám pocit, že by mohlo být ještě o něco lepší a uhrančivější. Tento názor plyne především z toho, že místy je minialbum možná až příliš ospalé. A když tohle říkám, mám na mysli kupříkladu druhou „Await the Moon“. Určitě není zlá a některé vedlejší motivy jsou hezké, ale její ústřední linie je přespříliš suchá a…

…a jednoduše nedokáže zachytit svého posluchače takovým způsobem, jakým se to daří úvodní „Nom de guerre“ a titulní „Desire“. Obě táhne dopředu hypnotická výrazná baskytara, jejímuž kouzlu lze jen těžko nepodlehnout. Rytmika je ostatně jednou z hlavních zbraní psychedelické muziky – nabídne-li někdo uhrančivou rytmickou linku, má už pomalu z půlky vyhráno. Tyhle dvě písně to opětovně do puntíku potvrzují.

White Hills

Dost se mi líbí i čtvrtá „SFG“, která se jako jediná na počinu obejde bez vokálů a vlastně i přízviska rock, ačkoliv „Desire“ není rockové v tom pravém slova smyslu jako celek. Každopádně, tahle skladba stojí čistě na ambientních vesmírných zvucích a je to moc velká paráda, takhle si to rozhodně nechám líbit! Naopak finální „Lover“ je zase o něco slabší a z tohoto ohledu bych ji zařadil nikoliv po bok „Await the Moon“, ale ještě o něco níže…

Vzato kolem a kolem tedy „Desire“ nabízí tři skvělé písně, jednu neurážející a jednu slabší. Což je právě ten důvod, proč jsem výše prohlásil, že není na místě jednoznačné nadšení. Na druhou stranu, ocenit můžeme celkovou atmosféru počinu, která je krásně psychedelicky rozpitá a její mlhavý opar mám před očima ve stejné barvě jako srdce na obalu. Propojení vizuální, jakkoliv v tomto případě docela jednoduché, a hudební stránky tedy funguje velmi uspokojivě. Což je – navzdory výtkám – nakonec i můj celkový dojem z „Desire“: uspokojení.

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand


Zaum – Eidolon (2016)

Zaum - Eidolon (2016)

Země: Kanada
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 24.10.2016
Label: I Hate / Superbob Records

Tracklist:
01. Influence of the Magi
02. The Enlightenment

Hrací doba: 43:31

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Kanadské duo Zaum patří ke kapelám, které si přímo libují v hudebním vypravěčství. Dlouhé skladby – to je jejich parketa. Zatímco debutové album „Oracles“ z roku 2014 nabídlo čtyři písně, z nichž ta nejdelší se vyšplhala na 14 minut, druhé album „Eidolon“ jde v tomto ohledu ještě dál. Na posluchače zde čekají pouhé dvě kompozice, z nichž každá trvá rovnou jednadvacet minut (přibližně… Metal-Archives uvádí necelých 21, Bandcamp kapely na vteřinu přesně 21 a na oficiální promo kopii trvají oba tracky necelých 22 minut). To už je pořádná porce muziky, ale s radostí mohu říct, že v případě Zaum se není čeho obávat – Kyle Alexander McDonald a Christopher Lewis s takhle ambiciózními stopážemi zacházet umějí a servírují na nich poutavý poslech.

Druhým atributem, jejž Zaum vzývají, je setsakra velká hutnost a zatěžkanost. Páteř jejich muziky tvoří doom metal, ale leckdy jdou ve svých těžkých riffech tak hluboko, až se úplně přirozeně dotýkají i sludge metalu. Jakmile se Kanaďané opřou do riffů, buďte si jistí, že nepůjde o žádnou lehkou a provzdušněnou záležitost, nýbrž o umíráček zahraný pěkně od podlahy.

Tvrdit ovšem, že si Zaum vystačí s podladěným riffováním, by bylo poněkud unáhlené a vůči samotné skupině i příkré. Kanaďané totiž ve své muzice mají i další vrstvy. Jinými slovy, dostáváme se ke třetímu zásadnímu atributu „Eidolon“, jímž je psychedelie. Zaum dokážou motat hypnotická osidla s jistotou a bez větších zaváhání, takže než se člověk naděje, už se mu omamná smyčka stáčí a utahuje okolo krku. Aniž bych chtěl znevažovat kvality první skladby „Influence of the Magi“, řekl bych, že v tomto ohledu je o notný kus působivější druhá píseň „The Enlightenment“, jejíž některé pasáže jsou fakticky síla jak hovado.

Stran nálad „Eidolon“ nesmíme vynechat ani další výrazný prvek desky. Řekl jsem, že v muzice Zaum se toho najde víc než jen hutné riffy, a neměl jsem tím na mysli pouze psychedelické aroma. Kanaďané si vypomáhají i četnými meditativními momenty, v nichž byste o cokoliv metalového jen stěží zakopli. Naštěstí se však nejedná o pouhé přicmrndnutí tuhle nebo támhle – atmo-pasáže hrají na „Eidolon“ důležitou roli, zabírají mnoho minut z celkového času a nepůsobí jako pouhá povinnost  či samoúčelná ozdůbka. Což je samozřejmě super. Ani nemluvě o tom, že výrazně napomáhají celkové atmosféře nahrávky… ale to dá rozum, vždyť právě kvůli tomu se jim říká atmosférické pasáže.

Zaum

Při pohledu na fotky kapely to tak nemusí vypadat, ale Zaum se své tvorbě vydávají na cesty na starověký blízký a střední východ. A zde již narážím na první věc, která mi na „Eidolon“ úplně nevoní. Velkoryse pominu, že oba borci v kapele jsou rodilí Kanaďané – i kdyby se o tuhle tematiku jen zajímali, nic proti tomu, to mi přijde v pohodě. Dle odkazů v textech se zdá, že „Influence of the Magi“ do Asýrie a „The Enlightenment“ do Egypta. Oukej. Pak mi ale vysvětlete, proč je na obalu indiánská pyramida, která zcela zjevně patří do Střední Ameriky. Až se sám sobě divím, jak moc mě tahle nesrovnalost irituje. Ani nemluvím o tom, že přebal je na můj vkus příliš pestrobarevný a pohádkový a že to logo na něm být taky nemuselo.

Na druhou stranu, jestli je tohle tím nejhorším, co mohu Zaum vytknout, pak na tom skupina ještě není tak špatné. Po hudební stránce je „Eidolon“ výborná záležitost, jejíž poslech mě dost baví, a to je, co si budeme nalhávat, v konečném důsledku to hlavní. Máte-li rádi skladby na dlouhé minuty a doomovou psychedelii, mohu tuhle věc jenom doporučit.


Kabbalah – Spectral Ascent

Kabbalah - Spectral Ascent

Země: Španělsko
Žánr: occult psychedelic hard rock
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Twin Earth Records

Tracklist:
01. Spectral Ascent
02. Resurrected
03. Phantasmal Planetoid
04. The Darkest End
05. The Reverend
06. The Darkness of Time
07. Dark Revelation
08. The Shadow
09. Presence

Hrací doba: 32:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už ani nevím, kolikrát jsem zde psal o okultním retro doom rocku se zpěvačkou… Oukej, zas tolikrát to nebylo, protože takové věci častěji poslouchám, než o nich píšu, ale několikrát se tak již stalo. A rozhodně nelžu, když tvrdím, že nevím, kolikrát to bylo, protože kdo by se s tím počítal. Jedna věc je ovšem jistá – dnes přidáme další kousek do sbírky recenzí podobně laděných formací.

Poznávací znamení takových skupin se neustále opakují a vlastně jsem je již zmiňoval. Kromě silného retro nádechu a obligátního okultismu je to mimo jiné právě skutečnost, že zde zpívá žena – ne žádná princezna, nýbrž dračice se silným rockovým vokálem a – v těch dobrých případech – charismatem jako hrom. Kabbalah ze Španělska všechny tyto atributy naplňují zcela zodpovědně a odlišují se pouze v jednom malém detailu, který však jen tak pro zajímavost za zmínku stojí. Ženská zde totiž není jen u mikrofonu, celá sestava je stoprocentně dámská.

Nebudu zde rozehrávat žádné konspirační úvahy o tom, jak se tato skutečnost promítla do samotné kvality debutové desky „Spectral Ascent“, jemuž předcházelo několik minialb. Ve finále je mi totiž putna, jestli tam do bicích tříská ženská, zpocenej tlustej kořen s nevyholeným podpažím, hermafrodit nebo mimozemšťan se třema ptákama. Konečné slovo má hudba a ta v případě Kabbalah nepromlouvá zásadně přesvědčivě.

Pozorného posluchače něco trkne už prvotní pohled na „Spectral Ascent“. Kapela se jmenuje Kabbalah. V logu má obrácený kříž. Na obalu se nacházejí mayské pyramidy. Musím se přiznat, že tady mi cosi neštymuje. Buď mi něco zásadního uniká, anebo je to prostě slátané ze všech možných koutů.

Z hudebního hlediska to zas až taková slátanina není, ale je to… prostě standard. Krapet okultního rocku, hardrocková patina, dotek psychedelie, zasypat šedesátkami a sedmdesátkami – výsledek je na světě. „Spectral Ascent“ není nijak zásadně špatné, vlastně bych dokonce řekl, že skladby jako „The Reverend“ nebo „Dark Revelation“ obsahují i dobré, povedené motivy, které fanouška stylu osloví. Co na tom, že jsou tak povědomé. Nicméně jsem nenašel jediný důvod, proč bych měl „Spectral Ascent“ upřednostnit na úkor kapel jako Blood Ceremony, Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones či třeba Ides of Gemini, které jsou všechny o nějakou tu třídu lepší. Budete mi tvrdit, že není zrovna fér srovnávat debutující skupinami s lídry svého subžánru? Oukej, tak co třeba Psychedelic Witchcraft z Itálie? Ti jsou svým soundem Kabbalah hodně podobní, také mají na kontě jedno album, ale jejich produkce mi přijde o poznání lákavější, zábavnější.

Kabbalah

Věřím, že byste mi mohli oponovat ještě v jedné věci. Stěžuju si na standardnost a neoriginalitu, ale… neznějí snad všechny jmenované kapely a vlastně celý tenhle subžánr dost podobně? Jasně, máte pravdu, jsou si navzájem podobné a v konečném důsledku si to všechno hudebně i tematicky, ať už přímo či nepřímo, stejně sahá k dávným formacím jako Coven či Black Widow. Jistěže takovému argumentu rozumím a nedokážu se mu bránit jinak než standardní prohlášením, že když dva dělají totéž, nebývá to totéž. Kabbalah jednoduše s tím archetypálním rockovým odkazem nedokážou pracovat natolik poutavě, aby mě to posadilo na zadek.

Nechci, aby ta kritika vyzněla hůře, než jak ji myslím. Pouze jsem chtěl říct, že „Spectral Ascent“ není žádný zázrak, nic zásadního, v rámci stylu je to taková normálka. Pár dobrých riffů z toho ovšem není problém vydolovat a v konečném důsledku – poslouchá se to docela hezky. V podprůměru se trojice Španělek neplácá. Ale že bych se k jejich nahrávce v budoucnu nadšeně vracel… hm, myslím, že to nehrozí.


Oranssi Pazuzu – Kevät / Värimyrsky

Oranssi Pazuzu - Kevät / Värimyrsky

Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 12.4.2017
Label: Svart Records / 20 Buck Spin

Hrací doba: 15:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Oranssi Pazuzu až doposud ve své tvorbě upřednostňovali vyjadřování za pomoci dlouhohrajících desek – a šlo jim to skvěle. Jedinou výjimkou potvrzující pravidlo byl bezejmenný split s dnes již nefungujícími krajany Candy Cane. Oranssi Pazuzu na své straně ukazovali, že ani na kratším formátu nejsou ztracení, důkazem čehož může být přinejmenším skladba „Torni“, již řadím ke svým nejoblíbenějším písním z jejich portfolia.

Letošní rok ovšem do daného dlouhohrajícího vzorce přinesl změnu – hned dvě nová minialba. I když dvě… „Farmakologinen“ je pěkný ojeb, protože nejde o nové EP, nýbrž o reedici strany Oranssi Pazuzu z výše jmenovaného splitu, tentokráte vydanou samostatně a pod novým názvem (ale s téměř stejným obalem, z něhož pouze zmizela loga kapel, a změnilo se mu barevné tónování). Tím pádem se touhle plackou v samostatné recenzi ani nebudeme zabývat, alespoň ne nyní. Zato „Kevät / Värimyrsky“ nás zajímat bude, poněvadž zde se o nový materiál jedná.

O vydání minialba se už klasicky postaralo kombo Svart Records a 20 Buck Spin, kteří společným silami nechali „Kevät / Värimyrsky“ zalisovat do drážek desetipalcového vinylu dostupného ve třech barevných provedeních – černém, průzračném a modrém. Já osobně jsem si pořídil druhou zmiňovanou verzi.

Až doposud se Oranssi Pazuzu mohli bez obav chlubit tím, že si jejich počiny drží extrémně vysokou úroveň a že doposud nenabídli žádné špatné písně. Nebyl tudíž důvod nemít na „Kevät / Värimyrsky“ velké nároky. Aktuální EP však příjemný tenhle stav mění. Nemůžu si pomoct, ale „Kevät“ je prostě a jednoduše nudná píseň, která nemá koule ani výraznější atmosféru. Papírově přitom vypadá zajímavě – Oranssi Pazuzu se pustili do plíživého minimalismu. Bez výraznějších kytarových výpadů, které přijdou až v závěrečné třetině skladby, se pomalu sunou kupředu a snaží se posluchače utopit v močálu baskytarových tónů, jemného pískání a Jun-Hisova chrchlavého vokálu. Vědět to předem, těšil bych se, ale výsledek se míjí účinkem takovým způsobem, až bych se nebál hovořit o doposud nejslabším songu skupiny.

„Kevät“ tím pádem nemohu vnímat jinak než jako jednorázový pokus o úkrok stranou, experiment, který se nezdařil. Tahle věc se běžnému repertoáru Oranssi Pazuzu poměrně vymyká a jen potvrzuje, že švec by se měl držet svého kopyta a že tohle pořekadlo platí i v případě, že má švec zálibu v metalové psychedelii. Na druhou stranu svým způsobem dobře, že si Finové vyzkoušeli, že tudy cesta nevede, jen na ípíčku a že podobně nepřesvědčivé pokusy nenasrali na nějakou řadovou desku.

„Värimyrsky“ naštěstí zlepšuje náladu a zde se naopak jedná o parádní kus, jenž Oranssi Pazuzu nedělá ostudu. Začíná se opět pomalu, ale tentokrát nejde o hlavní motiv, nýbrž jen o jakési intro, za nímž následuje to, co máme od téhle kapely tak rádi. Strhující psychedelický black metal s předoucí baskytarou, monotónním rytmem, kosmickými pazvuky, atmosférou, schopností chytit pod krkem. Najednou to tam je – a stejně dobré jako vždy.


Earthen Sea – An Act of Love

Earthen Sea - An Act of Love

Země: USA
Žánr: ambient / psychedelic electronica / ambient techno
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. The Present Mist
02. About That Time
03. Delicately in the Sunlight
04. Apparent Lushness
05. Exuberant Burning
06. Above the Clouds
07. The Flats 1975
08. Also an Act of Love

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Jacob Long dle hustého plnovousu vypadá jako ukázkový produkt hipsterského rádoby hnutí, ale generický post-rock se zvonivými kytárečkami od něj očekávat nemusíte. Muzika, jakou tvoří v rámci svého osobního projektu Earthen Sea, je totiž mnohem zajímavější. Přinejmenším letošní album „An Act of Love“ dostatečně potvrzuje, že tahle záležitost za pozornost stojí.

Už jen label Kranky, který je pod „An Act of Love“ podepsaný jakožto vydavatel, rámcově trochu napovídá, co by se na albu mohlo odehrávat. Dle očekávání se jedná o elektroniku klidnějšího rázu – nečekejte žádnou taneční záležitost, spíše se připravte na atmosférickou poslechovku. Sluchátka, tma a chuť se ponořit do hlubin zvuků i myšlenek, však to jistě znáte. Je-li pro vás taková představa lákavá, pak neváhejte a čtěte dál, abyste zjistili, zdali vás „An Act of Love“ může skutečně zajímat.

Earthen Sea má na novince vlastně dvě tváře. Tou první je čistokrevný náladotvorný ambient. Na jednu se formálně jedná o minimalismus až do morku kostí, přesto deska v téhle poloze nepostrádá hloubku. Je to přesně ten případ, kdy mají ambientní tóny další rozměr a nejedná se jen o prázdné šolíchání po povrchu, které si na nějakou atmosféru pouze hraje. Těžko se ten pocit popisuje, možná je to vnímání do jisté (jak velké?) míry subjektivní, ale pro mě osobně to tam na „An Act of Love“ je. A vzhledem k tomu, že právě tento pocit, že se za rozvážnými klávesovými tóny skrývá něco víc, je na podobně laděném ambientu tím hlavním (alespoň tedy dle mého skromného názoru), jsem spokojen. Skladby „The Present Mist“, „Delicately in the Sunlight“, „Apparent Lushness“, „Also an Act of Love“ a nakonec i „Above the Clouds“, ačkoliv je poslední jmenovaná kraťoučká a vesměs jde jen o intermezzo, mě baví a i navzdory tomu, jak málo se tam toho papírově děje, se při poslechu nenudím.

Asi lze očekávat, že písně, jejichž názvy ve výčtu v předešlém odstavci nezazněly, tedy „About That Time“, „Exuberant Burning“ a „The Flats 1975“, představují tu druhou tvář „An Act of Love“. A ta je jaká? O něco výraznější a rytmičtější než okolní minimalismus – a snad právě z toho důvodu vám z prvního poslechu (prvních poslechů?) v paměti utkví právě ona. Bavíme se o psychedelické elektronice, s přivřenýma očima bychom to klidně mohli nazvat také jemným technem. Než abychom se ale párali s vycizelovanou a terminologicky přesnou žánrovou definicí, bude užitečnější, když vám prozradím, že tyto kompozice stojí na subtilním monotónním beatu, okolo něhož se budují další melodické motivy. Asi je pravda, že tyto linky mají mnohdy dost blízko tomu, co se děje v čistě ambientní části „An Act of Love“, nicméně díky přítomnosti jasně nalinkované rytmiky jsou obě dvě skupiny písniček značně rozdílné a pramení z nich jiné nálady.

Earthen Sea

Takové prohlášení ovšem nechápejte tím způsobem, že by se snad mezi sebou jedna a druhá tvář nahrávky hádaly a navzájem si nějak konkurovaly. Naopak je současné rozkročení nad dvěma odlišnými přístupy dost příjemné, a to z jednoduchého důvodu. Odpadá tím totiž jakákoliv jednotvárnost, jež by se třeba mohla dostavit, pokud by 40 minut hrál pouze minimalistický ambient nebo pouze skladby stavěné okolo jednoduchého monotónního rytmického motivu. Za současného stavu působí „An Act of Love“ krásně variabilně, a přitom stále drží pohromadě, přechody mezi oběma světy jsou plynulé a nenásilné.

Vzato kolem a kolem je určitě „An Act of Love“ povedená deska, jíž nechybí určité kouzlo a schopnost zaujmout, nenudit a plynout v poutavém tempu. Zprvu posluchače zaháčkuje na těch výraznějších písních, ale ještě než se stihnou ohrát, nabídne zjištění, že tímhle lákavost nekončí. Za mě tedy spokojenost, takhle si to rozhodně líbit nechám.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Superlynx – Lvx

Superlynx - Lvx

Země: Norsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Center of the Sun
02. Silver One
03. Vapour
04. Funeral Dress
05. Throwing Fire
06. Elixir
07. Brilliance
08. The Shake
09. Huntress

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Pořádné psychedelické muziky není nikdy dost – to je heslo, jaké razím už od té doby, kdy mi učaroval psychedelický rock a jeho podmanivá atmosféra. A s takovou filozofií nikdy nepohrdnu objevováním nových skupin. A nakonec je mi úplně jedno, jestli se jedná o čistý psychedelic rock, jeho další subžánry s přídomky jako kraut či space, anebo jde o více metalové odnože psychedelické muziky. Norští Superlynx se se svým debutem „Lvx“ zařadili to té druhé jmenované kategorie…

Superlynx ve své sestavě ukrývají jedno relativně známé jméno norské scény – je jím Ole Teigen. Že vám to nic neříká? A co takhle Jormundgand anebo také Honey Lucius? To už byste se mohli chytat, ať už díky projektu Loveplanet anebo díky jeho bývalým působištím, mezi něž patří třeba Dødheimsgard, Den Saakaldte či Framferd. Ole se zdevujal bicích a doprovodných vokálů a k sobě přizval zpěvačku / baskytaristku Piu Isaksen a kytaristu Daniela Bakkena – a Superlynx jsou na světě.

Konkrétnější popis hudby doposud nepadl, přesto věřím, že dle několika náznaků jste si jej už mohli domyslet. Superlynx je skutečně další z formací, které se zhlédli ve stoner / doom metalu – samozřejmě s onou nezbytnou psychedelicky zdrogovanou patinou –, a navíc jim nechybí ani další typický žánrový atribut, tedy zpěvačka s éterickým uhrančivým vokálem. V tomto ohledu Superlynx nevymýšlejí podruhé kolo, jednoduše jedou dle dávno osvědčených žánrových postupů, ale to samozřejmě nemusí nutně vadit. Popravdě, psychedelie je jedno z těch odvětví muziky, kde něco takového nejenže toleruji, ale do jisté míry možná i vyžaduji. Jinými slovy řečeno, o mnoho více si cením schopnosti vytvořit působivou atmosféru, kvalitního songwritingu a… už jsem říkal atmosféru?

Superlynx v tomto ohledu vyloženě neselhávají, ale ani neexcelují. Anebo spíš možná dělají oboje naráz, byť toho selhávání je naštěstí o něco méně. Jakže to myslím? Docela jednoduše – „Lvx“ je relativně nevyrovnané album a kvalita jednotlivých písní značně kolísá. Z pohledu stylu a nálady je deska jednolitá, drží pohromadě a po celou hrací dobu se nijak neodchyluje od nastaveného směřování. Ale znáte to – když dva dělají totéž, není to totéž, a zde to platí zcela analogicky na jednotlivé songy nahrávky. Některé skladby jsou skutečně skvělé. Mezi mé osobní favority se řadí třeba hned úvodní „Center of the Sun“, jež nabízí přesně to, co od podobné hudby chci. Psychedelický rozjezd, postupná gradace, opilé kytarové chuchvalce, úžasná Pia a hutná atmosféra – super.

Jenže laťku nastavenou první písní se nedaří držet až do konce stopáže. Na „Lvx“ jsou bohužel i momenty, kdy se pomalé stonerové riffování začne malinko zajídat a album sklouzává k unylosti a působí mdle. Jako posluchač se mírně nudím a mám pocit, že by to mohlo být lepší. Ingredience jsou dobré a Superlynx s nimi obecně vzato umějí pracovat, ale ne vždy to prostě vyšlo na jedničku. Především střed desky obsahuje hluché pasáže, na nichž by se dalo zapracovat. A když se naopak objeví kus s parádním riffem a skvělou atmoškou jako „The Snake“, tak bohužel trvá jen minutu…

Superlynx

Přesto dojem z „Lvx“ zůstává slušný. Člověk se sice nebaví od začátku do konce, ale obecně vzato je počínání Superlynx vcelku sympatické. „Lvx“ asi není albem, k němuž by stálo za to se vracet, ať už nepravidelně nebo snad dokonce pravidelně, ale jde o album, na jehož základě bych si byl ochoten pustit případnou budoucí tvorbu. Příznivci psychedelického stoner / doom metalu se však tohohle počinu bát nemusejí a s klidem si to můžou naprat do žíly do ucha, protože přinejmenším krátkodobé zabavení z toho vydolovat lze bez větších obtíží. Pokud však k fandům žánru nepatříte a chtěli byste to s ním zkusit, asi by bylo lepší sáhnout jinam…