Archiv štítku: Psyclon Nine

Psyclon Nine – Icon of the Adversary

Psyclon Nine - Icon of the Adversary

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Metropolis

Tracklist:
01. Christsalis
02. Crown of the Worm
03. The Light of Armageddon
04. Beware the Wolves
05. Warm What’s Hollow
06. Behold an Icon
07. When the Last Stars Die
08. And with Fire
09. Give Up the Ghost
10. The Last

Hrací doba: 47:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

V neustálém rozpadání se a vracení se Psyclon Nine jsem se už dávno přestal vyznat. Kapela svou činnost ukončovala již několikrát, aby se posléze zase vrátila, třeba i vydala album, a pak zase končila – ve stejném rytmu, v jakém se hlavní předák Nero Bellum propadal do hlubin drogového pekla a pak se z něj zase práce vyškrabával. V tomhle ohledu si Psyclon Nine mohou s klidem podat ruku třeba s takovými Nachtmystium, s nimiž se ostatně nabízí paralela nejen díky roli ilegálních substancí, ale také ojebávání fanoušků o prachy.

Když už ale někdy došlo na novou hudbu Psyclon Nine, prakticky vždycky se jednalo o kurevsky zajímavou událost. Ať už se jedná o rané období, kdy Psyclon Nine hráli čistokrevný aggrotech. Právě v téhle éře také kapela stvořila svou nejlepší desku „Divine Infekt“, což je i po těch letech pořád nehorázný námrd a já osobně tu fošnu pravidelně poslouchám (dokonce bych řekl, že v roce 2018 patřila k mým nejhranějším, což je dost s podivem!). I pozdější věci, kdy se do tvorby Psyclon Nine přidaly kytary a začalo to směřovat k přísné kombinaci black metalu a aggrotechu, jsou ovšem povedené a platí to i předešlé nahrávce „Order of the Shadow: Act I“ z roku 2013.

Od jejího vydání si Psyclon Nine prošli dalším kolečkem rozpadů a comebacků a průběžného koncertování. Pauza mezi studiovými alby se nakonec natáhla na celých pět let, nicméně nyní je „Icon of the Adversary“ venku a očekávání byla sakra vysoko…

Hned zkraje mohu říct, že o nejlepší desku Psyclon Nine, jak směle tvrdí promo cancy, se rozhodně nejedná. Co do zvuku a nálady je nicméně „Icon of the Adversary“ typickou nahrávkou skupiny – ten rukopis Nero Belluma je prostě slyšet. Jeho uvřískaný vokál si člověk nesplete a nakonec – takhle nabušenou kombinaci extrémního metalu a extrémní elektroniky nedělá prakticky nikdo. Mnozí se o to pokoušejí, ale většinou to zní strašně lacině, osobně si nevzpomínám na jinou kapelu, která by to uměla najebat takhle přesvědčivě jako Psyclon Nine.

To jsou nicméně jen obecné znaky, v nichž bychom ostatně mohli ještě chvíli pokračovat. Kdo tam neslyší ten nihilismus, jako by snad ani pořádně neposlouchal. Přesto nelze nevidět, že v pojetí se „Icon of the Adversary“ posunulo trochu jinam. Ubylo agresivní rychty, a když už na ni dojde jako třeba v „The Light of Armageddon“, jedná se o ty méně zajímavé části alba.

„Icon of the Adversary“ je obecně vzato mnohem víc atmo než starší věci. Ale nakonec proč ne, obzvlášť když to pořád zní jako deska Psyclon Nine. A obzvlášť když je to pořád dobrá muzika. Ve skladbách jako „Beware the Wolves“, „Warm What‘s Hollow“, „When the Last Stars Die“ nebo „And with Fire“ jsou tyhle atmosférické prvky jasně slyšet, a dokonce funguje i jejich prolínání s tvrdšími momenty jako třeba ve dvou posledních zmiňovaných kusech.

Jestli albu někde dochází dech, je to až na jeho samém konci. „Give Up the Ghost“ se vyladila spíš do melancholie, což je poloha, která mi k Psyclon Nine nikdy moc neseděla (není to poprvé, co se v tvorbě kapely něco takového objevuje), ale jako outro bych ji byl ochoten skousnout. „The Last“ už mi ale přijde dost slabá. Nemusíte se ovšem bát, čtrnáct minut tenhle song naštěstí nemá… jsou to standardní čtyři minuty, po nichž následuje dlouhý tichý dojezd, který se až ke konci vzedme k troše toho zaskřípění. Za mě ale zbytečná věc – od téhle hudby tu máme mnohem zajímavější drony, dark ambienty a hluky, že jo…

Avšak celkově vzato jsem s „Icon of the Adversary“ spokojen. Dostal jsem něco trochu jiného, než jsem očekával, ale zvykl jsem si a taky se mi to líbí. Ta laťka tam pořád je, rukopis také ne, tak proč si stěžovat, že to není kopírka předešlých alb, vždyť to by vlastně mělo být plus. Trhák roku v tom nevidím, ale palec nahoru dávám.


Redakční eintopf – srpen 2018

Mare – Ebony Tower
Nejočekávanější deska měsíce:
Mare – Ebony Tower


H.:
1. Mare – Ebony Tower
2. Psyclon Nine – Icon of the Adversary
3. Furze – The Presence…

Zajus:
1. Ólafur Arnalds – re:member
2. Omnium Gatherum – The Burning Cold

Onotius:
1. Manes – Slow Motion Death Sequence
2. Black Tusk – T.C.B.T.
3. Alice In Chains – Rainier Fog

Metacyclosynchrotron:
1. Mare – Ebony Tower
2. Innumerable Forms – Punishment in Flesh
3. Siege Column – Inferno Deathpassion

Cnuk:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Alice In Chains – Rainier Fog
3. Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze

H.

H.:

Co může být v srpnu víc než kurva Mare?! Po tolika letech čekání a odkladů konečně vyjde toužebně vyčkávaný debut a očekávání jsou tak vysoká, až není jisté, jestli je vůbec „Ebony Tower“ může naplnit. Přesto se nepochybně jedná o nejvyhlíženější srpnovou desku.

Což ovšem neznamená, že tu není jiného, na co by se dalo těšit. Hodně zvědavý jsem i na novinku Psyclon Nine. Historie a spolehlivost téhle kapely jsou podobně turbulentní jako feťácké eskapády Nero Belluma, ale hudebně to byl vždycky námrd až za roh, takže doufám, že „Icon of the Adversary“ nezklame. Žádná jiná skupina totiž dle mého nedokáže tvrdou elektroniku a metal propojit s takovou přesvědčivostí a úderností jako právě Psyclon Nine, tak snad se to potvrdí i tentokrát.

Do třetice doporučím nahrávku „The Presence…“, o níž se prozatím moc nemluví a dle všeho vyjde podobně jako minulé „Baphomet Wade“ potichu a bez větší pozornosti. Furze je nicméně kult a určitě byste měli vědět, že jeho sedmá řadovka je za dveřmi. Dle popisu to opět vypadá na syrový oldchool black metal, což mi sice nezní tak lákavě jako zfetlá psychedelie „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“, ale i tak to bude povinnost!

Zajus

Zajus:

Seznam srpnových desek jsem procházel asi pětkrát a už to téměř vypadalo, že mezi neznámými či nezajímavými jmény bude muset rozhodnout los. Srpen je totiž ve všech ohledech suchý měsíc. Nakonec jsem však přeci jen něco našel. Islandský mladík Ólafur Arnalds nepatří mezi moje favority a velice podobný vztah mám i k deathmetalovým melodikům Omnium Gatherum. Jenže v kontextu dalších desek se i na jejich počiny vcelku těším. Arnaldse jsem naposledy slyšel na příjemném „…and They Have Escaped the Weight of Darkness“ před mnoha lety, Omnium Gatherum v podobné době na „New World Shadows“. Možná se ukáže, že srpen bude měsícem, který mi připomene jména, která jsem už téměř zapomněl.

Onotius

Onotius:

Srpen se nese v duchu zvolnění – a to poměrně značném. Trojici desek dohromady sice dám, nicméně to je řekl bych skoro maximum, co z nabídky lze vykutat. A možná jen mi holt něco trestuhodně uniká, kdo ví. Na první příčku pokládám Manes. Ač s novější tvorbou jsem seznámen jen velmi zběžně, stále nesu v paměti, jak jsem svého času hojně ulítával na výpravně zadumaném „Vilosophe“. A tak si říkám, že vydání nové desky mi tak může pomoci proniknout i k těm nahrávkám, které se mi od Manes v přehrávači z nějakého důvodu déle neudržely.

Ten druhý stupínek přenechám říznému sludge metalu v podání Black Tusk, jejichž živočišně primitivní riffáž jistě zabaví. Třetí příčkou pak ověnčím grungové klasiky z Alice in Chains, od nichž očekávám špetku toho správného dospělého a upřímného grungového maintstreamu.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Kdybych měl dát dohromady seznam nejlepších koncertů, které jsem zažil, tak první dvě pozice bez váhání obsadím norskými Mare. Jen těžko popsat, co se během dvou magických večerů v Praze (2012) a Krakově (2014) vlastně dělo, je ovšem jasné, že patřím mezi početné zástupy těch, kteří díky vystoupením a povedeným ípkům na dlouhou desku Mare netrpělivě čekají. Po neustálých průtazích, odkladech a já nevím čem ještě vyjde „Ebony Tower“ již s definitivní platností 23. srpna. Tohle si skutečně nelze nechat ujít, i když dosavad vypuštěné ukázky ve mně vzbudily i jisté pochybnosti.

Mare

Podobně se těším i na dlouhohrající debut zámořských death metalistů Innumerable Forms, jelikož jejich první EP „Dark Worship“ (2010) je prostě dokonalá porce těžkotonážního, temného death metalu staré tradice. Maličko se obávám upsání Profound Lore a rozšíření kapelní sestavy, každopádně cítím, že možnost zklamání je v případě „Punishment in Flesh“ nižší než u „Ebony Tower“.

Očekávání je prostě svině, co dovede prožitek divně zabarvit, takže bude záhodno srpnové zkoumání výše uvedených desek proložit debutem kapely, kterou jsem před pár týdny ještě neznal. „Inferno Deathpassion“ newjerseyských Siege Column už někde streamovalo, já si pár skladeb naslepo pustil a mix té nejstarší Sepultury, Sarcófago a Bathory zahraný se zvěrskou intenzitou Proclamation mě opravdu mile překvapil. Takže jakmile album na začátku srpna regulérně vyjde, jdu do něj.

Cnuk

Cnuk:

Srpen nabízí poměrně slušný materiál. Má zvědavost se upíná na těžkou váhu grunge – Alice in Chains. Jejich novinka „Rainier Fog“ bude již třetí řadovkou s DuVallem v sestavě, čímž se vyrovnává éře Staleyho. Patřím k těm, jimž noví Alice in Chains šmakují, a to i včetně poslední desky „The Devil Put Dinosaurs Here“, která nebyla úplně dobře přijata. Venku už jsou dva singly, dle nichž soudím, že i „Rainier Fog“ mi bude po chuti.

Alice in Chains

Ve stejný den, tedy 24. srpna, vychází také třetí album německých Mantar nazvané „The Modern Art of Setting Ablaze“. Vzhledem k povaze předchozích dvou počinů, tak nějak počítám s tím, že nové album bude sázka na jistotu. Styl Mantar mi sedí, není moc k čemu ho přirovnat, a přitom je tak jednoduchý. Rovněž jako v předchozím případě, i tady jsou již k poslechu dvě pecky, dokonce opatřené i klipy, no a vypadá to opět dobře.

Jako poslední zmiňuji těšení z těch největších, nejen za srpen, ale za celý rok 2018. Poslední den v měsíci spatří světlo světa novinka punkerů Idles, „Joy as an Act of Resistance“. Jejich loňská prvotina „Brutalism“ mě semlela jako v hardcoru dlouho nic, takže očekávání od nového alba jsou hodně vysoká. Aby se to nepletlo, i tady už jsou k dispozici dva klipy ke zhlédnutí a poslechu a i tady jsem spokojen. Především pak první píseň „Collosus“ předznamenává povedenou záležitost.


Psyclon Nine: nové album

Po několika letech vyplněných rozpady a reuniony, rušenými koncertními šňůrami, zpronevěřenými penězi od fanoušků a pobyty na odvykací kůře se drogové komando Psyclon Nine vrací s novou deskou „Icon of the Adversary“. Počin vyjde 24. srpna, tracklist a obal následují.

01. Christsalis 02. Crown of the Worm 03. The Light of Armageddon 04. Beware the Wolves 05. Warm What’s Hollow 06. Behold an Icon 07. When the Last Stars Die 08. And with Fire 09. Give Up the Ghost 10. The Last

Psyclon Nine - Icon of the Adversary


Psyclon Nine – [Order of the Shadow : Act I]

Psyclon Nine - [Order of the Shadow : Act I]
Země: USA
Žánr: industrial metal / aggrotech
Datum vydání: 12.11.2013
Label: Metropolis Records

Tracklist:
01. [Act : I] Consecration
02. Shadows Unveiled
03. Suffer Well
04. Glamour Through Debris
05. Come and See
06. Afferte Mihi Mortem
07. Use Once and Destroy
08. Remains of Eden : II
09. But, With a Whimper
10. Order of the Shadow [The Heretic Awakened]
11. Take My Hand While I Take My Life
12. [Act : I] Penance
13. The Saint and the Valentine

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Vzhledem k tomu, že jsme stránka zaměřená především na metalovou muziku, věřím tomu, že když prohlásím, že metal pro mě vždycky byl, je a asi ještě nějaký ten pátek bude jedničkou a žánrem, který mě obecně nejvíce oslovuje, asi tu nebudu sám a nejspíš se nás tu najde víc takových. Stejně tak – a to už tu také na různých místech několikrát padlo – jsem si ovšem během posledních řekněme dvou, tří let oblíbil taktéž tvrdou elektroniku, která svým pojetím i přístupem ve výsledku nemá zas tak daleko k extrémnímu metalu. Dnes si představíme skupinu, která oba tyto světy – tedy tvrdou elektroniku a tvrdý metal – v rámci své tvorby spojuje do jednoho celku…

Určitě každý z vás zná tunu industrial metalových kapel, a kdyby na to přišlo, jistě byste jich tu z fleku pěkných pár vysypali. Většinou je to ale jen normální metal, do toho práskneme pár vteřin rádoby industriální intro a do muziky nějaký nenápadný sampl v pozadí… nic proti takovým skupinám, sám mám spoustu hudby tohoto druhu rád, ale v tomhle případě bude dobré, když si pod kombinací elektroniky a metalu právě tohle představovat nebudete a na podobné věci hned zapomenete. Když jsem totiž výše zmiňoval, že dnes půjde o kombinaci tvrdého metalu a tvrdé elektroniky, rozhodně jsem tím nemyslel jeden sampl, ale opravdovou “diskotéku” s kytarami, kde se riffy a beaty mísí v jedno. A právě Američané Psyclon Nine jsou nádherným příkladem takového přístupu…

Ostatně by bylo docela divné, kdyby tomu tak v případě Psyclon Nine nebylo, protože na rozdíl od ty-vole-dáme-tam-jeden-sampl-a-jsme-industrial-metal-jak-svině kapel tahle smečka, v jejímž středu stojí vokalista Nero Bellum, nevzešla z metalové scény, nýbrž z té elektronické. První dvě desky “Divine Infekt” (2003) a “INRI” (2005) se nesly výhradně ve znamení žánrů jako EBM nebo aggrotech. Až se třetí řadovou nahrávkou “Crwn Thy Frnicatr” z roku 2006 Psyclon Nine přišli s tím, kvůli čemu jsem si jejich tvorbu oblíbil já osobně (ke starším věcem jsem se dostal až zpětně později), tedy s neskutečně agresivní směsicí řezavých, až black metalových kytar, dunící aggrotechové rytmiky a maniakálního vokálu zmiňovaného vrchního principála. Ve stejném duchu Psyclon Nine pokračovali i na čtvrtém albu “We the Fallen” (2009), které mi však i přesto, že to byl stále “rachot” jako prase, přišlo oproti “Crwn Thy Frnicatr” trochu víc laděné do atmosféry (samozřejmě berte trochu s rezervou). Poté kapela na čas přerušila svou činnost, jelikož se Nero Bellum potřeboval vypořádat se svou závislostí na opiátech… Na podzim 2011 Psyclon Nine opět povstali a začali věnovat přípravě první návratové a celkově páté desky, která vyšla letos v listopadu pod názvem “[Order of the Shadow : Act I]”

Jestli jsem napsal, že “Crwn Thy Frnicatr” bylo brutálně agresivním záhulem a “We the Fallen” bylo v hodně, hodně velkých uvozovkách trochu klidnější, tak novinka “[Order of the Shadow : Act I]” má z tohoto úhlu pohledu blíže spíše k první zmiňované nahrávce, protože se opět jedná o totálně nasranou sbíječku, která se nikoho na nic neptá, a jakmile se rozjede první beat, už ji nic nezastaví. Ať už vezmete jakýkoliv song – snad s výjimkou závěrečné “The Saint and the Valentine” a několika krátkých industriálních meziher “[Act : I] Consecration”, “Come and See”, “But, With a Whimper” a “[Act : I] Penance” – vždy se jedná o nelítostnou agresivní jízdu s neskutečnou dávkou energie a zničujícím tahem na bránu. “[Order of the Shadow : Act I]” je přesně tím druhem alba, při jehož poslechu máte chuť šílet, skákat po pokoji jak magoři a případně dát někomu jednu po hubě. I když se třeba jedná o trochu pomalejší kus jako “Remains of Eden : II”, pořád z toho čiší obrovská nenávist – a právě v tomhle, tedy v tvorbě chaotické a nenávistné atmosféry, jsou Psyclon Nine vážně mistři.

Mezi mé nejoblíbenější kusy na “[Order of the Shadow : Act I]” bezesporu patří hned úvodní nářez “Shadows Unveiled”, který se rozjede hned po noisovém závěru intra “[Act : I] Consecration”. Nutno dodat, že Psyclon Nine se s ničím neserou, nehrají to na gradaci nebo postupné odhalování trumfů, hned od prvních vteřin začnou pálit ostrými a posluchače srazí industriálně chladnými riffy, brutální elektronikou a šíleným vokálem Nero Belluma, jehož hlasivky musí s takhle extrémním projevem dostávat kurevsky zabrat. Je sice pravda, že hned s prvním songem Psyclon Nine opravdu ukážou téměř vše, co na “[Order of the Shadow : Act I]” najdete, ale tahle kapela to víc než na nějaká překvapení opravdu hraje na to, že vám tou muziku dá hned na začátku pěstí do držky a dalšími ranami vás bude bez milosti ládovat až do konce alba; že vás strhne a až do poslední vteřiny vám nedá vydechnout. A přestože by se mohlo zdát, že něco takového je trochu málo na smysluplné naplnění 50 minut, je tomu přesně naopak – minimálně mě osobně to totiž neskutečně baví. Některé skupiny tohle prostě umí a Psyclon Nine mezi ně rozhodně patří.

Výtečná je taktéž “Suffer Well”, která hlavně ve své druhé polovině vygraduje do brutálního nářezu, zejména refrénové pasáže s odsekávaným “Suffer for me, Suffer well, We’ll suffer ’til we burn in hell” mají totální koule. “Afferte Mihi Mortem” oproti tomu zabíjí hutným riffem, který ten song táhne hodně kupředu. “Order of the Shadow [The Heretic Awakened]” to zase vyhrává na výborný tlak, který se jí daří vytvářet, a také několik s přimhouřením oka “epičtějších” momentů.

Psyclon Nine

Ne, že by ostatní vály jako “Glamour Through Debris”, “Use Once and Destroy” nebo už zmiňovaná “Remains of Eden : II” neměly pořádný odpich a tah na bránu – rozhodně i tyhle písničky nedělají Psyclon Nine sebemenší ostudu a všechno o té agresi a dalších věcech, co padlo výše, platí i pro ně (ostatně kdyby tomu tak nebylo, nebylo by ani tak vysoké hodnocení), jen mně osobně ty z předchozích dvou odstavců přijdou ještě brutálnější. Trochu stranou stojí až závěr alba v podobě trochu rozmanitější “Take My Hand While I Take My Life”, v níž – například díky vybrnkávané melodii v pozadí hned na začátku – Psyclon Nine snad poprvé sundají nohu z plynu. Zvolnění se ale naplno projeví až ve finální “The Saint and the Valentine”, kterou bychom v kontextu všeho, co zaznělo před ní, mohli nazvat až baladickou skladbou. Jedná se o podobnou záležitost, jako byla také závěrečná “Under the Judas Tree” na “We the Fallen”, takové uvolnění napjaté industriální atmosféry na rozloučení.

Jak už asi vyplynulo z předchozích řádků, mě osobně muzika, jakou Psyclon Nine hrají, opravdu oslovuje. Kapela ve své tvorbě pojí mé aktuálně dva nejoblíbenější hudební světy do jednoho extrémního celku, který mě ohromně baví. Psyclon Nine si berou to nejlepší z agresivních podob obou žánrů a míchají to do ještě agresivnějšího kotle, který naprosto zabíjí. Pokud vám tohle zní lákavě a nestavíte se a priori proti elektronickému soundu, tak s chutí do toho, protože Psyclon Nine tuhle kombinaci dovedli téměř k dokonalosti a upřímně neznám moc skupin, které by tak činily s podobnou silou jako právě oni.