Archiv štítku: punk

Reveal – Flystrips

Reveal - Flystrips

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal / punk
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. I Am Going to Eat You
02. Leopard Cunt
03. Heart
04. Cadmium
05. Comes Crashing Down
06. Stale Smoke
07. Old Speckled One
08. Tame Your Neighborhood (with Knives)

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jak jinak vykročit do nového roku než recenzí přehlížené perly? Reveal ze švédské Upsally nemohu vystavovat jako černý poklad nejhlubšího undergroundu, protože už první album „Nocturne of Eyes and Teeth“ nevyšlo na ultra-limitované DIY pásce, ale u renomovaných Invictus Productions a Higher Roller Records. O debutové desce se ve své době mluvilo, i když si nevybavuji, že by snad chytla nějakou výraznější vlnu „hypu“. Ale to bude možná tím, že jsem ji sám moc neposlouchal a tudíž situaci kolem kapely tolik nesledoval, což teď považuji za chybu. Reveal totiž prohnilý pitevně-morbidní sound oživili výlety do 70. a 80. let metalové historie a nyní s novou nahrávkou „Flystrips“ naložili s dary průkopníků zase trošku jinak. Možná neuctivě, podivně, ale rozhodně po svém.

Co hrají, to neví ani Reveal sami, ale jako pisálek bych se o nějakou kategorizaci pokusit měl. Jistá spojitost s raným, syrovým death metalem se zde nachází. Ale kdyby tohle album vyšlo pod jiným názvem, bez žánrového stigma předchozí desky, uvědomil by si to někdo? Nevím. Co je ale na „Flystrips“ doslova hmatatelné je mám-v-pičismus a přidrzlost skutečných rockových a punkových kultů. Snad by se dalo říct, že deska zní, jako by banda vyjetých maniaků obdržela inspiraci a esenci, které vedly ke stvoření „Divus de mortuus“ a „Abominations of Desolation“ už někdy v 70. letech, jakkoliv podivně to zní. Možná by i někteří z nebožtíků a nestorů skutečného rock’n’rollu vůči snaze Reveal souhlasně přikývli, než by po mladíčcích vrhli flašku vodky, ať neserou a přitáhnou radši ňáký baby. Švédi vlastně vykonali podobný krok jako Tribulation nebo Repugnant, kteří se po tradicionalistickém, respektovaném debutu metalu smrti oddálili a začali hrát… no prostě jinak. Ale ku cti kapely slouží, že pařáty ponechali obnažené, špinavé a připravené zabít.

Rychlosti Reveal zrovna neholdují, ale živelné energie tu je dost na to, aby posluchač, naladěný na podobnou vlnu s kapelou, dostal chuť někoho, třeba i sebe, pobodat nebo praštit. Je tu také spousta chytlavých riffů, jež jsou naštěstí prosté samoúčelné líbivosti. Náladotvorné, hravé, někdy i zajímavým způsobem „kýčovitě tupé“. Jsem třeba docela zvědavý, kdo si spolehlivě oblíbí retardovaný závěr první skladby, což klidně berte jako varování. Ale nejmarkantnější je zde přítomná duševní nevyrovnanost a pevné přesvědčení, že i zhýralost je umění. Vokalista toto s radostí podtrhuje a rozhodně nemám pocit, že by to mohl být můj kamarád. Pokud by se tak přece jen tvářil, rozhodně bych si v nonstopu dával sakra bacha, zda mě ten vůl nevezme po hlavě popelníkem, kdybych mu řekl, že jeho přednes bývá kapku monotónní.

„Flystrips“ má nápadů dost a uteče jak nic. Za sebe bych jako top songy jmenoval „Leopard Cunt“, „Heart“, „Stale Smoke“ a „Tame Your Neighborhood (with Knives)“, ale je možné, že za týden bych řekl zas něco jiného (poznámka dopsaná o dva týdny později: je to pravda). Dovedu si také představit, že by posluchače skrze možné počáteční rozpaky mohla provést vymazlená a svojská produkce. Rytmickou sekci je radost poslouchat a kytary dovedou hladit i drásat; někdy i oboje zároveň.

Reveal

Pravdou ale zůstává, že „Flystrips“ se ke mně dostalo pár týdnů před listopadovým náporem očekávaných desek (Void Meditation Cult, Deathspell Omega, Cultes des ghoules, Antaeus a další) a navzdory počátečnímu překvapení a nadšení jsem Reveal stejně odsunul někam až na třetí kolej. A co dělám teď? Chválím. Přeberte si sami, o čem to svědčí. Závěry, že redaktor je debil a „Flystrips“ pičovina, jsou možné, ale v tom případě bych vám tady s borcama doporučil myslet na rodinu.

Mimochodem, pokud jste si už pustili nějakou skladbu, nepřipadá vám, že tady proletělo Negativní letadlo?


Kovadlina – Životy těch druhých

Kovadlina - Životy těch druhých

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Damage Done Records

Tracklist:
01. Ležatá úsečka
02. Podlaha zůstala mastná
03. Na plovárně
04. Prima sezóna
05. Když přichází tma part I.
06. Když přichází tma part II.
07. Asfalt
08. Síla neuhnout
09. Životy těch druhých
10. Životy nás samých

Hrací doba: 20:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

Česká hardcore-punková scéna zažila před pár lety pořádnou renesanci s příchodem kapely Hanba. I přes svou krátkou existenci stačila zasáhnout velké množství lidí a nebál bych se hádat, že v budoucnu se před její název bude hojně užívat slovo kultovní. Po jejím rozpadu tu máme Kovadlinu. Jak název napovídá (album Hanby se jmenuje „Silou kovadliny“), spojitosti s Hanbou se zpěvák Banán a kytarista Libor nijak nevyhýbají. Spolu s basistou Jirkou a bubeníkem Regálem tak šíří odkaz Hanby dál.

Deska „Životy těch druhých“ vznikla v polovině roku 2016 a bylo by nasnadě říct, že pokračuje tam, kde Hanba skončila. Ovšem není tomu tak úplně docela. Základy jsou možná pevně dané, sám Banán řekl, že jisté nápady na tuto desku vznikly z nepoužitých věcí právě pro předešlé působiště, avšak povedlo se kapelu posunout zase někam dál a zároveň trochu jinam. Mojí hlavní radostí bylo zjištění, že nahrávka působí zcela přirozeně a funguje samostatně jako celek, i když to tak podle dosavadních řádků možná nevypadá. Té spojitosti s Hanbou se jednoduše nejde úplně vyhnout, ale názorově i hudebně působí Kovadlina vyspěleji, promyšleněji.

Se zajímavým nápadem přichází hned první skladba „Ležatá úsečka“, kde mohou leckoho překvapit ženské sborové refrény nazpívané hosty Markétou Štechovou a Anetou Galisovou. Nepočítaje závěrečné outro je první píseň s délkou 3:09 také tou nejdelší. Jako zahájení alba funguje docela bezpečně, přestože to není ten klasický hardcorový náser, jenž bývá pravidelným otvírákem v tomto žánru. Právě zde je vidět odlišné směřování Kovadliny, jako by se snažila absorbovat i okolní žánry a obohatit tak někdy značně stereotypní hardcore. Občas se nahrávka pohybuje v ryze rockovějších polohách, aby hned v další písni vlítla na posluchače se vší silou. Právě tak působí druhý zářez, „Podlaha zůstala mastná“. Tu bych se nebál označit za absolutní vrchol desky. Melodické kytary a charismatický zpěv doprovázený agresivní rytmickou sekcí – tento popis sedí na celé album. To vše zahaleno ve velmi sympatickém špinavém až garážovém hávu.

Důležitou stránkou jsou jednoznačně texty s názorem, na které je fanoušek od Banána již za ty roky působení na scéně zvyklý. Rozhodně se vyplatí je přečíst. Ať už se zaobírají pocity člověka, vnímáním světa či se dokonce opírají do vlastních punkových řad, jako je tomu ve třetí skladbě „Na plovárně“, vždy mají něco do sebe. Zde je znát jednoznačný progres oproti Hanbě, jejíž texty byly lehce čitelné, hodně doslovné a méně metaforicky ukryté. Po střednětempých „Na plovárně“ a „Prima sezóna“ se album odrazí k nekompromisnímu masakru „Když přichází tma“ zaobírajícímu se hrůzami holocaustu, jeho souvislostmi a viděním v současném světě. Téma je dále rozebráno v už klidnější druhé části, kde jsou opět ke slyšení ženské vokály. Při poslechu až zamrazí, jak moc je toto téma aktuální.

Kovadlina

Za hitovku desky lze označit neskutečně chytlavý a přímočarý „Asfalt“. Jednoduchý riff se ihned zavrtá do hlavy a dlouho nepustí, stejně tak hymnické opakování refrénu a vyřvávací „To znám!“ Další skladba „Síla neuhnout“ je opět klasická minutová nakopávačka ukazující syrovější tvář Kovadliny. Krásně je zde slyšet ona kombinace melodického vybrnkávání na kytaru střídajícího se s tvrdými pasážemi. V podobném duchu se nese titulní „Životy těch druhých“ zpívaná Banánem a dalším hostem Fandou Knuthem. Hudebně má neuvěřitelný tah na bránu a v textu nese v kombinaci s pokračováním „Životů nás samých“ silnou myšlenku. Tohle až ambientní/shoegaze zakončení, s recitací Miroslava Krobota je výborným rozloučením se s posluchačem. Nechává vás sedět a přemýšlet o tom, co že jsem to vlastně poslouchal, a přinutí zase desku otočit a pustit od začátku. Se stopáží 21 minut, to není žádný problém.

Ne, Kovadlina nepřichází s ničím novým, ale tahle její podoba dříve slyšeného, je tak upřímná a uvěřitelná, že to prostě baví. A baví to s každým poslechem čím dál víc. Člověk si spíš řekne, jak je vůbec možné, že tato forma klasického hardcore punku existujícího desítky let u nás nemá výrazné zastoupení. Měli jsme Hanbu, teď máme Kovadlinu, velice důstojné zástupce žánru, díky nimž máme další dvě alba do zlaté vitríny českého punku. Kovadlině se podařilo vytěžit z jednoduché šablony hardcoru maximum a přilákat pozornost úctyhodného množství fanoušků za poměrně krátkou dobu. Kapela okolo sebe vytváří zvláštní atmosféru – takovou, jakou jsem si vždy představoval při utváření a fungování legendy Kritická situace. Byl bych moc rád, kdybych něco podobného zažil, klidně třeba s Kovadlinou.


Conjuro nuclear – Magia negra

Conjuro nuclear - Magia negra

Země: Španělsko
Žánr: ambient / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 22.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 21:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.

Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.

Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.

„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…

„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.

Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.


Calligram – Demimonde

Calligram - Demimonde

Země: Velká Británie
Žánr: black metal / hardcore / punk
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Cimmerian Shade Recordings

Hrací doba: 21:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Pokud bych měl právě recenzovanou nahrávku resp. kapelu shrnout nějak stručně, jednoduše a bez okolků, byl by to poměrně lehký úkol. Stačilo by jen říct: Calligram nejsou žádné vyměklé moče a nakopávají prdele jak splašený bejk. Anebo se snad o to jen snaží?

Calligram je pětičlenná parta pocházející z Londýna, ale samotní členové nejsou čistokrevní Britové. Ve skutečnosti je sestava kapely mezinárodní a najdeme zde lidi nejen z Velké Británie, ale i z Francie, Itálie a Brazílie. Poprvé se společně prezentovali v roce 2014 bezejmenným ípkem, na nějž nyní čerstvě navázali dalším ípkem s názvem „Demimonde“ (hádám, že podobnost jména s jednou českou formací je čistě náhodná).

A co že to tedy Calligram hrají, když jsem se výše nechal slyšet, že je to docela ostrá záležitost? Jedná se o nitroglycerinový mix black metalu, hardcoru a punku. Jestli má nahrávka nějakou emoci, tak je to zcela jistě nasranost. Calligram jsou agresivní a rychlostní pedál je po většinu hrací doby sešlápnut až k podlaze. Ale co si budeme povídat, tohle vám asi bylo jasné už jen ze zmiňované žánrové kombinace, protože co jiného může člověk čekat, když se má smíchat chorobnost black metalu, hardcorová údernost a punková primitivnost a agrese.

Výsledkem skutečně je zběsilé peklo, které se s ničím nesere a bez okolků uhání kupředu. Tu a tam se objeví i nějaké zvolnění, v jehož rámci se ke slovu dostává blackmetalová atmosféra, jako třeba v půli „Red Rope“ a „Drowned“ nebo v úvodech „Bed of Nails“, „Black Velvet“ a „Bataclan“. Posléze však vždy Calligram spadnou do syrového marastu, který se snaží na posluchače vyzvracet všechnu špínu světa, což je nakonec také to stěžejní, co formace na EP nabízí.

Dosud jsme se však bavili jen o formě, takže je nutno přistoupit k tomu, jak se to má s vlastní kvalitou. Tady musím říct, že mám poněkud smíšené pocity. Calligram nehrají vůbec špatně a i navzdory zvolenému schématu to není jen tupá řežba. Rovněž si cením toho, že se „Demimonde“ dokázalo někam vyvinout – zatímco na první letmý poslech působilo jen jako punk/blackový binec, jehož jediným smyslem existence je rubat do kytar o sto péro, při dalších posleších začaly na povrch vyplouvat už zmiňovaná ozvláštnění nebo další vcelku zajímavé nápady (například typicky blackmetalové tremolo nad hc/punkovým kvapíkem).

Na druhou stranu mi „Demimonde“ prostě nerve koule tak moc, jak by asi papírově mělo. Lze ocenit nekompromisnost, která Calligram určitě neschází, stejně jako fakt, že k ní kapela nepřistupuje bezmyšlenkovitě. Přesto mě to ípko nepřitahuje natolik, abych byl ochoten se k němu vracet. Stále mě ale nijak nesere, že jsem „Demimonde“ poslouchal, a pokud na Calligram narazím i někdy v budoucnu, nebudu se mermomocí snažit, abych to neslyšel; na koncert bych vlastně taky klidně šel. Jestli vám daná stylová kombinace není cizí, pak do toho bez obav jděte a EP si pusťte, třeba se vám to na rozdíl ode mě opravdu zalíbí.


Conjuro nuclear – ♄

Conjuro Nuclear - ♄
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 31.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Cuarto menguante [☾]
02. Oscura noche de Saturno
03. Magia, tristeza y locura
04. Signo de Capricornio
05. Pvtrefactio (Ecce homo)
06. Las sombras de Cimeria
07. VII – Sol Sanctum [☉] [Motoi Sakuraba cover]

Hrací doba: 37:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

Čím víc člověk stárne a čím víc toho slyšel, tím větší bývá nechuť vyhledávat nové kapely nebo je dokonce zařazovat mezi své největší oblíbence. Třeba si i něco nového poslechne, ale v momentě, když už slyšel tisíce desek a máloco jej překvapí, se nakonec stejně vrátí k tomu, že si vystačí se svou už dávno definovanou enklávou takzvaných srdcovek a dalších oblíbenců. Vkus zatuhne jak beton, stane se neprostupným monolitem a uzavřenou elitní společností, jež do svých řad nechce pouštět žádné novice. To není nutně špatně, spíš je to přirozený proces, a i když já sám ještě nejsem nějaká stařešina a takové to objevování má pro mě stále jisté kouzlo, už to také začínám pociťovat. Důkazem budiž třeba to, že jen málokterý objev je natolik dobrý a natolik překvapující, aby se ona elitní společnost chtě nechtě musela rozšířit o dalšího člena.

Výjimka však potvrzuje pravidlo a tu a tam se prostě objeví něco nového, po čem vám spadne čelist pod stůl a vy nemáte jinou možnost než hluboce pokleknout a být vděční za možnost poslouchat něco tak dobrého. Pro mě se takovouto výjimkou stal španělský projekt Conjuro nuclear, který se mi na mailu odnikud vynořil v roce 2014 a s esem v rukávu v podobě momentu překvapení mi dočista a dokonale uhranul.

Ani vám jméno Conjuro nuclear nemusí být neznámé, čtete-li náš plátek již nějakou dobu. Už dvakrát jsem tu v recenzích pěl chvalozpěvy na to, jak je tahle zfetovaná black metalu, darkwave a punku fenomenální, a už dvakrát se Emesis, tedy jediný člen stojící za tímhle projektem, dostal do mé osobní nejvyšší a nejlepší pětice hudebních zážitků za daný rok. Vysoká kadence nahrávek ovšem pokračuje i nadále, a tak pouhého tři čtvrtě roku po předchozím okultním opusu „Reacciones paganas“ je Conjuro nuclear zpátky s celkově čtvrtou dlouhohrající deskou. A řeknu vám jediné – když „♄“ poslouchám, vše nasvědčuje tomu, že se podaří to puntíku naplnit pořekadlo do třetice všeho dobrého a že Emesis dokáže něco, co se ještě nikdy nikomu nepovedlo za celou dobu, co náš web funguje a co píšeme závěrečná shrnutí hudební sezóny. Totiž tři roky po sobě být v mé osobní top5. Bez keců, dámy a pánové – „Luna llena y radiación“, „Conjuro nuclear“„Reacciones paganas“ jsou všechno dechberoucí alba a „♄“ tuto sérii prodlužuje o další jeden kus.

Když jsem svého času psal recenzi na „Reacciones paganas“, tak jsem té nahrávce vytknul vlastně jedinou věc, a sice že oproti svým předchůdcům nenabízí žádný velký posun – ačkoliv jsem vzápětí ihned dodal, že mi to nijak nevadí, což je pravda, neboť i přesto šlo stále o naprostou bombu. „♄“ (ten název se mi jen tak mimochodem fakt líbí – ladí s mojí přezdívkou, haha!) ovšem jistý přináší. Ani ne tak co do soundu Conjuro nuclear, jako spíš co do formátu desky, ale i to je dost. Emesis zcela nepochybně čerpá také z punku, což se mimo jiné projevovalo i délkou písní. Ty byly vždycky relativně kratší a na „Reacciones paganas“ a „Conjuro nuclear“ se skoro všechny pohodlně vešly do čtyř minut. Pokud mě paměť nešálí, tak doposud nejdelším kusem byla šestiminutová „Mazmorras del subsuelo“„Luna llena y radiación“.

No, a jak správně tušíte na „♄“ si Emesis vyšlápl i na delší kompozice. Důležité je to „i“, jelikož ne všechny skladby na novince jsou tak dlouhé, nicméně i přesto nelze nevidět, že páteř nahrávky tvoří trojice „Oscura noche de Saturno“ (sedm a půl minuty), „Magia, tristeza y locura“ (osm minut) a především „Las sombras de Cimeria“, jejíž stopáž se vyšplhala na dvanáct minut. Tenhle krok rozhodně kvituji, protože už posledně mě napadlo, že by Conjuro nuclear mohly slušet delší věc a strukturovanější věci, což výsledek jen potvrzuje. Ta muzika se vlastně nese v onom typickém nezaměnitelném duchu, kvůli němuž jsem si tenhle projekt tak oblíbil, akorát navíc přidává gradaci a vývoj v rámci jedné kompozice, neboť tentokrát je na to prostor. A jak se ukazuje – není to málo.

Krásně je to slyšet třeba na „Magia, tristeza y locura“, jejíž první půle je zastřenější, pomalu narůstá, aby se posléze přidaly typicky úchylné melodie a song se zvrhl v hybnější punkově blackmetalovou pasáž s atmosférickými klávesami. A když se poté opětovně vrátí i kytarové kvílení, tak to prostě nemá chybu. Naprostá šleha je ovšem zmiňovaná dvanáctiminutovka „Las sombras de Cimeria“, na níž je naprosto zřejmé, proč lze Conjuro nuclear už nyní považovat za tak ojedinělou formaci. V jedné pasáži se třeba ozvou naprosto pošukané skoro až veselé melodie, jaké by prošly jen u málokoho, ale tady to je stále nádherně zvrácené a žeru to i s navijákem.

Conjuro nuclear

Vedle toho se na „♄“ nacházejí i kratší písně, které jsou s výjimkou „Pvtrefactio (Ecce homo)“, do níž promlouvá i kytara, jen atmosférické klávesovky… no, prý „jen“. Třeba taková „Signo de Capricornio“ je vysloveně nádherná a v žádném případě se nejedná o vycpávky na natažení stopáže. Kromě základní desky o sedmi skladbách (z nichž ta poslední, dohra „VII – Sol Sanctum [☉]“, je předělávkou z jedné Nintendo videohry) se v archivu digitální verze nachází ještě nealbová perlička v podobě midi verzí čtyř písní – těch tří dlouhých a právě „Signo de Capricornio“. A právě na nich se ukazuje, jak silný materiál Emesis vlastně tvoří, protože i v těch osmibitovkách to má takovou atmosféru, že mohou všichni okolo jen závidět.

Navíc se sluší zmínit ještě jednu věc. Stejně jako u předchozích alb, i „♄“ je zcela zjevně vybaveno zajímavou myšlenkovou náplní dotýkající se oborů alchymie či astrologie. Vůbec poprvé dal Emesis k dispozici i oficiální anglické překlady textů (v případě minulého „Reacciones paganas“ byly zveřejněny alespoň španělské texty bez překladů, u starších ani to ne), takže tentokrát je konečně možnost se do nahrávky ponořit skutečně naplno. Ale k tomu jsem se doposud ještě nedostal, takže tuhle stránku „♄“ ještě nemohu posoudit; zatím si jen užívám muziku, která je bezesporu úžasná a stojí za pozornost i tehdy, pokud není studium textů vaší zálibou. Pro mě osobně je tohle jedna z nejsilnějších věcí, co jsem letos prozatím slyšel, a jak už padlo, i jeden z horkých favoritů na vrchol aktuální hudební sezóny.

Conjuro nuclear - ♄


Venomous Concept – Kick Me Silly – VC III

Venomous Concept - Kick Me Silly – VC III
Země: USA
Žánr: grindcore / hardcore / punk
Datum vydání: 8.1.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Rise
02. Bust with You Debt
03. Anthem
04. The Potters Ground
05. Human Waste
06. Leper Dog
07. Farm Boy
08. Head on a Stick
09. Pretend
10. Johnny Cheeseburger
11. Forever War
12. Good Times
13. Pretty on the Inside
14. Holiday In Switzerland
15. Fucked in Czech Repub!
16. Neck Tie
17. Frontal Lobe Disorder
18. Daycare
19. Quazimodo
20. Burning Fatigue
21. Rocket Science
22. Pissing Match [bonus]

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook

Když padne řeč na americkou sebranku Venomous Concept, tak se člověk jen těžko může ubránit označením typu superkapela, takže si to odbudu hned takhle zkraje. Tato drtička kostí totiž vznikla v podstatě jen jako odpočinkové místo pro realizaci vlastních hudebních nápadů hned několika persón, jejichž domovské kapely lze označit za veličiny a v jednom případě pak dokonce za stále žijící legendu daného žánru. A přesně tak Venomous Concept taky fungují. Jako nárazovka, jež se vždycky jednou za delší dobu zjeví, vypustí mezi fanoušky, kteří už připomínají spíše hladové psy, novou placku a po se chvíli stáhne, protože domovské kapely mají přeci jen přednost.

Tím však nechci říct, že by plody jejich vzájemné spolupráce měly být brány jako méněcenní levobočci, kteří si nezaslouží žádnou pozornost, protože Venomous Concept si svůj standard na dosavadních dvou počinech dokázali udržet bez většího zaváhání, a nic menšího se tak nečekalo ani od trojky „Kick Me Silly – VC III“. Ta navazuje na velmi povedený debut „Retroactive Abortion“ z roku 2004 a ještě lepšího následovníka jménem „Poisoned Apple“, jenž vyšel o čtyři roky později. Na novinku se čekalo trochu déle, ale přijde mi, že o to víc se borci snažili, protože ačkoli je to stále tatáž písnička, tak výsledek je pořád ještě povedený.

Pojďme si tedy říct, kdo za Venomous Concept stojí, ačkoli si nemyslím, že by to pro někoho byla opravdová novinka. Když začnu od největšího jména, tak z řad Napalm Death se ve Venomous Concept sešli Shane Embury a Danny Herrera. Početně stejné zastoupení pak mají již nefunkční Brutal Truth prostřednictvím dvou bývalých členů Kevina Sharpa a Dana Lilkera, přičemž ten první se dále věnuje Lock Up a Dan Lilker se soustředí na své Nuclear Assault a několik dalších partiček. No, a pak je tady novic John Cooke, jenž do tohohle chorobného vlaku naskočil v roce 2010 a aktuálně hraje s Anaal Nathrakh a Napalm Death, s nimiž vystupuje živě. Všechno tedy svádí k pořádném grindovému nátěru, což je z jistého úhlu pohledu domněnka správná. Venomous Concept ale hrají spíš jeho punkovější verzi, která je hodně ovlivněná starým hardcorem. Ona ta hranice mezi těmito styly je ovšem tak tenká, že nemá smysl řešit, jestli je to více grind nebo HC/punk, protože hlavní je, že „Kick Me Silly – VC III“ kope jako kráva.

Něco málo přes 20 písní a 50 minut celkové hrací doby dává jasně na srozuměnou, že tahle placka je hlavně o krátkých a úderných válech. A to prosím ještě závěrečný bonus jménem „Rocket Science“ trvá 15 minut, nicméně velká část je v podstatě ticho a nějaké praskání, protože to pravé peklo v této písni trvá jen opravdu malou chvíli v samém úvodu. Neříkám, že je úplně jednoduché takto laděnou desku přečkat pro člověka, jemuž grind nic neříká, protože jakkoli je tam punk a jeho zpěvnost místy cíti opravdu mocně, tak pochopím, že Venomous Concept někomu přijdou jen jako neforemný bordel. A ono to tak vlastně i je. Krátké vály jako „Busy with Your Dept“, „Cheesburger“ či „Pretty on the Inside“ nemají žádný pevný řád, Kevin Sharp v nich trápí své hlasivky na maximální obrátky a zbytek kapely je tak extrémní, jak je to jde.

Já osobně spatřuji vrcholy v trochu delších skladbách, které se z toho ukrutného grind/punku vylučují třeba jen náznakem vokálních melodií („Rise“), pomalejším tempem a odsekávanými kytarami („Forever War“), skočností („Farm Boy“), případně hardcorovými sbory v opravdu hymnické „Anthem“. „Kick Me Silly – VC III“ odsýpá náramně a komu nevadí, že hodně písní jsou jedna s druhou snadno zaměnitelné, tak by neměl mít s nahrávkou problémy. Punkovější věci jako „Fucked in Czech Repub!“, „Leper Dog“, „Pretend“ či „Frontal Lobe“ nakopnou i toho největšího suchara.

Aniž bych chtěl vyzdvihovat přispění ostatních členů, tak mě strašně baví vokál Kevina Sharpa a kytarová práce dvojice EmburyCook, jimž to hraje skvěle a hned při první příležitosti ukázali, že rozšíření sestavy o další struny má svůj smysl. Řada písní by se dala označit za propracovanější, než tomu bylo minule, kde převládaly hlavně krátké rychlovky ohlodané na kost. Na „Kick Me Silly – VC III“ mi několik skladeb připomíná dokonce aktuální formu Napalm Death. Ovšem nemyslím si, že by to „Human Waste“ či bestiální „Day Care“ mělo nějak svazovat a narušovat tak celkovou atmosféru „Kick Me Silly – VC III“, která zní jako soundtrack ke kritice toho nejhoršího na současné společnosti, takže se připravte na naprostý chaos.

Škoda trochu nepovedeného zvuku, kterému klasicky chybí víc dynamiky. Není to sice žádná hrůza, protože krom několika momentů, kde jsem ze sluchátek slyšel takové to nepříjemné práskání, to není nic, co by od Venomous Concept mělo potenciálního posluchače odrazovat. Naopak, ve své kategorii dělá tahle pětice svou práci velmi dobře a z formálního hlediska k samotné hudební náplň vlastně ani nemám co vytýkat. Je to zahrané pěkně řízně od podlahy, a protože se u poslechu novinkové placky dobře bavím, tak s klidným srdcem říkám, že „Kick Me Silly – VC III“ si pozici vedle svých starších bratříčků jistě obhájí, protože nijak výrazně nezaostává.


Human Bodies / Leather Chalice – split

Human Bodies / Leather Chalice - split
Země: USA
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 22.9.2015
Label: Broken Limbs Recordings / Prison Tatt Records

Hrací doba: 09:48

Odkazy Human Bodies:
facebook / bandcamp

Odkazy Leather Chalice:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Abych řekl pravdu, ani jednu z kapel, které se účastní tohoto splitu, jsem až doposud neznal. Nicméně se není moc co divit, jelikož obě formace prozatím žádnou velkou díru do undergroundové scény neudělaly…

Human BodiesLeather Chalice jsou na tom vlastně docela podobně. Obě kapely vydaly své první, demáčové počiny v roce 2013, obě mají na kontě jeden řadový počin z loňského roku („No Life“ v případě Human Bodies, „Sweet Perfume of Coffin Air“ v případě Leather Chalice), ale vzhledem k počtu odkroucených let je diskografie obou relativně bohatá díky množství demosnímků, splitek a dalších neřadovek. I stylově jsou si obě skupiny blízké, protože obě produkují špinavý a neurvalý black metalový underground, který své vlivy chlemtá i z misek s nápisy punk nebo crust. Snad jediný rozdíl tedy tkví v tom, že Human Bodies dle všeho fungují jakožto regulérní kapela s vícečlennou sestavou, zatímco Leather Chalice je jednočlenný projekt, za nímž stojí JannRamlord (což už na crust/blackové scéně není neznámý pojem, ačkoliv já osobně jsem se z jejich poslední fošny „Crippled Minds, Sundered Wisdom“ na zadek moc neposadil).

Od všech čtyř přítomných songů (každá kapela přispěla dvěma) lze tedy očekávat jen jedno – syrový, primitivní a rychlý pankáčský black metal. Ani nemá cenu doufat v nějaké budování atmosféry nebo tak něco, protože splitu vládnou triviální akordy, splašená rytmika, uvřískané vokály a – samozřejmě! – zahuhlaný garážový sound. Všechno cca dvě a půl minuty dlouhé, nemilosrdné vypalovačky, přesně dle hesla „žádné sraní s mladou paní“.

O něco lépe z pomyslného splitového souboje vycházejí Human Bodies. Jejich „Only the Sigh“ ani „Malice Prepense“ sice nejsou žádné vyložené majstrštyky, ale nedá se tomu upřít, že to má docela koule a třeba bicí v „Malice Prepense“ docela zodpovědně nakopávají prdele. A v neposlední řadě, to jejich podání není až taková primitivnost – myšleno tedy „primitivní“ ve smyslu „hloupý“. Jasně, fakt pochybuju, že se k tomu budu někdy v budoucnu vracet, ale poslouchat se to určitě dá.

Strana Leather Chalice mě ovšem moc nezaujala. Což o to, nějaký malý potenciál v tom cítit je a musí se nechat, že se Jann vytasil s – na poměry žánrového směřování – trochu nezvyklou kytarovou melodikou, ale celé snažení v mých očích sráží a veškerý potenciál už v zárodku zabíjí technická stránka. Zní to totiž… no, prostě amatérsky. Nejvíc mě tedy na příspěvku Leather Chalice baví desetivteřinové finále druhého songu „Last Gifts of Worship (Coming Home II)“, které se nese v noisovém duchu. Ale to je trochu málo, zvlášť když ta kapela jaksi nehraje noise…

Split Human Bodies a Leather Chalice je sice učiněná špinavost, ale nejedná se o nic zvláštního. Je to prostě to prostě poměrně obyčejný a nijak zvlášť pamětihodný UG split, jichž po světě vycházejí stovky ročně.


Strigaskór Nr. 42 – Armadillo

Strigaskór Nr. 42 - Armadillo
Země: Island
Žánr: avantgarde rock’n’roll / punk
Datum vydání: 27.3.2015
Label: Helltrasher Productions
Původní vydání: 20.9.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Armadillo
02. Hellmut
03. Adanac
04. Maur
05. ¡Ellos son locos!
06. Frakkland
07. Chorale
08. Tse
09. Ról
10. Tvist

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Konstatování, že na Islandu jsou vyloženě špatné kapely nejspíš vymřelým druhem, je tak trochu nošením dříví do lesa. Nicméně jak jinak si vysvětlit, že kdykoliv se dostanu k nějakému uskupení pocházejícímu z tohoto tajuplného ostrova, až na vzácné výjimky to je pokaždé trefa do černého, která mě ve většině případů mě buď rovnou usadí na sedací orgán, nebo mě alespoň třeskutě baví. Strigaskór Nr. 42 patří spíš do té druhé kategorie, nicméně jistý wow efekt se rovněž dostavil, protože takhle parádní mišung, který na své druhé řadovce „Armadillo“ prezentují, se taky jen tak nevidí.

Ta vychází zhruba dvacet let od prvního počinu „Blót“ (1994), na němž kapela kdysi dávno drhla technický death metal řízlý trochou avantgardy v podobě dost nezvyklých melodií a rytmů (alespoň pro daný žánr). Základ pro současnou podobu už v něm rozhodně cítit je. Novinka „Armadillo“, což je jen tak mimochodem anglický výraz pro pásovce, jehož podoba je poměrně věrně (z pohledu člověka na LSD) zachycena na přebalu alba, které se na svět vylouplo zhruba dva roky zpátky v podobě jedniček a nul. Na fyzický nosič se ovšem „Pásovec“ podíval až letos v březnu, přičemž o něco později jsem se k desce dostal i já. A jak jsem naznačil v předchozím odstavci, Strigaskór Nr. 42 mi tak trochu vytřeli zrak.

Na půlhodinovou délku nahustila čtveřice pošuků celou desítku songů, a pokud mnoho kapel má problém s tím, že stopáž alba krutě přestřelí a většina desky je prachsprostá nuda, Strigaskór Nr. 42 trpí spíš na opačný extrém, neb „Armadillo“ je počin natřískaný perfektní hudbou od sklepa až na půdu. Písně s délkou kolem tří minut koketují s kde čím – zběsilý rock’n’roll, sludge, post-metal, hardcore, punk a řada dalších vlivů a nástrojů, které se porůznu objevují napříč nahrávkou. Kytarové melodie zní mnohdy naoko prvoplánově, jejich vývoj však mnohdy připomíná divokou horskou stezku a nikdy nevíte, kam se vrtnou v dalších chvílích. Jako by nestačilo, že jsou pokrouceny téměř všudypřítomnými žesti a napasovány do skočných rytmů, po nichž by se nejedny střevíce rozskotačily stižené tancem svatého Víta. Bezstarostná jízda se tu a tam přelije do agresivních riffů, jindy umí zhutnět a potemnět. Tu a tam kapela sklouzne až k bluesovým vybrnkávačkám, elektronice či sludgovým stěnám, přičemž vše dávkuje v přesně odměřeném množství.

I proto je „Armadillo“ bez jakéhokoliv přehánění koncentrát čirého šílenství, kterému se pouze dostalo jakýchsi chatrných mantinelů, takže i přes neskutečné množství nápadů nacpaných na vražedně krátkou plochu stále dává smysl a oproti jiným letošním avantgardám je překvapivě snadno stravitelný. Bravurně zvládnutá je i technická stránka alba, všechny nástroje jsou perfektně vyvážené, krásně čitelné, a přitom zvuk není sterilní jak vývařovna na lékařské náčiní. Osobně jsem si zamiloval výrazný zvuk baskytary, jejíž důležitost se minimálně vyrovná kytaře, nemluvě o tom, že Kjartan Róbertsson na ni prostě válí. V kombinaci s údernými bicími pak vytváří správné rytmické peklo, které kapelu žene vpřed (za škopky mimochodem sedí Ari Þorgeir Steinarsson, jenž v současnosti obsluhuje bicí soupravu i u Sólstafir), nicméně ani kytary nijak nezaostávají. Snad jen zpěv/řev Hlynura Vilmarssona bych si uměl představit výraznější, nahrávku ovšem nijak neshazuje.

Takže pokud vám letošní avantgardní žně nedostačují, zkuste sáhnout po tomhle drobném pásovci, který vám nejspíš řádně naloží. Skočný rokenrol řízlý vším možným disponuje energií několika megatun TNT a věřte, že se postará o to, abyste se u „Armadilla“ nenudili ani vteřinu. Od naprosté dokonalosti tohle album dělí jen málo a osobně doufám, že Strigaskór Nr. 42 si v případě jeho následovníka nedají dalších dvacet let na čas, protože něčeho takového chci víc a pokud možno hned.


Conjuro nuclear – Reacciones paganas

Conjuro Nuclear - Reacciones paganas
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk / crust
Datum vydání: 18.6.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Luna negra
02. Demonios danzantes
03. Despojos de la oscuridad
04. El signo de la salamandra
05. Los ojos de los brujos
06. Podridero de almas
07. Sigilización (Trance) (☿)
08. Congregación nocturna (☿)
09. Duerme en las estrellas (☿)
10. Lágrimas químicas (☿)
11. Phantom Forest [Nobuo Uematsu cover]
12. She’s Lost Control [Joy Division cover]

Odkazy:
facebook / bandcamp

Je velmi příjemné, když se i po ne zrovna malém počtu let aktivního poslouchání hudby a vyhledávání nových interpretů člověku stále daří objevovat nové a nové kapely, které jej mají čím překvapit. Samozřejmě, je pravda, že s postupem času jejich počet citelně klesá, což je zcela jistě logické, nicméně i tak se nějaký takový případ tu a tam ukáže. A v loňském roce byl pro mě osobně asi největším takovým objevem španělský projekt Conjuro nuclear.

Když jsem se k tomuhle jménu dostal poprvé, nic nenasvědčovalo tomu, že je na obzoru další hudební závislost… tvářilo se to poměrně nenápadně, a jestli se tenhle dojem někam přikláněl, tak to bylo spíš na stranu názoru, že to asi bude nějaká volovina. Ale o to víc mě následný poslech druhé eponymní desky smetl.

Narazit na něco, co zní skutečně originálně, co zní takovým způsobem, že vás nenapadne žádná jiná skupina, jež by zněla podobně, to je hodně těžké, nicméně v Conjuro nuclear jsem tohle navzdory všem očekáváním našel. Tenhle jednočlenný katalánský projekt, za nímž stojí jistý Emesis, dohromady míchá zdánlivě naprosto nesouvisející věci – black metalový experiment, darkwave a feeling punku a crustu zdálky zní trochu jako onen dortík dvou zvířecích kamarádů ze slavné dětské knihy Josefa Čapka, ale výsledek je prostě uchvacující. Zní to přirozeně, má to doslova hypnotickou atmosféru… má to v podstatě všechno, co v hudbě hledám.

Emesis se ovšem nijak nefláká a v letošním roce servíruje již třetí dlouhohrající desku v průběhu tří let – po debutovém „Luna llena y radiación“ a loňském „Conjuro nuclear“ tu tedy nyní máme „Reacciones paganas“. Jenže jestli vás napadlo něco o nadprodukci, která by se snad měla podepsat na kvalitě, tak tyhle myšlenky ihned zaplašte, jelikož stejně jako loni tu máme jednoho z nejžhavějších kandidátů na desku roku. A to myslím smrtelně vážně, protože „Reacciones paganas“ je – opět – neskutečná síla.

Vzhledem k tomu, jak originálně a svojsky muzika Conjuro nuclear zní, vlastně ani nevadí, že „Reacciones paganas“ pokračuje v nastolené cestě a ve své podstatě nabízí přibližně to samé, co bylo ke slyšení již na předcházejících dvou nahrávkách. Právě tohle je asi ten jediný důvod, proč si myslím, že „Conjuro nuclear“ bylo ještě o kousek lepší – jednoduše pro mě bylo tím prvním. Vůbec nic jsem nečekal, a jakmile ta deska dohrála poprvé, sbíral jsem čelist pod stolem a pak běžel pro toaleťák, protože to prostě byl k posrání dokonalý zážitek. Pozice „Reacciones paganas“ byla dočista odlišná, jelikož do poslechu tohoto alba jsem již vyrážel vyzbrojen velice podrobnou znalostí jak „Conjuro nuclear“, tak i zpětně nastudovaného debutu „Luna llena y radiación“, a také s obrovskými očekáváními. Nicméně už jen fakt, že „Reacciones paganas“ tato očekávání dokázalo naplnit, je sám o sobě úctyhodný.

Co tedy od Conjuro nuclear vlastně očekávat? Výše jsem mluvil o black metalu, punku nebo crustu… určitě to nebylo náhodou, nicméně dejte pozor, abyste nenarazili, neboť tahle španělská šílenost v žádném případě nezní jako něco, co se vám vybaví jako první, když někdo tyhle žánry zmíní. Všechny tři styly jsou zde přítomny spíše pocitově, než že by tu byly „fyzicky“. Přesto však syrová kytara zcela jasně odkazuje na black metal (ačkoliv ta sólová místy dokáže střílet i neskutečně bláznivé kvílivé melodie) a nervní baskytara zase na punk.

Právě baskytara je jedním z hlavních nástrojů v hudbě Conjuro nuclear. Kytary tam zcela jsou, a pokud by tam nebyly, bylo by to hodně cítit, podobně jako zastřené vokály, které nejsou využívány nějak zvlášť často. Avšak i přesto je jedním ze dvou stěžejních instrumentů právě baskytara, jejímuž opojnému brumlání prostě nelze odolat. Oním druhým nástrojem, na němž muzika Conjuro nuclear stojí především, jsou syntezátory, které zase přidávají onen nádech z oblasti darkwave. Takováhle kombinace baskytar a syntezátorů s jemně black metalovým podmazem a punkovou neučesaností pak dohromady vytváří naprosto uchvacující psychedelicky-okultní atmosféru, jíž se prostě nejde nabažit. A to „nelze nabažit“ je myšleno doslovně – věřte tomu, že „Conjuro nuclear“ jsem slyšel tolikrát, že tak vysoko snad ani neumím počítat, a „Luna llena y radiación“ stejně tak. A přestože zní „Reacciones paganas“ takřka totožně, poslouchám to téměř každý den již od doby, co počin vyšel, což je už skoro tři měsíce. A věřte tomu, že ani náhodou ještě nemám dost.

Conjuro Nuclear  - Reacciones paganas

Seznam vrcholných skladeb protentokrát vynechám, protože prostě nedokážu vybrat jen nějaké konkrétní kusy, když v podstatě žádný song nemá chybu… nejsou to žádné dlouhé opusy, všechno kolem tří, čtyř minut, dokonce jsou poskládány z nepříliš složitých ingrediencí, ale pod rukama Conjuro nuclear se to mění v takřka dokonalý požitek, u něhož je úplně zbytečné a vlastně i kontraproduktivní vyjímat konkrétní dílky. Stejně jako je vlastně zbytečné o „Reacciones paganas“ říkat něco víc, protože to zní takovým způsobem, že to na papíře prostě popsat nelze. Já vím, že to, co teď řeknu, je klišé jako svině, že větší už v recenzi vymyslet pomalu nejde, ale tohle věc, již si člověk prostě musí poslechnout sám, jinak to nepochopí. Na shledanou v eintopfu v top5 letošního roku.


Satan, 202project, Slavery

Satan, 202project poster
Datum: 22.5.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: 202project, Satan, Slavery, Uncle Grasha’s Flying Circus, Voluptas

Ačkoliv na undergroundové akce chodím už nějaký ten pátek, pořád jsem tak naivní, že vždycky přijdu na ohlášený začátek, přestože vím, že skutečně málokdy se stane, že se v ohlášenou hodinu vážně začne. I v pátek 22. května jsem do libeňského klubu Exit-Us dorazil na osmou hodinu, kdy měla hudební produkce začít… samozřejmě nezačala.

Sekera nakonec narostla na téměř hodinu a půl, takže až těsně před půl devátou se začalo něco pořádného dít, přičemž to něco byli uctívači rumu Voluptas, kteří sice ještě nic nevydali, ale podzemními koncerty zodpovědně brázdí již nějakou dobu. Zrovna tenhle večer by však klidně mohli podat životní výkon a bylo by jim to houby platné, jelikož opětovně promluvil největší strašák akcí v tomhle klubu – naprosto příšerný zvuk. Ten nechutně kolísal, pískalo to tam, chvíli všechno přehlučovaly bicí a zpěv, chvíli zas byla pomalu slyšet jen baskytara, kytary byly po celou dobu někde vzadu jen jako nečitelná hluková koule… teda, jedna kytara, protože ta druhá nebyla vůbec slyšet za celý koncert. O to víc paradoxní bylo, když někteří členové Voluptas po chvíli slezli z pódia dolů, protože se tu slyšeli líp než na pódiu, takže tam to byl asi ještě větší čurbes. Za všechno mluví fakt, že když pražská čtveřice dohrála, hned několikrát od jednotlivých členů zaznělo cosi v tom smyslu, že „v tomhle klubu už hrát nechci“. Víc než koncert to připomínalo ne úplně povedenou veřejnou zkoušku, protože ani samotní muzikanti se nijak nepřetrhli, ale tomu se zase nejde divit, když vaše snažení sleduje sotva pár lidí a poslouchat se to nedá.

O ždibíček lepší, ale jinak pořád fakt dost špatný sound dostala i následující úderka Slavery. V jejich případě to ale bolelo méně, protože Slavery produkují docela brajgl sám o sobě – je to nasraná kombinace crustu, punku, fastcoru a podobných srand. A i když kytary zněly furt hnusně a během setu také došlo k několika evidentním nedorozuměním mezi bubeníkem (který byl jako jediný na pódiu, zbytek skupiny hrál už u lidí) a zbytkem, zas takový problém to nebyl, protože v těchto stylech beztak znějí všechny songy jako jeden a všechno to jsou tak minutu až dvě dlouhé vypalovačky. Jak už tomu ale u podobných záležitostí bývá, ani Slavery nepostrádali vysoké nasazení, takže dojem byl nakonec dobrý. Spustil se první kotlík, set ubíhal hodně rychle (což při takhle rychlé muzice není nic překvapivého) a stejně jako u Voluptas bylo po půl hodince vymalováno.

Na rozdíl od Voluptas se Slavery také stylově mnohem více hodili k hlavnímu jménu večera, které přišlo na řadu hned vzápětí – francouzský svinčík Satan. Žabožrouti se už přesunuli z pódia na plochu kompletně včetně bicí soupravy a začali prát do nepočetného davu (trochu nadnesené pojmenování) extrémní nálož crustu, powerviolence, grindu, punku a podobných záležitostí. A v jejich podání byla tahle směs tak nařachaná, že i Slavery proti tomu zněli vcelku pohodově. Jakkoliv jsou totiž Satan hodně brutální bordel i z alb, živě to bylo ještě mnohem víc a Francouzi drtili čistokrevné agresivní zvěrstvo. Speciální zmínku za výborné výkony zaslouží zpěvák Léo Vittoz, jenž neustále poskakoval a vřískal jak ďábel, a především bubeník Frédéric Juge, protože… ty vole, to bylo skoro neuvěřitelné, jak on tam tu soupravu žhavil, to byl beze srandy pomalu výkon vrcholového sportovce. To byste jen na poslech klidně řekli, že to je tak rychlé, že to musí být automat, ale on to tam vážně zahrál. A pak se divte, že když za bicími sedí takové zvíře, tak to je živě takovýhle chlívek.

I když návštěvníků bylo málo, lidi neváhali se Satanovi odvděčit alespoň řádně zběsilým kotlíkem, který jel takřka celou dobu, co Francouzi drtili své nástroje v opětovně minutových šlehách. Léo Vittoz si dokonce i při takhle malém počtu fandů mohl během setu hned několikrát užít stage diving, čemuž se nijak zvlášť nebránil. A vlastně ještě jednou jinou věcí kromě kotle se lidi kapele za skvělé vystoupení (a že fakt bylo fakt skvělé) odvděčili – zatímco v první části večera jsem si nevšiml, že by stánek s merchem kohokoliv nějak zvlášť zajímal, po setu Satan vzal merch útokem nezanedbatelný počet zájemců o trika a elpíčka letošní fošny „L’odeur du sang“.

Hlavní chod byl už sice za námi, ale večer u konce ještě nebyl, protože turné jedou dvě francouzské kapely, přičemž ta druhá je oproti Satan hudebně úplně, ale úplně jinde. Jednočlenný projekt s názvem 202project se totiž pohybuje v hájemství atmosférického experimentu a elektroniky s kytarou. JP Marsal hrál sám, takže mu doprovod samozřejmě dělal notebook, z něhož jely veškeré elektronické spodky, a samotný muzikant se věnoval jen vokálu a kytaře, přičemž její zvuk nepřekvapivě značně upravoval pomocí efektů a loopů. Výsledek byl ovšem skutečně excelentní… agresi vystřídala přemýšlivost, kotel uvolnil místo tanci v transu, nasranost byla ta tam a namísto ní klubem prostoupila psychedelie. Byla trochu škoda, že set 202project už skoro nikoho nezajímal, protože v sále bylo maximálně tak deset lidí, a to včetně samotného JP Marsala a tří členů Satan, ale vaše smůla, protože – a zvláště v kontrastu se zběsilým Satanem – to byla výtečná tečka a pro mě osobně suverénně nejsilnější zážitek večera. Jestli budu mít ještě někdy možnost vidět 202project znovu, tak nebudu váhat ani na chvíli.

Po konci 202project jsem se vytratil pryč, protože už přece jen byla docela pokročilá hodina. Tím pádem jsem již neviděl úplně závěrečné číslo večera – o afterparty se totiž postaraly noisové jeptišky Uncle Grasha’s Flying Circus.

Lidí na akci bylo docela málo – platících návštěvníků přišlo lehce nad dvacet (rozuměj 21), ale abych byl úplně upřímný, trochu jsem se bál, že by jich mohlo přijít ještě méně. Nicméně, slabé návštěvnosti navzdory, z mého pohledu šlo o výbornou akci, která byla lepší, než jsem popravdě řečeno doufal. Hlavně Satan a 202project byli hodně super, takže já si nestěžuju a byl jsem spokojen.