Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.
Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Onotius.
Onotius:
 |
| Země: Česká republika Žánr: folk Datum vydání: 2003 Label: Indies Records |
Radůza – …při mně stůj
Kořeny mé hudební recepce jako by vystupovaly z mlhy. Už od útlého dětství jsem pochopitelně přicházel do kontaktu s nějakou muzikou, byť moment, kdy jsem o ní začal přemýšlet a aktivně a systematicky ji vyhledávat, přišel až o poznání později. Zpočátku jsem byl ládován v tomto kontextu asi poměrně často zmiňovanou muzikou pro děti v podání Svěráka s Uhlířem, posléze jsem se doma začínal hrabat ve sbírkách svých rodičů a tam nacházel povětšinou český folk, výběry z vážné muziky a sem tam popové šlágry.
Zprvu to tedy byly věci jako Jarek Nohavica, od něhož jsme měli tehdy na vypáleném cédéčku s empétrojkama solidní část diskografie, Zuzana Navarová a právě její žačka Radůza, co se dostalo k mému uchu. Tu jsem proto zvolil jako první milník na své pouti hudebním světem – konkrétně pak její „…při mně stůj“, které se u nás doma točilo s železnou pravidelností, a pamatuju si, že díky němu se její následující deska „V hoře“ stala prvním albem, na které jsem se těšil ještě dříve, než vyšlo. Radůza dovedla jak chytlavé písničky s kytarou, tak pořádné syrové šansony od podlahy, v nichž dokázala svým mohutným hlasem chytit melodii pěkně za pačesy. Společně s dalšími folkaři tak položila mému hudebnímu vnímání základ pro dobré melodie a to je věc, kterou je třeba získat dříve, než pak člověk tento cit v různých extrémních žánrech pokouší a záměrně dekonstruuje.
 |
| Země: Finsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 1.10.1998 Label: Spinefarm Records |
Nightwish – Oceanborn
Až tak do počátku puberty mi hrálo z přehrávače všechno možné – na základě jediného klíče, jímž byla chytlavost. Střídaly se tak věci, o které bych z dnešního pohledu neopřel kolo – a slovo škvár je skoro slabé označení –, ale i věci, které mi nedělá problém si z nostalgie protočit. Zlom nastal tak kolem šesté třídy základky.
Ve výtvarných hodinách na ZUŠce začali hrát The Plastic People of the Universe a tuzemští tahouni alternativního hip-hopu WWW. A díky tomu se mi záhy zalíbila představa, že hudba může mít netradiční atmosféru a vyprávět příběhy. A tak jsem se začal poohlížet po něčem dalším, s čím bych se mohl identifikovat lépe než s laciným náhodně získávaným chytlavým popem, který fungoval jako spotřební zboží a jaksi mi přestával stačit. Hledal jsem něco, co by bylo stranou toho, co sem tehdy vnímal jako mainstream.
A nalezl to – a může to znít humorně, neboť se vlastně jedná přesně o takový mainstream, byť již v rámci metalové škatulky (ale tak chápejte, bylo mi nějakých dvanáct a cokoliv, co už nebyli Chinaski, bylo terno) – ve starých Nightwish a několika stažených peckách od Ozzyho Osbourna. Tehdy ještě to šlo poměrně pozvolna, mám pocit, že první alba jsem si stahoval u mámy v práci, protože jsme ještě neměli domu zavedené internetové připojení. Tak se mi dostalo do rukou album „Oceanborn“, namátkovým klikem myší, a já byl unesen tou fantasy atmosférou a kytarovými riffy, majestátními klávesami a Tarjiným zpěvem. Líbilo se mi tehdy, jak rozšířili strukturu skladby na víc než jen sloku a refrén, což byla do té doby pro mě poměrně rámující představa toho, jak hudba vypadá.
Takže navzdory tomu, že to z mé dnešní perspektivy může působit trochu úsměvně, tehdy jsem tuhle nahrávku považoval za vrchol umění.
 |
| Země: Švédsko Žánr: progressive death metal Datum vydání: 12.3.2001 Label: Music for Nations |
Opeth – Blackwater Park
Nedalo se nic dělat, s tvrdou muzikou jsem se od nějakých těch třinácti let identifikoval. Po Finech přišla hromada dalších kapel, zprvu pokračujících v melodické metalové tradici, nicméně postupně jsem začínal přicházet na chuť i čím dál tím tvrdším subžánrům (ač zprvu ještě poměrně nedůtklivě). A byla tu kapela, která v tomto ohledu znamenala významný zlom. Najednou už přestal být growling jen zpestřující vokální technikou, jak jsem jej vnímal v časech, kdy jsem ještě hltal všechny ty female-fronted kapely, ale plnohodnotným vyjadřovacím prostředkem. Od kytar už se už od té chvíle očekávalo víc než jen doprovodné rytmické powerchordování, ale cenily se krkolomnější riffy, vyhrávky i třeba jen jednoduše trochu atmosferičtější způsob hry. A zkrátka a dobře, v ohnisku zájmu se staly škatulky jako death metal a progressive metal.
Řeč je samozřejmě o švédských Opeth, kteří se tou dobou ještě s výjimkou „Damination“ profilovali jako metalová kapela. Nicméně i jejich pozdější přesun k retro sedmdesátkovému progrocku měl posléze vliv na mou otevřenost k pak zase měkčím žánrům. Vraťme ale se do časů, kdy Mikael Åkerfeldt ještě ve studiu chrochtal a headbangoval. Oproti kapelám jako Children of Bodom, které do té doby reprezentovaly to nejtvrdší, co jsem poslouchal (dnes humorná představa), Opeth byli o poznání náročnější na soustředění. Jejich klidně i více jak desetiminutové kompozice zkrátka zprvu chtěly špetku trpělivosti. Místy to bylo tvrdší a syrovější s prvky folku, bluesu a progresivního rocku a ta jejich mně do té doby neznámá atmosféra mne vskutku pohltila.
První desky, které jsem od Opeth ocenil, byla dvojice tehdy posledního „Watershed“ a „Ghost Reveries“, nicméně ta, která nejlépe reprezentuje mou mánii, je samozřejmě ta nejklasičtější – „Blackwater Park“, již bych dodnes (společně s předcházející „Still Life“) označil asi za nejvyváženější dílo z diskografie Švédů. Dlouhou dobu tohle byla má deska číslo jedna a dodnes na ní nedám dopustit.
Zároveň mi tato deska odhalila cestu jak k thrash metalu, death metalu a mnou dlouho preferovanému progresivnímu metalu, tak mne donutila pečlivěji se proposlouchat i základy heavymetalového, ba rockového žánru. A na dlouhou dobu společně s „Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory“ od Dream Theater určovala měřítko kvality.
 |
| Země: Norsko Žánr: progressive black metal Datum vydání: 22.10.2001 Label: Candlelight Records |
Emperor – Prometheus: The Discipline of Fire & Demise
Nepřipadá vám, že jsem na nějaký žánr zapomněl? Ale jistě – black metal, žánr, který společně s post-metalem a různými experimentálními a indie záležitostmi vyhledávám v poslední době asi nejhojněji. Samozřejmě už v podobné době, kdy jsem začínal objevovat melodický death metal, jsem zároveň vyhlížel k nějaké temnější či majestátnější podobě agresivní hudby. První kontakt samozřejmě proběhl v těch třinácti skrze kapely, jež jsou dnes na scéně nezřídka kdy nazývány škatulkou kinder black metal, tedy Dimmu Borgir a Cradle of Filth. Nicméně byli to až Emperor, kteří mi otevřeli dveře k celé blackmetalové scéně. Právě oni mi totiž definitivně ukázali, že black metal může být muzika jak mrazivě atmosférická, blasfemicky bestiální i naprosto novátorská a překonávající hranice dosud známého.
Je to jako včera, kdy na základce kamarád přišel s tím, že tohle musím slyšet – a diktoval mi „After“ od Ihsahna a právě onu klasickou kapelu, z níž pocházel – Emperor. Zprvu jsem začínal skrze „In the Nightside Eclipse“, které mělo přeci jen nejblíže tomu, co jsem znal a byl schopen vstřebat, největší vliv na můj vkus nicméně měla závěrečná labutí píseň v podobě napůl avantgardního opusu „Prometheus: The Discipline of Fire & Demise“. Neoklasické elementy, industriální ruchy, svébytný songwriting, to vše mne fascinovalo tehdy a fascinuje dodnes.
Zde tedy tkví kořeny mé lásky nejen k black metalu ať už norské, francouzské, polské či islandské provenience, nýbrž i post-metalu a zejména pak k metalovým experimentům jdoucím za rámec toho, co určují rigidně ohraničené škatulky.
 |
| Země: Finsko Žánr: psychedelic black metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Svart Records |
Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Dlouze jsem rozvažoval, jakou desku uvést jako poslední milník. Přeci jen – čím déle se zajímám o hudbu, tím více se můj vkus rozlezl do rozměrů, které jdou shrnout rok od roku hůř. V současné době můj vkus pojme opravdu širokou paletu žánrů od jazzu či indie popu, přes hip-hop až po drone. Nicméně bylo by pokrytecké nepřiznat, že i tak stále největší část mé sbírky tvoří rock a metal v tisíci a jedné podobě (převážně se nicméně jedná o ty extrémní či alternativní odnože). A tak, ač se sem nabízely různé spolky různých žánrů, zůstanu u metalu, ba u black metalu, a to tentokráte psychedelického. Oranssi Pazuzu.
Chtěl jsem na toto místo dát něco, co bude zároveň celkem nové (nakonec jde o desku, jež vyšla předloni), ale zároveň bude nějakým způsobem reflektovat dlouhodobější trend v mém vkusu. Oranssi Pazuzu sem tak nějak docela pěkně sedí, protože základ u nich sice tvoří onen metalový fundament, nicméně jejich zvuk je tak svébytný, že se zároveň byl schopen vymanit ze stále poměrně ortodoxní blackmetalové scény a zaujmout různorodou skupinu alternativních posluchačů. Zároveň ona polo-abstraktnost je takovým nějakým univerzálním manifestem toho, co mne fascinuje – bez ohledu na to, jaký žánr to vlastně je. Takové kouzlo mohu spatřovat ve Swans, Deathspell Omega, v Neurosis a koneckonců třeba i při poslechu Dälek.
Pět desek je věru málo a na spoustu kapel a interpretů, kteří můj přehrávač, ať už v minulosti či v současnosti, věrně navštěvovali, se nedostalo, nicméně i o tom tento formát je. Aby vykrystalizovaly nějaké velké záchytné body, které mne dovedly přes hudební mapu až tam, kde se jako posluchač nacházím nyní. Cesta to byla dlouhá – a troufl bych si říci, že ještě má kam pokračovat, tudíž jsem sám zvědav, jak na tuhle svoji posluchačskou zpověď budu koukat třeba za deset let.