 |
| Země: Itálie Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 15.9.2013 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 K recenzi poskytl:
|
Parta makarónců fungujících pod jménem Ragestorm si nezvolila své jméno jako slepenec “hněvu” a “bouře”, jak zní překlad tohoto spojení, jen tak náhodou. Jejich debutové album “The Thin Line Between Hope and Ruin”, totiž přesně naplňuje představu, která se člověku s těmito slovy může hudebně asociovat. Pětice z italské Aosty se v uplynulých devíti letech, během nichž se počítá jejich aktivní historie, vyhrála prostřednictvím několika demosnímků a předloňského EP “The Meatgrinder Manifest” v masivní lokomotivu, která nejede na uhlí či páru, ale jejím hnacím palivem je našlapanost, energie a agrese.
Jakkoli je “The Thin Line Between Hope and Ruin” počin skrz naskrz prošpikovaný těmi nejobyčejnějšími rychlejšími rytmy, kytarovými riffy a vyřvávanými refrény, tak má jejich melodický death/thrash neuvěřitelnou schopnost strhnout posluchače na svou stranu. První poslech nenasvědčoval tomu, že bych se při psaní recenze mohl nad tvorbou Ragestorm nějakým způsobem rozplývat. Celkem obyčejný šlapavý death metal s melodickými příkrasami severské scény doplněný o příjemný, ovšem ničím vyčnívající vokál na pomezí řevu a chropotu, jsou sice věci, které k sobě pasují, ale takových kapel a samotných alb už tady bylo tolik, že časem začnou splývat v jednu kouli neurčita. Čím se tedy Ragestorm liší? Jejich hudba je velmi chytlavá, až bych je začal podezřívat, že si vzali pod ruky staré hitovky velkých kapel a přehráli je k obrazu svému. Co skladba, to hitovým potenciálem nacpaný flák, který šlape na vlně hrubých kytarových riffů, nakopávající rytmiky a v rámci stylu melodických refrénů, v nichž zpěvákovi Markemu vypomůže zbytek s energickými sbory nebo basák Kolla vytáhne svůj výše položený ječák, jako třeba ve vypalovačce “Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene”. Jak říkám, nic světoborného, ale podané je to s takovým nasazením, že vám “The Thin Line Between Hope and Ruin” ani nepřijde tak dlouhé, jak ve skutečnosti je, což říká člověk, jemuž je nepřiměřená stopáž proti srsti dost často.
Abych tady jen neplácal do větru a nechválil každý tón desky, tak přiznám, že “The Thin Line Between Hope and Ruin” má občas i nějakou tu mouchu. Hned úvod prvního velkého alba Ragestorm žádný posluchačský zážitek neslibuje, protože “The Meatgrinder Theory” je z velké části celkem obyčejnou death metalovou hrnbou ve středním tempu, již zdobí šlapavý riff, ale dokud se v poslední minutě nespustí pořádná smršť, působí obyčejně a vlastně i nezáživně. Totéž platí i o průměrné “Idiocracy”, která v kontextu zbylých písní snadno zapadne. Ragestorm totiž sluší hlavně rychlé momenty, ve kterých mají pořádnou sílu. Za všechny rychlejší skladby nemůžu opomenout už zmíněnou palbu “Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene” s nezapamatovatelným titulem. Zrychlení At the Gates v pořádné formě – přesně tak tenhle úder mezi oči zní. Charakteristické chrastivé riffy samozřejmě dávají vzpomenout na další řádku severských kapel, ale vliv At the Gates v těch thrashovějších a Hypocrisy v melodičtějších pasážích nelze přeslechnout. Zejména dvojice “Moloch” a “Soldiers of a Lost War” jako by vypadla z palice Petera Tägtgrena. “Moloch” díky své chytlavé struktuře, kterou od Tägtgrenova vlivu odtahuje snad jen sborová vyřvávačka v refrénu, a druhá jmenovaná díky melodickým kytarám, kterých je v ní opravdu hodně, což není na škodu. Jako jistá forma odpočinku po nátlakové titulce, již krom nejdelší stopáže vytahuje z řady ještě akustická pasáž z konce třetí minuty, určitě neurazí. Druhá polovina této písně je na poměry té první mírně experiemntálnější a jemně se přechází od hymnických death metalových momentů k pomalému kytarovému konci, takže proč ne, protože to nepůsobí jako snaha o umělé natažení stopáže.
Když už tady padlo slovo experiment, tak nelze nezmínit podivnou “Hari Seldon’s Speech”, kterou prostě nechápu. Jedná o elektronický kousek, jenž totálně vyčnívá a v němž místo vokálu převezme otěže nasamplovaný (asi) projev. Kdyby se zůstalo u takové formy, kdy se o onu elektroniku starají industriální zvuky v pozadí a klávesy, jako v první polovině a celá skladba se přesunula na poslední místo tracklistu, tak není co řešit, vezmu ji jakou běžné outro, ale od druhé minuty začne industriální disko jak vyšité a z toho, jak “Hari Seldon’s Speech” popisuji, je zřejmé, že tímto se mi borci fakt netrefili do vkusu a mít tu možnost, klidně ji úplně vypustím. Nicméně, protože v závěru alba číhá ještě dvojice konzervativně stavěných “New World Disorder” a “Reaching the Impossible”, jež jsou “pouze” plné kytarových riffů a melodií, tak je důvod, proč zmíněnou krávovinu přečkat.
Seversky chladný death metal se zámořskými thrashovými rytmi ze slunné Itálie? V provedení Ragestorm nic neuvěřitelného. Nalijme si čistého vína, přestože už to v recenzi padlo, tak “The Thin Line Between Hope and Ruin” není žádná óda na objevnost, ale svým zemitým, přesto však vzdušně chytlavým přístupem k death metalovému žánru, se jedná o tak pohodový materiál, že nelze kapelu odsuzovat za nezáživnost nebo dokonce nudnost svého debutového alba. Nakonec jsem tak místo desky, z níž smrdí průměr na všechny strany a která po chvíli zmízí pod nánosem prachu, obdržel od Ragestorm desku, kterou si určitě budu pamatovat, a proto vyšší hodnocení.