Archiv štítku: rap

BackxWash – God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It

BackxWash - God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It

Země: Kanada
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 30.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It
02. Black Magic (feat. Ada Rook)
03. Spells (feat. Devi McCallion)
04. Black Sheep
05. Hell’s Interlude (feat. Fatherfake)
06. Into the Void (feat. Malldate)
07. Adolescence
08. Amen
09. Heaven’s Interlude (feat. Skin)
10. Redemption (feat. Will Owen Bennett)

Hrací doba: 22:10

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Pokud Dälek pootevřeli vrata noise rapu, Death Grips je rozkopli dokořán. Subžánr od té doby hostí desítky projektů, z nichž se valná většina vykrádá navzájem. Stále se ale najdou jména, která fúzi hluku a rapu dokážou uchopit svérázným způsobem. Patří sem například JPEGMAFIA, Clipping nebo právě BackxWash.

„God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ je sice druhým plnohodnotným počinem kanadského umělce, jde každopádně o první desku, která se dostává k širšímu hudebnímu obecenstvu. Novinka je navíc zvukově konzistentnější a produkčně zdatnější. Debutová „DEVIANCY“ působila spíše jako roztříštěná kolekce Soundcloud tracků, zvukový charakter ale i tak předestřela. Už zde BackxWash představuje agresivní rap po vzoru nejvyostřenějších trap projektů poslední doby, který se instrumentálně opírá o noise i industrial. Základ produkce nicméně tvoří hip-hop, což se projevuje zejména prací se samply a robustníma bicíma s klasickým bpm okolo 90. Texty se věnují hlavně úzkosti, odcizenosti a paranoii, na kterou BackxWash věší okultní a hororové odkazy.

Lyrika plná frustrace a nevyrovnanosti vyplývá ze samotného existenčního rozkolu umělce. BackxWash je totiž black-trans rapperem/kou, navíc s oblibou pro gotickou subkulturu a černou magii (nejde nezmínit poměrně vtipnou paralelu s poslední deskou Biesy). Odkazy na okultismus jsou sice elementární, ale s ohledem na celkovou přímočarost a všeobecnou bizarnost projektu to vlastně nevadí.

Přímočaře nepůsobí jen texty, ale i deska celkově. „God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ má střídmou délku, jednotlivé stopy nepřekročí čtyři minuty, přesto se toho zde děje hodně. Po boku všudypřítomného hlukově-industriálního lomozu zaujmou chytře zakomponované samply – některé z nich skladby nenápadně dobarvují, jiné hrají prim a drží tracky jen za asistence bicích a basy. Hned od první vteřiny desky takto funguje smyčka sténajícího Ozzyho ze skladby „Black Sabbath“.

Druhá „Black Magic“ je z produkčního hlediska podstatně sofistikovanější. Refrén na druhou stranu dokazuje, jak si BackxWash vystačí s přímočarými texty – refrén, který staví na opakování fráze „I fuck with black magic“, je sice primitivní až za roh, tvrdit však, že nemá náboj, by byl kec. S podobnou formulí a stejnou energií pracuje i „Into the Void“, osmá „Amen“ je pak produkčně i textově ještě vyhrocenější. Ke zvolnění dochází až ve finále, kde BackxWash po mezihře se klasickým „In Heaven“ samplem z „Eraserhead“ klidněji rekapituluje přes zpomalený soulový sampl.

„God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ se tak dá vytknout jistá nevyzrálost rapu samotného. BackxWash přepíná hlavně mezi eminemovským schizofrenním projevem a trapovou vyřvaností. Občas přejde do klidnější roviny, kde paradoxně zní nejpřesvědčivěji, toť ale vše. Druhá deska má i tak dostatek charakteristických ingrediencí, které pohromadě na krátké hrací ploše šanci nenudí. Projekt tolik netrpí ani na téma rasy a genderu, které běžně dojíždí na otravné SJW tendence.


Ka – Descendants of Cain

Ka - Descendants of Cain

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 1.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Every Now and Then
02. Unto the Dust
03. Patron Saints
04. My Brother’s Keeper
05. Solitude of Enoch
06. The Eye of a Needle
07. P.R.A.Y.
08. Land of Nod
09. Sins of the Father (feat. Roc Marciano)
10. Old Justice
11. I Love (Mimi, Moms, Kev)

Hrací doba: 32:55

Odkazy:
webfacebook / twitter / instagram

The style Ka utter
is highbrow gutter

V recenzi „Anima Mysterium“ od Yugen Blakrok zmiňuji člověka, který hloubkou a žánrem rapperku silně připomíná. Šlo o Ka. Pod útlou přezdívkou se ukrývá Kaseem Ryan, zálibou rapper, povoláním hasič, z brooklynské čtvrti Brownsville.

Styl Ka je nekompromisní svým minimalismem. Zádumčivý tón a stoická dikce se nemění po celou dobu projektu. Těžkotonážní lyriku plnou dvoj- až trojsmyslů, metafor a analogií doplňuje produkce téměř exkluzivně bez bicích. Ve vzácných případech tempo tracků koriguje tichá hajtka. Ve většině případů tracky nesou pouze souljazzové a filmové samply obohacené boom-bapovou basou. Vše dohromady navozuje noirovou auru, která nemá daleko od ambientnějších pasáží Badalamentiho soundtracku pro „Twin Peaks“. V jádru ale jde slyšet vliv producentů amerického východního pobřeží, nejvíce pak ozvěny RZA a jeho beatů z prvních desek Wu-Tang Clanu.

Na povrchu strohých instrumentálních linek působí Ka jako poetický pozorovatel chaosu. Sleduje nejen na hnus zbídačené čtvrti okolo něj, ale i do svého nitra. Retrospektiva, odkazy na kulturu a kontemplace nad každodenním životem, který je v crackem nasáklé Brownsville na hovno, to vše tvoří obsah rapperových textů.

If the Lord offered, would you learn how, or take the fish?
No dandelions, I got handed irons to make a wish
Lived to hate, to the state was just another ape to frisk
Was begotten and forgotten, the covenant was rotten

První desky Ka byly spíše volnějšími kolekcemi tracků, jež spojoval podobně laděný tón a tématika. Na předposlední „Orpheus and the Sirens“ si Ka naložil více – lyriku ucelil odkazy na řeckou mytologii. Z názvu „Descendents of Cain“ i z coveru je patrné, kudy se nový přírůstek ubírá. Mustr je stejný, celek však nyní pohromadě drží biblické reference.

Ka na každé desce zachází dále, ale pořád vlastní cestou. Zatímco lyrika nabírá na hutnosti, produkce je stále více ohlodaná. Ka takto testuje nejen své lyrické limity, ale i trpělivost posluchače, kterého, kromě pochmurné atmosféry, nemá na první, druhý, třetí poslech tolik co chytit. Byla by však blbost si myslet, že „Descendants of Cain“ nemá co nabídnout. I navzdory hudebnímu minimalismu hudba posléze začíná odměňovat – pomalu začínají lézt ven rapová schémata – sofistikované způsoby, jakými Ka tvoří texty, jak rýmuje, jak si hraje se slabikami.

Defined by most strenuous times, now told effortless
If urged for more proverbs, check my old testaments
I like to write righteous, even though it’s secular
Birthed from the dirt like Adam, the pattern’s in my molecular

Ka

První čtyři tracky si dávají na čas a nastolují tón celé desky. Nechávají zakusit opatrnou práci s produkcí: pečlivě vybírané samply a hloubavé basové linky. Odzkoušené postupy připomínají i starší záseky, zejména pak druhá „Unto the Dust“ svým temným poklusem hezky navazuje na starší „Our Father“. Poklidné plynutí desky je lehce, ale efektivně narušeno od skladby „Suicide of Enoch“, která je změnou samplu chytře rozdělena na dvě části. Zajetou rovnici posléze ještě obmění featuring Roca Marciana„Sins of the Father“, který je jediným hostem na všech deskách Ka. A dává to smysl. Oba rappeři holdují stejnému stylu a pocházejí ze stejného města, což se podepisuje na chemii, díky níž featuring nepůsobí jako berlička.

Deska se až k téměř úplnému konci poslouchá skvěle. Komu tento specifický styl a vibe sedne, tomu nemůže vadit téměř nic. Jen možná finální „I Love“ se až příliš odklání od potemnělého zbytku desky a tone v přestřelené melancholii. Ka sice občas má tendence kvůli zažité introspekci vyznívat moc pateticky, z přílišné dojímavosti ho však vytahuje chmurná produkce. Na „I Love“ se to neděje.

„Descendants of Cain“ vyžaduje trpělivost a respekt k fanatické oddanosti rapu jako takovému. Trvá to trochu déle, ale poté, co deska klikne, nemá problém nelítostně unášet. Lze si ji užít dvěma způsoby – zahloubáním se do stoické kontemplativní atmosféry nebo analyzováním jednotlivých řádků. Spojení těchto dvou způsobů dělá z „Descendants of Cain“ hip-hopovou raritu, která by neměla být opomíjena.


Boldy James & The Alchemist – The Price of Tea in China

Boldy James & The Alchemist - The Price of Tea in China

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 7.2.2020
Label: ALC

Tracklist:
01. Carruth
02. Giant Slide
03. Surf & Turf (feat. Vince Staples)
04. Run-ins
05. Scrape The Bowl (feat. Benny the Butcher)
06. Pinto
07. Slow Roll
08. S.N.O.R.T. (feat. Freddie Gibbs)
09. Grey October (feat. Evidence)
10. Mustard
11. Speed Demon Freestyle
12. Phone Bill

Hrací doba: 38:44

Odkazy:

Rapová trajektorie Boldyho Jamese obsahuje roztodivné zatáčky. Rapper z Detroitu započal kariéru v duchu svého rodiště – tvrdě, nekompromisně, špinavě – podobně jako třeba Esham, Danny Brown nebo Royce Da 5’9. Následně však propadl trap-rapovému trendu a ksicht tvarovaný motorovým městem přearanžoval do uhlazené a bezpohlavní křeče.

Z trendových okovů Boldyho Jamese nyní osvobozuje The Alchemist, jemuž není cizí spolupracovat s detroitskými rappery. Mezi jména, pro něž producent dělal beaty, spadá dokonce i Eminem. Ten ale sdílí s Boldy Jamesem jen adresu. Na rozdíl od nejslavnějšího rappera si James nepotrpí na hašteřivou lyriku nebo neposlouchatelný double-time. Rovněž nemá vysoko položený hlas a nesnaží se s ním o otravný polo-zpěv. Boldy James raději volí pomalou flow, která se hodí k jeho níže posazenému hlasu a rezervovanému přednesu. Vše dohromady dává vytříbený, snadno poslouchatelný rap, jenž skvěle funguje v kontrastu s přednastavenou detroitskou špínou.

Na „The Price of Tea in China“ The Alchemist zásobuje Boldyho Jamese beaty, které oscilují na podobných pólech jako rap samotný. Jsou dostatečně rafinované na to, aby projev nepřebíjely. Zároveň ale akorát špinavé, aby křivily posluchači držku. Produkce jako taková je vyloženě luxusní. Jednotlivé beaty se prolínají, tracky za pomocí nejrůznějších samplů a zvuků západních měst na sebe téměř bez povšimnutí navazují. Nejlépe v tomto ohledu dělají vizitku po sobě jdoucí věci „Run-ins“ a „Scrape the Bowl“Bennym the Butcherem na featuringu. První track buduje na samplu ze soulového songu, který opakuje frázi „Run-in“. Boldy James kolem ní staví celý text a špikuje ho různými variacemi na slovo „Run“. Instrumentál je minimalistický, bez vibrujícího kopáku. Spíše spoléhá na rytmický snare a rapperovu dikci. Track „Scrape the Bowl“, který se z „Run-ins“ skvěle transformuje, má boom-bappovější jádro, stále ale zní dostatečně ladně na to, aby nestrhával pozornost a nechal vyniknout střídání rapperů mezi řádky.

Podobně je vystavěna celá deska. I přes obecně ležérní náturu si po většinu času zachovává momentum. Sází na temnější odstín rapu. Míchá se zde atmosféra nočního chátrajícího Detroitu s typickým gangsta rapem. K tomu ostatně přispívá i témata volená Boldym Jamesem. V tomto ohledu „The Price of Tea in China“ nepředstavuje nic originálního, a některé tak může nudit. Ostatním zase nemusí sednout stoický styl rapu Boldyho Jamese, který po dobu desky nevypadává z nastavené trajektorie. Zmíněnou ležérnost dobře rozbíjejí featuringy, které, když je to potřeba, vdechují desce unikátní energii. Výjimkou je track „Grey Octorber“, kde hostující Evidence s identicky laděnou flow jako ústřední postava projektu posílá track do totální letargie.

„The Price of Tea in China“ staví na žánrových klišé a nic nového světu vlastně nepředstavuje. Deska je však zpracovaná natolik originálně a samotné řemeslo je odvedeno tak dobře, že se průměru snadno vymyká. Její kvality nejsou explicitní. Jde spíše o atmosféru a sofistikovanou hru s hip-hopem, nejen z pohledu rapu, ale i produkce.


Yugen Blakrok – Anima Mysterium

Yugen Blakrok - Anima Mysterium

Země: Jižní Afrika
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Cylid Sarl DBA I.O.T Records

Tracklist:
01. Gorgon Madonna
02. Obsidian Night
03. Picture Box
04. Hibiscus (ft. Historian Himself & Fifi the Raiblaster)
05. Morbid Abakus
06. Monatomic Mushroom (ft. Bravestarr)
07. Mars Attacks (ft. Kool Keith)
08. Carbon Form
09. Hydra (ft. Zetina Mosia)
10. Ochre
11. Metallik Crow (ft. Jak Tripper)
12. Land of Gray

Hrací doba: 52:01

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Immune to pressures from religious sects
Stay fighting til our own dominant thoughts find a way to manifest
And insulate the mind against lobotomized societies dribbling
The most traitorous, turn on they siblings

Zdá se, že špinavého, temného, na kost syrového rapu stále ubývá. Tato – zejména pro devadesátá léta specifická větev – každopádně ještě zcela nechcípla. Minulý rok v mnoha hip-hopových žebříčcích zabodovala například deska „WWCD“ od Griselda: uskupení čítající jména jako Benny the Butcher, Conway a Westside Gunn, která přinášejí autentický smrad východního pobřeží zpět. I přesto se tato odnož stává čím dál více vzácnější.

Ještě větší raritou je, když někdo onen zaplivaný sound oživí a vnese do něj element, který ho posune úplně jinam. Něco takového se podařilo například brownswillskému rapperovi Ka, který běžně bombastickou produkci značně okleštil o bicí a tajemné zasmyčkované samply se skromnými hajtkami proložil stoickým rapem a konceptuální lyrikou.

V roce 2019 si vzala tento skomírající zvuk na paškál Yugen Blakrok. Na rozdíl od Ka jej oděla do odlišného, nicméně stále velmi specifického hávu. „Anima Mysterium“ nabízí 50 minut striktního rapu zahaleného do temně svižné produkce s řádnou porcí charakteru.

„Anima Mysterium“ funguje trochu jako kýbl ledové vody. Bez skrupulí kráčí proti všem trendům moderního hip-hopu. Deska není líbivá. Neline se snadno do uší. Nesází na trapová udělátka a afektovaně přehulenou sub basu. Raději sází na nepodlízavý, avšak podmanivý zvuk, jehož síla roste s trváním desky.

Z čeho emanuje specifická aura desky? V první řadě je to rap samotný. Yugen Blakrok (zejména po vzoru Organized Konfusion) striktně diktuje se zastřeným hlasem ozvláštněným o jihoafrickým akcent bez ohledu na melodii či rytmus beatů. Doslova drtí řádky pomocí ortodoxní flow, vybroušené techniky, ale i textů sestávajících se z proudů vědomí, které jsou natřískané metaforami, aliteracemi, dvojsmysly a referencemi, které sahají do mytologií, náboženství i okultismu. Téměř každou lajnu lze zevrubně pitvat, obracet a opakovaně přezkoumávat. O sečtělosti a úctě k rapovém řemeslu nelze již po prvním poslechu pochybovat.

I brave the night with a mad scream
And rise gothic with sonic vibrations from the queen of the banshees
Hypnotized cochlear, analyzed gnostic
Matter transforming, I’m stretching out

Atmosféru desky rovněž rázně dobarvuje produkce – tvrdě zakořeněná v 90’s boom bap sound, avšak silně ovlivněná nejzásadnějšími jmény trip-hopové scény. Tvrdé bicí podtrhává hloubavé až mystické fluidum připomínající nejtemnější počiny Massive Attack, Portishead nebo Trickyho. K jedinečnosti zvuku zároveň přispívá rodné místo rapperky. Hudbu obohacují nepatrné „tribal“ elementy, které smrdí rituálními praktikami nejstarších domorodých kmenů. Vliv domoviny rapperky je rovněž patrný z videoklipů.

Těžko vypichovat skladby na desce s takto uceleným tónem. „Gorgon Madonna“ nastoluje náboj, který neslábne až do úplného konce. Dalo by se namítat, že materiál po čase působí jednolitě. Jenže ona evokovaná aura je tak autentická, uhrančivá a nosná, že s přehledem působí po celou dobu. Najdou se tracky, které kvalitativně lehko zbytek převyšují (zejména „Morbid Abakus“, „Picture Box“ a „Obsidian Night“) a některým skladbám by možná slušela kratší stopáž. S ohledem na fakt, že deska funguje i při fragmentovém poslechu, to však příliš nevadí. „Anima Mysterium“ lze pochválit i za volbu featuringů, kterých je zde tak akorát a všem se daří podpořit charakter hlavní aktérky, zejména díky odlišným přístupům k rapu jako takovému.

„Anima Mysterium“ je poctivě odvedené řemeslo jdoucí proti času i novodobé fanouškovské základně stále populárnějšího žánru. Jen z toho důvodu nemá deska takřka šanci udělat díru do světa. Na to, aby způsobila otřes mainstreamem, je příliš sofistikovaná a ortodoxně-rapově nepoddajná. Lidem, kteří s hudbou rádi tráví čas však dokáže učarovat, a to bez ohledu na žánrové preference.

A mithras lioness, roaring in the temple
Entwined with the light like fireflies, illuminate the mental


Shahmen – Bad Dream Catcher

Shahmen - Bad Dream Catcher

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 31.10.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 24:59

Odkazy:
web / facebook

Duo Shahmen je na poli rapové hry zjevením. První EP „Enter the Circle“ představilo jedinečný zvuk, který se již při prvním poslechu zarývá hluboko pod kůži a nutí posluchače k opakovaným poslechům. Aura, kterou hudba Shahmen evokuje, je totiž skutečně šamanská. Beaty producenta Sense stavějí zejména na samplech smyčcových, dechových a strunných nástrojů, které doplňují orientální perkuse, hutná basa a břitké bicí smyčky. Mikrofon je v rukou Blesse, který svým zastřeným hlasem a stoickým, funkčně monotónním přednesem kontempluje o životních peripetiích prostřednictvím nepateticky poetických metafor a psychoaktivními látkami podpořených proudů vědomí. Shahmen tak dohromady vytvářejí temnou, v určitých momentech až mystickou atmosféru, kterou je v hip-hopu schopen podchytit jen málokdo.

Následující dlouhohrající „All in the Circle“ bylo solidní extenzí nastoleného. To se nedá říct o „California Is Cold“, které vyšlo tři roky po prvním řadovém počinu. Album upustilo od trademarkového zvuku a spíše než jako dotažená a pospolitá deska působilo jako kolekce šuplíkových tracků.

„Bad Dream Catcher“ je návratem do formy. Produkce se vrací k ověřeným „šamanistickým“ hudebním prvkům, které důmyslně prostupují celé album. Skladby jsou vystavěny na jednotném sonickém základě, díky kterému deska drží pohromadě, a zároveň nabízí dostatek hudební variability. Po většinu času producent pracuje s klasickým boom-bapovým jádrem. Dochází ale i na ozvěny moderního trapového soundu, který je využit ve prospěch autentického zvuku projektu, a tak nepůsobí jako zbytečná berlička. Blessův rap je jako vždy precizní, ladně posazovaný a uklidňující. Je proto škoda, že se o čas na mikrofonu až příliš dělí s neohlášeným hostujícím rapperem (mělo by jít o člověka, jenž si říká Unorthadox), který však zdaleka v kombinaci s temnou produkcí nezní tak charismaticky.

Pokud hledáte temný rap, který nespoléhá na gangsterská klišé nebo na, jak je hlavně v Česku zvykem, vyhřezlé svěrače, vyzkoušejte Shahmen. „Bad Dream Catcher“ je krátká, ale pevně uchycená a dostatečně úderná nahrávka, která oprašuje v začátcích nastolené funkční prvky a využívá jejich potenciál naplno. Nového materiálu je zde poskrovnu, ale line se do uší s takovou lehkostí, že ho není problém otočit hned dvakrát za sebou (hlavně pak se sluchátky s basovým boostem). Jde proto o výborný iniciační materiál a potěšující návrat do formy.


Řezník – Strangulační rýha

Řezník - Strangulační rýha

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore
Datum vydání: 31.10.2017
Label: ZNK

Tracklist:
01. Bílá nula
02. Strangulační rýha
03. Přinucena mrdat [feat. Necro]
04. Otroci konspirací
05. Zoubková víla
06. Tak proč bych měl řešit tenhle shit?
07. Čaroděj ze země Koz
08. GTA [feat. DeSade, Haades, Byzo]
09. Každej komouš
10. Tekverk
11. Potřebujem další válku
12. Dark Matter [feat. Lex the Hex Master]
13. Koloběh
14. Nemluv na mě
15. Dětský rakve

Hrací doba: 49:25

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Již několikrát jsem se zde při různých příležitostech vyjadřoval v tom smyslu, že poslední počiny hlavních koní značky ZNK zrovna dvakrát nepřesvědčily. Řezník vloni vydal nehorázně nudnou desku „Říše za zrcadlem“, která oproti předchozímu dvojalbu „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ zaznamenala bolestivě hluboký propad. Kolega DeSade své poslední sólo „Here I Cum“ vydal na sklonku roku 2015 a byla to snad ještě větší nuda než „Říše za zrcadlem“. Dohromady jako Sodoma Gomora pak zkusili uhnout trochu jinam, a i když příklon k tvrdé elektronice a grimu smysl dával, výsledná placka „Multikill“ bez výhrad rozhodně nebyla.

Popravdě řečeno, Řezníkovu novinku jsem především z těchto důvodů nijak zásadně nevyhlížel, ale nakonec o ní mohu hned zkraje říct, že je rozhodně lepší než „Říše za zrcadlem“. Nicméně kdybych chtěl být hodně hnusný, tak bych dodal, že by byl docela výkon nahrát něco ještě zvadlejšího. Přesto potěší, že na „Strangulační rýze“ se česká horrorcorová jednička opět odrazila k lepšímu výkonu. Abychom ale nic nepřeháněli, hned vzápětí musím dodat, že v rámci celé Řezníkovy diskografie novinka ani zdaleka nepatří k jeho vrcholům.

„Strangulační rýha“ zcela jistě obsahuje řádku zábavných tracků, které Řezníkovi ostudu nedělají. Zdá se mi ovšem, že se borcovi v masce skeletona (již podruhé za sebou) nedaří udělat nějakou novou kulervoucí šlehu, která by se mohla postavit na roveň těm největším kultům. Neslyším tu pecku, jež by měla potenciál zlidovět jako památné hitovky ze starších (starých) nahrávek.

Ani beaty mi nepřijdou, že by patřily k tomu nejvýraznějšímu, spíš jde o takový kvalitně udělaný standard, který znalce alb ZNK nijak nepřekvapí ani neusadí. Na rozdíl od inster na „Říši za zrcadlem“ jim však nejde upřít alespoň to, že většinou neznějí tak unaveně a v některých případech docela kopou. Taky můžu ocenit, že sám Řezník zní tentokrát konečně zase trochu nasraně, ne jak posledně, kdy jsem měl skoro pocit, že to má docela v píči.

Začátek desky se docela povedl – „Bílá nula“, „Strangulační rýha“„Přinucena mrdat“ (s hostujícím Necrem) jsou dost v cajku a mají tah na bránu. Úplně nejlépe z nich dopadl titulní kus. Podobně by se dalo mluvit i o „Čaroději ze země Koz“ a klipovce „Potřebujem další válku“. Zaujme i „GTA“, v níž hostují staří známí stájoví kolegové DeSade, Haades a Byzo. Nejde však o klasickou kolaboračku, kde si každý střihne jednu sloku a jde do prdele – text tvoří příběh, v jehož vyprávění se jednotliví rappeři opakovaně střídají. Za vrcholy „Stragulační rýhy“ pak považuji „Každej komouš“ a „Nemluv na mě“ – hlavně druhá jmenovaná mě baví a myslím, že právě na ni si vzpomenu, až příště budu stát ve frontě v konzumu a bába přede mnou začne prodavačce vykládat srance o svých vnoučatech.

Část nahrávky však tvoří i věci, které možná nejsou úplně blbé, ale působí trochu nevýrazně a nedokážou uvíznout v hlavě. „Zoubková víla“ se samostatně jako první vypuštěný track netvářila zrovna přesvědčivě, ale v rámci alba vyznívá o něco lépe a beat s „industriálním“ ruchem je přinejmenším zajímavý. „Tekverk“, „Dark Matter“ a „Koloběh“ už jdou jedním uchem dovnitř a druhým hned ven.

Asi nepřekvapí, že bude následovat ještě jedna kategorie se songy, které mi připadají spíš nepovedené. U „Otroků konspirací“ mě dost rychle začal vysírat refrén a sloky rozhodně nejsou takový trhák, abych byl ochoten jej trpět. „Tak proč bych měl řešit tenhle shit?“ je na Řezníkovy poměry docela netradiční, což může vypadat slibně, jenže to zní jako srážka hairmetalové balady a hip-hopového beatu. Nebrat, ty vole. Vůbec mě nebaví ani „Dětský rakve“, což měl být asi pokus o nějaký serióznější song nebo tak něco, ale prostě to není ono. Když budu chtít poslouchat nějakou depku, tak si do píči pustím Gulaggh, ne Řezníka, od nějž chci slyšet řezající beaty a texty plné krve a vulgarismů. Ale jen tak mezi námi, rané věci od něj a Sodomy Gomory člověka v tomhle ohledu uspokojí mnohem víc, jakkoliv mohou být nová alba formálně lépe vyprodukovaná a profesionálnější. Pecky jako „Face Rape“, „Sexuální tyranie“ nebo „Konečný řešení“ jsou prostě jinde.

Na první poslech jsem byl se „Strangulační rýhou“ vlastně docela spokojen – především z toho důvodu, že po debilní „Říši za zrcadlem“ jde o vykročení správným směrem. Záhy se ale ukázalo, že dobrá polovina alba vlastně není nic moc a že ani to nejlepší z novinky se nemůže rovnat se zlatým fondem Řezníkovy diskografie. Poslouchat se to dá, ale jeho posledním fakt dobrým albem pořád zůstává „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“.


Hewitt – The Chainsaw Massacre

Hewitt - The Chainsaw Massacre

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore
Datum vydání: 25.9.2017
Label: Sick Productions

Tracklist:
01. Texaský masakr
02. The Chainsaw Massacre [feat. Lord Lhus, Evil Dope, Maik-Eru, Mozek Krang, Heaven]
03. MC Killer
04. Vítej v pekle
05. Důvěřivěj
06. Duševní zkáza [feat. Mozek Krang]
07. V ordinaci
08. Duševní peklo [feat. Poslové zla]
09. Satanova hvězda [feat. Maik-Eru]
10. Thomas Hewitt
11. Leatherface
12. Vejpůl
13. V mojí hlavě
14. Láska psychopata [feat. Astral]
15. Plnej zlosti 2
16. TV Hovna (remake)

Hrací doba: 49:34

Odkazy:
facebook

Úspěch Řezníka a Sodomy Gomory s sebou nepřekvapivě strhl vlnu následovníků, z nichž jedním je nesporně i Hewitt. Ten sice své nahrávky veřejně prezentuje už nějakou chvilku, ale až v loňském roce jeho tvorba konečně začala stát za pozornost, když vydal skvělé ípko „Plnej zlosti“, jehož prostřednictvím ukázal, že inspirace není ostuda. Když se to dělá s patřičným nadšením a dostatečně agresivně, tak to leckdy stačí. Hewitt na „Plnej zlosti“ zcela jistě neusedl na trůn – takové tvrzení by bylo extrémně nadnesené, protože na něco takového je třeba dlouhodobější formy, nikoliv jen jedno povedené miníčko – ale přinejmenším ukázal, že Řezníkova (jenž ten samý rok vydal slaboučkou „Říši za zrcadlem“) pozice českého horrorcorového krále nemusí být zas tak neotřesitelná.

Od Hewittovy letošní řadovky „The Chainsaw Massacre“ jsem očekával jediné – aby potvrdila, že „Plnej zlosti“ nebyla náhoda. Aby ukázala, že Hewitt má i na celou desku a že jeho fazóna nevyprchá na ploše delší než čtvrthodiny.

Začátek alba do určité míry reflektuje, podle jaké hororové postavy si Hewitt vybral své jméno, což je ostatně vidět i na názvu „The Chainsaw Massacre“. „Texaský masakr“ a následný titulní track ve svých textech roztáčejí řetěz motorové pily, ale nakonec se i tak stočí ke standardním horrorcorovým prasečinám. Což je asi v pořádku, ale kdyby se někdy Hewitt hecnul k vyrobení koncepční desky pouze na téma „Texaského masakru motorovou pilou“, kde by byly texty nacpané odkazy na kultovní filmovou sérii a případně i na její reálný předobraz Eda Geina, tak by to byla pro hororového fanouška kurevská paráda… a také něco, co  v českém horrorcoru tuším ještě nikdo neudělal. To bych si rozhodně líbit nechal.

Ale to nejspíš zůstane jen mým osobním přáním, takže zpátky ke skutečné podobě placky. „Texaský masakr“ počin otevře v duchu, v jaký jsem doufal – beat kope, zní tvrdě, sám Hewitt je pořád nasraný, a co mu schází na vypracované technice a velké slovní zásobě, to dohání agresivitou v textech i v přednesu. Nicméně to mi v tomto případě i vzhledem k žánru přijde naprosto v pohodě. „The Chainsaw Massacre“ nasype velké množství hostů, mezi nimiž nechybí známější domácí žánroví kolegové Evil Dope (Dead Team, ex-Terror Crew), Mozek Krang (Mravní zkaženci), stájový souputník Maik-Eru, ani zahraniční akvizice Lord Lhus a Heaven. Osobně jsem z podobných songů, v nichž si slovo předává milión různých rapperů, nikdy nebyl extra nadšený, ale tak poslouchat se dá bez problémů. Nejvíc dle mého tentokrát zabil Evil Dope a za ním v těsném závěsu Maik-Eru.

Další průběh „The Chainsaw Massacre“ se dle očekávání odehrává v podobném, ne-li rovnou stejném duchu. Slabších písniček je naštěstí minimum a nakonec snad žádná není až tak slabá, aby člověka vysloveně srala a bylo nutno ji přeskakovat. Asi nejhůře dopadla „Duševní peklo“, kterou zkurvili hostující Poslové zla. Ti zde objevují zřejmě proto, že stejně jako Hewitt spadají pod label Sick Productions. S veškerou úctou si ale myslím, že aby mohli s klidným srdcem prezentovat odříkávání svých básniček veřejně, měli by ještě nějakou dobu cvičit, protože flow mají úplně na piču, prostě amatéřina jak čuně, což vynikne ještě víc v kontextu alba jako „The Chainsaw Massacre“.

Další takzvaně slabší kusy už nejsou vyloženě špatné, ale oproti těm nejlepším jednoduše nejsou tolik výrazné. To se týká především songů „Důvěřivej“ a „Plnej zlosti 2“, v menší míře pak i „Duševní zkázy“ (navzdory featu Mozek Kranga) a „V mojí hlavě“. Trochu zbytečně pak na mě působí předělávka „TV Hovna“ z předchozího EP, která je sice pořád cool, ale jaksi zde oproti originální verzi neslyším až takový rozdíl, aby bylo nutno předělávat a prezentovat skladbu na druhém nosiči.

Pojďme ovšem k tomu pozitivnějšímu, protože „The Chainsaw Massacre“ přináší i solidní porci povedených tracků. Kromě již propíraného úvodního „Texaského masakru“ bych rozhodně vypíchnul „Vítej v pekle“, nadupanou hitovku „V ordinaci“, „Thomase Hewitta“, „Leatherface“, „Vejpůl“ a „Lásku psychopata“.

Hewitt

Jednu píseň jsem však záměrně vynechal, protože jde o takový nářez, že si zasluhuje speciální prostor. „Satanova hvězda“ je vrcholem nejen celé desky, ale i celé dosavadní Hewittovy tvorby. Zde si sedlo úplně všechno počínaje skvělým beatem od Mortema (ten jen tak mimochodem vyprodukoval drtivou většinu alba, takže nepřekvapí, že instra jsou obecně na vysoké úrovni), konče featem od Maika-Eru (tady mě ten kluk fakt baví, budu si muset poslechnout i nějaké jeho vlastní věci). „Satanova hvězda“ je jednoduše hymna jako svině a nebál bych se říct, že i učebnicová ukázka toho, jak by dle mého měl horrorcore znít.

Vzato kolem a kolem mě „The Chainsaw Massacre“ i navzdory několika ne tak kulervoucím trackům baví. Je evidentní, že pro docenění musíte přistoupit na žánrovou hru, takže pokud se nedokážete přenést přes nadstandardní množství vulgarismů a texty o vraždách, týrání, znásilňování a podobných laskominách, jistě album odsoudíte. Ale to už není problém konkrétně Hewitta, nýbrž horrorcoru jako celek. Já osobně však Hewittovi fandím a rozhodně si rád pustím i další fošnu.


Onyx & Dope D.O.D. – Shotgunz in Hell

Onyx & Dope D.O.D. - Shotgunz in Hell

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: hip-hop / grime
Datum vydání: 29.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Shotgunz in Hell
02. Can’t Hear You (feat. Sickflo)
03. XXX
04. Piro (feat. Dopey Rotten)
05. Spit in Ya Face
06. Doomsday
07. Die Slow
08. What’s Your Drug of Choice? (Skit)
09. Don’t Sleep
10. Psychopath (feat. Snak the Ripper)
11. Playa
12. The Body (Skit)
13. Stacking

Hrací doba: 33:30

Odkazy Onyx:
web / facebook / twitter

Odkazy Dope D.O.D.:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Snowgoons PR

V březnu 2014 vydala newyorská hip-hopová kultovka Onyx desku „#Wakedafucup“ (název zjevně odkazující na debut „Bacdafucup“ z roku 1993) kompletně produkovanou německým komandem Snowgoons. Šlo o album našlapané kurevsky dobrým hip-hopem a popravdě řečeno, jde o jeden z mých nejoblíbenějších žánrových počinů (ale to můžete brát s rezervou – netvrdím, že jsem v tomhle oboru kdovíjaký expert).

Objevila se tu hromada parádních tracků a jeden z nejlepších byl ten titulní, což byla raketa jak svině, a zásadní podíl na tom neměli jen kmenoví členi Fredro Starr a Sticky Fingaz (Sonny Seeza se, jak známo, na nahrávce nepodílel), ale i hostující řezníci Dope D.O.D. z Nizozemska. Později se album dočkalo upgradované verze s názvem „#Wakedafucup Reloaded“, kde se objevil remix titulního válu a i s novým beatem to makalo přímo pekelně.

Spolupráce Onyx a Dope D.O.D. zřejmě zachutnala (ostatně, ve „#WakeDaFucUp“ se kapely nesetkaly poprvé – již o rok dříve se Onyx objevili jako hosté u Dope D.O.D. v písničce „Panic Room“), protože už nějakou dobu se hovořilo o tom, že by se obě smečky měly opět spojit a tentokrát dát dohromady nikoliv jeden song, ale rovnou celé kolaborační album. A musím, že vzhledem k dané konstelaci jsem se na „Shotgunz in Hell“ fakt těšil, protože představa desky celé narvané peckami jako „#WakeDaFucUp“ byla extrémně lákavá. Jak ale výsledek ukazuje, trochu naivní.

„Shotgunz in Hell“ totiž zní výrazně odlišně v porovnání s omílanou skladbou. Nebál bych se říct, že zvuk nové desky je střelený tak napůl cesty mezi agresivní grimovou smaženicí Dope D.O.D. a pouličním hardcore hip-hopem Onyx. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zvolená instra na takový záměr ukazují. Ale nakonec proč ne.

Album začíná poměrně slibně. Titulní intro s nasamplovanými úryvky ze songu „#WakeDaFucUp“ dává jasně na vědomí, odkud se spojení obou vzalo. Hned první regulérní kus „Can’t Hear You“, v němž hostuje Sickflo, jasně ukazuje, jakým směrem se „Shotgunz in Hell“ bude ubírat. Důraz je kladen na hutné basové linky a temnější náladu, takže jestli někdo očekával agresivitu a rychlost, asi uspokojen nebude, byť třeba následující „XXX“ je výrazně hybnější. Ne nadarmo se jedná o jednu z nejvýraznějších věcí – ještě aby ne, když má snad jako jediná na fošně našlapaný refrén. Následující „Piro“ už je o něco níž, ale stále drží určitou laťku, vlivy grimu jsou zde citelné a v neposlední řadě stojí za zmínku i kvůli tomu, že se v ní objeví Dopey Rotten, tedy původní člen Dope D.O.D., jenž skupinu opustil v roce 2015.

Nicméně ke zbytku alba tak jednoznačně pozitivní slova mít nebudu. Nechápejte mě špatně, ústřední kvarteto Fredro Starr, Sticky Fingaz (Onyx), Jay Reaper a Skits Vicious (Dope D.O.D.) zandává dobře a některé povedené tracky se také najdou. „Spit in Ya Face“ má blíž ke starším Onyx, „Doomsday“ není na první poslech, ale nakonec jsem si její pomalé tempo a důraz na hutnost vcelku oblíbil, a „Playa“ ke konci nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co „Shotgunz in Hell“ nabízí. Nicméně mezi tím se nachází řádka písniček, jimž chybí větší výraznost. Sem tam se třeba objeví slušnější motiv, ale jako celek mě „Don’t Sleep“, „Die Slow“, „Psychopath“ a „Stacking“ moc nebaví a mám u nich pocit, že kolaboračka takhle velkých hip-hopových jmen by si zasloužila víc. Zbývající dvě stopy „What’s Your Drug of Choice“ a „The Body“ už jsou jenom skity, takže to snad ani nestojí pořádně za komentář.

Co říct závěrem… určitě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem ze „Shotgunz in Hell“ nadšený – nejsem. Pokud zklamání nebudeme chápat jako synonymum pro „nelíbí se mi“ a budeme jej definovat jako „očekával jsem víc“, pak by klidně šlo použít i tenhle výraz. Pár slušných tracků se na albu bezesporu nachází, ale jaksi tu neslyším nějakou echt jebu do držky (nejvíc se k tomu blíží „XXX“, ale i té do takového titulu krapet schází), a i to nejlepší ze „Shotgunz in Hell“ se v žádném případě nemůže rovnat tolikrát zmiňované skladbě z posledního alba Onyx. Sem tam asi nějaký song na YouTube asi otočím, ale že bych měl v budoucnu potřebu poslouchat celou desku nebo si ji snad dokonce kupovat… to asi ne. Na co chodit kolem horké kaše – myslím, že jsme asi všichni čekali, že tohle bude o dost lepší, než ve skutečnosti je.


Hewitt

Hewitt - The Chainsaw Massacre

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore

Otázky: H.
Odpovědi: Hewitt
Počet otázek: 18

Odkazy:
facebook

Čau, Hewitte!  Hádám, že následující otázku jsi nejspíš očekával, ale myslím, že padnout by zřejmě měla, tak si ji odbudeme hned na začátek: Hewitt versus Řezník? Myslím, že podobnost je vcelku zjevná, byť je pravda, že vůči Řezníkovi resp. Sodomě Gomoře už bude vzhledem k jeho (jejich) postavení poměřován asi veškerý domácí horrorcore. Ta maska ale byla hodně podobná a přijde, že na „Plnej zlosti“ ses mu dost přiblížil i rapem. Otázka je jasná – co bys k takovému přirovnání řekl? Je tam nějaká záměrná inspirace?

Takže zdar!, Počítal jsem s touto otázkou záměrná inspirace tam určitě není tam prostě pár lidí nepřekouslo tu podobnost s tou maskou a právě si myslím že po Plnej zlosti ty hejty dá se říct zanikly když jsem vyhodil ten klip Plnej zlosti kde vlastně jsem si z toho dělal prdel měl jsem tam podobná místa co má řezník v klipech a vyhejtil jsem všechny co nás srovnávali šla nahoru i sledovanost a kladný názory téměř už o hejtu nevím jsem s touhle věcí naprosto spokojenej i když vím že hrstka lidí vždycky bude mlet nějaký hovna ale tak už to prostě chodí.. Co se týče hlasu snažím se ho tlačit furt víc za jeho barvu nemůžu a představa že bych valil klasickým hlasem mě děsí to bych potom mohl dávat featy s mc zuzkou.

Myslím, že bychom se měli na chvíli zastavit i u tvého pseudonymu, jehož původ je snad zřejmý. Thomas Hewitt a.k.a. Leatherface z „Texaského masakru motorovou pilou“ je jedním nejikoničtějších filmových zabijáků vůbec. Proč ses pojmenoval právě podle něj? Když se zeptám trochu blbě, proč to nebyl třeba Michael Myers, Jason Voorhees nebo nějaký jiný kultovní filmový vrah? Anebo třeba nějaký reálný maniak jako Ed Gein, jehož kousky ostatně „Texaský masakr motorovu pilou“ inspirovaly?

Thomas Hewitt je moje nejoblíbenější filmová a hororová postava vůbec Texaský masakr motorovou pilou mě úplně fascinoval jak ten příběh tak všechno okolo toho a vlastně mě dostávalo že samotného Hewitta nikdy nechytli i přes to že byl mentálně zaostalej. Dále jsem uvažoval o jménu Baby Face ale i přes to to Hewitt jasně vyhrál.

Série „Texaský masakr motorovu pilou“ aktuálně čítá sedm snímků (a osmý prozaickým názvem „Leatherface“ by měl dorazit na podzim) včetně remaku z roku 2003 a na něj navazujících filmů. Máš nakoukáno všech sedm bijáků? Který kousek ze ságy texaské motorové pily je podle tebe nejpovedenější a proč? Jaký naopak považuješ za ten nejhorší?

Jasný koukl jsem se snad na všechny verze a samozřejmě čekám i na tu novou Escape from Cannibal Farm inspirováno právě Leatherface jsem na to hodně zvědavej samotnej trailer mě hodně zaujal.Nejoblíbenější 2 verze filmu mám Texaský masakr motorovou pilou [pravděpodobně má na mysli verzi z roku 2003 – pozn. H.] a hned další díl Texaský masakr motorovou pilou počátek který vlastně ukazuje děj který se děl před tím něž se někomu podařilo utéct a vyprávět o tom. Za nejhorší verzi bych asi neoznačil žadný film jenom prostě že hodně s těch filmů je starých a ty efekty a záběry nejsou věrohodný diváka to pak hodně odradí.

Přesuňme se od „Texaského masakru motorovou pilou“ k hororům obecně. Jaký je tvůj nejoblíbenější subžánr? Je to hixploitation, kam spadá i „Texaský masakr motorovu pilou“, anebo máš obecně vzato radši jiná odvětví? Koukáš spíš na známější věci, nebo hledáš i zapadlé zvrhlé kousky z oblastí jako nazisploitation, nunsploitation, women in prison, CAT III atd.? Klidně jmenuj i konkrétní filmy, které by měl podle tebe správný fanda hororu vidět.

Až na Texaský masakr mě osobně krváky moc neberou například z Pach krve mě baví asi jenom 2 díly ostatní je podle mě už totální sračka. Asi jako každýho mě baví filmy s paranormálníma jevama V zajetí démonů 1 úplně paráda 2 díl mě už tak moc nechytl dále Annabelle mě taky docela zaujala insidious taky bomba je toho dost v tomhle žánru co mě opravdu baví.

Hewitt

Jaké je tvoje nejoblíbenější hororové období? Dáváš přednost současné moderní podobě žánru, anebo si potrpíš spíš na oldschoolové záležitosti třeba ze 70. a 80. let? Co italská škola, horory od Hammeru, Troma nebo snad dokonce klasická monstra od Universalu?

Tak nějak je mi to jedno ty úplně starší filmy mě neberou už jak jsem říkal u masakru když ty efekty jsou průhledný nebaví mě to radši si tedy potrpím na ty novější filmy.

Poslední filmová otázka – co je podle tebe ten úplně nejzvrácenější film, jaký jsi kdy viděl? Nemusí jít nutně o horor.

Ty vole hele například mě chytil film 3096 dní: Příběh Nataschi Kampuschové celkem jako hustý je to podle skutečnosti Psychopat si vyhlídne malou holku unese jí a má jí zavřenou v jedný místnosti psychycky jí týrá a ona vlastně uteče až po 3096 dnech jako zaujalo mě to určitě doporučuji.

No a absolutní šílenost co jsem viděl je Srpski film asi jako většina jsem na něj narazil díky featu ŘezníkaByzem ale podle mě je to hustá prasárna.

Pojďme konečně za hudbou. Aktuálně chystáš placku „The Chainsaw Massacre“, z níž už jsi vypustil tři tracky. Otázka je jasná – kdy bude album venku?

Dát jasnej termín je vždy ta nejtěžší věc při chystání desky mě se to strašně protáhlo už jenom čekáním na featy další věc je mastering já osobně doufám že konec června začátek července bude venku v plný parádě! A že se na to kurevsky těším!

Jedním z vypuštěných songů je i „Láska psychopata“, kde hostuje Astral z Alfa Sekta, a jestli jsem to správně pochopil, měla by se na albu objevit i písnička, kde bude kompletní Alfa Sekta. Astral se nicméně podílel už na tracku „Padla tma“ z „Prolezlej smrtí“. Proč to opakování, nebylo by lepší pozvat někoho, kdo se u tebe na featu ještě neobjevil? To mě přivádí k druhé části otázky – co další hosté na desce? Můžeš nějaká jména prozradit?

Ano celá Alfa Sekta na featu bude a nejom Alfa chystám menší collabo feat je to neskutečnej nářez!

S Astralovou spoluprácí jsem byl spokojenej už u Padla Tma Láska psychopata si myslím je taky celkem nadějná nevidím důvod proč dobrou spolupráci nezopakovat a featy které se u mě ještě neobjevily na Cd budou taky! Objeví se tam například i Mozek Krang další jména si chci uchovat v tajnosti jako takové to pravé překvapení. Zklamu asi hodně fanoušků co mi psali “Hej ty musíš dát feat s Řezníkem” apod. Řezník na Cd měl být taky snažil jsem se ho tam dostat už jenom kvůli vám bohužel nevyšlo mu to měl hodně práce pak odcestoval já osobně se ale nezlobím podle mého názoru neuškodí když spolupráci dáme dýl až se trochu víc zajedu podle mě to bude o to zajímavější a lidi se hlavně do té doby můžou furt těšit na ten den kdy nás dva uslyší na jednom treku.

Proč se na „The Chainsaw Massacre“ neobjeví song „Leatherface“, k němuž vznikl i videoklip? Soudě dle názvů alba a písně by se tam tematicky hodila…

Šlo o to že jsem album chtěl udržet hodně v utajení nechtěl jsem před vydáním desky moc věcí pouštět ven a klip Leatherface vylezl celkem napřed před ostatníma věcma. Nicméně jsem se rozhodl že ho na Cd nechám z hlediska už jenom proto že Leatherface se na The Chainsaw Massacre prostě hodí!

Celé „Plnej zlosti“ produkoval Mortem a už jsi ohlásil, že v jeho režii bude i většina „The Chainsaw Massacre“. Lze již Mortema považovat za tvého dvorního beatmakera? Kvůli čemu jsou podle tebe jeho instra nejlepší (nejvhodnější pro tebe)?

Je to tak Plnej zlosti byl jakoby takovej náš společnej projekt já jsem z toho byl maximálně nadčenej hodlám od něj beaty brát i v budoucnu padli jsme si do oka jsem za to rád ten člověk mě strašně motivoval k tomu abych se začal víc snažit a i když tomu třeba moc lidí neuvěří tak to byl Mortem kdo jako první kontaktoval mě! Šlo o období když jsem vyhazoval klip Lovec žen tak mi napsal že se mu to líbí začali jsme spolu komunikovat a tam už byla spolupráce jasná!

Hewitt

Jak se zpětně koukáš na svoje starší počiny? Při srovnání „Plnej zlosti“ a nových songů z „The Chainsaw Massacre“ s „Prolezlej smrtí“ nebo „Schizofrenií“ mi přijde, že tvoje úroveň šla výrazně nahoru. Ty rané věci mě moc nebaví a hlavně „Schizofrenie“ se mi zdá jako čistá amatéřina, novější skladby jsou s kvalitou dost jinde. Jsi s „Prolezlej smrtí“ a „Schizofrenií“ z dnešního pohledu spokojen?

Nejsem ani jedna z těch věcí mě vůbec nebaví zase mi přijde blbý to ale mazat je to můj start nevidím na tom nic špatného i když je to absolutní mrdka.Já jsem ani nechtěl v hudbě pokračovat strašně mě motivovali lidi co psali že je to dobrý ať pokračuju pak přišel den kdy se mi ozval Mortem a řekl jsem si že to zkusím s ním kvalitnějc začal jsem se víc snažit a bomba. Porovnání Plnej zlosti a The Chainsaw Massacre je o5 jednoduchý u Plnej zlosti mě nabaví kvalita a celkově podání rapu myslím si že teď u nové placky to bude zase neuvěřitelná změna je to poprvé co mě vlastní skladby baví a tak by to mělo být!

Další taková standardní otázka – jak proběhlo tvoje první setkání s horrorcorem? Kdy došlo k prozření, že tohle je ono a přesně tuhle muziku chceš sám dělat? Jací interpreti jsou pro tebe z hlediska posluchačské cesty zásadní?

Hele vůbec nevím kolik mi mohlo bejt ale první horrorcore skladbu si pamatuju tenkrát mi kámoš pouštěl trek Sodoma gomora mc BushpigSnuff porn gore. Tenkrát mě to strašně chytlo a tak nějak jsem začal vyhledávat další skladby. Já osobně to dělám protože se u toho dokážu uvolnit život jsem neměl lehkej právě naopak byl úplně na píču nevidím důvod proč zpívat o kytičkách.

>

Z horrorcoru se mi asi nejvíce líbí Butchers haremMc cumbloodem jsem v kontaktu měla by nám vyjít věc jenom čekám až to hovado bude mít čas a dohodnem se na tom mám z toho neuvěřitelnou radost.

Rád si poslechnu Haadese, Sodomu nepopírám že se mi některé věci od nich opravdu líbí.

Ze začátečníků mě hodně oslovil Dreadman kterej vyhodil solidní věc “Na začátku byla tma” teď je po něm ticho já doufám že se ta píča k tomu vrátí a vyhodí pořádnej náhul!

Posloucháš i „obyčejný“ hip-hop, anebo frčíš jen v horrorcoru? Líbí se ti i nějaká hudba mimo hip-hopové vody a jeho subžánry?

Hele líbí se mi Schyzo je mi u píči jestli za to dostanu hejt mě se to líbí a tím to pro mě končí jediný co mi asi vadí je že spolupracuje s košťátkem Protivou.

Dále mám rád Fuerzu Armu jedinej real street rap v Čr. Bohužel už po nich taky neni slyšet prý chystají novou placku což by byla paráda ale bůh ví jak to s nima bude.

Hewitt

Co říkáš na poslední desku „Multikill“ od Sodomy Gomory? Skupina tu hodně uhnula ze svého stylu. Bereš tuhle změnu, nebo si myslíš, že by se měli vrátit k dřívějšímu soundu?

Nějak extra Multikill naposlouchanej nemám takže ho nějak hodnotit nebudu.Ta změna hele podle mě půla lidí bude vystříkaná jaká je to pecka půlka lidí bude brečet že je to mrdka ale tak už to prostě je.Mě osobně při těch pár věcech co jsem slyšel ta změna nevadila předvedli prostě něco co tady u nás není každýho věc já třeba osobně bych ale do takového beatu asi nic nenapsal jsem radši na ty klasický beaty popřípadě propojený s kytarou mě osobně se to líbí víc.

Na Facebooku máš fotku v triku Mortal Cabinet (teda aspoň předpokládám, že to jsi ty, v té masce to není úplně poznat, haha). Co říkáš na tuhle mezi-žánrovou allstar spolupráci? Líbila se ti „Necrotica“? A co si myslíš o domovských formacích Samira Hausera a Františka Štorma, tedy o Vanesse a Master’s Hammer?

Hele já to triko dostal myslím že k Vánocům a na tu fotku jsem si ho vzal z jediného důvodu v tom období do mě strašně Hejtil Mantus nedokázal unýst že mám triko od Mortema a začal všude psát že ZNK lezu do prdele..Tak jsem mu chtěl udělat radost s tím že mám i jiné triko ze znk shopu bohužel se už ale nevyjádřil :( Ale samozřejmě o Mortal Cabinet vím naposlouchal jsem pár věcí něco mě bavilo něco ne víceméně o Vanesse a Master’s Hammer nic nevím.

Nadhodím pár českých jmen, zkusím prosím každé z nich v krátkosti okomentovat, co si o nich a jejich tvorbě myslíš: PSH, Prago Union, Chaozz, James Cole, Kapitán Demo, Tlustej Kárl, Blakkwood, Sharkass, Johny Machette, Hrobka a Pitva, Terror Crew, Masový wrazi.

Sračka,Vím že byl v Chaozzu jinak ho nesleduju,Na Chaozzu jsem vyrůstal,Supercroo byla super ale nějak ho nesleduju,Nevím,do doby než se z něj stal Fatty by to šlo ale nějak o něm moc nevím,MRDKA,PÍČA,GAY, Hrobka a Pitva mě nikdy moc nebrali.Terror crew pár věcí jsem slyšel paráda,Od Masových Vrahů mě hodně bavilo poslední album+ Doktor smrt od Maroona taky skvělá věc.

Na závěr opět jedna docela provařená otázka, ale musím říct, že mě osobně tohle vždycky zajímá, byť to mnohým kapelám může zkazit image. Co děláš v civilním životě, když odložíš masku a mikrofon? Na fotkách vypadáš docela mladě… studuješ ještě, nebo už ses stal součástí soukolí kapitalismu a makáš? Pokud první možnost – co studuješ? Pokud druhá možnost – kde pracuješ?

Tak krom toho že makám se snažím být co nejvíce s přáteli rád bych se vrátil ke studování.samozřejmě kalby ženský týrám i v reálným životě oni si totiž nic jiného nezaslouží

hele prostě dělám asi to co každej mladej člověk. Kde makám? Ironie osudu makám právě jako Řezník u jedný společnosti což vyžaduje že třeba často jezdím pryč a pak jak píča nestíhám vydávat alba.

Hewitt

Díky za rozhovor a na rozloučenou nám třeba prozraď tři svoje nejoblíbenější pornoherečky!

V pohodě já taky děkuju! 3 nejoblíbenější pornoherečky? 1.Lucka Bílá 2.Halina Pawlowská 3.Ewa Farná!!


Haades – Deep Space 9

Haades - Deep Space 9

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / horrorcore
Datum vydání: 8.3.2017
Label: ZNK

Tracklist:
01. Odlet (Intro)
02. To je to, co chci
03. Čáry, byt, kurvy, chlast
04. Nejdu spát
05. Potíže [feat. Řezník]
06. Koothrappali
07. Truman Show
08. AuraMorf
09. Vyšší bytost
10. Dope Fiend
11. Bezvědomí
12. Zpátky na zem

Hrací doba: 38:20

Odkazy:
web / facebook

Přijde mi, že v horrorcorovém ranku vznikají nová alba docela rychle. Není tu moc běžné, aby někdo kutil album x let, když je jinak aktivní. O „Deep Space 9“ se mluvilo relativně dlouho, a ačkoliv od prvního alba „Duševní bankrot“ v reálu utekly vlastně jen čtyři roky, pocitově to skoro vypadalo delší. Vydání se stále nějak posouvalo a ještě víc jej oddálilo, když Haades loni skončil v léčebně, kde se musel poprat se svou závislostí na ilegálních substancích, k nimž měl vždy dost blízko.

A právě kolem nich se „Deep Space 9“ točí především. A z hlediska posluchače je to vlastně jenom dobře. Svého času v Terror CrewEvil Dopem dělali standardní horrorcore, jehož kvalita, ruku na srdce a čisté víno do sklenice, nebyla navzdory několika zábavným momentům nijak valná (což nezabránilo tomu, aby se Terror Crew na domácí žánrové scéně stali kultem). Na sólovém debutu „Duševní bankrot“ byl Haades mnohem zajímavější, nejvíc se zde věnoval své další vášni, a sice gamblerství a cpaní prachů do automatů, což doplnil několika horrorcorovými tracky. Nicméně i navzdory tomu, že šlo o výrazně lepší desku než „Za hranicí lidskosti“, ještě to nebyl strop a byl tu potenciál na víc. A ten se konečně podařilo zužitkovat právě na novince.

Důvodů je hned několik a jedním z nich je skutečnost, že „Deep Space 9“ má něco, co ještě neměla žádná nahrávka, na níž se Haades podílel. Není to totiž sbírka písniček, nýbrž opravdová deska. Má svůj vývoj, náladu a nejlépe funguje jako celek, nikoliv po jednotlivých skladbách. Na podporu takového tvrzení si mohu vzít třeba song „Truman Show“, který mě samostatně po vypuštění videoklipu nijak zvlášť neoslovil, ale v rámci alba funguje.

„Deep Space 9“ tahle monotematičnost velice sedí – hlavně díky tomu, že za albem nestojí póza, jak je nejen v horrorcoru, ale ve velké míře vlastně i v dnešním hip-hopu obecně zvykem, ale ukrývá za ním skutečný lidský příběh. Možná přikrášlený trochou, řekněme, umělecké tvořivosti, možná ne, to jsem schopen posoudit. Ale ať tak či onak, Haades má tentokrát zjevně co říct a má to nějaký smysl, není to celé jen nadsázka jako třeba kdysi Terror Crew. A právě díky té uvěřitelnosti je „Deep Space 9“ tím nejlepším, co Haades doposud natočil.

Výše jsem zmínil, že má „Deep Space 9“ určitou jednotnou náladu, což možná není něco, co byste očekávali od někoho jako Haades. Přesto má deska takovou zvláštně schizofrenní atmosféru, která celému počinu jen přidává. Je to zásluha především povedených beatů, byť je mají na svědomí celkem čtyři lidé. Většinu z nich ale dodal jistý Yaakub a právě jeho kousky jsou asi nejlepší. Stejně tak je vzhledem k nátuře „Deep Space 9“ dobrou volbou, že se neobjevují téměř žádní hosté. Feat dodal pouze Řezník do tracku „Potíže“ a je to jen důkaz, že bez hostovaček je počin lepší. Ne, že by to Řezník nedal dobře, naopak se mu sloka sama o sobě povedla, jen tam zas rapuje o nějakém kouření péra a na albu to působí jako pěst na oko. Nicméně nejen díky němu „Potíže“ obecně patří k tomu slabšímu na placce.

Radši se přesuneme k nejlepším songům. V první polovině „Deep Space 9“ se rovněž nacházejí povedené kusy, hlavně jde o „Odlet“, „Nejdu spát“ a našlapanou „Koothrappali“ (asi nejvýraznější hit). To opravdu nejlepší ovšem přichází až v závěru alba. Část od „AuraMorf“ až do konce je skutečně výborná, atmosféra je hutná a úpadek do spirály fetu hodnověrný.

Zcela dokonalé „Deep Space 9“ jistě není, to netvrdím. Velmi dobrá deska to však dle mého je a zejména závěr jí nasazuje korunu. Poslední týden ji točím každý den a pořád mě upřímně baví, což je ve finále vždy to nejdůležitější.