Archiv štítku: rap

Haades – Deep Space 9

Haades - Deep Space 9

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / horrorcore
Datum vydání: 8.3.2017
Label: ZNK

Tracklist:
01. Odlet (Intro)
02. To je to, co chci
03. Čáry, byt, kurvy, chlast
04. Nejdu spát
05. Potíže [feat. Řezník]
06. Koothrappali
07. Truman Show
08. AuraMorf
09. Vyšší bytost
10. Dope Fiend
11. Bezvědomí
12. Zpátky na zem

Hrací doba: 38:20

Odkazy:
web / facebook

Přijde mi, že v horrorcorovém ranku vznikají nová alba docela rychle. Není tu moc běžné, aby někdo kutil album x let, když je jinak aktivní. O „Deep Space 9“ se mluvilo relativně dlouho, a ačkoliv od prvního alba „Duševní bankrot“ v reálu utekly vlastně jen čtyři roky, pocitově to skoro vypadalo delší. Vydání se stále nějak posouvalo a ještě víc jej oddálilo, když Haades loni skončil v léčebně, kde se musel poprat se svou závislostí na ilegálních substancích, k nimž měl vždy dost blízko.

A právě kolem nich se „Deep Space 9“ točí především. A z hlediska posluchače je to vlastně jenom dobře. Svého času v Terror CrewEvil Dopem dělali standardní horrorcore, jehož kvalita, ruku na srdce a čisté víno do sklenice, nebyla navzdory několika zábavným momentům nijak valná (což nezabránilo tomu, aby se Terror Crew na domácí žánrové scéně stali kultem). Na sólovém debutu „Duševní bankrot“ byl Haades mnohem zajímavější, nejvíc se zde věnoval své další vášni, a sice gamblerství a cpaní prachů do automatů, což doplnil několika horrorcorovými tracky. Nicméně i navzdory tomu, že šlo o výrazně lepší desku než „Za hranicí lidskosti“, ještě to nebyl strop a byl tu potenciál na víc. A ten se konečně podařilo zužitkovat právě na novince.

Důvodů je hned několik a jedním z nich je skutečnost, že „Deep Space 9“ má něco, co ještě neměla žádná nahrávka, na níž se Haades podílel. Není to totiž sbírka písniček, nýbrž opravdová deska. Má svůj vývoj, náladu a nejlépe funguje jako celek, nikoliv po jednotlivých skladbách. Na podporu takového tvrzení si mohu vzít třeba song „Truman Show“, který mě samostatně po vypuštění videoklipu nijak zvlášť neoslovil, ale v rámci alba funguje.

„Deep Space 9“ tahle monotematičnost velice sedí – hlavně díky tomu, že za albem nestojí póza, jak je nejen v horrorcoru, ale ve velké míře vlastně i v dnešním hip-hopu obecně zvykem, ale ukrývá za ním skutečný lidský příběh. Možná přikrášlený trochou, řekněme, umělecké tvořivosti, možná ne, to jsem schopen posoudit. Ale ať tak či onak, Haades má tentokrát zjevně co říct a má to nějaký smysl, není to celé jen nadsázka jako třeba kdysi Terror Crew. A právě díky té uvěřitelnosti je „Deep Space 9“ tím nejlepším, co Haades doposud natočil.

Výše jsem zmínil, že má „Deep Space 9“ určitou jednotnou náladu, což možná není něco, co byste očekávali od někoho jako Haades. Přesto má deska takovou zvláštně schizofrenní atmosféru, která celému počinu jen přidává. Je to zásluha především povedených beatů, byť je mají na svědomí celkem čtyři lidé. Většinu z nich ale dodal jistý Yaakub a právě jeho kousky jsou asi nejlepší. Stejně tak je vzhledem k nátuře „Deep Space 9“ dobrou volbou, že se neobjevují téměř žádní hosté. Feat dodal pouze Řezník do tracku „Potíže“ a je to jen důkaz, že bez hostovaček je počin lepší. Ne, že by to Řezník nedal dobře, naopak se mu sloka sama o sobě povedla, jen tam zas rapuje o nějakém kouření péra a na albu to působí jako pěst na oko. Nicméně nejen díky němu „Potíže“ obecně patří k tomu slabšímu na placce.

Radši se přesuneme k nejlepším songům. V první polovině „Deep Space 9“ se rovněž nacházejí povedené kusy, hlavně jde o „Odlet“, „Nejdu spát“ a našlapanou „Koothrappali“ (asi nejvýraznější hit). To opravdu nejlepší ovšem přichází až v závěru alba. Část od „AuraMorf“ až do konce je skutečně výborná, atmosféra je hutná a úpadek do spirály fetu hodnověrný.

Zcela dokonalé „Deep Space 9“ jistě není, to netvrdím. Velmi dobrá deska to však dle mého je a zejména závěr jí nasazuje korunu. Poslední týden ji točím každý den a pořád mě upřímně baví, což je ve finále vždy to nejdůležitější.


Lupe Fiasco – Drogas Light

Lupe Fiasco - Drogas Light

Země: USA
Žánr: pop rap
Datum vydání: 10.2.2017
Label: 1st & 15

Tracklist:
01. Dopamine Lit
02. NGL
03. Promise
04. Made in the USA
05. Jump
06. City of the Year
07. High (Interlude)
08. Tranquilo
09. Kill
10. Law
11. Pick Up the Phone
12. It’s Not Design
13. Wild Child
14. More Than My Heart

Hrací doba: 60:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sračka. Naprostá, absolutní a nevídaná sračka. Tak nějak se mi v hlavě jevilo „Drogas Light“ po prvním poslechu, který navíc ani nebyl kompletní, neboť jsem ztratil nervy někde v polovině, přesně ve chvíli, kdy mi do uší začal kvílet nesnesitelný hlásek osoby, jež si říká Simon Sayz. Když jsem se do „Drogas Light“ pustil podruhé, po čtyřiadvaceti hodinách na uklidnění, skončil jsem na stejném místě a rozhodně to nebylo jen kvůli jediné skladbě. Potřetí jsem na to šel chytřeji a začal až za onou inkriminovanou písní, jen aby mě Simon Sayz znechutil dalším vstupem o dvě skladby dál. Není tedy divu, že mi trvalo dobrých pár dnů, než jsem se více než hodinovým „Drogas Light“ prokousal. Ale to už nejspíše trochu předbíhám.

Když jsem do únorového eintopfu napsal, že se Lupe Fiasco stal mou „guilty pleasure“, myslel jsem to ve všech ohledech onoho výrazu. Lupe netvoří hloupou hudbu (většinou), ovšem dává si nesmírně záležet na tom, aby byl poslech v první řadě příjemný. Přesto bývá zařazován pod škatulku conscious hip-hop a to není také náhoda, protože i přes onu rádiovost se v určitých chvílích své kariéry pokoušel o jakousi oduševnělost, jeho alba se vyznačovala jak propracovanou hudbou, tak texty o závažných tématech. Jenže když se podíváme na jeho dosavadní kariéru, bude jasné, že balancovat na této hraně se mu ne vždycky podaří.

Důvodem, proč jsem do „Drogas Light“ vkládal takové naděje i přesto, že zklamání bylo přinejmenším stejně pravděpodobné, bylo tři roky staré „Testuo & Youth“, ze kterého moudrost, nadhled a ohromné množství práce čouhalo ze všech stran. Lupe na něm překonal všechna svá dosavadní alba snad až na fenomenální debut „Food & Liquor“, jenže novinka se inspiruje spíše u zbytku diskografie. Útočí na rádiové hitparády podobně jako „Lasers“, jenže mu chybí jeho vyváženost a krátká stopáž, čímž připomíná připitomnělé verze už tak poměrně slabých „The Cool“ a „Food & Liquor II“.

Lupe podruhé v životě oznámil vznik velké hudební trilogie – a zdá se, že z toho podruhé nic nebude. Z trojice „Drogas“, „Skulls“ a „Drogas Light“ vyšlo jen poslední jmenované, a tak jako „light“ za jménem kteréhokoli produktu většinou znamená, že jde o podřadnou verzi vyrobenou levněji, tak i „Drogas Light“ mělo být původně odkladištěm nepoužitých nápadů ze zbývajících dvou počinů; nápadů, které sice nebyly špatné, do konceptů desek ovšem nezapadly. Když však z trilogie sešlo (což, jak se zdá, je znovu nejisté), doufal jsem, že Lupe otočí o 180° a nacpe do „Drogas Light“ to nejlepší, co pro plánovanou trojici vzniklo. Pokud je tomu tak, můžeme být rádi, že místo tří hodin hudby vyšla „jen“ hodina jediná.

Nahrávka začne nečekaně ostře, trap-rapové beaty prvních skladeb se mi nakonec dostaly pod kůži a dá se říci, že si úvod desky poměrně užívám. Prapodivné opakování „drogas“ v úvodním songu patří mezi ušní červy, jakými Lupe obvykle nešetří. První problém nastane v autotunovém refrénu „Promise“, jinak poměrně příjemné minimalistické písničky. Když setřeme nános patosu, jakžtakž zajímavá je i „Made in the USA“ a jasný vrchol přijde v podobě agresivní „Jump“ s excelentním vstupem rapperky Gizzle. Ne snad, že by tato pozice byla pro Lupeho typická, ale je to na albu poprvé, kdy mu onu „tvrdost“ opravdu věřím a poslech mě baví. Po „Jump“ však přijde zlom a sešup tak prudký, že by ho nezastavily ani keramické brzdy.

Lupe totiž upřel veškeré své síly do tvorby toho rádiově nejpřijatelnějšího rapu, jaký si jen lze představit. Úděsná dvojice „High (Interlude)“ a „Law“, v nichž hostuje právě výše zmíněný Simon Sayz, vše jen korunuje. A když není Lupe vyloženě tragický, je přinejmenším nevýrazný jako třeba v nekonečně dlouhé „Kill“ či neoriginální „Wild Child“ a vlastně ve všech nevyjmenovaných písních druhé poloviny. Pokud bych měl něco alespoň trochu pochválit, bude to diskotéka jménem „It’s Not Design” (už jen proto, že z oné smutné řady tracků alespoň něčím vybočuje) či doslova popová „Pick Up the Phone“, která působí, jako by měla alespoň nějaký cíl, byť jím je zapůsobit na náhodné posluchače rádia.

Mohl bych pokračovat dále, zmínit že ani první písně příliš nefungují, protože Lupeho hlas se prostě k agresivním beatům nehodí. Mohl bych se pozastavit nad podivnou zvukovou úpravou Lupeho hlasu, která mu ubírá jeho obvyklou upřímnost. A dokonce by asi stálo za to dodat, že texty jsou tentokrát poplatné hudbě, tedy o ničem. Ale vy jste asi už pochopili, co se snažím sdělit.

„Drogas Light“ sračka není, omlouvám se, že jsem vás v úvodu oklamal. To slovo bych si rád rezervoval pro počiny ještě horší (a doufám, že to nebude právě Lupe, kdo si ho vyslouží). Je to však album bezpochyby špatné, album, ze něhož si v budoucnu možná pustím jednu či dvě skladby. Lupe Fiasco tak potvrzuje, že je autorem nesmírně rozporuplným a že od jeho tvorby můžeme očekávat cokoli od nahrávky roku po předražený podtácek.


Snowgoons – Goon Bap

Snowgoons - Goon Bap

Země: Německo
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 12.12.2016
Label: Goon MuSick

Tracklist:
01. Kick, Snare & Hi-Hats Intro [ft. DJ Premier, Royce Da 59]
02. Goon Bap [ft. Reef the Lost Cauze, Sicknature]
03. The 90’s Are Back [ft. O.C., DoItAll, UG, Sticky Fingaz, Dres, Nine, Sonny Seeza, Ras Kass, Psycho Les]
04. All City Kingz [ft. Artifacts]
05. Team Death Match [ft. Diabolic, Chino XL, Lil Fame, Fredro Starr, Justin Tyme]
06. Keep Runnin’ [ft. Chris Rivers]
07. Problems [ft. Locksmith, Skrewtape, Rite Hook]
08. Way Ahead [ft. Dilated Peoples]
09. I Reminisce [ft. Intell, Sean Strange, Method Man]
10. Steady Cloakin [ft. Doppelgangaz]
11. We Won’t Die [ft. Sicknature, Sean Strange]
12. It’s a Queens Thing [ft. Infamous Mobb]
13. Cypher God [ft. Passionate MC]
14. Solid Gold Guns [ft. Conway, Banish, Supreme Cerebral, Recognize Ali]
15. Know What You’re Facing [ft. Killah Priest, Slaine, Aspects]
16. Give Me Room [ft. Flatlinerz]
17. Tight Team [ft. Epidemic]
18. New Kidz on the Blok [ft. Token, TJ Brown, Big Kurt, Intell, Merkules]
19. Freedom [ft. Sicknature, Snak the Ripper, Block McCloud]
20. Killaz Supreme [ft. Ghostface Killah, Ill Bill, Aspects, Sick Jacken]
21. My Advice [ft Pumpkinhead aka PH]

Hrací doba: 71:50

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kdybychom byli hip-hopovou stránkou, asi by bylo zbytečné mluvit o tom, kdo jsou Snowgoons. Tahle nyní čtyřčlenná kumpanie z Německa (jeden člen ovšem pochází z Dánska) se postupem let vypracovala na vrchol v oblasti hip-hopové produkce. Samozřejmě, je to trochu sporné prohlášení, vrchol asi záleží na úhlu pohledu. Pokud bychom to měřili metrikou komerčního úspěchu, pak Snowgoons nejvýš jistě nejsou a jimi produkované skladby zcela jistě nenajdete na stropech hitparád. DJ Illegal, Det Gunner a spol. se zdržují spíše v undergroundovějších vodách, nicméně i přesto je výčet rapperů, s nimiž Snowgoons spolupracovali, docela úctyhodný. Což ostatně dokazuje i seznam hostů na desce, o níž si dnes budeme povídat, protože zde lze nalézt členy formací jako Wu-Tang Clan či Onyx.

Jméno Snowgoons má takový zvuk, že jejich tvorba nestojí jen na dodávání beatů různým umělcům. Němci si v pohodě mohou dovolit vydávat svá vlastní alba (a na vlastním labelu Goon MuSick), přičemž to poslední z nich nese název „Goon Bap“ a právě na něj se dnes zaměříme. Novinka jen tak mimochodem byla pojata jakožto pocta hip-hopu 90. let – ostatně i název alba je odkaz na termín boom bap (viz).

Nutno říct, že Snowgoons své posluchače na „Goon Bap“ nijak nešetří – nachystali si celkem 21 písniček o souhrnné délce jedné a čtvrt hodiny. Zdá se vám to jako příliš ambiciózní porce na hip-hopovou nahrávku? Upřímně, mně taky. A „Goon Bap“ bohužel potvrzuje, že čeho je moc, toho je příliš, a že méně je někdy více.

Nemyslete si, že je úroveň „Goon Bap“ špatná, to zase není. Instra jsou klasicky špica – ve většině případů (ještě si povíme podrobněji). Mě osobně styl Snowgoons s jejich atmo-beaty baví, což se ani na novince nemění. Stejně tak o rapu nemá cenu příliš spekulovat. Na „Goon Bap“ se schází nadupaná sestava a jeden kvalitní MC střídá druhého jak na běžícím pásu. Je tu jen minimum případů, kdy mi něčí sloka nesedla, typicky se jedná o ty příspěvky, které se zvrhly v kulometnou přehlídku co nejrychlejší vyřídilky, aniž by to mělo větší opodstatnění, jako to předvádí kupříkladu Chino XL„Team Death Match“ (ačkoliv ve zbytku stopáže se jinak nejedná o vůbec špatný song).

Nejdříve se ovšem podívejme na to lepší, co nahrávka nabízí. Album je natlakované skvělými hip-hopovými tracky. Pokud bych měl jmenovat jen tři osobní největší favority, asi bych hlasoval pro „All City Kingz“ se skvělým refrénem, „Keep Runnin‘“, kterou zdobí atmosférický temný beat s ženským vokálem, a „We Won’t Die“, jež šlape ve všech ohledech na jedničku s hvězdičkou, ostrým instrem počínaje, přes povedené rapové sloky až po bombastický refrén.

Tím ovšem povedené songy na „Goon Bap“ nekončí. Hodně mě baví i kousky jako „Way Ahead“, „I Reminisce“ (zajímavý beat, super refrén), temná „It’s a Queens Thing“ nebo nekompromisní „Cypher God“. „Know What You’re Facing“ zaujme netradičním instrem s vintage synťáky, v „Give Me Room“ zase dýchne znatelný horrorcorový opar, což zčásti jistě mají na svědomí i hostující Flatlinerz, velmi dobré jsou i „Killaz Supreme“, titulní „Goon Bap“ a samozřejmě i devadesátkový all-star track „The 90’s Are Back“.

Jak vidno, na „Goon Bap“ je určitě z čeho vybírat a výborných skladeb je tu požehnaně. Bohužel je toho předkládaného materiálu prostě přespříliš, takže pozornost postupem času nutně opadne, ačkoliv mnohé songy z druhé půle desky nejsou o nich horší než ty ze začátku. Když tak o tom přemýšlím, tak si ani nejsem jistý, jestli jsem vůbec někdy dal „Goon Bap“ celé na jeden zátah. Spíš se mi osvědčilo si album pomyslně rozdělit na dvě půlky a poslouchat je +/- samostatně, nikoliv rovnou za sebou. Svým způsobem to smysl dává, však i sami Snowgoons se nakonec vyjádřili, že je to v podstatě dvojalbum. Tak či onak, já jsem si poslech po částech užil rozhodně víc než dávkování celé hodiny a čtvrt v jednom kuse.

Druhým velkým problémem, jenž dle mého taktéž souvisí s přestřelenou délkou, je vata. Bohužel i na ni dojde, zjevně ani producenti formátu Snowgoons nedokážou utáhnout hodinu a čtvrt, aniž by se obešli bez slabších momentů. Na rovinu, hned bez několika kousků bych se nejenže obešel, ale dokonce si myslím, že po jejich vynechání by na tom „Goon Bap“ bylo lépe. Ukažme si na ně prstem – „Problems“, „Solid Gold Guns“, „Freedom“ a „My Advice“. Žádný zázrak není ani „Steady Cloakin“, i když ta už se strávit dá. Zmiňovaná čtveřice je ovšem zralá na přeskakování, což jsem také začal hodně rychle praktikovat. Zejména patetickou „Problems“ s připosraným měkkým instrem a patetickým refrénem jsem začal velmi rychle nenávidět. A to tím spíš, že je to právě ona, kdo na šesté pozici jako první zabrzdí parádně rozjeté album.

Snowgoons

Hodnocení „Goon Bap“ hodně závisí na tom, jak se na počin budeme dívat. Budeme-li hodnotit optikou desky, pak to určitě nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Přehnaná stopáž nahrávce škodí, což zamrzí obzvlášť ve světle skutečnosti, že několik songů je docela zbytečných – čtyři měly vyletět určitě a nějaké další dva na obětování bych asi taky našel. Pokud se ale na „Goon Bap“ podíváme nikoliv jako na album, nýbrž jako na kolekci songů, mezi nimiž si člověk vyzobe a namíchá ty svoje favority, pak hodnocení nemůže nebýt pozitivní. Když je totiž nějaký track dobrý, tak je dobrý rovnou kurevsky. A nutno zdůraznit, že množina toho (vysoce) kvalitního je o poznání větší než množina slabých kusů.


Sodoma Gomora – Multikill

Sodoma Gomora - Multikill

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / electro / dubstep
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Intro
02. Multikill
03. Terminator [feat. Dope D.O.D.]
04. Chcípni!
05. The Perfect Murder [feat. Heaven & Sean Strange]
06. Music Made Me Do It
07. Black Magic
08. Mass Hysteria [feat. Hed PE]
09. Backstage
10. Překoplej [feat. Haades]
11. Maniodepressive
12. Kidnap & Rape [feat. Butcher’s Harem]
13. Outsider

Hrací doba: 46:07

Odkazy:
web / facebook

Nekorunovaní králové českého horrorcoru se za poslední rok v moc dobrém světle nepředvedli. Poslední sólovky ŘezníkaDeSada jsou těžká slabota a patří k tomu nejhoršímu – nejsou-li dokonce tím úplně nejhorším – co kdy pod jejich jmény vyšlo. A vlastně nebyli sami, protože ani další kolegové ze stáje ZNK letos nezabodovali, třeba Dead Team navazující na tradici Terror Crew a jejich rozpačitý debut „Nebezpečná aktivita“. O to větší ale byla zvědavost, jak si ústřední dvojice ZNK povede ve společném projektu Sodoma Gomora – jestli půjde o další slabou nahrávku, po níž by se už definitivně začaly vkrádat myšlenky o úpadku, anebo to naopak bude návrat v plné parádě.

I když slovo návrat asi nebylo úplně nejšťastnější, poněvadž už předem bylo jasné, že se Sodoma Gomora na „Multikill“ nehodlá vracet do minulosti a oživovat ducha starších nebo dokonce nejstarších počinů. Naopak byl dlouho dopředu avizován odklon jiným směrem – k tvrdě elektronickému soundu. Že tentokrát nejde jen o silácké kecy (a že zrovna silácké kecy minimálně Řezník docela umí, viz třeba agro kydy o nejlepším albu před vydáním „Říše za zrcadlem“), naznačil již loňský singl „Chcípni!“ a další dva tracky vypuštěné těsně před vydáním, „The Perfect Murder“ a „Multikill“.

Samozřejmě je to citelná změna, a pokud chce někdo slyšet to samé dokola, asi jej „Multikill“ zrovna nepotěší. Mně osobně ale tohle směřování nevadí, vlastně právě naopak. Řekněme si to na rovinu – diskografie Sodomy Gomory, Řezníka a DeSada už dávají dohromady slušnou řádku počinů a v posledních letech bylo cítit, že se to nikam moc neposouvá. A když už pokus o nějaký posun přišel na „Říši za zrcadlem“ a „Here I Cum“, dopadlo to hodně nepřesvědčivě. Naopak rapy do agresivní elektroniky jsou něčím, co mi v případě Sodomy Gomory smysl dává, a „Multikill“, resp. tedy jeho část, jen potvrzuje, že to kapele sekne. Byť to není bez výhrad, ale k tomu se ještě dostaneme. Přijde mi však, že prvotní ohlasy fandů nejsou moc nadšené, ale mně by nevadilo, kdyby se v tomhle stylu pokračovalo i dál, pokud by se zvyšovala kvalita.

Je to právě hutný elektronický instrumentál, díky němuž „Multikill“ maká. V drtivé většině případů to má koule a dokonce mě ani nesere, že je to oblečené do dubstepového hávu, ačkoliv dubstep sám o sobě vůbec nemusím. Hlavně při vyšší hlasitosti muzika dost slušně nakládá, takže v tomhle ohledu vlastně super.

Paradoxně je to nakonec rap, který z toho vychází jako slabší složka. Což o to, ústřední dvojice obecně umí a i na „Multikill“ je dost momentů, které takové tvrzení dokazují, ale jinde si rap s elektronickými spodky nerozumí na sto procent a bylo by lepší nad těmi linkami ještě trochu zapřemýšlet. Jinde vokály muziku dokonce stahují ke dnu. Znalec tvorby navíc jistě postřehne nemálo povědomých rýmů, jaké Sodoma Gomora opakuje z minulosti a leckdy ani ne prvně. Obhájit to snad lze jen v „Music Made Me Do It“ textově koncipované jako odkazy na dřívější songy a stylové kolegy, ale jinak… že by už vážně docházely nápady? V neposlední řadě pak nevyšly ani všechny hostovačky – některé jsou výborné, ale jiné jsou docela slabé.

I navzdory tomu všemu, co jsem až do nynějška řekl, se ale nebojím prohlásit, že deska začíná v kurevsky epickém tempu a její první (cca) třetina je skvělá. „Intro“ je trochu o hovnu, byť jako prvotní náznak nového soundu opodstatnění má, ale pak už to jede. Titulní track „Multikill“ mě baví a hned vzápětí následuje „Terminator“, kde se představí největší hostující hvězda nahrávky – holandští řezníci Dope D.O.D. Právě k nim má nové směřování Sodomy Gomory asi nejblíže, tudíž jejich angažování dává smysl a ani tím pádem nepřekvapí, že jim beat sedí jak čuně.

Následují dvě klipové pecky „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“, které i v rámci celku vyznívají hodně dobře. První jmenovaná se už bohužel stačila trochu ohrát, ale to je dáno hlavně tím, že vyšla celý rok a půl před vlastní deskou. Ale není to nic zásadního, song je pořád těžce v cajku a na „Multikill“ patří k tomu nejlepšímu. Zato „The Perfect Murder“, kde hostují Heaven a Sean Strange, se mi zpočátku moc nezdála, ale nakonec fakt vyrostla a možná je to moje úplně nejoblíbenější věc na albu. Sice bych se obešel bez úvodní sloky Heavena, ale jinak to maká, refrén kope jak hovado a instro je luxusní.

Sodoma Gomora

Jak se ovšem záhy ukáže, po konci „The Perfect Murder“ máme to nejlepší za sebou (všimněte si, že na začátku jsou nacpané všechny kusy zveřejněné v předstihu). V dalším průběhu se nachází pár oukej tracků, hlavně „Black Magic“ a „Mass Hysteria“. Ve druhé jmenované hostují Hed PE, jejichž kytarový příspěvek tomu sluší a jedná se o příjemné oživení. Kromě těchto dvou už je to ale slabší nebo rovnou úplně slabé.

Zklamáním je feat s Butchers Harem„Kidnap & Rape“. Spojení Sodomy Gomory s Australany vždycky rvala koule a, ty vole, „Splatter Rape“ prostě patří k nejvyšším vrcholům diskografie, to je arcikult. Natěšenost byla veliká, ale je to takové obyčejné, nezaujme. To samé platí i o „Maniodepressive“, již drží nad vodou jenom instrumentál, a o finální zbytečnosti „Outsider“. I „Překoplej“ patří k tomu slabšímu a moc mě tu nebaví ani Haades… ale to je klasika, ten mě na featech nebavil skoro nikdy, jeho radši sólově.

Pořád jsme se ovšem nedostali k tomu nejhoršímu. „Music Made Me Do It“ se sama o sobě řadí k tomu méně výraznému a ještě ji sráží refrén, který mě těžce vysírá. Ultimátní sračka pak je „Backstage“, což je asi jediná věc zralá na na odstřel komplet, refrén je pak opět příšerný.

Vzato kolem a kolem je „Multikill“ nevyrovnaný počin. Několik tracků je skvělých a rozjezd alba je super, ale později už to začíná uvadat, v některých případech fakt hodně. Je otázkou do pranice, zdali je to počáteční nejistota, že Sodoma Gomora ještě není pevná v kramflecích v novém soundu, anebo je to důsledek obecně klesající kvalitativní laťky a povedený začátek je naopak jednorázově vzepětí způsobené žánrovým oživením. Na to odpovědět nedokážu, asi se to ukáže až na další fošně – bude-li tato pokračovat ve stylu zavedeném na „Multikill“. Pokud by se z novinky vyzobalo to nejlepší, zůstalo by  nadupané EP. Ve stávající podobě však nechybí hluché momenty a slabé songy, což dojem citelně rozmělňuje. Promarněná šance na výbornou fošnu.

Sodoma Gomora


Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid

Die Antwoord - Mount Ninji and da Nice Time Kid

Země: Jihoafrická republika
Žánr: rave / hip-hop
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Zef Recordz

Tracklist:
01. We Have Candy
02. Daddy
03. Banana Brain
04. Shit Just Got Real [feat. Sen Dog]
05. Gucci Coochie [feat. Dita Von Teese]
06. Wings on My Penis [feat. Lil Tommy Terror]
07. U Like Boobies? [feat. Lil Tommy Terror]
08. Rats Rule [feat. Jack Black]
09. Jonah Hill
10. Stoopid Rich
11. Fat Faded Fuck Face
12. Peanutbutter + Jelly
13. Alien
14. Street Light
15. Darkling
16. I Don’t Care

Hrací doba: 54:01

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Jihoafrický bizár Die Antwoord vylétl ke hvězdám velice rychle. Během několika málo let se z nich stali doslova hvězdy, ale z jistého úhlu pohledu – vlastně není divu. Jejich hudba je ve své podstatě jednoduše stravitelná, chytlavá a taneční, takže má potenciál, aby se zalíbila velkému množství lidí. Na stranu druhou jsou Die Antwoord svou prezentací, přístupem a stylizací docela jinde než běžné mainstreamové skupiny. Díky tomu neznalým laikům může připadat, že jsou to právě ¥o-landi Vi$$er a Ninja, kdo konečně přináší něco svěžího, neotřelého a rebelského do zatuchlého hudebního světa, byť reálně to není úplně pravda. Co si budeme nalhávat, Die Antwoord pouze vzali taneční rave, začali do něj rapovat a na to naroubovali specifickou image a smysl pro (v mezích zákona) ostřejší humor.

Netvrdím, že to je takhle a priori špatně. Pouze si vymezuju nějaký rámec, aby obě strany – tedy vy i já – měly představu, o čem přesně se bavíme. Já osobně Die Antwoord neberu jako nějakou výjimečnou kapelu, ani jim neležím u nohou, ani nenásleduju jejich kult, jejž se jim kolem sebe podařilo vybudovat. To nechám na jiných, kteří neznají lepší hudební skupiny, jejichž produkce si zaslouží uctívání mnohonásobně víc. Pro mě jsou Die Antwoord jen docela zábavnou kapelou. Kapelou, jež umí dělat skvělé hitové písničky a singly, ale vůbec neumí dělat alba.

Jihoafričané mají na kontě skladby, které mám vážně rád a pořád si je na YouTube sem tam pouštím – vždycky s chutí a baví mě. Dát ovšem celou jejich desku na jeden zátah, to je z mého pohledu poměrně heroický výkon. Album u Die Antwoord totiž znamená několik výborných singlů, sem tam stravitelný song a kopa píčovin – špatnými regulérními songy počínaje, armádou zoufale nudných skitů konče. Letošní novinka „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ na tom není o moc lépe. Vlastně spíše naopak – je na tom ještě hůře než její předchůdci.

Důvod je vcelku nasnadě. Minulá alba možná obsahovala zástup pekelných kravin, ale také těch několik málo parádních tracků, jaké člověk může točit i s odstupem. „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bohužel postrádá ty parádní tracky. Je tu několik vcelku ucházejících stravitelných věcí, žádná opravdu dobrá, špatných pěkná řádka.

Jakousi bezradnost „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ symbolizuje jeden ze singlů, „Banana Brain“, jehož úroveň se jednoduše nemůže ani zdaleka srovnávat s tím, jak vypadaly singly třeba na „Ten$ion“ nebo „Donker Mag“ (byť druhé jmenované bylo jako celek také docela sračka). Song se sice snaží o hitovost, ale je to snaha nanejvýš křečovitá a přespříliš okatá. Je to tupý rave výplach, jenž chytlavost supluje jalovým řvoucím tanečním beatem, který změkčuje Yolandi svým pisklavým hláskem ve vlezlém refrénu, navrch dvě rapové sloky a je vymalováno. Je to však právě ona prvoplánovitost a očividná snaha udělat novou koncertní tutovku, díky čemu to člověka spíš otravuje, než aby se mu to líbilo. Další „Baby’s on Fire“ to není ani náhodou.

Na druhou stranu, „Banana Brain“ trochu mate, jelikož „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ není tak explicitně taneční jako tenhle kus nebo první singl „Gucci Coochie“, v němž se objevuje Dita Von Teese, nebo „Daddy“. Novinka je více hip-hopová, především tedy její pozdější část, protože těch několik málo tanečnějších kusů Die Antwoord nacpali na začátek desky. Ale to říkám vesměs jen z formálních důvodů, poněvadž v konečném důsledku je to beztak šumák, když je velká část nahrávky spíš otravná – ať už je to hip-hop nebo rave s rapem. Jediné písničky, na něž lze nenadávat, jsou „We Have Candy“ (ta je zábavná, super stylizace, zábavné hrátky s klišé vtípky, fungují i rapové výjezdy), „Rats Rule“, hlavně díky hostujícímu Jacku BlackoviTenacious D, a s jistou dávkou rezervovanosti ještě „Darkling“, jež na poměry Die Antwoord vyznívá nečekaně seriózně. Díky instrumentální stránce je dejme tomu stravitelná ještě „Alien“. Doufám, že jste si povšimli, že ani tyto skladby, které jsem právě zmínil jako jediné poslouchatelné, nejsou bez výhrad!

Die Antwoord

Výčet toho, co se nepovedlo, však bude o poznání delší. No, popravdě řečeno bych do sraček zařadil zmiňovanou trojici „hitovek“ – tedy „Daddy“, „Banana Brain“ a „Gucci Coochie“ – a dále úplně všechno ostatní, co jsem ještě nejmenoval. Ať už se jedná o hip-hopovější kusy jako „Stoopid Rich“, „Shit Just Got Real“ či „Fat Faded Fuck Face“, anebo takové ty rádoby vtípky typu „Wings on My Penis“, „U Like Boobies?“ a „Jonah Hill“. Speciální hejt si zaslouží také kýčovitá „I Don’t Care“. U právě jmenovaných songů je špatně v podstatě vše, ale nejvíc ční slabé instrumentály.

„Donker Mag“ jsem v dobové recenzi zjebal a dal tomu 4,5/10, ale ty vole… v porovnání s „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ to bylo ještě super album. Když nic jiného, tak tam byly aspoň „Cookie Thumper!“ a „Pitbull Terrier“, což jsou fakt parádní tracky. Ale na novince není prostě vůbec, ale fakt vůbec nic, tohle album je nefalšovaná mrdka. Asi si dovedete představit, jak by mohlo vypadat číselné hodnocení, když 4,5/10 dostala o třídu lepší nahrávka. Ano, v případě „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ se skutečně bavíme o průseru.

Těsně před vydáním novinky se na internetu objevila zpráva, že Die Antwoord příští rok v září ukončí svou činnost, což kapela měla oznámit v jednom rozhovoru. Jakmile se to rozkřiklo, Die Antwoord informaci dementovali s tím, že je redaktor špatně pochopil a vytrhl jejich prohlášení z kontextu a že se nehodlají rozpadnout (na netu se posléze objevil přesný přepis rozhovoru, dle něhož se mi nezdá, že by to redaktor špatně pochopil, ale to už je jiná věc). Když ovšem člověk poslouchá „Mount Ninji and da Nice Time Kid“, nabízí se myšlenka, že by to snad bylo lepší, kdyby to Die Antwoord zabalili a konečně dali pokoj. Svého času možná našli díru na trhu a chvíli byli skutečně zábavní, ale novinka ukazuje, že ta jejich formulka už je dočista vyčerpaná a existence skupiny je tedy zbytečná.


Druhý pohled (Atreides):

Jihoafrické pouliční komando Die Antwoord je uskupení, které buď milujete, nebo vám leze krkem. Neznám moc lidí, kteří by stáli někde mezi. Osobně se řadím spíš k první skupině, protože najít něco tak švihlého a bizarního, co zároveň opravdu funguje a baví kvalitou a nejen bizarností, je docela problém. Nemluvě o tom, že Die Antwoord rozhodně nejsou kdovíjaký underground vzhledem ke skutečnosti, že vyprodávají koncerty pro tisíce lidí – jako třeba ten v pražských Žlutých lázních, jenž se vyprodal raketovým tempem. Na druhou stranu má studiová tvorba bijce, co si říká Ninja, a jeho bitch ¥o-landi Vi$$er minimálně na poslední desce sestupnou tendenci. Zatímco „$O$“ a především „Ten$ion“ mě baví jako celek, z „Donker Mag“ mě dodneška bere ani ne půlka a zbytek je takový… nemastný neslaný, poněkud navíc či úplně na hovno. Takže jsem doufal, že „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bude trochu krok k něčemu záživnějšímu.

No, nebudu chodit kolem horké kaše – zázrak se nekoná. Nemůžu říct, že by to nebylo lepší než „Donker Mag“. Je. Novinka šíleně dlouhého názvu má silné momenty a výbušná směska rap-ravu je pořád dost zábavná na to, aby se alespoň člověk alespoň část desky nenudil – úvodní „We Have Candy“ je typicky vyjetý výraz Die Antwoord, „Daddy“ je sice slabší, ale pořád není špatná, a „Banana Brain“ zní jako Scooter na cracku a kope jako splašený kůň. Jenže když nepočítám „Gucci Coochie“, kterou žeru hlavně proto, že jsem platonicky zamilovaný do hostující Dity Von Teese (s níž Die Antwoord spolupracovali už dřív – třeba v klipu k „Ugly Boy“), tak střed desky stojí… upřímně řečeno dost za hovno a já se u něj šeredně nudím, jakkoliv jsem se snažil najít alespoň něco zábavného. Kus jsou trapné vycpávky se stopáží kolem minuty, které už minule nefungovaly, zbytek songy jako „Rats Rule“ nebo „Shit Just Got Real“, v nichž hostuje Sen Dog respektive Jack Black, přičemž první z nich je vyloženě otravná, druhá výrazově plochá a ve výsledku dost o ničem; a podobně jsou na tom i věci „Stoopid Rich“, „Fat Faded Fuck Face“ nebo „Peanutbutter + Jelly“.

Die Antwoord

Závěr ale ukazuje, jak moc je „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ roztříštěná a nejednotná deska, protože poslední čtyři tracky počínaje „Alien“ se nesou na minimalistické vlně a disponují odlišnou atmosférou, do jisté míry fungují samostatně, nezávisle na zbytku desky. Jako kdybyste vzali švihlou desku (nebo alespoň pokus o ni) a na její konec přilepili ípko, jež se hodí k procházkám nočním městem. K civění na ztichlé nástupiště opuštěného autobusáku, který víc než někdejší stanici připomíná doupě uživatelů drog všech váhových kategorií. K četbě vybraných kapitol na téma „Co se děje v ghettu, když zhasneme?“. Zkrátka introvertní stránka Die Antwoord, jež je pro mě docela nová, neokoukaná a upřímně mě baví, protože má hodně do sebe. Škoda jen, že jde nanejvýš o třetinu celé hrací plochy alba, protože to pravé psycho začíná kapela servírovat ve chvíli, kdy se tyhle čtyři tracky spolčí s představivostí a odtáhnou mě do úplně jiného univerza – což je asi ta poslední věc, jakou bych od Die Antwoord čekal a kterou mě naprosto odpálili, takže si tuhle část klidně pustím i samostatně, aby mě zbytek desky nerušil.

V závěru tak můžu konstatovat, že mám z desky podobný pocit, jaký mám z „Donker Mag“. „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ ovšem vyhrává v tom, že nejde o chaos, kde pecku střídá naprostá hovadina a naopak, nýbrž to lepší a horší má tendenci držet pohromadě. Zároveň nelze opomenout, že i když mě baví z celé desky jen úvod a závěr, každá část mě baví z úplně odlišných důvodů. Na druhou stranu střed desky není ničím než výplní, vatou, nudnou šedí, kterou s výjimkou „Gucci Coochie“ přeskakuji, aniž by tím moje svědomí nějak trpělo. Kolem a kolem by „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ mohla být zábavná deska, kdyby Die Antwoord netvořili stylem pejska a kočičky, a zároveň stáhli stopáž pod 40 minut, protože 55 minut tenhle materiál nedává ani v nejvlhčím snu – což je škoda. Tím spíš, že tahle smečka už v minulosti ukázala, že má na víc.


Dead Team – Nebezpečná aktivita

Dead Team - Nebezpečná aktivita

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore
Datum vydání: 1.6.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Intro
02. Satanistická sekta
03. Mass Murder Shit
04. Dead Team
05. Mafián
06. Nebezpečná aktivita
07. Sérioví vrazi
08. Sickheadz [feat. Řezník]
09. Tekutá modernita
10. Evil zmrdi
11. Váleční štváči
12. Nesnesitelná těžkost bytí
13. Pakt
14. Demonia [feat. Alfa Sekta]
15. Tartarus
16. Otroci Univerzu
17. Outro

Odkazy:
web / facebook

Ačkoliv jejich diskografie není nijak rozsáhlá, Terror Crew si za dobu svého fungování na domácí horrorcorové scéně dokázali vybudovat status kultu. Zdali je to oprávněné nebo ne, to ponechám na vašem vlastním uvážení. Neoddiskutovatelným faktem ovšem zůstává, že Terror Crew nějaké jméno měli, a i když byl původně počet členů větší, postupem času situace vykrystalizovala do stavu, že většina lidí má s touto skupinou spojenou především dvojici Evil Dope a Haades.

Jak ale známo, činnost Terror Crew už skončila a sólové ambice obou členů, které ventiloval nejdříve Haades v roce 2013 prostřednictvím „Duševního bankrotu“ a jeho kolega o rok později skrze „Produkt doby“, v tom moc prsty neměly. Jestli něco, tak se na postupném vyhnití Terror Crew podepsala spíš Haadesova obliba v jistém druhu látek (v červenci byl jen tak mimochodem propuštěn z léčebny a dle všeho pokračuje v práci na druhém sólu). Evil Dope se v mezičase rozhodl nezahálet, ale namísto další sólovky se dal opětovně dohromady s Mr. Nightmarem, tedy jedním z oněch původních členů Terror Crew. A výsledkem jejich spolupráce je nová formace Dead Team, pod jejíž značkou už stačila vyjít debutová deska s názvem „Nebezpečná aktivita“.

Dvojice se za svou minulost nijak nestydí a naopak na historii s Terror Crew v rámci Dead Team přímo navazuje. Ne nadarmo se ve skladbě „Satanistická sekta“ v refrénu ozývá přímo „Jsme Terror Crew, satanistická sekta / krvelační psi, démoni, nestvůry z pekla“. Odkazy na minulosti lze ovšem bez problémů vystopovat i v dalších písních jako třeba „Evil zmrdi“ (stačí jen ten název – tahle hláška už přece byla na přebalu „Blackrap“, debutu Terror Crew) nebo „Pakt“. Bohužel se ale Evil Dope a Mr. Nightmare nedokázali ani pod novým názvem zbavit některých neduhů, které jejich tvorbu trápily již za dob Terror Crew.

Kámen úrazu vidím hlavně v textech. Do jisté míry ani ne v jejich obsahu, protože ten je takový typicky žánrový, takže koho někdy horrorcore sral, Dead Team na tom nezmění zhola nic. Nějaké ty vraždičky, uctívání Satana, vychvalování sama sebe, že já jsem ten největší drsoň široko daleko a všichni ostatní jsou jen bezvýznamné mrdky, prostě normálka. V zásadě. První věc, která mě irituje, je jakýsi rozpor mezi jednotlivými tracky. Třeba v „Mass Murder Shit“, „Dead Team“ nebo „Satanistické sektě“ rapují o tom, jak vykuchají všechno živé, zabíjejí všechno, na co přijdou, pořádají atentáty na dětské domovy a podobné srandy, v „Mafiánovi“ se zase přiznávají, jak všechny okrádají a jací jsou to zločinci. Oukej, je to žánrová póza, beru to. Ale vedle toho se tu nacházejí i jakési pokusy o dejme tomu kritiku současného světa a jeho poměrů jako třeba v „Nebezpečné aktivitě“, „Válečných štváčích“, „Nesnesitelné těžkosti bytí“ nebo „Otrocích Universu“. Sorry, ale mně to prostě přijde divné, když mi někdo káže: „spíš se chovej tak, abys moh na sebe být hrdý / dělej jenom věci, co tě doopravdy baví / aby jsi prožíval jenom štěstí, a to to pravý / hlavně si, ty vole, opatruj duševní zdraví“, když o pár tracků dřív mi cpe kecy o tom, jak vyvražďuje planetu.

No, a další věc je, že s těmi texty si na některých místech prostě chtělo víc vyhrát. Některé obraty jsou vcelku zábavné, ale jinde se to jenom pseudo-rýmuje (tedy nerýmuje) a strašně toho tahá za uši. Nádherným příkladem může být refrén „Evil zmrdů“, tedy videoklipové skladby, kde se Dead Team na sebe snaží narýmovat zmrdi-drogy a Manson-utopence (!!!). Další věc je, že některé obraty se opakují, což je problém především u Pana Noční Můry. Opět jeden rým jako příklad, který se shodou náhodou také nerýmuje: Universu-verze. Ale to zdaleka není jediný příklad, protože speciálně Mr. Nightmare občas ve více písních opakuje a opakovaně roubuje na stejné rýmy tak vzácná slova, že to člověka okamžitě praští přes uši, viz třeba Azazel nebo panzerfaust. A pokud jste měli tu čest i s jeho hostovačkami u Hewitta a Heavena, tak prostě nejde neslyšet, že se ten týpek fakt opakuje.

Na druhou stranu, podobně jako u věcí od Terror Crew platí, že i navzdory veškerým neduhům, co jich jen na „Nebezpečné aktivitě“ je, se nakonec jedná o relativně zábavnou záležitost. V jádru je to buranské až za roh, je tam spousta věcí, které se tomu dají zcela právem vytýkat (co si budeme povídat, ono by šlo trochu píčovat i na flow a poněkud jednotvárný projev), ale je to sranda. Nicméně si nebudeme nic nalhávat – ve velké míře za to může především produkce. Už na fošně „Za hranicí lidskosti“ od Terror Crew se nacházely některé fakt skvělé beaty a „Nebezpečná aktivita“ v téhle tradici pokračuje.

Dead Team

Většiny produkce se ujal Mortem, který je tradičně dobrý. Instra, jaká dodal třeba pro tracky „Satanistická sekta“, „Dead Team“, „Mafián“, „Sérioví vrazi“, „Evil zmrdi“ nebo „Otroci Universu“, jsou rakety jak svině a dokazují, že tenhle borec prostě umí. Je pravda, že „Tartarus“, „Sickheadz“, „Váleční štváči“, „Nesnesitelná těžko bytí“ nebo „Nebezpečná aktivita“ zas až takové šlehy nejsou, ale vyloženě blbý není snad žádný. Ve třech písničkách se vrací i Czmelak, jenž má komplet na triku „Za hranicí lidskosti“. „Mass Murder Shit“ a „Pakt“ jsou v pohodě instra, ačkoliv ty nejlepší produkce ze zmiňovaného alba byly ještě jinde, ale „Tekutá modernita“ je bohužel strašná a kvůli dementní hudbě se jedná o píseň hodnou přeskakování. Pro pořádek ještě dodejme, že song „Demonia“ vyprodukoval CetysAlfa Sekta, která zde také hostuje. Tenhle track vyčnívá právě díky diktátu slovenské úderky, ale beatem patří k tomu obyčejnějšímu. Jo, a když už jsem to takhle otrocky vyjmenoval, tak pár scratchů dodal i Ill Rick ze Sodomy Gomory.

Vzhledem k tomu, že ani Evil Dope, ani Mr. Nightmare nemají zrovna ukázkovou vyřídilku a jejich rap není žádný kulomet, tak jim sedí, že se většina beatů nese ve středním a hutnějším tempu. Nicméně těch skladeb, kdy by si instro i rap dohromady skutečně bez výhrad sedly do nějaké harmonie a vznikla ona pověstná flow, zas tolik není. Když vezmu jen songy, k nimž nemám žádné zásadní připomínky, ani v textech nebo v čemkoliv jiném, tak dostanu seznam jen o třech položkách: „Satanistická sekta“ (suverénní vrchol!), „Dead Team“ a „Sérioví vrazi“. Takže asi tak. Ale jak už padlo, i přes jistou blbost je to až na pár vyloženě slabých věcí vlastně sranda, byť ve velké míře jen v rámci guilty pleasure (což by ovšem šlo vztáhnout na většinu horrorcoru, to už je pomalu charakteristický žánrový rys).


Brüx Colony – Aperitiv

Brüx Colony - Aperitiv

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 18.5.2016
Label: The Most Wanted Records

Tracklist:
01. Ty praví ví [feat. Melody Mell]
02. Nevinná
03. Poslední slovo [feat. PEchi]
04. Jedu dál
05. Houpavá
06. Guilotine
07. Faleš [feat. Richiano, MC Pohry]
08. Cenzůra
09. Bad Boys [feat. Agro]

Hrací doba: 28:09

Odkazy:
facebook / bandzone

Hip-hop je žánr, jemuž naprosto zoufale schází větší nadhled a pokora. Samozřejmě, zrovna tyhle vlastnosti by slušely i některým dalším stylům, ale u hip-hopu je to vážně extrémní situace, když se každý noname píčus snaží rapovat (což neznamená, že skutečně rapuje) o tom, jak je největší king, jak má největší péro a jak všichni ostatní okolo jsou sračky, co umí akorát tak hovno. A kdo má takovou drzost, že se mu takováhle produkce nepozdává, tak je to jen hejtr bez života, který celé dny sedí u klávesnice a píše komentáře. Uff…

Asi je jasné, že bych o tom nemluvil, kdyby se přesně tohle v nějaké míře netýkalo i skupiny, o níž si dnes budeme povídat. S veškerou úctou, Brüx Colony z Mostu toho prozatím moc nedokázali. Loni vydali desku „Trochu jinak“, letos k ní přidali nové EP „Aperitiv“, odehráli nějaké koncerty, ale ty vole… to přece není zas tak moc, aby člověku narostlo ego až někam do píči. Vždyť ani ty lajky na Facebooku a zhlédnutí na YouTube, podle nichž mnozí samozvaní králové rapu měří úspěch, v podstatě nejsou (resp. jsou, ale není jich nijak závratně moc).

A přesto je z textů Brüx Colony cítit až přílišná povýšenost. Nic proti přiměřené drzosti nebo zdravému sebevědomí, ty jsou asi potřeba, ale v takové míře mi to v tomhle případě přijde neopodstatněné. Nicméně i v momentech, kdy Guva (zakladatel a řekl bych, že snad i hlavní postava formace) posluchači necpe do hlavy, že je „notorický MC“ a že mu „nechybí sebevědomí“, tak obsahově jsou ty texty jednoduše slabé a vlastně úplně nezajímavé. Ani nemluvě o tom, že neustálé opakování názvu kapely (snad kurva vím, co poslouchám, ne?) a slovíček jako „yeah“, „reprezent“ či „bro“ působí víc směšně než zajímavě.

Tohle všechno je trochu škoda ve světle toho, že úplně nulové a jalové schopnosti zas Brüx Colony nemají. Je pravda, že zmiňovaný Guva mě povětšinou spíš sere a s veškerou úctou si myslím, že zrovna on je nejslabším článkem, měl by rapu radši nechat a přesedlat na cvrnkání kuliček nebo tak něco (ačkoliv já si tohle myslím i o OrionoviPSH, což mnozí jistě budou považovat za kacířství, protože to je asi největší česká rapová jakoby legenda, ale podle mě je ten chlap prostě neposlouchatelnej). Taky je pravda, že například hned úvodní song „Ty praví ví“ je stravitelný hlavně díky hostující Melody Mell, která kmenovou dvojici rapperů GuvaH4nz výrazně převyšuje. Ale zrovna to mě zas tak nepřekvapilo, protože Melody Mell na jaře vydala slibný singl „Našla jsem“, a jestli nespadne do obligátního nudného ego-rapu a bude se zlepšovat, tak se tu možná konečně objeví nějaká slušnější female MC, jež tu prozatím chybí, protože Sharlotu nebo Sharkass může brát seriózně fakt jen kokot.

Co jsem ale chtěl říct – i navzdory zmiňovaným negativům „Aperitiv“ obsahuje několik relativně pohodových písniček. Pasáže s potenciálem se najdou v „Posledním slovu“, „Faleši“ nebo „Cenzůře“. Skousnout se nakonec dá i „Houpavá“, i když její začátek je trochu demence. Ale obecně vzato ne, že by to stálo za vyližprdel od A do Z, ono to jít může, když se chce. Na druhou stranu, taková „Nevinná“ je trochu blbá (snad jen refrén ujde) a „Bad Boys“ už je nikoliv jen trochu, ale extrémně blbá, to je fakt pičovina jak mraky. Další videoklipová věc „Guilotine“ má taktéž světlejší motivy, zejména základní beat a vstupy zpěvačky Elb’ (ale to taky není novinka – už na „Trochu jinak“ jsem měl občas pocit, že některé songy drží nad vodou jen ona), zatímco rapové sloky a lámání do dubstepu jsou regulérně příšerné.

Brüx Colony

Nicméně značnou nevyrovnanost lze vlastně považovat za jednu ze základních vlastností Brüx Colony. Když člověk přistoupí na žánrová pravidla, nebude čekat světovou špičku a bude to střízlivě brát jako žánrový mainstream (stylem, nikoliv věhlasem), tak některé momenty jsou dejme tomu v pohodě, instra sama o sobě vlastně taky nejsou zlá. Naproti tomu jindy z toho čiší hloupost a nachází se to sotva na hranici poslouchatelnosti. Když člověk nechce uměle snižovat nároky, tak se prostě bavíme o nevýrazném, horším hip-hopovém (s odřenýma ušima) průměru. Což o to, on by tu ten potenciál na něco víc třeba i byl, ale tím se vracíme opět na začátek – k jeho naplnění by bylo třeba víc soudnosti, sebereflexe a pokory. A vzhledem k tomu, jak se Brüx Colony prezentují, si nejsem jistý, zdali jsou toho schopni.


Mozek Krang – Teorie velkého mozku

Mozek Krang - Teorie velkého mozku

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / horrorcore / rap
Datum vydání: 25.9.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Doba ye na píču
02. Nechceš vidět
03. Terorista
04. Otrok
05. Na dně flašky
06. Neopustíš kartel
07. Cesta k nápravě není (feat. DeSade)
08. Do píči jdem (feat. Chixan)
09. Spousta obětí
10. Nejdelší noc
11. Jako stroj
12. Zapomenout v opuštění
13. Svěrací kazajka
14. Lidská stonožka (feat. Řezník)
15. Kupuju šmejdy (feat. Chixan)
16. Smažky (feat. Dussa)
17. Zavírat oči
18. Květinový děti
19. Mrchožrouti
20. Pomsta

Hrací doba: 69:50

Odkazy:
web / facebook

Na první pohled se může zdát, že veškeré horrorcorového dění v Čechách se – obzvláště teď po neblahém konci Masových wrahů (jejichž jméno si jen tak mimochodem v dnešní recenzi ještě svou roli zahraje) – točí okolo značky ZNK, která je prostě nejvíc na očích. V reálu tu však fungují i další jména, z nichž některá jistě mají svou kvalitou. A jedna z těch zajímavějších věcí vyšla loni bez nějakého většího ohlasu. Což je škoda, protože „Teorie velkého mozku“ posledním počinům z dílny ZNK těžce nakopává kaďák a na rozdíl třeba od nedávno recenzovaného Hewitta to ani není opisování od známějších jmen.

Mozek Krang je ve své podstatě první sólová deska Kranga, jenž si ostruhy vydobyl již pod vlajkou MRZK alias Mravních zkaženců. Jejich tvorbu znám já osobně jen velmi povrchně, tudíž se radši nebudu pouštět do nějakého srovnání, nicméně je evidentní alespoň to, že zkušenosti tu jsou. A to nejen za mikrofonem, ale i za pultem. Produkce „Teorie velkého mozku“ se totiž neujal nikdo jiný než DoyemMasových wrahů, což nějakou kvalitu přítomných beatů bezesporu zaručuje. Za zmínku stojí, že album co do inster není nijak zvlášť agresivní a jedná se spíš o pomalejší věci, řekněme přibližně na styl „Nejsem prodanej“ z poslední placky Masových wrahů.

Navzdory prvnímu odstavci by se asi slušelo zmínit, že „Teorie velkého mozku“ není čistokrevně horrorcorová deska. Jsou zde typicky žánrové historky jako třeba „Neopustíš kartel“ nebo ještě příkladněji „Lidská stonožka“. Vedle nich je tu i několik dalších textů, které možná nejsou typicky horrorcorové, ale jejich přítomnost by v tomto stylu asi nikoho nepřekvapila, což je kupříkladu hned úvodní diss na zaprodanecký hip-hop v podobě songu „Doba ye na píču“. Naproti tomu jiné texty jsou pojaty možná až nečekaně seriózně, ať už jde o nějaké osobnější tracky nebo společenskou kritiku. Není to sice přehlídka hlubokého intelektuálního rozjímání (však upřímně – kdo by si pouštěl hip-hop, když má hlad po něčem intelektuálně náročnějším), ale naštěstí nejde ani o takovou směšnou naivitu jako třeba dejme tomu u Terror Crew, jejichž ilumináty moc vážně brát nelze.

Sluší se ovšem zdůraznit, že projev samotného Kranga asi nesedne každému. Jeho rapování je totiž poměrně svojské, takže je nutno, aby si člověk tomu jeho „šišlání“ přivykl, aby jej vzal za své. A dokážu si představit, že někoho tenhle styl bude iritovat natolik, že tomu na chuť prostě nepřijde – v takovém případě pak asi nehrozí, že by si dotyčný „Teorii velkého mozku“ užil, když je to nahrávka především o Krangovi. Na druhou stranu, když to člověk stráví, tak ho to bude bavit, protože jinak je Krang hodně dobrý a některé sloky dává jak pán. A hlavně – je to opravdu rap, ne jenom rychlé (a leckdy ani to ne) mluvení, jak je tomu u jiných rádoby borečků na domácí scéně.

Dobře si na nahrávce sedly i featy, s nimiž se to nepřehání, ale když se objeví, jsou povedené a hlavně nahrávku příjemně osvěžují – a to zejména v druhé půli alba přijde k duhu. Abych ale řekl pravdu, tak nemám moc tušení, kdo to je Chixan (jako jediný ve dvou písničkách) nebo Dussa, a v souvislosti s hostováním na „Teorii velkého mozku“ jsem o nich slyšel poprvé v životě. Nicméně oba mě baví, především ten první zmiňovaný. Vedle nich se zde objevují ještě známé firmy v podobě Řezníka – ten si v „Lidské stonožce“ odvádí svůj dobrý standard – a DeSade, jehož příspěvek je parádní a už jen díky tomu patří „Cesta k nápravě není“ k vrcholům alba.

Nicméně budeme-li mluvit o těch nejpovedenějších skladbách, pak lze vlastně zmínit všech pět kousků s featy, tedy vedle obou již jmenovaných ještě „Do píči jdem“, „Kupuju šmejdy“ a „Smažky“. Dále za vypíchnutí určitě stojí i začátek alba, který nabízí trojici silných tracků „Doba ye na píču“, „Nechceš vidět“ a „Terorista“. Zejména ta poslední je výborná a s odstupem vícera poslechů bych ukázal právě na tuhle věc, pokud bych měl zvolit jen jednu nejoblíbenější píseň. Solidní úroveň si však udržují třeba i „Otrok“, „Neopustíš kartel“ nebo „Jako stroj“.

Bezchybná však „Teorie velkého mozku“ ani zdaleka není. Tím nejkřiklavějším neduhem je samozřejmě délka alba, jež dosáhla celých 70 minut. To je stopáž, která dá zabrat i v případě inteligentnější a variabilnější muziky, než jakou KrangDoyemem nabízejí. Ještě by se to dalo omluvit, pokud by si placka držela po celou dobu laťku nastavenou těmi nejlepšími tracky zmiňovanými v předcházejícím odstavci, což se bohužel neděje. Já osobně bych se obešel hned bez několika písní. Za prostříhání by stál střed desky, kde se za sebou nachází několik ospalejších věcí, i když to se nakonec ještě dá kousnout. Úplný závěr alba už ale skutečně působí poněkud nadbytečným dojmem, nic moc neřeší a nepřináší nic zásadního. Hlavně „Zavírat oči“ a „Květinový děti“ bych si bez váhání odpustil.

Vzato kolem a kolem mě ale „Teorie velkého mozku“ pořád baví, protože ten poměr povedených tracků a vaty je přece jenom příznivý, což je dáno jednoduše tím, že ta první množina je větší. Pro leckoho by mohl být problém i s projevem samotného Kranga, jenž je docela specifický a asi ne každému sedne. Ostatně i já jsem si na to musel chvíli zvykat. Ale na druhou stranu, alespoň je rozpoznatelný a jeho rap zní trochu jinak než u všech okolo, čehož si dle mého lze cenit. Celkově vzato jsou tedy dojmy kladné.


Hewitt – Plnej zlosti

Hewitt - Plnej zlosti

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / rap
Datum vydání: květen 2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Plnej zlosti
02. Triple Six (feat. Mr. Nightmare)
03. Horrorcore cesta
04. Padla tma (feat. Astral)
05. The Evil of Violence (feat. Chuckklez)
06. TV Hovna

Hrací doba: 16:05

Odkazy:
facebook

Ať už ho žerete, nesnášíte, nebo vám je úplně u prdele, jedna věc se Řezníkovi musí nechat – dokázal si vytvořit velkou fanouškovskou základnu a dosáhnout solidního úspěchu, aniž by se zaprodal stravitelnosti. Jistě, pomohla mu k tomu i souhra okolností a především díky kauze se Slavíkem, kdy bylo jeho jméno nějakou dobu vidět i v těch největších českých médiích, utekl i zbylým kolegům ze stáje ZNK a co do popularity vyrostl. Nicméně, ukázal, že i s ostřejším výrazivem a vulgárními texty lze slavit úspěch. A s takovou bylo jen otázkou času, kdy se objeví další podobní, co se pokusí tenhle úspěch zopakovat.

Záměrně jsem mluvil jenom o Řezníkovi, jelikož právě jemu se protagonista dnešní recenze blíží nejvíc. Jakkoliv sám Hewitt tvrdí, že Řezníka nekopíruje, ta podoba je prostě do uší i očí bijící. Hudebně stejný styl, textově taky, stylem rapu taky… dokonce i ten hlas má Hewitt strašně podobný Řezníkovi. Až se občas člověk v některých momentech skoro lekne, jestli to fakt náhodou nedává M. Engele a Hewitt není jen jeho nové alter ego začínající od nuly. A aby toho náhodou nebylo málo, tak i Hewitt si na ksicht navlékl masku, jejíž podoba nápadně připomíná tu Řezníkovu.

Poprvé na sebe Hewitt upozornil v loňském roce s ípkem „Prolezlej smrtí“, které se tvářilo trochu pochybně, znělo poměrně amatérsky a především v rapu byly velké rezervy. Uběhlo vlastně ale jen pár měsíců a Hewitt se opět hlásí o slovo s dalším EP „Plnej zlosti“, které je po všech stránkách na mnohem vyšší úrovni. Na rozdíl od „Prolezlej smrtí“ je to sice už fakt regulérní Řezník rip-off, ale na druhou stranu, Hewitt a jeho novinka naprosto suverénně válcuje i svého učitele, jenž se svou aktuální nahrávkou „Říše za zrcadlem“ zaváhal.

„Plnej zlosti“ totiž plnými hrstmi rozhazuje to, co „Říši za zrcadlem“ bolestivě chybělo, takže pokud vás Řezníkova novinka zklamala podobně jako mě, tak právě Hewitt nabízí kýženou alternativu. Stačí se jen přenést přes tu nepřeslechnutelnou a nepřehlédnutelnou podobnost, abyste dostali zábavnou horrorcorovou jízdu, která má sice jen 16 minut, zato je však prosta slabých momentů a od začátku do konce kope jako kůň.

EP táhnou hodně kupředu luxusní instra. Skvělou volbou bylo nechat celý počin produkovat jedním člověkem. Mortem zde odvádí parádní práci a ve všech šesti případech dodal vysoce povedené beaty s kvalitní atmosférou a agresivním soundem, takže to píše jak prase. Hlavně „Horrorcore cesta“ a „TV Hovna“ jsou fakt výtečná instra, ale po téhle stránce je „Plnej zlosti“ obecně povedenou záležitostí.

Samotný Hewitt šel oproti „Prolezlej smrtí“ hodně nahoru a tentokrát dává rap na úrovni, jíž toho vyjma neustále zmiňované podobnosti se známějším kolegou není moc co vytknout. Texty samozřejmě jedou v klasických horrorcorových kolejích, takže se připravte na hutnou dávku krve, nadávek a drzosti. Jestli vám tohle připadá trapné, pak se vám „Plnej zlosti“ líbit nebude, ale jestli vám to nevadí anebo vás to dokonce baví, tak budete spokojeni, protože textová stránka je, přesně jak název EP slibuje, plná zlosti.

Parádně si sedly i featy, které se objevují hned v polovině tracků. V „Triple Six“ se představí Mr. NightmareDead Team a z úplně původní sestavy Terror Crew. Ten zde předvádí svojí klasiku a je pravda, že co do textu i co do flow jede furt to samé dokola, ale zatím mě to nesere – až chystaný debut Dead Team skutečně ukáže. Nicméně, z celého minialba je právě on asi nejslabší, jelikož Hewitt i další dva hosté jedou vyšší level. V „Padla tma“ se objevuje Astral ze slovenských zabijáků Alfa Sekta a stejně jako ve své domovské formaci předvádí přísnou dikci a huba mu jede jak kulomet. Poslední hostovačku má na svědomí americký rapper Chuckklez (ten jen tak mimochodem, když už jsme u té podobnosti, vypadá jak dítě Insane Clown Posse a Clowna ze Slipknot) a i jeho příspěvek mě docela baví.

Není sporu o tom, že sám Hewitt dává hodně důvodů, proč jeho tvorbu odsoudit. Ani náhodou to není nic inteligentního, je to křupanská přehlídka vulgarit a samoúčelného násilí, navíc ještě znevažovaná okatou inspirací u známějšího jména. Přesto všechno mě „Plnej zlosti“ až nečekaně baví. Co song, to trefa do černého, sjíždím to už pěkných pár dnů neustále dokola a pořád je to zábava. Má to prostě koule, je v tom taková ta mladická dravost a drzost a chuť se ukázat, navíc zabalená do parádního instrumentálního hávu. Mít to trochu vlastní ksicht, tak by tomu šlo v rámci daného žánru vytknout máloco.


Řezník – Říše za zrcadlem

Řezník - Říše za zrcadlem

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / rap
Datum vydání: 28.4.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Říše za zrcadlem
02. Zplozenej peklem
03. We’re Gonna Fuck You Up (feat. Madchild)
04. Šerednej zmrd
05. Už nechci žít na týhle planetě
06. Nesnášim všechno pt. 2
07. Trendy zmrdi (feat. Undead Orchestra)
08. Všechny zabít
09. Pan Au
10. Žádnej cíl
11. S!ckshyt
12. Nejsem dobrej společník
13. Tisíc mil (feat. DeSade)
14. Nirvana
15. Už ani nevim…

Hrací doba: 50:12

Odkazy:
web / facebook

No, nechoďme kolem horké kaše – lídři labelu ZNK se aktuálně neukazují zrovna v životní formě. Na sklonku loňského roku docela pohořel DeSade se svou tehdy novou sólovkou „Here I Cum“, jež nabídla nezvykle slabý a nezáživný materiál. Tehdy jsem v recenzi napsal, že do té doby to byl z ústředního dua Sodoma Gomora právě on, jehož sólové věci mě bavily o chlup víc, což se po „Here I Cum“ trochu obrátilo. Předchozí Řezníkovo sólové dvojalbum „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ totiž bylo i přes pár slabších momentů asi tím nejlepším, co vrchní kápo domácího horrocoru pod svým jménem doposud vydal, a nyní čerstvá novinka „Říše za zrcadlem“ tento stav měla, logicky, potvrdit. Leč nestalo a podobně jako kolega s bradkou, i M. Engele si vybírá horší chvilku.

Já osobně jsem vždycky bral takové ty silácké kecy interpretů před vydáním alba s velkou rezervou a počítám s tím, že je to prostě nadnesené. Když Řezník sliboval, že „Říše za zrcadlem“ bude jeho nejlepší věc a půjde o přelomovou desku, bral jsem to stejně a nepřistupoval k tomu s očekáváním veledíla. Nicméně jsem si vážně nemyslel, že z novinky vyleze takováhle nuda. Přesně taková totiž „Říše za zrcadlem“ je – prostě nudná a plná nevýrazných tracků.

Na druhou stranu, svým způsobem přelomová asi je. Přinejmenším z toho úhlu pohledu, že je poněkud odlišná od svých předchůdců. Ono co si budeme povídat, Řezník je dnes v pozici, kdy by vlastně nemusel vymýšlet vůbec nic nového a stačilo by mu jen furt dokola točit další díly „Tý holky v mym sklepě“, „Pořád jenom hate“ a dalších profláklých kusů. Přesto „Říše za zrcadlem“ není tak hitová deska a je zde znát snaha o trochu dospělejší, ucelenější a temnější nahrávku. To by v zásadě mělo být plus, ale realita ukazuje, že je Řezník přesvědčivější v pozici vypravěče nekompromisních splatter historek.

Bezzubost celého počinu jako by předznamenával už první singl „Šerednej zmrd“. U minulého dvojalba šla jako první ven také spíš pomalejší věc, která nebyla prvoplánově hitová, ale o tom to není. Ten rozdíl tkví v tom, že „Bateman“ byl prostě dobrý track, jenž měl něco do sebe. Ale „Šerednej zmrd“ se mnou nijak nehnul, ačkoliv tematicky i provedením textu je to skladba, jež do Řezníkova portfolia zapadá. Viník je ovšem jinde a ukažme si na něj prstem – slabý beat. Technicky možná v pohodě, ale když přijde na lámání chleba, tak to vůbec, ale vůbec nekope a nemá to v sobě prostě nic.

A tenhle neduh bohužel netrápí jen „Šerednýho zmrda“, ale spoustu dalších songů – „Říše za zrcadlem“, „Zplozenej peklem“, „Už nechci žít na týhle planetě“, „Všechny zabít“, „Tisíc mil“ (očekávatelný feat s DeSadem jen tak mimochodem nijak nepřekvapí) a „Už ani nevim…“ mají vyloženě slaboučká instra absolutně bez koulí. O trošku lépe jsou na tom „Nesnášim všechno pt. 2“ (asi nejsolidnější z toho výběru), „Žádnej cíl“, „S!ckshyt“, „Nejsem dobrej společník“ a „Nirvana“, ale pořád to prostě ani zdaleka není ono. A to je bolestivě velký podíl vaty, když má placka 15 písniček. A přitom na produkci jsou vesměs osvědčená jména jako PhoeniCZ nebo Mortem, přičemž především věci od druhého jmenovaného mě obecně baví. Nicméně i takové eso jako Mortem na „Říši za zrcadlem“ prostřednictvím „Nejsem dobrej společník“ a „Tisíce mil“ předvádí spíše to nudnější ze své tvorby.

Za instra jsem vlastně zdissoval 12 z 15 tracků, což mi přijde kurevsky hodně. Tři zbylé pak stojí trošku mimo. Na „Trendy zmrdech“ se podíleli Undead Orchestra alias projekt se členy Hentai Corporation, což samo o sobě říká, že tohle bude kytarový song. To je pravda, a i když se nejedná o žádný extrémní zázrak (u Sodomy GomoryŘezníka už jsem slyšel lepší tracky se zapojením elektrických kytar), tak oproti okolní chcíplotině jsou metalové riffy po čertech osvěžující – i přesto, že Petr Škarohlíd tu ani omylem nepředvádí takovou kvalitu jako v domovských Hentai Corporation.

Druhou vybočující věcí je „Pan Au“, jemuž se dostalo poměrně velkého ohlasu, což upřímně řečeno vůbec nechápu. Tahle písnička je prostě píčovina, jenom taková srandička maximálně tak na jeden poslech, pak už mě to začalo pekelně srát. Jestli má zrovna tohle táhnout album kupředu, tak je to pro mě jen další důkaz toho, jak špatně na tom „Říše za zrcadlem“ je. Nehledě na fakt, že „Pan Au“ prostě do kontextu desky nesedí ani za hovno. Jestli šlo celkové ladění materiálu obhajovat snahou o temnější a dospělejší nahrávku, tak právě „Pan Au“ tenhle argument poněkud diskredituje. Trochu kabaretní, na můj vkus zbytečně veselý motiv ve „Zplozenej peklem“ bych z tohohle ohledu ještě kousnul, ale „Pan Au“ už u mě fakt neprojde. Tenhle song je sračka.

Vlastně to jediné, co je na „Říši za zrcadlem“ opravdu dobré, je ta jediná skladba, jejíž název doposud nepadl. „We’re Gonna Fuck You Up“ je totiž regulérní hymna, která má pořádně chlupaté koule a představuje to, co bych chtěl od Řezníka slyšet. Vůbec nejde o to, aby texty byly co největší splatter, aby tam bylo co nejvíc vulgarit nebo hejtu… hlavní je, aby to kurva mělo koule! A ve „We’re Gonna Fuck You Up“ si to všechno konečně sedlo – instro, rap i text šlapou a konečně je to ono. Ostatně, asi v tom bude hrát velkou roli i to, že „We’re Gonna Fuck You Up“ není jen jednoznačným vrcholem „Říše za zrcadlem“, ale především mocné kolabo. Produkce se zde ujali němečtí Snowgoons, což je v rámci hip-hopových beatů nejvyšší extraliga, jejich produkce mě strašně baví, a i když tohle není to nejlepší, co jsem od nich slyšel, oproti všemu okolnímu na tomhle albu je to o vesmír výš. Vedle toho se zde objevuje ještě hvězdný host v podobě kanadské legendy Madchilda, což není jen super úlovek pro Řezníka, ale hlavně velká paráda. No, a aby toho nebylo málo, tak refrén svým nezaměnitelným zpěvem vyšperkoval Radek Škarohlíd z Hentai Corporation a pár scratchů přidal DJ Ill Rick. Vlastně jediná věc, co na desce stojí opravdu za pozornost.

Na albu je znát, že v ZNK umějí produkovat alba na skvělé technické úrovni, která je dnes regulérně profesionální. Je sice pravda, že se už z toho vytratila taková ta sympaticky amatérská UG aura, která v tom byla, když M. Engele a DeSade diktovali „Sodoma Gomora Rap“, ale to je vývoj a nic proti tomu. Je slyšet, že si s tím někdo pohrál, lze si všimnout čím dál propracovanějších backing vokálů a takových těch „menších“ hostů, kteří se nepíšou do featu (viz „Už ani nevim…“, kde zpěv, nikoliv rap, jako jediný tuhle věc táhne nahoru), ale to nestačí. Sice chápu, že pro spoustu lidí je hip-hop (ať už jde o nějakou klasičtější odnož, hardcore hip-hop, horrorcore nebo cokoliv jiného) především o rapu a textu, ale pro mě osobně je i v tomhle žánru vokál a hudba na srovnatelné úrovni. Flow může být božská jako prase, ale dokud je instro na piču, tak mě to prostě nebaví, takže když je album od sklepa na půdu nacpané nudnými beaty, sráží mu to v mých očích vaz. A to nespraví ani sám hlavní protagonista, zvlášť když si víceméně jen odvádí svůj dobrý standard, ale opravdu překvapit dokáže jen málokdy, byť textově je to na poměry žánru (co si budeme povídat, horrorcore prostě není zrovna přehlídka inteligence a očekávat něco takového by bylo vysoce bláhové) v pohodě a pár odkazů (třeba na japonský kult „Ichi the Killer“, ha!) relativně potěšilo.

„Říše za zrcadlem“ je bez debat velkým zklamáním – stejně jako „Here I Cum“ před půlrokem. Když si to po sobě přečtu a uvědomím si, kolik songů se mi na desce upřímně líbí (jedna… ty vole, jedna!), tak prostě nelze zastírat skutečnost, že tu máme co do činění s albem nepovedeným a podprůměrným. K tomu vesměs není moc dodat. Snad si Řezník a DeSade spraví reputaci s chystanou plackou Sodomy Gomory, jež by mohla být zajímavá, pokud se skutečně celá ponese v agresivním soundu à la Dope D.O.D., jaký představil již před rokem vypuštěný singl „Chcípni!“. Ale o tom až za nějaký půlrok, který si poslechem „Říše za zrcadlem“ rozhodně krátit nebudu.