Země: Česká republika Žánr: horrorcore / rap Datum vydání: květen 2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Plnej zlosti
02. Triple Six (feat. Mr. Nightmare)
03. Horrorcore cesta
04. Padla tma (feat. Astral)
05. The Evil of Violence (feat. Chuckklez)
06. TV Hovna
Ať už ho žerete, nesnášíte, nebo vám je úplně u prdele, jedna věc se Řezníkovi musí nechat – dokázal si vytvořit velkou fanouškovskou základnu a dosáhnout solidního úspěchu, aniž by se zaprodal stravitelnosti. Jistě, pomohla mu k tomu i souhra okolností a především díky kauze se Slavíkem, kdy bylo jeho jméno nějakou dobu vidět i v těch největších českých médiích, utekl i zbylým kolegům ze stáje ZNK a co do popularity vyrostl. Nicméně, ukázal, že i s ostřejším výrazivem a vulgárními texty lze slavit úspěch. A s takovou bylo jen otázkou času, kdy se objeví další podobní, co se pokusí tenhle úspěch zopakovat.
Záměrně jsem mluvil jenom o Řezníkovi, jelikož právě jemu se protagonista dnešní recenze blíží nejvíc. Jakkoliv sám Hewitt tvrdí, že Řezníka nekopíruje, ta podoba je prostě do uší i očí bijící. Hudebně stejný styl, textově taky, stylem rapu taky… dokonce i ten hlas má Hewitt strašně podobný Řezníkovi. Až se občas člověk v některých momentech skoro lekne, jestli to fakt náhodou nedává M. Engele a Hewitt není jen jeho nové alter ego začínající od nuly. A aby toho náhodou nebylo málo, tak i Hewitt si na ksicht navlékl masku, jejíž podoba nápadně připomíná tu Řezníkovu.
Poprvé na sebe Hewitt upozornil v loňském roce s ípkem „Prolezlej smrtí“, které se tvářilo trochu pochybně, znělo poměrně amatérsky a především v rapu byly velké rezervy. Uběhlo vlastně ale jen pár měsíců a Hewitt se opět hlásí o slovo s dalším EP „Plnej zlosti“, které je po všech stránkách na mnohem vyšší úrovni. Na rozdíl od „Prolezlej smrtí“ je to sice už fakt regulérní Řezník rip-off, ale na druhou stranu, Hewitt a jeho novinka naprosto suverénně válcuje i svého učitele, jenž se svou aktuální nahrávkou „Říše za zrcadlem“ zaváhal.
„Plnej zlosti“ totiž plnými hrstmi rozhazuje to, co „Říši za zrcadlem“ bolestivě chybělo, takže pokud vás Řezníkova novinka zklamala podobně jako mě, tak právě Hewitt nabízí kýženou alternativu. Stačí se jen přenést přes tu nepřeslechnutelnou a nepřehlédnutelnou podobnost, abyste dostali zábavnou horrorcorovou jízdu, která má sice jen 16 minut, zato je však prosta slabých momentů a od začátku do konce kope jako kůň.
EP táhnou hodně kupředu luxusní instra. Skvělou volbou bylo nechat celý počin produkovat jedním člověkem. Mortem zde odvádí parádní práci a ve všech šesti případech dodal vysoce povedené beaty s kvalitní atmosférou a agresivním soundem, takže to píše jak prase. Hlavně „Horrorcore cesta“ a „TV Hovna“ jsou fakt výtečná instra, ale po téhle stránce je „Plnej zlosti“ obecně povedenou záležitostí.
Samotný Hewitt šel oproti „Prolezlej smrtí“ hodně nahoru a tentokrát dává rap na úrovni, jíž toho vyjma neustále zmiňované podobnosti se známějším kolegou není moc co vytknout. Texty samozřejmě jedou v klasických horrorcorových kolejích, takže se připravte na hutnou dávku krve, nadávek a drzosti. Jestli vám tohle připadá trapné, pak se vám „Plnej zlosti“ líbit nebude, ale jestli vám to nevadí anebo vás to dokonce baví, tak budete spokojeni, protože textová stránka je, přesně jak název EP slibuje, plná zlosti.
Parádně si sedly i featy, které se objevují hned v polovině tracků. V „Triple Six“ se představí Mr. Nightmare z Dead Team a z úplně původní sestavy Terror Crew. Ten zde předvádí svojí klasiku a je pravda, že co do textu i co do flow jede furt to samé dokola, ale zatím mě to nesere – až chystaný debut Dead Team skutečně ukáže. Nicméně, z celého minialba je právě on asi nejslabší, jelikož Hewitt i další dva hosté jedou vyšší level. V „Padla tma“ se objevuje Astral ze slovenských zabijáků Alfa Sekta a stejně jako ve své domovské formaci předvádí přísnou dikci a huba mu jede jak kulomet. Poslední hostovačku má na svědomí americký rapper Chuckklez (ten jen tak mimochodem, když už jsme u té podobnosti, vypadá jak dítě Insane Clown Posse a Clowna ze Slipknot) a i jeho příspěvek mě docela baví.
Není sporu o tom, že sám Hewitt dává hodně důvodů, proč jeho tvorbu odsoudit. Ani náhodou to není nic inteligentního, je to křupanská přehlídka vulgarit a samoúčelného násilí, navíc ještě znevažovaná okatou inspirací u známějšího jména. Přesto všechno mě „Plnej zlosti“ až nečekaně baví. Co song, to trefa do černého, sjíždím to už pěkných pár dnů neustále dokola a pořád je to zábava. Má to prostě koule, je v tom taková ta mladická dravost a drzost a chuť se ukázat, navíc zabalená do parádního instrumentálního hávu. Mít to trochu vlastní ksicht, tak by tomu šlo v rámci daného žánru vytknout máloco.
Země: Česká republika Žánr: horrorcore / rap Datum vydání: 28.4.2016 Label: ZNK
Tracklist:
01. Říše za zrcadlem
02. Zplozenej peklem
03. We’re Gonna Fuck You Up (feat. Madchild)
04. Šerednej zmrd
05. Už nechci žít na týhle planetě
06. Nesnášim všechno pt. 2
07. Trendy zmrdi (feat. Undead Orchestra)
08. Všechny zabít
09. Pan Au
10. Žádnej cíl
11. S!ckshyt
12. Nejsem dobrej společník
13. Tisíc mil (feat. DeSade)
14. Nirvana
15. Už ani nevim…
No, nechoďme kolem horké kaše – lídři labelu ZNK se aktuálně neukazují zrovna v životní formě. Na sklonku loňského roku docela pohořel DeSade se svou tehdy novou sólovkou „Here I Cum“, jež nabídla nezvykle slabý a nezáživný materiál. Tehdy jsem v recenzi napsal, že do té doby to byl z ústředního dua Sodoma Gomora právě on, jehož sólové věci mě bavily o chlup víc, což se po „Here I Cum“ trochu obrátilo. Předchozí Řezníkovo sólové dvojalbum „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ totiž bylo i přes pár slabších momentů asi tím nejlepším, co vrchní kápo domácího horrocoru pod svým jménem doposud vydal, a nyní čerstvá novinka „Říše za zrcadlem“ tento stav měla, logicky, potvrdit. Leč nestalo a podobně jako kolega s bradkou, i M. Engele si vybírá horší chvilku.
Já osobně jsem vždycky bral takové ty silácké kecy interpretů před vydáním alba s velkou rezervou a počítám s tím, že je to prostě nadnesené. Když Řezník sliboval, že „Říše za zrcadlem“ bude jeho nejlepší věc a půjde o přelomovou desku, bral jsem to stejně a nepřistupoval k tomu s očekáváním veledíla. Nicméně jsem si vážně nemyslel, že z novinky vyleze takováhle nuda. Přesně taková totiž „Říše za zrcadlem“ je – prostě nudná a plná nevýrazných tracků.
Na druhou stranu, svým způsobem přelomová asi je. Přinejmenším z toho úhlu pohledu, že je poněkud odlišná od svých předchůdců. Ono co si budeme povídat, Řezník je dnes v pozici, kdy by vlastně nemusel vymýšlet vůbec nic nového a stačilo by mu jen furt dokola točit další díly „Tý holky v mym sklepě“, „Pořád jenom hate“ a dalších profláklých kusů. Přesto „Říše za zrcadlem“ není tak hitová deska a je zde znát snaha o trochu dospělejší, ucelenější a temnější nahrávku. To by v zásadě mělo být plus, ale realita ukazuje, že je Řezník přesvědčivější v pozici vypravěče nekompromisních splatter historek.
Bezzubost celého počinu jako by předznamenával už první singl „Šerednej zmrd“. U minulého dvojalba šla jako první ven také spíš pomalejší věc, která nebyla prvoplánově hitová, ale o tom to není. Ten rozdíl tkví v tom, že „Bateman“ byl prostě dobrý track, jenž měl něco do sebe. Ale „Šerednej zmrd“ se mnou nijak nehnul, ačkoliv tematicky i provedením textu je to skladba, jež do Řezníkova portfolia zapadá. Viník je ovšem jinde a ukažme si na něj prstem – slabý beat. Technicky možná v pohodě, ale když přijde na lámání chleba, tak to vůbec, ale vůbec nekope a nemá to v sobě prostě nic.
A tenhle neduh bohužel netrápí jen „Šerednýho zmrda“, ale spoustu dalších songů – „Říše za zrcadlem“, „Zplozenej peklem“, „Už nechci žít na týhle planetě“, „Všechny zabít“, „Tisíc mil“ (očekávatelný feat s DeSadem jen tak mimochodem nijak nepřekvapí) a „Už ani nevim…“ mají vyloženě slaboučká instra absolutně bez koulí. O trošku lépe jsou na tom „Nesnášim všechno pt. 2“ (asi nejsolidnější z toho výběru), „Žádnej cíl“, „S!ckshyt“, „Nejsem dobrej společník“ a „Nirvana“, ale pořád to prostě ani zdaleka není ono. A to je bolestivě velký podíl vaty, když má placka 15 písniček. A přitom na produkci jsou vesměs osvědčená jména jako PhoeniCZ nebo Mortem, přičemž především věci od druhého jmenovaného mě obecně baví. Nicméně i takové eso jako Mortem na „Říši za zrcadlem“ prostřednictvím „Nejsem dobrej společník“ a „Tisíce mil“ předvádí spíše to nudnější ze své tvorby.
Za instra jsem vlastně zdissoval 12 z 15 tracků, což mi přijde kurevsky hodně. Tři zbylé pak stojí trošku mimo. Na „Trendy zmrdech“ se podíleli Undead Orchestra alias projekt se členy Hentai Corporation, což samo o sobě říká, že tohle bude kytarový song. To je pravda, a i když se nejedná o žádný extrémní zázrak (u Sodomy Gomory i Řezníka už jsem slyšel lepší tracky se zapojením elektrických kytar), tak oproti okolní chcíplotině jsou metalové riffy po čertech osvěžující – i přesto, že Petr Škarohlíd tu ani omylem nepředvádí takovou kvalitu jako v domovských Hentai Corporation.
Druhou vybočující věcí je „Pan Au“, jemuž se dostalo poměrně velkého ohlasu, což upřímně řečeno vůbec nechápu. Tahle písnička je prostě píčovina, jenom taková srandička maximálně tak na jeden poslech, pak už mě to začalo pekelně srát. Jestli má zrovna tohle táhnout album kupředu, tak je to pro mě jen další důkaz toho, jak špatně na tom „Říše za zrcadlem“ je. Nehledě na fakt, že „Pan Au“ prostě do kontextu desky nesedí ani za hovno. Jestli šlo celkové ladění materiálu obhajovat snahou o temnější a dospělejší nahrávku, tak právě „Pan Au“ tenhle argument poněkud diskredituje. Trochu kabaretní, na můj vkus zbytečně veselý motiv ve „Zplozenej peklem“ bych z tohohle ohledu ještě kousnul, ale „Pan Au“ už u mě fakt neprojde. Tenhle song je sračka.
Vlastně to jediné, co je na „Říši za zrcadlem“ opravdu dobré, je ta jediná skladba, jejíž název doposud nepadl. „We’re Gonna Fuck You Up“ je totiž regulérní hymna, která má pořádně chlupaté koule a představuje to, co bych chtěl od Řezníka slyšet. Vůbec nejde o to, aby texty byly co největší splatter, aby tam bylo co nejvíc vulgarit nebo hejtu… hlavní je, aby to kurva mělo koule! A ve „We’re Gonna Fuck You Up“ si to všechno konečně sedlo – instro, rap i text šlapou a konečně je to ono. Ostatně, asi v tom bude hrát velkou roli i to, že „We’re Gonna Fuck You Up“ není jen jednoznačným vrcholem „Říše za zrcadlem“, ale především mocné kolabo. Produkce se zde ujali němečtí Snowgoons, což je v rámci hip-hopových beatů nejvyšší extraliga, jejich produkce mě strašně baví, a i když tohle není to nejlepší, co jsem od nich slyšel, oproti všemu okolnímu na tomhle albu je to o vesmír výš. Vedle toho se zde objevuje ještě hvězdný host v podobě kanadské legendy Madchilda, což není jen super úlovek pro Řezníka, ale hlavně velká paráda. No, a aby toho nebylo málo, tak refrén svým nezaměnitelným zpěvem vyšperkoval Radek Škarohlíd z Hentai Corporation a pár scratchů přidal DJ Ill Rick. Vlastně jediná věc, co na desce stojí opravdu za pozornost.
Na albu je znát, že v ZNK umějí produkovat alba na skvělé technické úrovni, která je dnes regulérně profesionální. Je sice pravda, že se už z toho vytratila taková ta sympaticky amatérská UG aura, která v tom byla, když M. Engele a DeSade diktovali „Sodoma Gomora Rap“, ale to je vývoj a nic proti tomu. Je slyšet, že si s tím někdo pohrál, lze si všimnout čím dál propracovanějších backing vokálů a takových těch „menších“ hostů, kteří se nepíšou do featu (viz „Už ani nevim…“, kde zpěv, nikoliv rap, jako jediný tuhle věc táhne nahoru), ale to nestačí. Sice chápu, že pro spoustu lidí je hip-hop (ať už jde o nějakou klasičtější odnož, hardcore hip-hop, horrorcore nebo cokoliv jiného) především o rapu a textu, ale pro mě osobně je i v tomhle žánru vokál a hudba na srovnatelné úrovni. Flow může být božská jako prase, ale dokud je instro na piču, tak mě to prostě nebaví, takže když je album od sklepa na půdu nacpané nudnými beaty, sráží mu to v mých očích vaz. A to nespraví ani sám hlavní protagonista, zvlášť když si víceméně jen odvádí svůj dobrý standard, ale opravdu překvapit dokáže jen málokdy, byť textově je to na poměry žánru (co si budeme povídat, horrorcore prostě není zrovna přehlídka inteligence a očekávat něco takového by bylo vysoce bláhové) v pohodě a pár odkazů (třeba na japonský kult „Ichi the Killer“, ha!) relativně potěšilo.
„Říše za zrcadlem“ je bez debat velkým zklamáním – stejně jako „Here I Cum“ před půlrokem. Když si to po sobě přečtu a uvědomím si, kolik songů se mi na desce upřímně líbí (jedna… ty vole, jedna!), tak prostě nelze zastírat skutečnost, že tu máme co do činění s albem nepovedeným a podprůměrným. K tomu vesměs není moc dodat. Snad si Řezník a DeSade spraví reputaci s chystanou plackou Sodomy Gomory, jež by mohla být zajímavá, pokud se skutečně celá ponese v agresivním soundu à la Dope D.O.D., jaký představil již před rokem vypuštěný singl „Chcípni!“. Ale o tom až za nějaký půlrok, který si poslechem „Říše za zrcadlem“ rozhodně krátit nebudu.
Tafrob bezesporu patří k těm výraznějším českým rapperům, přinejmenším tedy co do zvučnosti jména. Když se řekne Tafrob, tak myslím, že i nemalá část lidí, kteří se na poli hip-hopu nepohybují, má nějakou hrubou představu, oč jde, což se nedá zrovna tvrdit úplně o každém. Mě osobně však jeho tvorba nikdy nebavila… je pravda, že jsem to nikdy nezkoušel nějak extrémně podrobně, ale cokoliv jsem slyšel, tak mě to diplomaticky řečeno nezaujalo; v tomhle žánru, v němž si přece jenom hodně vybírám, mám jednoduše jiné oblíbence. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo změnit – fakt, že Tafrob vydává nové album, jsem sice zaregistroval, nechávalo mě to však úplně chladným. A stejně se situace nakonec vyvrbila takovým způsobem, že mě „Katakomby“ baví…
Cesta vedla skrze videoklip k titulnímu tracku, na nějž jsem na YouTube kliknul vlastně jen tak z nudy, a když jsem to dělal, nic jsem od toho nečekal (důvod je snad zřejmý z minulého odkaze). Když ale song dohrál, neměl jsem nechuť k tomu si jej pustit znovu, což záhy přerostlo v chuť pustit si jej znovu a následnému proklikávání i dalších věcí. A vzhledem k tomu, že i ty se mi relativně líbily, vrhnul jsem se i na celé album.
Nečekejte ovšem, že nyní přijde lavina chvalozpěvů. Dívám se na to střízlivě a nechci z toho dělat něco víc, než čím to je. „Katakomby“ jsou totiž jenom zábavnou nahrávkou vyrobenou na vysoké řemeslné úrovni… i když, „jenom“… ono to není zas tak málo. Tak či onak, deska má i svoje mouchy, a ač povedené tracky převažují, několik z mého pohledu slabších kousků se rovněž najde. Začněme však tím pozitivním…
V hlavní roli je samozřejmě Tafrob, jehož technické kvality není třeba zpochybňovat. Po letech zkušeností už to umí podat a zarapovat výborně, o tom žádná. Nicméně technika není všechno. Spoustu hip-hopových desek, které jsou třeba řemeslně odvedeny bez výhrad, nedokážu poslouchat kvůli dementním textů, jež jsou obzvláště v tomto žánru velice důležité. „Katakomby“ jsou naštěstí bezproblémové i z tohoto ohledu a i tehdy, když Tafrob rapuje o sobě, působí to spíš jako snaha o vytvoření osobního alba, nikoliv jako imbecilní egorapy, jichž jsou všude tři prdele. Jestli je totiž něco fakt směšného, tak je to úplně náhodný párek, co s frázováním jak od prasete blekotá cosi o tom, jak je nejlepší a všichni ostatní okolo jsou jen píče, co nic neumějí. Avšak to není tenhle případ.
Neříkám ale, že Tafrobovi žeru úplně všechno, co na „Katakombách“ předvádí. Je tam i pár řádků, jež by dle mého stály za úvahu. Jako celek mi vadí snad jen finální „Kryptonit“, v němž prostě cítím pro mě neúnosnou dávku patosu. Jinak mi však obecně vzato texty na „Katakombách“ přinejmenším nevadí. Nepřehlédnutelné zakořenění (nejen textové, ale ve velké míře i personální) v moravské metropoli mi je sice jako rodilému Severočechovi docela volné, ale chápu, že pro místní může být přidaná hodnota i v tomhle – já taky vnímám něco víc v písničkách od Kittchena, když třeba zpívá o trase vlaku, po níž jsem několik let jezdil dennodenně.
Až doposud padalo jen jméno Tafroba, takže je nejvyšší čas dát v recenzi trochu prostoru i druhé ústřední osobě „Katakomb“, jíž je Opia. Volba, aby celou desku dělal jen jeden kvalitní producent, byla rozhodně dobrá, protože tím pádem se nahrávka nese v jednotném stylu a drží pohromadě – na rozdíl od mnoha jiných hip-hopových počinů, které díky účasti většího množství producentů leckdy působí spíše jako prachobyčejný kompilát tracků než jako album. Mimoto Opia ty beaty dělá povětšinou fakt zábavné, a kdybych měl vypíchnout ty z mého pohledu nejlepší, tak bych asi hlasoval pro titulní „Katakomby“, „Krok za krokem“, „Neony“ a „Démona“.
Na „Katakombách“ mě ještě docela baví jedna věc, a sice skoro až zpěvné (ne však podbízivé) refrény, což se týká třeba „Krok za krokem“, „Petra Pana“, „Strachu“ nebo „Za oponou“. V téhle poloze to nahrávce možná až překvapivě sluší a sedí to tam. Přece jenom je to ve svém žánru spíš stravitelnější záležitost a ne nějaká ostřejší věc (co si budeme povídat… do věcí typu Dope D.O.D. a podobných střelců to má docela daleko). Ale proč ne, zvlášť když právě tyhle refrény kolikrát patří k tomu nejlepšímu, co se na „Katakombách“ nachází.
Jak již ale padlo výše, objeví se tu i pár slabších věcí. Finální „Kryptonit“ už jsem zmiňoval, tak jen dodám, že je přespříliš vláčná i co do instra, nejen textově. Dále mě však nebaví ani trochu neuspořádaný otvírák „Pořád“, jejž alespoň nějak drží nad vodou především (tentokrát naopak) našlapanější refrén. To, že refrén táhne song kupředu a že bez něj by to nebyl žádný zázrak, však platí i o „Petru Panovi“ a „Za oponou“. Taková trochu nijaké mi připadají i „Devadesátky“, ačkoliv žádný provar to zase není, takže není důvodu ten track při poslechu přeskakovat.
Trochu rozporuplně podle mě dopadly i nějaké featy, jichž je na „Katakombách“ poměrně dost. Většina z nich mi sice nevadí, ale že by nějaké vyloženě usadily, to zase ne (snad jedině Somar); bez dvou hostovaček bych se pak rovnou obešel. V prvním případě se to týká „Strachu“, kde se představila klika z agilní značky Blakkwood (i když já si nemůžu pomoct, mně to jejich počínání připadá trochu jako kalkul, ale to sem teď nepatří), konkrétně mi ale vadí jen L.D., jenž mi do nálady songy vůbec nezapadá, a to jak rapem, tak i textem. Jeho samoúčelně vulgární příspěvek je spíš směšný a jinak povedený track (opět parádní houpavý refrén) v podstatě splachuje do hajzlu.
Druhý feat, který mě příliš nebaví, už je spíše subjektivní a jedná se o Maniaka v „Neonech“. Tenhle cápek má aktuálně dost našlápnuto, a jestli tu má někdo aktuálně nejlepší předpoklady letět v hip-hopu nahoru jak raketa, je to právě on (ostatně ne nadarmo si jej pod svá křídla stáhla firma jako BiggBoss). Mně osobně však jeho styl vůbec nesedí a nebaví mě to, což „Neony“ do puntíku potvrzují.
„Katakomby“ jsou zcela jistě albem, kde se nachází pár parádních kusů výrazně vystupujících nad ostatní – a tím mám na mysli zejména titulní věc, „Krok za krokem“ a „Démona“. Zbytek je, snad s výjimkou přece jen přespříliš utahaného „Kryptonitu“, úplně pohodová muzika, kde se, pravda, nachází několik slabších momentů, ale ne zas natolik slabých, aby se s tím nedalo v klidu žít. Obecně vzato je to tedy pořád povedená nahrávka. Není nadčasová, ale na nějaký čas zábavná bezesporu ano.
Země: Česká republika Žánr: hip-hop / rap / horrorcore Datum vydání: 8.12.2015 Label: ZNK
Tracklist:
01. Předehra
02. Příběh
03. Here I Cum
04. Yak?
05. Kundičky 2015
06. Měnič
07. 50 odstínů hnědi [feat. Řezník]
08. Já ti nevim
09. Kalendárium
10. Rock Star
11. Orgies in Torture Chambers [feat. Lord Lhus]
12. Už to tak bude asi [feat. Zverina]
13. DeSade, the Voyeur
14. Opilá rohlíkem [feat. Karel Šíp]
15. Sex Addict Therapy [skit]
16. Dej si pivko [bonus]
Už to skoro začínalo vypadat, že se letošek obejde bez jakéhokoliv alba od hlavních zvrhlíků okolo značky ZNK a zároveň členů Sodomy Gomory (pomineme-li tedy „Necrotica“ od Mortal Cabinet, což lze asi jen těžko považovat za čistě Řezníkovu práci). V poslední možný měsíc však situaci zachránil DeSade se svým třetím (kdybychom ale počítali i dřívější tvorbu v rámci osobního projektu SWD, tak vlastně už pátým řadovým) čistě sólovým počinem „Here I Cum“…
Celou tvorbou DeSada se prolíná několik konkrétních témat, nicméně předchozí dvě alba „2000DeSade“ a „Sádismus“ nebyla nějak pevně tématicky uzavřená. Ačkoliv novinka „Here I Cum“ není žádným regulérně koncepčním počinem, na rozdíl od svých předchůdců stojí jen na jednom nosném motivu, který je vlastně vcelku zřejmé už jen z názvu – „Here I Cum“ je totiž o souložení na všechny způsoby.
A musím říct, že právě tohle je jeden z hlavních důvodů, proč mě „Here I Cum“ moc nebere a proč novinku ze všech tří dosavadních DeSadových sólovek považuji za tu nejslabší. Ne snad, že bych byl nějaká citlivka nebo moralista, ani omylem, ty vole, já jsem ten poslední, koho by v textech pobuřovaly čuňárny a vulgarismy, tím spíš v rapu a tím spíš u DeSada, k němuž tyhle věci nějakým způsobem vždycky patřily. Jenže co je moc, to je moc a poslouchat hodinu v kuse ódy DeSadovu kládu a o tom, jak šuká, šukal nebo chce šukat, je trochu nudné…
Další věcí, která mě trochu irituje, je to, že některé tracky jsou jednoduše takové… inu, trochu nic moc až vyloženě nepovedené. Asi nejkřiklavějšími příklady jsou třeba „Předehra“, „Měnič“, „Rock Star“ nebo „Už to tak bude asi“, kterou moc nevytáhl ani hostující Zverina. Pak je tu pár dalších songů, které nejsou vysloveně špatné, ale taky to není žádný extrémní trhák, což jsou překvapivě třeba „Kundičky 2015“, které na předcházející části pomyslné série nemají, nijak zvlášť ale nevyčnívá třeba ani „DeSade, the Voyeur“. Speciální kategorií pak je „Já ti nevim“, která je vybavena skvělým instrem s epickým nádechem, jehož potenciál je však zabitý dalším nadrženě puberťáckým textem.
Desku pak příliš nevytahují ani featy, které sice nejsou nějak blbé, ale ani ne nějak výjimečné. Například na minulém „Sádismu“ bylo hostovaček možná skoro až moc, ale zase byly kurevsky povedené, ať už šlo třeba o kulervoucí track s Řezníkem, mocnou „Sou vyjetý“, Jamese Colea, který nikdy nic nezkazí, pecku s El Marónem z Masových wrahů a Cumbloodem z Butchers Harem nebo rovnou titulní hit s Ladou Firch. Na „Here I Cum“ takové featovací šlehy bohužel nejsou.
Nechybí opět obligátní Řezník v „50 odstínech hnědi“ a tahle věc ve finále patří k těm zábavnějším, protože když nic jiného, alespoň vybočuje jak instrem, tak i fekálním textem, byť taková paráda jako „Tour de Sodoma“ z minulé placky to není ani zdaleka. V horrorcorové „Orgies in Torture Chambers“ se objevil Lord Lhus, jenž se v ZNK světě evidentně v pohodě zabydlel, a jeho vyřídilka je výborná, takže i díky tomu jde o jednu z těch lepších věcí. Na rozdíl od už propírané „Už to tak bude asi“ se Zverinou, jelikož tuhle písničku prostě potápí její nevýraznost.
A podobně jsou na tom vlastně i samotná instra, mezi jejichž autory nechybí ani spolehliví beatmakeři jako třeba Mortem, ale ani jeho příspěvky mi zrovna netrhají koule. Popravdě řečeno, jediný skutečně výrazný beat má už zmiňovaná „Já ti nevim“, jinak je to prostě zase takové v pohodě, ale žádný zázrak. A opět se nabízí srovnání s minulostí, protože když si vzpomenu na „Sádismus“, tak i po instrumentální stránce to byl úplně jiný level.
Neříkám, že je „Here I Cum“ komplet na hovno, protože přinejmenším na začátku se nachází pár poměrně zábavných kousků, jmenovitě „Příběh“, která opětovně dokazuje, že DeSade má říznou flow, titulní „Here I Cum“ se skvělým ženským vokálem v refrénu (to se musí nechat, že v ZNK ty holky do horrorcoru / hip-hopu naroubovat fakt umějí) a nakonec mě relativně baví i čtvrtá „Yak?“. Možná to ale bude i tím, že ze začátku ještě člověk není tak unavený neustálým prcáním, mrdáním, šukáním a jebáním jako ve druhé polovině alba.
Výše jsem použil přívlastek pubertální, a když tak o tom přemýšlím, asi právě tohle je největší problém celého „Here I Cum“. Jasně, DeSade, Řezník, Sodoma Gomora a obecně v podstatě všechno od ZNK nejsou věci, od nichž by člověk očekával intelektuální hloubku a filozofická témata, vždycky k tomu bylo nutné přistupovat s nadsázkou, ale ani to, že k tomu člověk přistupuje s nadsázkou a nebere to smrtelně vážně, nemůže zachránit všechno a nejde tím omluvit všechno.
Musím říct, že v pomyslném souboji sólových věcí obou tahounů Sodomy Gomory u mě až doposud mírně vítězil právě DeSade, neboť u Řezníka mě pořádně začaly bavit až ty novější desky. Nyní se ale karta obrací, protože když srovnám „Here I Cum“ s posledním dvojalbem od Řezníka, pak vyhrává jednoznačně „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“. „Here I Cum“ samozřejmě není úplná a totální píčovina, protože na to je tu přece jen dost zkušeností a schopností, aby to takhle dopadlo, ale nalijme si čistého vína – tohle prostě bohužel patří k těm horším nahrávkám z produkce ZNK. O úspěch „Here I Cum“ se nebojím, protože ZNK disponují hodně loajální, skoro až nekritickou fanouškovskou základnou, jež jim sežere a zatleská snad za všechno, ale kdo má od toho trochu odstup, tak musí cítit, že tentokrát je na místě hovořit o slabší chvilce.
Druhý pohled (nK_!):
„Co je to, kurva, za texty, vy zasraný pedofilové?“
DeSade přesedlal ze zajetého horrorcoru na porno rap. Na rozdíl od jeho předchozích počinů (nebo tvorby Sodomy Gomory) se po několikátém poslechu „Here I Cum“ nemohu jaksi zbavit pocitu, že už mi tohle porno stačí a raději půjdu zase dělat něco užitečnějšího.
Na „Here I Cum“ není technicky ani řemeslně vyloženě nic špatného. Velký problém ale vidím v tom, že se hrozně rychle oposlouchá a velmi brzy začne i nudit. Kamenem úrazu a zároveň i DeSadovou devízou jsou tady paradoxně texty. O pornu se moc nemluví, porno se prostě dělá nebo se na něj dívá. I kvůli tomu jsou si všechny písně obsahově velmi podobné a po chvíli vlastně nabydete dojmu, že posloucháte jednu dlouhatánskou skladbu, v níž se sem tam změní rytmus.
Docela mě zklamalo i jindy výborné a úderné DeSadovo rýmování, které na „Here I Cum“ sklouzává k místy dost trapnému opakování stejných slov. Naštěstí dojde ale i na několik opravdu povedených frází. Hudební podklad se také moc nevydařil a ve srovnání s bratrskou Sodomou nebo předchozími fošnami prostě těžce nestíhá. „Here I Cum“ se nese spíše v pomalejším tempu, což nechápu, protože DeSadovi odjakživa více seděl rychlejší beat.
Světlou stránkou „Here I Cum“ jsou jednoznačně featy. Řezníkův vpád na scénu v „50 odstínech hnědi“ snadno strčí do kapsy zbytek celé desky, a to nejen díky opravdu vynikajícímu textu. Lord Lhus v „Orgies in Torture Chambers“ nebo Zverina v „Už to tak bude asi“ se také nenechávají zahanbit.
Vzato kolem a kolem, „Here I Cum“ dokáže slušně zabavit na pár poslechů, v dlouhodobém horizontu už ale nemá co předat. Osobně doufám, že šlo pouze o experiment a příště se DeSade vrátí k zavedeným postupům. A když ne, pořád tady máme tu Sodomu Gomoru, že?
Datum: 28.11.2015 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Mortal Cabinet, Wolf Trap
Dnešní report už nebudu zdržovat nějakou sáhodlouhou omáčkou, protože to jsem si odbyl již ve spřízněné recenzi, jež vyšla pár hodin před tímhle. Pokud by se fakt ještě náhodou nějaký člověk, který neví, co jsou Mortal Cabinet zač, tak jednak gratuluji k tomu, že jste po x měsících vylezli z jeskyně, druhak vás odkážu právě na zmiňovanou recenzi…
Pojďme tedy rovnou na věc. Jako předkapelu svého prvního vystoupení vůbec si tenhle hvězdný projekt vybral ostravské Wolf Trap, což pro mě do té doby bylo v podstatě neznámé jméno. Věděl jsem pouze to, že se jedná o projekt Edgara Schwarze ze Schwarzprior, jejichž debutovou desku „IDDQD“ neskutečně žeru. Tím pádem jsem byl samozřejmě zvědavý, co tenhle plešatý frajer, jenž si libuje v dekadentním kníru, předvede se svou druhou kapelou, zvlášť když v ní navíc na bicí hraje Shusta z BBYB.
Wolf Trap hráli v tříčlenné sestavě zpěv, kytara (tu měl na starosti právě Edgar) a bicí. Formace předvedla jakýsi stoner rock, místy možná trochu noise rock, ale abych to řekl na rovinu, bylo to fakt strašné. Už během prvního songu mi bylo jasné, že tohle spíš protrpím, protože při vší úctě (kterou k Edgarovi fakt mám, protože Schwarzprior je prostě šleha jako svině!), tohle bylo příšerné. Nasazení instrumentální sekci (obzvláště bubeník jel jako drak) rozhodně nelze upírat, ale hudebně mě to naprosto brutálně nebavilo. Bohužel, tohle nebylo to nejhorší, protože ještě mnohem víc mě srala zpěvačka, na niž se sice dalo koukat, ale to bylo tak všechno, protože mi připadala strašně afektována, zbytečně to přehrávala a navíc ani ten její zpěv se mi nelíbil. Byl to takový jakoby lolitkovský pisklavý hlásek, skoro spíš mňoukání (a že v jednu chvíli se mi fakt zdálo, že tam vážně zpívá „mňau“ – a jak jsem posléze zjistil, nebyl jsem sám). Tohle mě jednoduše těžce neoslovilo, a když to Wolf Trap zabalili po pouhých dvaceti minutách, vůbec mi to nevadilo, protože jsem se stejně akorát chystal se otočit a zdrhnout lejt na bar.
Inu, pokračujme hlavním chodem, jímž samozřejmě byli Samir Hauser, František Štorm a Řezník a.k.a. Mortal Cabinet, kteří si k sobě pro živé vystoupení přibrali druhého kytaristu (opět Edgar Schwarz), bubeníka a také týpka speciálně na živou projekci. Vzhledem k tomu, že mě debutová deska „Necrotica“ na zadek úplně neposadila, tak se pro mě hlavním tahákem koncertu vedle divadélka stala možnost vidět Štorma po více jak dvaceti letech hrát živě. K tomu jsem navíc doufal, že v koncertním podání by to snad mohlo být zábavnější – a naštěstí bylo.
Rozdíl oproti albu byl jasný hned na první poslech – elektronika trochu ustoupila do pozadí a vyznívalo to mnohem víc kytarově, jednoduše to byl víc metal. Nicméně, tím hlavním stále zůstaly tři hlavní protagonisté se svými vokály, přičemž všichni tři si to dávali skutečně parádně. Štorm sice možná víc jak dvě dekády živě nehrál, ale byl naprosto suverénní, jak s kytarou, tak i vokálně, protože tu pilu v tom hrdle pořád má. Samir je živě neskutečný ďábel, což opětovně potvrdil, a evidentně k tomu ani nepotřebuje mít za zády jen Vanessu. Řezník pak živě taky umí a i díky neúnavnému koncertování se Sodomou Gomorou je na pódiu jako doma.
Jen mi trochu přišlo, že na skutečné legendy, vedle nichž ten večer stál, Řezníkovi přece jen něco ještě schází. Oba jeho kolegové mají styl – Štorm je okultní důchodce (to není myšleno nijak pejorativně!) a Hauser je slizký pornobaron s démonickým pohledem (to taky není myšleno nijak pejorativně!) a z obou srší monstrózní charisma, což Řezníkovi trochu chybí (byť je pravda, že do jisté míry mu v tom možná brání i maska). Ale to je jen takové rýpnutí na okraj, protože jinak i jeho výkonu toho moc vytýkat nelze, naopak musím říct, že na koncertě jeho rapové výjezdy působily mnohem svěžejším dojmem než ve studiové podobě.
Setlist Mortal Cabinet:
01. Crowley
02. Cirkus mrtvých
03. Boží stáda
04. Nenávidím svůj job
05. Menší zlo
06. Televangelista
07. Pojď a ignoruj to
08. Baterie kurev
09. Láska a hniloba
10. Hlavonožec
[křest desky]
11. Černý myslivec
– – – – –
12. Orgie iluminátů
To, co se na koncertě hrálo, bylo myslím jasné a už předem dané, takže Mortal Cabinet vcelku očekávaně přehráli kompletní „Necroticu“, pouze proházeli pořadí skladeb, takže například úvod obstaral „Crowley“ namísto „Cirkusu mrtvých“, jenž přišel druhý. Stejnou pozici jako na nahrávce měly pouze „Orgie iluminátů“ jakožto finální přídavková položka. Podrobnosti o pořadí se nacházejí v boxu na straně.
Mám-li mluvit za sebe, pak největší koule živě měly kousky „Nenávidím svůj job“ a „Pojď a ignoruj to“. Naopak ty trochu pomalejší věci („Láska a hniloba“ a „Hlavonožec“), jež na desce patří k tomu lepšímu, v rámci vystoupení nijak zvlášť nevyčnívaly. Jako celek jsem se ovšem na koncertě fakt bavil – mnohem víc než při poslechu samotného alba. Například ani takový „Černý myslivec“, jenž mě ve studiové podobě vůbec nebaví, byl tady úplně v pohodě.
Akorát musím říct, že jsem od toho možná čekal ještě trochu větší divadlo. Výzdobu kromě dvou plachet s motivy „Necroticy“ obstaraly tři rakve a lebka na zadní stěně, na něž byla promítána zmiňovaná projekce. Jenže upřímně řečeno, ty promítané obrazy na tomhle pozadí v podstatě vůbec nebyly vidět a vlastně ani nevím, zdali šlo o nějaké konkrétní výjevy, anebo to bylo jen nějaké abstraktní cosi. A po chvíli jsem se přestal pokoušet to zjistit a spíše jsem si užíval Štormovo hoblování na kytaru.
Stran toho divadélka vlastně proběhly jen dvě pamětihodné scénky (když vynechám vcelku drobnosti jako hořící kniha nebo přítomnost loutky). Během „Menšího zla“ na pódium napochodoval liliputánský Hitler (jehož Řezník nazval Mini Adolfem) a párkrát si tu zahajloval. Druhou a ještě o kousek zábavnější pak byl samotný proklamovaný křest „Necroticy“, o nějž se postaral výtvarník Franta Skála. Ten to pojal skutečně svojsky – nastoupil ve formálním obleku a po obřadním vyjmutí vinylu z obalu ono LP poblil, poté jej obdobně rituálně předal Štormovi (ten jej poslal Řezníkovi, od něhož už asfalt i se všemi zvratky letěl do publika), dekadentně si kapesníkem otřel ústa a prohlásil, že je rád, že už je to venku.
Kdybych to tedy měl shrnout, pak ano, byla to sranda. I když vlastní album nedopadlo úplně kulervoucně, živě to bylo zábavné a nenudil jsem se u toho. Když to tedy vezmu kolem a kolem, tak po téhle zkušenosti bych se nijak nebránil tomu si na Mortal Cabinet zajít i znovu, a to i s vědomím, že příště to asi bude bez blití na vinyl.
Asi jen těžko lze povídání o formaci jako Mortal Cabinet začít něčím jiným než sestavou – ostatně, i sama kapela ta jména, která se zde angažují, všude cpala horem dolem. Ačkoliv hádám, že jste o tomhle projektu už všichni slyšeli a máte ponětí, oč se jedná, z formálních důvodů zaznít musí, že Mortal Cabinet je spojením tří undergroundových žánrů, z nichž každý je zosobňován jednou jeho významnou osobností. EBM je reprezentováno Samirem Hauserem z Vanessy, black metal zastupuje František Štorm z Master’s Hammer a explicitní formou hip-hopu (též zvanou horrorcore, ale mně se tenhle termín nikdy moc nelíbil) zase přispěl Řezník známý díky sólové tvorbě a ze skupiny Sodoma Gomora.
Více než žánrově se mně osobně tohle spojení zdá zajímavé právě díky těm osobnostem. Všechny jmenované styly jsou si totiž podle mě ve svém jádru – názorově, vizuální stylizací i atmosférou – relativně blízké. Nicméně ta jména… to už pomalu ani není all-stars kapela, ale na české poměry rovnou dream team. V průběhu posledních měsíců jsem četl spoustu názorů, že Mortal Cabinet nebude fungovat… že tenhle nebo tamten nebude s dalšími dvěma fungovat, ale já jsem tuhle skepsi nesdílel – naopak, já jsem se na „Necrotica“ (jak se výsledná debutová deska jmenuje) vážně těšil. Master’s Hammer patří mezi mé srdeční záležitosti, Vanessu mám rovněž strašně rád a Řezníkova tvorba mě taktéž dost baví – a od takového spojení jsem čekal fakt hodně. Jenže jak už to tak bývá, jen výjimečně jsou tak vysoká očekávání vážně naplněna a tohle a výjimkou není…
Na Mortal Cabinet mě už předem bavila jedna věc. Ačkoliv měli všichni okolo plnou tlamu keců, jak je to spojení různých žánrů atd., tak v tom, jak kdo ke kapele přistupoval, se ukázalo, že jsou ty jednotlivé scény přece jen rozdělené a pro každého tu hlavní hvězdu Mortal Cabinet představuje někdo jiný ze tří přítomných muzikantů. Zatímco na metalových webech to bylo prezentováno jako Štormův projekt, kde dále hraje nějaký Hauser a Řezník, na stránce o gotické a industriální muzice to byla Samirova kapela, kde hraje Štorm a Řezník, a nakonec na hip-hopovém webu to byla zase Řezníkova kapela, na níž se podílejí Hauser a Štorm. Nejblíže k pravdě má ovšem ta druhá možnost, protože je to právě frontman největší domácí EBM veličiny, kdo Mortal Cabinet rozhýbal. A možná jsem trochu paranoidní, ale „Necrotica“ podle toho ve výsledku také zní…
Především se mi prostě zdá, že to propojení EBM, black metalu a horrorcoru není tak žhavé. Když to totiž řeknu hodně vulgárně, tak Mortal Cabinet znějí spíš jako trochu variabilnější EBM s kytarou, do něhož sem tam kdosi něco zarapuje. Trochu mě mrzí, že se na „Necrotice“ docela ztrácí hlavně Štorm… nemyslím tím třeba v mixu, ale přímo v samotném materiálu. Zvlášť když zavedeme zidealizované rovnice, že (v rámci Mortal Cabinet) Hauser = elektronika, Štorm = black metal, Řezník = hip-hop, tak tím spíš je to cítit, že hlavní postavou nahrávky je skutečně nejznámější český šňupač „bílého prášku“ z bible v přímých přenosech veřejnoprávních televizí.
Co si budeme povídat, třeba takový hip-hop (oukej, horrorcore, jestli chcete a jestli se vám to líbí víc) tam po hudební stránce slyšet není v podstatě vůbec, ale když se objeví Řezník a začne rapovat, tak se dá říct, že alespoň nějakým způsobem vyčnívá a jeho odlišnost je vážně cítit. Někdy to není ku prospěchu věci (třeba v „Baterii kurev“ jeho vstup působí jak pěst na oko; v „Nenávidím svůj job“ také patří k slabším momentům písničky), ale jindy mě naopak baví jako třeba v „Černém myslivcovi“ (jeho první sloka je vlastně jediné, co na tomhle tracku stojí za pozornost) nebo v „Lásce a hnilobě“, kde má fakt zábavný text.
Nicméně co se Franty Štorma týká… jeho kytara tam už slyšet je a z mnohých pasáží je vážně cítit cosi jako duch Master’s Hammer („Láska a hniloba“, některé pasáže „Baterie kurev“), což je logické, protože tenhle člověk má přece jenom dost specifický rukopis, ale obecně vzato je jeho kytara na „Necrotice“ taková příliš jednoduchá, skoro až plytká. Většinu doby totiž funguje spíš jen jako podmaz pro elektroniku a nějaké skutečně pamětihodné linky prostě nenabídne. Hlavní díl nápadů a těch nejlepších motivů tedy na svých bedrech vážně nese elektronika.
Nicméně – tahle jakási nevyrovnanost bylo jen takové postesknutí, protože „Necrotica“ má i výraznější neduhy a právě ty jsou tím stěžejním důvodem, proč mě to album nepoložilo na prdel. A za ten úplně největší považuji to, že ty songy prostě nemají nějakou velkou sílu. Spousta konkrétních motivů je hodně příjemných, ale jako celek tu není žádný vál, o němž bych mohl naprosto bez výhrad říct, že je to šleha a že všechno maká na sto procent. Je sice pozitivní, že jednotlivé skladby mezi sebou nesplývají a jsou od sebe rozeznatelné, ale v žádné z nich necítím něco, co by mě skutečně porazilo.
Kdybych musel jmenovat, pak ano, pár slušných věcí bych dokázal najít. V pohodě jsou tracky jako „Crowley“, „Menší zlo“, „Boží stáda“, poměrně zajímavé jsou „Orgie iluminátů“ a i pomalejší věci „Láska a hniloba“ a „Hlavonožec“ se dají. Ale jak jsem řekl, v žádném případě to není bez výhrad a žádný z nich není skutečná pecka. A naproti tomu jsou tu i songy, které… no, řekněme si to na rovinu, nemá smysl to balit do eufemismů jen proto, kdo to hraje – některé songy jsou prostě odrhovačky jako svině a právě ty mě na albu dráždí nejvíce. Jmenovitě se to týká především „Baterie kurev“ a „Černého myslivce“, přičemž obzvláště druhý jmenovaný kus je fakt hodně nepovedený.
A kromě téhle řekněme nečekaně nesilné skladatelské formy mě „Necrotica“ trochu zklamala ještě v jedné věci. Po tom všem, jak byl projekt Mortal Cabinet prezentován, a i podle zúčastněných osobností mi to prostě přijde moc krotké. Čekal jsem, že to bude větší divočina, ale při vší úctě – ona je to po hudební i zvukové stránce vlastně taková docela pohoda. „Chceme rozvracet, ničit, děsit a přivádět lidská zvířata v úžas,“ prohlásilHauser… ale sorry, u mě nesplněno, podle mě je ten výsledek ještě docela hodný.
Nechci zase tvrdit, že je „Necrotica“ sračka, to zase není. Je pravda, že Mortal Cabinet přece jen udělali rozruch a mluvilo se o nich všude napříč několika undergroundovými scénami (a to se povede málokomu… jestli vůbec někomu). Budou lidi, co tu muziku budou vynášet do nebes za každou cenu, ať už proto, že se jim to tak fakt líbí, anebo kvůli těm jménům, stejně jako budou lidi, kteří to budou dissovat na každém kroku, ať už proto, že se jim to tak fakt nelíbí, anebo jen proto, aby si připadali víc intelektuálně, když se proti něčemu vymezí. Já nechci ani jedno, jelikož mi to nepřijde tak bombastické, aby se to muselo adorovat, ale ani tak špatné, aby se to muselo odsuzovat. Pokud bych si ovšem musel vybrat, tak blíže mám rozhodně k tomu druhému táboru. „Necrotica“ je poslouchatelná, ale nic navíc.
Řeknu to upřímně – kdybych to slyšel předem, tak bych si v rámci crowdfundingu (a že to bylo poprvé v životě, kdy jsem někomu takhle přispěl, protože mi tyhle kampaně nejsou vnitřně sympatické) rozhodně nekoupil CD, LP i vstup na křest. Na první poslech se „Necrotica“ možná tvářila zajímavě, avšak čím déle to album poslouchám, tím víc si říkám, že víckrát už to vlastně slyšet nepotřebuju a nechci. Jak jsem řekl, tvorbu všech tří muzikantů mám rád, ale jejich domovské formace jsou ve všech případech o řád výše. Úplně na rovinu – vyslovená píčovina to sice není, ale i tak je to prozatím asi nejžhavější kandidát na zklamání roku, protože očekávání byla mnohem výš.
Druhý pohled (nK_!):
Na „Necroticu“ hvězdného Mortal Cabinetu jsem se těšil. Ne, že bych měl tvorbu jednotlivých zúčastněných interpretů (kromě Řezníka) jakkoliv naposlouchanou nebo ve velké oblibě. Spíše mě zajímalo, jak může kolaborace takových rozdílných stylů jako horrorcore, black metal a EBM dopadnout.
A popravdě řečeno, docela se při poslechu „Necroticy“ bavím. Nejvíce ujíždím na textech, které sice nejsou tak explicitní a zlé, jak asi hodně lidí čekalo, ale to mi vůbec nevadí. Bohatě mi stačí, že jsou chytře napsané a ještě lépe reprodukované. Některé pasáže mi připomínají starou tvorbu Törr a tam jsem ve svém živlu.
Hudebně už „Necrotica“ není taková sláva, i když pořád to mohlo být o mnoho horší. Jednoduché kytarové linky a melodie pominu, v rámci kolaborace fungují i tak dost dobře. Nevadí mi ani prvoplánově podmanivá kytara v „Černý myslivec“, naopak – jde o jednu z písní, jež mě baví nejvíce.
Velký problém ale vidím v jakési roztříštěnosti a nevyrovnanosti jednotlivých skladeb. Ty často hodně kolísají v tempu a vyznění podle toho, který z hudebníků zrovna třímá v pařátech mikrofon. Jinak ale proti „Necrotice“ vůbec nic nemám, a protože jsem neočekával zázraky, jsem více než spokojen. Nejlepší skladby: „Nenávidím svůj job“, „Černý myslivec“, „Láska a hniloba“ a „Televangelista“.
Datum: 18.10.2015 Místo: Praha, Storm Účinkující: Epic Rap Battles of History, The Jackpot Golden Boys
Hádám, že velká část z vás již o Epic Rap Battles of History slyšela a má představu, oč se jedná, protože už vlastně jde o poměrně velkou věc, nicméně je pravda, že největší popularitu má tento YouTube seriál především v anglicky mluvících zemích, takže o tom z formálních důvodů nějakých pár slov ztratíme.
Již jsem prozradil, že jde o YouTube kanál, jehož počet odběratelů je jen tak mimochodem vyšší než počet obyvatel naší republiky. To, co je náplní, vlastně dost dobře prozrazuje už název – Epic Rap Battles of History. Zjednodušeně řečeno jsou to rapové bitvy mezi různými fiktivními nebo historickými postavami, ať už žijícími nebo dávno mrtvými. Takhle se spolu střetli namátkou Adolf Hitler a Darth Vader (tihle dva pro velký úspěch dokonce třikrát), Justin Bieber a Beethoven, Kleopatra a Marilyn Monroe, Batman a Sherlock Holmes a tuny a tuny dalších. Aktuálně je série na čtyřech sezónách, které dohromady dávají 57 dílů / bitev.
Ačkoliv celou věc vyrábějí lidé, kteří nejsou žádná jelita a mají hudební talent, takže se to vlastně dá poslouchat i jako normální muzika, na prvním místě je přece jenom hlavně zábava. A zábavná tahle záležitost – přinejmenším tedy z mého pohledu – opravdu je. Je pravda, že pár trochu slabších dílů se najde, ale takových je naštěstí minimum a většina bitev si drží fakt vysokou laťku a ohromně mě to baví. Já osobně jsem nikdy nebyl nějaký fanda YouTuberů, celý tenhle trend mám totálně na párku a jde to absolutně mimo můj záběr, ale zrovna Epic Rap Battles of History je výjimkou potvrzující pravidlo a od doby, kdy jsem na to prvně narazil (což bylo někdy v roce 2012, kdy zrovna běžela druhá sezóna), to s chutí sleduju.
Epic Rap Battles of History ovšem nežije jen na internetu, ale i na koncertních pódiích, kam se seriál občas přesune v rámci živých vystoupení. A když bylo ohlášeno turné po Evropě i se zastávkou v Praze, tak jsem měl jasno, že si to ujít nenechám. A vzhledem k tomu, že (jak známo) dny v kalendáři s radostí ubíhají raketovou rychlostí, neděle 18. října nadešla dřív, než se člověk nadál. Hurá na věc…
Zaznělo (nekompletní výběr):
Season 1:
• John Lennon vs. Bill O’Reilly
• Darth Vader vs. Hitler
• Justin Bieber vs. Beethoven
• Einstein vs. Stephen Hawking
• Gandalf vs. Dumbledore
Season 2:
• Master Chief vs. Leonidas
• Steve Jobs vs. Bill Gates
• Barack Obama vs. Mitt Romney
• Moses vs. Santa Claus
• Nikola Tesla vs. Thomas Edison
• Mozart vs. Skrillex
• Rasputin vs. Stalin
Season 3:
• Miley Cyrus vs. Joan of Arc
• Bob Ross vs. Pablo Picasso
• Rick Grimes vs. Walter White
• Goku vs. Superman
• George Washington vs. William Wallace
• Artists vs. TMNT
Season 4:
• Zeus vs. Thor
• Jack the Ripper vs. Hannibal Lecter
• Steven Spielberg vs. Alfred Hitchcock
• Terminator vs. RoboCop
Další:
• Harrison Ford vs. Eminem [improvizovaná bitva]
Klub Storm nebyl ani zdaleka plný, vlastně byl spíš takový trochu poloprázdný a s natřískanými kotli, jaké tu mívá Sodoma Gomora (na ničem jsem tu od přestavby dřívějšího Matrixu na nynější Storm ještě nebyl), se to srovnat nedalo ani náhodou. Alespoň se tu ale taky jednou dalo trochu dýchat, když nebylo tak narváno takovým způsobem, že se musí potit pomalu i omítka, jako když tu hrává zmiňované horrorcorové komando. Na druhou stranu, všichni, kdo ten večer dorazili, evidentně věděli, na co jdou a co by měli očekávat, takže duo Nice Peter a EpicLLOYD a jeho DJové (z nichž jeden, Give Me Motion, vypomáhal i vokálně a také si později střihl roli Barracka Obamy a Nikola Tesly v příslušných bitvách) měli dost slušnou podporu hned od začátku, který nastal krátce před devátou hodinou…
Po troše té DJské masturbace show začala s úplně prvními bitvami, které kdy pod hlavičkou Epic Rap Battles of History vyšly na začátku první sezóny – „John Lennon vs. Bill O’Reilly“ a „Darth Vader vs. Hitler“. Dál už to jelo ve vysokém tempu a těch songů zaznělo fakt hodně, jelikož celé vystoupení trvalo hodně přes hodinu a půl a většina písniček je dost krátká. Nekompletní výpis toho, co padlo, najdete v boxu na straně, ale jedná se o dost nekompletní seznam – jednak si to už takhle s odstupem nevybavím všechno, druhak spousta u spousty bitev zazněla třeba jen jedna sloka v rámci medley několika songů. A když už jsme u toho (a to se mi popravdě moc nelíbilo), některé bitvy zazněly bez svého instra známého z videí, jen rap + triviální základní beat. Osobně bych to radši slyšel i s instrem.
Avšak nejenom muzika byla náplní vystoupení Epic Rap Battles of History. Tahle záležitost je samozřejmě především komedie, což se potvrdilo i živě, takže nemalou část času ukrojilo i povídání jednoho nebo druhého protagonisty, které většinou zrovna nepovídající kolega využil k tomu, aby na sebe navlékl převlek. Právě převleky a další rekvizity také nechyběly, ale samozřejmě nebyly ani zdaleka tak epicky vymakané jako v samotných klipech, což je ale pochopitelné.
Nicméně nejen kvůli povídání měl ten, kdo nerozuměl anglicky, docela smůlu. Nedílnou součástí show byla rovněž živá interakce s publikem. Muzikanti si zvali na pódium fanoušky, aby se ujali rapování některých bitev, ale zrovna v Praze se příliš odvážlivců nenašlo. Jako první se tam trochu nedobrovolně dostal týpek, jenž někdy dříve toho dne potkal v kavárně Nice Petera a poprosil jej o zahrání „Moses vs. Santa Claus“… asi moc nepočítal s tím, že jej pak vytáhnou na stage. O dost lépe ovšem dopadl borec, který se ujal role Alberta Einsteina v bitvě „Einstein vs. Stephen Hawking“, protože ten to měl zjevně naučené a vyseknul to tam kvalitně. Ke konci se pak předvedl ještě jeden malý klučina s partem EpicLLOYDa z dílu „Nice Peter vs. EpicLLOYD“, ale s tímhle zas nepočítali sami vystupující, protože tady naopak neuměl svá slova sám Nice Peter, aby se prckovi postavil. Za zmínku stojí taky to, že v jedné bitvě, konkrétně v roli Johanky z Arku v „Miley Cyrus vs. Joan of Arc“, se představila i Sulai Lopez, která se jinak v Epic Rap Battles of History stará o design kostýmů.
Během setu se Nice Peter a EpicLLOYD vydali i mezi lidi, kde odrapovali několik bitev. Nejprve návštěvníky rozdělili na dvě půlky a v uličce předvedli „Terminator vs. RoboCop“ (půlka lidí měla podporovat jednu postavu a druhá druhou – větší ohlas měl EpicLLOYD s Terminátorem), poté kolem sebe nechali vytvořit kruh a zde odzpívali „Zeus vs. Thor“ a také freestyle bitvu s postavami, které si zvolili sami fanoušci. Nakonec proti sobě šli Harrison Ford a Eminem.
Večer byl celkově docela povedený a upřímně jsem se bavil, přestože celá show nepatřila k nejkratším. Na druhou stranu, asi bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem to nečekal ještě lepší. Jsem sice rád, že jsem to viděl, líbilo se mi to a i živě to mělo svoje kouzlo, ale ze samotných videí je to asi ještě o kousek zábavnější. Nicméně, co jsem pak zaslechnul hned po koncertě (ne, že bych poslouchal cizí rozhovory, ale když někdo řve tak nahlas, že nejde neslyšet, co povídá…), někteří jedinci z toho měli druhé Vánoce, tak možná už jsem toho viděl tolik, že jsem prostě rozežraný, kdo ví…
Ještě před samotnými Epic Rap Battles of History vystoupila dvoučlenná (bicí a kytara+zpěv) předkapela The Jackpot Golden Boys, jejíž oba členově později dělali i křoví (drželi některé kulisy, dělali želvy v bitvě „Artists vs. TMNT“ a tak) v hlavním programu. Jejich vlastní koncert byl ale takový, že bych si ho klidně odpustil. Musí se nechat, že tam byla dobrá a bezprostřední komunikace s publikem, ale to bylo tak všechno… když jsou totiž kecy mezi písničkami zábavnější než samotné písničky, tak je to prostě špatně. Hudebně to totiž byla totálně nudná, uniformní a předvídatelná kytarovka. Lidi se u toho sice bavili a na konci dokonce došlo i na stagediving, ale pro mě osobně to byla šílená nuda… takový ten koncert, kdy si radši jdete koupit na bar další pivo, přestože na něj nemáte chuť, jen abyste zabili pár minut času, než nadejde to hlavní, kvůli čemu jste přišli. Z tohohle výstupu mě nejvíc zaujala předělávka „Shake It Off“ od Taylor Swift, která byla totálně, ale totálně dojebaná (tedy – ta předělávka, ne ta Taylorka).
Datum: 26.9.2015 Místo: Praha, Storm Účinkující: Byzo, Dead Team, Little Big, Lord Lhus, Sodoma Gomora
V sobotu 23. května jsem si to nasměroval do pražského klubu Matrix… err, pardon, Stormu… kde se měl odehrát… počkat, května? Vlastně jsem chtěl říct v sobotu 26. září. Ono se to docela plete, jelikož oba dny se v klubu představila takřka totožná sestava. Po květnovém rap / horrorcorovém večírku se nyní na místo činu vrátili Sodoma Gomora, Lord Lhus, Byzo a podle původního plánu i Terror Crew. Chybět měl jen James Cole, jehož místa v line-upu se ujalo ruské obludárium Little Big, což nejsou o nic menší úchylové než Kapitán Láska (a že ten je dost sick – ostatně, kdyby se dokázal ohnout, tak by si hulil svůj dick, protože co si udělá sám, to si udělá líp).
Na poslední chvíli ovšem odpadli i Terror Crew, jelikož Haades, jedna polovina ústředního dua téhle horrorcorové kultovky, se ze „zdravotních důvodů“ nemohl dostavit. Namísto toho odehrál set jen kolega Evil Dope s novým projektem Dead Team, který dal dohromady s Mr. Nightmarem, původním členem Terror Crew. Nicméně, tohle ještě není na pořadu článku, jelikož první (pomineme-li rozjezdové DJské řádění, o nějž se postaral Ba2s) se pódia ujal Byzo…
Holohlavý srbský vrahoun předvedl mnohem našlapanější show než posledně v květnu a tentokrát měl jeho set dost chlupaté koule. Co si budeme povídat, určitě tomu notně napomohl i fakt, že tentokrát měl Byzo o poznání větší podporu publika a hned od prvních pecek už lidi reagovali. Vyřídilku má Byzo taky slušnou, navíc je zajímavý i v tom, že má na rap trochu nezvykle hluboký hlas a že má texty v srbštině (ačkoliv tentokrát padlo i několik česky zpívaných věcí). Na rozjezd večera tedy spokojenost.
Jako druzí nastupují výše zmiňovaní Dead Team alias Evil Dope z Terror Crew a Mr. Nightmare, člen původní sestavy Terror Crew, aby zahráli svůj vůbec první živý set. Vzhledem k tomu, že tenhle projekt nemá ještě nic vydané, tak byl koncert postaven především na dosud neslyšených věcech, které tím pádem nikdo z přítomných neznal, ale i tak nebyl nějaký velký problém se chytat. Instra byla většinou kvalitní a výkony obou hlavních protagonistů byly také hodně dobré. Hlavně Mr. Nightmare mě dost překvapil, protože jsem ho do té doby nikdy neslyšel a flow měl hodně dobrou. Z již známých tracků se objevily jen dva kusy z Dopeovy loňské sólovky „Produkt doby“, a to „Evil D“ (s tou celý set začal) a „Rapgenik“. Když pominu, že bych ocenil trochu méně hecovaček jako „Dead Team, 2015, yeah, zmrdi“, které duo házelo snad po každém songu, tak i tohle bylo super.
Následuje Lord Lhus, kterého jsem však bohužel tentokrát neviděl.
Teplota v natřískaném klubu již v tuhle chvíli vystoupala na sakra vysokou hodnotu a na řadě je Řezník, De Sade a DJ Ill Rick alias Sodoma Gomora. Hvězda domácího horrorcoru se opětovně mohla pochlubit našlapaným koncertem a obrovským kotlem, který žral kapele z ruky a sborově řval všechny texty. Setlist byl ovšem nepřekvapivý, protože trio sázelo svou klasickou dávku největších hitovek, a to jak z tvorby samotné Sodomy Gomory („Insane Insane“, „Éra déra“, „Opilá soulož“, „Zasraný Vánoce“, „Sodoma Gomora Rap“ nebo stále ještě novinková „Chcípni!“), tak i ze sólovek obou hlavních protagonistů („Kuřák“, „Uječená píča“ nebo „Kundičky“ od De Sada; „Burning Dreams“, „Linka bezpečí“, „Soudní proces“, „Ta holka v mym sklepě“ či finální „Žižkovský bary“ od Řezníka). Při „Tý holce v mym sklepě“ se na pódiu objevily i dvě pohledné slečny, z nichž jedna se nestyděla celému klubu ukázat i svoje cecky, což je rozhodně pamětihodná událost, jež v reportu stojí za zmínku. Každopádně, byl to standardní Sodomovský nářez, takže si není nač stěžovat.
Večer… no, vlastně spíš noc… no, vlastně spíš už ráno tedy do té doby probíhalo skvěle, nicméně ta úplně největší bomba byla nachystaná až na samotný závěr. Little Big na sebe nechali docela čekat a svůj set spustili až někdy po druhé hodině ranní, ale jakmile Rusové rozjeli svůj prudce taneční rave, tak to bylo neskutečně strhující. Nejprve nastoupili jen ve třech ve složení zpěvák Ilya, zpěvačka Olympia a DJ Sergey a koncert odpálili s titulním trackem svého doposud jediného alba „With Russia from Love“, po němž následoval sled dalších ultimátních hitovek jako „We Will Push a Button“ nebo „Public Enemy“. Lidi se hned od začátku chytali a od prvního songu celý klub skákal a pařil jako o život; většina evidentně tvorbu Little Big znala, takže když došlo například na pecku „Russian Hooligans“, sborové „oe oe oeo“ se rozléhalo celým Stormem.
Setlist Little Big:
01. With Russia from Love
02. We Will Push a Button
03. Public Enemy
04. Russian Hooligans
05. Pump It
06. Freedom
07. Dead Unicorn
08. My Way
09. What a Fuckin’ Day
10. Life in da Trash
11. Every Day I’m Drinking
V půlce setu se k Little Big připojil i čtvrtý člen Mr. Clown a druhá část koncertu začala se singlovou „Dead Unicorn“ a pokračovala s další náloží extrémně tanečních hitovek jako „What a Fuckin’ Day“ nebo „Life in da Trash“. Na úplné finále Little Big vypálili další tutovku „Every Day I’m Drinking“ a po jedenácti peckách bylo vymalováno. Rusové předvedli neskutečně energickou a našlapanou show, která doslova dostala do varu a rozskákala celý klub pomalu až k baru, a ukázali se jako absolutně kulervoucí koncertní skupina. Sice je to klišé jako čuně, ale až někdy budu mít možnost na ně jít znovu, tak teda nebudu váhat ani na chvíli, protože tohle byla vážně suprová tancovačka.
Snad jediné, co lze vytknout, je příliš hlasitý sound (jinak ale naštěstí čistý) a fakt, že Olympia nebyla dál než v první řadě skoro vidět, což se ale dalo čekat, když je to liliputánka… takže je jaksi mrňavá, jestli chápete. Naštěstí to jsou ale jen detaily, které koncert nijak nezkazily, protože i ten zvuk se dal v pohodě přežít. Tak či onak – přestože mě baví i ostatní interpreti, co ten večer vystupovali, dorazil jsem především kvůli Little Big, od nichž jsem toho čekal dost, ale jejich vystoupení bylo ještě lepší, než jsem doufal.
P. S. Setlist je odposlouchaný a napsaný popaměti, ne odněkud opsaný, ale snad by měl být správně.
Třebíčská hip-hopová úderka Masový wrazi vydala své doposud poslední album, „Svět plnej lží“, už v dubnu 2013, takže se nejedná o nějakou obzvlášť aktuální záležitost v tom smyslu, že by ta placka právě vyšla a že by se všichni měli přetrhnout o to, kdo ji zrecenzuje jako první. Přesto jsem se rozhodl – částečně i z toho důvodu, že se podle všeho nějaké další desky od Masových wrahů asi jen tak nedočkáme – tuhle věc zpětně vytáhnout a říct o ní pár slov.
„Svět plnej lží“ je celkově pátým dlouhohrajícím počinem Masových wrahů a skoro by šlo i říct, že v jejich tvorbě znamená znatelnou změnu. Jednou z věcí je jistě to, že MC Curwa – který na starších nahrávkách jen hostoval (i když z té spolupráce vzniklo několik skvělých věcí jako třeba „Co to je za svět“, což je podle mě jedna z nejlepších skladeb skupiny vůbec) a teprve na předchozím „Masokombynathu“ se poprvé představil jako právoplatný člen – se již v sestavě nastálo zabydlel. Ještě důležitější je ovšem to, že v rámci diskografie je zajímavá deska především v tom, že oproti starší tvorbě má trochu jinou náladu. Abych to vysvětlil trochu srozumitelněji – hrubě řečeno Masový wrazi ve svojí muzice vždy pracovali s dvěma lyrickými proudy, přičemž jeden z nich na „Světu plném lží“ takřka úplně vymizel a ten druhý jej nahradil v plné míře.
„Nemám respekt a nemám ani uznání,
mám jen žízeň a svoje radikální vyznání.
Moje postavení není důležitý,
moje ve frontě stání je nepřetržitý.“
(Nejsem prodanej)
Masový wrazi jsou často řazeni do horrorcorového proudu, což rozhodně není (nebylo) od věci… vlastně jsou asi tím nejzajímavějším a nejlepším, co tenhle styl u nás nabízí mimo partu od značky ZNK, pod níž spadají všechny ty legrácky jako Sodoma Gomora, Terror Crew a podobně. Nicméně právě tohle je ta textová složka, již na „Světu plném lží“ Masový wrazi opustili. Místo toho se tentokrát El Marón a Curwa věnují především politické a sociální kritice, alkoholovému demónu a podobným věcem. Samozřejmě, že jsou tohle témata, která Masový wrazi měli v hudbě vždy, ale úplně vymizely vyložené splattery nebo sprosté srandičky typu „Princezna“ z „Masokombynathu“. Jistě, sice i na „Světu plném lží“ je stále nutno brát některé texty s nadsázkou a jistou dávkou rezervovanosti, o tom žádná, ale i tak není blábol říct, že tentokrát jsou Masový wrazi – až na výjimky – trochu vážnější.
Na „Světu plném lží“ se nachází celkem 18 tracků, které dohromady dělají rovnou hodinu muziky, což je dost, nicméně vzhledem k tomu, že se na nahrávce nachází spousta výborných pecek, jež člověka baví i po mnoha posleších, to není nic, co by se nedalo zvládnout na jeden zátah. A ta úplně nejhustší koncentrace těch nejsilnějších kusů se nachází hned v první polovině alba. Již intro „Mantra“ je skvělé a po něm začnou Masový wrazi sypat jednu parádní věc za druhou. Klipová „Nejsem prodanej“, jež patří mezi největší vrcholy desky, „Král marmelád“, kde El Marón s Curwou dissují všechny pozérské hip-hopery, apatická „Mě nezajímá“, v níž Masový wrazi prozradí, co všechno je nezajímá, i „Ideální svět“, kde zase vysvětlí, jak podle nich takový ideální svět vypadá, jsou všechny hodně dobré kusy, jejichž trvanlivost z nemalé části stojí i na výtečných instrech, jež obstarává beatmaker Doyem.
„Vyražme do ulic, vždyť nás je čím dál víc,
víc lidí zničí víc politickejch pozic.
Chci jen říct: Nebojme se jít sobě vstříc
proti politický moci obrátit rub na líc.“
(Před pikolou, za pikolou)
Vysoká laťka však pokračuje i nadále, protože přichází další silná dvojka v podobě další klipové jízdy „Superpunk“ a pecky „Tady dneska nebudu“, které obě zdobí parádní hutný beat. Korunu nejsilnější části alba pak nasadí temná „Schizofrenie“ s excelentním závěrem. I ve druhé půlce nahrávky se však nachází několik výtečných skladeb, mezi něž jistě patří „Démon alkohol“ se skvělým atmosférickým instrem nebo „Vyber způsob“, jejímž pozadím se prolíná nenápadná, leč skutečně brilantní melodie. Mě osobně hodně baví i „Tupý stádo hovad“ a „Před pikolou, za pikolou“ s dalším výborným instrem. A stejně jako intro „Mantra“, i úplný závěr v podobě minutového „Podzimního období“ se taktéž velice povedl.
Na druhou stranu, na desce se bohužel objevilo i něco málo vaty, což se ostatně při takovém počtu tracků asi dalo čekat. Zpočátku mě strašně sral „Pronásledovatel“, především díky mírně vyměklému refrénu, což fakt není nic, co bych chtěl slyšet od skupiny jako Masový wrazi. Hodně dlouhou dobu jsem tenhle song díky tomu musel při poslechu férově přeskakovat, ale nakonec jsem jej vzal na milost především díky solidním slokám, byť na vrcholné písně se stále nechytá ani náhodou. Příliš mě neoslovují ani kusy, v nichž se vyskytují hostovačky, což znamená „U Can’t Command Me“ a titulní „Svět plnej lží“. Oba featy jsou anglicky zpívané a tak nějak mi prostě do kontextu alba příliš nesedly… obě skladby jsou sice stále poslouchatelné, ale patří k tomu slabšímu, co se na nahrávce nachází.
„Motám se jak čůrák po známým sídlišti,
jsem ve vlastním městě, ale netušim, kde bydlim.
Chčije jako píča a já prosral klíče,
teď bych dal milion za mapu Třebíče.“
(Superpunk)
„Zklamanej vlastenec“ je sice lepší, ale slušela by mu trochu kratší stopáž než pět a půl minuty, protože díky tomu působí lehce monotónně (i když třeba podobně vystavěná „Nejsem prodanej“ s pěti minutami s tím nemá žádný problém). „Jedna barva“ má oproti tomu necelé dvě minuty, ale stejně jako „Zklamanej vlastenec“ patří k takovému zlatému středu alba – na vrcholy nemá, ale baví mě víc než songy z předchozího odstavce.
I přes pár ne úplně kulervoucích kousků je však „Svět plnej lží“ parádní album, které je asi tím nejlepším, co kdy Masový wrazi vydali… „Masokombynath“ byl jednoznačně překonán, a dokonce bych řekl, že je „Svět plnej lží“ o kousek lepší než našlapaný „Brutální realizmus“. Tak či onak je to určitě výborná hip-hopová (nevím, jestli bych tomu ještě říkal horrorcore) fošna, a i když už uběhly dva roky od jejího vydání, pořád se mi líbí.
„Všichni žijem ve světe plným lží,
nikdo nám to ale nevěří.“
(Svět plnej lží)
Aktuální situace u Masových wrahů však nevypadá zrovna růžově, a kdyby byl „Svět plnej lží“ tím posledním, co kdy kapela vydala (nepočítáme-li El Marónovu sólovku „Doktor smrt“, jež ještě stihla vyjít začátkem prosince), nebylo by to moc velké překvapení. V noci z 30. na 31. prosince loňského roku se totiž El Marón opil, v opilecké hádce podle všeho vytáhl nůž a bodl a jeho protivník nepřežil. Nepodařilo se mi zjistit, jestli se případ od té doby nějak pohnul kupředu, ale hned zkraje letoška byla na El Maróna uvalena vazba a z obvinění vraždy mu hrozí 10-18 let vězení.
Datum: 23.5.2015 Místo: Praha, Storm Club Účinkující: Byzo, James Cole, Lord Lhus, Sodoma Gomora, Terror Crew
Aktuálně republikou křižuje (i když už za pár víkendů dospěje ke konci) společné turné Sodomy Gomory a Jamese Colea, které čítá celkem 16 zastávek. Jednou z nich byla samozřejmě i Praha, kde program doplnili další tři účinkující v čele s další horrorcorovou kultovkou Terror Crew. Na 23. května se tím pádem narýsoval dost zajímavý rapový večírek, tak hurá na věc…
Když jsem do klubu Storm dorazil, o zábavu se zrovna staral DJ BA2S, jehož si většina lidí bude nejspíš pamatovat jako někdejšího člena Chaozz. BA2S za pultem řádil až do půl deváté, nicméně vzhledem k tomu, že jsem dorazil teprve chvíli před půl, slyšel jsem jen konec jeho setu, během něhož jsem stihnul zaznamenat třeba „Parlamentní jatka“ od Sodomy Gomory nebo nějaké pecky od Insane Clown Posse (snad si to nepletu s pozdějším průběhem večera). Nedlouho po mém příchodu však přestal čistě DJský set a nastoupilo první číslo večera, jímž byl původem srbský rapper Byzo, jenž většinu své dosavadní tvorby jede ve svém rodném jazyce. Ačkoliv se Byzo snažil rozpoutat nějaký kotel a sypal to docela slušně, lidi na jeho snažení ještě moc nebrali. Pár prvních pařičů se sice objevilo, ale nebylo to nic velkého… a asi i právem, protože oproti šlehám, které následovaly později, byl Byzo přece jen asi nejslabším vystupujícím večera.
Oproti tomu Terror Crew už byli v jiné pozici a bylo znát, že na ně v publiku čeká početná řádka fandů. Nejprve nastoupil sám Evil Dope (za podpory DJe, samozřejmě, to snad ani nemá cenu explicitně zmiňovat) a otevřel koncert svým sólovým trackem, po němž se k němu přidal i maniakální kolega Haades, který mě osobně z celé téhle party okolo ZNK baví možná nejvíc. Každopádně, přišlo mi, že sólových songů od obou zúčastněných zaznělo snad víc než věcí od samotných Terror Crew… Evil Dope předvedl třeba „Stop“, „Rapgenika“ nebo „Čecháčství“, zatímco Haades vytáhnul vály jako „President Evil“, „Dead Bodies Everywhere“ a hlavně mocnou hitovku „Home Office“ s kurevsky návykovým beatem… a kromě toho také od něj zazněly i nějaké nové kusy, které by se měly objevit na chystaném druhém sólovém albu. Nicméně, pár pecek z tvorby samotných Terror Crew rovněž zaznělo, jmenovitě třeba „Terror Crew Army“ nebo „Zabiják žen pt. 2“. Každopádně, Terror Crew byli rozhodně super jako čuně, jejich vystoupení ubíhalo pekelnou rychlostí, a než se člověk nadál, Evil D a Haades už se klidili z pódia pryč.
Jednotlivé sety na sebe navazovaly hodně rychle… hned po konci koncertu plynule pokračoval DJing, výměna za pultem také probíhala tak, že muzika ani na chvíli nepřestala, a po výměně DJů už začínal další regulérní koncert. Po Terror Crew se pultu ujal DJ Ill Rick a micu americký rapper Lord Lhus, jehož jsem až do té doby vůbec neznal. Lhus předvedl našlapaný hip-hop a v neposlední řadě taktéž brutální flow a především zpočátku to bylo setsakra zábavné. Postupem času mi však jeho show začala připadat mírně monotónní, přestože ji Lord Lhus ozvláštnil i trochou toho freestylu. Nic skutečně zásadního, co by celkový dojem vyloženě pohřbilo, to však naštěstí nebylo a celkově to přece jenom bylo dobré… Lord Lhus jel ve vysokém tempu, kotel mu nasazení zodpovědně oplácel, a kdybych tvrdil, že jsem se vůbec nebavil, tak bych zase kecal.
Hodinky již ukazují půlnoc a začíná jít do tuhého. Za pultem DJ Doemixxx a s mikrofonem v ruce nezačíná řádit nikdo jiný než James Cole. Nevím, jestli to není jen můj pocit, ale přijde mi, že tenhle týpek je oproti zbytku českého rapu docela jinde a hlavně svůj… ostatně to bylo vidět už jen na tom, že namísto rovného kšiltu na hlavě a dalších typických stylových propriet na pódium nastoupil s mafiánským lookem v košili, saku a frajerských černých brýlích a rozjel až do pekla našlapaný set. Když nic jiného, tak se Jamesovi musí nechat, že – a to při vší úctě ke všem ostatním – byl ten večer s mílovým náskokem nejzajímavější po vokální stránce. Vyjma rapu totiž jako jediný i skutečně zpíval a taky občas zařval takovým způsobem, že by se i vokalisté ze screama nemuseli vůbec stydět… to všechno navíc zalil suverénním vystupováním a koňskou dávkou charismatu. Stačí přidat našlapaný setlist, v němž v živém podání nejvíce zabíjely (aspoň u mě) „Peperi“ a především kulervoucí „Monstrum“ (mnohem lepší než z alba!) a je jasné, že to bylo jízda jako čuně.
Za pult se vrací DJ Ill Rick, což znamená jediné – jako zlatý hřeb večera (no, teď už spíš noci) přicházejí králové českého horrorcoru, Sodoma Gomora. A i když Terror Crew, Lord Lhus i James Cole měli hodně dobrý kotel, při setu Sodomy se hned od začátku ukázalo, na koho všichni dorazili především a kdo měl ve Stormu největší fanouškovskou základu. Nemusíte mít tuhle kapelu rádi, ale jednu věc jim prostě nechat musíte – aniž by Řezník s DeSadem jakkoliv uhnuli ze svojí splatter cesty a aniž by jakkoliv šli naproti popularitě nějakou podbízivostí, povedlo se jim kolem sebe vytvořit doslova kult. Takovou podporu, jakou měli ten den v Praze – fanatický kotel, který od prvního do posledního tracku hulákal úplně všechny texty (rozhodně ne jenom refrény!) – jim může jen tiše závidět takřka jakákoliv česká undergroundová skupina.
Jako první na pódium vlétnul samotný DeSade, který set otevřel svojí sólovou peckou „Sádismus“, po níž se k němu přidal i Řezník s nářezovkou „Pořád jenom hate“. Podobně jako u Terror Crew, i tady mi přišlo, že Sodoma Gomora dávala spíš sólové věci obou členů… tedy spíš Řezníka, protože od DeSada už zazněl jen „Kuřák“ a „Uječená píča“, zatímco z tvorby jeho maskovaného kolegy byly třeba „Burning Dreams“, „Creature of the Night“ (obě ve zkrácené verzi, jen Řezníkovy party bez featových pasáží), „Linka důvěry“ a samozřejmě také již zkultovnělá „Ta holka v mym sklepě“, při níž se k Sodomě poprvé přidal i James Cole. Ze songů od samotné Sodomy Gomory nechyběla kupříkladu „Éra déra“, „Insane Insane“, „Opilá soulož“ nebo „Parlamentní jatka“.
Jakmile skončila „Ta holka v mym sklepě“, namísto přídavku přišla jiná věc – na dvou obrazovkách vedle pódia měl veřejnou premiéru zbrusu nový klip Sodomy Gomory, „Chcípni!“, v němž se mimo jiné objevili třeba i členové domácího EBM kultu Vanessa. Po konci videa už to vypadalo i na konec celého večera, takže se dost lidí začalo otáčet a pomalu odcházet, když vtom Sodoma Gomora vlítla zpátky na stage a opětovně s podporou Jamese Colea padnul definitivně poslední track „Žižkovský bary“. To finále mi takhle přišlo malinko nedotažené, ale i tak byla Sodoma Gomora parádní a natřískanému Stormu předvedla hodně epickou jízdu… a jakkoliv i Terror Crew a James Cole byli skvělí, DeSade a Řezník si nakonec právem vyrapovali titul vrcholu celé akce.
Celkově vzato tedy super koncert. Snad jediné drobnosti, jež mě trochu rušily, byly, že mikrofony v průběhu takřka všech setů tu a tam chytaly vazbení a že u Terror Crew mohlo být instro trochu víc nahlas… zrovna Terror Crew mají fakt parádní beaty, takže možná malinko škoda, že je vokály přehlušovaly až tak moc. To jsou ale naštěstí jen detaily, jinak to byla pecka.
