Archiv štítku: Rebirth of Nefast

Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Rebirth of Nefast - Tabernaculum

Země: Island / Irsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Norma Evangelium Diaboli / Oration

Tracklist:
01. The Lifting of the Veil
02. The First Born of the Dead
03. Alignment Divine
04. Carrion Is a Golden Throne
05. Magna – Mater – Menses
06. Dead the Age of Hollow Vessels

Hrací doba: 61:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

Psát o Rebirth of Nefast jako o skrytém pokladu pro nemnohé by byla pitomost hodná člověka, jenž svůj rozhled poněkud přeceňuje. Přeci jen si mozek kapely a vlastník studia Emissary, Stephen Lockhart (Wann), již zajistil veliké renomé produkováním desek Svartidauði nebo Sinmara, čímž přímo přispěl k tvorbě toho, co dnes vnímáme jako islandský black metal. A za druhé, labely jako Debemur Morti a End All Life / Norma Evangelium Diaboli musí znát každý, kdo se o black metal zajímá trochu vážněji. Ti jistě po Rebirth of Nefast nesáhli náhodou nebo jen z kamarádství. Nebudu předstírat, že by mě první slibné demo „Only Death“ (2006) v době vydání nebo v současnosti nějak extrémně bavilo, ale pozdější split-album „Ex nihilio“ sdílené se spřízněnými Slidhr z roku 2008 je jednoduše impozantní. Není divu, že takoví Blut aus Nord chtěli s Rebirth of Nefast rovněž nahrát split. Dle svých slov měl již Vindsval rozdělanou hudbu, ale z nějakého důvodu idea společné nahrávky padla.

Důvod, proč je mezi zmíněným „Ex nihilio“ a současným debutem „Tabernaculum“ mezera takřka devíti let, spočívá v perfekcionismu. Příkladem důsledné práce budiž, že Stephen Lockhart Wann měl „Tabernaculum“ hotovo již před více než rokem a pak se rozhodl album kompletně nahrát znova. Musím říct, že se jeho rozhodnutí vyplatilo, neboť lépe vyprodukovanou blackmetalovou desku než tuto asi neznám. Lze oponovat, že někomu se více líbí sound té či oné surovosti, ale zde mluvíme o takové zvukové úpravě, která akcentuje atmosféru hudby a nezakryje sebemenší detail.

Kořeny hudby Rebirth of Nefast vychází z ortodoxního black metalu z přechodu milénia, avšak je vhodné si uvědomit, že již na zmíněném splitu byla hudba kapely ve srovnání s tehdy populárními kopírkami Watain a Deathspell Omega (éra Si monumentum…) dostatečně originální. Dnes je samozřejmě vhodnější postavit „Tabernaculum“ vedle takových Sinmara, Tchornobog, Death Fetishist, Situs Magus, Skáphe, Wormlust nebo Inferno, tedy kapel, které si hodně hrají s podladěným, disharmonickým soundem a vrstvením kytarových linek (a taky vlastně vychází z oné ortodoxní vlny). Rebirth of Nefast ale nesázejí třeba na strojený chaos a řekl bych, že skloubení tradice s progresí, klidu a násilí a dalších protikladů je v jejich podání přirozenější. Pasáží, kde se objevují víc než tři rozdílné melodie tu zas tolik není, ale přesto je „Tabernaculum“ narváno velikým množstvím detailů.

Ještě jedno přirovnání mě napadá, a to k „Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint“ od mistrů Abigor, jelikož „Tabernaculum“ je podobně intenzivním a poutavým způsobem dramaticky vystavěno. To je například jeden z důvodů, proč na mě deska při poslechu působí až vizuálně, i když zde hrají svou roli i zmíněná produkce a evokativní texty. Z letmého poslechu se může zdát, že jsou skladby roztříštěné, jelikož Wann v kompozicích zdánlivě příliš lpí na stopkách, ale věc se má tak, že ony tiché, ambientní pasáže jsou stejně důležité a zajímavé jako blackmetalové běsnění. Ale k tomu je nutné se trochu zaposlouchat.

Rebirth of Nefast - Tabernaculum

Netvrdím, že musíte desku sjíždět podobně fanaticky jako já, ale o její síle by mohl napovědět fakt, že v posledním cca čtvrtroce si „Tabernaculum“ pouštím minimálně jednou týdně do sluchátek ve tmě a bez dalšího rozptylování, třeba před spaním, a zrovna v těchto chvílích se „Tabernaculum“ představí ve své bentické hloubce. Mimochodem, ani teď si netroufnu tvrdit, že bych desku znal opravdu podrobně natož zpaměti a to není vlastně nijak extrémně složitá. Rovněž nemám pocit, že by zde byly nadbytečné či natahované pasáže. Jsem rád že se ty roky čekání projevily i v tomhle ohledu.

Na závěr se obvykle snažím vypíchnout nějaká negativa, ale teď to mám těžké, dokázal bych si jen představit jiné vokály. O zvuku další ódy pět nebudu, ale mohl bych zmínit, že se jedná o zcela první kompletní Emissary produkci, kdy nemám jediný subjektivní problém se zvukem bicích. Hostující Bjarni Einarsson (Sinmara, Wormlust, Slidhr) si zde navíc vystřihl svůj prozatím nejlepší výkon v kariéře. Někomu „Tabernaculum“ samozřejmě přijde jako nezajímavá, až nudná deska. Každý má svůj vkus, ale já si dovolím arogantně prohlásit, že takový dojem s velkou pravděpodobností pramení z povrchního poslechu či takových posluchačských preferencí, které se s hudbou tohoto ražení zásadně neslučují.

Psaní recenzí se v mém případě často pojí s jistým zlomovým okamžikem v životnosti alba, kdy se rozhodne o jeho skutečném významu. Názor a dojem jsou zformulovány, vrcholné zážitky zpravidla za mnou a je již pouze na tyranském času, jak se k nahrávce zachová. Avšak jak jsem předeslal výše, „Tabernaculum“ se mnou ještě neskončilo a já s ním také ne. Domnívám se, že za pár měsíců bude nádherně zpracovaný booklet desky solidně poničený neustálým ohmatáváním a třeba si tehdy dovolím říci, že album doopravdy znám. Ale jak to u těch skutečně kvalitních uměleckých nahrávek bývá, určitě mě nějaký detail přesvědčí o opaku. Jistý jsem si jednou věcí. V lednovém výročním eintopfu se o Rebirth of Nefast zmíním zas.


Redakční eintopf – březen 2017

Netra - Ingrats
Nejočekávanější deska měsíce:
Netra – Ingrats


H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
2. Netra – Ingrats
3. Me and That Man – Songs of Love and Death

Kaša:
1. Mastodon – Emperor of Sand

Zajus:
1. Pillorian – Obsidian Arc

Skvrn:
1. Netra – Ingrats
2. Dodecahedron – Kwintessens
3. Woe – Hope Attrition

Onotius:
1. Dodecahedron – Kwintessens
2. Svart Crown – Abreaction
3. Netra – Ingrats

Metacyclosynchrotron:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Svart Crown – Abreaction
3. Ofermod – Sol Nox

Cnuk:
1. Mastodon – Emperor of Sand
2. Body Count – Manslaughter

H.

H.:

Samozřejmě, že za normálních okolností by v eintopfu suverénně vyhrál francouzský projekt Netra, jehož minulé album „Sørbyen“ (a o následné experimentálně hip-hopové kolaboraci „Dreading Consciousness“ to vlastně platí taktéž) bylo jednoduše unikátní a nadpozemské. Nicméně skutečnost, že už mám novinku „Ingrats“ v předstihu pečlivě naposlouchanou a vím, že na svého předchůdce nemá, trochu zamíchala kartami.

Nakonec tedy stejně jako v koncertní verzi eintopfu dosazuji na vrchol maďarskou folkovou perlu The Moon and the Nightspirit respektive tedy její nadcházející album „Metanoia“. V tomto případě se totiž skutečně a upřímně těším, jak to dopadne, a věřím tomu, že to dopadne skvěle. První ukázka „Az első tündér megidézése“ je – vlastně již tradičně – božská, a tak nemám sebemenšího důvodu neočekávat pořádný kus krásné atmosféry.

Tím ovšem nechci tvrdit, že by snad „Ingrats“ nestálo za pozornost. Věřte tomu, že co u Netry není tak dobré jako posledně, je ve skutečnosti pořád mnohonásobně lepší než většina toho, co vychází všude okolo. Prvním odstavcem jsem vás určitě nechtěl odradit, protože některé momenty jsou opětovně doslova fenomenální a rozhodně se máte na co těšit.

Do třetice jsem pak zvědavý na Me and That Man. Je mi vcelku jedno, že se jedná o vedlejšák frontmana Behemoth, poněvadž tahle polská extrémně metalová ikona se mi v posledních letech velmi vzdálila a její poslední album mě už vůbec nebavilo. Nicméně první ukázky ze „Songs of Love and Death“ mě vysoce baví a tahle Nergalova poloha mi připadá mnohem sympatičtější a nápaditější než aktuální Behemoth. Pokud si celá deska udrží laťku nastavenou „My Church Is Black“ a „Ain’t Much Loving“, tak to bude hodně super.

Kaša

Kaša:

Kdo mě zná, tak ví, že americké Mastodon mám rád. A to tak, že moc. Když se tedy začaly objevovat zvěsti o novém, v pořadí již sedmém albu, tak jsem okamžitě zbystřil. „Emperor of Sand“, jak se novinka bude jmenovat, je počin, od něhož si toho v březnu slibuji zdaleka nejvíc. Očekávám trochu barvitější sound ve stylu předchozího „Once More ‘Round the Sun“, čemuž první ukázky nasvědčují, a doufám ve větší zapojení vokálu Brenta Hindse, jenž byl na předchůdci lehce potlačen. Budu upřímný, takže přiznám nedůvěru v to, že by se mělo jednat o druhé „Leviathan“ nebo „Crack the Skye“, což jsou majstrštyky, které se nerodí každý den. Ovšem i tak o kvalitách této zámořské čtveřice nemám nejmenšího důvod pochybovat a v „Emperor of Sand“ vidím jednoho z favoritů na nejočekávanější placku tohoto roku.

Zajus

Zajus:

Můj březnový výběr bude stručný, neboť existuje vlastně jen jedno album, na které se opravdu těším. Je jím debut Pillorian, což je, jak všichni jistě víte, nová kapela Johna Haughma ze slovutných Agalloch. Agalloch se zřejmě nerozešli v dobrém, o čemž svědčí i Haughmova rychlost, s jakou dovedl svou novou kapelu sestavit a s jakou také vypustí do světa první album. Přestože jsem měl Agalloch velice rád, nikdy jsem se příliš nenamáhal studovat, kdo stojí za jejich kouzelnými kompozicemi, a tak netuším, zda se do Pillorian přesunul mozek kapely, či jen její hlas. Každopádně však předpokládám, že Pillorian přinesou zajímavou hudbu, i když bych se hodně divil, kdyby se vrcholným počinům Haughmovy předchozí formace byť jen přiblížili. Pokud však „Obsidian Arc“ zvládne alespoň 80 % toho, co dovedli Agalloch v nejlepší formě, nebudu si mít nač stěžovat.

Svart Crown

Skvrn

Skvrn:
Začátek roku je štědrý a březnové týdny na tom spolu s těmi dubnovými zhola nic nemění – jsou nabité až k prasknutí. Než se přehoupneme přes srandistu apríla, s radostí přivítám šuplík s březnovými nadějemi. Tou první je francouzská Netra, respektive její nová řadovka, první po pěti letech. Na předchůdci se děla spousta věcí, převažoval sice black metal, ale elektronika rozličného druhu se spolu s velmi svojským naturelem sebevědomě hlásily o slovo. Nemůžu říct, že bych vyloženě nemohl dospat, takovým uctívačem nejsem, „Ingrats“ však rozhodně patří mezi nejočekávanější nahrávky viditelného horizontu.

Podobně dlouho jako na Netru se čekalo taky na black metal nizozemských Dodecahedron, kteří v březnu navazují na eponymní debut. Jakkoliv kapela nepopiratelně spadá do poslední žánrové vlny vedené dvěma výraznými francouzskými ikonami, ze svého pojetí nedělá pouhou přehrávku vzorců bez vlastního přispění. A trojka nakonec taky blacková, budou hody. Tentokrát nechávám promluvit zámoří a Woe, již stabilní článek scény. Pilně naposlouchávejte, osmnáctého dubna máme tyhle tóny v Praze.

Onotius

Onotius:

Začátek roku byl, co se týče nových zajímavých desek, ještě trochu střídmější, ale březen už disponuje pěknou řádkou solidních jmen. V první řadě se těším na novinku nizozemských avantgardních blackmetalistů Dodecahedron, kteří už vypustili do světa pár prvních ukázek – a já si je nemohu vynachválit. Pravá porce atmosféry, hutnosti i chaosu. Druhá příčka mého seznamu patří francouzským Svart Crown, k jejichž „Profane“ se velmi rád vracím. První zveřejněné ukázky jsem slyšel dost letmo a působily na mě trochu rozpačitě, ale věřím, že v kontextu alba do sebe všechno zapadne. Další nahrávku, o niž se chystám příští měsíc naprosto jistě zavadit, má opět na svědomí Francouz. Tentokrát mluvím o specifickém úkazu známém jako Netra. Jeho „Sørbyen“ byl naprosto jedinečnou kombinací trip-hopu s depresivním black metalem a fungovalo to věru parádně. Pokud si udrží kvalitativní laťku na stejné úrovni, máme se vskutku na co těšit.

Mastodon

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Je příjemné mít o něčem jasno, i když jakmile tenhle pocit mám (anebo to tvrdí někdo jiný), tak mi v hlavě začnou blikat ony pomyslné výstražné kontrolky. Ty ale teď mají nucené volno, protože na debut Rebirth of Nefast čekám už hodně dlouho, dřívější krátké tituly žeru a najdou se i další indicie, které svědčí, že tohle bude kurva velké dílo. Fakt se těším. Jistá očekávání mám i ohledně nové desky Svart Crown, protože ta kapela zraje jako víno. Francouzi mají zase o něco lepšího bubeníka než dříve, tak si tak říkám, proč by o něco lepší nemohla být i nová deska?

No, a na závěr váhám, zda uvést něco ještě neslyšeného, nebo se vytasit s nějakým březnovým albem, které již naposlouchávám a zmínku by si zasloužilo. Ale volím první možnost, protože dle ukázky „The Alpha of the Anti-Christ“ to vypadá, že Ofermod se „Sol Nox“ navážou na vyznění kultovního „Mystérion tés anomias“. Kapelu respektuji nejenom kvůli tomuto EP, ale obě dlouhohrající desky mě zanechaly poněkud chladným. Teď by tomu mohlo být jinak.

Cnuk

Cnuk:

Ne, že by březen nenabízel nic zajímavého, ale to absolutně nejlepší si nechává až na svůj konec. 31. března totiž vychází nová alba Body Count a Mastodon.

Kaliforňané Body Count o sobě dali před třemi lety vědět studiovým počinem s názvem „Manslaughter“. A vlastně z toho byla nejlepší deska od dnes již kultovního debutu z roku 1992. Předcházelo mu několik prázdných let a nevýrazných alb. Kapela vyniká hlavně neodolatelným projevem rappera Ice-T, který nešetří brutalitou ani humorem, spolu s tvrdou kytarovou hudbou. Právě jejich texty kdysi vzbuzovaly rozruch a rozhodně z nich na posledním albu neslevili. Chystané „Bloodlust“ by tak mohlo skupinu znovu zachytit v dobrém rozpoložení. Zajímavé také bude slyšet hosty, jmenovitě Mustainea, Cavaleru a Blythea.

Mastodon asi netřeba blíže představovat. Už několik let obecně platí jejich příchozí deska za sledovanou událost. „Emperor of Sand“ podle dostupných ukázek nabídne jak novější polohu, tak i tu starší. Alespoň „Show Yourself“ spadá do první kategorie, zatímco „Sultan’s Curse“ do druhé. Nemám s novější tvorbou Mastodon žádný problém, vlastně mě k nim pořádně dostala až deska „The Hunter“, takže tento mix vítám. Stále platí za jednu z mála kapel, která podle mě nevydala špatné album, a nevěřím, že by to „Emperor of Sand“ mělo změnit.

The Moon and the Nightspirit