Archiv štítku: remake

A Nightmare on Elm Street (2010)

A Nightmare on Elm Street (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: slasher

Originální název: A Nightmare on Elm Street
Český název: Noční můra v Elm Street

Režie: Samuel Bayer
Hrají: Jackie Earle Haley, Kyle Gallner, Rooney Mara

Hrací doba: 95 min

(Budou spoilery.)

S produkční společností Platinum Dunes jsme zde při našich krasojízdách napříč velkými hororovými sériemi už nejednou setkali. Jinak to vlastně ani nešlo, protože Platinum Dunes v jednu chvíli začali ve velkém předělávat staré žánrové klasiky do moderní podoby. Už jsme se tu bavili o jejich verzi „The Texas Chainsaw Massacre“ anebo „Friday the 13th“. Jejich řádění neunikl ani Freddy Krueger, jehož „A Nightmare on Elm Street“ si vzali na paškál v roce 2010. A právě ten jejich snažení zlomil vaz.

Svou nelibost s remakem už dopředu vyjádřil Wes Craven, tvůrce původního snímku z roku 1984. Naopak Robert Englund, představitel ikonického vraha s pěkně ostrou rukavicí, vyjádřil podporu a nechal se slyšet, že Jackie Earle Haley jakožto jeho nástupce byl dobrou volbou. Co se finančního hlediska týče, předělávka rozhodně nestrádala a vydělala si na sebe hravě. Nepřekvapivě se tedy nějakou chvíli uvažovalo také o pokračování, ostatně Haley měl smlouvu celkem na tři filmy a Rooney Mara, představitelka hlavní hrdinky Nancy, podepsala kontrakt na dva snímky.

Navzdory výdělku se nicméně „A Nightmare on Elm Street“ dočkalo veskrze negativního přijetí. Recenzenti výsledek odsoudili a žánroví fanoušci jakbysmet. Kritika byla tak obrovská, že producenti od sequelu radši ustoupili a nakonec také přehodnotili své zaměření na hororové předělávky. Namísto toho později radši začali vytvářet i původní tvorbu, například „The Purge“ nebo „A Quiet Place“.

Osobně si myslím, že tato kritika vůči remaku a Platinum Dunes je zcela oprávněná a zasloužená. Jejich přístup k hororu do té doby skutečně zaváněl spíš parazitováním a právě „A Nightmare on Elm Street“ je tou nejzoufalejší a nejnedůstojnější břečkou, jakou vytvořili.

V původním plánu bylo pojmout remake „A Nightmare on Elm Street“ podobně jako o rok mladší „Friday the 13th“, tedy vzít klíčové elementy série a přetavit je do nového příběhu, čili udělat spíš remake samotné mytologie než remake originálního filmu. Nakonec z toho ale sešlo a „A Nightmare on Elm Street“ vesměs přesně předělává původní Cravenův snímek.

K některým kosmetickým změnám samozřejmě došlo. Pár postav se přejmenovalo, upgradovala se i Freddyho backstory (Krueger třeba není jen vrah dětí, ale i pedofil, jak se zamýšlelo i původně) a vizáž (k tomu ještě později), ale vesměs se nejedná o nic zásadního. Problém tkví v tom, že remake skutečně otrocky přebírá nápady a vlastně i celé scény. A samozřejmě jde o ty nejpamětihodnější. Postelová smrt, mrtvola na školní chodbě, Freddy vylézající ze zdi, rukavice ve vaně – tohle všechno jsou prakticky doslovné kopie; na druhou postelovou smrt nebo rozteklé schody se najdou aspoň odkazy. Z hororového hlediska tedy předělávka nedokáže nabídnout nic moc jiného než neinvenční opisování z předlohy. A když se pokouší o něco vlastního, nestojí to za nic.

A Nightmare on Elm Street (2010)

V předešlých článcích o sérii „A Nightmare on Elm Street“ jsem se nijak netajil tím, že jsem si tuhle klasiku příliš neoblíbil a že mi přijde výrazně přeceňovaná. Jedna věc ji ale nad vodou držela po celou. Samozřejmě mám na mysli samotného Freddyho Kruegera. To byl vždycky skvělý záporák, jemuž podání Roberta Englunda vdechlo nezaměnitelný feeling a zajistilo mu nesmrtelnost (KruegeroviEnglundovi). Remake se bohužel nemůže opřít ani o tohle.

Postava Freddyho Kruegera bude nepochybně navždy spojena s tím, jak ji hrál Englund. Na jednu stranu to tedy kacířství je, ale nemyslím si, že by nový Krueger v mých očích selhával jen kvůli principu. Dokonce si myslím, že Haley se dá považovat za rozumnou volbu, protože charisma i patřičně úchylný vzhled tenhle chlápek jistě má. To se ovšem kompletně ztratilo pod vrstvou makeupu a digitálních dodělávek. Pokus o reálnější vzhled oběti popálenin zní na papíře také logicky, ale výsledek vypadá hrozně a v postprodukci digitálně upravený hlas zní taky hrozně. Z ozdoby „A Nightmare on Elm Street“ se tady stala nevýrazná zapomenutelná figurka, jež ve všech ohledech působí špatně. Nikoliv v tom kýženém slova smyslu.

A Nightmare on Elm Street (2010)

A můžeme pokračovat dále. Hrdinové jsou banda nijakých cucáků, jejichž ksicht typicky zapomenete do pěti minut poté, co zkapou. Remake vypadá strašně sterilně a bez šťávy. Atmosféra na bodu mrazu, díky čemuž jsou veškeré pokusy o horor skutečně jen pokusy, což bolí dvakrát víc vzhledem k tomu, že snímek kompletně vygumoval elementy černého humoru a nadsázky a snaží se hrát striktně na seriózní notu. Výsledkem budiž to, že v mnohých pasážích se navzdory krátké hrací době dostavuje regulérní nuda.

Nová verze „A Nightmare on Elm Street“ mi připadá jako obrovský přešlap ze všech úhlů pohledu a nenapadá mě prakticky nic, co by se tu dalo pochválit. Jak už jsem řekl, nepatřím zrovna k fanouškům původního filmu ani celé série. Přesto si myslím, že remake šel ve všem s kvalitou dolů a s legendární látkou pracuje nedůstojně. Velký špatný.

A Nightmare on Elm Street (2010)


The Hills Have Eyes (2006)

The Hills Have Eyes (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: hixploitation

Originální název: The Hills Have Eyes
Český název: Hory mají oči

Režie: Alexandre Aja
Hrají: Aaron Stanford, Emilie de Ravin, Dan Byrd, Michael Bailey Smith, Robert Joy

Hrací doba: 107 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není žádným velkým tajemstvím, že původní „The Hills Have Eyes“ z roku 1977 byly přímo inspirovány jinou hixploitation legendou – „The Texas Chain Saw Massacre“. Vtipné je, že i jejich remake z roku 2006 se v jistém slova smyslu inspiroval remakem „The Texas Chain Saw Massacre“ z roku 2003. Když Wes Craven, režisér originální verze „The Hills Have Eyes“ i jejího pokračování z roku 1984 (které však není ničím, čím by se měl chlubit), viděl, jakého úspěchu se dostalo předělávce „The Texas Chain Saw Massacre“ (a také předělávce „The Amityville Horror“ u nás uvedené pod imbecilním názvem „3:15 zemřeš“), hlavou mu začala vrtat myšlenka, jestli by si zmodernizování nezasloužila i jeho pouštní klasika.

Craven se však tentokrát ujal pouze produkce a převod látky do soudobého hávu přenechal mladému talentu. Volba padla na francouzského řezníka Alexandre Aju, jenž měl v té době na kontě krvavou lahůdku „Haute tension“ (žádné strachy, i ta se někdy ve filmovém koutku objeví!). A byl to dobrý tah, jelikož Ajovi se povedlo něco, co se téměř nevidí – dokázal natočit remake, s nímž se své předloze nejen vyrovnal, ale rovnou ji předběhl o několik koňských délek.

Již v recenzi na původní „The Hills Have Eyes“ jsem psal, že ten snímek strašně zestárl a dnes už nemá šanci na nikoho zapůsobit, protože vyznívá jako neškodný starý horůrek. A to i přesto, že téma kanibalské rodiny lovící v poušti nic netušící lidi má vysoký hororový potenciál. Remaková verze přináší vše, co originálu zoufale chybí. Atmosféra je vyprahlá a dusivá, krve i násilí je ve snímku dostatek, aniž by cokoliv z toho působilo samoúčelně či zbytečně. Dokonce se našel prostor i několik černě-humorných vtípků, které ovšem nijak nenabourávají hororovou náladu.

Snímku se daří vytvářet i napětí, které sice klesá s počtem zhlédnutí, ale musím říct, že když jsem „The Hills Have Eyes“ viděl poprvé v kině a navíc jsem v té době ještě neměl za sebou originál, tak to fakt makalo jako svině. I vám tedy mohu jen doporučit, abyste se v případě, že neznáte ani jednu verzi, nejprve podívali právě na remake z roku 2006. Nicméně i ve stavu, kdy už jsem nové „The Hills Have Eyes“ viděl x-krát, si pořád myslím, že surové přepadení karavanu patří k nejpamětihodnějším hororovým scénám po roce 2000. A to myslím vážně.

Zásadního vylepšení se dočkala i kanibalská rodina. Zatímco v původním filmu vypadala jako banda zaostalých neandertálských hipíků, zde jsou to nelítostné zmutované zrůdy, které vypadají skutečně ohavně a budí respekt. Pluto v podání Michaela Berrymana v originále možná patří k notoricky známým filmovým zabijákům, ale až inovovaná verze Michaela Baileyho Smitha dokáže vzbudit nějaký odpor. Podobně je na tom i Lizard (odpovídající původní postavě Marse – netuším, proč došlo k přejmenování), jenž sice není tak hnusný jako Pluto, ale jinak je to učiněný zkurvysyn.

The Hills Have Eyes (2006)

Remake jde nad rámec původního filmu i příběhově. Kanibaly přestěhoval z jeskyně do městečka zdecimovaného jadernými pokusy, věnuje mnohem větší prostor záchraně uneseného batolete, odstraňuje největší nelogičnosti v chování jednotlivých postav… a hlavně – pes! Ten sice stále pomáhá, ale naštěstí už to není takový zasraný génius jako v roce 1977. Ještěže tak, protože ten čoklí superman mě na originálním filmu sral ze všeho nejvíc. Tady lze věřit tomu, že je to „jen“ dobře vycvičený pes.

I „The Hills Have Eyes“ z roku 2006 samozřejmě mají nějaké mušky (klidně bych si dokázal představit ještě o trochu vyšší stupeň brutality, chování postav i psa šlo taky udělat ještě o chlup inteligentněji), ale to jsou jen marginálie, které tenhle vysoce povedený horor nijak netáhnou ke dnu. Za mě osobně jde o jeden z nejlepších hororů nultých let aktuálního století a jeden z nejlepších hixploitations vůbec.

The Hills Have Eyes (2006)


Mother’s Day (2010)

Mother's Day (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: home invasion

Originální název: Mother’s Day

Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Rebecca De Mornay, Jaime King, Patrick John Flueger, Warren Kole

Hrací doba: 112 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„Mother’s Day“ z roku 1980 svým způsobem patří k docela paradoxním filmům. Na jednu stranu je docela dementní, teče z něj lacinost i amatérismus. Na straně druhé má ale svoje místo v hororovém kánonu a v jistých kruzích jej lze asi považovat i za kultovní záležitost. Pro snímky z produkce legendárních Troma Entertainment se nicméně jedná o vcelku běžný stav, který by neměl překvapovat nikoho, kdo o téhle společnosti ví cokoliv víc, než jen že existuje.

Nepopiratelné nicméně je, že „Mother’s Day“ je relativně známé jméno, které má hromada hororových fans kdesi v paměti uložené, přestože tenhle kousek vznikl už před drahně lety. Není tedy zas až tak překvapující, že ve vlně hororových remaků, jež se v novém tisíciletí zvedla, nakonec došlo i na tuhle dejme tomu klasiku. Ještě větší smysl to začne dávat v momentě, kdy prozradím, že samotná Troma měla prsty i ve výrobě předělávky, jejíž předlohu ostatně napsal a zrežíroval bratr samotného Lloyda Kaufmana, zakladatele Tromy.

V případě verze z roku 2010 je ovšem poněkud ošemetné mluvit o remaku. A jestli ano, pak jedině velice volném. Předělávka má totiž s předlohou společného jen nutné minimum a jinak výrazně upgraduje, kde se dá, a to včetně dějové linky, kterážto je úplně jiná. Došlo i k žánrovému posunu, kde mix hixploitation a rape & revenge vystřídal prakticky čistokrevný home invasion.

Jediné, co si novější „Mother’s Day“ z toho původního půjčuje, je základní téma matky, která vychovává své potomky k páchání násilí, akorát nyní má tu rodinku o něco větší. Vedle toho se tu objeví i několik málo odkazů na originál, jako je například hejt na disco nebo hlava rozjebnutá televizí, ale to nelze brát jako nic víc než jen detaily a easter eggy pro znalce, kteří viděli starý film.

Oč tedy jde? Manželé se nastěhovali do nového domu, což by rádi oslavili, takže pozvou své přátele a uspořádají mejdlo. Měli ale jeden velký pech a udělali jednu chybu. Pech byl, že nevěděli, že právě v tomhle domě před nimi bydlela ona despotická maminka, která své ratolesti vychovávala k páchání zločinů. Chyba byla, že před rozjezdem párty ve sklepě nahoře nezamknuli dveře. Bratrské klice z rodinky předešlých obyvatelů se totiž úplně nezdařila bankovní loupež a jeden z nich byl postřelen. Nenapadlo je nic lepšího než utéct domů za maminkou, ale protože s ní nebyli nějakou dobu v kontaktu, netušili, že o dům přišli a jsou tu noví nájemníci. Když už jsou ale doma, nehodlají se jen tak pakovat, plus zkontaktují zbytek rodiny, jenž dorazí za chvíli.

Mother's Day (2010)

Střet obou skupin je nevyhnutelný, akorát jedna strana má zbraně a nemá zábrany ani servítky, takže asi není třeba rozpitvávat, kdo bude mít přinejmenším zezačátku navrch a z koho se stanou rukojmí. Obě protistrany však mají dost velký počet členů, aby mohli padat jak mouchy. Psychický a fyzický teror obětí není až tak intenzivní, aby se z toho zkušenějšímu divákovi zvedal žaludek, ale pár vyhrocených momentů se tu najde. Ani krve se „Mother’s Day“ nebojí, přestože nějaké pamětihodné gore (a nakonec ani zdrcující scény) se tu podle mě nenacházejí, ale na druhou stranu, tenhle hororový subžánr k tomu nemá zas takové předpoklady.

K dobru lze každopádně přičíst skutečnost, že se film nijak zásadně nezdržuje nudným představováním kladných postav, aby jich posléze člověku mělo být líto (většinou to stejně nefunguje), a jde na věc poměrně rychle. Celkově by se dalo říct, že „Mother’s Day“ není takový ten moderní sterilní horůrek pro děcka a nějaké koule má, což je samozřejmě fajn.

Mother's Day (2010)

Co už ale není tak fajn, to je logika a chování postav. V hororovém žánru se jedná o docela standardní záležitost, které se ani „Mother’s Day“ nedokázalo vyhnout. Samozřejmě můžete argumentovat, že od stolu se to dobře kecá a že člověk nikdy neví, jak by se sám zachoval v nějaké extrémní situaci, ale tady některá rozhodnutí dost mlátí do očí. Například jedna taková hororová klasika – útočníka se prakticky podaří přemoct, ale namísto toho, aby mu původní oběť zasadila další ránu, když se válí na zemi a nemůže bránit, začne tato nesmyslně utíkat, aby se agresor mohl v klidu oklepat a pokračovat v pronásledování a zabíjení. A těch momentů, kdy se toho utlačovaní mohli chopit a útočníky přemoct, tam bylo dle mého víc. Ale kdyby se v hororech všichni chovali rozumně, asi by ty filmy neměly moc o čem být.

Celkově mám ovšem z „Mother’s Day“ vlastně dobrý pocit. Původní biják mám vlastně docela rád, i když vím, že je objektivně hloupý, poněvadž ty Tromácké zhovadilosti jsou mi svým způsobem blízké. Tahle předělávka mě nijak neurážela, jelikož se své podstatě jedná o úplně jiný film, který si z originálu půjčuje jen jméno a ten nejzákladnější motiv. Sám o sobě je ale v cajku. Nejde sice o skutečný hardcore, ale pár silných chvilek má, jebnutá maminka v podání Rebeccy De Mornay je fakt dobrá a i v rámci home invasion to patří k tomu solidnějšímu.

Mother's Day (2010)


Child’s Play (2019)

Child's Play (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: slasher

Originální název: Child’s Play
Český název: Dětská hra

Režie: Lars Klevberg
Hrají: Gabriel Bateman, Aubrey Plaza, Mark Hamill

Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Nikdy jsem nebyl příznivcem různých remaků a rebootů, spíš naopak, a s největší pravděpodobností už ani nikdy nebudu. Mohl bych se sice rozepsat o nějakých hlubších důvodech, proč k takovým počinům chovám averzi, ale schovám si to až na jindy, třeba i do samostatného článku. V krátkosti jen řekněme, že mi to povětšinou připadá jako zbytečnost.

Přesto ještě svým způsobem chápu pokusy znovu nakopnout nějakou značku, která už je dávno mrtvá a skončila před mnoha lety. Pokud jsou ty bijáky dobré, pořád jde podle mě o zbytečnost, ale dejme tomu, že v tom lze nalézt nějaký rozumný záměr. Nicméně remake jako „Child’s Play“ absolutně nedává smysl, ať se na to podívám z jakéhokoliv hlediska.

„Child’s Play“ totiž není mrtvá série, na níž by už roky jen sedal prach a žila pouze ve vzpomínkách hororových fandů. Chuckymu se daří docela dobře, i když už nemá potenciál na plnění kinosálů a přesunul se do televize. Don Mancini jakožto duchovní otec série ale dál pokračuje v původní dějové linii a podle všeho ještě nějakou dobu pokračovat bude. Sedmý díl „Cult of Chucky“ vyšel poměrně nedávno (2017), v roce 2020 by měl přijít seriál a výhledově se do budoucna chystají i další celovečeráky. Proč by se za takové konstelace měl předělávat původní snímek z roku 1988, když jeho příběh a odkaz dál žije? A obzvlášť když šestka a sedmička začaly do hry vracet i staré postavy z prvních dílů, čímž i ty letité bijáky stále mají v rámci Chuckyho univerza své opodstatnění.

Jen těžko se tedy dá na remake „Child’s Play“ pohlížet jinak než jako na laciný pokus studia jak zajebat prachy, protože jde prostě o známé jméno. Dědci, co jsou tak staří, aby si ještě pamatovali dřívější díly, na to půjdou ze zvědavosti, a omladině se to prodá jako cool horor, protože ty teďka frčí. Prostě sázka na jistotu. Možná to jsou předsudky, ale téhle pachuti jsem se při sledování nové verze „Child’s Play“ prostě nedokázal zbavit. Obzvlášť když předělávka udělala některé hodně diskutabilní změny.

Tohle je samozřejmě problém všech remaků. Když je předělávka doslovná, všichni budou pindat, že to sprostě okopírovali; když se udělají nějaké změny, všichni budou pindat, že se něco změnilo. Což ale nic nemění na tom, že nový design Chuckyho je fakt tak nepovedený, až je prostě extrémně debilní. O něco větší smysl už dává, že remake úplně vyškrtnul voodoo (už nejsou osmdesátky, na koho by tohle dneska fungovalo?) a tím pádem i postavu Charlese Lee Raye. Chucky je nyní skutečně jen obyčejná hračka, která se akorát ukrutně porouchala. Respektive ne náhodou, jak se dozvíme v intru, protože zoufalý Ind v továrně na hračky odstranil všechny bezpečnostní protokoly.

Child's Play (2019)

Snaha o modernizaci zas tak nevadí, ale je škoda, že film úplně nevyždímal potenciál toho, že se Chucky umí připojit a ovládat všechna zařízení od téže společnosti, jimiž je prošpikovaná skoro každá domácnost. Pořádně toho využije až v poslední scéně v supermarketu, jinak prakticky jen zapíná a vypíná televizi nebo světla. Co mi ale vadilo ještě víc – díky oné změně původu tady Chuckymu prostě schází charisma. V původních filmech to nebyla jen hračka, nýbrž psychopatický cynický dobytek, a právě to vždy patřilo k největším přednostem „Child’s Play“. Nyní je to jenom kus rozbitého plastu, což jednoduše nemá patřičný dopad.

Film samotný není úplný pacifista. Nějaká krev se najde a minimálně dvě vraždy jsou i poměrně zajímavé (sekačka + vánoční světélka, která ale byla vidět už v traileru, a pila), přesto to působí poměrně cudně a největší maso předvedou scény z „The Texas Chainsaw Massacre 2“, na nějž se postavy v jednu chvílí dívají v televizi.

Child's Play (2019)

Možná to bude dáno celkovým tónem snímku, který chce být chvíli hororem, za chvíli zase zbytečné vtípky pro odlehčení, ale žádný hustý černý humor jako ve starších částech „Child’s Play“. Přijde mi, že takhle se ty horory poslední dobou z nějakého důvodu točí… prostě tam musí být nějaké vtípky a zlehčení situace, aby se děcka v kinech náhodou opravdu nebála. Dokonce i když se hlavní hrdina Andy snaží zbavit lidské hlavy, již dostal od Chuckyho jako dárek, nejde o žádnou bizarní scénku a spíš to bylo jako z nějaké debilní komedie, jejíž humor stojí na tom, že se nějaká postava cítí trapně.

Pocity jsou každopádně hodně rozporuplné, protože remake není tak strašný, aby se na něj nedalo jednou podívat a aby jej člověk mohl nemilosrdně pojebat. Zároveň jsem však na něm nenašel prakticky nic, co by mě vyloženě potěšilo a kvůli čemu bych si jej potřeboval pamatovat. Celkově tedy čistý průměr, který sice asi není nejhorším dílem „Child’s Play“ vůbec, ale zcela určitě je tím nejzbytečnějším, protože zápach nepotřebnosti a příliš očividná snaha lehce vydělat z toho táhnou na hony.

Child's Play (2019)


Friday the 13th (2009)

Friday the 13th (2009)

Země: USA
Rok vydání: 2009
Žánr: slasher

Originální název: Friday the 13th
Český název: Pátek třináctého

Režie: Marcus Nispel
Hrají: Jared Padalecki, Danielle Panabaker, Amanda Righetti, Travis Van Winkle, Derek Mears

Hrací doba: 97 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Prakticky všechny velké horory se v novém tisíciletí dočkaly svého remaku a nakonec nejen ty velké, ale i ty menší. Už nějakou dobu předtím, než došlo i na „Pátek třináctého“, muselo být snad každému jasné, že ani Jason Voorhees tomuhle trendu neunikne. Samozřejmě neunikl…

A samozřejmě jeho návrat neprodukoval nikdo jiný než Michael Bay. Ano, přesně ten Michael Bay, který proslul jako režisér akčního mainstreamu a král výbuchů na filmovém plátně. Vedle toho ale svého času (právě cca před deseti a více lety) z pozice producenta nechával předělávat jednu hororovou klasiku za druhou – na svém triku má dále třeba remaky „Texaského masakru motorovou pilou“, „The Amityville Horror“, „Stopaře“ nebo „Noční můry v Elm Street“. À propos „Texaský masakr…“ – stejně jako u oživování Thomase Hewitta dostal i nového Jasona Voorheese na režijní starost Marcus Nispel.

Nicméně, nazývat „Pátek třináctého“ z roku 2009 remakem je poněkud ošemetné, ačkoliv tak byl svého času propagován. Rozhodně se totiž nejedná o předělávku původní filmu z roku 1980. Ani nejde o předělávku jakéhokoliv jiného dílu z dlouhé kultovní slasherové série. Mnohem víc než remake nějakého filmu je tohle totiž remake samotné postavy Jasona Voorheese a jejího příběhu. Nebo by se také dalo mluvit o jakémsi výluhu nápadů a motivů napříč celou původní sérií. Události původního snímku jsou zrekapitulovány během úvodních minut, kde se také dozvíme, že Jason se vlastně neutopil a potupnou dekapitaci své matinky sledoval ze křoví. Pak převzal mačetu a jal se vraždit všechno, co mu vlezlo do rajónu.

Jason v tomhle filmu je nastavený způsobem, že si jednoduše hlídá své teritorium jako predátor. Jakmile do něj vkročíte, jde o dostatečný důvod k tomu, abyste dostali mačetou po kebuli. Což se ostatně okamžitě ukáže už v prologu (nezvykle dlouhém, titulky přijdou až po nějakých 25 minutách), v němž pan Voorhees vykuchá první partičku teenagerů, kteří se rozhodli stanovat nedaleko bývalého kempu Crystal Lake. Právě zde se poprvé a naposledy podaří vytvořit nějaké silnější hororové pnutí, navodit pocit bezmoci u obětí a nelítostnou náturu samotného Jasona. Pouze scéna upálení ve spacáku a chycení nohy do pasti působí dost naturalisticky a je hodna moderního brutálního hororu.

Zbytek filmu je ovšem takový trochu nemastný, neslaný. Ne snad, že by úplně chyběla krev, to se naštěstí neděje, ale hlavní linie nemá nijak zásadní spád a jedná se vesměs jen o slušně odvedené řemeslo. Jason vraždí podle rutiny a nějaký výrazný zapamatovatelný hit si nepřipíše. Navíc se velká část zabití odehrává podle omšelé šablony – někdo někam jde sám, nenápadný záběr kamery za jeho záda, kde se zničehonic objeví Jason, vrzne podlaha, oběť zjistí, že má za sebou Jasona, dostane ťafku po palici a jde se dál.

Friday the 13th (2009)

„Pátek třináctého“ se sice blýskne několika malými i většími odkazy na různé díly slavné série, což fandu, jenž má nakoukáno, může potěšit, ale na druhé straně chování své stěžejní postavy (snad jste si nemysleli, že někoho zajímá ta omladina – jen maso na porážku!) převrací. Z Jasona se stal kutil, který si vybudoval labyrint podzemních chodeb, v nichž si vyrábí pasti, systém alarmu pro upozornění, když se někdo blíží k jeho kempu. Navíc, kdo to kdy slyšel, bere rukojmí! Tenhle update se tedy vůbec nepovedl.

Scénář to ospravedlňuje tím, že je unesená šlápota podobná Pamele Voorheesové, což nám oznámí tím, že dvojice výletníků najde přívěšek s její fotkou a borec zahlasí něco jako „Hele, ta je ti podobná.“ Docela humor. Aby toho nebylo málo, film nejenže ignoruje pravidla série „Pátku třináctého“, ale neváhá porušovat i svá vlastní. V jednu chvíli je divákovi sděleno, že Jasona místní nezajímají a kuchá jen turisty, aby o pár minut později jen tak vlezl k místnímu vidlákovi do baráku a sejmul ho. Teleportaci radši nonšalantně přehlédneme, to je nakonec to poslední, co by se dalo vyčítat, když i ve starších dílech byl chlapec mistr v dohánění sprintujících obětí rozvážným krokem.

Friday the 13th (2009)

Samozřejmostí jsou nesympatické postavy i jejich nelogické chování. Obě vykuchané party teenagerů jsou tam skutečně jenom na vykuchání a jiný význam nemají. Co uděláme, když zjistíme, že po nás jde šílený vrah s mačetou. Jasně, rozdělíme se! Kam se půjdeme schovat, když utíkáme před šíleným vrahem s mačetou? Do jeho baráku přece! Pokud by někomu scházelo klišé, také ho dostane. Ve vrchovaté míře.

Kladů zde není mnoho. Jason samotný je oukej a vraždí bez okolků, vystřídá pytel na hlavu (toto je vyjma dvojky z roku 1981 jediný „Pátek třináctého“, kde jej má) i hokejovou masku. Je to vcelku kolohnát, takže vypadá respektu-hodně, ale Derek Mears prostě není Kane Hodder a k ultimátnímu Jasonovi ze sedmého dílu se tahle verze ani nepřiblíží. To by mě ale štvalo ze všeho nejmíň, kdyby měl kolem sebe vrahoun lepší film.

Friday the 13th (2009)

Remake je prostě zaměnitelná nevýrazná moderní vyvražďovačka, která sice nějak zásadně neurazí, ale ani nenadchne a na poměry legendární hororové značky je to dost málo. Celkově vzato tady jeden z těch (nej)slabších „Pátků třináctého“. Aby novodobý horor s mnohonásobně zajímavějšími technickými možnostmi prohrál s osmdesátkovými vykopávkami, to není moc dobrá vizitka…


Day of the Dead: Bloodline (2018)

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Země: USA / Bulharsko
Rok vydání: 2018
Žánr: zombie horror

Originální název: Day of the Dead: Bloodline

Režie: Hèctor Hernández Vicens
Hrají: Sophie Skelton, Johnathon Schaech, Marcus Vanco

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

V průběhu celého povídání o legendární zombie sérii „…of the (Living) Dead“ již mnohokrát padlo, že Romerovy klasiky si na nezájem ze strany nových verzí stěžovat skutečně nemohou. První „Noc oživlých mrtvol“ má těch remaků mnohem víc, než by bylo zdrávo, poněvadž Romero kdysi zapomněl dát do titulků copyright, tudíž si předělávku může natočit kdokoliv. Nějaký přísnější metr ovšem snesla jen ta první z roku 1990 od Toma Saviniho. „Úsvit mrtvých“ se svého remaku dočkal v roce 2004 a šlo o vcelku povedenou záležitost, která se na zombie žánr dokázala podívat z moderního hlediska, aniž by si s odkazem původního majstrštyku vytírala svou hnilobnou prdel.

Naproti tomu závěrečná část originální Romerovy trilogie v tomhle ohledu příliš štěstí nemá. Až donedávna byl jediným remakem brak z roku 2008, který s původním snímkem neměl společného zhola nic a pouze parazitoval na slavném jméně. V lednu 2018 se ovšem objevil druhý remake s mírně vylepšeným názvem „Day of the Dead: Bloodline“, jenž se snaží se své předlohy držet o něco víc, aby se skutečně dalo mluvit o inspiraci, ale zároveň si jde v určitých ohledech svou cestou, aby se nedalo mluvit o vykrádání…

…a přesto ani po „Day of the Dead: Bloodline“ nelze tvrdit, že by se už „Den mrtvých“ dočkal důstojného remaku. „Bloodline“ sice zachovává základní motiv malé komunity lidí uzavřených v podzemním komplexu, kde se stran řešení situace střetává pohled vojenský a vědecký. Namísto původní šťavnaté atmosféry, skvělých dialogů a uvěřitelně napsaných i zahraných charakterů tu však máme jen lacinou béčkovou naháněčku se spoustou kravin…

Jisté podezření vzbuzuje už jenom bulharská koprodukce. Jakmile se něco točí v Bulharsku v místní koprodukci, smrdí to filmovým shitem. Člověk k tomu nechce přistupovat s despektem, ale výsledná podoba „Day of the Dead: Bloodline“ to nakonec bezezbytku potvrdí. Snímek je přehlídkou tuposti a směšných replik, které jsou pronášeny s tak vážnou tváří, až je divákovi trapně za ty herce. Nezapomeňte na hromadu klišé, nelogičností a samozřejmě to musí skončit tím absolutně nejimbecilnějším koncem (rozuměj happy endem), jaký se jen nabízel. No fuj.

Že se postavy v hororových filmech nechovají zrovna dvakrát rozumně, to není nic nového. Kdyby postavy v hororech aspoň trochu přemýšlely, pak by počet obětí výrazně klesnul a nebylo by se na co koukat. V některých případech je ovšem debilita tak zarážející, až to prostě nejde přejít, a „Day of the Dead: Bloodline“ k takovým patří. V podstatě všichni jsou tu vymatlaní, jak zákon káže, a ze všech nejvíc snad hlavní hrdinka. V podstatě při čemkoliv, co doktorka udělá, přijde někdo o kejhák a vesměs nikoho to nijak zásadně nesere. Jeden příklad za všechny: při výletu ven za léky do školy, na kterou chodila, se beze slova oddělí od ostatních, aby si šla do svého kanclu posbírat rodinné fotky, a když se pro ni zbytek vrací, jeden voják to samozřejmě odnese. Zato poručík, jenž má základnu na starosti, je tu líčen jako vylízaný zelený mozek, když jí nechce povolit, aby si v základně držela na hraní živého zombíka. Poručíkův brácha ji navíc ve všem podporuje, panč mu hučí v kládě a rád by se zavrtal do jejích doktorských spoďárků. Aspoň že ta herečka je docela hezká, jinak by se to fakt nedalo snést.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

V originále hrál zásadní roli učenlivý zombík Bub, jehož obdoba je i zde pod jménem Max. Což je magor, který se ještě zaživa pokusil výše zmíněnou doktorku znásilnit. Narazí na něj samozřejmě při výše zmiňovaném výletu do školy. Max je ovšem tak zkurveně geniální, že by se z toho jeden posral. Přilepí se jim na podvozek auta a nechá se propašovat do základny, schovává se po ventilačních šachtách (hlavně originálně, pičo!), nechybí mu základy taktiky, když je chycen, dokáže si šlohnout klíče a schovat je do kapsy, dokonce si, ty vole, vezme i rukojmí (!), aby se dostal ke své vysněné doktorce, již miluje i po smrti a zřejmě by jí tam furt rád nacpal svou nekrotickou kládu. Jo, a aby toho nebylo málo, tak zvládne dokonce i mluvit! Film to nakrásně vysvětlí tím, že z něj přežilo něco z člověka (proč zrovna u něj a u nikoho jiného ne, to už se nedozvíme)…

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Na filmu si cením alespoň toho, že se nebojí gore. Kdyby to ještě bylo neškodné i v tomhle ohledu, tak už by se jednalo o fakt velký trapas. Akorát bych teda mohl prudit, že krvavé spršky stříkají do naprosto nepřirozených výšek a v nereálných objemech (což nevadí u záměrného béčka s nadhledem, ale vadí u filmu, jenž se tváří seriózně), a že jakmile dojde na jakoukoliv zombie-žranici, kamera chytí epileptický záchvat, takže ve finále tam toho moc není vidět. Ale oukej. Mnohem víc mě sraly některé vysoce nepovedené digitální triky, které jsou… hm… hodné bulharské koprodukce.

„Day of the Dead: Bloodline“ je určitě lepší než „Zombies: Den-D přichází“ z roku 2008, ale to jen kvůli tomu, že první remake „Dne mrtvých“ byl naprostý blábol a hůř už to moc nešlo. Tohle srovnání tedy neříká zhola nic. Nový remake je totiž slabý podprůměrný film, který se s originálem nemůže srovnávat ani v nejmenším.


Day of the Dead (2008)

Day of the Dead (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: zombie horror

Originální název: Day of the Dead
Český název: Zombies: Den-D přichází

Režie: Steve Miner
Hrají: Mena Suvari, Nick Cannon, Michael Welch, AnnaLynne McCord

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

„Noc oživlých mrtvol“„Úsvit mrtvých“ se svých předělávek dočkaly („Noc oživlých mrtvol“ jich má dokonce víc, než by bylo zdrávo), takže bylo jen otázkou času, než dojde i na remake poslední části slavné Romerovy volné zombie trilogie. Zatímco prvním dvěma snímkům byly vyseknuty důstojné pocty (v případě „Noci oživlých mrtvol“ mám samozřejmě na mysli Saviniho verzi z roku 1990, nikoliv ty nové amatérské sračky, které mohly vzniknout jen díky tomu, že Romero v roce 1968 zapomněl dát do titulků copyright), „Den mrtvých“ dopadl o poznání hůře…

Remake „Dne mrtvých“ byl v naší distribuci uveden pod vypraseným názvem „Zombies: Den-D přichází“. Sám film je ovšem tak debilní, že si takhle debilní jméno i zaslouží. Hned na začátek musím upozornit na jednu věc: snímek je sice prezentován jako předělávka Romerovy klasiky (je to na všech plakátech, obalech i v titulcích filmu), ale ve skutečnosti má s původním „Dnem mrtvých“ společného máloco. Vlastně tak málo, až skoro nic. Jedinou návaznost lze nalézt leda tak v tom, že v obou bijácích se vyskytují chodící mrtvoly a vojáci. Jinými slovy, „Zombies: Den-D přichází“ je prostě další laciný céčkový zombie škvár, který se akorát na rozdíl od jiných laciných céčkových škvárů přiživuje na legendárním jméně a dělá mu ostudu. Fuj.

Zkoušel jsem na tomhle veledíle najít aspoň nějaký klad a našel jsem pouze jeden jediný – herečka v hlavní roli není ošklivá a kouká se na ni docela dobře. Víc pozitiv jsem nenalezl, vše ostatní je fakt na draka. Začít můžeme příběhem, který je tak narvaný klišé, že víc už to snad ani nejde. Karanténa města, v němž má polovina obyvatel „chřipku“. V jednom momentě se všichni nemocní (ano, fakt všichni najednou) změní v zombie a začne požíračka nenakažených, kteří jsou nenakažení, ačkoliv ve filmu jasně zazní, že se virus šíří vzduchem. S vysvětlením tohohle lapsu se film nesere – jedna z postav zahlásí, že někteří jsou asi imunní, a jede se dál. Hrdinové nakonec přijdou na to, že za nákazou se skrývá – a teď pozor, bude to kurva nečekané – vládní experiment, který se trochu zvrtnul. No do píči, to je teda žrádlo, tohle jsem ještě nikdy v žádném jiném bijáku neviděl!

Narazil jsem na kraviny, jimiž je tenhle opus doslova prolezlý. Tak třeba hlavní hrdinka je profesionální vojačka, ale nosí nenabitou pistoli. Proč? Když se ji na to někdo zeptá, odbude to hláškou, že je to na dlouhé povídání, a jde se dál. Nějaké trauma z minulosti? Kdoví. Každopádně za deset minut vezme jinou bambitku a suverénně kosí všechno, co se hýbe. Ta samá buchta s klidem rozmrdá autem svojí nemrtvou ex-matku, ale pak je jí líto se zbavit nakaženého vojína, jejž poprvé v životě potkala před dvěma hodinami.

Day of the Dead (2008)

Nakažený vojín je taky halda jak svině. Borci s ním jedou v autě, ale on nikoho nekousne, což si postavy vysvětlují tím, že voják byl ještě zaživa vegetarián! Kromě toho je taky zombie-vojín poslouchá jak pejsek a navrch je pořád zamilovaný do naší fešné vojačky, dokonce jí i zamrtva čumí na prdel, když se předkloní. A když ji napadne nějaký jiný zombie, tak ji začne chrabře bránit. Ty vole, já vím, že se tomu těžko věří, ale já si to fakt nevymýšlím!

Zombie v tomhle filmu jsou vůbec dost kreténští. Ještě bych teoreticky dokázal překousnout, že sprintují jak o závod. Že to jsou ale všechno zároveň zkurvení spidermani, kteří lezou po zdech i stropech, to už vážně nežeru. Taky dokážou skákat tři metry do výšky, ale jen když se to hodí scénáři, takže pokud nějakému z hrdinů visí nohy z ventilační šachty (další originální prvek!), tak na něj zombies samozřejmě neskočí a ty hnáty mu neukousnou. To prostě nechceš.

Day of the Dead (2008)

Gore je taky o ničem. Pár krvavých záběrů se sice najde, ale celé je to dost cudné a bez většího účinku. V momentě, kdy začne velká žranice a konečně by se daly předvést nějaká jatka, tak kamera začne lítat jak při epileptickém záchvatu, že neuvidíte ani hovno. K tomu navrch přidejte, že se na několika místech objeví fest odporné počítačové triky, které snad někdo spíchnul přímo během natáčení místo pauzy na oběd.

„Zombies: Den-D přichází“ je prostě průser jak hovado. Dokonce i třeba taková zhůvěřilost jako „Noc oživlých mrtvol 3D“ mě bavila víc, protože to bylo tak hloupé, až se tomu člověk docela zasmál. „Zombies: Den-D přichází“ ovšem není ani takhle roztomile debilní, tohle je jednoduše sračka skrz naskrz. Nestojí ani za odplivnutí.

Day of the Dead (2008)


Night of the Living Dead 3D (2006)

Night of the Living Dead 3D (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: zombie horror

Originální název: Night of the Living Dead 3D
Český název: Noc oživlých mrtvol 3D

Režie: Jeff Broadstreet
Hrají: Brianna Brown, Joshua DesRoches, Sid Haig, Greg Travis

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: ElFilm.com

Když začínal rok 2006, celá série „…of the (Living) Dead“ již měla na kontě šest snímků, z nichž žádný nebyl špatný. Čtyři Romerovy bijáky byly dobré až skvělé, dva remaky taky ostudu neudělaly. V roce 2006 ovšem nastala změna a legendární zombie sága si na konto připsala první fail. A rovnou pořádný.

To máte tak. Když George Romero v roce 1968 natočil legendární „Noc oživlých mrtvol“, zapomněl do titulků vložit copyright. Což znamená, že je snímek volným dílem, takže si jej může kdokoliv vydat a taky na něj kdokoliv může natočit remake, aniž by musel cálovat těžké prachy za použití značky. Takže ano, i vy si můžete natočit svou verzi. Výsledkem téhle situace je, že existuje hned několik remaků „Noci oživlých mrtvol“, z nichž jeden je blbější než druhý. Sám vím minimálně o devíti filmech, které hororovou klasiku buď přímo předělávají, anebo z ní přinejmenším vycházejí. Drtivá většina z těchto amatérských srágor (většinou – do těch devíti je započítána i Saviniho verze z roku 1990) byla natočena v posledních +/- deseti letech. A zdá se, že tuhle šňůru kreténských předělávek zahajuje „Noc oživlých mrtvol 3D“ z roku 2006, o níž si nyní něco málo povíme. Ale její prvenství v debilitě berte s rezervou, třeba existuje ještě jiný starší retardovaný remake, o jehož existenci nevím.

Vzhledem k tomu, že se jedná o remake, jistě nepřekvapí, že základní dějová osa se shoduje s Romerovou předlohou. Dva sourozenci jedou na hřbitov, kde je napadnou zombie, sestra utíká, skončí v domě s několika dalšími lidmi, zatímco okolními lesy a poli křižují hromady nemrtvých. Největší otázkou zůstává, jakou postavu z originálu bude hrát Sid Haig („Dům 1000 mrtvol“, „Vyvrženci pekla“, „Černá, bílá“, „Klec pro panenky“), jehož nepřehlédnutelný ksicht zabírá drtivou většinu plakátu a jenž platí za největší jméno sestavy.

Odpověď je jednoduchá: žádnou. Na rozdíl od Saviniho remaku se totiž tahle předělávka snaží i inovovat. Film dává větší roli márnici a přilehlému hřbitovu, protože právě ten je zdrojem nákazy. Sid Haig zde hraje hrobníka. Skladba lidí v domě i průběh noci je také trochu jiný. Chybí chrabrý černoch, ale namísto něj rodina v domku ve velkém pěstuje trávu, což je také důvod, proč nikdo nechce zavolat policii. Ano, i takhle dokážou být filmové sračky invenční.

Z filmu se hodně rychle stane imbecilní zombie taškařice plná ochotnických výkonů. Atmosféra i napětí jsou na nule, dokonce ani žádné slušné gore se neobjeví, masky jsou také o ničem a celé dohromady to působí spíš nechtěně parodickým dojmem. Na druhou stranu, Sid Haig je fest zábavný a jako na guilty pleasure záležitost, kde guilty složka výrazně převyšuje pleasure složku, se na to jednou podívat dá. Akorát fakt nikdo nesmí očekávat jakoukoliv filmovou kvalitu, poněvadž je to sračka jak bič a o tom žádná.

Night of the Living Dead 3D (2006)

„Noc oživlých mrtvol 3D“ přináší ještě jednu papírově výraznou inovaci. Jak už název napovídá, je to 3D formát. Záměrně jsem ovšem řekl papírově, protože ve skutečnosti je tam 3D úplně na hovno a nemá ve filmu žádné rozumné opodstatnění. A jen tak mezi námi, i kdyby 3D bylo použito nějak smysluplně, dementní obsah by to beztak nezachránilo.

Je evidentní, že objektivně si tahle debilita nezaslouží nosit jméno „Noci oživlých mrtvol“. Když se na to budete koukat a priori jako na hloupou sračku, tak se u toho zasmějete. Ale rozhodně ne tolik, aby opravdu mělo smysl s tím ztrácet čas.

Night of the Living Dead 3D (2006)


Dawn of the Dead (2004)

Dawn of the Dead (2004)

Země: USA / Kanada / Japonsko / Francie
Rok vydání: 2004
Žánr: zombie horror

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Režie: Zack Snyder
Hrají: Sarah Polley, Ving Rhames, Jake Weber, Michael Kelly, Mekhi Phifer

Hrací doba: 101 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.

K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…

…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.

Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.

Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.

Dawn of the Dead (2004)

Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.

Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.

Dawn of the Dead (2004)

Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.


Night of the Living Dead (1990)

Night of the Living Dead (1990)

Země: USA
Rok vydání: 1990
Žánr: zombie horror

Originální název: Night of the Living Dead
Český název: Noc oživlých mrtvol

Režie: Tom Savini
Hrají: Tony Todd, Patricia Tallman, Tom Towles, McKee Anderson, William Butler, Katie Finneran

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

(Budou spoilery.)

Duchovním otcem legendární zombie ságy „…of the (Living) Dead“ je samozřejmě George Andrew Romero, jenž za kultovními horory stojí jakožto režisér i scénárista. Nejde ovšem o jedinou výraznou postavu, která se sérií prolíná. Zajímavou stopu v ní zanechal i Tom Savini, což je další známé hororové jméno.

Tom Savini proslul především jako machr na masky a gore efekty. Ty měl dodat již pro původní „Noc oživlých mrtvol“ z roku 1968, ale z toho sešlo, protože byl povolán do služby do války ve Vietnamu, kde sloužil jako válečný fotograf. Objevil se ovšem jako motorkář v následujícím „Úsvitu mrtvých“, masky a efekty vyráběl pro „Den mrtvých“, střihl si cameo v remaku „Úsvitu mrtvých“ (2004) a „Zemi mrtvých“ (2005) a v neposlední řadě – režíroval první remake „Noci oživlých mrtvol“, který vyšel v roce 1990. Dodnes se jen tak mimochodem jedná o jeho jediný celovečerní režijní počin.

„Noc oživlých mrtvol“ samozřejmě trápí podobné problémy, jaké se objevují u většiny remaků – tím spíš jde-li o předělávky kultovních snímků, které se nějakým způsobem zapsaly do historie svého žánru a posunuly jej kupředu, což je v případě originální „Noci oživlých mrtvol“ nesporné. Na svou předlohu prostě nemá. A z určitého úhlu pohledu vlastně ani mít nemůže. V takovém případě se okamžitě nabízí otázka, jaký vůbec může mít remake smysl, když je původní film dodnes skvělý a má silnou atmosféru, ale na to odpovědět nedokážu – sám si ji vždy kladu, proč to vůbec někdo dělá, když zahlédnu ohlášení dalšího remaku nějakého starého kvalitního hororu.

Nicméně zpátky do roku 1990. Navzdory tomu, co jsem právě řekl, patří tato „Noc oživlých mrtvol“ ještě mezi ty důstojnější modernizace staré látky. Když nic jiného, je zde cítit velká láska k hororovému žánru, úcta k předloze a nadšenectví, díky nimž nejde o vylízanou píčovinu. Ve své podstatě se totiž jedná o velmi dobrý a nadprůměrný hororový kousek, jemuž na kreditu nejvíc ubírá právě to, že je srovnáván (a také musí být srovnáván) se svým legendárním vzorem.

Dle očekávání přináší „Noc oživlých mrtvol“ verze ’90 hned několik technologických vylepšení. Starý černobílý obraz vystřídaly plné barvy. V originále vypadaly nemrtví ještě docela lidsky, zatímco zde už jsou patřičně hnusní a olezlí, jak si novější doba žádá. Nicméně i přesto tato verze stále ctí původní ideu pomalého a těžkopádného pohybu zombies, kteří se tím pádem dají jednotlivě vcelku lehce likvidovat, ale jejich nebezpečnost extrémně roste s jejich počtem. Remake se opět nesnaží o bezhlavá jatka a potoky krve, což není špatně, nicméně ani zdaleka nemá tak syrovou a tísnivou atmosféru jako původní „Noc oživlých mrtvol“. Novější verze obětovala syrovost na oltář vyššího tempa, díky čemuž bude současnému divákovi neholdujícímu hororovému oldschoolu asi bližší.

Night of the Living Dead (1990)

Příběhově se tato „Noc oživlých mrtvol“ drží svého předchůdce poměrně věrně. Přibližně dvě třetiny dokonce jako klíště, a pokud přijde nějaká inovace, jde jen o detaily jako třeba noví zajímaví nemrtví (zombie z pitevního stolu, zombie se zlomenou páteří). I skladba postav, jejich charaktery a vesměs i vývoj jejich vztahů zůstává totožný s originální verzí – s výjimkou Barbary, jež zde není tak apatická a změní se v drsňačku, která se neštítí práce s puškou. Opět tedy začínáme na hřbitově, kam dva sourozenci přijedou položit květiny na hrob, a setkají se zde s prvními nemrtvými. Barbara utíká a skončí v domě, kam za chvíli dorazí i Ben, ve sklepě najdou dalších pět lidí a společně se v domě opevní za stálého narůstání počtu zombies za okny i napětí uvnitř.

Night of the Living Dead (1990)

Změny přicházejí až po pokusu o získání benzínu z nedaleké pumpy, odkud se novější „Noc oživlých mrtvol“ začíná odvíjet trochu jinak. Některé postavy zemřou trochu jiným způsobem a jedna tentokrát dokonce přežije. Zatímco v originále všichni zůstali v domě, zde se Barbara nakonec vydává do noci hledat záchranu. Závěr není tak hořký, ale jistý cynismus mu opět nechybí. Podobně jako v původní verzi se i nyní ve finále objevuje určitá sociální kritika pramenící z toho, jak si někteří burani masakrování nemrtvých užívají a berou to jako zábavu. V originální „Noci oživlých mrtvol“ byl ovšem tento aspekt nenásilně naznačený. V remaku se na něj klade větší důraz a je podán trochu polopatičtěji, možná až trochu moc. Především komentáře oné přeživší postavy, aby to pochopil úplně každý, mi přišly trochu navíc.

To je ovšem jen detail, jenž nezkazí dojem z jinak povedeného hororu, který sice na svou předlohu nedosahuje, ale právo na existenci určitě má.

Night of the Living Dead (1990)