Archiv štítku: retro

Ghost – Infestissumam

Ghost - Infestissumam
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 9.4.2013
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Infestissumam
02. Per aspera ad inferi
03. Secular Haze
04. Jigolo Har Megiddo
05. Ghuleh / Zombie Queen
06. Year Zero
07. Body and Blood
08. Idolatrine
09. Depth of Satan’s Eyes
10. Monstrance Clock

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 9,5/10
nK_! – 9,5/10
Stick – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Docela živě si pamatuji, že když se Ghost před třemi lety zničehonic objevili se svým debutem “Opus Eponymous”, byl to zpočátku jen trochu obskurní rokenrol pro pár obskurních posluchačů. Album vyšlo bez nějaké větší pozornosti u neméně obskurního Lee DorianaCathedral na jeho firmě Rise Above Records spíše jako záležitost pro fajnšmekry. Tehdy jsem se k Ghost dostal i já a podobně jako řádku dalších lidí mě jejich muzika hodně zaujala a poměrně brzy jsem si tutové hitovky jako “Elizabeth” nebo “Stand by Him” oblíbil. Nicméně poměrně záhy se okolo Ghost začalo dít něco, co bych si u takové kapely rozhodně netipnul, ale stalo se… okolo maskované pětice bezejmenných ghúlů a jejich vůdce, mrtvolného papeže známého jako Papa Emeritus, se totiž strhlo cosi, pro co má angličtina naprosto výstižné slovíčko “hype”, a z oblasti trochu obskurního rokenrolu si to Ghost namířili svisle vzhůru mezi prvoligové kapely, začali hrát na velkých pódiích, v televizi, sympatie jim začali vyjadřovat světoznámí hudebníci… jednoduše se Ghost postupem času dostali na takovou úroveň, že jejich druhá deska byla v naprosto odlišné pozici než debut – zatímco “Opus Eponymous” vycházel poměrně potichu, na “Infestissumam” se už netrpělivě čekalo a třásly se na něj tisíce lidí…

“Infestissumam” ovšem nebylo očekávané pouze v tom smyslu, že by se na něj čekalo, ale i v tom, že se od desky i hodně očekávalo – jednoduše z toho důvodu, že “Opus Eponymous” byla prostě excelentní nahrávka s dost svojskou atmosférou a poměrně i slušnou dávkou originality, přestože Ghost vlastně do jisté míry neudělali nic jiného, než že se hudebně otočili směrem hluboko do minulosti, což bylo všechno navíc korunováno parádní stylizací a image, která sice – podobně jako samotná retro hudba – je na první pohled klišovitá, nicméně natolik dotažená ad absurdum, až se to jen tak nevidí a svým způsobem to ojedinělé je. Pokud se ale budeme bavit čistě o muzice, tak ta byla prostě skvělá, takže samozřejmě vyvstala otázka, jestli a jak se na takový majstrštyk bude dát navázat, jestli se Ghost stanou kapelou jednoho alba, nebo jestli potvrdí, že “Opus Eponymous” nebyla náhoda. Já osobně jsem v tomto poměrně schizofrenik a nemohl jsem se rozhodnout, co od “Infestissumam” vlastně chtít – na jednu stranu jsem se hodně těšil, na tu druhou jsem byl ale docela skeptický; nechtěl jsem mít přehnaná očekávání, ale zároveň jsem švédskému nemrtvému komandu i věřil, jelikož “Opus Eponymous” bylo tak skvělé, že se člověku opravdu nechtělo věřit, že by mohlo jít jen o náhodu.

Oběma prvním singlům “Secular Haze” a “Year Zero” se povedlo přesně to, k čemu jsou singly určené – parádně navnadit na samotnou desku. Když pak konečně přišel první poslech celé nahrávky, veškeré předchozí pochybnosti byly rázem zapomenuty – mě osobně si totiž “Infestissumam” obmotalo kolem prstu naprosto hravě a hned na první pokus. Deska totiž zní přesně tak, jak jsem doufal, že znít bude – teatrální, ale chytlavý rock ‘n’ roll plný výtečných momentů a nápadů, to vše zabalené do neodolatelné blasfemicky okultní aury, aniž by docházelo ke kopírování toho, co přinesl “Opus Eponymous”. Na jednu stranu vlastně docela jednoduchá muzika, která však dokáže bavit, i když již za sebou máte nějaké ty desítky poslechů. Zjednodušeně řečeno – Ghost opět dokázali složit neuvěřitelně silné skladby.

Intro “Infestissumam” se nese přesně v duchu Ghost – teatrální a se silným religiózním nádechem, s mohutnými sbory, rockovou rytmikou a výbornou sólovou kytaru trochu v pozadí. První regulérní song “Per aspera ad inferi” hned vzápětí ukazuje další obrovskou zbraň v arzenálu Ghost – je jí Papa Emeritus (nyní už vlastně Papa Emeritus II) a jeho fantastický čistý vokál, který je posazen docela vysoko, ale pořád z něho běhá mráz po zádech víc než z většiny křiklounů a chrličů. Samotná skladba, jež boduje zejména refrénovým recitováním názvu, je velice dobrá, nicméně jak se zanedlouho ukáže, pouze předzvěstí toho, co bude následovat.

Hned následující “Secular Haze” totiž patří mezi jeden z vrcholů desky. Obskurní klávesy a úžasný pěvecký výkon ve slokách tenhle song jednoznačně řadí k tomu nejlepšímu z “Infestissumam”. “Jigolo Har Megiddo” je jednoduše retro jak noha, ještě víc než zbytek alba, jenže přesně tohle Ghost sluší. Opravdové bomby však přicházejí s následující dvojicí skladeb – bylo jen otázkou času, kdy se Ghost pustí i do nějaké balady, a přesně tou je rozmáchlá “Ghuleh / Zombie Queen”, byť jen ve své první části. Rozjíždí se poměrně poklidně, až plíživě a postupně posluchače kolébá příjemnými melodiemi, až se po třech minutách zlomí, zrychlí a pomalu vygraduje do úžasného refrénu, který je jeden z vrcholných momentů nahrávky. To samé se dá prohlásit i o další “Year Zero”, jež od začátku do konce jednoduše nemá chybu – ať už se jedná opět o skvělý majestátní refrén, klidnější sloky nebo působivé vyvolávání pekelných mocností.

Po výtečné dvojici “Ghuleh / Zombie Queen” a “Year Zero” ovšem trošku ztrácí následující “Body and Blood”, ačkoliv i její refrén má rozhodně něco do sebe. “Idolatrine” je dalším vyloženým retrem, podobně jako “Jigolo Har Megiddo”, a s přimhouřením očí mi trochu připomíná takové Slade s pentagramem na čele. Další excelentní kus se skrývá na předposlední pozici a musím se přiznat, že jsem si jej zpočátku úplně nevšiml, ale postupem času se “Depth of Satan’s Eyes” stala možná mým nejoblíbenějším kusem “Infestissumam”, zejména kvůli působivému refrénu. Stejně tak je výborná i závěrečná litanie “Monstrance Clock”, v jejímž rámci Ghost nabízí další várku velice silných nápadů, jež člověka jen tak bavit nepřestanou.

Výše byla mimo jiné položena polootázka, jestli se Ghost po vydání “Infestissumam” nestanou kapelou jedné desky, jíž budou všechny následující počiny jen koukat na záda. Je ale zřejmé, že se tak nestalo, ba právě naopak. Pokud bych měl dokonce nyní volit mezi “Infestissumam” a “Opus Eponymous”, asi bych volil novinku, ale hlavně proto, že ji aktuálně poslouchám mnohem víc, takže na takovéhle soudy je ještě čas, až se “Infestissumam” trochu víc usadí. S jistotou však mohu tvrdit už teď, že Ghost naprosto jednoznačně ukázali, že debut pouhou náhodou rozhodně nebyl. Osobně mám ke skupinám, které za tak krátkou dobu vyletí s popularitou tak nahoru, od přírody jistou averzi, jenže v případě Ghost to prostě nejde, jelikož ta kapela je jednoduše výtečná. Švédové našli díru na trhu a fakt, že se jim to povedlo s tak skvělou muzikou, je jenom šlechtí. Vážně netuším, jaké je skóre v souboji Bůh vs. Satan ve skutečnosti, nicméně na hudebním poli vede díky kapelám jako Ghost jednoznačně mistr pekelník.


Další názory:

Po skvělém “Opus Eponymous” jsem čekal velké věci, ale že bude “Infestissumam” taková bomba, to jsem opravdu nečekal. Tajemná parta snad ve všech ohledech zastínila své debutové album a mně se hlavně výběrem producenta trefila přímo do černého, protože výsledná podoba novinky je dokonalá a spousta zajímavých nápadů a chytrých aranží nechávají svého předchůdce daleko za sebou. Každá ze skladeb nového alba je potenciální hit a některé z nich (“Year Zero” a “Body and Blood”) bych si dokázal představit i v rádiovém éteru zaměřeném pro širší posluchačstvo. Oproti zjevné přístupnosti (přiznejme si, že hudba Ghost není nikterak složitá) však stojí dlouhá životnost skladeb, takže i po desítkách poslechů stále nemám problém s tím, že by mě deska začala nudit, a to ani na moment. Je fakt, že mám pro retro kapely slabost, ale Ghost dotáhli do dokonalosti vše od své pódiové prezentace až po chytrý mix hudební reminiscence Mercyful Fate a Blue Öyster Cult. Na novince dokazují, že se nejedná o kapelu jednoho alba, na které nelze navázat. Dlouho jsem přemýšlel nad nejlepšími skladbami a ze všech vyzdvihnu dvojici “Year Zero” a “Ghuleh / Zombie Queen”, které si mě získaly víc než všechny ostatní. Myslím, že výsledné hodnocení mluví za vše a nemusím se dál pokoušet vysvětlit, jak moc mě Ghost potěšili. Mám před sebou kandidáta na album roku.
Kaša

Přiznám se, že k novodobému fenoménu jménem Ghost jsem se dostal právě až s aktuální fošnou “Infestissumam” a zatím nemůžu úplně srovnávat s předchůdcem “Opus Eponymous”, poněvadž jej nemám ani zdaleka tak dobře naposlouchaný. Každopádně mě Ghost na novince totálně dostali. Oni vlastně nepřišli vůbec s ničím novým a ani s ničím, co by se nedalo zaslechnout jinde, ale obsah zde brutálně převyšuje formu. Epické úvody do písní, heavymetalové kytarové vyhrávky, satanistacká témata, sloužení mší… nic nového pod sluncem, ale v podání Ghost naprosto fenomenální. Vše perfektně odsýpá, písně na správných místech pěkně gradují a frontmanův projev je jednoduše řečeno geniální. Za live představení a kostými také palec nahoru. Pro mě zatím největší překvapení letoška a určitě aspirant na album roku. Za nejlepší kusy osobně považuji “Per aspera ad inferi”, klipovky “Secular Haze” a “Year Zero” a závěr “Monstrance Clock”.
nK_!

Ghost, pracující se zvláštní elektrizující atmosférou 70. let a okultními tématy (s ironickým nadhledem), jsou zpět s novou deskou. Předchozí “Opus Eponymous” mě smetla silou uragánu, tak jsem ani nevěděl, jestli mám od nového alba očekávat ještě větší pecku, nebo se držet zpátky. Kapela se drží svého mustru, složila úderné chytlavé rockové skladby s hitovým potenciálem. Většina refrénů se do hlavy zařeže již po prvním poslechu a nevyženete je ani za týden. Přesto se nemůžu přidat k euforii ostatních redaktorů. Nechápejte mě špatně, deska je to fakt kvalitní a s dobrými skladbami (především “Year Zero”, “Ghuleh / Zombie Queen” nebo úvodní “Per aspera ad inferi”), přesto nějak postrádám něco, čím by album dokázalo překonat desku minulou. Tudíž moje hodnocení bude trochu slabší, ale v rámci celkového pohledu dosti nadprůměrné.
Stick


Graveyard – Lights Out

Graveyard - Lights Out
Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 26.10.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. An Industry of Murder
02. Slow Motion Countdown
03. Seven Seven
04. The Suits, the Law & the Uniforms
05. Endless Night
06. Hard Time Lovin’
07. Goliath
08. Fool in the End
09. 20/20 Tunnel Vision

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Retro jak řemen. Vlastně ani nevím, jak jinak začít recenzi na třetí album švédských Graveyard. Kdo už s touto pozoruhodnou kapelou měl nějakou tu čest, ví, o čem mluvím. Loni v květnu, kdy těmto milovníkům sedmdesátkového rocku vyšlo druhé album “Hisingen Blues”, vypukla na scéně menší bomba. Kdo by to byl řekl, že se dá s tak neoriginální tvorbou, která ne že čerpá, ale vyloženě vykrádá rockové postupy, které byly na vrcholu popularity na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, získat uznání hudebních kritiků a přízeň tisíců fanoušků po celém světě. Novinka “Lights Out” pokračuje v tradici, kterou započaly první dvě desky kapely, jejíž kořeny sahají k seskupení Norrsken, jež to sice nedotáhlo dál než ke třem demosnímkům, ale světu dala pohrobky Witchcraft, jejichž “Legend” jsme si tady představovali nedávno, a právě čtveřici Graveyard, které se mrkneme na zoubek nyní.

V případě Graveyard je trošku scestné mluvit o retro kapele, která absorbovala prvky svých dávných hrdinů a zahrnula je do současné rockové hudby. Parta ve složení kytaristů Joakima Nilssona, Jonathana Larocca-Ramma, z nichž prvně jmenovaný se věnuje ještě zpěvu, a rytmické sekce v obsazení Rikard Edlund a Axel Sjöberg uchopila vlivy legend Deep Purple, Creedence Clearwater Revival či Cream takovým způsobem a s takovou grácií, že budí spíš dojem sedmdesátkové kapely, která čtyřicet let čekala někde v ústraní a v novém tisíciletí jen začala vydávat všechny své staré šlágry. Veškeré postupy, přírodní a dřevní zvuk, vokální projev i textová složka do sebe zapadají tak logicky, až si říkám, že není možné, aby takhle hrála současná banda. “Lights Out” oproti minulé desce nezaostává snad v žádném ohledu a přesně takhle si představuju situaci, kdy kapela naváže na překvapivě bezchybné album. Oproti předchůdci se novince nedostalo do vínku snad jen tak hezkého obalu, protože v tomto ohledu působí “Lights Out” na jedné straně abstraktně a minimalisticky, ale na druhé straně možná až zbytečně chudě a nudně, což je moje osobní výtka, která s hudbou nemá moc společného, ale abych byl upřímný, tak jsem se těšil na něco zajímavější. Škoda.

“Lights Out” dává vzpomenout, že v jednoduchosti je mnohdy ukrytá krása a že i spontánně znějící rocková deska může znít inteligentně. Přesně takhle na mě nové album působí. Úvodní “An Industry of Murder” začíná opatrně prostřednictvím space rockových kláves, které zní jako vzdálená siréna a v průběhu celé písně se hlásí pravidelně o slovo. Kytarový riff je velice přímočarý a v pomalejších pasážích zní zádumčivě, až jsem si vzpomněl na debut Black Sabbath zahraný dvakrát rychleji. Zmíněná skladba možná není taková pecka jako minulý otvírák “Ain’t Fit to Live Here”, který jsem donedávna považoval za nejlepší výtvor kapely. Spíš než aby na posluchače vletěla svou neurvalou přímočarostí, staví atmosféru pro nadcházejících 35 minut. Vokál Joakima Nilssona je dostatečně charismatický a nejčastěji se mi v souvislosti s jeho hlasem na mysl vkrádal John FogertyCreedence Clearwater Revival. Pro ty, kteří se ve starším klasickém rocku neorientují, což chápu, bych zvolil přirovnání mezi Jackem WhitemThe White Stripes a Andrewem StockdalemWolfmother.

O zmíněné “Ain’t Fit to Live Here” jsem v souvislosti s nejoblíbenější písní mluvil v minulém čase a může za to druhá položka tracklistu, “Slow Motion Countdown”, což je překrásná balada, která postupně graduje a umně střídá bluesové polohy starých Deep Purple s relativně tvrdšími pasážemi, jež jsou mírněny melodickým vokálem. Parádní kousek. Že to borci umí pořád pěkně od podlahy rozbalit, dokazuje vypalovačka “Seven Seven”, jejíž stopáž se zastavila na dvou a půl minutách a je to rozhodně nejrockovější položka na “Lights Out”. “The Suits, the Law & the Uniforms” je takové rockové boogie, které staví na pochodovém rytmu a výrazném kytarovém riffu. Zpěvák v ní místy strašně připomíná Bona ScottaAC/DC a jsou to momenty osvěžující, které jinak relativně jednoduchou skladbu táhnou hezky kupředu.

Druhá půlka aktuálního počinu nijak výrazně nezaostává a zatímco na té první bych za nejpovedenější skladby označil ty, které v sobě nesly znaky psychedelického rocku, tak na té druhé mě naopak nejvíce zaujala “Fool in the End” s parádní vokální linkou a dále rychlovky “Endless Night” a “Goliath”, které možná nezní na první poslech nijak přesvědčivě, ale spíš jen jako další standardní písně Graveyard, které by skvěle zapadly na loňské album. Chyba lávky, kupříkladu kytarové sólo v “Goliath” je doslova ozdobou desky a s chutí jsem si vzpomněl na Ritchieho Blackmora z období “Machine Head”.

“Hard Time Lovin'” začíná jako další pomalá píseň, protože její minimalistický úvod sází na vkusné hammond-klávesy a jednoduchý riff. Joakim ví, kdy se má držet trošku stranou, a i když je vokální linka dosti výrazná, tak nijak nevyčnívá a šikovně zapadá do hudebního podkladu. Na úplný závěr si Graveyard přichystali “20/20 Tunnel Vision”, která tak nějak přirozeně plyne, až si člověk ani neuvědomí, že je tady závěr. Na můj vkus je “Lights Out” ukončeno jakoby předčasně a i když bych nechtěl upírat kvality “20/20 Tunnel Vision”, tak mi prostě na konci nehraje a dokázal bych si představit, že se za ni vlezl ještě jeden kousek, který by album zakončil ve větším stylu, ale to už bych byl hnidopich.

“Lights Out” nemá vyloženě slabšího místa a kdybych měl srovnávat napříč žánrovými souputníky, kteří letos přispěli svou trošku do mlýna, tak bych novinku Graveyard s přehledem vyzdvihl nad “Legend” od Witchcraft, “Apocryphon” od The Sword“Yellow & Green” od Baroness. Pochybuji, že se letos ještě objeví někdo, kdo by na poli blues rocku se stoner-psychedelickými vlivy mohl třetí album Graveyard trumfnout. “Lights Out” sází na svou autentičnost a celkovou vyrovnanost, protože ať jsem se zaměřil na album jako celek, nebo na jednotlivé skladby, tak mi nepřišlo, že by něco bylo někde navíc a postrádalo to smysl. Ačkoli mám rád aktuální rockovou hudbu, která se snaží posouvat hranice stylu směrem kupředu a dokazuje, že stále má co říct, tak se čas od času mile rád přenesu do let, kdy v hudbě vznikalo to nejzásadnější a prostřednictvím Graveyard ani nemusím prohledávat staré dobové archivy, protože se jim opět dokonale podařilo přenést ducha let minulých do současnosti.


Další názory:

Je to svým způsobem opravdu pozoruhodné, jak moc muzika Graveyard funguje, vzhledem k faktu, co a jak kapela hraje, ale prostě se jedná o dost zábavnou záležitosti. O poznání více mě baví ty rychlejší kousky, pomalejší skladby už o trochu méně (i když taková “Hard Time Lovin'” má rozhodně něco do sebe), nicméně jako celek je “Lights Out” hodně povedené album. Ačkoliv mám oldschool muziku rád, zdaleka nejsem takový příznivec retra jako kolega, díky čemuž hodnotím o trochu méně body, přesto nemohu Graveyard ani v nejmenším upírat talent a smysl pro tvorbu muziky, která frčela tak před čtyřiceti roky. Na závěr svého hodnocení ještě přídám perličku, že přibližně měsíc před “Lights Out” od Graveyard vyšla deska úplně totožného názvu norským black metalistům Posthum, jež mi vzhledem k mému vkusu chutná o trochu více, ale opakuji, že i tohle švédské retro oceňuji…
H.


The Sword – Apocryphon

The Sword - Apocryphon
Země: USA
Žánr: stoner metal / rock
Datum vydání: 22.10.2012
Label: Razor & Tie

Tracklist:
01. The Veil of Isis
02. Cloak of Feathers
03. Arcane Montane
04. The Hidden Masters
05. Dying Earth
06. Execrator
07. Seven Sisters
08. Hawks & Serpents
09. Eyes of the Stormwitch
10. Apocryphon

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

U nás jsou The Sword stále ještě relativně neznámá kapela, a proto nepředpokládám, že by titulek článku mohl ve většině z vás vyvolat dojem, že se konečně dočkal recenze svých oblíbenců. Nutno říct, že je to škoda, protože za oceánem se tihle rockeři těší obrovské přízni a zvláště minulé album “Warp Riders”, na kterém si The Sword lyricky zpracovali vlastní vesmírný sci-fi příběh, se nezřídkakdy setkávalo s absolutním hodnocením. Zahraniční magazíny měly okamžitě jasno o titulech překvapení roku, naděje budoucnosti a podobně. The Sword před dvěma lety překvapili opravdu každého. Jejich vidina technického stoner metalu byla na jedné straně nevídaným kouskem, na straně druhé se na “Warp Riders” mísilo tolik klasických postupů a vlivů, že to ani nikomu nepřišlo a mnohdy album proplulo jako další z řady retro výletů do minulosti.

Mohlo by se totiž zdát, že The Sword jsou prostě jen další rocková kapela, která se chce trošku přiživit na aktuální módní vlně, ale opak je pravdou, protože tahle čtveřice z Austinu v Texasu si ten svůj rock/metal drhnou už někdy od roku 2004. Je pravda, že první dvě alba za moc nestála a chyběl jim pořádný náboj (osobně jsem se k nim dostal až na základě třetí řadovky), ale tohle vynahradili na svém přelomovém albbu “Warp Riders”. To bylo trošku metalovější, než je novinka a než byly první dvě desky, a jak jsem zmínil, obsahovalo víc technických fines a riffování. “Apocryphon” se v tomhle vrací trošku více zpět do minulosti. Kapela sází na klasické a osvědčené rockové postupy, takže se připravte na spoustu přímočarých riffů, dynamickou rytmiku a vokální melodie z let minulých. Zvláště na zpěvech se od minula dost zapracovala, John D. Cronise zní mnohem jistěji a přesto (nebo možná právě proto), že se ustálil v jedné poloze a neexperimentuje se svým projevem tak jako v minulosti, je nutno říct, že mu tato poloha vyloženě sedí. Vůbec poprvé se na albu The Sword představil jiný než původní bubeník Trivett Wingo, a sice Jimmy Vela, který po něm paličky převzal s důstojností a nijak za předchůdcem nezaostává.

Když už mluvíme o The Sword, tak nelze nezmínit grafickou podobu alba, které se opět povedla na jedničku. Miluju tyhle retro artworky a při pohledu na “Apocryphon” jsem ještě o fous spokojenější než v případě minulé sci-fi laděné koláže vesmírné lodě a meteorů. Z textového hlediska Cronise tentokrát nevypráví spolu se svými kumpány žádný příběh, takže má mnohem víc volnosti a více se věnuje metaforicky zpracovaným zážitkům z běžného života.

Hned při prvním poslechu úvodní skladby “The Veil of Isis” se mne zmocnil nostalgický pocit a okamžitě se mi na mysl začaly drát myšlenky na Black Sabbath, ZZ Top či Thin Lizzy. Ani bych nemusel poslouchat dál a bylo mi jasné, že tady budou hrát hlavní roli hutné riffy a vzletné vokální melodie, a tak tomu vskutku je. V souvislosti s “The Veil of Isis” jsem si vzpomněl na letošní album “Yellow & Green” od Baroness, kterým se tak úplně nezadařilo. The Sword jako by se snad poučili a napěchovali album samými dobrými nápady, takže na hluchá místa zas až tak moc času nezbývá. Měl jsem v určitých místech pocit určité jednotvárnosti, díky které se pro mě album stalo menším oříškem, ale s přibývajícími poslechy se mi dařilo celkem hravě od sebe jednotlivé písně rozeznat, takže s tímhle už problém nemám. “Cloak of Feathers” mi spolu se závěrečnou titulkou asi nejvíc ze všech nových skladeb svým ústředním riffem připomíná předešlou řadovku. Hodně se povedla odlehčená sloka, která této skladbě mocně vládne. Když už jsem tady zmínil Black Sabbath, tak nemůžu opomenout čtvrtou píseň v pořadí; “The Hidden Masters” jako by vypadla z klasických alb velikánů a dokonce i Cronise svým projevem připomene samotného Ozzyho. I když jsem si tenhle kousek zrovna nezamiloval, tak by se dalo říct, že působí jako mírné oživení první poloviny desky.

Duch sedmdesátých let se vznáší nad celou hrací dobou “Apocryphon”, ale úplného vrcholu v tomto ohledu borci dosáhli v “Seven Sisters”. Začíná se klasicky heavy doomově, ale přesně po minutě se vše zklidní, kytary Kylea Shutta a Johna Cronise vybrnkávají tklivou melodii a druhý zmíněný přejde na ještě melodičtější strunu svého vokálu. Po chvíli se zase vyjede do starých kolejí, ale je to moment, který mě doslova zvedal ze židle. Následující “Hawks & Serpents” staví na skvělé šlapavé rytmice a sólové kytaře (musím pochválit vkusné kytarové sólíčko v druhé polovině). Bonbónek na závěr? Titulní “Apocryphon”, kterou odstartují kosmické klávesy, jež by se mi hodily spíš na “Warp Riders”, ale budiž. V této skladbě se v jako jediné dostanou ke slovu skoro-thrashové kytarové momenty, jež můžou oproti zbytku desky působit mírně rušivě, neboť nepředstavují natolik ústřední motiv jako na minulé desce, ale jako oživení na závěr? Proč ne.

Když to tak po sobě čtu, tak až nebezpečně často zmiňuji minulou desku “Warp Riders”, s jejímž srovnáním jsem se prostě nemohl vyhnout. Přece jen, laťka byla tímto opusem nastavena tak vysoko, že se přímo nabízela otázka, zda The Sword zvládli pomyslnou zkoušku dospělosti a potvrdili skvělou formu, kterou na sebe minule upozornili. Za sebe nemůžu odpovědět kladně, nicméně “Apocryphon” je i tak hodně povedená deska, která zabrnká na vaši nostalgickou duši (pokud nějakou máte) a při které si s chutí zavzpomínáte na své legendární oblíbence. Ti ostatní by se mohli spokojit s přiměřenou porcí kvalitního stoner rock/metalu s parádními vokály. Celkově vzato jsem spokojený a The Sword si zapíšu jako jednu z kapel, která mocně dřímá pochodeň staromilského rocku a která ještě v budoucnu může překvapit.


Witchcraft – Legend

Witchcraft - Legend
Země: Švédsko
Žánr: stoner / hard rock / doom metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Deconstruction
02. Flag of Fate
03. It’s Not Because of You
04. An Alternative to Freedom
05. Ghost House
06. White Light Suicide
07. Democracy
08. Dystopia
09. Dead End
10. By Your Definition [bonus]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Švédští doom rockeři Witchcraft se svou hudební produkcí trefili do aktuálního trendu, kdy se do popředí zájmu rockových, potažmo metalových fanoušků dostává retrospektivní pohled na rockovou hudbu, jak před nějakými čtyřiceti lety stála na vrcholu. Na svém aktuálním, v pořadí již čtvrtém albu, pojmenovaném “Legend”, nadále utváří hudební styl, se kterým se rozhodli před více než deseti lety udělat díru do světa. Není třeba očekávat nějakých změn, Witchcraft prostě a jednoduše ví, po čem je aktuálně hlad, a tak vlastně svou vizi doom rocku se stoner rockovými kořeny pouze obrušují do dokonalosti jako diamant. Pokračuje se tam, kde se na předchozím “The Alchemist” skončilo. S jediným nepatrným rozdílem. Witchcraft se posunuli od Rise Above Nations pod vydavatelská křídla kolosu Nuclear Blast.

Můžete si o Nuclear Blast myslet, že je to jen továrna na prachy, nic proti tomu nemám, ale je zapotřebí se podívat i na tu pozitivní stránku věci. Hudba Witchcraft se díky tomu dostane mezi širší skupinu posluchačů, což je jenom dobře. I díky novému chlebodárci je novinka technicky ve všech směrech vyšperkovaná na jedničku, zvuk je krásně čistý a dokonce se podařilo přenést takovou tu pověstnou živelnost, díky které zní kapela “živě” i z alba. Witchcraft svou kariéru nepostavili na kdovíjak originálním základu, ale to vyvažují svým nasazením, uvěřitelným projevem a samozřejmě kvalitou hudebního přednesu. Kopa stoner rockových kytarových riffů s doomovým nádechem, porcí přesné rockové rytmiky a vzletného melodického vokálu jsou všechno atributy, se kterými už prorazila nejedna sebranka, ale pořád je to hudební směsice natolik zajímavá a v případě Witchcraft podaná tak šikovně, že mi ta naznačovaná nepůvodnost ani nevadí. Trvalo to dlouhých pět let, ale nakonec jsme se dočkali, takže přistupme k objasnění otázky, zda očekávání do “Legend” vkládaná byla naplněna, protože, přiznejme si, pozici měli po “The Alchemist” velice těžkou.

Hned na úvod prozradím, že tentokrát se Wichcraft nepodařilo překonat laťku, kterou “The Alchemist” nastavilo. K takovému soudu mám jeden jediný důvod. Vyrovnanost skladeb. Bohužel se na výsledný kotouček dostaly i skladby slabší, které by možná zapadly na první album, které já osobně považuji za nejslabší, ale na “Legend” bych čekal víc. Jmenovitě jsou to písně “An Alternative to Freedom”, “White Light Suicide” a “Democracy”. Vím, že to je hodně subjektivní názor, protože dané skladby jsou zdánlivě kvalitativně na stejné úrovni jako zbytek desky, ale mně ani jedna z nich nepřišla ničím výjimečná či nezapomenutelná, takže se radši zaměřím na ty světlejší momenty. Jako jednu z nejpovedenějších skladeb bych označil úvodní “Deconstruction” se sabbathovským feelingem, který má na starosti ústřední kytarový riff à la Tony Iommi. Hodně mě baví pátá v pořadí “Ghost House”. Její houpavý rytmus, chytlavá vokální linka a chytrá kytara mě zaujaly hned na první poslech a to nejen protože se jedná o nejpřístupnější položku alba. Dost podobně by se dalo hovořit o “It’s Not Because of You” s lehce zapamatovatelným refrénem. Naproti tomu “Dystopia” je utahaná doom rocková palba, jak má být. Chvilku jí sice trvá, než se rozjede, ale úvodní semi-akustická tříminutová pasáž je jedním z top momentů “Legend”.

Kapitolou samou o sobě je závěrečná “Dead End”, jejíž stopáž se zastavila za hranicí dvanácti minut. Svou rozmáchlostí a množstvím nápadů bude určitě považována za nástupce, případně konkurenci “The Alchemist” z předchozího alba, která byla ještě o dvě minutky delší a představovala esenci toho nejlepšího, co Witchcraft produkují. Stejný pocit mám i z “Dead End”. Postupně se vystřídají sabbathovské pasáže s těmi psychedelickými a i přes různé nálady zní celá kompozice dost semknutě. Dokázal bych si představit, že by se na albu mohly nacházet takové skladby v hojnějším zastoupení dvou až tří kusů. Při zachování kvality “Dead End” by to určitě nemuselo být na škodu. Dokonce jsem si ji oblíbil ještě o něco víc než její starší kolegyni a upřímně si nedovedu představit, že by album mohlo být zakončeno lepším způsobem.

Suma sumárum, škoda několika méně výrazných skladeb, které za zbytkem mírně pokulhávají a díky kterým je střed alba slabší, čímž se kazí celkový dojem, který ve mně “Legend” zanechal. Pravda, po několika prvních posleších jsem byl o něco spokojenější, ale rozhodně tím nemám v úmyslu naznačit, že by byla novinka špatná, poslech jsem si užíval. Jak už jsem říkal, nemůžu se zbavit dojmu, že “The Alchemist” bylo vyrovnanější a celkově jej považuji za silnější album. Nicméně, na tvorbu Witchcraft nijak nezanevřu a s chutí si vychutnám i příští porci povedeného retro rocku s doomovým feelingem, protože i když to tentokrát nedopadlo na 100%, tak příště může být vše napraveno a Witchcraft jsou jednou z kapel, které mají šanci dokázat, že “old school” se může brzy přerodit v “new school”.