Archiv štítku: Rhapsody of Fire

Rhapsody of Fire: info o albu

Italská symphonic power metalová stálice Rhapsody of Fire (tedy ta verze skupiny, v jejímž čele stojí klávesista Alex Staropoli a zpěvák Fabio Lione) odhaluje detaily o svém dalším albu. To se bude jmenovat „Into the Legend“ a vyjde 15. ledna 2016 u AFM Records. Obálku najdete tady, tracklist následuje:

01. In principio 02. Distant Sky 03. Into the Legend 04. Winter’s Rain 05. A Voice in the Cold Wind 06. Valley of Shadows 07. Shining Star 08. Realms of Light 09. Rage of Darkness 10. The Kiss of Life 11. Volar sin dolor [bonus track; limited digipack]


Novinky 30-3-15

Asmodeus

>>> Legendární Norové A-ha nedávno oficiálně oznámili svůj další reunion. Kapela aktuálně pracuje na svém novém albu, které se bude jmenovat “Cast in Steel” a které by mělo vyjít 4. září. Navazovat bude na desku “Foot of the Mountain” z roku 2009.

>>> 4. dubna vyjde “Past na Davida Kleinera”, poslední album domácích thrash metalistů Asmodeus, také na LP. Stejně jako v případě CD verze, i nyní bude vydávat firma Magick Disk Musick. Více informací o vydání najdete na Facebook eventu.

>>> Německý power metalový kytarista Axel Rudi Pell se svou kapelou chystá nové živé album s názvem “Magic Moments (25th Anniversary Special Show)”, jež vyjde 22. dubna u firmy Steamhammer a jehož záznam byl pořízen na loňském ročníku festivalu Bang Your Head!!!. Skupina teď vypustila video ukázku v podobě písničky “Since You Been Gone”, v níž si zahostoval zpěvák Graham Bonnet známý z kapel jako Rainbow, Michael Schenker Group nebo Alcatrazz – sledujte na YouTube.

>>> V nedávné době se vyrojily spekulace o tom, že poté, co legendární thrash metalisty Megadeth opustili loni v listopadu bubeník a kytarista, se za bicí při nahrávání chystané desky posadí Chris Adler z Lamb of God. Megadeth nyní informaci oficiální potvrdili.

>>> Progresivní melodic death metalisté Persefone z Andorry mají nového bubeníka. Poté, co je v loňském roce opustil Marc Mas Marti, k sobě nyní přibrali Sergiho Verdeguera, který hraje i v kapele Nami (rovněž z Andorry).

>>> Symfoničtí power metalisté Rhapsody of Fire z Itálie vystoupili do studia, kde začali natáčet své další řadové album. Tento následovník “Dark Wings of Steel” (2013) vyjde nejspíš někdy začátek roku 2016. Krátké video z nahrávání bicích můžete zhlédnout na YouTube. Jen připomeňme, že novinka “konkurenčních” Luca Turilli’s Rhapsody, “Prometheus, Symphonia ignis divinus”, vyjde už v červnu.


Rhapsody of Fire – Dark Wings of Steel

Rhapsody of Fire - Dark Wings of Steel
Země: Itálie
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 22.11.2013
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Vis divina
02. Rising from Tragic Flames
03. Angel of Light
04. Tears of Pain
05. Fly to Crystal Skies
06. My Sacrifice
07. Silver Lake of Tears
08. Custode di pace
09. A Tale of Magic
10. Dark Wings of Steel
11. Sad Mystic Moon

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vývoj v řadách Rhapsody of Fire, kterým tahle italská parta prošla, je sice mediálně dostatečně provařený, ovšem je to natolik vděčné a dovolím si říct, že i ojedinělé téma, že si jeho přiblížení při recenzi novinky “Dark Wings of Steel” nemůžu odpustit. Vraťme se nyní nějakých sedm let zpět do minulosti, kdy byli (tehdy ještě pod původním jménem) Rhapsody nuceni změnit si z právních důvodů své jméno na jeho současnou podobu s dodatkem of Fire. Před sebou v té době měli slabé album “Triumph or Agony” a vleklé soudní tahanice s kapelníkem Manowar, tehdejším manažerem a šéfem vydavatelství, kterým nebyl nikdo menší než Joey DeMaio. Abych byl upřímný, příčina tohoto sporu mi doposud není úplně tak jasná, ovšem hlavní je fakt, že kapelu toto ochormilo na více než jeden rok, během kterého se jednotliví členové rozutekli, kam jen to šlo, nebo se věnovali svým sólovým projektům. Když už to vypadalo, že se Rhapsody of Fire vyhrabali z toho nejhoršího a začali sypat ne úplně hrozná alba v podobě “The Frozen Tears of Angels” a “From Chaos to Eternity”, tak si připravili překvapení…

…a rozdělili kapelu na dvě nová seskupení. První, jak už název Luca Turilli’s Rhapsody napovídá, vznikla kolem hlavního skladatele a kytaristy Luca Turilliho, kdežto Rhapsody of Fire pokračují dál s novým kytaristou, jímž se stal jistý Roberto de Micheli. Čert aby se v jejich vzájemných vztazích vyznal, když bubeník Alex Holzwarth donedávna působil v obou odnožích této kapely. Tímto se tak nezadržitelně dostáváme k událostem aktuálním a hlavní otázce, jež mě (předpokládám, že jsem nebyl sám) napadla při rozdělení kapely na dvě nové, a sice zda se to nějak projeví na výsledné podobě jejich alb, nebo dostaneme dvě totožné desky od velmi podobných kapel. Zatímco Luca Turilli již loni vysázel na stůl svůj debut “Ascending to Infinity”, který nijak zvlášť nevybočoval z odkazu Rhapsody (of Fire), bylo znát, že mu chybí skladatelský parťák Alex Staropoli, což se ukázalo už na jeho sólových projektech, které nikdy nedosahovaly kvalit ani těch slabších počinů jeho ex-domovské kapely, a první počin “Ascending to Infinity” nebyl žádnou výjimkou. Obavy, jež se tak vynořily v souvislosti s “Dark Wings of Steel”, tedy desátou řadovkou Rhapsody of Fire, byly jasné. Stejně jako Turillimu chybí Staropoli, tak se dalo čekat, že Staropolimu bude scházet Turilli. Jeho kytarové kudrlinky vždy patřily k ozdobám dřívějších alb, a pokud jeden začal doplňovat nebo v lepším případě rozvíjet nápady toho druhého, tak to mělo něco do sebe a právě to na “Dark Wings of Steel” chybí. Nebo spíš jsem očekával, že to bude chybět.

Výsledek tak je, že dostáváme dvě velmi podobná alba, kterým sice vzájemně něco chybí, ale v jádru mezi nimi žádný markantní rozdíl není. Rozklad kapely kvůli odlišnému hudebnímu směřování tak přijde naprosto k smíchu, když “Dark Wings of Steel”, krom jiného kytarového výraziva, nepřináší hudebně nic extra odlišného od “Ascending to Infinity”. Z toho, co doposud zaznělo, to vypadá, že vlastně jediným světlým bodem novinky Rhapsody of Fire bude jako vždy skvělý Fabio Lione, když skladatelsky je už předem zaděláno na další porci načančané nudy. Budete se divit, ale desátá řadovka, ačkoli nepřináší nic jiného než do detailu vypiplaný, epický symfonický power metal, budí dojem, že oproti minulejšku mají skladby silnější tah na branku, a protože melodický potenciál není úplně marný, tak se mi líbí víc než Turilliho loňský počin a vlastně poslední tři řadovky Rhapsody of Fire. Přestože se na novém zářezu podílel po dlouhé době jen jeden kytarista, tak příjemně překvapí hutnější kytarový sound, který nectí výhradně neoklasický italský zvuk, jako tomu bývalo v minulosti, ale některé pasáže připomínají spíš Kamelot. Celé je to sice pokryto velmi hustou vrstvou orchestrálních aranží a klávesových ploch, ale momenty, kdy celá ta šaškárna sklouzne do pozadí a do popředí se dostane jen klasické nástrojové obsazení, nejsou špatné. Za všechny zmíním povedenou “Tears of Pain”, která v refrénu zběhne ke klasickému fantasy power metalu, ale sloky jsou veskrze kytarově orientované, což v té záplavě orchestrací působí svěže.

Co se skladatelských postupů týče, tak sám bych ani nepoznal, že dosavadní dvorní skladatel Turilli už není součástí kapely, protože ačkoli je fakt, že jeho kytara slyšet opravdu není, tak jednotlivé písně samy o sobě nesou všechny znaky tvorby, které by se v podání Rhapsody of Fire daly označit za charakteristické. Fabio Lione je jeden z nejlepších vokalistů na scéně, takže není pochyb, že přirozené pasáže dává se stejnou lehkostí a sebejistotou jako pověstné výšky, jimiž zdobí nejeden refrén. V paměti určitě utkví hned ten první z úvodní “Rising from Tragic Flames”, v níž je hnán kupředu mohutnými sbory, které jsou nepostradatelnou součástí hudby této party. Totéž patří ke klasickým orchestracím, jež v minulosti byly daleko nápaditější, nicméně že by hrály jen druhé housle v pozadí, aby se neřeklo, to rozhodně ne. Alex Staropoli stále umí napsat moc pěkné pasáže, jimž nechybí i trocha dramatična, které dýchá z kombinace sborů a orchestru v “Tears of Pain”. Sice to není nikterak odzbrojující kombinace, ale dané téma funguje již léta, tak proč by ho nyní měli pánové přehlížet.

Jak je v případě Rhapsody of Fire zvykem, projde si posluchač v průběhu “Dark Wings of Steel” různými náladami. Samozřejmě nechybí epičtěji laděné skladby, v nichž se nešetří bombastickými aranžemi, kam spadá především “Angel of Light” nebo titulka ze závěru desky, ačkoli stopáží by k tomu sváděla spíš “My Sacrifice”. Ta má sice daleko k přímočaré písni, ale i přes delší hrací dobu působí jako obyčejná power metalová polobalada, která po celou dobu tak nějak plyne, občas se hrábne do strun a ke konci se snaží souboj mezi kytarou a klávesy navodit pocit velkolepého závěru. Zdůrazňuji, že se snaží, protože přestože tohle je jeden z momentů, který se mi na této skladbě vážně líbí, tak jako celku jí chybí nějaký vývoj, který závěrečné sbory nevyvolají. Svého zástupce na novince mají rovněž balady, ačkoli taková ta opravdu pravověrná je zde pouze “Custode di pace”, jež se fakt nepovedla. Nádech operní tvorby je díky použité italštině znatelný, ale přesto mám z takových patetických kravin husí kůži, takže při pozdějších posleších už jsem ji rovnou přeskakoval. No, a na konec jsem si nechal pořádné speed metalové hymny, při nichž zaplesá srdíčko nejednoho fanouška Lioneho výšek a vzletných melodických refrénů. O úvodní “Rising from Tragic Flames” už řeč byla, takže dalším flákem, který spadá do této kategorie, je určitě “Silver Lake of Tears”. Jestli tuto klasickou věc neukradl Staropoli ze starých šuplíků Helloween nebo ze zbytků, jež zůstaly z prvních dvou dílů Avantasie, tak nevím. Neříkám, že ten zbytek jsou prvotřídní pecky se vším všudy, ale když řeknu, že pokud jste neměli problém s dosavadní tvorbou tohoto tělesa, tak určitě nebudete novinkou překvapeni, ovšem neměli byste být ani zklamáni.

Pomyslný souboj mezi dvěma Rhapsody kapelami tak dle mého názoru vyhráli Rhapsody of Fire. Jejich živelnější a přirozenější verze symfonického power metalu sice není vyloženě můj šálek kávy, protože ten všudypřítomný optimismus, který z podobné hudby číší, je mi proti srsti, ale objektivně to album prostě není špatné a v rámci diskografie bych jej zařadil mezi to lepší. Má své silné i slabé stránky, to nelze popřít, ale protože jako celek se to dá zkousnout a neměl jsem s jeho poslechem žádný problém, tak jej hodnotím o stupínek výš než “Ascending to Infinity”, které možná zmiňuji až nebezpečně často, ale uznejte, že tomuhle srovnání se prostě nelze vyhnout, když stejně všichni čekají hlavně na výsledek, kdo na tom bude líp. Možná i těch 6,5 bodů vypadá na nízkou známku, protože když se člověk zamyslí, tak na scéně vlastně není kapely, která by hrála tuhle bombastickou verzi power metalu líp. Tedy, alespoň mě nikdo nepadá, ale přece jen to není taková pecka, abych z toho šel do kolen, to si radši pustím některý ze starších počinů, jimiž Rhapsody of Fire kdysi udivovali a získali si statut žánrové jedničky.


Masters of Rock 2011 (pátek)

Masters of Rock 2011
Datum: 15.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Airbourne, Alkehol, Ektomorf, Rhapsody of Fire, Silent Stream of Godless Elegy, Twisted Sister, Varg, Watain

H.: Druhý den jsem se původně chtěl jít podívat už na úvodní Nil, ale znáte to, jak to chodí na festivalech. Stane se, že člověk neuvidí všechno, co by vidět chtěl, zvláště když mě z celé soupisky opravdu vůbec nezajímá sotva pět skupin. I mně se trochu prodloužilo vstávání a snídání, takže jsem do areálu dorazil až v počas Dark Gamballe, ale vzhledem k tomu, že jsem dal během jejich setu přednost podpisovce Silent Stream of Godless Elegy, jako první kapelu toho dne jsem viděl až Alkehol. A beze zbytku jsem se ujistil v tom, že tohle prostě není pro mě. Neskutečně primitivní muzika s neskutečně primitivními texty, jejichž jedinou náplní je jenom vymyslet co nejvíc rýmů na co nejvíc druhů chlastu – sorry, to mě opravdu nevzrušuje. Déšť, který se během oslavování piva a ožralectví strhl, mi tak poskytl vhodnou záminku zbaběle utéct. Ale narvaná plocha se náramně bavila i ve vydatném dešti, tudíž jsem asi nekulturní hovado…

Ježura: Bezezbytku stejné znechucení jako v případě páně H. Snad jen s tím rozdílem, že jsem byl povinen zůstat a protrpět to až do bídného konce. Dobrovolně nikdy víc. Ale fanoušci se asi bavili…

H.: Varg je něco obdobného, akorát je to německy a na první pohled se to snaží tvářit vážně. Ale nenechte se zmýlit, je to sračka jak bič. A když mě hudební produkce doslova odpuzuje, těžko mě bude bavit koncert. Varg předvedli kýčovitý německý pejgn toho nejhoršího kalibru. A ty zástupy ohňů a svícnů jsou za bílého dne vážně efektní (smích).

Ježura: Na třetí pokus jsem se vystoupení Varg velmi obezřetně vyhnul a zjevně jsem dobře udělal. Ke kouzelnému šéfredaktorovu přirovnání dodám jediné – tady, proti všem předpokladům, někdo z hovna skutečně bič upletl a zapráskal s ním všechny okolo…

H.: Náladu vydatně spravila domácí stálice Silent Stream of Godless Elegy, která se v současné době vyhřívá na samém vrcholu české scény. Od nedávného turné skupina porušila jednolité stejnokroje a zpěvácké duo se předvedlo v nových hadřících, což ovšem nemělo žádný vliv na unikátní nálady hudby Silent Stream of Godless Elegy. Páteř koncertu tvořily písničky z aktuálního “Návaz”, v podstatě by se dalo říct, že se hrálo výhradně z něj, protože ze starších zazněly jenom “I Would Dance”“Relic Dances” a dvojice “Tváří v tvář” a “Pohanská” z minialba “Osamělí”. I přes odpolední čas to mělo atmosféru jak hovado. Popravdě řečeno, kam až mi paměť sahá, nepamatuji si, že bych kdy zažil špatný koncert Silent Stream of Godless Elegy… a to jsem je viděl už hodněkrát. Jen mi v průběhu setu trochu vrtalo hlavou, z jakého důvodu jim bylo dovoleno docela výrazně přetáhnout vyhrazený čas…

Ježura: Nevím, jestli za to může nějaká ta iniciativa ze strany Season of Mist, ale Silent Stream of Godless Elegy konečně dostali na velkém pódiu důstojný čas. Dlužno dodat, že záhy po nástupu dokázali, že to rozhodně nebyla chyba. Tradičně výborné vystoupení, zpěváci ve formě a odezva, jakou jsem nečekal já a vsadím se, že ani kapela. Třešničkou na delikátním dortu budiž Hanka, které to neuvěřitelně slušelo. Dle mého skromného soudu jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem se na letošních Masters účastnil!

H.: …jak se ihned vzápětí ukázalo, přetahovalo se kvůli zrušenému vystoupení Norů Sirenia. Kapela se sice ve Vizovicích nacházela (dokonce se později i v přestávce mezi kapelami ukázala na pódiu a osobně se omluvila za výpadek), ale ne kompletní, jelikož kvůli zrušenému letu nedorazil bubeník. Prý přijedou příští rok. Díra v programu se zarovná prodloužením koncertů Ektomorf a Rhapsody of Fire, ale mně osobně přišlo, že Rhapsody of Fire nijak nenatahovali, jen dříve začali a také dříve skončili, čímž poskytli následujícím Twisted Sister víc času na zvukovku. Ale to už trochu předbíháme události…

H.: Nálepky kopírky Sepultury a Soulfly se maďarští Ektomorf už asi jen těžko někdy zbaví, ale nic to nemění na tom, že minimálně na pódiu má existence téhle party smysl. Sice jsou si jednotlivé písničky podobné jako vejce vejci, ale o to v tomhle případě vůbec nejde. Ektomorf předvedli výborný energický set plný pohybu – a to jak v případě muzikantů, tak v případě diváků v hledišti. Když už se začínalo zdát, že by to mohlo zanedlouho začít nudit, nasadili Ektomorf vsuvku s akustickou kytarou, v níž zazněla na poměry Maďarů netradiční “Sea of My Misery” a předělávka od Johnnyho Cashe. Celkově to bylo opravdu zábavné a rychle to uběhlo. Osobně moc Ektomorf nemusím, takže z mé strany se jednalo o příjemné překvapení.

H.: Rhapsody of Fire se ukázali jako skupina hračičkovských sólistů – což dokazovaly nejen nástrojové onanie v rámci samostatných písní, ale i sóla na bicí a baskytaru (ale co také čekat od lidí, jejichž hlavní kapelník má na kytaře své vlastní iniciály) -, jimž to nějakou čirou náhodou funguje i dohromady. A že jim to fungovalo výborně. Rhapsody of Fire už roky neposlouchám, na koncert jsem však mrknul s chutí. Fabio Lione zpíval v obrovské formě, klávesové rejstříky zněly naživo opravdu mohutně a bombasticky, perlivá sólíčka se střídala jedno za druhým. V tomhle ohledu všechno na jedničku. Jedině bych trochu ubral těch pokusů rozezpívávat dav, protože těch bylo na můj vkus až moc, ale jinak nemám v podstatě co vytknout.

Ježura: Tuhle italskou bandu jsem nikdy moc nežral, ale když už jsem měl možnost, proč se na ně nekouknout, že? Ne, že by to bylo špatné, ale byť mistrně provedenému, pořád však kýči, neholduji, a to zjevně ani naživo. Asi nejvíc mi nesedl zpěv Fabia Lioneho a docela mě děsí představa, že by jeho vibrata mohla nahradit božského Roye Khana v řadách Kamelot. Do kempu jsem zamířil po několika skladbách, ale příznivcům Rhapsody of Fire se patrně dostalo skvělého zážitku. Těžko soudit…

H.: Už pomalu začíná jít do tuhého. Po extrémně dlouhé zvukovce (to víte, natáhnout na pódium koberce, aby kapelu nebolely nožičky, chvíli trvá) nastupuje hlavní hvězda festivalu – zámořská legenda Twisted Sister. Nemyslím si, že by zrovna tohle byla formace, která by v našich zeměpisných šířkách měla davy die hard fanoušků, ale spíš, že se na ní drtivá většina přítomných šla podívat jen ze zvědavosti a poslechnout si ty nejznámější šlágry typu “We’re Not Gonna Take It”. Přiznávám se bez mučení, že jsem byl na tom podobně. Ale Twisted Sister přišli, zahráli a všechno převálcovali. Uhranuli, zničili a zadupali do země všechny pochybovače. Bylo to úžasné a famózní vystoupení hodné headlinera festivalu pro tisíce lidí. Popravdě řečeno, ze všech ročníků Masters of Rock, které jsem až doposud navštívil, byli Twisted Sister jednoznačně a bez jakýchkoliv debat tím nejlepším headlinerem. Kultovní hitovka střídala další kultovní hitovku, co song, to známá pecka; legendární fošna “Stay Hungry” zazněla pomalu skoro celá. A Dee Snider? To je ďábel, vážení. Dělal show, bavil, suverénně zpíval, publikum mu zobalo z ruky, po pódiu naběhal celé kilometry, a kdyby někdo sečetl vše, co během té hodiny a půl naskákal, byl by z toho Mount Everest. Občas se mi sice zdálo, že pánové mají docela nosánky nahoru, ale to nic nemění na tom, že hráli excelentně. Společně s Moonspell nejlepší skupina Masters of Rock!

Ježura: Dámy a pánové, první kapela, u které zvažuji rvaní vlasů, protože jsem podlehl a nechal se odtáhnout… Na začátku a na konci jsem slyšel dohromady tak čtyři pět skladeb, ale znělo to dost nášlehově. FFFUUUUUUUU!!!

H.: Na mladé Australany Airbourne připadla nelehká úloha vlézt na pódium po Twisted Sister. Parta o bratrů O’Keeffeových si na nás připravila zeď z beden Marshallů a koňskou dávku energie. Muzika je to sice veskrze jednoduchá, někdy dokonce až primitivní, navíc docela nepůvodní, ale právě verva, s jakou se do její prezentace Airbourne pouštějí, je jejich hlavní zbraní. Klokani se nenechali předchozí supernovou zahanbit a řádili jak draci, frontman Joel O’Keeffe mlátil plechovkami Gambrinusu o hlavy, svítil si do publika reflektorem a hlavně se vydal na dlouhou (a vysokou) cestu po konstrukci pódia, kde si ve výšce dobrých 20 metrů (hrubým odhadem) střihl sólo. Jediné, co tak snažení Airbourne opravdu sráželo, byl nechutně přepálený zvuk, díky němuž se vše slévalo do jedné neposlouchatelné hlukové koule (díky tomu nebylo Joelovi skoro rozumět ani co říká mezi písničkami… i když je pravda, že do toho mikrofonu vřískal jak pavián). Celkově výborná show s velice špatným zvukem.

Ježura: Krátká doba, kdy jsem byl z Airbourne totálně vystříkanej, sice pominula, přesto jsem se na ně těšil, protože tyhle protinožce předchází pověst show tak nabušené, že se to vidí zřídkakdy. A i když jsem se ze začátku okázale nudil (protože tahle hudba mě fakt nijak extra nebere), nakonec té pověsti musím dát za pravdu. Monster to vypsal za mě, já jenom dodám, že je Joel O’Keefe naprosto pošahanej magor. Dokud žijou Airbourne, žije rock’n’roll!

H.: Watain vypadali na soupisce Masters of Rock jako pěst na oku, aneb největší zlo festivalu přichází (smích). Nechyběly charakteristické rekvizity jako obrácené kříže, svícny, řetězy, napíchané hlavy, spousta krve, démonické malování a extrémní puch (pokud by někdy probíhala soutěž o nejsmradlavější kapelu na světě, Watain mají můj hlas!), ale musím říct, že jsem od těchto švédských pekelníků zažil už i mnohem lepší koncerty. Sice i jejich vystoupení ve Vizovicích mělo pořádnou atmosféru, přesto to nebylo to pravé ořechové. Problém bych viděl ve dvou věcech: a) hráli pro ne-black metalové publikum, pro něhož nejsou obdobné seance na denním pořádku, takže všichni jen stáli, čučeli a bez odezvy se ani samotným hudebníkům moc dobře nehraje; b) setlist byl až na dvě výjimky ze “Sworn to the Dark” (“Storm of the Antichrist” a “Satan’s Hunger”) jednostranně zaměřený na poslední desku “Lawless Darkness”… i když na druhou stranu, Watain ve Vizovicích zahráli mimo jiné i geniální čtvrthodinový opus “Waters of Ain”, čímž to vyrovnali. Celkově dobré, ale nikoliv omračující, přesto u mě Watain stále zůstávají jednou z nejzajímavějších skupin co do koncertní prezentace.

Ježura: Tak mě napadá, že před Masters jsem ještě neviděl pořádný black metalový koncert. Neměl jsem tedy moc představu, co od Watain čekat. To, co jsem ale dostal, to byla síla! Výborná temná mše, umocněná překrásným pódiem, měsíčnou nocí a vlezlým puchem, který se linul z pódia. Kapely mi bylo skoro líto, přeci jenom hrát black metal pro publikum, jaké se schází na Masters of Rock, musí být dost únavné. Přesto jsem však nepostřehl, že by muzikanti vystoupení jakkoli ojebávali, a výborný zážitek a další z vrcholů festivalu mi tak nekazilo zhola nic…