Když jsem před rokem sepisoval recenzi debutového alba Rise of Avernus, “L’appel du vide”, nešetřil jsem chválou. Tehdy naprosto neznámá parta si mne svým počinem získala natolik, že je čas od času v přehrávači otočím a stále se dobře bavím, což se mi v případě promáčů, jež k nám do redakce přicházejí, zas tak často nestává. Jejich letošní EP tak ve mně vzbuzovalo docela jiné pocity a hlavně jsem očekával minimálně pokračování cesty, jak ji nyní už jen čtveřice předloni započala.
“Dramatis personæ” k mé vlastní spokojenosti pokračuje tam, kde Rise of Avernus minule skončili, přesto jsou v konečném výsledku lehce jiní. Hned na první poslech bylo zřejmé, že ubylo gotických momentů, klavír je dávkován opatrněji a v řadách kapely již nepůsobí Catherine Guirguis, jejíž podmanivý vokál byl jedním z vrcholů debutu. “Dramatis personæ” je o poznání temnější a ostřejší, ovšem nečekejte primitivní death metalovou řežbu staré školy… spíš si dokážu představit, že si v Rise of Avernus najdou zalíbení fanoušci Moonspell nebo třeba Septicflesh. Tu klávesy, tu smyčcové samply a i to piáno si svou cestu na povrch najde, takže na pozadí kytarových hradeb se stále něco děje.
Za hlavní “hvězdu” “Dramatis personæ” lze díky personálním změnám považovat zpěváka Bena, který veškeré vokály převzal na svá bedra a odvádí zatraceně dobrou práci. Jeho hluboký growling je přesně tím, čím má být, a do košatě stavěného death metalu padne náramně. Stejně tak umí stále hezky melodicky zapět, což předvedl třeba v “Path to Shekinah”, jež je díky éterickému refrénu jednou ze skladeb, která se okamžitě usadí v paměti. Na druhou stranu i hutné valivé pecky jako “In the Absence of Will” nebo “Acta est fabula”, v níž si zahostoval Grutle Kjellson z Enslaved, zatraceně baví.
Co jsem čekal, to jsem taky dostal, takže můžu s klidným srdcem hovořit o “Dramatis personæ” spokojeně. Rise of Avernus mají dost slušně našlápnuto, takže doufám, že se něco nezlomí a další (doufám, že tentokrát už plnohodnotné) album se objeví co nejdříve.
Země: Austrálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: leden 2014 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. A Triptych Journey
02. The Mire
03. Disenchanted
04. L’appel du vide
05. Ethereal Blindness
06. Embrace the Mayhem
07. An Somnium
08. As Soleness Recedes
Rise of Avernus se v zásadě nijak neliší od zástupů kapel, kterými se současná přeplněná scéna přímo hemží. Svou historií, kdy si v roce 2012 krátce po svém vzniku vydali svépomocí třískladbové eponymní EP, jež jim rychle pomohlo k debutovému plnohodnotnému albu, kopírují klasický vývoj heavy metalové kapely, která touží prorazit. Čím se však Rise of Avernus alespoň trochu liší, je, že zatímco v období vzniku zmíněného EP čítala kapela (tehdy spíš ještě projekt) pouze dva členy, a sice zpěváka a kytaristu Bena Vanvollenhovena a dále zpěvačku a klávesačku Catherine Guirguis, tak pro potřeby prvního regulérního alba “L’appel du vide” se spojili s dalšími třemi neznámými jmény, čím vznikla plnohodnotná kapela, která, i přes své nedlouhé trvání, dala dohromady natolik silný materiál, aby se o ní dalo mluvit jako o slibné formaci a příslibu do budoucna. Ale to už trošku předbíhám, takže hezky popořadě.
Hned na první pohled zaujme zdařilý obal, o nějž se postaral basák a zpěvák deathových Septicflesh, Spiros Antoniou, zde vystupující jako Seth Siro Anton. Už to je pro mne jistým způsobem záruka ne úplně tuctového posluchačského zážitku, protože aniž bych chtěl snižovat jeho kredit tvrzením, že už těch grafik udělal tolik, že to vypadá, že “dá” každému, tak (možná naivně) doufám, že si alba, pod něž se svou prací podepíše, alespoň trochu vybírá a že v Rise of Avernus spatřil něco zajímavého, co jej přesvědčilo se s nimi spojit. Zůstanu ještě chvíli u technického zpracování nahrávky, avšak trošku z jiného soudku, protože na první poslech překvapí skvěle vyvážený, na hranici tvrdosti a líbivosti oscilující zvuk, za nějž můžeme “vinit” Jense Borgena, v jehož studiu probíhal finální mastering. Možná jeho vklad nadnáším, ale práce takového jména je vážně znát snad z každého tónu desky a můžete se tak připravit na mix kytarově ostrého soundu s čistě průrazným zvukem bicích, který je ve výsledku odlehčován orchestrálními aranžemi, aniž by výsledek zněl jako neforemná koule, kde se jednotlivé elementy přehlušují na úkor toho jiných.
Tak se tak koukám, že doposud nepadla zmínka o stylu, do něhož je možno Rise of Avernus zařadit. Přestože jsou ve skladbách ke slyšení různé vlivy, od death metalu počínaje, až po něžnou gotiku konče, tak nejvýstižněji to pojmenovala sama kapela jakožto symfonický progresivní doom. Při poslechu mě okamžitě mě napadla asociace se Swallow the Sun, protože kdyby v jejich řadách pěla zástupkyně něžného pohlaví a přidala se troška těch orchestrací, tak by si obě kapely byly velmi podobné. Hlavně díky přítomnosti zpěvačky Catherine, která nejenže dobře vypadá, ale hlavně skvěle zpívá, má deska tesknou, ale stále lehce optimistickou náladu, za což může její opravdu krásný melodický vokál a líbivé melodie, které s ním tvoří. Vyloženě depkoidní atmosféra tak nepřichází v úvahu, protože na to je “L’appel du vide” příliš barvité album. Navíc, díky hlubokém u growlingu zpěváka Bena, má deska ten správný švih a střídáním kytarových / odlehčených momentů nedává prostor k nudě, protože má posluchač pocit, že se neustále něco děje. No, a protože se tam toho opravdu děje dost, tak můžu v souvislosti s debutem této pětice hovořit o velice zdařilém počinu, který příjemně překvapil.
Při pohledu na tracklist, jenž čítá osm skladeb, z nichž jedna je krátké titulní intro, takže vlastně jen sedm, je zřejmé, že “L’appel du vide” nestojí na krátkých flácích, které mají zničující dopad, ale protože se průměrná délka skladeb blíží k šesti minutám, dá se usuzovat, že písně budou nějakým způsobem růst a vyvíjet se. Jako takový ideální příklad, který tento dojem stvrzuje, je třetí “Disenchanted”. Ta začíná vcelku poklidně na bedrech Catherine, která za pianem pomocí svého vokálu rozehrává goticky tesknou atmosféru, k níž se postupně začne nabalovat zbytek jejích kolegů. Trvá to asi tak dvě minuty, než začnou být ke slyšení kytary, symfonické aranže a hlavně zpěvák Ben, který funguje jako protiklad k jejímu melodickému hlasu. Není to však jen takový ten klasický řvoun, jenž naplňuje představu modelu “kráska a zvíře”, jak jej praktikují třeba Leaves’ Eyes, ale umí taky melodicky zapět, čehož je střední část “Disenchanted” důkazem. Závěr však patří zhutnělému doom metalu s bzučivými kytarami na úplném konci. A protože celý tento vývoj od baladického úvodu přes melodicky metalový duet až v závěrečnou smršť funguje dohromady naprosto přirozeným způsobem, tak nemá smysl hledat mouchy v podobě neoriginality materiálu Rise of Avernus, protože tohle všechno už bylo dávno vyřčeno, o tom žádná.
Když nad tím tak přemýšlím, tak nevidím na “L’appel du vide” slabší skladbu, která by vyloženě nestačila nastavenému tempu. Ať už budu mluvit o agresivním rytmickém ataku “A Triptych Journey”, nebo o pomalé “As Soleness Recedes”, v níž navozují použité flétny či píšťaly skoro až lidovou atmosféru, tak album baví od začátku do konce a je radost jej poslouchat. Hodně se mi zalíbila ještě “The Mire”, v níž se vokály obou vokalistů úspěšně pojí v jeden celek v průběhu refrénu, stejně jako stojí proti sobě prostřednictvím agresivního úvodu, jemuž je uvolněná druhá polovina písně protikladem. Takto bych ale postupně vyjmenoval všechny skladby, takže na závěr ještě přihodím pro mne nejzajímavější píseň celého alba. Je jí dlouhá “Embrace the Mayhem”. Nepopírám, že jedním z hlavních důvodů je použití saxofonu, pro který mám v rockové hudbě slabost, ale hlavně Catherine, jež je pro mne hvězdou celého alba, právě zde předvádí svůj nejlepší výkon, kdy přechází od vypjatých poloh k těm křehčím.
Možná to vypadá, že to s těmi superlativy přeháním, ale Rise of Avernus mi prostě a jednoduše učarovali a jejich debutový výtvor mě dost baví. V tom množství promáčů, které se mi doposud dostaly pod ruku, je tato deska jedním z nejmilejších překvapení. “L’appel du vide” sice není nikterak originální dílo, ale kombinace chytlavosti s agresí, již doplňují velmi povedené klavírní momenty a orchestrace, je natolik přívětivá kombinace, že by běžný posluchač neměl být otráven. Pokud kapela nezůstane pouze u svého debutu, ale dotáhne to i k dalším počinům, tak si je určitě nenechám ujít, protože u této party si dělám velkou a tučnou poznámku, že se můžu dočkat ještě velmi zajímavých věcí.
Další názory:
Já jsem na tom s obálkou “L’appel du vide” vlastně přesně naopak než kolega, protože mě artwork desky spíše odrazoval, neboť mě Sethovy obálky docela krutě přestávají bavit. Zdá se mi totiž, že je poslední dobou mezi obaly až příliš “přesethováno”, což by ani tolik nevadilo, kdyby všechny jeho přebaly nevypadaly úplně stejně – nějaká deformovaná postava na v podstatě neměné textuře. Na samotnou muziku Rise of Avernus to samozřejmě z obecného hlediska vliv nemá, přesto právě i obálka nahrávky tvoří část dojmu obyčejného posluchače, což jsem já. To je ale spíš taková poznámka na okraj, k samotné desce “L’appel du vide” jsem přistupoval bez předsudků, jen jsem čekal, čím mě Australané na svém debutu překvapí. Na jednu stranu je to album, které natočili, dost kvalitní a obsahuje spoustu vydařených nebo přinejmenším zajímavých momentů, s ohledem na to, že se jedná o velkou prvotinu, tomu vlastně nejde téměř nic vytýkat, nicméně na druhou stranu mě “L’appel du vide” přes všechny své objektivní kvality nedokázalo oslovit tak moc, jak by asi papírově mělo – přinejmenším tedy na prvních pár poslechů. Postupem času se dojem značně vylepšil a muzika Rise of Avernus začala trochu prokoukávat, album začalo dávat trochu větší smysl a jednotlivé dílky skládanky do sebe konečně zapadly – i přesto mě to ale nesebralo tak moc jako kolegu nade mnou. Sportovně uznávám, že to dost dobře může být víc můj problém než problém samotné desky, ale z čistě subjektivního pohledu nemohu jít nad 7, ačkoliv je pravda, že objektivně by si Rise of Avernus nejspíš zasloužili aspoň o půl bodík víc. Nejzajímavější skladby: “Ethereal Blindness”, “An Somnium”, “As Soleness Recedes”… celkově druhá půlka “L’appel du vide” se mi zdá o kousek silnější. H.
