Archiv štítku: Riverside

Riverside – Love, Fear and the Time Machine

Riverside – Love, Fear and the Time Machine
Země: Polsko
Žánr: progressive / atmospheric rock
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Mystic Production

Hrací doba: 60:31

Odkazy:
web / facebook

Jestli se ještě do vydání minulého alba s titulem „Shrine of New Generation Slaves“ dali polští Riverside úspěšně přikrýt žánrovou škatulkou progressive rock / metal, která je provází po celou dobu trvání jejich kariéry, tak mi dovolte říct, že nyní, v souvislosti s uvedením nejnovější desky „Love, Fear and the Time Machine“ na trh, to už není tak úplně pravda. Riverside potvrzují cestu, na níž minule nastoupili, a pomalu a jistě opouštějí progresivní stavbu kompozic a elementy, které skupinu do této žánrové příslušnosti pasovaly, jsou pomalu a jistě eliminovány na naprosté minimum. RiversideMariuszem Dudou v čele se zaměřují více na atmosféru a budování nálady, již na posluchače přenášejí, což s sebou nese ruku v ruce relativně přístupnější a k orientaci jednodušší materiál.

Riverside se zkrátka mění. Vyvíjí. A stejně jako se proměňuje samotná hudba, začíná se Mariusz cítit mnohem jistější ve zpěvných, vyloženě melodických linkách, které jsou povětšinou poklidné a neprokládá je ostřejším vokálem, který byl na poměry Riverside hrubý a oživoval starší materiál, s nímž Poláci prorazili. A musím říct, že to jemu sluší stejně tak dobře jako kapele samotné. Líbí se mi, že se Riverside vydali tímto směrem, protože stejně jako působí sebejistě zpěvák, je slyšet, že tohle je hudba, kterou chtějí Riverside dělat, protože o nějaké nejistotě, jež by z posunu hlavního výraziva mohla plynout, není slechu. „Love, Fear and the Time Machine“ je paradoxně dost možná nejsilnějším a nejkompaktnějším albem od dob „Rapid Eye Movement“.

Současní Riverside tak znějí jako taková syntéza písničkové stránky Stevena Wilsona a britských náladotvůrců Anathema. A věřte, že to není kombinace vůbec špatná, protože hned úvodní „Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?)“ spustí takový emoční vodopád, že to není pro Dudu a jeho čtyřčlennou partu tolik typické. Takřka na celé ploše desky hrají prim zvonivé elektroakustické kytary a procítěný vokál hlavního tahouna, přičemž kytarové riffy vystrčí růžky jen opravdu zřídka (viz „Saturate Me“ či „#Addicted“). Přesto však nelze říct, že by „Love, Fear and the Time Machine“ bylo albem minimalistickým, to ne. Jen si vystačí s menším množstvím výrazových prostředků, než tomu bylo v minulosti.

Za mě směřuje k „Love, Fear and the Time Machine“ jen malá výtka k samotnému závěru desky, kde je na můj vkus přeslazeno a přebaladizováno, protože když se hned za sebou sejdou písně typu „Towards the Blue Horizon“, „Time Trivellers“ a „Found (The Unexpected Flaw of Searching)“, tak se mi vždy zachce po nějakém menším oživení, které v předešlých minutách obstarala třeba právě „Saturate Me“ či dvojka „Under the Pillow“. Dramaturgicky tak poslední třetina alba zaniká pod nánosem všech těch melodií, které na posluchače Riverside vysypou, ale jinak k samotné hudbě snad jen tolik, že tím, kam se pánové posunuli, mi udělali vážně radost, protože jsou v tomto emočnějším rybníčku velmi sebejistí.


Riverside – Shrine of New Generation Slaves

Riverside - Shrine of New Generation Slaves
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 21.1.2013
Label: InsideOut Music / Mystic Production

Tracklist:
01. New Generation Slave
02. The Depth of Self-Delusion
03. Celebrity Touch
04. We Got Used to Us
05. Fee Like Feeling
06. Deprived (Irretrievably Lost Imagination)
07. Escalator Shrine
08. Coda

Hodnocení:
Kaša – 8/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Dlouhá léta stála polská partička Riverside na okraji mého zorného pole. Věděl jsem o nich, věděl jsem, jakou hudbu produkují, a přesto jsem vydržel celá léta je slepě přehlížet. Vlastně už ani neznám přesný důvod, ale nějak se mi do toho prostě nechtělo. Změna nastala teprve se čtvrtým albem “Anno Domini High Definition”. Najednou jsem zjistil, že to není vůbec špatné a začal jsem pronikat i do zbytku jejich diskografie. S odstupem času si říkám, jak jsem byl blbý, že jsem sám sebe dokázal tak dlouho ochuzovat o kvalitní počiny jako “Out of Myself” či “Second Life Syndrome”, na kterých Riverside nastavili laťku tak vysoko, že ji doposud nepřeskočili.

“Shrine of New Generation Slaves” je docela jistě klasický počin z kuchyně našich severních sousedů. Čtveřice z Varšavy, v jejímž čele stojí nepřehlédnutelný zpěvák/baskytarista Mariusz Duda, se album od alba posunuje k něčemu, co by se dalo vzdáleně charakterizovat jako písničkový prog-rock/metal. Aniž bych to myslel jakkoli urážlivě, tak se od delších kompozičních celků častěji posouvají k jednodušším písním, z nichž si možná některé zachovávají delší stopáž, svou stavbou však nepůsobí toliko nepřístupně jako třeba na EP “Memories in My Head”, na kterém kapela oslavila své desetileté výročí. Tři skladby při hrací délce půl hodiny ukázaly, že jsou Riverside schopni oslnit i když nepoužívají přístupnějších motivů a kratších, údernějších skladeb. Novinka navazuje na předešlou “Anno Domini High Definition” a opět tak sází na relativně svižnější skladby, které však neztratily nic z progresivně komplexních základů, na nichž čtveřice staví. Dojem klasické nahrávky podtrhuje obal z rukou (jak jinak) Travise Smithe, který se proslavil svou prací pro Opeth, Nevermore či právě Riverside, protože tohle je už jejich pátá spolupráce.

Mix progresivního rocku a metalu se na “Shrine of New Generation Slaves” rozvíjí v dokonalou symbiózu hned v několika momentech. V tomto ohledu určitě stojí za zmínku “New Generation Slave”, která sice začíná pěkně zlehka a pomalu, jakoby ve stylu intra, ale někde v půlce její stopáže se vše zlomí a dočkáme se chytrých kytarových riffů, které mi svou atmosférou připomínají Porcupine Tree na jednom z pozdějších alb. Tato píseň se dotkne klasického hard rocku díky vzletnému vokálu a klávesám. Na úvod je tato skoro-titulka příjemné odlehčení a především díky chytlavé melodii v refrénu to pro mne byla dlouho jednička alba, protože se mi dostala pod kůži pěkně rychle. Obdobná měřítka snese hned několik dalších skladeb, které s hard rockem bez ostychu koketují, až jsem místy zapomněl, co že to borci vlastně mají hrát. “Celebrity Touch” zaujme chytře stavěným riffem, “Feel Like Feeling” zase přímočarým, elektronicky volajícím zevnějškem. Každý si najde to své, aniž by Riverside museli ustoupit ke kompromisům.

Najdou se i nějaké ty výjimky, bez kterých by vše, co doposud bylo řečeno, bylo až moc pravdivé, takže pro milovníky obsáhleji vystavěných a do detailů propracovaných skladeb jsou tady “The Depth of Self-Delusion”, emocemi nabitá “Deprived (Irretrievably Lost Imagination)” s fantastickým jazzovým závěrem se saxofonem. Nad oběma však vysoce ční (skoro) závěrečná “Escalator Shrine”, která připomíná skladatelské postupy Stevena Wilsona v době, kdy to ještě s Porcupine Tree táhl na plný plyn. Tato píseň nejprve pěkně v poklidu, s výraznou pinkfloydovskou rytmikou roste až do momentu, kdy se v jejím středu zlomí a začne se pěkně v progresivním stylu exhibovat. Zejména klávesák Michał Łapaj dostal víc prostoru na ploše dvou minut, než v některých jiných skladbách dohromady. Závěrečná “Coda” už jenom dotváří a nechává doznívat atmosféru předešlých padesáti minut. Přes minutu dlouhá akustická vybrnkávačka, jejíž hlavní gró tvoří procítěný projev Mariusze. Prostě taková pověstná tečka na závěr.

Nebo ne? Pro vlastníky limitované edice si totiž Riverside nachystali další dvě kompozice “Night Session” s přízvisky “Part One” a “Part Two”, což jsou dva delší kousky, které (alespoň tak soudím dle názvu a jiného zvuku oproti zbytku desky) vznikly živě ve studiu a ukazují hranice kapely v oblasti psychedelického rocku a kam až jsou schopni tyto hranice posunout. Není to vůbec špatné, ovšem kvality plnohodnotných skladeb tyto bonusy nedosahují, takže je vlastně dobře, že se nachází pouze na limitované edici. Možná by to chtělo založit na těchto ingrediencích nějaký neřadový počin, kde by naplno mohla vyniknout atmosféra, o kterou se na bonusovém disku pokusili, ale nevytáhli ještě všechna esa z rukávu.

Vyrovnané a emocemi nabité desky jako “Shrine of New Generation Slaves” neleží na zemi v takovém množství, aby o ně člověk denně zakopával, takže z tohoto hlediska mají Riverside co nabídnout i novým posluchačům, kteří doposud s touto čtveřicí nemají žádné zkušenosti. Hlavní devízou tohoto alba je jednoznačně jeho uvolněnost a plynulost při zachování schopnosti překvapovat i po delší době, což je kombinace, o kterou se možná snaží kdekdo, ale ne každému se tohoto výsledku podaří dosáhnout s hlavou vztyčenou. Budu samozřejmě mluvit pouze sám za sebe, ale mě novinka Riverside dost potěšila i věřím, že podobně by si mohla získat i vás.


Další názory:

Polští progresivisté Riverside pro mě nejsou neznámým pojmem, když vyšla deska “Anno Domini High Definition”, dost jsem je sjížděl. Jinak musím přiznat, že s dřívější tvorbou kapely úplně zkušenost nemám. Letošní počin nijak nezklamal, Poláci drží laťku, kterou si dříve nastavili. Přišli s komplexním dílem, které zahrnuje slovo progres ze všech úhlů pohledu. Objeví se pasáže, které jako by vypadly z Porcupine Tree, zároveň nemůže chybět dotek Pink Floyd a klasického hard rocku. Fungují jak krátké údernější skladby, tak i epická kompozice “Escalator Shrine”, o překvapení není nouze. Kvalitní, byť trochu rutinní materiál.
Stick


Riverside, Tides from Nebula

Riverside
Datum: 5.5.2011
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Riverside, Tides from Nebula

S klubem Exit Chmelnice jsem měl zatím jenom dobré zkušenosti, ale také jsem si odtamtud odnesl tu zkušenost, že jsem si doposud dokázal urvat místo přinejlepším na rohu pódia. A jelikož šlo o takové velikány, jako jsou polští Riverside, po chvilce přemítání jsem se rozhodl vyrazit dříve a získat nějaký strategičtější post. Ve vstupu do klubu jsem byl ale odehnán paní u stolku, která všem příchozím oznamovala odložení plánovaného začátku akce, takže jediným výsledkem mého snažení bylo akorát to, že jsem si déle počkal venku, stejně jako zbytek fanoušků. A že jich nebylo mnoho.

Propagace pražské premiéry těchto géniů ze sousední země byla opravdu žalostná. Kdyby nebylo internetů, nikdy bych se o koncertu nedozvěděl. Kdyby měli Riverside pro sebe alespoň malý kousek na reklamních plakátech na autobusových zastávkách, tak bych neřekl, ale já jsem nikde nespatřil ani jednu malou reklamu. Podle toho taky vypadala účast. Abych řekl pravdu, s mírou propagace jsem byl dokonce překvapen, že se dokázalo dostavit přes 100 lidí.

Když už nevyšla reklama, tak se alespoň vyvedly ceny. Lidové vstupné 350 korun v předprodeji se podobalo cenám, za něž nám byly nabízeny artefakty od vystupujících kapel. DVD se dvěma disky za neskutečných 250? Jen blázen by do takové nabídky nešel. Jelikož jsem strávil u alb, triček a dalších suvenýrů poměrně dlouhou dobu, přišel jsem o část vystoupení předskakujících instrumentálních Poláků Tides from Nebula. Z těch asi tří skladeb, co jsem stihnul, jsem si dokázal udělat názor a dokonce rafinovaně odhadnout vzor pro skládání songů Tides from Nebula. Nejdřív klidná pasáž, velmi příjemná pro uši a pro posluchače, potom nenápadná gradace a chvilka machrování s nástroji a nakonec krutopřísná zvuková zeď, ve které nepoznáte vůbec nic, spojená s přehnaným pařením kapely, což se absolutně nehodí ke zvukovému doprovodu. Při těchto rychlejších pasážích se na pódiu odehrávaly opravdu neskutečné kreace. Každopádně na studiové nahrávce by to nemuselo znít tak špatně.

Setlist Riverside:
01. Beyond the Eyelids
02. Out of Myself
03. Reality Dream III
04. Egoist Hedonist
05. Living in the Past
06. Ultimate Trip
07. YYZ [Rush cover]
08. Conceiving You
09. Left Out
10. Loose Heart
11. O2 Panic Room
12. Second Life Syndrome
– – – – –
13. Reality Dream I
14. Forgotten Land

Možná trochu zmatené publikum se dočkalo hlavních hvězd jen pár minut po konci předchozího vystoupení. Ihned po nástupu hlavního mozku a frontmana Mariusze Dudy jsem se ještě více utvrdil v tom, že je to druhý Steven Wilson. Chlapíkovi z Porcupine Tree není podobný jen svým přístupem k hudbě a vynikajícími skladatelskými schopnostmi, ale i vzhledově. Chlapi začali bez povídání skladbou “Beyond the Eyelids” z alba “Rapid Eye Movement”. Bez nějakého většího povídání se obešla celá show, hlavní byla hudba. Zvuk byl velmi kvalitní a bylo znát, že si na něj Riverside potrpí. Připomněli mi v tom Australian Pink Floyd Show, která byla zvukově absolutně dokonalá a bezpečně se vyrovnala studiové verzi. V Exitu sice pro kapelu nebyly takové možnosti, ale i tak udělali se zvukem co mohli.

Setlist byl velmi vyvážený a byl to vlastně průřez celou historií kapely. Každé album mělo v setu své silné zástupce a dokonce jsme se dočkali i dvou nových songů z minialba vydaného k příležitosti desátého výročí kapely. Dalším malým překvapením bylo uctění kapely Rush, a to zahráním skvělé skladby “YYZ”. Jediné, co mi trochu nesedělo, byla písnička “Ultimate Trip”, jež se nejenom mně zdá bezpečně nejslabší z celého repertoáru Riverside, a řekl bych, že místo jejího nesmyslného zařazení mezi ostatní skladby jsme se mohli dočkat klidně tří skladeb navíc. Místo nepříliš zábavných třinácti minut “Ultimate Trip” bych asi zařadil hitovky jako “Artificial Smile”, “Rainbow Box” nebo “Hyperactive”. Jasným vrcholem celého večera pro mě bylo odehrání královské čtveřice nejlepších skladeb, které následovaly ihned po sobě. Začalo to genialitou “Left Out”, následovalo kratšími “Loose Heart” a “O2 Panic Room” a skončilo eposem “Second Life Syndrome”. Ten byl malinko zkrácený, zrychlený a víckrát jsme v něm mohli slyšet vynikající refrén.

Celý koncert trval bezmála dvě hodiny a já si celou dobu užíval a vychutnával hudbu stejně jako oni a určitě si tento večer zařadím mezi fantastické vzpomínky. A hlavně doufám, že příště bude nějak vyřešena reklama a dostaví se mnohem více fanoušků.