Archiv štítku: Rob Zombie

Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser

Rob Zombie - The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Zodiac Swan Records / T-Boy Records / Universal Music

Tracklist:
01. The Last of the Demons Defeated
02. Satanic Cyanide! The Killer Rocks On!
03. The Life and Times of a Teenage Rock God
04. Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.
05. A Hearse That Overturns with the Coffin Bursting Open
06. The Hideous Exhibitions of a Dedicated Gore Whore
07. Medication for the Melancholy
08. In the Age of the Consecrated Vampire We All Get High
09. Super-Doom-Hex-Gloom Part One
10. In the Bone Pile
11. Get Your Boots On! That’s the End of Rock and Roll
12. Wurdalak

Hrací doba: 31:23

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když Rob Zombie svého času připravoval sólovou desku „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, její vydání bylo hned několikrát odloženo. Nejdříve kvůli Zombieho vytížení ohledně natáčení filmu „Halloween II“, poté kvůli problémům s dosavadním labelem Geffen Records, který dle všeho trochu dlabal na propagaci (což ostatně tehdy vyústilo ke změně nahrávací společnosti). V případě letošní novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ jako by se situace opakovala, jelikož už někdy loni na podzim se objevovaly zprávy, že hororový král a jeho smečka mají další placku hotovou, přesto bylo vydání v nedohlednu. A tentokrát byla na vině Zombieho práce na snímku „31“ (na festivalu Sundance byl uveden v lednu, do kin se dostane v září).

Nicméně, nakonec jsme dočkali a „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je venku. Jak vidno, Rob Zombie si už definitivně oblíbil názvy dlouhé jak pondělní šichta, což na svém nejnovějším díle dotáhl k dokonalosti nejen pojmenováním samotné desky, ale i vlastních songů. Skandovat to na koncertech budou asi jen die-hard fans, já osobně si ty názvy z hlavy pamatovat fakt nebudu, ale je to zábavné, takže proč ne. Hlavní je však stále muzika, která je tentokrát…

…no, vlastně kurevsky cool! Nijak se netajím tím, že mě Zombieho tvorba baví a jeho jediná deska, jež mě moc nebere, je shodou okolností výše zmiňované „Hellbilly Deluxe 2“. To sice nabídlo pár pekelných hitů, ale taky nepříjemně hodně vaty, takže obecně vzato album za kultovním „Hellbilly Deluxe“ z roku 1998, na nějž mělo navázat, zaostávalo o světelné roky. Následná placka „Venomous Rat Regeneration Vendor“ naštěstí Zombiemu a jeho partě spravila reputaci a „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ dává na slabší chvilku v podobě „Hellbilly Deluxe 2“ dočista zapomenout.

Jedním z hlavních znaků „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je to, že se jedná o velmi krátkou desku. Jasně, Zombie nikdy netočil hodinové počiny a vždy se pohyboval okolo těch 40 minut, nicméně tentokrát jen o chlup přelezl půlhodinku. A tomu odpovídají i délky skladeb, jelikož s výjimkou závěrečné pětiminutovky „Wurdalak“, jejíž velkou část ovšem zabírá outro, se úplně všechny tracky pohodlně vejdou do tří minut.

Tohle má za následek, že album uhání dopředu jak splašené, a než se člověk naděje, tak je najednou konec. Zombie do posluchače hustí jednu chytlavou pecku za druhou, našlapaný refrén jednoho songu takřka okamžitě střídá našlapaný refrén dalšího songu, John 5 opětovně sype parádní riffy z rukávu, všechno to až na několik málo výjimek maká. Onou výjimkou je paradoxně první singl, jenž byl vybrán k prvotní propagaci nahrávky. Nemůžu si pomoct, ale „Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.“ prostě nemá koule a především jí chybí právě mocný refrén, s nímž Zombie dokáže svoje písničky vyšperkovat. Trochu mi to připomíná předchozí „Venomous Rat Regeneration Vendor“, kdy byla jako první singl zvolena taktéž asi nejslabší skladba „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“, na níž mi něco nesedělo. V případě „Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.“ už je ale ono „nejslabší“ docela jednoznačné, protože kdybych měl možnost z novinky vyrazit jednu jedinou věc, bez sebemenšího zaváhání by letěla právě tahle.

Povedené tracky však naštěstí převažují, tak se přesuňme k těm vrcholům. Osobně jsem si hodně oblíbil „The Life and Times of a Teenage Rock God“, jejíž některé motivy se možná zpočátku tváří lehce rozpačitě, ale to trvá jen do doby, než Zombie a jeho kapela odpálí ultimátně kulervoucí refrén, kvůli němuž stojí za to vydržet. Parádní je vypalovačka „The Hideous Exhibitions of a Dedicated Gore Whore“, již ozvláštňují vintage klávesy, které jen tak mimochodem natočil producent Zeuss. Takových srandiček bych si klidně nechal líbit ještě víc.

Pokračujme dále. Super je i další ze singlů „In the Age of the Consecrated Vampire We All Get High“, což je vlastně takový typický Zombieho song včetně industrial metalem nasáklých slok, díky nimž si člověk trochu vzpomene na staré časy. Vše vyvrcholí ve výbušném refrénu a celé to má odpich jak čuně – přesně to, co „Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.“ tak schází. Mým úplně nejoblíbenějším kouskem z „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je asi desátá „In the Bone Pile“. Tenhle skrytý hit, nesinglový a zastrčený těsně před koncem, je vlastně bez chybičky a představuje přesně to, co chci od Zombieho slyšet a co mě na něm tak baví.

Rob Zombie

Na „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je zajímavá ještě jedna věc. Vzhledem ke krátkým stopážím by člověk mohl čekat, že půjde o hitové vypalovačky, které nic moc neřeší a jen rychle upalují ke svému blízkému konci, ale pozor – na desce se nachází i pár svěžích vtípků. Vyjma hutného intra „The Last of the Demons Defeated“ a zajímavých meziher „A Hearse That Overturns with the Coffin Bursting Open“ a „Super-Doom-Hex-Gloom Part One“ (hlavně druhá jmenovaná je krásně zfetovaná), které Zombie přece jen vždycky uměl, to jsou třeba již jmenované klávesy v „The Hideous Exhibitions of a Dedicated Gore Whore“ nebo skvělý sampl v „Medication for the Melancholy“. Ani nemluvě o práci Johna 5, protože tenhle týpek je na kytaře fakt pán, což ale není žádná nová informace. Kapitolou sama pro sebe je pak finální „Wurdalak“, jež je – v rámci mezí – trochu experimentálnější a méně přímočará i navzdory tomu, že i ona, minimálně ve své první půli, stále ctí jednoduchou strukturu sloka-refrén. Druhá půle je pak klávesovým outrem nejen písně, ale i celé desky.

Ve své podstatě Rob Zombie tentokrát „jenom“ nezklamal. „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ do jeho tvorby nevnáší nic moc nového a vesměs jen rozšiřuje již tak početnou sbírku hitů o pár dalších výborných kousků. Ale na rovinu – mně to v tomhle případě bohatě stačí. Když si pouštím Roba Zombieho, tak chci vypnout u parádní našlapané muziky, která může být nenáročná, ale je daleka demenci střelců typu Five Finger Death Punch. Nečekám progresi, ale pekelnou zábavu s hororovou atmoškou, která má koule až za roh, A přesně tuhle představu naplňuje i „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“. Bavím se královsky, a tudíž jsem spokojen.


Redakční eintopf #88 – duben 2016

Ihsahn – Arktis.
Nejočekávanější album měsíce:
Ihsahn – Arktis.


H.:
1. Darkestrah – Turan
2. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
3. Eths – Ankaa

Kaša:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Deftones – Gore
3. Zakk Wylde – Book of Shadows

nK_!:
1. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
2. Aborted – Retrogore

Atreides:
1. Moonsorrow – Jumalten aika
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Skvrn:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Moonsorrow – Jumalten aika
3. Darkestrah – Turan

Onotius:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Metacyclosynchrotron:
1. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
2. The Wounded Kings – Visions in Bone
3. Zhrine – Unortheta

Nějaké apríly máme tradičně na salámech, takže i náš nejnovější eintopf se ponese v seriózním duchu (my to ani jinak neumíme, haha!) a žádné zasrané Babymetaly tu doporučovat fakt nebudeme. Přece jen nejsme až takoví pedofilové, abychom ujížděli na náctiletých Japonkách, co zpívají „Dej mi čokoládu“ do agro metalu (anebo jsme, ale aspoň se tím veřejně nechlubíme).

No nic, pojďme už na to, na co se naši redaktoři skutečně těší. Vší konkurenci utekl Ihsahn, jehož „Arktis.“ je jednoznačně nejočekávanější deskou dubna – ostatně, hned tři redaktoři ji bez váhání nominovali na první příčku. Vedle toho však víckrát padla i jména pohanských náladotvůrců Moonsorrow z Finska, hororového krále Roba Zombieho, blackmetalové atmosféry v podání Darkestrah nebo kolaborace Cult of Luna se zpěvačkou Julií Christmas

P. S. Nezapomeňte si všimnout, jaké pořadové číslo dnešní eintopf má, muhehe…


H.

H.:
Únor i březen byly co do vydávaných desek oba velice pěkné měsíce (ačkoliv únor o něco málo pěknější). Duben mi ovšem koule příliš netrhá. Tedy s výjimkou jedné věci v podobě Darkestrah. Tahle původem kyrgyzská formace dlouhodobě patří k mým největším oblíbencům a rovněž k těm několika málo vybraným skupinám, jejichž tvorbu sbírám opravdu systematicky a snažím se mít všechno, na čem se jejich logo objeví – to myslím hovoří za vše. Je sice pravda, že už jsem k dnešnímu dni novinku „Turan“ díky novinářské protekci dávno a mnohokráte slyšel (je skvělá!), ale pořád mi není blbé to sem napsat, protože na ten poslech jsem se skutečně těšil – ostatně jako vždy v případě téhle kapely.

Dále jsem určitě zvědavý na novinku francouzských Eths, kteří sice operují v žánru, jehož příznivcem obecně nejsem, ale zrovna tato kapela mě fakt baví. Sice mě stále mrzí odchod bohyně Candice Clot, bez níž už to prostě nebude ono, ale novou zpěvačku Rachel Aspe předem nezatracuji, protože i ona se prozatím tváří docela sympaticky. EP „Ex umbra on solem“, na němž Eths aktuální frontwoman představili poprvé, mi sice k srdci nijak moc nepřirostlo a jen tak kolem mě prohučelo, ale možná i o to víc jsem na novinku „Ankaa“ zvědavý…

I třetí (co do seřazení vlastně druhý) interpret mého eintopfu hraje styl, jaký pro mě asi není úplně nejtypičtější, ale to vůbec nevadí. Rob Zombie je bourák a jeho tvorba (mám tedy na mysli spíše tu hudební, ve filmech si vystačím pouze s „House of 1000 Corpses“ a „The Devil’s Rejects“) mě dlouhodobě baví, takže v případě novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ (übercool název) není co řešit a s jejím poslechem otálet nebudu.


Kaša

Kaša:

Duben je klasicky měsícem na zajímavá alba vcelku bohatým, nicméně i přesto se v něm našla tři jména, která v mých očích všechna ostatní s přehledem převyšují. Shodou okolností se data vydání nových alb těchto tří interpretů sešla na jeden den, takže s nadsázkou řečeno bych se z následujícího měsíce spokojil pouze s jeho osmým dnem. 8. dubna totiž své chystané počiny vydají shodně Zakk Wylde, Ihsahn a Deftones.

Přestože jsem nikdy nebyl zarytým fanouškem Zakka Wylda, tak musím říct, že na druhý díl jeho sólovky „Book of Shadows“ se docela těším. Oproti Black Label Society čekám více osobní atmosféry a sázky na jeho osobitý vokální a kytarový projev, na čemž se sice bez dobrých skladeb album utáhnout nedá, ale prvotina, která letos slaví již 20 let od svého vydání, by si zasloužila býti překonána. Ačkoli s tím tak nějak nepočítám, tak představa je to hezká.

To Deftones, to je jiné kafe. Pro tyhle zámořské alternativce mám už dlouhá léta slabost a s posledními dvěma plackami se definitivně probili mezi mé nejoblíbenější skupiny. Chino Moreno a jeho parťáci umí, a protože si myslím, že v posledních letech se z tvůrčího hlediska nachází na samém vrcholu své kariéry, tak nečekám od „Gore“ nic menšího než atak předních míst jejich početné a vcelku vyrovnané diskografie. První dvě ukázky znějí hodně slibně, takže se nechám překvapit, jestli se Deftones i tentokrát pochlapí.

No, a na samém vrcholu měsíce dubna se co do vkládaných nadějí ocitl Ihsahn. K tomu snad netřeba nic dodávat. Ihsahn je prostě král a nevěřím, že by „Arktis.“ mělo být důkazem něčeho jiného. Očekávání jsou tak velká, že jestli o „Arktis.“ nebudu koncem roku mluvit jako o jedné z pěti nejlepších desek sezóny, tak budu zklamaný. Ihsahnova kvalitativní laťka je však zatraceně vysoká, takže jestli dostojí své dosavadní praxi, zklamání v žádném případě nehrozí.


nK_!

nK_!:

Tak s tímhle šíleným/geniálním názvem trumfnul Rob Zombie sám sebe. Kam se hrabe pět let staré „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, že… Každopádně i skvělá pecka „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“ z minulé desky se pomalu, ale jistě začíná oposlouchávat, takže přichází čas na nový matroš. Rob Zombie mě s žádným svým albem zatím nikdy nezklamal a od novinky si slibuji velké věci. Ještě aby k nám znovu přijel koncertovat, to by bylo něco. Po poměrně vydařeném EP přichází s novou deskou také belgičané Aborted. S nimi mám zatím také jen samé dobré zkušenosti a doufám, že „Retrogore“ nikterak neklesne pod jejich zavedený standard. Duben bude zase jednou stát za to.


Atreides

Atreides:

Navzdory skutečnosti, že zajímavých desek nevychází v dubnu vůbec málo, dovolím si vypíchnout pouze dvě, na které se těším doslova jak malé děcko. Moonsorrow po nějakých pěti letech přišli s další nahrávkou, a ačkoliv příliš nevěřím tomu, že dokáží překonat sami sebe (respektive „V: Hävitetty“ a „Verisäkeet“), na „Jumalten aika“ se opravdu těším, protože pokud bych měl jmenovat kapely, které špatné album nahrát nedokáží, finští vikingové by byli jednou z nich.

Druhou deskou je „Mariner“. Kolaborace Cult of Luna s americkou zpěvačkou Julií Christmas, která má za sebou třeba působení v Battle of Mice, vypadá náramně slibně. Masivní kytarové stěny, jaké Švédové dokáží budovat lusknutím prstu, navíc se ženským vokálem? Toho chci víc než jen jednu desku! A vypuštěný singl „A Greater Call“ zní tak dobře, že obavy z plytké, nudné desky jsou už teď naprosto liché.


Skvrn

Skvrn:

Docela síla, ty dubnové vyhlídky. Bedlivě vyhlížených nahrávek je celá řada a já přináším alespoň tři. Tři nesmírně očekávané kusy, jež by s přehledem ovládly eintopfy většiny jiných měsíců. Za těchto podmínek tak třeba Darkestrah berou až posledního fleka. Tohle původem kyrgyzské těleso rozhodně neboduje pouze svým původem a bezpochyby patří do první ligy atmosférického black metalu s příměsí folkových laskomin. Doposavad vše, co jsem od Darkestrah slyšel, mělo velkou sílu a od „Turan“ si neslibuji ani o trochu méně.

Taky druhou příčku nechávám zabarvit do folkově blackové. Po pěti letech vychází opus finských vypravěčů Moonsorrow, a ačkoliv jsem Finy poslední dobou spíše zanedbával, na „Jumalten aika“ jsem nesmírně zvědav. Jediné, co mě odradilo, je řekněme infantilní obal. Jestliže přebal „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ byl kýč až běda, ze stromu visící tělíčka na novince jsou pro změnu barbarské klišé, navíc špatně provedené. Ale minulá deska byla i přes svůj zevnějšek parádní, takže nač nějaká skepse.

A blížíme se do finále, k Ihsahnovi, který naopak graficky opět potěšil. Ovšem po hudební stránce je pro mě „Arktis.“ stále otazníkem. Dopředu zveřejněné songy jsem veskrze ignoroval a netroufnu si odhadovat, zda Ihsahn ukáže na svou klasiku, nebo raději na experimenty ve stylu druhé poloviny „Das Seelenbrechen“. Údajně má novinka směřovat k prvnímu modelu, dokonce jsem slyšel cosi o chytlavosti. A vlastně proč ne? Ihsahn umí blackovat, progařit, ambientnit, tudíž jestli přijde řádný popík, tak rychle sem s ním!


Onotius

Onotius:

Nu, přiznám se, že jsem měl původně v plánu zabít dubnový eintopf nějakým aprílovým vtípkem, v rámci něhož bych doporučoval naprosté hudební bláboly a nesmysly a tvářil se u toho smrtelně vážně. Přeci jen jsou zde však desky, o nichž bych rád vás, čtenáře, informoval naprosto vážně. Ačkoliv je jich v porovnání s nadupaným začátkem roku stále relativně pomálu, nachází se zde minimálně pár mnou respektovaných jmen. Jedním z těch, jež by byl skutečný hřích nezmínit, je především novinka norského progresivně blackového mága Ihsahna, který přichází se svým již šestým albem po ukončení činnosti legendárních Emperor – deskou „Arktis“. První ukázky sice přehnaně nevyčnívají z Ihsahnovy produkce posledních let, avšak vzhledem k tomu, že standard tohoto chlapíka je zatraceně vysoký, myslím, že i kdyby nahrávka nepřekvapila vůbec ničím, stále se bude jednat o prvotřídní porci kvalitní muziky.

Další deskou, na niž už teď si brousím zuby, je kolaborace post-metalových Cult of Luna (jejichž poslední deska „Vertikal“ je mimochodem naprosto parádní) se zpěvačkou Julií Christmas (z Made Out of Babies). První ukázka ve formě skladby „A Greater Call“ mě ohromila naprosto perfektní pohlcující atmosférou, tak doufám, že si podobnou laťku udrží celá nahrávka „Mariner“. Očekávání nejsou zrovna malá.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Při psaní svého prvního eintopfu jsem dost váhal, kterou desku označit za tu nejočekávanější. Teď mám jasno prakticky ihned. Druhé album amerických Howls of Ebb„Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ totiž ukáže, jak hrát death metal, který je originální, temný, a to bez opisování od Portal či Ulcerate. Velice jsem zvědav také na pátou desku britských doomařů The Wounded Kings. I když se mi poslední desky se zpěvačkou Sharie Neyland líbily („In the Chapel of the Black Hand“ kurevsky, „Consolamentum“ už trochu méně), přece jen jsem  zvědav, jak se králům povede s navrátilcem Georgem Birchem. Za malé ohlédnutí směrem k unikátní „The Shadow Over Atlantis“ bych se vůbec nezlobil, ale něco mi říká, že „Visions in Bone“ půjde jiným směrem. Uvidíme… No, a i když mě hype okolo islandského black metalu už trochu unavuje, na „Unortheta“ od Zhrine (dříve známých jako Gone Postal) se těším. Snad to nebude jen další „Island“ nebo nedejnepoznatelnýbože pouhá „vykrádačka DSO“.


Rob Zombie: další album v březnu?

Přestože zámořský muzikant a režisér Rob Zombie dokončil své další (celkově šesté) sólové album již před několika měsíci, nebyly o něm až doposud známy žádné informace ani datum vydání. Zombie nyní v rozhovoru pro Louder Noise prohlásil, že by novinka mohla vyjít v březnu příštího roku.

Zombie se nechal slyšet, že chce novou desku podpořit bohatým vizuálním doprovodem (prý buď 13 videoklipů, nebo jeden celovečerní film), což teď nešlo zrealizovat kvůli práci na snímku „31“ (který je aktuálně ve střižně a mohl by vyjít ještě během letoška). Natáčení obrazového doprovodu k albu by podle všeho mohlo začít v lednu 2016 a počin by pak měl vyjít brzy poté.