Archiv štítku: rock

Foo Fighters – Concrete and Gold

Foo Fighters - Concrete and Gold

Země: USA
Žánr: rock
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Roswell Records

Tracklist:
01. T-Shirt
02. Run
03. Make It Right
04. The Sky Is a Neighborhood
05. La Dee Da
06. Dirty Water
07. Arrows
08. Happy Ever After (Zero Hour)
09. Sunday Rain
10. The Line
11. Concrete and Gold

Hrací doba: 48:22

Odkazy:
web / facebook / twitter

Foo Fighters si nikdy nemohli stěžovat na nedostatek pozornosti. Není divu, když máte za mikrofonem bubeníka Nirvany, pozornosti neujdete, i kdybyste chtěli. Ke cti je však třeba Davu Grohlovi a jeho kumpánům přičíst, že i po více než dvou dekádách koncertování a vydávání desek stále nemají dost a jedou na plný plyn. Kultovní status Nirvany sice nikdy nezískají, ale její úspěch co do počtu posluchačů se jim už možná podařilo i předstihnout. Při tom všem zvládají téměř nemožné: získávat nové a nové fanoušky, neztrácet ty původní, kteří jsou o celou generaci starší, než jsou ti dnešní, zůstat pohodovými chlapíky bez hvězdných manýrů a ještě ke všemu si to celé užívat.

Toliko k několika méně důležitým důvodům, proč mám k americkým rockerům respekt. Tím nejdůležitějším je však hudba samotná. Foo Fighters opakovaně předvádějí, že když jde o stadiónový rock plný energických kytar a chytlavých refrénů, jen těžko hledají konkurenci. Jejich singly jsou bez výjimky naprosto špičkové, neboť každé album obsahuje několik skladeb na nesmírně vysoké úrovni. Problémem ovšem bývá vyrovnanost a troufnu si říci, že dodnes mají Foo Fighters na kontě jen dvě opravdu konzistentní desky dobré od začátku do konce: „In Your Honor“ a „Wasting Light“. Právě „Wasting Light“ zaslouženě nakoplo dosud poslední éru kapely, neboť Foo Fighters předvedlo ve vysoké skladatelské formě ve slušivém, nečekaně ostrém kabátku.

Ani následné, o něco dobrodružnější „Sonic Highways“ nebylo zklamáním, jenže na rozdíl od svého předchůdce neobstálo zkoušku časem, samozřejmě až na dva či tři špičkové singly. „Concrete and Gold“ zastihlo Foo Fighters v další vývojové etapě. Dave Grohl a spol. ubrali na komplexnosti skladeb a místy o něco přitvrdili. Nevrátili se však k „Wasting Light“, spíše ukročili stranou k modernějšímu pojetí rádiového rocku. Velký vliv na vyznění desky má i nová posila, klávesák Rami Jaffee, který se stal po více než desetileté spolupráci plnohodnotným členem kapely a v souladu s tím vzrostla i důležitost jeho nástroje.

Vydání „Concrete and Gold“ předcházely dva tradičně bezvadné singly. Energická „Run“ se řvoucím Grohlem se vyrovná tomu nejlepšímu z katalogu kapely (byť na názvem i hudbou pomalejší „Walk“ nemá) a navíc je obdařena zábavným klipem, v němž Grohl vypadá jako Tom Araya za pět let. „The Sky Is a Neighborhood“ představuje výpravnější konec repertoáru Foo Fighters a její sborový refrén je dokonale promyšlený „ušní červ“. I mimo singly skrývá „Concrete and Gold“ povedené kousky. Rozjařená „La Dee Da“ asi nejlépe předvede, jak velký vliv mají na albu klávesy a „elektronické“ zvuky celkově, byť ne všude je to tak zjevné. „Arrows“ pro změnu staví na emocích a skvělém zpěvu. „Dirty Water“ by pak se svým hlučným a těžkým závěrem mohla snadno být vrcholem alba, jen kdyby její první surfrocková polovina byla o něco kratší. Za solidní bych označil i relativně krátkou „The Line“, jenže ta až šablonovitě kopíruje to, co Foo Fighets nahráli již mnohokrát a často i líp.

Bohužel to byla ta lepší část „Concrete and Gold“. Mezi slabší kousky patří třeba úvodní „T-Shirt“, která při prvním poslechu zaskočí queenovskou vokální explozí po úvodním tichu, jenže při opakovaném přehrávání zcela ztrácí hodnotu. „Make It Right“ v sobě skrývá možná nejlepší riffy alba, jenže vše kazí hloupý refrén (potěší však jistě všechny hippies). Jednou z nejodvážnějších položek tracklistu je pak jistě „Sunday Rain“, v níž za bicí stoličkou sedí Sir Paul McCartney a ze své sesle vytlačený Taylor Hawkins se ujal mikrofonu. Po půl hodině hudby s Hawkinsovou poměrně komplexní hrou je primitivní rytmus, který McCartney nastolí, příjemným osvěžením. Když však překonáte překvapení, že McCartney umí hrát na bicí a Hawkins zpívat, zbude vám poměrně nezáživná skladba, jejíž přinejmenším první polovina se vyloženě topí v obdivu k The Beatles. Ještě hůř je na tom „Happy Ever After (Zero Hour)“ se stejným křečovitým odkazem k britské legendě, ovšem tentokrát již bez jakýchkoli zajímavých nápadů. Nejhůř dopadá titulní a zároveň poslední písnička desky. Netuším sice, co Foo Fighters přimělo uzavřít album tak mdlou a nevýraznou písní, doufal jsem však, že čas a opakované poslechy pomohou. Bohužel se zdá, že mdlost a nevýraznost jsou její integrální vlastnosti, které nedovede setřást.

Foo Fighters

Skladatelsky jde tedy spíše o slabší záležitost a bohužel nepomáhá ani zvuk. Foo Fighters před vydáním alba „Wasting Light“ doplnil bývalý člen Pat Smear, stal se tak třetím kytaristou kapely a ta toho na „Wasting Light“ dokázala využít. Na „Concrete and Gold“ se však jemné nuance kytar přesunuly k elektronice a šestistrunkám tak zbylo jen málo prostoru, a ani ten nedokázaly využít naplno neboť kromě zmíněné „Make It Right“ mě opravdu nenapadá žádný zajímavý kytarový part na celém albu, o udušené base ani nemluvě. Celé album se vyloženě topí v záplavě elektroniky a každý ráznější úder do kytary je podpořen odpovídajícím úderem do kláves. Dokonce i Grohlův hlas je naprostou většinu času podivně zkreslený. Výsledná zvuková stěna funguje dobře snad jen v energických závěrech skladeb, v nichž Foo Fighters znějí mnohem tvrději a rázněji, než jací doopravdy jsou. Naopak v téměř všech ostatních chvílích je zvuk alba zahuhlaný a postrádá jakoukoli dynamiku. V tomto ohledu mě „Concrete and Gold“ zklamalo snad ještě více než svou skladatelskou nevyrovnaností.

Foo Fighters tak natočili další počin, z něhož si můžete vyzobat pár singlů, a zbytek vám asi chybět nebude. Oceňuji snahu o jakýsi posun směrem od syrovosti k modernějšímu zvuku i snahu o některé trochu odvážnější nápady, bohužel ale v podstatě ve všech případech vynakládali Foo Fighters úsilí marně. Snad tedy příště.


Nathan Gray Collective – Until the Darkness Takes Us

Nathan Gray Collective - Until the Darkness Takes Us

Země: USA
Žánr: darkwave / electronica / rock
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Tongues of Fire / End Hits Records

Tracklist:
01. Heathen Blood
02. Lusus Naturae
03. Skin
04. Desire
05. Damascus
06. Set Up
07. Anthemic Hearts
08. At War
09. Remains
10. Memento Mori
11. Until the Darkness Takes Us
12. Jettison
13. Dark Fire

Hrací doba: 56:00

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Boysetsfire je (post-)hardcorová stálice – hraje od roku 1994, na kontě má šest řadových desek. Nepochybuji o tom, že má tahle skupina svou fanouškovskou základnu, která asi není úplně malá. Mě osobně však Boysetsfire nikdy nezajímali. Věděl jsem, že existují, ale nikdy jsem neměl potřebu je poslouchat. Možná přicházím o něco dobrého, kdo ví, ale mám toho dost k poslouchání a tohle mě vlastně ani moc nezajímá. Z povinnosti jsem si kvůli téhle recenzi pustil něco málo na YouTube a spíš se mi jen potvrdilo, že se nejedná o záležitost pro mě.

Zdánlivě tedy ani nemám důvod, proč bych měl chtít slyšet sólovou tvorbu Nathana Graye, frontmana Boysetsfire. Vždyť většinou to tak bývá, že se na sólové věci slétnou především příznivci domovského uskupení daného muzikanta. Zpěvák se ovšem pod hlavičkou projektu Nathan Gray Collective pustil do značně odlišných hudebních vod a právě to byl do určité míry můj důvod. Do poslechu dlouhohrajícího debutu „Until the Darkness Takes Us“, jemuž předcházelo jedno EP „Nthn Gry“ z roku 2015, jsem se nepustil kvůli věhlasu Nathana Graye, nýbrž kvůli tomu, že mi slibovaná kombinace žánrů připadala zajímavá.

Jen abych uvedl věci na pravou míru a nekřivdil ostatním členům, Nathan Gray Collective není vyloženě sólový projekt, spíš řekněme „polo-sólový“. Nathan Gray je evidentně hlavním persónou formace, vždyť kapela nese i jeho jméno, ale jediným členem není. Na skladatelské činnosti se totiž podílí i Daniel E. Smith a další lidé se nacházejí v koncertní sestavě.

Každopádně, už je nejvyšší čas, abychom přistoupili k samotné hudbě. Jak jsem již předeslal, „Until the Darkness Takes Us“ nabízí poměrně zajímavý stylový koktejl, v němž se mísí zejména darkwave, electronica a rock… mnohde se říká goth rock, ale s tím už bych byl trochu opatrnější, protože podobně by šlo s klidem říkat i třeba alt rock. Ono částečně přijde i na úhel pohledu, co tam kdo chce slyšet, vždyť tak už to u těch žánrově rozkročených věcí bývá.

Důležité je spíš sdělení, že „Until the Darkness Takes Us“ nenabízí žádnou divočinu. Jedná se víc o jemnější, do určité míry snad i klidnější nebo dokonce intimnější nahrávku. Což ale dává smysl, jelikož Nathan Gray nechává skrze Nathan Gray Collective promlouvat své světonázory, takže dává smysl, že počin působí osobně. Pro zajímavost se jedná o životní filozofii, jakou byste od člověka z hardcore scény možná nečekali – zpěvák je totiž reverendem Church of Satan.

Navzdory použitým adjektivům je ale „Until the Darkness Takes Us“ stále dost variabilní a dynamická záležitost. Může to vypadat jako protimluv, ale formaci se skutečně daří střídat zmiňované žánry, od elektronických pasáží přecházet ke klenutým zpěvům, od jemnějších chvilek k napjatým momentům, aniž by výsledek přestal působit sevřeně a aniž by se to zvrhávalo v přílišnou expresivnost. Pochvalu zaslouží i výkon samotného Nathana Graye, jenž zpívat rozhodně umí a album z velké části stojí právě na něm.

Nathan Gray Collective

Nechybí ani dobré skladatelské nápady, silné motivy. Namátkou je výborná je elektroničtější „Skin“, která se v refrénu vydává až někam k trip-hopu. Příjemně vypjatá je „Desire“, již ozvláštňuje naopak uvolněný refrén. Hodně mě baví „Set Up“ se skoro až psychedelickým nádechem, relativně ostřejší „At War“ nebo „Remains“ s minimalistickým nervózním beatem ve slokách.

Obecně vůbec nevadí, že Nathanovy pěvecké linky jsou někdy klenuté až takovým způsobem, že mají blízko popovým melodiím. Vytknul bych ovšem, že v některých momentech to Nathan Gray přehání a žene náladu do přespříliš sladkých hodnot. Často se to drží v rozumných mezích, občas hudba kráčí po hraně mezi jemností a kýčem, občas ale bohužel přepadne i na tu špatnou stranu. Při prvních posleších se mi zdálo, že se tak děje relativně zhusta, ale zanedlouho se ukáže, že v jisté míře jde o tvář alba, na niž je nutno si zvyknout. Jsou zde ale i pasáže, z nichž dojmy nevylepšil ani zvyk, ani čas. Škoda, protože se jedná o jedinou zásadní kaňku na jinak povedeném počinu.

Navzdory určitým dílčím výhradám ale „Until the Darkness Takes Us“ stále zůstává zajímavou nahrávkou, která není úplně standardní a nelze o ní tvrdit, že něco podobného uslyšíte na každém rohu. Spíše než skutečnou originalitou je toho dosaženo umně vybalancovanou kombinací žánrů a nálad, nicméně i to se počítá. Myslím, že za zkoušku to stojí, i pokud máte Boysetsfire na salámu podobně jako já, protože s domovskou formací Nathana Graye zjevně nemá „Until the Darkness Takes Us“ mnoho společného. Sympatická záležitost.


Diapsiquir – 180°

Diapsiquir - 180°

Země: Francie
Žánr: avantgarde / hip-hop / pop / rock
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Tabula Rasa
02. Banlieusard
03. Après
04. 180°
05. Credo
06. Vitriol & Lithium
07. Poussières et postillons
08. Minute de silence
09. Le septième thème
10. Autodafé
11. Comédie verticale
12. Libidau79
13. Dangeureuse onction

Hrací doba: 58:42

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).

Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.

„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.

Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.

Diapsiquir - 180°

Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.

Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!

P. S. Diapsiquir > Peste Noire


Lady Gaga – Joanne

Lady Gaga - Joanne

Země: USA
Žánr: pop / indie pop / rock
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Streamline / Interscope Records

Tracklist:
01. Diamond Heart
02. A-Yo
03. Joanne
04. John Wayne
05. Dancin’ in Circles
06. Perfect Illusion
07. Million Reasons
08. Sinner’s Prayer
09. Come to Mama
10. Hey Girl [feat. Florence Welch]
11. Angel Down

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dovolil bych si říct, že existoval moment, kdy byla Lady Gaga největší hudebním interpretem na světě. Její hity kralovaly hitparádám, prestižní časopis Forbes ji označil jako nejmocnější ženu planety a její kariéra byla na vrcholu. Ale jak známo, z vrcholu existuje cesta už jen jedním směrem – dolů – a právě po ní Lady Gaga dle všeho nyní jede.

Výrazný pokles prodejů byl vidět již na minulém albu „Artpop“, jehož úspěch byl optikou undergroundových kapel stále astronomický, ale oproti „The Fame“ a „Born This Way“ vykazoval řádově menší počet udaných kopií. V tomto neblahém trendu pak pokračuje i novinka „Joanne“, jejíž prodeje jsou opět citelně slabší. Ale všechno je relativní – stále to stačilo na první místo v žebříčku Billboard, díky čemuž se Lady Gaga stala první ženou aktuální dekády, které se podařilo vystoupat na vrchol amerického žebříčku prodejnosti se čtyřmi alby (počítá se tam i kolaborační počin „Cheek to Cheek“ se zpěvákem Tonym Bennettem). To by se sice mohlo zdát jako stále dobrý výsledek, ale i přesto „Joanne“ přináší razantní změny…

Tak trochu se mi zdá, jako by si Lady Gaga klesající popularitu postupem času začala sama uvědomovat, a tak se rozhodla asi k tomu nejlepšímu kroku, jaký mohla udělat: Nesnažit se zopakovat ohromný úspěch svých prvních dvou desek a tvořit další megahity typu „Poker Face“ či „Born This Way“; namísto dalšího tanečně-popového výplachu radši zkusit hrát skutečnou hudbu. Asi jen těžko lze polemizovat o tom, že by snad Lady Gaga postrádala nějaký talent, tudíž mně to zní jako dobrý nápad, pokud se konečně rozhodla přestat jej utápět ve vodách čistokrevné mainstreamové komerce a podívat se na popový žánr z trochu smysluplnějšího hlediska. Zlehka to naznačilo už „Artpop“, byť nešlo o tak drastický odklon od dřívějšího soundu, a samozřejmě také „Cheek to Cheek“, ale to zase nebyla klasická sólová deska. „Joanne“ přerod dokonává a tomuto směřování ostatně odpovídá i její tematický obsah, který je tentokrát zjevně mnohem osobnější než v minulosti.

Hlavním důvodem, proč jsem se na „Joanne“ vlastně docela i těšil, byl první singl „Perfect Illusion“, který je prostě skvělý. Už tehdy jsem si říkal, že pokud se nahrávka ponese v takovém duchu celá, pak by to mohlo být hodně dobré. Ale na druhou stranu, úplně jsem to neočekával, ostatně i vzhledem k tématu se dalo předpokládat, že dojde na nějaké srdceryvné balady a že půjde o poněkud rozmanitější počin. A takový předpoklad „Joanne“ splňuje – a nyní můžeme polemizovat, jestli je to plus nebo mínus.

„Joanne“ určitě obsahuje několik parádních písniček. Již jmenovaná „Perfect Illusion“ je výborná a dokazuje, že stále lze vymyslet chytlavou skladbu s jednoduchou strukturou sloka-refrén, aniž by se jednalo o křečovitou rádoby hitovost s tupými řvoucími synťáky. Podobně mě baví i dvojice „Diamond Heart“ a „John Wayne“, které se nesou na obdobné vlně z toho pohledu, že jde opět o sympaticky chytlavé, nikoliv však podbízivé věci, přesto mají obě trochu jinou náladu. Právě tuhle trojici bych bez váhání pasoval na to nejlepší, co „Joanne“ nabízí.

Dál už to až taková sláva není, ale pár relativně povedených kousků se stále najde. Docela příjemná je „Sinner’s Prayer“ s výrazným country nádechem a vcelku hezkým refrénem. „Dancin‘ in Circles“ bezchybná není a jeden její motiv bych si asi odpustil, ale většina písničky mě vlastně baví. Trochu nesvůj jsem naopak z „A-Yo“, u níž jsem se stále nedokázal rozhodnout, jestli je dobrá nebo špatná. Má svoje momenty, v rámci sympatické variability nahrávky lze ocenit surfrockovou kytaru, ale některé jiné pasáže mě zrovna neberou. Nicméně vzhledem k tomu, že se „A-Yo“ nachází na začátku alba hned na druhé pozici, kdy je posluchač ještě čerstvý, tak se to dá. Naopak třeba předposlední „Hey Girl“, v níž si zahostovala Florence WelchFlorence + The Machine, mě vůbec nebaví, přestože se rusovlasá diva podílela i na skladatelské stránce. Vyjma jednoho slušného syntezátorového motivu je totiž docela prázdná věc.

Deska se samozřejmě nevyhnula ani obligátnímu zástupu balad. Snad jedinou snesitelnou z nich je titulní „Joanne“, kterou zachraňují jemné perkuse a povedený refrén, v němž Lady Gaga ukazuje, že zpívat umí. Naopak „Million Reasons“ je navzdory ucházejícímu refrénu a jemné gradaci strašně nudná a taková „Come to Mama“ mě vyloženě sere a nezachrání ji ani skutečnost, že jsem ji do odstavce věnovaného hlavně baladám zařadil trochu nepřesně. Finální „Angel Down“ už je nevýrazná zívačka – opět platí, že nějaký vedlejší motiv by stál za rozvinutí, ale celkový dojem není nijak dobrý.

Mohlo by se zdát, že bilance není nijak závratně dobrá – vždyť z jedenácti písní jsou zde jen tři skutečně povedené. Na druhou stranu, stále je zde několik záležitostí, jichž si lze na „Joanne“ cenit. Předně je to posun Lady Gaga do mnohem sympatičtější a nápaditější polohy, než jak ji posluchači znali doposud (a to říkám jako člověk, jemuž se líbí i některé starší mainstreamové věci). V návaznosti na to lze zmínit velkou rozmanitost „Joanne“, protože onen posun se netýká pouze odklonu od tanečního popu – na novince totiž na sebe Lady Gaga neklade jasné žánrové mantinely, díky čemuž se „Joanne“ hudebně pohybuje od indie popu přes rockové rytmy až po country, v jedné skladbě lze mluvit i o ethno feelingu.

Tím spíš mi přijde škoda, že je „Joanne“ nahrávkou, kde stále hraje hlavní roli zpěv. Lady Gaga zde sice dokazuje, že skutečně je zpěvačkou, jež umí předat emoce, zajímavě pracovat s hlasem a utáhnout píseň, nikoliv jen producentským věšákem na šaty, který se bez autotune neobejde, přesto by mi subjektivně dával větší smysl důraz spíše na instrumentální stránku. Mnohé songy třeba nejsou dokonalé a bezchybné, ale většina z nich včetně těch nudnějších obsahují aspoň jeden motiv, na němž by se případně dalo stavět. Což znamená, že skladatelský potenciál tu jistě je, a právě tady bych osobně viděl cestu. Pokud je „Joanne“ prvotním vykročením do nové éry, jež bude zde naznačený výraz rozvíjet a kvalitativně růst, pak je to jenom dobře, byť se k aktuálnímu počinu s výjimkou tří kousků vracet nebudu.


Priessnitz

Priessnitz

Datum: 8.10.2016
Místo: Jeseník, Kongresový sál Priessnitzových lázní
Účinkující: Priessnitz

Ještě to nekončí a už nezačíná. Pokud bych měl jesenický koncert kultovních Priessnitz shrnout v několika málo slovech, byl by to tenhle verš ze „Sluníčka“. Napsat cokoliv navíc by bylo pro zasvěcené zbytečné – nicméně tahle reportáž není primárně určena těm, kteří v kongresovém sálu Priessnitzových lázní byli taky, píšu ji pro ty, kteří tam být nemohli, takže se těch pár slov pokusím rozvinout, aby pochopili i oni.

Priessnitz nejsou kapelou, která by v posledních letech překypovala aktivitou – mezi čerstvou novinkou „Beztíže“ a předcházející deskou „Stereo“ zeje díra o velikosti deseti let, během níž za sporadického koncertování ulehl sudetský kvintet ke spánku – pokud nepočítám spolupráci Jaromíra (99) ŠvejdíkaJaroslavem Rudišem na filmu Nebel, jeho činnost v Umakartu a asi tisíc dalších aktivit stranou kapely. Z těch několika málo možností vidět Priessnitz v posledních letech v Praze jsem trestuhodně prokaučoval zastávku v rámci vánoční šňůry, tudíž možnosti vidět jesenické na domácí půdě nebylo možno odolat. I vzhledem ke skutečnosti, že „Beztíže“ má být posledním albem.

Věci se ale daly do pohybu ještě několik hodin před sobotním koncertem – již v pátek, kdy jsem sedl do vlaku směr Zábřeh, abych se o pár hodin později setkal s přáteli ve vlaku do Malých Sudet. Co by to bylo za výpravu, kdyby člověk před hlavním děním nenasál atmosféru onoho Bohem zapomenutého regionu, kde život ubíhá vlastním, toliko svojským způsobem, který v textech kapely učaroval nejednomu fanouškovi. Obraz ubíhající krajiny, k níž se váží vzpomínky staré deset a více let, v člověku nutně probudí pocity nostalgie, nemluvě o zasmušilosti prostupující celým krajem, jehož zvrásněná krása nenechá v klidu ani nejchladnější srdce.

Priessnitz

Sobotní katarzi podtrhl chlad a ocelové nebe, z nějž se snášely drobné kapky pokoušející nervové soustavy. Prohlídka tichého města nás dovedla k pěknému náměstí, kostelu i bývalému klášteru. Vzpomínky na místa, která si pamatuji docela jiná, ošklivější, nadějně ožily, že ne všechno tu je ztraceno. Zbývá okoštovat mok místního minipovovaru s vydat se nad Freiwaldau do Priessnitzových lázní. Snahu o nalezení vyhlídky na údolí Jeseníku provází chmurné počasí a vydatný déšť, pročež raději hledáme místo koncertu a jdeme vyčkat jeho začátku pivem a okupací stánku s merchandisem, z nějž si odnáším aktuální album a tričko s jeho motivem – obé za velmi přívětivou cenu.

O půl deváté jsou Priessnitz uvedeni vlídným slovem ředitele lázní, neboť koncert je jednak součástí týdne Vincence Priessnitze, jejž zakončuje, jednak zakončením lázeňské sezóny. Po něm se ujímá slova Bohdan Bláhovec, jeden z nejznámějších slamerů a mimo jiné i přítel kapely, jehož nezkrotný proud slov okořeněný decentním humorem motá hlavu jen matně ohraničenými hrátkami s významy. Po jeho smířlivém závěru již přichází na scénu samotná kapela – a za bouchání paličkou o skleněnou lahev otevírá koncert novinkou „Na kraji města“. Svižný rytmus ukazuje kapelu jako perfektně sehranou a sebejistou, proslulá písničkovost pak rozhýbává celý sál – je vidět, že Priessnitz jsou skutečně především koncertním tělesem, které nejlépe funguje právě při souhře s publikem.

Hraje se snad ze všech alb, „Stereo“ a „Zero“ střídá ještě starší materiál z „Nebel“ a „Freiwaldau“ a ten zase aktuální deska „Beztíže“ – vše zabaleno do čistého, zasmušilého zvuku, který je ale v živé podobě mnohem tvrdší, intenzivnější. Něžnějším písním dává náboj, z nějž běhá mráz po zádech, ty od přírody rockové sílí exponenciální řadou a atmosférické plochy tolik typické pro post-rock posouvá ty nejstarší post-punkové šlehy na novou úroveň existence, který si zaslouží být zaznamenán, protože v současném podání – a teď mě před herezí chraň vůle Boží – valchují hřbet jako nikdy – jedním příkladem za všechny budiž extatický závěr „Nebel“.

Priessnitz, to je ale především toulání Jeseníky, místy, které nikdy nebyly a ani už nebudou nebo naopak byly a budou stejné i za sto let, děj se co děj. Síla krajiny a místních lidí, melancholie, hořkosladké nostalgie a dalších vjemů a pocitů, které rezonují ve Švejdíkově naoko triviální lyrice. Je to ale právě nekomplikovanost a lehkost, se kterou předává mnohdy neveselá sdělení, které živě fungují tak skvěle, protože přinejmenším starý materiál znají snad všichni. A slyšet sborové „Děláže“, „Dotkni se mě“, „Divokou a chladnou“ (a.k.a. „Jaro“) nebo takovou „Mimosezonu“, zpívat a prožít spolu s kapelou tuhle sdílenou zasmušilost, která vás odnese mezi horská sedla a jarní sněhy doprostřed přírody, je něco tak neskutečně nádherného, že cesty do Jeseníku nelze litovat.

Priessnitz

Komunikace s publikem je decentní, probíhá téměř mimoděk a podtrhuje intimní přátelskou atmosféru – s gesty, úsměvy, momenty, v nichž Jaromír nechává publikum zpívat i celé sloky bez výrazných zásahů. Přesto každý rozumí tomu, co chtějí Priessnitz předat. Mezi písněmi se toho mnoho nenamluví a raději se hraje – víc než dvě hodiny. A když už si člověk říká, že toho má kapela plné zuby, vrací se s přídavkem. A dalším, jako by snad byli tihle Chlapi z práce nezničitelní. A pak ještě s jedním, tentokrát už skutečně posledním. Nevím, kolik písní zahráli, můj skromný odhad se zastavuje někde u čísla třicet. Když ale po dobré hodině a tři čtvrtě schází sudetský sextet (živě obohacený o druhou kytaru) z pódia, jen těžko může být někdo nespokojen.

Pro kritiku nezbývá prostor – vše do sebe zapadlo a nic neskřípalo. Bylo to veselé, smutné, bylo to něžné i hrubé jako Jeseník. A hlavně – bylo to krásné a přátelské, takže ačkoliv se do Priessnitzových lázní sjeli lidé snad ze všech koutů republiky, stejně onoho večera byly v sále, slovy z úvodní básně, jen dvě skupiny lidí: Kapela Priessnitz a místní rodáci.


Mueran Humanos, Nesbitts

Mueran Humanos, Nesbitts

Datum: 18.7.2016
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mueran Humanos, Nesbitts

Mueran Humanos je snad jediná kapela, která si může dovolit do kolonky žánru napsat „sexy“, a sedělo to, aniž by šlo o nějakou teploušovinu, kýč nebo cukrkandl. Jejich zvláštní blend (zhruba) elektroniky, post-punku a dejme tomu rocku jsem objevil na loňské desce „Miseress“, která je celkově druhá v jejich diskografii (eponymní debut pochází z roku 2010), a strašně mě to bavilo. Nad svou účastí na koncertním vystoupení jsem tedy moc neváhal, i když nutno dodat, že tentokrát nebylo na výběr z jedné akce. Mueran Humanos totiž v neděli vystoupili i na festivalu Colours of Ostrava. Ten mám ale trochu z ruky a navíc jdou festivaly už dávno jaksi mimo mě, takže jsem samozřejmě radši zvolil mnohem komornější verzi na strahovské Sedmičce (jen pro zajímavost – podobně tu Mueran Humanos byli dvakrát k vidění i loni, když zahráli na Silver Rocket Summer Soulkostel a den poté na pražské Náplavce).

Jako support se představila formace Nesbitts, což je spojení dvou projektů / skupin ze scény okolo značky Silver RocketUnkilled Worker a OTK. V tomhle jsem byl trochu za blba, co neměl moc velké ponětí, oč půjde, protože tvorbu Unkilled Worker ani OTK nijak podrobně neznám, jen mám nějaké elementární povědomí, co je to zač. Nemám tedy představu, co pětice hrála nebo nehrála, ale i takhle z voleje mě to bavilo. Jednalo se o chytře podanou rockovou muziku. Sice ne ze všeho, co zaznělo, jsem skákal nadšením do vzduchu, ale jiné momenty zase byly regulérně skvělé, bylo to zajímavé rytmicky i zvukově, (nejen) díky zapojení kláves nebo foukací harmoniky útočily také alternativní vlivy. I bez znalosti materiálu mi to jako celek smysl dávalo a dokážu si v pohodě představit, že si to někdy pustím i ve studiové podobě (ať už oba projekty samostatně nebo cosi dohromady, což by snad zatím mělo být jedno album, jestli jsem to dobře pochopil). Ale víc vám k tomu asi moc neřeknu.

Netrvalo to zas tak dlouho a už se pódiu zabydlela argentinská dvojice se svojí plejádou krabiček, čudlíků, kláves a jednou baskytarou. Rozjezd byl trochu pomalejší, protože stejně jako na deskách i živě mnohem lépe fungovaly rozvernější skladby a ty naopak intimnější mi připadají trochu slabší, ale rozhodně nešlo o nic zásadního, jelikož se dalo počítat s tím, že Mueran Humanos sáhnou i do téhle části své tvorby. Hodně se mi ovšem líbilo, že jejich muzika dostala v koncertním hávu výrazně odlišný rozměr. Zatímco ve studiové podobě jsou Mueran Humanos vcelku mírní, živě naopak vynikly experimentálnější elementy jejich tvorby, které tam rozhodně jsou. Krásně tepající beaty přímo vyzívaly k pohybu a nad nimi duo stavělo další bohatou vrstvu zvuků, místy skoro až hluků, neboť Tomas Nochteff se vskutku nebál svou baskytaru potýrat, ale ani na chvíli se z toho nevytratila písničkovost či charakteristická atmosféra Mueran Humanos. A přesto mnohé vrstvené smyčky působily až psychedelickým dojmem a dařilo se jim tvořit příjemné napětí. Z tohoto pohledu naprostá paráda.

Několik málo výtek by se však přece jen našlo. Možná trochu paradoxně to byla Carmen Burguess, jejímuž hráčskému i pěveckému výkonu toho moc vytýkat nelze, ale… Ta ženská je fakt hezká, takže mi přišlo poněkud blbé, když při zpěvu mnohdy dělala trochu postižené ksichty nebo zvedala nohu pomalu stylem, jak když chčije pes. Ani nemluvě o skutečnosti, že i mezi písničkami se většinu koncertu tvářila trochu nakvašeně, což možná bylo způsobeno i problémy s odposlechy, protože si dost často stěžovala směrem ke zvukaři, že vůbec neslyší klávesy, ale i tak… přijde lehce jeté, když na její kapelu přijde narvaný klub, všichni si to užívají a ona se prvně usměje až někdy před předposledním songem. Její kolega si naopak vystoupení viditelně užíval, hrál v obrovské pohodě a nijak zvlášť jej nevykolejila ani prasklá struna.

Mueran Humanos

Nicméně celkově vzato nebyl vůbec problém si koncert užít, jelikož čistě po audio stránce Mueran Humanos zněli skvěle a ten nový rozměr skladeb mě strašně bavil, ani nemluvě o tom, že navzdory výše řečenému to mezi ústřední dvojicí místy viditelně jiskřilo. V samotném závěru se pak k Mueran Humanos připojil i hostující bubeník (nemám tušení, kdo to byl, Tomas jej sice představoval, ale nějak jsem to přeslechnul) a přidal živé bicí na jeden nebo dva songy (už si nepamatuju přesně, haha). Tak či onak, poslední písničkou se stala „Mi auto“, po jejímž konci už zbývalo jen provést nálet na merch a posléze odchod do noční Prahy s pocitem ne vyloženě výjimečného, ale dozajista velmi příjemného koncertu.


The Way I Am – Apocalypse? No Way!

The Way I Am – Apocalypse? No Way!
Země: Francie
Žánr: rock / alternative metal
Datum vydání: 14.11.2014
Label: Klonosphere Records

Hrací doba: 21:19

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Francouzští The Way I Am vydali své debutové EP „Apocalypse? No Way!“ sice již koncem roku 2014, ale to není překážka v tom, abychom si jej alespoň v krátkosti nemohli představit i s více než ročním zpožděním. O samotné kapele jsem toho nic moc nevypátral, takže se obejdu bez klasických úvodních keců o skupině a její historii a pojďme rovnou na „Apocalypse? No Way!“.

Šest skladeb, melodický rock se silným melancholickým nádechem a do toho moderněji střižený alternativní metal s pokusem o growling. To je asi ten úplně nejprostší popis, jímž můžu The Way I Am nějak rozumně představit, a přesto by mohlo být vcelku zřejmé, jak to asi bude znít. Tedy až na jednu maličkost. Taky vám tam nějak nepasuje ten growling? To nejste sami, protože jsem měl stejné pochybnosti, které nezmizely a mám je tak v sobě i po několika posleších „Apocalypse? No Way!“.

Tedy, abych to uvedl na pravou míru, nedá se vyloženě říct, že by se tam ten growling sám o sobě vůbec nehodil, protože The Way I Am pro něj sahají zřídka a děje se tak víceméně jen v druhé polovině několika skladeb a snaží se je k němu tak nějak vygradovat. Problém vidím spíš v projevu zpěvačky Saturne, jíž ten agresivní projev prostě nejde a kazí veškerý dojem z poslechu. V melodických polohách zní naprosto přesvědčivě, to abych jí nekřivdil. Když například v úvodní „Underground Memories“ pěje posmutnělou melodii, tak mi vzdáleně připomněla Anneke van Giersbergen, ale jakmile se snaží v „Shine Bright“ přitvrdit kytarový projev The Way I Am, tak si klepu na čelo, proč tuhle křehkou zrzku zbytek kapely k něčemu podobnému vůbec pouští, když schopnějšího řvouna musí v dnešní době najít na každém rohu.

Dost ale ke zpěvu, který je beztak jen subjektivní výtkou a spousta dalších posluchačů to může vítat jako zajímavé zpestření. Jako celek je „Apocalypse? No Way!“ vyrovnané a nevidím v něm vyložených vrcholů ani pádů, ale kvalitativně to není taková pecka, abych měl důvod se k tomuto počinu v budoucnu vracet. Líbí se mi obecně víc melodičtější plochy, které mi ke křehkému a pěkně melodickému vokálu Saurene pasují. Naopak, jakmile se tato čtveřice snaží babrat v něčem, co zní jako tuctová americká alternativní kytarovka, tak ztrácí na síle. Jedinou výjimkou je druhá „No Means No“, jejíž refrén je mi strašně povědomý a rychle jsem si na něj zvykl, až jsem jej nemohl dostat z hlavy.

Je asi jasné, že mě The Way I Am příliš neodvařili, protože když to tak po sobě procházím, tak pochvaly jsem dávkoval jako šafránu. Co si tedy od The Way I Am a poslechu „Apocalypse? No Way!“ odnáším do budoucna? Album má velmi hezký obal, který se mi zalíbil na první pohled, samotnou kapelu reprezentuje velmi hezká zpěvačka, ale to je asi tak jediné, co si vybavím. To a taky refrén „No Means No“, který se prostě povedl. Jinak vcelku nuda a šeď.


The Dystopian Project – Death Leaves an Echo

The Dystopian Project – Death Leaves an Echo
Země: Irsko
Žánr: rock / melodic metal
Datum vydání: 2.4.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:00

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

„Death Leaves an Echo“ je vůbec první hudební prezentací mladé skupiny The Dystopian Project, takže si pojďme ze všeho nejdřív alespoň v krátkosti toto těleso představit. Kapela vznikla v roce 2013 v irském Dublinu, a jak už jsem zmínil, EP „Death Leaves an Echo“ je její prvotinou, na níž představuje svou verzi melodického metalu s tím, že u mikrofonu se v řadách The Dystopian Project střídají ve vokálních povinnostech zpěvák a zpěvačka, ačkoli tak činí dost pravidelně a bohužel velmi předvídatelně, což je samozřejmě škoda…

Pokud si myslíte, že už teď víte, jak to asi zní, tak neházejte flintu do žita, protože se nekoná další variace na kombinování hrubého mužského vokálu s ženskými melodiemi. Po hudební stránce je na The Dystopian Project nejvíc potěšující fakt, že to totiž není klasický heavy / power metal s melodickým tvidlikáním kytarové dvojice, nad nímž se vznáší operní soprán, jemuž v cestě stojí hrubý growling. Tato šestice je položena spíš v klasickém rock / metalu, který není podáván jen v obyčejném mustru sloka-refrén-sloka, ale aby se dalo mluvit o progresivně laděném materiálu, do toho zase mají The Dystopian Project daleko.

Největším zklamáním je pro mě právě (ne)využití potenciálu, který v sobě dva vokály mají. Ty by v ideálním případě spolu měly vést potenciální souboj, a přitom se vzájemně doplňovat, ovšem při poslechu The Dystopian Project jsem měl ten dojem, že oba jedou na stejné vlně, nicméně se nijak nedoplňují. Každý si odzpívá to svoje a velmi často se jejich hlasy překrývají, což umocňuje sterilitu a nezáživnost hudební produkce. Ve výsledku tedy „Death Leaves an Echo“ není tak vyrovnané a hlavně tak kvalitní, abych měl důvod si jej pouštět opakovaně.

Vyloženě světlým momentem je pro mě hlavně klipová „Delirium“, která je tou nejméně překvapivou položkou a zní jako After Forever ve více alternativní poloze. Její stavba je sice dosti předvídatelná, což platí pro všechny kusy kromě „Dystopian“, ale když už nic, tak vokální melodie zpěvačky Tess Olivie se povedly na jedničku. Zmíněná „Dystopian“ se zastavila na přestřelených devíti minutách hrací doby, ale zejména díky úvodu se dá relativně přežít. Jen škoda, že v její druhé polovině už se The Dystopian Project zhlédli až příliš v instrumentálním předvádění, takže jakmile skončí první kytarové sólo, přijde další zdlouhavé kytarové blouznění a konec, jenž je ve srovnáním se zbytkem alba energický, je ruinován otravným klávesovým sólem.

V závěru The Dystopian Project vytáhnou utahané věci, takže finále je ubíjející. „Last Innocent Man“ s akustickou kytarou nemá čím překvapit, protože je taková obdoba folkové pohodovky s patetickou atmosférou, kdežto „Winter’s Hall“ opět dojíždí na přílišnou roztahanost, ačkoli se jí podařilo uchovat si jednotnou atmosféru a vcelku slušně vygradovaný závěr, ovšem těch prvních pět minut je naprosto zbytečných. A totéž vlastně platí pro „Death Leaves an Echo“ jako celek, protože neobsahuje nic, co by zkušenějšího posluchače mělo překvapit.


David Gilmour – Rattle That Lock

David Gilmour – Rattle That Lock
Země: Velká Británie
Žánr: rock
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. 5 A.M.
02. Rattle That Lock
03. Faces of Stone
04. A Boat Lies Waiting
05. Dancing Right in Front of Me
06. In Any Tongue
07. Beauty
08. The Girl in the Yellow Dress
09. Today
10. And Then…

Hrací doba: 51:28

Odkazy:
web / facebook

Hlas a kytara Pink Floyd. Nálepka, která pravidelně zdobí alba Davida Gilmoura, je natolik výmluvná, že i člověk, který jeho nepravidelně se objevující studiové desky vůbec nesleduje, by měl být schopný určit, o co zhruba se jedná. Pink Floyd byli totiž natolik velká skupina, že jejich hudba ovlivnila mnoho lidí a nejednu z jejich desek je možno považovat za klasický počin rockové historie. A přestože „Rattle That Lock“ nelze přisoudit takový ten historický status nesmrtelnosti, jímž se alba bývalé domovské kapely toho britského zpěváka a kytaristy pyšní, tak je jeho čtvrtá studiová nahrávka tím nejlepším možným dárkem nejen pro fanoušky Pink Floyd.

Přeci jen, na tohle album se čekalo několik let. Od dob úspěšného „On an Island“ uteklo dlouhých devět roků a místo toho, aby se předloni objevil jeho nástupce, který se dal tušit, tak se David GilmourNick Mason rozhodli vybrakovat šuplíky a vydali poslední studiovku pod hlavičkou Pink Floyd s titulem „The Endless River“. Album míněné jako labutí píseň zesnulého klávesáka Ricka Wrighta však bylo spíše ambientně instrumentálním zklamáním.

Zklamáním, které ukončilo studiovou kariéru Pink Floyd, a tak se dalo čekat, že teď už konečně nastane ten čas, kdy se David Gilmour opět zavře do studia a začne tvořit. „Rattle That Lock“ je stejně jako „The Endless River“ výsledkem nahrávacího procesu na různých lokalitách, přičemž v tomto případě se jedná konkrétně o studia Medina, Astoria, Abbey Road a AIR, z nichž všechna jsou spojená s kariérou britské progrockové veličiny. Nahrávání pak stejně jako minule dozoroval Phil Manzanera a tohle všechno dohromady bylo již předem zárukou skvělého zvuku, kdy jsou všechny stopy hezky a uceleně poskládány do výsledné podoby, aniž by se to dohromady bilo.

Jestliže se „Rattle That Lock“ dalo očekávat ve vzduchu již od počátku minulého roku (a že se o to David i jeho manželka, spisovatelka Polly Samson, která k písním přidala velmi posmutnělé texty, postarali), tak co nebylo zcela jasné, byl směr, jakým se novinka bude ubírat. Jasně, ono je to pořád album hlasu a kytary Pink Floyd, takže základní elementy jsou vcelku jasné a nemá smysl nad nimi polemizovat, nicméně když se podívám do minulosti, tak všechna dosavadní sólová alba Davida Gilmoura jsou ve své podstatě jiná.

Zatímco eponymní debut byl progový blues rock 70. let, tak v roce 1984 vydané pokračování „About Face“ už bylo ve značné míře načichlé popovými prvky a několik písní by se dalo označit za rádiově orientované. Následovala dvě dekády dlouhá pauza, než spatřilo světlo světa „On an Island“. Skvělé album, které má blíže k debutu, ovšem disponuje mnohem křehčí a veskrze progrockově akustickou atmosférou. Po úspěchu „On an Island“ se tak nabízelo, že „Rattle That Lock“ bude jeho skoro přímým následovníkem. Avšak není to tak jednostranné, protože novinka je hravější a rozmanitější.

O rozjezd „Rattle That Lock“ se stará instrumentální „5 A.M.“, která se pomalu probouzí a uvádí posluchače do dobře známých prvků, přičemž zde převládá plačtivý zvuk Gilmourovy kytary. Je škoda, že se během těch tří minut nikam moc neposune, protože takhle něco naznačuje, stále se na něco čeká a najednou přijde konec.

Následuje píseň titulní, která byla vypuštěna jako první singl a kterou bych označil za minimálně překvapivou. Veskrze pozitivní atmosféra a rozverná nálada není Gilmourovi tolik podobná, aby se dalo hovořit o věci klasické. David Gilmour se při jejím vzniku nechal hudebně inspirovat melodickým jinglem veřejné železniční dopravy ve Francii. Hned v době vydání singlu jsem zaznamenal rozpačité přijetí, přičemž nemálo kritiky bylo slyšet z řad Francouzů, jimž ten zvuk, jejž slyší každé ráno na nástupišti při cestě do práce, nejspíš nepřijde tak fantastický jako Gilmourovi. Tomu ale učaroval natolik, až na něm postavil titulní píseň svého alba. Líbí se mi ta nespoutaná atmosféra, výrazná rytmika, skvělý vokál a samozřejmě i sólová kytara, která je ihned rozpoznatelná. „Rattle That Lock“ je aranžérský velmi vděčná záležitost, protože se na jejím pozadí stále něco děje, takže na své si přijde třeba i milovník ženských sborů. Rozhodně jedno z největších překvapení nahrávky.

Jestli se o některých z písní naopak dá říct, že znějí víceméně klasicky a že by se mohly umístit na albu schovávající se pod jménem Pink Floyd, tak je to trojice „Faces of Stone“, „A Boat Lies Waiting“ a „Beauty“. Začnu tou poslední, protože se jedná o instrumentální kousek, jenž by se svou ambientní náladou mohl z fleku vyjímat na „The Endless River“. Hodně podobně na tom je „A Boat Lies Waiting“, která je ve všech ohledech minimalističtější než třeba „Faces of Stone“. Klavír, kytara a do toho David Gilmour s harmonicky skládaným vokálem se zapojením hostujících vokalistů. Ačkoli je to píseň, v níž se toho děje ve své podstatě velmi málo, tak to není o nic horší posluchačský zážitek než „Faces of Stone“. Ta začíná opět velmi jednoduše jen za zvuku piána, ovšem úvodní motiv se postupně rozvine v plně znějící píseň se silným instrumentálním obsazením, takže krom klasických nástrojů se připojí akordeon a smyčcový opar, jenž halí skladbu do potenciální mlhy plné teskných akordů.

„Dancing Right in Front of Me“ je další z poměrně překvapivých momentů „Rattle That Lock“. Přestože je protkána melodií, tak je to potemnělá píseň s výraznou klavírní linkou. V druhé polovině se dokonce objeví něco, co zní jako mix blues a jazzu spojený Gilmourovou kytarou, čímž si připravuje půdu pro „The Girl in the Yellow Dress“. To je totiž píseň, kterou bych si od něj donedávna nedokázal představit. Na hosty velmi bohatá záležitost zní, jako by se zatoulala z úplně jiné nahrávky. Atmosféra zakouřeného baru, jazzová kapela na pódiu, praskající zvuk a do toho saxofon. Výsledný dojem je dokonalý a já se strašně bavím, ačkoli jazzovou hudbu jako takovou jsem nikdy nebyl schopný naplno docenit a užívám si spíš její mainstreamové pojetí.

David Gilmour

S koncem „Dancing Right in Front of Me“ přichází nejspíš absolutní vrchol „Rattle That Lock“ v podobě „In Any Tongue“. Tato kompozice je vystavěna na podobných základech jako legendární „Comfortably Numb“, je to ovšem jen taková vzdálená asociace; nečekejte kalkul a krádež vlastních postupů z minulosti. Po dobu necelých sedmi minut si „In Any Tongue“ plyne velmi pomalu a teskní na všechny strany. Přestože by se mohlo zdát, že to s tím patosem a melancholickou atmosférou už Gilmour přehání, tak vězte, tohle je opravdový majstrštyk, jenž mi dává vzpomenout i na „On an Island“. Skvělá melodie a klavírní motiv směřují k nádhernému kytarovém sólu, v němž „In Any Tongue“ exploduje.

Blížíme se do finále, což znamená příchod dvojice „Today“„And When…“. „Today“ je opět taková hybnější a rychlejší píseň s vyčnívající basou, která se stává jedním z nejpamětihodnějších momentů poslechu, protože ta nezvyklá nálada prostě bije do uší. Gilmour frázuje poměrně výrazně, aby držel krok, a podporován početným vokálním ansáblem v pozadí táhne tuhle píseň do refrénu, který mi přijde asi nejméně výrazný. Není špatný, ale dle mého by zasloužil trošku postrčit, protože v kontextu „In Any Tongue“ či „Rattle That Lock“ se ztrácí.

V samém závěru alba doznívá další instrumentální kousek „And When…“, který pochopitelně dojímá kytarou ústřední postavy nahrávky. Ani zde se příliš nepospíchá a nevyčnívající rytmika s orchestracemi nechává Gilmourovu hlavnímu nástroji dostatek prostoru, abyste si mohli užít každý dotek se strunami. Ze všech tří instrumentálních kompozic je mi právě „And Then…“ nejblíž díky povedeným melodiím, jež Gilmour táhle vybrnkává.

Jak to jen uzavřít… Znáte ten pocit, kdy na něco čekáte takřka deset let, a když je to venku, tak je to stejně tak dobré, jak jste doufali? Pro mě je tímto počinem právě „Rattle That Lock“, takže snad pochopíte, že tahle recenze v mém podání moc objektivně napsat nejde. A vlastně jsem se o to ani příliš nesnažil. Neříkám, že je to dobré jen proto, že je pod tím podepsaný Gilmour, ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že již před vydáním měl z poloviny vyhráno, protože tu kvalitu člověk od takového umělce očekává už automaticky.

„Rattle That Lock“ je skoro ve všech ohledech dotažené do dokonalosti, a aniž bych chtěl malovat čerta na zeď, tak vzhledem ke Gilmourově kadenci, s níž své sólové desky vypouští, a faktu, že letos oslaví již 70. narozeniny, je tohle dost možná poslední studiová nahrávka, na níž si toho hlasu a kytary Pink Floyd bude dát užít. A tak k ní taky přistupuji. Třešničkou na dortu je, že Gilmour překvapil. Základní prvky sice zůstaly neměnné, takže ta nálepka, o níž jsem mluvil v úvodu, má na fyzickém nosiči své opodstatněné místo, ovšem barevnost a místy i nečekaná hravost podtrhují pohodu a nesvázanost, s jakou „Rattle That Lock“ vznikalo, a já opět smekám před uměním tohoto britského velikána.


Keith Richards – Crosseyed Heart

Keith Richards - Crosseyed Heart
Země: Velká Británie
Žánr: rock, blues, country
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Republic Records

Hrací doba: 58:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

Při pohledu na kadenci, s níž Keith Richards chrlí své sólové počiny, které v minulosti fungovaly i jako prostředek vzdoru k Micku Jaggerovi, jenž v určitém okamžiku kariéry zanedbával domovské The Rolling Stones, musí být jasné, že Keith Richards nikam nespěchá. Novinka „Crosseyed Heart“ je teprve jeho třetí sólový počin, který navíc vychází po dlouhých 23 letech od posledního „Main Offender“ z roku 1992. Tato prodleva tak minimálně mé maličkosti slibovala záruku, že by na albu nemusela být zastoupena žádná hloupá vata, protože jakmile má jeden z největších kytaristů hudební historie dvě dekády na ukládání vlastního materiálu do šuplíku, který jednoho dne musí vyprázdnit, tak to musí být na výsledku znát.

Víte, nikdy jsem nepatřil k zarytým fanouškům The Rolling Stones a při naposlouchávání jejich tvorby jsem se vždy spokojil s výběrem největších hitů, přičemž ještě o poznání chladnější byl můj vztah k sólovým albům Keitha Richardse, z jehož dosavadních počinů jsem se pořádně věnoval až právě aktuálnímu „Crosseyed Heart“, protože k těm předešlým mě to prostě a jednoduše nijak netáhlo. Nicméně nechat si ujít možnost konečně toto napravit a přehlédnout „Crosseyed Heart“, by byla neomluvitelná chyba, takže jsem se zájmem album pustil do sluchátek a výsledek mě mile překvapil.

Očekával jsem o něco svižnější materiál, než jaký jsem dostal, a popravdě i trochu ryze rockovější než takto žánrově nevyzpytatelný rock, nicméně nyní, po několika posleších, musím říct, že to není vůbec na škodu. „Crosseyed Heart“ tak v sobě mísí jak starý rock’n’roll, tak notnou porci amerického blues rocku, country a překvapivě taky reggae. No schválně si poslechněte šestou „Love Overdue“ a pochopíte, že s tím reggae si opravdu nedělám srandu. Přestože mi zrovna tato píseň přišla zprvu mírně rušivá a nabourávala atmosféru uceleného obrazu Keith Richardse jakožto milovníka klasického rocku, tak mi nevadila natolik, abych ji musel nějak cíleně obcházet a přeskakovat.

V repertoáru Keitha Richardse se nacházejí jak písně, které by se mohly v klidu vyjímat na albech The Rolling Stones, kam patří třeba singlová „Trouble“ nebo „Amnesia“, ale na druhou stranu obsahuje taky několik méně očekávaných songů. Do té druhé kategorie bych zařadil více skladeb, nicméně v čele by stála zesmutnělá „Something for Nothing“ s takřka kostelním sborem a lehce jazzová „Illusion“, již si Richards střihl s Norah Jones, jejíž sexy vokál si nelze splést a která k Richardsovi dobře padla a spolu vytvořili velmi dobrou emoční hru podbarvenou táhlými kytarovými linkami.

Přestože se skáče napříč několika různými styly, mezi nimiž nechybí ani americké country („Cross Eyed Heart“ a „Robbed Blind“), tak není novinka této veličiny šesti strun jako celek nijak roztříštěná a překvapivě dobře drží pohromadě. Patnáctka skladeb je sice dost a nebudu lhát, že bych „Crosseyed Heart“ strávil hned na první poslech, protože trvalo, než jsem mezi jednotlivými písněmi začal objevovat rozdíly a udělal si mezi nimi pořádek, ale pokud by vás to nudilo při soustředěném poslechu, tak tomu dejte šanci jako koláži pro klidný večer, pro nějž je tahle nahrávka jako ulitá.