Archiv štítku: rock

Scars on Broadway – Scars on Broadway

Scars on Broadway – Scars on Broadway
Země: USA
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 29.7.2008
Label: Interscope Records

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před pár dny četl ve Speedyho v novince o plánovaném koncertu k vydání debutové desky skupiny Scars on Broadway (28. července 2008, L.A), napadlo mě, že by nebylo špatné napsat recenzi na toto nové album. Hodně kamarádů a známých se mě ptalo jací Scars on Broadway jsou a především je zajímala jakákoliv podobnost se System of a Down. A to proto, že ve skupině figurují nám všem dobře známé tváře ze System of a DownDaron Malakian a John Dolmayan. Proto se v úvodu nebudu moci vyhnout malému srovnání.

Podobnost je velká… Přesně jak už předesílal Daron na svých webovkách – album se hodně podobá nahrávkám “Mezmerize” a “Hypnotize”. Při poslechu to jasně slyšíte. Už při tvoření těchto dvou alb měl Daron spoustu dalších nápadů, které se na ně nevešly a které také trochu vybočovaly ze zaběhlého stylu SOAD. Hudební aranžmá i texty nosil v hlavě několik let a teď máme tu možnost si je poslechnout s trochu obměněnou sestavou. Známé dvojici sekundují Franky Perez, Dominic Cifarelli a Danny Shamoun.

Daron si vzal také hodně inspirace z rockové hudby z 60. a 70. let (Kinks, The Beatles, The Zombies a také Neil Young). Především “3005” je hodně inspirována tvorbou Neila Younga. I přesto je stále silně cítit duše SOAD. Album poukazuje na problémy dnešního světa, tak jak je Daron cítí (“World Long Gone”“How many people are starving?”).

Songy jsou rockově, místy až punkově laděné. Samotná skupina si nepřeje aby byla jakkoli zaškatulkována. “Hrajeme to, co nás baví, a je jedno, jestli tomu budete říkat punk nebo rock. Jsme Scars on Broadway.”

Daronovy texty nejsou tolik složité jako Serjovy, a to nám dává možnost více se zaposlouchat do melodie. Tím nemám na mysli, že by byly infantilní, právě naopak – v jednoduchosti je síla. Klobouk dolů před hudebníky kteří dokáží psát a hrát podobné jednoduché a přitom melodické věci.

Album má opravdu šťávu, některé písně jsou “šílené”, některé vážné a další až smutné. Celkové složení alba je vyrovnané. Jeden poslech nestačí, uvidíte, že si ho budete pouštět stále dokola. Potenciál alba je velký – má na to zaujmout široké spektrum fanoušků. Nejen ty “Systemácké”. Když jsem hledal nějaké zápory, musel jsem opravdu zapřemýšlet. Z hudební stránky bych nevytknul nic. Na albu jsou 2-3 slabší písně, ale tomu se nevyhne žádná skupina. Přisel jsem na asi jedinou věc, a tou jsou délky písní. Na to, že má album 15 songů, je celkový čas (cca 45 minut) malý. Jak už jsem řekl, je to jediné mínus. Pro mě osobně je vydání alba “Scars on Broadway” jednou z největších hudebních událostí letošního roku. A proto neváhám a uděluji 9,5/10. Je na vás, jestli dáte na mé doporučení, ale tohle by měl slyšet každý. Enjoy!


John 5 – The Devil Knows My Name

John 5 - The Devil Knows My Name

Země: USA
Žánr: instrumental rock
Datum vydání: 3.4.2007
Label: 60 Cycle Hum

Tracklist:
01. First Victim
02. The Werewolf of Westeria
03. 27 Needles
04. Bella Kiss
05. Black Widow of La Porte
06. Welcome to the Jungle [Guns n’ Roses cover]
07. Harold Rollings Hymn
08. Dead Art in Plainfield
09. Young Thing [Chet Atkins cover]
10. The Washing Away of Wrong
11. July 31st (The Last Stand)

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní době je celkem běžné, že si muzikanti zařizují své vlastní side projecty, kde plně uspokojují své myšlenky, které před kapelou neprošly. Většinou takovou iniciativu vyvíjejí frontmani a lídři kapely, nicméně na následujících řádcích si povíme něco o kytaristovi, který se rozhodl vydat svůj čistě kytarový a sólový výtvor. Mluvím samozřejmě o velmi profitované a očekávané desce „The Devil Knows My Name“ kytaristy z hudební formace Roba Zombieho (ex-Marilyn Manson band), Johnovi 5. Ten sice, jak je výše uvedeno, již nalezl útočiště v jiné kapele po odchodu od Marilyna Mansona, nicméně zřejmě ho to utvrdilo jen v tom, že má dost svého vlastního materiálu, aby mu to vystačilo na jeho čistě vlastní desku.

A jak to tedy vše dopadlo? Prvně je třeba říct, že John je nejen skvělý kytarista, ale i chytrý člověk, bylo mu jasné, že na desku složenou z čistě jeho metalových riffů mu lidská populace zanevře. Proto se na to rozhodl jít od lesa a kromě klasického zdvojování kytar zde najdeme i slušné bicí, které nijak nedráždí naše uši, a přitom velice slušně podtrhují rytmus a náladu celé desky. Taky si uvědomil, že pozvat pár hostů, kteří mu pomůžou, není vůbec špatný nápad. Najdeme zde tedy zvuk Joe Satrianiho, Erica Johnsona nebo třeba Jamese Roota.

Tak, zatím zde máme výpis samých superlativů, ale jak to všechno dopadlo? Nebudu vás zbytečně napínat, „The Devil Knows My Name“ je pro mě zatím jednoznačně nejlepší album tohoto roku. A jak je tedy možné, že deska složená „pouze“ z kytar (bicích) dopadla tak dobře? Inu, nejspíš proto, že John 5 je velký umělec a vizionář. K smrti nenávidím pěti minutová heavymetalová sóla [to jsme dva – pozn. Corey(8)], která se na mě linou z většiny metalových skladeb. Tedy zastávám názor: sólo ano, ale s nápadem a jistou živostí. No, a John 5 nám servíruje ne obyčejná sóla, on ve svých leckdy osmiminutových skladbách vypraví příběhy s úžasnou melodií a spádem. Songy mají úžasnou dynamiku, jsou krásně vnitřně propojené, často se mi stávalo, že jsem na konci písničky zapomněl její začátek, protože song se tak krásně vyvinul a přešel do úplně jiné etapy.

Další věc, která mě velmi překvapila, je vtip, humor a odlehčení, které do svých skladeb zakomponoval. John 5 totiž ví, že lidé chtějí dobrou hudbu a hlavně taky zábavu. A co může být zábavnější, než když uprostřed tvrdého metalového riffu začne hrát „veselá“ španělská kytara, později podporována zvukem benja. Po minutě se vše vrátí do normálu a vy se jen pousmějete.

To ani nemluvím o písni „Young Thing“, na kterou si klidně můžete zatančit regulérní tanec v rytmu jive s dobovým zvukem rock’n’rolových bicích. Předělávka slavné písně od Guns n’ Roses, „Welcome to the Jungle“, je kapitola sama o sobě. Hodně je znát předchozí působení v Marilyn Manson band, dočkáme se pár vstupů elektroniky a různých samplů, dokonce je zde jakýsi pokus o skrečování na vinyl, samozřejmě vše pouze v podání kytary. A kdo při závěrečných sólech při písni „Dead Art in Planfield“ neuroní slzu, je prostě kacíř.

Takže materiálu bylo dost a jak to shrnout? Rozhodně na výbornou, protože rozhodnout se udělat takto specifické album a udělat to tak, že i kontroverzní kritik jako já sáhne po kapesníku, to je přeci umění. Znalci hudby a kytaroví mágové, netrhejte mi hlavu, ale nemohu hodnotit jinak. Netvrdím, že toto album bude lámat rekordy v prodeji, ale pokud budeme mít chuť na pravé a od srdce myšlené umění, máme jasnou volbu.