Archiv štítku: rock

Benátská noc 2008 (čtvrtek)

Benátská noc 2008
Datum: 24.2.2015
Místo: Malá Skála
Účinkující (obsažení v reportu): ABBand, Alkehol, Arakain, Interitus, Krleš, Kryptor, Lordi, Motörhead Revival, Törr, Walda & Gang, Waltari

Úvodní kecy si dnes odbudeme pouze informací o tom, že letošní Benátská noc byla v pořadí již celkem 16. a jako vždy se uskutečnila na Malé Skále. Areál se oproti minulým ročníkům mírně změnil. Především třetí pódium nám nějak nakynulo, díky čemuž se jeho zvuk “mlátil” se zvukem ze stanu (občas se k tomu mlácení přidal i přehulený zvuk z hlavního pódia, např. na Divokého Billa – ten byl slyšet až na konci areálu a nešlo se před ním schovat).

Co člověka udeřilo hned po vystoupení z vlaku, bylo děsné vedro (na můj vkus). Dlouho jsem nečekal a běžel jsem se schovat do chládku do stanu, kde od dvou hodin začínali Kryptor. Kapela předvedla kvalitní thrash metalový nářez. Na rozjezd hodně dobré, zvláště ta 20 let stará black metalová vykopávka byla vážně libová.

Poté už jsem musel vylézt zpátky do toho horka, protože na hlavním pódiu začínali Törr. Vlasta Henych zavelel: “Nazdar, rock’n’rollový prasata!”, a už to jelo. Törr předvedli to, co vždycky, takže stejně jako snad 100x předtím, i teď to byla zábava. Törr a jejich koncerty se nemění. Mění se jen místo a čas, kdy hrají.

Kytarista Törr, Ota Hereš, si pak vzal menší pauzičku a nastoupil znovu se svým vychlastaným Alkeholem. I člověk, který o nich nikdy neslyšel, si určitě podle názvu skupiny dokáže představit, jak jejich vystoupení asi vypadají. Na živo jim to šlape solidně, ale takovéhle hospodské odrhovačky prostě nejsou pro mě.

Zato následující Arakain se mi už hudebně zamlouvá mnohem více. A podle toho taky vypadala rychlost, jakou má hlava poletovala vzduchem. Arakain prostě umí. Navíc je současný zpěvák Honza Toužimský tím nejlepším frontmanem, jakého kdy kapela měla. Předchozí dva strčí bez problému do kapsy. Na rozdíl od jejich vystoupení na MoR jsem se dočkal i mé oblíbené sypačky “Vir”, takže spokojenost maximální.

Po Arakainu jsem se jen tak chvíli poflakoval. Nakonec jsem se zašel podívat na kousek Die Happy. Zpěvačka sice byla hezká, ale s hudbou už to tak slavné nebylo. Radši jsem nabral směr stan, kde právě začínali Interitus, jejichž hudba je lepší a zpěvačka ještě hezčí. Tahle skupina se pomalu začíná stávat mojí oblíbenou, což je celkem podivné, vzhledem k jejich stylu a mému hudebnímu vkusu. Tracklist Interitus byl postaven především na poslední desce “Frozen Darkness”, ze které zazněly například “Křídla”, “Střepy” nebo videoklipová “Deep in the Pain”. Písně z aktuálního alba pak byly samozřejmě prokládané i staršími kousky. Po konci jejich vystoupí jsem se zdržel kupováním CDčka Interitus a sháněním podpisů kapely, díky čemuž jsem úplně prošvihnul Dogu.

V této chvíli pro mě osobně nastala v programu díra, kdy mě žádná z hrajících skupin celkem nezajímala. Vypravil jsem se na kousek finských Waltari, kde jsem se utvrdil v tom, že takováhle hudba prostě není můj šálek čaje (v mém případě spíše šálek piva). Waltari mi prostě přijdou moc přeceňovaní. Tak jsem šel zjistit, co je zač Walda & Gang. Písničky Waldemara Matušky předělané do rocku mě také moc nenadchly, ale alespoň se bylo na co dívat. Walda & Gang se totiž jako první na letošní Benátské vytasili s ohňovými efekty. I oni mě ale po chvíli přestali bavit, proto jsem se vydal do zadních prostor areálu, abych si v klidu prohlédl všechny stánky. V tu chvíli ale k mým uším začalo doléhat z hlavního podia šumaření jistého Billa, zvaného Divokej. Jejich hudební produkci vážně nemusím, snad proto jsem všude běhal jak šílenec, ale nenašel jsem místo, kde by nebyli slyšet. Nakonec jsem se rezignoval a šel k hlavnímu pódiu s tím, že když už je musím poslouchat, tak je chci alespoň vidět.

S úderem desáté hodiny jsem musel začít řešit dilema, jehož řešení jsem po celý den odkládal. Ve stanu totiž začínala hrát má srdcovka Root, zatímco na největším podiu se připravovali rozjet svou show Lordi. Nakonec zvítězila zvědavost nad fanouškovstvím a já šel na Lordi. A že to stálo za to. Přestože jsem zocelen četnými návštěvami black metalových koncertů, kde jsou občas k vidění opravdu zajímavé věci, to co předvedli Lordi, jsem ještě nežral! Výbuchy, ohnivá show, proudy jisker létající téměř odevšad. Když pominu hudební stránku, která mě moc neoslovuje, protože hard rock vážně nemusím (znám od nich jen 6 písniček – “Hard Rock Hallelujah”, “Who’s Your Daddy”, “Would You Love a Monsterman?”, “It Snows in Hell”, “Devil Is a Loser” a “Blood Red Sandman” – všechny zazněly), bylo se alespoň na co dívat. Už jen díky tomu jsem se ani na chvíli nenudil. Při jedné písničce si například zpěvák Mr. Lordi přitáhl motorovou pilu, ze které sršela krev a létaly jiskry zároveň. Jindy si zas na záda nechal připevnit obří křídla a ty pak roztahoval (jen škoda, že s nimi nelétal). Já osobně jsem se prostě na jejich vystoupení neskutečně bavil a podle reakcí všech okolo to vypadalo, že jsem nebyl sám. Těžko bych sice na jejich koncert zavítal, kdyby na sobě neměli ty masky a všude kolem sebe ty vybuchující blbinky, jenže oni to mají, takže není co řešit. Lordi byli jednoznačná pecka.

Když dohráli Lordi, šel jsem poprvé za celý den podívat na poslední pódium, nebo spíše minipódium, zvané G-Stage, kde to zrovna valili Motörhead Revival. Jejich kytarista vypadal spíše jako SlashGuns n’ Roses, zato zpěvák a baskytarista jako by Lemmy Kilmisterovi z oka vypadl. Nejen že měl stejnou baskytaru a stejně “vychlastaný” hlas, on měl dokonce i stejné boty! Motörhead Revival zahráli své největší hity (nebo spíš největší hity pravých Motörhead). Skuteční Motörhead k nám nejezdí každý den, a tak se člověk musí spokojit s revivalem.

Po Motörhead jsem si ještě skočil nakoupit pár CDček a po cestě jsem zhlédl kousek vystoupení Aleše Brichty. Když slyším jeho hudbu, tak mě napadá, že Arakain udělali dobře, když ho vykopli, jestli je chtěl tlačit do stylu, jaký teď provozuje se svým ABBandem. Poslední kapelou pro mě byli Krleš. Moc si toho ale z jejich koncertu nepamatuji, protože jsem už byl hodně unavený a spíš sem se opíral o pódium, než abych poslouchal.

Reportu z dalších dvou dnů Benátské noci se ode mě nedočkáte, protože jsem na nich nebyl.


Topfest 2008

Topfest 2008
Datum: 27.-28.6.2008
Místo: Zelená voda (Slovensko)
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Anawi, Desmod, Divokej Bill, Konflikt, Mandragora, Náhodní známi, Slayer, Tleskač

Sobota: Horkýže slíže, Kabát, Polemic

Topfest už tradične otvára festivalovú sezónu na Slovensku. Spolu s dobrou zostavou kapiel a výborným prostredím areálu na Zelenej Vode (bohužiaľ sa tam festival uskutočnil tento rok naposledy kvôli prestavbe areálu) sľuboval kvalitný zážitok.

Na festival som sa vybral už o deň skôr, na festivaloch to robím bežne a doteraz nebol problém. O to nepríjemnejšie bolo moje prekvapenie že si budem musieť normálne zaplatiť za kemp. Ako nie som socka a tých 150 Sk ma nezabije, ale mohlo to byť uverejnené na webových stránkach festivalu. Takto mi to príde ako by sa chcel niekto nabaliť.


Pátek:

Piatkový program odštartovala slovenská kapela Mandragora. Obyčajný thrash metal, ktorý začal už po prvom songu nudiť. Nasledoval presun na druhé pódium, kde práve hrala Anawi. Ani nemusím dodávať, že to bola katastrofa. V nádeji, že aspoň na tretom pódiu bude niečo počúvateľné, sme sa k nemu presunuli a zistili, že je ešte len vo výstavbe.

Prvý závan kvality prišiel zo skupinou Tleskač. Veselé ska síce nezaváňalo originalitou, ale o to viac nasadenia do toho dali. Neskôr prišli na rad Divokej Bill. Tuto kapelu poznám len s klipov, no musím uznať že ma celkom bavili.

Nikdy ale nepochopím ako mohli usporiadatelia dať pred Slayer Desmod. Desmod sú momentálne na vrchole svojej obľúbenosti na Slovensku a vymetajú všetky rádia. Mňa však až nehorázne nudili. Kuly vie spievať, to áno, ale čo na tom, keď hrajú len ten najtuctovejší pop-rock.

Potom nasledoval headliner festivalu, a to Slayer. Kapela sa predstavila na Slovensku prvýkrát, a to v zložení Tom Araya, Jeff Hanneman, Kerry King a Dave Lombardo. Slayer ma s CD nikdy moc nebavili, ale naživo som čakal, že to bude lepšie. Možno aj preto som mal prehnané očakávanie, ktoré neboli naplnené. Nechápte ma zle, Slayer zahrali veľmi dobre, len mňa nedokázali moc chytiť. Kapela odohrala 16 songov v ktorej bol prierez celej ich tvorby. Hrali s nasadením, ale stále to na mňa pôsobilo ako prísť, rýchlo odohrať a odísť. Zvuk bol výborní a atmosféra v publiku tiež.

Po Slayer nasledovali punkový Konflikt. Táto kapela ma koncert od koncertu baví čím ďalej tým viac. Tento koncert s nimi odohral iný basák a bolo to poznať. Tento sa na pódiu aj pohyboval.

Setlist Slayer:
01. Darkness of Christ
02. Disciple
03. Cult
04. Chemical Warfare
05. Ghosts of War
06. War Ensemble
07. Jihad
08. Die by the Sword
09. Spirit in Black
10. Captor of Sin
11. Dead Skin Mask
12. Hell Awaits
13. South of Heaven
14. Raining Blood
15. Mandatory Suicide
16. Angel of Death

Vrchol festivalu tak prišiel pre mňa nečakane v podobe skupiny Náhodní známi, o ktorej som dovtedy nepočul. Skupina, ktorá hrá štýl, ktorý by sa dal označiť za happy hardcore, prekvapila nasadením, spevák bol frontman ako sa patrí, pohyboval sa po pódiu ako zmyslov zbavený a mal neskutočné pohybové kreácie. Okrem pohybu samozrejme zaujal aj svojím hlasom s ktorým narábal výborne. Prekvapila cover verzia od skupiny O-Zone, ktorá bola jednoducho geniálna.


Sobota:

V sobotu už na programe moc zaujímavých vecí nebolo. Samozrejmosťou boli slovenské ska stálice Polemic. Výkon ako vždy kvalitný, nechýbali všetky hity. Po nich nasledovali Horkýže Slíže. Setlist tvorili hlavne songy s posledného albumu “Ukáž tu tvoju zoo”. Slíže som mal možnosť vidieť už štvrtý krát a myslím si, že by už vážne mohli obmeniť trochu setlist. Ale človek si aspoň zaspieva všetky tie preflaknuté hity.

Potom som sa trochu venoval iným činnostiam ako hudbe, a tak ako ďalších som videl až Kabát. Ich vystúpenie bolo priemerné, ale ľudia sa bavili a v podstate patria medzi maskotov festivalu, keďže zatiaľ vystúpili na všetkých ročníkoch. Po ich skončení nasledoval ohňostroj.

Na vystúpenie Zóny A mi však už nezostávajú sily, a tak sa odoberám do stanu.

Počasie nakoniec aj celkom vyšlo, aj keď vo štvrtok pršalo, no nasledujúce dva dni už bolo pekne, až na búrku, ktorá sa prehnala v piatok večer a spravila s kempu miesto vhodné na bahenné zápasy (ktoré sa tam potom aj naozaj konali). Medzi najväčšie výhody Topfestu určite patrí areál, v ktorom sa nachádza jazero.

Jubilejný piaty ročník bol zatiaľ vôbec najúspešnejší keď bolo vypredané (17 000 ľudí, viac areál nie je schopný pohltiť). Medzi zápory patrí nedostatočný počet toi toi budiek, ktoré boli už po prvom dni značne cítiť, a málo spŕch, ku ktorým bolo nemožné sa dostať. Inak k festivalu nemám väčšie výhrady. Akurát by potešilo ešte aspoň jedno trochu väčšie meno, ale to sa snáď na budúci rok zmení.


Scars on Broadway – Scars on Broadway

Scars on Broadway – Scars on Broadway
Země: USA
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 29.7.2008
Label: Interscope Records

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před pár dny četl ve Speedyho v novince o plánovaném koncertu k vydání debutové desky skupiny Scars on Broadway (28. července 2008, L.A), napadlo mě, že by nebylo špatné napsat recenzi na toto nové album. Hodně kamarádů a známých se mě ptalo jací Scars on Broadway jsou a především je zajímala jakákoliv podobnost se System of a Down. A to proto, že ve skupině figurují nám všem dobře známé tváře ze System of a DownDaron Malakian a John Dolmayan. Proto se v úvodu nebudu moci vyhnout malému srovnání.

Podobnost je velká… Přesně jak už předesílal Daron na svých webovkách – album se hodně podobá nahrávkám “Mezmerize” a “Hypnotize”. Při poslechu to jasně slyšíte. Už při tvoření těchto dvou alb měl Daron spoustu dalších nápadů, které se na ně nevešly a které také trochu vybočovaly ze zaběhlého stylu SOAD. Hudební aranžmá i texty nosil v hlavě několik let a teď máme tu možnost si je poslechnout s trochu obměněnou sestavou. Známé dvojici sekundují Franky Perez, Dominic Cifarelli a Danny Shamoun.

Daron si vzal také hodně inspirace z rockové hudby z 60. a 70. let (Kinks, The Beatles, The Zombies a také Neil Young). Především “3005” je hodně inspirována tvorbou Neila Younga. I přesto je stále silně cítit duše SOAD. Album poukazuje na problémy dnešního světa, tak jak je Daron cítí (“World Long Gone”“How many people are starving?”).

Songy jsou rockově, místy až punkově laděné. Samotná skupina si nepřeje aby byla jakkoli zaškatulkována. “Hrajeme to, co nás baví, a je jedno, jestli tomu budete říkat punk nebo rock. Jsme Scars on Broadway.”

Daronovy texty nejsou tolik složité jako Serjovy, a to nám dává možnost více se zaposlouchat do melodie. Tím nemám na mysli, že by byly infantilní, právě naopak – v jednoduchosti je síla. Klobouk dolů před hudebníky kteří dokáží psát a hrát podobné jednoduché a přitom melodické věci.

Album má opravdu šťávu, některé písně jsou “šílené”, některé vážné a další až smutné. Celkové složení alba je vyrovnané. Jeden poslech nestačí, uvidíte, že si ho budete pouštět stále dokola. Potenciál alba je velký – má na to zaujmout široké spektrum fanoušků. Nejen ty “Systemácké”. Když jsem hledal nějaké zápory, musel jsem opravdu zapřemýšlet. Z hudební stránky bych nevytknul nic. Na albu jsou 2-3 slabší písně, ale tomu se nevyhne žádná skupina. Přisel jsem na asi jedinou věc, a tou jsou délky písní. Na to, že má album 15 songů, je celkový čas (cca 45 minut) malý. Jak už jsem řekl, je to jediné mínus. Pro mě osobně je vydání alba “Scars on Broadway” jednou z největších hudebních událostí letošního roku. A proto neváhám a uděluji 9,5/10. Je na vás, jestli dáte na mé doporučení, ale tohle by měl slyšet každý. Enjoy!


John 5 – The Devil Knows My Name

John 5 - The Devil Knows My Name

Země: USA
Žánr: instrumental rock
Datum vydání: 3.4.2007
Label: 60 Cycle Hum

Tracklist:
01. First Victim
02. The Werewolf of Westeria
03. 27 Needles
04. Bella Kiss
05. Black Widow of La Porte
06. Welcome to the Jungle [Guns n’ Roses cover]
07. Harold Rollings Hymn
08. Dead Art in Plainfield
09. Young Thing [Chet Atkins cover]
10. The Washing Away of Wrong
11. July 31st (The Last Stand)

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní době je celkem běžné, že si muzikanti zařizují své vlastní side projecty, kde plně uspokojují své myšlenky, které před kapelou neprošly. Většinou takovou iniciativu vyvíjejí frontmani a lídři kapely, nicméně na následujících řádcích si povíme něco o kytaristovi, který se rozhodl vydat svůj čistě kytarový a sólový výtvor. Mluvím samozřejmě o velmi profitované a očekávané desce „The Devil Knows My Name“ kytaristy z hudební formace Roba Zombieho (ex-Marilyn Manson band), Johnovi 5. Ten sice, jak je výše uvedeno, již nalezl útočiště v jiné kapele po odchodu od Marilyna Mansona, nicméně zřejmě ho to utvrdilo jen v tom, že má dost svého vlastního materiálu, aby mu to vystačilo na jeho čistě vlastní desku.

A jak to tedy vše dopadlo? Prvně je třeba říct, že John je nejen skvělý kytarista, ale i chytrý člověk, bylo mu jasné, že na desku složenou z čistě jeho metalových riffů mu lidská populace zanevře. Proto se na to rozhodl jít od lesa a kromě klasického zdvojování kytar zde najdeme i slušné bicí, které nijak nedráždí naše uši, a přitom velice slušně podtrhují rytmus a náladu celé desky. Taky si uvědomil, že pozvat pár hostů, kteří mu pomůžou, není vůbec špatný nápad. Najdeme zde tedy zvuk Joe Satrianiho, Erica Johnsona nebo třeba Jamese Roota.

Tak, zatím zde máme výpis samých superlativů, ale jak to všechno dopadlo? Nebudu vás zbytečně napínat, „The Devil Knows My Name“ je pro mě zatím jednoznačně nejlepší album tohoto roku. A jak je tedy možné, že deska složená „pouze“ z kytar (bicích) dopadla tak dobře? Inu, nejspíš proto, že John 5 je velký umělec a vizionář. K smrti nenávidím pěti minutová heavymetalová sóla [to jsme dva – pozn. Corey(8)], která se na mě linou z většiny metalových skladeb. Tedy zastávám názor: sólo ano, ale s nápadem a jistou živostí. No, a John 5 nám servíruje ne obyčejná sóla, on ve svých leckdy osmiminutových skladbách vypraví příběhy s úžasnou melodií a spádem. Songy mají úžasnou dynamiku, jsou krásně vnitřně propojené, často se mi stávalo, že jsem na konci písničky zapomněl její začátek, protože song se tak krásně vyvinul a přešel do úplně jiné etapy.

Další věc, která mě velmi překvapila, je vtip, humor a odlehčení, které do svých skladeb zakomponoval. John 5 totiž ví, že lidé chtějí dobrou hudbu a hlavně taky zábavu. A co může být zábavnější, než když uprostřed tvrdého metalového riffu začne hrát „veselá“ španělská kytara, později podporována zvukem benja. Po minutě se vše vrátí do normálu a vy se jen pousmějete.

To ani nemluvím o písni „Young Thing“, na kterou si klidně můžete zatančit regulérní tanec v rytmu jive s dobovým zvukem rock’n’rolových bicích. Předělávka slavné písně od Guns n’ Roses, „Welcome to the Jungle“, je kapitola sama o sobě. Hodně je znát předchozí působení v Marilyn Manson band, dočkáme se pár vstupů elektroniky a různých samplů, dokonce je zde jakýsi pokus o skrečování na vinyl, samozřejmě vše pouze v podání kytary. A kdo při závěrečných sólech při písni „Dead Art in Planfield“ neuroní slzu, je prostě kacíř.

Takže materiálu bylo dost a jak to shrnout? Rozhodně na výbornou, protože rozhodnout se udělat takto specifické album a udělat to tak, že i kontroverzní kritik jako já sáhne po kapesníku, to je přeci umění. Znalci hudby a kytaroví mágové, netrhejte mi hlavu, ale nemohu hodnotit jinak. Netvrdím, že toto album bude lámat rekordy v prodeji, ale pokud budeme mít chuť na pravé a od srdce myšlené umění, máme jasnou volbu.