Země: Česká republika Žánr: rock Datum vydání: 8.11.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Můj dům, můj hrad 02. Meč 03. Plzeň 04. Cizinec 05. Defenestrace 06. Světovládce 07. Gayparáda 08. Absurdistán Hodnocené: H. – 1,5/10 Ježura – 2,5/10 Atreides – 1/10 Průměrné hodnocení: 1,7/10 Odkazy: web / facebook

Ortel je skupina, kolem níž se (do jisté míry ani ne její vlastní vinou) vytvořil mediální obraz jakési kontroverze, přičemž takovou rozbuškou byl moment, kdy dnes již nefungující Dělnická strana použila jednu skladbu Ortelu a kapela následně k jejímu použití zpětně svolila. Jasně, tohle člověku na kreditu asi příliš nepřidá, stejně tak jako fakt, že Tomáš Ortel, hlavní předák Ortelu, kdysi působil v RAC kapele Conflict 88 (už jen ten název mluví sám za sebe), přesto v tomhle ohledu souhlasím se samotnými muzikanty, na počínání Ortelu nic moc skutečně závadného nevidím a policejní dohledy nebo kontrolování občanských průkazů návštěvníkům koncertů mi přijdou jako umělá hysterie.

Navíc i kdyby Ortel skutečně kontroverzní byl (co je onou “kontroverzí” myšleno, to si jistě dokážete domyslet), jen díky tomu bych na tu skupinu nenadával. Sice budu chápat, jestli to někomu bude připadat divné, ale já osobně jsem člověk, který se dokáže přenést přes to, že si někdo myslí něco jiného, a pokud (budeme-li se bavit o hudebních skupinách) mě oslovuje hudba, jsem schopen si ji užít, i když se s jejími autory názorově rozcházím. A nemám tím na mysli jen NS kapely (s jejichž názory se tedy skutečně neshoduji – to jen aby mě nějaký trotl špatně nepochopil), protože úplně stejně nejsem zrovna fanda ani křesťanství nebo ortodoxních veganských teroristů, přesto nemám problém si pustit skupinu, jejíž členové věří v Boha nebo se angažují v PETA. Varg Vikernes mi taky lidsky přijde jako debil, ale to nic nemění na faktu, že hudebně je starý Burzum naprosto geniální záležitost, jež nemá a nejspíš už ani nikdy nebude mít obdoby.

Přesto všechno je Ortel kapela, pro niž pochopení jednoduše nemám. Jak vám už vzhledem k mému poměrně liberálnímu přístupu k muzice popsanému v předcházejícím odstavci došlo, na rozdíl od mnoha dalších lidí nemám to nepochopení kvůli textům, ale kvůli provedení jich i samotné muziky. Právě to si totiž podle mě kritiku skutečně zaslouží, a to mnohonásobně víc než vlastní myšlenkový obsah. Ortel se snaží vystupovat jako skupina vlastenecká, která propaguje patriotismus, na čemž obecně vzato nevidím nic zlého, neboť ačkoliv je tento pojem mnohými chápan jako něco špatného, ve skutečnosti mi nacionalismus (chápáno v tom smyslu, že si člověk váží toho, odkud pochází, a kultury své země) jako něco špatného nepřijde. Je pouze nutné jej nezaměňovat neonacismem (což je samozřejmě zhovadilá filozofie), protože to by bylo, jako kdybyste si pletli matraci a masturbaci.

Problém Ortelu ovšem tkví v tom, že toto téma uchopili neskutečně laciným, tendenčním a naivním způsobem s naprosto černobílým viděním světa. Vlastní idea může být klidně sebevznešenější, ale dokud ji bude Tomáš Ortel prezentovat takto primitivně, není šance, aby skutečně oslovila někoho, kdo má alespoň trojciferné IQ (čímž nechci naznačit, že kdokoliv poslouchá Ortel, je automaticky debil – to jen aby mě někdo nechytal za slovo). Ačkoliv skupina nezpívá o alkoholu a alkohokolických radovánkách, její “poezie” je na úplně stejné intelektuální úrovni jako texty hospodského agro rocku čtvrté cenové. Chytřejší básničky píšou i gympláci v sekundě na lavici (a to je tam každé třetí slovo “píča”), což je prostě špatně.

Celý obraz hrdého patriota pak – a tentokrát již definitivně – pohřbívají některá gramatická zvěrstva v textech. Člověk, který se bije do prsou jako český vlastenec, ale neumí pořádně česky, je totiž jenom k smíchu… což ostatně docela sedí, protože Ortel mi obecně připadají víc směšní než kontroverzní nebo dokonce nebezpeční. Díky tomu, jak hloupoučké to celé je, by je totiž snad nešlo brát vážně ani v případě, kdyby opravdu zpívali něco skutečně závadného.

Pojďme si rovnou dát několik příkladů oněch gramatických zvěrstev z lyrické stránky nejnovějšího veledíla “Defenestrace”. Hned v první minutě (!) úvodní skladby “Můj dům, můj hrad” se ozve naprostá perla “Mou zbraň, jenž nosím při těle, k nebesům pozvedám”. Jako nechci nic říkat, ale když chce někdo použít nějaký netradiční nebo knižní obrat, ale použije ho špatně, tak vypadá jako naprostý blb – mnohem víc, než kdyby se bez knižních výrazů obešel. Inu, menší doučování z českého jazyka pro textaře – ve čtvrtém pádu jednotného čísla ženského rodu má (v tomto kontextu) ono slovíčko tvar “již”, nikoliv “jenž”. Jako ty vole, vždyť i ten Word tohle podtrhne, že je to kravina (zkoušel jsem to), tak jak může taková bota skončit na desce někoho, kdo sám o sobě v biografii tvrdí, že má “rebelskou a vlasteneckou povahu”? Nehledě na fakt, že tam má být samozřejmě i “svou zbraň” místo “mou zbraň”. Anebo je ta rebelie tak velká, že se Tomáš Ortel vlastenecky bouří i proti gramatice vlastního jazyka? Upřímně řečeno, jsem docela rád, že jsem neměl v ruce booklet žádné jejich desky, protože vzhledem k tomu, že Ortel s chybami i zpívají, třeba taková jejich interpunkce bude jistě také extrémně zábavná… ona i ta biografie plná chyb na oficiálním webu k této myšlence docela svádí.

Podobných srandiček jsem však na “Defenestraci” našel více, tak si dejme ještě jeden příklad, protože tohle mě fakt baví. Tentokrát zaostříme na finální song “Absurdistán”, v němž se zpívá, že “policie stále nemá legislativu”. Možná mi to takhle v pátek odpoledne (ano, recenze vznikla v pátek) nemyslí, ale tenhle výkřik do tmy prostě a jednoduše nechápu. Použijme slovník cizích slov, který výraz “legislativa” definuje následovně: “zákonodárná moc, zákonodárná činnost, zákonodárství”. Dává někomu smysl stížnost na to, že policejní složka nedisponuje oprávněním vydávat zákony? Mně tedy vůbec ne. Stejná rada jako v předchozím odstavci – když neznám pravý význam cizích slov, tak je přece nepoužívám, protože pak je použiju blbě a vypadám jak debil. A jestli to v tomhle smyslu opravdu bylo zamýšleno, tak je to možná ještě horší než nevědomost, protože tohle tvrzení hlavu a patu fakt nemá a spíš by to vypadalo na tendenční plivání cizích slov, která budou oněm jednodušším posluchačům znít chytře.

Dejme tomu, že je mezi vámi zcela nezaujatý a do tvorby Ortelu nezasvěcený čtenář, který by se rád dozvěděl i to, jak je na tom skupina hudebně. Inu, není problém, protože se to dá říct úplně lehce – vlastní muzika je totiž úplně stejně chytrá jako texty. Tomáš Ortel je něco jako Daniel Landa pro chudé, akorát postrádá Landův cit pro vytvoření silného motivu a jeho charisma, díky němuž Landovi to úplně stejné hraní na vlasteneckou notu funguje (i když, v posledních letech to už ani u něj není ono). V překladu to znamená, že se Ortel zasekl na úrovni primitivního agro rocku (zcela záměrně to přirovnání používám již podruhé, protože Ortel nic jiného než primitivní agro rock ve své podstatě není), proti němuž i Orlík v roce 1990 nabízel o mnoho levelů vyšší kvalitu.

Orlík jsem ovšem nezmínil náhodou, protože k němu – samozřejmě čistě co do formálního hlediska – nemají Ortel zas až tak daleko, akorát v mnohem horším podání. Úplně stejně by však šla podobnost (jak hudební, tak textová) najít i třeba s takovým Buldokem a spoustou dalších skupin, nicméně ze všech těchto srovnání Ortel vždy vycházejí jako ti výrazně horší. Buldok sice taky nepředváděli nějakou geniální virtuozitu a spousta jejich nahrávek má dost špatnou zvukovou kvalitu, ale ani tohle, ani kontroverze téhle kapely (v tomto případě už to kontroverze opravdu je, protože Buldok byli ve svých diplomaticky řečeno nestandardních názorech poměrně otevření) nemění nic na tom, že na deskách jako “Oheň a led” nebo “Triumf” se nacházely i skvělé skladby. A i vedle těchto počinů z hloubi 90. let působí “Defenestrace” jako hodně chudý příbuzný.

Ono to může vypadat, že nazývat Ortel agro rockem a zároveň jej srovnávat s Landou nebo Buldokem, si trochu protiřečí, protože tyhle kapely moc vidlácké nejsou, ale skutečnost je taková, že na mě muzika Ortelu působí dojmem, jako kdyby chtěla být novým a lepším Landou, ale lezl z toho trochu blbější Alkehol (fakt jsem to řekl, že je někdo ještě horší než Alkehol?). Aby byl však obraz toho, jak “Defenestrace” zní, kompletní, je nutné k agro rocku dodat ještě to, že se Ortel nebojí uhodit ani na melancholičtější notu v podobě skladeb s hojným využitím klavíru či akustiky. Avšak o tom, že i tohle Orlík před cca čtvrt stoletím předváděl v lepší podobě, rozhodně nepochybujte.

Přesně v tomto duchu se nese začátek “Defenestrace” v podobě písniček “Můj dům, můj hrad”, “Meč” a i v první polovině “Plzně”. První zmiňovaná je unylá klavírní balada, z níž si posluchač odnese leda tak ony gramatické kiksy, které jsme propírali už někde výše. Oproti tomu “Meč” je suverénně nejlepší a také jedinou poslouchatelnou věcí na celé desce – to musím férově uznat. Žádný majstrštyk to sice není ani omylem, ale oproti všem okolním songům je “Meč” jediný, u něhož posluchači necukají koutky do úšklebku a nedostavuje se dávicí efekt. S nástupem “Plzně” se však vše vrátí do původních kolejí a od doby, kdy tenhle track v druhé půlce vygraduje (ehm) k nástupu kytar, už Ortel jedou v ukázkově vidláckém duchu.

Mysleli jste si, že jsou třeba Dymytry fakt špatní? Jistě, to jsou, ale v porovnání s Ortelem stále hrají vysoce sofistikované etudy s filozofickým přesahem. To, co se totiž děje v písničkách “Cizinec”, “Světovládce” a “Gayparáda”, je už fakt dno a primitivnost nejhrubšího zrna. Titulní “Defenestrace” je o malinký ždibíček lepší, ale jinak pořád ultra špatná. Nicméně v době, kdy každý alespoň trochu soudný posluchač začne být přesvědčen, že horší už to být nemůže, vytáhnou Ortel na závěr “Absurdistán” s pokusem… nevím, asi o rap? Skutečný výsledek zní ještě hůř, než to vypadá takhle napsané.

Dál již nemám co dodat, protože už tak dostala “Defenestrace” víc prostoru, než si takhle špatné album zaslouží. Rozhodně netvrdím, že souhlasím se vším, co Ortel zpívá (ony i v téhle stránce jsou občas pěkné kraviny), ale podle mě není onen samotný myšlenkový obsah, který většině lidí vadí, tím, za co si kapela zaslouží opovržení. Opovržení si totiž Ortel zaslouží za vlastní kvalitu své hudební i textové tvorby, protože ta je tak špatná, že to zcela automaticky degraduje i jakékoliv případné sdělení. Je úplně jedno, že má “Defenestrace” jen 26 minut, protože i tak je docela umění to doposlouchat do konce, vedle čehož už je naprosto příšerný obal desky pouhou třešničkou na dortu.

Další názory:

Aby to bylo aspoň trochu fér, musím uznat, že ne všechno na “Defenestraci” je úplně zle. Zpěvák Tomáš evidentně zpívat umí a místy se mu ty texty dokonce rýmují ne úplně pitomě. Tím to ale hasne a všechno ostatní už je na tom dost špatně. Jako jo, já rozumím frustraci ze stavu současné společnosti, ale to nic nemění na tom, že jakkoli chvályhodná motivace za tím vším stojí, je to fakt extrémní patos navíc podpořený zoufale primitivní intrumentální stránkou, která se vlastně nijak neliší od zástupu zcela podprůměrných noname lokálek. Nějaká ta přijatelná melodie se sice najde, ale jejich folková nátura (třeba “Můj dům, můj hrad” jako by vypadla z repertoáru Klíče a najdou se i další podobné případy), v kontextu alba působí divně, nepatřičně a prvoplánově. “Defenestrace” má sice jen necelých 26 minut, ale regulérně poslouchat se to stejně moc nedá, pokud tedy nemáte slabost pro nejrůznější bizár nebo nejste až tak nesoudní, že vás ten kýč osloví – a nezachraňuje to ani neskrývaný vlastenecký tón – spíš naopak. Upřímně, tohle se vážně někomu líbí?
Ježura

To já zase na rozdíl od Ježury nevidím, co je na novince Ortelu dobře. Jen se rozhoduji, jestli je to celé divadlo víc k smíchu nebo k pláči, protože to je opravdu tristní. V zásadě to zní asi jako když vezmete Dana Landu, osekáte na něm všechno, co je dobré nebo alespoň stojí za řeč, a přidáte marné pokusy tvářit se alespoň trošičku jako Karel Kryl. Jenže když tohle smícháte dohromady, vypadne na vás čirá esence hnusu kořeněná slušnou porcí lidské blbosti. Když pominu, že se Tomáš Ortel snaží tvářit jako vlastenec, ačkoliv pořádně neumí česky, jeho pohled na společnost má do střízlivosti dost daleko, a tak jsou texty fakt padlé na hlavu. Pokud se na ně podívám z opačného extrému, členům kapely každé liché pondělí defilují pod okny homosexuálové, každé sudé ho někdo snaží okrást a v jeho ulici se to hemží turisty, dealery a šlapkami všech barev duhy. Docela se bavím, když půlku věcí, na které si v textech stěžuje, potkáte ve větší míře možná tak v centru Prahy, a to většinou hlavně na Václaváku. Nicméně v podání Ortelu to vypadá tak, že extrém, který se vyskytuje nanejvýš na pár místech v republice, je rozšířen takřka do každé druhé vesnice, kde na takové laskominy mají dostatečně velké náměstí. V kontextu takového bryskního uvažování příliš nepřekvapí, že hudba je naprosto jalová, texty se ve většině případech pořádně nerýmují a nebýt tak nenávistné povahy, tipoval bych je na tvorbu mateřské školky. Ten jeden bod je za to, že se Ortel nepokusil nahrát delší desku a za ten jediný výraznější moment v titulním songu, který má šanci zůstat v hlavě a jakž takž předat nějaké sdělení.
Atreides