Archiv štítku: rock

Euzen, Dora Bondy

Euzen
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Akropolis
Účinkující: Dora Bondy, Euzen

První pohled (Atreides):

Poslední dobou se čím dál častěji pozoruji, jak se nořím hlouběji a hlouběji do vod indie popu a objevuji barvitost často dost svérázných zpěváků, zpěvaček a případně i jejich kapel. Když jsem zhruba měsíc nazpět hledal, které z nich bych mohl zahlédnout v našich luzích a hájích (čti: v Praze), čirou náhodou padl můj zrak na Euzen, jméno do té doby pro mě neznámé. Pochopitelně, že moje objevitelská vášeň to nemohla nechat jen tak, a když po prvním poslechu zjistila, že za velmi přívětivé dvě stovky to vůbec nezní jako marná investice, rozhodla se mě na její koncert v Akropoli chtě nechtě dotáhnout. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, co očekávat. Vzhledem k tomu, že Facebookový event se tvářil, jako by o něm téměř nikdo nevěděl, napadal mě možná tak sál zející prázdnotou a ostuda, že by zpěvačka mezinárodního jména hrála pro dvacet lidí. A ono to tak dost dlouho taky vypadalo.

Do klubu jsme se šéfredaktorem dorazili tak dvacet minut před začátkem stanoveným na půl osmou. Pódium bylo připravené a doslova nacpané nástroji. Část z nich patřila prvnímu jménu večera, Doře Bondy. Tahle sličná slečna se před takřka prázdným sálem (ve kterém skutečně bylo cirka dvacet lidí) objevila s dalšími třemi spoluhráči. Obsadila barovou sesli za mikrofonem a kapela spustila akustický indie pop. Intimní vyznění koncertu sedlo skvěle a Dořin silný, nakřáplý hlas tomu jen přispěl. Nápomocný byl paradoxně i prázdný sál Akropole. Pomalu se sice zaplňoval, nicméně stále po něm bylo náhodně rozházeno jen pár postav. Písničky se pod vysokým stropem rozléhaly a koncert to byl vskutku komorní. To nejvíce vyniklo při jedné z posledních písní, kdy Dora zůstala sedět za mikrofonem sama s akustikou, a i bez elektrické kytary a bicích si dokázala udržet pozornost. Velmi příjemnou půlhodinu uzavřela písní “Grow”, načež odešla i s kapelou z pódia a já si jen říkal, že zůstat na něm ještě píseň nebo dvě, rozhodně bych se nezlobil.

Následovala pauza. Na konci setu nechala Dora ještě přehrát svůj poslední klip právě ke “Grow”, načež přenechala prostor Euzen. Co se dělo dalších dvacet minut nemám ponětí, nijak jsem dění na pódiu nesledoval, zabrán do družné konverzace s doprovodem (nic si nedomýšlejte, se šéfredaktorem se nerandí). Jak se ale zhasla světla, dánská pěnice moji pozornost ovšem přitáhla stejně spolehlivě jako pozornost ostatních. Maria Franz se dostavila v černých šatech a nedivil bych se, kdyby na ní nejeden z chlapů nechal oči podobně jako já. A hádám, že ani opačný pohled už nebyl tak tristní, neb se publikum rozrostlo na nějakých 130 hlav. To pořád bylo mnohem méně, než by si Euzen zasloužili, nicméně lepší než drátem do oka. Naštěstí pětičlenné kapele to na elánu nijak neubralo a Euzen večer uchopili ve velkém stylu.

Začali hrát bez zbytečných řečí a s publikem se kapela přivítala až během hraní. Ač to tak zprvu moc nevypadalo a Euzen si jednu, dvě písně udržovali trochu odstup, brzy začali navazovat s publikem užší kontakt. Záhy se jim povedlo vytvořit přátelskou atmosféru, Maria uváděla písně a sem tam vysvětlila jejich význam, nadšeně děkovala. Došlo na drobnou výuku češtiny a kapela sem tam žertovala i mezi sebou. Nebyl důvod jim dobrou náladu nevěřit a veskrze přirozené a civilní vystupování koncertu jen přidalo na síle. Hudbě samotné, která umí být energická i tajuplně esoterická, nijak nepřekáželo. Emotivnosti přidal i Mariin pěvecký projev. Krom roztomilého severského přízvuku (který prostě žeru… řekl tu někdo Björk?) mi přišla mnohem živější než z alba, a když zrovna nezpívala, dokázala se prostřednictvím tance do písní položit, prožít je a přiblížit publiku i trochu jinak než jen svým hlasem.

I když většina pohledů (vcelku oprávněně) směřovala k Marii, ani zbytek kapely rozhodně nezahálel a pětici to šlapalo bezchybně i hudebně. Kytarista Harald se se svojí sbírkou šestistrunek kolikrát vyloženě mazlil a ani klávesák Christopher nebyl jen pasivním hráčem, naopak se za svými elektronickými udělátky vskutku činil. Euzen vyslali k publiku hlavně novější tvorbu, hodně se hrálo z předešlé “Sequel”, většina písní ale pocházela ze současného alba “Metamorph”, které vyšlo pár dní nazpět. Z hodinového setu mi utkvěla v uších hlavně silně melodická “Vis à vis”, uhrančivá “Mirage”, hrubší “Wasted” nebo správně schizofrenní “Phobia”, ze starších pak “You’re On”. Atmosféra během koncertu sílila, gradovala a během závěrečné písně “The Great Escape”, kterou Euzen pojali hodně energicky, dosáhla maxima. I přesto, že končit se má v nejlepším, přidali Euzen ještě “Judged By”. Pak už ovšem Euzen s pražským publikem rozloučili definitivně a zmizeli v zákulisí.

I přes skvělý výběr a výkon hudebníků to zcela ideální nebylo a některé písně díky pár chybám nevyzněly, jak měly. Kytara byla slyšet na začátku a na konci, nicméně v řadě písní zanikala a Haraldova snažení mi bylo vážně líto. Stejně tak jsem měl dojem, že elektronické bicí snad nebyly zapojené, protože jsem nepostřehl, že by vyloudily nějaký kloudný zvuk. Naproti tomu klasické bicí byly vytáhlé možná až příliš a měly tendence topit kytaru a v jednom nebo dvou případech i elektroniku, která je v hudbě Euzen dost podstatná. Ale i přes občasné výtky ke zvuku to byl skvělý koncert a jsem rád, že jsem nakonec šel, protože tohle za to skutečně stálo.


Druhý pohled (H.):

Já jsem byl na tom podobně jako kolega a o Euzen jsem se dozvěděl vlastně právě až díky jejich pražskému vystoupení, jelikož dřív mi jejich tvorba jaksi unikala. Na druhou stranu jsem se do téhle muziky před oním koncertem doslova zažral a desky “Sequel” a také čerstvě vydanou “Metamorph” jsem sjížděl takřka nonstop, tudíž jsem do Akropole nevyrážel jen tak na kukandu zkusit, co to budeš zač, ale poměrně připraven, natěšen a v neposlední řadě rovněž zvědav, zdali se Dánům podaří přenést jejich provzdušněnou hudbu i na živé pódium…

Jako první se ovšem slova ujal domácí support, který obstarala Dora Bondy (jestli má něco společného s Egonem Bondym, to skutečně netuším), která pro mě byla ještě pět minut před začátkem vlastního vystoupení docela neznámým pojmem. Přesně jak říká kolega, byla to poměrně příjemná a navzdory prostorům Akropole, které nejsou úplně nejmenší, docela komorní záležitost – snad i proto mě koncert a obecně i ta hudba nejvíce bavily právě v těch nejklidnějších a nejintimnějších momentech. Není tedy divu, že vrcholem pro mě byla skladba, před níž se kapela odebrala do zákulisí (ale jinak nic proti kapele, aby mě někdo špatně nechápal) a na pódiu zůstala samotná hlavní protagonistka jen s akustikou. Nemohu sice tvrdit, že bych si z toho celého nějak zvlášť sednul na zadek, ale i tak jsem se docela hezky bavil a Dora Bondy na mně zanechala pozitivní dojem – a to jak hudebně, tak i vizuálně, protože jí to ten večer vážně slušelo.

Přestávka vyplněná klasickými koncertními kratochvílemi (nerozlučný triumvirát odskoku na záchod, fronty na pivo a pseudo-odborných plků o hudbě opětovně prokázal svou nesmrtelnost!) uběhla jako nic a už stáli na pódiu Euzen, kteří koncert otevřeli stejnou písní, jaká otvírá i jejich novou nahrávku “Metamorph”, tedy “The Stage”. Opětovně musím souhlasit s kolegou v tom, že zvuk nebyl od počátku zrovna ideální – ne snad, že by byl nějak zmršený a nedalo se to poslouchat, to skutečně ne, jen byla z nástrojového obsazení nejvýraznější rytmika a především pak bicí, díky čemuž Euzen působili víc rockovým dojmem. Což by bylo v naprostém pořádku, kdyby šlo o rockovou kapelu, nicméně zde se přece jen bavíme o formaci, jež se pohybuje někde ve vodách art popu a lehké elektroniky (rock tam je sice někde taky, ale spíše v minoritním zastoupení) a jejímž hlavním skladatelem je klávesák.

Setlist Euzen:
01. The Stage
02. Notion
03. Dwelling
04. Surreal Medley
05. Words
06. Vis à vis
07. Metamorph
08. Mind
09. Phobia
10. You’re On
11. Wasted
12. Genklang
13. Mirage
14. The Great Escape
– – – – –
15. Judged By

Nechci však vyznít nějak negativně, jelikož i přes tento drobný nedostatek, který se navíc postupně srovnal, to vlastně bylo skutečně parádní a Euzen na mě působili přesně tím dojmem, jakým by měla na pódiu působit každá skupina snad s výjimkou jen těch skutečně extrémních. U funeral doomové depky nebo suicidal black metalu to nutnost není, ale jinak by to tu kapelu prostě mělo bavit a na Euzen ten večer skutečně bylo vidět, že si to hraní užívají – přinejmenším na mě to takový dojem dělalo. A odsud už je jen krůček ke skvělému vystoupení – Dánové si svým procítěným výkonem (nechce se mi vyzdvihnout jen jednoho člena, protože všichni byli výborní), civilním vystupováním i nenuceným humorem mezi písničkami (“Musím si vyměnit kabel… řekni jim zatím nějaký vtip!”) museli zanedlouho získat snad každého v sále včetně těch, kteří byli zpočátku trochu zaskočeni hůře slyšitelnou kytarou. Alespoň u mě to tak bylo, a když Euzen jako čtvrtou spustili fenomenální “Surreal Medley”, už mě měli jednoznačně na svojí straně.

Jediné, co mi na vystoupení Euzen vadilo, je to, že uběhlo strašně rychle, ale tak už to bohužel u povedených koncertů bývá. Užíval jsem si v podstatě každou skladbu a vůbec mi nevadilo, že se hrálo především z posledních dvou alb “Sequel” a “Metamorph” a že z debutového “Eudaimonia” zazněly jen dva kousky. Jedním z nich byla jen tak mimochodem i dánsky zpívaná “Genklang”, před níž Maria Franz promluvila o nedávné střelbě v Kodani.

Tak či onak, koncert byl pryč co nevidět – sice bych si dal klidně ještě větší porci, ale když Euzen dohráli přídavek v podobě další fantazie “Judged By”, ihned jsem věděl, že sem se zcela jistě vyplatilo zajít. Za docela lidový peníz totiž člověk dostal výtečný zážitek, po jehož konci už zbývalo jen provést nájezd na stolek s merchandisem a s pocitem dobře stráveného večera se odebrat do noční Prahy…


In tormentata quiete – Cromagia

In tormentata quiete - Cromagia
Země: Itálie
Žánr: avantgarde metal / rock / folk
Datum vydání: 17.11.2014
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Blu
02. il profumo del Blu
03. Rosso
04. il sapore del Rosso
05. Verde
06. il sussurro del Verde
07. Giallo
08. la carezza del Giallo
09. Nero
10. la visione del Nero
11. InVento

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Když někdo mluví o metalu v Itálii, je docela přirozené a vlastně i poměrně logické, když člověku jako první na mysli vytane symfonický power metal, přesto je to k Italům trochu nespravedlivé, jelikož se na poloostrově ve tvaru vysoké boty ukrývá i velké množství nesračkovité muziky. Tedy ne, že bych měl a priori něco proti symfonickému power metalu… ale vlastně proti němu něco mám, protože mně ty klávesové zpívánky znějí všechny stejně (a bohužel stejně blbě). V případě skupiny In tormentata quiete však máme tu čest s diametrálně odlišnou hudbou – jak co do stylu, tak co do kvality.

Tato relativně početná kapela (sedm členů, pokud jsem napočítal správně) hraje něco, co není žánrově úplně vyhraněné a tím pádem ani úplně jednoznačně zařaditelné. Budeme-li ovšem pro utvoření jakési hrubé představy mluvit o koktejlu, jenž v sobě míchá avantgardní black metal, folk rock a progresi, aniž by nějaká ze tří jmenovaných složek výrazně převyšovala ty zbylé, snad to nebude tak daleko od toho, jak produkce In tormentata quiete v reálu zní. Asi je ale nutné dodat, že toho uslyšíte ještě víc než jen tyhle tři věci, protože Italové se místy nebojí sáhnout namátkou třeba po lehké elektronice, (pro metal) neobvyklých nástrojích a spoustě dalších věcí. Jak už tomu tak ale bývá, otázka nějakého stylového zařazení je ve skutečnosti čistě formální záležitostí, jež slouží víceméně jen k tomu, aby měl i nezasvěcený člověk možnost si utvořit jakýs takýs odhad toho, oč vlastně půjde. Jinak je však mnohem důležitější otázka “jaké to je?” ne ve smyslu žánru, ale ve smyslu kvality…

Hudba In tormentata quiete není obecně lehká na vstřebání a není triviální… tedy, přesněji řečeno, není to nějaké neuchopitelné chaotické zlo, to ani zdaleka ne, přesto vám to svým způsobem musí sednout – a já netvrdím, že to musí nutně sednout každému. Navzdory tomu si však dovolím na výše vyřčenou otázku odpovědět triviálně a jednoznačně: ano, to, co In tormentata quiete hrají, kvalitní skutečně je. Nebo abych se vyjádřil ještě přesněji – mně osobně (nutno říct, že z mého zcela subjektivního a nikterak profesionálního pohledu) hudba In tormentata quiete připadá kvalitní… vlastně dokonce vysoce kvalitní.

In tormentata quiete své kvality předvedli již na předcházející desce “Teatroelementale” z roku 2009, která byla vážně skvělá. A což o to, oni ji (myšleno kvalitu, ne desku) možná předváděli i na svém eponymním debutu, to však nejsem schopen potvrdit ani vyvrátit, neboť jsem líné hovado a ještě jsem se nedokopal k tomu, abych si jej sehnal. To je ale vedlejší, protože pro potřeby naší skromné recenze plně postačí konstatování, že In tormentata quiete (vysokou) laťku nastavenou “Teatroelementale” na svém nejnovějším a celkově třetím počinu “Cromagia” zase o kousek navýšili. Sice jim příprava novinky zabrala poměrně dlouhých pět let, ale v tomto případě je jistě na místě vytáhnout okřídlené rčení o tom, že to čekání za to stálo. A důvodem je to, že “Cromagia” je opětovně excelentní nahrávka, kterou lze poslouchat měsíce (empiricky ověřeno – album vyšlo v listopadu a stále mne baví) a kterou bude mít člověk chuť si pustit i s delším časovým odstupem (toto už není empiricky ověřeno – jde však o můj vysoce odborný odhad).

Tracklist “Cromagia” čítá celkem 11 položek, nicméně skutečně “regulérních” skladeb je pouze pět a nacházejí se vždy na sudých pozicích. Okolo nich naskládány mezihry, které jistě mají nějakou souvislost s konceptem (ten se táhne přes všechna dosavadní alba In tormentata quiete… cosi o člověku a jeho emocích, ale upřímně jsem to moc do hloubky nepobral vzhledem k tomu, že italštině ani zbla nerozumím) a jejichž hrací doba ale taktéž není zanedbatelná, protože velká část z nich přesahuje i tři minuty. Důležité jsou ovšem dvě věci – jednak je to jistě to, že nahrávka díky nim není nijak roztříštěná, i tyto kusy působí v rámci desky přirozeně a dávají na “Cromagia” smysl. Druhak je to pak fakt, že mnohé z nich jsou hudebně také velmi zajímavé, ať už je to třeba sitárová onanie “Rosso”, folkové kousky jako “Verde” a “Giallo” nebo (dark) ambientní “Nero”.

Jistě, i v těchto mezihrách jsou In tormentata quiete bezesporu dobří a především zajímaví, přesto se to stěžejní odehrává v oněch pěti delších regulérních kompozicích, z nichž je každá do jedné bez přehánění fantastická. Ať ukážete na jakoukoliv složku hudby, vždy najdete skvěle propracovanou a promyšlenou záležitost, která v žádném případě nestojí na jednom místě… až by se s nadsázkou dalo říct, že Italové s výbornými nápady skoro plýtvají. To ale myslím v dobrém slova smyslu, protože když si někdo může dovolit tohle (a In tormentata quiete si to dovolit zjevně mohou), pak jsou to žně pro posluchače. Jenže ono to tak skutečně je, protože nazvat “Cromagia” pastvou pro uši je trefné jako máloco jiného.

Kdybych však měl přece jen vyzdvihnout jednu jedinou složku muziky… inu, asi bych byl blb, pokud bych v recenzi speciálně nevypíchnul vokály, neboť ty jsou na “Cromagia” naprosto skvostné. In tormentata quiete disponují hned trojicí regulérních pěvců… nebo spíše dvěma pěvci a jednou pěvkyní. Dočkáte se tedy čistého mužského vokálu, extrémního zpěvu a ženského zpěvu, přičemž všechny tři hlasy jsou úžasné, vzájemně se proplétají, doplňují, mluví spolu a hlavně všechny nasazují už tak nádherné nahrávce korunu.

In tormentata quiete

Možná by bylo na místě prohlásit, že u “Cromagia” v mém případě převládá spokojenost, ale vlastně se mi do toho moc nechce, protože říct, že jsem s touhle deskou “jen” spokojen, by bylo docela málo. Spíše bych se nebál mluvit o nadšení, možná i trochu závislosti, protože In tormentata quiete se svou novinkou okupují můj přehrávač skutečně již dlouhé týdny a stále není chuť na tom cokoliv měnit. Hledáte-li nějaký inteligentní metal s hodně otevřenou hlavou, který nepostrádá zajímavost, poutavost, atmosféru, neotřelost, rozmanitost a vlastně skoro cokoliv dalšího, co od mimořádně kvalitní hudby očekáváte, pak není vůbec co řešit – “Cromagia” byste v žádném případě minout neměli.


Khaøs – Risen

Khaøs - Risen
Země: USA / Švýcarsko
Žánr: rock / hard rock
Datum vydání: 20.10.2014
Label: MRR / Plastic Head

Tracklist:
01. After the Silence
02. Crisis Factor
03. Exalted
04. Loaded Question
05. End of Daze
06. Merchants of Khaøs
07. Ride the Chain
08. Hung the Moon
09. Imagined Danger
10. Static Windows
11. As Far as We Go
12. The Breathing Room

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Future PR

Myslím, že se všichni shodneme na tom, že klasický rock nebo chcete-li hard rock, a to i ve své stadionové podobě, má nejlepší léta už nějakou dobu za sebou, ale přesto nelze tvrdit, že by upadl v zapomnění nebo dokonce nelibost. Pár klasických interpretů pořád vesele nahrává a koncertuje před vyprodanými halami nebo rovnou stadiony, stovky a tisíce dalších ať už více či méně známých pak dělají to samé, jen s o poznání menším úspěchem. Zkrátka a jednoduše platí, že poctivý rock si najde své publikum i v polovině druhé dekády 21. století a asi ani ten nejnihilističtější black metalista jím sem tam nepohrdne.

Samozřejmě to má pár podmínek – ta muzika musí být uvěřitelná, mít aspoň trochu koule, takovou tu rockovou chytlavost a v ideálním případě taky zpěváka, který svým projevem neodradí, ale naopak přitáhne. Podmínky jsou to vcelku jednoduché, ale právě ony většinou rozhodují, jestli dotyčná kapela stojí alespoň za pochvalné přikývnutí a nějaký ten zájem ze strany posluchače. No, a nejinak je tomu i v případě desky, k níž jsme se konečně dopracovali.

Khaøs jsou služební mladíci. Tahle švýcarsko-americká kapela vznikla někdy v roce 2012 a počin s příznačným názvem “Risen” je jejich řadovým debutem. Klišovitému jménu a zdánlivé nezkušenosti navzdory ale v žádném případě nejde o žádné pologramotné post pubertální nýmandy, co si řekli, že budou hrát rock, aby na to mohli balit ženský, ale přitom by neuměli vzít nástroje do ruky. Naopak je více než zřejmé, že tihle muzikanti už mají něco za sebou, a výsledek jejich transatlantické spolupráce podle toho vypadá. Deska “Risen” by totiž mohla sloužit jako ukázkový případ nesmírně sympatického a úplně pohodového rockového alba.

Khaøs se zkrátka podařilo vzít za své všechny výše uvedené podmínky a přetavit je do podoby nahrávky, jež prostě a jednoduše funguje, i když nepřináší absolutně nic nového nebo neslyšeného. Dvanáctka skladeb je napsaná s příjemnou lehkostí, zahraná zkušeně a odzpívaná přímo výtečně. Ostatně právě vokál je tím prvním, čeho si posluchač na “Risen” všimne, protože hned od začátku první “After the Silence” zpěvák Chandler Mogel dělá ten nejlepší dojem.

Vynikající zpěvák je rozhodně přední devízou “Risen”, ale není na to sám. Khaøs dále výrazně těží ze schopnosti napsat fakt dobré melodie. Opět opakuji – ani v tomto případě nejde o nějakou avantgardu, ale čert vem, že je to v zásadě neoriginální, když to má vážně jiskru a vagón chytlavosti, aniž by to však z člověka dělalo vola a snažilo se to jakkoli podbízet. Dobré melodie naštěstí nejsou nijak nedostatkovým zbožím a v kombinaci s Chandlerovým zpěvem tvoří dost podstatnou část celé desky. V podstatě každá skladba má alespoň jednu svojí povedenou melodii a v kombinaci s přiměřenou zásobou nečekaně dobrých nápadů to má za následek, že “Risen” nenudí a naopak poměrně obstojně baví, i když se jeho stopáž vyšplhala nad hranici jedné hodiny, což je na poměry žánru zatraceně hodně.

Na “Risen” se sešlo fakt hodně příjemné a místy vyloženě skvělé muziky, ale sluší se dodat, že to není až zas taková hitparáda po celou dobu. Docela hodně místa pro sebe zabírá taková oukej rocková výplň, která sice není vyloženě vatovitá, ale člověk se z ní na zadek neposadí. Rovněž mě nijak neoslovila nezbytná balada “Exalted” a je to docela škoda, protože Khaøs umí zvolnit i mnohem zajímavějším způsobem, jak dávají na odiv třeba v nečekaně odlišné “End of Daze”. Jinak je to ale vážně úplně na pohodu – přinejmenším.

Khaøs mě zkrátka velice mile překvapili. Namísto unylého (pod)průměru mi naservírovali album, které jsem si začal velmi záhy a zcela upřímně užívat, i když se ve výsledku nejedná o žádný trhák. “Risen” si na nic nehraje, ale to co dělá, dělá dobře, a výsledkem je nečekaně příjemný zážitek, který dovede vykouzlit dobrou náladu. Pokud máte zrovna chuť na něco odlehčeného, ale přitom ne triviálního, dejte Khaøs šanci. Troufám si tvrdit, že zklamání nepřipadá v úvahu.


AC/DC – Rock or Bust

ACDC - Rock or Bust
Země: Austrálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 28.11.2014
Label: Columbia

Tracklist:
01. Rock or Bust – 03:03
02. Play Ball
03. Rock the Blues Away
04. Miss Adventure
05. Dogs of War
06. Got Some Rock & Roll Thunder
07. Hard Times
08. Baptism by Fire
09. Rock the House
10. Sweet Candy
11. Emission Control

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na rockové scéně se pohybuje spousta kapel, o jejichž tvorbě se dá říct, že je s každým dalším albem méně překvapivá. Samozřejmě, s přibývajícími alby a odslouženými léty se úspěšným partám opouštějí jejich vyšlapané stopy čím dál složitěji, ale jsou případy, kdy to po nich nikdo ani nevyžaduje, protože to, co dělají, dělají zatraceně dobře. Dovolím si tvrdit, že asi nejukázkovějším případem jsou australští hard rockeři AC/DC, jejichž tvorba je trnem v oku všem, kteří mají rádi hudební vývoj, protože tyhle legendy jsou ukázkou toho, kdy člověk může říct, jak jejich nové album bude znít ještě daleko před tím, než se vůbec kapela zavře do zkušebny a začne skladatelský proces. AC/DC jsou prostě hudební kolos, který ten svůj přímočarý hard rock drhne s takovou přesvědčivostí a finesou, až se zdá, že jej nemůže nic zastavit.

A platí to i o jejich šestnácté řadovce “Rock or Bust”, s jejímž blížícím se vydáním se kapela musela potýkat hned s několika nepříjemnostmi. Vůbec poprvé v dlouhé historii AC/DC se nahrávání alba neúčastnila jedna polovina bratrského dua Youngů. Malcom Young byl ze zdravotních důvodů na počátku loňského roku nucen kapelu opustit, jelikož mu byla diaknostikována demence. Na rozjetý vlak mimo něj naskočil synovec Stevie Young, který po strýčkovi převzal kytarové povinnosti při nahrávání materiálu, na jehož komponování se Malcolm ještě podílel.

Druhou nepříjemností, díky které se “Rock or Bust” dostalo spíše negativní reklamy, jsou problémy bubeníka Phila Rudda se zákonem, který byl obviněn z držení drog a v jednu dobu čelil obvinění z plánování vraždy. Druhé obvinění bylo pro nedostatek důkazů staženo, ale nechme se překvapit, jak se jeho pozice v kapele bude vyvíjet, protože ačkoli jedenáctku skladeb nabouchal s pečlivostí sobě vlastní, tak natáčení videoklipu k “Play Ball” se stejně jako focení neúčastnil. No, nechme bulvárních informací, o nichž máte jistě všichni povědomí, a pojďme přímo k “Rock or Bust”.

Co o něm říct… jsou to prostě AC/DC. Přesně ti AC/DC, kteří od počátku kariéry hrají úderný stadiónový hard rock postavený na jednoduchých čtyřakordových riffech a lehce zapamatovatelných refrénech, které si budou borci v džínových bundách davově prozpěvovat a u toho mocně hrozit. Kapele to samozřejmě vyčítat nehodlám, protože proti pracovitosti a koncertnímu nasazení, díky nimž si již před lety získali status legend, nelze nic namítat.

Menší problém však nastává, když se začneme bavit o kvalitě songů, které “Rock or Bust” tvoří. Je pravda, že navázat na předchozí (musím říct, že mimořádně povedené) “Black Ice” není jednoduché, ale přestože měla kapela všechny trumfy v ruce, když se rozhodla natočit druhé nejkratší album v historii, od něhož by člověk čekal minimum vaty, tak výsledek je bohužel trochu nevyrovnaný. Na “Rock or Bust” se totiž nachází jak fantastické pecky, tak bohužel i několik přinejmenším průměrných skladeb, které album jako lehce celek sráží. Dá se oponovat, že takhle je to s takřka každým albem Australanů, ale při pohled na stopáž jsem před prvním poslechem čekal přeci jen větší uragán.

Začnu těmi lepšími vály, jichž je naštěstí víc a mezi něž patří určitě první dvě záležitosti v podobě titulní palby a již zmíněné “Play Ball”. “Rock or Bust” zní jako přímý pokračovatel předešlého alba a okamžitě na vás dýchne masivní kytarová hra a ústřední kytarový riff, který se za pochodového rytmu vrývá pod kůži stejně silně jako starší záležitosti z 80. let. O výkonu skvělého Briana Johnsona snad netřeba pochybovat, protože tenhle pardál, který se blíží k 70. jubileu svého života, je stejně uvěřitelný jako před lety a jeho nakřáplý vokál podporován sborovými vokály je stále pořádně vitální. “Play Ball” je oproti titulce učesanější a spolu s následující “Rock the Blues Away” v sobě skrývá asi nejvíce hitových ambicí ze všech. Skvělá je i “Dogs of War” s gradující atmosférou, která exploduje ve fantastickém refrénu, jenž nese patentovou značku AC/DC a který je jedním z nejpamětihodnějších momentů celého “Rock or Bust”. Z dalších skladeb mě baví bluesově laděné “Rock the House” a “Emission Control”, z nichž je stále cítit rockový duch AC/DC, ale bluesový feeling jim nelze upřít a dost jim sluší.

Synonymem pro slabší skladby z “Rock or Bust” je pro mě hlavně trojice nevýrazná trojice “Got Some Rock & Roll Thunder” počínaje a “Baptism by Fire” konče. Právě u těchto písní se totiž nemůžu zbavit domu, že za silným úvodem vyloženě zaostávají a připomínají nějaké zbytky z minulého počinu. Ani jim se sice nedá upřít dostatek dřevní kytarové atmosféry, která je na “Rock or Bust” všudypřítomná, ale třeba v odrhovačkách “Hard Times” a “Baptism by Fire” to dohromady nefunguje a mnou i po mnoha posleších jen tak propluly, aniž by ve mně zanechaly nějaké emoce. Totéž platí i pro “Sweet Candy”, jíž chybí silnější kytarová linka, protože ačkoli v refrénu je to pořádná jízda, tak sloky jsou bezduché a nezáživné.

Samozřejmě na jednu stranu smekám, že i v takovém věku a po tolika letech jsou AC/DC schopni natočit album, které jejich slovutné jméno nijak nehaní, a věřím, že nadcházející turné bude zatraceně úspěšné, ale že bych si z “Rock or Bust” sedl na zadek tak, jako před šesti lety z “Black Ice”, to říct nemůžu. Když se na novinku podívám co nejvíce střízlivým pohledem, tak můžu říct, že je vše při starém, takže fanoušci můžou být z aktuální formy svých miláčků maximálně spokojeni a odpůrci, kterým se nelíbí poslouchat stále jednu a tutéž formulku, “Rock or Bust” nijak neobměkčí. Já jsem ve výsledku vlastně i spokojený, ačkoli se nemůžu zbavit dojmu, že i přes nepříjemnou situaci, jíž si loni AC/DC prošli, mohl být výsledek mnohem lepší, protože ten potenciál v těchto starých bardech pořád je.


Nickelback – No Fixed Address

Nickelback - No Fixed Address
Země: Kanada
Žánr: rock
Datum vydání: 14.11.2014
Label: Republic Records

Tracklist:
01. Million Miles an Hour
02. Edge of a Revolution
03. What Are You Waiting For?
04. She Keeps Me Up
05. Make Me Believe Again
06. Satellite
07. Get ‘Em Up
08. The Hammer’s Coming Down
09. Miss You
10. Got Me Runnin’ Round
11. Sister Sin

Hodnocení: 2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nebudu si dělat naděje a doufat, že by snad kanadští “rockeři” Nickelback byli u vás, čtenářů našeho skromného plátku, nějak oblíbenou kapelou. Spíše bych očekával spršku plivanců a zdvižených prostředníčků, protože tahle čtveřice se již léta těší mezi příznivci kytarové hudby dosti nezáviděníhodné pozice. Ne, že by si za to Chad Kroeger a spol. nemohli sami, protože jejich alba mají už léta značně sestupnou tendenci a na křivce kvality se dostali na samé dno mainstreamové rockové hudby, ale obecně vzato se stali spíše terčem posměchu než kapelou, kterou lze brát alespoň trochu vážně. Důvod, proč jsem tyhle Kanaďany uvedl jako rockery v uvozovkách, je právě novinkové album “No Fixed Address”, protože po jeho poslechu je jasně slyšet, kam pánové míří. A rocková hudba to zcela určitě není.

Ne, že by při poslechu osmého studiového alba Nickelback ovládly vaše sluchovody diskotékové rytmy, ale oproti dosavadní praxi přibylo samplů, elektronicky znějící rytmiky a syntezátorů. Oni jsou Nickelback celkově už nějakou dobu na míle vzdáleni celkem sympatické podobě post-grunge, s níž kdysi prorazili na přelomovém “Silver Side Up”, ale “No Fixed Address” je ve všech ohledech ještě dál a ruku v ruce s tím je albem opravdu špatným.

Asi každý, kdo v uplynulých deseti letech alespoň občas zapnul rockové rádio, se do kontaktu s hudbou Nickelback dostat musel, takže si odpustím nějaké zdlouhavé popisy toho, co všichni beztak znáte, a jen v krátkosti můžu konstatovat, že kytary jsou opět o malý kus méně konfliktní, protože jsou v těch svých několika vrstvách upravené tak, aby kytarové riffy připomínaly jen vzdáleně a hlavně se líbily rádiovým dramaturgům. Zpěvné vokální linky Chada Kroegera se staly zase o něco vtíravějšími a přímo úměrně k tomu rovněž odpudivějšími (“What Are You Waiting For?” je vážně k zblití) a v minulosti příjemná práce bicmena Daniela Adaira (“All the Right Reasons” v tomto ohledu znělo skvěle) je občas nahrazena elektronickými bicími, takže dojem z produktu namísto rockové nahrávky se podařil Nickelback dotáhnout k naprosté dokonalosti.

Hledat vyloženě povedenou píseň je jako hledat jehlu v kupce sena, a přestože se mi jednu podařilo najít (“Get ‘Em Up” s bluesově rockovým nádechem), tak se tím nic neřeší. Když si na albu, jehož hrací doba se blíží tři čtvrtě hodině, nedokážu najít ani minimální množství záchytných bodů, díky kterým by se dal poslech přečkat alespoň s obtížemi, tak je něco špatně. Na “No Fixed Address” jsou to zejména skladby, u nichž je slyšet, že jejich hlavní snahou je zalíbit se širokému publiku. Jasně, tohle sedí na všech jedenáct z nich, ale experty jsou už zmíněná zhovadilost “What Are You Waiting For?”, roztančená “She Keeps Me Up” s ženským hostujícím vokálem, která musí být pro milovníky starších alb jako rána pěstí do ksichtu, “Sister Sin” a nevkusná balada “Miss You”, při jejímž poslechu mě bolí i zuby, jak nechutně přeslazená je.

Oni Nickelback už dávno objevili takovou tu skladatelsky pohodlnou formulku, jak tvořit hity, takže by bylo bláhové očekávat nějakou revoluci, ačkoli k tomu titul první singlovky “Edge of a Revolution” může svádět. Tahle věc sice místy nechává rozeznít kytary, nicméně ani to z ní nedělá nic víc než na poměry kapely vyloženě průměrnou věc, která bude nějakou dobu otvírat přecpané koncerty díky své jasně čitelné rytmice a sborovému prozpěvování v závěru, ale po nějaké době po ní neštěkne pes. Ostatně si nedokážu představit důvod, proč se vracet k umělecky naprosto prázdným hovadinám typu “The Hammer’s Comming Down”, “Got Me Runnin’ Round” s hostujícím Flo Ridou nebo další sračkoidní baladě “Satellite”.

Možná si říkáte, proč si recenzi “No Fixed Address” vzal na starosti člověk, z jehož textu je jasné, že Nickelback nemusí. Abych to uvedl na pravou míru, tak můžu říct, že starší alba (teď myslím ta před “All the Right Reasons”) mám rád a třeba “Silver Side Up” si dodnes poslechnu s chutí. Bohužel se od té doby stali Nickelback velkou hudební mašinérií na prachy, takže se jejich desjy brodí čím dál hlouběji v bahně nechutné prvoplánovosti a podbízivosti, což není nic, co bych u poslechu rockové party vyhledával. Škoda slov. Chcete poslouchat “rockovou” desku bez duše? Desku, která je prázdná až to bolí? Já tedy ne. Rada na závěr: od tohohle radši ruce pryč.


Thomas Giles – Modern Noise

Thomas Giles - Modern Noise
Země: USA
Žánr: rock / electronic
Datum vydání: 25.11.2014
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thomas Giles, jinak také Tommy Rogers, je zakládající člen dnes už zaběhlé progresivně death metalové formace Between the Buried and Me. Jejich zvuk už je po letech společného hraní poměrně přesně definovaný, a tak asi aby dal průchod vlastním nápadům, začal Giles vedle své mateřské kapely tvořit i sólově. První album vydané ještě pod jménem Giles vyšlo již v roce 2004, ovšem tenkrát šlo jen o nesmělý pokus. To s druhým sólovým počinem a zároveň prvním albem pod jménem Thomas Giles se již Giles pustil do práce plnohodnotně a výsledkem bylo solidní album, kde se mísilo vše od elektroniky přes pop až po metal. Ačkoli bylo “Pulse” povedené, bylo přeci jen dost neuspořádané a zjevně mu chyběl větší nadhled zkušeného muzikanta. “Modern Noise” je v tomto ohledu mnohem dál.

V první řadě je novinka zřetelně semknutější. Každá skladba má své jasné místo, nikde nejsou žádné “dramaturgicky nesmyslné” skoky. Gilesova hudba je stále kombinací popu, elektroniky a tentokrát také nezanedbatelných rockových vlivů, ovšem nyní jsou všechny žánry slity v jeden celek. Jako příklad může posloužit singl “Siphon the Bad Blood”, ke kterému Giles natočil i ujetý videoklip. Skladba se na albu řadí mezi ty rockovější, což se pozná zejména výraznou basovou linkou, pochodovým tempem a křiklavým refrénem, přesto nepostrádá popový nádech. Ještě lepším příkladem je pak skvělá “I Appear Disappear”, jež začne velice klidnou elektronikou a přes energický střed přejde k uvolněnému kytarovému sólu v závěru. To “Modern Noise” je naopak převážně elektronická. Zajímavý je i téměř jazzový pokus “Blueberry Queen” či hodně elektronická a hravá “Modern Noise”. Jediná píseň, která mi nesedla, je “We Wander Lonely”, jejíž elektronický podklad je ve spojení s extrémně pomalým tempem stoprocentním zabijákem jinak dobře rozjetého alba.

Giles přesto prokázal, že je nejen dobrý zpěvák a klávesák, ale i schopný multiinstrumentalista obecně, stejně jako skladatel. Jeho třetí sólový počin je zatím tím jasně nejlepším.


’68 – In Humor and Sadness

68 - In Humor and Sadness
Země: USA
Žánr: rock / hardcore
Datum vydání: 8.7.2014
Label: eOne Music

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Kdo viděl někdy naživo smečku The Chariot, asi tuší, že její frontman Josh Scogin rozhodně nebude nudný chlapík. Jeho parta se sice rozpadla, on však kontinuálně navázal s kapelou novou. V ’68 se spojil s bubeníkem Michaelem McClellanem a sám si vzal na svá bedra vše kromě bicích. ’68 není prvním Scoginovým úletem mimo vody metalcoru, ještě více než tentokrát se svému mateřskému žánru vzdálil v roce 2010 na folkové sólovce “One for My Master and One for My Dame”, která je bez debat z mého pohledu tím nejlepším, na čem se podílel. “In Humor and Sadness” ji však, co do kvality, překonává. ScoginMcClellanem se rozhodli skloubit svou lásku ke klasickému rocku se svou zkušeností z metalu, a výsledné vyznění je tak asi nejvíce podobné hudbě spadající pod mathrockový žánr. “In Humor and Sadness” však nespoutanost a svobodomyslnost nezapře.

Scogin si vždy hrál s názvy skladeb tak, aby tvořily zajímavý celek, i když samy o sobě nedávají smysl. Vzkaz tracklistu “In Humor and Sadness” je jasný: “REGRET NOT.” Nelituj. Hned první skladba vás přesvědčí, že co se nákupu tohoto alba týče, opravdu není čeho litovat. Celé “In Humor and Sadness” je jedna velká jízda, “R” (první ze dvou skladeb tohoto jména na albu) je její skvělou ukázkou. Chaotické kytary, bicí, které na vás útočí ze všech stran, jakési staré klávesy, které se vyskytnou jen občas, a Scoginův zpěvořev, jenž sice možná není z technického hlediska dokonalý, ale jinak nemá chybu. Některé ze skladeb jsou vyloženě zvláštní, třeba “G” se několikrát rozpadne a jediné, co v ní zůstává stálé, jsou podivné nemelodické zvuky na pozadí. Jiné kousky jsou vyloženě chytlavé, jako třeba “E” se skvělým sólem v závěru či téměř dojemná “N”. Vše ostatní je někde mezi: vždy zvláštní a novátorské, vždy s odkazem na minulost, vždy chytré a promyšlené, vždy zábavné a chytlavé. Ať se to ’68 povedlo jakkoli, “In Humor and Sadness” je jedno z nejlepších alb roku.


Foo Fighters – Sonic Highways

Foo Fighters - Sonic Highways
Země: USA
Žánr: rock
Datum vydání: 10.11.2014
Label: RCA Records

Tracklist:
01. Something from Nothing
02. The Feast and the Famine
03. Congregation
04. What Did I Do? / God as My Witness
05. Outside
06. In the Clear
07. Subterranean
08. I Am a River

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Se “Sonic Highways” to snad ani nešlo jinak a muselo se k němu přistupovat s velkými očekáváními. Samozřejmě si za to můžou Dave Grohl a jeho Foo Fighters sami z několika důvodů. Poslední studiovka “Wasting Light” byla prostě skvělá a třeba já ji řadím k tomu úplně nejlepšímu, s čím Foo Fighters ve své kariéře přišli. Navázat na takto úspěšné album není nikdy jednoduché, a přestože jsem se v tomto ohledu “Sonic Highways” zprvu obával, tak tahle parta už léta dokazuje, že mainstreamový rock se dá dělat i zatraceně kvalitně, takže nakonec nebyl důvod čekat, že by se na tomto letitém pravidlu mělo něco měnit.

No, a pak je tady ještě koncept, kterým si Dave Grohl tvorbu alba ozvláštnil. Osm skladeb, osm různých měst a osm nahrávacích studií, z nichž každé mělo svým jedinečným způsobem ovlivnit konečně vyznění dané písně a dohromady tak utvořit jakýsi zamilovaný dopis hudebním dějinám Ameriky, jak neskromně tvrdil sám hlavní principál. Při té příležitosti tak vznikl osmidílný dokument v produkci HBO, v němž se Dave Grohl coby režisér a tazatel vydává po toulkách hudebních dějin těchto měst: Chicago, Washington D.C., Nashville, Austin, Los Angeles, New Orleans, Seattle a New York. Projekt vskutku jedinečný a spojit jej s nahráváním nového alba je jistě originální způsob, jak objevit neprobádané území, protože Foo Fighters už jsou dlouhou dobu v pozici, kdy dosáhli takřka všeho, čeho jen lze, a mohli by si s klidným srdcem točit další alba jen tak ze setrvačnosti, ale nebyl by to Dave Grohl, kdyby místo avizované tvůrčí pauzy Foo Fighters přišel s ještě něčím větším, než co doposud udělal příkladně v rámci svého dokumentu věnovanému studiu Sound City.

Stejně jako minule je v kolonce producenta na “Sonic Highways” zapsán Butch Vig, jehož nejznámější prací je jistě produkce “Nevermind” od Nirvany, případně aktivní hudební kariéra v řadách Garbage. Spolu s Foo Fighters je jeho práce jakousi oslavou klasicky znějící rockové desky, čemuž svědčí návrat kapely k analogovému nahrávání, k němuž přistoupili před minulou deskou, a Butch Vig má na kapelu až vitální účinek, protože Foo Fighters ještě nikdy nezněli tak dobře. A to přesto, že album vznikalo během cest, kdy se i díky oněm osmi studiím dal očekávat kdovíjaký výsledek nesoudržného materiálu, ale “Sonic Highways” je k mému vlastnímu překvapení vyrovnanou kolekcí, která v sobě spojuje nové vlivy s těmi klasickými kytarovými Foo Fighters, takže se na to pojďme podívat.

Co překvapí na první pohled, je rozhodně seznam skladeb, kdy Foo Fighters na album protlačili pouhých osm kousků, ovšem hned dva překračují hrací dobu o hranici šesti minut, přičemž třetí píseň se jí blíží na vzdálenost dvaceti vteřin, což samo o sobě značí, že tentokrát to nebude ani tak o rychlých kusech a rádiových hitovkách, kterými “Wasting Light” přetékalo, ale že Foo Fighters jako by se nad svou tvorbou zamysleli a posunuli ji pod tíhou nově načerpaných vlivů jinam. To by se mohlo zdát na druhou stranu jako jeden z nedostatků desky. “Sonic Highways” totiž postrádá klasickou hitovku, které charakterizují alba předešlá, takže zapomeňte na “The Pretender”, “Rope” nebo “Learn to Fly” a “Times Like These”. Vzdáleně by tuto funkci mohla plnit třetí “Congregation”, která oplývá zpěvnou vokální linkou a líbivými kytarovými plochami, nicméně do hitovosti výše uvedených má dost daleko. Přestože je “Congregation” původem z Nashvillu, kde by posluchač očekával silný vliv country, tak nebýt kytarového sóla, v němž si zahostoval Zac Brown, tak o tom nemám vůbec páru.

A tak je to s většinou písní. Možná je to tím, že jako neAmeričan nemám zdání o tom, jak se od sebe liší rocková hudební produkce z Los Angeles od té z Texasu či Chicaga, ale snad jediné skladby, které mi v tomto ohledu dávají smysl a sedí k tomu, co tím básník chtěl říct, jsou druhá “The Feast and the Famine” a “Subterranean”. “The Feast and the Famine” reprezentuje Washington D.C. a HC/punkovou scénu, z níž Grohl vzešel a přesně taková je. Energická, rychlá a s mohutnými sborovými vokály, s nimiž pomohli bývalí spoluhráči ze Scream, k nimž Grohl coby mladík naskočil za bicí soupravu. Pokud někdo očekává pokračování “White Limo” z minulé desky a tato pecka ho neuspokojí, tak nemá nárok, protože kytarově nabroušenější a energetičtější věci se už nedočkáte. Grohl v ní spojuje svůj cit pro kombinaci mezi melodiemi a uřvanými momenty, takže i když je to song hodně přímočarý, tak taková ta zdravá chytlavost je z něj přesto patrná. “Subterranean” je zase seattleovsky zadumaná a pomalá, což v tomto případě nejde ruku v ruce s nudností a nezáživností. Takhle dobrou pomalou píseň Foo Fighters už léta nenapsali a i navzdory delší stopáži nenudí ani na vteřinu. Zejména krásná melodie, která startuje na počátku druhé minuty, je skvělá.

Doposud jsem opomíjel úvodní “Something from Nothing” (původ: Chicago), která je šikovně vygradovanou písní, v níž dostal kupodivu hodně prostoru Nate Mendel se svou baskytarou, jež je v mixu vytažena příjemně do popředí a evokuje letmý dotek funku. Když už se po třech minutách rozezní hřmivé kytary trojice Grohl/Shiflett/Smear, tak není tento otvírák k zastavení a spěje ke kytarovému sólu, které ve studiu nahrál Rick NielsenCheap Trick. “What Did I Do? / God as My Witness” působí jako jediná na poměry zbytku alba nevýrazně. Navíc nějak nechápu její rozdělení na dvě oddělené části, kdy ta druhá v komornějším pojetí doznívá poměrně dlouho a ještě víc kazí nijaký pocit z obyčejné první poloviny.

Dojem napravuje poctivá kytarovka “Outside”, což je klasická položka, v níž se poklidnější sloky střídají s kytarovým refrénem. Poměrně překvapivou záležitostí je melodická “In the Clear”, kterou ozvláštňuje hostování The Preservation Hall Jazz Band, jehož dechové nástroje posouvají Foo Fighters k plnému zvuku, jakého dosahuje Bruce Springsteen se svou The E Street Band. Album zakončuje další pomalejší píseň “I Am a River”, na níž se v závěru nabalí smyčce a nechává tak “Sonic Highways” finišovat ve velkém stylu. V přímé konkurenci se “Subterranean” sice prohrává, nicméně neznamená to, že by byla špatná.

Vraťme se nyní na začátek recenze a oné myšlence, že k “Sonic Highways” se přistupovalo s velkými očekáváními. Dokázali Foo Fighters tato očekávání naplnit? Pokud to vezmu z toho hlediska, zda se kapele podařilo utvořit jakýsi obraz hudební historie Ameriky, tak ne, k tomu tady bude spíš onen doprovodný dokument “Foo Fighters: Sonic Highways”, ale pokud se podívám čistě na kvalitu alba, tak Foo Fighters nijak neslevili z vysokých standardů, které od nich automaticky očekávám. S “Wasting Light” se sice rovnat nemůže, ale jak řekl kolega v hodnocení pod recenzí, tak Foo Fighters opět dokazují, že kvalitní rocková hudba může bořit hitparády a stát na výsluní všeobecného povědomí. A to mi stačí.


Další názory:

Foo Fighters mě pravidelně ujišťují, že vše není ztraceno a i opravdu dobrá hudba se může dostávat na vrchol hitparád. Když po nevyrovnaném “Echoes, Silence, Patience & Grace” přišla parta okolo Davea Grohla před třemi lety s fantastickým “Wasting Light”, docela mi spadla čelist. Na “Sonic Highways” Američané potvrzují ohromnou formu, byť oproti albu minulému již zůstala čelist na svém místě. Když album odpálíte podobnou hitovkou jako “Something from Nothing”, musíte mít na skladě hodně silný arzenál písniček. Snad až na jedinou výtku, která směřuje k trošku naivní dvojskladbě “What Did I Do? / God as My Witness” musím potvrdit, že arzenál mají Foo Fighters opravdu perfektně nabitý. Po prvních dvou rozjetých skladbách album sice trošku zvolní, ovšem na energii neztrácí nic, naopak nabere něco z instrumentální ladnosti, kdy zejména závěry “Congregation” a “Outside” nemají chybu. Nezklamala ani trojice rozmáchlejších a místy pomalejších závěrečných skladeb. Potěší i hromada hostů, z nichž většina zapadla do hry kapely tak úspěšně, že si jich téměř nevšimnete. Vyniknou pak zejména trumpety a saxofony v závěru “In the Clear” a smyčce v “I Am a River”, která album nádherně zavírá. Já nevím, mohl by vlastně někdo chtít po Foo Fighters víc? Já rozhodně ne.
Zajus – 7,5/10


Harlej – Na prodej

Harlej - Na prodej
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 13.10.2014
Label: Harlej Records

Tracklist:
01. Začnem hrát
02. Thajská
03. Na prodej
04. Majdalenka
05. Přistávám
06. Touhy
07. Kulisácká
08. Dej mi sílu
09. V dálce možná už svítá
10. Než to s náma půjde ke dnu
11. Viva, Viva Barcelona
12. Balada o jedný kulce

Hodnocení:
nK_! – 6/10
H. – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 4,25/10

Odkazy:
web / facebook

Vtipná a veselá skupina Harlej patří už několik let mezi stálice naší malé rockové scény. Přeci jen tady neexistuje moc kapel, které hrají přes dvacet let a mají na kontě více než deset řadovek. Pokud tedy nepočítáme Alkehol, Debustrol, Törr a další, se kterými si Harlej pravidelně vyměňují jednotlivé hudebníky. To mi vlastně na těchhle našich klasikách přijde nejlepší – jde vlastně pořád o ty samé lidi, ale dohromady udržují rockový a metalový odkaz více než důstojně.

Předem je potřeba uvědomit si, co kapela jako Harlej hraje a komu by se mohla taková muzika líbit. Pro ty, kteří nikdy neměli tu čest (což se divím), pouze ve zkratce: Harlej je čistokrevný zábavový rokec a podle toho je k němu také potřeba přistupovat. Tahle hudba si na nic nehraje – jde jí jen o jedno – dobře pobavit. Je svižná, skočná a melodická. Tomu odpovídají i texty písní. Jsou jednoduché a každému přístupné, ale neméně vtipné. To se Harlejům musí za celá ta léta nechat – velká část songů v jejich kariéře je opravdu výborně napsaná, hravá a velmi nadnesená. Takový “Svařák” mi sice už několik let leze krkem, ale to se může stát kterékoliv formaci s jakoukoliv nejhranější skladbou. Velká výhoda kapel typu Harlej bezesporu je, když umí krom rychlejších věcí zahrát i něco pomalejšího nebo nějaký ploužák. To potom úspěch roste raketově a myslím, že zrovna Harlej se o početnou fanouškovskou základnu nemuseli nikdy prosit.

V pořadí jedenáctá deska “Na prodej” vlastně nepřináší vůbec nic nového. Obsahuje dvanáct (což je posledních několik let takovým hezkým zvykem) písniček, které nijak nevybočují ze zajetého Harlejího standardu. Stopáž kolem tři čtvrtě hodinky je více než příjemná a do konceptu a stylu muziky bezvadně sedí. Provedení, produkci a mixu nemám co vytknout, ostatně jako vždy. Muzikantům to společně perfektně šlape, a i když nelze čekat nic úžasně světového (kdo by taky čekal?), hudebně je zde vše na jedničku. Současná sestava kapely čítá celkem pět kousků. Dlouholetý matador Antonín Rauer (kytara), vousáč Tomáš Hrbáček (zpěv), nejtvrdší ze všech Kolinss (baskytara), plešatý Libor Fanta (bicí) a nováček Milan “Hofík” Hoffmann (kytara).

Dovolím si takovou malou vsuvku – ani po osmi letech si zatím pořád nejsem jist, jestli je Tomáš Hrbáček v řadách Harleje lepším frontmanem, než byl svého času Ladislav Šafránek. Šafránkův Harlej byl takový rozvernější, kdežto Hrbáčkův hraje o něco více na vážnou notu. Líbí se mi projev obou pánů, ale pořád asi čekám na něco, čím mi Tomáš Hrbáček přiroste k srdci. Ne, že by mi něčím neseděl. Spíše jsem si tenkrát při výměně zpěváků (před deskou “Čtyři z punku a pes”) říkal, zda Hrbáček má na to, aby takovou skupinu utáhl a dokázal ji udržet na náležité úrovni. Nyní už vím, že má, ale pořád mu k dokonalosti ještě drobík chybí.

Album “Na prodej” se skládá z písní rychlejších i pomalejších, vtipnějších i méně vtipných. Zkusím vypíchnout to nej(ne)zajímavější. Úvodní “Začnem hrát” je bezesporu nejslabším kusem a z toho hlediska absolutně nechápu, kdo a proč ji zvolil jako otevírací. Naprostá tuctovka. O to větší škoda je, že celý zbytek desky je kvalitativně asi tak o čtrnáct tříd výše. Nerozumím. Hned následující “Thajská” zaujme humornou formou a další z variací na nejhorší překvapení, které může v životě chlap zažít. Zvlášť v Thajsku. Titulka “Na prodej” neurazí, zastavím se ale až u páté písně jménem “Přistávám”. Myslím, že jde o nejlepší skladbu na albu, a to hlavně proto, že je pěkně upřímná a milá. Takové písně vždy ocením. “Kulisácká” disponuje pěkným nápadem a provedením a líbí se mi také “V dálce možná už svítá”. Ostatní písničky nejsou špatné, ale zároveň se ničím zvláštním nevymykají ze zavedeného stylu, který Harlej jede už léta.

Tak. A je to. “Na prodej” je prostě pohodová a povedená deska, jež určitě žádného fanouška neurazí. Obsahuje dostatek slušných kousků, které si zároveň dokážu představit jako kvalitní koncertní materiál. Osobně se mi líbí více než předloňská “Teleskopický tele”, i když jde vlastně celá ta léta pořád o to samé. V rámci diskografie lehký nadprůměr, muzika kvalitní. Šestka v hodnocení neznamená, že by bylo album nic moc. Právě naopak. Ale nesmíte v tom hledat nic víc než jen řádnou porci dobré zábavy.

Další názory:

“Vtipná a veselá skupina Harlej,” píše kolega hned na začátku svojí recenze. Inu, ne, že bych se do něj chtěl nějak strefovat, ale asi máme značně rozdílné představy o humoru, protože to, co Harlej dlouhodobě předvádí, mi přijde spíš jako prudce nesympatická primitivnost než jako něco vtipného. Jasně, já samozřejmě chápu, že si Harlej neklade za cíl být nějakou sofistikovanou hudbou, ale všechno by mělo mít nějakou mez a ani tím, že je to prdel kapela, neomluvíte, že je většina alba “Na prodej” fakticky blbá. Abych byl férový, výjimečně se najde i něco, co není úplný fail, a třeba takové “Touhy” se poslouchat dají bez nějaké větší újmy na zdraví. Na druhou stranu jsou tu ale i naprosto nebetyčné píčoviny jako “Majdalenka” nebo místy ultra idiotské texty. Třeba “Dali jsme kafe z malýho coffee shopu / Má hlava tápe, spadnul jsem do poklopu,” to je jako vážně perla jako svině. Buď je to tak intelektuálně na výši, že nedisponuji dostatečnou mozkovou kapacitou, abych to pochopil, anebo je to prostě debilita. Spíš ale asi to druhé…
H.


Ortel – Defenestrace

Ortel - Defenestrace
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 8.11.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Můj dům, můj hrad
02. Meč
03. Plzeň
04. Cizinec
05. Defenestrace
06. Světovládce
07. Gayparáda
08. Absurdistán

Hodnocené:
H. – 1,5/10
Ježura – 2,5/10
Atreides – 1/10

Průměrné hodnocení: 1,7/10

Odkazy:
web / facebook

Ortel je skupina, kolem níž se (do jisté míry ani ne její vlastní vinou) vytvořil mediální obraz jakési kontroverze, přičemž takovou rozbuškou byl moment, kdy dnes již nefungující Dělnická strana použila jednu skladbu Ortelu a kapela následně k jejímu použití zpětně svolila. Jasně, tohle člověku na kreditu asi příliš nepřidá, stejně tak jako fakt, že Tomáš Ortel, hlavní předák Ortelu, kdysi působil v RAC kapele Conflict 88 (už jen ten název mluví sám za sebe), přesto v tomhle ohledu souhlasím se samotnými muzikanty, na počínání Ortelu nic moc skutečně závadného nevidím a policejní dohledy nebo kontrolování občanských průkazů návštěvníkům koncertů mi přijdou jako umělá hysterie.

Navíc i kdyby Ortel skutečně kontroverzní byl (co je onou “kontroverzí” myšleno, to si jistě dokážete domyslet), jen díky tomu bych na tu skupinu nenadával. Sice budu chápat, jestli to někomu bude připadat divné, ale já osobně jsem člověk, který se dokáže přenést přes to, že si někdo myslí něco jiného, a pokud (budeme-li se bavit o hudebních skupinách) mě oslovuje hudba, jsem schopen si ji užít, i když se s jejími autory názorově rozcházím. A nemám tím na mysli jen NS kapely (s jejichž názory se tedy skutečně neshoduji – to jen aby mě nějaký trotl špatně nepochopil), protože úplně stejně nejsem zrovna fanda ani křesťanství nebo ortodoxních veganských teroristů, přesto nemám problém si pustit skupinu, jejíž členové věří v Boha nebo se angažují v PETA. Varg Vikernes mi taky lidsky přijde jako debil, ale to nic nemění na faktu, že hudebně je starý Burzum naprosto geniální záležitost, jež nemá a nejspíš už ani nikdy nebude mít obdoby.

Přesto všechno je Ortel kapela, pro niž pochopení jednoduše nemám. Jak vám už vzhledem k mému poměrně liberálnímu přístupu k muzice popsanému v předcházejícím odstavci došlo, na rozdíl od mnoha dalších lidí nemám to nepochopení kvůli textům, ale kvůli provedení jich i samotné muziky. Právě to si totiž podle mě kritiku skutečně zaslouží, a to mnohonásobně víc než vlastní myšlenkový obsah. Ortel se snaží vystupovat jako skupina vlastenecká, která propaguje patriotismus, na čemž obecně vzato nevidím nic zlého, neboť ačkoliv je tento pojem mnohými chápan jako něco špatného, ve skutečnosti mi nacionalismus (chápáno v tom smyslu, že si člověk váží toho, odkud pochází, a kultury své země) jako něco špatného nepřijde. Je pouze nutné jej nezaměňovat neonacismem (což je samozřejmě zhovadilá filozofie), protože to by bylo, jako kdybyste si pletli matraci a masturbaci.

Problém Ortelu ovšem tkví v tom, že toto téma uchopili neskutečně laciným, tendenčním a naivním způsobem s naprosto černobílým viděním světa. Vlastní idea může být klidně sebevznešenější, ale dokud ji bude Tomáš Ortel prezentovat takto primitivně, není šance, aby skutečně oslovila někoho, kdo má alespoň trojciferné IQ (čímž nechci naznačit, že kdokoliv poslouchá Ortel, je automaticky debil – to jen aby mě někdo nechytal za slovo). Ačkoliv skupina nezpívá o alkoholu a alkohokolických radovánkách, její “poezie” je na úplně stejné intelektuální úrovni jako texty hospodského agro rocku čtvrté cenové. Chytřejší básničky píšou i gympláci v sekundě na lavici (a to je tam každé třetí slovo “píča”), což je prostě špatně.

Celý obraz hrdého patriota pak – a tentokrát již definitivně – pohřbívají některá gramatická zvěrstva v textech. Člověk, který se bije do prsou jako český vlastenec, ale neumí pořádně česky, je totiž jenom k smíchu… což ostatně docela sedí, protože Ortel mi obecně připadají víc směšní než kontroverzní nebo dokonce nebezpeční. Díky tomu, jak hloupoučké to celé je, by je totiž snad nešlo brát vážně ani v případě, kdyby opravdu zpívali něco skutečně závadného.

Pojďme si rovnou dát několik příkladů oněch gramatických zvěrstev z lyrické stránky nejnovějšího veledíla “Defenestrace”. Hned v první minutě (!) úvodní skladby “Můj dům, můj hrad” se ozve naprostá perla “Mou zbraň, jenž nosím při těle, k nebesům pozvedám”. Jako nechci nic říkat, ale když chce někdo použít nějaký netradiční nebo knižní obrat, ale použije ho špatně, tak vypadá jako naprostý blb – mnohem víc, než kdyby se bez knižních výrazů obešel. Inu, menší doučování z českého jazyka pro textaře – ve čtvrtém pádu jednotného čísla ženského rodu má (v tomto kontextu) ono slovíčko tvar “již”, nikoliv “jenž”. Jako ty vole, vždyť i ten Word tohle podtrhne, že je to kravina (zkoušel jsem to), tak jak může taková bota skončit na desce někoho, kdo sám o sobě v biografii tvrdí, že má “rebelskou a vlasteneckou povahu”? Nehledě na fakt, že tam má být samozřejmě i “svou zbraň” místo “mou zbraň”. Anebo je ta rebelie tak velká, že se Tomáš Ortel vlastenecky bouří i proti gramatice vlastního jazyka? Upřímně řečeno, jsem docela rád, že jsem neměl v ruce booklet žádné jejich desky, protože vzhledem k tomu, že Ortel s chybami i zpívají, třeba taková jejich interpunkce bude jistě také extrémně zábavná… ona i ta biografie plná chyb na oficiálním webu k této myšlence docela svádí.

Podobných srandiček jsem však na “Defenestraci” našel více, tak si dejme ještě jeden příklad, protože tohle mě fakt baví. Tentokrát zaostříme na finální song “Absurdistán”, v němž se zpívá, že “policie stále nemá legislativu”. Možná mi to takhle v pátek odpoledne (ano, recenze vznikla v pátek) nemyslí, ale tenhle výkřik do tmy prostě a jednoduše nechápu. Použijme slovník cizích slov, který výraz “legislativa” definuje následovně: “zákonodárná moc, zákonodárná činnost, zákonodárství”. Dává někomu smysl stížnost na to, že policejní složka nedisponuje oprávněním vydávat zákony? Mně tedy vůbec ne. Stejná rada jako v předchozím odstavci – když neznám pravý význam cizích slov, tak je přece nepoužívám, protože pak je použiju blbě a vypadám jak debil. A jestli to v tomhle smyslu opravdu bylo zamýšleno, tak je to možná ještě horší než nevědomost, protože tohle tvrzení hlavu a patu fakt nemá a spíš by to vypadalo na tendenční plivání cizích slov, která budou oněm jednodušším posluchačům znít chytře.

Dejme tomu, že je mezi vámi zcela nezaujatý a do tvorby Ortelu nezasvěcený čtenář, který by se rád dozvěděl i to, jak je na tom skupina hudebně. Inu, není problém, protože se to dá říct úplně lehce – vlastní muzika je totiž úplně stejně chytrá jako texty. Tomáš Ortel je něco jako Daniel Landa pro chudé, akorát postrádá Landův cit pro vytvoření silného motivu a jeho charisma, díky němuž Landovi to úplně stejné hraní na vlasteneckou notu funguje (i když, v posledních letech to už ani u něj není ono). V překladu to znamená, že se Ortel zasekl na úrovni primitivního agro rocku (zcela záměrně to přirovnání používám již podruhé, protože Ortel nic jiného než primitivní agro rock ve své podstatě není), proti němuž i Orlík v roce 1990 nabízel o mnoho levelů vyšší kvalitu.

Orlík jsem ovšem nezmínil náhodou, protože k němu – samozřejmě čistě co do formálního hlediska – nemají Ortel zas až tak daleko, akorát v mnohem horším podání. Úplně stejně by však šla podobnost (jak hudební, tak textová) najít i třeba s takovým Buldokem a spoustou dalších skupin, nicméně ze všech těchto srovnání Ortel vždy vycházejí jako ti výrazně horší. Buldok sice taky nepředváděli nějakou geniální virtuozitu a spousta jejich nahrávek má dost špatnou zvukovou kvalitu, ale ani tohle, ani kontroverze téhle kapely (v tomto případě už to kontroverze opravdu je, protože Buldok byli ve svých diplomaticky řečeno nestandardních názorech poměrně otevření) nemění nic na tom, že na deskách jako “Oheň a led” nebo “Triumf” se nacházely i skvělé skladby. A i vedle těchto počinů z hloubi 90. let působí “Defenestrace” jako hodně chudý příbuzný.

Ono to může vypadat, že nazývat Ortel agro rockem a zároveň jej srovnávat s Landou nebo Buldokem, si trochu protiřečí, protože tyhle kapely moc vidlácké nejsou, ale skutečnost je taková, že na mě muzika Ortelu působí dojmem, jako kdyby chtěla být novým a lepším Landou, ale lezl z toho trochu blbější Alkehol (fakt jsem to řekl, že je někdo ještě horší než Alkehol?). Aby byl však obraz toho, jak “Defenestrace” zní, kompletní, je nutné k agro rocku dodat ještě to, že se Ortel nebojí uhodit ani na melancholičtější notu v podobě skladeb s hojným využitím klavíru či akustiky. Avšak o tom, že i tohle Orlík před cca čtvrt stoletím předváděl v lepší podobě, rozhodně nepochybujte.

Přesně v tomto duchu se nese začátek “Defenestrace” v podobě písniček “Můj dům, můj hrad”, “Meč” a i v první polovině “Plzně”. První zmiňovaná je unylá klavírní balada, z níž si posluchač odnese leda tak ony gramatické kiksy, které jsme propírali už někde výše. Oproti tomu “Meč” je suverénně nejlepší a také jedinou poslouchatelnou věcí na celé desce – to musím férově uznat. Žádný majstrštyk to sice není ani omylem, ale oproti všem okolním songům je “Meč” jediný, u něhož posluchači necukají koutky do úšklebku a nedostavuje se dávicí efekt. S nástupem “Plzně” se však vše vrátí do původních kolejí a od doby, kdy tenhle track v druhé půlce vygraduje (ehm) k nástupu kytar, už Ortel jedou v ukázkově vidláckém duchu.

Mysleli jste si, že jsou třeba Dymytry fakt špatní? Jistě, to jsou, ale v porovnání s Ortelem stále hrají vysoce sofistikované etudy s filozofickým přesahem. To, co se totiž děje v písničkách “Cizinec”, “Světovládce” a “Gayparáda”, je už fakt dno a primitivnost nejhrubšího zrna. Titulní “Defenestrace” je o malinký ždibíček lepší, ale jinak pořád ultra špatná. Nicméně v době, kdy každý alespoň trochu soudný posluchač začne být přesvědčen, že horší už to být nemůže, vytáhnou Ortel na závěr “Absurdistán” s pokusem… nevím, asi o rap? Skutečný výsledek zní ještě hůř, než to vypadá takhle napsané.

Dál již nemám co dodat, protože už tak dostala “Defenestrace” víc prostoru, než si takhle špatné album zaslouží. Rozhodně netvrdím, že souhlasím se vším, co Ortel zpívá (ony i v téhle stránce jsou občas pěkné kraviny), ale podle mě není onen samotný myšlenkový obsah, který většině lidí vadí, tím, za co si kapela zaslouží opovržení. Opovržení si totiž Ortel zaslouží za vlastní kvalitu své hudební i textové tvorby, protože ta je tak špatná, že to zcela automaticky degraduje i jakékoliv případné sdělení. Je úplně jedno, že má “Defenestrace” jen 26 minut, protože i tak je docela umění to doposlouchat do konce, vedle čehož už je naprosto příšerný obal desky pouhou třešničkou na dortu.


Další názory:

Aby to bylo aspoň trochu fér, musím uznat, že ne všechno na “Defenestraci” je úplně zle. Zpěvák Tomáš evidentně zpívat umí a místy se mu ty texty dokonce rýmují ne úplně pitomě. Tím to ale hasne a všechno ostatní už je na tom dost špatně. Jako jo, já rozumím frustraci ze stavu současné společnosti, ale to nic nemění na tom, že jakkoli chvályhodná motivace za tím vším stojí, je to fakt extrémní patos navíc podpořený zoufale primitivní intrumentální stránkou, která se vlastně nijak neliší od zástupu zcela podprůměrných noname lokálek. Nějaká ta přijatelná melodie se sice najde, ale jejich folková nátura (třeba “Můj dům, můj hrad” jako by vypadla z repertoáru Klíče a najdou se i další podobné případy), v kontextu alba působí divně, nepatřičně a prvoplánově. “Defenestrace” má sice jen necelých 26 minut, ale regulérně poslouchat se to stejně moc nedá, pokud tedy nemáte slabost pro nejrůznější bizár nebo nejste až tak nesoudní, že vás ten kýč osloví – a nezachraňuje to ani neskrývaný vlastenecký tón – spíš naopak. Upřímně, tohle se vážně někomu líbí?
Ježura

To já zase na rozdíl od Ježury nevidím, co je na novince Ortelu dobře. Jen se rozhoduji, jestli je to celé divadlo víc k smíchu nebo k pláči, protože to je opravdu tristní. V zásadě to zní asi jako když vezmete Dana Landu, osekáte na něm všechno, co je dobré nebo alespoň stojí za řeč, a přidáte marné pokusy tvářit se alespoň trošičku jako Karel Kryl. Jenže když tohle smícháte dohromady, vypadne na vás čirá esence hnusu kořeněná slušnou porcí lidské blbosti. Když pominu, že se Tomáš Ortel snaží tvářit jako vlastenec, ačkoliv pořádně neumí česky, jeho pohled na společnost má do střízlivosti dost daleko, a tak jsou texty fakt padlé na hlavu. Pokud se na ně podívám z opačného extrému, členům kapely každé liché pondělí defilují pod okny homosexuálové, každé sudé ho někdo snaží okrást a v jeho ulici se to hemží turisty, dealery a šlapkami všech barev duhy. Docela se bavím, když půlku věcí, na které si v textech stěžuje, potkáte ve větší míře možná tak v centru Prahy, a to většinou hlavně na Václaváku. Nicméně v podání Ortelu to vypadá tak, že extrém, který se vyskytuje nanejvýš na pár místech v republice, je rozšířen takřka do každé druhé vesnice, kde na takové laskominy mají dostatečně velké náměstí. V kontextu takového bryskního uvažování příliš nepřekvapí, že hudba je naprosto jalová, texty se ve většině případech pořádně nerýmují a nebýt tak nenávistné povahy, tipoval bych je na tvorbu mateřské školky. Ten jeden bod je za to, že se Ortel nepokusil nahrát delší desku a za ten jediný výraznější moment v titulním songu, který má šanci zůstat v hlavě a jakž takž předat nějaké sdělení.
Atreides