Archiv štítku: rock

Lacuna Coil – Dark Adrenaline

Lacuna Coil - Dark Adrenaline
Země: Itálie
Žánr: rock / melodic metal
Datum vydání: 23.1.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Trip the Darkness
02. Against You
03. Kill the Light
04. Give Me Something More
05. Upsidedown
06. End of Time
07. I Don’t Believe in Tomorrow
08. Intoxicated
09. The Army Inside
10. Losing My Religion [R.E.M. cover]
11. Fire
12. My Spirit

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Italští Lacuna Coil mi byli vždy sympatičtí. Důvody jsou jednoduché. Zaprvé sama kapela je vlastně stejně stará jako já. Ne, to byl vtip… Je to stručně řečeno kapela, která se pohybuje někde na pomezí gotiky a alternativy a přesto není nutně pesimistická. Je moderní, je mírně vtíravá, pravda, je taky spíš rocková a jednoduše stravitelná. Ale ještě nezapomněla, že to může být taky o těch strunných nástrojích, kterým říkáme kytary. Omlouvám se, ale poslední dobou mě tenhle fakt docela vyvádí z míry. Hlavně u symfonického metalu, ale to by byl jiný příběh, který ovšem právě tímhle zasahuje do téhle recenze.

Novinka “Dark Adrenaline” s sebou nese věci, které, pokud jste už tuhle kapelu slyšeli, důvěrně znáte. Jako první věc z těchto samozřejmostí bych uvedla pro mě nedocenitelný doplňující se kontrast mezi hlasy Cristiny Scabbia a Andrea Ferra. Ti dva si jdou vyloženě na ruku. Je neuvěřitelné, jak znějí společně. Vlastně nakonec jsou si z mého pohledu vokálně docela podobní. Cristina v hloubkách zní neuvěřitelně silně, ve výškách neřeže, jen na vás příjemně křičí a její barva je nezaměnitelná. Pro tohle album to platí dvojnásobně. Ukáže vám všechny svoje polohy, aniž byste si uvědomili, že by to nemuselo být tak samozřejmé, jak se zdá. O Andreovi lze říct, že je příjemným mužským protějškem, který když klesne do hloubek, tak se ozve ten správný “chraplák”, a jindy zní jako zpěvaččina ozvěna. Ano, za vokály bych dala všech deset.

Zatím pokračujme v té příjemné optimistické notě. Lacuna Coil vědí, jak vás upoutat v prvních vteřinách písně, vždy začnou něčím, co sice možná může znít, jako když vám drnkají na nervy, ale nakonec si stejně řeknete, že je to vlastně správně, že vás to baví. Velká část písní je chytlavá a přitom je schopná vás i mírně překvapit. Budu tvrdit, že takhle si představuji správně “zpopovatělý” metal navoněný rockem. Má všechny předpoklady být hitem a přitom neztrácí nic ze své svéráznosti.

Už na začátku jsem konstatovala, že se mi líbí i zvuk kytar, na který si tak naříkám u symfonické odnože. Protože to je přesně to, co bychom měli povětšinou požadovat. Kytaristi by si neměli odejít na svačinu a trošičku se do toho položit. Co se týče téhle skupiny, další dobrá zpráva. Oni se do toho nepoložili, oni do toho “mydlí” jak můžou. Dost často ostře a řezavě a perfektně si sednou s jinými prvky v hudbě.

Možná bych měla začít protestovat proti něčemu. Nejspíš jako první proti na řadu přijde pořadí písní. Je to takový ten prvotní nápad nacpat, co nejvíce rychlých a dravých písní dopředu. Z mého citového vnímání by bylo možná lepší udělat z toho takové dva pěkné “obloučky” a zmírnit další postup něčím pomalejším. Ale vlastně, kdo dnes ještě poslouchá celá alba a jak jdou písně za sebou? No, možná já. Jako druhý problém bych viděla to, co se vyskytuje u spousty kapel. Tak moc se snaží o to, aby ty písně na sebe navazovaly, že jsou si pak poměrně dost podobné. A v tomhle jsou Lacuna Coil dost na hraně. A to i přesto, že umí v samotné písni překvapit. Jako celek zní samotné album moc jako jedna linka a pro mě tak nedocílili toho, čeho by měli. Taková kapela by měla umět sestavit v důsledku kreativnější album. Očekávala bych větší rozmáchnutí křídel a ne jen mírnou sázku na kvalitní jistotu. Ovšem to možná zase tkví v jejich známosti a v tom, že si nechtějí dovolit riskovat. Podle mě je to chyba.

Na konec bych jako vždycky zmínila pár skladeb jako takových. Začněme s “Trip the Darkness”. Je to silné eso celého alba, nastupuje jako první, a to bez nějakých “okecávaček”. Což by mohlo být a je sympatické. Jeho kvalitu nelze zpochybňovat. Možná jen do té doby, než uvidíte klip. Lacuna Coil se drží toho, že jsou skupina, tudíž každý klip postrádá nápad. Hrají v něm. Mění se akorát pozadí, oblečení a úvod. Jednou v lese, po druhé v nějaké velké místnosti. U tohohle songu se odvázali a pohráli si s černobílou realitou. Jenže to měli dotáhnout víc v detailech, protože si všimněte malých chyb. A kdybych jim do toho mohla kecat, tak bych se na tu kočku vykašlala úplně. No, vraťme se k hudbě. “Trip the Darkness” vás zaujme právě tímhle. Ne, textem a ne klipem. Mírným zvolněním, ale ne úplným uvolněním, které jsem požadovala, je “End of Time”, hlavně pro hlas zpěvačky. Malou perličkou zajímavě znějící mezi ostatními je “The Army Inside”. A nakonec zmíním cover, který není zmíněný na oficiálních stránkách, ale okamžitě jsem ho poznala. Je to píseň s názvem “Losing My Religion” a pokud jste zvyklí na pomalou a klidnou původní verzi, dočkáte se značného překvapení. I přesto se však neztratilo nic z krásy, kterou song oplývá.

Sečteno a podtrženo, je to velice kvalitní práce. Jen mě mrzí, že nepřináší nic moc nového. Je to možný posun pro skupinu. V celkovém důsledku to díru v žánru neprorazí a loďka s názvem Lacuna Coil pluje po hlavních trasách. Stále si myslím, že se nedostali na své limity. A při těch bych je já osobně ráda viděla, přece jen je to jedna z mých “prvních” kapel. Za to, že to má svoje charisma a sílu, si dáme dvakrát čtyři.


Další názory:

U několika posledních alb – a ani aktuální “Dark Adrenaline” v tom není výjimkou – je jednou ze zásadních věcí fakt, zdali Lacuna Coil chápete jako metalovou kapelu, nebo jako rockovou kapelu. Pokud to první, tak nejspíše album vůbec neoceníte, zvláště zastáváte-li názor o tom, že metal má zůstat metalem, i když se jedná o ty jeho stravitelnější odnože. Pokud ale vezmete na vědomí fakt, že Lacuna Coil jsou dnes už prostě mainstreamovou skupinou, jejíž hudba je naprosto neškodná i pro komerční rádia, a dokážete se přes tento fakt přenést, dostanete v případě “Dark Adrenaline” vcelku příjemnou rockovou desku s lehounce popovějším nádechem, na čemž nic nezmění ani sem tam nabroušenější riffy (v rámci mezí, samozřejmě). Občas se sice objeví pasáž, která třeba mně přijde vysloveně otravná, ale to už u podobných alb vzhledem k mému vkusu asi ani jinak nejde, naštěstí je tam však takových momentů vcelku málo. Některé písničky jsou naopak vyloženě dobré (singlovka “Trip the Darkness“, “Upsidedown“, taková “Kill the Light” také není zlá), díky čemuž jsou nakonec pocity z “Dark Adrenaline” v plusových hodnotách. Jestli se vám občas stejně jako mně stává, že se k podobným skupinám “střednějšího proudu” stavíte preventině trochu s despektem, možná budete překvapeni, že jsou Lacuna Coil stále i v roce 2012 poslouchatelnou kapelou. Sice to není nějaká bomba, z níž by si člověk takříkajíc sedl na prdel, ale je to solidní.
H.


Vypsaná fixa

Vypsaná fixa
Datum: 8.11.2011
Místo: Brno, Fléda
Účinkující: Vypsaná fixa

Nedávno tu H. hlásil spuštění nové rubriky s názvem “Články”, ve které se budou objevovat mimo jiné i reporty z nemetalových a nerockových akcí. A já se úplnou náhodou, zrovna chystal na brněnský koncert Vypsané fixy. Což je dostatečně nemetalová, ale zároveň dostatečně rocková akce. Alespoň na koncertech to u Vypsané fixy platí vždy. Takže mi byl svěřen úkol obstarat první článek v naší nové rubrice [zpětně přesunuto mezi klasické reporty – pozn. H., 2014]. Abych pravdu pravil, bude to složité, protože se na koncertech Vypsané fixy vždy tak zřídím, že si spoustu věcí nepamatuji. Na svou obranu musím napsat, že Fixa je moje srdcová kapela a v den koncertu jsem v blažené euforii a prakticky se nemůžu ubránit nějakému tomu porušení životosprávy. Takže tento report bude dost nestandardní.

Koncert se konal 8. listopadu 2011 v brněnském klubu Fléda a Vypsaná fixa s sebou přivezla nové fláky z šesté řadové desky nazvané “Detaily”, kterou vydala 6. října. Zajímalo mě, jak budou nové songy znít v živém podání, které v případě Vypsané fixy nikdy nepostrádá energii ani nasazení. Těšil jsem se, že zahrají nášláplé kousky jako “Lujza a Telma” nebo “Mentální dávidlo”, na ty se ovšem nedostalo. Dokonce nezahráli ani moji nejoblíbenější píseň z “Detailů”, totální psychosong “Nájemník”.

Člověk neznalý Vypsané fixy by mohl s klidem prohlásit, že hrají tuctový popík. A měl by pravdu. Existuje také druh lidí, kteří tvrdí, že Vypsaná fixa hrála skvěle na prvních albech, ale teď už hraje tuctový popík. A měli by také pravdu. Ovšem existuje i skupina lidí, jako jsem já, kterým je to všechno jedno a poslouchají Vypsanou fixu, protože ji prostě milují. A je docela jedno, co ti lidé poslouchají normálně. Já například poslední dobou sjíždím ve většině případů black metal a znám několik dalších bláznů, kteří zbožňují například thrash metal, ale Vypsaná fixa je jejich modla. A samozřejmě… ono se to nakonec projeví i v kotli!

Takže v úterý 8. listopadu kolem osmé hodiny jsem se s dost vysmátou náladou dostal před klub Fléda. Postál jsem si ve slušně táhlé frontě a pak mě místní sekuriťák pustil dovnitř zadarmo, protože jsem den před akcí, vyhrál lístek. Naší dost početné skupince zároveň oznámil, že šatna je plná, takže si budeme muset po celou dobu držet bundy v ruce. Což nás nerozhodilo a na hulváty jsme předběhli frontu na šatnu. Poté jsme vyčkávali mimo hlavní sál, protože jsme se tam nechtěli zbytečně mačkat, i když podle známých bylo představení divadla DNO, které Vypsané fixe vlastně předskakovalo, velice zajímavé.

Já už ale čekal na hlavní hvězdy večera, Márdiho, Mejlu, Mejna a Pítrse. A ti vtrhli na pódium chvíli po deváté hodině. Rozpálili fanoušky songem “Vše za 39” a já se začal topit v kotli. Jako by mé tělo explodovalo radostí, jsem začal létat do všech směrů a se mnou létal celý, totálně narvaný sál. Vypsaná fixa, jak už jsem zmínil, přivezla novou desku. A trochu mě překvapilo, že z ní neposkládali většinu setu, ale ideálně nakombinovali staré dobré vypalovačky s těmi novými. Z novinky zazněly hitovky “Show pana Loba”, “Detaily” nebo třeba “Bubetka”. Dále zvláštní song “Bibi Balderis”, “Diskokaktus”, “Schovaná” a “Jizvy”. A v živém podání to jsou skvělé pecky. Kotel neřešil, zda se hraje nová věc či osvědčené hity.

Za večer proběhlo i křtění desky, které měli na starost fanoušci, kteří tak učinili samozřejmě přímo na pódiu. A jako by to pódium patřilo právě i fanouškům, začalo se z něj hojně skákat. Což se v dalších chvílích setkalo s mým nepochopením, protože někteří “skokani” skákali přímo do kotle a přímo ve chvílích, kdy to v něm začínalo nejvíc vřít (musím říct, že kotel by Vypsané fixe mohli závidět mnohé o dost tvrdší kapely). A tak někteří zcela po právu spadli rovnou na hubu, protože kotel zrovna šílel a nějaké skokany neřešil při refrénu songů “Lunapark” nebo “James”. Zábavný mi připadal moment, kdy zcela vyčerpán jsem kamarádovi signalizoval, že jsem totálně “mrtvej” a on souhlasně, s výrazem naprosté zničenosti, přikývnul. Jenže v tu ránu Márdi zařval do mikrofonu slovíčko “Stereoid” a jako politi živou vodou jsme se vrhli do hlubin brutálního poga. Neskutečně jsem si užil také “Ninu”, do které si Márdi vložil úžasnou improvizaci, a také jsem se smál, když na začátku songu “Komik lobotomik” řval naprosto šíleným hlasem “Házejte sem ty vaše trička!” a na pódium trička vážně začala přistávat.

Celkově jsem napočítal kolem pětadvaceti songů, kterými Fixa smetla Flédu. Zazněla obstarožní “Lorenová”, “Drogový večírek”, ale také “Dezolát” nebo například “Ruzyně” z alba “Fenomén”. Měřiče radostí jely toho večera na plné obrátky. A já byl naprosto spokojen. Už ani skoro nespočítám, kolikrát jsem ty kluky ušatý viděl živě, ale pořád jsem z těch songů hotový, jako bych je slyšel poprvé. Takže Vypsaná fixa opět nezklamala a já zcela propocen, vyčerpán a naprosto šťasten jsem se odebral domů.


The Offspring, Clou, Rybičky 48

The Offspring
Datum: 16.8.2011
Místo: Praha, Průmyslový palác
Účinkující: Clou, Rybičky 48, The Offspring

16. srpna se v Praze odehrály dva velmi zajímavé koncerty a naše redakce, ač rozpolcená, nemohla chybět ani u jednoho. Dnes se podíváme na zoubek tomu pro větší masy – na vystoupení legendárních The Offspring. Akce probíhala na Výstavišti, konkrétně v Průmyslovém paláci, což se brzy ukázalo jako silně nesmyslná volba.

Než se nám podařilo vystát dlouhou frontu, protlačit se přes davy lidí a najít vstup do sektoru u pódia, uběhl téměř celý set předkapely Rybičky 48. Kdybych chtěl být objektivní, tak musím uznat, že to nebylo zas tak špatné, jenže já je prostě nemám rád už jenom kvůli tomu, jak ze sebe dělají strašné punkáče a nakonec předvedou jenom laciný pop-rock. Jejich set dokonce končil nějakou hip-hopovou “peckou” s duchaplným refrénem “Hop Hop Hop Hej”. Špatná volba předkapely číslo 1.

Druhá předkapela Clou se podle mě taky před The Offspring stylově moc nehodila, ale na rozdíl od předchozích kolegů to bylo docela dobře poslouchatelné. Všichni hráli výborně, hlavně bubeník se znamenitě předvedl. Pochválit musím i skvělý vokální výkon. Slabina Clou ale byla ve vážné náladě, která se po celou dobu téměř nezměnila, songy brzy začaly být na jedno brdo a publikum bylo netrpělivé. Někdy po polovině to začalo být opravdu dlouhé a vzduchem začaly lítat vztyčené prostředníčky a pokřiky jako: “Jděte domů!” Skupina si to nakonec trochu vyžehlila notoricky známou hitovkou “Island Sun”, již už někdy slyšel snad každý.

Následovalo velmi dlouhé, asi třičtvrtěhodinové čekání, při kterém se ukázalo, jak velký byl průser, že se koncert konal v Průmyslovém paláci. Téměř nulová klimatizace a malý prostor způsobil, že jsme se všichni smažili jako v pekle. Kdybych řekl, že jsme všichni vypadali jako kdybychom právě vylezli z bazénu, ani trochu bych nepřeháněl.

Když už nikdo ani nedoufal, že to hlavní vystoupení začne, ozvalo se “JAJAJAJAJA!” a The Offspring začali hrát první z řady všech hitů toho večera. “All I Want” spolehlivě vrátilo život do všech vyčerpaných a téměř mrtvých těl fandů. A pařilo se opravdu ve velkém. Publikum mě velmi příjemně překvapilo, protože se docela často stává, že odezva je poněkud vlažná a diváci nejsou příliš akční. Tady ale všichni zapomněli na neskutečné vedro a poskakovali a zpívali s kapelou.

Setlist The Offspring:
01. All I Want
02. You’re Gonna Go Far, Kid
03. You Will Find a Way
04. Come Out and Play (Keep ’em Separated)
05. Have You Ever
06. Staring at the Sun
07. Stuff Is Messed Up
08. Bad Habit
09. Hit That
10. Gotta Get Away
11. Kristy, Are You Doing Okay?
12. Why Don’t You Get a Job?
13. Americana
14. What Happened to You?
15. Pretty Fly (For a White Guy)
16. Can’t Get My Head Around You
17. Kids Aren’t Alright
– – – – –
18. Hammerhead
19. Want You Bad
20. Self Esteem

Setlist byl sestaven poměrně dobře, a jelikož The Offspring mají hodně hitů, které si nemohou dovolit vynechat, určitě měli při vybírání skladeb dilema. Celkem zaznělo dvacet skladeb, přičemž dominovala alba “Americana”, “Smash” a nejnovější “Rise and Fall, Rage and Grace”. Nechyběly songy jako “You’re Gonna Go Far, Kid”, “Hit That”, “Gotta Get Away”, “Why Don’t You Get a Job?” nebo “The Kids Aren’t Alright”. Na své si přišel určitě každý. Zazněl dokonce i song “You Will Find a Way” z právě připravovaného alba. Osobně bych pár songů vyměnil, chyběla mi tam třeba pomalejší “Gone Away”, “Defy You” nebo “Original Prankster”. Jelo se hlavně v rychlejším tempu, možnost oddechnout si nastala jenom při vyvolávání pro přídavek a při nádherné baladě “Kristy, Are You Doing Okay?”.

Slyšel jsem už i pár negativních ohlasů na sehranost kapely a na zvukaře, avšak tam, kde jsem stál já, jsem nic nezaznamenal. Párkrát byl Dexterův hlas trochu tišší, ale to se vždy rychle spravilo a nestihla se z toho stát závažnější záležitost. Kapela byla ve vynikající formě, a ačkoliv chlapi zrovna neběhali po pódiu, energie z nich sršela. Všechny nástroje zněly parádně a vokály všech členů byly prostě geniální. Už na nich ale bylo vidět, že nejsou nejmladší, začaly vykukovat vrásky a Dexterovi trochu vyrostlo břicho, tak schválně, jak dlouho jim ještě vydrží udržet si jejich rebelskou image.

Přídavek začal jedním z mnoha vrcholů večera, songem “Hammerhead”, u kterého jsem si zapařil snad nejvíc, po něm následovaly “Want You Bad” a poslední “Self Esteem”. Obvykle bych si přál, aby koncert trval ještě tak o hodinu déle, ale tentokrát jsem už chtěl jít v zájmu o vlastní zdraví. V tom nesnesitelném horku se kyslík vyskytoval asi v takovém množství jako jídlo v Somálsku, takže jsem se opravdu divil, že jsem nezkolaboval já, ani nikdo jiný. The Offspring nám mistrně ukázali, proč jsou ta velká legenda, a sami o sobě zvládli všechno na jedničku, škoda, že byl koncert zkažen kvůli nepříznivým podmínkám a horší volbě předkapel. Snad to příště pořadatelé vyřeší lépe, protože příště se určitě zúčastním znovu!


Rise Against – Endgame

Rise Against - Endgame
Země: USA
Žánr: punk rock / hardcore
Datum vydání: 15.3.2011
Label: DGC Records / Interscope Records

Tracklist:
01. Architects
02. Help Is on the Way
03. Make It Stop (September’s Children)
04. Disparity by Design
05. Satellite
06. Midnight Hands
07. Survivor Guilt
08. Broken Mirrors
09. Wait for Me
10. A Gentlemen’s Coup
11. This Is Letting Go
12. Endgame

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po třech letech se fanoušci vegetariánské stravy a aktivisté v oboru ochrany týraných zvířat dočkali a splnil se jejich nejvíc nejmokřejší sen. Tedy za předpokladu, že tito lidé poslouchají hardcore punk. Veganská modla Rise Against se vrací na hudební přehlídková mola a my se společně podíváme, jak se má k světu. A opravdu nemusíme patřit striktně ani do jedné zmiňované skupiny, protože být zase tolik extrémní přeci nechceme, že ne?

Rise Against (mimochodem další Amerika – tentokráte z Chicaga) se už od svých prvních krůčků jeví jako zázrak z čistého nebe. Prakticky všechna jejich alba jsou kritikou i fanoušky přijímána přímo fantasticky, a tak nic nebrání tomu, abychom se co několik let mohli zakousnout do nového koláče v podobě další desky. Jak chutná aktuální “Endgame”? Inu, všelijak.

Zastánci staré našlapané a více hardcorové podoby Rise Against už podruhé zapláčou. Oproti předchozí facce do tváře zatvrzelým odpůrcům líbivé melodiky v podobě “Appeal to Reason” se po zvukové stránce nemění zhola nic. Více pomalejších písniček, kytarového vybrnkávání a baladicky pomalých úseků. Vše je uhlazenější, ne tak moc rychlé a do budoucna už asi můžeme zapomenout na nějaký obrat a náhlý návrat k tvrdším kořenům. Kapela se zkrátka neohlíží a vyvíjí se podle svého. Je na každém, jak se s tímto faktem vyrovná, ale za sebe mohu bezostyšně říci, že starší tvorba se mi líbila o fous v umaštěné polévce více.

Netvrdím, že “Endgame” je špatná fošna. Společně s výše uvedeným “Appeal to Reason” je prostě jiná. Ne úplně násilně jiná, ale přeci jen po několika posleších jsou rozdíly patrné. Z prvotní tvorby čiší ta správná naštvanost a zápal pro věc. Je vidět, že chlapíci si za svými názory stojí a nebojí se je vykřičet do světa. S posledními dvěma nahrávkami přichází více melodický projev, písničky jsou celkově “masovější” a zahrané tak, aby zaujaly širší spektrum posluchačů. Nemám námitek, sám vím dobře, že taková banda potřebuje hlavně pevnou fanouškovskou základnu, kterou je potřeba stále rozšiřovat o nové kusy. Ale nehází jen tak mimochodem svým přístupem klacky pod nohy starým příznivcům? Nezavání to i v původně křišťálově čistém úmyslu zkaženým odérem peněz a vyššího výdělku? Nebo se interpret chce prostě posunout někam jinam? Nebo jsem úplně mimo? Otázka do diskuze pod článkem.

Po textové stránce nemám absolutně co vytknout, ostatně jako obvykle. Kapela se po celou dobu existence zaměřuje převážně na sociální témata a společenská tabu. Ať už jde o protest proti zneužívání moci a válkám nebo vyjádření k přílišné konzumnosti současného vyspělého světa v kontrastu s chudými nebo zaostalými kouty Země, jste s Rise Against doma.

Z celé desky mne nejvíce zaujaly kousky “Satellite”, “Help Is on the Way” a hlavně “Make It Stop (September’s Children)”. Poslední zmiňovaná se poslouchá velice dobře, hlavně díky působivému refrénu s doprovodnými vokály. Zajímavá je i “Broken Mirrors”, která je opět velice silná v refrénu. Zpočátku pomalejší “Wait for Me” má také něco do sebe. Ostatní skladby se příliš nevymykají ze zaběhlého konceptu písní Rise Against, který jsme viděli už posledně, a přijde mi zbytečné je zde více rozpitvávat.

VIDEO Z YOUTUBE:

Vzato kolem a kolem je “Endgame” dobrá deska. Na rovinu se přiznám, že nevím, co víc bych k ní napsal. Obvykle své výplody musím krátit, abych nepřesahoval normu, ale v tomto případě se cítím bezradně. Album se mi líbí, to ano, ale co víc dodat? Není nijak zvlášť objevné nebo překombinované. Není ani fádní, ani maximálně našlapané. Má své slabší chvilky, ale ve výsledku nejsou příliš patrné. Jedná se prostě o dobrou desku, se kterou nikdo neudělá chybu, ale na druhou stranu se nejedná o dílo, ke kterému byste se roky vraceli znovu a znovu a objevovali další nové prvky, jichž jste si při prvních posleších nevšimli. Nebo vy možná ano, ale já pravděpodobně ne. Na to zkuste například “The Sufferer and the Witness”, které si tímto dovolím doporučit. Vše podstatné bylo řečeno a natahovat článek bezpředmětným hlenem mi nepřijde úplně košer. Milovníci dlouhých elaborátů prominou, ale tady zkrátka končím.


Tenacious D – The Pick of Destiny

Tenacious D - The Pick of Destiny
Země: USA
Žánr: comedy rock
Datum vydání: 14.11.2006
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Kickapoo
02. Classico
03. Baby
04. Destiny
05. History
06. The Government Totally Sucks
07. Master Exploder
08. The Divide
09. Papagenu
10. Dude
11. Break In-City
12. Car Chase City
13. Beelzeboss
14. POD
15. The Metal

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Earthworm – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tenacious D je velice zvláštní skupina, která je vedena spíše herci než muzikanty. Kapela se do podvědomí fanoušků dostala až svým filmem, vydaným v roce 2006. Na svém kontě má Jack Black a Kyle Gass (nebo zkráceně JB a KG) dvě alba, film a DVD se záznamem ze svého koncertu. Tenacious D fungují už od roku 1994, v té době například měli svoji stejnojmennou show na televizní stanici HBO. S debutovým albem přišli v roce 2001, této práci se dostalo velice dobré kritiky, přestože songů tam máte asi jen pět, ostatní jsou jakési proslovy, různé situace a podobně. Tenacious D dokonce vystupovali i s legendární Metallicou na jednom koncertě, kde jí dělali předkapelu.

„The Pick of Destiny“ je vlastně soundtrack k jejich filmu. Film pojednává o vymyšleném vytvoření a vývoji jejich skupiny. Všechny písně, jak jdou po sobě, jdou stejně po sobě jako ve filmu. První píseň na albu, „Kickapoo“, v které hostuje i velice známý zpěvák Ronnie James Dio, je o smyšleném domově mladého JB, který uteče od rodiny a vydává se do Holywoodu, kde potkává KG a v songu „Classico“ máte jejich první (ve filmu) společné dílo. „Classico“ je předelaná minutová píseň od Johanna Sebastiana Bacha doplněná o velice komický text. Texty jsou největší sílou Tenacious D, herectví v krvi obou aktérů se prostě nezapře. Nástroje, které skupina používá, jsou dvě akustické kytary, neznamená to ale, že se nedočkáme pořadných riffů z elektriky nebo beatů z bicích, na tyto části si skupina vždy pozve nějaké hosty. Např. právě „Kickappo“ a „Classico“ jsou jedny z těch akustických, dále jsou to například třetí „Baby“, pátá „History“ nebo desátá „Dude“.

Největším vyvrcholením alba je definitivně třináctá „Beelzeboss“, tento song je dokonce vrcholem kapely. Píseň je dlouhá přes pět minut a pojednává o souboji s ďáblem, kterého se jim nakonec se štěstím povede poslat zpět do pekla. Tato píseň je hlavně o textu, a pokud jste neviděli film, song vám asi moc nedá, je to ale skutečně výborné. V ďáblově části (který miluje metal, protože je ďábel), máte „fucking-tasty riff“, to je prostě klasický metalový flák. „Beelzeboss“ se střídá z pomalého do rychlého, poté do chvíle nejistoty JB a KG, kteří nakonec předvedou své veledílo („masterpiece“), kterým pošlou ďábla zpět. Po ďáblovi na vás čeká „POD“ („Pick of destiny“), píseň, která se dočkala i svého videoklipu. A poslední je song s názvem „The Metal“, který pojednává o tom, že metal prostě nic v historii nepřekoná a že bude vždycky na vrcholu a krok před ostatními. „The Metal“ se také dostal do hry „Guitar Hero 3“.

„The Pick of Destiny“ je spíše soundtrackem a do filmu se výborně hodí. Na poslech máte o něco menší zážitek, pokud jste ale viděli film, který je velice povedený, opět si projdete chvíle a vtipné situace. Song „Beelzeboss“ si budete pouštět, až si ten text celý nakonec úplně zapamatujete. Tenacious D je zvláštní skupina, jejich největší specialitou jsou živé koncerty, a jestli tihle někdy do Čech přijedou, neměl by si je nechat ujít nikdo. Bude vás čekat skvělá, nezapomenutelná show.


Benátská noc 2008 (čtvrtek)

Benátská noc 2008
Datum: 24.2.2015
Místo: Malá Skála
Účinkující (obsažení v reportu): ABBand, Alkehol, Arakain, Interitus, Krleš, Kryptor, Lordi, Motörhead Revival, Törr, Walda & Gang, Waltari

Úvodní kecy si dnes odbudeme pouze informací o tom, že letošní Benátská noc byla v pořadí již celkem 16. a jako vždy se uskutečnila na Malé Skále. Areál se oproti minulým ročníkům mírně změnil. Především třetí pódium nám nějak nakynulo, díky čemuž se jeho zvuk “mlátil” se zvukem ze stanu (občas se k tomu mlácení přidal i přehulený zvuk z hlavního pódia, např. na Divokého Billa – ten byl slyšet až na konci areálu a nešlo se před ním schovat).

Co člověka udeřilo hned po vystoupení z vlaku, bylo děsné vedro (na můj vkus). Dlouho jsem nečekal a běžel jsem se schovat do chládku do stanu, kde od dvou hodin začínali Kryptor. Kapela předvedla kvalitní thrash metalový nářez. Na rozjezd hodně dobré, zvláště ta 20 let stará black metalová vykopávka byla vážně libová.

Poté už jsem musel vylézt zpátky do toho horka, protože na hlavním pódiu začínali Törr. Vlasta Henych zavelel: “Nazdar, rock’n’rollový prasata!”, a už to jelo. Törr předvedli to, co vždycky, takže stejně jako snad 100x předtím, i teď to byla zábava. Törr a jejich koncerty se nemění. Mění se jen místo a čas, kdy hrají.

Kytarista Törr, Ota Hereš, si pak vzal menší pauzičku a nastoupil znovu se svým vychlastaným Alkeholem. I člověk, který o nich nikdy neslyšel, si určitě podle názvu skupiny dokáže představit, jak jejich vystoupení asi vypadají. Na živo jim to šlape solidně, ale takovéhle hospodské odrhovačky prostě nejsou pro mě.

Zato následující Arakain se mi už hudebně zamlouvá mnohem více. A podle toho taky vypadala rychlost, jakou má hlava poletovala vzduchem. Arakain prostě umí. Navíc je současný zpěvák Honza Toužimský tím nejlepším frontmanem, jakého kdy kapela měla. Předchozí dva strčí bez problému do kapsy. Na rozdíl od jejich vystoupení na MoR jsem se dočkal i mé oblíbené sypačky “Vir”, takže spokojenost maximální.

Po Arakainu jsem se jen tak chvíli poflakoval. Nakonec jsem se zašel podívat na kousek Die Happy. Zpěvačka sice byla hezká, ale s hudbou už to tak slavné nebylo. Radši jsem nabral směr stan, kde právě začínali Interitus, jejichž hudba je lepší a zpěvačka ještě hezčí. Tahle skupina se pomalu začíná stávat mojí oblíbenou, což je celkem podivné, vzhledem k jejich stylu a mému hudebnímu vkusu. Tracklist Interitus byl postaven především na poslední desce “Frozen Darkness”, ze které zazněly například “Křídla”, “Střepy” nebo videoklipová “Deep in the Pain”. Písně z aktuálního alba pak byly samozřejmě prokládané i staršími kousky. Po konci jejich vystoupí jsem se zdržel kupováním CDčka Interitus a sháněním podpisů kapely, díky čemuž jsem úplně prošvihnul Dogu.

V této chvíli pro mě osobně nastala v programu díra, kdy mě žádná z hrajících skupin celkem nezajímala. Vypravil jsem se na kousek finských Waltari, kde jsem se utvrdil v tom, že takováhle hudba prostě není můj šálek čaje (v mém případě spíše šálek piva). Waltari mi prostě přijdou moc přeceňovaní. Tak jsem šel zjistit, co je zač Walda & Gang. Písničky Waldemara Matušky předělané do rocku mě také moc nenadchly, ale alespoň se bylo na co dívat. Walda & Gang se totiž jako první na letošní Benátské vytasili s ohňovými efekty. I oni mě ale po chvíli přestali bavit, proto jsem se vydal do zadních prostor areálu, abych si v klidu prohlédl všechny stánky. V tu chvíli ale k mým uším začalo doléhat z hlavního podia šumaření jistého Billa, zvaného Divokej. Jejich hudební produkci vážně nemusím, snad proto jsem všude běhal jak šílenec, ale nenašel jsem místo, kde by nebyli slyšet. Nakonec jsem se rezignoval a šel k hlavnímu pódiu s tím, že když už je musím poslouchat, tak je chci alespoň vidět.

S úderem desáté hodiny jsem musel začít řešit dilema, jehož řešení jsem po celý den odkládal. Ve stanu totiž začínala hrát má srdcovka Root, zatímco na největším podiu se připravovali rozjet svou show Lordi. Nakonec zvítězila zvědavost nad fanouškovstvím a já šel na Lordi. A že to stálo za to. Přestože jsem zocelen četnými návštěvami black metalových koncertů, kde jsou občas k vidění opravdu zajímavé věci, to co předvedli Lordi, jsem ještě nežral! Výbuchy, ohnivá show, proudy jisker létající téměř odevšad. Když pominu hudební stránku, která mě moc neoslovuje, protože hard rock vážně nemusím (znám od nich jen 6 písniček – “Hard Rock Hallelujah”, “Who’s Your Daddy”, “Would You Love a Monsterman?”, “It Snows in Hell”, “Devil Is a Loser” a “Blood Red Sandman” – všechny zazněly), bylo se alespoň na co dívat. Už jen díky tomu jsem se ani na chvíli nenudil. Při jedné písničce si například zpěvák Mr. Lordi přitáhl motorovou pilu, ze které sršela krev a létaly jiskry zároveň. Jindy si zas na záda nechal připevnit obří křídla a ty pak roztahoval (jen škoda, že s nimi nelétal). Já osobně jsem se prostě na jejich vystoupení neskutečně bavil a podle reakcí všech okolo to vypadalo, že jsem nebyl sám. Těžko bych sice na jejich koncert zavítal, kdyby na sobě neměli ty masky a všude kolem sebe ty vybuchující blbinky, jenže oni to mají, takže není co řešit. Lordi byli jednoznačná pecka.

Když dohráli Lordi, šel jsem poprvé za celý den podívat na poslední pódium, nebo spíše minipódium, zvané G-Stage, kde to zrovna valili Motörhead Revival. Jejich kytarista vypadal spíše jako SlashGuns n’ Roses, zato zpěvák a baskytarista jako by Lemmy Kilmisterovi z oka vypadl. Nejen že měl stejnou baskytaru a stejně “vychlastaný” hlas, on měl dokonce i stejné boty! Motörhead Revival zahráli své největší hity (nebo spíš největší hity pravých Motörhead). Skuteční Motörhead k nám nejezdí každý den, a tak se člověk musí spokojit s revivalem.

Po Motörhead jsem si ještě skočil nakoupit pár CDček a po cestě jsem zhlédl kousek vystoupení Aleše Brichty. Když slyším jeho hudbu, tak mě napadá, že Arakain udělali dobře, když ho vykopli, jestli je chtěl tlačit do stylu, jaký teď provozuje se svým ABBandem. Poslední kapelou pro mě byli Krleš. Moc si toho ale z jejich koncertu nepamatuji, protože jsem už byl hodně unavený a spíš sem se opíral o pódium, než abych poslouchal.

Reportu z dalších dvou dnů Benátské noci se ode mě nedočkáte, protože jsem na nich nebyl.


Topfest 2008

Topfest 2008
Datum: 27.-28.6.2008
Místo: Zelená voda (Slovensko)
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Anawi, Desmod, Divokej Bill, Konflikt, Mandragora, Náhodní známi, Slayer, Tleskač

Sobota: Horkýže slíže, Kabát, Polemic

Topfest už tradične otvára festivalovú sezónu na Slovensku. Spolu s dobrou zostavou kapiel a výborným prostredím areálu na Zelenej Vode (bohužiaľ sa tam festival uskutočnil tento rok naposledy kvôli prestavbe areálu) sľuboval kvalitný zážitok.

Na festival som sa vybral už o deň skôr, na festivaloch to robím bežne a doteraz nebol problém. O to nepríjemnejšie bolo moje prekvapenie že si budem musieť normálne zaplatiť za kemp. Ako nie som socka a tých 150 Sk ma nezabije, ale mohlo to byť uverejnené na webových stránkach festivalu. Takto mi to príde ako by sa chcel niekto nabaliť.


Pátek:

Piatkový program odštartovala slovenská kapela Mandragora. Obyčajný thrash metal, ktorý začal už po prvom songu nudiť. Nasledoval presun na druhé pódium, kde práve hrala Anawi. Ani nemusím dodávať, že to bola katastrofa. V nádeji, že aspoň na tretom pódiu bude niečo počúvateľné, sme sa k nemu presunuli a zistili, že je ešte len vo výstavbe.

Prvý závan kvality prišiel zo skupinou Tleskač. Veselé ska síce nezaváňalo originalitou, ale o to viac nasadenia do toho dali. Neskôr prišli na rad Divokej Bill. Tuto kapelu poznám len s klipov, no musím uznať že ma celkom bavili.

Nikdy ale nepochopím ako mohli usporiadatelia dať pred Slayer Desmod. Desmod sú momentálne na vrchole svojej obľúbenosti na Slovensku a vymetajú všetky rádia. Mňa však až nehorázne nudili. Kuly vie spievať, to áno, ale čo na tom, keď hrajú len ten najtuctovejší pop-rock.

Potom nasledoval headliner festivalu, a to Slayer. Kapela sa predstavila na Slovensku prvýkrát, a to v zložení Tom Araya, Jeff Hanneman, Kerry King a Dave Lombardo. Slayer ma s CD nikdy moc nebavili, ale naživo som čakal, že to bude lepšie. Možno aj preto som mal prehnané očakávanie, ktoré neboli naplnené. Nechápte ma zle, Slayer zahrali veľmi dobre, len mňa nedokázali moc chytiť. Kapela odohrala 16 songov v ktorej bol prierez celej ich tvorby. Hrali s nasadením, ale stále to na mňa pôsobilo ako prísť, rýchlo odohrať a odísť. Zvuk bol výborní a atmosféra v publiku tiež.

Po Slayer nasledovali punkový Konflikt. Táto kapela ma koncert od koncertu baví čím ďalej tým viac. Tento koncert s nimi odohral iný basák a bolo to poznať. Tento sa na pódiu aj pohyboval.

Setlist Slayer:
01. Darkness of Christ
02. Disciple
03. Cult
04. Chemical Warfare
05. Ghosts of War
06. War Ensemble
07. Jihad
08. Die by the Sword
09. Spirit in Black
10. Captor of Sin
11. Dead Skin Mask
12. Hell Awaits
13. South of Heaven
14. Raining Blood
15. Mandatory Suicide
16. Angel of Death

Vrchol festivalu tak prišiel pre mňa nečakane v podobe skupiny Náhodní známi, o ktorej som dovtedy nepočul. Skupina, ktorá hrá štýl, ktorý by sa dal označiť za happy hardcore, prekvapila nasadením, spevák bol frontman ako sa patrí, pohyboval sa po pódiu ako zmyslov zbavený a mal neskutočné pohybové kreácie. Okrem pohybu samozrejme zaujal aj svojím hlasom s ktorým narábal výborne. Prekvapila cover verzia od skupiny O-Zone, ktorá bola jednoducho geniálna.


Sobota:

V sobotu už na programe moc zaujímavých vecí nebolo. Samozrejmosťou boli slovenské ska stálice Polemic. Výkon ako vždy kvalitný, nechýbali všetky hity. Po nich nasledovali Horkýže Slíže. Setlist tvorili hlavne songy s posledného albumu “Ukáž tu tvoju zoo”. Slíže som mal možnosť vidieť už štvrtý krát a myslím si, že by už vážne mohli obmeniť trochu setlist. Ale človek si aspoň zaspieva všetky tie preflaknuté hity.

Potom som sa trochu venoval iným činnostiam ako hudbe, a tak ako ďalších som videl až Kabát. Ich vystúpenie bolo priemerné, ale ľudia sa bavili a v podstate patria medzi maskotov festivalu, keďže zatiaľ vystúpili na všetkých ročníkoch. Po ich skončení nasledoval ohňostroj.

Na vystúpenie Zóny A mi však už nezostávajú sily, a tak sa odoberám do stanu.

Počasie nakoniec aj celkom vyšlo, aj keď vo štvrtok pršalo, no nasledujúce dva dni už bolo pekne, až na búrku, ktorá sa prehnala v piatok večer a spravila s kempu miesto vhodné na bahenné zápasy (ktoré sa tam potom aj naozaj konali). Medzi najväčšie výhody Topfestu určite patrí areál, v ktorom sa nachádza jazero.

Jubilejný piaty ročník bol zatiaľ vôbec najúspešnejší keď bolo vypredané (17 000 ľudí, viac areál nie je schopný pohltiť). Medzi zápory patrí nedostatočný počet toi toi budiek, ktoré boli už po prvom dni značne cítiť, a málo spŕch, ku ktorým bolo nemožné sa dostať. Inak k festivalu nemám väčšie výhrady. Akurát by potešilo ešte aspoň jedno trochu väčšie meno, ale to sa snáď na budúci rok zmení.


Scars on Broadway – Scars on Broadway

Scars on Broadway – Scars on Broadway
Země: USA
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 29.7.2008
Label: Interscope Records

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před pár dny četl ve Speedyho v novince o plánovaném koncertu k vydání debutové desky skupiny Scars on Broadway (28. července 2008, L.A), napadlo mě, že by nebylo špatné napsat recenzi na toto nové album. Hodně kamarádů a známých se mě ptalo jací Scars on Broadway jsou a především je zajímala jakákoliv podobnost se System of a Down. A to proto, že ve skupině figurují nám všem dobře známé tváře ze System of a DownDaron Malakian a John Dolmayan. Proto se v úvodu nebudu moci vyhnout malému srovnání.

Podobnost je velká… Přesně jak už předesílal Daron na svých webovkách – album se hodně podobá nahrávkám “Mezmerize” a “Hypnotize”. Při poslechu to jasně slyšíte. Už při tvoření těchto dvou alb měl Daron spoustu dalších nápadů, které se na ně nevešly a které také trochu vybočovaly ze zaběhlého stylu SOAD. Hudební aranžmá i texty nosil v hlavě několik let a teď máme tu možnost si je poslechnout s trochu obměněnou sestavou. Známé dvojici sekundují Franky Perez, Dominic Cifarelli a Danny Shamoun.

Daron si vzal také hodně inspirace z rockové hudby z 60. a 70. let (Kinks, The Beatles, The Zombies a také Neil Young). Především “3005” je hodně inspirována tvorbou Neila Younga. I přesto je stále silně cítit duše SOAD. Album poukazuje na problémy dnešního světa, tak jak je Daron cítí (“World Long Gone”“How many people are starving?”).

Songy jsou rockově, místy až punkově laděné. Samotná skupina si nepřeje aby byla jakkoli zaškatulkována. “Hrajeme to, co nás baví, a je jedno, jestli tomu budete říkat punk nebo rock. Jsme Scars on Broadway.”

Daronovy texty nejsou tolik složité jako Serjovy, a to nám dává možnost více se zaposlouchat do melodie. Tím nemám na mysli, že by byly infantilní, právě naopak – v jednoduchosti je síla. Klobouk dolů před hudebníky kteří dokáží psát a hrát podobné jednoduché a přitom melodické věci.

Album má opravdu šťávu, některé písně jsou “šílené”, některé vážné a další až smutné. Celkové složení alba je vyrovnané. Jeden poslech nestačí, uvidíte, že si ho budete pouštět stále dokola. Potenciál alba je velký – má na to zaujmout široké spektrum fanoušků. Nejen ty “Systemácké”. Když jsem hledal nějaké zápory, musel jsem opravdu zapřemýšlet. Z hudební stránky bych nevytknul nic. Na albu jsou 2-3 slabší písně, ale tomu se nevyhne žádná skupina. Přisel jsem na asi jedinou věc, a tou jsou délky písní. Na to, že má album 15 songů, je celkový čas (cca 45 minut) malý. Jak už jsem řekl, je to jediné mínus. Pro mě osobně je vydání alba “Scars on Broadway” jednou z největších hudebních událostí letošního roku. A proto neváhám a uděluji 9,5/10. Je na vás, jestli dáte na mé doporučení, ale tohle by měl slyšet každý. Enjoy!