Archiv štítku: rock’n’roll

Noise Emission Control – Désordre et mépris

Noise Emission Control - Désordre et mépris

Země: Francie
Žánr: hard rock / rock’n’roll
Datum vydání: září 2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Hurlez
02. L’an pire
03. Désordre et mépris
04. Computer
05. Le style

Hrací doba: 13:51

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Francouzská čtveřice Noise Emission Control loni oslavila své desáté výročí a svým příznivcům při příležitosti tohoto významného jubilea naservírovala své první EP „Désordre et mépris“. Nemyslete si, že se jedná o první výsledek studiové seance této energické party. Kdepak. Během své kariéry se borci představili veřejnosti prostřednictvím dvou demosnímků z let 2006 a 2009, na něž navázali v roce 2012 eponymním debutem. Úplní zelenáči to tedy nejsou a nutno říct, že z „Désordre et mépris“ je to znát hned na první dobrou.

Čtveřice ve složení Fredd Furious (vokál), Dany Gozet (kytara), Violent Dave (basa) a konečně bubeník Toff Belleverge přinesla na své krátké novince pouhých pět skladeb o celkové hrací době něco málo pod 14 minut. Když k tomu připočtete vcelku svižné tempo, tak „Désordre et mépris“ je již dopředu solidním příslibem, že se jedná o energií nacpanou nálož poctivého špinavého hard rocku. I když s tím hard rockem to neberte úplně tak doslova.

Těžko se dá hudební směřování Noise Emission Control zaštítit jen jedním stylem, protože jakkoli je jejich tvorba přímočará a skoro až ohlodaná na kost, je tam toho tolik, že své si najde skoro každý příznivec kytarové muziky. Špetka šlapavého hard rocku, špinavého rock’n’rollu, punkově zpěvné refrény a dopředu vytažené řízné kytary. Vzdáleně se nabízí asociace s Motörhead, nečekejte ovšem žádnou kopírku Lemmyho party. Noise Emission Control jsou melodičtější, na druhou stranu je z nich cítit taková ta klubová a pouliční atmosféra, díky níž zní „Désordre et mépris“ dost přesvědčivě.

Zpěvák Fredd disponuje silným a přírodně nakřáplým vokálem, který se do takové nálože rychlých fláků hodí výborně a v dvojce „L’an pire“ pohání celou tuhle káru kupředu ve skvělém refrénu, jemuž sice díky rodné francouzštině nerozumím ani slovo, ale pod kůži se mi zažral hluboko snad už při prvním poslechu.

„Désordre et mépris“ otevírá velmi solidní „Hurlez“, která je oproti zbylým skladbám ve slokách lehce chaotická a díky nervním kytarám představuje asi to nejtvrdší na celém EP. Fredd hned v první písni vytáhne ze svého rukávu jak melodický vokál v předehře k refrénu, ale i ostřejší řev právě v oněch kytarově nespoutaných momentech. O druhé „L’an pire“ už řeč byla a na tomto místě bych ji tak uvedl jenom jako nejpovedenější moment celého „Désordre et mépris“. Vážně skvělá drtivá hitovka.

Noise Emission Control

V třetí titulce „Désordre et mépris“ se zdánlivě stáhne ten nátlak první dvou válů, ale nabroušené kytary a šlapavá rytmika ji tlačí kupředu. Je pravda, že díky až příliš častému opakování refrénu se oposlouchá o něco dříve, než by si zasloužila, ale dojem spravuje jako žula tvrdá „Computer“. Je to další kratší flák, který se přehoupne přes dvě minuty trvání, a spolu s „L’an pire“ je to druhý držák rock’n’rollové podstaty EP. Závěrečná „Le style“ zaujme houpavým kytarovým motivem a zpěvným sborovým refrénem.

Je asi jasné, že tohle není záležitost na dlouhé zimní večery, pokud ovšem hledáte krátké povyražení a pročištění hlavy při uvěřitelné kombinaci energických kytar a vcelku přístupných melodií, tak je tady „Désordre et mépris“ pro vás. Pokud se někdy v budoucnu dostanu k nějaké další plnohodnotné řadovce Noise Emission Control, tak jenom na základě tohoto EP si ji určitě poslechnu, protože tohle mě baví.


Malignant Tumour – The Metallist

Malignant Tumour - The Metallist

Země: Česká republika
Žánr: rock’n’roll / thrash metal
Datum vydání: 25.10.2016
Label: Unrest Records

Tracklist:
01. Fine Hellride
02. The Metallist
03. Fly High
04. Walk as We Talk
05. Kiss by Hammer
06. I Want to Die with No Pants On
07. Missing Rebellion
08. 1989
09. Rolling Coals
10. Swimming in Mud
11. Wicked

Hrací doba: 38:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Malignant Tumour

Není to zas tak dávno, kdy patřili ostravští Malignant Tumour spíše do českého metalového undergroundu a jejich alba byla směřována na užší okruh stylových nadšenců. Svou tvrdou prací a kvalitní hudební produkcí se však časem vypracovali mezi kapely, jejichž novinkové počiny jsou právem považovány za jednu z hlavních událostí tuzemské scény daného roku, a nejinak tomu je i v případě šesté řadovky „The Metallist“, která navazuje na povedené „Overdose & Overdrive“ z roku 2013. Tahle čtveřice, jež už právem patří mezi veličiny českého metalu a mezi skupiny, které si prostě a jednoduše nelze s nikým jiným splést, letos slaví 25 let od svého založení a pro tuto příležitost se pořádně vytáhli.

Jak jinak oslavit takové skoro-kulatiny než tím dost možná nejlepším albem, jaké během své burácivé jízdy stvořili? Ano, přesně tak. „The Metallist“ je na jednu stranu „jenom“ dalším zářezem na pažbě Malignant Tumour, avšak svými kvalitami se řadí suverénně k tomu nejlepšímu, co lze pod hlavičkou těchto bardů vyslechnout. Pokud budu mluvit čistě za sebe, tak „The Metallist“ se nedlouhou po prvním poslechu stihlo zařadit na úroveň zlomového „In Full Swing“, díky němuž se k Malignant Tumour dostala i moje maličkost a na které od té doby nedám dopustit.

Když jsem označil „The Metallist“ jako další z řady alb Malignant Tumour, tak je to myšleno tak, že hlavní ingredience tvorby této čtveřice ve složení Bilos, Korál, Šimek a Bohdič zůstaly opět takřka neměnné. Gró tvoří rychlá tempa, valivá atmosféra a obrovský přísun energie, díky čemuž zní „The Metallist“ zatraceně živelně a nebezpečně. V jádru je to pořád ten starý dobrý metalický rock’n’roll.  Rock’n’roll tak špinavý a hutný, že by se za to nemusela stydět leckterá thrashmetalová partička. A právě toho thrash metalu je na „The Metallist“ o mnoho víc, než kolik bylo ke slyšení třeba na předchozím „Overdose & Overdrive“, jehož silný punkově/crustový odér cítím ještě teď s odstupem. O to ale nejde. Škatulka je v případě Malignant Tumour asi tak relevantní jako v případě jejich velkých vzorů Motörhead, kde se daly rovněž vést nekonečné debaty a pře nad tím, zda se jedná o heavy metal nebo špinavější rock’n’roll. Hlavní je, že výsledek má spád, grády a díky tomu se „The Metallist“ poslouchá vlastně úplně samo.

Jak je u Malignant Tumour zvykem, tak „The Metallist“ nenabízí příliš času na odpočinek. Místo toho je to fošna, jež útočí na animální pudy posluchače svou nespoutaností. Hned úvodní palba „Fine Hellride“ se s ničím a nikým nesere. Krátká bubenická výplň a nastupuje valivá kytarová linka popoháněná Bilosovým vokálem, což z této rychlovky dělá jasný hit hned na úvod, jehož hlavním cílem je posluchače řádně nakopnout. Minimálně po dobu trvání první poloviny alba se sází jedna tutovka za druhou. Po zmíněné „Fine Hellride“ nastupuje skvělá riffová řežba „The Metallist“, která je poplatná svému názvu a servíruje neutichající metalovou jízdu s parádním refrénem. Kdybych měl vyjmenovat vrcholy desky, tak pokračuji bez zaváhání přes následující „Fly High“ s opět povedeným refrénem a kytarovým sólem v druhé polovině, skvělou a hlavně nakažlivou klipovkou „Walk as We Talk“ až po „I Want to Die with No Pants On“.

Ne snad, že by druhá polovina byla vyloženě horší, ale přesto mám z úvodní dvacetiminutovky maličko lepší dojem než z druhé poloviny. Nevím, jestli je to tím, že v úvodu je ta porce hitového nářezu tak kurevsky natlakovaná, že v závěru už jsem měl vše podstatné z „The Metallist“ dávno v sobě, ale v každém případě se nevyplatí fošnu vypínat předčasně a připravit se tak byť jen o jedinou minutu z její hrací doby. Metalová řežba „Missing Rebellion“ je asi nejvýraznější ukázkou toho, kam se během tří let od posledního alba Malignant Tumour dostali a s jakou grácií dokážou drhnout staromilský rock’n’roll smíchaný s pořádnou dávkou metalové agrese. Zrovna tahle položka u mě s každým poslechem rostla asi nejvíc. „1989“ se ze skupiny ostatních skladeb vymyká minimálně v tom ohledu, že přináší zatěžkanější tempo a na první poslech promyšlenější strukturu. Není špatná, ale i přesto si myslím, že nejsilnější budou Malignant Tumour v oblasti rychlých hitovek typu „Rolling Goals“ případně „Wicked“ z úplného závěru.

Malignant Tumour

Vlastně ani nevím, jestli se dá „The Metallist“ něco závažného vytknout. Netvrdím, že se na něm nevyskytuje nějaký, byť jen o trošku slabší moment (za mě asi „1989“ a „Swimming in Mud“), nicméně ta celková vyrovnanost napříč celou hrací délkou je jedním z jeho lákavých aspektů. Jako bonus si přičtěte fakt, že je ošetřen ostrým a krystalicky čistým zvukem. Ten už pak nemá moc těžkou práci a vlastně jen dotváří atmosféru velmi živelného počinu, při jehož poslechu se nelze vyhnout neustálému házení hlavou do rytmu, k čemuž „The Metallist“ přímo svádí.. V každém ohledu se jedná o trefu do černého a já smekám klobouk dolů. Za tu energii, uvěřitelnost a kvalitní songy. Za to vše jsou Malignant Tumour dnes tam, kde jsou.


Proll Guns – Horseflesh BBQ

Proll Guns - Horseflesh BBQ

Země: Rakousko
Žánr: thrash’n’roll
Datum vydání: 29.1.2016
Label: NRT-Records

Tracklist:
01. Texas Banjo Massacre
02. Horseflesh Barbecue
03. From Texas to Hell
04. Bloodgun Blues
05. Fucking Troublemaker
06. Reno Gang
07. Lookin’ Out My Backdoor [Creedence Clearwater Revival cover]
08. The Revolver
09. Execution
10. Southern Slavery

Hrací doba: 42:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
NRT-Records / Grand Sounds PR

Dovolím si tvrdit, že našemu běžnému čtenáři bude jméno Proll Guns zcela neznámé, takže mi hned takhle z fleku dovolte několik obligátních keců o kapele. Proll Guns pocházejí z rakouského Salzburgu a jejich vznik se datuje k roku 2013. Hned v prvním roce fungování vydali demo „And the Western Blood“, na nějž navazovalo debutové album stejného jména. Hned od prvních vteřin poslechu mě však napadlo, že Proll Guns není kapela pocházející z končin našich jižních sousedů, ale celková stylizace a hudební náplň by sváděla spíš na americký Texas. Důvod? Jak jižanskou atmosférou, tak lehkým odkazem na legendární Panteru je hudba této skupiny hezky načichlá.

Přestože druhé řadové album Proll Guns vyšlo již začátkem letošního roku, přesněji řečeno 29. ledna, tak aniž bych chtěl omlouvat svou nedochvilnost se sepsáním recenze, nad níž jsem seděl hezkých pár měsíců, tak si myslím, že právě v tomto období je hudba této čtveřice – a tím pádem také tento článek – daleko aktuálnější. Léto, zahradní párty a grilovačky k sobě jednoznačně patří a tvorba Proll Guns by se právě v takovém období mohla dost dobře hodit. Už při pohledu na název desky, který zní „Horseflesh BBQ“, by se dalo alespoň rámcově říct, kudy se hudba této sebranky ubírá.

Samozřejmě, hádat přesnou hudební škatuli jen z názvu alba není jednoduché, ale když si k tomu alespoň letmo projdete názvy skladeb, je jasný minimálně fakt, že se pánové neberou příliš vážně a hrají spíš odlehčenou formu metalové hudby, která má hlavně bavit. A právě tento fakt přihrává tezi, že v létě má hudba Proll Guns mnohem větší uplatnění. Sama kapela svůj styl nazývá jako „rock ‘n’ western roll metal“, takže je patrné, že žádná hlubokomyslná témata se v textech opravdu řešit nebudou a vlastně to ani není zapotřebí. Nedokážu si totiž představit, že by se v jižansky uvolněném thrash / groove metalu mělo zpívat o něčem vážném. Na „Horseflesh BBQ“ se to tedy hemží klasickou kombinací pro chlapy, takže chlast a holky. Stačí se podívat na klipy z živých vystoupení, při kterých pánové na pódiu vybavili dvojicí ženštin Miss Candy Rose a Miss Sherly Colt, jejichž hlavním úkolem je vlnit se a být tak potěšením pro mužské osazenstvo publika.

Na základě doposud uvedeného je jasné, že od „Horseflesh BBQ“ nelze čekat zázraky a že to je jedno klišé vedle druhého. Hlavními atributy tvorby Proll Guns jsou jednoduché, zpěvné vály s přímočarými kytarami, přehlednou rytmikou, která nepřekáží, a celkově odlehčená atmosféra. Tu umocňují jak texty, tak občasné odkazy na westernovou hudbu, špetka barového blues a místy i country. Dokonce i banjo si v několika písních najde své opodstatněné místo v konečném mixu. S tím mimochodem pomáhal Tue Madsen, což je na metalovém rybníčku docela velká ryba, jež má za sebou spolupráci s Moonspell, Heaven Shall Burn a asi tunou dalších jmen. Díky němu je zajištěna technická úroveň „Horseflesh BBQ“, které se poslouchá úplně v pohodě. Kytary jsou ostré, vytažené dopředu, rytmika je slyšet a rezonuje tím správným způsobem a úplně vpředu se nachází uřvaný, tak akorát agresivní vokál basáka Evila Eda, jemuž sekunduje kytarista The Burner.

Přestože jsou jednotlivé skladby samy o sobě dobře poslouchatelné a dokážu si je opravdu živě představit na nějaké kalbě, tak jsem měl později občas problém „Horseflesh BBQ“ dát na jeden zátah, protože v několika případech se hrací doba dané písně natáhla až k naprosto zbytečným pěti minutám. Spolu s takto jednoduchou hudbou prostě lépe fungují krátké tříminutové vály, kde se střihnou dvě, tři sloky, hodí se mezi ně refrén a je vymalováno. Účel taková stavba písní splní úplně v pohodě a není potřeba nic vymýšlet. Přesto se poslech „Horseflesh BBQ“ dá přečkat. Tedy pokud jej nehodláte točit do zblbnutí, protože si nedokážu představit, že by mělo bavit na dlouhé týdny.

Díky pohodovým jízdám jako skladbě titulní, „From Texas to Hell“ či zpěvné hitovce „Fucking Troublemakers“ ten čas minimálně prvních pár poslechů ubíhá vážně hezky a bez závažných zádrhelů. Ono má totiž „Horseflesh BBQ“ dost silný drajv a koule, což v podání podobně laděných skupin znamená dvě věci. Že je o zábavu postaráno a že odpůrci zámořského agra nejhrubšího zrna, kam by se bez ostychu daly zařadit všechny tyhle jižanské, Jackem Danielsem načichlé motorkářské skupiny pro tvrdé chlapy, radši ruce pryč.

Proll Guns

Já však s touto hudbou čas od času nemám problém, takže nemám problém si napříč seznamem kompozic najít další povedené kusy. Příjemný je střed alba, kde se usídlila vlezlá „Reno Gang“ s rockovými vyhrávkami, které pročišťují thrashové kytary a agresivní vokál. Překvapila taky hned následující „Looking Out My Backdoor“, což není nic menšího než předělávka od Creedence Clearwater Revival. S touto písní se Proll Guns porvali po svém a není to vůbec špatný pokus, jejž jsem se před prvním poslechem obával. Ovšem pokaždé když tuhle píseň slyším, tak si vzpomenu spíš na vypitou verzi Children of Bodom, která se mi zamlouvá o něco více.

Jak to jen shrnout… Jako koláž k jiné práci je „Horseflesh BBQ“ albem, jemuž se nedá nic vytknout, protože pokud si chcete jen tak podvědomě klepat nohou do rytmu, tak není co řešit. Na nějaké soustředěné poslechy však Proll Guns mistři nebudou, protože stačí si na ten jejich „rock ‘n’ western roll metal“ navyknout prostřednictvím prvních tří písní a po zbylých třicet minut trvání desky vás nemá co překvapit. A to je samozřejmě nezanedbatelný nedostatek, protože životnost této nahrávky se tak v mém případě ztenčila na dobu kratší než jeden týden. Pak to ani ta všudypřítomná pohoda nemůže zachránit… ale tak už to bývá, není každý den posvícení.


Felisha – Homo Latex Latexus

Felisha - Homo Latex Latexus
Země: Česká republika
Žánr: grind’n’roll
Datum vydání: 1.11.2015
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Felch
02. If Your Age Is on the Clock, You Are Right for My Cock
03. Swingers Eve
04. I Loved You Since the First Time I Sawed You
05. She’s Too Young for Summer Night
06. Cum, Till I Feel Like Pissing
07. Flushing Stomach
08. Latex Life [feat. Chymus]
09. Mouth Toilet
10. Nozofilia

Hrací doba: 29:07

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Pařát Magazine

Česká republika dozajista patří ke grindovým velmocem, o tom snad není moc sporu. Jestli na světové mapě nějakého extrémního kytarového žánru naše země opravdu svítí, pak je to právě tenhle. Ani nemusíme zmiňovat obligátní trutnovský festival, jímž se tohle tvrzení obvykle podporuje (neříkám, že neprávem), ono se stačí podívat čistě jen na hudební produkci, protože těch grindových kapel je tu skutečně hodně a nemalou část z nich lze v rámci daného stylu považovat za kvalitní. Nicméně, toto samozřejmě neznamená, že vše české grindové je také dobré…

V případě Felisha se vše na první pohled tváří lákavě. A tím teď ani nemám moc na mysli stylizaci skupiny, byť na ni pětice zcela zjevně klade nemalý důraz. Spíše jsem to směřoval směrem k sestavě, v níž je naskládaných hned několik ostřílených borců, kteří hrají nebo v minulosti hráli v zavedených smečkách jako G.O.R.E., Disfigured Corpse, Antigod nebo Spasm. Už jen díky tomu není nutné Felishu nějak podbízivě šetřit, ačkoliv je „Homo Latex Latexus“ formálním debutem, před nímž kapela vydala jen EP „Lattexxx“ a kdysi dávno v minulosti v pravěkém stádiu ještě nějaké demo. A právě v takovém případě, když má člověk jen o trochu vyšší než takřka žádné nároky, se ukáže, že „Homo Latex Latexus“ vlastně není zas taková sláva.

Jistě, Felisha hraje grind a to obecně velmi často nebývá nějak prudce inteligentní muzika. Felisha navíc hrají takový ten srandovní taneční grind, kde to platí ještě dvojnásob. Toho jsem si samozřejmě vědom a také jsem tím pádem od „Homo Latex Latexus“ neočekával žádný hluboký transcendentální prožitek – šel jsem do toho s tím, že to bude prostě prdel. Zdánlivě je, ale… Inu, když konečně přestanu chodit kolem horké a řeknu to na rovinu, tak to podání Felisha je prostě strašná odrhovačka.

Jasně, asi můžete kontrovat tím, že v tom Felisha nejsou jediní a je to problém u spousty grindových kapel. Pokud ale pominu, že „když to ostatní dělají blbě, tak to přece nevadí ani u mě“ není moc omluva a je to poměrně chabý argument, tak u mnoha formací tu jednoduchost zahladí extrémní výrazivo žánru, ale to v tomhle případě jaksi necítím. Zároveň Felishe scházejí i pořádně chlupaté koule, díky nimž jsou brutálně zábavní třeba jihočeští Gutalax, kteří to v jádru hrají podobně křupansky. Nicméně Felisha, když to trochu nadsadím, místy zní pomalu jak Walda Gang s ostřejším vokálem. A snad všichni cítíme, že tohle přirovnání v žádném případě není myšleno příliš pozitivně…

Dalším problémem „Homo Latex Latexus“ pak je jeho životnost. Jasně, opět lze říct, že grindcorová alba nejsou až na výjimky ničím, u čeho by člověk meditoval při domácím poslechu ještě mnoho měsíců po vydání. Jenže poslech „Homo Latex Latexus“ mě vcelku rychle začal skoro až obtěžovat a některé momenty se pro mě staly vyloženě otravné. Jako příklad mohu uvést třeba úvodní riffy v „If Your Age Is on the Clock, You Are Right for My Cock“ či „I Loved You Since the First Time I Sawed You“.

Felisha

Trochu diskutabilní rovněž může být přínos zpěvačky. Album v základě nahulákal PaYoung (jenž už z kapely začátkem roku odešel), ale vedle něj se v sestavě nachází ještě Renáta „Renhule“ Valešová (zde jako Frau Ren), která je jinak na scéně známá spíše jako fotografka. Jestli sem tam něco zařve, moc to není poznat, takže její vklad do zvuku Felisha se tím pádem omezuje na občasné porno-vzdychání „aaahhh“ a „ooohhh“. Skoro mi připadá, že ve skupině plní spíš jen roli maskota. Ale na druhou stranu, je to z mojí strany spíš jen taková jízlivá poznámka na okraj, není to zase důvod, proč mě „Homo Latex Latexus“ takřa vůbec nezaujalo. Z jistého úhlu pohledu lze vlastně i říct, že vzhledem k vizuální a tematické stylizaci Felisha (jakkoliv ji beru jen s nadsázkou a jako vtip… od nějakého serióznějšího a hlavně uvěřitelného uchopení tematiky BDSM a podobných věcí tu jsou přece jen trochu jinačí skupiny) je docela adekvátní mít v sestavě i „maskota“. Na druhou stranu, je možné se to po odchodu PaYounga změní a její role bude větší, nevím.

Je mi jasné, že se svým pohledem budu spíš asi v menšině, protože se mi zdá, že Felisha prozatím sklízí jen kladné reakce (ačkoliv zas tolik recenzí ještě nevyšlo), a že spousta lidí si o mně bude myslet, že jsem kretén, protože tam přece hrají zavedení muzikanti, a tím pádem to zaslouží pochvalu… a protože mi obecně připadá, že se na české metalové scéně kritika moc nenosí a jiný než jednoznačně pozitivní názor se bere jako něco, co by nemělo existovat. Nicméně si nemůžu pomoct, Felisha potažmo její debut mě prostě vůbec nebaví, už po druhém poslechu mi to album připadalo dočista vyčerpané, a i když to má pouhých 29 minut, dost často jsem to z nudy vypínal.

Jasně, můžete to obhajovat, že je to prostě sranda, ale tím spíš – sranda musí být zábavná a to Felisha podle mě není. Pokud to zúčastněné baví (ať už jsou to členové kapely, její posluchači nebo návštěvníci koncertů), nic proti tomu nemám a nijak mě to neuráží – užijte si to (bez ironie). Já u toho ale být nemusím.

Felisha


Strigaskór Nr. 42 – Armadillo

Strigaskór Nr. 42 - Armadillo
Země: Island
Žánr: avantgarde rock’n’roll / punk
Datum vydání: 27.3.2015
Label: Helltrasher Productions
Původní vydání: 20.9.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Armadillo
02. Hellmut
03. Adanac
04. Maur
05. ¡Ellos son locos!
06. Frakkland
07. Chorale
08. Tse
09. Ról
10. Tvist

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Konstatování, že na Islandu jsou vyloženě špatné kapely nejspíš vymřelým druhem, je tak trochu nošením dříví do lesa. Nicméně jak jinak si vysvětlit, že kdykoliv se dostanu k nějakému uskupení pocházejícímu z tohoto tajuplného ostrova, až na vzácné výjimky to je pokaždé trefa do černého, která mě ve většině případů mě buď rovnou usadí na sedací orgán, nebo mě alespoň třeskutě baví. Strigaskór Nr. 42 patří spíš do té druhé kategorie, nicméně jistý wow efekt se rovněž dostavil, protože takhle parádní mišung, který na své druhé řadovce „Armadillo“ prezentují, se taky jen tak nevidí.

Ta vychází zhruba dvacet let od prvního počinu „Blót“ (1994), na němž kapela kdysi dávno drhla technický death metal řízlý trochou avantgardy v podobě dost nezvyklých melodií a rytmů (alespoň pro daný žánr). Základ pro současnou podobu už v něm rozhodně cítit je. Novinka „Armadillo“, což je jen tak mimochodem anglický výraz pro pásovce, jehož podoba je poměrně věrně (z pohledu člověka na LSD) zachycena na přebalu alba, které se na svět vylouplo zhruba dva roky zpátky v podobě jedniček a nul. Na fyzický nosič se ovšem „Pásovec“ podíval až letos v březnu, přičemž o něco později jsem se k desce dostal i já. A jak jsem naznačil v předchozím odstavci, Strigaskór Nr. 42 mi tak trochu vytřeli zrak.

Na půlhodinovou délku nahustila čtveřice pošuků celou desítku songů, a pokud mnoho kapel má problém s tím, že stopáž alba krutě přestřelí a většina desky je prachsprostá nuda, Strigaskór Nr. 42 trpí spíš na opačný extrém, neb „Armadillo“ je počin natřískaný perfektní hudbou od sklepa až na půdu. Písně s délkou kolem tří minut koketují s kde čím – zběsilý rock’n’roll, sludge, post-metal, hardcore, punk a řada dalších vlivů a nástrojů, které se porůznu objevují napříč nahrávkou. Kytarové melodie zní mnohdy naoko prvoplánově, jejich vývoj však mnohdy připomíná divokou horskou stezku a nikdy nevíte, kam se vrtnou v dalších chvílích. Jako by nestačilo, že jsou pokrouceny téměř všudypřítomnými žesti a napasovány do skočných rytmů, po nichž by se nejedny střevíce rozskotačily stižené tancem svatého Víta. Bezstarostná jízda se tu a tam přelije do agresivních riffů, jindy umí zhutnět a potemnět. Tu a tam kapela sklouzne až k bluesovým vybrnkávačkám, elektronice či sludgovým stěnám, přičemž vše dávkuje v přesně odměřeném množství.

I proto je „Armadillo“ bez jakéhokoliv přehánění koncentrát čirého šílenství, kterému se pouze dostalo jakýchsi chatrných mantinelů, takže i přes neskutečné množství nápadů nacpaných na vražedně krátkou plochu stále dává smysl a oproti jiným letošním avantgardám je překvapivě snadno stravitelný. Bravurně zvládnutá je i technická stránka alba, všechny nástroje jsou perfektně vyvážené, krásně čitelné, a přitom zvuk není sterilní jak vývařovna na lékařské náčiní. Osobně jsem si zamiloval výrazný zvuk baskytary, jejíž důležitost se minimálně vyrovná kytaře, nemluvě o tom, že Kjartan Róbertsson na ni prostě válí. V kombinaci s údernými bicími pak vytváří správné rytmické peklo, které kapelu žene vpřed (za škopky mimochodem sedí Ari Þorgeir Steinarsson, jenž v současnosti obsluhuje bicí soupravu i u Sólstafir), nicméně ani kytary nijak nezaostávají. Snad jen zpěv/řev Hlynura Vilmarssona bych si uměl představit výraznější, nahrávku ovšem nijak neshazuje.

Takže pokud vám letošní avantgardní žně nedostačují, zkuste sáhnout po tomhle drobném pásovci, který vám nejspíš řádně naloží. Skočný rokenrol řízlý vším možným disponuje energií několika megatun TNT a věřte, že se postará o to, abyste se u „Armadilla“ nenudili ani vteřinu. Od naprosté dokonalosti tohle album dělí jen málo a osobně doufám, že Strigaskór Nr. 42 si v případě jeho následovníka nedají dalších dvacet let na čas, protože něčeho takového chci víc a pokud možno hned.


Motörhead – Bad Magic

Motörhead - Bad Magic
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 28.8.2015
Label: UDR Music

Tracklist:
01. Victory or Die
02. Thunder and Lightning
03. Fire Storm Hotel
04. Shoot Out All of Your Lights
05. The Devil
06. Electricity
07. Evil Eye
08. Teach Them How to Bleed
09. Till the End
10. Tell Me Who to Kill
11. Choking on Your Screams
12. When The Sky Comes Looking for You
13. Sympathy for The Devil

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před dvěma lety sepisoval recenzi posledního alba Motörhead, „Aftershock“, vyjádřil jsem slabé pochybnosti nad Lemmyho pověstnou aurou nesmrtelného barda, kterého nic neskolí. Právě v tom roce se začaly objevovat první zvěsti, že s legendou těžkého kovu není vše v naprostém pořádku, a přestože tyto zprávy v uplynulých dvou letech neutichaly, naopak to s Lemmyho zdravím vypadá bohužel ještě o něco hůře, tak ten chlap je stále tady a dál si natáčí ve studiu a snaží se živě vystupovat. Lemmy je prostě legenda, a ať už si o jeho aktuální kondici, kdy díky častému rušení a předčasnému ukončování koncertů tak trochu podkopává svoji pozici pro důstojný odchod do hudebního důchodu, myslím cokoli, tak studiově je to pořád ten samý bastard, který se svými Motörhead nedělá žádné ústupky.

Tahle parta si drží již dlouhá léta své osvědčené postupy, které se nijak zásadně nemění, a protože se tady bavíme o kapele, již by měl znát každý, kdo se alespoň v základním měřítku zajímá o metalovou hudbu, tak si tentokrát odpustím nějaké hlubší představování toho, jak „Bad Magic“ zní, protože když řeknu, že zní jako Motörhead, tak to je výmluvné až na půdu. A přestože si člověk u 22. řadového alba může říkat, že už toho bylo fakt dost a těch dvouminutových vypalovaček už se dávno přejedl, tak mě osobně vždycky jednou za dva roky popadne Lemmy se svými kumpány s novým albem v zádech do svých spárů a hezkých pár týdnů mě nepustí.

„Bad Magic“ je v kontextu alb posledních dvou dekád průměrnějším počinem a nemůže se rovnat s takovými opusy jako „1916“, „Bastards“ nebo předchozím „Aftershock“, které vyčnívalo z delší linie klasických alb Motörhead. V tomto ohledu novinka spadá spíše někam k „Motörizer“ a „The Wörld Is Yours“ (ačkoli oba tyto počiny svou kvalitou novinka předčila), takže to znamená, že je oproti minulejšku rychlejší, jednotvárnější a postrádá vyloženě pamětihodné momenty, jež by vás vyfackovaly hned při prvním poslechu, což byl naposledy famózní otvírák „Heartbreaker“ nebo pomalejší „Lost Woman Blues“. Na „Bad Magic“ jsou k naleznutí až na jednu výjimku výhradně skladby spadající k prvně jmenované, takže rychlejší fláky s Lemmyho burácející basou, přesně uhánějícími bicími Mikkeyho Dee a klasickou heavy metalovou kytarou Phila Campbella. Trojice je to za ty dlouhé roky bezpečně sehraná a jejich uvěřitelnost dokáže vyvážit slabší přísun opravdu znamenitých skladeb.

A právě to je tak trochu příklad „Bad Magic“. Netvrdím, že to je špatné album, to v žádném případě, jen si myslím, že tentokrát Lemmy Kilmister natočil standardní desku, která je sice hodná jména Motörhead, ale která si plyne až zatraceně rychle a místy až bez nutkání zaujmout. Jasně, energie má na rozdávání, ale totéž by se dalo říct o všech albech, jež pod logem „Motorové hlavy“ vyšla, a právě proto si budu vždy cenit víc desek jako „1916“ než „Sacrifice“. Alespoň zdánlivá barvitost a hitovost Lemmymu vždy slušela a v tomto ohledu tak z „Bad Magic“ vyčnívá jen baladická „Till the End“, která se svou posmutnělou náladou a až nostalgicky znějícím Lemmym, patří k tomu nejlepšímu, co novinka nabízí.

Samozřejmě by nebylo něco v pořádku, kdyby jedinou písní na albu Motörhead, která by stála za vypíchnutí nad rámec celku, byla balada. Nebojte, pro milovníky rychlejších písní je tady hned celá řada zástupců. Někteří mi sice přijdou méně zdařilí a více tuctoví, kam bych přiřadil „Electricity“ a „Tell Me Who to Kill“ z druhé poloviny „Bad Magic“, ale naproti nim jsou tady vyvedené hitové rychlopalby typu „Victory or Die“ a „Thunder & Lighting“, v nichž Lemmy cedí skrze zuby v rychlejším tempu své klasické texty na podkladu upleteném z kytarových riffů Phila Campbella, jenž si pravidelně zasóluje, a dovolím si tvrdit, že v současné formě se Motörhead nacházejí z velké části díky jeho kytarovému příspěvku, protože ty jeho riffy se jen tak neoposlouchají.

Mezi další silné momenty novinkové kolekce patří natlakovaná „Shoot Out All of Your Lights“ s explozivní prací Mikkeyho Dee a sborovým halekáním v refrénu, který má sílu probudit v posluchači touhu si s anglickými legendami zapět i navzdory své zjevné triviálnosti.

Střed alba je posluchačsky méně záživný, protože krom hitové „The Devil“ nestojí na vyložené pecce. Jak zmíněná „Electricity“, tak následující „Evil Eye“, která překvapí hrubým vokálem ve slokách, nepatří do zlatého fondu Lemmyho skladatelského umu. „Teach Them How to Bleed“ je typická halekačka, již částečně zachraňuje skvělý titulní riff a dostatek energie, jež tuhle záležitost žene kupředu, a je sympatické, že i když se jedná vlastně už o desátou desku stávající trojčlenné sestavy za posledních 20 let, tak se daří Motörhead a jejich letitému producentovi Cameronu Webbovi daří udržovat tuhle neměnící se bárku posluchačsky atraktivní a zvukově svěží.

V samém závěru desky se trojice nadýchne zase zpět k lepším výsledkům své práce, takže od agresivně temné „Choking on Your Screams“ se přechází v téměř závěrečnou hitůvku „When the Sky Comes Looking for You“ se svěžími kytarovými aranžemi na pozadí Lemmyho chrapláku. Poslední skladbou na „Bad Magic“ se nakonec stala překvapivá předělávka letitého hitu „Sympathy for the Devil“ z kuchyně dalších velikánů The Rolling Stones. Samozřejmě, že srovnávat s originálem není úplně na místě, ale Lemmyho zmetalizovaná verze se mi líbí více než pokusy od Guns n’ Roses nebo Ozzyho Osbournea.

Tvrzení, že Motörhead nahráli svou klasickou řadovou desku, která nijak nevyčnívá, může vypadat hanlivě a ano, svým způsobem to tak bylo myšleno, ale přesto je „Bad Magic“ albem dostatečně slušným na to, aby se o něm nemuselo hovořit jako o zklamání nebo dokonce jako o zbytečném počinu, který jen prodlužuje již dávno trvající tvůrčí stagnaci této velké značky. Kdepak, je to prostě a jednoduše další porce metalického rock ‘n‘ rollu z kuchyně legendárních Motörhead a já jsem za něj upřímně rád. Minule to sice byla zábavnější jízda, ale když se člověk zamyslí nad tím, že i v 69 letech to Lemmymu hraje takto dobře, tak nemám důvod na novinku plivat jedy.


Motor Sister – Ride

Motor Sister - Ride
Země: USA
Žánr: metal / rock’n’roll
Datum vydání: 10.3.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. A Hole
02. This Song Reminds Me of You
03. Beg Borrow Steal
04. Fool Around
05. Get That Girl
06. Head Hanging Low
07. Fork in the Road
08. Little Motor Sister
09. Pretty in the Morning
10. Whore
11. Doghouse
12. Devil Wind

Odkazy:
web / facebook

No vidíte, začalo to jako nevinný nápad Scotta Iana a jeho manželky Pearl v souvislosti s oslavou životního jubilea kytaristy legendárních thrash metalistů Anthrax a na světě máme novou superskupinu čítající samá velká jména. Vraťme se ale o nějaký ten rok zpět. Scott Ian o sobě tvrdí, že byl vždy velkým fandou americké kapely Mother Superior. Tria z Kalifornie, které má svém kontě desítku řadových alb a které během své kariéry spolupracovalo třeba jako instrumentální doprovod Henryho Rollinse. A dostal tak nápad pozvat dnes již nefunkční partu, jež ukončila svou činnost v roce 2011, na oslavu svých narozenin a společně si zajamovat a zahrát jeho oblíbené písně z repertoáru Mother Superior. Slovo dalo slovo a voilà, výsledkem je nová kapela jménem Motor Sister.

Je třeba uvést na pravou míru, že Motor Sister nejsou přímým následovníkem Mother Superior. Pokud to doposud vyznělo tak, že se jedná v podstatě o Mother Superior s novicem Scottem Ianem u kytary, tak vězte, že vše je trochu jinak. Ke Scottovi se přidal tahoun Mother Superior, zpěvák a kytarista John Wilson, doprovodných vokálů se ujala Pearl Aday a jako protiváha k dvojici rockových vokalistů Scott naverboval Joeyho VeruArmored Saint k baskytaře a Johna Tempestu (Exodus, The Cult, Helmet a milión dalších) za bicí. Výsledkem je tak vskutku zajímavá sestava, která by papírově měla být schopná vytvořit vskutku zajímavé věci. O tom, jestli tomu tak skutečně je, však “Ride” zatím není schopné přesvědčit. Ne, že by to byla špatná deska, ovšem původní autorský materiál neobsahuje. Jedná se totiž o desku předělávek původních skladeb z pera Johna Wilsona a jeho Mother Superior.

Nemůžu soudit, do jaké míry se nové verze z alba “Ride” shodují s těmi původními, protože přiznávám, že o Mother Superior jsem až do vzniku Motor Sister neslyšel, ale můžu říct, že se jedná o velmi příjemnou rockovou desku, která staví na stařičkých rockových základech, ke kterým míchá špetku blues jako třeba v “Pretty in the Morning”. Na druhou stranu jsou některé skladby přiostřeny hutnějšími riffy, díky kterým je znát, že instrumentální vklad Scotta Iana není jen tak ledabylý, a třeba úvodní “A Hole”, nebo skvělá “Fork in the Road” nakopávají zadky. Řešit technické provedení je asi nemístné, protože při pohledu na sestavu Motor Sister je jasné, že album nahrála světová třída, takže i když se natáčelo pouhé dva dny, tak to na výsledku není znát. Díky silnému rock’n’rollovému základu je deska taková hybná, dobře se poslouchá a hezky odsýpá. Je mi jasné, že tomu napomáhá fakt, že se jedná o jakési “best-of” Mother Superior nahrané v jiné sestavě, ale to nebrání tomu, aby si člověk mohl takhle od podlahy poctivou rockovou desku pořádně užít.

Hlavní postavou Motor Sister je John Wilson, jeho kytara a hlavně vokál “Ride” vládnou vcelku neochvějnou rukou, takže třeba skladby jako “This Song Reminds Me of You”, “Devil Wind” či “Head Hanging Low” stojí takřka výhradně na něm a jeho pěveckému charismatu. Jeho přírodní vokál, kterým umí jak melodicky zapět, tak přiměřeně přitlačit na pilu, je nosným prvkem všech písní a překvapivě dobře zapadají taky vokální harmonie Pearl, jejíž vklad v první klipovce “Fork in the Road” ve mně zanechával spíše rozpaky, ovšem po vyslechnutí celé desky beru pochybnosti zpět.

Asi největší výhodou “Ride” je kromě přirozené a živelné atmosféry vyrovnanost jednotlivých skladeb, takže kdybych měl hledat nějaká slabá místa, která táhnou nahrávku směrem dolů, tak mě vážně nic nenapadá. Naproti tomu bych mohl vyjmenovat takřka celý seznam písní, kdybychom se bavili o povedených momentech, kdy mezi ty nejsilnější řadím příjemnou hitovku “Beg Borrow Steal”, říznou “Get That Girl” a odlehčenou “Head Hanging Low”. Na první poslech se zdá, že závěrečná “Devil Wind” se všemi těmi akustickými kytarami do zbytku nahrávky moc nezapadá, ale vypjatý John Wilson v této písni opravdu zazářil a na závěr tak se svými novými kumpány schoval jeden z největších klenotů “Ride”.

Síla Motor Sister bude jistě v živých vystoupeních, protože ačkoli zní album zatraceně dobře, tak věřím, že v živém provedení bude mít drtivá většina skladeb ještě větší koule. Jednat se o původní autorskou nahrávku nové kapely, tak bych se nebál vynášet soudy o adeptovi na nejlepší rockovou nahrávku letošního roku, ovšem pořád je tady takové to ale, že pánové (a jedna dáma) asi moc dobře věděli, jaké songy jsou již z dob Mother Superior osvědčené, a tahali tak z rukávů jen ty nejsilnější karty. Nicméně i tak je Motor Sister hodně slušnou jízdou, již by si fanoušci říznějšího rock’n’rollu neměli nechat ujít.


Whitenoise – The Herd

Whitenoise - The Herd
Země: Izrael
Žánr: hardcore rock’n’roll
Datum vydání: 18.9.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook

Whitenoise je další ze zástupu kapel, které se daly dohromady již před dlouhou dobou, ale své první veřejné nahrávky vydávají až nyní, o několik let později. Dnes se na zoubek podíváme tel-avivským hudebníkům, kteří svou hudbu schovali pod termín “hardcore rock’n’roll”. Whitenoise (někde také jako White Noise) začali hrát již v roce 2004, kdy se členové kapely nacházeli v těžce školním věku – údajně mělo jít dokonce o “elementary school”. První autorskou hudbu jsme mohli zaslechnout o sedm let později, tedy v roce 2011 prostřednictvím debutového EP “New Breed”. V roce letošním jsou tu Whitenoise s druhým minialbem “The Herd”.

Novinkové EP toho však příliš nenabízí. Pakliže zapátráme v tracklistu, dozvíme se, že “The Herd” čítá celkem tři songy na ploše deseti minut a jedné vteřiny. Studiová tvorba Whitenoise je tedy vzhledem k dostupné diskografii poměrně chudá. To ale rozhodně neznamená, že hudba samotná bude špatná. Ona totiž není.

Mimoto, že Whitenoise mají hrát “hardcore rock’n’roll” (sakra, ta škatulka mi k té muzice sedne čím dál líp), kapela má na své sociální síti vyjmenovanou další hezkou řádku žánrů, jejímž zvukem je ovlivněna. Třeba vlivy oldschool hard rocku, kterými se skupina chlubí, jsou v některých pasážích, třeba druhé “Between the Lines”, opravdu zaznamenatelné. Většinou však jde o vcelku klasický hardcore, který umí znít čas od času agresivně, támhle zase melodičtěji, často i dost groovy. Whitenoise za to opravdu umí vzít jak technicky, tak i skladatelsky. EP baví od prvního poslechu a mně osobně nedělalo problém ho protočit i čtyřikrát dokola, což je u stylu, který mi není úplně blízký, slušná vizitka.

Ať jsou to rychlejší nebo pomalejší pasáže, Whitenoise to prostě šlape. Desetiminutová stopáž je na druhou stranu hodně zkreslující a je nemožné hádat, zda by taková hudba znělai na mnohem delší ploše. Dnes je to tedy bez hodnocení, ale o solidním potenciálu se s klidem na duši mluvit dá.


Pontiak – Innocence

Pontiak - Innocence
Země: USA
Žánr: rock
Datum vydání: 28.1.2014
Label: Thrill Jockey

Tracklist:
01. Innocence
02. Lack Lustre Rush
03. Ghosts
04. It’s the Greatest
05. Noble Heads
06. Wildfires
07. Surrounded by Diamonds
08. Beings of the Rarest
09. Shining
10. Darkness Is Coming
11. We’ve Got It Wrong

Hodnocení:
Atreides – 10/10
H. – 8/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

Mé seznámení s Pontiak proběhlo stejně jako s řadou jiné dobré hudby na doporučení kamaráda. Že by se mi to prý mohlo líbit. Tak jsem se někdy v březnu dostal k jejich poslední desce “Innocence”, která vyšla u labelu Thrill Jockey ke konci ledna a kterou jsem se se zpožděním rozhodl zrecenzovat. Tenhle kousek si totiž plnou recenzi nanejvýš zaslouží, i když už od jeho vydání nějaký ten pátek uplynul. Ptáte se proč? Odpověď na tuhle v zásadě prostou otázku není tak docela snadná, a tak to bude poněkud obšírnější. Prve by bylo vhodno vysvětlit, co jsou vlastně Pontiak zač.

Kapelu si založili tři bratři – Jennings, Van a Lain Carneyovi. Ti spolu žijí v jakési díře v americké Virginii, kde si v klidu farmaří, vaří pivo a krom toho sem tam spáchají nějakou tu desku nebo vyrazí hrát do světa. Už jen tím se odlišují od většiny kapel – a spolu s tím se odlišuje jejich přístup k hudbě vůbec. Coby kapela fungují Pontiak od roku 2004 a za těch deset let zvládli vydat osm řadovek a dvě ípka, přičemž se stali zárukou kvality a krom jiného vynikající klubovou kapelou – jak jsem se sám mohl přesvědčit. A přitom se nedá říct, že by hráli něco vyloženě světoborného, rozhodně se nesnaží posadit na prdel přehršlí originality. Berou však svojí hudbu pěkně od podlahy a s ničím se nemažou. Prostě ji dělají nejlíp, jak umí – a dělají ji kurva dobře.

Míchají noise rock a sludgovou zahulenost, což v zásadě není kombinace nijak neobvyklá, činí tak ale s naprostou samozřejmostí a jistotou, jako kdyby to dělali celý život. Krom toho je pro jejich vibe, z něhož dýchá americký venkov a sláma na sto honů, těžko zaměníte s jinou kapelou. Tomu navíc napomáhá i silný vliv country, zejména jemnější balady jsou skoro písničky k táboráku. Charakteristický je i vokál – který navíc mají všichni tři bratři podobný, takže kromě toho, že zpívá (a krom toho i hraje na kytaru) hlavně Van, časté jsou i mnohohlasy v podání dvou, případně všech tří bratří. Rovněž se jim povedlo namíchat svébytný zvuk. Zvuk kytary jako kdyby byl pokryt rzí. Když se do toho Van trochu opře, je to kov na kov, a když se do toho všeho přidá i Jennings s basou a Lain na bicí, je to prostě zahulená garáž se vším všudy, která k jejich hudbě prostě neodmyslitelně patří.

Kromě specifického zvuku a silného vibu jsou ale Pontiak výrazní především svojí živelností. Jak jsem psal v reportáži z jejich koncertu, je na nich vidět, že si užívají života a milují život sám o sobě – a dávají to skrze hudbu vědět s razancí sobě vlastní. Už při prvním songu na vás vybalí svůj pohled na svět, a buď vás strhnou s sebou, nebo vás nechají chladnými. Přijde mi, že nic mezi tím snad ani být nemůže. Intenzita a nadšení, s jakým do vašich uší posílají jeden song za druhým, už nemůže být větší. “Innocence” a hudba Pontiak obecně není kdovíjak složitá na pochopení. Stačí málo a dostanete se jí až na dřeň. Jenže přesně v ten moment vás pohltí, protože si uvědomíte, jak geniálně upřímná a přímočará tahle deska je. Na nic si nehraje, prostě je, jaká je. Nabídne vám začouzený lokál a stará auta s nehoráznou spotřebou a přírodu všude kolem. Divokou a nespoutanou přírodu, syrovost života v celé jeho kráse. A moře psychedelie utápěné v levném chlastu a bourbonu, které prostupuje všechny skladby bezezbytku.

Nejlepší na tom celém je, že aby vám bratři Carneyovi řekli tohle všechno, stačí jim hrozně málo. Samotné kompozice dokázali osekat až na dřeň. Nechali jen to, co je skutečně nutné říct, a velmi elegantním způsobem se vysrali na jakoukoliv vatu nebo další balast. Žádná skladba nepřeleze přes čtyři minuty a ubrat ještě trochu, celá deska se vleze do půl hodiny. O to upřímnější a intenzivnější “Innocence” je. Vážně před vámi neskrývá vůbec nic a rozhodně si nezakládá na tom, abyste se v ní rýpali dalších xy poslechů. Je jedno, jestli posloucháte baladickou “Darkness Is Coming”, agresivní riffovačku “Ghosts” nebo psychedelií nasáklý bigbít v podobě “Shining”. Buď ji budete brát takovou, jaká je, a pustíte si ji nejen k tělu, ale hlavně k srdci – anebo ji prostě necháte být. Pokud si vyberete to první, věřte, že se k ní prostě budete vracet. Ono to prostě jinak nejde. Stejně jako neudělit absolutní hodnocení, protože “Innocence” prostě není co vytknout a splňuje všechno, co od desky očekávám – a ještě mnohem víc.


Další názory:

V žádném případě samozřejmě nechci jakkoliv znevažovat kolegův verdikt v samotné recenzi, ale osobně si myslím, že je desítkové hodnocení pro “Innocence” dost nadsazené. Což ale nic nemění na tom, že i mně se nejnovější deska Pontiak opravdu hodně líbí a považuji ji za velice kvalitní, zábavnou a uvěřitelnou muziku. Jak už padlo, bratrské trio těží především z toho, že je jeho muzika neskutečně živelná, upřímná, vůbec na nic si nehraje a je vlastně tak moc jednoduchá a ohlodaná na dřeň, až je svým způsobem naprosto neotřelá. Když to řeknu hodně blbě, tak je to ve své podstatě jenom obyčejný rock ‘n’ roll… a přece je do jisté míry neobyčejný. Pontiak budete věřit každé jedno hrabnutí do strun a každý jeden úder paličky a hlavně jim to všechno budete hltat a žrát i s navijákem. Hned rozjezd desky je skvělý… úvodní trojice “Innocence”, “Lack Lustre Rush” a “Ghosts” jsou naprosto excelentní skladby, stejně tak jako třeba “Wildfires”, “Being of the Rarest” nebo závěrečná “We’ve Got It Wrong”. Jenže i když některé písničky z nahrávky vystupují jako ty nejoblíbenější, nejlépe to stejně všechno funguje pěkně pohromadě a například taková “Wildfires” nemá osamocená zdaleka takovou sílu jako v kontextu zbytku. Pontiak jednoduše nahráli naprosto skvělou rockovou desku, které chybí jen máloco.
H.

Povzbuzen kolegovou nadšenou recenzí jsem se vydal odhalit taje “Innocence” pro mě doposud naprosto neznámých Pontiak a uznávám, že album je to opravdu skvělé, ovšem takové nadšení jako Prdvovous nezdílím. Velmi upřímná atmosféra a skoro až na kost ohlodaný rock s mocnou příměsí psychedelie a sludge vyznívá v podání této party až nezvykle promyšleně. Přestože jsou jednotlivé skladby ve své podstatě velmi jednoduché (přesně tak, jak tomu bývalo kdysi), tak nemám problém album sjet i dvakrát za sebou a při každém dalším poslechu odhalit takové to pověstné něco, co mi minule uniklo. Kdybych měl na tomto jinak velmi vyrovnaném albu vybírat nějaké top momenty, tak to bude určitě progrocková “It’s the Greatest” a baladická “Darkness Is Coming”, nicméně to neznamená, že by třeba kytarová “Lack Lustre Rush” stála za prd. Na začátku jsem řekl, že “Innoncence” jsou mou první zkušeností s tvorbou Pontiak a můžu říct, že určitě ne poslední, protože tohle mě prostě baví.
Kaša


Pontiak, Kurac

Pontiak, Kurac
Datum: 16.4.2014
Místo: Praha, 007
Účinkující: Pontiak, Kurac

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

O americkém triu Pontiak jsem slyšel již dříve – k jeho tvorbě jsem se však trestuhodně dostal až s poslední (a vynikající) deskou “Innocence”. Směska správně nahuleného stoner rocku a bluesu, navrch zabalená do stoprocentního amerického venkova, kterému čouhá sláma z bot a vůbec se na to nestydí. Od koncertu jsem očekával přinejmenším kvalitní zážitek – a ten jsem také dostal.

Do Sedmičky jsem dorazil akorát na open door, takže do první kapely zbývala ještě dobrá půlhodinka. Při pohledu na merch jsem okouknul trika, mnohem více mě ale zaujala nabídka desek – která k mé smůle v té době obsahovala jen vinyl “Innocence” a nikoliv mnou očekávané CD (vzhledem k tomu, že vinyl nemám kde přehrát). Půlhodina utekla docela svižně díky pokecu nad pivem, když se na pódiu ukázala první (a poslední) předkapela Kurac. O téhle partě výrostků jsem neslyšel zhola nic, krom ponaučení, že slovíčko “kurac” pocházející odkudsi z oblasti Balkánu, znamená v našem jazyce “čurák”. Očekával jsem tak nanejvýš žánrovou spřízněnost, na kterou mají kluci a holky ze Silver Rocket docela čuch (za což jim patří dík) a snad vždycky dokážou dát dohromady tematicky laděný line-up, který má alespoň něco společného.

Bohužel, žánrová spřízněnost byla víceméně to první a poslední, co mě na Kurac potěšilo. Hudebně docela slušný, správně nařvaný stoner/sludge. Hutná basa, kytara se šňůrama na prádlo, úderné bicí, prostě všechno. Zato mě ale nebetyčně sral zpěvákův projev. Když řval, tak to ještě šlo, ale když už spustil čistě, byl nejen ukrutně falešný, ale navrch mu bylo rozumět. A že ani ten řev nebyl nic moc. Nad texty jsem se kolikrát spíš kroutil hlavou a v duchu se je snažil omlouvat tím, že to je vytrženo z kontextu, který jsem (naštěstí?) nepostřehl. Bohužel se to příliš nedařilo. Stačily dva songy, abych si začal říkat, kdy už to skončí, protože Kurac, ač hudebně docela dobří a správně hrubí (i zvuk byl výborný), na mě jako celek působili spíš jako omyl, minimálně v kontextu večera. Nadšený jsem z nich zdaleka nebyl. Nebo jsem holt rýpal co nemá vkus na čuráky.

Kurac se odebrali do backstage po zhruba půl hodině, kdy přišla ke slovu další lahvovaná Plzeň a kromě jiného i koupě vymodleného kompaktního disku s posledním albem. Náramně pěkný digipack, to vám povím. Pontiak spustili kolem deváté. Rychle jsem se procpal do prvních řad, což byla vzhledem k zaplněnosti docela výzva, a čekal, co přijde. Tři bráchové přišli na pódium s panákem whisky (alespoň myslím, usuzoval jsem dle barvy), který do sebe kopli a pěkně zostra otevřeli set riffovačkou “Ghosts”. Tak zostra, že Vanovi praskla struna. Co se dobře pamatuji, zazněla většina nové desky i řada starších věcí, které k mé smůle doposud neznám (protože jsem pořád “udělanej” z “Innocence”). Všichni tři, Van, JenningsLain Carneyovi, řádili jak černé ruky a bylo na nich vidět, že si to náramně užívají. Občas zvolnili tempo, namátkou třeba s hymnickou klipovkou “Wildfires” nebo výbornou melancholií “Darkness Is Coming”, jinak ale do publika sypali svižné rytmy horem dolem. “Luck Lustre Rush” nebo skočná “Shining” toho budiž důkazem. Přirozenost a lidskost se tu srazila s poctivou, hutně vařenou psychedelií. A když se snažili po cirka tři čtvrtě hodině skončit, nešetřili slovy díků a podávali si ruce s fanoušky.

Což zopakovali ještě dvakrát, protože publiku jeden přídavek prostě nestačil a zhruba osm desítek fanoušků tleskalo a vyvolávalo kapelu tak dlouho, dokud se na pódium nevrátila ještě potřetí. To už se ale nebezpečně blížila policejní desátá, která je v Sedmičce limitem, a tak zhruba pět minut před desátou se Pontiak s nadšeným publikem rozloučili naposledy. Což vlastně taky není tak docela přesně, protože když jsem pak posedával pod zvukařovým svatostánkem, bujně konverzoval a přemítal, jaké to vlastně bylo, všichni tři postupně přišli mezi lidi a ještě dlouhou dobu podepisovali desky (čehož jsem samozřejmě využil), plakáty a povídali si s fanoušky. Jen párkrát jsem zažil, aby z kapely sálala tak nakažlivá energie, přátelský duch a láska k hudbě a k životu vůbec tak jako z bratří Carneyů, kteří jinak žijí a farmaří kdesi ve Virginii. Zkrátka frajeři.

Takže i když mi předkapela kulantně řečeno nesedla, Pontiak celý večer dokázali spolehlivě vrátit do správných kolejí a dotáhnout jej do úspěšného konce. Všechny mně známé skladby zněly přinejmenším stejně, ve většině případů ale ještě o něco lépe než na albu, za což patří velký dík i zvukaři, který ten večer odváděl excelentní práci. Hádám, že takhle dobrého propojení hudby a bezkonfliktního vystupování kapely se mi zase delší dobu nedostane, a jsem vážně rád, že jsem si tenhle koncert nenechal ujít. Americký venkov v nejlepší formě.