Archiv štítku: rock’n’roll

Pontiak, Kurac

Pontiak, Kurac
Datum: 16.4.2014
Místo: Praha, 007
Účinkující: Pontiak, Kurac

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

O americkém triu Pontiak jsem slyšel již dříve – k jeho tvorbě jsem se však trestuhodně dostal až s poslední (a vynikající) deskou “Innocence”. Směska správně nahuleného stoner rocku a bluesu, navrch zabalená do stoprocentního amerického venkova, kterému čouhá sláma z bot a vůbec se na to nestydí. Od koncertu jsem očekával přinejmenším kvalitní zážitek – a ten jsem také dostal.

Do Sedmičky jsem dorazil akorát na open door, takže do první kapely zbývala ještě dobrá půlhodinka. Při pohledu na merch jsem okouknul trika, mnohem více mě ale zaujala nabídka desek – která k mé smůle v té době obsahovala jen vinyl “Innocence” a nikoliv mnou očekávané CD (vzhledem k tomu, že vinyl nemám kde přehrát). Půlhodina utekla docela svižně díky pokecu nad pivem, když se na pódiu ukázala první (a poslední) předkapela Kurac. O téhle partě výrostků jsem neslyšel zhola nic, krom ponaučení, že slovíčko “kurac” pocházející odkudsi z oblasti Balkánu, znamená v našem jazyce “čurák”. Očekával jsem tak nanejvýš žánrovou spřízněnost, na kterou mají kluci a holky ze Silver Rocket docela čuch (za což jim patří dík) a snad vždycky dokážou dát dohromady tematicky laděný line-up, který má alespoň něco společného.

Bohužel, žánrová spřízněnost byla víceméně to první a poslední, co mě na Kurac potěšilo. Hudebně docela slušný, správně nařvaný stoner/sludge. Hutná basa, kytara se šňůrama na prádlo, úderné bicí, prostě všechno. Zato mě ale nebetyčně sral zpěvákův projev. Když řval, tak to ještě šlo, ale když už spustil čistě, byl nejen ukrutně falešný, ale navrch mu bylo rozumět. A že ani ten řev nebyl nic moc. Nad texty jsem se kolikrát spíš kroutil hlavou a v duchu se je snažil omlouvat tím, že to je vytrženo z kontextu, který jsem (naštěstí?) nepostřehl. Bohužel se to příliš nedařilo. Stačily dva songy, abych si začal říkat, kdy už to skončí, protože Kurac, ač hudebně docela dobří a správně hrubí (i zvuk byl výborný), na mě jako celek působili spíš jako omyl, minimálně v kontextu večera. Nadšený jsem z nich zdaleka nebyl. Nebo jsem holt rýpal co nemá vkus na čuráky.

Kurac se odebrali do backstage po zhruba půl hodině, kdy přišla ke slovu další lahvovaná Plzeň a kromě jiného i koupě vymodleného kompaktního disku s posledním albem. Náramně pěkný digipack, to vám povím. Pontiak spustili kolem deváté. Rychle jsem se procpal do prvních řad, což byla vzhledem k zaplněnosti docela výzva, a čekal, co přijde. Tři bráchové přišli na pódium s panákem whisky (alespoň myslím, usuzoval jsem dle barvy), který do sebe kopli a pěkně zostra otevřeli set riffovačkou “Ghosts”. Tak zostra, že Vanovi praskla struna. Co se dobře pamatuji, zazněla většina nové desky i řada starších věcí, které k mé smůle doposud neznám (protože jsem pořád “udělanej” z “Innocence”). Všichni tři, Van, JenningsLain Carneyovi, řádili jak černé ruky a bylo na nich vidět, že si to náramně užívají. Občas zvolnili tempo, namátkou třeba s hymnickou klipovkou “Wildfires” nebo výbornou melancholií “Darkness Is Coming”, jinak ale do publika sypali svižné rytmy horem dolem. “Luck Lustre Rush” nebo skočná “Shining” toho budiž důkazem. Přirozenost a lidskost se tu srazila s poctivou, hutně vařenou psychedelií. A když se snažili po cirka tři čtvrtě hodině skončit, nešetřili slovy díků a podávali si ruce s fanoušky.

Což zopakovali ještě dvakrát, protože publiku jeden přídavek prostě nestačil a zhruba osm desítek fanoušků tleskalo a vyvolávalo kapelu tak dlouho, dokud se na pódium nevrátila ještě potřetí. To už se ale nebezpečně blížila policejní desátá, která je v Sedmičce limitem, a tak zhruba pět minut před desátou se Pontiak s nadšeným publikem rozloučili naposledy. Což vlastně taky není tak docela přesně, protože když jsem pak posedával pod zvukařovým svatostánkem, bujně konverzoval a přemítal, jaké to vlastně bylo, všichni tři postupně přišli mezi lidi a ještě dlouhou dobu podepisovali desky (čehož jsem samozřejmě využil), plakáty a povídali si s fanoušky. Jen párkrát jsem zažil, aby z kapely sálala tak nakažlivá energie, přátelský duch a láska k hudbě a k životu vůbec tak jako z bratří Carneyů, kteří jinak žijí a farmaří kdesi ve Virginii. Zkrátka frajeři.

Takže i když mi předkapela kulantně řečeno nesedla, Pontiak celý večer dokázali spolehlivě vrátit do správných kolejí a dotáhnout jej do úspěšného konce. Všechny mně známé skladby zněly přinejmenším stejně, ve většině případů ale ještě o něco lépe než na albu, za což patří velký dík i zvukaři, který ten večer odváděl excelentní práci. Hádám, že takhle dobrého propojení hudby a bezkonfliktního vystupování kapely se mi zase delší dobu nedostane, a jsem vážně rád, že jsem si tenhle koncert nenechal ujít. Americký venkov v nejlepší formě.


Dope Out – Bad Seeds

Dope Out - Bad Seeds
Země: Francie
Žánr: rock
Datum vydání: 9.1.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Death Before
02. XS
03. Give It Up
04. Blessed Revenge
05. Revelation
06. Bad Seed
07. Never Back Down
08. Fate
09. Str8
10. Die Alone

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Francoužští rockeři Dope Out, kteří v roce 2010 povstali z pozůstatků tehdy zaniknuvších Politics for None, jsou jednou z part, které se zhlédly v zámořském hard rocku, jenž netrpí na nedostatek energičnosti, a podle toho taky debutové album “Bad Seeds” zní. Je pravda, že pojmenovat tvorbu této čtveřice jako hard rock, případně heavy rock, jak tvrdí sama kapela, není úplně do puntíku charakterzující označení, protože u Dope Out si přijde na své i milovník grunge, klasického rocku, punk-rocku, metalu a já nevím čeho všeho ještě. Ačkoli by se mohlo zdát, že to bude nějaká slátanina se snahou zavděčit se co nejširšímu posluchačskému okruhu, tak si buďte jistí, že přestože pánové svou práci dělaji pořádně melodicky a hitově, tak o stupidní pop-rockové rádiovce nepadne ani slovo.

“Bad Seeds” si bere to nejlepší z výše uvedených škatulek, výsledkem čehož je směsice rockových bicích, metalových kytar, punk-rockových refrénů, grungové nenačančanosti a hlavně kopa skvělých songů, které mají obrovskou porci drajvu. Přestože se Dope Out snaží jít na věc modernějším přístupem, tak se nemůžu zbavit pocitu, že album to je svým způsobem retroklasické. Možná je to celkovou atmosférou, která víc než jednadvacáté století připomíná devadesátá léta, možná tím, že spousta riffů zní jako kombinace starých The Offspring, Nirvany a z těch novějších part se mi nabízí Volbeat. Tak či onak, vyloženou modernu prostě nečekejte. Pořád nesmím opomenout dodat, že to nezní tak nesourodě, jak se z mého popisu zdá, takže desítka skladeb, jež tvoří vlastní náplň “Bad Seeds”, jsou obecně pohodové a tvrdší rockové vypalovačky, které ženou neúnavně kupředu a jen s výjimkou v podobě závěrečné “Die Alone”, z níž se nakonec vyklubala balada, mají pořádný tah na branku.

Ale pojďme na to, protože “Bad Seeds” se s tím nemaže a na nějaké úvahy není čas, protože než se nadějete, z repráků se na vás valí úvodní chumelenice “Death Before” s profláknutým, ovšem velmi chytlavým riffem, jenž tuhle pecku táhne vstříc metalovějším vodám. Když pak po chvíli zpěvák Stoner Sins odpálí skvělý refrén, je jasno, že tohle bude jeden z těch momentů, jenž se po skončení poslechu bude vracet na mysl nejčastěji. Je fakt, že hlas Stonera sice není kdovíjak originální a věřím, že zběhlejšímu posluchači se vybaví tucet podobných, ale já na něm oceňuji přirozenost a nenucenost projevu, kterou díky svému přírodně melodickému vokálu dává na odiv každou chvíli. S doprovodnými vokály mu navíc pomáhají kolegové Crash County a Deadly Doc, kteří spolu s bubeníkem Tequila Thrashem (což jsou všechno dost hloupé přezdívky, ale to jen tak mimochodem) uzavírají čtyřčlennou sestavu.

Po úvodní “Death Before” se trošku zklidní hormony v podobě “XS”, která si tvrdostí kytarového riffu a odlehčeností refrénu nic nezadá s velkými rockovými klasikami, ale přeci jen není natolik výrazná, aby na sebe upozornila tak jako jiné skladby z první poloviny “Bad Seeds”. Mluvím teď hlavně o následující dvojici “Give It Up” a “Blessed Revenge”. Prvně jmenovaná křičí do světa díky skvělému refrénu, jehož gró tvoří (nečekaně) vyřvávání názvu skladby. Určitě nezapadne už jen na základě své až primitivní stavby, díky níž je předurčena do role explozivní koncertní tutovky. “Blessed Revenge” je oproti zbylým skladbám melodičtější v tom smyslu, že kontrast mezi ostrými kytarovými riffy a hitovými refrény není tak propastný jako třeba v “XS”. Vybrnkávání jednoduché linky ve slokách a melodicky poletující kytary v refrénu podtrhují až rádiové vyznění této písně, v níž má nemalý prostor líbivá hostující zpěvačka. Skvělá skladba, na kterou jsem se při každém poslechu strašně těšil. Jako protiklad je pak hned nasazena punk-rocková hitovka “Revelation”, kde vrchol patří kvílívému kytarovému sólu z hmatníku Crash Countyho.

Z druhé poloviny, jež se oproti té první zdá přeci jen o něco slabší, vyčnívá “Bad Seeds” díky silnému grungovému feelingu, který je rozbourán až v klasicky rockovém refrénu. Za zmínku stojí určitě “Fate” a “Never Break Down”. Zatímco “Fate” je takovou tvrdší sestrou rychlejších Stone Temple Pilots a úderná sloka jen za doprovodu bicích a basy dává vyniknout spratkovitému vokálu Stonera Sinse, tak druhá jmenovaná sází na údernou strukturu. Jen škoda, že ve “Fate” chybí nějaký jiný motiv, jenž by ji odtrhnul od zajeté formulky střídání slok a refrénu, protože jestli jsem si někde toto uvědomil, tak je to právě “Fate”, kde je až “přerefrénováno”. “Never Break Down” je, jak už bylo naznačeno, přímočará rock’n’nrollová flákota, která bez nějakých příkras vnáší do závěru “Bad Seeds” pořádnou porci energie a navíc se v ní opět mihne ona hostující vokalistka, která už bohužel nemá takový prostor, ale i tak pomáhá udržet posluchačovu pozornost.

Mám rád rock’n’nroll, punk-rock a velké množství hudebně takto orientovaných spolků, takže se asi nelze divit, že jsem z Dope Out a jejich “Bad Seeds” ne úplně odvařený, ale přinejmenším velmi spokojený. Přeci jen, takových desek, ze kterých energie srší na všechny strany a vše je podáváno obrovskou upřímností, není nikdy dost, takže z tohoto důvodu se na “Bad Seeds” dívám trošku jinýma očima, než jak bych hleděl na běžnou moderně laděnou rockovou desku, která čerpá inspiraci v letech devadesátých. Má to spád, grády, skladby jsou hitové, v rámci mezí i kytarově neurvalé, takže jo, tohle mě vážně baví.


Chrome Division – Infernal Rock Eternal

Chrome Division - Infernal Rock Eternal
Země: Norsko
Žánr: hard rock / heavy metal / rock’n’roll
Datum vydání: 17.1.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Good Morning Riot
02. Endless Nights
03. (She’s) Hot Tonight
04. The Absinthe Voyage
05. Lady of Perpetual Sorrow
06. The Moonshine Years
07. No Bet for Free
08. On the Run Again
09. Mistress in Madness
10. Reaper on the Hunt
11. You’re Dead Now
12. ØL

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 4,5/10
nK_! – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
facebook / twitter

Chrome Division, potažmo všechny kapely, v jejichž řadách se personálně angažuje nějaký profláklý ksicht, to budou mít vždy těžké. Můžou se snažit, seč jim síly stačí, a stejně budou muset ze strany posluchačů a hudebních kritiků čelit narážkám a otázkám, zda by jejich hudba budila tak nadšené ohlasy, kdyby se jednalo o novou partu plnou neznámých jmen. Přiznám, že i mě toto (teď nemluvím jen o Chrome Division) nejednou napadlo a pojďme si nalít čistého vína, v případě této pětice, která se zaměřuje již od první desky na šlapavý heavy rock’n’roll, není tato úvaha daleko od pravdy. Ale co, to nemění nic na tom, že tahle parta umí ten svůj šlapavý rock’n’nroll zahrát pěkně od podlahy řízně a čtvrtá řadovka “Infernal Rock Eternal” na tom nic nemění.

Od roku 2004, kdy se v jedné skupině sešli Shagrath (Dimmu Borgir, Ov Hell), který se nechopil mikrofonu, ale kytary a Tony White, jenž kdysi ničil škopky v Old Man’s Child, kapela neomračovala přehršlem známých jmen, takže vyloženě o superkapele se v tomto případě hovořit nedá. A nic na tom nezměnil ani později příchozí zpěvák Shady Blue, který se dodnes prezentuje v řadách melodických thrasherů Susperia, jež pro mne navždy zůstanou kapelou jednoho slušného alba (debut “Predominance”), po němž následovala pouze průměrná vata. Kam tím ale mířím. Jakkoli se u běžné superskupiny dá očekávat, že každý přinese kousek toho “svého” z domácího působiště, tak v tomto ohledu jsou Chrome Divison v podstatě kapelou novou, domovskými působišti hudebně nepopsanou. Žádné blackové sypačky, jak by se od výše uvedené dvojice muzikantů, kteří dodnes zůstávají jedinými zakládajícími členy, tady nenajdete. Pouze přímočarý rock’n’roll se zemitým základem, který v konečném znění nepůsobí vůbec špatně. Posluchačský zážitek století to sice nikdy nebyl a ani nebude, ale třeba na párty? Proč ne. V textech se to jen hemží holkama, chlastem a podobnýma krávovinama, které prostě táhnou, a vzhledem k tomu, že po celých padesát minut se až na jednu výjimku prakticky nezpomalí na úroveň rockových ploužáků, tak v jistém ohledu tahle muzika nemá chybu.

Od minula se nic nezměnilo, takže se připravte na standardně nicneříkající obal, hodně podobný zvuk, totožnou stavbu písní, tytéž rytmy a refrény, které jste už v obměněné podobě určitě slyšeli, a přesto všechno, co jsem “Infernal Rock Eternal” dokázal doposud vytknout, si nemůžu pomoct, ale má v sobě tu sílu, aby zabavilo minimálně do stejné míry jako jeho předchůdci. Titulovat tady některé skladby jako silnější nebo slabší je víceméně zbytečné, protože jednotná nálada je může až nebezpečně slévat do jedné koule, nicméně mě osobně nejvíc chytla hned úvodní klipovka “Endless Nights”, která navazuje na nezvyklé latino-intro “Good Morning Riot”. Nejenže je to jedna z nejchytlavějších písní, ale svým pomalejším rytmem se lehce odlišuje od našlapaného zbytku, takže úloha nejviditelnějšího kousku je pro ni jako ulitá. Díky velmi zpěvné vokální lince, jež do pochodového riffu pasuje, a talk boxu, který skladbu odpálí a jenž se k mé osobní radosti ještě se ke slovu dostane, je na titul hitovky celé desky zaděláno. Ačkoli tento post mocně atakují “(She’s) Hot Tonight” a “Mistress in Madness”, kde zejména “(She’s) Hot Tonight” mě dostala sborovým halekáním podpořeným refrénem. Přestože jsem říkal, že nepřijde na řadu žádná vyložená balada, tak nebudu daleko od pravdy, když “Lady of Perpetual Sorrow” tímto označením pojmenuji, protože špalnělka, která zpříjemňuje kytarové hřmění, a melodický vokál Shadyho ji zjemňují do podoby ne úplně vzdálené zámořským jižanským partám. No a nesmím opomenout závěrečnou “ØL” ve velmi rychlém tempu, pro níž je lehkou vadou na kráse snad jen fakt, že těch kytarových vyhrávek a sól je v ní až moc, ale jako důstojná tečka za velmi slušnou deskou nijak nekazí veskrze pozitivní dojmy.

Proč veskrze? Abych jen nechválil, tak uznávám, že jestli něco “Infernal Rock Eternal” škodí, tak je to lehce natažený seznam skladeb, kterých se sice (nepočítaje intro) sešla na albu klasická jedenáctka, nicméně ta – při průměru pěti minut na song – není pro přímočarý rock’n’roll zrovna lichotivá. Určitě by se nic nestalo, kdyby se dva až tři slabší fláky vypustily. Je škoda, že tyto nudnější kusy se nachází hned za sebou, takže střed alba pak působí, zvláště oproti našlapanému úvodu, docela vyčpěle. Příště si tedy prosím menší porci bez utahané “The Moonshine Years”, nevýrazné “No Bet for Free” a částečně i “On the Run Again”, jíž ani slušný refrén nevytáhne nad rámec standardu tvorby Chrome Divison.

Z výše uvedeho je asi jasné, že komu Chrome Division doposud nešmakovali, tak se díky “Infernal Rock Eternal” vůbec nic nezmění, ale byla by škoda album odepisovat, protože má koule a díky velmi pohodové atmosféře není problém se jím prokousat bez výrazného pocitu nudy. Osobně bych si dokázal představit o takové dvě až tři písně míň, které jsou opravdu navíc a prodlužují něco, čemu by slušných čtyřicet minut slušelo daleko víc, ale obecně vzato nic proti. Slušný nadstandard, jenž je mediálně protlačován silným vydavatelstvím, ale i napříč tomu se Chrome Division nedá upřít, že to, co dělají, dělají dost dobře, takže proč se na chvíli nenechat unášet pohodovým heavy rock’n’rollem pro chlapy. Za mě silnější sedmička.


Další názory:

Chrome Division jsou nejspíš kapelou, která vás buď chytne a tu její muziku si prostě užijete, anebo vás nechá naprosto chladnými, což u špinavého heavy rock’n’rollu de facto znamená, že je to pro vás úplně odepsané. Vzhledem k tomu, že jste se už jistě podívali na mojí známku, vám již musí být zcela jasné, do jaké sorty patřím já. Nemůžu si ovšem pomoct, v podání Chrome Division mě tahle jakože jízda nikdy nebavila a “Infernal Rock Eternal” je na tom úplně stejně, což je ale docela škoda, protože třeba vokál Shadyho Blue je pro tenhle druh hudby přímo jak stvořený. Hudebně to však pro mě není docela ono a těch momentů, kdy by to šlapalo takovým způsobem, jaký bych si já osobně představoval, je na albu naprosté minimum – jedním z takových je třeba rozjezd “Endless Nights” (říkám jen rozjezd, ne celý song) nebo riff “The Absinthe Voyage”. Přítomnost pár profláklejších jmen norské scény (upřímně, domovské kapely všech zúčastněných jsou mnohem zajímavější a zábavnější, včetně “black metalu pro děti” od Demon Burger… teda, Dimmu Borgir) mi hodnocení sama o sobě také nezvedne, takže ve výsledku je to podle mě stručně a jednoduše řečeno nuda. Možná by mi někdo mohl oponovat, že pro úroveň, na níž Chrome Division přece jenom hrají, je známka 4,5/10 silně neobjektivní, ale nasrat, protože tohle je subjektivní názor.
H.

Po několika posleších “Infernal Rock Eternal” uděluji Chrome Division stejnou známku jako tři roky nazpět, kdy jsem osobně recenzoval jejich předchozí fošnu “3rd Round Knockout”. Novinka je stále stejně (a místy možná o něco více) natřískaná, šlape jí to stejně dobře, zábavu roztáčí pěkně od podlahy a hlavně tenhle tvrdý rock’n’roll prostě žeru. Frontman Shady Blue válí po celé stopáži a zbytek kapely mu zdatně sekunduje, ale naneštěstí se od minule Chrome Division ze svých chyb nepoučili, a tak i “Infernal Rock Eternal” zbytečně trpí kvůli několika nesmyslně hluchým místům a pár zbytečným písničkám (třeba “Reaper of the Hunt”). I s bonusem čítá celková stopáž něco těsně po hodinu, což je u podobné dirty hudby podle mě už hodně na hraně. Kolem čtyřiceti minut by příště stačilo, děkuji. Za poslech rozhodně stojí: “Endless Nights” (hlavně úvod), “The Absinthe Voyage”, “The Moonshine Years” a přídavek “Dirty Dog”.
nK_!


Don Santos – Surf in Mondello

Don Santos - Surf in Mondello
Země: Itálie
Žánr: rock’n’roll
Datum vydání: 9.3.2013
Label: Qanat Records

Odkazy:

Jistě znáte mnoho alb, která začnou dobře, ale pak se tak nějak všechno pokazí a jejich druhou polovinu už spíše protrpíte. Předem mohu prohlásit, že to je i případ dnes recenzovaných Don Santos, ovšem v jejich případě je sešup kvality opravdu extrémní. Don Santos hrají rock’n’roll a při poslechu první skladby si jistě řeknete, že je to rock’n’roll správně rázný a chytlavý. Garážový zvuk, splašené bicí, zemité riffy a brumlající basa, to vše jsou předpoklady dobrého rockového alba.

Od prvních vteřin skladby “Demonia” budete zaručeně rytmicky pokyvovat hlavou a užívat si uvolněné nálady alba. Jenže pak se všechno pokazí a už od počátku druhé skladby začnete nervózně přemýšlet, zda album nevypnout. Totiž: zbytek alba není vyloženě horší než úvodní píseň, je jen úplně stejný. Ty samé zahuhlané bicí, ten stejný zvuk kytary. Absentující vokál dojem jen prohlubuje. To vše začne postupně vytvářet jednu velkou hlukovou stěnu plnou utrpení. Po třech skladbách začnete pochybovat o své příčetnosti. Fakt to ještě poslouchám? Po pěti budete vážně přemýšlet nad možností zarazit si šroubovák do vlastní hlavy a ukončit tak to utrpení. A po deseti? To vážně netuším, sám jsem album vždy vypnul, když došlo na myšlenku o šroubováku. A to zde nalezneme celkem 21 skladeb.

Zvukově nahrávka připomíná počiny Naked City Johna Zorna, ovšem bez jeho kreativity a originálních nápadů, bez saxofonu a grindcorových masakrů. Je to jen ten základ, na kterém John Zorn staví, ořezaný o vše zajímavé a dobré. Nabízí se tak otázka, jak desku hodnotit. Pokud bych měl jít čistě subjektivně a dát jí číslo, které si podle mě zaslouží, nedostali bychom se přes jedničku. Ale protože existuje nepatrná možnost, že jsem to celé vlastně nepochopil a že kdesi v té hromadě opakující se nudy je něco dobrého, hodnocení se pro tentokrát zdržím.


Chrome Division – 3rd Round Knockout

Chrome Division - 3rd Round Knockout
Země: Norsko
Žánr: hard rock / heavy metal / rock’n’roll
Datum vydání: 6.5.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Bulldogs Unleashed
02. 7 G-Strings
03. Join the Ride
04. Unholy Roller
05. Zombies and Monsters
06. Fight
07. The Magic Man
08. Long Distance Call Girl
09. Ghost Riders in the Sky [Johnny Cash cover]
10. Satisfy My Soul

Hodnocení:
nK_! – 7/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter

Téměř all-stars projekt Chrome Division působí na hudební scéně pod křídly Nuclear Blast již téměř pět let a není tedy divu, že za těch několik globálně nevýznamných oběhů Zěmě kolem Slunce stihli vydat již tři řadová alba. O tom aktuálním si teď popovídáme trochu více.

Proč “téměř” all-stars projekt? Inu, protože hlavním reklamním tahákem uskupení je jednoznačně kytarista Shagrath, kterýžto momentálně působí také ve veleznámých Dimmu Borgir. Nějakou chytrou hlavu asi trklo, že taková ikona, kterou momentálně Shagrath bezesporu je, má šanci ze svých fanoušků vytřískat ještě nějaký ten dolar navíc. Nebo několik milionů dolarů navíc. Ostatní členové bandu proti Shagrathovi pomalu nestojí ani za zmínku (ne že by oproti jeho partům hráli zcela bezvýznamně, ale jednoduše proto, že nejsou tak známí), snad jen Tony White kdysi mlátil do škopků v Old Man’s Child. Jenže kdo si to dneska pamatuje?

Řekněme si hnedka na rovinu: od tohoto alba nečekejte žádný převratný milník v oblastni heavy metalové hudby ani kolekci toho nejlepšího, co se na scéně za posledních několik měsíců stihlo urodit. Chrome Division si už od začátku vůbec, ale vůbec na nic nehrají a na celkovém vyznění nahrávky je to sakra znát. Stejně jako na minulých fošnách na nás vybafnou “hlubokomyslné” texty s tématy točícími se převážně kolem ženských, chlastu a rock ‘n’ rollu. Nic nového a nic, co ještě minimálně tisíckrát neuslyšíme jinde. Problém je ale v tom, že i nesčetněkrát ojeté klišé může znovu bavit, a právě tím, že kapela moc dobře ví, jak moc obehraný styl má v repertoáru, se dá i docela dobře poslouchat. Jde sice jen o zábavu a čisté odreagování, ale není to přesně to, po čem průměrný posluchač prahne?

Hudba Chrome Division je energická a víceméně poslechově nenáročná. Žádné ultrasložité kytarové riffy ani přepísklé bicí, prostě takový standard. Líbí se mi hlavní vokál, který perfektně sedí do celkového vyznění jednotlivých písniček. Už jsme řekli, že produkce Chrome Division je spíše hospodská odreagovačka, to ale nic nemění na tom, že některé songy mají své silnější chvíle, a to hlavně v refrénech. Třeba taková “Satisfy My Soul“. Sice refrén dokola opakuje tři slova, ale nějakým záhadným způsobem mě prostě baví a zrovna tenhle kousek nemůžu poslední dobou dostat z hlavy.

Tak se pomalu dostáváme k výčtu jednotlivých kousků. Album otevírá klipová a poměrně rychlá “Bulldogs Unleashed“. O jejích kvalitách nebo nekvalitách se můžete sami přesvědčit v přiloženém videu. Dětinsky jednoduchý text kdekdo přehlédne. Následuje “7 G-Strings“, takový standard Chrome Division. Není špatná, ale nic veleúžasného. Následuje “Join the Ride” s megaklišé refrénem, až se musím pro sebe usmát. “Unholy Rider” se dobře poslouchá, i když se od svých předchůdců víceméně vůbec neliší. Jedna z nejzábavnějších písniček “Zombies and Monsters” je pěkně chytlavá a obzvlášť v refrénu pekelně zábavná. “Fight” při poslechu přecházím obvykle bez většího pozastavení. “The Magic Man” na vás dýchne baladickou atmosférou a donutí rozhoupat se v rytmu pomalé kytary a příjemného retro vokálu. “Long Distance Call Girl” není nijak zvlášť zajímavá, ale neurazí. Oproti tomu “Ghost Riders in the Sky” a hlavně závěrečná “Satisfy My Soul” jsou doslova balzámem na heavy metalovou duši.

Po přečtení několik posledních odstavců a letmém přehlédnutí výsledného hodnocení se musíte chytat za hlavu a nechápete, proč něco popisuji a něco jiného hodnotím? Inu, album je sice totálně klišoidní a vlastně ničím moc zajímavé, ale prostě mě baví dostatečně na to, abych sáhl po šťastné sedmičce. Nenáročná a zábavná hudba, vhodná na odregování po náročné zábavě nebo do auta. A o to tady přeci od začátku jde, nebo ne?


Další názory:

Strašně přeceňovaná záležitost. Zajímalo by mne, jestli by měli Chrome Division alespoň polovinu pozornosti, jaké se jim dostává, kdyby v jejich sestavě nefiguroval ShagrathDemon Burger a kdyby neměli za zadkem největší metalový label současnosti. “3rd Round Knockout” je sbírka toho největšího a nejprovařenějšího hard rockového klišé, na které si jen můžete vzpomenout, v nijak extra záživném podání; celé se to navíc snaží tvářit tak cool, až to ani není vtipné. Nuda od začátku do konce.
H.