Archiv štítku: Root

Root – Kärgeräs – Return from Oblivion

Root - Kärgeräs - Return from Oblivion

Země: Česká republika
Žánr: dark metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Life of Demon
02. Osculum Infame
03. Moment of Fright
04. The Book of Death
05. Black Iris
06. Moment of Hope
07. The Key to the Empty Room
08. New Empire
09. Up to the Down
10. Do You Think Is It the End?

Hrací doba: 49:18

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Agonia Records

O Root již v našich zeměpisných šířkách byly popsány stohy papíru, toho skutečného i toho imaginárního v počítači, a další stohy na své popsání ještě čekají. Ale tomu se není co divit. Ať si totiž o Root myslíte cokoliv a ať už jejich ústřední persónu považujete za ikonického frontmana nebo egoistického senilního dědka, jedna věc se téhle kapele upírat nedá – za legendy jsou považováni právem. Jakkoliv se jejich poslední tvorba ubírá jakýmkoliv směrem a jakkoliv kvalita desek objektivně padá, Root už navždy budou zapsáni v kronice českého metalu na jednom z čestných míst.

Zatímco třeba u různých (věkových) souputníků jako Törr či Asgard lze docela úspěšně polemizovat o tom, nakolik jejich domnělá legendárnost plyne z kvalitní hudby, anebo čistě jen ze skutečnosti, že ty kapely hrají dlouho, u Root není pochyb o tom, že ve své historii natočili i excelentní nahrávky. Excelentní nejen na poměry své doby, ale i v dnešním měřítku a dnešní optikou – jednoduše nadčasové věci. Já bych se dokonce nebál prohlásit, že jisté nahrávky jejich diskografie patří k tomu úplně nejlepšímu, co kdy kdo v naší kotlině na metalovém poli natočil. To však samozřejmě berte čistě jako subjektivní názor.

Nicméně nelze přehlížet, že odchody výrazných persón Root velmi uškodily stejně jako místy poněkud rotující sestava v posledních deseti letech. Root totiž není jen BigBoss, kapela už dávno ztratila dlouholeté stálice v podobě Ashoka, Evila a – samozřejmě – Blackieho, jehož absence bolí asi nejvíce i po těch letech. Právě s jeho odchodem totiž začala kvalita nahrávek Root upadat, ať už jde o nevýrazné a nudné „Daemon viam invenient“ nebo rozporuplný návrat k black metalu na „Heritage of Satan“, jenž přinesl pár dobrých písní i několik poněkud trapných momentů.

Na své novince „Kärgeräs – Return from Oblivion“ se Root stejně jako na „Heritage of Satan“ vracejí do minulosti a pokoušejí se vzkřísit doby dávno uplynulé. Byť tentokrát míří do jiného období své historie. Jak už název napovídá, letošní počin navazuje na desku „Kärgeräs“ z roku 1996, jež v diskografii Root patří k těm nejoceňovanějším (ačkoliv mým osobním favoritem není). Jenže pozor, ohlížení se za „Kärgeräs“ nakonec probíhá čistě v rovině příběhové a textové, nikoliv v rovině hudební. V té se totiž Root nejvíce přibližují svému darkmetalovému období na přelomu tisíciletí, což je mezi námi právě ta éra, jíž si osobně považuji úplně nejvýše. Konspirační teoretik by pak okamžitě viděl další souvislost v  angažování staronového kytaristy Aleše Dostála, jenž s kapelou svého času natočil možná vrcholné dílo „The Book“ z roku 1999.

Nicméně návrat stylový se nemusí nutně rovnat návratu kvalitativnímu, což je právě případ „Kärgeräs – Return from Oblivion“. Jisté riffy by se skutečně teoreticky mohly objevit na nějakém albu z triumvirátu „The Book“„Black Seal“„Madness of the Graves“, nicméně jako celek novinka nemá šanci se zmiňovaným majstrštykům přiblížit a jen se jim zdálky kouká na záda. Zcela zatraceníhodné však „Kärgeräs – Return from Oblivion“ jistě není – pořád je to důstojnější a lepší počin než „Daemon viam invenient“ a „Heritage of Satan“ dohromady.

Novince se nedá upírat, že několik písní je dobrých a nestydím se říct, že mě baví. A vlastně jich je není tak málo jako posledně, což je příjemné. „Osculum Infame“, „Moment of Fright“, „The Book of Death“ či „Black Iris“ jsou zcela jistě povedené, což z první půle „Kärgeräs – Return from Oblivion“ činí dobré poslouchání i navzdory trochu rozporuplnějšímu otvíráku „Life of Demon“, který patří k tomu méně přesvědčivému. Jmenovaná čtveřice však dokáže nabídnout dobré riffy i atmosféru a vlastně bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem nechtěl, aby takhle nějak současní Root zněli.

Druhá půle desky už je ale výrazně slabší, hlavně ji načíná kýčovitá „Moment of Hope“, již jsem začal nenávidět takřka okamžitě a velice rychle jsem ji při poslechu začal nemilosrdně přeskakovat. Další pomalá a baladická věc „The Key to the Empty Room“ už je stravitelná, ale že bych si ji užíval, to tvrdit nemohu. „New Empire“ se dá, ale nic zvláštního to není a v rámci celku docela úspěšně zapadne, byť je několik motivů slušných. Až závěrečná dvojice „Up to the Down“ (další baladická záležitost, tentokrát konečně povedená) a „Do You Think Is It the End?“ s výrazným kytarovým motivem zlepšuje náladu.

Root

Klidně si i takhle krátce po vydání dovolím říct, že podobně jako oba předchůdci ani „Kärgeräs – Return from Oblivion“ zkoušku časem nepřežije a zpětně nebude velkých důvodů se k fošně vracet. Je svým způsobem příjemná, je vcelku důstojná a rozhodně je o třídu lepší než předchozí dva počiny. Nicméně když bude nálada na Root v tomto stylu, počiny z přelomu tisíciletí vždy vyhrají na plné čáře, protože s žádným z nich se „Kärgeräs – Return from Oblivion“ nemůže rovnat.

Vedle toho by novince šlo vytknout i pár dalších věcí, za něž trochu paradoxně může hlavní persóna Root. BigBoss je dobrý zpěvák se specifickým hlasem, ale místy poněkud přehrává a působí mírně afektovaně. Dá se to zvládnout, ale některé linky prostě mohly být lepší. V neposlední řadě jsem vůbec nepochopil, proč musí být BigBossova držka na obálce, působí to… no, děsně.

I přes zmiňované výhrady, z nichž některé jsou dílčí a jiné poměrně velké, je ale „Kärgeräs – Return from Oblivion“ slušná nahrávka, která mě z jistého úhlu pohledu i potěšila, poněvadž jsem už po „Daemon viam invenient“ a „Heritage of Satan“ nečekal příliš. Poslech se tomu věnovat dá, ale jak již padlo, z dlouhodobého hlediska album vedle starších věcí zapadne a vcelku právem.


ROOT announce new album details

One of the original pre-second-wave black metal bands (formed in 1987 by iconic vocalist Jiri ‘Big Boss’ Valter), ROOT, from Czech Republic, are going to release a new studio album, “Kärgeräs – Return From Oblivion”, on November 25th via Agonia Records. Pre-orders are currently available at this location.

In contrast to Bathory and VenomROOT took the black metal genre in a more refined direction, featuring Big Boss‘ chartacteristic clean vocals, dark sound and an epic approach altogether. Nowadays, ROOT is often recognized as an epic heavy/black metal act, or as the band simply puts it – a dark metal band.

The new album, “Kärgeräs – Return From Oblivion”, will be different from their 2011’s offering, “Heritage Of Satan”, says the band:

“As always in our history as a band, we aim to deliver a unique album, something that will stand out and shine its own light in our discography. Expect dark metal at its best, along with some surprising elements. We’ve recorded one fully acoustic song and one entirely instrumental. Overall, the album will include ten new tracks that will differ from our previous records”.

Root - Kärgeräs - Return From Oblivion

“Kärgeräs – Return From Oblivion” will be ROOT‘s tenth full-length album. Lyrically, it will be a concept album, and looked at from that perspective, it’ll continue the story begun by their 1996 release under a similar yet shorter title, “Kärgeräs”, that presents a tale of a pround nation.

The album artwork (available above) was hand-painted by Thomas Bruno. The painting started off as a portrait at first, but after the band’s decision to use it as cover, the mystical tree, ravens and other elemnts where added. Recroding, mixing and mastering took place at Shaark Studio in South Moravia. Big Boss produced the album.

Tracklist:

1. Life Of Demons
2. Osculum Infame
3. Moment Of Fright
4. The Book Of Death
5. Black Iris
6. Moment Of Hope
7. The Key To The Empty Room
8. New Empire
9. Up To The Down
10. Do You Think Is It The End?

Available formats:
Digipack CD with 28 pages booklet
Black LP
Red LP with A2 poster*
Transparent red/black splatter LP with A2 poster and patch**
T-shirt (2 versions)
*handnumbered & limited to 222 copies
**handnumbered & limited to 100 copies

Root

Since 1987, ROOT is led by founder & vocalist Big Boss – a controversial, yet valued musician, producer, writer and lyricist. He’s one of the oldest and most characteristic black metal singers; one of the very few, who possesses an operatic range of vocals. Over the years, ROOT has maintained a strong underground following, while Big Boss rose up to become a cult figure in the black metal genre, guesting on albums by leading metal artists, most notabely Moonspell andBehemoth. ROOT has performed hundreds of shows worldwide, sharing the stage with bands such as Mercyful Fate, King Diamond, Cradle Of Filth, Apocalyptica, Moonspell, Behemoth, Impaled Nazarene, Nifelheim,AnathemaSodom, Desaster, Pungent Stench, Master, Destroyer 666, Master´s Hammer, Enslaved, Testament, Marduk, Napalm Death, Krabathor, Hypnos and many other.

Line-up:
BigBoss – voice
Igor – bass
AD – guitar
Hanz – guitar
Paul Dread – drums

Upcoming shows:
21.10. Podbořanský Rohozec (CZ)
22.10. Česká Třebová (CZ)
28.10. Stockholm (SWE)
05.11. Bruntál (CZ)
11.11. Brno (CZ)
12.11. Golčův Jeníkov (CZ)
16.11. Jablonec Nad Nisou (CZ)
17.11. Plzeň (CZ)
18.11. Pardubice (CZ)
19.11. Valašské Klobouky (CZ)
25.11. Beroun (CZ)
16.12. Kroměříž (CZ)
22.12. Praha (CZ)

ROOT on-line:
Website: http://www.rootan.net
Facebook: http://www.facebook.com/pages/ROOT-Official/396971113678944

Agonia Records:
Website: http://agoniarecords.com
Webshop: http://tinyurl.com/agoniashop
Facebook: https://facebook.com/agoniarecords
Twitter: https://twitter.com/agoniarecords
SoundCloud: https://soundcloud.com/agoniarecords
Bandcamp: https://agoniarecords.bandcamp.com
Instagram: https://instagram.com/agoniarecordsofficial
YouTube: http://youtube.com/AgoniaRec

[tisková zpráva]


Enter the Eternal Fire 2015: 31.7. – 2.8., Volyně

Enter the Eternal Fire 2015

ENTER THE ETERNAL FIRE fest – novinky

Zbývá cca půl měsíce do festivalu a my jsme zpět s dalšími novinkami.

Jak jste již mnozí z vás zaregistrovali, jako náhradu za odpadnuvší kapelu ASSESSOR se nám podařilo domluvit neméně populární legendu a to pražskou bandu KRYPTOR; Phil a jeho squadra do nás napumpují ten jejich sadistic thrash metal.

Další změnou je odstoupení kapely UNPURE, kapela se rozhodla zrušit svoji účast kvůli personálním problémům. Místo UNPURE se představí dnes již stálice nejen srbské metalové scény, pekelníci THE STONE, kterým za bicími koncertně opět vypomůže Honza Kapák z AVENGER a IMPURITUM.

Kapely:
LOUDBLAST (France)
FLESHCRAWL (Germany)
DEATH MECHANISM (Italy)
THE STONE (Serbija)
HYPNOS (CZ)
ROOT (CZ)
INFERNO (CZ)
TRANSCEATLA (Romania)
KRYPTOR (CZ)
BRUTALLY DECEASED (CZ)
KEEP ON ROTTING (CZ)
AVENGER (CZ)
DARK ANGELS (CZ)
PANYCHIDA (CZ)
MALLEPHYR (CZ)
ET MORIEMUR (CZ)
IMPURITUM (CZ)

Na četné dotazy upřesňujeme, že předprodej vstupenek stále běží, elektronické vstupenky můžete objednávat do středy 22.7.2015 na webu WWW.ETEF.CZ.
Ten, kdo nyní objedná vstupenky získá zdarma časopis Pařát č.64.

Další potřebné informace přineseme cca týden před zahájením festivalu.

Kompletní info o kapelách, areálu a další informace najdete na:
www.etef.cz
http://bandzone.cz/koncert/362546-volyne-areal-koupaliste-volyne-enter-the-eternal-fire-fest
https://www.facebook.com/events/382844868541948

Budeme se těšit.
Ramus / Honza / ETEF team

[tisková zpráva]


Basinfirefest 2013

Basinfirefest 2013
Datum: 28-30.6.2013
Místo: Spálené Poříčí
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Alpha Tiger, Dark Gamballe, Dark Tranquillity, Graveworm, Malignant Tumour, Olympic, Visací zámek, Within Temptation

Sobota: Aleš Brichta Project, Bypass, Cocotte Minute, Hail of Bullets, Hardcore Superstar, Henych 666, Pretty Maids, Root, Sinister, Turbo, Unearth, Van Canto

Neděle: Arakain, Coal Chamber, Doga, Dymytry, Exumer, Krucipüsk, Soilwork, Walda Gang

Již jedenáctý ročník největšího západočeského festivalu Basinfirefest lákal zvučnými jmény interpretů i příslibem zase o něco lepší organizace a komfortním zázemím. Počasí mělo být snad poprvé za ty roky, kdy do Spáleného Poříčí jezdíme, umoudřelé a bylo tedy na co se letos těšit. Jak se multižánrový open air vyvedl tentokrát?


Pátek:

Po poobědovém příjezdu brutálně neklimatizovanou kyvadlovou dopravou z Plzeňské metropole stavíme stany, otevíráme první pivo, vyřizujeme potřebná oprávnění ke vstupu (podrobnosti ve zhodnocení dole) a po roce se opět ocitáme na půdě Basinfirefestu. Letos tedy o něco chudším a méně zalidněném, což dokazovalo ne zcela naplněné stanové městečko a přísné zkrouhnutí počtu prodejních stánečků. Nejsme tu však kvůli nákupu suvenýrů, a tak vyrážíme na Dark Gamballe, hrající toho času na hlavní stage. Naposledy jsem tyhle kluky viděl asi před pěti lety právě na Basinfirefestu a už tenkrát předvedli velmi zajímavé a zábavné vystoupení plné výborných písniček. Zazněla jak starší tvorba, tak i novinky z aktuálního nosiče “Zatím dobrý”.

Krátká přestavba a přicházejí ostravští Malignant Tumour, na které se už takhle odpoledne sešla pěkná řádka fanoušků, kteří též dokázali “tu svou” kapelu pořádně podpořit a za jednotlivé písně odměnit slušným pokřikem a skandováním. Mě osobně ale Malignant Tumour nijak extra neoslnili a raději jsem se odebral prozkoumat zbytek areálu zjistit, co dobrého se dá kde ulovit.

Chvíli před půl sedmou nastupuje první z českých legend – Olympic. Nikdy bych předtím netušil, že něco podobného kdy vyřknu, ale musím se přiznat, že jejich setík byl z toho nejlepšího, co mohl letošní ročník Basinfirefestu nabídnout. Petr Janda i přes pokročilý věk sázel do publika jednu známou pecku za druhou a vůbec nebylo znát, že má na krku už něco málo přes sedm křížků. Za zemřelého Milana Peroutku nastoupil coby host na bubenickou sesli jistý Martin Vajgl. Musím pochválit zvukovou stránku vystoupení, poněvadž byla na jedničku s hvězdičkou, a také samotné fanoušky, kteří zpívali, veselili se a vůbec si vystoupení Olympicu maximálně užívali. Parádička. Kdyby takhle zahrál každý, nebylo by záporných reportáží a ani chudých zážitků.

První zahraniční návštěva v podobě Italů Graveworm mě nechává poměrně chladným, ale na jejich vystoupení se však zajdu podívat. No, vydržel jsem asi deset minut, protože takhle špatný zvuk už jsem dlouho nezažil. Ač jsem se postavil až těsně ke zvukařům, nebyl jsem schopen od sebe rozeznat kytary, natož cokoliv jiného. Zpěv totálně zanikal pod vahou přehulených bicí a všechny tři songy, které jsem měl možnost vidět, zněly naprosto stejně. Jasná volba – osvěžení v podobě dalšího piva. Na následující Alpha Tiger stojíme chvíli v kotli, ale generického power metalu si můžu kdykoliv pustit nebo vidět tuny, a tak jsem jejich set ani nijak zvláště nevnímal a přesunul se na večeři.

Odbíjí půl jedenáctá a nastupuje jeden z headlinerů festivalu, na kterého bezpochyby dorazilo nejvíce oddaných fanoušků – Within Temptation. Celá scéna je přestavena tak, aby bubeník mohl i se svou soupravou sedět na vyvýšeném pódiu po pravé straně. Nalevo mu sekunduje klávesista na podobné vyvýšenině a dohromady jsou spojeni přechodovou lávkou. Ze zpodní části k nim vede schodiště, po kterém se mohou “pohyblivější” členové uskupení přemisťovat dle libosti (a vzhledem k tomu, že byla večer už docela zima, se také často chvatně přesouvali z místa na místo). Za zády kapely byla umístěna obrovská projekce, na kterou byla po celou dobu zhruba sedmdesátiminutového vystoupení promítána směsice klipů, různých psychedelických vylomenin a jakýsi “příběh” v podobě intra, outra a asi jednoho prokladu mezi skladbami. Koncert Within Temptation byl odehrán na vysoké úrovni, vše bylo profesionální a zábavné. Zvuk také super, což rozhodně potěšilo. Sharon den Adel (zpěvačka) je vážně kočka, a tak si na své přišly nejen uši, ale i oči.

Poté ještě těsně stíháme klasiku Visací zámek a jejich nejzásadnější písně typu “Traktor” nebo “Známka punku”. Nutno podotknout, že i přes překrytí s Within Temptation má tuzemská legenda solidní fanouškovskou podporu a návštěvnost. Nakonec nás přepadá slušná únava a na půlnoční vystoupení Dark Tranquillity zůstáváme asi půl hodiny, poté se odebíráme do stanů a spacáků. Studiovou tvorbu Dark Tranquillity bohužel vůbec neznám, ale soudě dle ohlasu publika bylo pravděpodobně zahráno a řečeno vše podstatné.


Sobota:

Sobotní program pro nás začíná odpoledním vystoupením pražských Cocotte Minute. Poctivý a víceméně klasický set kapely, která má v plánu se minimálně na rok odmlčet, a Basinfirefest byl jeden z posledních možností ji vidět naživo, bavil a nenudil. Zhruba od poloviny vystoupení se pod pódiem utvořil solidní kotel, což zpěvák Zeller s nadšením kvitoval.

Rychlý přesun směrem k hlavní stage na sólový projekt Vlasty Henycha s ďábelským názvem Henych 666, od kterého jsme nečekali prakticky vůbec nic a nakonec jsme byli velice překvapeni a potěšeni, s čím na nás tento starý tvrděmetalový harcovník vytáhl. Slyšeli jsme jak něco málo z nové tvorby, tak i vydatnou porci starých kousků, pod které se Vlasta podepisoval ještě coby frontman slovutných Törr. A hlavně – po několika letech jsem měl možnost zaslechnout živě píseň “Válka s nebem”, za což tímto panu Henychovi děkuji a klaním se, protože jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že současná sestava Törr na tento skvost zcela zanevřela a budu tedy odsouzen k jejímu poslechu čistě z domácích reproduktorů. Díky!

Spěšným návratem k druhé stage stíháme ještě kousek Viléma Čoka a jeho smečky, která si říká Bypass. Upřímně, Vildu jsem neměl nikdy moc v lásce, ale z té chvilky, kterou jsme ještě zvládli zhlédnout, musím uznat, že šoumen je to prvotřídní. Černý přiléhavý obleček s přilepenou kostrou, klaunská čepička a megafon, přes který vyřvával většinu písniček do mikrofonu mluví asi za vše. Neustálé grimasy a opičky, kterými bavil nejen obecenstvo, ale i zbytek své kapely. Největší zábava však bylo sledovat, jak se všichni ti zlí metalisté před pódiem snaží předhánět jeden druhého v tom, kdo pomůže lépe zazpívat hitovku z kultovního seriálu “My z Kačerova”.

Drobná pauza k zažehnání hladu a žízně, hodinové ručičky se posunují směrem k půl šesté a začíná hrát Aleš Brichta Project. Otevíračka “Anděl posledního soudu” a pak většina setu vyplněna materiálem z poslední desky “Údolí sviní”. Obligátní “Dívka s perlami ve vlasech” samozřejmě nemůže chybět. Klasické vystoupení bez větších výkyvů nebo překvapení, pouze za zády s novým ansámblem. Nic víc, nic míň.

Hardcore Superstar dokázali, že praví rockeři ještě nevymřeli a vysypali do nás setlist plný jejich (údajně, neb tvorbu neznám) největších hitovek. Glamově vyhlížející frontman se nebál celou dobu povzbuzovat publikum a hlavně díky němu tahle švédská hodinka utíkala jako blázen. V jednu chvíli si vzal k sobě na pódium dvě slečny (shodou náhod se obě jmenovali stejně, což vzbudilo patřičný ohlas), které potom nechal celý další song tančit s ním na pódiu. Co se s nimi stalo poté jsem se, bohužel, nedozvěděl. Rychlý přeběh na dalšího českého rockového velikána – Turbo. Nikdy bych neřekl, že na ně přijde skoro celý festival a kam až oko dohlédne si budou všichni prozpěvovat jejich chytlavé refrény. Moc pěkné.

Musím se přiznat, že Pretty Maids mě vždycky nudili a nejinak tomu bylo i na Basinfirefestu. Jediný song, který jsem ochoten uznat (“Little Drops of Heaven”), zahráli a zbytku jsem nějak nevěnoval sebevětší pozornost. Kdežto Van Canto – to je úplně jiná liga. Pokud jste produkci těchto našich německých kolegů, kteří z nástrojového obsazení využívají pouze a jedině bicí a zbytek si doplňují vokálně, neslyšeli, rychle doporučuji dohnat všechny resty, protože, dámy a pánové, tohle stálo za to. Vlastně nemám slov, tohle bylo tak umělecké a na úrovni, že není krom počáteční rozpačitosti a vtipného uvaděče se silným přízvukem absolutně co vytýkat. Slyšeli jsme jak spousty písniček z vlastní tvorby, tak i několik coverů, mezi nimiž jednoznačně vynikal “The Bard’s Song” původně od Blind Guardian. “Wishmaster” a “Fear of the Dark” byli samozřejmě také úžasné, ale “Bardovu píseň” zpívali všichni široko daleko. Uchvacující a všepohlcující atmosféra. Jediné, co zamrzelo, byla absence písně “Last Night of the Kings”, ale jeden nemůže přeci chtít všechno.

Hail of Bullets přišli, roztřískali co mohli a zase zmizeli ze scény. Tihle Nizozemci do nás bez okolků nasypali svůj death metal nejhrubšího zrna a bylo jim úplně jedno, co si o tom bude kdo myslet. Šílená energie, výborné pogo v kotli (po dešti ještě zábavnější) a set nabušený od začátku do konce kvalitní muzikou. Na death metal i bomba zvuk, takže celková spokojenost. A musím se pochlubit – podařilo se mi uzmout vržené trsátko.

Pár minut na Root, kteří mě také nikdy nebavili a asi nikdy bavit ani nebudou, a přichází první zámořská návštěva jménem Unearth. Osobně jsem o těchto amerických metalcoristech nikdy předtím neslyšel, ale o to byla jejich hodinka zábavnější. Víceméně nezahráli nic moc objevného nebo nového, ale nekompromisnímu zpěvákovi, který se neustále dožaduje většího a většího circle pitu, se přece neodmlouvá. Výborná hudba pro festivalové vyblbnutí, ale na doma či k práci asi ne.

Old school death metal v podání Sinister na mě byl v jednu ráno po náročném dni už trochu moc, takže jsem se jal odebrat do říše snů. Avšak podle kamaráda bylo jejich vystoupení jedno z nejlepších, které mohl o víkendu vidět, takže to určitě stálo za to.


Neděle:

Nedělní dopoledne trávíme brouzdáním, nakupováním a osvěžováním se přímo ve Spáleném Poříčí, kde si jistě provozovatelé náleven a putyk mnuli ruce, jak je perfektní, že se i u nich alespoň jednou za rok otočí takové množství lidí. Do areálu se vracíme právě včas, abychom stihli domácí Arakain a Dymytry, které se bohužel částečně kryli, neb každá hrála na jiném pódiu a v hodně podobný čas. Jako správný fanoušek jsem si rozdělil čas mezi obě a vůbec jsem nelitoval. Arakain jsou koneckonců sázka na jistotu a Dymytry stále více dokazují, že se u nich špatného výstupu také nikdy nedočkáme.

Krucipüsk naneštěstí silně zklamal a opět se potvrdilo, že si v posledních několika letech Tomáš Hájíček se svým dítětem čím dál tím víc neví rady. Karvinská Doga naštěstí podobným problémem netrpí a jejich chvilka slávy byla vyplněna vším, co by od nich pravověrný fanoušek mohl očekávat. Nedělní podvečer se neobešel bez nutných přesunů, protože Kern vůbec nevystoupili a program na celé vedlejší stage se kvůli tomu posunul o hodinu kupředu, což samozřejmě znamenalo neplánované překrývání kapel. Taktéž na hlavním pódiu došlo k pohybům a Coal Chamber, kteří měli program uzavírat, se prohodili s dánskou smečkou Raunchy.

Tak tedy – Coal Chamber mám hodně rád a na jejich vystoupení jsem se těšil jako dítě na první jahodovou zmrzlinu. Ale to, co tihle blázniví amíci předvedli, mi vyrazilo na hodně dlouho dobu dech. Setlist byl tak nějak očekávatelný, o něj vůbec nejde. Jde o to, jakým způsobem byl celý přehrán. Takovou porci energie jsem na festivalu snad ještě nezažil. Frontman Dez Fafara ani nepotřeboval nic moc říkat – přišel, rozhlédl se a začalo peklo. Od začátku do konce obrovský circle pit skoro před celým pódiem, úžasně se bavící a skákající návštěvníci, slunečné počasí a báječná pohoda, protože nikdo do nikoho zbytečně brutálně nenarážel a zábava se nesla ve volném duchu, kdy si vážně mohl užít každý, kdo se takhle večer ocitl u hlavní stage. Na pódiu bylo také veselo. Bubeník Mike Cox musel ujíždět na nějakém hodně silném tripu, protože v jednom kuse zkopával ze stupátka části své soupravy, plival vodu na kmitající pikolíky a v jednom kuse měnil paličky, se kterými nebyl nikdy spokojen. Kytarista Miguel Rascón vrhal uhrančivé pohledy do publika a předváděl různé triky, mezi nimiž mě nejvíce zaujalo odplivnutí nad sebe, které následně zase do pusy chytil. Nechutné, ale zábava. K basovce se postavila Chela Rhea Harper, která nemusela dělat nic, jen se sem tam podívat směrem k přihlížejícím a pousmát se. Na konci došlo k rozebírání bicích stylem “urvat a odhodit všechno, co půjde”, k zemi šla i kytara a mikrofony. Celkem brajgl a nevím, zda takhle Coal Chamber zavírají každé vystoupení, nebo byla tohle výjimka jen kvůli tomu, že se u nás jednalo o jejich poslední vystoupení na koncertní šňůře, a tak už nebudou nástroje v nejbližší době potřeba…?

Zato z vystoupení švédských Soilwork jsem moc nadšen nebyl. Tyhle maníky jsem viděl už dvakrát a pokaždé se mi jejich set velmi líbil, ne však letos na Basinfirefestu. Což o to, zahráno bylo na jedničku, ale prostě to pro mě tak trochu postrádalo duši. Muzikanti přišli, odehráli si co bylo třeba, aby naplnili svůj časový limit (dokonce se končilo ještě o dost dříve, než mělo), a pak zase zmizeli ze scény. Bez přídavků, bez nějakého extra loučení, nic. Ani paličky se neházely. Nu, nic moc. Snad zase příště.

Walda Gang pro nás představoval pomyslnou tečku za celým festivalem a bylo se opravdu na co dívat. Zábavná show od začátku do konce, stovky zpívajících lidí a jako třešnička na dortu i malý ohňostroj. Němečtí Exumer pak už nezaujali a zmíněné Raunchy nebyla možnost spatřit, poněvadž jsme si tou dobou už razili cestu domů do hebkých postýlek.


Zhodnocení:

Letošní ročník se hodně povedl. Ani nevadí, že byl celkově na první pohled levnější (místo látkových vrácenek zase plast, méně stánečků, žádná zvláštní projekce u pódií,…), důležité je, že hudebně se opět ocitl na špičce a určitě se vyplatilo zúčastnit. Rok od roku se Basinfirefest přiklání více a více k tvrdší produkci, a tak pankáči a skáčkaři trochu utřeli, ale holt se nedá nic dělat, tohle neovlivníme.

Organizačně vše v pořádku, pořadatel dělá vše pro to, aby se návštěvníkům v areálu líbilo a rádi se vraceli. Ke všem loňským vymoženostem přibyla například možnost wifi připojení (samozřejmě zdarma) a opět bylo možné využít služeb bankomatu přímo v areálu. Jediné, co jsem úplně nepochopil, byl exces se vstupenkami, kdy jsme si doma museli vytisknout jakési potvrzení o nákupu, které nám až na místě po předložení identifikačních dokladů vyměnili za samotné lístky. Ty bylo potom samozřejmě potřeba směnit za vrácenky. Uf… Jo a ještě jeden mínus – moderátor. Ale to už je tady asi prostě tak zavedeno.

Oficiálním pivem festivalu byl i pro letošek zvolen Budweiser Budvar, což raději nekomentuji a doufám, že příště budeme mít možnost pít zase Gambrinus. I když, jednu výhodu toto přeci jen mělo. V jedné části areálu totiž točili přímo do skla i budějovickou specialitku – kroužkovaný ležák. Jinak vše klasicky zase do vratných kelímků. V areálu se člověk i dobře najedl, a pokud vám nevadí mastná festivalová strava, byli jste jako doma.

Co říci závěrem? Výborná atmosféra, skvělá hudba, dobré zázemí a super lidi. Co více by asi člověk mohl od festivalu žádat?


Brutal Assault 17 (středa)

Brutal Assault 17
Datum: 8.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Alcest, Anaal Nathrakh, Avenger, Engel, Forgotten Silence, Root

Sedmnáctý ročník festivalu Brutal Assault se již tradičně uskutečnil v areálu Josefovské pevnosti a stejně jako každý rok, i tentokrát nalákal tisíce fanoušků z celého světa na soupisku kapel, jaká nemá ve střední Evropě obdoby a která řadí Brutal Assault po bok těch nejvyhlášenějších evropských festivalů vůbec. Jména jako Arcturus, Avenger, Immolation, Immortal nebo Sólstafir přesvědčila k opětovné návštěvě Josefova i moji maličkost a očekávání výjimečných zážitků se stupňovala přímo úměrně tomu, jak se blížilo datum 8. srpna.

Vzhledem k tomu, že zavedená warm-up party letos povýšila na čtvrtý plnohodnotný festivalový den, už ve středu 8. mohli dorazivší návštěvníci zhlédnout vystoupení nejen výběru toho nejlepšího z domácí scény, ale na sedmipoložkovém středečním programu figurovala hned tři zvučná zahraniční jména, kterým se tak dostalo jinak jen stěží dosažitelného důstojného hracího času. Jakkoli jsem tedy předem nebyl z navýšení počtu festivalových dnů nadšen, po této zkušenosti musím uznat, že to byl od pořadatelů velmi zdařilý tah, a doufám, že nezapadne ani v budoucnu.

Ale teď již k samotným kapelám. Celý festival otevřeli volyňští Avenger, jejichž přítomnost v programu festivalu mi způsobila menší záchvat nadšení. A jejich vystoupení by toto nadšení jedině prohloubilo, nebýt jedné drobnosti – Avenger totiž schytali dost otřesný zvuk. Tympány nebyly vůbec slyšet a nemalý podíl jinak skvostné práce kytar si člověk musel domýšlet. Je to opravdu škoda, protože Avenger jinak předvedli opravdu dobré vystoupení, které bych si v dohledné době zatraceně rád zopakoval.

Grindové Ingrowing jsem vynechal a před pódium jsem se vrátil až na Forgotten Silence, na jejichž adresu mnozí známí nešetřili chválou. A ono to opravdu špatné nebylo. Pro hodnotnější zážitek bych sice musel mít kapelu alespoň trochu naposlouchanou, ale i takhle to znělo přinejmenším velmi zajímavě. Největší dojem na mě zanechal kytarista, který, ač vzhledem uťáplý úředníček, předváděl s kytarou psí kusy a střídal grimasu za grimasou. Vážně dobré. Co mi ale přišlo poněkud nesympatické, to byla angličtina, kterou s publikem komunikoval frontman. Upřímně, od české kapely na českém festivalu angličtinu opravdu slyšet nechci.

Na následující Švédy Engel jsem byl relativně zvědavý, i když mě jejich aktuální novinka nijak neuchvátila. První dojem z živého vystoupení také nebyl kdovíjak oslnivý, a to především vinou zpěváka, respektive jeho vysoko položeného vokálu, na který jsem si musel nějakou dobu zvykat. Když jsem si ale zvykl, téhle show jsem nemohl vytknout opravdu nic, co by stálo za zmínku. Zvuk křišťálově čistý, muzikanti aktivní, živá reprodukce brilantní. Tou dobou již relativně početné publikum se bavilo na výbornou a já musel chtě nechtě uznat, že i když bych si od Engel cédéčko asi nekoupil, naživo nejenže neurazí, ale dovedou nabídnout opravdu dobrou podívanou.

Čas postoupil a na řadu přišli Britové Anaal Nathrakh, které chovám ve velké oblibě a na které jsem byl náramně zvědavý i přes zatvrzelé přesvědčení, že geniální pražský koncert z podzimu 2010 nemohou překonat, ani kdyby se přetrhli. A nepřekonali. Těžko ale soudit, nakolik to mohlo být jejich vinou, neboť je zastihla souhra několika nešťastných okolností. Tak předně – vokální terorista Dave Hunt se na pódium doslova dobelhal o berlích a dělalo to na mě dojem, jako by si nohu poranil jen nedlouho před vystoupením. Asi to opravdu nebylo nic příjemného, protože přes veškerou snahu neodvedl tak suverénní výkon, jaký u něj bývá zvykem, a především intonace u čistých vokálů místy výrazně pokulhávala. Ani zvuk se nepodařilo vyladit tak, jak by bylo potřeba, a z extrémně brutální a s genialitou koketující hudby, kterou z desek tak obdivuji, zbyla především ta brutalita, přičemž genialita po sobě zanechala jen lehký odér. Škoda, Anaal Nathrakh to umí prodat několikanásobně lépe, než jak předvedli v první festivalový den…

Pár minut po desáté večerní se pustili do díla legendární Root, na které jsem se přinutil jít snad jen proto, abych si mohl pomyslně odškrtnou další položku v must-see seznamu českého metalového fanouška. O to větší však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se velmi dobře bavím! Celý koncert pěkně gradoval, a když se přehoupl do své druhé půle, šlo již hovořit o opravdu skvělém vystoupení. Vrcholem se pak stal samotný závěr, kdy se pevností rozezněly famózní vály “The Mystical Words of the Wise” a samozřejmě “Píseň pro Satana”, které už tak zdařilý koncert povýšily na jasný vrchol večera. Ono na těch Root asi vážně něco bude…

Poslední místo na středečním programu zaujali francouzští snílci Alcest, kteří kvůli blíže nespecifikovaným obtížím na festival málem nedorazili a i tak si museli prohodit hrací časy s Root. Už na místě jsem však usoudil, že je to tak nakonec lepší, protože jestli mám ukázat na jedinou kapelu, která by měla uzavírat denní program, budou to právě Alcest se svojí éterickou a zasněnou hudbou. V mém případě se uspávací faktor tentokrát minul účinkem, protože mi začala být taková zima, že jsem na nějaké snění neměl vůbec myšlenky, ale na druhou stranu jsem si tak uchoval dostatečně ostré smysly na to, abych si z vystoupení odnesl alespoň nějaká fakta. A nejsou to úplně slavná fakta. Ani Alcest se totiž nevyhnul zmar v podobě mizerného zvuku a Zerova kytara a doprovodný vokál jakoby nebyly. Radost mi naopak udělalo zařazení obou nejlepších skladeb z aktuální desky (tedy “Autre temps” a “Là où naissent les couleurs nouvelles”) na setlist, i když první jmenovaná dost významně utrpěla bídným zvukem. Když si ale odmyslím problémy se zvukem, Alcest předvedli obstojné vystoupení. Ne, že by to nemohlo být mnohem lepší, ale já jsem do stanu odcházel vesměs spokojen…