Archiv štítku: ROU

Rumunsko

Siculicidium – Land Beyond the Forest

Siculicidium - Land Beyond the Forest

Země: Rumunsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
Side A:
01. No Place, Nowhere
02. Land Beyond the Forest
03. Return to the Solar Temple
04. Asylum Retrograde

Side B
01. Unholy Pagan Fire [Beherit cover]
02. A Touch of Medieval Darkness [Desaster cover]
03. New Mind [Swans cover]

Hrací doba: 29:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Mohlo by se zdát, že lidové pověry, povídačky a mýty by měly být výbornými tématy pro metalové texty. Jejich povaha k tomu přímo vybízí. Nejsou to žádné pohádky, naopak se mnohdy jedná o temné záležitosti opředené mystikou. A přesto se z této oblasti ani zdaleka nečerpá natolik, aby to odpovídalo obrovskému potenciálu různých středověkých či starověkých báchorek a pověr.

Pár takových případů, které se do zmiňovaných vod nebojí ponořit, však naštěstí existuje. Rumunští Siculicidium samozřejmě nejsou první a doufám, že ani poslední, přesto je vhodné zmínit, že právě okolo takových témat se točí jejich nejnovější minialbum „Land Beyond the Forest“. A s vědomím toho, co Siculicidium hudebně předváděli na svých starších počinech, se to rýsuje jako vysoce lákavá kombinace. A čert vem, že přebal „Land Beyond the Forest“, namísto aby dýchal temnou mystikou, vypadá spíš jako velká vagína v lese a že texty jsou tentokrát v angličtině. Minimálně to druhé je ale nakonec vcelku šumák, protože beztak není rozumět jedinému slovu. Nicméně názvy písní v maďarské hatmatilce (hlavně se mě neptejte, proč rumunská kapela mívá texty v maďarštině) byly víc sexy, haha.

No, ale to jsme trochu odbočili, tak zpátky k hudební náplni „Land Beyond the Forest“. Znalce poměrů Siculicidium nové EP asi nijak zvlášť nepřekvapí, potěšit však může bez větších problémů. Rumuni stále naplňují svou pověst zvrhlého transylvánského komanda a z této pozice tedy opět servírují špinavý syrový black metal, který ovšem není přehlídkou ortodoxní zabedněnosti. Najde se tu prostor na zajímavé melodie a přechody a někdy dokonce i experimentování. V tom posledním ohledu sice „Land Beyond the Forest“ zas tak nevyniká, vzpomene-li si člověk na předchozí řadovku „Hosszú út az örökkévalóságba“, ale i tak jsou tu mnohé momenty zajímavé a každá ze tří základních písní – tedy „Land Beyond the Forest“, „Return to the Solar Temple“ a „Asylum Retrograde“ – dokáže přijít s něčím, co je přinejmenším hodně fajn. Ve druhé jmenované to je třeba parádní kytarová melodie v půli skladby, v poslední jmenované zas pasáž s trubkou. A to třeba s pozadím v podobě nadrbaného punkově primitivního blackového riffování. To chceš!

Včetně intra „No Place, Nowhere“ dává stěžejní část „Land Beyond the Forest“ nějakých bezmála 15 minut, což je na vinylu strana A. Ípko však obsahuje i B stranu, na níž už se nenachází vlastní tvorba Siculicidium, nýbrž tři předělávky. Nutno dodat, že s výjimkou jedné si je Rumuni vybírali tak, aby +/- zapadaly do konceptu nahrávky. To se týká „Unholy Pagan Fire“ původně od finského kultu Beherit a „A Touch of Medieval Darkness“ původně od německých veteránů Desaster. Oním tematickým vybočením pak je píseň „New Mind“, již složili legendární Swans.

Siculicidium si se všemi třemi kousky poradili docela se ctí a ostudu si neutrhli. Nejpovedenější mi v jejich podání přijde „A Touch of Medieval Darkness“; u „New Mind“ je samozřejmě zajímavé převedení skladby do blackmetalového soundu, naléhavosti originálu se však nepodařilo dosáhnout. Což mě jen tak mimochodem přivádí k mojí klasické hlášce, kterou pronáším snad vždy, když mám hodnotit nějakou předělávku – originál si pustím vždy radši. A to platí ve všech třech případech.

Přesto mě ten poslech coverů neobtěžuje, jen nemám potřebu to nutně slyšet. To hlavní se přece jenom odehrává na straně A. Na druhou stranu, řekněme si upřímně, že i navzdory kvalitě a zábavnosti, které „Land Beyond the Forest“ nechybí, mají Siculicidium na kontě už i lepší věci. Fandové kapely však stále budou potěšeni a vzhledem ke skutečnosti, že i já mám pro muziku těchto rumunských pořízků slabost, pořád se mi to líbí.


Siculicidium – Lélekösvény

Siculicidium - Lélekösvény
Země: Rumunsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Sun & Moon Records
Původní vydání: červenec 2006, Hét vezér haragja / Native Pride Productions

Tracklist:
01. Az erdõ szelleme
02. Lelkem némasága
03. Ösvények, csillagok
04. A nap és a hold
05. A Blackened Desire
06. Eastern Smell of Death
07. Gravesong
08. A magyarok nyilaitól ments meg uram minket [Angel Reaper cover]
09. Öld meg Isten szolgáját [Fantom cover]

Hrací doba: 42:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Siculicidium je parádní kapela – vážně. Soudě tedy na základě toho, co jsem doposud měl tu čest slyšet, což jsou obě dvě řadová alba, která tito Rumuni doposud mají na kontě. První deska „Utolsó vágta az univerzumban“ vyšla začátkem roku 2009 a nabídla výtečný syrový black metal s hodně dobrou atmosférou. Ačkoliv by tu nahrávku jistě mnozí laikové na poli černého kovu odsoudili jako další obyčejné blackmetalové bzučení, ve skutečnosti se jedná o skvělou záležitost, která mě baví i po letech (a to není kec – v souvislosti s touto recenzí jsem si „Utolsó vágta az univerzumban“ s radostí připomenul a pořád je to super).

Vzpomínám si ovšem, že druhé dlouhohrající album „Hosszú út az örökkévalóságba“, jež vyšlo na podzim roku 2013, svého času mnohé příznivce debutu poněkud zklamalo, protože Siculicidium představilo v mírně odlišném světle. Můj případ to ale nebyl. Rumuni se zde rozhodně nezbavili syrovosti, ale zapustili do ní několik málo experimentálních doteků, výsledkem čehož byla další vysoce zajímavá deska, přičemž i v tomto případě mohu s klidem říct, že rovněž „Hosszú út az örökkévalóságba“ na mě funguje i s odstupem let.

Jenže vedle těchto dvou řadových nahrávek mají Siculicidium na svém kontě také několik dalších kratších počinů.  Těm jsem ovšem svou pozornost doposud nevěnoval. Přece jenom – dlouhohrající desky jsou pro mě mezi hudebními formáty to samé, jako byli pro Třetí říši árijci mezi rasami, prostě takový übermensch… ehm, tedy überformát. Tím pádem se primárně věnuji právě řadovkám, což je ostatně také ten důvod, proč jsem až na jednu výjimku doposud žádné EP Siculicidium neslyšel. Nicméně, i mezi těmi „untermensch“ nahrávkami se sem tam najde zajímavá věc. Když se tedy vyskytl impuls v podobě reedice prvního minialba kapely, tak jsem se vzhledem k dřívější pozitivní zkušenosti s tvorbou Siculicidium moc neošíval a šel do toho.

Abychom všem formalitám učinili zadost, dodejme ještě, že původní edice „Lélekösvény“ vyšla v létě 2006 a že aktuálně vydaný digipak není první reedicí počinu. EP totiž postupně vyšlo i na audiokazetě a vinylu (o ten se postaral stejný label jako o novou CD verzi), které již následuje náš inkriminovaný digipak. Podobně jako u LP verze, i tato reedici má oproti originálnímu vydání odlišný přebal a přihazuje navrch dva covery, jimiž Siculicidium svého času přispěli na tributní kompilaci maďarským kapelám Angel Reaper a Fantom.

Každopádně, hudebně jsem, vzhledem k výše popisovaným letopočtům vydání, od „Lélekösvény“ čekal spíše něco na styl „Utolsó vágta az univerzumban“, což je vlastně splněno. Siculicidium i na svém prvním EP (jemuž v diskografii kapely předchází jen jeden demosnímek a splitko) znějí syrově, ale ne o moc víc v porovnání s pozdějšími deskami. Z toho lze soudit, že nejpozději už tady, v roce 2006, si Siculicidium našli sound, v němž se cítí pohodlně, a od té doby jej vlastně jen pilují (viz jmenované lehce experimentálnější vlivy na „Hosszú út az örökkévalóságba“).

Siculicidium

Z tohoto úhlu pohledu jsem tedy dostal, co jsem očekával. Co se ovšem vlastní skladatelských kvalit týče, tady musím konstatovat, že i navzdory tomu, že své kvality „Lélekösvény“ bezesporu má, mi pozdější tvorba připadá silnější. A to se týká nejen „Utolsó vágta az univerzumban“ a „Hosszú út az örökkévalóságba“, ale i třeba dalšího ípka „Keringők (Valses)“, které Siculicidium vydali v roce 2012.

Tohle si dovolím tvrdit především z toho důvodu, že mě zpočátku „Lélekösvény“ takřka vůbec nebavilo. U všech ostatních počinů Siculicidium jsem se bavil od prvního poslechu a k jejich postupnému vyčerpání nedošlo. U „Lélekösvény“ jsem se ovšem až na pár momentů z nějakého důvodu zpočátku nudil a chvíli mi trvalo, než jsem se do toho zažral. Nicméně, například melodičtější pasáže „Lelkem némasága“ mě dostaly hned na začátku, protože už je v nich cítit nesporný talent kapely a předzvěst následujících výtečných desek. Hodně mě potěšila i přítomnost akustické „táborákové“ mezihry „A nap és a hold“, jež i přes svou odlehčenou náladu mezi tou vší syrovostí nepůsobí jako pěst na oko a díky skvělé atmosféře má na nahrávce rozhodně právoplatné místo.

Docenění zbytku už mi chvíli trvalo – možná i proto, že jsem měl zpočátku nastavená přespříliš vysoká očekávání – ale po důkladnějším náslechu mohu s klidným srdcem prohlásit, že nakonec „to“ tam rozhodně je. „Az erdõ szelleme“„A Blackened Desire“ v sobě mají nejeden skvělý nápad a tvorba atmosféry jim problém nedělá. „Ösvények, csillagok“ zase zaujme docela chytlavými riffy, osmiminutová „Eastern Smell of Death“ nabídne skoro až majestátní riffy ve středním tempu a melodičtější finále v podání „Gravesong“ se zase vydá k lehce epičtější náladě. Pro pořádek se sluší zmínit, že tři kusy s anglickými názvy se svého času, ještě před původním vydáním „Lélekösvény“, objevily na již zmiňovaném splitku, které Siculicidium vydali s nepříliš známou maďarskou smečkou Funebre.

Jako zbytečnost mi však stále připadají oba bonusové covery „A magyarok nyilaitól ments meg uram minket“ od Angel Reaper a „Öld meg Isten szolgáját“ od Fantom, protože je na nich silně cítit, že nepocházejí od Siculicidium, takže ke zbylému materiálu náladově příliš nepasují. A zbytečnost je to pro mě tím spíš, že nemám žádný vztah ani k samotným originálům, protože původní interprety vůbec neznám. Co já vím, možná jsou ty dvě skupiny v Maďarsku podobné kulty, jako je v České republice třeba pravěká kapela 666 se svým ultra-legendárním demáčem „Nekrofilie“, ale nejsem z Maďarska, tudíž to nedokážu posoudit.

Siculicidium - Lélekösvény

Každopádně, vcelku brzy jsem „Lélekösvény“ začal vypínat po dohrání „Gravesong“, protože ty finální covery mě vážně neoslovily. Nicméně to předtím je povedené a líbí se mi to, byť to tentokrát nebylo na první poslech a novější věci mi pořád připadají o něco silnější. Což ale nic nemění na tom, že „Lélekösvény“ nakonec bezezbytku potvrdilo to, co jsem prohlásil již v první větě recenze – Siculicidium je parádní kapela.


Costin Chioreanu – The Quest for a Morning Star

Costin Chioreanu - The Quest for a Morning Star

Země: Rumunsko
Žánr: experimental / drone / ambient
Datum vydání: 30.10.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Absent Abstract Above
02. An Empire Beneath Oblivion
03. Phanthasma and the Midnight Stalker
04. Ihwaz
05. A Storm Shall Take the Words Away
06. Outside the Great Circle
07. Portals

Hrací doba: 57:04

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Vždycky jsem byl přesvědčen, že nějaká úvodní omáčka k recenzím prostě patří. Vím, že to mnozí považují za zbytečné zdržování, ale podle mého názoru nějaké usazení do kontextu prostě není na škodu, naopak mi skoro i přijde, že vletět na to zhurta a vyzvracet se na dvou odstavcích je snad až kontraproduktivní. Nicméně je samozřejmě jasné, že všeho má být s mírou a ona takzvaná omáčka by neměla přesahovat únosnou mez. Obecně. Jsou ovšem specifické případy, kdy je u té nahrávky tolik „vedlejších“ okolností, že se tomu člověk prostě chtě nechtě musí věnovat. „The Quest for a Morning Star“ mezi takové jistě patří, proto prosím omluvte, že dnes poměrně dost prostoru věnuji nehudebním záležitostem. Je to však nutné, abychom měli přesnou představu, oč tu běží.

První věcí, u níž je nutno se zastavit, je dozajista člověk, jehož jméno celou desku zaštiťuje. Je jím Costin Chioreanu. Tento Rumun je na metalové scéně znám především jako tvůrce obalů a grafiky, již vyrábí pod značkou Twilight 13 Media. Výčet kapel, které jeho služeb využily, je poměrně úctyhodný, a pokud bychom se měli omezit jen na ta nejznámější jména, lze zmínit formace jako Arch Enemy, Arcturus, At the Gates, Darkthrone, Demonical, Draconian, Grave, Mayhem nebo Primordial. Tento člověk je ovšem poměrně aktivní i co do hudební činnosti, ačkoliv v té si nevydobyl takové uznání jak v grafice. Přesto má na kontě množství projektů a kapel jako kytarista a aktuálně jej lze nalézt v progresivně blackmetalové formaci Bloodway, s níž loni na podzim vydal dlouhohrající debut „Mapping the Moment with the Logic of Dreams“ pod značkou italských I, Voidhanger Records.

Přesuňme se však nyní k druhé okolnosti, kvůli níž vlastně nosič s názvem „The Quest for a Morning Star“ vznikl. Jak jistě víte, v loňském roce se v rockové hudbě staly dvě tragické události, při nichž zemřelo množství lidí. Jednou z nich byl teroristický útok v Paříži, který byl mimo jiné směřován na publikum právě probíhajícího vystoupení amerických Eagles of Death Metal. Druhým pak byl požár v klubu Colectiv v rumunské Bukurešti během koncertu místní formace Goodbye to Gravity. Při tomto požáru, který se odehrál 30. října, zemřelo celkem 63 lidí (26 na místě, dalších 37 v nemocnici) a dalších cca 150 bylo zraněno.

A právě s druhou zmiňovanou událostí souvisí i vznik „The Quest for a Morning Star“ – jedná se totiž o kompilaci, již Costin Chioreanu vydal, aby získal prostředky pro oběti požáru. Zisk z prodejů této nahrávky pak putuje nadaci, která prostředky shromažďuje. Costin nejprve počin vydal sám digitálně a o něco později přibyla i fyzická edice pod záštitou Avantgarde Music (a i v jejím případě jdou výnosy na podporu obětí).

V předešlém odstavci padlo, že „The Quest for a Morning Star“ je kompilací. Další věcí, o níž si tedy musíme povědět, je to, co že je náplní této kompilace. Costin Chioreanu v průběhu let jednak uspořádal několik výstav, jimž nechyběl i hudební doprovod, a také vyrobil nějaký ten krátký film, jemuž samozřejmě nechybí soundtrack. A přesně tyto věci jsou onou náplní „The Quest for a Morning Star“. Nachází se zde celkem sedm skladeb, z nichž prvních pět pochází z výstav (celkem tří) a poslední dvě z krátkých snímků. Pro pořádek se ještě sluší dodat, že část aktuálního počinu vyšla již v roce 2013 na LP (s bonusovým DVD) pod názvem „Outside the Great Circle, Where Purgatory Ends“ v limitaci 300 kusů.

No, a pak je tu ještě jedna věc. Některé z těchto kompozic Chioreanu nevytvářel úplně sám a nějakým způsobem se na nich podíleli i další hudebníci. A i zde se jedná o velmi známá jména. V prvních třech písních lze například slyšet Rune Eriksena (Aura Noir, Twilight of the Gods, ex-Mayhem, ex-Ava Inferi), jenž sem přispěl i skladatelsky. Nejhvězdnější je však sestava šesté skladby „Outside the Great Circle“, kde se kromě hlavního protagonisty a jeho kytary objevují ještě Attila Csihar (Mayhem, Sunn O))), Tormentor, ex-Aborym), David Tibet (Current 93), Mirai Kawashima (Sigh) a Kimmo Helen (Hexvessel).

Drtivá většina jmen, ať už lidí či kapel, která až doposud padala, je nějakým způsobem spojena s metalovou scénou. Obsahem „The Quest for a Morning Star“ však žádný metal není. Muzika se pohybuje v žánrově ne úplně pevně vyhrazených mantinelech experimentálnějších stylů. Očekávejte tedy spíše avantgardněji laděnou záležitost, především drone a ambient, ale i lehké doteky industrialu či experimentálnější elektroniky.

To zní papírově ohromně zajímavě – tím spíš třeba i v kontextu toho, když v jedné skladbě necháte vokálně vyřádit taková esa jako Attila Csihar a David Tibet, jejichž zpěv je v obou případech naprosto nezaměnitelný, charakteristický a charismatický. O to víc je potěšující, že mohu konstatovat, že „The Quest for a Morning Star“ není zajímavé jen papírově, nýbrž i reálně. Je pravda, že prvotním impulzem k vydání této kolekce byly spíš dobročinné účely, ale i tehdy, pokud se na to člověk podívá čistě z hudebního hlediska, stále se jedná o pozoruhodný počin, jenž si trochu vašeho času zaslouží.

Costin Chioreanu - The Quest for a Morning Star

Možná takové tvrzení některé z vás mohlo zaskočit – plně bych to chápal. Vždyť všechny ty písně přece vznikly u odlišných příležitostí, z odlišných důvodů, v různých letech a byly natočeny v jiných sestavách, jejichž jediným pojítkem je osoba hlavního protagonisty. Mohlo by se zdát, že taková konstelace odsuzuje „The Quest for a Morning Star“ jen do pozice kompilačního počinu, na němž se sešly spolu nesouvisející písně. Ono to takhle ve skutečně formálně opravdu je, ale i přesto ten nosič kupodivu funguje i jako celek. Všechny přítomné skladby se totiž nesou ve víceméně obdobném stylovém i náladovém rámci, díky čemuž se žádný pocit roztříštěnosti materiálu nedostavuje. Popravdě řečeno, člověk, který by šel do poslechu „The Quest for a Morning Star“ bez znalosti všech těch okolností, jimiž jsme se výše sáhodlouze probírali, by to myslím považoval za regulérní řadovou desku a ani by jej nenapadlo přemýšlet o tom, zdali by to nemohlo být jinak.

No, a dál už toho vlastně nezbývá moc co dodat. Hádám, že u předcházejících odstavců jste přinejmenším z tónu textu vyčetli, jak je na tom „The Quest for a Morning Star“ kvalitativně. Je to skvělá záležitost a Chioreanu se v jednotlivých kompozicích představuje jako vysoce schopný skladatel i mimo metalové hranice. Hvězdní hosté nijak zvlášť nevyčnívají a nejsou tam naroubováni násilně jen pro jméno, spíše pracují pro celek a jejich příspěvky jsou pověstnými třešničkami na dortu. Měl-li bych zvolit vrchol počinu, asi bych ukázal na předposlední „Outside the Great Circle“, jejíž některé momenty jsou velmi sugestivní a která – v neposlední řadě – vyčnívá i díky účasti obou vokálních mágů, z nichž zejména David Tibet je (ostatně jako vždy) velmi působivý.

Nicméně, „The Quest for a Morning Star“ si drží vysokou laťku po celou dobu svého trvání a pořád má posluchači co předávat. Jakkoliv může být účel vydání chvályhodný, ještě chvályhodnější je to, že je dobrý úmysl podpořen i výtečným obsahem. „The Quest for a Morning Star“ totiž rozhodně stojí za poslech a případnou koupi i hudebně, nejenom díky vědomí, že tím přispějete na oběti tragické události.


Akral Necrosis / Marchosias – (Inter)section

Akral Necrosis / Marchosias - (Inter)section
Země: Rumunsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Loud Rage Music

Hrací doba: 33:25

Odkazy Akral Necrosis:
facebook / bandcamp

Odkazy Marchosias:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Loud Rage Music

Na splitku „(Inter)section“ se potkávají dvě rumunské blackmetalové formace Akral Necrosis a Marchosias. Obě dvě již za sebou něco málo – kde „něco málo“ znamená pár let fungování a pár počinů na kontě – mají. Těmi zkušenějšími jsou v tomto případě Akral Necrosis, kteří letos hrají již jednu dekádu a na rozdíl od svých kolegů už stihli vydat i jedno dlouhohrající album.

Já osobně jsem však ani o jedné z těchto dvou kapel doposud nevěděl, a tudíž logicky neznám ani předcházející tvorbu. Poslech „(Inter)section“ jsem tím pádem pojal jako první seznámení s oběma skupinami, které by mohly být potenciálně zajímavé. Nicméně potenciálně znamená pouze to, že tu existuje nějaká možnost toho, že půjde o dobrou muziku, nikoliv však jistota. A jak se záhy prostřednictvím „(Inter)section“ ukázalo, o nic vyloženě dobrého se zde nejedná – a to ani v jednom případě.

V případě splitek je většinou záhodno počin při hodnocení rozdělit na samostatné části příslušné jednotlivým zúčastněným kapelám. Nicméně u „(Inter)section“ to snad ani není třeba, protože bude plně stačit, když prohlásím, že jak Akral Necrosis, tak i Marchosias hoblují úplně obyčejný black metal. Obě kapely to sice hrají tak, že to člověka neurazí, ale to je pomalu všechno, protože jinak jde prostě o nefalšovaný průměr. A vlastně jsou si obě formace docela podobné, takže tím pádem se už vůbec celý počin trochu slévá a těch 33 minut subjektivně působí delším dojmem, protože to díky nezáživnosti ubíhá pomalu. Konkrétně třeba Marchosias o sobě tvrdí, že hrají experimentální black metal, ale nevěřte tomu ani za mák. Přinejmenším na „(Inter)section“ tomu tak není a jde standardní a neobjevné podání žánru. Pár kytarových melodií fakt není experiment, sorry.

Akral NecrosisMarchosias nejprve představí dva vlastní nové tracky (u Akral Necrosis je ten druhý, „The Purge“, koncertním záznamem, ale upřímně to moc poznat není, a kdyby mi to nikdo neřekl, ani by mě nenapadlo, že jde o živák) a navrch pak přihodí předělávku od druhé zúčastněné kapely. Paradoxně právě jeden z těchto coverů je na celém „(Inter)section“ nejzábavnější. Jmenovitě mám na mysli „Slay the Whore“ původně od Akral Necrosis, zde v podání Marchosias. Což je jen tak mimochodem song, který Akral Necrosis asi docela ždímají, jelikož se prozatím objevil na úplně každém počinu, jaký tihle Rumuni doposud vydali. Úsměvné je, že ta verze Marchosias je díky přidané povedené melodii v refrénu lepší než originál, který jsem pro srovnání zkusil.

Celkově vzato je „(Inter)section“ úplně obyčejná placka, jež za moc pozornosti nestojí. Poslouchat to jde, ale je to jednoduše neviditelný a ničím nevybočující standard, který nemá co nabídnout a čím zaujmout. Na rovinu – je to prostě nuda.


Ordinul negru – Sorcery of Darkness

Ordinul negru - Sorcery of Darkness
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.9.2015
Label: Loud Rage Music

Tracklist:
01. Sorcery of Darkness
02. From the Ashes of the Mist
03. In ceas de noapte

Hrací doba: 39:01

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Loud Rage Music

Musí se nechat, že rumunští black metalisté Ordinul negru se rozhodně neflákají. Datum jejich vzniku se datuje k roku 2004 a od té doby docela šlápli do pedálů (i když… spíš „šlápnul“, ale k tomu se ještě dostaneme), protože již stačili vydat sedm dlouhohrajících desek, což samo o sobě není zrovna málo, a vedle nich ještě početnou řádku splitek. Zejména v prvních letech ty počiny stříleli jak utržení ze řetězu, ale za poslední roky už se trochu zklidnili. Minulé album „Nostalgia of the Fullmoon Nights“ bylo prvním v jejich historii, na nějž se čekalo déle jak rok (konkrétně dva), a na aktuální desku „Sorcery of Darkness“, okolo níž v následujících řádcích zapředeme řeč, se čekalo už celé čtyři roky.

Podobně jako Ordinul negru začali svou kariéru, možná i já jsem recenzi začal trochu zhurta, tak se na chvíli zastavme a nejdříve si povězme, co je tahle skupina vlastně zač a kdo za ní stojí. Jejím hlavním hybatelem je totiž jistý Fulmineos, což je naprosto nepochopitelný nezmar, jenž má rozjetých víc projektů, než vy máte prstů na obou rukách dohromady (samozřejmě předpokládám, že disponujete standardním počtem prstů). Asi to nemá cenu konkrétně vyjmenovávat, jelikož většina těch názvů většině z nás stejně nic neřekne a protože v případě zájmu to lze snadno dohledat, nicméně abychom učinili formalitám zadost, asi by se hodilo zmínit, že se tenhle chlapík na krátkou dobu mihl i v sestavě v nové éře asi nejznámější rumunské black metalové kapely Negură Bunget. V současné době jej v Ordinul negru doplňují další tři muzikanti, z nichž jeden, jmenovitě bubeník Andrei Jumugă, zase působí v další relativně známé rumunské black metalové formaci, tentokráte symfonických Syn ze șase tri.

„Sorcery of Darkness“ však pro Ordinul negru v mnoha ohledech představuje zásadní změnu. Až doposud se totiž nejednalo o regulérní skupinu, nýbrž o jednočlenný projekt Fulmineose. Před nahráním novinky se ovšem rozhodl rozšířit sestavy a začít hrát i živě. Mimoto ale „Sorcery of Darkness“ představuje i citelnou proměnu samotné hudby. Dřívější počiny Ordinul negru (tedy alespoň ty, s nimiž jsem měl tu čest) byly hodně syrové, podzemní a poměrně ortodoxní. Sice i v nich byla snaha o nějakou atmosféru (občas se objevilo něco, co se s jistou dávkou tolerance blížilo i na dohled depressive black metalu), ale obecně vzato to byla dost solidní garáž.

Ne tak „Sorcery of Darkness“ – ostatně už jen pohled na tracklist věští cosi „nekalého“. Ordinul negru totiž na svém nejnovějším opustili standardní stopáže skladeb a namísto toho nabízejí jen tři rozsáhlé opusy v délce deseti, osmi a jednadvaceti minut. Zároveň se zbavili dřívější syrovosti z časů, kdy byl Fulmineos ve skupině sám. Sice se stále nejedná o vysloveně vypulírovanou produkci, ale i tak je sound mnohem čitelnější a snad také poslouchatelnější už i pro běžného smrtelníka, nikoliv jen pro zapálence do černěkovového podzemí. Jinými slovy, dřevní black metal byl vyměněn za orientaci na atmosféru.

„Sorcery of Darkness“ se tím pádem jeví jako poměrně ambiciózní počin, který napoprvé nemusí tak úplně vyjít ani v případě, že ta kapela má už dostatek zkušeností (což Ordinul negru zjevně mají). Naštěstí však lze tvrdit, že si Rumuni hubu nenabili a že je tento přerod uvěřitelný a zábavný. Přestože „Sorcery of Darkness“ (ten název je jen tak mimochodem poměrně stupidní – mnohem víc než vlastní náplň) není vyloženým majstrštykem a do kolen jsem z toho zase nešel, rozhodně se skupině nedá upřít, že je ten poslech zábavný a že jistá atmosféra tomu opravdu nechybí. Kompozice i přes značnou délku a relativně monotónnější vyznění fungují a dokážou nabídnout i několik dost povedených pasáží, které jsou dostatečně dlouhé na to, aby si je člověk užil, ale ne zas tak moc, aby se znechutily. Jednoduše je znát, že Ordinul negru vědí, co dělají, tudíž je výsledek opravdu povedený.

Suverénním vrcholem nahrávky je pak pro mě ona nejdelší píseň, jež přichází až jako poslední – více jak dvacetiminutová „In ceas de noapte“. Netvrdím, že třeba druhá půle titulní „Sorcery of Darkness“ není taktéž velmi dobrá, ale je to právě „In ceas de noapte“, která na mě zapůsobila nejvíc. V její první polovině se vyskytují dlouhé nemetalové atmosférické pasáže s pouze asi dvě a půl minuty dlouhou metalovou vložkou, aby se po necelých 11 minutách Ordinul negru opětovně nadechli k atmosférickému podání black metalu. Od tohoto momentu se vlastně „In ceas de noapte“ nese vesměs v tom samém duchu jako předcházející dvě kolegyně, ale subjektivně mi přijde, že právě zde je ta atmosféra koncentrovanější a ještě lepší. Nehledě na to, že pasáž v 18. a 19. minutě je prostě skvělá.

Ordinul negru

Ve finále určitě nemám problém považovat „Sorcery of Darkness“ za dobrou nahrávku. Jak již padlo, není to skutečně geniální veledílo, do takové úrovně mají Ordinul negru přece jen stále docela daleko, ale takových věcí je přece jenom málo a hudba může bavit i bez toho. A i když samozřejmě nepopírám, že už jsem (i letos, natožpak za celý život) slyšel i mnohem lepší věci, nakonec bez nějakého většího přemýšlení zvedám palec směrem vzhůru. Sympatické a nadprůměrné album, které jsem poslouchal s chutí.


Whispering Woods – Perditus et dea

Whispering Woods - Perditus et dea
Země: Rumunsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 26.2.2015
Label: Loud Rage Music

Tracklist:
01. Perditus
02. Original Sin
03. Demon Blood
04. Călușarii
05. Autumnal
06. My Altar
07. Farewell Ladybug
08. Poetica
09. If Ever
10. Timeless
11. Circle Complete
12. Dea

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Loud Rage Music

Když nebudu počítat takové ty velké státy jako USA, Německo či Velká Británie a zaměřím se čistě na ty „hudebně menší“, pak mám vlastně takřka každou zemi vnitřně spojenou s nějakým konkrétním žánrem. Ačkoliv jsem si třeba vědom toho, že se tam hraje spousta jiných věcí (a některé z nich mám klidně i ve velké oblibě), je to většinou právě tenhle jeden styl, který se mi vybaví jako první, když na tu zem přijde řeč. Kupříkladu Rumunsko mám tímhle způsobem zafixované s black metalem, folk metalem a případně s kombinací obého.

Avšak skupina, o jejímž albu si dnes budeme povídat, ani do jedné z těchto škatulek zdánlivě nespadá – Whispering Woods totiž sami sebe na svém Facebookovém profilu označují jako symphonic / gothic / doom metal. Ve skutečnosti mi však toto označení přijde poměrně nepřesné a minimálně s tím doom metalem si tato početná parta dost fandí. Naopak bych řekl, že vedle symphonic metalu (dobře, i toho gothic metalu – dejme tomu) v jejich tvorbě probleskuje spíše ten folk metalem, což má na svědomí především flétna (a v některých momentech i klávesy), již Whispering Woods užívají ne jako koření, ale jako regulérní nástroj, který má v sestavě pevné a stále místo.

I přes hojné užití flétny však gró druhé desky „Perditus et dea“ (jež jen tak pro pořádek navazuje na debut „Fairy Woods“ z roku 2011) přece jen tvoří něco, co bychom mohli bez obav nazvat tím symphonic gothic metalem. A jak už tomu u podobných záležitostí bývá, není problém si při poslechu vzpomenout kupříkladu na největší stylové hvězdy Nightwish – ačkoliv je pravda, že u Whispering Woods to není vyloženě do uší bijící podobnost a vlastně spíš než hudebně (i když občas samozřejmě i hudebně) mají Rumuni k finským velikánům blízko díky vokálům. Ty totiž mohou nápadně připomenout „ledovou královnu“ Tarju Turunen, jelikož i zpěvačka Alexandra Burcă vládne sopránem… a kolegyně druhá zpěvačka Corina Hamat zase mezzosopránem. Ano, chápete to správně, Whispering Woods skutečně mají dvě vokalistky.

Už jsme se tedy dozvěděli, že Whispering Woods disponují dvěma zpěvačkami, flétnou a klávesami… možná by někoho v téhle chvíli pomalu mohlo napadnout, zdali tam vůbec jsou nějaké kytary a rytmika, kde je vlastně ten metal? Nebojte, i klasické nástrojové obsazení metalových formací je v sestavě Whispering Woods přítomno – tahle formace je totiž rovnou sedmičlenná, přičemž zajímavostí je, že co do počtu v ní má převahu to pohlaví, které za normálních okolností nedisponuje penisem. Nicméně, jak tomu u podobných (formálně stále metalových) skupin bývá, spíše než kytary vám po dohrání alba v hlavě zůstane onen vysoký zpěv a klávesy… a flétna.

Stále nezodpovězenou (a až doposud vlastně i nevyřčenou) otázkou ovšem zůstává, jak je na tom „Perditus et dea“ po kvalitativní stránce – vše výše řečené jsou totiž technicky vzato pouhá suchá fakta bez jakéhokoliv hodnocení. To hodnocení však nebude úplně jednoduché a jednoznačné. Whispering Woods se musí rozhodně nechat jedna věc – jejich pojetí symfonického (gothic) metalu (s popraškem folk metalu) není vyloženě tuctové. Rumuni nejednou v průběhu „Perditus et dea“ ukážou, že jim nechybí skladatelský potenciál ani schopnost přijít se zajímavým motivem. Své bezesporu dělá i ono využití flétny, jež základnímu žánru přidává lehce odlišný nádech, ale i ty klávesy umějí potěšit hezkou linkou. Mnoho pasáží lze bez obav označit jako vyloženě povedené – namátkou třebas výtečné finále „Demon Blood“, v dobrém slova smyslu zvláštní rozjezd „Călușarii“ anebo hned několik pasáží v rozmáchlé „Farewell Ladybug“ s největším vrcholem v její sedmé minutě. Až sem vše v pořádku.

Na druhou stranu, jako celek bych se zdráhal říct, že je „Perditus et dea“ nějak skvělé album – jistě má svoje kvality, což Rumunům v žádném případě neupírám, ale jaksi mám z toho všeho pocit, že potenciál Whispering Woods ještě není vyždímán do poslední kapky. Především nahrávce škodí přílišná délka, jež album značně rozmělňuje – „Perditus et dea“ trvá celých 66 minut, ale mám-li mluvit za sebe, jsem hudebně nasycen už po nějakých 40 minutách, a ačkoliv jsem se o to nejednou snažil, tak skladby, které následují po již jmenované „Farewell Ladybug“, vlastně nejsem s to vnímat, jaksi mi splývají do sebe a nedokázal jsem si v nich najít žádné silnější motiv. A tím pádem je z mého pohledu závěrečných 20 minut v podstatě zbytečných. Stejně tak musím zmínit i to, že na tak dlouhé ploše se mi časem vždy začne zajídat i onen vysoký „operní“ vokál – a i když se třeba v „Poetica“ ozve i growling, nejedná se o nic, co by tuto situaci zvrátilo.

Výsledek je tedy asi takový, že jsem z „Perditus et dea“ trochu rozpolcený. Ona ta hudba Whispering Woods není špatná a má svoje silné chvilky, to jí upřít nemohu – nebál bych se mluvit o nadprůměrných kvalitách (byť třeba ne nějak extrémně vysoko nad průměrem). Pokud se však sám sebe zeptám, zdali budu mít někdy v budoucnu chuť si tuhle nahrávku pustit znovu, vím už teď, že upřímná odpověď zní: bohužel ne. Hůl nad skupinou obecně ovšem nelámu.


Negură Bunget – Tău

Negură Bunget - Tău
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Nămetenie
02. Izbucul galbenei
03. La hotaru cu cinci culmi
04. Curgerea muntelui
05. Tărîm vîlhovnicesc
06. Împodobeala timpului
07. Picur viu foc
08. Schimnicește

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že napsat něco kloudného na úvod recenze o rumunské Neguře Bunget začíná být čím dál tím těžší. Koneckonců stačí se podívat na začátek libovolného slohového útvaru na našich stránkách, který o této atmosféricky black metalové kapele pojednává, a hned vám musí být jasné, že jakkoliv mohu prahnout po originalitě, pro kontext je nezbytné zmínit jednu podstatnou faktografickou informaci. Po roce 2009 zbyl z původní sestavy, jež vydržela beze změn více jak deset let, jediný člen a zatímco zbylé dvě třetiny založily kapelu Dordeduh, bubeník Negru se zkrátka rozhodl pokračovat pod původním jménem. I přestože samozřejmě nelze považovat personální změny za něco nepřijatelného, ve chvíli, kdy se v krátkém časovém horizontu vystřídá většina hudebníků a navíc takto podivným způsobem, člověk se těžko zbavuje pocitu jisté ztráty identity uskupení.

Stín těchto událostí množství starých fanoušků nyní s vydáním nového alba nazvaného „Tău“ pochopitelně stavěl do nepříjemného konfliktu, zda se nyní (popřípadě před pěti lety, kdy vyšla první deska po obměně sestavy) jedná vůbec stále o ten umělecký subjekt, jenž stojí za alby jako „’n crugu bradului“ či především za výborným (a pro mnoho starých fanoušků posledním skutečným) albem „Om“. Vzhledem k tomu, že zmiňovanou první po-rozkolovou desku „Vîrstele pămîntului“ jsem neslyšel, poslech nového alba „Tău“ v mých očích se nenesl v duchu nějakého závažného analyzování, zda kapela obhájí své pozice, nýbrž zkrátka přirozené zvědavosti. Navíc se klidně bez mučení přiznám, že když jsem poprvé novinku slyšel, o oněch personálních rošádách jsem neměl ani páru. A možná jsem byl díky tomu alespoň připraven o předsudky a mohl lépe vnímat desku jako takovou.

Novinka je oproti předchůdcům mnohem uvolněnější, za čímž stojí asi především větší vytažení folkové složky a kořenících aspektů, zatímco ona black metalová tvář udržuje spíš kostru skladeb. To ovšem neznamená, že by snad vrchol kytarové instrumentace zůstával u nějakého doprovodného hoblování, pouze dává větší prostor pro pestrou škálu různých zvukových nuancí, o něž se starají různé rohy, píšťaly, cimbály, xylofony, popřípadě symfonické a ambientní party. Vyloženě metalová místa jsou zde pak často doprovázena o výraznější symfonickou složku. Prostřednictvím těchto aspektů pak působí novinka oproti klasické zádumčivosti Negury Bunget o něco epičtěji (což těžko říci zda brát za klad či zápor, pouze je to jiné a o poznání méně syrové). Atmosféra se však stále drží ve vrcholcích malebných Transylvánských hor a dýchá z ní duch jemné, tiché i divoké a surové přírody.

Obal zobrazující les a řeku v sépiovém odstínu celkem koresponduje s obsahem a náladou desky. Svým způsobem tradiční nápad, avšak zpracován velice působivě, funguje podobně jako i hudba na nosiči. Ačkoliv totiž deska nedisponuje nějakou přehnanou originalitou ze skladatelského hlediska, forma je schopna celkový projev zpestřit a pozornost poluchače si udržet. Zatímco úvodní opus se snaží na ploše deseti minut ukázat hned několik tváří desky zároveň, ale v tvrdších partech může znít trochu rozpačitě, následující a převážně klasicky metalová „Izbucul galbenei“ už usedne v povedeném nosném motivu a společně s „Tărîm vîlhovnicesc“ patří (v rámci té tvrdší větve desky) k těm nejvýraznějším. Nejspecifičtějším článkem řetězu je ovšem „Împodobeala timpului“ – skladba, jež na skočném podkladu předvede množství zajímavých prvků od kytarových zákrutů, vokálů hostující zpěvačky i využití rytmických hrátek s xylofony či zvonkohrou. Píseň z desky nejoriginálnější a nejprogresivnější. „Picur viu foc“ sice ze začátku působí jako klasická variace na tu tvrdší složku, jenomže folkové nástroje opět udělají své a nespoutané flétny a v mezihře rohy skladbu pozvednou tak, že jsem si ji celkem slušně oblíbil. Jako zástupce čisté atmosféry pak může fungovat mezihra „Curgerea muntelui“ ale i závěrečná „Schimnicește“ opět využívající hry s rytmikou a vrstvení a střídání jednotlivých instrumentálních ploch.

Ačkoliv se tedy setkávám s názory, jež novinku atmosférických Rumunů zatracují jakožto vývar z ponožek otravného bubeníka, v mých očích se jedná o celkem povedenou desku, již si i přes drobné výhrady příště rád pustím. Pravda, některé postupy jsou si navzájem trochu podobné, ovšem některé momenty zase fungují až překvapivě silně a navíc některé i detaily jsou schopny člověka v průběhu poslechu překvapit a potěšit. S nadčasovostí takového „Om“ se samozřejmě novinka nemá šanci rovnat, myslím však, že se jedná o důstojné dílo, jež své kouzlo určitě má.


Druhý pohled (H.):

Jsem si vědom toho, že to už může vypadat trochu trapně, když při jakékoliv zmínce o téhle kapele v posledních letech neustále a pořád dokola vytahuji již tolikrát propíráné změny v sestavě. Původně jsem se tomu chtěl tentokrát vyhnout, jenže když si člověk novinku „Tău“ poslechne, ono to prostě nejde si nepostesknout, jak neskutečným způsobem po odchodu hlavního tvůrce laťka klesla. A ať si současný lídr v podobě bubeníka Negru v rozhovorech mele jakákoliv hovna o tom, že je Negură Bunget vyšší entita, která na individualitách nestojí, není to pravda, protože nepřítomnost Hupogrammose a Sol Faura tuhle kdysi fenomenální skupinu dočista pohřbila.

Fakt, že zmiňovaný bubeník kolem sebe každé dva roky protočí úplně kompletní novou sestavu, se na kvalitě tvorby začíná projevovat skutečně krutým způsobem, protože „Tău“ je doposud nejhlubší dno toho, co kdy pod hlavičkou Negură Bunget vyšlo. Se starými skvosty nemá vůbec cenu srovnávat, jelikož je to zcela odlišná liga, jako kdyby to byly dvě naprosto rozdílné skupiny, jež spolu nemají nic společného. Jenže „Tău“ je nudné takovým způsobem, že i minulé „Vîrstele pămîntului“, první album bez někdejšího hlavního mozku Hupogrammose v sestavě, je v porovnání s novinkou minimálně o třídu výš.

Jediné, co je na „Tău“ dobré, je obálka – ta však pod sebou skrývá hudební placebo, které se sice vší silou snaží vzbudit dojem mystikou opředeného opusu, jenže to, co kdysi fungovalo naprosto přirozeně, je nyní skutečně jen křečovitou snahou. Formálně se sice „Tău“ poslouchat stále dá, nicméně nepřítomnost jakéhokoliv silného nápadu a prázdno na místě, kde kdysi bývala hypnotická atmosféra, k tomu nedává jakýkoliv důvod.

Jesliže v případě „Vîrstele pămîntului“ či následného EP „Poartă de dincolo“ člověk ještě mohl být trochu shovívavý a třeba naivně doufat, že se skupina dokáže opětovně zvednout do své někdejší formy, nyní už není sebemenší důvod si brát servítky. Příprava „Tău“ trvala několik dlouhých let, výsledkem však není nic jiného než zcela nudný podprůměr. Současná Negură Bunget je pouhým odvarem toho, čím tato kapela byla před deseti lety… současná Negură Bunget je spíše jen špatný a nedůstojný revival původní formace, který se nedopatřením dostal k originálnímu jménu.

Může téhle skupině ještě něco vůbec pomoct? Podle mě ano, jedna jediná věc – okamžitý konec. Obavám se ovšem, že tolik soudnosti Negru nemá… což vlastně ani nelze čekat od člověka, který jméno skupiny svým někdejším spoluhráčům (nazývejme věci pravými jmény) ukradl.


Negură Bunget, Panychida, Northern Plague

Negură Bunget poster
Datum 3.4.2015
Místo: Plzeň, Papírna – Patro
Účinkující: Grimegod, Negură Bunget, Northern Plague, Panychida

Akreditaci poskytl:
Aleš Vilingr

Byly časy, kdy se při vyslovení jména Negură Bunget většině zainteresovaných vybavil především excelentní atmosférický black metal s nezaměnitelným nádechem rumunského folklóru a už jen zmínka o tom, že tahle kapela bude hrát někde v dosahu, stačila k velkému těšení na příslušný koncert. Dnes je to – jak známo – trochu jinak, a i když Negură Bunget pořád táhne, stále na ní leží stín šest let starého rozchodu s tvůrčím jádrem HupogrammosSol Faur a mezi starými fanoušky se povídá, že stav, do nějž bubeník Negru kapelu dovedl, není ničím jiným než marnou a sebeparodií zavánějící marnou snahou dosáhnout na dříve nastavené mety. Vzhledem k tomu, že jsem ale Neguru Bunget objevil až s velkým zpožděním a předchozí vystoupení se mi vcelku líbilo, nakonec jsem podlehl zvědavosti a do Plzně se skutečně vypravil, abych zjistil, jak to kapela šlape s opět úplně novou sestavou a s novou deskou na kontě.

Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že by moje pohodlné pozadí vytáhli z letargie samotní Rumuni. Velkou, až bych se nestyděl tvrdit zásadní úlohu v tom sehrál support, který sestával nejen z jakýchsi Grimegod, o nichž jsem nikdy předtím neslyšel, ale také z osvědčené plzeňské Panychidy a zejména polské death metalové úderky Northern Plague, jejíž účast na turné mě překvapila stejnou měrou jako potěšila, protože tihle chlapíci si mě svým loňským debutem “Manifesto” opravdu získali. Důvodů, proč se na to nevykašlat, se tak nakonec sešlo dost, a když jsem v pátek odpoledne vypadnul z práce a nabral kurz na Plzeň, byl jsem už docela vážně zvědavý, co mi onen večer přinese za zážitky.

Pořadatelé koncert umístili do klubu Papírna, na nějž jsem měl z předloňského vystoupení Heiden a dalších jen samé dobré vzpomínky. Proto pro mě byl docela šok, když jsem zjistil, že se původní sál proměnil ve stylový bar a veškerá hudební produkce se přesunula o patro výše do podstřešních prostor bývalé průmyslové budovy. Změna vskutku zajímavá, neboť onen prostor se podařilo proměnit na hudební klub zkrátka tím, že se uprostřed rozlehlé haly pověsilo několik těžkých závěsů, které vytvořily jakousi ohrádku pro kapely a fanoušky, a umístěním relativně jednoduchého pódia a jednoho sloupu s osvětlením. Jenže i když to zní poměrně šíleně (a ono ta vlastně docela šílené také je), nakonec to nepůsobilo nijak nepatřičně, byl to správný underground (nebo aboveground, chcete-li), a i když dovnitř táhlo snad úplně každou skulinkou a nezateplenou zdí, ani teplota pohybující se odhadem okolo deseti stupňů nijak nevadila.

Pojďme ale konečně na to, co všechny asi zajímá nejvíce, tedy na kapely, které toho večera zahrály. První se chopili žezla rumunští Grimegod, a i když jsem od nich nevím proč čekal nějaký death/grindový hoblík, pánové převedli něco dost odlišného. Jejich muzika by se dala popsat snad jako jakýsi atmosférický dark metal s čitelnými black metalovými i lehce progresivními vlivy, a když nic jiného, bylo to jak poslouchatelné, tak místy docela dost zajímavé. Některé pasáže nebo rovnou celé songy se vážně povedly, jinde to bylo o něco méně přitažlivé, ale Grimegod obecně vzato opravdu příjemně překvapili, protože jak koncert ubíhal, postupně jsem zjistil, že mě to vlastně docela baví. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že to mohlo být výrazně lepší, kdyby si Grimegod našli nějakého opravdu schopného zpěváka, protože to, co za mikrofonem předváděl ten současný, místy opravdu dobré nebylo a celému vystoupení to docela znatelně škodilo.

Jak už jsem naznačil v úvodu, od v pořadí druhých Northern Plague jsem toho nečekal vůbec málo. Polákům ale netrvalo dlouho, aby mě přesvědčili, že jsem do nich své naděje nevkládal nadarmo. Asi nejostřejší sebranka večera se totiž předvedla ve velmi dobrém světle a jen mě utvrdila v názoru, že se mi deska “Manifesto” nezalíbila jen tak omylem. Od prvních minut bylo na Northern Plague jasně znát, že přesně vědí, co dělají, že to to dovedou předvést v náležitě dotažené podobě. Tomu vystoupení vlastně nechybělo vůbec nic a naopak se mohlo chlubit parádním tahem na bránu a přesně tím druhem přitažlivosti, kterou by měl oplývat každý koncert podobného ražení. Sice nechci tvrdit, že to byl nějak přehnaně výtečný koncert, přeci jen je fakt, že ne každý song fungoval tak dobře jako ty největší pecky a kytarista, který neustále házel neuvěřitelně komické pohledy na jednu z přítomných slečen, mně a mému okolí působil spíš záchvaty smíchu než potřebu pařit, ale i tak šlo rozhodně o velmi vydařené vystoupení, na které lidi zcela právem zabrali a Northern Plague se odvděčili velmi důstojně. Jestli mají tihle kluci na kontě šest let aktivní služby a jedno album a už to dokážou drhnout takhle dobře, jsem opravdu zvědavý, čeho se od nich dočkáme v budoucnu, protože tady je zkrátka potenciál jako kráva a v Plzni se to jednoznačně potvrdilo.

Panychidu asi není třeba nikomu zvlášť představovat. Zejména poslední album “Grief for an Idol” sklidilo zasloužený ohlas, kdykoli jej kapela v posledním roce a půl prezentovala naživo a já byl u toho, šlo o povedenou akci, a vystoupení před domácím publikem tak slibovalo ještě vydatnější zážitek než obvykle – jenže tentokrát to až tak úplně nevyšlo. Ne, že by to bylo špatné, to rozhodně netvrdím, ale třeba proti loňskému dostaveníčku v pražském Exit-usu tomu zkrátka něco chybělo a výsledkem byl takový standardní koncert, který v žádném případě neurazil, ale také nijak zvlášť nenadchl. Jednu specialitu si ale Panychida přeci jen připravila – vůbec poprvé zde totiž naživo zazněla skladba “Josafat” z připravované čtvrté desky, s jejímž nahráváním by se mělo začít už v květnu. “Josafat” zněla slibně, ale žádné konkrétnější soudy vynášet nehodlám, protože jí (a ani ostatním skladbám) neprospěl nepříliš vyvážený zvuk, v němž tradičně zanikala jedna z kytar a také Honzův čistý zpěv, což se na celkovém výsledku samozřejmě také podepsalo.

Kdo umí počítat do čtyř, tomu je jasné, že na Panychidu měla navázat už jen jediná kapela. Upřímně jsem doufal, že Negură Bunget s novým albem na kontě a novou sestavou na pódiu předvede vystoupení na minimálně stejné úrovni, jakým mě Negruova parta (byť ve znatelně odlišné sestavě) potěšila na Phantoms of Pilsen 2012, jenže nestalo se. Ačkoli jsem za těch dva a půl roku v průzkumu diskografie kapely nepokročil ani o píď a stále nemám s čím srovnávat, tentokrát to nebavilo a místy vyloženě otravovalo i mě. Jednak bylo celkem snadno rozpoznatelné, které songy vznikly před a které po nechvalně proslulém rozchodu (že ty starší byly snad v každém ohledu lepší, asi není třeba moc zdůrazňovat), a i když zrovna samotná muzika stála za to, celkový dojem značně pokulhával. Nemůžu si pomoct, ale až na vzácné výjimky to prostě znělo jako nepříliš zdařilý revival, což navíc neslavně korunoval stejný zpěvák, na kterého jsem nadával už v případě Grimegod. Když to občas regulérně tahá za uši, to se pak poroučí i poslední zbytky majestátu, a na poměry vystoupení občasné vesměs slušně provedené momenty to zkrátka nezachrání. Víte, já nečekal zázraky, ale i tak mě Negură Bunget zklamala, a jestli jsem měl v uplynulých měsících chuť dát novince “Tău” šanci, teď už je mi to tak nějak volné – a to je pro prázdnou skořápku, která podle všeho jediná zbyla z kdysi slovutné kapely, nepříliš lichotivá vizitka.

I navzdory velice rozpačitému závěru a proti plánu asi půlhodinové sekeře ale nemohu říct, že by byl tenhle koncert nepovedenou akcí nebo že bych se nebavil. Velice dobří Northern Plague (za mě asi top vystoupení večera), pohodová Panychida i s drobnými výhradami zajímaví Grimegod se postarali o dostatek kvalitního hudebního vyžití, zvuk se s výjimkou Panychidy vydařil vyloženě dobře a svérázný prostor v patře Papírny se také nakonec ukázal být vcelku útulným, takže za mě vlastně docela obyčejná spokojenost. Jen na tu Neguru příště asi už jen kvůli předkapelám – pokud vůbec…


Syn ze șase tri – Stăpîn peste stăpîni

Syn ze șase tri - Stăpîn peste stăpîni
Země: Rumunsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 16.2.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Din miez de munte
02. Străjerul timpului
03. A vremii rînduială
04. Trecerea mistică
05. Ăl din ochi de apă
06. În gerul Iadului
07. Stăpîn peste stăpîni
08. Faurul munţilor
09. Scrijelit în piatră
10. Răscrucea timpului

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666

Osobně dávám přednost tomu, když můžu psát recenze na nová alba kapel, jejichž předchozí tvorbu nějakým způsobem znám. I když třeba v samotném článku na přímé porovnání novinky s jejími předchůdci nemusí dojít, člověk si prostě je trochu jistější, když má přehled. Nicméně bohužel ne vše může člověk znát a bohužel ne vždy je čas a vůle před recenzí prostudovat i to, co ta která skupina vydala v minulosti.

Ne, že by pro mě byla rumunská formace Syn ze șase tri úplně novým pojmem, o němž jsem v souvislosti s novinkou “Stăpîn peste stăpîni” slyšel poprvé. Naopak jméno téhle symfonicky black metalové party ze západorumunského Temešváru (nebo také Timișoara, preferujete-li původní názvy) registruji již delší dobu a rámcovou představu o tom, co to je za muziku, jsem měl, ale až doposud jsem jaksi neměl potřebu se podívat na zoubek jejím prvním dvěma deskám “Între două lumci” (2011) a “Sub semnul lupului” (2012). Tím pádem je pro mě “Stăpîn peste stăpîni”, které završuje vzájemně provázanou trilogii o historii a mýtech rodné Transylvánie, vlastně premiérou.

Tato situace má vlastně jen dvě možná vyústění. Tím prvním by mohlo být to, že bych si začal rvát vlasy a spustil tu lavinu tlachů o tom, jaký jsem byl debil, že jsem se k tvorbě Syn ze șase tri nedostal dříve. Tím druhým by pak mohlo být to, že bych na základě poslechu “Stăpîn peste stăpîni” jen (obrazně) mávnul rukou a prohlásil, že pokud na tom byla minulá alba podobně, tak jsem až doposud o nic zvláštního nepřicházel. A věřte tomu nebo ne, realita jedné z těchto dvou nastíněných možností skutečně odpovídá. Bohužel pro Syn ze șase tri i pro mě je to však ta druhá, o poznání méně pozitivní…

Již bylo zmíněno, že Rumuni produkují symfonický black metal. To v překladu znamená, že byste od “Stăpîn peste stăpîni” měli očekávat muziku epičtějšího pojetí s bohatým využitím kláves i melodií – ostatně to lze vcelku úspěšně odhadnout už jen z přebalu desky, který má svým pojetím mnohem blíže třeba k Ensiferum než k Mayhem. Vzhledem k výše zmiňovanému textovému zaměření Syn ze șase tri pak jistě nikoho nepřekvapí ani občasné folklórní vlivy, které tu a tam v průběhu nahrávky vystrčí růžky – naprosto ukázkově třeba v začátku šesté písničky “În gerul Iadului”.

To vše na “Stăpîn peste stăpîni” určitě je a samo o sobě to v základě nemusí být špatně – pokud tedy není výsledek trochu obyčejný, což ale v tomto případě jednoduše je. Technická úroveň je samozřejmě v pohodě, v žádném případě netvrdím, že by snad Syn ze șase tri neuměli hrát, ale to prostě není všechno. Když na to přijde, tak ony se na té desce najdou i relativně povedené a přinejmenším trochu chytlavé momenty, mezi něž bych namátkou zařadil třeba rozjezd titulní “Stăpîn peste stăpîni”, několik solidních pasáží v “Ăl din ochi de apă” nebo již jmenovanou “În gerul Iadului” a obecně i další kusy, v nichž se objeví náznaky folku, jež jsou v rámci celku poměrně osvěžující.

Přesto všechno to prostě není deska, již bych měl potřebu poslouchat. Syn ze șase tri své hudbě dle všeho věří a mají představu o tom, jakým směrem se chtějí ubírat – vše je tím pádem patřičně epické a košaté a celé to působí snahou o skutečně výpravnou záležitost. Máme tedy co dělat s albem, jehož ambice jsou evidentně neskromné, avšak vlastní kvalita, o niž běží především, je přinejlepším průměrná. Pod nánosy vzletných klávesových linek je totiž celé “Stăpîn peste stăpîni” jaksi nijaké a prázdné. Jenže co lze čekat od kapely, jejíž hudba je postavena především na klávesách, aniž by v sestavě měla klávesistu…

Syn ze șase tri je takový trochu pohádkový rádoby black metal, jenž s podstatou stylu (a upozorňuji, že podstata black metalu pro mě rozhodně není garážový zvuk a dva akordy!) nemá společného takřka nic, je to takové symfonické cosi, čemu se občas s nadsázkou říká kinder black metal. A i v jeho rámci není “Stăpîn peste stăpîni” žádným zázrakem. Počin by možná mohl zachutnat příznivcům Dimmu Borgir a jim podobných, akorát jen těm nepříliš kritickým, jelikož třeba zmiňovaní Norové jsou i na svých nejslabších nahrávkách zábavnější než Syn ze șase tri na “Stăpîn peste stăpîni”.

Hádám, že po všem, co jsem až doposud řekl, vás můj finální verdikt nijak nepřekvapí – “Stăpîn peste stăpîni” je sice poslouchatelné album, rozhodně však nemá cenu jej poslouchat. Čistě proto, že je to nuda, a poslouchat nudná alba je ztráta času. I v rámci načančaného klávesového black metalu najdete mnohem hodnotnější věci.


Dordeduh, Vulture Industries, Blutmond

Dordeduh, Vulture Industries, Blutmond
Datum: 21.5.2014
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Dordeduh, Vulture Industries, Blutmond

Norští avantgardisté Vulture Industries nejsou v našich končinách ani zdaleka tak neznámí, jak by se nezasvěcený jedinec mohl domnívat. Je sice pravda, že svůj lokální věhlas vybudovali prakticky výhradně před plzeňským publikem, ale jedná se o věhlas tak intenzivní, že skrze jednotlivé fans prosakuje na drtivou většinu domácího území a slovem se šíří stále dál. Když tedy vešlo ve známost, že se Vulture Industries domluvili s rumunskými Dordeduh a za podpory švýcarských Blutmond vyrazili na evropské turné, jehož první zastávka se měla odehrát v Praze, v obeznámených kruzích bylo rázem o čem diskutovat pěkných pár měsíců předem.

Ono se koneckonců není čemu divit. Samotné duo Vulture IndustriesDordeduh je zárukou excelentní muziky a – když to podmínky dovolí – také výjimečného živého zážitku. Na pozici supportu figurující Blutmond pak k této už tak dost vydatné náloži očekávání přidali velký potenciál dalšího mimořádného koncertu, neboť podle toho, co jsem zjistil, se jejich muzika v médiích potkala s velmi příznivými reakcemi, jejichž oprávněnost jsem si osobně potvrdil letmým průzkumem jejich tvorby na YouTube. Podmínky se tedy sešly prakticky ideální a dokonce i počasí slibovalo, že člověk mezi vystoupeními neumrzne, takže osud večera ležel v rukou samotných muzikantů.

Hrát se začalo něco po osmé večerní a těmi, kdo otevřel program, byli samozřejmě Blutmond. Jak jsem již naznačil, na jejich výkon jsem byl dost zvědavý, nicméně dojmy, jaké jsem si z něj odnesl, jsou takové rozpačité. Ne, že by to bylo špatné, to rozhodně netvrdím. Naopak – když Blutmond hráli, bylo to hodně dobré, a to i přes ne úplně dokonalý zvuk, díky kterému bylo občas docela složité rozeznat, co která ze tří kytar hraje. Nasazení zejména obou zpěváků, z nichž jednomu visela na krku kytara a druhému baskytara, bylo rovněž příkladné a palec nahoru dávám i za živý saxofon, kterého se čas od času chopil třetí sekerník. Mírně řečeno podivné to ale bylo mezi skladbami. Už ty samotné končily jakoby odflákle či neurvale, komunikace s publikem se omezila asi na tři totálně nesrozumitelné basákovy průpovídky a z muzikantů čišelo něco mezi otráveností, pohrdáním a totálním nezájmem. Kupodivu to ale nemám potřebu odsuzovat, protože jsem měl celou dobu pocit, že je to tak trochu divadlo a záměr. Ať už ale bylo nebo ne, působilo to značně nihilisticky, a pokud na tuto hru člověk přistoupil, mohl si vystoupení Blutmond vcelku obstojně užít, protože jak říkám – samotná muzika a její živá prezentace byly vážně dobré.

Jelikož byl plakát koncertu vyveden ve stylu aktuální desky Vulture Industries, “The Tower”, a jméno Norů na něm bylo na stejné úrovni jako jméno Rumunů, čekal jsem, že právě Vulture Industries budou celý večer uzavírat. Jenže to se nestalo a Vulture Industries nastoupili vzápětí po Blutmond. Tuhle kapelu jsem měl tu čest vidět už dvakrát. Poprvé se pánové postarali o z mého pohledu suverénně nejlepší koncert Phantoms of Pilsen 2012. Podruhé, o rok později a na tom samém místě, předvedli hudebně-divadelní představení, které svůj umělecký přesah vykoupilo pořád vynikajícím, ale přesto ne až tak strhujícím výsledkem jako posledně. Účast na druhém “obyčejném” klubovém vystoupení mi tak přinesla možnost zjistit, jestli ona rok a tři čtvrtě stará fantazie nebyla jen dílem prvotního šoku…

Setlist Vulture Industries:
01. The Tower
02. The Bolted Door
03. Divine – Apalling
04. The Hound
05. The Hangman’s Hatch
06. The Pulse of Bliss
07. Pills of Conformity
08. This Cursed Flesh
09. Blood Don’t Eliogabalus
10. Lost Among Liars
11. Path of Infamy

Nebyla. I když tohle byl vůbec první koncert Vulture Industries v Praze tudíž před novým publikem (i když tváří známých z Plzně zde nebylo vůbec málo), všechno zafungovalo přesně tak, jak to zafungovat mělo, a výsledkem byl další fantastický zážitek. Jestli ve mně po loňských Phantoms of Pilsen maličko hryzaly pochybnosti, teď mohu s jistotou prohlásit, že Vulture Industries jsou jednou z nejlepších živých kapel, jaké jsem kdy viděl. Pomiňme protentokrát skutečnost, že všechna tři jejich alba přetékají nezaměnitelnou, umělecky hodnotnou a přitom až návykově zábavnou hudbou. Vulture Industries posouvají pojem “kontakt s publikem” na zcela novou úroveň. Výkon, jaký předvádí frontman Bjørnar Nilsen, je totiž výkonem prvotřídního herce, maniakálního šoumena a skvostného zpěváka v jednom. Nebudu vám kazit překvapení popisem jeho eskapád, ale věřte, že pokud Vulture Industries neznáte, nic podobného jste ještě neviděli. Vulture Industries ale samozřejmě nejsou jen Bjørnar – ostatní muzikanti se také činili náramně a jejich výkon nesnese jedinou výtku, což je pochvala zejména pro bubeníka Tomase, který zaskakuje za rodičovskými povinnostmi vytíženého Tora-Helgeho Gjengedala a pro kterého bylo pražské vystoupení premiérou.

Potěšil výtečně poskládaný setlist, který kladl důraz na aktuální album “The Tower”, ale zazněla i řada skladeb z desek předchozích (tedy až na “The Crumbling Realm”, které jsem se živě opět nedočkal…) a honosnou korunu tomu všemu nasadil takřka perfektní zvuk, který dovolil muzice Vulture Industries vyniknout v plné šíři. Druhý koncert večera mi tak zaprvé potvrdil, že živé kvality Vulture Industries nejsou jen vybájenou iluzí, a zadruhé nasadil laťku, kterou překonat bylo zatraceně obtížné. Jenže ačkoli mám Vulture Industries opravdu rád, jejich hudbu mám naposlouchanou skrz naskrz a z celého večera jsem se právě na ně těšil suverénně nejvíc, Dordeduh se podařilo něco, co jsem opravdu nečekal – překonat je.

Dordeduh samozřejmě nemusí nikomu dokazovat, jak je jejich hudba působivá a že ji i naživo umí přednést s maximální výmluvností, protože to se jim povedlo jak dvojicí nosičů “Valea Omului” a “Dar de duh”, tak řadou vystoupení, která už mají na kontě a z nichž dvěma jsem byl přítomen osobně. Jenže mezi dobrým vystoupením, jaké jsem očekával, a zcela strhujícím vystoupením, které toho večera předvedli, je zatracený rozdíl. A přitom to začalo vcelku nenápadně – akustickou klipovkou “Dojana”. Už tehdy ale začala vystrkovat růžky naprosto fenomenální atmosféra, která s postupujícím časem sílila jako vodní proud a která nakonec Dordeduh vystřelila ke hvězdám.

Za strůjce celé té nádhery mohu podle očekávání označit ústřední dvojici HupogrammosSol Faur, přičemž mužem číslo jedna celého koncertu byl výhradně Hupogrammos. Z pozice frontmana to byl totiž právě on, který svým výrazem a ponořením se do muziky udělal strašně moc. Krom toho vyloženě dokonale střídal čistý zpěv i growl a obě polohy odzpíval naprosto skvostně. Když už ale jmenuji konkrétní muzikanty, slušelo by se zmínit, že oproti dřívějším koncertům Dordeduh aktuálně vystupují v pouze čtyřčlenné sestavě s novým živým baskytaristou, a to za vydatné pomoci samplů. Všechny možné netradiční hudební nástroje, jejichž živým využitím se mohli Dordeduh pyšnit v minulosti, jsou sice stále přítomné, ale nyní fungují spíš jako takové zpestření. Jenže ono nejenže to nijak nevadí, ale v malých prostorách, jako je třeba Modrá Vopice, je to spíš ku prospěchu věci a celé vystoupení působí tak nějak přirozeněji. A přirozenost, to byl ostatně další ze stěžejních pilířů úspěchu prvního pražského koncertu Dordeduh

Řadovka “Dar de duh” je ve studiové podobě bez debat výtečný kus hudby, ale minimálně pro mě ta muzika až nyní ožila, projevila se v celé své kráse a majestátu a nechala mě prožít nezapomenutelnou hodinu ve své přítomnosti. Abych pravdu řekl, dlouho jsem nebyl svědkem tak intenzivního atmosférického vystoupení a Dordeduh nejenže tento deficit smazali, ale rovnou se postarali o to, že mě nenapadá nikdo, kdo by je mohl v dohledné době na stejném poli dorovnat nebo dokonce překonat. Dodávat tedy, že se celý koncert zakončil ve velkém stylu jedinečným zážitkem, je prakticky bezpředmětné. Nicméně – a to už se opakuji – ani předchozí vystoupení nebyla špatná. Blutmond si vysloužili mé opatrné sympatie a ochotu na ně někdy v budoucnu zajít znovu, zatímco Vulture Industries definitivně potvrdili svoje kvality a po Plzni jim padlo k nohám další město, dokonce rovnou to hlavní. To vše završeno strhujícími Dordeduh pak dohromady nelze nazvat jinak než podnik, který za relativně směšný obnos naservíroval příchozím takovou porci hudebního uspokojení, že z něj půjde vyžít pěkných pár týdnů. Když by po mně někdo chtěl synonymum dobře utracených peněz, tenhle koncert by jako příklad posloužil více než dobře…