Archiv štítku: Run the Jewels

Redakční eintopf – červen 2020

Paysage d'hiver – Im Wald

H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Aether
2. Neptunian Maximalism – Éons
3. Paysage d’hiver – Im Wald

Metacyclosynchrotron:
1. Throneum – Oh Death… Oh Death… Determinate, Preach and Lead Us Astray…
2. Infer – Aeon of Deathless Blight
3. Ljosazabojstwa – Głoryja śmierci

Cnuk:
1. VoidCeremony – Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel
2. Cro-Mags – In the Beginning
3. Neptunian Maximalism – Éons

Dantez:
1. Paysage d’hiver – Im Wald
2. Run the Jewels – RTJ 4
3. Irae – Lurking in the Depths

H.

H.:

Volbu nejočekávanějšího alba pro červen 2020 mám dost jednoduchou. Tvorba maďarských The Moon and the Nightspirit se mi líbí strašně moc a nepředpokládám, že by na tom „Aether“ mělo cokoliv změnit. Minulou desku „Metanoia“ jsem nakonec vyhlásil jedním z nejlepších alb roku 2017, takže očekávání jsou rozhodně vysoko. Nadšení sice trochu kalí dost nepovedený obal, ale první vypuštěná skladba „Kaputlan kapukon át“ naznačuje, že po hudební stránce by mělo být vše v pořádku.

Zvědavý jsem rovněž na „Éons“ od belgického avantgardního kolektivu Neptunian Maximalism. Dosud vyhozené ukázky mi znějí fakt skvěle a vypadá to, že by mohlo jít o hodně zajímavou a pohltivou hudební odysseu. Více jak dvouhodinové stopáže se sice lehce děsím, ale zároveň mám pocit, že ji budu ochoten absolvovat.

Povinností samozřejmě bude taková dlouho očekává první řadovka Paysage d’hiver s názvem „Im Wald“. I tady sice na posluchače čekají dvě hodiny hudby, ale trochu to dává smysl, když demosnímky mívaly běžně přes hodinu, že jo. Hudební převraty nicméně nečekám. Hypnotický ambientní black metal však určitě ano.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Tohle je druhý nebo třetí eintopf, kam chci zařadit novinku polských maniaků Throneum, haha. Teď už to každopádně vypadá, že „Oh Death… Oh Death… Determinate, Preach and Lead Us Astray…“ definitivně vyjde 8. června a naváže na krásně narušené album „The Tight Deathrope Act over Rubicon“. Mám rád, když i oldschool fanatici zkouší překračovat hranice – nejen žánrové, ale zejména ty své, protože pak je dle mého názoru pravděpodobnější, že je osvítí nějaká hnusná múza, a to je vzhledem k nadprodukci Throneum vcelku žádané. Druhé „Mutiny of Death“ nepotřebuju, ale bez odporného metalu smrti žít nelze a ortodoxních kapel, jejichž hudba je i doopravdy svébytná a „psycho“, je podle mě málo.

Je trochu trapné hajpovat desku, na které jsem se osobně podílel, ale „Aeon of Deathless Blight“ slovenských Infer je námrd, který jsem protočil asi tisíckrát a zkrátka už se nemůžu dočkat, až vyjde oficiálně. O téhle desce bych tu ale psal, i kdybych ji ještě neslyšel, protože deset let staré „Sede vacante aeternum“ jsem svého času poslouchal s nadšením jako desky jiných deathmetalových veličin, které tehdy vycházely. Novinka je ale spíše míněna pro fanoušky přímočarých útoků ve stylu Angelcorpse nebo Infernal War, i když čertovský majestát à la Dead Congregation také nevymizel.

Naopak za fanouška běloruských Ljosazabojstwa se ještě považovat nemůžu. Vždycky při letmém poslechu jejich hudby, třeba při psaní novinek, jsem si říkal, že tohle musím okoštovat pořádně, a pak se na to vysral. S debutovým LP „Głoryja śmierci“ stejnou chybu znova neudělám.

Cnuk

Cnuk:

V červnu mě bude nejvíce zajímat partička VoidCeremony a jejich chystaná dlouhohrající prvotina „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“. Na Bandcampu mají k poslechu dvě skladby a musím říct, že to vypadá na dost slibný death metal, kterému by neměla chybět promyšlenost ani hnusná aura. Posun oproti tři roky starému „Foul Origins of Humanity“ bude nejspíše výrazný, a to je dobře.

Nedávno jsem se náhodou proklikal ke kapele Neptunian Maximalism. Ta se rovněž představí se svou první studiovkou, která ponese jméno „Éons“. Jedná se o spolek Belgičanů, kteří tvoří hudbu přelévající se z dronu do jazzu a psychedelie. Zní to dost lákavě, ale je mi jasné, že se tím budu dlouho prokousávat, protože jedna z dosud uveřejněných písní má osmnáct minut a skladeb se na „Éons“ bude nacházet celkem šestnáct, takže očekávám výzvu nejen hudební, ale i časovou.

Na závěr jedna absolutní klasika. Cro-Mags jsou zpátky. Po nutných tahanicích o toto zvučné jméno získal práva na jeho užívání ten nejpovolanější, Harley Flanagan. Ten se obklopil lidmi, kteří v různých obdobích Cro-Mags již prošli, takže má tohle obnovení celkem smysl. Novinka „In the Beginning“ bude jejich prvním studiovým počinem po dlouhých dvaceti letech a soudě dle loňského EP „Don’t Give In“ by to nemuselo být marné. Nechme se překvapit.

Neptunian Maximalism - Éons

Dantez

Dantez:

Na „Im Wald“ jsem se těšil ještě dříve, než bylo několika vyvoleným přehráno a posléze předáno na dřevěných fleškách během tajné poslechové seance. Od prvního full-lengthu vlastně nic nového nečekám – zejména z toho důvodu, že se většina dem Paysage d’hiver jako klasická alba tváří. Nikdo si totiž s touto ambient-black metalovou formulí netyká tak jako Wintherr.

S obdobně velkým očekáváním a absencí obav vyhlížím čtvrtou řadovku Run the Jewels. Killer MikeEl-P od první desky kultivují nenapodobitelnou chemii, jejíž síla dosud nechcípá. Rapová nasranost, mix newyorské špíny a tvrdosti západního pobřeží, jedovaté a bombastické beaty přímo úměrné břitkosti textů v nejryzejší a nejmodernější podobě.

Za zmínku stojí i novinka portugalských Irae, kteří se na novince oprošťují od ortodoxního lo-fi soundu a ve větším, ač stále umírněném měřítku testují své skladatelské ambice. Jo, a má to hrozně cool fotky v bookletu.


Run the Jewels – Run the Jewels 3

Run the Jewels - Run the Jewels 3

Země: USA
Žánr: hardcore hip-hop
Datum vydání: 24.12.2016
Label: Run The Jewels, Inc.

Tracklist:
01. Down
02. Talk to Me
03. Legend Has It
04. Call Ticketron
05. Hey Kids (Bumaye)
06. Stay Gold
07. Don’t Get Captured
08. Thieves! (Screamed the Ghost)
09. 2100
10. Panther Like a Panther (Miracle Mix)
11. Everybody Stay Calm
12. Oh Mama
13. Thursday in the Danger Room
14. A Report to the Shareholders / Kill Your Masters

Hrací doba: 51:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Hip-Hop je mladý žánr. Netuším sice, kolik z vás se po přečtení předchozí věty pozastavilo, ale mě tohle tvrzení rozhodně dává smysl, alespoň tedy intuitivně. Přitom jeho kořeny sahají až kamsi do 70. let a mainstreamovým žánrem je už téměř tři desetiletí. Přesto mám dojem, jako by ona střední léta důstojnosti a rozvážných rozhodnutí dosud nepřicházela. Samí mladíci s rovnými kšilty rapující o pozadí povolných slečen, žádní pánové v košili útočící ostrými rýmy na nedostatečné investice do základního školství.

Mluvím zde samozřejmě o těch interpretech, kteří jsou či v určité době byli na vrcholu popularity, neboť těch, kteří jsou částečně v ústraní a tvoří dospělou hudbu, jistě není málo. Od Run the Jewels jsem čekal právě to – že budou i přes svou velkou popularitu dospělí a hlubokomyslní. El-PKiller Mike, kteří se v Run the Jewels sešli, jsou totiž interpreti s mnoha roky zkušeností, oba začínali v první polovině 90. let. Jenže debut z roku 2012 kýžený výsledek nepřinesl, vytáhl sice kapelu mezi hip-hopovou smetánku, ale to spíše díky své chytlavosti než kvůli intelektuálnímu přesahu.

Jeho nástupce „Run the Jewels 2“ sice působil o stupínek experimentálněji a odvážněji, alespoň po hudební stránce, ale až na občasné záblesky si mě nezískal ani hudebně, ani textově. Skeptik by řekl, že „Run the Jewels 3“ nebude v ničem jiné, jenže nesmíme zapomenout, že měnící se politické klima Spojených států roku 2016 dalo vzniknout hned několika zajímavým vážně laděným počinům, mezi něž díky předčasnému vydání nakonec patří i dnes recenzované album. Ale popořadě.

„Hello everybody, this is now bank robbery
Jesse James gang, we’ll walk you through the process
You don’t wanna be a hero, do not let that thought process
We will put a bullet where your thoughts get processed“
(Call Ticketron)

„Run the Jewels 3“ se v zásadě nese v nikterak originálních hardcore hip-hopových kolejích, rozhodně nezní krotce, ani nepotřebuje žádného dlouhého seznamování, neboť táhne hned od prvního poslechu. Čím však oplývá nadmíru, je propracovanost. Nemyslím tím, že by snad skladby měly desítky vrstev, v nichž by se posluchač mohl utápět hodiny a hodiny a při každém poslechu by slyšel něco jiného. Jde tu spíše o ten pocit, že každý zvuk má své místo přesně určené, každý beat byl dlouze promýšlen a navržen tak, aby bylo dosaženo co nejvyššího účinku. V důsledku toho je album ohromě návykové a funguje jako celek tak dobře jako málokterý žánrový počin, přestože třeba ne všechny jednotlivé skladby musím nutně bez výhrad milovat.

Síla počinu tkví i v jeho úvodu, neboť právě zde jsou koncentrovány nejsilnější písně. Nejprve pomalá „Down“ v klidném rytmu a s chytlavým refrénem nastolí zvuk, který vydrží po celý zbytek desky. Přestože se skladby mezi sebou výrazně liší, je znát, že se při produkci El-P rozhodl držet poměrně úzké palety prostředků. Díky tomu je „Run the Jewels 3“ ucelené a nezní na způsob „každý pes jiná ves“, což je přesně to, co mi vadilo na jeho předchůdci. Druhá „Talk to Me“ výrazně zrychlí a započne nesmírně zábavnou sérii skladeb, která pokračuje nejméně po „Call Ticketron“, jejíž beat už je vyloženě minimalistický, a přitom nesmírně silný. Jisté výhrady mám k „Hey Kids (Bumaye)“. Na jednu stranu jde o jeden z vrcholů nahrávky, na druhou je po chytlavé čtveřici skladeb nečekaně agresivní a „divná“. Ono to není žádné překvapení, na její tvorbě se podílel Danny Brown (jehož loňské „Atrocity Exhibition“ si na všelijakých abnormalitách stavělo), který si svým heliem nadopovaným hláskem střihnu sloku v závěru songu. Ještě by nevadilo, kdyby se poté Run the Jewels vrátili s další chytlavou peckou, jenže následná „Stay Gold“ je rozhodně nejslabším kouskem alba.

Run the Jewels

Deska se naštěstí zvedne a chrlí na posluchače jeden solidní kousek za druhým, ke konci pak ještě zesílí, a tak lze říci, že skončí stejně dobře, jak začala. Nejdříve zahraje na city klidnější „Thursday in the Danger Room“. Vedle skvělého textu (hlavně El-P-ho sloka o tom, jaké je to sledovat přítele umírat na těžkou nemoc, má ohromnou sílu) zaujme hlavně jednoduchým rytmem, který se jen s minimem obměn valí a hypnotizuje, a skvělými vstupy saxofonu hostujícího Kamasi Washingtona. Vše pak završí dvojskladba „A Report to the Shareholders / Kill Your Masters“, jež se po slušné první polovině zlomí v nejtvrdší momenty alba, kde jednou slokou potěší hostující Zack de la Rocha.

„An eye for an eye, and a tooth for the tooth
Will leave us all mumbling and blind
So we stumble blind through depths of the dark
Looking for something divine“
(Thursday in the Danger Room)

To, co činí „Run the Jewels 3“ dobrou záležitostí, není jen hudba samotná. Ohromně zde působí chemie mezi oběma hlasy, El-P a Killer Mike útočí spíše kratšími slokami, často se střídají a celkově tak působí jako dobře sehraný pár. Killer Mike má navíc v hlase ohromné charisma a je na něm vidět, že rapuje už nějaký ten pátek. Textově mísí Run the Jewels vážná témata, ve většině případů se zabývající stavem společnosti, s útržky vtipných rýmů, které často nemají jiný účel, než aby dobře zněly. Mikovo šílené „I’m the shama lama doo ma lama danger dick I’ll do your mama“ z hlavy jen tak nedostanu. Ne snad, že by moje touha po hloubavých textech byla vyloženě naplněna, Run the Jewels spíše poukazují na problémy a místo konstruktivních řešení vyzývají k rebelii, zároveň má ale „Run the Jewels 3“ daleko k tomu, abych si ho troufl nazvat prostoduché.

Verdikt? Jednoznačně nejlepší deska, jakou spolu tato dvojka nahrála, a jedna z nejsilnějších žánrových nahrávek roku. Jestliže A Tribe Called Quest přinesli právě to hloubavé album, po němž jsem toužil, a Danny Brown splnil mou touhu po úchylnostech, pak Run the Jewels zaujali pozici někde mezi. Natočili dílo přiměřeně chytré, mírně agresivní a ohromně chytlavé. Běžte do toho.

Run the Jewels - Run the Jewels 3

„Say hello to the masters, on behalf of the classless masses
We showed up, ski masks, picks, and axes to murder asses
Lift up our glasses and watch your palaces burn to ashes
Fucking fascists, who the fuck are you to give fifty lashes?“
(Hey Kids (Bumaye))