 |
|
Země: Norsko Tracklist: Hrací doba: 46:19 K recenzi poskytl:
|
Obecně vzato v recenzích radši představuji nová a neokoukaná jména. Začínající formace, o nichž většina lidí doposud neslyšela. Právě tohle totiž po mém soudu v dnešní digitální době, v dnešním globalizovaném světě, kdy na pár kliků najdete o svých oblíbencích a již známých kapelách takřka vše, dává recenzím nějaký smysl. Psát recenzi na nové Iron Maiden je sice vždycky paráda, ale těžko půjde o nějakou objevitelskou činnost, protože to bude už přibližně stopadesátá recenze, jakou jste četli. Psát o skupinách, které jsou teprve na začátku své cesty, mi přijde jako bohulibější činnost, byť ne pokaždé to skutečně stojí za to. Dnešek budiž dalším takovým případem.
Jednočlenný projekt Rûr pochází z Norska a prvně dal o sobě vědět v loňském roce, kdy vydal bezejmenné debutové EP o třech písních a třicet minutách. Materiál následně zaujal německé vydavatelství Northern Silence Productions, které jej před měsícem vydalo znovu. Původní trojice skladeb zůstala nezměněna, akorát k nim přibyl čtvrtý, tentokráte rovnou čtvrthodinový kus. Možno zmínit, že zatímco loňský počin je označován jako minialbum, aktuální novou edici se čtyřmi stopami skupina označuje jako dlouhohrající debut.
Když jsem pročítal ohlasy na loňské EP i letošní novou skladbu, prakticky všichni hudbu Rûr jenom chválí. Vlastně se tomu ani nedivím, podpisu u firmy jako Northern Silence rovněž ne. Rûr totiž produkuje formu black metalu, jaká se v posledních letech dost hraje a také je dost oblíbená. Během přirovnávání lze zmínit třeba formace jako Saor nebo Dzö-nga, od věci nebude připomenout ani atmo-blacky à la Summoning, takže klidně můžete myslet i na skupiny jako Sojourner či Eldamar, abych jmenoval něco, co jsme zde recenzovali. Ve druhém případě si ale zkuste odmyslet klávesy, což se sice na první pohled může zdát jako výrazný rozdíl, ale atmosféricky Rûr od tohoto druhu black metalu není nijak daleko. K tomu nezapomeňte přimíchat ani pár kytarových linek, které by se v pohodě uživily i v post-black metalu.
Možná už začíná být jasné, že Rûr míří do oblasti black metalu, kterou já osobně příliš nemusím, a pokud nás čtete pravidelně, asi už začínáte větřit pořádnou jebačku. Tak jednoznačné to však není, protože Rûr naštěstí nepatří k těm, jejichž poslech by mě vyloženě obtěžoval. Jestli mám s deskou nějaký problém, je to spíš nevýraznost. Rozjezd úvodní písně „I“ už jsem znal téměř zpaměti, ale další minuty nahrávky byly dlouho poněkud mlhavé. Jednoduše z toho důvodu, že si nahrávka nedokázala udržet mou pozornost. Vždy jsem vnímal jenom chvíli a potom jsem v myšlenkách utekl jinam, prostě si to nedokáže podmanit. Jako kulisa, kterou člověk vlastně ani pořádně nevnímá, bylo „Rûr“ relativně fajn, ale nic moc navíc.
Nicméně takové hodnocení asi nepatří k těm, jejichž pomocí by člověk nalákal. Nic takového jsem nakonec ani neměl v plánu. Když jsem se totiž donutil k opravdu soustředěnému poslechu, ukázalo se, že se na „Rûr“ nic zásadního opravdu neodehrává. Naštěstí stále platí tvrzení, že to není nic vyloženě špatného, ale celé je to takové… obyčejné. Prostě mám pocit, jako kdybych podobných kapel slyšel už dost, přičemž zrovna Rûr mezi nimi nemá čímkoliv překvapit či výrazněji zaujmout.
Některé pasáže vcelku jdou, jiné zavánějí slabotou, ale žádná z nich nedokáže pohltit, dokonce ani nasrat ne. Atmosféricky mě to zcela míjí, což je u takto laděného black metalu naprosto zásadní problém. Když to tedy vezmu kolem a kolem, myslím, že se tu celou dobu bavíme o nepříliš výrazném průměru, který slyšet nemusíte.