Archiv štítku: RUS

Rusko

Uratsakidogi – Black Hop

Uratsakidogi - Black Hop

Země: Rusko
Žánr: black metal / hip-hop
Datum vydání: 5.10.2018
Label:Pri-Zvuk Studio

Tracklist:
01. Into the Ghettomist (intro)
02. Black Hop III [Black Hop Beat-молот]
03. Black Hop VI [Valhallala] / Ragnarökk Skit (outro)
04. Black Hop II [Black Hop на районе]
05. Black Hop IV [Оцепеневшим в северной бездне] / Frost Bitter Disco (outro)
06. Black Hop V [КМС-ы Одина]
07. Black Hop VII [Чувствуешь? – feat. Алексей Румянцев «ППР»]
08. Black Hop I [Гитары чёрных металлистов]
09. Black Hop VIII [Old School Darkness]

Hrací doba: 50:21

Odkazy:
web / facebook

Ruští Uratsakidogi fungují už pěkně dlouho. Z toho, co jsem tak porůznu vyčetl se už od počátku nebáli experimentování a míchání různých stylů. Zároveň to vždycky byla tak trochu sranda kapela, o čemž vlastně do určité míry vypovídá i skutečnost, že název skupiny je zkomolenina japonského hentaie Urotsukidōji.

Co jsem ale tak pochopil, dřívější tvorba Uratsakidogi byla docela jiná než to, co Rusové předvádějí na „Black Hop“. A co jsem tak zlehka poslechnul, nebylo by to nic pro mě. Současná podoba kapely je nicméně vtipně jebnutá, zábavná a dělá si prdel z takových stylů, až do našeho záběru zapadá (i kdyby jen dočasně).

Oč na „Black Hop“ půjde, dost jasně prozrazuje samotný název desky. Uratsakidogi zde kombinují black metal a hip-hop – hudebně i esteticky. K tomu přisypte i trochu ruské divnosti a možná se zdálky začnete blížit tomu, co se tady odehrává. Uratsakidogi jsou něco jako ruské meme, které se probudilo k životu a ze světa internetu přelezlo do reality, na koncertní pódia, na hudební nosiče. Tihle borci nosí warpaint a k němu teplákovou soupravu Adidas, kterou doplní rovným kšiltem anebo apartním kulichem. Klipy točí na korbě auta s hořícím barelem anebo v ghetto tělocvičně. A hlavně míchají hip-hopové beaty s blackmetalově rozostřenou kytarou a do toho rapují krkavčím vokálem. To chceš.

Že nepůjde o záležitost, která se bere stoprocentně vážně, se ukáže hodně rychle. To když skončí intro „Into the Ghettomist (intro)“ a první regulérní song „Black Hop III [Black Hop Beat-молот]“ se rozjede notoricky známým riffem z „The Hordes of Nebulah“ od Darkthrone. Zajímavé na tom ale je, že „Black Hop“ ani zdaleka není nějaká blbá muzika, jak by jeden od parodické formace tak trochu čekal. Uratsakidogi se totiž nespoléhají jen na to, že se tomu člověk vychláme, jaká je to divná kravina, a to bude ke štěstí stačit. Na tom albu je slyšet, že si s jeho tvorbou dal někdo práci, přemýšlel a dokázal dát dohromady i nečekaně dobré hudební nápady. Především z tohohle důvodu by bylo poněkud nefér házet Uratsakidogi do ranku obyčejných parody skupin, u nichž se člověk na chvíli zasměje na YouTube, ale jinak ho to nezajímá. „Black Hop“ se dá s určitou dávkou tolerance (víc žánrové než kvalitativní) úplně v pohodě poslouchat i jako standardní album.

Zkusím to předvést na konkrétních příkladech. „Black Hop III [Black Hop Beat-молот]“ nebo „Black Hop I [Гитары чёрных металлистов]“ jsou v závěru dobře vygradované. „Black Hop VI [Valhallala] / Ragnarökk Skit (outro)“ to hraje víc do atmosféry, k čemuž využívá i dámského vokálu. Něco podobného mínus zpěv lze aplikovat i na „Black Hop VII [Чувствуешь? – feat. Алексей Румянцев «ППР»]“. „Black Hop IV [Оцепеневшим в северной бездне] / Frost Bitter Disco (outro)“ si pohrává s folkovými elementy. Věci jako „Black Hop II [Black Hop на районе]“, „Black Hop V [КМС-ы Одина]“ nebo „Black Hop VIII [Old School Darkness]“ jsou potom regulérní hitovky, které prostě makají jak vězni ve frostbitten gulagu.

Jestli mi na „Black Hop“ něco schází, je to rychlejší tempo, kdy by se Uratsakidogi utrhli ze řetězu a taky něco nasypali. Prostě nějaký ten kulomet na bicích i na rapu. Všechny tracky si vystačí s pohodlným středním tempem, a byť mezi sebou nesplývají a každý z nich se může pochlubit vlastním ksichtem v rámci alba, po nějakém čase je díky tomu poslech trochu únavný. „Black Hop“ tedy není vyložený držák, ale na druhou stranu – i tak baví déle, než byste asi čekali, když bych vás poslal poslouchat s tím, že to je vlastně trochu parodická kapela.

Pokud jste ortodoxní a jakýkoliv humor ohledně black metalu vám přijde jako kacířství nebo pokud se vám chce zvracet, když slyšíte hip-hop, pak „Black Hop“ určitě neposlouchejte. Ale jinak se toho nebojte, protože je to prdel, navíc nad očekávání hudebně povedená.


V/A – Ещё не время предавать

VA - Esce ne vremja predavat

Země: Rusko / Velká Británie / Německo
Žánr: industrial / ethno / drone
Datum vydání: 18.3.2018
Label: UIS

Tracklist:
01. Project Transmissions – Revolutionary Dreams
02. T-Union – Department VIII
03. Grёzoblazhenstvie – Взгляд уходящий в даль
04. Presskopf – Konvent (VP-Mix)
05. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Железный век
06. Blue Dervish – Shah’s Dream/Not Dream
07. Ajuleg&Irm – Reflection
08. Holy Palms – Chewed Up Tanbur
09. KRRAU & Σολομών – Тирания из глубин времен

Hrací doba: 42:19

Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa‘atu] nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí.

„αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrauﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Stejně jako „Аргандаб“ tuto kompilaci vydal moskevský label UIS a opět se jedná o koncepční počin (o tématu ještě podrobněji pohovoříme níže). Sice se na něm podílí větší množství projektů – většinou z Ruska, ale najdou se i příspěvky z Velké Británie a Německa – ale nejedná se o obyčejnou kompilačku náhodných songů, nýbrž o ucelený počin s jednotícím tématem, jejž ctí všechny přítomné skupiny. Tím pádem lze „Ещё не время предавать“ vstřebávat jako konzistentní desku, akorát s více autory, což mně osobně vyhovuje. Osobně kompilace nemám příliš v lásce, ale jsou-li pojaté tímhle způsobem, pak to rozhodně beru. Obzvlášť když je hudební náplň tak zajímavá.

„Ещё не время предавать“ se věnuje íránské islámské revoluci, která proběhla v letech 1978 až 1979 a v jejímž důsledku se Írán přetransformoval z monarchie na teokracii. Událost měla zásadní vliv na budoucí vývoj nejen Íránu, ale i celého regionu Středního východu. Jak se ale praví v představení kompilace, cílem „Ещё не время предавать“ není rekonstruovat historické události anebo polemizovat o důsledcích revoluce, nýbrž se pokusit vystihnout nálady v íránské společnosti v letech 1978–1979.

Jak je u vydání UIS zvykem, část kazetového nákladu byla rozhozena v místě, s nímž je daný koncept spojen – v tomto případě v Teheránu, hlavním městě Íránu, a Bandar Abbásu. Fotky si můžete prohlédnout zde.

Co se vlastní hudební náplně „Ещё не время предавать“ týká, opět na vás čeká dobrodružná experimentální muzika s feelingem daného regionu. Žánrově se pohybujeme především mezi škatulkami jako industrial, ethno nebo drone.

Pocitově velkou roli tentokrát hraje ethno, přestože prakticky nikdy není prezentováno v čistokrevné formě, vždy pod ním tepe industriální či darkambientní podmaz. Především ve druhé půli nahrávky je ho hodně, viz „Shah’s Dream/Not Dream“ od Blue Dervish, „Reflection“ od Ajuleg&Irm, „Chewed Up Tanbur“ od Holy Palms a částečně i „Тирания из глубин времен“ od Krrau & Σολομών. V minimalističtější formě jsou ovšem podobné nálady ke slyšení i v dřívějších fázích alba, například v závěru „Revolutionary Dreams“ od Project Transmissions.

VA - Esce ne vremja predavat

Vedle toho tu ale máme také drone-noisové věci jako „Department VIII“ od T-Union či „Взгляд уходящий в даль“ od Grёzoblazhenstvie, z nichž druhá první jmenovaná víc bolí a druhá se víc hrabe v minimalismu. „Konvent (VP-Mix)“ od Presskopf na tuto formu navazuje, ale přidává k ní skoro až „chytlavý“ rytmus. Zvláštní postavení má pro mě na „Ещё не время предавать“ skladba „Железный век“ od ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – ta je totiž pomalá, ponurá a temně atmosférická, ale má v sobě i kus jakéhosi majestátu. Lze ji chápat jako určitý předěl mezi oběma částmi počinu.

Pokud si totiž srovnáte zařazení jednotlivých skladeb do pomyslných „skupin“ a srovnáte s jejich pořadím v tracklistu, zjistíte, že „Ещё не время предавать“ průběžně prochází určitým vývojem, který zřejmě nebude náhodný. Osobně jsem si hlučivější a temnější první polovinu vysvětlil jako odraz tehdejší nespokojenosti íránského obyvatelstva ohledně špatné hospodářské situace a policejních praktik a růstu opozičních nálad vůči režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího a druhou etničtější půli jako postupné nastolování vlády islámských šíitských fundamentalistů.

Ať už jsem se ale s touto interpretací trefil či nikoliv, jedno vím jistě – po hudební stránce je „Ещё не время предавать“ výstavní záležitost, kterou by neměli minout žádní hledači a příznivci experimentální tvorby. Stejně jako dříve recenzované příbuzné počiny, i zde se jedná o desku, kterou se rozhodně vyplatí slyšet.


Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

Jyotisavedanga - Thermogravimetry Warp Continuum

Země: Rusko / Indie
Žánr: black / death metal / noise
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Larval Productions

Tracklist:
Side A:
01. Distress Signal: Source Unknown
02. Quantum Integers Systematic Deduction
03. Bilateral Indexing Theory

Side B:
04. Protocol Hyper Sterilization on Initialize
05. Vector Photon Gammaburst
06. Imploding Linear Fusion Propulsion System

Hrací doba: 27:47

Odkazy:
facebook

Jyotiṣavedāṅga – už jen ten název zní zvláštně, je plný divných znaků respektive diakritických znamének. Nevím, jak to působí na vás, ale u mě jen tohle vzbuzuje určitou zvědavost. A ta je v tomto případě skutečně na místě.

Jyotiṣavedāṅga je rusko-indický projekt, za nímž se skrývají členové skupin, jejichž jména pravidelným čtenářům nemusejí být neznámá. V jejich portfoliu totiž mimo jiné najdeme Goatpsalm či Tetragrammacide, což jsou v obou případech hodně zajímavé formace. Hned zkraje mohu prozradit, že Jyotiṣavedāṅga mají o trochu blíže ke druhým jmenovaným, tedy násilnému bestiálnímu black-death-noise námrdu v podání Tetragrammacide. Jyotiṣavedāṅga je nicméně kousek jinde, přestože žánrová škatulka vypadá na první pohled stejně.

Ale myslím, že to už všichni, kdo slyšeli skvělé demo „Cannibal Coronal Mass Ejections“ z roku 2016, dávno vědí. Demosnímek nabídl sonický bordel vysoké náročnosti i kvality. Kdo si ovšem myslí, že extrémní metal nemá být zábava, nýbrž výzva, ten z neúprosné zvukové pasáže nejspíš vydoloval nejen několik působivých nápadů, ale i odtažitou kosmickou atmosféru. Kterážto ostatně plně koresponduje s názvem skupiny, poněvadž Jyotiṣavedāṅga je jedním z nejstarších známých indických textů o astrologii a astronomii. Datuje se někam do roku 700 př. n. l. (odhady se však značně liší), nicméně vychází z tradic ještě starších.

Ne nadarmo se po tak kvalitním demosnímku čekalo na další nahrávku docela netrpělivě. Zajímavé přitom je, že dlouhohrající debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ se může pochlubit hrací dobou o pouhých sedm minut delší než v případě „Cannibal Coronal Mass Ejections“. Avšak z jistého úhlu pohledu – smysl to dává, protože již při stopáži necelých 28 minut se jedná o záležitost náročnějšího rázu, jejíž hlukové hlubiny nejsou určeny běžným posluchačům metalu.

Hovořil jsem o tom, že Jyotiṣavedāṅga sdílejí prakticky totožnou žánrovou škatulku s Tetragrammacide, a přece jsou jiní. Ten rozdíl je patrný na první poslech. „Thermogravimetry Warp Continuum“ možná patří k deskám, které disponují zvířecím soundem i zběsilými moment, přesto jde o dost atmosféričtější záležitost než u agresivního pekla Tetragrammacide.

Na Jyotiṣavedāṅga se mi líbí, že se v jejich tvorbě smazávají hranice mezi extrémním metalem a noisem. Nečekejte přístup, že chvíli hraje metal, pak na několik vteřin převezme otěže hluk a pak zpátky k metalu. Na „Thermogravimetry Warp Continuum“ jsou oba styly organicky propojeny v jedno, a byť není sporu o tom, že je takového stavu docíleno víc zvukovou než skladatelskou stránkou věci, pořád se jedná o lákavou kombinaci. Když navíc zmiňujeme extrémní kytarovou hudbu, sluší se dodat, že tím není nutně myšlen pouze black a death metal. Leckteré bicí nájezdy se blíží prasopalům z grindcoru, k němuž má v jistých ohledech nejblíže i vokál.

Jyotisavedanga

Právě vokál – říkat zde zpěv by bylo skutečně nadnesené – patří k nejkontroverznějším prvkům „Thermogravimetry Warp Continuum“ a věřím, že spousta lidí se přes něj nepřenese. Nejde ani tak o to, že animální hučení je jak vytažené z toho nejhlubšího kanálu, jako spíš o skutečnost, že vokál ve zvuku desky přebíjí vše ostatní, a to skutečně výrazně. Kdykoliv se ozve, vstoupí do popředí a přehlučuje vše okolo. I díky tomu zní nahrávka, obzvlášť na první poslech, velmi nepřátelsky a nehostinně. Zvyknout se na to ovšem dá…

…i když na jednu stranu je to škoda, poněvadž v hudební stránce lze nalézt dost velmi zajímavých a podmanivých momentů. A nemusí nutně jít jen o darkambientní chvíle, z nichž sálá kosmický chlad. Asi nejnápadnější je v tomto ohledu závěrečná osmiminutová „Imploding Linear Fusion Propulsion System“, ale skvělé nápady jsou ke slyšení i jinde, viz namátkou jedna pasáž ve „Vector Photon Gammaburst“.

Nebudu zastírat, zpočátku jsem byl z „Thermogravimetry Warp Continuum“ mírně zklamaný a říkal jsem si, že „Cannibal Coronal Mass Ejections“ bylo mnohem lepší. Ale ta deska ohromně vyrostla a postupem času jsem její neprostupné černotě bezvýhradně propadl. Před vydáním jsem čekal, že to bude dobré, nicméně jsem nečekal, že tu nyní budu muset prohlásit, že jde doposud o jednu z nejlepších věcí, co jsem letos slyšel. Povinnost vlastnit pro všechny fanatiky do sonických binců.


Nytt Land – Oðal

Nytt Land - Odal

Země: Rusko
Žánr: ritual folk
Datum vydání: 25.3.2018
Label: Cold Spring

Tracklist:
01. Darraðarljóð / The Song of the Valkyries
02. Ragnarök
03. Midsommar
04. Hávamál
05. Norður / Yule Song
06. Tagelharpa Song
07. Deyr Fé / The Heritage
08. Völuspá
09. Sigrdrífumál / The Ballad of The Victory-Bringer

Hrací doba: 54:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Za ty roky, co na Sicmaggot, ze mě stal učiněný odborník na vytváření restů a na pozdní recenzování. Zatímco prakticky všichni okolo se snaží vydávat recenze, dokud je album aktuální, ideálně co nejdříve po vypuštění desky, já na to tak trochu seru. Téměř ve všech případech píšu o tom, co vyšlo před půl rokem, protože před půl rokem jsem psal o tom, co vyšlo před rokem, a za půl roku budu psát o tom, co vychází teď. Jsem prostě o šest měsíců zpomalený.

Že něco píšu za půl roku ovšem neznamená, že to začínám poslouchám až po půl roce. Někdy jsem prostě jenom líný kokot a pak z toho vznikají vtipně bizarní trapasy jako třeba v případě Nytt Land, kdy se k albu dostanu už nějaký ten týden před březnovým vydáním, prakticky ihned jej začnu poslouchat, ale recenzi si jak pán napíšu až v srpnu.

Nicméně zajímavá muzika zůstane zajímavá i po půl roce a psát o ní i s odstupem stále má svou hodnotu. Což o Nytt Land rozhodně platí. Tuhle sibiřskou folkovou formaci jsem poprvé potkal v roce 2015, kdy vyšlo její první album s názvem „Hávamál“. A už tehdy mě Rusové zaujali a měl jsem v plánu je na naše stránky někdy protlačit skrze nějaký článek. Přesto se mi Nytt Land posléze trochu ztratili z dohledu a vydání dalších počinů „Sköpun“ a „Fimbulvinter“ jsem trochu přehlédl. O to příjemnější bylo opětovné shledání v letošním roce, kdy se objevil čtvrtý dlouhohrající počin „Oðal“.

„Oðal“ má možná takový trochu nevýrazný obal, prakticky černý jen s logem skupiny. Jednodušší už to skoro ani nemůže být. O náplni desky to ale naštěstí neplatí. Folk v podání Nytt Land dýchá šamanským primitivismem a jakousi prastarou aurou (ačkoliv přinejmenším do určité míry romantickou, nikoliv autentickou, ale to nakonec nijak nevadí… vždyť jak moc dnešní kapela vůbec může být autentická, věnuje-li se hluboké minulosti?), nechybí jí ani darkambientní plochy, přesto nejde o hudbu, která by nedokázala nabídnout výrazné nápady a zapamatovatelné momenty.

Zatímco většina současných folkových skupin se snaží sázet především na celkovou atmosféru a esence písně jim uniká (řečeno méně diplomaticky: všichni se snaží znít jako Wardruna), Nytt Land takoví nejsou. Jejich skladby jsou nakonec pořád písničky (čemuž silně napomáhá výraznější rytmická složka), ale v tom dobrém slova smyslu, a to vše aniž by Rusové museli cokoliv ubírat z atmosférické složky, která je silná a podmanivá.

Zní to až moc dobře? Možná zní. Jenže „Oðal“ je vážně vysoce povedená deska, jež jde nad rámec kvazi-atmosférického pidlikání a skutečně předkládá skladatelsky propracované kompozice, jimž kupříkladu nechybí výrazná gradace. Nijak nepatřičně nevyzní ani výraznější melodie jako třeba v osmé „Völuspá“. Neberte to ale tak, že zmínka téhle skladby jako jediné naznačuje něco o vrcholu. Tak to není. Kdybych totiž musel vybrat nějaké dvě, tři nejvýraznější položky tracklistu, nevěděl bych si úplně rady, protože jejich jmenováním bych nutně upozadil ostatní, což rozhodně nechci. A to je vždycky dobré znamení.

Žádný zvrat nebo stočení kormidlem v hodnocení na konci nepřijde. „Oðal“ je jednoduše výborné album, dost trvanlivé, poutavé a s fungující atmosférou. Což je ve své podstatě vše, co člověk může od tohoto žánru žádat. Jednoznačná spokojenost.


Аркона – Храм

Arkona - Chram

Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 19.1.2018
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Мантра
02. Шторм
03. Целуя жизнь
04. Ребёнок без имени
05. Храм
06. В погоне за белой тенью
07. В ладонях богов
08. Волчица [ВеданЪ колодЪ cover]
09. Мантра

Hrací doba: 74:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před několika lety vrcholila popularita takzvaného folk metalu a pagan metalu, dostala se na výsluní i ruská Аркона, která podpisem smlouvy u západního vydavatelství a pravidelným koncertováním po celé Evropě ukázala východoevropské scéně, že i skupina z bývalého Sovětského bloku se může v metalovém rybníku prosadit. Tvrdit ovšem, že je formace okolo zpěvačky Mashy a jejího manžela a kytaristy Lazara produktem módní vlny, by bylo dost příkré. Vždyť Аркона začínala v době, kdy do velké folkmetalové vlny ještě nějaký ten pátek chyběl, a před jejím vyvrcholením měli Rusové na kontě již několik let fungování.

V průběhu popularity svého žánru sice Аркона tu a tam uletěla a vytvořila skladbu poplatnou trendu (viz třeba zhovadilost „Стенка на стенку“), ale obecně vzato si Rusové drželi vcelku důstojnou úroveň a nějaké vyloženě špatné album do světa ještě nepustili. Což platí i po vydání letošního počinu „Храм“. Dokonce bych neváhal dodat, že je lepší než minulé „Явь“, které sice také nebylo hloupé a nedělalo kapele ostudu, ale nic zásadního navíc nenabídlo a z hlediska delšího časového horizontu si z něj pamatuju… vůbec nic.

I „Храм“ ovšem také trápí nějaké ty bolístky, přičemž hned na ráně je ta, s níž se Аркона potýká dlouhodobě. Tahle skupina má totiž evidentně nutkavou potřebu točit strašně dlouhé desky. Novinka se vyšplhala na bezmála hodinu a čtvrt, což z ní dokonce činí druhou nejdelší řadovku v historii formace hned po „Гой, Роде, гой!“ z roku 2009. Což o to, délka sama o sobě samozřejmě problém nemusí být, je-li vyplněna smysluplně. Аркона sice ani zdaleka není skladatelsky levá a dokáže vymyslet kus dobré muziky, ale pořád ne tolik, aby mi to stačilo k bezvýhradné spokojenosti po celou takhle dlouhou stopáž. Přeloženo do lidské mluvy – i u „Храм“ mám dojem, že by mohlo být o něco kratší, a bez některých pasáží bych se docela s klidem obešel.

Skvělým příkladem může být třeba titulní „Храм“. Ta není vyloženě blbá (nic vyloženě blbého se na nové desce naštěstí nenachází) a nemůžu tvrdit, že by mě její poslech sral, ale nepřináší nic, kvůli čemu by bylo nutné album prodlužovat o celých deset minut, kolik song trvá. Žádná vyloženě povedená pasáž, jež by mi utkvěla v hlavě, kvůli níž bych si řekl, že těch deset minut stojí za to. U některých dalších dlouhých skladeb mám podobný pocit, že by se nějaká minutka ukrojit dala, aniž by tím byl ponížen dojem z nahrávky, ale v jejich případě se najdou i nějaké výborné momenty, díky nimž není přítomnost dané písničky na „Храм“ zbytečná.

Arkona

Nicméně dvě – soudě dle nejvyšší přidělené minutáže – nejambicióznější skladby „Целуя жизнь“ a „Ребёнок без имени“ se mi líbí. Především první jmenovaná nabízí několik opravdu dobrých chvilek (ještě aby ne, když má sedmnáct minut), byť i v jejím případě platí, že by se dalo něco málo vystříhat. Přesto právě „Целуя жизнь“ jsem zpočátku považoval za vrchol „Храм“. Postupem času jsem však musel svůj dojem trochu zmírnit, poněvadž jsem se konečně pořádně proposlouchal k „В ладонях богов“, díky níž není volba nejlepší položky tracklistu tak jednoznačná.

„В погоне за белой тенью“ je také povedená a patří k těm písním, v nichž se objeví progresivnější nádech. „Шторм“ vedle ostatních delších songů působí trochu usedle a jako snaha mít na albu aspoň jednu koncertní jistotu, ale naštěstí je v ní jeden výborný kytarový motiv i několik pěkných folkových linek, tudíž ostudu nedělá. V závěru se ještě nachází předělávka „Волчица“ od ruské kapely ВеданЪ колодЪ, ale kdybych o téhle skutečnosti nevěděl, asi bych to nepoznal a spíš bych si myslel, že si Аркона při skládání vzpomněla na své starší věci.

Celkově vzato se mi ale „Храм“ líbí. Folkmetalová scéna je mnohdy vysmívaná a mnohdy i právem, s čímž se Аркона tak trochu svezla (což opět potvrzuje známou pravdu, že to nejhorší, co se nějakému umělci/žánru může přihodit, je popularita). Na rozdíl od chlastacích pseudo-folkových chcánek má ale Аркона nějaký smysl a její postupné dlouhodobé směřování k rozmáchlejším plochám je také sympatické. Teď už jen konečně pochopit, že tenhle přístup nutně nepotřebuje víc jak hodinové desky a že vydat album s malým počtem delších kompozic není žádná ostuda.


Evoke Thy Lords – Lifestories

Evoke Thy Lords - Lifestories

Země: Rusko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 24.4.2017
Label: Solitude Productions

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Evoke Thy Lords jsou další položkou v nikdy nekončícím zástupu čekajícího u svého dealera ještě na jednu čtvrtinku. Záměrně používám slovo “další”, poněvadž Evoke Thy Lord je přesně tím typem kapely, která je prostě jen „další“.

V podstatě se nedočkáte ničeho, co jste už někde neslyšeli, což nemusí být nutně špatně, pokud provedení působí přirozeně a aspoň trochu čerstvě. To ale není tenhle případ. Ani ta jediná věc, u níž byste si možná řekli, že byste ji v tomhle žánru nečekali, zpěv, totiž není nic, nad čím by se dalo jásat. Tam, kde běžně uslyšíte trochu vyšší, možná mírně nakřáplý hlas s větším množstvím efektů než do kolika jsou zaobaleny všechny nástroje dohromady, se tentokráte nachází syrově působící deathový growl, který naopak těch efektů pár postrádá a celkově do nahrávky příliš nezapadá (nebo někdy zapadá až moc). Kytary, ať už se starají o rytmickou linku nebo sóla, hrají přesně TY akordy a přesně v TOM pořadí, jaké byste u stoneru čekali, a jak už bylo řečeno, ani provedení nijak nepomáhá tomu, aby šlo o alespoň částečně zajímavý zážitek.

Tím vším neříkám, že se jedná o špatné album, jen o album nudné a naprosto průměrné, což je z mého pohledu mnohem horší, protože u těch špatných se aspoň zasmějete nebo si nad jejich tragikomičností pobrečíte. V tomto případě krom spruzenosti žádné emoce nečekejte.

Je zřejmé, o co se tahle ruská banda pokoušela – o vytvoření hypnotické pohodové atmosféry, která by posluchače přivedla do transu podobného stavu –, a ke cti jí slouží, že občas se výsledek tomuto záměru přiblíží, nicméně většinou zůstává jen u toho záměru, který je hacen předvídatelností a stejnou měrou i zpěvem, protože growl znějící jako z každé druhé garážové deathmetalové kapely je na podobnou hudbu až moc agresivní a působí nepatřičně. To ve mně vyvolává pocit, že Evoke Thy Lords se za každou cenu snažili nějak svou hudbu obohatit, ale nevěděli jak na to. Ačkoli říct, že byli úplně mimo, by bylo nepřesné, protože jedna věc, která se jim v tomto ohledu docela podařila, by se našla. Je jí flétna, jíž lze slyšet takřka po celou délku hrací doby, a která je zároveň jedním z nejsilnějších aspektů desky. Hlavně díky ní bych takové „Heavy Weather“ a „Stuff It“ byl ochoten zařadit do kategorie skladeb, které si čas od času rád poslechnu. A jsem rád, že to můžu říct zrovna o „Heavy Weather“, poněvadž kdyby se svými necelými 12 minutami byla tak nudná jako první „Regressed“, asi bych to nevydržel.

„Heavy Weather“ a „Stuff It“ se tak stávají jedinými skladbami, jež stojí za to okoštovat. Zbytek alba je jen nudná a nezajímavá, vyčpěle znějící šlichta. V minulém roce vyšlo mnoho placek, které stojí za to slyšet podstatně více. Ostatně proto tahle recenze vychází až teď, ačkoli se u mě „Lifestories“ ohřívají už od května nebo června.


V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Morguenstern – Праздник смерти

Morguenstern - Праздник смерти

Země: Rusko
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 21.6.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 15:54

Odkazy:
VKontakte

Gothic metal už dávno není ničím, čemu bych přehnaně holdoval. No… předchozí věta možná mohla vzbudit dojem, že tomu tak v minulosti bylo, což také není zrovna pravda. Takzvaný gothic metal (takzvaný kvůli tomu, že se skutečnou gotickou scénou nemá společného takřka nic) nikdy nepatřil k mým favoritům. Pár oblíbenců se ovšem najde v téměř každém stylu a ani tento není výjimkou, i když v posledních letech jsem postupně opustil i jejich poslech.

Na druhou stranu, i v takové konstelaci občas něco zaujme a mě osobně zaujali třeba ruští Morguenstern. Jejich debutová deska „Тяжесть могильная“ (2014) mě bavila hodně, její pokračování „Рай закрыт“ (2016) už méně, ale po prvotním zklamání jsem si i zde našel pár solidních skladeb. A právě pozitivní zkušenost z dřívějška byla důvodem, proč jsem nepohrdnul ani letošním minialbem „Праздник смерти“. Napotřetí už však Morguenstern nezabodovali.

„Праздник смерти“ nabízí celkem pět stop o souhrnné délce cca 16 minut. Pro nás jsou zajímavější první tři písně, protože se jedná o nový a původní materiál Morguenstern; právě na jeho základě si dovolím hovořit o zklamání a nepříliš povedené nahrávce. Jako kdyby se z toho vytratila skladatelská lehkost, díky níž mě kdysi tak bavily skladby „Мёртвый храм“ či „Идём со мной“. Tentokrát Morguenstern působí značně vyčichlým dojmem bez výraznějších nápadů, bez krásně hororových kláves, dokonce už ani zpěvačka Morgana nemá tak sexy projev jako v minulosti.

Úvodní „Больно умирать“ je sice výrazně slabší než to, co Morguenstern předváděli dříve, ale pár ucházejících motivů se v ní ještě najde. Ústřední kytarový riff mi ovšem přijde pekelně nudný, díky čemuž může celá písnička jen těžko zaujmout. „Все умерли“ zní trochu jako vykradená „Smells Like Teen Spirit“ od Nirvany převedená do měkko-metalového soundu. Úvodní minuta je ale fakt jasná a tu podobnost nejde neslyšet. Rychlejší „Праздник смерти“ je úplná tuctovka, která jen profrčí kolem bez výraznějšího zaujetí.

Poté následují ještě dvě předělávky. „Мёртвый в доме“ původně pochází z tvorby ruské rockové skupiny Сектор Газа, o jejíž existenci jsem až doposud neměl tušení. Je slyšet, že jde o něco trochu jiného, než co Morguenstern běžně skládají, ale nenašel jsem zde nic, co by mi stálo za pozastavení. Závěrečná „Money, Money, Money“ od ABBA pak dopadla stejně jako veškeré další předělávky disco a pop škvárů do metalu – jako otravná záležitost pro vidláky.

Na „Праздник смерти“ toho moc pozitivního najít nelze. Jde o zcela zbytečné EP, jímž nemá smysl se zabývat. I pokud se vám starší věci líbily, tuhle nahrávku můžete s naprosto klidným srdcem vynechat a ušetřený čas radši věnovat poslechu něčeho lepšího a hodnotnějšího. Třeba růstu trávy.


День Д (2008)

День Д (2008)

Země: Rusko
Žánr: akční

Originální název: День Д
Český název: Den D

Rok vydání: 2008
Režie: Mikhail Porechenkov
Hrají: Mikhail Porechenkov, Aleksandra Ursulyak, Varvara Porechenkova, Bob Schrijber

Hrací doba: 100 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: OutNow.ch

Současná doba remakům přeje – bohužel. Hromada klasik už se svých nových verzí dočkala, ty akční nevyjímaje, takže bylo jen otázkou času, než dojde i na kultovní „Komando“Arnoldem Schwarzeneggerem. Kdo ovšem mohl tušit, že předělávka tohoto slavného akčního bijáku nevznikne v Americe a že bude vypadat tak, jak vypadá?

Předělání „Komanda“ se totiž ujali Rusové a natočili to… inu, rusky. S inovacemi se nikdo nesral, „Den D“ je naprostý obšleh původního snímku od A do Z, jen v ruských reáliích. Ruská verze jede scénu po scéně úplně stejně jako v původním filmu, akorát je všechno hloupější, lacinější a… ruské. Namísto Johna Matrixe tedy padouchy kosí Ivan (hraje jej Mikhail Porechenkov, jenž se postaral i o režii), zachraňuje dcerku Žéňu (tu hraje Porechenkova skutečná dcera), při souboji IvanaGeldou (ruská obdoba Bennetta) se oba vykoupou v kádi plné kaviáru, scénu v obchodním domě vystřídal ruský aquapark, automobilová honička probíhá na sídlišti a tak dále.

Celé je to tak přitažené za vlasy, až to diváka nutí přemýšlet, jestli má být „Den D“ skutečně remakem, nebo spíš skrytou ruskou parodií na původní snímek. Tenhle sovětský brak se ovšem naštěstí nebere příliš vážně a to je jeho největší plus, díky němuž se jedná o poměrně slušnou guilty pleasure podívanou, u níž se dá skutečně pobavit. Ostatně o tom, že si byli tvůrci dost dobře vědomi toho, jakou kravinu točí, svědčí hned několik hlášek, například když si utahují z artových filmů. Anebo: pamatujete, jak v původním „Komandu“ Schwarzenegger nastoupí do letadla a poté z něj vyskočí a spadne do bažiny? Ve „Dni D“ Porechenkov seskočí padákem a udělá tak, až když letadlo vzlétne do výšky, ale – Ivanův doprovod na letišti po startu letadla férově zahlásí: „Ha, neskočil. To Schwarz by skočil.“ To snad musí být i volovi jasné, že tenhle majstrštyk by fakt neměl brát seriózně.

Můžete se ptát, komu má být vlastně „Den D“ určen, když jen vzal dobrý snímek a scénu po scéně jej vykradl a přesunul se do ruských reálií? Může to znít paradoxně, ale jestli by někomu mělo stát se na tohle podívat, tak to jsou především fanoušci původního „Komanda“, kteří mají smysl pro humor. Pokud totiž Arnoldovu klasiku neznáte a pustíte si „Den D“, uvidíte podprůměrný akční biják s několika oukej hláškami a zábavnějšími momenty a se slabou akční stránkou (kupříkladu finální válka jednoho proti armádě se s originálem nedá srovnávat ani ve snu). Jestli ale máte „Komando“ rádi, pak se u „Dne D“ můžete mocně bavit nad tím, jak to celé Rusáci zprznili. Jenom a pouze v téhle poloze je „Den D“ zábavný, ale světě div se – bohatě to stačí k tomu, aby se u toho divák zasmál a aby… si to snad i užil? Když se naladíte na správnou vlnu a půjdete do toho s vědomím, že uvidíte šílenou blbost znásilňující akční klasiku, pak je to na jedno podívání sranda. Samozřejmě, objektivní optikou je „Den D“ blábol, ale i blábol můžete být za určitých okolností zábavný.

P. S. Na závěr by se možná slušelo dodat, že „Den D“ je samozřejmě mnohem horší počin než „Komando“, ale to je snad všem jasné. V jednom ohledu však ruská verze zlepšení přece jenom přináší – holka, která zde pomáhá Ivanovi, není tak otravná jako Cindy z originálu a její představitelka Aleksandra Ursulyak je o dost hezčí. Aspoň něco!

Den D (2008)


Переплут – В стародавние года…

Переплут - В стародавние года…

Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Внимая дыханию старого леса
02. Русалья
03. Тропою волколака
04. Флейта троллей
05. Ведьмачья вечеря
06. Как на нашей пивоварне
07. Дары лесного дяди
08. 10 кубков
09. Змиевы валы
10. По мхам крадущийся незримо

Hrací doba: 41:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Stygian Crypt Productions

Není žádným tajemstvím, že východní Evropa a folk metal patří k sobě. Především Rusko a zčásti i Ukrajina produkují hromady žánrových kapel, nicméně jen zlomku z nich se podaří proniknout za hranice své země a vzbudit alespoň nějaký ohlas i v kontinentální Evropě jako třeba Грай, Алконост či СатанаКозёл. Skutečně prorazit pak dokázala snad jedině Аркона. Folkmetalová scéna je zde ovšem výrazně větší a mnohdy za pozornost stojí. Týká se to i jistých Переплут?

Když říkám, že mnohé ruské folkmetalové skupiny stojí za pozornost, možná to tvrdím trochu z nostalgie. Ruské pojetí folk metalu se mi totiž v posledních letech subjektivně vzdálilo a myslím, že i kapely, jaké jsem kdysi občas poslouchal, by se mi dnes už nelíbily (a v některých případech tomu tak skutečně je – jmenovaní СатанаКозёл nebo Алконост budiž důkazem), a kdybych na ně narazil až nyní, třeba bych hlásal cosi o sračkách. A naopak možná, že kdybych na Переплут narazil, když mi bylo patnáct, tak by se mi jejich muzika líbila.

Ale jak známo, na kdyby se nehraje a v tomto případě vlastně ani hrát nemůže. Переплут totiž v době, kdy mi bylo patnáct, ještě vůbec neexistovali – hrají poměrně krátce a své první minialbum „В заповедных лесах северной стороны“ vydali v červenci 2015. Nás ovšem zajímá až dlouhohrající debut „В стародавние года…“ pocházející z letošního dubna.

Jak už jsem naznačil o dva odstavce nazpátek, „В стародавние года…“ se mi do vkusu zrovna netrefilo – diplomaticky řečeno. Nepopírám, že se na desce nacházejí i nějaké vcelku příjemné pasáže. Zpravidla se jedná o folkové linky (uslyšíte například mandolínu, loutnu, niněru, housle, cello nebo plejádu různých píšťal a fléten), poněvadž metalová složka je poměrně tupá, ale jisté jakoby lidové melodie jsou poměrně pěkné.

Naneštěstí se takových na albu objevuje minimum. Prim hrají primitivní jalové riffy a kvapíkové tempo, které jasně ukazuje, že Переплут si za ambice nekladou oživovat mýty pohanských časů důstojným způsobem a nechtějí na folk nahlížet z hlediska jeho osudové zádumčivosti. Spíše se stylizují – možná záměrně, možná jen přirozeně – do role skupiny, jejíž tvorba nemá být ničím víc než jen doprovodem ke kvazi-lidovým taškařicím, během nichž teče pivo a medovina proudem. Těch několik solidních pasáží nebo epičtějších momentů na tom bohužel nezmění zhola nic.

Reálná podoba „В стародавние года…“ vypadá tak, že zde neslyším jedinou píseň, o níž bych mohl prohlásit, že se mi líbí v celé své délce. Ty slušnější chvilky jsou totiž vždy jen dílčí části té které skladby, jejíž zbytek zabírá již popisované rochnění v tupé podobě žánru. Na každou snesitelnější pasáž tak Переплут nabídnou minimálně tři blbé – v rámci toho samého songu. Nejstravitelněji tím pádem působí intro „Внимая дыханию старого леса“ a outro „По мхам крадущийся незримо“, které se nesou v čistě folkovém duchu. Pokud by celé album znělo podobně jako tyto dvě stopy, nebál bych se tu mluvit o povedené nahrávce. Jak ale vypadá skutečnost, to už jsme si snad vyjasnili.

Odpověď na otázku, zdali „В стародавние года…“ stojí za poslech, je tedy v mém případě jednoduchá a zřejmá – ne, ani náhodou. Переплут mě o svých kvalitách nepřesvědčili, a pokud je ještě někdy potkám, radši přejdu na druhou stranu ulice, aby mě náhodou nepozdravili. Své fanoušky si to asi najde – jestli se vás oslovují kupříkladu výše zmiňovaní СатанаКозёл a jim podobní, pak je tu vysoká pravděpodobnost, že se vám zalíbí i Переплут. Jestli však z veselejšího folk metalu dostáváte kopřivku, vyhněte se „В стародавние года…“ obloukem, protože jinak byste slyšeli to samé co já: špatné album.