Archiv štítku: RUS

Rusko

День Д (2008)

День Д (2008)

Země: Rusko
Žánr: akční

Originální název: День Д
Český název: Den D

Rok vydání: 2008
Režie: Mikhail Porechenkov
Hrají: Mikhail Porechenkov, Aleksandra Ursulyak, Varvara Porechenkova, Bob Schrijber

Hrací doba: 100 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: OutNow.ch

Současná doba remakům přeje – bohužel. Hromada klasik už se svých nových verzí dočkala, ty akční nevyjímaje, takže bylo jen otázkou času, než dojde i na kultovní „Komando“Arnoldem Schwarzeneggerem. Kdo ovšem mohl tušit, že předělávka tohoto slavného akčního bijáku nevznikne v Americe a že bude vypadat tak, jak vypadá?

Předělání „Komanda“ se totiž ujali Rusové a natočili to… inu, rusky. S inovacemi se nikdo nesral, „Den D“ je naprostý obšleh původního snímku od A do Z, jen v ruských reáliích. Ruská verze jede scénu po scéně úplně stejně jako v původním filmu, akorát je všechno hloupější, lacinější a… ruské. Namísto Johna Matrixe tedy padouchy kosí Ivan (hraje jej Mikhail Porechenkov, jenž se postaral i o režii), zachraňuje dcerku Žéňu (tu hraje Porechenkova skutečná dcera), při souboji IvanaGeldou (ruská obdoba Bennetta) se oba vykoupou v kádi plné kaviáru, scénu v obchodním domě vystřídal ruský aquapark, automobilová honička probíhá na sídlišti a tak dále.

Celé je to tak přitažené za vlasy, až to diváka nutí přemýšlet, jestli má být „Den D“ skutečně remakem, nebo spíš skrytou ruskou parodií na původní snímek. Tenhle sovětský brak se ovšem naštěstí nebere příliš vážně a to je jeho největší plus, díky němuž se jedná o poměrně slušnou guilty pleasure podívanou, u níž se dá skutečně pobavit. Ostatně o tom, že si byli tvůrci dost dobře vědomi toho, jakou kravinu točí, svědčí hned několik hlášek, například když si utahují z artových filmů. Anebo: pamatujete, jak v původním „Komandu“ Schwarzenegger nastoupí do letadla a poté z něj vyskočí a spadne do bažiny? Ve „Dni D“ Porechenkov seskočí padákem a udělá tak, až když letadlo vzlétne do výšky, ale – Ivanův doprovod na letišti po startu letadla férově zahlásí: „Ha, neskočil. To Schwarz by skočil.“ To snad musí být i volovi jasné, že tenhle majstrštyk by fakt neměl brát seriózně.

Můžete se ptát, komu má být vlastně „Den D“ určen, když jen vzal dobrý snímek a scénu po scéně jej vykradl a přesunul se do ruských reálií? Může to znít paradoxně, ale jestli by někomu mělo stát se na tohle podívat, tak to jsou především fanoušci původního „Komanda“, kteří mají smysl pro humor. Pokud totiž Arnoldovu klasiku neznáte a pustíte si „Den D“, uvidíte podprůměrný akční biják s několika oukej hláškami a zábavnějšími momenty a se slabou akční stránkou (kupříkladu finální válka jednoho proti armádě se s originálem nedá srovnávat ani ve snu). Jestli ale máte „Komando“ rádi, pak se u „Dne D“ můžete mocně bavit nad tím, jak to celé Rusáci zprznili. Jenom a pouze v téhle poloze je „Den D“ zábavný, ale světě div se – bohatě to stačí k tomu, aby se u toho divák zasmál a aby… si to snad i užil? Když se naladíte na správnou vlnu a půjdete do toho s vědomím, že uvidíte šílenou blbost znásilňující akční klasiku, pak je to na jedno podívání sranda. Samozřejmě, objektivní optikou je „Den D“ blábol, ale i blábol můžete být za určitých okolností zábavný.

P. S. Na závěr by se možná slušelo dodat, že „Den D“ je samozřejmě mnohem horší počin než „Komando“, ale to je snad všem jasné. V jednom ohledu však ruská verze zlepšení přece jenom přináší – holka, která zde pomáhá Ivanovi, není tak otravná jako Cindy z originálu a její představitelka Aleksandra Ursulyak je o dost hezčí. Aspoň něco!

Den D (2008)


Переплут – В стародавние года…

Переплут - В стародавние года…

Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Внимая дыханию старого леса
02. Русалья
03. Тропою волколака
04. Флейта троллей
05. Ведьмачья вечеря
06. Как на нашей пивоварне
07. Дары лесного дяди
08. 10 кубков
09. Змиевы валы
10. По мхам крадущийся незримо

Hrací doba: 41:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Stygian Crypt Productions

Není žádným tajemstvím, že východní Evropa a folk metal patří k sobě. Především Rusko a zčásti i Ukrajina produkují hromady žánrových kapel, nicméně jen zlomku z nich se podaří proniknout za hranice své země a vzbudit alespoň nějaký ohlas i v kontinentální Evropě jako třeba Грай, Алконост či СатанаКозёл. Skutečně prorazit pak dokázala snad jedině Аркона. Folkmetalová scéna je zde ovšem výrazně větší a mnohdy za pozornost stojí. Týká se to i jistých Переплут?

Když říkám, že mnohé ruské folkmetalové skupiny stojí za pozornost, možná to tvrdím trochu z nostalgie. Ruské pojetí folk metalu se mi totiž v posledních letech subjektivně vzdálilo a myslím, že i kapely, jaké jsem kdysi občas poslouchal, by se mi dnes už nelíbily (a v některých případech tomu tak skutečně je – jmenovaní СатанаКозёл nebo Алконост budiž důkazem), a kdybych na ně narazil až nyní, třeba bych hlásal cosi o sračkách. A naopak možná, že kdybych na Переплут narazil, když mi bylo patnáct, tak by se mi jejich muzika líbila.

Ale jak známo, na kdyby se nehraje a v tomto případě vlastně ani hrát nemůže. Переплут totiž v době, kdy mi bylo patnáct, ještě vůbec neexistovali – hrají poměrně krátce a své první minialbum „В заповедных лесах северной стороны“ vydali v červenci 2015. Nás ovšem zajímá až dlouhohrající debut „В стародавние года…“ pocházející z letošního dubna.

Jak už jsem naznačil o dva odstavce nazpátek, „В стародавние года…“ se mi do vkusu zrovna netrefilo – diplomaticky řečeno. Nepopírám, že se na desce nacházejí i nějaké vcelku příjemné pasáže. Zpravidla se jedná o folkové linky (uslyšíte například mandolínu, loutnu, niněru, housle, cello nebo plejádu různých píšťal a fléten), poněvadž metalová složka je poměrně tupá, ale jisté jakoby lidové melodie jsou poměrně pěkné.

Naneštěstí se takových na albu objevuje minimum. Prim hrají primitivní jalové riffy a kvapíkové tempo, které jasně ukazuje, že Переплут si za ambice nekladou oživovat mýty pohanských časů důstojným způsobem a nechtějí na folk nahlížet z hlediska jeho osudové zádumčivosti. Spíše se stylizují – možná záměrně, možná jen přirozeně – do role skupiny, jejíž tvorba nemá být ničím víc než jen doprovodem ke kvazi-lidovým taškařicím, během nichž teče pivo a medovina proudem. Těch několik solidních pasáží nebo epičtějších momentů na tom bohužel nezmění zhola nic.

Reálná podoba „В стародавние года…“ vypadá tak, že zde neslyším jedinou píseň, o níž bych mohl prohlásit, že se mi líbí v celé své délce. Ty slušnější chvilky jsou totiž vždy jen dílčí části té které skladby, jejíž zbytek zabírá již popisované rochnění v tupé podobě žánru. Na každou snesitelnější pasáž tak Переплут nabídnou minimálně tři blbé – v rámci toho samého songu. Nejstravitelněji tím pádem působí intro „Внимая дыханию старого леса“ a outro „По мхам крадущийся незримо“, které se nesou v čistě folkovém duchu. Pokud by celé album znělo podobně jako tyto dvě stopy, nebál bych se tu mluvit o povedené nahrávce. Jak ale vypadá skutečnost, to už jsme si snad vyjasnili.

Odpověď na otázku, zdali „В стародавние года…“ stojí za poslech, je tedy v mém případě jednoduchá a zřejmá – ne, ani náhodou. Переплут mě o svých kvalitách nepřesvědčili, a pokud je ještě někdy potkám, radši přejdu na druhou stranu ulice, aby mě náhodou nepozdravili. Své fanoušky si to asi najde – jestli se vás oslovují kupříkladu výše zmiňovaní СатанаКозёл a jim podobní, pak je tu vysoká pravděpodobnost, že se vám zalíbí i Переплут. Jestli však z veselejšího folk metalu dostáváte kopřivku, vyhněte se „В стародавние года…“ obloukem, protože jinak byste slyšeli to samé co já: špatné album.


Опричь – Поветерь

Oprich - All Sails to the Wind

Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Casus Belli Musica

Tracklist:
01. Поветерь
02. Поход
03. Топор да кистень
04. Ветра пьяный мёд
05. В плеске вёсел
06. Медвежья хватка
07. Беспощадные (Меч Волги)
08. Над рекою курган
09. Волжская колыбельная
10. Дунавска успаванка

Hrací doba: 44:35

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Casus Belli Musica / Transcending Obscurity PR

Kdykoliv příliš blízko u sebe vidím slova folk metal a Rusko, naskočí mi husí kůže po celém těle, začnu odvracet zrak, do uší si zarazím hřebíky a vidám se hledat nejbližší útes. Ruský folk metal je pro mne totiž synonymem nevkusem přetékajícího přebujelého klávesového kýče, kterému není rovno. A přece – v okamžiku chvilkového pomatení nebo snad pod vedením jakési masochistické choutky jsem se rozhodl, že zrecenzuji Опричь, kapelu, kterou jsem jaktěživ neslyšel, a tak jsem riskoval, že narazím na právě výše zmíněnou torturu. Опричь mi však připravil jedno milé a nečekané překvapení.

Žádné. Klávesy. Sláva!

To ale neznamená, že bych tak s celým albem byl automaticky spokojený. Ve výsledku mám z „Поветерь“ spíše rozpačitý pocit, ačkoliv na druhou stranu nemůžu říct, že bych byl zklamán. Což bych nemohl být vlastně tak jako tak, protože – žádné klávesy! Stejný pocit jsem měl ještě před poslechem také z přebalu, který je mi na jednu stranu neuvěřitelně sympatický, na druhou stranu mi přijde tak zvláštně komiksový a snad až mírně nepatřičný v práci s barvami a stíny.

Místo kláves folkovou stránku zajišťuje v největší míře flétna, dále vargan (variace na brumle), zhaleika, což je ruský lidový dechový nástroj, a měl jsem pocit, že jsem tam jednou či dvakrát zaslechl také cimbál. Folkový dojem je tak daleko výraznější a místy jsem měl téměř pocit, jako bych poslouchal trochu tvrdší Отава Ё. Tomu ovšem napomáhají i ostatní nástroje, které nejednou byly schopny vyloudit velmi příjemnou a rozpoznatelnou melodii, někdy evidentně inspirovanou tradičními lidovkami, někdy originální. Nebál bych se dokonce části některých skladeb (hlavně „Ветра пьяный мёд“ nebo téměř celou „Над рекою курган“, jež si bere hodně z doomových vod a co se týče atmosféry, je rozhodně nejsilnějším kusem na albu) označit za famózní. Celkový dojem však táhnou dolů pasáže, které jsou spíše šlápnutími vedle a občas jsem se prostě musel ptát proč – proč si to tak kazí? V lepším případě se jedná jen o drobnou pasáž, která se za celou skladbu už nezopakuje, v horším o několikrát opakovaný riff. Naštěstí se nestalo, abych měl takový dojem z refrénu či riffu, na němž celá píseň stojí.

Dalším neduhem je dynamika. Ne snad dynamika celého alba či jednotlivých skladeb, ale v celkové práci s kytarami. Ty jsou totiž až příliš často nepříjemně sekané a tlumené, a když něco takového přijde skoro po každém rozjetějším riffu, je to trochu frustrující. Nepomáhá tomu ani jejich nakřáplý zvuk, který ten dojem ještě umocňuje.

Dynamika alba jakožto celku je však zvládnuta natolik, že po dobu jeho trvání do katatonického stavu pravděpodobně neupadnete. Melancholicky studené až hrozivé části se střídají s hospodskými hopsačkami, na jejichž místo vzápětí nastupují epické chorály, jež dají vyniknout ruštině, která k nim sedne jako prdel k letlampě. Žádný z chorálů však není epický nijak přehnaně ani prvoplánově. Ostatně ono celé album působí patřičně uzemněně a dalo by se říci až skromně. Опричь tak patří dík, že takové téma jako jsou Novgorodští Ushkuiniksové dokázali zpracovat vhodně a ne tak prznitelsky, jak je ve folk metalu ve zvyku zpracovávat motivy severské kultury 8.–11. století.

Celkově považuji „Поветерь“ za příjemné překvapení, na němž by se sice dalo najít pár neduhů, ale několik dobrých nápadů (a absence kláves) to táhne nahoru a zaručuje, že se ta necelá třičtvrtěhodina nedá považovat za úplnou ztrátu času. Možná, že si jen tak ze zvědavosti pustím i další album, které tahle kapela vyprodukuje.


Grima – Tales of the Enchanted Woods

Grima - Tales of the Enchanted Woods

Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 25.2.2017
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. The Sentry Peak
02. The Moon and Its Shadows
03. Ritual
04. Wolfberry
05. Never Get Off the Trail
06. The Grief
07. The Shepherds of the Mountains and Plains
08. The Sorrow Bringer

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Jaký úvod byste asi chtěli slyšet v recenzi na kapelu jako Grima? Že nevíte, protože jste o téhle skupině nikdy neslyšeli? Aha, hádám, že to asi bude ono – bylo by vhodné začít nějakým obligátním představením, poněvadž se nejedná o nějak známé jméno na hudební scéně. Ale nebojte, pokusím se nenudit vás obligátní omáčkou déle, než bude nezbytně nutné.

Grima je sibiřský projekt, za nímž stojí dvojčata Velhelm a Morbius. Hoši se v nedávném rozhovoru nechali slyšet, že jejich hlavní kapelou je Ultar, dříve známá jako Deafknife, s níž produkují post-black metal s texty točícími se okolo Lovecraftovských mýtů. Grima se žánrově rovněž pohybuje v blackmetalovém hájemství, ale jen dle vizuální prezentace lze lehce odhadnout, že zde bude stěžejním tématem příroda.

Odsud už je jen kousek k tomu, abyste si tipli, jakou formu black metalu od Grima očekávat. Asi není těžké uhádnout, že Rusové produkují atmosférický black metal podobně jako mnohé další přírodně-blackmetalové projekty. Hlavním důvodem, proč jsem si vybral k poslechu zrovna je, nebyla ani tak prověřená německá firma Naturmacht Productions v kolonce vydavatele, jako spíš obálka nového alba „Tales of the Enchanted Woods“, která mi připadala zajímavá. Pro úplnost dodejme, že se jedná o druhý dlouhohrající počin Grima, přičemž ten první s názvem „Devotion to Lord“ vyšel v roce 2015.

Nahrávku otvírá vcelku dobré intro „The Sentry Peak“, po němž přijde na řadu první sedmiminutovka „The Moon and Its Shadows“. Nejsem si ovšem jistý, jestli se jedná o to nejlepší seznámení, protože zrovna tahle skladba mi přijde jako jedna z těch méně přesvědčivých. Některé pasáže jsou poměrně slušné a baví mě i poslední minuta s příjemnou melodií. Problém tkví v čistých zpěvech. Rusové si zde zcela evidentně půjčovali u zámořských kolegů Agalloch – a skutečně se jedná o podobnost tak nápadnou, až by člověk řekl, že se Velhelm a Morbius dostaly k nějakým šuplíkovým nápadům již nefunkční Haughmovy party.

Další písně jsou naštěstí o něco lepší. Hned následující „Ritual“ dokáže nabídnout opravdu hezké melodie, díky nimž patří k ozdobám „Tales of the Enchanted Woods“. Mezihra „Wolfberry“ má slušnou atmosféru, relativně povedená mi přijde i předposlední „The Shepherds of the Mountains and Plains“, především díky své druhé půli. Slibně se tváří i „Never Get Off the Trail“, v níž lze také nalézt dobré motivy, bohužel se ale poměrně rychle ohraje díky baskytarové lince. „The Grief“ je asi nejhutnější položkou alba a snad jako jediná se spoléhá pouze na riffy a dává přednost rychlejšímu tempu po celou hrací dobu. Špatná není, ale s výjimkou slušného kytarového sóla ve své půli nepřináší nic zásadního. Finální „The Sorrow Bringer“ už je pouhým ambientním dovětkem, jenž na rozdíl od úvodní „The Sentry Peak“ nijak zvlášť nezaujme.

Celkově vzato se nejedná o nic zvláštního, a chcete-li to slyšet na rovinu, tak „Tales of the Enchanted Woods“ je pouze lepším průměrem, víc nic. Nenajdete zde nic pamětihodného, a pokud prahnete po uhrančivé atmosféře, Grima vás uspokojit nezvládnou. Lze ovšem ocenit, že se nahrávka poslouchá příjemně, na chvilku zabaví a ani za pár poslechů nezačíná obtěžovat. Zároveň nemám důvod zastírat, že místy zde vykukují i kvalitní nápady a záblesky talentu. Na druhou stranu, to je asi možné tvrdit o spoustě alb. Nějaký zásadní důvod, proč byste si z nich měli k poslechu vybrat právě „Tales of the Enchanted Woods“, však nevidím. Je to relativně slušná práce, ale upřímně – za měsíc už si nejspíš nebudu pořádně pamatovat, jak to znělo.


Викинг (2016)

Викинг (2016)

Země: Rusko
Žánr: historický

Rok vydání: 2016
Režie: Andrej Kravčuk
Hrají: Danila Kozlovskij, Maxim Suchanov, Světlana Chodčenkova, Igor Petrenko

Hrací doba: 133 min

Zdroj fotek: KinoPoisk.ru

„Viking“ je film, jenž v určitých kruzích vzbudil docela velkou pozornost, hodně se od něj čekalo. Ruský snímek, který měl premiéru na samém sklonku loňského roku, měl být něčím, co se v posledních letech už příliš nenosí, netočí, jako kdyby filmaři na tenhle žánr zanevřeli nebo dokonce zapomněli, jak jej pořádně dělat – kvalitním historickým velkofilmem. Jenže jak už bývá pravidlem, velká očekávání mohou předznamenávat velká zklamání. A „Viking“ je toho důkazem.

Hned na začátku je nutno zdůraznit jednu věc – název snímku je vysoce zavádějící. Přestože se jmenuje „Viking“, o Vikinzích vlastně moc není. Ne, že by se snad ve snímku nevyskytovali, ale hrají zde spíše okrajovou roli, děj se netočí kolem nich, a navrch by asi bylo přesnější neříkat jim Vikingové, nýbrž Varjagové. Což byli, když to řekneme hodně ve zkratce, Vikingové, kteří se vydávali směrem do východní Evropy a také sehráli svou roli v dějinách historického státního útvaru Kyjevská Rus. Název si filmu si osobně vysvětluji jako vypočítavý tah, jak nalákat diváky na dnešní popularitu nordických mýtů a kultury.

A o čem tedy „Viking“ je? Právě o Kyjevské Rusi respektive o jednom z jejích nejvýznamnějších vůdců Vladimíru I. vládnoucím na přelomu 10. a 11. století. Ten je významný především tím, že se postaral o christianizaci Rusi, díky čemuž byl později prohlášen za svatého. Snímek sleduje jeho vzestup, kdy se dostane k moci přes mrtvoly svých starších bratrů Olega a Jaropolka, a jak posléze přinese na Rus křesťanství.

Látka je to bezesporu atraktivní a na snímku je znát, že se ji tvůrci snažili uchopit důstojným způsobem. Nejsem žádný historik a v tomhle období se příliš nevyznám, ale dle toho, co jsem si v rámci nezbytné přípravky přečetl, děj filmu odpovídá historickým událostem, tudíž se zřejmě o žádné znásilňovaní a překrucování dějin nejedná. Uvěřitelné mi přišly i dobové reálie, kostýmy a tyhle věci. Určitě je sympatické i to, že se „Viking“ nebojí krve, což uvěřitelnosti rovněž napomáhá.

V další řadě je „Vikingovi“ nutno přičíst k dobru, že z vizuálního hlediska vypadá skutečně nádherně. Na výsledku je vidět snaha dát tomu co nejreprezentativnější formu, jsou znát ty peníze, jaké do toho byly nality (jedná se o třetí nejdražší ruský film vůbec). Výprava je skutečně… inu, výpravná. Celé je to navíc natočené krásně, moc hezky se na to kouká a mnohé scény vypadají opravdu skvěle. Výborně jsou udělané bitvy, působivé je třeba i provedení pohanských rituálů, kteréžto dle mého názoru patří k vrcholům celého více jak dvouhodinového eposu. Zbytečně digitálně vypadal pouze mega-býk na začátku filmu a slajdování loděmi po bahně někde ve třech čtvrtinách, ale dejme tomu, že těch pár detailů by se odpustit dalo.

Викинг (2016)

Navzdory všem nesporným kladům „Viking“ není strhujícím snímkem, jenž by dokázal diváka bavit po celou svou stopáž. Jedním z hlavních problémů je, že film bude strašně chaotický, neznáte-li historické pozadí. Pokud si člověk předem nenačte alespoň nějaké články na Wikipedii, aby měl jakous takous představu, co a kde že to ten Vladimír vlastně dělal a s kým měl co do činění, bude pro něj „Viking“ strašně nepřehledný a velmi rychle se v něm ztratí. Nicméně i s nastudováním historického základu a dokonce i při druhé projekci to stále není ono a u některých postav mi stále bylo nejasné, co jsou vlastně zač, natožpak abych přesně rozuměl jejich chování a motivaci.

I díky téhle nepřehlednosti se zanedlouho začne dostavovat nuda – krátce poté, co se opadne prvotní nadšení z krásné výpravy. A to ve spojení s vysokou stopáží filmu dává dohromady poměrně nezáživný koktejl. Ve druhé polovině už jsem se regulérně nudil a často koukal po hodinách, kolik času ještě zbývá do konce.

Викинг (2016)

Není sporu o tom, že „Viking“ jednoduše předpokládá určitou znalost problematiky. Můžeme diskutovat o tom, jestli tento předpoklad není příliš silný a jestli snímek od diváka nežádá příliš, nebo jestli jde o oprávněný požadavek a pouze diletanti budou podobně v pytli jako já. Na druhou stranu, viděl jsem i historické filmy, které byly ještě delší, sledovaly osudy ještě většího množství postav a také se odehrávaly v historickém období, o němž nemám hlubších znalostí, jen laické povědomí, že se něco takového někdy proběhlo, a chytal jsem se a bavilo mě to. Každopádně, ať tak nebo tak, snímek, na nějž jsem se potěšil a posléze se u jeho sledování nudil, bohužel nemohu označit jinak než jako zklamání.

Přese všechno je „Viking“ záležitost, jakou by milovníci historických velkofilmů minout asi neměli. Už jen z toho důvodu, že podobné věci (obzvlášť budeme-li se bavit o skutečně historických počinech, nikoliv jen smyšlených dobrodružných příbězích zasazených do minulosti nebo na pozadí dějinných událostí) se v současnosti točí naprosto minimálně. Co se ale mě týče, já jsem „Vikinga“ viděl dvakrát – jednou při standardní sledovačce, podruhé jen tak po očku při psaní tohoto textu – a víckrát už to opakovat nechci, protože se mi výsledek zdaleka nelíbil natolik, abych byl ochoten mu věnovat další dvě hodiny života.

Викинг (2016)


Krrau / ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – αρχάος

Krrau / Qamat-is-sa'atu - Archaos

Země: Rusko
Žánr: experimental / industrial / neofolk / ethno / darkwave / neoclassical
Datum vydání: 22.9.2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Side A – Krrau
01. Триумф в Персеполе
02. Гедросия
03. Роушанак и тень Диониса

II. Side B – ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ
04. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
05. Триумф в Вавилоне

Hrací doba: 51:14

Odkazy Krrau:
bandcamp

Odkazy ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.

Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.

„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.

Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.

„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.

Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy ‎(50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.

Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos


Четыре Мужика – Вой

Четыре Мужика - Вой

Země: Rusko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 25.10.2016
Label: CSBR Records

Tracklist:
01. Китовая
02. Лихо
03. Мустанга
04. Вой

Hrací doba: 14:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
OsamPromoBridage PR

S ruským stoner/sludge metalem se popravdě setkávám zcela poprvé. Kapela Четыре Мужика funguje od roku 2015 a vzešla z ne příliš úspěšné moskevské prog-rockové kapely Kevin Carter’s Apology. Podle provedené rešerše nejsou v moskevském undergroundu úplnou neznámou, účastní se místních žánrových festivalů a jsou pod labelem CSBR Records. Dnešní recenze se zabývá prvním EP této čtveřice s názvem „Вой“.

Na EP se nachází celkem čtyři skladby přesahující lehce tři minuty a všechny zpívané rodnou ruštinou. Právě ruského jazyka jsem se v kombinaci s hřmoucím rockem obával. Jak jsem později zjistil, nebylo proč. Přestože je produkce nastavená tak, že nejvýrazněji působí právě vokál, nijak mě to do hlavy netlouklo a zpěv přirozeně doplňoval muziku. Jinak produkce je asi taková, jakou byste v tomto žánru čekali, tedy špinavá, hlasitá, trochu zastřená a omámená. Bere si příklad ze zavedených západních jmen, a to také hudebně. Nejvíce mi Четыре Мужика asi připomínají Američany Red Fang.

Na hypnotickém stonerovém riffu stojí úvodní „Китовая“, jejíž vokály jsou táhlé a frázované obdobně, jako je tomu často právě v případě Red Fang. V psychedelicky zasněném refrénu zase připomínají nálady Mastodon v jejich novější tvorbě. Také po textové stránce je možné si všimnout inspirace od jiných, v tomto případě skladba pojednává o setkání rybáře s velrybou, ostatně v překladu název zní „Velrybí píseň“. To druhá „Лихо” se pomalu proplétá intrem k vygradovanému hitovému refrénu, avšak z klidných poloh se skutečně dostane až ve svém drásavém závěru, kdy se Четыре Мужика utrhnou ze řetězu v rytmu agresivního hardcoru. Tomuto pár-sekundovému obratu předchází ještě vydařené sólo, nicméně po většinu času je píseň, na rozdíl od té první, spíše ospale nudná.

Příjemná změna přichází s třetí „Мустанга“. Ta je postavena na trochu nečekané rytmice, kdy se pohupuje až ve funkovém rytmu, mezi nímž se průběžně vrací zpět ke standardním stonerovým postupů. Z počátku mi to přišlo jako zvrácený úlet, ale po čase to celé začne docela bavit právě svojí živočišností. Ve své polovině se tvrdým riffem a nakopávajícími bubny zlomí do nejzajímavějšího momentu EPčka. Tenhle přechod je doplněn o saxofonové výjevy, které se nesou tu a tam celou skladbou. Každopádně právě druhá polovina „Мустанга“ je tím nejlepším z „Вой“. Opět se zde přiloží pod kotel, trochu zaexperimentuje a vůbec celá písnička zní hravě a svěže. Ještě je třeba dodat, že lyricky se text opírá o příběh vylitého individua, co běží nahaté džunglí. Ačkoliv to působí vtipně, stejně jako ostatní texty, i tento má hororový nádech různých strašidelných báchorek.

Poslední titulka „Вой“ je opět v klasičtějším našláplém tempu ve stylu Red Fang, avšak s nepříliš povedeným utahaným refrénem. Trochu připomíná první song, ale kvalitou zůstává za ním. To nejlepším co na tomto nosiči může Четыре Мужика nabídnout, tak je ona „Мустанга“. Možná, že to mají hoši v krvi ještě z předchozí kapely, ale ty drobné experimenty rozhodně prospěly a nebylo by na škodu jich využít v plné míře či je rozprostřít do více písní. Zatímco zbylé tři skladby působí tak nějak standardně, „Мустанга“ vyčnívá a ukazuje, kam až mohla čtveřice zajít.

V závěrečném shrnutí musím napsat, že „Вой“ je v klidu poslouchatelná záležitost. Mým největším strašákem byla ruština, s níž v rámci hudby nemám moc zkušeností, ale po prvotním zvykání se nad ní už ani nepozastavím. V rámci stoneru jde o průměr, který však chytře používá to dobré od velikánů a snaží se to příjemně obohatit svými nápady. Nicméně by neuškodilo tyto vlastní ideje a představy realizovat naplno a nebát se je nechat rozkvést. Jestliže k tomu třeba na příští desce dojde a přidají ještě trochu více nosných riffů, mohlo by se jednat o povedený debut. Potenciál na to dle mého soudu Четыре Мужика mají, jen ho zatím zcela nevyužili.


Morguenstern – Рай закрыт

Morguenstern - Рай закрыт

Země: Rusko
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Месиво
02. Прости
03. Почувствуй мою боль
04. Рай закрыт
05. Кладбище [feat. Старуха Изергиль]
06. Опиум для никого [Агата Кристи cover]
07. Тьма
08. Некрофильм
09. Облик волчий
10. Душа
11. Ночь Фредди
12. Закопаем-закопаем!
13. Либо вредное, либо заразное [live]

Hrací doba: 48:52

Odkazy:
VKontakte

Znáte ten pocit, kdy objevíte nějakou debutující skupinu, která se vám zalíbí a jejíž produkce vás baví, přestože se jedná o první nahrávku? A znáte ten pocit, kdy tato skupina vydá druhé album, na nějž se po kladné zkušenosti s debutem těšíte, ale jeho výsledná podoba vás zklame? Určitě znáte, něco podobného zažil snad každý z nás. A dnes si o jednom takovém případu povíme.

Debut ruské formace Morguenstern mě upřímně bavil. Možná trochu iracionálně, protože objektivně to zas až tak kulervoucí asi není, ale mně se to jednoduše líbilo a poslech „Тяжесть могильная“ jsem si užíval – navzdory příšernému obalu (věřte tomu, že kolega Skvrn, který je u nás v redakci grafický nacista, by se z toho regulérně poblil, kdyby to viděl) i vizuální podobě celkově. Co víc, pár hitovek z alba si dodnes s velkou chutí tu a tam pustím a pořád mě to baví, některé ty písničky jsou prostě skvělé.

Po „Тяжесть могильная“ se Morguenstern vrhli na produkci velkého množství singlů, jimž jsem pozornost nevěnoval. Registroval jsem, že to Rusové pouštějí do éteru, ale neobtěžoval jsem se to poslouchat. Zkrátka proto, že singly mám vcelku na salámu. Ohlášení druhého alba „Рай закрыт“ mi však udělalo vcelku radost a na něj už jsem si počíhal. Stejně tak mě potěšilo, že se Morguenstern tentokrát zmohli hezčí obálku, která stále ctí nějaké to hororové ladění formace, ale na pohled je mnohem přívětivější než předchozí paskvil. Nicméně oč je obal koukatelnější, o to je vlastní hudební náplň nudnější.

Předně je „Рай закрыт“ o poznání metalovější. „Тяжесть могильная“ bylo sice také v zásadě gothic metal, ale takový, který ctil i tradice gotického rocku. V řekněme tvrdším ladění novinky ovšem problém nevidím. Spíše mě irituje skutečnost, že „Рай закрыт“ ani zdaleka neobsahuje tolik výrazných písniček a že ani těm nejlepším nestačí dech na vrcholy z debutu.

A přitom začátek se ještě netváří nijak průserově. Je pravda, že Morguenstern sice nenabízejí tak ultimátní rozjezd jako posledně a že ty úvodní tracky nejsou zas až tak dobré, ale ani nejsou nijak špatné a poslouchají se příjemně. Některé klávesové rejstříky v „Месиво“ dávají bez problémů vzpomenout na to, díky čemuž bylo „Тяжесть могильная“ tak zábavné. „Прости“„Почувствуй мою боль“ sice začínají trošku jalovým motivem, ale z nějakého důvodu mě to nakonec zas tak moc nesere, protože brzy se to spraví a Morguenstern vplují do jakési pohodlné polohy, kdy si možná jen udržují svůj standard, ale nakonec ani to není k zahození. Nicméně je pravda, že kdyby tu tyhle dvě nebyly, posluchač by o nic zásadního nepřišel. Vrchol „Рай закрыт“ však nastává se čtvrtou titulní skladbou, jež na první pohled zas tak nevybočuje, ale nahoru ji brutálně vykopává úžasný refrén. Ten je nakonec asi jedinou pasáží na albu, která se může směle postavit po bok toho nejlepšího z „Тяжесть могильная“ a remizovat.

Nicméně dále již začíná laťka trochu upadat. Občas se zjeví docela příjemná pasáž či motiv jako třeba v „Некрофильм“ (ústřední riff připomene atmosféru starých desek slovenských Galadriel!), „Ночь Фредди“ nebo „Опиум для никого“ (tato je však nepůvodní, jde o cover ruské rockové kapely Агата Кристи), ale o songy bez výhrad nejde. Vážně zábavné v celé délce jsou snad jen „Тьма“ a „Душа“. Vedle toho je tu bohužel i nevýrazná „Облик волчий“, „Кладбище“, která by možná nebyla špatná, kdyby ji svým příšerným vokálem nepohřbíval hostující zpěvák Старуха Изергиль, nebo vysloveně nepovedená závěrečná dvojice „Закопаем-закопаем!“ a „Либо вредное, либо заразное“. Ty poslední dvě asi nejspíš budou nějaké bonusy (soudě dle stylu zápisu na zadním přebalu), čemuž by ostatně odpovídalo i to, že druhá jmenované je živým záznamem, ale jsou tam a znějí děsně.

Morguenstern

Na první poslech se mi „Рай закрыт“ zdálo jako regulérní průser. Když se nad tím zamyslím v momentě, kdy mám za sebou již zevrubnější znalosti alba, tak se pár pohodových kousků najde a ty přinejmenším stravitelné písničky nakonec převažují. Nicméně nelze zastírat, že většinou se bavíme jen o úrovni „bezproblémově poslouchatelné“. Těch skutečně poutavých nápadů, jaké Morguenstern na „Тяжесть могильная“ sypali z rukávu, je na letošní desce pomálu a ty skvělé kousky typu „Мёртвый храм“ či „Идём со мной“, které bych si mohl pouštět i za dva roky, prostě postrádám. A díky tomu se nebojím označit „Рай закрыт“ za zklamání.


Goatpsalm – Downstream

Goatpsalm - Downstream

Země: Rusko
Žánr: doom / black metal / dark ambient
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
01. Grey Rocks
02. Flowers of the Underworld
03. White Sea
04. Orphan
05. Of Bone and Sinew
06. The Waylayer (A Great Spring Hunger)
07. Downstream

Hrací doba: 58:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Může se vám to zdát nefér (ono to svým způsobem nefér i je), ale většinou nijak zvlášť nehořím touhou uctívat populární (byť někdy třeba jen v omezené míře populární) kapely nebo formace, kolem nichž se vytváří hype. Kolikrát se mi už stalo, že jsem objevil nějakou skupinu, bavilo mě to, ale když si za pár let vydobyla větší věhlas, tak trochu jsem ji opustil. Samozřejmě ne čistě z principu, ale prostě nějak podvědomě mě to přestalo tak táhnout.

Jestli je mi něco naopak velice sympatické, tak to jsou ty opravdu undergroundové projekty, které fungují spíše ve skrytu, a i když třeba v jistých kruzích mohou mít jméno, v obecném povědomí nejsou. Kombinace nepříliš viditelné kapely pro fajnšmekry s  působivou muzikou je pro mě jakožto posluchače takřka ideální stav a právě takovéhle věci si s náramnou oblibou vyhledávám, vyzobávám a následně vychutnávám. Dnes si povíme o skupině, jež přesně taková kritéria splňuje do puntíku.

Základy ruského projektu Goatpsalm sahají do roku 2009 a jsou propojeny s black/deathmetalovou smečkou Sickrites, jejíž dva členové se pustili do bokovky. Tou je právě Goatpsalm a v jejím rámci se vydali do poněkud odlišných vod. Doposud vyšla tři alba, z nichž první dvě bohužel neznám. Do drápů se mi dostala až letošní novinka „Downstream“, do jejíhož poslechu jsem se pustil s tím, že se to tváří relativně solidně, ale když z toho vyleze kravina, tak to snad nějak přežiju. Nicméně, hned s prvním poslechem jsem měl jasno, že tohle bude docela síla a že jakmile budu mít chvíli čas, rozhodně si dostuduji i starší tvorbu.

Když tak o tom přemýšlím, tak se v poslední době neobjevilo moc kapel, které bych do té doby neznal a které by na mě zapůsobily tolik jako Goatpsalm. Nebudeme dále chodit kolem horké kaše – „Downstream“ je excelentní deska, jež rozhodně stojí za slyšení. Aniž bych blíže specifikoval žánr nebo znění formace, buďte si jistí tím, že jestli v hudbě hledáte atmosféru s velkým A, tak toto je záležitost, již byste si v žádném případě neměli nechat proklouznout mezi prsty. Rituální atmosféra sice není jedinou zajímavou věcí na „Downstream“ (mimo jiné i díky tomu, že album boduje ve více rovinách, je to tak dobré), avšak vzato kolem a kolem je to nakonec právě ona, co je stěžejní – a na „Downstream“ se onu náladotvornost podařilo skutečně dotáhnout, výsledkem čehož je pohlcující a sugestivní záležitost.

V úplném jádru je to vlastně doommetalové album. V žádném případě však nejde o typickou žánrovou záležitost, jež by si rochnila ve stylovém klišé – naopak, produkce Goatpsalm má nějaký přesah, což patří k jejím velkým přednostem. Asi moc nepřekvapí lehce blackmetalový odér, který nahrávkou nesporně prostupuje, i když spíš než typické blackmetalové atributy čekejte abstraktnější přítomnost. Jako kdyby se black metal jen vznášel jako opar v pozadí, skrytě tahal za nitky a zahušťoval atmosféru, než aby přímo vstupoval do děje a explicitně se vystavoval na odiv.

Goatpsalm

Co však překvapit může, to je další plejáda nástrojů, jimiž Goatpsalm album koření. Vedle kláves na „Downstream“ se těšte třeba na akustické kytary, flétny, zvonky, brumle či dokonce sanšin. Nicméně, Rusové tohle všechno využívají velice střízlivě a s rozumem, v jejich podání nejde o žádnou samoúčelnost a přítomnost těchto nástrojů není jen tak na efekt. Úplně stejně jako kytara nebo bicí, i všechny tyhle jmenované instrumenty pracují pro celek, pro atmosféru a pro to, aby byly skladby pokud možno co nejpůsobivější…

…čímž se dostáváme k další věci, která si zaslouží vypíchnout a hlavně pochválit. Goatpsalm totiž své kompozice stavějí opravdu chytře, doslova je budují, pomalu rozvíjejí, nechávají posluchače, aby se v jejich útrobách utopil. Jedná se o povětšinou rozvážné kusy, jejichž nálada se ovšem stupňuje, konstantně narůstá a mocně graduje. Především ty nejdelší kusy, úvodní dvojice „Grey Rocks“„Flowers of the Underworld“ a finální „Downstream“, jsou jednoduše úžasné a třeba druhé jmenované prostě nejde odolat. Všechny nabízejí množství výtečných momentů a nenudí ani minutu.

Střed desky, v němž se nacházejí tři kratší kusy, tak může působit trochu slaběji, nicméně i zde je laťka skutečně vysoko. Šestiminutová „Orphan“ rovněž funguje na výbornou a třeba závěr, v němž se proplétá kytarový riff a brumle, je prostě parádní. Nejhybnější a nejmetalovější čtyřminutovka „Of Bone and Sinew“ nakonec z celého počinu působí asi nejobyčejnějším dojmem, ale to spíš jen proto, že stojí vedle tak silné konkurence, protože obecně vzato se i v tomhle případě bavíme o nadprůměru.

Nakonec tu pak jsou dvě kompozice, v nichž se metal neobjevuje vůbec a Goatpsalm v nich nabízejí cosi jako ethno dark ambient. Především třetí „White Sea“ je úžasná a může se směle měřit i s oběma úvodními působivými kolosy. Předposlední „The Waylayer (A Great Spring Hunger)“ se zpočátku tváří velmi minimalisticky, ale nakonec i ona začne nabírat na síle, když se z pozadí pozvolně začne vynořovat melodie, jež se za čas stane ústředním motivem písně, kolem něhož Rusové staví další linky. Věřte tomu, že to je setsakra super.

Goatpsalm

Nemůžu si pomoct, jsem z „Downstream“ vlastně až nadšený. Nečekal jsem toho mnoho, ale muzika Goatpsalm mi vytřela zrak (sluch). Tohle je pro mě osobně povinná koupě, protože „Downstream“ je přesně tím typem desky, jakou chci mít ve svojí sbírce. Hodně velké a hodně příjemné překvapení, a jak již padlo – záležitost, kterou není radno minout.


Сивый Яр – Поминальные холсты

Сивый Яр - Поминальные холсты
Země: Rusko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 23.9.2015
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Zdá se, že Vladimir, lídr ruského jednočlenného projektu Сивый Яр, se asi nerad fláká, a tak své posluchače pravidelně zásobuje novou muzikou. A tím „pravidelně“ mám na mysli každý rok. Od letopočtu s kódovým označením 2009 totiž s železnou pravidelností vychází nová muzika Сивый Яр každý rok, a když se náhodou stane, že není k mání nová dlouhohrající deska, objeví se alespoň nějaké EP.

Ani rok 2015 nebyl v tomto ohledu výjimkou, protože právě zde Сивый Яр naservíroval již třetí album ve třech letech. Po „Как прежде плыли зори“ z roku 2013 a „Из тьмы вымерших деревень“ z roku 2014 se v září objevila deska s názvem „Поминальные холсты“, která si neklade menšího cíle, než posluchači nabídnout další cca 40 minut kvalitního pagan black metalu.

Musím říct, že předchozí „Из тьмы вымерших деревень“ mě svého času docela bavilo. Sice začalo být hodně brzo cítit, že to není nesmrtelný materiál a po nějakém čase mu takříkajíc došel dech, ale několik prvních poslechů bylo velice příjemných a dobře jsem se u nich bavil. Stejné požadavky jsem tedy kladl i na novinku „Поминальные холсты“. Bohužel však musím říct, že tato u mě nezvládla ani tohle…

Nemůžu si prostě pomoct, ale „Поминальные холсты“ mě na rozdíl od svého přímého předchůdce nedokázalo zaujmout. Recept Сивый Яр je sice i na novém albu vesměs stejný jako předtím, což znamená pohansky laděný (a to i bez přítomnosti čehokoliv folkového) black metal spíše v povětšinou rozvážnějším tempu a na ploše relativně delších skladeb. Nicméně, tentokrát to prostě nemá nějakou velkou sílu. O „Из тьмы вымерших деревень“ jsem v dobové recenzi prohlásil, že postupem času sice nahrávka začne uvadat, ale prvních deset poslechů je velmi zábavných a stojí za to je absolvovat. U „Поминальные холсты“ jsem se takhle nebavil ani během prvních poslechů, ani později v době, kdy už jsem měl novinkou z důvodu recenze naposlouchanou mnohem více.

Formálně vlastně nelze „Поминальные холсты“ nic moc vytýkat, protože Vladimir vaří z kvalitních ingrediencí. Zkušeně staví mnohaminutové skladby, dokáže přijít s kytarovými riffy i melodiemi, které zdobí nevtíravá patina epičnosti, ale umí to proložit i trochou toho zasypání, aby se nejednalo o monotónní umíráček. Pochvalu vlastně zaslouží i baskytara, jež je hezky slyšitelná a spokojeně si brumlá ve spodních vrstvách po celou dobu trvání „Поминальные холсты“. Když se nad tím ale zamyslím, tak mě na novince nejvíce baví vokál, který se díky své uječenosti skoro blíží k takovému tomu typickému vřískotu z hájemství depressive black metalu. Postrádá to ovšem nějaký výraznější feeling či atmosféru, díky nimž by to celé drželo pohromadě a obmotalo si to posluchače kolem prstu.

Jako celek je pro mě „Поминальные холсты“ lehkým zklamáním. Nečekal jsem od té desky žádné veledílo ani opus, jenž by dokázal zahýbat se žebříčkem nejlepších alb roku, ale doufal jsem v sympatickou nahrávku, s níž milerád nějaký ten poslech strávím. Avšak vzhledem k tomu, jak mě deska (ne)zaujala, bych se nebál na rovinu říct, že jsem čekal o poznání víc, než jsem dostal…