Archiv štítku: RUS

Rusko

Krrau / ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – αρχάος

Krrau / Qamat-is-sa'atu - Archaos

Země: Rusko
Žánr: experimental / industrial / neofolk / ethno / darkwave / neoclassical
Datum vydání: 22.9.2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Side A – Krrau
01. Триумф в Персеполе
02. Гедросия
03. Роушанак и тень Диониса

II. Side B – ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ
04. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
05. Триумф в Вавилоне

Hrací doba: 51:14

Odkazy Krrau:
bandcamp

Odkazy ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.

Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.

„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.

Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.

„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.

Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy ‎(50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.

Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos


Четыре Мужика – Вой

Четыре Мужика - Вой

Země: Rusko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 25.10.2016
Label: CSBR Records

Tracklist:
01. Китовая
02. Лихо
03. Мустанга
04. Вой

Hrací doba: 14:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
OsamPromoBridage PR

S ruským stoner/sludge metalem se popravdě setkávám zcela poprvé. Kapela Четыре Мужика funguje od roku 2015 a vzešla z ne příliš úspěšné moskevské prog-rockové kapely Kevin Carter’s Apology. Podle provedené rešerše nejsou v moskevském undergroundu úplnou neznámou, účastní se místních žánrových festivalů a jsou pod labelem CSBR Records. Dnešní recenze se zabývá prvním EP této čtveřice s názvem „Вой“.

Na EP se nachází celkem čtyři skladby přesahující lehce tři minuty a všechny zpívané rodnou ruštinou. Právě ruského jazyka jsem se v kombinaci s hřmoucím rockem obával. Jak jsem později zjistil, nebylo proč. Přestože je produkce nastavená tak, že nejvýrazněji působí právě vokál, nijak mě to do hlavy netlouklo a zpěv přirozeně doplňoval muziku. Jinak produkce je asi taková, jakou byste v tomto žánru čekali, tedy špinavá, hlasitá, trochu zastřená a omámená. Bere si příklad ze zavedených západních jmen, a to také hudebně. Nejvíce mi Четыре Мужика asi připomínají Američany Red Fang.

Na hypnotickém stonerovém riffu stojí úvodní „Китовая“, jejíž vokály jsou táhlé a frázované obdobně, jako je tomu často právě v případě Red Fang. V psychedelicky zasněném refrénu zase připomínají nálady Mastodon v jejich novější tvorbě. Také po textové stránce je možné si všimnout inspirace od jiných, v tomto případě skladba pojednává o setkání rybáře s velrybou, ostatně v překladu název zní „Velrybí píseň“. To druhá „Лихо” se pomalu proplétá intrem k vygradovanému hitovému refrénu, avšak z klidných poloh se skutečně dostane až ve svém drásavém závěru, kdy se Четыре Мужика utrhnou ze řetězu v rytmu agresivního hardcoru. Tomuto pár-sekundovému obratu předchází ještě vydařené sólo, nicméně po většinu času je píseň, na rozdíl od té první, spíše ospale nudná.

Příjemná změna přichází s třetí „Мустанга“. Ta je postavena na trochu nečekané rytmice, kdy se pohupuje až ve funkovém rytmu, mezi nímž se průběžně vrací zpět ke standardním stonerovým postupů. Z počátku mi to přišlo jako zvrácený úlet, ale po čase to celé začne docela bavit právě svojí živočišností. Ve své polovině se tvrdým riffem a nakopávajícími bubny zlomí do nejzajímavějšího momentu EPčka. Tenhle přechod je doplněn o saxofonové výjevy, které se nesou tu a tam celou skladbou. Každopádně právě druhá polovina „Мустанга“ je tím nejlepším z „Вой“. Opět se zde přiloží pod kotel, trochu zaexperimentuje a vůbec celá písnička zní hravě a svěže. Ještě je třeba dodat, že lyricky se text opírá o příběh vylitého individua, co běží nahaté džunglí. Ačkoliv to působí vtipně, stejně jako ostatní texty, i tento má hororový nádech různých strašidelných báchorek.

Poslední titulka „Вой“ je opět v klasičtějším našláplém tempu ve stylu Red Fang, avšak s nepříliš povedeným utahaným refrénem. Trochu připomíná první song, ale kvalitou zůstává za ním. To nejlepším co na tomto nosiči může Четыре Мужика nabídnout, tak je ona „Мустанга“. Možná, že to mají hoši v krvi ještě z předchozí kapely, ale ty drobné experimenty rozhodně prospěly a nebylo by na škodu jich využít v plné míře či je rozprostřít do více písní. Zatímco zbylé tři skladby působí tak nějak standardně, „Мустанга“ vyčnívá a ukazuje, kam až mohla čtveřice zajít.

V závěrečném shrnutí musím napsat, že „Вой“ je v klidu poslouchatelná záležitost. Mým největším strašákem byla ruština, s níž v rámci hudby nemám moc zkušeností, ale po prvotním zvykání se nad ní už ani nepozastavím. V rámci stoneru jde o průměr, který však chytře používá to dobré od velikánů a snaží se to příjemně obohatit svými nápady. Nicméně by neuškodilo tyto vlastní ideje a představy realizovat naplno a nebát se je nechat rozkvést. Jestliže k tomu třeba na příští desce dojde a přidají ještě trochu více nosných riffů, mohlo by se jednat o povedený debut. Potenciál na to dle mého soudu Четыре Мужика mají, jen ho zatím zcela nevyužili.


Morguenstern – Рай закрыт

Morguenstern - Рай закрыт

Země: Rusko
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Месиво
02. Прости
03. Почувствуй мою боль
04. Рай закрыт
05. Кладбище [feat. Старуха Изергиль]
06. Опиум для никого [Агата Кристи cover]
07. Тьма
08. Некрофильм
09. Облик волчий
10. Душа
11. Ночь Фредди
12. Закопаем-закопаем!
13. Либо вредное, либо заразное [live]

Hrací doba: 48:52

Odkazy:
VKontakte

Znáte ten pocit, kdy objevíte nějakou debutující skupinu, která se vám zalíbí a jejíž produkce vás baví, přestože se jedná o první nahrávku? A znáte ten pocit, kdy tato skupina vydá druhé album, na nějž se po kladné zkušenosti s debutem těšíte, ale jeho výsledná podoba vás zklame? Určitě znáte, něco podobného zažil snad každý z nás. A dnes si o jednom takovém případu povíme.

Debut ruské formace Morguenstern mě upřímně bavil. Možná trochu iracionálně, protože objektivně to zas až tak kulervoucí asi není, ale mně se to jednoduše líbilo a poslech „Тяжесть могильная“ jsem si užíval – navzdory příšernému obalu (věřte tomu, že kolega Skvrn, který je u nás v redakci grafický nacista, by se z toho regulérně poblil, kdyby to viděl) i vizuální podobě celkově. Co víc, pár hitovek z alba si dodnes s velkou chutí tu a tam pustím a pořád mě to baví, některé ty písničky jsou prostě skvělé.

Po „Тяжесть могильная“ se Morguenstern vrhli na produkci velkého množství singlů, jimž jsem pozornost nevěnoval. Registroval jsem, že to Rusové pouštějí do éteru, ale neobtěžoval jsem se to poslouchat. Zkrátka proto, že singly mám vcelku na salámu. Ohlášení druhého alba „Рай закрыт“ mi však udělalo vcelku radost a na něj už jsem si počíhal. Stejně tak mě potěšilo, že se Morguenstern tentokrát zmohli hezčí obálku, která stále ctí nějaké to hororové ladění formace, ale na pohled je mnohem přívětivější než předchozí paskvil. Nicméně oč je obal koukatelnější, o to je vlastní hudební náplň nudnější.

Předně je „Рай закрыт“ o poznání metalovější. „Тяжесть могильная“ bylo sice také v zásadě gothic metal, ale takový, který ctil i tradice gotického rocku. V řekněme tvrdším ladění novinky ovšem problém nevidím. Spíše mě irituje skutečnost, že „Рай закрыт“ ani zdaleka neobsahuje tolik výrazných písniček a že ani těm nejlepším nestačí dech na vrcholy z debutu.

A přitom začátek se ještě netváří nijak průserově. Je pravda, že Morguenstern sice nenabízejí tak ultimátní rozjezd jako posledně a že ty úvodní tracky nejsou zas až tak dobré, ale ani nejsou nijak špatné a poslouchají se příjemně. Některé klávesové rejstříky v „Месиво“ dávají bez problémů vzpomenout na to, díky čemuž bylo „Тяжесть могильная“ tak zábavné. „Прости“„Почувствуй мою боль“ sice začínají trošku jalovým motivem, ale z nějakého důvodu mě to nakonec zas tak moc nesere, protože brzy se to spraví a Morguenstern vplují do jakési pohodlné polohy, kdy si možná jen udržují svůj standard, ale nakonec ani to není k zahození. Nicméně je pravda, že kdyby tu tyhle dvě nebyly, posluchač by o nic zásadního nepřišel. Vrchol „Рай закрыт“ však nastává se čtvrtou titulní skladbou, jež na první pohled zas tak nevybočuje, ale nahoru ji brutálně vykopává úžasný refrén. Ten je nakonec asi jedinou pasáží na albu, která se může směle postavit po bok toho nejlepšího z „Тяжесть могильная“ a remizovat.

Nicméně dále již začíná laťka trochu upadat. Občas se zjeví docela příjemná pasáž či motiv jako třeba v „Некрофильм“ (ústřední riff připomene atmosféru starých desek slovenských Galadriel!), „Ночь Фредди“ nebo „Опиум для никого“ (tato je však nepůvodní, jde o cover ruské rockové kapely Агата Кристи), ale o songy bez výhrad nejde. Vážně zábavné v celé délce jsou snad jen „Тьма“ a „Душа“. Vedle toho je tu bohužel i nevýrazná „Облик волчий“, „Кладбище“, která by možná nebyla špatná, kdyby ji svým příšerným vokálem nepohřbíval hostující zpěvák Старуха Изергиль, nebo vysloveně nepovedená závěrečná dvojice „Закопаем-закопаем!“ a „Либо вредное, либо заразное“. Ty poslední dvě asi nejspíš budou nějaké bonusy (soudě dle stylu zápisu na zadním přebalu), čemuž by ostatně odpovídalo i to, že druhá jmenované je živým záznamem, ale jsou tam a znějí děsně.

Morguenstern

Na první poslech se mi „Рай закрыт“ zdálo jako regulérní průser. Když se nad tím zamyslím v momentě, kdy mám za sebou již zevrubnější znalosti alba, tak se pár pohodových kousků najde a ty přinejmenším stravitelné písničky nakonec převažují. Nicméně nelze zastírat, že většinou se bavíme jen o úrovni „bezproblémově poslouchatelné“. Těch skutečně poutavých nápadů, jaké Morguenstern na „Тяжесть могильная“ sypali z rukávu, je na letošní desce pomálu a ty skvělé kousky typu „Мёртвый храм“ či „Идём со мной“, které bych si mohl pouštět i za dva roky, prostě postrádám. A díky tomu se nebojím označit „Рай закрыт“ za zklamání.


Goatpsalm – Downstream

Goatpsalm - Downstream

Země: Rusko
Žánr: doom / black metal / dark ambient
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
01. Grey Rocks
02. Flowers of the Underworld
03. White Sea
04. Orphan
05. Of Bone and Sinew
06. The Waylayer (A Great Spring Hunger)
07. Downstream

Hrací doba: 58:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Může se vám to zdát nefér (ono to svým způsobem nefér i je), ale většinou nijak zvlášť nehořím touhou uctívat populární (byť někdy třeba jen v omezené míře populární) kapely nebo formace, kolem nichž se vytváří hype. Kolikrát se mi už stalo, že jsem objevil nějakou skupinu, bavilo mě to, ale když si za pár let vydobyla větší věhlas, tak trochu jsem ji opustil. Samozřejmě ne čistě z principu, ale prostě nějak podvědomě mě to přestalo tak táhnout.

Jestli je mi něco naopak velice sympatické, tak to jsou ty opravdu undergroundové projekty, které fungují spíše ve skrytu, a i když třeba v jistých kruzích mohou mít jméno, v obecném povědomí nejsou. Kombinace nepříliš viditelné kapely pro fajnšmekry s  působivou muzikou je pro mě jakožto posluchače takřka ideální stav a právě takovéhle věci si s náramnou oblibou vyhledávám, vyzobávám a následně vychutnávám. Dnes si povíme o skupině, jež přesně taková kritéria splňuje do puntíku.

Základy ruského projektu Goatpsalm sahají do roku 2009 a jsou propojeny s black/deathmetalovou smečkou Sickrites, jejíž dva členové se pustili do bokovky. Tou je právě Goatpsalm a v jejím rámci se vydali do poněkud odlišných vod. Doposud vyšla tři alba, z nichž první dvě bohužel neznám. Do drápů se mi dostala až letošní novinka „Downstream“, do jejíhož poslechu jsem se pustil s tím, že se to tváří relativně solidně, ale když z toho vyleze kravina, tak to snad nějak přežiju. Nicméně, hned s prvním poslechem jsem měl jasno, že tohle bude docela síla a že jakmile budu mít chvíli čas, rozhodně si dostuduji i starší tvorbu.

Když tak o tom přemýšlím, tak se v poslední době neobjevilo moc kapel, které bych do té doby neznal a které by na mě zapůsobily tolik jako Goatpsalm. Nebudeme dále chodit kolem horké kaše – „Downstream“ je excelentní deska, jež rozhodně stojí za slyšení. Aniž bych blíže specifikoval žánr nebo znění formace, buďte si jistí tím, že jestli v hudbě hledáte atmosféru s velkým A, tak toto je záležitost, již byste si v žádném případě neměli nechat proklouznout mezi prsty. Rituální atmosféra sice není jedinou zajímavou věcí na „Downstream“ (mimo jiné i díky tomu, že album boduje ve více rovinách, je to tak dobré), avšak vzato kolem a kolem je to nakonec právě ona, co je stěžejní – a na „Downstream“ se onu náladotvornost podařilo skutečně dotáhnout, výsledkem čehož je pohlcující a sugestivní záležitost.

V úplném jádru je to vlastně doommetalové album. V žádném případě však nejde o typickou žánrovou záležitost, jež by si rochnila ve stylovém klišé – naopak, produkce Goatpsalm má nějaký přesah, což patří k jejím velkým přednostem. Asi moc nepřekvapí lehce blackmetalový odér, který nahrávkou nesporně prostupuje, i když spíš než typické blackmetalové atributy čekejte abstraktnější přítomnost. Jako kdyby se black metal jen vznášel jako opar v pozadí, skrytě tahal za nitky a zahušťoval atmosféru, než aby přímo vstupoval do děje a explicitně se vystavoval na odiv.

Goatpsalm

Co však překvapit může, to je další plejáda nástrojů, jimiž Goatpsalm album koření. Vedle kláves na „Downstream“ se těšte třeba na akustické kytary, flétny, zvonky, brumle či dokonce sanšin. Nicméně, Rusové tohle všechno využívají velice střízlivě a s rozumem, v jejich podání nejde o žádnou samoúčelnost a přítomnost těchto nástrojů není jen tak na efekt. Úplně stejně jako kytara nebo bicí, i všechny tyhle jmenované instrumenty pracují pro celek, pro atmosféru a pro to, aby byly skladby pokud možno co nejpůsobivější…

…čímž se dostáváme k další věci, která si zaslouží vypíchnout a hlavně pochválit. Goatpsalm totiž své kompozice stavějí opravdu chytře, doslova je budují, pomalu rozvíjejí, nechávají posluchače, aby se v jejich útrobách utopil. Jedná se o povětšinou rozvážné kusy, jejichž nálada se ovšem stupňuje, konstantně narůstá a mocně graduje. Především ty nejdelší kusy, úvodní dvojice „Grey Rocks“„Flowers of the Underworld“ a finální „Downstream“, jsou jednoduše úžasné a třeba druhé jmenované prostě nejde odolat. Všechny nabízejí množství výtečných momentů a nenudí ani minutu.

Střed desky, v němž se nacházejí tři kratší kusy, tak může působit trochu slaběji, nicméně i zde je laťka skutečně vysoko. Šestiminutová „Orphan“ rovněž funguje na výbornou a třeba závěr, v němž se proplétá kytarový riff a brumle, je prostě parádní. Nejhybnější a nejmetalovější čtyřminutovka „Of Bone and Sinew“ nakonec z celého počinu působí asi nejobyčejnějším dojmem, ale to spíš jen proto, že stojí vedle tak silné konkurence, protože obecně vzato se i v tomhle případě bavíme o nadprůměru.

Nakonec tu pak jsou dvě kompozice, v nichž se metal neobjevuje vůbec a Goatpsalm v nich nabízejí cosi jako ethno dark ambient. Především třetí „White Sea“ je úžasná a může se směle měřit i s oběma úvodními působivými kolosy. Předposlední „The Waylayer (A Great Spring Hunger)“ se zpočátku tváří velmi minimalisticky, ale nakonec i ona začne nabírat na síle, když se z pozadí pozvolně začne vynořovat melodie, jež se za čas stane ústředním motivem písně, kolem něhož Rusové staví další linky. Věřte tomu, že to je setsakra super.

Goatpsalm

Nemůžu si pomoct, jsem z „Downstream“ vlastně až nadšený. Nečekal jsem toho mnoho, ale muzika Goatpsalm mi vytřela zrak (sluch). Tohle je pro mě osobně povinná koupě, protože „Downstream“ je přesně tím typem desky, jakou chci mít ve svojí sbírce. Hodně velké a hodně příjemné překvapení, a jak již padlo – záležitost, kterou není radno minout.


Сивый Яр – Поминальные холсты

Сивый Яр - Поминальные холсты
Země: Rusko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 23.9.2015
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Zdá se, že Vladimir, lídr ruského jednočlenného projektu Сивый Яр, se asi nerad fláká, a tak své posluchače pravidelně zásobuje novou muzikou. A tím „pravidelně“ mám na mysli každý rok. Od letopočtu s kódovým označením 2009 totiž s železnou pravidelností vychází nová muzika Сивый Яр každý rok, a když se náhodou stane, že není k mání nová dlouhohrající deska, objeví se alespoň nějaké EP.

Ani rok 2015 nebyl v tomto ohledu výjimkou, protože právě zde Сивый Яр naservíroval již třetí album ve třech letech. Po „Как прежде плыли зори“ z roku 2013 a „Из тьмы вымерших деревень“ z roku 2014 se v září objevila deska s názvem „Поминальные холсты“, která si neklade menšího cíle, než posluchači nabídnout další cca 40 minut kvalitního pagan black metalu.

Musím říct, že předchozí „Из тьмы вымерших деревень“ mě svého času docela bavilo. Sice začalo být hodně brzo cítit, že to není nesmrtelný materiál a po nějakém čase mu takříkajíc došel dech, ale několik prvních poslechů bylo velice příjemných a dobře jsem se u nich bavil. Stejné požadavky jsem tedy kladl i na novinku „Поминальные холсты“. Bohužel však musím říct, že tato u mě nezvládla ani tohle…

Nemůžu si prostě pomoct, ale „Поминальные холсты“ mě na rozdíl od svého přímého předchůdce nedokázalo zaujmout. Recept Сивый Яр je sice i na novém albu vesměs stejný jako předtím, což znamená pohansky laděný (a to i bez přítomnosti čehokoliv folkového) black metal spíše v povětšinou rozvážnějším tempu a na ploše relativně delších skladeb. Nicméně, tentokrát to prostě nemá nějakou velkou sílu. O „Из тьмы вымерших деревень“ jsem v dobové recenzi prohlásil, že postupem času sice nahrávka začne uvadat, ale prvních deset poslechů je velmi zábavných a stojí za to je absolvovat. U „Поминальные холсты“ jsem se takhle nebavil ani během prvních poslechů, ani později v době, kdy už jsem měl novinkou z důvodu recenze naposlouchanou mnohem více.

Formálně vlastně nelze „Поминальные холсты“ nic moc vytýkat, protože Vladimir vaří z kvalitních ingrediencí. Zkušeně staví mnohaminutové skladby, dokáže přijít s kytarovými riffy i melodiemi, které zdobí nevtíravá patina epičnosti, ale umí to proložit i trochou toho zasypání, aby se nejednalo o monotónní umíráček. Pochvalu vlastně zaslouží i baskytara, jež je hezky slyšitelná a spokojeně si brumlá ve spodních vrstvách po celou dobu trvání „Поминальные холсты“. Když se nad tím ale zamyslím, tak mě na novince nejvíce baví vokál, který se díky své uječenosti skoro blíží k takovému tomu typickému vřískotu z hájemství depressive black metalu. Postrádá to ovšem nějaký výraznější feeling či atmosféru, díky nimž by to celé drželo pohromadě a obmotalo si to posluchače kolem prstu.

Jako celek je pro mě „Поминальные холсты“ lehkým zklamáním. Nečekal jsem od té desky žádné veledílo ani opus, jenž by dokázal zahýbat se žebříčkem nejlepších alb roku, ale doufal jsem v sympatickou nahrávku, s níž milerád nějaký ten poslech strávím. Avšak vzhledem k tomu, jak mě deska (ne)zaujala, bych se nebál na rovinu říct, že jsem čekal o poznání víc, než jsem dostal…


Little Big – Funeral Rave

Little Big - Funeral Rave
Země: Rusko
Žánr: rave
Datum vydání: 19.12.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. To Party
02. Brighton Beach
03. Give Me Your Money (feat. Tommy Cash)
04. The Sign
05. Big Dick
06. Fucking Asshole
07. Kind Inside, Hard Outside
08. Dead Unicorn
09. Hateful Love
10. Funeral Rave
11. Polyushko Polye

Hrací doba: 43:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

„With Russia from Love“ (to není překlep), předchozí album ruské rave formace Little Big, mě dost bavilo. Samozřejmě, nejednalo se o žádnou inteligentní nebo intelektuální produkci, ale to snad člověk u takového žánru, který už ze své podstaty nemá vyšších ambicí než jen roztančit parket pod pódiem, ani nemůže očekávat a chtít. „With Russia from Love“ ovšem fungovalo díky jiné zbrani, jíž byla vysoká koncentrace prudce neodbytných hitovek, které měly potenciál na to, aby se takřka okamžitě vryly do hlavy a už se odsud nehnuly. Jistě, několik málo slabších a zbytečných věcí se tu našlo, ale těch bylo naštěstí minimum a obecně vzato to bylo album natřískané skoro až nechutně hitovými peckami, které mě baví i s takovýmhle odstupem…

Když tedy Little Big vydali svojí druhou placku „Funeral Rave“, na nic jsem nečekal a vrhnul jsem se na poslech s vidinou další luxusní párty fošny, kterou budu nějaký čas sjíždět, i když na žádné párty nechodím. Na druhou stranu, singlové a videoklipové věci, které měly na vydání „Funeral Rave“ navnadit, byly značně nevyrovnané. Ještě se k nim dostaneme podrobněji, ale ve zkratce lze říct, že před vydáním Little Big nabídli jednu další ultimátní šlehu „Give Me Your Money“, jednu vcelku ucházející, avšak ne tak pekelně chytlavou věc „Dead Unicorn“ a jeden nic moc song „Kind Inside, Hard Outside“. Navzdory téhle nevyrovnanosti jsem ovšem flintu do žita neházel, protože tentokrát ve mně převládal optimista (a to u mě není zrovna pravidlem), takže jsem se na „Funeral Rave“ těšil…

Bohužel ale musím říct, že ona singlová nevyrovnanost jako by skutečně reprezentovala i výslednou desku, která je taktéž nevyrovnaná. Co si budeme nalhávat, rave je čistokrevně taneční muzika a v takové nelze album postavit na nějakém konceptu, jednolité atmosféře nebo originálním zvuku. Aby tohle fungovalo, je prostě nutné to nacpat hity skrz naskrz. Žádné polovičaté oukej songy, ale fakt hity, které člověka roztancují, i když nebude chtít. Na „With Russia from Love“ se tohle rozhodně povedlo. Několik málo blbých věcí jako úvodní titulní kus nebo finální „Freedom“ tu sice bylo, ale jinak tu převládaly fakt mocné pecky jako „Life in da Trash“, „Public Enemy“, „Every Day I’m Drinking“, „What a Fuckin‘ Day“ nebo hymnická „Russian Hooligans“.

A to je přesně to, na čem „Funeral Rave“ strádá, protože takových kulervoucích tracků je tu prostě málo. Jedním z nich je jednoznačně singl „Give Me Your Money“, v němž se Little Big spojili s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle je písnička, jež se může díky svému apokalyptickému tahu na bránu bez obav postavit vedle čehokoliv z první desky, a nádherně ujetý klip, kde se to hemží twerkujícími selkami a saunováním s dvousetkilovými hrošicemi, je jen třešničkou na dortu. Dalšími povedenými kousky pak jsou „Big Dick“ s vtipným textem a „Fucking Asshole“ s prudce zábavným refrénem, které obě paradoxně bodují právě tím, že na rozdíl od zbytku nejsou tak zbytečně agresivní.

Aby totiž ona hitovost fungovala, je prostě nutné vymyslet silné motivy a slogany, dokonce i v taneční muzice, přes to vlak prostě nejede. Na tohle ovšem Little Big trochu rezignovali, protože tuhle sympatickou hitovost vyměnili za sice jednodušší, ale mnohem imbecilnější přístup, kdy do posluchače cpou prvoplánově uřvanou diskošku, jež není o nic lepší než dementnosti typu eurodance. Takové jsou třeba „To Party“, již alespoň trochu nad vodou drží refrény zpěvačky Olympie, „The Sign“, nijaká „Kind Inside, Hard Outside“, kterou nezachrání ani pokus o vzletný refrén, a finální dvojice „Funeral Rave“ a „Polyushko Polye“. V posledních dvou zmiňovaných se alespoň několik vcelku příjemných motivů najde, a kdyby tohle byly nejslabší věci na nahrávce, tak bych asi byl hodně spokojený, ale dokud mají patřit k tomu lepšímu, co „Funeral Rave“ nabízí, tak je to docela problém. Z těchto songů postavených na bušícím a násilně tanečním beatu a mnohde i s náznaky techna bych vzal na milost snad jen ten titulní kousek.

Trochu stranou pak stojí poslední trojice písniček, které jsem ještě nezmínil. Jednou z nich je singl „Dead Unicorn“, v němž je znatelný vliv dubstepu. Jako samostatná věc mě tenhle track moc nebral, i když postupem času jsem si na něj docela zvykl, nicméně v rámci celého „Funeral Rave“ nakonec patří k tomu sympatičtějšímu. Pořád mi ale přijde, že to není moc vhodně vybraný singl, protože na tenhle status „Dead Unicorn“ postrádá nějaký opravdu výrazný a zapamatovatelný motiv, naopak se zde mezi sebou mlátí několik vcelku vyrovnaných motivů jako třeba natlakovaný refrén se skandováním názvu songu nebo zpěvná pasáž. Jako standardní skladba v pohodě, ale jako singl mi to moc nesedí.

Přejděme ale k dalším dvěma vystupujícím písním, které jsou na tom už bohužel trochu hůř. Ještě snesitelná je plážová pohodovka „Brighton Beach“, jež mě sice nijak zvlášť nevzrušuje, ale ani mě nějak extrémně neuráží. Osobně si ale myslím, že by jí víc slušela pozice někde v polovině alba, ne hned jako druhý song. Naproti tomu „Hateful Love“ je nefalšovaná podbízivá sračka, již jsem už po prvním poslechu okamžitě začal nenávidět. Při vší úctě, tenhle track je fakt brutální přešlap.

Little Big

Co si budeme dále povídat – Rusům se jednoduše nepodařilo vyrovnat laťku nastavenou zábavným debutem. Několik parádních věcí se sice najde i zde, ale oproti „With Russia from Love“ jich je o poznání méně a na jejich místo nastoupily mnohdy i vyloženě otravné kusy. Bez problémů se přiznám k tomu, že songy jako „Give Me Your Money“, „Big Dick“ nebo „Fucking Asshole“ si v pohodě budu pouštět i v budoucnu, ale album jako celek je spíš zklamání. Až na výjimky (příšerná „Hateful Love“) sice pořád poslouchatelné, ale na druhou stranu… teoreticky je poslouchatelné cokoliv, záleží jen na tom, jakou mírou vůle a sebezapření je člověk vybaven.

Nicméně abychom byli féroví, je nutno uznat, že Little Big nejsou albová kapela, takže ve finále to stejně dopadne tak, že si plně vystačím s těmi největšími peckami z YouTube, a vlastně budu vcelku spokojený. Ostatně, dopadlo to takhle i s „With Russia from Love“, které bylo metrikou desky lepší než „Funeral Rave“


Devilgroth – Landschaft

Devilgroth - Landschaft
Země: Rusko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Narcoleptica Prod.

Tracklist:
01. Das Tor in die Reiche der Kälte
02. Echo des Gottes der Kälte
03. Das Schweigen der Berge
04. Die ewige Nacht
05. Nordlicht
06. Schneesturm

Hrací doba: 57:33

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Narcoleptica Prod.

Na ruskou podzemní smečku Devilgroth jsem poprvé narazil v loňském roce, když tato vydala album „Altar“. A upřímně říkám, že jediný důvod, proč jsem tomu věnoval vůbec nějakou pozornost, je extrémně směšná fotka kapely na Metal-Archives. Sem tam mám prostě náladu si pustit nějaký failový black metal, přičemž právě tu failovost lze dost dobře odhadnout právě podle fotek. Možná vás napadne, proč by někdo něco takového dělal, což je dobrá poznámka, a sám vlastně nevím proč… možná trochu sport, možná škodolibost, možná prachobyčejné záchvaty masochismu…

Každopádně, tohle přece jenom nejsou věci, na něž bych se vyloženě třásl a nemohl se dočkat, až si to pustím, takže se kolikrát stane, že si to jen stáhnu a nakonec se na to jaksi vydlabu, což se přesně stalo i u Devilgroth. Nicméně, zrovna tahle parta z Novosibirsku je co do vydávání alb dost činorodá, takže letos přispěchala s novou plackou „Landschaft“, která se mi už do přehrávače dostala. Než se ale uvolím k tomu, abych se s vámi podělil o svoje dojmy z poslechu (a nedělejte, že vás to nezajímá!), tak jen pro pořádek dodám, že ona poznámka o činorodosti nebyla plácnutá jen tak zbůhdarma. „Landschaft“ je totiž už devátou řadovkou Devilgroth od roku 2010.

Základní gró „Landschaft“ je přesně takové, jaké jsem očekával (což vlastně nepřímo dokazuje, že jsem cosi jako novodobá Sibyla, neasi) – jedná se o naprosto syrový podzemní black metal. Na druhou stranu, jak se záhy ukázalo, s onou proklamovanou failovostí to zas až tak jednoznačné není. Nechápejte to hned tak, že bych tím chtěl naznačit, že se z „Landschaft“ vyklubalo nějaké extrémní překvapení, protože to fakticky ne. Ono co si budeme nalhávat… když nic jiného, z muziky Devilgroth doslova čpí extrémní neoriginalita, prostě je to taková ta obligátní mrazivá garáž, jež jakoukoliv osobitost neviděla ani z rychlíku. Navíc mě na „Landschaft“ prudce dráždí jedna věc – fakt sorry, ale spousta pasáží zní prostě regulérně amatérsky, přičemž „amatérsky“ nyní myslím jakožto synonymum pro „fakt špatně“. Především se tak děje v rychlých black metalových momentech, což je nezanedbatelná část alba.

Nicméně, nemůžu tvrdit, že by ten počin stál za spláchnutí do hajzlu po celou dobu svého trvání. Na „Landschaft“ se totiž nachází i poměrně dost ambientních pasáží, které jsou možná až nečekaně slušné. Samozřejmě, ani v nich to originalitou moc nečiší, ale zase na druhou stranu, když se pustíte do takového toho „cold landscapes“ ambientu, tak tam toho není moc co k vymýšlení. Stejně tak je pravda, že ve středních tempech se najdou i některé poměrně chytlavé riffy a že ne úplně všechny rychlé pasáže jsou tak špatné. Nehledě na fakt, že se mi líbí i přebal, který taktéž není ničím nevídaným, ale k takovéhle hudbě mi to sedí a baví mě to. V neposlední řadě tomu celému nelze upřít tu mrazivou náladou, již to prostě má.

„Landschaft“ tedy není vysloveně špatným počinem, své mouchy však bezesporu má. Z jistého úhlu pohledu je to vlastně i škoda, že Devilgroth nemají v některých momentech trochu větší odstup od vlastní tvorby a nedokážou k tomu přistoupit s trochu větší soudností, protože vylepšit ony poměrně amatérsky působící chvíle, pak by se mohlo jednat o slušnou podzemní žánrovou jednohubku. V současné podobě však do něčeho takového Rusům ještě něco schází a jejich úroveň je na vcelku příjemně poslouchatelném průměru.

Což o to, tohle – tedy říct, že v tom je nějaký potenciál, nějaké nápady mají smysl, ale je zde co zlepšovat – by vlastně nebyl zas až tak špatný výsledek, pokud by se ale jednalo o debut. Musím ale připomenout, že „Landschaft“ je už devátým dlouhohrajícím počinem Devilgroth, a tento fakt onen zdánlivě ucházející výsledek trochu kazí. Nejsem si tak úplně jistý, nakolik má smysl u formace s tolika deskami prohlásit, že v tom je potenciál do budoucna… spíš asi nemá.

Vzato kolem a kolem, čekal jsem, že to bude mnohem horší, takže z jistého úhlu pohledu se dá říct, že „Landschaft“ trochu překvapilo. Pokud máte v oblibě takový ten mrazivý zimní ambientní black metal, tak se to dá strávit bez problémů. Kdybyste se mě ale zeptali, zdali mě deska přesvědčila k průzkumu starší tvorby Devilgroth nebo k podrobnému sledování jejich dalších kroků, tak v obou případech zní odpověď: ne.

Devilgroth - Landschaft


Asian Women on the Telephone, Poprvé za peníze

Asian Women on the Telephone
Datum: 9.12.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Asian Women on the Telephone, Poprvé za peníze

Řekl bych, že jsou takové dvě hlavní motivace, proč jít na koncert – a nijak nezastírám, že to tvrdím na základě hesla dle sebe soudím tebe, protože u mě to funguje přesně takhle. Ten hlavní a nejčastější důvod je asi zřejmý – člověk má tu kterou kapelu rád a chce ji prostě vidět hrát i živě. Jasně, občas kvůli tomu uvidí i nějaké ty předkapely, které má třeba úplně na párku, ale to je zase jiná věc. Nicméně druhým a ne zas až tak výjimečným důvodem může být prachobyčejná zvědavost. Jednoduše ten moment, kdy muziku té kapely pořádně neznáte, ale tušíte, že by vás to mohlo oslovovat, tak jako první setkání zvolíte právě koncert, anebo jste prostě obeznámeni s faktem, že se jedná o naprostou vyhulenost a chcete to vidět na vlastní oči. A právě to poslední byl pro mě případ i Asian Women on the Telephone.

Než ale nastal čas na tenhle ruský experiment (už jen tohle v kombinaci s tím názvem!), představil se na rozehřátí projekt s roztomilým jménem Poprvé za peníze. Což byla taky docela solidní nenormálnost. Někde jsem našel, že to kdosi pojmenoval jako „brutální, autistické blues“, což je takový hezký eufemismus pro nezřízené vzývání boha improvizace pomocí pazvuků. Vystoupení vypadalo asi tak, že šlo o jednu holku, jež v kleku popř. v dřepu měla vedle sebe položenou kytaru, jejíž struny týrala (a to jakože doslova) všemožnými předměty, které jí přišly pod ruku, a to vše do šumivého backgroundu regulovaném čudlíky a knoflíky. Občas třeba došlo i na plastikovou flétnu nebo chrastění na činelu, aby ke konci performance ono pozadí na chvíli zesílilo do noisové síly a pak přišel šlus. Celé to trvalo bezmála půl hodinky.

Způsoby, jakým se k podobným antihudebním záležitostem postavit, jsou vesměs dva. Buď nechcete vypadat jako nekulturní hovado a naopak chcete působit dojmem intelektuála, který má smysl pro avantgardu, tak to prohlásíte za alternativní umění, anebo prostě řeknete, co si myslíte, a sice že je to píčovina jak mraky. Který přístup zvolit, to je samozřejmě na každém. Mě osobně ale tyhle srandy živě docela baví a i Poprvé za peníze bylo v pohodě, byť nijak nezastírám, že už jsem viděl i lepší podobné vtípky…

Uběhlo sotva deset minut a už začínalo to stěžejní, kvůli čemu se akce konala, tedy Asian Women on the Telephone. Jedním z hlavních lákadel byla určitě vizuální složka, protože tihle ruští uličníci (resp. dva uličníci a jedna uličnička) na koncerty pokaždé vyjíždějí v jiných převlecích (doporučuju si pogooglit obrázky – některé masky mají fakt říz). V Praze na sobě měli jakési šedo-červené „koberce“, které byly spíš úspornější, takže bylo fakt v pohodě vidět, že jsou pod tím naostro (jestli to fakt bylo z koberců, tak na některých místech to mohlo docela dřít, heh). Oblekům však vévodily vysoké masky, které vypadaly docela přísně.

Nicméně bylo hodně příjemné, že Asian Women on the Telephone měli co říct i hudebně a hlavně po Poprvé za peníze vyniklo, že jakkoliv ta jejich produkce stále snese nálepku experimentální, pořád jsou v tom cítit skladby (fakt, jednu písničku, jmenovitě „Beach in Father‘s Name“, jsem dokonce i poznal!). Jak se říká – kde není žádný rytmus, tam ani čert nebere, jenže Asian Women on the Telephone tedy rytmus měli, a to setsakra parádní. Jak jsem již naznačil na začátku článku, já muziku té kapely fakt nijak podrobně neznám a vesměs jsem slyšel jen počin „You Have Reached Your Destination“, na nějž padla volba především proto, že aktuálně na Bandcampu vyskočí jako první. Když jsem to ale poslouchal, rozhodně mi nepřišlo, že by to pak živě mohlo znít takhle…

Asian Women on the Telephone totiž byli – fakt se to takhle nebojím říct – regulérně taneční. Tepající rytmika, občas perkuse, občas baskytara, ale mělo vážně koule, drive a takovou tu zdravou nakažlivost. Jasně, do toho jely samozřejmě i další věci jako třeba vyšinuté vokály nebo saxofonové výjezdy, ale ten hlavní dojem, jaký jsem si z koncertu odnesl, je ten, že to bylo – v tom nejlepším slova smyslu! – taneční. Já jsem se u toho ohromně bavil a (vážně si nedělám srandu) budu si to pamatovat ještě dlouho, protože to bylo fakt mocné. Poutavá vizuální stránka, nečekaná tanečnost a stále sjetý experimentální feeling totiž v konečném součtu vykoply faktor zábavy pekelně vysoko. Nemůžu si pomoct, ale tohle bylo skutečně super.

Abych to shrnul, tak koncert Asian Women on the Telephone byl takříkajíc instantní kult – vystoupení, které je ve vašich očích legendární ještě dřív, než skončí, a o němž budete s obrovským nadšením vykládat všem kámošům, co tam nebyli, ještě několik let potom. Je však trochu škoda, že svědků něčeho takového byla jen hrstka, protože jsem v klubu napočítal všehovšudy dvacet lidí – včetně všech vystupujících, pořadatelů, zvukaře a obsluhy baru. Takže ano, počítáte správně, platících bylo možná tak deset. A obzvláště v kontextu toho, jak parádní to bylo, je to dost tristní číslo…


Project VIII – Чистилище

Project VIII - Чистилище
Země: Rusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.5.2015
Label: Narcoleptica Prod.

Tracklist:
01. Холодноечёрноебесконечное
02. Бесполезное ожидание
03. Безмолвный лес
04. Отрицание
05. Безбожие
06. Пустой
07. Чистилище
08. Суицид

Hrací doba: 38:06

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Narcoleptica Prod.

Ruská metalová scéna je sice hodně rozsáhlá, ale také poměrně uzavřená a drtivá většina kapel nikdy nepřekročí hranice své rozlehlé domoviny, díky čemuž Rusové vyvážejí ven jen minimum metalových skupin. Nicméně, po rozmachu internetu se v tomto ohledu situace poněkud zlepšila, takže už není zas až takový problém, aby se ruské kapely dostaly i do našich přehrávačů. Konkrétně do toho mého přehrávače se takovýmhle způsobem v nedávné době dostali jistí Project VIII, jejichž domovským městem je dálný Vladivostok na samém východě Ruské federace.

Project VIII je šestičlenná formace, jejíž členové sice ve svých portfoliích již nějaká dřívější působiště mají, nicméně se ve všech případech jedná pouze o lokální kapely, o nichž nikdo z nás beztak nikdy neslyšel. Tak či onak, Project VIII je nový projekt (jak příznačné pojmenování vzhledem k názvu), jenž má aktuálně na kontě debutovou placku, jejíž název zní „Чистилище“, což v překladu znamená „Očistec“.

Poslech „Чистилище“ však žádným očistcem není, ať v tom dobrém či špatném významu. Debut Project VIII totiž zdaleka není tak působivý a pohlcující, dokonce ani tak extrémní, aby se dalo mluvit o očistném poslechu v tom smyslu, jakým dobře funguje kupříkladu noisová hudba; zároveň ale zdaleka není tak špatný, aby jeho poslouchání bylo nějakým utrpením. Ve skutečnosti je nahrávka tak nějak mezi tím, ale možná trochu překvapivě inklinuje spíše k tomu dobrému dojmu. „Чистилище“ je totiž vcelku povedená deska – sice ne tak, aby člověka vyloženě položila, ale i tak určitě lepší, než jsem v předstihu očekával.

Project VIII sami sebe označují jako depresivní black metal, což se asi dá přijmout, nicméně jak už tomu tak bývá, spíš jen jako čistě formální označení, jelikož nějak obzvlášť depresivní ta muzika vážně není. Žiletky a oprátky tedy můžete nechat bez povšimnutí dále spát. To už to má spíš blíže k nějaké melancholii, i když vysloveně melancholická muzika to také není. Tak či onak, Rusy rozhodně ctí to, že „Чистилище“ není takový ten vysloveně neobjevný depressive black metal à la Nocturnal Depression a nezní to jako tisíc dalších úplně stejně laděných skupin. Ani ten vokál není takový ten typický uječený „sebevražedňák“.

Nicméně, nejdůležitější je to, že se „Чистилище“ poslouchá fakt hodně dobře a dokáže člověka zabavit — a obojí o poznání lépe, než byste čekali od úplně neznámé debutující formace z dálného východu. Netvrdím, že snad Project VIII nahráli nějaký vyslovený majstrštyk, jenž by převrátil vaše vnímání hudby, protože do něčeho takového má tohle album přece jen na světelné roky daleko, ale to nic nemění na tom, že ta muzika má hlavu a patu, melodie výborně fungují a nejsou vtíravé, přiteplalé, klišovité, ani jim nejde přisoudit žádný jiný negativní přívlastek. Trochu té atmosféry se taktéž dostaví, byť o hypnóze či posluchačském transu se mluvit nedá, a nějaké ty povedené momenty, které člověku utkví v hlavě, se rovněž najdou. Stručně řečeno – celých 38 minut, na nichž se stopáž „Чистилище“ zastavila, ubíhá ve velmi příjemném a nenudícím duchu.

Project VIII - Чистилище

Abych se byl upřímný, tak trochu jsem očekával, že to bude volovina, že přetrpím několik poslechů a pak si v recenzi zase jednou s chutí zanadávám. Nicméně, o to víc potěšilo, že se z „Чистилище“ nakonec vyklubala tak sympatická nahrávka… nemůžu sice tvrdit, že bych z toho vyloženě seděl na prdeli, ale ten poslech mě bavil a dokážu si úplně v pohodě představit, že si to někdy v budoucnu rád pustím i znovu, což rozhodně není tak úplně málo. A jestli to doporučuji k poslechu i vám? Inu, nevidím důvod, proč bych měl kohokoliv odrazovat — rozhodně mi dává větší smysl poslouchat věci jako Project VIII, než zabíjet čas s přeprodukovaným „Nuclear Blast metalem“.


City of Echoes – Wishful Thinking

City of Echoes - Wishful Thinking
Země: Rusko
Žánr: post-rock / ambient
Datum vydání: 24.5.2015
Label: lasthopewindow

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
City of Echoes

Recenzuje-li člověk nějakou známou, neřkuli legendární skupinu, tak to nutnost není, ale když se recenze týká nějakého málo známého (případně takřka neznámého) projektu, asi by se slušelo jej na začátku v krátkosti představit – a právě to bude i dnešní případ. Tak tedy – přivítejte City of Echoes.

Jedná se o jednočlenný projekt pocházející z jihozápadní části Ruska. Nemýlím-li se, jméno City of Echoes se vynořilo teprve v letošním roce, kdy také vyšel první počin v podobě minialba „Wishful Thinking“ (bystře tušíte, že právě o něm si budeme povídat). Jak už tomu tak ale bývá, za kapelou stojí člověk, jenž už za sebou něco málo má, byť nějaká díra do světa to také není. City of Echoes je totiž dítkem Alexe Buharina, který už vytvořil pár počinů pod hlavičkami skupin jako Winds with Hands nebo One Day of December (minirecenzi na EP první jmenované jste jen tak mimochodem u nás stránkách již mohli zachytit).

Ke kompletnímu představení City of Echoes již zbývá doplnit pouze žánr, v němž se muzika projektu pohybuje. Je jím post-rock líznutý troškou toho ambientu. Právě to mi jen tak mezi námi připadá trošku zvláštní, jelikož v podobných post-vodách se pohybují i obě výše zmiňované skupiny, pročež mi není jasné, proč bylo nutno vytvořit už třetí projekt víceméně stejného zaměření. Jistě, je pravda, že City of Echoes míří více do post-rocku, zatímco styl obou jeho „předchůdců“ náležel spíše do post-metalového šuplíčku, ale když na to přijde, podle mě by se to klidně uživilo pod jedním jménem. Ale asi to je umělecký záměr, tak budiž…

Již z nastíněného žánrového směřování je myslím docela jasné, že se „Wishful Thinking“ bude snažit především o jemnější atmosféru. Pozitivní je ovšem to, že se to skutečně daří, a i když se vlastně jedná o zcela neznámou záležitost, ta muzika je vážně dobrá. Nálada je příjemně zasněná, vysoce melancholická, zároveň však není nijak uplakaná, což bývá něco, s čím mám mnohdy v post-rocku obrovský problém. „Wishful Thinking“ však tímto netrpí – ve třech skladbách. Právě „The Absence of Truth“, „Empty Expectations“ a minimalistická „Endless Journey“ jsou tím hlavním důvodem, proč EP za slyšení stojí. Docela mě překvapila výrazná rytmika, jež je tím hlavním elementem, který muziku City of Echoes táhne kupředu. Například baskytara v „The Absence of Truth“ je bez přehánění excelentní a zejména díky ní je právě tato píseň vrcholem celého „Wishful Thinking“.

Potíž mám pouze s titulním kouskem, v němž rytmika trochu ustupuje a hlavní slovo přebírá typická zvonivá post-rocková kytara – a rázem to zní úplně tak trochu „teple“, což je právě ten důvod, proč spoustu post-věcí nedokážu strávit. Třeba v takové „Empty Expectations“ se kytara ještě drží v rozumných mezích, díky čemuž písnička funguje, ale v titulní skladbě je na můj vkus příliš veselá. Titulka je však naštěstí jedinou kaňkou celého EP, neboť zbytek je překvapivě dobrý a bez vytáček říkám, že se mi líbí.