Archiv štítku: RUS

Rusko

Аркона – Храм

Arkona - Chram

Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 19.1.2018
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Мантра
02. Шторм
03. Целуя жизнь
04. Ребёнок без имени
05. Храм
06. В погоне за белой тенью
07. В ладонях богов
08. Волчица [ВеданЪ колодЪ cover]
09. Мантра

Hrací doba: 74:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před několika lety vrcholila popularita takzvaného folk metalu a pagan metalu, dostala se na výsluní i ruská Аркона, která podpisem smlouvy u západního vydavatelství a pravidelným koncertováním po celé Evropě ukázala východoevropské scéně, že i skupina z bývalého Sovětského bloku se může v metalovém rybníku prosadit. Tvrdit ovšem, že je formace okolo zpěvačky Mashy a jejího manžela a kytaristy Lazara produktem módní vlny, by bylo dost příkré. Vždyť Аркона začínala v době, kdy do velké folkmetalové vlny ještě nějaký ten pátek chyběl, a před jejím vyvrcholením měli Rusové na kontě již několik let fungování.

V průběhu popularity svého žánru sice Аркона tu a tam uletěla a vytvořila skladbu poplatnou trendu (viz třeba zhovadilost „Стенка на стенку“), ale obecně vzato si Rusové drželi vcelku důstojnou úroveň a nějaké vyloženě špatné album do světa ještě nepustili. Což platí i po vydání letošního počinu „Храм“. Dokonce bych neváhal dodat, že je lepší než minulé „Явь“, které sice také nebylo hloupé a nedělalo kapele ostudu, ale nic zásadního navíc nenabídlo a z hlediska delšího časového horizontu si z něj pamatuju… vůbec nic.

I „Храм“ ovšem také trápí nějaké ty bolístky, přičemž hned na ráně je ta, s níž se Аркона potýká dlouhodobě. Tahle skupina má totiž evidentně nutkavou potřebu točit strašně dlouhé desky. Novinka se vyšplhala na bezmála hodinu a čtvrt, což z ní dokonce činí druhou nejdelší řadovku v historii formace hned po „Гой, Роде, гой!“ z roku 2009. Což o to, délka sama o sobě samozřejmě problém nemusí být, je-li vyplněna smysluplně. Аркона sice ani zdaleka není skladatelsky levá a dokáže vymyslet kus dobré muziky, ale pořád ne tolik, aby mi to stačilo k bezvýhradné spokojenosti po celou takhle dlouhou stopáž. Přeloženo do lidské mluvy – i u „Храм“ mám dojem, že by mohlo být o něco kratší, a bez některých pasáží bych se docela s klidem obešel.

Skvělým příkladem může být třeba titulní „Храм“. Ta není vyloženě blbá (nic vyloženě blbého se na nové desce naštěstí nenachází) a nemůžu tvrdit, že by mě její poslech sral, ale nepřináší nic, kvůli čemu by bylo nutné album prodlužovat o celých deset minut, kolik song trvá. Žádná vyloženě povedená pasáž, jež by mi utkvěla v hlavě, kvůli níž bych si řekl, že těch deset minut stojí za to. U některých dalších dlouhých skladeb mám podobný pocit, že by se nějaká minutka ukrojit dala, aniž by tím byl ponížen dojem z nahrávky, ale v jejich případě se najdou i nějaké výborné momenty, díky nimž není přítomnost dané písničky na „Храм“ zbytečná.

Arkona

Nicméně dvě – soudě dle nejvyšší přidělené minutáže – nejambicióznější skladby „Целуя жизнь“ a „Ребёнок без имени“ se mi líbí. Především první jmenovaná nabízí několik opravdu dobrých chvilek (ještě aby ne, když má sedmnáct minut), byť i v jejím případě platí, že by se dalo něco málo vystříhat. Přesto právě „Целуя жизнь“ jsem zpočátku považoval za vrchol „Храм“. Postupem času jsem však musel svůj dojem trochu zmírnit, poněvadž jsem se konečně pořádně proposlouchal k „В ладонях богов“, díky níž není volba nejlepší položky tracklistu tak jednoznačná.

„В погоне за белой тенью“ je také povedená a patří k těm písním, v nichž se objeví progresivnější nádech. „Шторм“ vedle ostatních delších songů působí trochu usedle a jako snaha mít na albu aspoň jednu koncertní jistotu, ale naštěstí je v ní jeden výborný kytarový motiv i několik pěkných folkových linek, tudíž ostudu nedělá. V závěru se ještě nachází předělávka „Волчица“ od ruské kapely ВеданЪ колодЪ, ale kdybych o téhle skutečnosti nevěděl, asi bych to nepoznal a spíš bych si myslel, že si Аркона při skládání vzpomněla na své starší věci.

Celkově vzato se mi ale „Храм“ líbí. Folkmetalová scéna je mnohdy vysmívaná a mnohdy i právem, s čímž se Аркона tak trochu svezla (což opět potvrzuje známou pravdu, že to nejhorší, co se nějakému umělci/žánru může přihodit, je popularita). Na rozdíl od chlastacích pseudo-folkových chcánek má ale Аркона nějaký smysl a její postupné dlouhodobé směřování k rozmáchlejším plochám je také sympatické. Teď už jen konečně pochopit, že tenhle přístup nutně nepotřebuje víc jak hodinové desky a že vydat album s malým počtem delších kompozic není žádná ostuda.


Evoke Thy Lords – Lifestories

Evoke Thy Lords - Lifestories

Země: Rusko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 24.4.2017
Label: Solitude Productions

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Evoke Thy Lords jsou další položkou v nikdy nekončícím zástupu čekajícího u svého dealera ještě na jednu čtvrtinku. Záměrně používám slovo “další”, poněvadž Evoke Thy Lord je přesně tím typem kapely, která je prostě jen „další“.

V podstatě se nedočkáte ničeho, co jste už někde neslyšeli, což nemusí být nutně špatně, pokud provedení působí přirozeně a aspoň trochu čerstvě. To ale není tenhle případ. Ani ta jediná věc, u níž byste si možná řekli, že byste ji v tomhle žánru nečekali, zpěv, totiž není nic, nad čím by se dalo jásat. Tam, kde běžně uslyšíte trochu vyšší, možná mírně nakřáplý hlas s větším množstvím efektů než do kolika jsou zaobaleny všechny nástroje dohromady, se tentokráte nachází syrově působící deathový growl, který naopak těch efektů pár postrádá a celkově do nahrávky příliš nezapadá (nebo někdy zapadá až moc). Kytary, ať už se starají o rytmickou linku nebo sóla, hrají přesně TY akordy a přesně v TOM pořadí, jaké byste u stoneru čekali, a jak už bylo řečeno, ani provedení nijak nepomáhá tomu, aby šlo o alespoň částečně zajímavý zážitek.

Tím vším neříkám, že se jedná o špatné album, jen o album nudné a naprosto průměrné, což je z mého pohledu mnohem horší, protože u těch špatných se aspoň zasmějete nebo si nad jejich tragikomičností pobrečíte. V tomto případě krom spruzenosti žádné emoce nečekejte.

Je zřejmé, o co se tahle ruská banda pokoušela – o vytvoření hypnotické pohodové atmosféry, která by posluchače přivedla do transu podobného stavu –, a ke cti jí slouží, že občas se výsledek tomuto záměru přiblíží, nicméně většinou zůstává jen u toho záměru, který je hacen předvídatelností a stejnou měrou i zpěvem, protože growl znějící jako z každé druhé garážové deathmetalové kapely je na podobnou hudbu až moc agresivní a působí nepatřičně. To ve mně vyvolává pocit, že Evoke Thy Lords se za každou cenu snažili nějak svou hudbu obohatit, ale nevěděli jak na to. Ačkoli říct, že byli úplně mimo, by bylo nepřesné, protože jedna věc, která se jim v tomto ohledu docela podařila, by se našla. Je jí flétna, jíž lze slyšet takřka po celou délku hrací doby, a která je zároveň jedním z nejsilnějších aspektů desky. Hlavně díky ní bych takové „Heavy Weather“ a „Stuff It“ byl ochoten zařadit do kategorie skladeb, které si čas od času rád poslechnu. A jsem rád, že to můžu říct zrovna o „Heavy Weather“, poněvadž kdyby se svými necelými 12 minutami byla tak nudná jako první „Regressed“, asi bych to nevydržel.

„Heavy Weather“ a „Stuff It“ se tak stávají jedinými skladbami, jež stojí za to okoštovat. Zbytek alba je jen nudná a nezajímavá, vyčpěle znějící šlichta. V minulém roce vyšlo mnoho placek, které stojí za to slyšet podstatně více. Ostatně proto tahle recenze vychází až teď, ačkoli se u mě „Lifestories“ ohřívají už od května nebo června.


V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Morguenstern – Праздник смерти

Morguenstern - Праздник смерти

Země: Rusko
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 21.6.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 15:54

Odkazy:
VKontakte

Gothic metal už dávno není ničím, čemu bych přehnaně holdoval. No… předchozí věta možná mohla vzbudit dojem, že tomu tak v minulosti bylo, což také není zrovna pravda. Takzvaný gothic metal (takzvaný kvůli tomu, že se skutečnou gotickou scénou nemá společného takřka nic) nikdy nepatřil k mým favoritům. Pár oblíbenců se ovšem najde v téměř každém stylu a ani tento není výjimkou, i když v posledních letech jsem postupně opustil i jejich poslech.

Na druhou stranu, i v takové konstelaci občas něco zaujme a mě osobně zaujali třeba ruští Morguenstern. Jejich debutová deska „Тяжесть могильная“ (2014) mě bavila hodně, její pokračování „Рай закрыт“ (2016) už méně, ale po prvotním zklamání jsem si i zde našel pár solidních skladeb. A právě pozitivní zkušenost z dřívějška byla důvodem, proč jsem nepohrdnul ani letošním minialbem „Праздник смерти“. Napotřetí už však Morguenstern nezabodovali.

„Праздник смерти“ nabízí celkem pět stop o souhrnné délce cca 16 minut. Pro nás jsou zajímavější první tři písně, protože se jedná o nový a původní materiál Morguenstern; právě na jeho základě si dovolím hovořit o zklamání a nepříliš povedené nahrávce. Jako kdyby se z toho vytratila skladatelská lehkost, díky níž mě kdysi tak bavily skladby „Мёртвый храм“ či „Идём со мной“. Tentokrát Morguenstern působí značně vyčichlým dojmem bez výraznějších nápadů, bez krásně hororových kláves, dokonce už ani zpěvačka Morgana nemá tak sexy projev jako v minulosti.

Úvodní „Больно умирать“ je sice výrazně slabší než to, co Morguenstern předváděli dříve, ale pár ucházejících motivů se v ní ještě najde. Ústřední kytarový riff mi ovšem přijde pekelně nudný, díky čemuž může celá písnička jen těžko zaujmout. „Все умерли“ zní trochu jako vykradená „Smells Like Teen Spirit“ od Nirvany převedená do měkko-metalového soundu. Úvodní minuta je ale fakt jasná a tu podobnost nejde neslyšet. Rychlejší „Праздник смерти“ je úplná tuctovka, která jen profrčí kolem bez výraznějšího zaujetí.

Poté následují ještě dvě předělávky. „Мёртвый в доме“ původně pochází z tvorby ruské rockové skupiny Сектор Газа, o jejíž existenci jsem až doposud neměl tušení. Je slyšet, že jde o něco trochu jiného, než co Morguenstern běžně skládají, ale nenašel jsem zde nic, co by mi stálo za pozastavení. Závěrečná „Money, Money, Money“ od ABBA pak dopadla stejně jako veškeré další předělávky disco a pop škvárů do metalu – jako otravná záležitost pro vidláky.

Na „Праздник смерти“ toho moc pozitivního najít nelze. Jde o zcela zbytečné EP, jímž nemá smysl se zabývat. I pokud se vám starší věci líbily, tuhle nahrávku můžete s naprosto klidným srdcem vynechat a ušetřený čas radši věnovat poslechu něčeho lepšího a hodnotnějšího. Třeba růstu trávy.


День Д (2008)

День Д (2008)

Země: Rusko
Žánr: akční

Originální název: День Д
Český název: Den D

Rok vydání: 2008
Režie: Mikhail Porechenkov
Hrají: Mikhail Porechenkov, Aleksandra Ursulyak, Varvara Porechenkova, Bob Schrijber

Hrací doba: 100 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: OutNow.ch

Současná doba remakům přeje – bohužel. Hromada klasik už se svých nových verzí dočkala, ty akční nevyjímaje, takže bylo jen otázkou času, než dojde i na kultovní „Komando“Arnoldem Schwarzeneggerem. Kdo ovšem mohl tušit, že předělávka tohoto slavného akčního bijáku nevznikne v Americe a že bude vypadat tak, jak vypadá?

Předělání „Komanda“ se totiž ujali Rusové a natočili to… inu, rusky. S inovacemi se nikdo nesral, „Den D“ je naprostý obšleh původního snímku od A do Z, jen v ruských reáliích. Ruská verze jede scénu po scéně úplně stejně jako v původním filmu, akorát je všechno hloupější, lacinější a… ruské. Namísto Johna Matrixe tedy padouchy kosí Ivan (hraje jej Mikhail Porechenkov, jenž se postaral i o režii), zachraňuje dcerku Žéňu (tu hraje Porechenkova skutečná dcera), při souboji IvanaGeldou (ruská obdoba Bennetta) se oba vykoupou v kádi plné kaviáru, scénu v obchodním domě vystřídal ruský aquapark, automobilová honička probíhá na sídlišti a tak dále.

Celé je to tak přitažené za vlasy, až to diváka nutí přemýšlet, jestli má být „Den D“ skutečně remakem, nebo spíš skrytou ruskou parodií na původní snímek. Tenhle sovětský brak se ovšem naštěstí nebere příliš vážně a to je jeho největší plus, díky němuž se jedná o poměrně slušnou guilty pleasure podívanou, u níž se dá skutečně pobavit. Ostatně o tom, že si byli tvůrci dost dobře vědomi toho, jakou kravinu točí, svědčí hned několik hlášek, například když si utahují z artových filmů. Anebo: pamatujete, jak v původním „Komandu“ Schwarzenegger nastoupí do letadla a poté z něj vyskočí a spadne do bažiny? Ve „Dni D“ Porechenkov seskočí padákem a udělá tak, až když letadlo vzlétne do výšky, ale – Ivanův doprovod na letišti po startu letadla férově zahlásí: „Ha, neskočil. To Schwarz by skočil.“ To snad musí být i volovi jasné, že tenhle majstrštyk by fakt neměl brát seriózně.

Můžete se ptát, komu má být vlastně „Den D“ určen, když jen vzal dobrý snímek a scénu po scéně jej vykradl a přesunul se do ruských reálií? Může to znít paradoxně, ale jestli by někomu mělo stát se na tohle podívat, tak to jsou především fanoušci původního „Komanda“, kteří mají smysl pro humor. Pokud totiž Arnoldovu klasiku neznáte a pustíte si „Den D“, uvidíte podprůměrný akční biják s několika oukej hláškami a zábavnějšími momenty a se slabou akční stránkou (kupříkladu finální válka jednoho proti armádě se s originálem nedá srovnávat ani ve snu). Jestli ale máte „Komando“ rádi, pak se u „Dne D“ můžete mocně bavit nad tím, jak to celé Rusáci zprznili. Jenom a pouze v téhle poloze je „Den D“ zábavný, ale světě div se – bohatě to stačí k tomu, aby se u toho divák zasmál a aby… si to snad i užil? Když se naladíte na správnou vlnu a půjdete do toho s vědomím, že uvidíte šílenou blbost znásilňující akční klasiku, pak je to na jedno podívání sranda. Samozřejmě, objektivní optikou je „Den D“ blábol, ale i blábol můžete být za určitých okolností zábavný.

P. S. Na závěr by se možná slušelo dodat, že „Den D“ je samozřejmě mnohem horší počin než „Komando“, ale to je snad všem jasné. V jednom ohledu však ruská verze zlepšení přece jenom přináší – holka, která zde pomáhá Ivanovi, není tak otravná jako Cindy z originálu a její představitelka Aleksandra Ursulyak je o dost hezčí. Aspoň něco!

Den D (2008)


Переплут – В стародавние года…

Переплут - В стародавние года…

Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Внимая дыханию старого леса
02. Русалья
03. Тропою волколака
04. Флейта троллей
05. Ведьмачья вечеря
06. Как на нашей пивоварне
07. Дары лесного дяди
08. 10 кубков
09. Змиевы валы
10. По мхам крадущийся незримо

Hrací doba: 41:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Stygian Crypt Productions

Není žádným tajemstvím, že východní Evropa a folk metal patří k sobě. Především Rusko a zčásti i Ukrajina produkují hromady žánrových kapel, nicméně jen zlomku z nich se podaří proniknout za hranice své země a vzbudit alespoň nějaký ohlas i v kontinentální Evropě jako třeba Грай, Алконост či СатанаКозёл. Skutečně prorazit pak dokázala snad jedině Аркона. Folkmetalová scéna je zde ovšem výrazně větší a mnohdy za pozornost stojí. Týká se to i jistých Переплут?

Když říkám, že mnohé ruské folkmetalové skupiny stojí za pozornost, možná to tvrdím trochu z nostalgie. Ruské pojetí folk metalu se mi totiž v posledních letech subjektivně vzdálilo a myslím, že i kapely, jaké jsem kdysi občas poslouchal, by se mi dnes už nelíbily (a v některých případech tomu tak skutečně je – jmenovaní СатанаКозёл nebo Алконост budiž důkazem), a kdybych na ně narazil až nyní, třeba bych hlásal cosi o sračkách. A naopak možná, že kdybych na Переплут narazil, když mi bylo patnáct, tak by se mi jejich muzika líbila.

Ale jak známo, na kdyby se nehraje a v tomto případě vlastně ani hrát nemůže. Переплут totiž v době, kdy mi bylo patnáct, ještě vůbec neexistovali – hrají poměrně krátce a své první minialbum „В заповедных лесах северной стороны“ vydali v červenci 2015. Nás ovšem zajímá až dlouhohrající debut „В стародавние года…“ pocházející z letošního dubna.

Jak už jsem naznačil o dva odstavce nazpátek, „В стародавние года…“ se mi do vkusu zrovna netrefilo – diplomaticky řečeno. Nepopírám, že se na desce nacházejí i nějaké vcelku příjemné pasáže. Zpravidla se jedná o folkové linky (uslyšíte například mandolínu, loutnu, niněru, housle, cello nebo plejádu různých píšťal a fléten), poněvadž metalová složka je poměrně tupá, ale jisté jakoby lidové melodie jsou poměrně pěkné.

Naneštěstí se takových na albu objevuje minimum. Prim hrají primitivní jalové riffy a kvapíkové tempo, které jasně ukazuje, že Переплут si za ambice nekladou oživovat mýty pohanských časů důstojným způsobem a nechtějí na folk nahlížet z hlediska jeho osudové zádumčivosti. Spíše se stylizují – možná záměrně, možná jen přirozeně – do role skupiny, jejíž tvorba nemá být ničím víc než jen doprovodem ke kvazi-lidovým taškařicím, během nichž teče pivo a medovina proudem. Těch několik solidních pasáží nebo epičtějších momentů na tom bohužel nezmění zhola nic.

Reálná podoba „В стародавние года…“ vypadá tak, že zde neslyším jedinou píseň, o níž bych mohl prohlásit, že se mi líbí v celé své délce. Ty slušnější chvilky jsou totiž vždy jen dílčí části té které skladby, jejíž zbytek zabírá již popisované rochnění v tupé podobě žánru. Na každou snesitelnější pasáž tak Переплут nabídnou minimálně tři blbé – v rámci toho samého songu. Nejstravitelněji tím pádem působí intro „Внимая дыханию старого леса“ a outro „По мхам крадущийся незримо“, které se nesou v čistě folkovém duchu. Pokud by celé album znělo podobně jako tyto dvě stopy, nebál bych se tu mluvit o povedené nahrávce. Jak ale vypadá skutečnost, to už jsme si snad vyjasnili.

Odpověď na otázku, zdali „В стародавние года…“ stojí za poslech, je tedy v mém případě jednoduchá a zřejmá – ne, ani náhodou. Переплут mě o svých kvalitách nepřesvědčili, a pokud je ještě někdy potkám, radši přejdu na druhou stranu ulice, aby mě náhodou nepozdravili. Své fanoušky si to asi najde – jestli se vás oslovují kupříkladu výše zmiňovaní СатанаКозёл a jim podobní, pak je tu vysoká pravděpodobnost, že se vám zalíbí i Переплут. Jestli však z veselejšího folk metalu dostáváte kopřivku, vyhněte se „В стародавние года…“ obloukem, protože jinak byste slyšeli to samé co já: špatné album.


Опричь – Поветерь

Oprich - All Sails to the Wind

Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Casus Belli Musica

Tracklist:
01. Поветерь
02. Поход
03. Топор да кистень
04. Ветра пьяный мёд
05. В плеске вёсел
06. Медвежья хватка
07. Беспощадные (Меч Волги)
08. Над рекою курган
09. Волжская колыбельная
10. Дунавска успаванка

Hrací doba: 44:35

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Casus Belli Musica / Transcending Obscurity PR

Kdykoliv příliš blízko u sebe vidím slova folk metal a Rusko, naskočí mi husí kůže po celém těle, začnu odvracet zrak, do uší si zarazím hřebíky a vidám se hledat nejbližší útes. Ruský folk metal je pro mne totiž synonymem nevkusem přetékajícího přebujelého klávesového kýče, kterému není rovno. A přece – v okamžiku chvilkového pomatení nebo snad pod vedením jakési masochistické choutky jsem se rozhodl, že zrecenzuji Опричь, kapelu, kterou jsem jaktěživ neslyšel, a tak jsem riskoval, že narazím na právě výše zmíněnou torturu. Опричь mi však připravil jedno milé a nečekané překvapení.

Žádné. Klávesy. Sláva!

To ale neznamená, že bych tak s celým albem byl automaticky spokojený. Ve výsledku mám z „Поветерь“ spíše rozpačitý pocit, ačkoliv na druhou stranu nemůžu říct, že bych byl zklamán. Což bych nemohl být vlastně tak jako tak, protože – žádné klávesy! Stejný pocit jsem měl ještě před poslechem také z přebalu, který je mi na jednu stranu neuvěřitelně sympatický, na druhou stranu mi přijde tak zvláštně komiksový a snad až mírně nepatřičný v práci s barvami a stíny.

Místo kláves folkovou stránku zajišťuje v největší míře flétna, dále vargan (variace na brumle), zhaleika, což je ruský lidový dechový nástroj, a měl jsem pocit, že jsem tam jednou či dvakrát zaslechl také cimbál. Folkový dojem je tak daleko výraznější a místy jsem měl téměř pocit, jako bych poslouchal trochu tvrdší Отава Ё. Tomu ovšem napomáhají i ostatní nástroje, které nejednou byly schopny vyloudit velmi příjemnou a rozpoznatelnou melodii, někdy evidentně inspirovanou tradičními lidovkami, někdy originální. Nebál bych se dokonce části některých skladeb (hlavně „Ветра пьяный мёд“ nebo téměř celou „Над рекою курган“, jež si bere hodně z doomových vod a co se týče atmosféry, je rozhodně nejsilnějším kusem na albu) označit za famózní. Celkový dojem však táhnou dolů pasáže, které jsou spíše šlápnutími vedle a občas jsem se prostě musel ptát proč – proč si to tak kazí? V lepším případě se jedná jen o drobnou pasáž, která se za celou skladbu už nezopakuje, v horším o několikrát opakovaný riff. Naštěstí se nestalo, abych měl takový dojem z refrénu či riffu, na němž celá píseň stojí.

Dalším neduhem je dynamika. Ne snad dynamika celého alba či jednotlivých skladeb, ale v celkové práci s kytarami. Ty jsou totiž až příliš často nepříjemně sekané a tlumené, a když něco takového přijde skoro po každém rozjetějším riffu, je to trochu frustrující. Nepomáhá tomu ani jejich nakřáplý zvuk, který ten dojem ještě umocňuje.

Dynamika alba jakožto celku je však zvládnuta natolik, že po dobu jeho trvání do katatonického stavu pravděpodobně neupadnete. Melancholicky studené až hrozivé části se střídají s hospodskými hopsačkami, na jejichž místo vzápětí nastupují epické chorály, jež dají vyniknout ruštině, která k nim sedne jako prdel k letlampě. Žádný z chorálů však není epický nijak přehnaně ani prvoplánově. Ostatně ono celé album působí patřičně uzemněně a dalo by se říci až skromně. Опричь tak patří dík, že takové téma jako jsou Novgorodští Ushkuiniksové dokázali zpracovat vhodně a ne tak prznitelsky, jak je ve folk metalu ve zvyku zpracovávat motivy severské kultury 8.–11. století.

Celkově považuji „Поветерь“ za příjemné překvapení, na němž by se sice dalo najít pár neduhů, ale několik dobrých nápadů (a absence kláves) to táhne nahoru a zaručuje, že se ta necelá třičtvrtěhodina nedá považovat za úplnou ztrátu času. Možná, že si jen tak ze zvědavosti pustím i další album, které tahle kapela vyprodukuje.


Grima – Tales of the Enchanted Woods

Grima - Tales of the Enchanted Woods

Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 25.2.2017
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. The Sentry Peak
02. The Moon and Its Shadows
03. Ritual
04. Wolfberry
05. Never Get Off the Trail
06. The Grief
07. The Shepherds of the Mountains and Plains
08. The Sorrow Bringer

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Jaký úvod byste asi chtěli slyšet v recenzi na kapelu jako Grima? Že nevíte, protože jste o téhle skupině nikdy neslyšeli? Aha, hádám, že to asi bude ono – bylo by vhodné začít nějakým obligátním představením, poněvadž se nejedná o nějak známé jméno na hudební scéně. Ale nebojte, pokusím se nenudit vás obligátní omáčkou déle, než bude nezbytně nutné.

Grima je sibiřský projekt, za nímž stojí dvojčata Velhelm a Morbius. Hoši se v nedávném rozhovoru nechali slyšet, že jejich hlavní kapelou je Ultar, dříve známá jako Deafknife, s níž produkují post-black metal s texty točícími se okolo Lovecraftovských mýtů. Grima se žánrově rovněž pohybuje v blackmetalovém hájemství, ale jen dle vizuální prezentace lze lehce odhadnout, že zde bude stěžejním tématem příroda.

Odsud už je jen kousek k tomu, abyste si tipli, jakou formu black metalu od Grima očekávat. Asi není těžké uhádnout, že Rusové produkují atmosférický black metal podobně jako mnohé další přírodně-blackmetalové projekty. Hlavním důvodem, proč jsem si vybral k poslechu zrovna je, nebyla ani tak prověřená německá firma Naturmacht Productions v kolonce vydavatele, jako spíš obálka nového alba „Tales of the Enchanted Woods“, která mi připadala zajímavá. Pro úplnost dodejme, že se jedná o druhý dlouhohrající počin Grima, přičemž ten první s názvem „Devotion to Lord“ vyšel v roce 2015.

Nahrávku otvírá vcelku dobré intro „The Sentry Peak“, po němž přijde na řadu první sedmiminutovka „The Moon and Its Shadows“. Nejsem si ovšem jistý, jestli se jedná o to nejlepší seznámení, protože zrovna tahle skladba mi přijde jako jedna z těch méně přesvědčivých. Některé pasáže jsou poměrně slušné a baví mě i poslední minuta s příjemnou melodií. Problém tkví v čistých zpěvech. Rusové si zde zcela evidentně půjčovali u zámořských kolegů Agalloch – a skutečně se jedná o podobnost tak nápadnou, až by člověk řekl, že se Velhelm a Morbius dostaly k nějakým šuplíkovým nápadům již nefunkční Haughmovy party.

Další písně jsou naštěstí o něco lepší. Hned následující „Ritual“ dokáže nabídnout opravdu hezké melodie, díky nimž patří k ozdobám „Tales of the Enchanted Woods“. Mezihra „Wolfberry“ má slušnou atmosféru, relativně povedená mi přijde i předposlední „The Shepherds of the Mountains and Plains“, především díky své druhé půli. Slibně se tváří i „Never Get Off the Trail“, v níž lze také nalézt dobré motivy, bohužel se ale poměrně rychle ohraje díky baskytarové lince. „The Grief“ je asi nejhutnější položkou alba a snad jako jediná se spoléhá pouze na riffy a dává přednost rychlejšímu tempu po celou hrací dobu. Špatná není, ale s výjimkou slušného kytarového sóla ve své půli nepřináší nic zásadního. Finální „The Sorrow Bringer“ už je pouhým ambientním dovětkem, jenž na rozdíl od úvodní „The Sentry Peak“ nijak zvlášť nezaujme.

Celkově vzato se nejedná o nic zvláštního, a chcete-li to slyšet na rovinu, tak „Tales of the Enchanted Woods“ je pouze lepším průměrem, víc nic. Nenajdete zde nic pamětihodného, a pokud prahnete po uhrančivé atmosféře, Grima vás uspokojit nezvládnou. Lze ovšem ocenit, že se nahrávka poslouchá příjemně, na chvilku zabaví a ani za pár poslechů nezačíná obtěžovat. Zároveň nemám důvod zastírat, že místy zde vykukují i kvalitní nápady a záblesky talentu. Na druhou stranu, to je asi možné tvrdit o spoustě alb. Nějaký zásadní důvod, proč byste si z nich měli k poslechu vybrat právě „Tales of the Enchanted Woods“, však nevidím. Je to relativně slušná práce, ale upřímně – za měsíc už si nejspíš nebudu pořádně pamatovat, jak to znělo.


Викинг (2016)

Викинг (2016)

Země: Rusko
Žánr: historický

Rok vydání: 2016
Režie: Andrej Kravčuk
Hrají: Danila Kozlovskij, Maxim Suchanov, Světlana Chodčenkova, Igor Petrenko

Hrací doba: 133 min

Zdroj fotek: KinoPoisk.ru

„Viking“ je film, jenž v určitých kruzích vzbudil docela velkou pozornost, hodně se od něj čekalo. Ruský snímek, který měl premiéru na samém sklonku loňského roku, měl být něčím, co se v posledních letech už příliš nenosí, netočí, jako kdyby filmaři na tenhle žánr zanevřeli nebo dokonce zapomněli, jak jej pořádně dělat – kvalitním historickým velkofilmem. Jenže jak už bývá pravidlem, velká očekávání mohou předznamenávat velká zklamání. A „Viking“ je toho důkazem.

Hned na začátku je nutno zdůraznit jednu věc – název snímku je vysoce zavádějící. Přestože se jmenuje „Viking“, o Vikinzích vlastně moc není. Ne, že by se snad ve snímku nevyskytovali, ale hrají zde spíše okrajovou roli, děj se netočí kolem nich, a navrch by asi bylo přesnější neříkat jim Vikingové, nýbrž Varjagové. Což byli, když to řekneme hodně ve zkratce, Vikingové, kteří se vydávali směrem do východní Evropy a také sehráli svou roli v dějinách historického státního útvaru Kyjevská Rus. Název si filmu si osobně vysvětluji jako vypočítavý tah, jak nalákat diváky na dnešní popularitu nordických mýtů a kultury.

A o čem tedy „Viking“ je? Právě o Kyjevské Rusi respektive o jednom z jejích nejvýznamnějších vůdců Vladimíru I. vládnoucím na přelomu 10. a 11. století. Ten je významný především tím, že se postaral o christianizaci Rusi, díky čemuž byl později prohlášen za svatého. Snímek sleduje jeho vzestup, kdy se dostane k moci přes mrtvoly svých starších bratrů Olega a Jaropolka, a jak posléze přinese na Rus křesťanství.

Látka je to bezesporu atraktivní a na snímku je znát, že se ji tvůrci snažili uchopit důstojným způsobem. Nejsem žádný historik a v tomhle období se příliš nevyznám, ale dle toho, co jsem si v rámci nezbytné přípravky přečetl, děj filmu odpovídá historickým událostem, tudíž se zřejmě o žádné znásilňovaní a překrucování dějin nejedná. Uvěřitelné mi přišly i dobové reálie, kostýmy a tyhle věci. Určitě je sympatické i to, že se „Viking“ nebojí krve, což uvěřitelnosti rovněž napomáhá.

V další řadě je „Vikingovi“ nutno přičíst k dobru, že z vizuálního hlediska vypadá skutečně nádherně. Na výsledku je vidět snaha dát tomu co nejreprezentativnější formu, jsou znát ty peníze, jaké do toho byly nality (jedná se o třetí nejdražší ruský film vůbec). Výprava je skutečně… inu, výpravná. Celé je to navíc natočené krásně, moc hezky se na to kouká a mnohé scény vypadají opravdu skvěle. Výborně jsou udělané bitvy, působivé je třeba i provedení pohanských rituálů, kteréžto dle mého názoru patří k vrcholům celého více jak dvouhodinového eposu. Zbytečně digitálně vypadal pouze mega-býk na začátku filmu a slajdování loděmi po bahně někde ve třech čtvrtinách, ale dejme tomu, že těch pár detailů by se odpustit dalo.

Викинг (2016)

Navzdory všem nesporným kladům „Viking“ není strhujícím snímkem, jenž by dokázal diváka bavit po celou svou stopáž. Jedním z hlavních problémů je, že film bude strašně chaotický, neznáte-li historické pozadí. Pokud si člověk předem nenačte alespoň nějaké články na Wikipedii, aby měl jakous takous představu, co a kde že to ten Vladimír vlastně dělal a s kým měl co do činění, bude pro něj „Viking“ strašně nepřehledný a velmi rychle se v něm ztratí. Nicméně i s nastudováním historického základu a dokonce i při druhé projekci to stále není ono a u některých postav mi stále bylo nejasné, co jsou vlastně zač, natožpak abych přesně rozuměl jejich chování a motivaci.

I díky téhle nepřehlednosti se zanedlouho začne dostavovat nuda – krátce poté, co se opadne prvotní nadšení z krásné výpravy. A to ve spojení s vysokou stopáží filmu dává dohromady poměrně nezáživný koktejl. Ve druhé polovině už jsem se regulérně nudil a často koukal po hodinách, kolik času ještě zbývá do konce.

Викинг (2016)

Není sporu o tom, že „Viking“ jednoduše předpokládá určitou znalost problematiky. Můžeme diskutovat o tom, jestli tento předpoklad není příliš silný a jestli snímek od diváka nežádá příliš, nebo jestli jde o oprávněný požadavek a pouze diletanti budou podobně v pytli jako já. Na druhou stranu, viděl jsem i historické filmy, které byly ještě delší, sledovaly osudy ještě většího množství postav a také se odehrávaly v historickém období, o němž nemám hlubších znalostí, jen laické povědomí, že se něco takového někdy proběhlo, a chytal jsem se a bavilo mě to. Každopádně, ať tak nebo tak, snímek, na nějž jsem se potěšil a posléze se u jeho sledování nudil, bohužel nemohu označit jinak než jako zklamání.

Přese všechno je „Viking“ záležitost, jakou by milovníci historických velkofilmů minout asi neměli. Už jen z toho důvodu, že podobné věci (obzvlášť budeme-li se bavit o skutečně historických počinech, nikoliv jen smyšlených dobrodružných příbězích zasazených do minulosti nebo na pozadí dějinných událostí) se v současnosti točí naprosto minimálně. Co se ale mě týče, já jsem „Vikinga“ viděl dvakrát – jednou při standardní sledovačce, podruhé jen tak po očku při psaní tohoto textu – a víckrát už to opakovat nechci, protože se mi výsledek zdaleka nelíbil natolik, abych byl ochoten mu věnovat další dvě hodiny života.

Викинг (2016)


Krrau / ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – αρχάος

Krrau / Qamat-is-sa'atu - Archaos

Země: Rusko
Žánr: experimental / industrial / neofolk / ethno / darkwave / neoclassical
Datum vydání: 22.9.2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Side A – Krrau
01. Триумф в Персеполе
02. Гедросия
03. Роушанак и тень Диониса

II. Side B – ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ
04. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
05. Триумф в Вавилоне

Hrací doba: 51:14

Odkazy Krrau:
bandcamp

Odkazy ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.

Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.

„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.

Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.

„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.

Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy ‎(50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.

Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos