Archiv štítku: RUS

Rusko

Depicting Abysm / Windbruch / Gmork – Silentium!

Depicting Abysm / Windbruch / Gmork - Silentium!
Země: Rusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.4.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
I. Depicting Abysm
01. I
02. II
03. III

II. Windbruch
04. IV
05. V
06. VI

III. Gmork
07. VII
08. VIII [Life Neglected cover]
09. IX

Odkazy Depicting Abysm:
facebook

Odkazy Windbruch:

Odkazy Gmork:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Z jakých důvodů vlastně vznikají tzv. split alba neboli nosiče, na nichž se objeví skladby více kapel? Nezřídka to bývá kvůli upevnění přátelství mezi danými skupinami, jindy dokonce proto, aby známější kolegové trochu zviditelnili své třeba ne tak proslulé parťáky, někdy může jít čistě jen o vzájemnou propagaci, někdy zase o libovolné kombinace výše zmíněných možností. Co vedlo trojici ruských black metalových kapel Depicting Abysm, Gmork a Windbruch, aby vzájemnými silami daly dohromady společný počin “Silentium!”, vycházející čistě jen v elektronické podobě, nemám tušení, ale pokud bych musel, asi bych si tipnul třetí možnost vzhledem k tomu, že hned dvě ze zmiňovaných formací se aktuálně shánějí po labelu, který by jim vydal nové desky. Avšak i kdyby, nic to nemění na faktu, že se Rusové evidentně snažili neudělat ze “Silentium!” jen další bezejmenné splitko z milionu, ale pokusili se do výsledné podoby vtisknout i nějaký vnitřní smysl a řád, nejen v rámci jednotlivých příspěvku, nýbrž i v rámci celé hodinové délky.

Nutno říct, že se to do jisté míry i povedlo a osobně to považuji za jednu z předností “Silentium!”. Nijak se netajím tím, že jako hudební dílo prostě vnímám desku, tedy ucelený útvar, nikoliv jen jednotlivé songy. Nemohu si pomoct, ale přes tohle jednoduše vlak nejede – i díky tomu se moc nehrnu do poslechu jakýchkoliv neřadových počinů. Ze stejného důvodu mě obecně moc nebaví ani split alba, jelikož kapely se většinou mezi sebou liší, když ne stylově, tak ve většině případů přinejmenším pojetím nebo kvalitou, díky čemuž bývá celistvost nahrávky v čudu. Z tohoto ohledu ovšem “Silentium!” hraje do karet fakt, že Rusové tento split pojali tak, aby měl nějakou solidnější výpovědní hodnotu i po muzikální stránce – jak už ostatně napovídají jen názvy skladeb. Přestože rozdíly mezi přítomnými skupinami na první poslech poznáte, nahrávka ve výsledku pohromadě drží, což je z mého pohledu obrovské plus. Jako by se všechny tři kapely nesnažily hrát samy na sebe, nýbrž pro potřeby celku. Ne vždy se to sice povedlo úplně na 100% (o tom už níže), ale pořád dost na to, aby mě “Silentium!” poměrně bavilo.

O úvod “Silentium!” se starají Depicting Abysm, pro něž je to vůbec první vydaná muzika, přesto se nejedná o žádné zelenáče, jelikož ve skutečnosti jde o vedlejší projekt dvou členů kapely Epitimia. Hned na úvod se vytasí s nejdelší kompozicí splitu – “I”. Pomalý atmosférický začátek postupně narůstá s příchodem kytar a následně i rytmiky, aby se z něj vyklubal velmi dobře provedený black metal ve středním tempu a až na klidnější atmosférickou vsuvku, jež se objeví po několika minutách, i poměrně monotónním tempu, což ale nijak zvlášť nevadí, protože Depicting Abysm dokážou člověka zabavit i tak; menší zrychlení se objeví až ke konci kompozice. “II” je o něco málo proměnlivější, ale opravdu jen o málo, nicméně se jedná o výtečnou záležitost s moc dobrou atmosférou, až se nakonec možná jedná o předčasný vrchol “Silentium!”. “III” pak zčásti působí jako jakési outro k části Depicting Abysm, které se až ve svém závěru zvrhne do metalové pasáže, jež hravě udržuje laťku nastavenou “I” a “II” a zároveň připravuje půdu pro nástup kolegů z Windbruch

…nebo spíše lépe řečeno kolegy, neboť Windbruch je jednočlenným projektem. Začátek “IV” na mě nejdříve působil malinko rozpačitě, ale skladba se postupně vcelku příjemně rozjede a ve svém průběhu nabízí několik skvělých melodií. “V” také není zlá, avšak hlavní díl bodů dostává za pasáže ve středním až pomalejším tempu, jelikož v těch rychlejším se mi zdá, že to malinko skřípe. Nejedná se ale o nic zásadního. “VI” přichází s podobným modelem jako “III”, čili poklidnější song, v němž se kytary ozvou až ve druhé polovině. Možná by se ještě slušelo zmínit zajímavost, že všechny tři příspěvky Windbruch jsou čistě instrumentální, nicméně fakt, že i přes absenci vokálu a také relativně monotónnější tempo ta muzika zvládne opět bavit, si pochvalu zaslouží.

Gmork, kteří jako jediní fungují jako klasická kapela a kteří toho mají papírově nejvíce za sebou, mě ze všech tří skupin zaujali asi nejméně. Ono samozřejmě ani Depicting Abysm a Windbruch ani náhodou nepřinášejí nic nového, ale z jejich muziky jsem si zvládnul něco odnést, což se mi u Gmork nepovedlo, přestože po formální stránce na tom nic moc k vytknutí není, obzvláště po instrumentální stránce se všech třech písních najdou slušné momenty. Vokál zní zpočátku malinko prapodivně, ale i na ten jsem si po čase dokázal zvyknout v pohodě. Možná v tom hraje roli i fakt, že zatímco příspěvky Depicting AbysmWindbruch si vzájemně “sedly”, Gmork v porovnání s nimi znějí poněkud klasičtěji, ačkoliv i oni se snaží držet dříve vytyčeného směru a stylu, a i samotný zvuk jako by byl v jejich případě trochu zahuhlanější. O průser se však určitě nejedná a jak již bylo řečeno, své momenty to rozhodně má. Možná v samostatné podobě by mi Gmork seděli lépe. Za vrchol v rámci jejich tří songů považuji závěrečnou “IX”, přestože paradoxně z celého “Silentium!” stylově vybočuje jednoznačně nejvíce.

Upřímně se přiznám, že před poslechem “Silentium!” jsem o existenci dvou ze tří kapel neměl sebemenší tušení, o jedné jsem slyšel, ale po hudební stránce jsem neměl zkušenosti ani s ní. Výsledný počin však skupiny představuje i nezasvěcenému posluchači (možná právě na ně je album mířeno především) ve velmi příznivém světle. Osobně mě nejvíce zaujala tvorba Depicting Abysm, na jejichž případné další počínání se někdy v budoucnu rád podívám, stejně tak jako na domovskou kapelu zúčastněných muzikantů.


The Korea – Колесницы Богов

The Korea - Колесницы Богов
Země: Rusko
Žánr: metalcore / djent
Datum vydání: 15.1.2012
Label: Rogue Records America

Tracklist:
01. Кобра
02. Ватерлиния
03. Колесницы Богов
04. Зомби
05. Нева
06. Я понял, чего ты ждешь
07. Армада
08. Валгалла
09. Поцелуй Иуды
10. Теория хаоса
11. Дорога домой

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mnozí z vás se jistě ošijí či rovnou přestanou číst, když prozradím, že The Korea je kapela hrající metalcore. Stejně tak mnoho z vás odradí fakt, že “Колесницы Богов” je album z Ruska pocházející, rusky pojmenované i rusky odzpívané. Ona kombinace “ruský metalcore” nezní sympaticky ani mně a to jsem přístupný lecčemu. Ale nechme předsudky stranou a pojďme se podívat, co jsou vlastně The Korea zač.

Kapela pochází z ruského Petrohradu a “Колесницы Богов” je jejich třetím řadovým albem. Před jeho vydáním se pánové přejmenovali, jejich název prošel razantní změnou a z profláklého Korea se stalo mnohem originálnější The Korea. Možná i proto oficiální stránky kapely existenci předchozích dvou počinů popírají a “Колесницы Богов” se na nich tak tváří jako debutové album. The Korea se rozhodli pro chytrý marketingový tah, díky kterému si album můžete stáhnout zdarma a díky kterému také čtete tuto recenzi.

Potud tedy strohá fakta. A jak jim to vlastně hraje? Na první poslech nepřicházejí tito mladí Rusové s ničím novátorským. Úvodní “Кобра” začíná jakýmsi ambientním mumláním, které velmi rychle ustane a The Korea předvede to, co jim jde opravdu dobře, a tím je hromada křiku a typicky metalcorově zasekávané riffy. Onen ambientní nádech se ve skladbě objeví ještě jednou a to ve formě ženského zpěvu hned před prvním refrénem. V tom vás The Korea překvapí opravdu povedeným čistým zpěvem (který se zdaleka neobjevil naposled) a ke konci skladby také příjemnou vyhrávkou. Ta není v pozici, kdy by se dala nazývat sólem, jelikož na sebe nijak nestrhává pozornost. Zatím tedy vše funguje na jedničku. První náznaky problémů se objeví hned v druhé “Ватерлиния”. Ony zasekávané riffy jsou totiž na “Колесницы Богов” využívány s železnou pravidelností a tak je důležité, zda jste jejich fanouškem či naopak nepřítelem. Já stojím kdesi na pomezí a tak nemám ani tak problém s jejich přítomností na albu, jako spíše s jejich četností. Jen výjimečně můžeme zaslechnout kytarové pasáže mnohem techničtějšího ražení. Za ně musím The Korea naopak pochválit. Bohužel jich je naprosté minimum a ani občasná vyhrávka (ne nepodobného ražení, jako ta v “Кобра”) nedokáže práci kytar na albu zachránit.

Část skladeb se nese v klasickém duchu daného žánru s čitelnou strukturou střídající tvrdší vyřvané pasáže a melodické refrény. Mezi ně patří třeba již zmíněná dvojka “Ватерлиния”, šestá “Я понял, чего ты ждешь” s opravdu povedeným refrénem či jedna z posledních skladeb alba “Поцелуй Иуды”. Na nich The Korea odvedli dobrou práci, ovšem mezi vrcholy alba nepatří. Druhou skupinou jsou tvrdší skladby s deathcorovým nádechem a minimem čistého zpěvu. Kupříkladu trojka “Колесницы Богов” funguje výborně a je v ní jeden z nejlepších momentů alba, v němž se kytary vydávají směrem k již zmíněným technickým riffům. Podobně vyznívá i “Теория хаоса”, ve které The Korea nahromadila snad všechna možná klišé. Výsledek zní jako něc,o co vypadlo z desky Emmure, a to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Tuto píseň si kapela bohužel vybrala jako singl s videoklipem, který sice můžete zhlédnout níže, ovšem názor na celé album si podle ní určitě nedělejte. Těžko říct, co pány vedlo k takto nesmyslnému výběru.

Zbývající skladby jsou převážně melodické, jasnou převahu v nich má čistý zpěv a já se je nebojím prohlásit za to nejlepší, co na albu najdete. Zvláště “Валгалла”, která neustále graduje, desku pozvedá na úplně jinou úroveň. Poslední složkou alba jsou pak instrumentální skladby. Mezi ně lze řadit intermezzo “Нева” a outro “Дорога домой”, které jsou hudebně provázané a dalo by se o nich tak mluvit jako o jedné dvoudílné skladbě. Zajímavé je, že zatímco lehká kytarová melodie, zvuk deště a skvělá střední část s klarinetem v “Нева” zní výtečně, podobné ingredience (ovšem bez klarinetu) dělají z “Дорога домой” dvě a půl minuty nudy.

Záměrně jsem se v popisu skladeb vyhýbal podrobnějším detailům o vokálech. O ty se postarali zpěvák Ilya Sannikov a kytarista Evgenie Potekhin a já je za jejich práci musím pochválit. Zpěv na “Колесницы Богов” totiž střídá mnoho různých podob a pomáhá tak albu nenudit posluchače i přes občas nezábavný instrumentální podklad. Čistý zpěv by se dal nazvat “univerzálním metalcorovým vokálem”, kdyby nebylo výborných vyšších poloh, do kterých se zpěvák často vydává. Řev se pohybuje od metalcorového standardu až po hluboký growling a výjimečně zazní i všelijaké “prasečí pazvuky”.

Jak tedy “Колесницы Богов” hodnotit? Inu to už je na vás. Můj závěr je takový, že The Korea nahráli solidní album, které se v žánru, jenž je doslova prošpikován stovkami stejných kapel, nemá za co stydět. Pokud jste stejně jako já na metalcoru vyrostli a občas se k němu máte chuť vracet, “Колесницы Богов” vám poslouží dobře. Jestli je metalcore vaším denním chlebem, neváhejte a stahujte. A jestli patříte mezi ostatní skupiny posluchačů, nejspíš toto ani nečtete. Domluvil jsem.


Ария – Феникc

Ария - Феникc
Země: Rusko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 5.10.2011
Label: Союз / Moon Records

Tracklist:
01. Чёрный квадрат
02. Равновесие сил
03. История одного убийцы
04. Чёрная легенда
05. Бои без правил
06. Феникс
07. Симфония огня
08. Аттила
09. Дальний свет
10. Реквием

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rusko coby metalovou zemi, mám poměrně pevně spjatu se slavickým folk a pagan blackem, ať už to je z první skupiny Аркона a její spíše méně známé klony jako Алконост nebo Калевала anebo z druhé škatulky třeba “zakázaný” Темнозорь. Heavy metal pocházející ze země, kde zítra znamená včera, to pro mě byla naprostá novinka. Výhodou je, že díky tomu jsem neměl žádné předsudky, ani jsem se nemusel bát nenaplněných očekávání, na druhou stranu jsem se neměl při psaní recenze od čeho odrazit. Ale nakonec se dílo urodilo.

V prvních vteřinách člověka napadne, že si omylem pustil “Knight Ridera”, přesně jeho znělku totiž úvodní krátké elektronické intro Чёрный квадрат” připomíná. Pak začíná hudba, která podle v prvním songu docela tíhne k power metalu, a to hlavně ve zpěvu. Riffům bych i chvílemi věřil, že je stvořil člověk, který vyrostl na Iron Maiden. Druhý track “Равновесие сил” přitvrzuje a sděluje posluchači naoko zcela jasně, že Ария je opravdu heavy metalová kapela, jenže ve třetí “История одного убийцы” bych už zase prvky, které by mi seděly spíše do poweru, našel a čtvrtá skladba “Чёрная легенда” pro změnu koketuje s thrashem. Tedy do chvíle, než je zhruba uprostřed přerušena, aby toho nebylo málo, velmi “atmosférickou” pomalou akustickou pasáží. Rozhodně se nedá stěžovat si na nudu a šedou monotónnost.

Pátá skladba nazvaná “Бои без правил” se mi líbí opravdu hodně, a to prvními tóny jednoduchého, leč díky šikovně použitým bicím pěkně úderného riffu počínaje, à la Iron Maiden akustickou “předehrou” pokračuje a výrazným refrénem konče. Tohle je opravdu heavy metal klasického ostrovního rázu a povedl se náramně. Iron Maiden, které si opakovaně beru do úst, z toho hudebně opravdu čiší. Dokonce nechybí ani sborové “oh-oooh-oh” uprostřed a náhlé “nakopnutí” rychlosti, které Železnou Pannu mnohde zdobí. Jen ten zpěv je pochopitelně o dost jinde a co si budeme povídat – druhý Bruce Dickinson se v Moskvě přece jenom nenarodil…

Bohužel ruštinu jsem už ve školních lavicích nezažil a nemám k ní absolutně žádný vztah, čili nejsem schopen odhalit a posoudit, o čem se to vlastně zpívá. Hlas zpěváka mi popravdě příliš nesedl a chvílemi mi snad i trochu šel na nervy. Myslím, že co se ruštiny týká, tak za sebe spíš zůstanu u majestátu slovanského pagan folk metalu, kam se tento jazyk hodí náramně.

Také u šesté skladby, titulní “Феникс”, bych našel paralely mezi Ария a Iron Maiden, zejména během úvodní půlminuty, ale bylo by nefér tvrdit, že jde jen o nějaké “obšlehnutí” slavnější legendy, zejména když se s průběhem skladby dostáváme zase víc směrem k thrashi. Zato jsem si při refrénu vzpomněl na tureckou skvadru Almora a jejich “Rainbow“, i když se jedná spíše o vzdálenou podobnost, kterou neváhám přičíst pouhé náhodě.

Sedmý track v pořadí, “Симфония огня”, se mi popravdě moc nezamlouvá, ale dostáváme se do úplně nové polohy kapely Ария – poslední dobou si docela dost libuju v poslouchání Dream Theater a troufám si říct, že mnohé aspekty tohohle songu (zejména sólo od 3:25) jejich progressive metalovou virtuozitu úspěšně připomínají. Každopádně to svědčí o tom, že “pan sólo kytara” této partičky asi něco umí. V mých uších ale celkový dojem táhne dolů zpěv, zrovna tady mi šel na nervy asi nejvíc.

Celkově bych řekl, že alespoň pro mě je zpěvák, který do kapely přišel až letos s tímto albem, ten nejslabší článek. Těžko říct, jestli je to tím, že je opravdu špatný, anebo mi prostě jen jeho hlas nesedí. Vzhledem k tomu, že Ария neznám, tak nemůžu ani říct, jak to měli hoši dřív. Kytary nejsou úplně výrazné a vokál je většinu času vcelku jasně přehlušuje. Samozřejmě pokud nejde o sóla, jež v té či oné podobě nechybí v žádné z desítky skladeb. Ještě hůř jsou na tom bicí – když už je ale slyšet je, tak obyčejně výborně “tvrdí” muziku.

U stopy číslo osm se prvně dočkáváme skutečné a “procítěné” balady. “Аттила” tak, jak je dobrým zvykem heavy metalových balad, ve své druhé polovině napřed výrazně přitvrzuje, aby do vyumělkovaného sóla opět lehce zpomalila a pěkně naplno skončila, právě tak, jak kdysi na vrcholu své slávy a moci skončil známý vojevůdce, kterému se zčistajasna stala osudnou jeho další svatební noc.

Ария

Devátou skladbu “Дальний свет” bych zase neváhal označit nálepkou “napůl (ne-li víc) power metal”, i když to pochopitelně není myšleno jako urážka. Na závěr přichází pomalá a melancholická skladba “Реквием”, kterou nedoprovází kytary a bicí, ale pouze klávesy a výrazný klavír. Elektrická kytara se krátce ozve až ke konci (aby byla naplněna kvóta co písnička, to sólo) a kapela se s posluchači definitivně rozloučí v zanikajících tónech synthetizátoru po téměř přesné hodině poslechu.

Obecně se to dá celé shrnout tvrzením, že hudba skupiny osciluje mezi téměř úplně tradičním hevíkem a více či méně nápadnými náznaky jiných stylů, jmenovitě poweru a thrashe, sem tam zavane i progresivní vítr. Musím říct, že jsem se během poslechu nenudil, na druhou stranu zcela upřímně a otevřeně prohlásím, že to není tvorba, ke které bych se plánoval nějak často vracet. Kapela vás může svým pestrým pojetím heavy metalu okořeněným netradičním zpěvem v ruštině zaujmout, je však otázkou, zda si vás dokáže i opravu získat. Ale to už musí rozhodnout každý sám podle svého.


Další názory:

Ария je takový ruský Arakain (i když přece jenom v trochu větším měřítku) – doma jsou obrovsky populární, ale metr za hranicemi je zná málokdo. A přitom je muzika Ария natolik dobrá, že rozhodně stojí za pozornost a minimálně příznivci heavy metalu by si ji měli pohlídat. Netvrdím, že je to něco převratného, co jste nikdy v minulosti neměli možnost slyšet, ale nalijme si čistého vína – heavy metal přece jenom není žánr, v němž by šlo nějaké překotné hledání nových cest (Však řekněte znami – kolik znáte avantgardního heavy metalu? Tím ovšem neříkám, že je to z mého pohledu ideální stav…), spíš je to o tom, kdo dokáže ty klasické heavy metalové postupy namíchat tak, aby to člověka pořád ještě bavilo – a to Ария dokáže, čehož je mimo jiné i jejich čerstvá novinka “Феникс” důkazem. Vážně, těmto Rusům to na rozdíl od mnohých jiných prostě funguje. Vezměte si například takovou “Равновесие сил”… ve své podstatě je to klišé jak noha, ale je výborné, má to energii i švih, tak proč by ne? A takto to je s celým “Феникс”. Abych to tedy zkrátil – pokud máte rádi heavy metal a nevadí vám ruština (i s takovými už jsem se setkal), jen s chutí do toho, nemůže se vám to nelíbit!
H.


Аркона – Словo

Аркона - Словo
Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 26.8.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Азъ
02. Аркаим
03. Больно мне
04. Леший
05. Заклятие
06. Предок
07. Никогда
08. Там за туманами
09. Потомок
10. Слово
11. Одна
12. Во моём садочке…
13. Стенка на стенку
14. Зимушка

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / youtube

Pěkně se na téhle kapele s kolegou Ježurou střídáme. Já jsem si vzal svého času na paškál předchozí album “Гой, Роде, Гой!”, on měl na starost minulé EP “Стенка на стенку”, takže na mě je opět to nejnovější, s čím ruská Аркона přichází – album “Слово” (i když není bez zajímavosti, že to takhle původně být nemělo, ale to vás stejně nezajímá, takže se tím nebudeme zdržovat). Snad do příštího alba kapela nebude vydávat žádné minialbum, aby na mě nevycházely jen velké desky a na něj jen EPčka (smích). Ale ne, teď už vážně…

Abych se přiznal, na “Слово” jsem se díval ještě před poslechem poněkud skepticky. Obal už neřeším, protože ty mi u téhle formace nikdy zrovna nelezly pod čumák (nejlepší obal má jednoznačně druhá deska “Лепта”, od té doby je to na můj vkus trochu kýč… ale pořád lepší, než kdyby byla kýč hudba a obaly pěkné), ale trochu jsem obával premiérového použití orchestru, který jsem si u těchto Rusů moc nedokázal představit. Zkráceně řečeno jsem pojal podezření, že by z toho mohly vylézt až moc velké “zpívanky”, jestli mi rozumíte. Ale dejme tomu, to bych ještě přežil, co mě však dorazilo, to bylo již zmiňované EP “Стенка на стенку”, jež kapelu představilo v podobě, na níž jsem nebyl zvyklý a která mi přišla naprosto příšerná – v podobě prachsprosté odrhovačky.

Možná si řeknete, že já toho nadělám, že kvůli jednomu songu, ještě k tomu na neřadovém počinu, a že tolik vyvádím, ale on má celý tento problém jaksi o dost hlubší základy. Víte, já mám k folk metalu opravdu prazvláštní vztah. Jsou kapely, za které bych strčil ruku do ohně, jak mám jejich muziku rád, ale na druhou stranu jsou i skupiny, ze kterých se mi bez nadsázky zvedá žaludek. Obecně se dá říct, že preferuji folk metal v podání těch “starých” kapel (případně těch, které na ně navazují), protože jejich muzika má dle mého názoru dodnes smysl a nějaké pozadí. Jenže postupem času – začalo to hlavně v novém tisíciletí – se stal folk metal synonymem pro vidlácké skákačky bez mozku, jejichž jediným cílem je být co nejvhodnějším doprovodem k ožírání si držky. A přitom se stačí trochu prohrabat 90. léty a v tom “stejném” žánru naleznete opravdové, byť povětšinou polozapomenuté klenoty. Jenže já jsem na ně nezapomněl, díky čemuž mi snad nikdo nemůže mít za zlé, že mám tak velkou averzi vůči všemu tomu skákacímu, co je dnes tak populární. Jenže zrovna Аркона pro mě představovala vždy jakýsi kompromis, který ačkoliv je čím dál tím více populární (rád bych však upozornil, že já jejich tvorbu sleduji od pravěkého debutu “Возрождение”, čili od doby, kdy ještě nevytáhli paty Ruska a zde je znalo jen pár fajnšmekrů), vždy si dokázal udržet velmi vysokou úroveň a v neposlední řadě hlavně dávku inteligence ve své tvorbě. Proto jsem onen z mého pohledu úpadek s “Стенка на стенку” nesl tak nelibě a na “Слово” se díval předem skrz prsty… Avšak o to víc je příjemnější zjištění, že většina mých obav byla lichá, protože Аркона i v roce 2011 pořád dokáže stvořit to, proč jsem jejich muziku měl vždy rád. A to vše mi bylo jasné hned s prvním poslechem.

Veškeré obavy o přítomnost orchestru rozpráší hned úvodní a pestré intro “Азъ”. Bál jsem se totiž toho, aby Аркона nepodlehla vábení, že má konečně k dispozici orchestr, a nepřehnala to s ním, což by mohlo za jistých okolností zazdít veškeré folkové nástroje. To se ale naštěstí nestalo a orchestr na “Слово” funguje ve své podstatě jako doprovod v pozadí, který pomáhá dotvářet atmosféru (podobným stylem, jakým nemálo skupin používá klávesy). Že se tak neděje na úkor folklóru, se ukáže ihned právě v “Азъ”, která začíná velice napínavým smyčcovým partem, k němuž se později přidává i onen folk, ale z orchestru velmi příjemně vystupuje, bere si na chvíli hlavní slovo a stále zastává tu důležitější funkci.

Аркона

Příjemným šokem je do jisté míry i druhá “Аркаим”, v níž Аркона spustí opravdu hodně ostrý riff. Takhle nabroušeně u nich kytara zněla snad naposled v roce 2004 na prvních dvou deskách. Že to ale není jenom výkřik do tmy, dokazuje dále i “Никогда”, jejíž některé pasáže bych si v naprosté pohodě dokázal představit i v personálně spřízněných Rossomahaar. Ale to je jen jedna z mnoha tváří, které Аркона na své novince předvádí. Jestli se totiž dá o albu “Слово” něco prohlásit, určitě by to bylo to, že jde o velice pestrou desku. V podstatě žádná skladba není jednotvárná, jednotlivé motivy se střídají jak na běžícím páse, aniž by se mezi sebou vzájemně mlátily, díky čemuž “Слово” udrží svého posluchače v neustálém napětí a nenechá ho povolit svou pozornost. Za příklad si můžeme vzít třeba skladbu “Больно мне”, která začíná příjemným akustickým vybrnkáváním, gradujícím díky nástupu orchestru. To je následováno poměrně agresivnější pasáží, ale díky neustálemu brnkání a přítomnosti orchestru to má pořád tu správnou náladu. Píseň postupně roste, aby se přibližně okolo dvou minut zvrhla do naprosto vynikajícího kousku, který bychom s nadsázkou mohli označit za písničku v písničce, protože sám o sobě graduje a má lehce rozdílnou, melancholičtější atmosféru. Když vše utichne, nastoupí opět rychlá kytarová pasáž jako ze začátku, končící úvodní akustikou. Takto bychom mohli v podstatě probrat každou píseň, takže to vezmeme hopem…

Za zmínku podle mě určitě stojí naprosto skvostná “Заклятие”, jejíž název napovídá, co od ní asi tak můžeme čekat (pro neazbukáře přepis: “Zakliatie” – “Zaklínání”). Její atmosféra je opravdu až plíživá, šamanská, zvláště první polovina je bez jakékoliv nadsázky vážně úžasná. Je pravda, že předchozí počiny kapely už jsem pěkných pár měsíců neslyšel, ale nepamatuji si, že by kdy Аркона nahrála podobnou skladbu. A to, že kapela dokáže po šesti albech stále ještě podobně překvapit, to je pro mě opravdu velké plus. Velice mě baví rovněž “Одна”, která jako by vypadla z odněkud z období alb “Во Славу Великим!” a “От Сердца к Небу”. K oné zmiňované pestrosti však přispívají i jakési mezihry v podobě jakýchsi deklamací (“Предок”, “Потомок”) nebo povedená (a hlavně ne klišovitá, což je dobře) balada “Там за туманами”.

V rámci dodržení alespoň nějaké objektivnosti musím ale zmínit i to, že ne úplně všechno je tak výborné. Kromě již zdrbané nechutnosti “Стенка на стенку”, která se naštěstí nachází až v samotném závěru “Слово” (je předposlední, po ní už následuje jen další klidná balada “Зимушка”), je další spornou položkou čtvrtá “Леший”. První tři skladby “Азъ”, “Аркаим” a “Больно Мне” nasadí vcelku vážnou tvář, proto jako pěst na oko působí začátek následující “Леший”, kde se ozve s prominutím naprosto vyjebané intro s akordeonem. Ono je to vlastně jenom pár vteřin, ale i tak je tam nějakých těch 20 sekund totálně mimo mísu a hlava mi nebere, proč to tam kapela musela cpát. Je to o podivnější, že “Леший” dále pokračuje docela slušně (hlavně hned poté následující druhé, kytarové intro jako by vypadlo odněkud z atmosférického black metalu). Občas v ní sice ten akordeon znovu vykoukne a popravdě řečeno bych byl radši, kdyby tam nebyl, ale dá se to ještě přežít. Čímž netvrdím, že ten refrén s ním je dobrý, ale na rozdíl od toho začátku se dá přežít a člověk u něj nemá chuť jít za roh hodit šavli.

Možná by někoho z vás mohlo napadnout, že teď si vlastně protiřečím, když nejdříve vyzdvihuji pestrost, ale následně jednu tu tvář kapely na “Слово” tak strhám… řekněme, že všeho moc škodí a až zas tak pestré to být nemusí. Jak totiž dokazují písně jako “Больно мне nebo “Заклятие”, Rusové dokáží dělat velice pestrou a poutavou muziku i bez pomoci těchto skočných berliček. A že by pak neměli na desce žádné hitovku, u nichž by mohli skoku-chtivý fanoušci řádit na koncertech? Kdo tohle tvrdí, ať si pustí “Никогда”, u níž se může pařit o sto šest, ale pořád je song natolik kvalitní, aby bavil i člověka, jenž upřednostňuje poslech před opileckým blázněním pod pódiem.

Аркона

Tím se pomalu dostávám na konec recenze, v němž už mi zbývá v podstatě jenom shrnout vše, co zaznělo výše, do několika řádků (takže ano, kdybyste se na celou recenzi vybodli a přečetli jen tento odstavec, dozvěděli byste se to samé…). I přes jistý skepticismus, který ve mně před poslechem dřímal, je “Слово” slovo opravdu dobré album, jež mě ve výsledku možná až překvapilo. Je to zábavné, rozmanité, najdete zde některé opravdu skvělé skladby, ale na druhou stranu i něco o trochu slabšího (toho je však naštěstí jen minimum), hlavní je však to, že v konečném důsledku “Слово” jako celek funguje a jasně dokazuje, že Аркона nešla tak nahoru náhodou. Ze všech současných folk / pagan metalových skupin jsou to právě oni, kdo patří na špičku.


Další názory:

Po neblahé zkušenosti s EP Стенка на стенку” jsem se o osud novinky dost obával. A to dokonce tak moc, že to po několikerém náslechu má jedině pozitivní efekt. Слово totiž není průser, a to ani v nejmenším. Když pominu již zmiňovanou hopsačku Стенка на стенку”, tak album sestává prakticky výhradně z epických, nikoli však kýčovitých kompozic, které doplňují umírněné balady, kde Máša nechává naplno vyniknout svému překrásnému hlasu. Ostatně ten dostává na Слово přesně tolik prostoru, kolik zaslouží, a snad poprvé nemám dojem, že by album zasloužilo víc čistých zpěvů. Nepopírám, že album nemá slabší momenty, ale i přes to se jedná o skutečně dobře odvedenou práci a nejde mluvit o zaprodání mainstreamu, čehož se mnozí děsili…
Ježura


Аркона – Стенка на стенку

Аркона - Стенка на стенку
Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 1.6.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Стенка на стенку
2. Валенки
3. Гой, Роде, гой! [akustická verze]
4. Skål!
5. Дурень [Сварга cover]
6. Новый мир [Shaman cover]

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / youtube

Ruská Аркона je snad jediná folk/pagan metalová kapela, která se těší zájmu čím dál většího počtu fanoušků a zároveň ji chovám v oblibě i já. EP “Стенка на стенку” jsem tedy očekával s nemalou zvědavostí, co že parta okolo plavovlasé Máši spáchá v období mezi dvěma studiovými alby. Po několikanásobném poslechu musím chtě nechtě přiznat, že výsledek dopadl poněkud rozporuplně. Začněme ale pro jednou z té lepší strany…

Vyzdvihnout musím zvuk, na kterém neshledávám zhola nic odsouzeníhodného. Nástroje znějí velice přirozeně, organicky a tu více, tu méně využité samply a dokonce sbory a orchestr dokreslují atmosféru minialba nadmíru vkusně. EP obsahuje celkem šest skladeb – tři původní, dva covery (Сварга a Shaman) a navrch akustickou verzi titulní skladby posledního alba “Гой, Роде, гой!”. To je vcelku očekávané rozložení sil a předem nepůsobí vůbec podezřele. Že je ale nad čím se znepokojovat, zjistíte okamžiku, kdy vám 24 minut a 33 sekund dlouhý počin dohraje. Kámen úrazu spočívá v tom, že Аркона protentokrát vsadila na představení novinek, které jdou bez okolků zařadit do kategorie hopsaček a odrhovaček à la Korpiklaani, byť s nezpochybnitelným autorským trademarkem moskevského kvintetu. Pravda, každá ze tří nových skladeb je jiná a v žádném případě je nelze zaměnit navzájem ani s tvorbou kohokoli jiného, nakonec titulní Стенка на стенку” a následující (podle mého výrazně nápaditější) “Валенки” patří k tomu lepšímu, na co jde mezi současnými hopsačkami narazit, byť kvalit obdobně stavěného hitu “Ярило” z poslední řadovky nedosahují.

Skutečný problém přichází až se skladbou “Skål!”, na které se svým vokálem podílel Freki z německých Varg. Těžko říct, nakolik se Varg zapojili do tvůrčího procesu, každopádně ze Skål! jasně čiší mizérie všeho, co kdy Varg vypustili do světa a rozhodně jsem si nemyslel, že se od Аркона někdy dočkám tak bídné skladby – host, nehost. Dál ale už naštěstí není tak zle. Pohříchu se musím přiznat, že akustická verze “Гой, Роде, гой!” se mi líbí skoro víc než řízný základ, ze kterého je odvozena. Mášin projev je zde oproštěn od veškerých agresivních poloh a temné atmosféře skladby to jedině svědčí. Hrdelní zpěv, který ji celou podkresluje, je pak jen další lahůdkou pro posluchačovo ucho…

Skutečná bomba a po “Гой, Роде, гой!” druhý vrchol minialba přichází s písní “Дурень”, kterou si Аркона vypůjčila od spřátelených Сварга. Právě zde Máša znovu dokazuje, jak nádherným hlasem je obdařená, a souzvuky jejího zpěvu s nesčetnými nástroji a sbory v pozadí působí jako dokonalý balzám na duši. Překrásné! Následující předělávka, pojmenovaná “Новый мир”, původně od Shaman Jonneho Järvely (ještě než se z nich stali Korpiklaani) pak představuje takový lepší průměr. Škoda, kdyby se i zbytek skladby nesl v duchu deklamovaných pasáží, podbarvených krásnými ambientními zvuky, byl bych mnohem spokojenější. Takhle skladbu do značné míry ruší halekané refrény, což její kouzlo významně sráží…

Mám-li tuhle kapitolu nějak jednotně uzavřít, pak vězte, že pokud jste s kapelou Аркона ještě nepřišli do styku, Стенка на стенку” pro vás může být prvním krokem na objevování krás, které její historie skýtá. Člověku obeznámenému však EP dost určitě způsobí pár vrásek na čele. Byl bych totiž skutečně nerad, kdyby Аркона upadla do kolovrátkového stereotypu, kterému dosud úspěšně odolávala. Všechny tři původní skladby tomu bohužel nasvědčují. Naproti tomu nádherná “Гой, Роде, гой!” a svou vzletností osvobozující “Дурень” skýtají útěchu, že nemusí být zase tak zle. Jestli totiž na plánovaném řadovém albu “Слово” kapela rozvine postupy, použité u těchto dvou skladeb, máme se na co těšit. Už aby bylo září, kdy se to konečně rozsekne…


Další názory:

Аркона je skupina, kterou jsem měl vždy rád. Už dlouho před tím, než se upsali velké firmě a začali jezdit nekonečná evropská turné. Jak vidno, rostoucí popularita se na nich podepsala. Jinak si totiž přešlap, kterým Стенка на стенку” je, nedokážu vysvětlit. Tam, kde Аркона vždy s přehledem sázela výborné nápady a nezaměnitelnou ruskou atmosféru, zbyla jen prachsprostá odrhovačka a pivní halekačka, čili přesně to, co na folk metalu zcela upřímně nesnáším a o čem jsem si myslel, že se toho zrovna od téhle kapely nikdy nedočkám. Nejlepší na minialbu Стенка на стенку” je akustická verze staršího songu “Гой, Роде, гой!” a dvojice coverů, nikoliv vlastní skladby. A to řikám jako někdo, kdo předělávky jak vlastních písní do jiné podoby (např. právě akustické), tak cizích songů opravdu nemá rád. Jestli se v podobném duchu jako “Стенка на стенку”, “Валенки” a “Skål!” ponese i chystané album “Слово”, tak to snad ani nechci slyšet. Ten typ fanoušků, kteří chodí na koncerty se ožrat a zaskákat si a je jim jedno, co jim k tomu hraje, ti budou možná spokojeni, ale já nejsem tance-chtivý posluchač, nýbrž kvalitního-poslechu-chtivý posluchač, tudíž kapele její nové EP opravdu nesežeru. Když si vzpomenu, jak komplexně a ambiciózně zněla poslední deska “Гой, Роде, гой!”, je to opravdu obrovský rozdíl. Za 5 bodů a to ještě přivírám oči!
H.


Nocra – The Haunting

Nocra - The Haunting
Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Agni Productions

Tracklist:
01. Saturn’s World
02. Broken Wings
03. Enlightened by Death
04. One Winter Evening
05. Omen
06. Damned
07. Butterfly
08. In My Dreams
09. Memories
10. Et avis

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Myslím, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že na poli současného black metalu patří východoevropská scéna k těm nejvýraznějším líhním kvalitních kapel. Přesně určit se to sice nedá, ale nejspíše v tomto ohledu vede Ukrajina, ačkoliv nesmíme zapomínat, že i v okolních zemích se najdou tuze zajímavé sebranky. Konkrétně dnes se pohybujeme v Rusku (a jelikož Rusko je přece jenom trochu velký pojem, buďme konkrétnější – předmět dnešní recenze pochází z Petrohradu) – Nocra je jednou z mnoha štik v místním rybníčku a jako taková nedávno vyhodila na posluchačský břeh druhé dlouhohrající dítko s názvem “The Haunting”. Pojďme se mu trochu podívat na zoubek…

V dnešní době už není to není takové terno potkat čistě dívčí kapelu a myslím, že každý z nás nemusí moc dlouho vrtat v paměti, aby si na nějakou takovou skupinu vzpomněl… ale co takhle v čistě black metalovém ranku? To už je horší, což? Možná si řeknete, proč o tom vůbec mluvím? – vždyť je to ve své podstatě jedno, jestli hudbu hraje chlap, ženská nebo třeba ufon, hlavně, že to zní dobře. To je samozřejmě pravda a já s tím bezezbytku souhlasím, avšak v případě Nocra je to velice význačný prvek. Díky jinému úhlu vnímání, než jsme u povětšinou mužského black metalu zvyklí – nazvěme to třeba ženským pohledem – se v hudbě kapely vyskytují mnohé až doslova něžné momenty, především díky hojně využívaným klávesám, což tvoří v porovnání s black metalovou tváří vskutku obrovský kontrast. A světe div se, ono to funguje… a opravdu dobře. Co tím mám na mysli je nejvíce evidentní ve videoklipové “Broken Wings”, ale podobné náznaky lze samozřejmě zaslechnout i v dalších písních…

…ale to už jsme trochu předběhli, neboť “The Haunting” začíná skladbou “Saturn’s World”, která ještě nabízí tu řekněme konvenčnější podobu black metalu. Střední tempo s výborným riffem se prolíná s o něco rychlejšími pasážemi, ale v pozadí si pozorný posluchač hned s prvním ochutnáním všimne výrazných vlivů ambientu, což je jeden z nejvýraznějších poznávacích prvků Nocra. Melancholickou “Broken Wings” s výraznou klávesovou linkou jsme již nakousli a ostatně si ji sami můžete poslechnout v přiloženém klipu, takže ji ve výčtu přeskočíme, byť jistě patří k vrcholným momentům “The Haunting”.

Ovšem podobně je na tom i následující “Enlightened by Death”, která je možná tou nejvýraznější skladbou desky. Kromě opětovného lehkého klávesové vyťukávání zaujme především úžasnou sólující kytarou, mnohdy se vydávají až do hájemství progrese. “Enlightened by Death” se jen tak mimochodem objevila už i na debutovém počinu, ale novější verze je podle mého skromného názoru o třídu lepší – ne jen zvukově, ale hlavně díky dodání onoho skvostného sóla. Oproti tomu hned v následující “One Winter Night” přebírají vůdčí úlohu klávesy, jejichž zvuk na mne navzdory názvu a textu působí spíše “vesmírně”. Už jen z tohoto krátkého výčtu začátku desky lze vystopovat jednu z hlavních předností Nocra – je jí cit pro vytváření rozmanitých a mezi sebou jasně rozpoznatelných skladeb, aniž by byla potlačena konzistence materiálu. Snad ani nemusím dodávat, že se jedná o veliký klad.

Jak už tomu u black metalu bývá, prim nehraje bezchybná produkce či omračující hráčské výkony, nýbrž atmosféra, což je, abych se přiznal, přesně dle mého gusta. Pozitivním zjištěním je fakt, že v případě “The Haunting” nezůstalo pouze u záměru a velice povedená chorobná nálada vládne celé nahrávce. Těch několik málo chvil zklidnění, kterých můžeme být svědky kupříkladu v již několikrát zmiňované “Broken Wings” nebo vynikající mezihře “Butterfly”, jsou už jen bonbónkem, který dodává “The Haunting” na rozmanitosti.

Pokud bych to měl celé nějak shrnout, rozhodně bych prohlásil, že Nocra se na svém druhém velkém počinu prezentuje velice vyspělým a povedeným materiálem a profiluje se jako skupina, jež stojí za pozornost. Album roku to nejspíš nebude, ale to nic nemění na prostém faktu, že jde o kvalitní věc. Sám za sebe nemohu říct nic jiného, než že se mi “The Haunting” opravdu líbí.


СатанаКозёл – Солнце мёртвых

СатанаКозёл - Солнце мёртвых
Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 30.11.2010
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Луны крадущейся светом мертвенным…
02. Битва
03. Воля
04. Свадьба
05. Берсерк
06. Баня
07. Musta Mado [Myllärit cover]
08. Волчий след
09. Кружки поднимем дружно…
10. Шторм
11. Солнце мёртвых
12. Тени

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Kapela СатанаКозёл svého upoutala mou pozornost již svým debutem “Рогатыя” z roku 2008, na němž už tehdá předváděli docela slušný folk/viking metal. Příprava nového materiálu těmto ruským chasníkům trvala celkem dva roky, výsledkem jejich snažení je však novinková deska “Солнце мёртвых”, které se právě teď podíváme na zoubek.

Velkou roli ve stylu СатанаКозёл hraje právě místo jejich původu. Domovinou kapely je totiž Karélie, což je oblast na severu evropské části Ruska, přímo při hranici s Finskem (resp. jistá část Karélie leží už za finskými hranicemi, ale to teď není podstatné). Každopádně muzika СатанаКозёл zní s nadsázkou tak trochu jako střet finského “skákacího” folk metal à la Ensiferum s východoevropským folk(/black) metalem, který je, při vší úctě, přece jenom znám jako trochu vážnější a střízlivější podoba žánru. A hlavní hrdinové naší recenze jsou, jak již bylo řečeno, tak někde na půl cesty mezi tím.

Na СатанаКозёл mi až zas tolik nesedí na můj vkus chvílemi až přílišná veselost (i když to se týkalo především “Рогатыя”, ale k tomu se ještě dostaneme). Ke cti skupiny však slouží fakt, že míra skočných melodií nikdy nepřekročila únosnou mez, která by mohla odradit potencionální posluchače, nehodující folkovému skotačení, jaké dnes známe. Naopak výhodou СатанаКозёл je to, že do spodních vrstev dokážou nasoukat i nějaké opravdu zajímavé momenty, jež mohou uspokojit dokonce i člověka, jako jsem například já (a to mi věřte, že já jsem kurva náročný parchant). Jistě potěší i fakt, že СатанаКозёл se nebojí čas od času hrábnout do strun a pořádně si zahoblovat, taktéž se mi zamlouvá používání ruštiny – ne že by dnes kapela zpívající svým rodným jazykem byla nějaká velká vzácnost, ale stále je to příjemné slyšet něco jiného než jen klasickou angličtinu.

Jak si podle této definice stojí “Солнце мёртвых”? Především, lépe než “Рогатыя”. Je znát, že СатанаКозёл nabrali skladatelské zkušenosti a aktuální počin nezní tak lacině (to se týká zejména melodické stránky nahrávky). Výraznou změnou k lepšímu je fakt, že ona skočnost je mnohem lépe zapuštěna do celku a dalo by se říct, že tentokráte již má nějaké to opodstatnění. СатанаКозёл vybalancovali tu hranici, aby se hudba mohla líbit jak fanouškům hopsaček, tak lehce náročnějším posluchačům (upozorňuji: jen lehce náročnějším, ti opravdu nároční ve folk metalu samozřejmě sjíždějí poslední Nokturnal Mortum a nic jiného je nezajímá). Znalci dokonce mohou při soustředěném poslechu vypozorovat některé odkazy na viking metalová uskupení staré školy (v tomto případě slyšim v některých pasážích kupříkladu Windir), což člověka dokáže potěšit.

Celkově se dá prohlásit, že “Солнце мёртвых” zní oproti “Рогатыя” vyzráleji po všech frontách. СатанаКозёл zapracovali na aranžích, strukturách, zvuku a hlavně atmosféře, která zní patřičně “rusky”, jestli víte, jak to myslím. Začátek i konec desky lemují velice povedené instrumentální předěly “Луны крадущейся светом мертвенным…” na první pozici a “Тени” jako závěrečný kousek, z nichž ten první jmenovaný vás, logicky, nabudí na větší příští a ten druhý naopak učiní tečku za celou deskou. Intro/outro zmiňuji samostatně jednoduše z toho důvodu, že se jedná o kousky velice povedené, a rozhodně bych se nezlobil, kdyby se СатанаКозёл někdy v budoucnu pustili do alba čistě na tento způsob. Tak či tak, hned první regulérní skladba “Битва” jasně ukazuje, že i “výplň” mezi intry stojí za slyšení – jasný aspirant na hitovku. Jako další je nutné “přetrpět” juchačky “Воля” a “Свадьба” (i když střední pasáž té druhé zmiňované je povedená, to uznávám), pak už vás však čekají výživnější fláky. “Берсерк” zaujme netypickým začátkem, “Волчий след” zdařilou pomalou první polovinou, excelentní je opět polo-intro “Кружки поднимем дружно…”, avšak jako vrchol se jeví úplný závěr v podobě “Шторм” a titulní “Солнце мёртвых”.

Až doposud jsem v podstatě hodnotil jen v porovnání s předchozí tvorbou СатанаКозёл, nejsem ale tak naivní, abych si myslel, že jste s ní všichni obeznámeni, proto si ještě před koncem zodpovězme otázku, proč by měl po albu pátrat člověk, který se se СатанаКозёл dosud nesetkal. Odpověď je až prozaicky jednoduchá: protože to prostě není špatné. Není to sice album nějak převratné či něco podobného, je to “pouze” album solidní, dobře odsýpající, výborně se poslouchající. Zdali je tohle dostatečná motivace k sehnání, to ponechám na vás samotných. Každopádně není na škodu vědět, že ruský folk metal nekončí se skupinami jako Аркона, případněТемнозорь. Dle mého názoru ještě СатанаКозёл zdaleka neřekli své poslední slovo a věřím, že se stále ještě nadechují k mnohem lepším věcem. A až to za pár let přijde, a z kapely se stane žánrový klenot, tak budete moci běhat dokola a řvát “já je znám, já je znám” (smích). Ale teď vážně, jasnovidectví stranou, “Солнце Мёртвых” není vůbec špatná věc a jako neurážející výplň pro jednu padesátiminutovku – proč ne? Šup tam s tím!


Темнозорь – Урочища снов

Темнозорь - Урочища снов
Země: Rusko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 3.1.2010
Label: Stellar Winter Records

Tracklist:
01. Вежды мора
02. Бусовы враны
03. Солнцеврат-Коляда
04. Урочища снов
05. Братина утра
06. Сердце журавлиных просторов
07. Замрите, ветра полевые

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Je to celkem náhoda, že dvě zřejmě neznámější kapely východoevropské folk/blackmetalové scény vydaly svá nová alba v rozmezí osmi dní. Jenže i takové náhody se dějí, a tak je čas se po nádherném „Голос сталі“ od Nokturnal Mortum podívat také na to, jak si vedou jejich ruští spříznění kolegové Темнозорь se svojí novinkou.

Jen abychom si v tom udělali pořádek, všude možně můžete nahrávku najít pod názvem „Haunted Dreamscapes“, ale deska se anglicky ve skutečnosti nejmenuje. Popravdě řečeno, nenajdete na ní ani slovo jinak než rusky. Skutečný název tedy zní „Урочища снов“ anebo v přepisu do latinky „Uročišča snov“. Anglický název je kapelou používán, aby internetové vyhledávače neměly problém s azbukou. Je to podobné, jako v případě předešlého počinu, který je také obecně znám jako „Folkstorm of the Azure Nights“, ale jmenuje se „Вольницей в просинь ночей“. Taky v tom máte guláš? Aby byl ještě větší, v recenzi budu používat původní názvy v azbuce.

Nijak extra záživné intro „Вежды мора“ vám zrovna koule neutrhne, ale za to následující songy už ano. A „Бусовы враны“, která víc než folk/black zní jako čistý black s flétnou, je stále jen výbornou předzvěstí věcí příštích. Každopádně píseň oplývá atmosférou pro Темнозорь příznačnou a díky všem přítomným „trademarkovým“ znamením kapely nebudete ani vteřinu na pochybách, kdo že se vám to zrovna prohání v reproduktorech.

Nejpozději třetí „Солнцеврат-Коляда“ vás však už prostě určitě musí dostat a žádného fandu žánru prostě nemůže nechat chladného. Tato příjemně chytlavá, ale zdaleka ne bezduše kolovrátkovitá skladba si přímo říká o zařazení po bok již zkultovnělých hitovek jako „Дид-дуб-сноп“ nebo „Вервольф“. Poslední o trochu „svižnější“ písničkou na desce je „Братина утра“, která je zároveň tou nejdelší. Střední tempo, v němž si pozorný posluchač všimne výtečné bublající basy v pozadí, je doplňováno již zmiňovanou typickou flétnou, jež kouzlí uchu lahodící melodie, aby píseň krásně vygradovala ve svém závěru.

Темнозорь však nezapomínají ukázat i svou jemnější, melancholičtější tvář. Taková je třeba titulní, zasněná „Урочища снов“. I přesto, že stojí na jediném, donekonečna se opakujícím motivu akustické kytary, nudit prostě nemůže a stejně jako i „Сердце журавлиных просторов“ si přímo říká o to, abyste se za tmy, se zavřenýma očima a sluchátky na uších ponořili do nádherné atmosféry a nechali se unášet na jejích vlnách.

Kapitolou sama pro sebe je závěrečná „Замрите, ветра полевые“, v níž exceluje zpěvák Rodoslav a kterou můžete také ochutnat v živém podání ze souběžně vycházejícího DVD „Сумерки на похоронах зимы“ v přiloženém videu. Nejenže je tato skladba skvostnou tečkou za celým albem, ona je i jeho vrcholem.

Když se oklikou vrátím na začátek recenze k Nokturnal Mortum, jsou to právě oni, kdo s progresí a vizionářstvím své novinky „Голос сталі“ (která si u mě v mezičase ještě stoupla) mílovými kroky předběhli zbytek scény. Vždy jsem měl radši právě Темнозорь, ale na nové desky tentokrát vyhráli Nokturnal Mortum. Nicméně to ale nic nemění na tom, že ani Темнозорь se za svojí aktuální nahrávku stydět nemusí, ba naopak, mohou na ní být právem pyšní, a jsou to podle mého názoru právě oni, kdo jako jediní dokážou současným Nokturnal Mortum a jejich skvostnému „Голос сталі“ konkurovat. Každopádně jsou obě desky jasným důkazem, že v bývalém východním bloku vznikají opravdové klenoty, jen k nám na rozdíl od nezřídka zdaleka ne tak nápaditých a reklamou provařených záležitostí ze zbytku Evropy přicházejí bez jakéhokoliv proma. Záleží ale jen vás, jestli se dokážete přenést přes mírně kontroverzní a ne vždy úplně politicky korektní názory hudebníků, a vychutnat si čistě hudební stránku, která je bezpochyby kvalitní. A právě desky jako „Урочища снов“ za to podle mě stojí.


Аркона – Гой, Роде, гой!

Аркона - Гой, Роде, гой!
Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 28.10.2009
Label: Napalm Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Východoevropská folk metalová scéna je velmi početná a zároveň ve většině případů i opravdu kvalitní. Přesto ale tamní kapely dopadají obdobně jako ty naše – v celoevropském měřítku si jich kromě fajnšmekrů málokdo všímá. Aby to ale nebylo tak jednoznačné, je tu ona pověstná výjimka, která toto pravidlo potvrdí. A touto výjimkou je v našem případě Аркона, která se za neuvěřitelně krátkou dobu vyšvihla na doslova hvězdu ruského metalu. Do světa posílá vskutku kvalitní nahrávky a to ještě v neuvěřitelně rychlém sledu (za sedm let fungování již pátá studiovka, plus jeden živák a dvě DVD). Netrvalo dlouho a kapelu do svých sítí ulovila jedna z nejpovolanějších firem v oblasti folkového metalu – Napalm Records a právě pod jejich hlavičkou vychází aktuální album “Гой, Роде, гой!”.

Hned ze začátku nutno předeslat, že kdo si skupinu oblíbil již v minulosti, nemůže být zklamán ani v nejmenším. Spíše naopak. Já osobně jsem měl pro tuto skupinu vždy slabost a jejich tvorbu pečlivě sleduji už od debutu “Возрождение”. A s Гой, Роде, гой! jsem náležitě spokojen.

Deska je samozřejmě plná Ruska, jeho nálad a atmosféry (čímž nemyslím komunismus (smích)), vše samozřejmě nazpívané v ruském jazyce. Přítomna je spousta folkových nástrojů, zpěvných momentů a výborných melodií, nikdy to ale nesklouzává k pohádkovosti a kolovrátkovitosti různých prznitelů žánru folk metal, kterých je na současné scéně plno (všichni známe věci typu Korpiklaani nebo Ensiferum, to by jeden blil, ale jinak nic proti). Holt není folk jako folk. A Аркона patří bezesporu k tomu lepšímu.

Гой, Роде, гой! působí nejambicióznějším dojmem ze všech dosavadních počinů kapely. Stačí se jen podívat na úctyhodný seznam hostů (18 + sbor a samotná kapela) nebo (na folkové album) závratnou délku jedné hodiny a dvaceti minut. Jednoznačně nejambicióznější skladbou desky je čtvrthodinová “На моей земле…”, v níž se právě většina z oněch hostů sešla. Píseň na mě osobně působí jako takový manifest východoevropské folkové scény. Sešli se v ní osobnosti z téměř všech spřátelených kapel a všichni si zazpívali svým vlastním jazykem, anebo zahráli na folkový nástroj své země. Kromě ruštiny tak třeba uslyšíme mimo jiné lotyšštinu nebo litevštinu. Přesto ale píseň drží pohromadě a nabízí jeden z vrcholů desky.

Avšak nejen na 15 minutových opusech je album postavené. Například hned úvodní a zároveň titulní “Гой, Роде, гой!” je opravdu skvělá písnička (aneb pozvánka k ochutnání notně osekaného videoklipu – z šesti minut na tři a půl minuty), stejně tak jako třeba působivě vystavěná “В цепях древней тайны” nebo rychlovka “Ярило”. Mým osobním absolutním favoritem je pak nádherně vypjatá “Лики бессмертных богов”.

Sečteno podtrženo, “Гой, Роде, гой!” pozici Аркона ještě upevňuje a dokazuje, že humbuk okolo této skupiny tentokrát není pro nic za nic. Opravdu kvalitní záležitost, která za poslech opravdu stojí. Jedinou mírnou vadou na kráse je tak možná až přespřílišná délka.