Archiv štítku: RUS

Rusko

Аркона – Стенка на стенку

Аркона - Стенка на стенку
Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 1.6.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Стенка на стенку
2. Валенки
3. Гой, Роде, гой! [akustická verze]
4. Skål!
5. Дурень [Сварга cover]
6. Новый мир [Shaman cover]

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / youtube

Ruská Аркона je snad jediná folk/pagan metalová kapela, která se těší zájmu čím dál většího počtu fanoušků a zároveň ji chovám v oblibě i já. EP “Стенка на стенку” jsem tedy očekával s nemalou zvědavostí, co že parta okolo plavovlasé Máši spáchá v období mezi dvěma studiovými alby. Po několikanásobném poslechu musím chtě nechtě přiznat, že výsledek dopadl poněkud rozporuplně. Začněme ale pro jednou z té lepší strany…

Vyzdvihnout musím zvuk, na kterém neshledávám zhola nic odsouzeníhodného. Nástroje znějí velice přirozeně, organicky a tu více, tu méně využité samply a dokonce sbory a orchestr dokreslují atmosféru minialba nadmíru vkusně. EP obsahuje celkem šest skladeb – tři původní, dva covery (Сварга a Shaman) a navrch akustickou verzi titulní skladby posledního alba “Гой, Роде, гой!”. To je vcelku očekávané rozložení sil a předem nepůsobí vůbec podezřele. Že je ale nad čím se znepokojovat, zjistíte okamžiku, kdy vám 24 minut a 33 sekund dlouhý počin dohraje. Kámen úrazu spočívá v tom, že Аркона protentokrát vsadila na představení novinek, které jdou bez okolků zařadit do kategorie hopsaček a odrhovaček à la Korpiklaani, byť s nezpochybnitelným autorským trademarkem moskevského kvintetu. Pravda, každá ze tří nových skladeb je jiná a v žádném případě je nelze zaměnit navzájem ani s tvorbou kohokoli jiného, nakonec titulní Стенка на стенку” a následující (podle mého výrazně nápaditější) “Валенки” patří k tomu lepšímu, na co jde mezi současnými hopsačkami narazit, byť kvalit obdobně stavěného hitu “Ярило” z poslední řadovky nedosahují.

Skutečný problém přichází až se skladbou “Skål!”, na které se svým vokálem podílel Freki z německých Varg. Těžko říct, nakolik se Varg zapojili do tvůrčího procesu, každopádně ze Skål! jasně čiší mizérie všeho, co kdy Varg vypustili do světa a rozhodně jsem si nemyslel, že se od Аркона někdy dočkám tak bídné skladby – host, nehost. Dál ale už naštěstí není tak zle. Pohříchu se musím přiznat, že akustická verze “Гой, Роде, гой!” se mi líbí skoro víc než řízný základ, ze kterého je odvozena. Mášin projev je zde oproštěn od veškerých agresivních poloh a temné atmosféře skladby to jedině svědčí. Hrdelní zpěv, který ji celou podkresluje, je pak jen další lahůdkou pro posluchačovo ucho…

Skutečná bomba a po “Гой, Роде, гой!” druhý vrchol minialba přichází s písní “Дурень”, kterou si Аркона vypůjčila od spřátelených Сварга. Právě zde Máša znovu dokazuje, jak nádherným hlasem je obdařená, a souzvuky jejího zpěvu s nesčetnými nástroji a sbory v pozadí působí jako dokonalý balzám na duši. Překrásné! Následující předělávka, pojmenovaná “Новый мир”, původně od Shaman Jonneho Järvely (ještě než se z nich stali Korpiklaani) pak představuje takový lepší průměr. Škoda, kdyby se i zbytek skladby nesl v duchu deklamovaných pasáží, podbarvených krásnými ambientními zvuky, byl bych mnohem spokojenější. Takhle skladbu do značné míry ruší halekané refrény, což její kouzlo významně sráží…

Mám-li tuhle kapitolu nějak jednotně uzavřít, pak vězte, že pokud jste s kapelou Аркона ještě nepřišli do styku, Стенка на стенку” pro vás může být prvním krokem na objevování krás, které její historie skýtá. Člověku obeznámenému však EP dost určitě způsobí pár vrásek na čele. Byl bych totiž skutečně nerad, kdyby Аркона upadla do kolovrátkového stereotypu, kterému dosud úspěšně odolávala. Všechny tři původní skladby tomu bohužel nasvědčují. Naproti tomu nádherná “Гой, Роде, гой!” a svou vzletností osvobozující “Дурень” skýtají útěchu, že nemusí být zase tak zle. Jestli totiž na plánovaném řadovém albu “Слово” kapela rozvine postupy, použité u těchto dvou skladeb, máme se na co těšit. Už aby bylo září, kdy se to konečně rozsekne…


Další názory:

Аркона je skupina, kterou jsem měl vždy rád. Už dlouho před tím, než se upsali velké firmě a začali jezdit nekonečná evropská turné. Jak vidno, rostoucí popularita se na nich podepsala. Jinak si totiž přešlap, kterým Стенка на стенку” je, nedokážu vysvětlit. Tam, kde Аркона vždy s přehledem sázela výborné nápady a nezaměnitelnou ruskou atmosféru, zbyla jen prachsprostá odrhovačka a pivní halekačka, čili přesně to, co na folk metalu zcela upřímně nesnáším a o čem jsem si myslel, že se toho zrovna od téhle kapely nikdy nedočkám. Nejlepší na minialbu Стенка на стенку” je akustická verze staršího songu “Гой, Роде, гой!” a dvojice coverů, nikoliv vlastní skladby. A to řikám jako někdo, kdo předělávky jak vlastních písní do jiné podoby (např. právě akustické), tak cizích songů opravdu nemá rád. Jestli se v podobném duchu jako “Стенка на стенку”, “Валенки” a “Skål!” ponese i chystané album “Слово”, tak to snad ani nechci slyšet. Ten typ fanoušků, kteří chodí na koncerty se ožrat a zaskákat si a je jim jedno, co jim k tomu hraje, ti budou možná spokojeni, ale já nejsem tance-chtivý posluchač, nýbrž kvalitního-poslechu-chtivý posluchač, tudíž kapele její nové EP opravdu nesežeru. Když si vzpomenu, jak komplexně a ambiciózně zněla poslední deska “Гой, Роде, гой!”, je to opravdu obrovský rozdíl. Za 5 bodů a to ještě přivírám oči!
H.


Nocra – The Haunting

Nocra - The Haunting
Země: Rusko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Agni Productions

Tracklist:
01. Saturn’s World
02. Broken Wings
03. Enlightened by Death
04. One Winter Evening
05. Omen
06. Damned
07. Butterfly
08. In My Dreams
09. Memories
10. Et avis

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Myslím, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že na poli současného black metalu patří východoevropská scéna k těm nejvýraznějším líhním kvalitních kapel. Přesně určit se to sice nedá, ale nejspíše v tomto ohledu vede Ukrajina, ačkoliv nesmíme zapomínat, že i v okolních zemích se najdou tuze zajímavé sebranky. Konkrétně dnes se pohybujeme v Rusku (a jelikož Rusko je přece jenom trochu velký pojem, buďme konkrétnější – předmět dnešní recenze pochází z Petrohradu) – Nocra je jednou z mnoha štik v místním rybníčku a jako taková nedávno vyhodila na posluchačský břeh druhé dlouhohrající dítko s názvem “The Haunting”. Pojďme se mu trochu podívat na zoubek…

V dnešní době už není to není takové terno potkat čistě dívčí kapelu a myslím, že každý z nás nemusí moc dlouho vrtat v paměti, aby si na nějakou takovou skupinu vzpomněl… ale co takhle v čistě black metalovém ranku? To už je horší, což? Možná si řeknete, proč o tom vůbec mluvím? – vždyť je to ve své podstatě jedno, jestli hudbu hraje chlap, ženská nebo třeba ufon, hlavně, že to zní dobře. To je samozřejmě pravda a já s tím bezezbytku souhlasím, avšak v případě Nocra je to velice význačný prvek. Díky jinému úhlu vnímání, než jsme u povětšinou mužského black metalu zvyklí – nazvěme to třeba ženským pohledem – se v hudbě kapely vyskytují mnohé až doslova něžné momenty, především díky hojně využívaným klávesám, což tvoří v porovnání s black metalovou tváří vskutku obrovský kontrast. A světe div se, ono to funguje… a opravdu dobře. Co tím mám na mysli je nejvíce evidentní ve videoklipové “Broken Wings”, ale podobné náznaky lze samozřejmě zaslechnout i v dalších písních…

…ale to už jsme trochu předběhli, neboť “The Haunting” začíná skladbou “Saturn’s World”, která ještě nabízí tu řekněme konvenčnější podobu black metalu. Střední tempo s výborným riffem se prolíná s o něco rychlejšími pasážemi, ale v pozadí si pozorný posluchač hned s prvním ochutnáním všimne výrazných vlivů ambientu, což je jeden z nejvýraznějších poznávacích prvků Nocra. Melancholickou “Broken Wings” s výraznou klávesovou linkou jsme již nakousli a ostatně si ji sami můžete poslechnout v přiloženém klipu, takže ji ve výčtu přeskočíme, byť jistě patří k vrcholným momentům “The Haunting”.

Ovšem podobně je na tom i následující “Enlightened by Death”, která je možná tou nejvýraznější skladbou desky. Kromě opětovného lehkého klávesové vyťukávání zaujme především úžasnou sólující kytarou, mnohdy se vydávají až do hájemství progrese. “Enlightened by Death” se jen tak mimochodem objevila už i na debutovém počinu, ale novější verze je podle mého skromného názoru o třídu lepší – ne jen zvukově, ale hlavně díky dodání onoho skvostného sóla. Oproti tomu hned v následující “One Winter Night” přebírají vůdčí úlohu klávesy, jejichž zvuk na mne navzdory názvu a textu působí spíše “vesmírně”. Už jen z tohoto krátkého výčtu začátku desky lze vystopovat jednu z hlavních předností Nocra – je jí cit pro vytváření rozmanitých a mezi sebou jasně rozpoznatelných skladeb, aniž by byla potlačena konzistence materiálu. Snad ani nemusím dodávat, že se jedná o veliký klad.

Jak už tomu u black metalu bývá, prim nehraje bezchybná produkce či omračující hráčské výkony, nýbrž atmosféra, což je, abych se přiznal, přesně dle mého gusta. Pozitivním zjištěním je fakt, že v případě “The Haunting” nezůstalo pouze u záměru a velice povedená chorobná nálada vládne celé nahrávce. Těch několik málo chvil zklidnění, kterých můžeme být svědky kupříkladu v již několikrát zmiňované “Broken Wings” nebo vynikající mezihře “Butterfly”, jsou už jen bonbónkem, který dodává “The Haunting” na rozmanitosti.

Pokud bych to měl celé nějak shrnout, rozhodně bych prohlásil, že Nocra se na svém druhém velkém počinu prezentuje velice vyspělým a povedeným materiálem a profiluje se jako skupina, jež stojí za pozornost. Album roku to nejspíš nebude, ale to nic nemění na prostém faktu, že jde o kvalitní věc. Sám za sebe nemohu říct nic jiného, než že se mi “The Haunting” opravdu líbí.


СатанаКозёл – Солнце мёртвых

СатанаКозёл - Солнце мёртвых
Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 30.11.2010
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Луны крадущейся светом мертвенным…
02. Битва
03. Воля
04. Свадьба
05. Берсерк
06. Баня
07. Musta Mado [Myllärit cover]
08. Волчий след
09. Кружки поднимем дружно…
10. Шторм
11. Солнце мёртвых
12. Тени

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Kapela СатанаКозёл svého upoutala mou pozornost již svým debutem “Рогатыя” z roku 2008, na němž už tehdá předváděli docela slušný folk/viking metal. Příprava nového materiálu těmto ruským chasníkům trvala celkem dva roky, výsledkem jejich snažení je však novinková deska “Солнце мёртвых”, které se právě teď podíváme na zoubek.

Velkou roli ve stylu СатанаКозёл hraje právě místo jejich původu. Domovinou kapely je totiž Karélie, což je oblast na severu evropské části Ruska, přímo při hranici s Finskem (resp. jistá část Karélie leží už za finskými hranicemi, ale to teď není podstatné). Každopádně muzika СатанаКозёл zní s nadsázkou tak trochu jako střet finského “skákacího” folk metal à la Ensiferum s východoevropským folk(/black) metalem, který je, při vší úctě, přece jenom znám jako trochu vážnější a střízlivější podoba žánru. A hlavní hrdinové naší recenze jsou, jak již bylo řečeno, tak někde na půl cesty mezi tím.

Na СатанаКозёл mi až zas tolik nesedí na můj vkus chvílemi až přílišná veselost (i když to se týkalo především “Рогатыя”, ale k tomu se ještě dostaneme). Ke cti skupiny však slouží fakt, že míra skočných melodií nikdy nepřekročila únosnou mez, která by mohla odradit potencionální posluchače, nehodující folkovému skotačení, jaké dnes známe. Naopak výhodou СатанаКозёл je to, že do spodních vrstev dokážou nasoukat i nějaké opravdu zajímavé momenty, jež mohou uspokojit dokonce i člověka, jako jsem například já (a to mi věřte, že já jsem kurva náročný parchant). Jistě potěší i fakt, že СатанаКозёл se nebojí čas od času hrábnout do strun a pořádně si zahoblovat, taktéž se mi zamlouvá používání ruštiny – ne že by dnes kapela zpívající svým rodným jazykem byla nějaká velká vzácnost, ale stále je to příjemné slyšet něco jiného než jen klasickou angličtinu.

Jak si podle této definice stojí “Солнце мёртвых”? Především, lépe než “Рогатыя”. Je znát, že СатанаКозёл nabrali skladatelské zkušenosti a aktuální počin nezní tak lacině (to se týká zejména melodické stránky nahrávky). Výraznou změnou k lepšímu je fakt, že ona skočnost je mnohem lépe zapuštěna do celku a dalo by se říct, že tentokráte již má nějaké to opodstatnění. СатанаКозёл vybalancovali tu hranici, aby se hudba mohla líbit jak fanouškům hopsaček, tak lehce náročnějším posluchačům (upozorňuji: jen lehce náročnějším, ti opravdu nároční ve folk metalu samozřejmě sjíždějí poslední Nokturnal Mortum a nic jiného je nezajímá). Znalci dokonce mohou při soustředěném poslechu vypozorovat některé odkazy na viking metalová uskupení staré školy (v tomto případě slyšim v některých pasážích kupříkladu Windir), což člověka dokáže potěšit.

Celkově se dá prohlásit, že “Солнце мёртвых” zní oproti “Рогатыя” vyzráleji po všech frontách. СатанаКозёл zapracovali na aranžích, strukturách, zvuku a hlavně atmosféře, která zní patřičně “rusky”, jestli víte, jak to myslím. Začátek i konec desky lemují velice povedené instrumentální předěly “Луны крадущейся светом мертвенным…” na první pozici a “Тени” jako závěrečný kousek, z nichž ten první jmenovaný vás, logicky, nabudí na větší příští a ten druhý naopak učiní tečku za celou deskou. Intro/outro zmiňuji samostatně jednoduše z toho důvodu, že se jedná o kousky velice povedené, a rozhodně bych se nezlobil, kdyby se СатанаКозёл někdy v budoucnu pustili do alba čistě na tento způsob. Tak či tak, hned první regulérní skladba “Битва” jasně ukazuje, že i “výplň” mezi intry stojí za slyšení – jasný aspirant na hitovku. Jako další je nutné “přetrpět” juchačky “Воля” a “Свадьба” (i když střední pasáž té druhé zmiňované je povedená, to uznávám), pak už vás však čekají výživnější fláky. “Берсерк” zaujme netypickým začátkem, “Волчий след” zdařilou pomalou první polovinou, excelentní je opět polo-intro “Кружки поднимем дружно…”, avšak jako vrchol se jeví úplný závěr v podobě “Шторм” a titulní “Солнце мёртвых”.

Až doposud jsem v podstatě hodnotil jen v porovnání s předchozí tvorbou СатанаКозёл, nejsem ale tak naivní, abych si myslel, že jste s ní všichni obeznámeni, proto si ještě před koncem zodpovězme otázku, proč by měl po albu pátrat člověk, který se se СатанаКозёл dosud nesetkal. Odpověď je až prozaicky jednoduchá: protože to prostě není špatné. Není to sice album nějak převratné či něco podobného, je to “pouze” album solidní, dobře odsýpající, výborně se poslouchající. Zdali je tohle dostatečná motivace k sehnání, to ponechám na vás samotných. Každopádně není na škodu vědět, že ruský folk metal nekončí se skupinami jako Аркона, případněТемнозорь. Dle mého názoru ještě СатанаКозёл zdaleka neřekli své poslední slovo a věřím, že se stále ještě nadechují k mnohem lepším věcem. A až to za pár let přijde, a z kapely se stane žánrový klenot, tak budete moci běhat dokola a řvát “já je znám, já je znám” (smích). Ale teď vážně, jasnovidectví stranou, “Солнце Мёртвых” není vůbec špatná věc a jako neurážející výplň pro jednu padesátiminutovku – proč ne? Šup tam s tím!


Темнозорь – Урочища снов

Темнозорь - Урочища снов
Země: Rusko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 3.1.2010
Label: Stellar Winter Records

Tracklist:
01. Вежды мора
02. Бусовы враны
03. Солнцеврат-Коляда
04. Урочища снов
05. Братина утра
06. Сердце журавлиных просторов
07. Замрите, ветра полевые

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Je to celkem náhoda, že dvě zřejmě neznámější kapely východoevropské folk/blackmetalové scény vydaly svá nová alba v rozmezí osmi dní. Jenže i takové náhody se dějí, a tak je čas se po nádherném „Голос сталі“ od Nokturnal Mortum podívat také na to, jak si vedou jejich ruští spříznění kolegové Темнозорь se svojí novinkou.

Jen abychom si v tom udělali pořádek, všude možně můžete nahrávku najít pod názvem „Haunted Dreamscapes“, ale deska se anglicky ve skutečnosti nejmenuje. Popravdě řečeno, nenajdete na ní ani slovo jinak než rusky. Skutečný název tedy zní „Урочища снов“ anebo v přepisu do latinky „Uročišča snov“. Anglický název je kapelou používán, aby internetové vyhledávače neměly problém s azbukou. Je to podobné, jako v případě předešlého počinu, který je také obecně znám jako „Folkstorm of the Azure Nights“, ale jmenuje se „Вольницей в просинь ночей“. Taky v tom máte guláš? Aby byl ještě větší, v recenzi budu používat původní názvy v azbuce.

Nijak extra záživné intro „Вежды мора“ vám zrovna koule neutrhne, ale za to následující songy už ano. A „Бусовы враны“, která víc než folk/black zní jako čistý black s flétnou, je stále jen výbornou předzvěstí věcí příštích. Každopádně píseň oplývá atmosférou pro Темнозорь příznačnou a díky všem přítomným „trademarkovým“ znamením kapely nebudete ani vteřinu na pochybách, kdo že se vám to zrovna prohání v reproduktorech.

Nejpozději třetí „Солнцеврат-Коляда“ vás však už prostě určitě musí dostat a žádného fandu žánru prostě nemůže nechat chladného. Tato příjemně chytlavá, ale zdaleka ne bezduše kolovrátkovitá skladba si přímo říká o zařazení po bok již zkultovnělých hitovek jako „Дид-дуб-сноп“ nebo „Вервольф“. Poslední o trochu „svižnější“ písničkou na desce je „Братина утра“, která je zároveň tou nejdelší. Střední tempo, v němž si pozorný posluchač všimne výtečné bublající basy v pozadí, je doplňováno již zmiňovanou typickou flétnou, jež kouzlí uchu lahodící melodie, aby píseň krásně vygradovala ve svém závěru.

Темнозорь však nezapomínají ukázat i svou jemnější, melancholičtější tvář. Taková je třeba titulní, zasněná „Урочища снов“. I přesto, že stojí na jediném, donekonečna se opakujícím motivu akustické kytary, nudit prostě nemůže a stejně jako i „Сердце журавлиных просторов“ si přímo říká o to, abyste se za tmy, se zavřenýma očima a sluchátky na uších ponořili do nádherné atmosféry a nechali se unášet na jejích vlnách.

Kapitolou sama pro sebe je závěrečná „Замрите, ветра полевые“, v níž exceluje zpěvák Rodoslav a kterou můžete také ochutnat v živém podání ze souběžně vycházejícího DVD „Сумерки на похоронах зимы“ v přiloženém videu. Nejenže je tato skladba skvostnou tečkou za celým albem, ona je i jeho vrcholem.

Když se oklikou vrátím na začátek recenze k Nokturnal Mortum, jsou to právě oni, kdo s progresí a vizionářstvím své novinky „Голос сталі“ (která si u mě v mezičase ještě stoupla) mílovými kroky předběhli zbytek scény. Vždy jsem měl radši právě Темнозорь, ale na nové desky tentokrát vyhráli Nokturnal Mortum. Nicméně to ale nic nemění na tom, že ani Темнозорь se za svojí aktuální nahrávku stydět nemusí, ba naopak, mohou na ní být právem pyšní, a jsou to podle mého názoru právě oni, kdo jako jediní dokážou současným Nokturnal Mortum a jejich skvostnému „Голос сталі“ konkurovat. Každopádně jsou obě desky jasným důkazem, že v bývalém východním bloku vznikají opravdové klenoty, jen k nám na rozdíl od nezřídka zdaleka ne tak nápaditých a reklamou provařených záležitostí ze zbytku Evropy přicházejí bez jakéhokoliv proma. Záleží ale jen vás, jestli se dokážete přenést přes mírně kontroverzní a ne vždy úplně politicky korektní názory hudebníků, a vychutnat si čistě hudební stránku, která je bezpochyby kvalitní. A právě desky jako „Урочища снов“ za to podle mě stojí.


Аркона – Гой, Роде, гой!

Аркона - Гой, Роде, гой!
Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 28.10.2009
Label: Napalm Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Východoevropská folk metalová scéna je velmi početná a zároveň ve většině případů i opravdu kvalitní. Přesto ale tamní kapely dopadají obdobně jako ty naše – v celoevropském měřítku si jich kromě fajnšmekrů málokdo všímá. Aby to ale nebylo tak jednoznačné, je tu ona pověstná výjimka, která toto pravidlo potvrdí. A touto výjimkou je v našem případě Аркона, která se za neuvěřitelně krátkou dobu vyšvihla na doslova hvězdu ruského metalu. Do světa posílá vskutku kvalitní nahrávky a to ještě v neuvěřitelně rychlém sledu (za sedm let fungování již pátá studiovka, plus jeden živák a dvě DVD). Netrvalo dlouho a kapelu do svých sítí ulovila jedna z nejpovolanějších firem v oblasti folkového metalu – Napalm Records a právě pod jejich hlavičkou vychází aktuální album “Гой, Роде, гой!”.

Hned ze začátku nutno předeslat, že kdo si skupinu oblíbil již v minulosti, nemůže být zklamán ani v nejmenším. Spíše naopak. Já osobně jsem měl pro tuto skupinu vždy slabost a jejich tvorbu pečlivě sleduji už od debutu “Возрождение”. A s Гой, Роде, гой! jsem náležitě spokojen.

Deska je samozřejmě plná Ruska, jeho nálad a atmosféry (čímž nemyslím komunismus (smích)), vše samozřejmě nazpívané v ruském jazyce. Přítomna je spousta folkových nástrojů, zpěvných momentů a výborných melodií, nikdy to ale nesklouzává k pohádkovosti a kolovrátkovitosti různých prznitelů žánru folk metal, kterých je na současné scéně plno (všichni známe věci typu Korpiklaani nebo Ensiferum, to by jeden blil, ale jinak nic proti). Holt není folk jako folk. A Аркона patří bezesporu k tomu lepšímu.

Гой, Роде, гой! působí nejambicióznějším dojmem ze všech dosavadních počinů kapely. Stačí se jen podívat na úctyhodný seznam hostů (18 + sbor a samotná kapela) nebo (na folkové album) závratnou délku jedné hodiny a dvaceti minut. Jednoznačně nejambicióznější skladbou desky je čtvrthodinová “На моей земле…”, v níž se právě většina z oněch hostů sešla. Píseň na mě osobně působí jako takový manifest východoevropské folkové scény. Sešli se v ní osobnosti z téměř všech spřátelených kapel a všichni si zazpívali svým vlastním jazykem, anebo zahráli na folkový nástroj své země. Kromě ruštiny tak třeba uslyšíme mimo jiné lotyšštinu nebo litevštinu. Přesto ale píseň drží pohromadě a nabízí jeden z vrcholů desky.

Avšak nejen na 15 minutových opusech je album postavené. Například hned úvodní a zároveň titulní “Гой, Роде, гой!” je opravdu skvělá písnička (aneb pozvánka k ochutnání notně osekaného videoklipu – z šesti minut na tři a půl minuty), stejně tak jako třeba působivě vystavěná “В цепях древней тайны” nebo rychlovka “Ярило”. Mým osobním absolutním favoritem je pak nádherně vypjatá “Лики бессмертных богов”.

Sečteno podtrženo, “Гой, Роде, гой!” pozici Аркона ještě upevňuje a dokazuje, že humbuk okolo této skupiny tentokrát není pro nic za nic. Opravdu kvalitní záležitost, která za poslech opravdu stojí. Jedinou mírnou vadou na kráse je tak možná až přespřílišná délka.