Archiv štítku: Russian Circles

Russian Circles, Helen Money

29.11.2016 Atreides Napsat komentář

Datum: 20.11.2016
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Helen Money, Russian Circles

Russian Circles je v rámci nejrůznějších post-žánrů dávno zavedený pojem, který ani u nás netřeba široce představovat. Loňský koncert v Praze sice měl pár much na kráse, i tak to ovšem bylo výborné, a aktuální album „Guidance“ je pro mě jejich nejzdařilejším počinem vůbec. Návštěva pražské zastávky podzimní evropské šňůry tak byla takřka nezbytností – a nebýt setlist pokaždé naprosto identický, snad bych uvažoval i o návštěvě brněnského koncertu. I peněženka však poukazovala ke skutečnosti, že jedna akce je víc než dost, a tak jsem se na devátou vydal do Lucerna Music Baru, kde už tou dobou bylo poměrně živo.

Coby předskokan tentokrát hostovala sólo cellistka Helen Money vydávající pod mým oblíbeným labelem Thrill Jockey (mající pod sebou i skvosty jako The Body či Pontiak), takže ačkoliv jsem její tvorbu neznal, věřil jsem, že to bude přinejmenším zajímavé. A nespletl jsem se, protože to, co tahle éterická dáma lehce strhaných rysů a velice skromného vystupování byla schopná zahrát na tak klasický nástroj, bylo parádní. Ačkoliv její první píseň pohltila neslušně dlouhá fronta na šatnu, zbytek snažení už jsem vnímal z početného publika – narváno ještě nebylo, ale k prázdnu bylo taky daleko. A její velmi osobitá fúze neoklasicistní hudby na steroidech a bahnitého sludge rozhodně nezůstala bez odezvy. Helen dokázala zahrát nezně, stejně jako její riffy mohly lámat krky, kdyby bylo publikum trochu víc rozehřáto. Instrumentálně to bylo perfektní a párkrát jsem se přistihl při přemýšlení, jak na cello může zahrát věci znějící tak nelidsky, ale zároveň skvěle.

Přesto bych měl dvě výtky – první směřuje k samplům, jimiž si tu a tam Helen vypomohla. Proti tomu nic, ale ať už šlo o piano nebo bicí, ve všech případech zněly na můj vkus až moc uměle, bez dynamiky a respektu k živému přednesu. Druhá pak není kritikou Helen, nýbrž směřuje k publiku, které zejména v zadních řadách mělo potíže mlčet i v klidnějších pasážích, a ty tak zanikaly v šumu štěbetajících návštěvníků. Chápu, že hudba někoho zajímat nemusí, ale mě osobně to dost sralo – bohužel vzhledem k uspořádání klubu se s touto skutečností musí počítat. I tak mě ovšem Helen Money zaujala a po její tvorbě se pravděpodobně poohlédnu.

Následující čtvrthodinu jsem se rozhodl vyčkat u pódia a vystát pěkný flek v prvních řadách – zčásti i kvůli tomu, že známé tváře jsem výjimečně nezahlédl, zčásti protože nabídka baru v Lucerně není zrovna slavná. Tady je na místě vyzdvihnout perfektní dramaturgii, která jela takřka na minutu přesně. Ne, že bych se ze strany Russian Circles bál nějakých hvězdných manýrů, jako spíš technických obstrukcí – naštěstí se nedostavily. V deset se tak na pódiu zjevilo strunné duo Sullivan–Cook a spustilo svoje tanečky na mnohých efektech, jež mělo vyskládáno u nohou, samozřejmě za mohutné podpory páně Turncrantze za škopky. Úlohu rozehřívacího intra zastala „Asa“ (ta mimo jiné otevírá právě i desku „Guidance“) a narvanou Lucernu připravila na explozi, jež nevyhnutelně následovala: „Vorel“ v živém podání smetl vše, co mu stálo v cestě; přímočarost a nekomplikovanost jen podtrhuje sílu, s jakou tahle skladba nakládá. A ačkoliv nová deska dostala spoustu prostoru (hned čtyři kusy), samozřejmě se hrály i mnoha koncerty prověřené nálože jako „Deficit“, „1777“ či „Harper Lewis“, jejíž basovou linku nelze nemilovat. Na druhou stranu je možná škoda, že na úkor jistot nezaznělo alespoň pár starších kousků, které se živě takřka nehrají.

To je však jediné, co mohu nedělnímu koncertu vytknout – a i tak jde o výtku, jakou nelze brát kdovíjak vážně, protože Russian Circles hráli skvěle a nové písně, na něž jsem byl obzvlášť zvědavý, fungovaly na výbornou. Vyjma již zmíněných zazněly ještě „Afrika“ a „Calla“, přičemž první z nich mě přechodem mezi éterickým blouzněním a mohutnou kytarovou stěnou naprosto odpálila. Stoprocentnímu vyznění přispěl i výborný zvuk, v němž vynikly všechny detaily (alespoň z mého místa v první brázdě) a ačkoliv to možná bylo trošku hlasitější, rozhodně nešlo o vadu na kráse. Lucerna v tomto ohledu nezklamala.

Setlist Russian Circles:
01. Asa
02. Vorel
03. Deficit
04. 309
05. Afrika
06. Harper Lewis
07. 1777
08. Calla
09. Mládek
– – – – –
10. Youngblood

Po závěru setu v podobě kulervoucí matematiky „Mládek“ přišla ještě vytleskaná (a vzhledem ke známému setlistu očekávaná) „Youngblood“ a pak už byl skutečně konec. Vyčerpávající set trval dobře hodinu a půl a byli to Russian Circles v tom nejčistším slova smyslu. Absence mikrofonu, žádná slova, průpovídky, jen strohá gesta, zamlklost, s níž byli ponoření do nekončících smyček, a kdesi mezi nimi aplaus publika. Nakonec jen skromná děkovačka s první řadou a zamáváni ostatním.

Russian Circles zahráli famózně, a vlastně mě nakonec ani nemrzí, že nezazněla „Guidance“ od začátku do konce, jak jsem si v duchu přál, protože ta deska je k tomu vyloženě stvořená. Protože jak jsem již zmínil v recenzi, tihle Američané jsou zkrátka sázka na jistotu – neskutečná sehranost, profesionalita, perfekcionismus, lidskost a skromnost v jednom, s níž valí to svoje, lámou kosti, boří zdi. Tak zas někdy příště!

P. S. Už dlouho se mi nestalo, aby mě po koncertě bolelo tři dny za krkem. Díky!

Redakční eintopf

Koncertní eintopf #17 – listopad 2016

31.10.2016 Sicmaggot Komentáře: 2

Nejočekávanější koncert:
Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11.

H.:
1. Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11. (event)

Atreides:
1. Russian Circles, Helen Money – Praha, 20.11. (event)

Skvrn:
1. Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11. (event)
2. Russian Circles, Helen Money – Praha, 20.11. (event)

Onotius:
1. Obscura, Revocation, Beyond Creation, Rivers of Nihil – Praha, 4.11.. (event)
2. Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11. (event)

H.:

Sice ani zdaleka nejsem nějaký hardcore fanoušek, přesto mám tvorbu Celeste rád a kapelu sleduju už dlouho – kdo mi nevěří, tomu někdy klidně ukážu svojí sbírku elpíček kolem písmena C. Není tedy divu, že pro mě není moc co k řešení, když se má taková skupina podívat do České republiky. Neříkám, že už roky umírám touhou Celeste vidět, to bych vás zase tahal za fusekli, ale to neznamená, že si tenhle večer hodlám nechat ujít nebo že nejsem zdravě zvědavý. A navíc – zajímavější koncert v listopadu jsem prozatím nezaznamenal, tak tím spíš by byla hovadina zůstat sedět doma (čímž ovšem nutně netvrdím, že se na ničem jiném neobjevím).

Atreides:

Russian Circles – víc říkat netřeba. Ačkoliv zajímavých akcí ani v listopadu není málo, nejspíš budu mít jen pár možností, kam se podívat, a návštěva pražské Lucerny je, stejně jako alba amerického tria, sázkou na jistotu. Poslední deska „Guidance“ je za mě nejlepší počin jejich diskografie a jsem zatraceně zvědavý, jak budou nové skladby znít živě. Nezbývá než doufat, že zvuk bude přát a 20. listopadu všechno klapne k maximální spokojenosti všech.

Skvrn:

Listopadové koncerty, to je hlavně pražská Alternativa, tradiční festival, jenž letos opět káže to své – to multižánrové, kvalitní a návštěvy maximálně hodné. Nabídka okouzlí pestrostí i faktem, že na dveře buší post-metaloví Celeste. Zdi se budou bořit v Divadle Ponec, a to i za jistě vřelé spolubořičské pomoci předkapel, ač v případě Dirge ona outsiderská předpona snad ani nenajde opodstatnění. Uvidíme se na místě, 11. 11. v Ponci, snad to dopadne jako v kalendáři na jedničku. Slibných večerů bude pod dozorem Alternativy samozřejmě víc, jenže volný slot je už jen jeden a ten patří Russian Circles. Těším se na skladby z novinky, starší hitovky očekávám též. Za to se vlastně ani nejde zlobit, jen ať nám klasika nezastíní tóny nové, až překvapivě zdařilé. Přijďte, Američané se zastaví v Praze i Brně.

Onotius:

V listopadu proběhnou hned dva tématické večery, na nichž nesmím chybět. Ten první se ponese v duchu technického death metalu a vystoupí tam hned čtveřice žánrových pojmů novější vlny – německá Obscura, Beyond Creation, Rivers of Nihil a Revocation. Zatímco s prvními jmenovanými jsem již měl tu čest na letošním Brutal Assaultu, pódiová prezentace ostatních je pro mě zatím stále obestřena rouškou tajemství. Očekávání jsou ale ohromná. Doufejme, že se podaří kapely dobře nazvučit (pravda, Nová Chmelnice budí trochu obavy, ale i tam jsem slyšel i koncerty s regulérně dobrým zvukem, tak snad si klub vybere svou šťastnější chvilku). Druhá akce proběhne hned o týden později – a bude to pro změnu manifest hutnější a atmosferičtější hudby balancující na hranici mezi sludge, post, hardcore a black metalem. V rámci Alternativa festivalu vystoupí francouzští Celeste a předskakovat jim budou neméně zajímaví Dirge. Sestavu doplňují tuzemští Esazlesa. To by v tom byl čert, aby se z toho nevyklubal výjimečný zážitek.

Recenze

Russian Circles – Guidance

14.9.2016 Atreides 1 komentář

Země: USA
Žánr: post-rock / metal
Datum vydání: 5.8.2016
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Asa
02. Vorel
03. Mota
04. Afrika
05. Overboard
06. Calla
07. Lisboa

Hrací doba: 41:11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

O post-žánrech se u nás na ~~blogísku~~ webíčku poslední dobou píše často – ještě aby ne, když si v nich libuje dobře polovina redakce. Nu, tahle recenze, jak napovídá nadpis, nebude výjimkou, protože řeč nebude o nikom jiném než o Russian Cirlces a jejich poslední řadovce – což je, pokud mě paměť neklame, recenzní premiéra, neboť předchozí (a zároveň první) povídání se týkalo perfektního vystoupení v někdejším Podniku, budiž mu země lehká. Věřím, že to bude zajímavé počtení, protože oproti předchozí diskografii čítající dobře pět zářezů je novinka „Guidance“ v lecčems odlišná – třeba už jen tím, že jsme na ni čekali o rok víc než na předchozí počiny, přičemž se nabízí vcelku jednoduchá otázka: stálo to za to?

Než se však doberu odpovědi, stálo by možná trochu zmínit, co jsou „Ruská kola“ vlastně zač. Instrumentální trojice začala rytmicky precizní post-rock / metal drhnout někdy kolem roku 2004, přičemž původní dvojici Mike Sullivan – Dave Turncrantz doplnil basák Brian Cook před vydáním druhého alba „Station“. Právě dlouhodobě stabilní sestava dává možnost vývoje směrem vpřed, přičemž jednoduchý trojúhelník kytara-basa-bicí jasně vymezuje prostor, v němž se chicagská trojice pohybuje. Žádné vokály, žádná slova (dobře, s výjimkou „Memorial“, kde se v titulním songu blýskla Chelsea Wolfe), jen riffy, basové linky a rytmika vyznačující se železnou přesností, ale mimo jiné i civilnost, skromnost a odtažitost, s níž si hrají to svoje, na ostatní nehledě.

Kdo Russian Circles už nějakou dobu sleduje, ví, že každé album je v určitém aspektu sázka na jistotu. Osobitý zvuk i rozpoznatelný rukopis je s každou další deskou čím dál víc vybroušený a o nápady tahle kapela neměla nouzi snad nikdy. Každý další zářez v diskografii se posouvá dál od klišé stojících v počátku post-rockového žánru, na kterých dojíždí tolik současných kapel – opouští onu jednoduchou a dnes již trochu prvoplánovou dynamiku přechodů mezi tichými a hlasitými pasážemi; emotivních, extatických gradací užívá jen tam, kde je toho zapotřebí pro vývoj skladby, a stejně tak zachází i s dech beroucími zvukovými stěnami. „Guidance“ v tomto ohledu není výjimkou a už jen proto stojí za to tuhle desku slyšet – ovšem důvodů, proč tomuhle počinu věnovat pozornost, je pochopitelně mnohem víc než jen skutečnost, že to je „další deska od Russian Circles“.

Nejde tudíž jen o to, že se „Kolečka“ oproti předchozí „Memorial“ opět vydala dál. Ano, stále to jsou Russian Circles, a ano, stále je poznáte na první dobrou. Pečlivě budované identity se nezříkají, ani nelze říct, že by jejich rukopis zaznamenal nějaký zásadní obrat. „Guidance“ je ovšem nejucelenější album, jaké z hlav chicagské trojice doposud vzešlo, čímž navazují na trend předchozích počinů, a dotahují jej do úspěšného konce. Šestice skladeb (nepočítaje intro „Asa“) funguje tak soudržně jako na žádném předchozím počinu, jednotlivé části skládačky jsou vzájemně propojeny přechody, které přetékají jejich hranice, čímž na první poslech vzniká dojem, že album nerušeně plyne kupředu. Nicméně až když se člověk do alba zaposlouchá, dobere se hlubších souvislostí – rozvíjené motivy na sebe reagují i mezi skladbami, a i když může fungovat každá jedna o samotě, jejich souhra vytváří specifickou paletu nálad, která by jinak neměla šanci vzniknout. Kompozice skvěle využívají příčiny a následku, nic se neděje nahodile, vše má své místo a logiku. Předcházející skladba dává vyniknout náladě té předchozí, dokud se album nedobere závěru.

Když nad tím přemýšlím, sledovat provázanost „Guidance“ je jako sledovat alchymistu při práci (ostatně, komponování mnohdy nemá do tajů alchymie daleko); při poslechu jsem měl pocit, jako když hledíte na sbírku povídek, které postupně stávají celistvým románem jen díky tomu, že naleznete další způsob, jak na ně nahlížet. Což je na „Guidance“ vlastně to nejkrásnější: Vypráví příběhy, které se nikdy nestaly a které čekají, až je někdo hodí na papír nebo zachytí na filmové pásmo – přičemž s každým poslechem jsou jiné, hlubší, propojenější. „Vorel“ je masivní kolizí, jíž nescházejí dobře časované vrcholy, zvraty, za něž by se nemusel stydět nejeden autor scénáře, uchvacující robustnost, ani perfektní tempo. Zatímco „Mota“ naoko klidní zjitřené smysly, jen aby vás uvrhla do víru nejistot a napětí, když se na scéně zjeví tajuplný antagonista, „Afrika“ kreslí velkolepé výjevy panenské divočiny, na jejímž pozadí vrcholí krize hlavních rolí. Následující „Overboard“ působí jako bezbřehý oceán klidu varující před peripetií nastávající pod brutálním sonickým tlakem v „Calla“. Tíseň, klaustrofobii vyvolávající stěny kytar, před nimižnení úniku, úprk jasně vyznačenými koridory, v nichž Sullivan vrství smyčku za smyčkou do bezchybně vypointovaných gradací. Dozvuky mohutných riffů rozehrává v závěrečné katarzi „Lisboa“, očišťujíc se od všeho, co bylo doposud napácháno, usmiřuje v posledních vteřinách všechny přítomné.

Koho? A proč vlastně? Co je k tomu dovedlo? A kde? Odpovědi si doplňte sami, Russian Circles vám k nim dávají propracované schéma (říkal tu někdo Aristoteles?), do něhož jen stačí vypustit vaši představivost – které „Guidance“ ráda podá ruku a otevře jí dveře na výpravu do říše mechanického vlnění – ale dál neřekne vůbec nic, nenapoví ani enigmatické názvy skladeb (jak by taky mohly, když kupříkladu „Vorel“ je úlitbou českému tour managerovi kapely). Ale když říkám propracované, myslím tím propracované do detailů. Za povšimnutí stojí skutečnost, že kromě intra dostala každá kompozice zhruba stejnou stopáž (pět a půl, nebo šest a půl minuty), na níž se musí vejít vše potřebné, žádné písně mimo tyto rozměry jako by neexistovaly. I to přispívá dojmu kompaktnosti a vyrovnanosti celého materiálu, který i navzdory rozmanitosti drží úroveň, z níž se směrem nahoru ani dolů příliš nevybočuje. Kytarové masivy jsou dlouhé tak, aby si pro sebe neuzurpovaly příliš pozornosti, klidnější plochy zase končí před hranicí natahované kaše. Nelze též minout lehkost, s jakou se lze skladbám dostat pod kůži, očividné přímočarosti navzdory je ale díky kompozicím zamotaných do smyček stále co objevovat a k čemu se vracet.

Nebudu nijak zakrývat, že novinka je pro mě nejlepším albem, jaké Russian Circles doposud vypustili ze světa. Samozřejmě můžete oprávněně namítat, že kapela už má na triku lepší, emotivnější či našláplejší skladby, což nehodlám nijak rozporovat, a stejně tak úspěšně se můžete ohrazovat jistou předvídatelností v rámci vlastní diskografie, protože rozebráno do detailů „Guidance“ rozhodně není překvapením, nýbrž jistotou. Nicméně formát se desky začal před několika alby přesouvat od „sbírky písní“ ke kompaktnímu, funkčnímu celku a „Guidance“ tento přerod završuje, posouvá formu o příčku výš – a zároveň čím dál víc utíká zbytku scény někam mimo. Ačkoliv lze Russian Circles stále zaškatulkovat kamsi do post-žánrových vod, jejich projev zraje jako víno, je čím dál více propracovaný a jasně odlišitelný, unikátní. A budu jen rád, když jim to ještě chvíli vydrží – i kdybych si měl na další desku zase počkat o rok déle.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #92 – srpen 2016

1.8.2016 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější album měsíce:
Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith

H.:
1. Darkher – Realms
2. Door into Emptiness – Wave
3. Hypnopazūzu – Create Christ, Sailor Boy

Kaša:
1. Sodom – Decision Day
2. Bloody Hammers – Lovely Sort of Death

Atreides:
1. The Wounded Kings – Visions in Bone

Skvrn:
1. Imperium Dekadenz – Dis Manibvs
2. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
3. Russian Circles – Guidance

Onotius:
1. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
2. Russian Circles – Guidance

Metacyclosynchrotron:
1. The Wounded Kings – Visions in Bone
2. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
3. Temple Nightside – The Hecatomb

Jak vidno, srpen je docela paradoxní měsíc. Část redakce si totiž neustále stěžuje na jakousi okurkovou sezónu a že vychází velké hovno a tak kdesi cosi. Oproti tomu druhá část redakce nemá s nějakým vybíráním zajímavých nahrávek žádný problém, a dokonce jsou i tací, co si výskají, že tentokrát je to jakože pecka. Následující řádky vám třeba pomohou si vybrat, na jakou stranu se přikloníte.

Přejdeme-li k řeči konkrétních alb, pak je vítěz vcelku jasný, protože hned několik redaktorů sází na „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ od mocného blackmetalového kultu Inquisition. Relativně vysoko v očekávání však vystoupali i The Wounded Kings, na jejichž novinku „Visions in Bone“ se díky různým odkladům čeká už nějaký ten měsíc, ale vše nasvědčuje tomu v srpnu se příznivci doomového okultismu a drog konečně dočkají…

H.:

Původně jsem chtěl svůj srpnový eintopf začít prohlášením, že se nejedná o nějaké extrémní hody, ale několik zajímavých věcí se přeci jen najde. Čím více se ale tento měsíc přibližoval, tím více na mě vyskakovaly desky, na něž se skutečně těším. Co vám budu povídat, nakonec to dopadlo tak, že mi tři sloty byly málo a musel jsem proškrtávat a rozmýšlet se, co sem napsat. Po zralé úvaze jsem třísložkový koktejl namíchal následovně:

To nejzajímavější je pro mě „Realms“ od jednočlenného dámského projektu Darkher. Jeden nejmenovaný kolega Atreides jej bez znalosti bližších okolností v dobovém reportu z Prophecy Festu předem odsoudil jako „neofolkovou verzi Myrkur“ a vůbec se na to nešel podívat. Nicméně my, kteří jsme slyšeli dva roky staré EP „The Kingdom Field“, víme, že pravda je jinde a že se můžeme těšit na porci působivé a sugestivní atmosféry. A ti z nás, kdo už měli tu čest s první ukázkou „Wars“, tušíme, že „Realms“ s dost velkou pravděpodobností prostě nezklame.

Na druhou příčku na poslední chvíli proklouzli běloruští Door into Emptiness. Tahle zvláštní formace zraje jako víno a čím novější počin, tím lepší to je. Poslední dvě alba „Radio Ja“ a „Znaki rabizny płyni lipenia“, na nichž dvojice pomalu začala opouštět metal a namířila si to do experimentálnějších vod, byla tuze zajímavá a následně vydaná kolaboračka „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“ už je regulérně fantastická. Minimalistický přebal novinky „Wave“ značí, že experimentální cesta snad bude pokračovat, takže očekávání jsou jasná – potvrdit vzrůstající kvalitu!

Na pozici třetího nejočekávanějšího alba srpna jsem nakonec nedal jistou kultovní blackmetalovou formaci, o níž hovoří mnozí kolegové. Zvítězila totiž zvědavost, již jitří nový projekt Hypnopazūzu. V něm se spolu potkávají David Tibet z Current 93 a Martin „Youth“ Glover z Killing Joke, přičemž zejména k tvorbě toho prvního jmenovaného chovám ohromný respekt. První hudební ukázky mě neskutečně navnadily, minimálně „Magog at the Maypole“ je beze srandy fenomenální (ale „Night Shout, Bird Tongue“ je rovněž skvělá!), takže jsem prostě strašně zvědavý na to, co deska „Create Christ, Sailor Boy“ přinese. A tajně doufám v hypno(pazūzu)tický zážitek.

Kaša:

Letošní srpen zdá se být asi nejslabším měsícem v roce. Čím výše rtuť teploměru šplhá, tím méně zajímavých desek se dostane na průměrného metalového fanouška, jako je moje maličkost, a letos tomu není jinak. Ať počítám, jak počítám, v síti mi tentokrát uvízly dva novinkové počiny, ovšem ani v jednom případě nemůžu říct, že bych se s blížícím datem vydání nemohl samou natěšeností vyspat.

Tím prvním budiž již čtvrtý počin amerických retro rockerů Bloody Hammers, „Lovely Sort of Death“. Nemám sice naposlouchanou každou minutu tvorby tohoto dua, ovšem minulé album mě bavilo, a protože tenhle typ hudby mám rád, tak k plánovému zářezu do diskografie už přistupuji trochu jinak a na poslech se zdravě těším. Uvidíme zanedlouho, protože Bloody Hammers se o slovo přihlásí hned zkraje měsíce.

Ještě o malý kus pozorněji vyhlížím německé klasiky Sodom a jejich další placku, která se bude jmenovat „Decision Day“. Nevěřím, že by Tom Angelripper a jeho drtička kostí měla šanci něčím mě vyloženě překvapit, ale když už nic, tak očekávám klasickou nálož drtivě rychlých riffů, nenávistných textů a smrtící rytmiky. Na to mají pánové pořád talentu na rozdávání, a pokud si odmyslím fakt, že „Decision Day“ bude jen další variace na starou písničku, tak jim v podstatě není co vytknout, protože jim to hraje pořád dobře. A jestli budu moct totéž říct i po poslechu „Decision Day“, tak na to si musím počkat na konec sprna, kdy album vychází.

Atreides:

Okurková sezóna zasáhla i měsíc srpenec… Takže buď mé oči uzřely pouze jedinou nahrávku, u které jsem si takřka jistý, že za to bude stát, nebo jsem slepý jak patrona. Onou nahrávkou je nová deska Britů The Wounded Kings a já jsem náramně zvědavý, co se z ní vyloupne po změně za mikrofonem – z jejich dosavadní diskografie jsem zatím vyzobal hlavně alba s uhrančivou Sharie Neyland a upřímně mě zajímá, jak se vokál jejího předchůdce promítne do atmosféry nahrávky. Tak či onak však věřím tomu, ze tahle kapela špatné album nahrát neumí.

Skvrn:

Prázdniny mají jasného vítěze – je jím srpen. Bez dlouhého váhání, bez diskuze. Osmý kalendářní měsíc boduje, a to jak počtem očekávaných nahrávek, tak i jejich předpokládanou kvalitou. Vybírat je tentokrát zatraceně těžké, a já vše tudíž podřizuji citu a momentální náladě. Číslo jedna nakonec přenechávám německé dvojici Imperium Dekadenz. Stejně jako na minulých řadovkách očekávám kvalitně odvedenou blackmetalovou práci se silnou atmosférou a jasně rozpoznatelným rukopisem, jímž se Němci dokázali oddělit od žánrové masy. Nedočkavci již mohou poslouchat první dvě zveřejněné skladby, ti další (včetně mě) si počkají na celek. Imperium Dekadenz zpravidla bodují skrze něj.

I dál se budu držet osvědčených stálic, ostatně jakým jiným slovem výstižněji označit americké černokněžníky Inquisition. Od nové desky nelze čekat nic víc než další stvrzení kvalit, a pakliže to dopadne právě tak, budu spokojen a novinku zase nějaký ten čas s radostí přetáčet. A místo třetí? Nakonec jsem jej přenechal post-metalovým Russian Circles. Poslední „Memorial“ byla výborná věc a i starší desky občas přejíždím, i když si u nich až příliš často říkám, že s uceleným formátem (na rozdíl od dvou předešlých spolků) mají místy trochu problém a některé songy působí až příliš dominantně. Každopádně i tenhle jev má svou kladnou stránku – na koncertech je člověk za takové parádní pecky vážně vděčný. Uvidíme, jak na tom bude novinkové „Guidance“, uvidíme, jak dopadne na listopad ohlášený koncert. Uvidíme se?

Onotius:

V porovnání s až tragicky prázdným červencem je srpen přeci jen trochu kloudnější, avšak nějakého oslnivého výběru se asi také nedočkáte. Okurková sezóna pokračuje, naštěstí ale přeci jen už v trochu vlídnějším duchu. Nakonec jsem tedy vybral alespoň dvojici desek, které by rozhodně stálo za to neminout. První z nich je novinka kolubijsko-amerických Inquisition, jejichž „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ vyjde koncem měsíce. Tohle duo disponuje naprosto vybroušeným stylem, který musí udolat každého milovníka pravého black metalu. A nebude-li materiál oproti předchůdcům zaostávat, máme se skutečně na co těšit. Na druhou příčku bych umístil chystanou desku „Guidance“ od Russian Circles, jejichž instrumentální post-rock minule o něco zhutněl a zexperimentálněl, tak jsem zvědav, do jakých vod se vrhnou letos.

Metacyclosynchrotron:

Po minulém mrdkózním eintopfu (Cradle of Filth teda žádná sláva) jsem celkem rád, že mám do dnešní trojky co naházet. I když žádné pecky ze kterých bych si drásal krk, stále ne a ne vyjít. Mám ale jasno, že šanci dám třeba druhému albu australských Temple Nightside. Ty lze chápat jako paralelní deathovou kapelu k již recenzovaným Ill Omen a z těch dvou rozhodně upřednostňuji blackmetalový band. Ale dobrý pocit z posledního splitka s Vassafor mi napovídá, že by „The Hecatomb“ mohlo slušně ukojit můj hlad po svinském, hnusném, temném, zkurveném, sepulchrálním metalu smrti. Za poslech budou stát i noví Inquisition, i když po minulé desce mám trochu obavy. Ne, že by snad byla marná, ale prostě mě nebavila. No, a snad bychom se ke konci srpna mohli konečně (!) dočkat nového alba doomařů The Wounded Kings, „Visions in Bone“, které mělo vyjít už nějak zpočátku roku, ale kdo ví, co se vyjebalo. První, už dávno vypuštěná ukázka mi přišla taková nijaká, ale hluboce doufám, že takové nebude i album. Poslední fošnu The Wounded Kings se zpěvákem Georgem Birchem – „The Shadow Over Atlantis“ – jsem v posledních týdnech sjížděl docela fanaticky, takže se na novinku těším fest (což nakonec může být i kámen úrazu, uvidíme).

Reporty

Russian Circles, Helms Alee

14.4.2015 Atreides Komentáře: 2

Datum: 7.4.2015
Místo: Praha, Podnik
Účinkující: Helms Alee, Russian Circless

První pohled (Atreides):

Podnik se v dubnu stal chrámem post-metalu a první mši v něm odsloužili Russian Circles. Vedle toho si u mě klub za krátkou dobu své existence vydobyl pověst podobnou smíchovským jatkám – prostor pro všechny bez rozdílu, protože ač jsem jej navštívil teprve podruhé, mé symbolické poprvé obnášelo zastávku krále indie rapu Sage Francise. A pokud ten sál pro dobrých čtyři, pět stovek lidí navzdory svému jménu nevyprodal, “Ruským kolečkám” se to povedlo bez problémů. A že nával byl již na jediné předskokany – Helms Alee.

Helms Alee nastoupili podle plánu na devátou. Klidně ale mohli začít hrát dobře o půl hodiny dřív, lidí už bylo v klubu dost a obecenstvo by měli slušné. Z mojí strany chyba, že jsem doma nekoukl na rozpis kapel, mohl bych s klidem dorazit později než na dveře. Když nic, alespoň jsem se vyhnul štrůdlu lidí čekajících na odbavení. Ale krátce k Helms Alee: Fešná ženská za basou, ještě fešnější za škopky a barbar za kytarou. Z toho, co jsem doma jakž takž naposlouchal, jsem očekával tři čtvrtě hodinu náporu a vypointovaný sonický tlak. Očekávání se však s realitou střetla jen částečně. Začalo se sice zostra a bahnitý, nakřáplý sludge okořeněný porcí omamných látek mě docela bavil. Pestrost trojice vokálů tomu dávala říz a zejména zpívající bubenice měla všechen můj respekt. Jak se ale parta ze Seattlu propracovala k delším, rozvláčnějším kompozicím, hudba raketovým tempem ztrácela atmosféru a přestávala táhnout, zkrátka mě jejich post-metalové vyhrávky v živém podání vůbec nechytly. Jestli to bylo zvukem, netuším. Zhlédl jsem něco málo přes polovinu setu a zbytek doposlouchal u baru.

Russian Circles byli ovšem jinačí kanonýři. Objevili se na pódiu, nazvučili, odešli z pódia a nechali až do svého příchodu puštěný jednotvárný, pro někoho otravný lomoz. Masáž to byla dlouhá, takže nezbývalo, než se trochu škodolibě bavit sledováním nebohých tváří, které neutuchající hluk jen horko těžko snášely i přes prsty či špunty zaražené hluboko v uších. Nástup trojice Sullivan – Cook – Turncrantz musel být čirou esencí vysvobození. Za zmínku stojí i pestrá směska lidí, která se v Podniku objevila. Pokud byste chtěli hrát hru “najdi deset subkultur”, nejspíš byste ji úspěšně dohráli několikrát a pokaždé se zcela odlišným výsledkem. Nicméně tahle pestrost byla vykoupena, alespoň pro mě, docela krutě. Totiž, pokud na koncertech něco vážně nemám rád, jsou to čumilové a fotografové v prvních řadách. Z pódia sálala energie silnější Slunce a publikum připomínalo většinu setu spíš povrch Pluta. Ale dejme tomu, zkrátka se sešli lidi, co zrovna nemají v lásce paření na svojí oblíbenou kapelu, stane se. Jen by pak měli brát v potaz, že někteří prostě nechodí na koncerty sbírat borůvky, ale mají tu a tam tendence si zlámat krk přinejmenším nadvakrát. Pokud jsem svojí aktivitou někoho nedobrovolně vykázal někam bokem, sorry, takové věci holt k energickým koncertům patří.

Ale abych tu z toho nedělal nejmenovanou hejterskou stránku, zpátky k Russian Circles. Kde mě publikum zklamalo, tam kapela excelovala. Precizně poskládaný set protnul diskografii jako špíz a dal ochutnat toho nejlepšího z pětice řadověk. Večer načali písní “Deficit” z posledního, předloňského alba “Memorial” a ani trochu se s tím nemazali. Skladbu za skladbou spřádali pavučinu z riffů a nekonečných smyček. Sledovat Mika a Briana při práci bylo ohromující. Mike se pokoušel mezi písněmi něco kázat do mikrofonu, ten však nefungoval, takže toho po pár marných pokusech nechal a dál se hrálo beze slov. Jedině dobře. Gradující atmosféra vyrostla s každou další skladbou o několik řádů a to podle mého názoru mohl být zvuk ještě hustší a hmatatelnější.

Setlist Russian Circles:
01. Deficit
02. Carpe
03. 309
04. Harper Lewis
05. 1777
06. Station
07. Geneva
08. Mladek
09. Death Rides a Horse
10. Youngblood

Druhá “Carpe” zamířila až k debutovce “Enter”, načež publikum převálcovala atmosférická hrubost “309”. “Harper Lewis” zadusil klidnou hmotou vše, co bylo doposud vybudováno, atmosféra však nějakým způsobem, snad nezastavitelnou setrvačností, pokračovala dál a s příchodem kytarových stěn “1777” začala znovu růst. Pokud do téhle doby dal Mike Sullivan a jeho parta publiku šanci vydechnout, druhá část setu byla definována zcela jasně. Vrcholná trojice “Station” – “Geneva” – “Mladek” oběsila Podnik na smyčkách z kytarových riffů a zbylé přeživší umlátila železobetonovou rytmikou. Chaoticky vyhlížející panely zvukových efektů i zběsilý tanec, který na nich oba mistři strunných nástrojů předváděli, chtě nechtě odrážely charakter samotné hudby.

Chystané zmizení před přídavkem selhalo v momentě, kdy Brian s Davem odešli z pódia, zatímco Mike se nerušeně věnoval ladění kytary. Po několika rozpačitých pohledech a aplausu uchváceného publika se uprchlíci vrátili zpět a přiložili do rozpáleného kotle ještě “Death Rides a Horse” a “Youngblood”. Zlé jazyky tvrdí, že cirka uprostřed sálu stál zvuk za vyližprdel, neb víc než polovinus setu se z reproduktorů linul převážně jen nečitelný hluk, nicméně prvním řadám se podobné problémy vyhnuly a já si tohle užil vrchovatě. Russian Circles přišli, zahráli a zvítězili. Nic víc dodávat netřeba.

Druhý pohled (Skvrn):

Živě vystupující kapely to se mnou mají těžké. Nejednou mí oblíbenci urazí lán světa, aby mou maličkost obveselili a zastavili se pár desítek kilometrů od mého brlohu, načež se já mnohdy zmůžu jen na nevrlé “třeba příště”. Když se tu před nějakými čtrnácti dny objevili na rozlučkovém turné Altar of Plagues, žádné příště tentokrát nepřicházelo v úvahu, a tak jsem si zase jednou zahrál na toho angažovaného. No, a jelikož mě toto vystoupení chytlo natolik, že jsem na další přísun reproduktorového halasení nechtěl čekat příliš dlouho, naskytla se mi příležitost strávit fajnový večer v přítomnosti post-metalového tria Russian Circles. Smířit jsem se bohužel musel se slabším doprovodem. Helms Alee dnes určitě neplatí na žádný no-name spolek, ale Chelsea Wolfe a Deafheaven, kteří spolu s Russian Circles přicestovali v minulosti, působili bez debat atraktivněji. I tak jsem kvůli vysokému koncertnímu potenciálu obou těles nezaváhal a do holešovického klubu se toho večera dostavil.

Pro případ eventuálního bloudění jsem raději vyrazil dříve. Nakonec jsem ale s nalezením klubu neměl žádný problém, což bylo ve výsledku přetaveno v nemalý časový předstih. Podnik je naštěstí dostatečně zajímavým prostorem a jeho prozkoumání s přehledem sežralo onu vyčkávací čtyřicetiminutovku. Co k samotnému místu konání říct? Ačkoliv jsem si představoval o něco syrovější prostředí, zklamán jsem rozhodně nebyl, spíš naopak. Interiér je řešen k povaze budovy (pro připomenutí, klub se nachází v budově bývalých Elektrických podniků) velmi citlivě – viz třeba luxfery u stropu – a ona zdánlivá “neklubovost” nakonec na finálním požitku jedině přidala.

<a href="http://russiancircles.bandcamp.com/album/memorial">Memorial by Russian Circles</a>

Začátek vystoupení Helms Alee připadl na devátou večerní, což není dvakrát brzy, ale jelikož se začalo se vší seriózností podle plánu, devět hodin bylo nakonec tak akorát. Nemá cenu zastírat, přijel jsem především na Russian Circles. Odpovídala tomu i moje domácí příprava. Na Helms Alee jsem si doma našel čas až den před koncertem, čehož jsem nakonec nelitoval, jelikož mix progrese, sludge a stoneru mi na studiovce nic moc neřekl. Je pravda, že desky těchto Američanů nejsou záležitostí na jeden poslech, ale víc jsem tomu doma zkrátka věnovat nechtěl.

Živě to je ale jiná káva. Helms Alee působí na pódiu mnohem vitálněji a na rozdíl od desek baví na první dobrou. Dojmům spokojenosti výrazně napomáhá vokální činnost, která se týká na ten největší možný rozdíl od Russian Circles úplně všech. Sem tam sice není něco slyšet, občas je slyšet i to, co vylézt nemělo, ale jinak vážně spokojenost. Nejenže se Helms Alee bezvadně poslouchají, ale taky se na ně moc dobře kouká. I já zmíním bubenici Hozoji Margullis, která ze sebe vydává úplně všechno – mlátí, zpívá, paří a už po druhém songu teče pot takřka po decilitrech. Za zmínku stojí rovněž divácká kulisa, která byla na předkapelu více než důstojná.

Následoval další zevl, při kterém jsem natrefil i na kolegu píšícího nade mnou. Před pódiem se to ale začalo nebezpečně plnit, a bylo tedy na čase nasadit bojovou grimasu a vyhledat příhodné místo. Kecal bych, kdybych napsal, že z uloveného fleku bylo všechno bezvadně vidět, ale vzhledem k tomu, jak samotný koncert probíhal, to ani nebylo nutné. Po většinu setu Russian Circles jsem namísto pokukování po pódiu raději zavřel oči a do rytmu vyváděl na vlastní triko. Proč taky civět do vyloženě statického publika? Koncert jsem si tím zkazit nenechal, ale s přihlédnutím k údernosti muziky Russian Circles, byl minimálně údiv na místě. Člověka by hned napadlo, jestli na vině nebyla právě kapela. Jenomže ne, prostě ne. Američané ze své diskografie vybrali ty největší koncertní pecky s přehlednou rytmikou, a co se týče předvedeného výkonu, nemůžu říct ani popel.

Kapela odprezentovala jeden dlouhý monolit, jehož vznik umožnily citlivé přechody mezi jednotlivými skladbami. Je známo, že rané desky Russian Circles tíhnou spíš k post-rocku než k metalovému post-kolegovi, avšak naživo tento rozdíl vymizel, a kompaktnost se tak stala jednou z hlavních devíz celého koncertu. Největší energie sálala z basáka Briana Cooka, jehož chvíle přišla v dnes již legendární “Harper Lewis”. Neskutečná šleha, div jsem si krk nevykroutil. A tak to šlo bez menších zádrhelů song od songu dál. Pochválit musím i zvuk, který nebyl přemrštěně hlasitý, a nebylo se tak třeba bát, zda po odchodu ze sálu nebudu o smysl chudší. Končilo se v tom nejlepším. Až dalším kouskem ze “Station” – “Youngblood” – byl kruh uzavřen a nenasytné obecenstvo nakrmeno, a čas tak zbýval už jen na krátké shrnutí. Helms Alee mile překvapili, ale k domácímu poslechu mě přeci jen nepřesvědčili. Russian Circles potvrdili silnou koncertní pověst, celý set odehráli ve velkém stylu a já už s napětí vyhlížím jejich zastávku číslo čtyři.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf #1 – duben 2015

31.3.2015 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější koncert:
Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.

H.:
1. Lur – Praha, 1.4.
2. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.

Ježura:
1. Negură Bunget, Panychida, Northern Plague, Grimegod – Plzeň, 3.4.

Atreides:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.
2. Russian Circles, Helms Alee – Praha, 7.4.

Zajus:
1. Steven Wilson – Praha, 5.4.

Skvrn:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.
2. Russian Circles, Helms Alee – Praha, 7.4.

Onotius:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.

Přesně jak jsme při spuštění nového webu vyhrožovali, tak se také děje – protřelého veterána redakčního eintopfa (více jak 70 dílů a více jak čtyři roky existence už není úplně málo) doplňuje jeho mladší bratříček koncertní eintopf. Jeho princip je vlastně jednoduchý – je to úplně to stejné jako původní verze, akorát se namísto albům věnuje koncertům.

Na rozdíl od klasického redakčního eintopfu se však tohoto koncertního nemusí každý měsíc účastnit celá redakce, jelikož mezi sebou máme i frajery, kteří živé akce doslova bojkotují (třeba Zajus – važte si toho, že v prvním díle je, protože na další koncert půjde zase nejdřív tak za pět let!). Samozřejmostí je to, že každý redaktor sem může napsat pouze ta vystoupení, na něž se skutečně chystá, a zmínit může maximálně dvě akce. Víc není co dodat, tak hurá na čtení toho, co nás čeká v dubnu!

H.:

Letošek je pro mě na počet koncertů relativně bohatý, ale zdá se mi, že metalové akce jaksi dostávají na frak – jsou totiž v menšině a i ta menšina patří spíš k tomu slabšímu, co jsem letos viděl. Tohle však není ten hlavní důvod, proč se dubnu těším nejvíce právě na Lur. Důvod je ten, že jsem… no, jednoduše a prachobyčejně zvědavý. Vlastně ani jejich tvorbu nijak podrobně neznám, ale zamyslete se nad tím sami – severská loopingová šílenost dvou týpků navlečených v záclonách a ještě na apríla. To snad ani nejde, aby člověk nebyl zvědavý a aby se netěšil. Zároveň ale doufám, že přijde i napravení reputace metalových akcí, byť sestava, která se sejde v pražské vile Štvanice 16. dubna, rozhodně nepatří mezi typické reprezentanty metalu. Tak jako tak, kombinace jazz metalových Kayo Dot, avantgardnosti ?Alos, flórou nasáklého black metalu (s netradičním nástrojovým obsazením) v podání Botanist a domácích zatěžkanců Nod Nod mi zní setsakra zajímavě a také se těším na to, co se tam bude dít…

Ježura:

Jak to tak vypadá, moje dubnová koncertní aktivita zřejmě nebude zdaleka tak vydatná, jak tomu bylo doposud, a když se koukám, co že mě to všechno čeká, vychází mi z toho jediná akce, které se zúčastním s jistotou a ochotou. Na mysli mám plzeňské dostaveníčko s rumunskými Negură Bunget, kteří by mě sice samotní až tak nebrali, ale support v podobě domácí Panychidy a polských Northern Plague, kteří mě před časem potěšili svojí výtečnou prvotinou, už tomu přidává na přitažlivosti opravdu solidně. Když k tomu přidám potenciál dalších vystupujících Grimegod překvapit a genius loci plzeňských UG akcí, vychází mi z toho velice lákavý koktejl, na jehož ochutnání se začínám vážně těšit.

Atreides:

Měsíc duben je pro mě rámován dvěmi zásadními akcemi, byť těch, na které se chystám nebo bych chtěl jít, je samozřejmě víc. První z nich je návštěva Russian Circles. Na tuhle post-metalovou smečku mám spadeno už delší dobu, takže tuhle příležitost rozhodně neminu. Navíc se setkání odehraje v Podniku, takže vlastně není co řešit, neb klub mi sedí netradičním prostorem i dobrým pivem. Druhou libovkou budiž psychedelické kombo Botanist a Kayo Dot, kteří se publiku představí ve vile na Štvanici, což je pro koncert samo o sobě místo velmi atypické. Neočekávám proto nic menšího než famózní zážitek na nevšedním místě.

Zajus:

Není co řešit. Na začátku dubna předvede své nové album “Hand. Cannot. Erase.” v divadle Hybernia progrockový mág Steven Wilson. Taková událost vytáhne mezi lidi i zapřísáhlého misantropa, který větší koncentraci lidí, než jakou nabízí australské vnitrozemí, jen těžce trpí. Wilson se v česky mluvících končinách zastavil naposledy na turné s Porcupine Tree kdysi v roce 2005 a v nečesky mluvící části České republiky byl naposledy s Blackfield v roce 2010 na festivalu Colours of Ostrava. Se svou novou kapelou se nám však dosud vyhýbal. Nezbývá než doufat, že si vedle skladeb z nové desky najde 5. dubna i trochu času ma starší materiál.

Skvrn:

Duben je i pro mě, jakožto člověka, který se někam dokope sotva jednou za půl roku, opravdu výživný. 7. dubna se v Praze zastaví američtí post-metalisté Russian Circles a neméně “postoví” kolegové Helms Alee. Prvně jmenovaní mají údajně přijet i s novou deskou, jejíž podobu po excelentním “Memorial” s napětí vyhlížím. A jak to dopadne naživo? Nečekám málo, tihle Amíci prý koncertně umí. Ještě důležitější událostí je pro mě zastávka experimentálních spolků Kayo Dot a Botanist. Zřejmě nikdo neví, kdy se tu obdobná sestava ukáže (jestli vůbec někdy), a váhání dorazit/nedorazit tudíž nemůže být namístě.

Onotius:

Není moc avantgardně metalových kapel, jejichž projev by mohl soupeřit s americkými Kayo Dot. Když jsem poprvé vyslechl jejich předposlední desku “Hubardo” byl jsem unesen tím, kam až se dá zajít s neuchopitelnými kompozicemi plnými jazzové nespoutanosti, na druhou stranu dostatečně hutnou i atmosférickou kreativitou plnou gradací. Navíc má-li jim předskakovat specifický projekt Botanist, jenž se nás snaží již šestým albem přesvědčit, že místo syrové kytary pro black metal bohatě postačí “hammered dulcimer”, o speciální zážitek by mělo být postaráno. Tak doufám, že mi můj plán si tuto akci vychutnat nic nepřekazí, a pokud můžete, také se jděte mrknout…

Od hudebních fandů pro hudební fandy