 |
|
Země: Ukrajina Tracklist:
II. Vidya Hrací doba: 80:19 (47:01 / 33:18) Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Když jsem poprvé uviděl umělé digitální pestrobarevné obaly „Brahma“ a „Vidya“, okamžitě mě přešla chuť je poslouchat. Obálka společného vydání „Brahmavidya“ je nemlich stejná mrdka. To jsou srance, že by se za to nemuseli ani takoví Wintersun, kteří platí za vyhlášené mistry přepáleného vizuálního kýče (a vlastně nejen vizuálního).
Možná si říkáte, proč jsem tedy „Brahmavidya“ u všech ďasů poslouchal, když mi je z jejich grafické prezentace na blití. Popravdě mě to pěkně odrazovalo a do poslechu jsem se nijak nehnal, ale nakonec jsem se rozhodl dát projektu Sanatana šanci z jednoduchého důvodu. Hlavním hybatelem (nikoliv však jediným členem) kapely je totiž Yuriy Kapinus alias Jurgis, kytarista dvou známých ukrajinských kapel – Khors a Nokturnal Mortum.
Sanatana je jeho nový vedlejší projekt, na němž se mimo jiné podílí se svou manželkou, a jak už jste si asi domysleli, letos s ním vydal ambiciózní dvojalbum „Brahmavidya“, jehož obě poloviny jsou docela odlišné. Poslech jsem samozřejmě začal u prvního „Brahma“ a hned krátce po začátku úvodní skladby „Ugra“ jsem si říkal, že jsem fakticky kokot a že bych udělal mnohem lépe, kdybych nechal zvědavost zvědavostí a na poslech se vydlabal. Z reproduktorů se totiž na mě vyvalilo naleštěný kvazi-hluboký metálek, jenž vlastně věrně odpovídá stylu obálek. Ona ta zmínka o Wintersun v prvním odstavci zas tak mimo nebyla – a to rozhodně nemyslím jako pochvalu.
Jak jste si asi domysleli z názvu alba (respektive názvů alb), vizuální stránky i dalších věcí, tematické zaměření Sanatana se točí okolo tradic Přední Indie, prostě standardní vedic&shit záležitost. Zádrhel je v tom, že zde mi to přijde takové křečovité; jak se lidově říká – nevěřím tomu. Ale všechno jde ruku v ruce. Ono se totiž konceptu věří mnohem lépe, provází-li jej kvalitní hudební produkce, což u mě v případě Sanatana splněno není.
Jednoduše mám pocit, že se to celé snaží tvářit strašně chytře, mysticky a hluboce, a přitom „Brahma“ není ničím jiným než vcelku obyčejným mainstreamovým metalem, v němž se občas nenápadně ozve sitár. Nebo tomu klidně můžeme říkat měkko-rádoby-black metal trochu cáknutý ethnem. I navzdory zjevným nemalým ambicím však výsledek vyznívá… anglický jazyk má na to jedno krásné slovo, jaké nahrávku perfektně vystihuje: „cheesy“.
Abych nehanil víc, než je nezbytně nutné, tak je pravda, že se na „Brahma“ najde i pár vcelku pěkných motivů, které posluchače na pár vteřin dokážou vytrhnout z letargie. Abych byl jednou konkrétní, tak třeba začátek „Meditation“ je poměrně v pohodě. Jenže těch solidnějších momentů je zoufale málo a letargie, taková ta posluchačská otupělost, kdy jde muzika jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, desce stejně vládne. Atmosféra je navzdory zaměření Sanatana velice slaboučká, prakticky žádná, což považuji za jednu z největších bolístek „Brahma“, a aby toho nebylo málo, zanedlouho začnou rozčilovat i vokály. Řečeno stručně a bez obalu – nefunguje to ani za mák a ta třičtvrtěhodinka prostě nudí, nudí a nudí.
Jak jsem již předeslal výše, druhá půle (nebo druhé album, chcete-li) „Vidya“ se hudebně vydává do jiných vod. Zatímco „Brahma“ je (dejme tomu) védský metal, „Vidya“ metalové vody opouští a snaží se koncept Sanatana uchopit pohledem world music, ethna, folku. Bohužel v tom není nějak zásadně úspěšnější než metalový bratříček. Kdybych si musel zvolit, pak ano, „Vidya“ skutečně je o kousíček poslouchatelnější než „Brahma“, ale vzato kolem a kolem je to pořád velká slabota.
Místy je „Vidya“ relativně ucházející chillout, ale kromě toho se zde opět nacházejí i dlouhé minuty nudy, kdy se jen obrazně řečeno mlátí prázdná sláma a nepřichází nic, co by člověka výrazněji zaujalo. Navíc Sanatana opětovně selhávají v tvorbě jakékoliv poutavější atmosféry, což je u takto laděné hudby naprosto zásadní problém, jejž prostě nelze přehlížet nebo nad ním přivírat oči.
„Brahmavidya“ jako celek na první pohled působí velice ambiciózně. Myslím, že je naprosto evidentní ona snaha stvořit propracované velkolepé dílo. Vysoké ambice ovšem automaticky nezaručují kvalitní výsledky a zrovna Sanatana patří k případu, kdy se pokus o ctižádostivý opus zvrhnul v povrchní břečku, kterou možná ocení lidé bez větších nároků, ale kterýkoliv posluchač prahnoucí po výlučné produkci by se měl „Brahmavidya“ vyhnout obloukem.