Archiv štítku: Saor

Saor – Guardians

Saor - Guardians

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 11. 11. 2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Guardians
02. The Declaration
03. Autumn Rain
04. Hearth
05. Tears of a Nation

Hrací doba: 55:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Když v roce 2013 debutoval Andy Marshall se svým projektem Àrsaidh a do světa vypustil dílko „Roots“, bylo těžké nezaznamenat onu vlnu superlativů, jež se všude kolem okamžitě vyrojila. Pagan-blackový žánr si nemohl stěžovat na nedostatek desek, spíš chyběla kvalita a ji konstantně zastiňovala popularita německy mluvících líbivin. Àrsaidh (za pár měsíců již Saor) na scénu vnesl nepatrnou naději, že by to mohl být právě on, který se v budoucnu stane žánrovým tahákem. A naději ještě více přiživila druhá deska, silný příběh „Aura“. Loňské „Guardians“ je pak třetím prckem do rodiny. Přicházelo po jednoroční odmlce s možností potvrdit kvalitu, s možností Saor ještě pevněji zařadit mezi žánrovou špicí. Místo toho se zjevily neočekávané rozpaky…

Hudba Saor fungovala zpravidla záhy, ne snad okamžitě, na první poslech, ale pronikání nebolívalo. První poslechy „Guardians“ rázem doprovázel zmatek. Postrádal jsem záchytné body, silné momenty a po vypnutí v polovině ve mně nezůstalo vůbec nic, pouze rozpaky. Touha vracet se scházela, jako bych tušil, že k rozklíčování toho Marshall příliš nepřipravil. Album jsem odložil. Od té doby uběhly týdny i řádka měsíců, zaznamenal jsem kritické hlasy, ale nové Saor si po čase opět pustil, že mě to třeba chytne. Nechytlo.

Přírodní atmoblackové kapely bývají svému žánru zpravidla věrné, a pakliže převlečou kabát, změní maximálně odstín jeho barvy, upraví nálady, přihodí tamtoho, uberou onoho. Podobně je na tom i Saor – žádné velké posuny, konstantní prezentace vizuální stejně jako hudební. Proč ne, pokud to funguje a nechybí nápady. „Guardians“ je ale postrádá. Není to relativní stagnace, co skotský projekt na nové desce sráží, ale absence nosných momentů. Ta tam je schopnost učarovat a zároveň nesklouznout k laciné podbízivosti.

Stejně jako v minulosti je i „Guardians“ místem dlouhým štrekám zaslíbeným – každá z pětice skladeb zodpovědně přesahuje desetiminutovou hranici. Takovýto parametr si nás samozřejmě pokušitelsky vyhlíží a začne šťouchat: hele, koukej, jak moc epické to bude. Bohužel, během oněch deseti minut často Saor nemá co říct, přešlapuje na místě, a když už si to začne sám uvědomovat, na bitevní pole pošle housle, které využijí svých parametrů a vsadí na líbivou notu.

Saor

Zvuk něco takového umožňuje. Marshall folkové nástroje naprosto logicky vytáhl do popředí, obsadil rovněž několik hostů akustiku obsluhujících. Učinil tak na úkor charakteristické zastřenosti píšťal – na nich minulost Saor (byť se vší nenápadností) stála. Nezmizely, jen přestaly hrát ve folkové složce prim. Opozicí k čitelným akustickým nástrojů je protagonistův upozaděný zpěv. Sluší mu to. A nejen jemu, zvuk prošel změnami, přesto nepatří ke slabinám.

Vrátíme-li se k nástrojům, směr udávají již zmíněné housle. Proti tomu samotnému není třeba co mít, problém hledejme ve způsobu jejich zapojení. Souboj metalové složky – zejména elektrických kytar – a houslí je totiž víc než zaznamenáníhodný, právě zde hledejme hmatatelnou příčinu neúspěchu. Přestože se oba nástroje snaží o vzájemnou symbiózu, nevstupují do tohoto vztahu s čistým svědomím. Kytary před setkáním poztrácely nosné nápady, a přestože se vše snaží napravit táhlou výpravností, nedokáží udržet posluchačovu pozornost. Housle se prohřešky kytar snaží vší silou napravit. Dělají to ovšem za pomocí laciných prostředků, impotenci se snaží skrýt za paravánem z idyly a sentimentu, vděčných to materiálů.

Od Saor jsme si zvykli na velmi nadprůměrnou kvalitu, svěží náhled na folk/blackové vody. Fakt, že „Guardians“ jako celek prohrává se svými předchůdci, však ještě rozhodně neznamená nepřítomnost velmi dobrých záblesků. Každá z pěti skladeb má své momenty a nebojuje pouze za pomoci patosu. Dominující dudy v úvodu titulní skladby ukáží svou sílu, dokáží navnadit. Střed skladby sice bloudí, avšak dokáže najít správnou cestu ven a vygradovat. „The Declaration“ nabídne energický začátek, který ale následně znehodnocuje kámen úrazu celé desky – kytary, v tomto konkrétním případě až jalové. Poté se už průběžně dostavuje únava. Fidli, spánek, fidli, spánek, housličky. Občas se zjeví náhlá pompa, občas přešlapování kytar. Vykoukne i nadějnější „Hearth“, ale kdo by si po tak dlouhém boji neschrupnul, nemám pravdu?

Množství dobrých nápadů se na „Guardians“ utopilo v nánosech unavenosti, nevýraznosti a prázdnoty. Nezřízená touha po zprostředkování domoviny jakožto ráje zastínila důraz na vytváření povedených motivů, které v minulosti pravidelně podněcovaly k posluchačským návratům. „Guardians“ říkám bez emocí sbohem.

Saor


Redakční eintopf #95 – listopad 2016

Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Nejočekávanější album měsíce:
Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones


H.:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Siva Six – Dawn of Days
3. Bölzer – Hero

Kaša:
1. Metallica – Hardwired… to Self-Destruct

Atreides:
1. Arkona – Lunaris
2. Bölzer – Hero
3. Saor – Guardians

Skvrn:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Aenaon – Hypnosophy
3. Loscil – Monument Builders

Onotius:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Saor – Guardians
3. Crippled Black Phoenix – Bronze

Metacyclosynchrotron:
1. Antaeus – Condemnation
2. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
3. Black Hole Generator – Requiem for Terra

H.

H.:

Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!

O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!

Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?

Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…


Kaša

Kaša:

Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.

Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se JamesoviLarsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.

Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.


Atreides

Atreides:

Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!

Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!

Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“ Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.


Skvrn

Skvrn:

Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.

Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“ Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.


Onotius

Onotius:

V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.

Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara NilsenaVulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.


Fuath: vedlejší projekt lídra Saor vydá debut

Fuath, což je nový vedlejší projekt Andyho Marshalla, známého především jako hlavní mozek Saor (dříve Ársaidh), má na programu vydání debutu „I“. Ten bude k mání od 1. února u Neuropa Records. Ukázku v podobě skladby „Blood“ poslouchejte na YouTube, obal prohlížejte tady, tracklist následuje:

01. In the Halls of the Hunter 02. Blood 03. The Oracle 04. Spirit of the North


Saor – Aura

Beautality - Einfallen
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Children of the Mist
02. Aura
03. The Awakening
04. Farewell
05. Pillars of the Earth

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 7,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Je dost možné, že se budu opakovat, ale v rámci folk/pagan metalového žánru je opravdu zatraceně málo kapel, které si zaslouží uznání a nesou onen pomyslný punc kvality. A těch, které jsou mladšího data než z počátku 90. let minulého století, je ještě méně. Pokud bych to měl vzít čistě statisticky, tak téměř žádná. Nicméně tu a tam se něco přece jen objeví a loni v létě vystrčil růžky one man projekt Ársaidh pocházející ze Skotska. Krátce po vydání vynikajícího debutu “Roots” změnil jméno na Saor a letos se vytasil s další nahrávkou “Aura”. Upřímně řečeno jsem byl na pochybách, jestli vydávat novou desku po pouhém roce nebude mít za následek úpadek kvality, nicméně k něčemu takovému v případě Saor nedošlo.

Zato došlo k několika poměrně zásadním změnám. Když se člověk přestane kochat nádherným přebalem (který kazí snad jen logo a název desky, kdyby zůstal jen samotný artwork, bylo by to nejlepší možné řešení) a nahlédne pod pokličku, zjistí, že na hudbu již jediný protagonista Andy Marschall není tak docela sám. Bicích a bodhránu se chopil Austin Lunn, soupisku nástrojů pak obohatila o violu Nevena Krasteva. Zejména obsazeních škopků je na první pohled slyšet, nedostatky bicího automatu jsou tytam a Austin desku opravdu obohacuje. Zvuk bicích je možná trochu plechovější, nejde ale o nic, čemu by nešlo přivyknout a postupně jsem došel k názoru, že do celkového výrazu alba vlastně docela zapadá. Vůbec kvalita produkce šla jednoznačně nahoru, zvuk je čistší, prokreslenější, hlubší, přitom ale stále přirozený.

Neméně příjemné zjištění skýtá i samotná hudba. Andy plynule navazuje na debut, a ačkoliv opravdu výrazných změn se posluchač nedočká, těch menších je celá řada a nevím o žádné, která by album posouvala k horšímu. Barvitou a propracovanou práci bicích jsem již zmínil – Austin čile střídá nejrůznější techniky hraní od “klasického” bubnování přes blast beaty, kulometné dvojšlapky až k četným tribal rytmům. Andy v kytarách nezapře svůj rukopis, a pokud vám právě šestistrunky byly na “Roots” blízké, rozmáchlé, atmosférické riffy vám budou blízké i na “Aura”. V zásadě nechybí nic, co bylo obsaženo na předchozí desce a naopak bylo přidáno ještě něco navrch. Vedle monumentálních riffů se našlo více místa pro procítěnější momenty, jako je například pasáž od čtvrté minuty “Children of the Mist”, závěr titulky “Aura” a především pak střed závěrečné “Pillars of Eternity”. Výraznější jsou i folkové melodie. Skladby mi celkově připadají promyšlenější a propracovanější, zejména po stránce gradace a vývoje, skutečně nemám, co bych vytkl.

Na pouhou atmosféru se Andy nespoléhal ani na debutu, ale myslím, že povedenou instrumentální stránku a silnou atmosféru se mu povedlo na červnové novince ještě více provázat do jednoho celku a posunout trochu dál. “Aura” mi oproti svému předchůdci připadá jistější a silnější, ostatně má kvalitní základy, na kterých může stavět. Pořád obsahuje vše, co jsem si na “Roots” zamiloval. Nabízí další porci krajin ze skotské vrchoviny, do kterých mě může unášet pomocí řady úchvatných momentů, jichž je tentokrát snad ještě o něco více. Atmosféře přispívá i častější výskyt čistého vokálu a mohutných sborů. Zapojení ženského zpěvu patřícího Beth Freiden též mohu pouze kvitovat. Pestrosti napomáhá i natažení alba o dobrých sedm minut, což dává dostatek prostoru pro další dvě skladby. Ty jsou o něco kratší, všechny se vejdou do čtvrt hodiny, pod osm minut však neklesá žádná z nich a každá je v něčem odlišná a výjimečná. Sám nevím, kterou bych vyzdvihl, neboť celá pětice je vyvážená a mnohem lépe působí jako jeden celek. Jednotlivé kusy sice můžete vytrhávat z kontextu a obstojí i samy o sobě, v kontextu zbylých písní však mají největší sílu.

Co říci závěrem? Snad jen, že “Aura” se skutečně povedla a pro mě jde o jedno z žánrových alb roku. Debut o ždibec překonává svojí propracovaností, bohatostí i atmosférou a dále rozvíjí už tak velmi osobitou tvář. Pokud Andy nastavenou laťku v budoucnu alespoň udrží, bude to moci považovat za úspěch on i jeho fanoušci. V rámci Saor se mu zkrátka podařilo naprosto přesně ztvárnit a vystihnout onu úctu a respekt k přírodě a tradicím, aniž by se musel uchýlit ke zbytečnému patosu a zároveň jej skloubit se zdravou mírou progrese. Zkrátka a dobře výborná deska, kterou silně doporučuji. Přesně takhle má folk metal vypadat.


Další názory:

“Aura” je bezesporu skvělá deska, o tom není pochyb, přesto mě to neposadilo na zadek tak mocně, abych mohl hodnotit podobně vysoko jako kolega v recenzi, a popravdě řečeno, i přes veškeré nepopiratelné kvality jsem nejspíš čekal ještě o něco víc. Pokud by byla celá placka na úrovni finálního opusu “Pillars of the Earth”, pak by se nebylo vůbec o čem bavit, protože by to opravdu snad i devítkové album bylo, ale zejména začátek nahrávky mi přijde o něco slabší – byť je nutné dodat, že trochu slabší v případě Saor znamená stále velice dobré a vysoko nad průměrem. Nicméně i přesto, co jsem řekl, je “Aura” stále výborným počinem, který je skoro radost poslouchat. Oproti “Roots” novince ohromně prospěly zejména živé bicí, jichž se neujal nikdo jiný než Austin LunnPanopticon, což byla výborná volba, jelikož jeho hra (především v rychlých momentech) mě na celém albu baví možná nejvíce. Každopádně, i tak je “Aura” povedená deska jako celek, o tom žádná.
H.

Àrsaidh (tedy dnes už vlastně Saor) loňským “Roots” ukázali, že i komercí prolezlý žánr, jako je folk metal, má pořád své světlé výjimky, kterých je třeba si hýčkat. Zvlášť když ani na “Aura” Andy Marshall nešlápl vedle. Jak už kolega v recenzi naznačil, novinka je po všech stránkách mírně vyspělejší, nicméně stále si uchovává svou charismatickou tvář započatou na “Roots”. A mám tím na mysli především zvuk. Na první pohled je docela nečitelný, na ten druhý neokoukaný, nesmírně organický a ve finále je i ta zdánlivá nečitelnost spíš pozitivum. To všechno zastřešuje zvuk bicích – žádná umělina, ale poctivý kbelíkový (nespojovat prosím s kýblovačkou) sound, který k muzice Saor perfektně sedne. Co se týče jednotlivých skladeb, spokojenější jsem s druhou polovinou desky. Když jsem prvně slyšel úvodní “Children of the Mist”, obával jsem se nevýraznosti materiálu, naštěstí druhá “Aura” tuhle domněnku okamžitě vyvrací a až dokonce je to hodně výborná přehlídka, leč ne tak dechberoucí, abych cítil potřebu vysázet jí víc než osm.
Skvrn


Redakční eintopf #64 – červen 2014

Mastodon - Once More 'Round the Sun
Nejočekávanější album měsíce:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun


H.:
Die Antwoord – Donker Mag
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Anathema – Distant Satellites
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Arch Enemy – War Eternal
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Saor – Aura
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Septicflesh – Titan
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Mayhem – Esoteric Warfare
Index očekávání: 8/10

Thy Mirra:
Burzum – The Ways of Yore
Index očekávání: 8/10

Zatímco minulý měsíc eintopf vcelku suverénně ovládla jedna kapela, v červnu už to tak jednoznačné v žádném případě nebylo a výsledky byly docela brutálně vyrovnané. O malý kousek nade všechny ostatní sice nakonec vyskočili Američané Mastodon se svou očekávanou novinkou “Once More ‘Round the Sun”, ale jen o pár indexních bodíků za nimi se s téměř totožnými hodnotami sešikovali (v abecedním pořadí) Anathema, Arch Enemy, Burzum, Die Antwoord, Hellyeah, Mayhem a Septicflesh. I to značí, že v červnu rozhodně bude z čeho vybírat a na své přijdou příznivci norských black metalových kultů stejně jako fanoušci rapových bizarností z Jihoafrické republiky. S tím, na co se zase těšíte vy, se klidně pochlubte v komentářích!

H.

H.:

Mým asi největším letošním smolařem v eintopfu jsou norští Mayhem. Black metalovou legendu jsem tu měl napsanou již na květen, ale album bylo přeloženo na červen… no problemo, říkám, jen jsem ten text vzal a přehodil na další měsíc. A právě tenhle text byste tu teď četli, kdyby se do hry nevložilo úchylné rapové komando Die Antwoord z Jihoafrické republiky. Mayhem jsou sice pro mě obrovský kult, mám jejich tvorbu opravdu rád, “Esoteric Warfare” bude nová fošna po sedmi letech, kapela ještě nikdy nezklamala a všechny její nahrávky jsou majstrštyky… těším se fakt hodně, ale nemůžu si pomoct, na Die Antwoord se těším ještě o kousek víc. Možná to bude tím, že zatímco Mayhem patří do té sorty kapel, jež poslouchám už strašně dlouho a tak trochu náleží do mého někdejšího vkusu, Die Antwoord je muzika, která mě oslovuje právě teď, v současnosti. Tak jako tak, prostě jsem zvědavý, s čím Ninja, Yo-Landi Vi$$er a DJ Hi-Tek přijdou tentokrát, každopádně věřím, že poslední fošna “Ten$Ion” bude překonána a že novinka “Donker Mag” bude prostě náser. První dva uvolněné songy “Cookie Thumper” a “Pitbull Terrier” jsou pecky jako prase, takže to prozatím vypadá dost slibně…

Ježura

Ježura:

Červnový eintopf je pro mě vcelku jednoduchou záležitostí – a to mě prosím nijak zvlášť neberou Mayhem se svým novým opusem “Esoteric Warfare”, ani Septicflesh a jejich “Titan”. Mayhem totiž jdou tak nějak mimo mě a Septicflesh si to trochu pohnojili dvojicí vypuštěných skladeb, které mě zkrátka moc nevzaly a spíš se začínám bát, že “Titan” bude po skvostném “The Great Mass” docela zklamáním. Co tedy zbývá? Určitě si poslechnu album “The Perfect Cult”, s nímž si Švédové Deathstars dali na čas dlouhých pět let, ale víceméně čekám, že to nebude žádná sláva. Rozhodně větší očekávání chovám k legendárním Uriah Heep a jejich “Outsider”, protože i když kapelu až na pár provařených songů vlastně neznám, takoví staří pardálové pořád mohou dodat zatraceně dobrý matroš, jak loni potvrdili třeba Deep Purple. A dál? No, rozhodně si nenechám ujít Vintersorga a jeho desku “Naturbål”, s níž se chystá přidat v pořadí třetí, tentokrát ohnivý dílek do elementální skládačky svě aktuální tvorby. A vítěz? Vzhledem k tomu, že dodržení předbězného termínu vydání “The World We Left Behind” od Nachtmystium nic nenasvědčuje, tentokrát to u mě vyhrávají Britové Anathema, jejichž desátá řadovka “Distant Satellites” vehementně láká nádhernou obálkou a vysoko nasazenou laťkou v podobě předloňského počinu “Weather Systems”, kterou pokud se podaří nepodlézt nebo ideálně překonat, půjde opět o nesmírně působivou záležitost – to je jisté.

Kaša

Kaša:

Tak se tak koukám na červnový seznam chystaných novinek a vypadá to, že před sebou mám vážně vydatný měsíc. Vlastně ani nevím, kde mám pořádně začít. Po minulém přešlapu sice moc nevěřím Corrosion of Conformity, nicméně recenze “IX” bude a poslechnu si jej tak nejen z vlastní zvědavosti. Jsem zvědavý na blues rockery Rival Sons a “Great Western Valkyrie”, legendární Uriah Heep, zámořské hvězdy Hellyeah“Blood for Blood”, opilecké thrashery Tankard a určitě si nenechám ujít ani první album s novou zpěvačkou z dílny severských Arch Enemy. Sázkou na jistotu bude jistě Anathema“Distant Satellites”, ovšem největší naděje vkládám do dvojice Mastodon a Septicflesh. Protože se novinka Opeth, kterou jsem tady původně měl napsanou jakožto vítěze, odsunula až na srpen, tak mám jako druhého koně v pořadí Mastodon, kteří mě už od našeho seznámení prostřednictvím “Leviathan” nikdy nezklamali a věřím, že jinak tomu nebude ani letos, protože už první ukázka zní velmí lákavě, takže zatím není důvod pochybovat o tom, že přijde další velké album. No, jak to tak po sobě čtu, tak jsem zvědavý, kde si najdu čas tohle všechno naposlouchat…

nK_!

nK_!:

Tento rok vážně nic moc. Obvykle jsem zvyklý na období sucha, ale v posledních pár měsících jsem opravdu čekal jen na pár novinek. To se nemění ani v červnu, kde krom jednoduché zábavy Hellyeah (6/10) vyhlížím právě Arch Enemy. Nějakou chvíli zpátky ohromila internet zpráva, že ikonická zpěvačka Arch Enemy, Angela Gossow, po čtrnácti letech předává žezlo mladici Alisse White-Gluz (ex-The Agonist) a sama se uchyluje do pozadí (v současnosti funguje v managementu kapely). Arch Enemy jsem měl vždycky rád pro jejich střednětempé vypalovačky a The AgonistAlissou jsem žral kvůli dechberoucí smršti energie. Při poslechu prvního singlu z “War Eternal” jsem byl poněkud v rozpacích, protože hutnější hudební pojetí Arch Enemy a živelný projev Alissy mi dohromady nezní moc dobře, natož funkčně. Dám však šanci a doufám, že se v červnu dočkám minimálně stejně dobrého alba, jaké bylo svého času “Doomsday Machine”.

Atreides

Atreides:

Jasně. Můžete říct, že tu jsou Mayhem, kult, který nevydal desku jak dlouho. Že tu je Burzum a řada dalších věcí… Mastodon, Anathema. A tak dál. Jenže ač black metal mám vážně rád, ve znalosti těchto zakladatelů budu vždycky za kacíře, současní Burzum mi až tolik neříkají a i přes guilty pleasure v podobě Die Antwoord tu pořád je počin, který mě zajímá poněkud víc. Projekt Ársaidh se krátce po vydání loňského debutu stihl přejmenovat na Saor a pod tímto jménem vydává v červnu druhou desku “Aura”, na které kromě samotého hlavního protagonisty Andyho Marshalla zazní i další hosté. Loňská “Roots” byla na poli folk/pagan blacku velmi příjemným překvapením, chystaná novinka je tak v pozici pokračovatele a zároveň obhajovatele vydobyté pozice. Po dvou vypuštěných písních nemám důvod nevěřit, že v tomto úkolu obstojí na výbornou. A i kdyby náhodou ne, tak nevím, co by se muselo stát, aby to v rámci žánru nebylo jedno z nejlepších alb roku.

Zajus

Zajus:

Na červen je má volba v podstatě jednoduchá. Alba, která mám v hledáčku nejvíce, pochází z úplně odlišných končin hudebního spektra. První v pořadí stojí Anathema se svým desátým počinem “Distant Satellites”. Fanouškem této kapely jsem se, alespoň v dimenzích její relativně dlouhé historie, stal teprve nedávno. Proto téměř bezmezně obdivuji poslední dva počiny, zatímco cokoli před “We’re Here Because We’re Here” ocenit stále nedokážu. Očekávám tak další várku krásné, ducha povznášející hudby. Pouze se bojím, aby se Anathema po dvou poměrně podobných albech nezačala příliš opakovat. Kdo se však opakovat může, jsou Septicflesh. V podstatě vše, co jsem řekl o svém vztahu s Anathemou, platí i zde, a tak za vrchol tvorby těchto Řeků považuji dosud poslední počin “The Great Mass”. Už samotný obal alba napovídá, že “Titan” bude pokračovat v šlépějích ničivého orchestrálního death metalu svého předchůdce a to je snad dobrá zpráva. V červnu se totiž na destrukci těším více než na duchovní zážitky.

Skvrn

Skvrn:

I v červnu je z čeho vybírat. Není tady sice taková tutovka s těmi nejvyššími očekáváními jako v květnu (Agalloch), ale o dobré nahrávky by neměla být nouze. Primárně tu budou noví Mayhem. Pevně věřím, že opět zaujmou nejen až nečekaně hodně dobrým artworkem, ale i poctivou dávkou masakroidní hudby, na níž se čeká už hezkou řádku let. Naopak Ársaidh, respektive Saor, tu jsou s druhou řadovkou už necelý rok po svém mimořádném debutu, který ukázal, že pagan black metal už dávno není doménou jen severských kapel. Ba naopak, hudba inspirovaná příběhy ze skotských dějin je neokoukanou a tím pádem i vítanou změnou. S novým materiálem tu taky bude norský workoholik Vintersorg a z jiného soudku mi určitě neunikne ani další ambientní placka Burzum nebo novinka Mastodon. Naproti tomu mě nejspíš minou Equilibrium, Arch Enemy a Septicflesh.

Thy Mirra

Thy Mirra:

To, že v červnu vychází nové desky Burzum a Mayhem, mi přijde lehce jako ironie osudu. Obě black metalové veličiny jsem ve svojí největší satanistické pubertě přehnaně adoroval, od té doby se však Burzum odklonili od svého blackového stylu, naopak od Mayhem jsem se tak trochu odklonil já. Pochybuju, že bych si v hektickém zkouškovém období našel čas na poslech nové desky Mayhem, ale na Burzum se najde čas vždycky, protože Varg mě mimo poslední dvě alba nikdy dřív nezklamal a budu k němu mít asi navždycky zvláštní sentimentální vztah, takže i když bude “The Ways of Yore” jenom ambient, tak mi zvědavost prostě nedá. Taktéž ze zvědavosti se těším na nové Cannabis Corpse, protože na nové desce zřetelně přestali v názvech parodovat Cannibal Corpse a přesunuli se k Death, takže schválně, jestli změna proběhne i v hudební rovině. Je třeba zajisté zmínit Mastodon a jejich “Once More ‘Round the Sun”, které ale v mých očích a uších asi stejně těžko překoná “Crack the Skye” nebo letošní Troyovo “Killer Be Killed”. Nakonec jsem zvědav taky na tuším čtvrtou fošnu Hellyeah, kteří mě na prvním albu neskutečně bavili, pak už to bylo slabší, tak třeba to teď s lehce obměněnou sestavou Vinnie Paul zase trochu rozjede. Stejně ale asi bude ambientní Burzum ten nejpříjemnější poslech pro celoměsíční ležení ve skriptech a knížkách…